Bar & noční klub Spicy

Marně jsem se snažil si vybavit cokoliv z toho, co jsem dělal s Andym, jenže tohle nepřipomínalo nic, nic z toho, co jsem znal. Jeho doteky byly jiné, naprosto jiné než ty, kterými mě zasypával můj bratr, ty byly něžné, pomalé, klidné a každým jedním mi jen dával znovu a znovu najevo, že je to moje volba, co chci dělat, kam chci zajít, jenže teď.. to, co dělal, naprosto mi to bralo vítr z plachet a utínalo veškeré myšlenky i ty, že je to špatné a nebezpečné a naprosto nepřípustné. Kousl mě do krku a já na chvíli zavřel oči, na moment mi na mysl vytanuly jiné tváře, tváře, které jsem si představoval, když jsem sám sebe uspokojoval, jenže jsem v hlavě neudržet ten obvyklý obraz, protože jsem se nedokázal soustředit na své představy, ne, když se mě dotýkal a drobnými kousanci pokračoval po mém krku. Naprosto mě fascinovala ta suverenita, ta jistota, se kterou všechno dělal, jako by prostě očekával, že to přijmu, že to udělám, že se podvolím. Protože naprosto přesně věděl, že to se také stane. Nemohl a nechtěl jsem se tomu bránit. Možná mě to děsilo, ale stejnou měrou mě to taky lákalo, bylo to nové a zároveň zakázané a něco na tom bude, že zakázané ovoce chutná nejlépe, zvláště pak když to zakázané ovoce je reálně extrémně nebezpečné! Vzal mou ruku a s tou samou neochvějnou samozřejmostí ji položil do svého rozkroku a já se neubránil překvapenému zamrkání, protože opět tak děsivě narušoval moji intimní zónu, vpadával do mého prostoru s neochvějnou chladnokrevností, ale místo toho, abych ruku odtáhl, jsem sklonil pohled a zadíval se do toho místa, protože i když mě to nenechávalo klidným, probouzelo to ve mě jedinou myšlenku - že je vzrušený. Ze mě? Vážně by mohl.. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, všechno se to odehrávalo moc rychle na to, abych mohl jednat nějak racionálně, ono to ani normálně nebyla má silná stránka, ale teď jsem prostě bezmyšlenkovitě rukou pohnul a vnímal pod třesoucí se dlaní jeho mužství, pevné, tvrdé a věděl jsem, co to znamená, ačkoliv plné důsledky této situace jsem si nejspíš neuvědomoval vůbec. 
Nedal mi moc prostoru se s touto situací nějak vyrovnat, když promluvil a já sebou překvapeně trhl, dílem, protože jsem ještě stále zíral do jeho rozkroku a dílem kvůli obsahu, který jsem si v hlavě přehrál asi pětkrát dokola, než jsem toto sdělení byl schopný akceptovat. Svléknout.. se? 
Pootočil jsem hlavu a podíval se na tu gorilu, které jsem si kvůli němu ani nevšiml! Zatvářil jsem se ještě vyděšeněji, proboha a to viděl to všechno?! Ačkoliv chlápek na jediné kývnutí vycouval z místnosti, já tam čuměl jako tele na nový vrata a nechápal nic, vůbec nic! Proč já, co tak asi může vidět zrovna na mě?! Přišel jsem si jako dítě, nezkušené, naivní, které dostalo za domácí úkol něco, co naprosto nezvládá. Existovala možnost, že řeknu ne? Co by se stalo, kdybych se zvedl a odešel? Nechal by mě? Vysmál by se mi? Naštval by se? Myšlenky se valily mou hlavou jedna za druhou a já to přestával dávat, ale v tu chvíli se jeho ruka ocitla na mém krku a on si mě přitáhl k sobě, jeho rty na mých mi naopak cokoliv smysluplného z hlavy nadobro vymazaly, ani ne tak kvůli romantice nebo citům, jako spíš tím stylem, jakým si ty polibky bral, protože jsem se nikdy necítil tak v područí někoho, tak svázán, spoután a přitahován, ovládán a manipulován, a přitom jsem mu to dával naprosto přirozeně, nepřemýšlel jsem, když jsem mu začal odpovídat, když jsem zavřel oči a prostě se nechal pohltit všemi pocity, které jsem cítil, protože já to tak měl, já to jinak ani neuměl, neuměl jsem nic předstírat, neuměl jsem si věci rozmýšlet a vyvozovat důsledky, já do všeho spadnul po hlavě a pak jen čekal bouři. 
Sundal mi tričko a já se nechal, absolutně jsem se nebránil, ani ve chvíli, kdy si mě vysadil na klín. Ten pohled, znervózňoval mě, vyváděl z míry, nutil klopit ty oči a stejně tak je zvedat a ten pohled tvrdohlavě opětovat, protože já byl vždycky hloupej a nepoučitelnej, hrdě připravenej čelit každý výzvě, přijmout každou pobídku, protože jsem to jinak neuměl a věděl jsem, že v noci nebudu moct spát a budu si tuhle chvíli znovu a znovu přehrávat, jenže teď jsem měl hlavu plnou jen toho temného pohledu, horkých doteků, podmanivých polibků a příslibů, které se odrážely v té tváři, které jsem se měl bát a já se bál, jenže současně jsem chtěl prostě víc, byl zvědavý a hloupý, když jsem se prostě už dávno rozhodl vkročit do neznáma a o následky se starat až potom, tak, jako vždycky. 
Jemně jsem polkl, když jsem se znovu postavil na nejisté nohy, protože jsem cítil tlak jeho vzrušení a nejen, že to vzrušovalo i mě, dodávalo mi to pocit, že to musím udělat, že musím zjistit, jaký to je, jaký to je s ním, co všechno mi ty sebejisté ruce mohou dát. Chvěly se mi ruce, ale i přes to jsem s jemným vzdechem, nervózním, nejistým a totálně vzrušeným sklouzl prsty po svém břiše a rozepl knoflík na upnutých džínách. Nepřemýšlel jsem, nemohl, když jsem je pomalu sundával, ne kvůli nějaké rafinovanosti a svádění, ale protože i někdo jako já si uvědomoval tíhu svého rozhodnutí. Chvíli jsem tam stál jen v těch boxerkách, ale pak jsem si olízl rty a prostě se zbavil i jich. Netušil jsem, proč to vůbec dělám, proč ho poslouchám. Možná to byl ten nekompromisní tón, možná ta vzrušující představa, možná situace, kterou jsem absolutně nezvládat, možná prostý fakt, že všechno na něm křičelo, že není zvyklý slýchat ne. Stál jsem tam nahý, nestyděl jsem se za své tělo, nestyděl se ani za své vzrušení, protože mi bylo jasné, že nemá cenu si na něco hrát. V mém jednání začínala převažovat zvědavost nad strachem a možná proto jsem si dovoloval tolik, protože jsem byl vždycky takový, rozhodnutý litovat toho, co jsem udělal, než toho, co jsem nikdy nezkusil.
Dva nejisté kroky, než jsem se opět vrátil k němu a k vlastnímu překvapení se opět usadil na jeho klíně. Můj zastřený pohled byl jasným důkazem, že rozum stávkuje a tělo jede na autopilota, protože jsem se prostě nechával řídit instinkty, tak, jak jsem to dělal na ledě i v životě. Možná kvůli tomu narazím, možná se spálím, ale nemohl jsem s tím nic udělat, takový jsem už byl. Přímočarý, upřímný, iracionální snílek, co se už dávno propadl do bezedné jámy těch proklatých očí. 
Zvedl jsem ruce a prvně se ho dotkl sám, když jsem jimi stoupal po té luxusní košili až k jeho krku. Znovu jsem si olízl rty, zatímco jsem soustředěně rozepínal knoflíček po knoflíčku, nesnažil se skrýt ten dychtivý pohled, když se pod měkkou látkou objevila ta dokonale opálená kůže, vyrýsované svaly, jak jsem postupoval níž a níž, dokud jsem jí nerozepl celou a pomalu mu ji nestáhl z rozložitých ramen. Znovu jsem sklonil pohled, ale tentokrát jen proto, abych si mohl prohlédnout muže, který mě děsil a přitahoval zároveň, jen abych se ujistil, že každý centimetr jeho kůže je stejně perfektní jako ta ostře řezaná tvář. Zvedl jsem ruku a jemně, zvědavě prsty přešel po slově Verzi vytetovaném na jeho klíční kosti. Prsty jsem těmi sotva patrnými doteky, bázlivými a zároveň nedočkavými putoval přes jeho hrudník a výstavní břicho až k lemu jeho kalhot. Na okamžik jsem zaváhal, zadržel dech a nakonec vyhodil knoflík od těch dokonale padnoucích kalhot. Věděl jsem, že jsem překročil tu hranici a nelitoval jsem. Nelitoval, protože mé tělo se sice chvělo, ale strachem už to nebylo.

Mé oči ho sledovaly, se stále stejným šelmovitým zaujetím jako na poprvé, ale teď v nich přeci jen bylo něco víc. Něco nebezpečnějšího, protože aniž by to hnědovlásek zjistil, vzbudil ve mě víc než jen to, že si chci něčím příjemným zkrátit dlouhou chvíli. Vzbudil ve mě určitý zájem a to bylo nebezpečnější, než jen to chladné ukojení tužeb. Teď jsem si to totiž chtěl vzít všechno. Líbilo se mi sledovat ten jeho vnitřní boj, že i když v jeho očích byl strach, těžko jsem ale už dokázal posoudit, jestli to byl strach ze mě nebo jsi měl strach sám ze sebe, z toho, co ses rozhodl udělat, kam ses rozhodl pokračovat. Byl to on, kdo se postavil, kdo ze sebe stáhl ty kalhoty a já si tuhle show užíval s neskrývaným zájmem, když jsem se na sedačce usadil pohodlněji a cítil vlastní tepající vzrušení z toho, co mi předváděl. Hltal jsem každý kousek toho nově odhaleného těla. Postrádalo to tu lacinost všech těch dívek, to nudné sváděné, co mě už nechávalo chladným, byla v tom špetka stydlivosti, ta neznalost, kdy nevěděl, jak to dělat a to to celé dělalo zábavnější. Líbilo se mi totiž sledovat, jak ten boj sám se sebou prohráváš. Jak ke mě zvedáš ty toužebné oči, jak chceš víc a jsi vzrušený z toho, co přijde. Ačkoliv jsi neměl vůbec tušení, co přijde. Nebyl jsem sudička z pohádky, nebyl jsem ten, co by si užíval tyhle něžnosti a neznalosti, ne, měl jsem rád hry, provokace, miloval jsem vidět to pokoření v těch očích.. a tohle všechno sice bylo jiné, ale sám jsem byl překvapen z toho vzrušení, které to přivádělo. To rádoby poprvé, kdy tohle udělal, kdy tyhle poprvé pokořoval a mě se líbilo z něj vytahovat tu temnotu, co teď sálala z každého jeho kroku který ztratil na tom balancu a nabral na jistotě, když se mi zase usídlil na klíně. Nechal jsem ho, nechal jsem ho to objevovat, zjišťovat, ale i já měl své hranice, i já měl jistou netrpělivost a i když ses mi líbil sladký hnědovlásku, byl jsi pořád ještě daleko od toho po čem jsem toužil. Protože to pravé pokoření teprve přijde.
Když rukama zamířil k mému rozkroku a konečně se odhodlal mě zbavit i tohohle kousku a dal tak naprosto jasně najevo, co chce a ještě to chce z vlastní svobodné vůle, neubránil jsem se úšklebku, co se mi rozlil tváří. Nečekal to, chudák ani nemohl, když jsem ho nečekaně vytáhl znovu do stoje, jen proto, abych ho otočil k sobě zády, vzal jeho paže a i ty ne zrovna vybíravě ukotvil na jeho bedrech a svíral je jednou rukou pevně kolem zápěstí, aby se mi nevysmekl. Aby nemohl jít příliš daleko, jak byl svazován tlakem a naléhavostí se kterou jsem ho držel. Natiskl jsem si ho tím výstavním pozadím znovu do klína, již odhaleného a připraveného, protože té sladké předehry už bylo až příliš, když jsem se začínal lehce nudit, protože ty už jsi se rozhodl, a tak nebylo nad čím dál přemýšlet. Volnou rukou jsem putoval otevřenou dlaní po siluetě jeho těla, po hrudníku, bocích, stehnech, jejich vnitřní straně, užíval si ty trhavé pohyby, když jsem se vyhnul tomu zcela vzrušenému místečku, než jsem cestu zopakoval nahoru, obtočil prsty kolem jeho krku a přitáhl si ho znovu k sobě. "Ššš.. Hodnej kluk.." Zabořil jsem mu nos do přechodu ramene a krku, vnímal tu jemnou vůni, uvědomoval si každý jeho nádech a výdech, zvedl jsem hlavu, dýchal mu na krk, který jsem jazykem olízl, ochutnával, putoval výš až jsem se rty znovu jemně a dráždivě dotýkal jeho ucha. "Nemusíš se bát, neublížím ti.." Po tváři se mi rozlil pobavený úšklebek, když jsem jeho tvář natočil k té mé, prsty stáhnul z jeho krku, putoval níž, neopomněl se věnovat oběma bradavkám, než jsem sjel na jeho pozadí a roztáhl ho. Dráždil jsem ho svým zcela vzrušeným údem u vstupu, ale neotálel moc dlouho, když jsem do něj na jeden dlouhý tah přirazil. "Dokud budeš poslouchat" V mých slovech nebyla hra, myslel jsem je vážně. Poslušnost, tu jsem vyžadoval a potřeboval a nic na tom nezměnila ani ta zvědavost ve tvých očích, ani ten zvláštní lesk ani ta odvaha. Překonal jsem tu krátkou vzdálenost a znovu ho políbil na rty, hladově a dravě spolu s tím, jak jsem mu volnou rukou pomohl se nadzvednout a znovu tvrdě dosednout. Vezmu si co chci a jak chci, a měl jsem tušení, že Michale, po tom, co s tebou skončím, si budeš přát, abys mě potkal znovu.

