Na Vrchu 16

Docela jsem si užíval ohlušující řev motoru, když jsem s motorkou projížděl tuhle tichou a poklidnou čtvrť boháčů, protože všechen ten hluk působil stejně nepatřičně jako já a já jen cítil ty pobouřené pohledy za těžkými závěsy. Rozhodně jsem se nesnažil tvářit nenápadně, z nějakého důvodu jsem cítil potřebu přitáhnout k Viktorovi pozornost, protože jsem ho neměl ze srdce rád. Pan zasraně perfektní advokát, který si jezdil v naleštěném Rolls-Roycu a nosil ty dokonale padnoucí obleky mě vytáčel mnohem víc než Enzo a jeho vydírání nebo jeho gorily, které mi nejednou zpřeráželi kosti, ne, Viktor mě z nich sral nejvíc, protože jeho obvyklým postojem ke mě byla lhostejná ignorace, protože někomu jako byl on jsem nestál ani za to, aby mi hrozil, zmlátil mě nebo se mě snažil zastrašit. Ne, Viktor mě považoval za tak podřadnou bytost, že vůbec neakceptoval mou existenci. Uměl jsem se vyrovnat s bolestí i výhružkami, ale tohle shovívavé přehlížení mě rozpalovalo do běla. Možná proto jsem měl tak dobrou náladu, když jsem svou černozelenou yamahu nechal stát naprosto suverénně před tou těžkou kovovou bránou, která měla sama o sobě ostatním naznačit, že nejsou vítáni. Protože po letech, kdy jsem tohohle hajzla nemohl vystát, jsem měl tak sladkou páku, že ani vyhlášený Enzův čokl nebude mít šanci. Sakra, tak moc jsem se těšil, až uvidím ten výraz v jinak perfektní tváři, že jsem se musel usmívat jako děcko, zatímco jsem zvonil na zlatý zvonek s elegantně vyvedeným nápisem JUDr. Viktor Hrdina ml. Jak jinak. Na sloupku u brány seděli dva lvi vytesaní z mramoru a já se tentokrát zasmál nahlas, fakt, takový klišé! Ozvalo se zapraskání a nevrlý hlas se ptal, co chci. Nepochyboval jsem, že odněkud na mě míří kamera, ale neobtěžoval jsem se jí hledat, jen se usmál tomu strohému tónu. A počkej, jak budeš znít, až ti řeknu, co chci.
"Jo, Viktore, čus, máš se? Rád bych s tebou něco probral. Něco osobního." pousmál jsem se a zapálil si pomačkanou cigaretu, kterou jsem si jak jinak než ubalil cestou sem. Ze sluchátka se dlouho nic neozývalo, věděl jsem, že patrně hodlá celou mou bytost znovu ignorovat, ale právě ve chvíli, kdy jsem doslova cítil tu lhostejnost ze strohé odpovědi nemám zájem, dodal jsem vítězoslavně: "Jde o Mikuláše." 
Slova visela ve vzduchu, praskání utichlo a já už bych snad býval věřil, že mě skutečně pošle do hajzlu, když brána zavrzala a začala se otevírat. Kráčel jsem dovnitř klidně a vesele, dneska jsem měl důvod. Bylo těžký z Jordyho vytáhnout, kde Miky je, přece jen Jordy měl dávno podezření o tom, v čem jedu a já mu samozřejmě nehodlal vykládat, jak dělám kurýra jeho úhlavnímu nepříteli, ale nakonec se nezměnil a byl pořád stejná měkkota, když jsem zabrnkal na to, že mám o Mikyho strach a tak mi zjistil, do který basy ho zavřeli a pak s tím neskutečně čitelným zamračením dodal, že už tam ale není, protože ho ven dostal jistý advokát. Hrdina. Stejně jako Jordy jsem to jméno nesnášel, jak ironické zrovna k němu, ale víc mi říkat nemusel, protože do sebe zapadlo všechno jako klíč do zámku. A já teď věděl dost na to, aby mi dal Enzo na pár měsíců pokoj. 
Nikdy jsem nebyl velký snílek, už dávno ne, nemohl jsem si to dovolit, ale když jsem kráčel směrem k tomu směšně velkému domu, dovolil jsem si na chvilku snít. Věděl jsem, co přesně udělám, sotva z Viktora vymámím ty prachy, protože svoboda pro mě nebyla svobodou, když jsi v mém životě nebyl ty. Ne, věděl jsem, že tohle mou situaci nevyřeší, ale já se dávno naučil žít ze dne na den, z hodiny na hodinu a ten čas, kterého jsem vždycky měl tak žalostně málo, jsem chtěl strávit s tebou. Bylo to naivní a já to věděl, ale nemohl jsem si pomoct, protože od té noci, kdy jsem tě po letech znovu viděl, od noci, kdy jsem ležel ve tvém tričku a nemohl, zaboha nemohl usnout, když mě tvé ruce nedržely u sebe, od noci, kdy jsem se znovu poprvé zamiloval, jsem si už nedokázal namlouvat, že se bez tebe jednou naučím žít. Protože bez tebe neměl můj život smysl.

Rozlehlá, pro někoho až směšně velká pracovna, s masivním stolem, čalouněnými křesly po stranách a místnosti dominující knihovnou za mými zády. Možná by to někoho uchvátilo, mě to nechávalo čistě chladným, když jsem se zapřel lokty o stůl a prohlížel si jeden spis za druhým. Promnul jsem si čelo, když jsem si po dalších a dalších řádcích uvědomoval, že tenhle pro bono případ nebude tak jednoduchý, jak se na první pohled mohlo zdát. Neznepokojovalo mě to, neděsilo, neznamenalo to, že to nezvládnu, ta možnost nikdy nepřipadala v úvahu, jen mě otravovalo, že to bude vyžadovat víc práce než bych si představoval. Navíc, když ta odměna za všechno to úsilí bude směšně nízká a já věděl, že pokud blonďák přijde a že přijde, ačkoliv si se svým rozhodováním dával na čas, budu si muset vybrat další kompenzaci.
Odložil jsem papíry a sáhl po sklence, když se můj pohled umístil na obrazovce počítače, kde jsem na kamerovém záznamu z brány zahlédl nečekaný pohyb. O to víc jsem se zamračil, když jsem zjistil, kdo se usmívá a kdo mě přišel otravovat a to ještě předtím, než se domem rozlehl hlasitý zvonek. Chvíli jsem se rozhodoval, neměl nejmenší náladu na to s Lukášem jednat a rázně ho odmítl, ale i přes moje odmítnutí nakonec řekl něco, co mě donutilo pohled ke kamerám znovu přetočit. Nenamáhal jsem se tím obléknout si tmavé sako nebo se nějak víc upravovat, když jsem se zvedl a pokračoval rozlehlým domem do uvítací haly. Nepřemýšlel jsem nad tím, proč tady je, když se vchodové dveře otevřely a v nich stál blonďák s tím vítězným pohledem. Protože už jsem to dávno věděl. Nebudu zastírat a lhát, že mě to částečně nepřekvapilo. Věděl jsem, že zabavené drogy patřily Enzovi, jen jsem netušil, že Lukáš je tím, kdo je Mikymu doručoval. A jeho přítomnost znamenala jediné, přišel si pro to, co mu Mikuláš dluží. A pokud to nedostane, druhou variantou by mohlo být, že otevře pusu a začne zpívat.
Opřel jsem se o rám dveří a lehce poodešel, abych ho nechal projít dovnitř, protože nechtěné pohledy zvědavých sousedů bylo to poslední, o co jsem měl zájem. Jistě už si uvědomili, že si tuhle prachbídnou existenci pouštím do domu a netěšilo mě to o nic víc. Zavřel jsem, otočil se k němu a sjel ho pohledem. Od těch špinavých bot, které na naleštěné podlaze nechávaly výrazné skvrny až k té tváři, která mě nechávala zcela chladným. Nepřeměřoval jsem si s ním pohled, nesnažil se ho odhadnout, zastrašit. Ne, v mé tváři nebylo zcela nic, protože mi nestál za to, abych se jím nějak detailněji zabýval. A nezměnilo to ani to, jak se dnes tvářil. Protože jsem ho nejspíš musel zklamat, jestli si myslel, že by mě mohl vydírat nebo nějakým způsobem zastrašovat. Nebylo milé, že pokud bych ho z domu vypakoval beze slov, objevily by se mi u dveří Enzovo gorily a blonďáka si odtáhly zodpovídat se osudu. Nebylo stejně tak ani přijatelné, kdyby se Enzo dozvěděl, že jsem mu své záměry s jeho dealerem zatajil, ale pravdou zůstávalo, jak jsem už jednou tvrdil, že to byl můj byznys a bossovi mafie do mých plánů s Mikulášem nic nebylo. Můj pohled byl tvrdý a jasný, protože jsem nebyl jako Enzo, co by rád hrál hry, co by chodil kolem horké kaše. "Kolik?" Nedokázal jsem v hlase zastřít lehkou otrávenost, když jsem tu otázku pronášel. Protože proto jsi tady byl, ne? Bylo mi jasné, že nějakým způsobem ví, že jsem to byl já, kdo dostal blonďáka z vězení. Ale jemu nešlo o něj. Bylo skutečně smutné, že si myslel, že tímhle něco víc získá, protože já se Enza na rozdíl od něj nebál. Byl to můj klient a já plnil jeho přání, ale nebyl jsem stejně zranitelný jako ty, vydaný napospas jeho rozmarům a náladám. Ale o zbytečnou práci navíc jsem nestál, a tak pokud Enzo dostane svoje prachy, nebude ho zajímat od koho byly. Otázka visela ve vzduchu a já čekal na odpověď. Bylo mi jasné, že to je to jediné, co chceš. Protože jsi možná byl spodina která mě absolutně nezajímala, ale spodina nebo smetánka, prachy nás motivovaly stejně. A proto jsem moc dobře věděl k čemu tahle nevítaná návštěva spěje.

Ušklíbl jsem se, když jsem ho uviděl v přijímací hale, haha, přijímací hala, tak poznáš, že seš bohatej, máš vole místnost, kde dáváš lidem najevo, jaký jsou looseři, dokonce neměl ani oblek a já naprosto přesně věděl, že mi tím dává najevo, že mu nestojím za to se upravit a sralo mě to o to víc, že i v té polorozeplé košili vypadal tak nedbale elegantně, jako by si odskočil od focení pro Vogue. Ten jeho výraz, přiznávám, že jsem byl zklamaný, protože nejen že věděl, proč jsem tu, ani se neobtěžoval vyhrožovat, smlouvat nebo zastrašovat, prostě to chtěl vyřešit, čistě, jasně a pokud možno co nejrychleji. Doslova jsem cítil, jak je moje přítomnost v tomhle dokonale naleštěném domě nežádoucí a možná proto jsem si dával tak načas, v těch botech se pěkně prošel po perských kobercích s medvědí hlavou, ohmatal všechny ty porcelánové vázy a zlacená zrcadla, čistě proto, abych narušil tu jeho nekompromisní auru. Dával jsem si načas, sebral mi tu možnost ukájet se na jeho překvapené tváři, tak jsem mu to hodlal vrátit, protože jsem naprosto přesně cítil v zádech ten palčivý pohled, kterým mě provázel na každém kroku, ne protože by mu šlo o ty věci, šlo mu o to, že ta poskvrnka na dokonalém životě se tu producíruje jako důkaz nějakého selhání. Ačkoliv chtě nechtě jsem musel obdivovat, že už to ví, protože mě nenapadalo, jak by si mě a Mikyho mohl spojit, hádám, že si to prostě jen domyslel z jiných informací a to bylo jistým způsobem fascinující, protože Enzo na něj spoléhal právě proto, že jeho nikdy nic nerozházelo a za všech okolností věděl, co má dělat. No ale nenechte se uchlácholit pocitem, že jsem jím neopovrhoval stejně jako on mnou. Až na to, že já si tu jeho nelibost užíval, protože i když se tvářil na koni, ten, co to měl pevně v rukách, jsem byl pořád já. Možná jsem znal ty pokrytecké kecy o morálce a zásadách a slušnosti, ale já i Viktor jsme žili ve světě, kde prachy měli stejnou hodnotu, ať už byly čisté nebo získané podobným způsobem. Enzo se nebude ptát, odkud jsou, Viktor nebude muset čelit otázkám, proč platí Enzovi jeho vlastními penězi a já budu mít pár měsíců tvář bez modřin. V tom tkvělo kouzlo peněz, ale to mohl pochopit jen ten, kdo jich měl směsně moc a nebo zoufale málo. 
"Obvyklá cena plus provize." ani můj hlas nebyl nijak zabarvený, už se v něm neodrážela radost ani vztek, prostě jsem to jen konstatoval, protože jsem věděl, že mi dá, kolik chci. Přišlo mi směšné, že se tu bavíme o staticícových částkách a pro něj to bude jako dát s povzdechem dítěti kapesný do kina, zatímco mě to dělilo od kulky do hlavy, ale takovej už můj život byl a já se rozhodně nehodlal litovat. S těma prachama za notebook, který jsem už dávno poslal dál, abych se zbavil důkazů, to bude slušná suma na pár týdnů, kdy se o mě nikdo z nich nebude zajímat. Přijdou znovu, budou bušit na dveře a domáhat se zbytku, ale to byl problém mého budoucího já a s tím ať se popere pak. Teď jsem s dětinskou rozpustilostí posunul dokonale upravené sousoší o několik centimetrů z původního místa a otočil se k Viktorovi čelem, opětoval jsem ten tvrdý pohled, i když ten můj byl děsivě prázdný. Právě jsem mlčky vyhrožoval nejspíš jednomu ze tří nejnebezpečnějších lidí podsvětí, ale necítil jsem nic, vůbec nic. "Chci ty prachy dneska, kesh."