Mmm tak pokud jsem měl pocit, že mě Andy uvedl do světa sexuálních fantazií a že už to nebude tak děsivé a matoucí, byl jsem vedle jak ta jedle. Protože to, co se stalo nedlouho po tom, co jsem se tomu neznámému tmavovláskovi posadil na klín, to bylo něco, co jsem si ani nemohl představit, protože moje fantazie tak daleko z pocitu studu sám před sebou ani nedošla. A přece se to teď dělo, mně, to mně se dotýkal, to do mého těla pronikal, to já tak hlasitě sténal, aniž bych se alespoň pokusil tvářit, že to mám pod kontrolou. Protože sorry, neměl, neměl jsem moc vůbec nad ničím. 
Bylo to rychlé, šíleně rychlé, konečně jsem byl ochotný smířit se s představou, že mu nahý sedím na klíně a pravděpodobně bude sex, což samo o sobě bylo něco, co bych ještě před pár dny rozhodně neudělal, jenže když se mé ruce konečně přestaly třást, jeho pohled se změnil, nedokázal jsem přesně určit co v něm je jinak, ale moje tělo reagovalo téměř okamžitě, když mi přes záda přeběhl varovný mráz a v tu chvíli mě zvedl, otočil a mé ruce se ocitly za mými zády v tom železném sevření. Překvapeně jsem zamrkal a pootočil hlavu, těch pár minut vážně nevěděl, co se vlastně stalo, ale nezdálo se, že by mi chtěl dát čas to pochopit, když mě znovu přitáhl k sobě a já pocítil plnou váhu jeho vzrušení a bylo to tak přímé, intenzivní a očividné, že dokonce i někomu jako jsem byl já došla slova. Ten pocit klidu byl pryč, nelíbilo se mi, jak pevně drží moje ruce a naprosto si mě tím podmaňuje a přece jsem nemohl ovládnout to stupňující se vzrušení, které mi od podbřišku stoupalo do celého těla právě z toho, že jsem nic dělat nemohl a byl jsem zcela odkázán na to, co mi zrovna bude chtít udělat. Tohle jsem neznal a nezažil, netušil, jak se mám chovat, jestli trhnout rukama a snažit se bránit, jestli se tomu poddat, mísilo se ve mě vzrušení s tím pocitem ohrožení a bylo to neskutečně paradoxní, jak jsem v jedinou chvíli toužil být kdekoliv jinde a přitom se moje tělo tak primitivně tisklo k němu v tom absolutně přirozeném gestu. Dotýkal se mě, držel mě pevně, šeptal a stejně každé jeho slovo jen vyvolávalo další a další obavy, ale i další a další touhu. Neviděl jsem na něj, neměl tušení, co udělá v další chvíli a vůbec, vůbec se necítil v bezpečí, i když mě ujišťoval, že mi nic neudělá, jenže ten pocit nebyl jen o nebezpečí, byl také o nejistotě, kde a jak vydráždí mé tělo, které bylo v tuhle chvíli připraveno na nejhorší a možná proto bylo tak extrémně vnímavé a citlivé na každý dotek, na vlhko a horko jeho úst. 
Nechal jsem si poslušně otočit hlavu a opětoval mu ten pohled, zakalený touhou a přesto naprosto ostrý, připravený k tomu se bránit, ale na to, co udělal vzápětí,.. ne, tomu jsem se bránit nedokázal. Přirazil do mě prudce a bezohledně, na můj vkus určitě, ale místo protestů jsem zaklonil hlavu a táhle zasténal, na tenhle pocit jsem rozhodně nebyl zvyklý, sakra, vždyť to bylo teprve podruhé a rozhodně se to nedalo srovnávat s Andyho něžnou péčí, ne, tmavovlásek na mě rozhodně nebral ohledu a mě trnula každá buňka, očekáváním i pochybnostmi, když se ve mě mísily ty pocity, význam jeho slov, ty naprosto suverénní doteky i dravé polibky. Ne, i kdybych se chtěl bránit, byl jsem příliš ohromený návalem všech těch podnětů, zavřel oči a bezmyšlenkovitě mu oplácel ty nedočkavé polibky, nepřemýšlel nad tím, jestli to dělám správně, jestli bych přece jen neměl dát nějak najevo nelibost s jeho jednáním, protože já myslet nemohl, prostě nemohl. Jeho ruka na mých bocích, která mi pomáhala se nadzvednout a mé tělo, které to skutečně dělalo, aniž bych k tomu dal povel, to jen svědčilo o tom, že moje mysl byla prázdná a to tělo si prostě jen hladově bralo, sesazené na ten nejprimitivnější stupeň vývoje. Tak intenzivně jsem cítil tu moc, kterou nade mnou měl a mě to obvykle vadilo, nesnášel jsem, když se mě snažil někdo ovládat, ale v tuhle chvíli, sakra, proč jsem se sám pohyboval proti němu, proč jsem mu sténal naléhavě do rtů, proč jsem se předkláněl jen proto, abych cítil ten tlak na své paže, ne proto, že bych chtěl utéct, ale protože mě vzrušovala ta představa, protože se mi to líbilo, protože každý ten dokonale promyšlený pohyb, který udělal, mě dováděl k šílenství a já se nemohl a ani nechtěl tvářit, že vím, co dělám, protože to bylo to poslední, co by byla pravda. Podléhal jsem tomu, touhám, chtíči, strachu i netrpělivosti, odeznívající bolesti i té sladké nejistotě z toho, co bude následovat. Instinktivně se prohnul v zádech, jen abych ho do svého těla pohltil ještě hlouběji a dal najevo, že přesně tohle je to místo, to co chci a upřímně i kdyby jeho ochranka nakrásně stála ve dveřích, nejspíš bych pokračoval dál, protože všechna krev byla dávno z mozku pryč a já jen chtěl, aby mi konečně dal rozhřešení, aby konečně vypustil ven všechny ty neznámé pocity z mého nitra a dal mi to všechno, úplně všechno.

Ačkoliv Tadeáš si stěžoval v podstatě celou cestu, abych byl upřímný, nemám absolutně tušení na co vlastně, protože jsem ho neposlouchal. Tvářil jsem se stejně jako vždycky, ale byl zamlklý, byl, protože i když jsem se vehementně sám v sobě snažil potlačit ty pocity, pravdou zůstávalo, že mě to prostě nenechalo chladným a stravovalo to mou mysl jen každou minutou víc a víc. A to bylo přesně to, co jsem odmítal, co jsem si zakázal a o čem jsem sám sebe přesvědčil už před léty, už když jsem konečně pochopil, že Víťa neodepisuje, protože nechce, že to není o čase nebo náročných trénincích, že je to o prioritách a já v jeho žebříčku už dávno nebyl. Tehdy, bylo to zničehonic, když jsem psal jen další zoufalou smsku, díval se na těch deset předchozích, na které nikdy neodpověděl a najednou mi to všechno došlo. Přišel smutek, přišla melancholie, přišlo osamění, stovky otázek, obviňování sebe sama a přemýšlení, co jsem udělal špatně, jenže jednou, jednou se to v mojí hlavě nějak pomotalo, nějak zlomilo a ta sto první otázka nebyla proč já, ale proč on. A pak přišel vztek, hluboký, agresivní, nekontrolovatelný, když mi to konečně došlo, když jsem to konečně viděl těma nezastřenýma očima a došlo mi, že se na mě prostě vykašlal. Trenéři mě chválili, opěvovali ten hlad, se kterým najednou hraju, ten pohled, kterej nespustím z balónu, ale ve skutečnosti to byl prostě jenom vztek, který jsem si potřeboval vykompenzovat, který jsem potřeboval nějak zmírnit, když jsem vyčerpáním odpadával, protože v ty chvíle jsem nemusel přemýšlet nad tím, jak hrozně naivní jsem vlastně celou dobu byl. A pak to přišlo, nějaký starší hráč si mě dobíral tak jako už tisíckrát před tím, ale tentokrát jsem nesklopil oči a nedělal, že to neslyším, ne, tehdy jsem se otočil a vrhl se na něj, mlátil ho hlava nehlava, za všechny ty roky ponižování, za všechny ty roky naivity, dokud nepřiběhli trenéři a neservali mě z něj. Od té doby už nic nebylo jako dřív a já se z oběti stal tím druhým, ať už to chcete nazývat jakkoliv. Takže zjištění, že i po těch letech je pořád ta špetička ve mě, i po těch letech k němu nedokážu být lhostejný, jen znovu zažehla tu starou bouři a já věděl, že tentokrát to bude mnohem horší. 
Vešel jsem do baru s tím jasně vepsaným výrazem v očích, varoval tím postojem všechny kolem sebe, ať mě nechají na pokoji, protože jsem nestál o plácání po ramenou nebo zbytečná slova, já tu byl kvůli dvěma věcem - chlastu a šukání. 
Nechal jsem Tadeáše svému osudu, nejspíš šel shánět někam drogy a upřímně mi bylo fuk i kdyby šel mrdat jednorožce, já zamířil k baru naplnit svůj první dnešní cíl. Posadil jsem se na vysokou stoličku, ani jsem se neobtěžoval s barmankou mluvit a prostě jen rukou naznačil, ať mi dá pivo a oceňoval, že místní obsluha nejspíš dokáže číst v lidech, protože jsem dostal půllitr a nula otázek k tomu a to vypadalo nadějně, třebaže ten sladký barman, na kterého jsem ve skrytu duše myslel, tu dnes nebyl. Nevadí. S překvapivou uvolněností mi došlo, že ačkoliv mám dnes Tadeáše za prdelí, nemusím hrát žádné divadlo a tvářit se hetero, takže jsem do sebe na pár loků obrátil sklenici a přivřel oči. První bychom měli, pojďme si splnit i ten druhý dnešní cíl.

Sledoval jsem ty paže, co se napínaly v tom sevření a já sledoval jednotlivé svaly, jak se krásně promítly  a zvýraznily na té jemné kůži. Nedbal jsem jeho stenům, ale musel uznat, že si je užívám. Možná jsem skutečně čekal odpor, čekal, že se budeš vzpírat, budeš nesouhlasit i když tě tvoje tělo tak zoufale a naprosto primitivně zrazovalo, ale tys to neudělal. Ne, nebránil ses a možná to bylo strachem z mých slov, ale já věděl, že to nebude tak zcela pravda.. To to tvoje tělo, Michale. To mi dávalo tu jistotu, že odsud neodejdeš. Že nebudeš chtít, abych přestával, abych tě držel jemněji. Ne, chtěl jsi víc, chtěl jsi to všechno a já to sobecky věděl a hodlal ti to dát. Odtrhl jsem se od jeho rtů, sledoval, jak zaklání hlavu, ty přivřené oči, co se pootevřely a já v nich vyčetl naprosto všechno. Možná tohle nebylo tvé poprvé, ale rozhodně jsi jistým způsobem nevinný byl. Budeš ale ještě po dnešku? Protože jsem si nebyl jistý jestli se po tomhle spokojíš s něčím menším. Krátce jsem se ušklíbl, když jsem si uvědomil, jak se jeho tělo prohýbá, jak si zvyká na to tempo a sám ho udává, sám si to bere a sám mi vychází vstříc. Nebál ses toho, že ti ublížím, bál ses toho, že bych přestal. Držel jsem ho pevně, pevně a naprosto nekompromisně, když jsem si ho bral, kousek po kousku. Přirážel tvrdě, rychle a hluboko, postrádal jakýkoliv soucit, protože jsem to prostě takhle chtěl a tys, nepleťme se, byl jen nástroj k ukojení těhle náhlých tužeb, vítané rozptýlení po tom náročném a nudném dni a rozhodně nic víc. A já si tě nehodlal brát ve spoustu polohách, nechtěl jsem tě mučit zdlouhavým prodlužováním, ne, o tom to nebylo. Tys nebyl ta trofej, co se bude blyštit a vzdychat v mém sídle. O to víc jsem přirážel, o to víc jsem si ho přidržoval za boky, o to víc si vychutnával horkost jeho těla, to, jak se kolem mě vinulo. Jak se sám nastavil, abych měl lepší přístup, abych nám oběma dal všechno. Nebudu ale zapírat, že se mi to líbilo. Líbilo se mi to, tak moc, že i já zhýrale přivíral oči, užíval si to a vychutnával každé to lehké trhnutí, když jsem se přiblížil a přejel jazykem po tvých zádech. To tělo, bylo napjaté, citlivé a mě to vzrušovalo. Vzrušovalo mě, že ses tomu všemu podvolil i když by jiní na tvém místě utíkali než vzdychaly na mém klíně. Když jsem se dostatečně ujistil, že mě nebude objímat, že jeho ruce zůstanou kde mají být, pustil jsem ho. Pustil jsem ho, abych vzápětí jeho ruce vzal a přiložil je do jeho klína. "Udělej se. Udělej se pro mě. Hezky pomalu." Lehce jsem se pousmál, když jsem si znovu přitáhl k sobě pro jeden z těch hladových polibků ve kterých jsem se přel s jeho jazykem, vynucoval si tu dominanci v každém kroku i gestu. V těch slovech, smyslných a zvrácených byl totiž jistý příslib trápení, ale rozhodně ne mého. Ne, já si tě budu brát dravě a zuřivě, zatímco ty kousek po kousku dojdeš k vrcholu a tu cestu k němu si užiješ podle mého. Protože v tuhle chvíli jsi byl čistě jen můj.

Protáhl jsem se kolem Dominika do baru, ačkoliv mi bylo jasné, že mě jeho tmavé oči pozorují až celou dlouhou cestu ke schodům. Neotáčel jsem se, nesnažil se mu to vysvětlit, ačkoliv zarytě tvrdil, že mé důvody ani vysvětlení znát nechce, já věděl, že lže. Že se mi jen snaží dát prostor, tak, jak to dělal celou dobu, co jsem byl u něj. Ale přesto to neuměl, neuměl a ačkoliv jsem přetrpěl pár přednášek, které údajně vůbec neměli být výchovné přednášky, pár otázek, jasně a trefně mířených, na které jsem ale vlastně nemusel odpovídat, nebylo to špatné. Těch pár dní, ale vracely mě příliš do minulosti, příliš jsme se snažili být někým, kým jsme už dávno nebyli. Chápal jsem ho, chápal, protože i přes to dlouhé odloučení a odcizení byl pořád můj přehnaně ochranitelský bratr, ale něco v jeho pohledu bylo jiné. Jiné, mnohem vyspělejší a klidnější, něco, co bylo pokřivené tím, co si musel prožít a o čem se nechtěl zmiňovat. A já nebyl někdo, kdo by z něj ta moudra tahal. Měl jsem svá tajemství, své vlastní lži a polopravdy kterými jsem ho krmil zatímco on mě u sebe tak mile nechával i přes všechna rizika. A já k němu necítil zášť, ne, naopak, byl jedním z těch nejbližších lidí, co jsem ve svém pochybném životě měl, ale já se změnil a věděl, že říkat ti, že si svobodu kupuju šukáním bude to poslední, co bych ti chtěl říct. Protože se ta myšlenka hnusila i mě samotnému. Stejně jako to, že jsem dnes u Dominika spal naposledy, odmítal jsem ho už vystavovat dál nebezpečí. Tohle byla moje hra a nechtěl jsem přijít o někoho dalšího, ne, když jsem netušil, jestli je Lukáš v pořádku. Jasně, byl hovado, byl ten, kdo do těhle sraček z nás padal nejvíc a nejvíc tvrdě, kdo dávno zapomněl na všechno to dobrý, a já ho ze všech těch lidí chápal nejvíc a snad i proto jsem o něj měl strach. Nevím, proč jsem mířil do baru, potřeboval jsem sehnat nějakej cash, už jenom na to, abych nějak přežil, měl alespoň něco než prázdné kapsy. Zarazil jsem si kapucu víc do čela a to zrovna ve chvíli, kdy jsem se promotával davem a uviděl ho. Pana Hrdinu. Na chvíli jsem ztuhl a znehybněl, překvapen jeho přítomností a modlil se, že je tak zaměřený sám na sebe, že se o mě v přeplněném baru nebude starat. A kupodivu skutečně odešel aniž by se jedenkrát rozhlédl zatímco já si prohlížel jeho záda. Nevím, vytáčel mě, to, před co mě postavil, co mě donutil dělat. Ale i přesto jsem nedokázal zapomenout na ty tvrdé oči, na ty hrubé doteky, na ta slova. Sevřel jsem rty k sobě když jsem viděl, jak se mu div všichni neklaní a radši odvrátil zrak. Protože ač jsem se rozhodl a věděl, že jinou možnost nemám, chtěl jsem to oddalovat, jak jsem mohl. Alespoň pro dnešní večer. Alespoň pro těch pár posledních momentů než se můj život změní v podělanou prostitutku.
Porozhlédl jsem se po baru, natřískaný byl, k mému štěstí a já pozorným a zkoumavým pohledem hodnotil osazenstvo nejblíž u baru. Tam se většinou zdržovali ti, co buď nechtěli mluvit s nikým nebo vyhledávali svou kořist. A kupodivu jsem svou oběť našel. Stačilo vidět, jak se k němu otáčejí tváře a šeptají si jeho jméno. To slavné jméno který znal i takový neznalec jako já. Na kapitána Sparty se jen tak nepoštěstí narazit. A byl jsem si jistý, že v té peněžence neschovává jen sběratelské fotbalové kartičky. Přemýšlel jsem, jak to rozehrát, na jakou notu, na jakou kartu a věděl jsem, že mi nezbývá nic jiného než riskovat a sázet na sebe. Tak, jako vždycky. Na ten obličej, co mi byl darem i prokletím. Pokračoval jsem k baru, vyhlédl si jednoho z mladíků poblíž velkého fotbalisty, co vypadal značně pod vlivem a vzal do rukou skleničku, co odložil na nedaleký vysoký stolek. Věděl jsem, že si mě všimne, protože jsem se tím nijak netajil, když jsem pár kroky mířil na bar a zatímco mě přiopilý mladík chytil za paži, pití, co jsem svíral v ruce jsem tak ledabyle rozlil po baru až se zbylá tekutina dostala i k tmavovláskovi a potřísnila mu tu jistě oblíbenou mikinu.
"Já, pardón, omlouvám se, nechtěl jsem.." Zahrál jsem svůj herecký výkon, sklonil jsem se, překotně se k němu přiblížil a prsty se chtěl dotknout té mokré skvrnky na Králově oblečení. Cítil jsem tu blízkost, vůni jeho kolínské, ostré a přitom jemné. A potom velmi opatrně a pomalu zvedl oči, zaklesl se do jeho tváře, detailně ji pozoroval a zkoumal. V mých očích se odrážel strach, bázeň, nejistota a skutečná lítost nad tím, že jsem mu zničil oblečení. Skousnul jsem si rozechvělý ret, když se za mými zády ozývalo halekání a prudce se od něj odtáhl. "Já, znovu se omlouvám. Strčil do mě, vzal jsem si pití ze stolku a nejspíš si myslel, že je jeho a pak.." Vjel jsem si rukou do světlých vlasů a bázlivě se otočil na přibližujícího se naštvaného mladíka. Mé oči se znovu zvedly k tmavovláskovi s jistou nadějí a omluvou a přitom jsem v duši věděl, co od něj chci. No tak, zahraj si na hrdinu. Přece bys je nenechal, aby mi ublížili. Nebo? Byl to risk, obrovský risk, když jsem si znovu skousnul ret a bázlivě se otočil čelit těm opilcům, kteří mi byli upřímně u prdele a za normálních okolností bych je poslal do hajzlu. Ale teď. Teď jsem sázel na jinou kartu.

Asi bych se měl stydět, že jsem tomu propadal tak jednoduše, ale jednak jsem nad podobnými věcmi nepřemýšlel, nebyl jsem ten typ a jednak.. sakra, vždyť já fakt nevěděl ani svoje jméno, natož přemýšlet nad tím, jestli u toho vypadám dost sexy, na to jsem měl bohužel dost práce sám se sebou. Měl pravdu, já byl vážně schopný přemýšlet jen o tom tady a teď, o tom, jak prudce a tvrdě proniká do mého těla, jak si ho podrobuje a dobývá, stejně jako ho stále držel v pevném sevření, ale to mi nevadilo. Nevadilo mi ani jedno, ale hádám, že z toho hlasitého sténání a mému bolestivě tepajícímu mužství to už dávno zjistil. Samozřejmě, že mi to nevadilo, když jsem mu vycházel vstříc, když jsem na jeho klín dosedal se stejnou prchlivostí, když jsem se vpíjel do jeho rtů se stejnou dravostí, ačkoliv jsem věděl, že ho mé naprosto nepromyšlené a bláhové jednání jistě baví, rozhodně jsem teď nehodlal nahazovat nějaký děsně badass nebo smyslný look, protože upřímně to jsem stejně neměl, vlastně když pustil mé ruce a ne, mě ani nenapadlo s nimi dělat něco nedovoleného, tak nějak mi podvědomě hlavou stále běžel jeho příkaz, jen jsem se k němu otočil s tím zoufalým pohledem, protože další z pokynů zněl pomalu a pomalu.. jak sakra pomalu?! 
Nezaváhal jsem a nepřemýšlel nad tím, jestli je to trapné nebo naprosto nevhodné, když jsem rukou zajel mezi své nohy a skutečně se začal zpracovávat, nepřemýšlel, když jsem se na něj díval a dělal to táhle a zvolna, ačkoliv v tom pohledu byla nevyslovená prosba, ta žádost, aby mi to dovolil, aby mi dovolil to udělat stejně rychle a tvrdě, jako pronikal do mého těla, protože tohle bylo.. tohle na mě bylo moc. Nechával jsem prokluzovat své tvrdé mužství dlaní, pomalu, detailně a bylo to ohromující, mučivé a naprosto slastné, když jsem mezi zuby stiskl svůj spodní ret, ale nedovolil jsem si své pohyby zrychlit, jen se pohyboval proti němu a snažil se soustředit na své ruce, kterými jsem se hladil a laskal. Bylo to paradoxní, chtěl jsem víc, mnohem víc, ale čím pomaleji a detailněji jsem pumpoval rukou nahoru a dolů, tím intenzivnější potěšení jsem cítil. Moje tělo bylo napjaté k prasknutí, dokonce i jeho dech na mé kůži mě dráždil a já chtěl přestat myslet, přestat se soustředit a jenom slepě přirážet, tak proč jsem to neudělal, proč jsem mu tohle dovolil, proč jsem poslouchal jeho příkazy? Odpověď byla jednoduchá a já se nebál si ji připustit - protože mě to vzrušovalo. Protože ten strach se mísil s touhou a jen hrotil tu vášeň do nejvyšší meze. Protože ty oči mě svazovaly a zároveň mi dávaly svobodu v takové míře, jakou jsem nikdy nezažil. Protože nikdo mi ještě nikdy neukázal, jak vnímavé a senzitivní moje tělo může být, když se s ním správně zachází a já tomu propadal, bezhlavě a důvěřivě, jak jsem měl ve zvyku. 
Cítil jsem ten stud, cítil jsem své rudnoucí tváře, ale i přesto jsem ten pohled neodtrhl, potřeboval jsem se dívat do té klidné tváře, ty temné, varovné oči mě k sobě poutaly a já si nedovolil neposlechnout, jen se kousal do rtů, přivíral oči, sténal a vnímat ten narůstající pocit v podbřišku, ty jemné vibrace, třepot, ticho před bouří, velkou a strhující, když mě pevně sevřel za boky a já zaklonil hlavu a nechal ho se dívat na tu chvíli, kdy jsem s nevázaným zasténáním překročil tu magickou hranici, zavřel oči a nechal celé své tělo pohltit tím děsivě intenzivním pocitem slastného vrcholu.

Pohledem jsem z jeho tváře sklouznul mezi jeho nohy, zvědavě, překvapeně a naprosto spokojeně, když jsem viděl jak uchopil své vlastní mužství a začal se uspokojovat. Chtěl jsem to vidět, ty mučivě pomalé pohyby, čekal jsem, že to prolomí, čekal jsem, kdy až až podlehne té smršti ve které jsem si hladově a nekontrolovatelně bral jeho tělo, ale on to neudělal. Ne, namísto toho skutečně poslechl ten sladký rozkaz a udělal to přesně tak, jak jsem chtěl. A to bylo něco, Michale, co se mi na tobě líbilo. Protože jsi nevypadal jako někdo, kdo by se rád plazil, kdo by rád někomu podlézal, ne, naopak, možná jsi se bál, bál se neznáma, bál se toho, co ze mě vyzařovalo a já si toho byl naprosto jasně vědom, ale rozhodně jsi se mi nepoddával jen z toho strachu nebo z toho, že by ses mi chtěl zalíbit. Sobecky ses soustředil na sebe, na to, co to s tebou dělá, nechal ses mnou vést, bral jsi mé rozkazy jako zkoušku, která vycházela a já to tak jasně viděl ve tvé tváři, že jsem se neubránil dalšímu úšklebku, ne výsměšného, nýbrž naprosto spokojenému a pobavenému. Sakra, ty oči, ty pootevřené rty, mísilo se v nich toho tolik, tolik, že mě to nenechávalo chladným, když jsem dál a dál přirážel a ve chvíli, kdy zaklonil hlavu a já ten hlasitý sten prožil s ním, jak jsem ho chtěl umocnit, ten pocit, kdy je jeho tělo rozechvělé a já ho kousnul do krku, do té napjaté a citlivé kůže a vnímal ty poslední dozvuky něčeho, cos prožil a co možná nedávalo smysl, ale bylo to intenzivní a smyslné a následoval jsem ho jen o pár okamžiků později.
Ne, nestalo se potom nic převratného, nedržel jsem ho v náruči, nedržel jsem ho, aby se nerozpadl, protože jeho tělo bylo vláčné a rozechvělé, naopak, vyklouzl jsem z něj a nechal ho se s tím vypořádávat po svém, když jsem si nasazoval kalhoty a upravoval knoflíky na košili, která na můj vkus byla až moc zmuchlaná. Upravil jsem si jediným pohybem vlasy, které jsem ledabyle prohrábl a olízl si suché rty, protože i já cítil dozvuky vyvrcholení. Ten sex nebyl špatný, štěně. Jen jsem doufal, že od teď nebudeš chtít nic míň. Ne, rozhodně se nestalo, že by se vlk zamiloval do Karkulky, sledoval jsem ho výrazem, ze kterého už nečišelo nic jiného než lhostejnost a chladný nezájem. Jeho tělo, po kterém jsem přejel pohledem už se mnou nic nedělalo a s tím, jak jsem si upravoval rukávy košile jsem přeci jen promluvil do ticha, které nebylo tíživé, nýbrž vítané.
"Těšilo mě, Michale.." Mé tmavé oči se do něj zabodly, ale nečišelo z nich nic, nic se z nich nedalo vyčíst, protože zábava pominula, a tak nebylo proč vzbuzovat jakýkoliv zájem. Ne, já měl teď v hlavě jiné, zajímavější cíle a hodlal rozehrát šachovou partii ve které budu já ten, kdo vyhraje, protože už teď jsem začínal svůj první velký tah. Ignoroval jsem, že je nejspíš ještě nahý, když jsem zamířil ke dveřím a nechal si je otevřít a podržet. Možná byste čekali, že po třetí se zkusím zeptat na tu večeři, ale tak to nebylo. Světlovláskovi na baru, kolem kterého jsem zcela jasně prošel, jsem nevěnoval jediný pohled, ani majiteli tohohle baru, když jsem s ochrankou před sebou i za zády procházel přeplněným barem k odchodu. Ke kterému jsem se skutečně chystal, když jsem nasedl do jedné z černých limuzín a odjel. Měl jsem ještě schůzku. Jednu velmi zajímavou večeři.
Přesun

Klopil jsem do sebe druhý půllitr a rozhlížel se po baru, jestli úplnou náhodou nenarazím na jistého hnědovláska, který by mě dozajista dokázal vytáhnout z mé mizerné nálady, když jsem na ruce ucítil cosi lepkavého a mokrého, což mě donutilo ten pohled nevrle přetočit na rukáv, do kterého se vsakovala zlatavá tekutina. Přimhouřil jsem oči a chvíli se na to díval, jako upřímně ta mikina by mi byla u prdele, ale dneska.. dneska byl špatnej den. 
Ten ostrý pohled jsem přetočil za hlasem, který se mi tak vehementně omlouval, moc dobře jsem věděl, že ani všechny omluvy světa mi dneska stačit nebudou, protože jsem prostě měl zasraně zkurvenou náladu a on mi polil mikinu, jenže jsem nebyl připravený na ten obličej, který k hlasu patřil. Nedal jsem to ve svém obličeji znát, ale ten zkoumavý, přivřený pohled jsem neodtrhl, nemohl, protože jestli existovalo ztělesnění mých vlhkých snů, inu, právě se nacházelo přede mnou. Prohlížel jsem si ty světlé vlasy, které rámovaly obličej tak jemných rysů, že bych snad věřil, že je holka, vůbec neposlouchal, co mi říká, jen sklouzl pohledem níž, na to drobné, útlé tělo schované v až příliš velkém oblečení, co ho dělalo ale ještě mnohem roztomilejším a sladším a nalijme si čistého vína, já prostě měl jasnej typ a tenhle blonďáček s vyděšeným výrazem ho naplňoval do puntíku. Znovu jsem se pohledem vrátil k jeho tváři a zaměřil se na ty růžové rty, které se pohybovaly a nejspíš mi něco oznamovaly, ale já přemýšlel jen nad tím, jak by se těsně a přiléhavě semkla kolem mého mužství, zatímco by na mě upíral ty velké, nevinné oči, sakra, tak tohle mě v mžiku poslalo nahoru, aniž by se mě jedinkrát dotkl. Jak dokonale by ty rty vypadaly, až by prosily a opakovaly dokola moje jméno, hlasitě a zoufale.. 
Zaujal mě chlápek, který dorazil až k nám a cosi na něj opile řval, zatímco já otráveně odložil půllitr  a zvedl se, čímž jsem blonďáka doslova poslal do stínu své mohutné postavy, protože jsem se prostě postavil před něj a s očekáváním se díval na toho cápka, co se teď přece jen trochu zarazil, protože i jeho vychrtlou postavu jsem převyšoval. Udělal ale přece jen tu chybu, že promluvil a odsoudil tím sám sebe, protože jsem měl mizernou náladu a byl mu vděčný, že mi dal konečně příležitost si ji na někom vybít. 
Moje sevřená pěst vyrazila proti němu přesně a prudce. Neměl jsem s rvačkama zase tolik zkušeností, ale vrazit opilýmu kreténovi, kterej je o třicet kilo lehčí než ty, no tak na to nemusíš bejt žádnej MMA bijec. Obrátily se k nám všechny pohledy, ale nebylo třeba předvádět žádnou show, protože borec se po té přesné ťafce odporoučel k zemi a moje zvednuté obočí směrem k jeho kámošovi stačilo, aby si rozmyslel v té hloupoučké akci svého kolegy pokračovat. Podíval jsem se na svou ruku, jakože au, ale nakonec jsem ji jen otočil a podíval se na ten flek na bílém rukávu. Skvělý.  
"Tse.." vypadlo ze mě zpruzele, když jsem si mikinu jednoduše přetáhl přes hlavu a hodil jí k tomu debilovi na zem, upravil si to upnuté tmavé tričko a konečně se ledabyle otočil zpátky k blonďákovi. Mé oči ho probodly, tvrdě a nekompromisně, protože ne, pokud se nemýlím, právě mi něco dlužíš a já měl celkem jasnou představu o tom, co si vyberu jako odměnu, když už si mě donutil hrát prince na bílém koni, což upřímně nebyla moje parketa. 
"Hej,.. jsi v pohodě?" z mého lhostejného hlasu rozhodně nezazněla stejná starost jako z té otázky, ale spíš jsem nějak nevěděl, jak pokračovat v hovoru, ale zároveň jsem se už dávno rozmyslel, že to on ukojí dneska v noci moje touhy a zbaví mě mé špatné nápady. Snad. No  co, i kdyby byl v šukání naprostý poleno, hádám, že mi bude stačit dívat se na ten panenkovskej obličejík a udělám se rychlostí rakety, protože mi stál od tý doby, kdy jsem se prvně střetl s tím něžný pohledem.