Pozoroval jsem ho tím tvrdým a jasným pohledem s tou chladnou lhostejností vepsanou ve tváři. Nevyjadřoval se k jeho dětinskému chování, k tomu, kdy s nadšením poskvrňoval všechny ty pečlivě vyleštěné podlahy, drahé sošky jejichž ztráta by mu rozhodně v těch výhružkách nijak nepomohla. Ne, nedělal jsem nic, protože mě nezajímalo jakou hru hraje, pro mě nebyl nic víc než jen otravnou komplikací které jsem se chtěl co nejdřív zbavit. Ty věci na které s tím zaujetím sahal, kdy mě po očku sledoval, do toho, udělej si radost, shoď je, je mi to fuk, byly to jen věci, bezcenné věci které pro mě už dávno nic neznamenaly. Byla to jen ukázka přepychu, reprezentace moci pro každého, kdo vešel dovnitř, měla v nich vzbuzovat ten respekt, obdiv a závist, ale já při pohledu na ně necítil nic. Sloužily k čemu měly a tím to haslo. Podlahy někdo vydrhne, sošky vrátí na své místo. Nevadilo mi, že se baví, vadilo mi, že zdržuje, otravuje mě svou bezcennou přítomností, svými slovy a plýtvá tak mým drahocenným časem. Když se konečně dostal k částce, zvedl jsem k němu pohled. Muselo se mu nechat, že měl odvahu, ač jsem jím samotným bytostně pohrdal, ten prázdný a jasný pohled mě jen utvrzoval v tom, že tady není kvůli hrám. A já byl konečně rád, že tohle budeme mít co nejdřív za sebou. Neřekl jsem nic, když jsem se otočil a nechal ho stát v hale, nezajímalo mě, co tam bude dělat, zatímco jsem zmizel o pár místností vedle. Netrvalo dlouho, když jsem v ložnici vyťukal kód do zabudovaného sejfu a vytáhl pár pečlivě přepočítaných balíčků bankovek. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem nějaký cash měl u sebe, nebyl jsem hlupák a tohle pro mě skutečně nebyla převratná částka. Šlo mi o princip, o to, že jsem musel čelit jeho pohledu, že jsem ho musel mít doma, že jsem se s ním vůbec musel obtěžovat a to je něco, co mi blonďák bude muset nekompromisně vykompenzovat. Je mi jedno jak, ale udělá to. Vrátil jsem se zpátky, hodil peníze do tmavé sportovní tašky a tu mu hodil k nohám. "Vypadni" Pronesl jsem klidně, ale dost rázně na to, aby pochopil, že debata mezi námi dvěma právě skončila a že jestli si to chce přepočítat, v tomhle domě už rozhodně ne. "A už se sem nevracej, Lukáši" Žádná výhružka, já nebyl Enzo. Pro mě to znamenalo prosté konstatování, protože vidět ho tady příště, třeba na sladký pokec s Mikulášem, na to mohl rozhodně zapomenout. Sjel jsem ho opovržlivým pohledem, než jsem ho vyprovodil ke dveřím a otráveně zmáčkl to tlačítko na ovládání brány. Pohled mi padl na tmavou motorku tak okatě zaparkovanou a znovu na blonďáka, než jsem se otočil, dveře zabouchnul a vpochodoval zpátky. Někdo by mohl říct, že to byl risk, ale já nikdy neriskoval. Já věděl, že nic neřekne. Ne, bude si užívat peněz tak jako každý, protože v tomhle jsme se zas tolik nelišili.

Zmizel z místnosti a já se jen hořce usmál, nejspíš by ho vůbec netížilo, kdybych něco vzal, možná by si toho ani nevšiml a já skutečně zauvažoval, že ho zbavím nějakého toho břemene, ale pak jsem si to rozmyslel. Měl jsem o sobě celkem nízké mínění, ale ještě jsem evidentně nebyl tak nízko, abych kradl u tohohle blbečka jen tak z rozmaru. Nikoli, z rozmaru jsem jedním tahem smetl na zem to sousoší, až porcelán zarachotil o mramorovou podlahu, zatímco jsem na to poklidně koukal. Ne, nečekal jsem žádný závratný pocit zadostiučiněný a ten se taky překvapivě nedostavil, bylo to jako si způsobovat bolest jen proto, aby si člověk potvrdil, že ještě vůbec žije. Jeho svět byl jiný než můj a já už tohle dávno přijmul a přestal se tím trápit, protože nikdy nebudu Viiktor Hrdina, právník a zazobanec, ale lidi jako on budou vždycky potřebovat Lukáše Březinu na špinavou práci a do tý doby jsem ok s tím, jak to je. 
Konečně se vrátil a mě u nohou přistála černá taška. Chvíli jsem na ni koukal, možná se rozmýšlel, jestli nemám další soškou hodit po něm za to zjevné pohrdání, ale jak jsem řekl, tenhle beznadějný vztek mě už dávno přešel. Naučil jsem se žít z momentů, ty dobré prožívat znovu a znovu, ty špatné zapomínat. A Viktor mi nestál za hysterický záchvat ani problémy, ačkoliv někdo přes držku by té sladké tvářičce vážně dát měl. 
"Neboj, tvůj americkej sen nechám být.." konstatoval jsem, když jsem zvedl tašku a hodil si jí přes rameno, nebyla to urážka ani posměšek, prostě jen konstatování, zapomene na moji návštěvu tak brzo, jak jen to bude možné, tak proč se vzrušovat. Rozešel jsem se ke dveřím, neměl jsem už moc co říct, o počasí asi mluvit nebudeme, i když mě bavilo ho srát jen tou nuzáckou přítomností, která narušovala auru tohohle snobskýho sídla. Jenže měl jsem dostatek rozumu na to, abych překročil tu hranici s vydíráním, pokračovat dál by mohlo být nebezpečné. Věděl jsem přesně, kde jsou mantinely, kolik si můžu říct, kdy si dělat srandu a kdy vypadnout, protože byla jedna věc ho vydírat s věcí, která pro něj byla reálnou hrozbou, ale podceňovat ho, to by nebylo chytré. On a Enzo se v mnohém lišili, ale kdybych si měl vybrat většího hajzla, byl by to Hrdina. Čistě proto, že od Enza jsem věděl, co čekat. 
Vyšel jsem do dveří, ale ještě se neopomněl otočil a jen se lehce pousmát. "Jo a Viktore.. Jestli Mikimu ublížíš, no.. znáš mě, nemám co ztratit." můj pohled se naposledy střetl s jeho a byl prázdný, naprosto prázdný. Chtěl jsem, aby pochopil, že mě už o nic nejde, byl jsem ve sračkách až po uši, takže nemělo cenu tvářit se, že se to někdy zlepší. Nebylo to vyhrožování a Hrdina to věděl. Jen jsem konstatoval, že jestli mému nejlepšímu kámošovi něco udělá, bude to mít následky. I když nalijme si čistého vína, Miky bude muset nést zodpovědnost a do únosné meze to bylo Viktorovo právo. Netušil jsem, co to bude, ale Hrdina si ten dluh vybere, čistě proto, že může. I přesto jsem cítil, že to musím říct nahlas, protože na tom, že Miky pro mě byl důležitý, se nikdy nic nezměnilo. 
Teď jsem ale nehodlal ztratit ani minutu svého drahocenného času.
Přesun

Noc už dávno protnuly první sluneční paprsky a z té dlouhé, náročné, neskutečně matoucí noci se stával zase den. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, o té kartičce, co jsem složil a nechal ji v kapse své mikiny, o tom pohledu, co jsem tomu pohlednému fotbalistovi věnoval ve chvíli, kdy jsem odcházel, ale věděl jsem jistě, že na to číslo, co tam napsal, nejspíš nikdy nezavolám. Protože stejně jako už dávno nebyla noc, já už dávno měl v hlavě jiné věci, jiné myšlenky. Nemohl jsem snít a doufat v něco, co stejně nebudu moct nikdy mít dokud nesplatím svoje dluhy něčím tak.. nechtěl jsem na to myslet, nedokázal z hlavy vyhnat ty tmavé oči, tak odlišné od těch, co jsem viděl u Alexe, ne, tyhle mě pozorovaly s notnou dávkou opovržení a nadřazenosti a já se přistihl, jak se jen víc a víc mračím pokaždé, co se mi vybaví vzpomínka na ty jeho směšně snobské kecy. Podepřel jsem si rukou hlavu a pohledem sledoval ubíhající ulice, zatímco jsem seděl v tmavém uberu, který jsem si objednal z Alexovo peněz. Krátce jsem se ušklíbl, chladně, ne nijak pobaveně, když jsem si všímal té naprosté nevkusné okázalosti těch luxusních vil v téhle zbohatlické čtvrti, kam ztracené děcko jako já, nemělo nikdy šanci ani omylem zavítat. Ty americké trávníky, honosné div ne pozlacené brány, ty drahá auta parkující sice schované za těmi branami, ale všem jasně na očích, protože mi bylo jasné, že přece nemůžu mít horší druh ferrari než soused naproti. Byl to úplně jiný svět, který jsem vnímal pořád těma očima toho nevěřícího žebrajícího kluka, který neměl nic, zatímco ti lidé, v jejichž zlatých perfektních domovech se pomalu rozsvicovala světla, měli všechno. Věděl jsem, že za ním do kanclu znovu nepůjdu, pravdou bylo, že jsem neměl kam jít. Uber zastavil před vilou na konci ulice, té snad nejvíc okázalé a já si uvědomoval, jak příhodně to k panu perfektnímu sedí. A jak jsem zjistil, kde pan Hrdina bydlí? Jednoduše, za Alexovo peníze jsem si koupil starý mobil s kreditem a zavolal na policejní stanici. Byl jsem blázen? Byl, ale neměl jsem na výběr, když jsem se dožadoval vehementně policisty Jordána, přerušil Jordyho v tom svém jistě velmi smysluplném bla bla monologu o tom, co jsem provedl a jak bych se měl polepšit a řekl mu, s tím bezbarvým hlasem, že prostě potřebuju vědět, kde bydlí. Když mi po chvilce ticha skutečně adresu řekl a neopomněl mě počastovat varováním, že jestli se budu dál zdržovat u Dominika, skončíme oba v base a ani pro bono případ mi ven nepomůže. Nevím, jak věděl, kde jsem nebo co dělám, ale byl to Jordy a ten vždycky věděl, tušil nebo to nějak zjistil a já se s ním odmítal hádat. Věděl jsem to dobře, neměl jsem peníze na to někam jít a pokud bych zůstal na ulici, pravděpodobně bych spadl zas do stejných sraček které mě dovedly sem a nebo bych skončil s kulkou v hlavě po tom, komu jsem dlužil zabavené drogy. Protože jsem byl dítě ulice a neměl jsem na výběr. Neměl, když jsem stál před tím pevným výhružně se tyčícím plotem a zvedal prst k tomu zlatému zvonku. Věděl jsem, že před tím neuteču. A tak jsem se hodlal tomu postavit čelem.
"Buď půjdu na ulici znovu prodávat drogy nebo mě pustíš dovnitř. Nemám, kde být" Pronesl jsem do mikrofonu v brance a vložil jsem ruce do tmavé mikiny, abych je ochránil před chladem, co se do nich vkrádal. Přešlápl jsem na místě, ačkoliv jsem byl nervózní, můj hlas se kupodivu netřásl, když jsem pronášel ta fakta. Fakta, že jsem ztracený případ a potřebuju pomoc. I když prosit ji od něj bylo to poslední, co bych chtěl.