Ledabyle jsem se věnoval svému drinku, hrál na mobilu šachy a celkově tak nějak zabíjel čas, protože jsem dneska neměl žádné plány a zároveň ani náladu se s někým bavit. Michal odešel po Patrikově instrukcích a už se nevrátil, což mě celkem mrzelo, protože jsem měl v plánu z něj vytáhnout nějaké pikantnosti o jeho bratrovi a co si budeme, i o něm a Lukášovi by mohlo být zábavné se něco dozvědět, jenže jak jsem řekl, mé dnešní rozptýlení se již nevrátilo a tak jsem jen znuděně točil paraplíčkem ve vysoké skleničce a hrál si s mobilem, jako bych se snažil sám sebe přesvědčit, že myšlenky, které by patřily jistému černovláskovi, teda rozhodně v hlavě nemám. Nemohl jsem zkrátka a dobře přehlížet ten fakt, že o mě projevuje zájem údajný nebezpečný mafián. Protože jsem byl cynickej ignorant, ale tohle prostě bavilo i mě. Lákalo. Chtěl jsem vědět, co je na těch řečech pravdy. Nebyl jsem rozhodně tak zděšený, jako byl Michal, když klopýtal do toho VIP salonku, ne, mě toto sdělení nechávalo chladným z jediného důvodu - nebylo to už trochu moc klišé? Jako upřímně kolik znáte mafiánů? Já žádného a tak se mi popravdě nechtělo tak snadno podlehnout myšlence, že bych měl přece jen takové štěstí. Na druhou stranu Patrikovy obavy nebyly hrané a Patrik nebyl typ, který by věřil povídačkám. Jeho strach měl pravděpodobně pevné základy a nějak souvisely s tímhle barem, o tom jsem nepochyboval. Přesto jsem nepropadal té všeobecné panice ani mě neděsil fakt, že jsem možná skutečně odmítl mafiánského bosse. Já byl totiž od přírody hráč a pohrát si konečně s protivníkem, který stojí za to..? Upřímně, to mě spíš naplňovalo očekáváním než strachem! 
Jenže jak se zdálo, mé naděje byly plané, když se dav rozestoupil jako moře před Mojžíšem a ten, nad kterým jsem tak vehementně rádoby nepřemýšlel kolem prošel bez jediného pozastavení, přestože jsem si byl jistý, že o mě moc dobře ví. Ty jeho gorily mě tentokrát nenutily do smíchu, spíš jsem si je se zájmem prohlížel, ačkoliv jsem k tomu stále ještě byl značně skeptický. Žádné drama se ale nekonalo, drogový kartel v čele s Escobarem zmizel a znovu se spustil vzrušený šum, který nakonec vyburcovala rvačka, která se stala jen kousek ode mě, ovšem naproti zbytku baru, který zvědavě přihlížel, jak ten vysoký tmavovlásek s logem nějakého podělaného sportovního klubu na mikině poslal k zemi otravně uřvaného opilce, já si tuhle primitivní zábavu nechával ujít, protože pro mě už tu nic zajímavého nebylo. 
Nechal jsem peníze za drinky na stole a zvedl se k odchodu, možná budu mít štěstí a bude doma Andy, možná ho opiju a pak ojedu, ale zatímco jsem přemýšlel nad tím, jaká strategie by na mého chladného spolubydlícího fungovala s největší pravděpodobností, uvědomil jsem si, že chlápek, který mi brání v odchodu, mi stojí v cestě s nějakým záměrem. Konečně jsem zvedl hlavu a setkal se s tím tupým výrazem. Výrazem, který jsem znal. 
"Sakra, jestli na vás dneska narazím ještě potřetí, budu si myslet, že mě snad sledujete!" nadhodil jsem s rozpustilým úsměvem, bez náznaku sarkasmu, který ale z té věty doslova křičel, když jsem se otočil a chtěl udělat krok opačným směrem, ale v pohybu mi zabránila druhá z goril s tím jakože děsně badass výrazem. Pozvedl jsem obočí, protože tohle už se za náhodu dalo brát asi jen těžko. 
"Šéf vás čeká u večeře." první z dvojice poodstoupil, otevřel mi dveře a já jen ohromeně zůstal zírat na limuzínu, která na féra parkovala přímo před vchodem do baru. Popravdě i někdo jako já byl chvíli překvapený a neměl slov. Byla to náhoda? Na náhody jsem nevěřil a nesnášel toho sebestřednýho zkurvisyna za to, jak mě vypekl, jak mě rozčiloval tou očividnou provokací a zároveň nutil chtít vědět víc, protože kolikrát pro vás někdo přijel limuzínou?! A že já byl zvyklej na hodně, ale tohle gesto mě dílem bavilo a dílem na mě dělalo dojem. Ne proto, že bych byl tak odvařenej z blbýho auta, ale protože jsem si začínal uvědomovat, že ten egoista, jehož jméno jsem upřímně ani neznal, byl nejspíš mnohem zábavnější hráč, než jsem si původně myslel a já jen na máloco reagoval víc, než na výzvy. 
"Tak šéf čeká? Bude čekat dlouho.." pokrčil jsem ledabyle rameny, jako by pro mě limuzína jezdila s železnou pravidelností a otočil se k odchodu, tak šéf jo? Plánoval jsem si doma udělat zevrubnou rešerši a připravit si podklady, něco mi říkalo, že si nehrajeme naposledy, ale gorila mi opět zastoupila cestu a tentokrát jsem se už zamračil, protože to přestávalo být vtipné. 
"Mám za úkol vás odvést." špatná čeština prozrazovala, že jeho rodný jazyk to nebude nebo to bylo tím drsným tónem, kterým mi zkoušel nahnat strach? Bylo mi to jedno, rozhodně jsem neměl v plánu jeho výsosti vyhovět a tak jsem prostě protočil očima a udělal další krok, ale to co následovalo přece jen předčilo má očekávání. 
"Řekl jsem že,... H-hej!" nečekal jsem, že mě ten obrovskej chlápek čapne a prostě do toho auta narve násilím, byl jsem tak konsternovaný vývojem situace, že jsem se ani nebránil. Zatímco jsem se ocitl na zadním sedadle, dveře se zavřely, auto nastartovalo a rozjelo se pryč. Chvíli jsem seděl a přemýšlel, co se právě odehrálo, to mě fakt.. unesli? Inu vím, že reakcí normálního člověka by byl asi zběsilý hysterický řev, ale já byl od přírody jiný typ člověka a tak jsem místo ztráty zdravého rozumu s ledovým klidem zkusil vzít za kliky dveří, samozřejmě bezvýsledně, zkusil stáhnout okénko mezi zadním prostorem a řidičem, dokonce i to střešní, ale k mému nevelkému překvapení bylo všechno zamčené. Ani tak jsem nepanikařil, prostě vytáhl mobil s úmyslem zavolat si pomoc, avšak v tu chvíli mě zaujal balíček v hedvábném papíru a sametová krabička, která se nacházela na protější straně kožené sedačky. No řekl jsem si, že dojezd policie je dle zákona deset minut a do té doby mi hrozila nejspíš akorát nehoda, jestli ti dva umí řídit stejně dobře jako házet tvrďácký ksichty a tak jsem se nechal pohltit zvědavostí a balíček rozbalil. V papíře na mě čekal luxusní světlý oblek, ani mě nepřekvapilo, že naprosto přesně odpovídal mé velikosti, když jsem ho ledabyle rozevřel prsty, zatímco v sametové krabičce byly ladící stříbrné rolexky. 
Vážně..? 
"Dělá si prdel, jedeme na maturák nebo co?!" frustrovaně jsem si zase sednul dozadu a vytáhl ten mobil, ale mé prsty se neměly k tomu vyťukat číslo, protože jsem se snažil odolávat, ale ten bezejmenný parchant zahrál přesně na tu správnou strunu. Jistě, má přirozená touha hrát a vyhrát. A tohle nebylo nic jiného než hra, nic jiného než první tah na šachovnici a mohl jsem odmítnout, mohl, avšak oba jsme věděli, že to neudělám. Protože tohle bylo až moc slibné, než abych tomu nedal šanci. 
Ale bude to po mém. 
"Hej, Costnere, jestli nechceš, abych udělal hysterickou scénu a přitáhl sem pozornost celý Prahy, odvez mě domů. A nedělej blbýho, je mi jasný, že moc dobře víš kam.." kopl jsem nohou v tenisce do okénka uprostřed auta a schoval mobil do kapsy, možná jsem byl blázen, možná jsem to měl začít brát vážně, možná jsem se měl bát všech těch varovných signálů, ale místo toho jsem cítil, jak se mi rty roztahují do pobaveného úšklebku. Protože jsem byl hráč a možná, jenom možná jsem konečně našel toho správného protivníka.. 
Přesun

Tušil jsem, že to bude hazardní hra. Že to bude risk, protože spoléhat na to, že zrovna někdo jako je on, se smiluje zrovna nade mnou a to jen kvůli tomu sladkému nevinnému obličeji, a skutečně byl. Ale když se na mě kapitán Sparty otočil, věděl jsem, že v jeho pohledu není jen lítost. Ne, to jakým způsobem si mě ty tmavé oči prohlížely byly něco, co jsem moc dobře znal. Nebyl jsem pro něj fanoušek nad kterým se smiluje, byl jsem zábavou pro dnešní noc. Ale i tak mě překvapilo, když se zničehonic zvedl a poslal chudáka chlápka, který netušil o co jde, k zemi tak rychle a jednoduše, že kdybych mohl, nejspíš bych se skutečně i zasmál. Ale namísto toho jsem se jen krčil za jeho impozantní postavou a když ke mě zvedl pohled, zahrál jsem přesně to, co chtěl vidět. Bázlivost, kterou stále víc a víc přemáhala odvaha, když jsem přestal pohled klopit a díval se na něj jen s vděkem a jistým obdivem. Jako, obdiv si u mě vysloužil neskrývavě, protože jsem tenhle impuls sice vyvolal, ale nečekal tyhle následky a to potěšení a radost se skrývalo dost těžce. Nakonec jsem ale musel dodržovat roli a kdybych si nehrál na tuhle cudnou pannu v nesnázích nejspíš bych skutečně opětoval pohled jiný, ten zvědavý, ten kterým bych přejel po tom vypracovaném hrudníku, přes ty paže v tom tmavém upnutém tričku, které mě nenechávaly chladným při představách, co by mohly dělat. Při představách, které jsem donedávna ještě vůbec neměl. Až bych sklouznul zpět k jeho tváři a věděl, naprosto jasně si uvědomoval, co chce. Viděl jsem to už tolikrát, v pohledech všech ostatních, kteří s prsteny na rukou naprosto bez výčitek flirtovali, dávali mi mnohem víc náznaků než ty, ale přesto jsem si byl jistý, že myslíš na to samé, co oni.
"Já.. Děkuju" Vypadlo ze mě po chvilce, kdy bych dostal Oskara za ten šok, co hrál na mé tváři při pohledu na postavu, co se zvedala ze země a s krvácejícím nosem odcházela z baru, když jsem se opřel o bar, kousnul se do rtu a chvíli mlčel. Všechna ta nacvičená gesta, jemné klepání prstů do desky, jen abych dal najevo tu nervozitu, co mě měla sžírat. Ale ve skutečnosti jsem byl ledově klidný. Prázdný. Na mé tváři se usídlil jemný nevinný úsměv, když jsem k němu znovu stočil pohled. "Jsem Miky. A ty?" Zatahal jsem se za cíp mikiny a druhou rukou prohrábl světlé vlasy. Mohl jsem, skutečně jsem mu mohl říct další z tisíce vymyšlených jmen které jsem už použil, ale už to postrádalo smysl. Mé záznamy byly poměrně slušné a kdyby mě popsal, nejspíš by mi ani falešné jméno nepomohlo. Tak proč to hrotit. Zatěkal jsem pohledem v okolí, odlepil se od desky a skutečně lehce klopýtnul. "Já, nejsem zvyklý pít, pozval bych tě za to na jedno, ale nejspíš dneska končím." Kdo by odolal lehce přiopilému naivnímu blbečkovi, no ne? Znovu ten stydlivý úsměv, ale ty oči, co se do něj zaklesly a ve kterých se lesklo něco, co by mělo vzbudit jeho zvědavost. Protože naznačovaly, že mě jeho přítomnost rozhodně není lhostejná. Věděl jsem, že ta jeho otázka je čistě praktická, ale nebyl bych to já, abych jí nevyužil, protože ty, drahý hrdino, mi to celé jen usnadňuješ. "Musím na chvíli na vzduch.." Lehce jsem se ošil, bylo jasné, že se nejspíš bojím jít ven sám, vzhledem k tomu, kdo se tam vydal a stylem jakým jsem upíral pohled k východu. Ale znovu jsem se jen pousmál, když jsem se odlepil od baru s tím, že skutečně půjdu a když jsem znovu hledal půdu pod nohama, má ruka se chytila baru tak blízko té jeho, tak nebezpečně blízko, když jsem se dostal do jeho bezprostřední blízkosti a sledoval ty tvrdé tmavé oči, které měly nahánět hrůzu, ale mě ne. Mě už dávno ne. Cítil jsem jeho vůni, na tu chvíli vydržel ten oční kontakt, než jsem se s tím samým sladkým úsměvem rychle odtáhl, vědom si svého nevhodného ale naprosto účelného zaškobrtnutí. Znovu jsem si vjel rukou do vlasů a neposedné prameny se snažil schovat za ucho, aby znovu spadly na původní místo. Jako kdybych nevěděl kam s rukama, přitom jsem naprosto jasně věděl, kam budou mířit.

Borec na zemi mě už zjevně absolutně nezajímal, protože jsem celou dobu sledoval pouze nový objekt mého zájmu, který tak stydlivě klopil oči a jemně se usmíval. Přišlo mi neskutečně vtipné, jaké typy mi Tadeáš s železnou pravidelností a rádoby kolegialitou posílal do postele, laciné holky, prvoplánové kurvy, které odhalovali naprosto všechno a jejichž pohledy byly lačné a svůdné, ale všechno, co mě doopravdy dokázalo vzrušit, byl tenhle malý blonďák s bázlivým pohledem, tím jak si lehce kousal spodní ret, bříšky prstů bubnoval do tvrdé desky, jak se tahal za cíp mikiny, sakra, to byl až moc velkej odpal, abych to dokázal nějak zpracovat. Neodtrhl jsem pohled ani ve chvíli, kdy zvedl oči a představil se. Miky. Miky, měkké, jemné, sladké, fakt se to k němu hodilo. Pozvedl jsem obočí a chvíli se na něj jen díval, to mě fakt nezná? Netuším, jestli mě to víc uráželo nebo bavilo, upřímně na svou pověst jsem byl dost hrdý a byl zvyklý, že polovina mého rádoby balení spočívá prostě v tom, že jsem zasranej kapitán Sparty, ale z nějakého důvodu se mi docela líbilo, že to vlastně neví. Bylo to jiné a překvapivě osvěžující. 
"Alex." ne, fakt jsem mu ten úsměv neopětoval, ani nedal jinak najevo jakýkoliv zájem o jeho osobu, neměl jsem to ve zvyku, ale ten pohled jsem neodtrhl. Neplánoval jsem se představovat, nebylo to důležitý a já byl typ, co nikdy moc neplýtval slovy, ale z nějakého důvodu jsem chtěl, aby vyslovil mé jméno nahlas, aby ta sladká ústa zformulovala moje jméno, až si od něj vezmu to, co chci. Pokud mám být upřímný, nejradši bych přeskočil tuhle seznamovací část a prostě si ho odvedl někam do soukromí, ale ten nevinnej pohled trochu nabourával moje plány, protože jsem se nějak neměl k tomu, abych mu to prostě tvrdě oznámil nebo ho někam přirazil, ačkoliv z té představy mi v rozkroku docela zatepalo. Ne, byl moc sladký na to, abych se choval jako hovado, ale zároveń jsem se mile chovat neuměl, už ne. 
Byl jsem uprostřed svých pochybovačných vah pro a proti, když se zapotácel, chytil baru a jeho ruka se ocitla u té mé, zvedl hlavu a byl tak blízko, vzhlížel na mě zespodu a já jen nevrle pozvedl koutek úst v nespokojeném úšklebku, protože jsem v tu chvíli věděl, že seru na všechny pro a proti, prostě ho chci! Zvedl jsem na okamžik hlavu od něj a rozhlédl se po baru, hledal jsem Tadeáše jako obvykle, ale najednou jsem se zničehonic ušklíbl pobaveně, nejspíš naprosto nečekaně, ale samozřejmě to mělo svůj důvod. Co si myslí Tadeáš, mi totiž od jisté události v mém bytě mohlo být srdečně u prdele! 
Aniž bych cokoliv řekl, otočil jsem se na bar, ukázal na lahev vody a pak podal barmance bankovku, která pokryla moje i blonďákovo náklady i se štědrým dýškem, možná jsem to obvykle dělal, abych udělal dojem a nasral pár chudáků, co na to nemají, ale dneska jsem byl prostě jenom netrpělivý a nechtělo se mi čekat, nechtělo se mi být mezi těmi lidmi už ani o minutu déle, protože kalhoty mi byly těsné a mé fantazie příliš živé, než abych čekal na drobný! 
"Tak pojď.." neznělo to rozhodně nijak hrdinsky ani nadšeně, když jsem ho bez přemýšlení podepřel a chytil za paži, nestaral se o to, co si o tom myslí nebo jestli to někdo vidí, protože díky té rvačce jsem měl dokonalou výmluvu, proč toho blonďáčka vytáhnout před bar bez postranních úmyslů, které byly mým hlavním motivem a místo toho si prostě razil cestu ven. Byl blízko, při chůzi se naše těla neustále třela o sebe, narážela, jak jsme se protahovali mezi davem lidí a můj výraz byl stále neklidnější a netrpělivější, protože jsem cítil, že moje vzrušení roste neúměrnou rychlostí. Dovedl jsem ho až za roh klubu, kde jsem na tom vip místě parkoval vyleštěným bmwéčkem, konečně ho pustil a opřel se o kapotu. 
"Na." natáhl jsem ruku a podával mu tu lahev vody. Možná jsem mu chtěl nějak ulehčit střízlivění, možná jsem si chtěl pojistit, že se mi v tom autě nepozvrací, nehledejte hluboké důvody, v hlavě jsem měl jenom šukání a jeho svíjející se tělo, tak z toho nedělejme telenovelu. Uvědomil jsem si, že kolem je nezvyklé ticho, protože tato ulice byla tmavá a prázdná. Lehce jsem si odkašlal a založil ruce na prsa, protože jsem začínal mít problém tvářit se klidně, když mi naprosto všechno v okolí hrálo do karet. Ale nebyl jsem zase žádnej neandrtálec, že bych neřekl ani slovo a jako trofej si ho odtáhl do jeskyně, ačkoliv tak přesně bych to chtěl, no hodlal jsem s ním teda ještě chvíli hrát tu hru na zachránce a oběť, i když někdo z nás tu pěkně kecal. 
"Co jsi dělal v baru? Vypadáš jako typ, co přitahuje problémy s tou sladkou tvářičkou." nevzrušeně jsem na něj upíral ten intenzivní pohled, aniž bych změnil výraz ve tváři, ale nebudeme si nalhávat, že jsem své touhy dokázal skrývat. Protože kdo by odolal sladkému přiopilému blonďáčkovi a upřímně bylo fuk, co odpoví, povídat si, to bylo poslední, co jsem s ním hodlal dělat.

Nebudu lhát, že zatímco se rozhlížel po baru, byly to mé oči, které naprosto jasně pozorovaly tmavou peněženku, končící, jak neoriginální, v zadní kapse těch upnutých kalhot. Neušlo mi ani jakým stylem platí a bylo mi naprosto jasné, že někdo jako on, kdo na mě upíral ten pohled, který nebyl ani milý, ani laskavý, ale stejně tak postrádal i tu ostrost se kterou bych se bál, nebude mít o cash nouzi. Nepotřeboval si vynucovat tu autoritu, vyzařoval z něj přirozený respekt a na ten se lidé lepily jak můry na světlo. Chtěli se v tom jeho chvíli hřát, ale podle toho, jak očividně ignoroval všechny ty žádostivé pohledy těch div ne polonahých slečen na baru kolem něj, bylo jasné, že on o to nejeví zájem. Jevil ho o mě, ne tak okatě, v podstatě by si jiní mohli myslet, že se skutečně chová jen mile a hrdinně, ale já v tom pohledu viděl něco víc. Něco, kdy mi naprosto jasně skočil na tu připravenou lež, lapil se do těch umně upletených sítí a myslel si, že je to on, kdo je ten vítěz. A já ho přitom hodlal nechat, když jsem se nechal táhnout, sem tam skutečně klopýtnul, byl jsem to já sám, kdo vyhledával jeho blízkost, kdo ty dlaně čím dál tím víc umisťoval na jeho tělo, ale jen proto, abych ho donutil chtít víc. Protože já věděl, že chtít bude.
Což mi potvrdilo i místo, kam mě vzal. Skutečně bych se zasmál nahlas, roztáhl ty rty do toho jiného než sladkého úšklebku, když jsem si uvědomil, že jedinou věc, co chce teď udělat, je vzít mě do toho předraženého bmwčka a vzít si to, co mu dle jeho názoru náleží. Typický mačo hovado. Ale ne, že bych si stěžoval. Já se namísto toho jen rozhlédl a pomalu, nejistě od něj převzal vodu aniž bych se z ní nějak napil. Jen mi tím dal příležitost se ještě o kus přiblížit. Skutečně v téhle ulici nikdo nebyl, ticho bylo tíživé, ale o to víc umocňovalo tu sladkou atmosféru toho, kdy to skutečně dostaneš, Alexi.. Naklonil jsem hlavu na stranu, tyhle hry jsem hrál často, často se z nich potom musel vymotávat, ale vzhledem k tomu, že ho jednoduše připravím o prachy a pak si budu hrát na to, že mi je hrozně špatně, až budeme v nejlepším a vypařím se s těmi nevinnými oči, to nebude zase tak složité. Alespoň jsem v to doufal, když jsem se znovu zatahal za mikinu, zvedl k němu pohled, ale záměrně si ho prohlížel jinak. Jinak, když jsem očima putoval po všech těch vypracovaných svalech a skutečně cítil neskrývanou a nijak nepředstíranou touhou se jich dotknout, přejet po nich, zarýt do té jemné kůže nehty, válet jehp jméno na jazyku a zjistit, jak by chutnalo ho vyslovit v jiné lákavější pozici. Přišel jsem o krok blíž, dostal se do jeho bezprostřední blízkosti, znovu jsem se porozhlédl, bylo mi naprosto jasné, že kapitán Sparty nestojí o nevítanou společnost nebo snad o to, aby ho někdo přistihl s klukem, ale to mě nezastavilo v tom, abych svou ruku nejistě umístil na ten vypracovaný hrudník skrytý pod tmavým trikem, pomalu prsty pokračoval k jeho paži, když jsem ji pomalu stáhnul a kousnul se do rtu. Očima jsem ale stále klouzal po jeho tváři, až jsem se hypnotizovaně zastavil na jeho rtech. "Zapomínal.." Přiznal jsem, jen abych dal najevo, že sám to nechci rozebírat, že chci zapomenout na všechno, co si myslí, že se mi děje a chci to zapomenout s ním. Možná jsem to skutečně chtěl, utišit všechny ty myšlenky na to, co mě po téhle noci nevyhnutelně čeká. Kdo na mě čeká. A co to pro mě znamená a bude znamenat.
Ale já takový nebyl. Nebyl jsem to, co si zasraný Hrdina myslel. Byl jsem dealer, byl jsem spodina, patřil jsem k té lůze u jeho nohou, ale neklesl jsem tak hluboko, abych si přivydělával vlastním tělem. Ač mě to lákalo, ač by to bylo tak jednoduché, kdybych si k tomu vzal i to ostatní, ale měl jsem nějakou hrdost a odmítal klesnout. Ale neklesl jsem už skutečně? Jaký mělo význam si to odpírat, když si to Viktor Hrdina vezme a já s tím nic neudělám? Když se sebezapřením budu tvrdit, že to nechci a přitom jen vzpomínka na to, co se dělo, ve mě vyvolalo jemné zachvění. Cítil jsem to teplo, co se rozlévalo podbřiškem, to vzrušení, z té vzpomínky, na něj, na Filipa a na tohle namakané hovado, co mi zcela očividně dávalo najevo, co se mnou bude dělat. A část mě to chtěla, chtěla to znovu ochutnat. Ta druhá se bála. Nebylo to ale už jedno? Nepřekročil jsem tu hranici už dávno? Komu se snažím dokázat opak když mi to nikdo věřit nebude?
Znovu jsem se přiblížil, věděl jsem, že tady není nikdo, nikdo, kdo by mě viděl, když jsem překročil tu vzdálenost, rychle a nečekaně a prostě se rozhodl to všechno umlčet, umlčet v tom bázlivém polibku, který jsem mu věnoval a který skutečně bázlivý byl, protože jsem na to nebyl zvyklý, nezacházel obvykle takhle daleko, ale nemohl si pomoct. Odtrhl jsem se stejně rychle jako se přiblížil a o krok se vzdálil. "Já, promiň. Myslel jsem.." Pohledem jsem uhýbal před tím jeho, ačkoliv všechno ve mě křičelo, že bych chtěl vidět, co se stane. Chtěl vidět ten výraz ať už v něm bude cokoliv. Vezmi si mě, přitáhni do klína, dej mi najevo, co si přeješ. Jen abych mohl dostat to, co chci já.

Nespouštěl jsem z něj oči, měl mou plnou pozornost a já se nesnažil tvářit, že není to jediné, co mám už pár minut v hlavě, nesmál jsem se jako naivní blbeček, nedělal vtípky, nesnažil se konverzovat, protože já na to prostě nebyl. Nebyl jsem nejistý sám sebou, ale zároveň mě ty roky, kdy jsem všechno tohle musel skrývat, naučily být opatrný. Nedat najevo to, co si skutečně myslím, co skutečně chci. Co se mi honí v hlavě při pohledu na sladkého blonďáčka, nevinného a roztomile nesmělého. Protože ve skutečnosti jsem nesnášel tu lacinost a okázalost, tu očividnou touhu si prostě jenom zašukat s kapitánem Sparty, protože to bylo asi lukrativní a hodnotné nebo nevím, pro mě to byla jen další lež a těch jsem ve svém životě měl dost i bez toho, možná proto jsem neměl potřebu mu říkat, kdo jsem nebo se nějak halasit svým titulem, penězma nebo postavením. Protože se mi líbilo, jak klopil pohled, a přesto ho zase neomylně zvedal, nechal jsem ho, aby přistoupil blíž a položil mi ruku na hrudník a ne, srdce mi bilo naprosto klidně a normálně, když jsem ho sledoval tím přivřeným pohledem, který by nejspíš pro jiné byl varovný, ale on i přes to překonával tu vzdálenost a mé tělo, ačkoliv jsem se snažil to nějak kontrolovat, prostě dávalo najevo, že to chce. Nepohnul jsem se, nezvedl ruku, nedotkl se ho, ale instinktivně jsem se k němu nakláněl, vdechoval tu čistou vůni, sledoval ty drobné detaily, dlouhé husté řasy, které dělaly jeho oči ještě větší, ty měkké jemné rysy jeho čelistí, sotva patrný dotek, když přejížděl po mé paži. Byl jsem vzrušený, vzrušený úplně jinak než obvykle a možná na tom měl podíl Tadeáš a fakt, že jsem najednou cítil tu volnost a svobodu. Zničeho nic se ke mě naklonil a políbil mě, popravdě jsem to nečekal, protože jsem si nemyslel, že by ten kluk něco takovýho udělal a spíš trávil posledních pár minut vymýšlením toho, jak to udělám já, ale on vyřešil má dilemata a ačkoliv ten polibek nebyl rozhodně to, na co jsem byl zvyklý, okamžitě jsem pocítil ten ostrý záchvěv vzrušení z té nenadálé blízkostí. 
Možná proto jsem se bezmyšlenkovitě odlepil od kapoty, když ode mě odstoupil a omluvil se mi, zvedl ruku a v tom pro mě klasickém nevybíravém gestu ho chytil za zátylek a nenechal ho udělat další krok, naopak, to já tentokrát zkrátil tu vzdálenost mezi námi, když jsem se přiblížil tak blízko, že jsem skrze tu velkou mikinu vnímal na vlastním těle každý jeho nádech, aniž bych z něj spustil pohled. Palcem jsem přejel po hraně jeho čelisti a donutil ho zaklonit hlavu, takže se mi musel podívat do tváře. Z mých úst vyšlo jen nespokojené syknutí, fakt byl až k uzoufání sladkej a já jen palcem pokračoval níž, s překvapivou něhou se dotýkal té měkké kůže, díval se do těch velkých očí a hledal v nich pochyby nebo odpor, zatímco jsem bříškem palce přešel po těch růžových rtech a věděl, sakra věděl, že už není cesty zpět. Aniž bych ho pustil, sklonil jsem se k němu a tentokrát jsem ho políbil já, ale o bázlivosti ani nezkušenosti bych rozhodně nemluvil. 
Polaskal jsem jazykem jeho spodní ret, jemně za něj zatáhl, ale příliš trpělivosti jsem s tím objevováním neměl, protože jsem chtěl víc, zoufale víc, když jsem si vynutil ten vstup do jeho úst a střetl se jazykem s tím jeho. I moje druhá ruka se zvedla, putoval jsem po jeho boku níž až k lemu mikiny a prostě pod ní naprosto suverénně zajel, protože jsem potřeboval pod prsty cítit teplo jeho kůže, pohladil ji a pak pokračoval na záda, jen abych si ho k sobě v tom rádoby objetí přitáhl ještě blíž. Ještě chvíli jsem si nenasytně kradl ty polibky, bez souhlasu, bez romantiky nebo něhy, ale přece to bylo úplně jiné než s kýmkoliv jiný, snad opatrné, kdybych to nebyl zrovna ze všech lidí já. Ale to nevadilo, shovívavej kluk jsem už stejně dávno nebyl. 
Odtrhl jsem se, ale ani se nepohnul, nepustil ho, nedovolil mu utéct, když jsem s tím stejně chladným výrazem jako doposud shlížel ze své výšky na ten dokonalý obličej a jen tiše dodal. "Jo,.. taky bych rád něco zapomněl." 