Nevypadal jsem překvapeně, když se s prvními ranními paprsky ozvalo to otravné zvonění a já zvedl hlavu od pečlivě vyrovnaných šanonů s novým případem. Seděl jsem ve své pracovně oděn do dokonale padnoucího obleku, těžko soudit, jestli jsem pracoval ještě nebo už. Stávalo se běžně, že mi služební mobil zvonil uprostřed noci, protože jsem disponoval klientelou, která ráda dělala problémy, ale velmi nerada trávila noci ve vězení spolu se spodinou, jako by to znamenalo riziko moru nebo čehosi podobného. Nikdy jsem se nepodivoval nad tím, v kolik začíná nebo končí moje pracovní doba, prostě jsem dalšího opilého fotbalistu s nabořeným lambem dostával diskrétně do bytu nebo jen za další rozmazlené děcko vyplácel tučnou kauci, protože ta drzá ústa zvyklá rozkazoval urážela další a další nesprávné lidi, neřešil to, udělal to, vyhrál a připočetl si k už tak horentnímu účtu tuhle noční směnu. Ráno, v noci, bylo mi jedno kdy, pracovní dobu jsem si už roky určoval sám, ale tohle, tohle bylo jiné, když jsem ledabyle pohlédl do displeje vchodové kamery a uviděl jeho. Uznávám, že to mou pozornost rozhodně přitáhlo na delší dobu než jiné situace, i tak jsem ale rozhodně neprojevil žádnou emoci, nezasmál se svému sladkému vítězství, nemračil se té hodině, ve kterou mě navštívil, prostě jsem tam jen chvíli seděl a prohlížel si mého nového hosta. Upřímně nebyl jsem moc překvapen tím, že doopravdy přišel, bylo to nevyhnutelné a oba jsme to věděli. To vítězství už ve mě dávno neprobouzelo to, co kdysi, avšak zároveň přiznávám, že jistým způsobem mi to vítězství kalil fakt, že stál tady. Nebylo to jen tím, že kdejaká bílá spodina zjevně zná moji adresu, tento fakt bych oželel a prostě ho ignoroval, možná odkázal do své kanceláře, ale byla to ta tři poslední slova, která mě donutila přimhouřil nespokojeně oči. Očividně jsme se moc nepochopili, myslel sis, že jsem nějaká zasraná charita? 
Bylo ticho, pouze zlaté hodiny v pozadí odtikávaly další a další minuty, kdy jsem klepal koncem luxusního pera do mramorové desky a díval se na ten sladký obličej, který se beze studu díval přímo do kamery. Netušil jsem, jestli mu mou adresu dal Lukáš a upřímně mi to bylo naprosto jedno, mnohem víc mě mátl fakt, že jsem ho už dávno nevykázal do patřičných mezí. Tiše jsem sykl a nakonec bránu s nespokojeným zamračením otevřel. 
Sám jsem se vydal do haly, otevřel dveře a počkal, až blonďák dojde až ke vchodu, ale rozhodně jsem ho familiárně nezval dovnitř, když jsem tam stál s jednou rukou v kapse černých kalhot a druhou ležérně položenou na zárubni dveří. Přimhouřil jsem oči a prohlížel si tu tvářičku, stejně jemnou, stejně nevinnou, ačkoliv ty oči odrážely cosi úplně jiného. Jen nerad jsem musel uznat, že právě ta tvářička, ta zdánlivá bezbrannost mě přiměla mu vůbec otevřít, což dalece překračovalo všechny zásady, které jsem měl. Ale byl jsem ochoten udělat výjimku, pakliže dostanu náležitou kompenzaci. 
"Nemyslím, že by mě jakkoliv mělo trápit cokoliv, co souvisí s tvým životem." můj hlas byl neutrální, neusmíval jsem se a zároveň se ani neobtěžoval tvářit otráveně. Shlížel jsem k němu ze své výšky, nebylo to tak, že bych se snažil si užít svou nadvládu, beztak byla až otravně očividná. Prostě jsem jen byl zvyklý jednat na rovinu, bez přikrášlování nebo sladkých lží. "Kromě té noci, kdy jsem tě dostal ven na kauci, tu máme obhajobu u tvého soudu, který ještě ani neproběhl, úhradu částky za drogy, které zabavila policie a teď mě očividně žádáš o střechu nad hlavou. Tvůj dluh exponenciálně narůstá, Mikuláši." ze svého místa jsem se nepohnul, jen stroze vyjmenoval všechny služby, které si ode mě vybíral, čistě pro objasnění situace. Nebyl jsem nikterak nadšený z představy, že tu zůstane, ale nejspíš to bylo skutečně nevyhnutelné. Krátká rešerše, policejní spisy, moc dobře jsem znal stav jeho rodinného zázemí, trestní rejstřík matky a jeho bratra, uvědomoval jsem si jeho tíživou, leč ubohou situaci a věděl, že jestli má mít vůbec šanci splatit svůj dluh, rozhodně to nebude cestou jeho dosavadních roztomilých, leč naprosto bezvýznamných kšeftíků. Pozvedl jsem obočí a jen pokrčil rameny, aniž bych nějak změnil výraz. 
"Tvoje situace se zdá celkem bezvýchodná, moje cena se nezměnila. Pokud s tím i tak souhlasíš a to, že stojíš před mými dveřmi je asi dostatečná odpověď, máme pár záležitostí k vyřízení." neuhnul jsem mu z cesty, prostě jsem se otočil a ležérním krokem se líně vracel zpět do pracovny, pustil při tom dveře a bylo na něm, jestli sám vstoupí nebo je nechá navždy zavřené. Na hry jsem neměl čas a přemlouvat jsem ho rozhodně nehodlal. Možná jsem v tom měl slušné peníze, ale nic, co bych nedokázal znovu vydělat, pokud bych z něj ten dluh musel získat nějak jinak. A jestli si myslel, že ho teď uvedu do královských komnat a budeme žít šťastně až do smrti, nejspíš se celkem pateticky pletl. Protože já si byl jistý, že mi splatí všechno do posledního haléře, ne protože bych ty prachy potřeboval, ale protože jsem byl zásadový a šlo tu o princip. Nebyl a nechtěl jsem být sudička z pohádky a on si jen musel vybrat to menší zlo. Bylo překvapivé, že všechny smlouvy a částky byly už dávno připravené? Ne, protože mě bylo jedno, jestli je bohatej nebo chudej, chytrej nebo hloupej, zlodějíček a dealer drog nebo veleúspěšnej fotbalista. Já je viděl všechny stejně a nedělal mezi nimi rozdíly, jednou jsem ti pomohl, tak zaplatíš, i když možná jinak než bankovkama nebo cennýma papírama. Všechno mělo svou cenu a ty, Mikuláši, máš jen jednu hodnotnou věc. A já se přistihl při té myšlence, že mě láká si první splátku vybrat hned teď.

Ten pohled, když jsem stanul před dveřmi, které se skutečně, i když až po poměrně dlouhé době, otevřely. Ten pohled, který mě pronásledoval tak dlouho, tak zatraceně dlouho a jen mě nutil ho nesnášet víc a víc. Ten pohled, který mi věnoval a který mě nutil klopit oči, skrýt se, ošívat se, znervóznět nebo se snažit před ním jakkoliv utéct. Ale já ho nesklopil, ne, i když ve mě všechno křičelo ať se prostě otočím, ať někam uteču, zahrabu se do nějaké díry a budu doufat, že to přejde, že přežiju, nějak, tak, jako vždycky, věděl jsem, v téhle chvíli stejně jako on, že nemám na výběr. Ne, pokud chci zůstat naživu. Protože Viktoro pohled nebyl výhružný, ale něco mě na něm stejně mrazilo, ta jistota a autorita která z něj nekompromisně vyzařovala a mě to celé nenechávalo ani na minutu klidným. Přesto jsem se přinutil ten chladný pohled opětovat a nedat na sobě znát všechny ty pocity, myšlenky a představy které ve mě zanechal.
Otočil se a odcházel a byly to mé spěšné kroky a ruka, která na poslední chvíli zastavila zavírající se vchodové dveře. Zamračil jsem se a probodával ta rozložitá záda zatímco jsem ho následoval do útrob obrovského domu. Už jenom ta chodba, chodba, která jen sama o sobě byla dvakrát větší než ten dvoupokoják ve kterém jsem vyrostl. Přimhouřil jsem oči a pozoroval své okolí, nedokázal jsem si dovolit tvářit se nebo chovat jakkoliv jinak než obezřetně. Tak to v mém životě chodilo, byl jsem nedůvěřivý, našlapoval opatrně, a ačkoliv se to všechno tvářilo mile, cítil jsem, že od toho to má míle daleko. Dům byl tichý, rozléhaly se kolem jen naše kroky a já se přistihl, jak krčím nos pokaždé, co vidím další pozlacený obraz, zlatý rám obřích zrcadel ve kterých můj vzhled v té tmavé velké mikině a rozcuchaných vlasech působil směšně nepatřičně nebo další stupidní sošku. Ne, pohrdal jsem vším tím bohatstvím, co tady na mě křičelo z každého rohu, včetně jeho samotného, oděného do toho perfektně padnoucího obleku, ale pravdou zůstávalo, tou, co jsem si jen nerad přiznával, že jsem byl tak napruzený hlavně tím, že jsem mu všechno tohle vlastně záviděl. Nikdy jsem netoužil po tom žít nudný normální život, nikdy jsem ani netoužil po tom balancovat nad touhle propastí a nebo se z ní snažit vyšplhat nahoru, ačkoliv jsem se topil po bradu ve sračkách a jediné, jediné, co mě z nich dostalo občas ven byla právě tahle tvář a ten neskutečný herecký talent, který jsem do ní pravidelně vkládal. A paradoxně zas a znovu bylo tohle to jediné, co mě zachraňovalo i v tuhle situaci. Nejspíš..
Nevím, nerozuměl jsem mu, když jsem si protahoval prsty, abych jim dodal trochu toho vítaného tepla, po tváři se mi rozlehl další ironický úšklebek, když jsem procházel kolem enormního množství naprosto prázdných místností a mířil za ním do té rozlehlé místnosti plné knih, kožených křesel, bohatství ale zároveň jisté strohosti, ale mě vlastně nic z toho teď nezajímalo. Ne, zajímalo mě to, co skutečně myslel těmi záležitostmi k vyřízení a tím, že můj dluh narostl. Protože rozhodně mi neunikl ten fakt, že za mě nezaplatil policajtům, jak zjevně musel, ale i drogovému kartelu, který šel po mé hlavě a kdyby mě sejmuli, měl by jen o jeden nešťastný případ míň práce. Otázkou zůstávalo proč. Jedna za druhou se ty otázky nořily, kdo přišel, jak to zjistil, byl to Lukáš, mohl by..? Nebo naopak když přišli pro něj a on jim nic nedal, prostě pokračovali dál? Nemohl jsem říct, že by mě to neznepokojilo, že bych necítil jistý úzkost a strach z té myšlenky, že mě skutečně hledali. Ale snažil jsem se to celé potlačit, potlačit natolik, abych když jsem se zastavil uprostřed rozlehlé místnosti a zvedl k němu pohled od těch jeho perfektně naleštěných bot, řekl jediné:
"Proč jsi zaplatil za ty drogy?" Chtěl jsem to vědět, potřeboval, když jsem si prohlížel tu ostrou tvář, ty tvrdé rysy a uvědomoval si, že tenhle člověk mě právě zachránil. Otázkou zůstávalo, co všechno budu muset udělat proto, abych to kdy dokázal splatit. Jestli vůbec.

Nezdálo se, že bych jakkoliv věnoval pozornost tomu, jestli skutečně vstoupil do domu nebo ne a rozhodně jsem mu nedělal ve své vile průvodce, prostě jsem jen šel a spěšné šoupání tenisek na naleštěné podlaze mi bylo zárukou, že věci jdou přece jen tak, jak byly nevyhnutelně naplánovány. Upřímně nepřemýšlel jsem ani na chvíli, jestli to skutečně udělá nebo ne, protože já nikdy nedělal nic riskantního, nic, z čeho by neplynul nějaký profit, takže jsem neprohrával, protože do čeho jsem vložil své investice, to bylo zkrátka zaručeně sázkou na jistotu, ať šlo o peníze, mé případy nebo lidi, kterými jsem se obklopoval. Neomylně jsem vstoupil do rozlehlé pracovny a zatímco kroky za mnou se zastavily, já v perfektně vyrovnaných složkách hledal tu, která nesla jeho jméno. Že jsem si o něm už dávno zjistil vše potřebné, bylo snad jasné. Nehodlal jsem ho seznamovat s výčtem svých argumentů ani důkazů, pouze jsem vytáhl ze složky dva tlusté spisy a posadil se s nimi do jednoho z křesel a tak nějak čekal, že se posadí do toho druhého, ačkoliv jsem mu ho nenabízel a ani se nesnažil tvářit nikterak přívětivě. Možná jsem mu to mohl usnadnit, ale upřímně jsem k tomu neměl důvod. Dlužil on mě, nikoliv naopak a to bylo něco, co určovalo náš vztah. Musel si to uvědomit, jakkoliv nepříjemné to pro něj bude. 
"Byznys." odvětil jsem stručně na jeho otázku a jen stroze pokrčil rameny, když jsem položil spisy na stolek mezi křesly. "Nehodlám se nechat překvapit u soudu nedořešenými záležitostmi a už vůbec nemám v plánu nechat se ve vlastním domě obtěžovat nesprávnými lidmi. Přesto si ujasněme, že tento tvůj způsob nabývání prostředků dnešním dnem končí." vzhlédl jsem a zadíval se do jeho tváře. Sám jsem s mafií spolupracoval až nebezpečně blízce, nicméně na rozdíl od něj já si držel tu úroveň vyrovnanou tak, aby to byl Enzo, kdo mě potřebuje a ne naopak. To byl klíč k úspěchu, Mikuláši. Být vždycky dva kroky napřed. Vytáhl jsem z náprsní kapsy saka zlatou propisku a položil ji na vrch dokumentů. Složil jsem ruce do klína, elegantně přehodil nohu přes nohu a jen se pohodlně opřel. Naprosto jsem dával najevo, že pokud se jedná o můj vztah k němu, ten už rozhodně vyrovnaný není. 
"Přečti si následující dokumenty. Je to výčet a soupis všech částek, které mi dlužíš, částka za soud je orientační, ale řekněme, že dvě sezení mi ke tvé obhajobě budou stačit. Druhý dokument je smlouva o mlčenlivosti, dále výčet tvých práv a povinností, informovaný souhlas o nakládání s tvými osobními informacemi, plná kontrola nad tvými právními i osobními záležitostmi. Standartní postup. Smlouvu o tvém pobytu v mém domě pořešíme později. Vzhledem k povaze tvého činu omez setkávání s tvou rodinou a pochybnými přáteli na minimum. Ve zkratce se zavazuješ k tomu plnit mé požadavky, fyzické, psychické, sociální i sexuální jako komoditu pro splacení tvého dluhu, neboť nejsi způsobilý zaplatit jiným způsobem. Můžu si s tebou dělat, co chci a kdy chci. Dobrovolně souhlasíš. Rozumíš tomu?" v mé tváři se neodráželo nic, žádný pocit, žádný výsměch, žádná radost, zlost, cokoliv, co by mu mohlo napovědět, co s ním mám vlastně v plánu. Protože upřímně já to ještě nevěděl taky. Byl sladká tvářička a já měl rozhodně v úmyslu ho ohnout znovu, každopádně ten pobyt v mém domě mě jistým způsobem znepokojoval a nebyl jsem si jistý, co si o tom vlastně myslet. Nebyl problém odsunout ho někam stranou, uklidit do některého z bytů, které jsem vlastnil, ale musel jsem uznat, že mě minimálně láká zjistit, jak bude tahle situace probíhat. Protože na rozdíl od Enza a jeho posedlosti kontrolou, který tak rád někoho vlastnil a očividně si tyhle mazlíčky užíval, pro mě byla tato situace naprosto nová a neznámá, ačkoliv, uznávám, dost lákavá. Nechtěl jsem mu nasadit obojek a zavřít ho do klece, mít ho jako sexuálního otroka a nechal si od něj olizovat nohy, zatímco mi bude opakovat, jak pána miluje, jen jsem měl své zásady a jednou z nich bylo vyrovnané a čisté konto. Můj čas byl drahý, ale to už jsi asi věděl, nebo ne? Znovu jsem vzhlédl a prohlížel si tu krásnou tvář a nevěděl, skutečně nevěděl, co vlastně při pohledu na něj cítit. Nijak mě to ale netrápilo, protože až tohle podepíše, budu mít spoustu času na to to zjistit.

Nejspíš mě ta tlustá složka s mým jménem ze které vytahoval další neméně tlusté spisy měla nějak překvapit nebo vystrašit a částečně jsem vystrašený byl, ale překvapený ne. Od začátku se mnou jednal takhle, odtažitě, naprosto profesionálně a přitom s určitým pohrdáním, které ani ty jeho prázdné neurčité šedé oči nedokázaly zakrýt. Možná jsem chtěl vědět víc, víc než jen to strohé byznys se kterým mě odbil, protože pokud byl tohle pro něj byznys, nechtěl jsem vědět, co všechno za tím stojí. Proč riskoval, když nemusel a vůbec jsem pochyboval jestli to pro něj nějaký risk byl. Ne nadarmo se říká, že peníze přinášejí moc, obrovskou, nekonečnou, kde ne neexistuje, protože vždycky jsou nějaký páky, vždycky se to nějak uhraje a přesně tahle nekonečná moc co naprosto jasně vyzařovala z něj, z člověka vedle kterého jsem se posadil do křesla, které bylo k mé větší nelibosti až otravně příjemné, a který způsoboval, že díky vší té moci nedokážu ani dýchat. Bylo to neskutečné a já jen pohled přetočil na ty spisy, na tu drahou propisku, zatímco mi do uší zněl výčet všech těch práv, všech těch informací. Nebyl jsem hlupák, abych šel znovu prodávat, alespoň ne do doby, co mě má tak moc pod kontrolou a nemohl jsem mu slíbit, že se vyvaruju drobným krádežím jen proto, abych prostě tohle peklo nějak přežil, ale to by nejspíš on nikdy nepochopil a mě v hlavě vyvstala varovná kontrolka, že nejspíš i tohle mé období skončilo. Byl jsem z toho všeho nesvůj, snad i z toho důvodu jsem si promnul zátylek a prohrábl světlé vlasy, když jsem spustil ruku k tomu nekonečnému štosu a zatímco jsem se probíral jednotlivými stránkami, v hlavě se mi dokola opakovalo to všechno, co říkal.
Fyzické, psychické, sociální i sexuální..
Nevěděl jsem, jak to brát, jak to mám vnímat, co všechno budu muset dělat. Neznal jsem ho a když jsem k němu pokradmo zvedl pohled, uvědomil jsem si, že z něj nedokážu vyčíst, nedokážu odhadnout, co si myslí, co udělá a o to to celé bylo těžší. Cítil jsem ten pocit v žaludku, ty varovné kontrolky, co se v mé hlavě zběsile rozkřičely zatímco jsem zvedal propisku a podepisoval jeden papír po druhém aniž bych je detailněji pročítal. Protože i kdyby tam bylo napsáno abych někoho zabil nebo bůh ví co, neměl jsem na výběr. Neměl, ačkoliv jsem měl morální zásady, měl jsem věci, které pro mě byly tabu a ke kterým bych se nesnížil.. Uvědomoval jsem si, že jsem už nebyl přesvědčený o tom, že někomu nebo něčem na mých morálních zásadách záleží. Ne, uvědomil jsem si to jasně ve chvíli, kdy mě ve svém kanclu ohnul přes stůl a já zjistil, že stejně nikomu nezáleží na tom, jestli tvrdím že jsem nebo nejsem děvka. Jak daleko jsem schopný ustoupit? Kam tohle celé dokážu nechat zajít aniž bych ztratil sám sebe? Pevně jsem sevřel rty, když mi oči klouzaly po jednotlivých řádcích a já se v nich dočítal jen dalších a dalších nesmyslných, snad absurdních povinností. Míchal se ve mě vztek s jistou nervozitou, strachem i úzkostí a já nevěděl, co z toho zrovna vyhrává.
"Mám se bát červené komnaty?" Naklonil jsem hlavu na stranu, ale nebyla v tom žádná provokace, žádná vtipná narážka, jen další z řady těch cynických úšklebků, které se, jak jsem často slýchával, tolik nehodily k tomu až příliš hezkému obličeji. Nehodlal jsem už mu dál tvrdit, že tohle neznám a nedělám a že sexuální požadavky pro mě skutečně nejsou denním chlebem, už ne. Protože nic z toho, co řeknu, ho stejně nebude zajímat. V hlavě se mi vybavila vzpomínka na ty opatrné doteky, na tu sladkou a naivní otázku toho jestli mu dám číslo a na svoje stejně stupidní pocity. A věděl, že to je jen další z těch snů, které nikdy nemohly být moje.
Na chvíli jsem zaváhal, na tu krátkou chvíli, když jsem podepisoval ten poslední z dlouhé řady papírů než jsem skutečně naškrábal to příjmení a položil papíry stranou. "Tohle děláš pro všechny pro bono případy?" Pozvedl jsem obočí, nedokázal jsem zastavit tu ironii a sarkasmus, co se vedral do těch slov. Měl jsem se bát a já se skutečně bál toho, co přijde. Byl jsem jeho majetkem, absolutním a nezpochybnitelným a to bylo něco, co bych za normálních okolností nebyl schopný vstřebat. Věděl jsem, že přijdu o jistou volbu, možnost, svobodu. Ale stejně bolestně jsem věděl, že o tohle všechno jsem přišel už dávno před Hrdinou. Protože možnost svobody a volby, v mém světě plném tmy, dávno neexistovala.

Sledoval jsem, jak se opravdu posadil a začal vyplňovat papíry jeden za druhým. Nepřekvapilo mě, že si je téměř ani nečetl, většina lidí to prostě slepě podepisovala, jeho jsem na ten nebezpečný fakt ani neupozorňoval, protože i kdyby tam skutečně bylo něco nežádoucího, neměl na vybranou a stejně by to podepsat musel, proto jsem se rozhodl milosrdně mu nechat tu možnost volby vědět, do čeho vlastně jde. Pochyboval jsem, že by právnickým obratům i tak rozuměl a na věci to konec konců nic neměnilo. Oči jsem sklopil, díval se na ten překvapivě úhledný rukopis a jen papíry sebral, seštosoval a vrátil zpátky do desek. Neušel mi ten úšklebek v jeho tváři, který jsem si zvědavě prohlížel, protože se do té sladké tvářičky skutečně nehodil, ale nemohl jsem říct, že by se mi nelíbil. Bylo cosi nečekaně přitažlivého na tom, když se v té andělské tváři zračilo něco tak zlomyslného a cynického a mě se to popravdě spíš líbilo. Ne, že bych to dal najevo, když jsem jen pokrčil rameny a zahleděl se mu do očí. „Popravdě? Nemám tušení, co přesně bude tvá role. Plánuju zjistit, co všechno se s tebou dá dělat..“ nespustil jsem z něj pohled, i když jsem si moc dobře uvědomoval, jak celá ta věta vlastně vyzněla. Byl to záměr? Já nebyl ten typ, co by někoho očividně balil, ale v té větě se skrýval příslib, protože jsem skutečně cítil tu touhu zjistit, co všechno mi může dát, protože jsem si už dávno uvědomoval, že je mnohem hlubší a složitější osobnost, než jen ta sladká tvářička, kterou se snažil ukazovat. A mě mnohem víc zajímalo to, co skrýval, ne to co dával všem kolem sebe. Protože jsem to chtěl samozřejmě sobecky pouze pro sebe!  
„Ne, jsi první.“ Odvětil jsem nakonec popravdě, když se zeptal na mé pro bono případy. Z tónu mého hlasu bylo jasné, že podobné případy beru ojediněle, obvykle z donucení a nesnažil jsem se ten odpor v hlase nijak zakrývat, nebyl jsem zvyklý si hrát na hrdinu, protože tak jsem vychovaný nebyl. V mém světě existoval jitý systém a ten byl velmi snadný k pochopení a pro své vlastní dobro by ho měl pochopit i on. „Udělal jsi chybu a nechal ses chytit. Za ni musíš zaplatit. Když nemáš peníze, jsou i jiné alternativy. Nezáleží mi na tom, co to bude. Chci jen kompenzovat ten čas, který jsem do tebe vložil a nejspíš ještě budu muset vložit.“ Odvětil jsem jednoduše, nesoudil jsem ho za věci, které dělal, nehodlal ho vychovávat, nehodlal ho otáčet na správnou cestu. Prostě měl jen pochopit, že si nesmí dovolit prohrát, protože když tě odhalí, je po všem a na ničem jiném už nezáleží. Každý pro bono mi nějak splatil svůj dluh. Penězi, zbožím, prací. On měl tu smůlu a nebo možná štěstí, že měl tu tvář, která mě k sobě lákala a já neviděl důvod držet se zpět.
Bez dalších vytáček jsem vstal, upravil si oblek a vydal se z pracovny ven, cestou uklidil šanony perfektně zpět na původní místo a vydal se po schodech do prvního patra. Minul jsem pár místností s kulečníkem, hernou i prostorným salonem a zavedl ho téměř na konec, kde se dvoukřídlé dveře otevíraly do velké ložnice s výhledem na řeku. Nevybral jsem mu ten pokoj záměrně, protože bych chtěl vzbuzovat údiv nebo mu vycházet vstříc, šlo prostě o pokoj pro hosty, ačkoliv ty se v mém domě zdržovali sporadicky.
„Tvoje ložnice. Dům je ti k dispozici, nechoď do mé pracovny bez vyzvání a do mé ložnice nechoď vůbec.“ Pronesl jsem strohým hlasem, aniž bych se obtěžoval mu ukázat, kde se má vlastní ložnice vůbec nachází. Proč, nebyla to informace, kterou by potřeboval vědět. Prošel jsem pokojem a otevřel zlacené dveře na jeho druhém konci. Od mramorové podlahy se odrazilo měkké světlo a zlaté naleštěné kohoutky ve tvaru labutí byly i na mě moc. Neřešil jsem to, interiérová designerka navrhla vnitřek, zahradní architektka rozlehlý pozemek, aniž bych jedno nebo druhé využíval. To ale neznamenalo, že jsem to nechtěl vlastnit. Protože já měl rád ten pocit, ten pohled, který měl teď Mikuláš v očích a já věděl, co přesně si myslí.
„Koupelna náleží k pokoji.“ Pronesl jsem a nechal ho projít, zatímco sám jsem se opřel o rám dveří. Ta koupelna byla směšně veliká pro jednoho a on, drobný, hubený, v tom vytahaném oblečení v ní vypadal ztraceně a nevkusně. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlížel si ho. Neměl jsem tušení, co mám cítit, co mám vlastně dělat, neměl jsem plán a bylo to divné, protože já vždycky přesně věděl, co chci, ale s ním.. s ním to bylo jiné a já nemohl popřít, že se svým způsobem na to objevování těším. Založil jsem ruce na prsa a upřel na něj ten nesmlouvavý, ale značně výmluvný pohled. Papíry byly podepsány, byl čas začít vybírat si svou daň. Mé oči sklouzly po jeho těle a já jen lehce přimhouřil oči. „Svlékni se, Mikuláši.“