Nevím, co jsem čekal. Nebyl jako někdo z těch lidí které jsem potkal a namotával předtím. Ne, nebyl to opilý a naivní trouba, na kterého se stačí párkrát sladce usmát, ačkoliv jsem netvrdil, že to samé nenechává ani kapitána Sparty chladným, ale bylo to jiné. Bylo to mnohem těžší, byl to mnohem větší risk, bylo v tom něco, něco v jeho pohledu, co mě nenechávalo tak klidným, co mě pokaždé trochu vykolejilo a rozhodilo a ačkoliv se namotával, ačkoliv jsem ho dostával přesně tam, kam jsem potřeboval, věděl jsem, jak moc si zahrávám. Nečekal jsem, s jakou razantností si přitáhne můj obličej k němu. Nedokázal jsem hrát to překvapení ani ty pocity, co se mi odrážely ve tváři. Mé oči těkaly po jeho tváři, ale ne strachem, ne z něho. Strachem z toho, co jsem při tom prudkém pohybu cítil. Co jsem cítil, když se jeho prsty dotýkaly mé tváře, mých rtů, které jsem snad toužil pootevřít, dát mu to, co chtěl, to, co z něj vyzařovalo. Ne, nechápal jsem to, tohle se mi nestávalo. Ale nejspíš jsem už nemohl tvrdit, že jsem tím, kým jsem byl. Protože už jsem tu hranici překročil, v tomhle samém baru. A nedokázal jsem zakrývat ten fakt, že mě tmavovlásek přitahuje. Přitahuje tak, že i ochotně myslím na to, že bych to dotáhl dál. Že bych v jeho rtech, které mi braly dech, když si mě tím nevybíravým způsobem podmaňovaly a já se nechal, mohl skutečně zapomenout. Mohl to všechno nechat být a naplnit své tělo něčím, co umlčí všechny ty pochyby. Nedokázal jsem potlačit to zachvění, ta pootevřená ústa a tichý sten, ve chvíli, kdy se jeho ruka ocitla pod mou mikinou a já se přistihl, že mi ten letmý dotek zoufale nestačil. Ne, sám jsem si uvědomoval, že chci víc. A není to cesta do záhuby? Když si to připustím, co to znamená? Znamená to jen to, co ten advokát tvrdil? Že jsem jen prodejná laciná děvka? A co když mi to nevadí, co když vyvracet to už dávno ztratilo smysl. Sváděl jsem vnitřní boj a přitom to byly moje ruce, co se zvedly, co tak nejistě, ale přesto troufale putovaly znovu po tom horkém těle, co tančily a balancovaly, postupovaly pořád níž a níž, až ke konci toho trestně upnutého trička, ale ani tam jsem se nezastavil, když jsem prsty zaháknul o ty kalhoty. Ale tam jsem skončil, jen tam, když jsem upíral pohled do těch tmavých očí a zjistil, že mé tělo reaguje, že mě to k němu táhne, že to není jen o tom prvotním impulsu ho okrást. Že bych možná chtěl prostě zjistit, co dalšího mi může nabídnout. Jen pro těch pár prchavých momentů. Znovu jsem se usmál, ale ten úsměv byl protkaný jistou dávkou smyslnosti, když jsem se znovu kousnul do rtu, ale nesnažil se z jeho sevření vymanit. Ne, naopak.
Pořád jsem přemýšlel nad tím, kam své ruce umístím příště. Přemýšlel nad tím, jestli budu pokračovat, jestli uteču nebo zůstanu i po tom, co jeho bankovky budou pevně v mých rukou. Nevím, proč jsem to dělal. Proč jsem pořád do okola opakoval tyhle chyby. Ne, věděl jsem, jak je to hazardní, že stačí jedno malé uklouznutí a už se z toho nedostanu, už nebude cesty zpátky, že mě nečeká ten sladký a spásný konec. A ne, nedělal jsem to proto, protože jsem potřeboval cítit ten adrenalin, protože jsem toužil po riziku a nemohl si pomoct. Ne, dělal jsem to proto, abych přežil. Protože jsem musel. Netěšilo mě to, nedělalo mi to radost, ale takový byl můj život. Nebyl jsem hrdina tohohle příběhu. A nedoufal v jeho šťastný konec. Ne, chápal jsem Lukáše, proč dělal to, co dělal a nesoudil ho na rozdíl od ostatních. Věděl jsem, že pokud to prokoukne, čeká mě jen vězeňská cela. Ale sám jsem se z tohohle začarovanýho kruhu nedokázal dostat, nebyl jsem Jordy, nebyl jsem Nik, který se rozhodl pro normální nudnou práci jen aby si nalhával, že je to lepší než tohle. Bylo to skutečně lepší? Jaký byl rozdíl mezi tím pracovat od rána do noci, jen abych si našetřil těch pár tisícovek na nájem a pak zase makal a makal, jen abych to opakoval znovu a doufal, že jednou, jednou bude líp. Ne, protože pro mě to bylo stejné vězení jako to, co mi hrozilo. A já nechtěl ani jedno. A přesto se smířil s nejhorším. Sledoval jsem ho, do té impozantní výšky, do těch tmavých očích a znovu se jemně pousmál, nevinně a sladce. Tak, jak jsem to jako správná sladká tvářička uměl. Použil svou jedinou zbraň jako záchranu. Nebo záhubu? Nevím. "Tak s tím ti.. s tím ti můžu pomoct" Pronesl jsem tiše, ale rozhodně v tom zněl příslib. A já si uvědomoval, že to, co cítím, to vzrušení, co mnou projelo a rezonovalo s každou další vteřinou v jeho blízkosti, bylo opravdové.

Prohlížel jsem si ho, ty letmé náznaky i jasně patrné signály, které vysílal, snažil se z jeho chování vyčíst, jak se zachovat, protože i když jsem rozhodně nebyl žádná sudička z pohádky, neměl jsem v plánu ho k něčemu nutit nebo se chovat násilně, o to jsem fakt nestál, i když by mi nedělalo problém ho někam narazit a prostě si to vzít, jenže o tom to nebylo. To by mi nedalo ten pocit, necítil bych při tom to sladké vyvrcholení a uspokojení, ten neskutečně krátký, ale tolik intenzivní okamžik, kdy se všechno rozplyne v nicotu a na chvíli, na ten zlomek pár minut se zdá všechno tak malicherné a pomíjivé. Ne, stačilo, aby mě od sebe odstrčil, abych z jeho tváře vyčetl strach nebo odpor a neříkám, že bych nebyl protivnej a nasranej, ale nechal bych ho jít. Jenže já nic z toho v jeho tváři neviděl. Překvapení, bázeň, opatrnost i nejistotu, to všechno tam bylo, ale strach, strach jsi necítil nebo..? 
Nepouštěl jsem ho, jen vnímal, jak zvedl váhavě ruce a putoval s nimi po mém těle, nechápal to, dotýkalo se mě už hodně lidí, ale já přesto cítil nekonečné vzrušení právě kvůli těm nejistým dotekům, těm zvědavým ale opatrným, kdy jen lehce našlapoval, hledal a zkoušel a mě se to líbilo, ta neobvyklá nevinnost, kterou jsem neměl možnost zakusit, protože jsem hledal jenom anonymní sex a vybíral si stále ty samé typy, stejně chladné a odtažité, sebevědomé a zkušené, které si šli sobecky a tvrdě za svým cílem, které nehledaly nic jiného než já. Ale tenhle kluk, proč jsem mu chtěl dát víc? Proč jsem si to prostě nevzal, jak jsem měl ve zvyku? Odpověď byla směšně jednoduchá a neméně naivní. Protože já možná vypadal jako hovado a přesvědčil o tom všechny kolem, ale pořád ve mě bylo to něco, něco z toho malého, naivního kluka. Kluka, kterého jsi znával, Víťo.. 
Zvedl ke mě ten sladký obličej a usmál se, usmál a odpověděl větou, která mě donutila k čemusi podobnému hodně slabému úsměvu. Protože jsem neměl tušení, co se mu honí hlavou, ale i přesto jsem věděl, že mi v něčem rozumí. A to souznění bylo něco, co jsem často nezakoušel. Pustil jsem ho, ale jen proto, abych ho vzal za ruku a odvedl k autu, světla zablikala, jak se odemkly dveře a já mu ty zadní skoro romanticky otevřel. Možná jsem ho mohl vzít domů, možná jsem mohl najít nějaký hotel poblíž, ale já nechtěl čekat, nechtěl ztrácet čas, nechtěl, když byl příslibem, že v mé hlavě bude zase na chvíli pořádek a mírumilovný klid. Následoval jsem ho, nečekal a možná mu dával najevo milejší chování než komukoliv jinému, ale pořád jsem to byl já, příliš prchlivý, vznětlivý a špatně se ovládající floutek s příliš velkým sebevědomím, než abych na to šel nějak pomalu nebo sladce. Položil jsem ho zády na sedačku, vklínil se mezi jeho nohy, drze přejel po jeho stehnech výš a obě nohy mu ohnul v kolenou, čímž jsem se naprosto suverénně dotýkal svým vzrušeným mužstvím jeho klína. Byl drobný, oproti mému mohutnému tělu se zdál tak křehký a bezbranný, líbilo se mi to, líbilo se mi, jak se nad ním tyčím a celého ho pojímám do svého stínu, líbilo se mi dívat, jak leží pode mnou, ne protože bych si potřeboval dokazovat svou nadvládu, tu jsem bezesporu měl, ale protože v té bezbrannosti a nevinnosti bylo mnohem více pocitů, než bych si byl ochotný přiznat. Ne, já nechtěl přemýšlet nad tím, co to znamená a co vlastně chci, protože jsem to věděl, jen to nebylo nic, s čím bych byl připravený se smířit. Nečekal jsem na další svolení, sklonil se a znovu si bral jeho ústa, neúprosně a žádostivě, znovu zatáhl za ten spodní ret a pak po drobné rance přešel jazykem, jen abych znovu a znovu vyhledával ten jeho, přel se s ním a vzápětí si s ním hrál v dokonalé souhře, překvapivě hravě, překvapivě provokativně, ale dneska, dneska jsem nepřemýšlel nad následky, dneska nade mnou nevisel ten pověstný meč, který může zničit všechno, co jsem budoval. Dneska mi bylo jedno, úplně jedno, co se stane za minutu, za hodinu, ráno, teď bylo teď a na nic jiného jsem se nemusel soustředit a já.. já si to chtěl prostě jenom užít. 
Nedočkavě jsem mu vyhrnul tu směšně velkou mikinu až k bradě a odtáhl se, abych si ho v naprostém klidu prohlédl. Nedal jsem na sobě znát žádné pocity, ani teď se neusmíval jako měsíček na hnoji, ale z každého doteku, který jsem té bledé, naprosto netknuté pokožce věnoval, vyzařovala má touha. Kousl jsem ho vyzývavě do krku, ale vzápětí jen špičkou jazyka pokračoval níž, ochutnával tu sladkou kůži, hravě vzal mezi zuby jeho bradavku a vlhkými polibky pokračoval na břicho, zajel jazykem do pupíku a bez přemýšlení drze potáhl za lem jeho kalhot, sesunul je tak proklatě nízko, jen abych jazykem propátral nově odhalenou kůži, nedočkavě a vášnivě. A tehdy prvně, když jsem k němu zvedl pohled, se v tom mém třpytil naprosto jasný a neskrývaný chtíč, prvně, když jsem rukou putoval po vnitřní straně jeho stehen, ale místo dalších her prostě skončil dlaní v jeho klíně a začal ho přes kalhoty naprosto cíleně třít. Díval jsem se do jeho tváře, protože pravdou zůstávalo, že jediné, co jsem teď chtěl vidět, byla touha i ve tvých očích, Miky.

Nechal jsem se. Nechal se líbat, nechal se dotýkat, nechal se dostrkat do toho auta, které poskytovalo tak málo šance na útěk, které bylo stísněné a které bylo to poslední, co bych kdy vyhledával. Nikdy jsem to takhle daleko nenechal dojít, ne, stačilo se naivně usmívat, stačilo se nechat někam narazit v tmavé chodbě baru, stačilo se pohodlně usadit na těch klínech, naklánět se, flirtovat, úmyslně se kousat do rtu, pootevríat ústa, přejíždět po nich jazykem, párkrát zamrkat a bylo to. Ta chvíle, kdy si mysleli, že mě mají, ale byl jsem to já, kdo je už dávno okradl a pak se s nevinným úsměvem vypařil na záchody a zadním vchodem ven. Ale teď to bylo jiné, jiné, protože jsem to chtěl. Protože v tom chladném pohledu bylo něco, co mě donutilo zůstat. Co si přálo, aby to dělal znovu, co lačnilo po jeho majetnických polibcích, co chtělo víc. Víc těch pocitů, víc toho nedočkavého chvění, víc toho mravenčení v konečcích prstů které jsem umístil pod tričko na jeho zádech jen abych se mohl sám dotýkat té horké kůže. Ne, tohle všechno pro mě bylo natolik nové, nové a lákavé a i přesto, že jsem tím pohrdal, všechny ty moje zásady, rozhodnutí a názory vzali valé, protože jsem cítil, že tomu podléhám. Že prostě chci něco cítit. Cokoliv. A tohle, tohle, v tom, kdy si mě tmavovlásek bral tím nevybíravým, leč přesto něžným způsobem, způsobovalo, že jsem konečně cítil něco jiného než jen tu nekonečnou úzkost, strach, prázdnotu, vztek na celý svět. Ne, tohle bylo příjemné, tak příjemné, když jsem zakláněl hlavu, jen abych mu dal lepší přístup, jen aby mi dal víc. Víc těch polibků a doteků a já se neudržel, když jsem tiše sténal, snad i prosil o víc, protože mé tělo bylo napjaté, citlivé na každý ten neznámý pocit. Ne, nebylo to mé poprvé, ale rozhodně to bylo další z řad poprvé, kdy jsem prahnul po tom, co mi nabízel, protože to bylo zase zcela jiné. Jiné, a já cítil to stoupající vzrušení, sám jsem se poddal těm pocitům, ačkoliv jsem věděl, že ta varovná kontrolka v mé hlavě nejspíš asi nikdy nezhasne. Viděl jsem ten jeho pohled, pohled ve kterém bylo to, čeho jsem chtěl tolik dotáhnout. Ale to samé bylo i v tom mém, syrové a neskrývané. A já se toho bál, stejně tak jako jsem to nechával být. Opustil jsem jeho zády, jen abych se prsty dotkl jeho obličeje a jemným, snad i bázlivým tlakem nadzvedl jeho obličej a přitáhl si ho k sobě pro další, nedočkavý polibek. Byl jsem to já, kdo opatrně, ale mnohem jistěji propátrával jeho ústa v tom lačném polibku, zatímco jsem nekontroloval své tělo, boky, co vycházely jeho dlaní vstříc, zatímco mi docházel dech a já mu tiše, tiše úpěl do rtů. Chtěl jsem víc. Mnohem víc. Bylo to tolik špatné? Chtěl jsem se cítit normálně, ale i přesto, i přesto, když jsem věděl, že chci jen tohle a nic jiného, byla to má druhá ruka, co sklouzla po jeho zádech, prsty, co se přemístily na jeho zadek v těch upnutých džínech a které hbité prsty rychle vyndali ven peněženku, kterou jsem pomalu přesunul na sedadlo a blíž k sobě. Věděl jsem, že až se budu oblékat, až ho budu opouštět, zcela jednoduše ji najdu, aniž by si toho všiml. Vrátil jsem se prsty k jeho tělu, zpátky vyšplhal k jeho zádům, na kterých jsem nehty zanechával jemné škrábance.
"Chci tě, Alexi.." Má slova, skoro jsem svůj ochraptělý hlas nepoznával. Sakra, mělo mi to být líto, že jsem zase využil dalšího člověka? Mělo a nebylo. Nebylo, protože kdybys věděl, kdo jsem, nikdy bys to nepochopil, nikdy bys mi lítost neprojevil, protože já jsem svoje místo na dně znal. A důvod, proč jsi mě schovával v tomhle autě byl ten, že ty jsi ho znal taky. To svoje místo na výsluní o které ses tak bál. A ač jsem to skutečně zase udělal, protože jsem musel, protože přežít pro mě v tomhle světě znamenalo balancovat na hraně a zatratit sám sebe, pravdou bylo, že jsem si dovolil na pár chvil snít. Snít o tom, jaké by to bylo, kdybych tě skutečně potkal, skutečně byl přiopilý, skutečně se hloupě usmíval a pak se nechal. Nechal se svézt a užít si tenhle jednorázový sex bez závazků bez toho, aby mě mučili stíny a tíha všechno, co přišlo a teprve mělo přijít. Nebylo to fér. Nebylo, ale takový už byl můj život.