Už jsem jen dál mlčel, nevyjadřoval se a ani neoznamoval další cynické poznámky, když jsem ho následoval rozlehlou chodbou a skutečně se na rozdíl od něj, co se ani jednou nezastavil nebo neotočil, díval na všechna ta místa, všechny ty ohromné, honosné a naprosto nechutně bohatě vyzdobené místnosti. Jednak ze zvědavosti, protože jsem se nikdy v životě neocitl v tak okázalém luxusu, jednak z jisté podezíravosti. Nebyl bych to já, kdybych si neměřil a nepočítal každou místnost, nezmapoval schodiště, jeho pracovnu, o které mi sice později oznámil, že tam nemám chodit, ale i tak to bylo něco, co jsem si uložil do paměti jako informaci, co by se někdy mohla hodit. Nevěřil jsem mu, nevěřil jsem nikomu a už zvlášť jeho úmyslům, které vyznívaly všelijak a dávali mi tolik prostoru k přemýšlení. Nevěděl jsem, o co mu jde, možná se bál, co se ve skutečnosti skrývá za tím tvrdým pohledem. Možná mě zachránil před vězením, ale všechno ve mě křičelo, že to rozhodně není jeho srdečnou povahou. Ne, věděl jsem, že si zahrávám s někým, kdo hraje tvrdě a jasně a pokud se budu vymykat jeho pravidlům, bude to mít jistou dohru. Otázkou zůstávalo, co pro mě tyhle pravidla znamenala.
Vešel jsem za ním do pokoje, který měl být můj. Postel s tím klišé saténovým povlečením, na které jsem si vždycky chtěl sáhnout, výhled, který ohromoval, když jsem kolem něj procházel a nedokázal odtrhnout pohled od slunce matně prosakujícího do pokoje, ozařující všechen ten luxus snad ještě okázaleji. Nechtěl jsem mu dávat najevo, co to se mnou dělá, ale pravdou bylo, že jsem to překvapení nedokázal kontrolovat. Nedokázal, protože jsem to možná ani nezvládal vstřebat. Neměl jsem nic a on měl naprosto všechno. Naprosto. A já si po jeho slovech uvědomil, že tahle ložnice nebude mé vězení, ne, nikde nestálo, že nesmím odejít, že tu budu vězněm. Tak proč jsem se tak ale stále částečně cítil? Věděl jsem, že ten pohled neskryju, když jsem vešel do koupelny, která přímo křičela vším tím bohatstvím a já si při pohledu do toho ohromného zrcadla vedle uvědomoval, jak směšně a nepatřičně v ní vypadám já sám. Nikdy jsem neměl víc rozporuplné, paradoxní a protichůdné pocity jako ve chvíli, kdy jsem se otočil, sledoval, jak se laxně opřel o rám dveří a v jeho tváři čekal po čemkoliv, co by mě navedlo k něčemu, co cítí, co chce, na co myslí. Ale já se jen dál utvrzoval, že v té tvrdé tváři nedokážu přečíst nic, vůbec nic a zanechávalo to ve mě jen pocit frustrace a zloby, který se jen umocnil těmi posledními nekompromisními slovy. Možná jsem chtěl protestovat, bránit se, ale zatímco jsem přivřel oči a hodnou chvíli si ho jen měřil pohledem, nakonec jsem věděl, že v tomhle nemá smysl bojovat. Vlastnil mě. Vlastnil mě a já se k tomu naprosto dobrovolně upsal, to ale neměnilo nic na pocitu hořkosti, co to zanechávalo.
Svlékni se..
Ta pouhá věta, věta, co mnou otřásla víc, než kdyby možná přišel a znovu si mě stejně nevybíravě jako tenkrát vzal. Co čekal, čekal, že mu předvedu ukázkový striptýz? Že se budu provokativně a lacině usmívat? Kousat se do rtu a nakrucovat? Nebo si mám hrát na sladkého prince? Nebo že mu ukážu, jaká umím být děvka? Sakra. Protože já to nevěděl. Nevěděl, co mám dělat, když jsem sklopil pohled ke své mikině a pomalu, ale jasně si ji přetáhl přes hlavu. Nikdy jsem tohle nedělal, házet sladké úsměvy na opilce v baru a dohnat je maximálně k nějakému osahávání na klíně byla jedna věc, ale čelit něčemu takovému, bylo něco nového a ve mě to vzbuzovalo tolik pocitů a já nevěděl, jak s nimi. Jistý stud, který ale nezpůsoboval červenání tváří, nechtěl jsem se zakrýt, ale utéct ano. Chtěl jsem na něj zlostně a cynicky syčet, ale ve finále jsem k němu ani nezvedl pohled, když jsem jen poslušně pokračoval s tričkem, co skončilo na podlaze. Bylo to zvláštní, cítil jsem se obnažený, tolik vidění a přitom to bylo jen tělo. Bylo to tím pohledem? Bylo. Protože jsem ho cítil. Cítil jsem ho intenzivně na každé části nově odhalené pokožky a nedokázal to vstřebat. To jisté vzrušení z neznáma doprovázené strachem. Ale ne strachem z toho, co mi udělá. Strachem z toho, co cítím a kam se mé myšlenky ubíraly. Ten vztek, nenávist a závist, z toho, že může. Že mi může rozkazovat, že si se mnou může dělat, co chce. Protože on měl všechno. Zatímco já neměl nic.
Mé ruce pokračovaly níž, rozepnul knoflík, zip, sundal si kalhoty, z jejichž nohavic, co sklouzly po stehnech dolů jsem vystoupil, až k trenkám, které je následovaly. Vehementně jsem upíral pohled na nohavice těch jeho perfektně padnoucích kalhot a odmítal ho zvednout. Odmítal, protože jsem věděl, že mě pozoruje. A že už dávno ví s čím bojuju. S touhou ho nenávidět a přitom cítit něco víc, než jen jeho pohled na svém těle. Které mě perfektně zrazovalo. Sevřel jsem ruce v pěst a znovu je povolil, když jsem se odhodlal a ten pohled zvedl. A setkal se s ním. S Viktorem Hrdinou jehož moc mě děsila do morku kostí, vzrušovala a stejnou měrou sžírala jistou závistí. A já věděl, sakra já věděl, že to ví.

Zamyšleně jsem sledoval to zaváhání, chvíli, kdy se na mě podíval, kdy se v jeho výraze odráželo tolik, tolik všeho, a přitom jsem neviděl jasně nic.  Jak jsem řekl, už dávno jsem si nemyslel, že je jen sladká tvářička a zajímalo mě to, co skrývá, to ale neměnilo nic na tom, že jsem v tuto chvíli netušil, co si vlastně myslí, když ke mně upíral ten pohled a já moc dobře věděl, že je na tohle zvyklý, že nedává najevo to, co si skutečně myslí, často. Musel jsem uznat, že herec je opravdu bravurní, přesto mi teď možná nevědomky jen dával další a další indicie, další vodítka, když byly jeho oči chladné a tvrdé, zatímco ten výraz dokonale prázdný. Znal jsem jeho trestní rejstřík a naprosto chápal, jak mu mohlo projít tolik věcí. Naučil ses tu sladkou tvářičku používat, že? Netuším, proč mě ta myšlenka tolik pobavila, tak nějak jsem chtěl, aby mi to ukázal, chtěl jsem odhalit ty triky, které používá, protože jsem začínal chápat, že on není jen zlodějíček, který se omylem připletl k prodávání drog, jak se s těma smutnýma očima snažil přesvědčit soudce, ne, čím déle jsem si prohlížel ten naprosto prázdný výraz, který mi nehodlal ukázat nic, nic, co bych mohl využít, tím víc mě zajímalo, kdo je skutečný Mikuláš.
Nedal na sobě znát nic, když pohled odtrhl a pomalu si sundával mikinu. Skoro bych se pobaveně usmál, když mi došlo, že nemám tušení, jestli se tak pomalu svléká proto, aby mě provokoval anebo proto, že skutečně nechce dělat to, co mu nařizuji. Nařizuji.. nepřemýšlel jsem o tom jako o rozkazech. Čekal jsem, že moje přání splní, ale nehodlal jsem ho nutit násilím. Vždycky měl možnost volby, ačkoliv si to nejspíš neuvědomoval. Chtěl jsem po něm splatit dluh, nebyl jsem jeho věznitel. Sledoval jsem ho tím pevným, intenzivním pohledem, bylo zvláštní ho tak vidět, skoro bych si myslel, že váhá, že se stydí, ale nesedělo mi to k němu, ne, když byl ochotný dát mi to, co jsem po něm chtěl bez hádek nebo bránění. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to k němu netáhlo, ta jemnost a křehká nesmělost, když si sundával každý další kousek oblečení a já jen přemýšlel nad tím, jak moc vypadá vyděšeně. Nebylo to tak, že bych něčeho litoval, že bych litoval jeho, jen jsem se s překvapivým zájmem snažil zjistit, co se mu honí hlavou. A pak mě samozřejmě vzrušovalo, co dělal, o tom nebylo pochyb. Nikdy jsem nerozlišoval mezi mužem a ženou, sex jsem bral jako peníze, moc, další věc, kterou jsem chtěl, protože jsem se pak cítil dobře, a to bylo jediné, na čem záleželo. Netahal jsem do toho city, záměrně vyhledával ty jednoduché typy, které nedokázaly zaujmout mou pozornost, takže mě nerozptylovaly žádné myšlenky, prostě jsem si zašukal a tím to skončilo, ale tohle, tahle situace byla jiná. Byl v mém domě, patřil mi, fyzicky, psychicky, mohl jsem si s ním dělat cokoliv, naprosto cokoliv, a přesto jsem věděl, že dokud se na mě bude dívat s tímhle výrazem v očích, nevyhrál jsem a nedostal všechno. A ten pocit mě přitahoval i se mi protivil zároveň. Protože já měl rád věci pod kontrolou.
Nechal jsem ho se vysvléknout, prohlížel si jeho tělo bezostyšně, ty jemné křivky křehkého těla, hubeného, zranitelného, do té chvíle, kdy ke mně vzdorovitě zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Pousmál jsem se a definitivně si připustil, že ze všeho nejvíc mě ten nepokořitelný výraz vzrušuje a prostě ho chci vidět prosit o víc, čistě ze sobeckosti, čistě kvůli té moci, čistě kvůli pocitu, že je můj se vším všudy.
Konečně jsem se pohnul, došel až k němu, zvedl ruku a konečky prstů se dotkl jeho tváře. Nesnažil jsem se být něžný, ale nehodlal být násilný. Chtěl jsem si ho podmanit, ale chtěl jsem to udělat na úrovni, nebyl jsem primitiv. Jeho kůže byla překvapivě horká a jemná a mě mimoděk napadlo, že jsem si ten první sex vlastně vůbec neužil. Prostě jsem si ho vzal, ale to nestačilo. To nebylo to, co mě mohlo uspokojit, ne, když mi ty oči slibovaly mnohem víc. Nestyděl jsem se prsty sklouznout k jeho rtům, přejet po nich palcem, prohlížel jsem si každý centimetr té kůže, která lákala k polibkům, ale já zatím nedělal nic. Rukou jsem pomalu přejel po hraně jeho čelisti, sklouznul na krk, vystouplé lícní kosti, útlý hrudník až na ploché břicho. Sklonil jsem hlavu a objel koncem prstu jeho pupík, ukazováčkem jel pomalu níž po podbřišku, ale nedotkl jsem se ho, ačkoliv jsem si prohlédl jeho tělo všude. Zvedl jsem pomalu hlavu, převyšoval jsem ho o mnoho centimetrů, ta převaha visela ve vzduchu, aniž bych něco řekl.
„Nemusíš se bát. Dělej, co máš, to je všechno.“ Odstoupil jsem od něj, ale místo, abych odešel, jsem si povolil kravatu a zhluboka vydechl. Začal jsem se svlékat, nedíval se u toho na něj, nepospíchal, a přesto to nebylo žádné divadlo, odkládal jsem oblek v dokonale uspořádané hromádce na komodu, kde zítra nebude a já se o to nebudu starat. Nestyděl jsem se, když jsem kolem něj procházel do prostorného koutu a pouštěl na sebe proud vody. Projel jsem si prsty mokré vlasy, a aniž bych se otočil, promačkal jsem si ztuhlá ramena.
„Měl jsem s tebou dnes dost práce. Myslím, že je na čase začít plnit své povinnosti.“ Tón mého hlasu byl klidný, naprosto nekompromisní. Nehodlal jsem mu nic nařizovat, ani vysvětlovat, co tím myslím, zároveň jsem byl zvědavý, co a jestli vůbec něco udělá. Prostě jsem jen stál zády k němu, dveře koutu byly výmluvně otevřené, zatímco mi horká voda stékala po zádech a já byl zvědavý, po velmi dlouhé době jsem byl vážně zvědavý, protože jsem neměl tušení, co tohle všechno vlastně znamená.

Přišel ke mě a já si uvědomoval, že ve chvíli, kdy se jeho ruka zvedla a prsty se dotkly mé tváře, nebyl ten odhodlaný pohled takový jaký jsem si myslel, když jsem pohledem následoval jeho prsty, co putovaly stále níž a možná jsem mu čelil s jistým skrývaným vzdorem a odhodláním, ale nedokázal jsem zastavit ten instinkt, který mi velel ucuknout. A já skutečně cukl, na nepatrnou chvíli, protože jsem možná očekával něco jiného. Něco jiného než ty překvapivě něžné, spíš mapující doteky. Ten jeho pohled kterým detailně prozkoumával mou každou část a čím víc se díval, tím víc jsem potlačoval to nutkání něco říct, utéct, vymanit se z toho sevření, které možná nebylo železné ani děsivé, ale přesto mě ukovávalo pevně na místě. Nevím, bylo to jím, tím, co jsem nedokázal z jeho tváře číst, jím, který vyplňoval prostor aniž by cokoliv řekl, jen svou postavou, oproti které jsem byl drobný a směšně malý, stejně tak jako tou mocí, která prosakovala z každého sebemenšího gesta a která mi tak jasně dávala najevo, kde je moje místo. A já se přistihl, že ho za to nesnáším jen o kousek víc. O tom, co se mnou dělá už jen to, když jeho prsty sklouzávají tak provokativně nízko a mé tělo reaguje, proklatě reaguje, aniž bych se tomu mohl bránit. Cítil jsem každé místo kterého se dotkl stokrát intenzivněji a nechápal proč, proč se mi to vlastně líbí, proč chci, aby zašel níž, proč jsem se dusil se napětím a očekáváním, tím neznámem a pocitem naprosté oddanosti a poslušnosti, která jsem tušil, že ode mě bude nějakým způsobem vyžadována. Poslouchal jsem jeho slova, ten hluboký hlas, který nebyl nijak smyslně ochraptělý, ani zbarvený chtíčem nebo touhou, jaký jsem slýchával často. Byl strohý a jasný, a přitom jistým způsobem záhadným. Zvedl jsem k němu pohled, cítil i přes jeho slova to zrychleně bijící srdce, čekal nejhorší, čekal jsem, že to udělá znovu. Že se mě zmocní tím hrubým nevybíravým způsobem jako v kanceláři, jen aby mi dal najevo, jaké přesně jsou podmínky téhle dohody. Sledoval jsem bez hnutí, jak se svléká a mapoval jeho tělo stejně detailně jako on to mé. Nemusel se skrývat, sakra, neměl se ani proč skrývat, když jsem si uvědomil, že to tělo skryté pod tím padnoucím oblekem je svalnaté, poctivě trénované, lehce opálené, ne tím nevybíravým způsobem, ale tím opálením svědčícím o častých dovolených mimo tuhle prchlivou zemi. A já se přistihl, že bych možná, jen možná, se té sluncem políbené pokožky chtěl dotknout. Chtěl. Ne musel.
Přivřel jsem oči, když se ke mě otočil zády a neudělal to, na co jsem celou dobu čekal. Ne, nepodmanil si mě, nedokazoval si svou moc, která tak jasně visela ve vzduchu a o které jsme oba věděli, že jí má. A já tomu nerozuměl. Nerozuměl, když jsem propaloval pohledem jeho záda skrz to tenké dokonale vyleštěné sklo a jasně vnímal prameny vody svážející se po těch rozložitých zádech. Kalkuloval jsem, hledal, přemýšlel o tom, co bych mohl udělat, co bych měl udělat. Co po mě chtěl. Abych prosil? Abych tam přišel a ošukal ho sám? Co tím sledoval? Tisíce otázek na které jsem neměl odpovědi, protože jsem skutečně nevěděl, co mám dělat. Nedokázal jsem mu vysvětlit, že jsem nebyl tím, za koho mě měl, ale nedokázal to ani hrát tak, aby to stačilo. Protože jsem skutečně v tomhle měl jen pár zkušeností, ve kterých on byl už jednou z nich.
Kousnul jsem se do rtu, když jsem udělal váhavý krok vpřed. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože on už dávno mou sladkou tvář prokoukl. Ale to neznamenalo, že by ji nechtěl.. nebo? Protože to ve skutečnosti bylo to jediné, co jsem znal. Hrál jsem toho sladkého nevinného anděla tak často a tak moc, jen abych dostal to, co jsem potřeboval, abych unikl tomu, co mě čekalo. Byl to můj jediný štít, jediná zbraň i prokletí, když jsem za ní schytával ty posměšky od opilého otce nebo nevybíravých spolužáků. A já si uvědomil, že nevím, kdo vlastně bez téhle tváře jsem. Nebo co bych mu místo ní měl nabídnout. Vypadal jako typ, co chce a balí ty modelky, topové hvězdy, ty obličeje, které se sladce usmívají a moc se neptají, tak proč by to u mě mělo být jinak?
Udělal jsem další krok vpřed, když jsem vešel otevřenými dveřmi do sprchového koutu za jeho záda. Sakra, nevěděl jsem, co dělat, ale někde v koutku mysli si nerad uvědomoval, že chci něco dělat.
"Já.. rád splním, co budeš chtít.." Protivilo se mi to jen vyslovovat tím sladkým tónem a nejspíš bych sám nad sebou protočil panenkami, kdybych nebyl v tom už tak dlouho. Nakonec se mé ruce zvedly a sklouzly po těch vypracovaných ramenou, vnímal jsem jeho blízkost, tu, co způsobovala nekontrolovatelný požár v mém nitru, co se rozléval dál a dál, níž do podbřišku, s tím, jak jsem klouzal a pokračoval otevřenými dlaněmi dolů, po linii páteře. Nebylo to to, proč jsi mi pomohl, Viktore? Nechtěl jsi to, co stejně jako všichni ostatní před tebou? Tenhle sladký roztomilý obličej sténající tvé jméno? Neuměl jsem provokovat, nevěděl, co dělám, ztrácel se v tom všem, chvíli váhal. Sakra, kdybych byl aspoň trochu jako Lukáš, provokoval a bral si sobecky všechny pro sebe, nebo Nik, který skutečně sladký byl a nejspíš by se do téhle podělané pozice nikdy nedostal nebo přímý jako Jordy, který už by dávno vymyslel plán jak z těhle sraček ven a poslal by celého Hrdinu do hajzlu. Ale pravdou bylo, že jsem nebyl jako ani jeden z nich. A tak jsem musel dělat to, co jsem znal, to, kým jsem pro všechny ostatní byl. Mé dlaně se svezly po jeho bocích dopředu, když jsem jednu ruku umístil na jeho vypracované břicho a druhou se téměř nepatrně dotknul jeho mužství. Sakra, ani jsem si neuvědomil v čem všem vlastně vynikal a bytostně mě převyšoval. Polkl jsem, v ústech měl sucho, ale přesto jsem se jemně pousmál, když jsem se rty dotkl jemně jeho zad.
"Ale nejspíš budu potřebovat pomoct vysvětlit, jak to chceš, Viktore.." Jako, nebyla to tak úplně lež. Ale lží bylo, s jakou hranou úctou a roztomilostí jsem to vyslovoval, spolu s jeho jménem, které jsem záměrně poválel na jazyku. Jen další z těch laciných triků. Jindy by se mé ruce ale už dávno zabývaly jeho peněženkou než něčím, co jsem si hořce a se sebezapřením uvědomoval, mě lákalo v tuhle chvíli mnohem víc.

Neucukl jsem ani nedal jeho ruce pryč, když se dotkly mých ramen a pak sklouzly dopředu a on se mě tak jemně, skoro nepatrně dotkl. Rád bych řekl, že to se mnou nic neudělalo, ale lhal bych, protože ač jsem to nijak najevo nedával, to vzrušení jen narůstalo, jen se dralo ven, vyprovokované a drážděné doteky, které byly příliš jemné, čisté a nevinné, než na jaké jsem byl zvyklý a jaké jsem očekával. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, protože mě na jednu stranu skutečně vzrušovalo to něžné objevování, bohužel na straně druhé mě ta hraná naivita svým způsobem nudila a rozčilovala. Nevím, asi jsem čekal něco jiného, možná to nebylo těmi doteky, ale těmi prázdnými slovy? Znenadání jsem se otočil a stanul tváří tvář té jeho.. V té mé se nezračilo nic, vůbec nic, jen ten pohled byl temnější a odtažitější, protože ty laciné, podbízivé kecy se mi dávno přejedly a já nejspíš vážně toužil spíš po tom jeho sarkasmu a nespokojenému krčení obočí, tahle sladká tvářička byla dokonalá a vzrušovala mě, ale tak nějak jsem chtěl prostě víc. 
Vzal jsem ho za paži a přitáhl bez varování k sobě pod proud vody, čekal jsem, že zavrávorá, protože jsem ho k sobě přitáhl nekompromisně a tvrdě, a proto jsem byl připravený ho zachytit, když mi dle předpokladů spadl rovnou do náruče. Jednou rukou jsem putoval do jeho vlasů, pevně je sevřel a jeho hlavu zvrátil surově dozadu, takže se mu ty jemné, zlaté prameny okamžitě lepily na tu bezchybnou kůži. Líbilo se mi to, byl dokonalý, tak jak jsem si představoval, že bude vypadat, až mu voda smáčí světlou kůži i ty blonďaté vlasy. Následoval jsem pohledem ty kapky, které se mu drze svážely po těle, razily si cestu skrze jeho hrudník, úžlabinou jeho boků až se ztrácely mezi jeho nohama, stejně jako můj pohled. Neodolal jsem, když jsem druhou ruku položil na jeho záda a zálibně dlaní putoval přes vystouplé hrbolky na jeho páteři, jeden po druhém jsem nechal proklouznout pod tím spalujícím dotekem, než jsem skončil dlaní na jeho klenutém pozadí, které jsem výmluvně sevřel v dlani a ruku tam prostě naprosto nesmlouvavě nechal. 
"Tvoje pusa.." sklonil jsem se, vnímal, jak se kapky vody z mých vlasů svažují skrze tvář s jemným strništěm a dopadají na tu naprosto jemnou, hladkou tvář, která na mě zespodu vzhlížela. Pustil jsem jeho vlasy, konečky prstů přešel po vystouplé lícní kosti a skončil s nimi až na těch rozechvělých rtech. Sklonil jsem se ještě víc, skoro to vypadalo, že ho políbím, ale místo toho jsem po těch měkkých polštářcích přejel prsty a drze vnikl dvěma z nich dovnitř. Sledoval jsem se zaujetím, jak mizí jeden za druhým v těch horkých ústech, aniž bych ho pouštěl a prostě jen pronikal a zase je vytahoval ven v pravidelném, obscénním rytmu. Zatím mě nenadchl, zatím mi neukázal, co jsem chtěl vidět, ta lacinost mě nudila, ale i přesto jsem si s úšklebkem musel přiznat, že i s těmi rádoby sladkými řečmi, které jsem upřímně nesnášel, je pořád tak zatraceně sexy, až je to směšné. Mou postelí prošlo mnoho žen, modelek, tanečnic, povrchních husiček, kterým šlo jen o prachy, ale tenhle sladký kluk je strčil do kapsy jen tím, jak ke mě upíral ty velké, nevinné oči, v nichž se kdesi nenápadně zrcadlilo něco neznámého, zatímco ta malá, hříšná ústa sála mé prsty a já si uvědomoval, že se mi možná protiví to chování stejné jako těch ostatních slepic, ale že ho i tak pořád stejně chci. Vytáhl jsem prsty z jeho úst a odstoupil od něj, jen abych mohl nekompromisně zůstat stát před ním, zatímco jsem přimhouřil oči a chladně na něj pohlédl. "Udělej mi to pusou." 
Jestli čekal pokyny a rady, spletl se. Díval jsem se na něj bez zájmu, nedal mu nikterak najevo, co po něm vlastně chci, jestli se mi tohle líbí nebo ne, nehodlal jsem mu to usnadňovat a zároveň od něj čekal naprosto všechno, co jsem pro sebe chtěl, ale takový už jsem prostě byl. Sobecký, manipulativní, arogantní a mocný, ale bylo mi upřímně fuk, co si o tom myslí. Můj pohled jasně naznačoval, že očekávám poslušnost, ačkoliv bych lhal, kdybych chtěl tvrdit, že jsem si tajně nepřál trochu té neposlušnosti. Protože jsem stejně jako každý zbohatlický a znuděný sráč měl rád výzvy a dostat tě tak lehce, Mikuláši, inu, zklamalo by mě to.