Bylo to jiné, úplně jiné než cokoliv, co jsem kdy dělal, třebaže to obvykle probíhalo naprosto stejně, se stejnými typy, na stejných místech, stejně rychle, ale tohle, to se tomu prostě nepodobalo a já věděl, že za to může on. Ten způsob, kterým se mě dotýkal, podivně nevinný a váhavý, ten pohled, jemné vzdychání, ne, v jeho chování nebylo nic z té lascivity, žádný nezkrotný sexuální náboj, a přesto jsem byl vzrušený na maximum, přesto jsem si to užíval mnohem víc, než když se na mě dívali hladově a nedočkavě, když mi tančili na klíně a jen dávali na odiv svá těla, protože tohle mohlo, a věděl jsem, že je to nejspíš pěkně naivní, být předzvěstí něčeho blízkého, budoucího a hlubšího. Suďte mě, jestli chcete, ale bylo tak špatné chtít od života víc než rychlovku na záchodech a ten neustálej pocit napětí v ramenou jen proto, že tě někdo uvidí? Co by se stalo, kdyby tenhle sladkej blonďáček přišel znovu, kdybych se ho směl znovu dotknout, znovu ho políbit, kdyby toho času nebylo tak žalostně málo, kdyby to nebylo na zadním sedadle auta..? Chtěl jsem moc, když jsem si dovolil toužit po někom, kdo by mi opětoval tyhle pocity? Byl jsem unavený ze svého života, z toho perfektního života, který mi všichni záviděli, života, o kterém snily děti, zatímco jejich matky na mě házely ty flirtující pohledy a já to hrál dobře, ale hrál jsem to už moc dlouho. Už moc dlouho na to, abych z toho měl vůbec nějaké pocity, abych měl tu čistou a nezkalenou radost z toho, že jsem nejlepší, že jsem dosáhl svého snu, že mám to, po čem jsem vždycky toužil. Protože to mělo hořkosladký nádech a já v poslední době cítil hlavně tu hořkost. 
Nechal jsem ho, aby si mě přitáhl k sobě, nechal se políbit, užíval si tu roztomilou nezkušenost, jakousi váhavost v jeho gestech, která se ale s každou další minutou jen víc a víc rozptylovala, jeho doteky byly sebevědomější, jeho pohledy toužebnější, cítil jsem tu stoupající touhu z každého jeho pohybu a bylo to mnohem víc smyslné než laciné dráždění nebo falešné úsměvy. Jeho hlas, jen jsem si olízl rty, neusmál se ani neodpověděl, ale v hlavě mi hučelo, proč to bylo takové, mnohem intenzivnější, mnohem víc vzrušující, když v tom byla ta bezbrannost a nevinnost, s jakou se jeho pohled střetával s tím mým? Nepřemýšlel jsem, nemohl, když jsem místo odpovědi znovu překonal tu kratičkou vzdálenost a vpil se do jeho rtů s mnohem větší netrpělivostí a touhou, nebral jsem na něj kdovíjaké ohledy, ale stejně tak jsem si ho nebral stejně sobecky a bezohledně, jak jsem to měl ve zvyku. Proč, to mi bylo záhadou. Přesunul jsem ruce na jeho boky a prudce si ho přitáhl do žádostivého klína, nechápal, jakou zatracenou moc nade mnou má, když jsem ten polibek nepřerušoval, naopak, vrátil jsem se rukou zpět k tomu krásnému obličeji a jemně se ho dotkl konečky prstů, vpletl mu prsty do vlasů a zatáhl, donutil ho se mi víc poddat, víc se natisknout na mé tělo, prohnout, vypnout, protože jsem ho chtěl cítit víc, užívat si tu čistou vůni a teplo a prvně, nejspíš prvně za celou tu dobu vůbec nepřemýšlel nad následky, nevyhrožoval mu mezi polibky, ať o tomhle rozhodně pomlčí, neměl ztuhlá ramena, jak jsem neustále čekal odhalení. Ne, měl mou plnou pozornost, když jsem ho kousal do těch sladkých rtů, sál a hrál si s jeho jazykem, zatímco volnou rukou jsem bloudil po jeho hrudníku, dráždil ho a klesal zcela neomylně ke kalhotám, které jsem z něj s naprostou samozřejmostí stáhl. Chvíli jsem zůstal nad ním, bez zjevného studu si prohlížel, jak leží pode mnou a cítil tu palčivou touhu mít ho tak úplně jinde, v posteli, v tichu a klidu, v soukromí, kde bych nemusel spěchat, kde bych si ten pohled mohl užít a jen znovu a znovu vrýt do paměti. Jenže jsem nebyl snílek a tohle nebyla pohádka. 
Sklonil jsem se, opřel se v lokti za jeho hlavou, sám si potáhl džíny a prostě si ho vzal, ne nijak pomalu nebo opatrně, ale zároveň bez té zlověstné touhy ho pokořit, sobecky ukojit svůj chtíč bez ohledu na něj, protože právě to, že jsem ho u toho celou dobu pozoroval, bylo jasným důkazem, že v jeho tváři chci vidět jediné - já chtěl, aby se tvé oči třpytily touhou, tvé rty sténaly a ty ses mi oddal, Miky. Nechtěl jsem, abys prosil, jen aby ses na mě díval, abys to chtěl stejně zoufale jako já. Nic víc v tom nebylo.

Nebál jsem se toho, co přijde. Naopak, všechny ty drsné a jasné doteky, které ale přeci jen byly jistým způsobem něžné a opatrné. Mohl si mě vzít víc, mohl mě donutit si vyžádat všechny ty steny, mohl mě tisknout majetnicky a tvrdě, mohl si mě prostě vzít a nedívat se mi u toho do tváře tím pohledem, tím, který mi dával celou dobu. Ale to on nedělal, i když jeho doteky byly tvrdé a já byl naprosto vzrušený, bylo v tom něco jiného. Něco, co jsem neznal. Cítil jeho prsty ve vlasech a ze rtů mi unikl další sten, prohnul se, skutečně mu dával na odiv to všechno, co se mnou dělal. Ne, už dávno mi nešlo o to tě okrást, protože tuhle noc jsem tě chtěl okrást o něco dalšího. O to sobecky zažít jaké to je, když se na mě někdo dívá takhle. Jako kdybych nebyl jen lůza u tvých nohou, jako na živou bytost, která má pocity na kterých záleží. Nedíval ses na mě jen pro ten sladký obličej, ačkoliv jsem si uvědomoval, že ten byl to hlavní, co nás do téhle situace dostalo. Nějakým záhadným způsobem jsi ale nechtěl jen to, chtěl jsi objevovat i ta ostatní místa, hltal mě pohledem, pohlcoval a když mě svlékl, měl jsem nutkání se zakrýt. Cítil jsem se příliš odhalený, protože ten pohled, co jsi mi dával. Sakra, rozpaloval mě snad ještě víc, cítil jsem to vzrušení, jen umocněné tím vším. Nedokázal dýchat, nedokázal přemýšlet, ani nechtěl. Chtěl skutečně jen zapomenout, zapomenout v tom náručí na všechno, co bylo, co by mohlo být.. Na všechno. Vzal si mě a já se jen kousnul do rtu, mé tělo bylo stále ještě nepřipravené, nezvyklé na to všechno, co se dělo, co jsem zoufale chtěl, ale přesto to pořád ještě bylo moc nové, příliš citlivé a intenzivní. Pohyboval se pomalu a já mu obmotal nohy kolem pasu, jen je víc roztáhl, jen se k němu víc natiskl, v té tiché žádosti ať pokračuje, zaklonil hlavu, pootevřel ústa a pozoroval ho skrz ty přivřené oči, ve kterých se odráželo všechno. Víc než jsem ti chtěl ukázat. Své ruce jsem znovu umístil na jeho záda, ale tiskl ho k sobě mnohem netrpělivěji, blíž, blíž, chtěl cítit tu horkou kůži, zarýval mu nehty do zad, přejížděl dlaněmi po těch silných pažích, po těch vyrýsovaných svalech, nemohl si pomoct, pohnul se proti němu, protože jsem chtěl a musel to od ventilovat. To napětí, to nesnesitelné slastné mučení, ty pocity co se mnou lomcovaly, protože to bylo dobré. Dobré a mě se na tváři malou chvíli rozlil jemný úsměv, ne provokativní, ale ten, co mu dával jasně najevo, že to, co dělá je zatraceně dobré a já toho chtěl víc.
"Ale~xi.." Proč to bylo jiné? Proč to bylo jiné než jsem doposud zažil? S Filipem, s Filipem to bylo o něčem jiném, nevěděl jsem, co přijde. Nevěděl a on mi to všechno ukazoval zatímco na jeho tváři pohrával ten nesnesitelně sexy úšklebek. Ne, Filip si hrál, provokoval, bavil se a ukazoval mi všechny ty věci, které jsem si myslel, že nechci a nepotřebuju. A jen díky němu zjistil, že to může být i jiné. A pak Viktor. Doteď jsem si vybavoval sílu jeho drsného stisku, jeho paží, které mě nekompromisně tiskly k tvrdé desce když si mě bral bez ohledů, lítosti nebo jakéhokoliv souznění, v poloze, ve které mě jen pokořoval, jen využíval. A tehdy jsem skrz zaťaté zuby stejně sténal, protože jsem se nedokázal vyrovnat s těmi protichůdnými pocity co to ve mě vyvolávalo. Doteď jsem se s nimi nevyrovnal, s tou slastí, s tou nenávistí, s tou potupou, kdy jsem ale přesto chtěl víc. Odmítal jsem si to připouštět, odmítal to řešit, nechtěl zjišťovat, co se ten den dělo. Ne, teď jsem se soustředil jen na něj. Protože s ním, to bylo naprosto odlišné a já se přistihl, že si to skutečně užívám. Že se soustředím na to, jak mi tělem projíždí jedna vlna vzrušení za druhou, že se mé tělo chvěje nedočkavostí, že se k němu prosebně vypínám jen abych znovu okusil ty rty, sladké, vášnivé, drsné a jemné. Ne, Alex nebyl něžný ani provokatér, možná vypadal jako jeden z těch namachrovaných blbečků, ale ty jeho oči.. sakra, přesto jsem nějak věděl, že by mi neublížil. Ne, neznal jsem ho, netušil, co se mu honí hlavou, jaké démony zapomíná on sám. Ale nějak jsem věděl, že jsem v bezpečí. A to byl pocit který jsem nezažil už hodně dlouho. A tak jsem se nebránil tomu všemu co jsem mu ukazoval. Protože jsem věděl, že to brzo skončí. A já to chtěl ještě o okamžik, i kdyby prchlivý a mizivý, donekonečna prodlužovat.

Nemohl jsem, skutečně jsem se tentokrát nedokázal ovládat, když se pohnul proti mě a na mé tváři na okamžik zahrál ten pobavený úsměv, jen krátce, sotva by to dokázal postřehnout, ale pro mě to byl jasný signál, ten impulz, kterým dával jasně najevo, že chce to co já, že to vnímá stejně a nevím, nebylo to poprvé, kdy mi někdo vycházel vstříc nebo mi obmotal nohy kolem pasu, asi jsem byl zaujatý, ale jeho reakce byly prostě v něčem jiné, nejisté, váhavé, zdráhavé a pátravé a zároveň zvědavé, drzé a hravé a mě to bavilo, líbilo se mi objevovat všechny ty emoce v jeho tváři, když se kousl do spodního rtu a přivřel oči, když zaklonil slastně hlavu, když jeho ruce bloudily po mých zádech a já cítil ten tlak, naléhavost, které jsem rozuměl, protože i moje sebeovládání šlo hezky rychle do kytek, proč jsem se měl držet zpět a být opatrný, když mi každým pohybem dával najevo, že chce víc? Ten letmý úsměv, sakra, fakt jsem měl crush na ten sladký obličej, ale nebylo to jen tím, nebyla to jen ta rozkošná tvářička, které jsem nechápavě propadal, bylo to něco čistého a nevinného v jeho chování, co bylo protkáno zvědavostí a nesmělou touhou a já mu to chtěl dát, všechno, co by si přál, prožít s ním každý nový pocit, který se mu odrážel ve tváři a vzrušoval mě, magicky přitahoval, takže jsem nedokázal odtrhnout pohled ani na vteřinu. I já chtěl víc, hltal všechno, úplně všechno, protože jsem to neznal, nesnažil se mě sbalit na lascivní pózy, nepřebíral zběsile iniciativu, nepronášel u toho žádné sračky, které jsem nepotřeboval a nechtěl poslouchat. Nejvíc sexy byl právě proto, že to drobné tělo leželo pode mnou a neustále se ke mě natahovalo, jeho doteky nebyly sebejistě drzé, ale nejistě zvědavé, zkoumavé v každém nedočkavém pohybu a i když mi nešeptal do ucha žádná hříšná slova, to jediné tiché zasténání mého jména mě donutilo do něj přirazit tvrději, hlouběji, neovladatelněji, protože jsem ho nechtěl pokořit nebo zastrašit, ale tohle nebylo dost, nebylo to zdaleka to, co jsem si od něj chtěl vzít a co jsem mu chtěl dát. Znovu jsem si kradl ty hladové polibky, nechtěl ho umlčet, ale stále jen znovu a znovu musel ochutnávat jeho rty, sladké, hebké, které mi v té nezkušené dravosti jen opláceli můj chtíč. 
Dlaní jsem jen zabloudil pod jeho zadek a přitáhl si ho do klína víc, pronikl hluboko do jeho těla a zavzdychal mu do rtů, jeho tělo bylo tak dobré, svíralo se kolem mě těsně a úzce a já ho nadzvedl, fakt mě přitahovalo, jak byl drobný, jak málo by stačilo, abych si ho přivlastnil, abych si ho vzal stejně bezcitně a sobecky jako Tadeáše, jenže já tu potřebu neměl, vůbec jsem to necítil takhle, právě naopak. Chtěl jsem, aby se mě dotýkal, aby vzdychal ještě víc, aby se jeho nohy pevně svíraly kolem mých boků, zatímco jsem to tempo zrychloval a zkracoval, přestával se kontrolovat, ale copak to šlo, když mi odpovídal s naprostou oddaností, když to všechno sám chtěl? Nesnažil jsem se krotit, ale zároveň necítil tu obvykle zlost, napětí, tu touhu si jen vybít všechnu tu frustraci a moc dobře jsem věděl, že by neměl jak se bránit, kdybych si to chtěl vynutit, ale o to jsem nestál. Já jen chtěl, aby si to užil stejně jako já. Ty přírazy se zkracovaly, bylo lehké držet ho a tlačit proti svému tělu, zatímco jsem se rukou opíral vedle jeho hlavy a jen se dotýkal jeho krku, palcem mu jemně nadzvedl hlavu, chtěl jsem to vidět, všechno, každý záchvěv víček, každé zkřivení těch rtů, které sténaly a lákaly k polibkům. Nevím, nevím, co bylo jinak, vůbec jsem ho neznal, a přesto věděl, že to, co cítím, není jen cosi, co nad ránem vyprchá v trapném tichu. Ne. Nechtěl jsem dělat, že ho neznám. Já chtěl víc, víc než sex a moc dobře si uvědomoval, že tohle už dávno překročilo meze jednorázovky za rádoby záchrannou akci. Protože já si přál vidět těch pocitů v tvé tváři víc, Miky. I když to bylo naivní a nebezpečné.