Nevím, nedokázal jsem v něm číst a nedokázal tak předvídat, co se stane. Ne, když mě přetočil, dotáhl pod proud vody a já jen cítil, jak pootevírám rty, zatímco se jeho prsty ztrácejí v mých vlasech stejně tak jako v mých ústech a já je jen poslušně, naprosto bezmyšlenkovitě otevíral, sál, byl jsem zaskočený a překvapený a nevěděl, jak reagovat na tohle všechno. Jeho doteky, zvláštním způsobem hrubé, nevybíravé a přesto jsem z nich necítil brutalitu ani násilí. Ne, nebyly to jeho ruce nebo doteky, co mě děsily, co způsobily tu husí kůži, co jsem cítil i přesto, že se mi po tom citlivém a napjatém těle svážely horké kapky vody. Byly to jeho oči. Ty nekompromisní chladné oči ve kterých se nezračilo nic víc než jen ta hluboká propast nicoty a já měl pocit, že se v ní topím, že se v nich snažím vyčíst cokoliv, cokoliv, co jsem vídal v těch tvářích v barech, v těch úsměvech nebo pevně semknutých rtech. Ale v jeho tváři nebylo nic a jen ten autoritativní mocenský postoj mi dával naprosto jasně najevo, kde je moje místo. A mě to stejnou měrou děsilo jako vytáčelo. Nedokázal jsem si ho omotat kolem prstu, nedal mi žádným způsobem najevo, že mě chce stejně jako všichni ostatní, že propadá tomu kouzlu a dává tu moc naprosto nevědomě do mých rukou. Ale tohle v mé moci nebylo, nic z toho. A mě to vytáčelo, stejně jako to, že jsem netušil, co mám dělat. Jak se mám chovat, co po mě chtěl, když nevěřil mým hrám a stejně jsem měl pocit, že mě je nutí hrát. A do toho mé tělo, které na něj reagovalo naprosto nesmyslně, nekontrolovatelně, když jsem měl pocit, že se chci přiblížit, že sám chci ochutnat, jak by ta horká snědá kůže mohla chutnat.
Přivřel jsem oči, když ode mě odstoupil a já si po jeho slovech uvědomil, co chce, když jsem pohledem klouzal přes tu ohromnou postavu, která mě téměř celého zastiňovala, sklouznul ještě níž a věděl, že mé místo dnes večer bude u jeho nohou. Nejspíš bych nespokojeně syknul, vzpíral se a dál tvrdil to, že nejsem žádná děvka, odolával tomu chladnému pohledu, ale pořád jsem ještě nevěděl, co dělat, jak se chovat. A to mě jen víc a víc znepokojovalo. Nevěděl jsem, jestli se lacině usmát, provokovat ho a svádět ještě víc, sebevědomě splnit jeho pokyny a donutit ten chladný výraz změnit v ten roztoužený, v ten tak známý a vítaný. Ale pravdou bylo, že jsem se takhle daleko nikdy nedostal. Bylo to ironické a nejspíš i směšné, ale bylo to tak. A tak jsem namísto protestů jen poslušně sklonil hlavu, klekl si před něj na kolena, zvedl ruce a uchopil jeho penis do rukou. Proboha, byl.. Nasucho jsem polkl, napůl všemi těmi představami, co se mi honily v hlavě, napůl tím, že byl obdařený mnohem víc než bych čekal a já se nedokázal ubránit myšlence, jaké by to bylo, mít ho znovu v sobě, celého. Přejel jsem po celé jeho délce dlaní, kterou jsem ho sotva obemkl celého, nahoru a dolů, opatrně, jemně, zjišťoval jsem, co můžu, zkoumal, aniž bych k němu zvedal pohled, protože jsem zatím nechtěl vidět ten výraz, který rozechvíval moje tělo a stejně tak mě nutil syčet a vztekat se jako malé dítě, kterému někdo dává najevo, jak je k ničemu a nic neumí. Cestu svých dlaní jsem zopakoval jazykem, nahoru a dolů, zvykal si na to jednoduché tempo, než jsem jazykem objel špičku, detailně, pomalu, otevřel ústa, krátce ho pohltil a znovu pustil, sál a laskal žalud, zatímco jsem dlaní pohyboval zas nahoru a dolů. Líbilo se mi to, ten pocit, že si ve finále můžu dělat, co chci, dokud nezakročí. Líbilo se mi mít ho na chvíli v moci v tom citlivém místě, vzrušoval mě i ten pocit, že možná, možná bych ten jeho výraz dokázal změnit. A tak jsem znovu otevřel ústa a tentokrát se odvážil ho pohltit dál, celého, obemykal ho pevně těmi horkými lačnými ústy a uvědomil si, že chci vidět jeho tvář. A tak jsem k němu zvedl ten světlý pohled, který možná vypadal nevinně, ale byla v něm jistá zvědavost. Zvědavost nad tím, jestli si to tempo udá a vezme tvrdě sám nebo mě nechá objevovat, nechá mě ho pohlcovat, ochutnávat, laskat, něžně, jemně a přitom jasně a precizně, když jsem ho nepouštěl ze sevření svých úst a naopak pohyboval hlavou nahoru a dolů rychleji. Bylo to poprvé a já cítil vlastní vzrušení, paradoxní vzrušení z toho, že klečím někomu jako on u nohou a stojí mi jen z toho, že bych mohl pro malý okamžik vidět, jak se mu to líbí. A nenáviděl ho za to možná ještě o kousek víc. Za to, co prováděl s mým tělem, s mými myšlenkami, s mými touhami, které všechny, paradoxně a naprosto nepochopitelně, patřily jen jemu.

S jistým zaujetím jsem sledoval ty panenkovské oči, kdy sklouzl pohledem po mém těle a já byl rád, že se nedívá do mého obličeje, protože jeho zaváhání jsem si vysvětlil po svém a na kratičkou chvíli se prostě jen pobaveně ušklíbl. Ne, nebyl jsem zvyklý cítit stud nebo přemýšlet nad tím, co si o mě kdo myslí, nebyl jsem vychovanej tahle, prostě jsem znal své přednosti a uměl je využít, stejně jako jsem byl smířený se svými slabinami a naučil se je umě skrýt. A ne, mé vybavení jsem za slabinu rozhodně nepovažoval, o čemž svědčil i světlovláskův výmluvný pohled. Teď jsem stál a jen čekal, co blonďák udělá. Vlastně jsem netušil, co bych považoval za adekvátní reakci, co jsem chtěl, aby udělal, protože upřímně jsem toužil po tom, aby mě vykouřil, prostě si klekl a udělal to, protože bych lhal, kdybych chtěl tvrdit, že jsem nebyl vzrušený z pohledu na to útlé, drobné tělo, zároveň jsem ale paradoxně nějak podvědomě toužil po nějaké reakci, po něčem, co by mě zaujalo, co by mě donutilo vnímat to jinak. Jenže ať jsem čekal cokoliv, z mého výrazu bylo patrné, že jsem to nedostal. 
Ani tentokrát jsem neuhnul pohledem a jen mu shovívavě dával čas udělat to po svém, ačkoliv jsem věděl, že jestli tu hlavu dřív nebo později nezvedne, donutím ho k tomu, protože jsem v hlavě přece jen měl pár představ a mé mužství mizející v těch horkých ústech, zatímco se ke mě upírají ty velké oči, well, to rozhodně bylo na mém wish listu. Sledoval jsem jeho počínání a nemohl se zbavit dojmu, že něco je jinak než obvykle, něco, co mě přece jen brzdilo v mém počínání, něco, co mu dávalo ten prostor, ačkoliv jeho doteky byly příliš jemné a váhavé na můj vkus. Díval jsem se a přel se sám se sebou o to, zda mě to rádoby nevinné divadélko vzrušuje a nebo otravuje, protože nevím, opravdu nevím, jaký to mělo důvod, ale já od něj prostě čekal víc než laciné předstírání nevinnosti, třebaže mé vzrušení rozhodně reagovalo na ty nejisté ruce i jeho jazyk. Vzrušoval mě, ten pohled na sladkého blonďáka, který mi klečí oddaně u nohou, neodolal jsem tomu a užíval si tu péči na svém zbytnělém údu, ale zároveň ve mě také narůstal ten pocit znuděnosti a všednosti. Kolik jich klečelo u mých nohou se stejnou lacinou předehrou? Kolik jich upíralo ty sladké pohledy k mé tváři, vlezle se mi snažily zavděčit, dostat se do mé přízně, zatímco se mnou to nedělalo vůbec nic? Jistě, ta tvoje tvářička byla ještě o level výš, to jsem nezastíral a když konečně zvedl hlavu a jeho oči se střetly s mými, měl jsem přece jen problém udržet ten pokerface, protože v té nesmělosti a hrané nezkušenosti přece jen bylo cosi rajcovního a v jeho pohledu něco zvědavého a divokého. Naklonil jsem hlavu na stranu, zvedl ruku a položil mu ji do vlasů, vpletl mu prsty do jemných, mokrých pramenů a jen je odhrnul z té tvářičky, která ke mě pořád vzhlížela s tím pohledem, kterému jsem nerozumněl a který mě lákal tím němým příslibem, zatímco mě znovu a znovu pohlcoval, hlouběji, dál do těch sladkých úst, rychleji a já se přistihl, že to chci, že mu chci přirazit do pusy a dívat se, jak zaklání hlavu, jak ta lačná ústa plní mé vzrušení, jak mu horká tekutina stéká po bradě, až ho donutím to všechno spolykat, protože to jen odráželo tu podrážděnost, se kterou jsem nespokojeně sykl a zatáhl za jeho vlasy, jen aby mě ze svých úst vypustil a já jen chvíli držel tu tvářičku bolestivě zakloněnou, krásnou, tak krásnou, až to bylo směšné, zatímco jsem sám svou chloubu pevně promnul v dlani, protože to nestačilo, ty jemné, něžné doteky mi nemohly dát to uspokojení ze vzrušení, které jsem cítil, když mi klečel u nohou, ústa měl pootevřená a oči přivřené a byl tak zatraceně sexy. 
"Pokračuj." to jedno jediné slovo, které bylo vyslovené dokonale neutrálně, a přestože nebylo žádným příkazem, vyznělo tak, když jsem svou chloubu nasměroval znovu do jeho úst, ale jeho vlasy už nepustil, zatímco jsem se pohnul proti němu a bral si jeho ústa, hlouběji, lačněji, sledoval jak mé mužství proniká dovnitř a zase ven a nechápal, nechápal, proč cítím ty protichůdné pocity, směs libých i nelibých pocitů, proč ho chci pustit a prostě naštvaně odejít a v tu samou chvíli ho vytáhnout na nohy a tvrdě ho ošukat, stejně jako jsem šukal ta proklatá sladká ústa. Mé myšlenky pomalu odcházely, proč jsem měl vůbec potřebu se nad tím pozastavovat, proč jsem tomu přikládal větší význam? Proč jsem myslel, že by měl být v něčem jiný než ty laciné coury, které se tvářily stejně nevinně a udělali by cokoliv, cokoliv bych řekl jen pro tu trošku pozornosti, trošku slávy, trošku peněz, jenže z toho jsem byl už dávno znuděný a unavený. A možná proto mě tolik vytáčela nejistota v jeho dotecích, protože to možná hrál uvěřitelně, ale zrovna od tebe jsem čekal nějakou výzvu, ale na tom nezáleželo. 
Přivřel jsem oči, neplánoval zastírat, že ty prastaré pudy dávno přejímají nadvládu nad mým tělem, když jsem do jeho úst přirážel stále rychleji jen proto, abych konečně vyvrcholil, uvolnil to napětí, prožil ten krátký okamžik slasti a lehkosti, než se zase vrátím k přízemním záležitostem, ostatně nebyl tu kvůli ničemu jinému a ani jeden z nás by na to neměl zapomínat. I přesto jsem si neodpustil znovu trhnout jeho hlavou, když jsem se udělal hluboko do jeho úst, vystoupil z nich a sledoval ten obličej, ten andělsky sladký obličej a věděl, že i přes všechnu tu přetvářku, kterou jsem nesnášel, si pro to půjdu znovu a znovu, protože byl až příliš perfektní na to, abych si ho dokázal odepřít. Možná jsem čekal víc, ale sex byl sex a to bylo konec konců předmětem naší dohody.