Nadzvedl mě, jak jsem si v jeho náruči přišel drobný, bezbranný a odevzdaný a to jsem nespíš v tuhle chvíli skutečně byl, ale pro tuhle chvíli mi to nevadilo. Ne, přišel jsem si chráněný, dokonale ztracený, izolovaný od toho všeho, těch dotěrných myšlenek. Znovu jsem zasténal, hlasitěji, naléhavěji. Užíval jsem si to, záplavu těch nových, neznámých a nesnesitelných pocitů zároveň. Nezvládal jsem to, příval toho všeho, té nekonečné slasti, kterou jsem chtěl, zoufale chtěl se toho všeho nějak zbavit, ale přitom jsem dlaněmi sklouzl opět na jeho paži pokrčenou v lokti a jen v dlani stiskl jeho biceps a znovu jsem to byl já, kdo se zapřel a pohnul proti němu. Ne, nedokázal jsem to krotit, nedokázal, když jsem zakláněl hlavu, cítil tu tíživou naléhavost, neúprosnou, tu netrpělivost nás obou. Znovu jsem opakoval jeho jméno, tiše, prosebně, šeptal mu ho do rtů a neskrýval to. Pořád mě sledoval, pořád, když mi nadzvedl bradu a já si uvědomoval, že se skutečně dívá na mě. Že ho zajímá, co si myslím, co se mi líbí, co chci a ne jenom pro tu svou sobeckou touhu ukojit to svoje potěšení, ale protože možná, možná chce, aby se mi to líbilo taky. Nechtěl jsem tomu věřit, cítil jsem se zranitelný, zranitelnější víc než kdy dřív, když jsem mu ukazoval něco, co mělo zůstat skryté. Ty rozbité kousky mé duše, které byly vždycky pevně schované za tím sladkým nevinným úsměvem, který ale nebyl sladký ani nevinný, ale dokonale prázdný. Nechtěl jsem snít, Alexi. Nechtěl jsem si představovat, jaké by to bylo, kdyby ses na mě takhle díval i v jiných chvílích než jen v tuhle. Ne, v mé hlavě zněla varovná kontrolka, ta, co zběsile blikala, co mě tahala dolů z toho obláčku, co se snažila prorazit si cestu skrz tu mlhu té touhy, co mi zakrývala mysl. Sledoval jsem ten jeho pohled a uvědomoval si, jestli by se na mě díval stejně, kdyby věděl, kdo jsem. Kdyby věděl, co jsem. Co jsem udělal, čím jsem skutečně byl. Kdybys znal mou minulost, dokázal by ses na mě dívat stejně? Díval ses tak na mě proto, protože jsi měl pocit, že jsem tak nezkažený a nepolíbený? Někdo, koho bys měl chránit? Byl jsem pro tebe cizinec, cizinec s těma nevinnýma očima a sladkým úsměvem, ale já nebyl ani jedno z toho. Lhal jsem, kradl, podváděl, i v tuhle chvíli, i v tuhle zranitelnou chvíli jsem pořád ještě věděl, že nikdy nebudu moct mít někoho jako ty. Někoho kdo se na mě bude takhle dívat. Protože bys to nepochopil. Nebo ano? Mohl jsem ti říct pravdu bez toho aniž bys soudil? Bál jsem se, bál jsem se snít o tom, že bych tohle mohl někdy mít, protože to nebyla pravda. Nebyla a já se naposledy díval do těch tmavých očí, než jsem ho znovu nechal tvrdě přirazit, zaklonil hlavu o kousek víc a oči skutečně zavřel. Protože jsem nesnesl to, co se v těch tvých odráželo. A nechtěl se v tom ztratit, nechtěl, nemohl. Nechtěl ti dál lhát a ani ti říct pravdu. A tak jsem se jen soustředil na tu vlastní touhu, na to vzrušení, na to balancování na hraně slasti, na svůj ochraptělý hlas. Na tu krátkou vzdálenost, kterou jsem překonal jen proto, abych to byl já, kdo polaskal jeho dolní ret, vsál ho, jemně skousl a znovu se pousmál. Dával mi to všechno a já si to sobecky bral, hltal to, užíval si to, do poslední vteřiny. Protože jsem věděl, že pak už nebude nic. Protože jsem zloděj a ty zářná hvězda. A to je něco, co se nedokáže sloučit. A já to věděl. Moc dobře jsem to věděl..

Hlavu jsem měl prázdnou, žádné otravné myšlenky, žádný strach a obavy, žádná tenze a ostražitost, jako bych zapomněl, že jsem v autě u plného klubu lidí, jako bych zapomněl všechna ta pravidla, která jsem si sám stanovil a která jsem chorobně dodržoval jen proto, abych se chránil, aby ta hvězda dál zářila a já žil svůj sen, svůj dokonalý sen. Jenže málokdo přemýšlí nad tím, jak smutnej a osamělej život je, když si splníš svý cíle a zjistíš, že nemáš nic, vůbec nic. Byl jsem hvězda, měl peníze, slávu a moc, trenéři mi prorokovali úspěšnou budoucnost, časopisy pro ženy zařazovaly na žebříčky top 10 nejvíc hot sportovců, kluby se praly o můj zájem a já se stejně vracel do tichého bytu a vnímal tu prázdnotu, vracel se znovu a znovu k těm prázdným náručím, které měly alespoň na chvíli vyplnit mé nitro, jenže to bylo vždycky tak pomíjivé, kratší a kratší, těžší a bolestivější, protože jsem sám sobě už nedokázal lhát, tím spíš ne, když se vrátil on a rozvířil to všechno, co tak pečlivě leželo až na úplném dni mé duše. Přišel a znovu rozbouřil pocity, které jsem už znovu nechtěl zažívat, otázky, na které jsem nechtěl odpovídat, tak proč sakra..? Proč jsi mi to zase dělal? 
Díval jsem se do té tváře pode mnou, jeho jemné rysy, světlé vlasy, možná tam byla nějaká podoba, ale on nebyl vůbec jako ty a já ho k sobě tiskl a mé myšlenky nepatřily tobě, patřily jemu, blonďáčkovi, který se pohyboval s tou neovladatelností proti mě, co mi dával zakusit všechny pocity, dával mi naději, probouzel otázky.. a proč ne? Proč by to nemohl být on, proč jsem měl pořád utíkat, proč jsem tomu nemohl dát šanci? Možná jsem byl už jen vyčerpaný tím neustálým hraním, ale když jsem mu vplétal prsty do vlasů, když jsem ho znovu nedočkavě líbal, cítil jsem se jinak. Cítil jsem, že něco uvnitř mě se otevřelo a už se to nenechá zase zavřít do temnoty. 
Sevřel jsem ho pevně za boky, možná to chtěl protahovat, ale neměl jsem vůli si to dál odpírat, bylo to moc intenzivní, moc sžíravé, abych to dokázal ignorovat, abych se dokázal odtrhnout, protože jsem nechtěl myslet, nechtěl pochybovat. Zavřel oči, netušil jsem, co znamená ten třpyt v nich, nevyřčená slova, která skryl a slastně vydechl, ale já se dívat nepřestal. Potřeboval jsem to vidět, potřeboval to prožít, pochopit to a uchopit. Nebyl on, neublížil mi, neopustil mě. Byl tady, jeho tělo horké a lačné a já.. já tomu propadl. Sklouzl jsem rukou mezi naše těla a začal nekompromisně třít v ruce jeho chloubu, nechápal, proč to dělám, nikdy mě to nezajímalo, nikdy jsem to neřešil a nestaral se, nemyslel na ně, vždycky jsem sobecky myslel na sebe, jenže jeho tvář byla plná odpovědí, které jsem hledal a já chtěl prostě vědět víc. Naposledy jsem přirazil, tvrdě a krátce, udělal se hluboko do jeho těla, ale to i ty, když mi dlaň potřísnila tekutina a já jen vyčerpaně zabořil hlavu do jeho vlasů, vdechoval tu vůni, vtiskával si do paměti obliny jeho těla, kterého jsem se stále měkce dotýkal a tiskl ho k sobě, zavřel oči a nechtěl, nechtěl se vracet do reality, když ta chvíle byla tak slastná a mírumilovná. Nechápal jsem to, nechápal nic z těch pocitů, které zavalily mé nitro, dokonale matoucí a neznámé. Konečně jsem ho pustil, nemazlil se s ním ani mu nešeptal slova útěchy do ucha, v mé tváři byl stále ten chladný výraz, a přesto jsem se na něj díval jinak, přesto jsem ho prostě stroze nevyhodil, i když jsem dostal, co jsem chtěl, protože pravdou zůstávalo, že nedostal. Nedostal, protože já chtěl zoufale víc. 
"Dáš mi svoje číslo?" můj hlas byl strohý a úsečný, i když mou hlavu zachvátila panika, protože jsem skutečně nevěřil, že jsem to řekl nahlas. Co jsem si myslel? Co jsem to vůbec dělal? Jenže nejděsivější na tom všem bylo, že jsem se neobával té otázky. Děsila mě odpověď.

Nevím sám, proč jsem i po tom setrvával v jeho blízkosti. Proč jsem tam dál ležel, vydýchával se, snažil se pochopit, co se stalo, ležel tam nahý a bezbranný, v pozici, kterou jsem všem nabízel a přitom to byla jen dokonalá past, dokonalá léčka, kterou jsem měl pod kontrolou. Ale tohle, tohle, co jsem dovolil tomu tmavovláskovi, to porušovalo všechno, co jsem dřív dělal, to se rozhodně vymykalo všem těm nastaveným hranicím. Nechtěl jsem, ale nedokázal skrýt ten úsměv, jemný a téměř nepatrný, protože mé tělo se cítilo jinak. Cítil jsem se tak uvolněně, klidně, naprosto vyrovnaně jako už dlouho ne. A i když to trvalo jen na kratičký moment, kdy má hlava byla prázdná a já se cítil v bezpečí na tom nejmíň bezpečném místě, pochyby a ostražitost se vrátily. Vrátily se ve chvíli, kdy se ode mě odtáhl a já už dál necítil jeho vůni ani jeho tělo, které mi v tu chvíli připadalo jako skála, pevná a neústupná, která mě skryje před tím, co číhalo mimo tohle místo. Rychle jsem na sebe natáhl džíny, přetáhl si přes hlavu zpátky mikinu v jejíž kapse mě tížilo něco, pro co jsem si původně přišel, aniž bych přemýšlel nad tím, jak daleko to zajde. A že zašlo. Nedokázal jsem zastavit ten hlas, temný a jasný, který říkal, že přece jsem jen děvka. A i když jsem zoufale tvrdil opak, seděl jsem po sexu v autě s cizím člověkem, kterému jsem ochotně nabízel svoje tělo. Ale kupodivu jsem se tak necítil. Ne, uvědomil jsem si, že jsem to nedělal pro peníze, že jsem to nenechal zajít tak daleko proto, protože bych jinak nezískal, co jsem chtěl. Udělal jsem to proto, protože jsem chtěl. A zjišťoval, že toho nelituju. Že ten pocit, jehož ozvěny stále ještě proudily slabě mým tělem, za to stál. Prohrábl jsem si vlasy, chtěl něco zamumlal a co nejdřív vypadnout, prolomit to trapné prázdné ticho, dřív, než to stejně udělá on. Má ruka sahala po klice, když to řekl.. To, co mě donutilo k němu otočit obličej. Prohlížel jsem si ho, každou píď toho krásného temného obličeje, těch chladných očí, od kterých bych tohle čekal jako poslední. Nebyl jsem překvapený z toho, že to řekl, ačkoliv jsem to skutečně od někoho jeho postavení nečekal. Nebyl první ani poslední od koho jsem tohle slyšel, když jsem se vytrácel pod nějakou záminkou na záchody a vymlouval se na ztracený telefon. Ale byl první kdo..
"Já.. ztratil jsem telefon" Znělo to jako výmluva, stupidní výmluva, která to skutečně byla, ale nemohl jsem mu říct, že dovolit si něco takového, aniž by se to druhý den rozpadlo, byla moje realita. A tak jsem se jen nevinně zaculil, ucukl pohledem. Všechno na mě křičelo, varovalo mě to, ať se otočím a vypadnu, ať prostě beze slova zmizím, ale já.. Já nemohl. Já nechtěl. Snad i proto jsem k němu znovu zvedl ty oči a uvědomoval si, že to, co říkám, je naivní a hloupé. "Ale můžeš mi ho napsat. Pořídím si zítra nový, měl jsem krušnou noc, pravdou je, že jsem ho nechal u rodičů, když jsme se.." Zavrtěl jsem hlavou, skousl si ten třesoucí se spodní ret a zavrtěl hlavou, abych dal najevo, že o tom nechci mluvit. Další herecký výkon. Sakra, Alexi, já ti nechtěl lhát. Ale říct ti pravdu nepřipadalo v úvahu. V kapse mě pálila jeho peněženka jako cejch a já věděl, že tohle celé je špatně, zatraceně špatně, když jsem se do jeho očí díval s jistou nadějí. Naděje a sny byly v mém světě jednosměrnou jízdenkou do pekla a já to věděl. Tak proč? Nevím, možná jsem se prostě na ten moment, moment, než opustím tohle auto a stejně ti nikdy nezavolám, protože naše světy jsou tak moc odlišné, budu cítit normálně.

Sledoval jsem jeho počínání, když se oblékl a kouzlo okamžiku bylo nenávratně pryč. Nezastavil jsem ho, nepřemlouval ho, ať tak ještě zůstane, nepozval ho k sobě domů, ačkoliv jsem chtěl, vážně chtěl, ale byla ve mě stále ta ostražitost, celé tohle, co jsem za posledních pár desítek minut dělal, byla jedna velká hloupost, naivní a nebezpečná a já to moc dobře věděl, nepřipadalo v úvahu v tom pokračovat, vždyť já toho kluka ani neznal, jenže.. jenže. Jenže jeho tvář byla tak nevinná, ty oči tak velké a bezradné, to tělo tak drobné a křehké a já si nemohl pomoct, prostě jsem chtěl víc, chtěl ho vidět znovu, znovu s ním dělat věci jako před chvílí na podělaným zadním sedadle auta, ale jinak, vážněji, pomaleji, i když jsem netušil, co mi dává tu naději, že to chce taky. Nejspíš prostě cítil potřebu být mi zavázaný, protože jsem mu pomohl a já v tom hledal něco víc, jenže já byl vždycky tak trochu naivní snílek. 
Když mi oznámil, že ztratil mobil, mou tváří se mihl krátký, leč úsečný úsměv. Znělo to jako výmluva. Možná mi bylo souzeno prostě být úspěšný a bohatý, ale ne šťastný, když jsem snad prvně od té doby, co Víťa odjel, ukázal nějakou slabost a okamžitě za to dostal. Nebyl jsem děcko a rozhodně se neplánoval jít vybrečet mámě do klína, ale zabolelo to, nebudu lhát. Protože jsem prostě chtěl, naivně doufal, že to bude jiný, že to má smysl, že to má naději. Když došlo na tyhle věci, byl jsem neohrabaný a nejistý, uměl jsem s tím ledovým klidem někoho ohnout o kapotu nebo mu dlaní nemilosrdně zacpávat příliš hlasitá ústa na pánských záchodech, ale neuměl jsem chodit v docela obyčejných vztazích. Protože Víťa mi zlomil srdce a já vlastně nikdy žádný ani neměl.. 
Možná proto jsem ho z toho auta prostě stroze nevyrazil, i když jsem mu to nevěřil a podezřívavě se na něj zahleděl, když nakonec zvedl hlavu, znovu promluvil a naše pohledy se setkaly. Netuším, co ho tolik odlišovalo od jiných, proč jsem nad tím prostě chladně nemávl rukou jako obvykle a jen si ho chvíli neutrálně, a přesto intenzivně prohlížel, jako bych mohl prohlédnout tím závojem hustých řas až jemu do hlavy a přečíst si, co si o mě vlastně myslí. Protože jsem mu nerozuměl, vůbec. Byla otázka, jestli jsem mu věřil jediné slovo a nebo jestli jsem prostě jen chtěl věřit těm zrádným lžím, milosrdným a sladkým, když jsem místo chápavého, zúčastněného úsměvu uhnul pohledem a chvíli jím propátrával auto, než jsem se naklonil do přihrádky mezi předními sedadly, kde se válel štos mých nových hráčských karet, které už zjevně nevzbuzovaly mé nadšení tak hrdě jako kdysi a tužku, jen abych s ledovým klidem přes mé naprosto ideální míry napsal nedbalým písmem těch devět čísel. Chvíli jsem zaváhal, když jsem se díval na své dlaně a uvědomil si, že vlastně naprosto netuším, co to sakra dělám a jaké by to mohlo mít následky, ale byl jsem unavený, unavený neustálým skrýváním, unavený tou hrou, lží, unavený výčitkami, unavený neustálým honěním se za snem, který už mě dávno nezajímal, ale nechtěl jsem si to přiznat. Chtěl jsem být prostě šťastný, normálně a jednoduše a možná to bylo naivní, ale já to hodlal risknout. Moje ruka se netřásla a rozhodně to gesto nebylo nejisté, když jsem zvedl ruku a prostě mu tu kartičku s mou podobiznou strčil do ruky, aniž bych k tomu dodal jediné slovo.