Ta chvíle, chvíle, kdy se jeho prsty vnořily do mých vlasů, ten pocit, když sebral tu iniciativu a všechno to tempo si udával jen tím, že přirážel do mé pusy a já se nechal. Já neprotestoval, když jsem držel v tom kleku, dlaněmi se zapřel o jeho stehna a cítil jeho rostoucí vzrušení ve svých ústech, kterými jsem mu vycházel vstříc. Ale už se mi to nelíbilo. Ne tolik jako předtím, když jsem objevoval a hrál si, když jsem měl v rukou aspoň nějakou moc, protože jeho ruka na mé hlavě, všechny ty hrubé doteky, všechno to, co směřovalo jen k tomu jeho potěšení a to už nemělo nic společného se mnou, protože mi bylo jasné, že jsem se stal jen nějakým zhýralým nástrojem, tou děvkou, za kterou mě měl a já věděl, že nejspíš skutečně nejsem nic jiného než to pobavení a zpestření. Ta sladká tvářička.. A zjišťoval, že jsem mu sice plnil ta přání, to, co chtěl, hrál si na toho sladkého a bezmoceného, ale že se mi to plní s větší a větší nevolí. Že už nechci být jen tou tvářičkou, že chci mít taky nějakou moc, že si chci zachovat tu špetku hrdosti, kterou mi bral s každým dalším nevybíravým přírazem, když jsem k němu stále upíral ten pohled. Sakra, já nechtěl sloužit jako šukací panenka, ne, vždycky tyhle konce byly v mých rukou a já se mohl svobodně rozhodnout, kam to nechám zajít. Ale tady, v tenhle okamžik, jsem neměl vůbec nic. A štvalo mě to a rozčilovalo. A snad ještě víc, když se udělal do mých úst a já cítil to vlastní vzrušení tepající mezi mými nohami dožadující se naprosto jasné pozornosti. A já nevěděl, možná ani nechtěl, nebo naopak sakra chtěl, říct si o ní. Přes ústa se mi drala snad i tichá prosba,  když mi znovu zaklonil hlavu, jen aby mě zbavil toho mučivého pocitu, aby mi dal kousek svobody, abych si připadal, že když už tohle musím dělat, tak z toho možná vytřískám vlastní slast, když v tom najdu něco, čeho se budu držet. Ale čím víc jsem se díval do toho tvrdého obličeje, bál jsem se a uvědomoval si, že to možná skončí jako napoprvé. Že budu naštvaný a frustrovaný, že po tom budu prahnout a stejně to nedostanu. Ne, chtěl jsem, aby to bylo jako s Alexem, aby mi dopřál ten pomyslný vrchol, abych si mohl alespoň na chvíli připadat živý a normální, vadilo mi, jak mě má v hrsti, jak mě ovládá a kontroluje a já se svým tělem nedokážu bojovat. Zvedl jsem se na rozechvělé nohy a na tu kratičkou chvíli, kdy jsem k němu upřel ten zastřený pohled, přestal jsem se kontrolovat. Ne, neusmál jsem se sladce, neprosil ho o to, ale jistá má část křičela o to, aby mě někam narazil a vzal si to, sice se u toho budu cítit ještě potupněji, ale aspoň.. aspoň.
Udělal jsem ten jeden jediný drzý krok blíž k němu, s tím roztouženým pohledem ve kterém se ale na chvíli zračila i zlost a netrpělivost, protože jo, byl jsem z celé téhle absurdní situace nadržený a vzrušený a chtěl, aby to skončilo jinak. Podle mě. Zvedl jsem k němu ruku, ale znovu ji stáhnul k tělu, než jsem se se zatnutými zuby otočil k němu zády a zesílil proud vody, co na mě dopadal. Možná, že když ze sebe to vzrušení dostatečně smyju nebudu vypadat jako jedna z těch šlapek, co skutečně chtějí jen tohle. Protože přesně takhle jsem se teď cítil, obnažený, divoký, roztoužený, naštvaný, frustrovaný a zlomený. Sakra, chtěl jsem víc. Ale jedna část mě, ta, kterou jsem neznal, která ve mě dřímala a která právě teď pootevřela jedno oko a rozhodla se, že panu Hrdinovi nedá to zadostiučinění, že ho ještě bude prosit! A tak jsem k němu stál zády, vjel si rukou do vlasů, přejel si po tom rukama po tom rozechvělém těle a snažil se to zastavit. To, že důvod, proč si po těle přejíždím, proč se k němu nastavuji zády, není ten, že chci, aby odešel. Ale aby zůstal.

Nepřemýšlel jsem, co od něj vlastně čekám, co je ta adekvátní reakce, kterou mi měl dát, jen jsem věděl, že tohle to nebylo, i když byla jeho tvářička vážně nečekaně přitažlivá, když ke mě zvedl ten roztoužený pohled, když jsem v ten jediný okamžik očekával, že stejně jako ty nány před ním začne lacině vzdychat a prosit, protože jsem viděl jeho vzrušení, které nemohl zakrýt ani kdyby chtěl, protože mohl stokrát tvrdit, že se mu to nelíbí, ale to tělo šlo proti němu a zradilo ho a já tam jen stál a chladně čekal, kdy se to objeví, ten výraz v jeho tváři, nadržený, odevzdaný, sobecký, ten jediný pohled, který to definitivně ukončí, ale místo toho jsem dostal celkem nečekanou odpověď, když se v jeho pohledu sice odráželo naprosto jasně to, co ode mě chce a co jsem mu za těchto okolností nehodlal dát, ale zároveň byly ty velké oči na ten prchavý okamžik divoké, rozzlobené a temné, naprosto jiné než co mi doposud ukázal, na ten kratičký moment mi dal okusit něco ze sebe, něco opravdového, bytostného a hlubokého, když byl zranitelnější než kdy dřív a přitom byl ten pohled tvrdý, odhodlaný a hrdý. Sledoval jsem jeho záda, když se ke mě otočil, tak trochu konsternovaně, protože tohle pro mě prostě bylo novinkou. Sledoval jsem, jak mu po zádech stéká voda, zatímco umíněně mlčí a potlačoval to silné nutkání se pobaveně usmát, sakra, byl jako umanuté děcko, uražené, že nedostalo to svoje, ale já zjišťoval, že ačkoliv mě ta situace a jeho chování určitým způsobem irituje, stejnou měrou mě také baví a zajímá. Protože jsem teď upřímně tak nějak netušil, co mám vlastně dělat. Byl jsem rozhodnutý si vzít to svoje a prostě jít, nikdy jsem se nezajímal o druhé, nikdy nebyl ten, co by mu šlo o jejich blaho nebo společnou slast, ale ten blonďák mě tím jediným dětinským gestem dostával do kolen mnohem víc, než bych byl ochotný přiznat a já váhal. Skutečně jsem váhal mu dát to, co chce. Čistě pro ten sobeckej pohled, kterej mu na okamžik hrál v očích. 
Místo toho, abych odešel, jsem to byl tentokrát já, kdo udělal k němu ten rázný krok, takže jsem se ocitl nad ním, paží jsem se výhružně opřel o kachličky za jeho hlavou, sklonil hlavu, nedotýkal se ho a přesto jsem byl tak blízko, že jsem cítil tu čistou vůni. Žádný luxusní parfém, žádnou ostrou vodu po holení, to co jsem vnímal a co mě nepochopitelně vzrušovalo, byla vůně jeho kůže, jemná, sladká a já to cítil, touhu dotknout se jeho krku jazykem, slíbat kapky vody, které se svážely po bledé pokožce tím přirozeným a přitom tak nemravným způsobem. Nemluvil jsem, jen mu zezadu dýchal na krk a nechával všechny ty zmatené myšlenky ve své hlavě plynout, přel se sám se sebou, s touhami a pravidly, které jsem si sám v sobě nastavil, odmítal podlehnout tomu klukovi jen proto, že mě dokázal vyvést z míry a mě to z nepochopitelného důvodu vzrušovalo, stejně jako mě neopouštěly myšlenky na to, co všechno skrývá za tím obličejem, protože jsem nechtěl jen sladkou tvářičku, těch jsem mohl mít tucty, Mikuláši a dali by mi za mnohem míň než ty. Ne. To, co mě k němu táhlo, bylo něco, co jsem sám neuměl vysvětlit a rozčilovalo mě, že věci nejdou podle plánu. 
"Budu v kanceláři. Chci tvůj mobil, Mikuláši." můj hlas byl ochraptělý a já si uvědomoval, že se v něm odráží ten stín vzrušení. Nechtělo se mi odcházet. Chtěl jsem si dál užívat tu blízkost, ale propadal jsem mu až příliš nebezpečně a nehodlal dělat nic riskantního, potřeboval jsem odstup, abych si to v hlavě srovnal a ujasnil si priority. Možná proto jsem se sklonil, nosem se na okamžik otřel o tu jemnou kůži, tak blízko, tak blízko, že jsem ji skoro líbal rty, ale vzápětí jsem se naprosto chladně odtáhl a bez dalšího slova vyšel z koutu ven, jen abych se začal sušit měkkou huňatou osuškou s tím výhružným výrazem, protože jsem očekával, že udělá to samé a splní můj požadavek. Z nějakého důvodu jsem ho hodlal mít pod kontrolou, ne kvůli věcem a penězům v tomto domě. Ne, ten důvod byl mnohem složitější a mě rozčilovalo, že ve mě vzbuzuje tyhle pocity. Netrpělivě jsem si založil ruce na prsa a pohlédl na něj s naprostou kontrolou, už jsem nedal najevo jediný náznak vzrušení, přestože jsem si ten odstup od něj udržoval z dobrého důvodu.

Cítil jsem, jak se mé tělo rozechvělo, cítil jsem tu jasnou a tepající touhu, tu nově objevenou píseň, co mi kolovala žilami jen proto, když jsem za sebou ucítil stín jeho. Jeho postavy, vnímal jeho dech, tak blízko na mém krku a já se přistihl, že nechci nic jiného, než se opřít, opřít se o tu mohutnou hruď, přitisknout se na to horké svalnaté tělo, nechat jeho rty objevovat to svoje, vzít si mě. Prostě se poddat tomu vzrušení, co mě zaplavilo, ačkoliv to v mé hlavě, v mém srdci naprosto nekontrolovatelně vřelo něčím úplně jiným. Tím naštváním, tou zuřivostí a frustrací z toho, že ho tak moc nechci a přitom stejně zoufale chci. Skoro jsem přestal dýchat, snažil se vnímat jen a pouze tu vodu, co jen dokonal trýznila už tak napjaté tělo a ne na něj, ne na to, jak moc je blízko, ne na všechny ty představy, co by za malý okamžik mohl udělat a já věděl, věděl, že kdyby to udělal, nebránil bych se. Sakra, co se to dělo? Proč jsem po něm toužil a přitom nesnášel tu moc a kontrolu, kterou si vynucoval a přitom neudělal nic, nic, čím by ji potvrdil. Stačilo mu jen být, existovat, házet ty tvrdé a chladné pohledy, říkat ta varovná a poučná slova a všichni poslechli. Všichni..
Přiznám se, že jsem se po dlouhé době nadechl, když odešel, ale ten tlak, ten nepovolil ani na minutu.  Ne, potřeboval jsem se uvolnit, potřeboval najít tu ztracenou půdu pod nohama, protože můj svět se zvláštně točil a já se v něm ztrácel. A tak jsem se jen zhluboka nadechl, vědom si toho pohledu, co upírá na mé záda a když jsem otevřel oči, měl jsem toho dost. Sakra, chtěl jsem si zoufale sáhnout mezi nohy, uvolnit to napětí a tlak i bez něj, ale rozhodně, podotýkám rozhodně, jsem to nehodlal dělat v jeho přítomnosti. A rozhodně ho nebudu poslouchat, protože já se sprchou ještě neskončil. A tak jsem prostě jen do dlaní nalil mýdlo a přejížděl si namydlenými dlaněmi po těle, zádech, vlasech, ramenou, břichu, předklonil se, ne proto, protože bych ho chtěl provokovat, a možná jo, možná i chtěl. A nebo mi to možná bylo i fuk, protože čím déle byl v místnosti, tím víc jsem měl problém kontrolovat všechno, co se dělo. Sám sebe, který v tom vzrušení, co sužovalo mé tělo, zapomínal na to držet tu poctivě naučenou masku. Skončil jsem o pár minut později, když jsem vyšel ze sprchy, věnoval mu pohled, který nic neříkal, když jsem se natáhl po osušce a zcela ledabyle si začal otírat krk a sušit mokré světlé vlasy. Ne, nespěchal jsem. Protože uvnitř mě mě potěšilo, že když už jsem skončil frustrovaný a nadržený, alespoň mu neudělám tu radost v tom, že vyskočím ze sprcháče, kdykoliv si umane. Přišel jsem, to je hlavní a ve smlouvě nestálo, jak rychle to mám udělat, ne?
Zvedl jsem k němu ty oči, nevinně zamrkal, ačkoliv ta nevinnost se v nich rozhodně neodrážela a pak sladce s pokrčením ramen pronesl. "Chápu, že je to těžké pochopit. V mém světě je to mobil nebo jídlo do dalšího dne. Zvolil jsem přežít, takže mobil už nemám.." Pokrčil jsem rameny, neměl jsem mu co dát, co nabídnout. Protože jsem sám neměl nic. Ne, ten jednorázový mobil skončil prodaný za pár dalších drobných co mě donutili zvládnout cestu až sem k němu. Stál jsem kousek od něj, neporušoval tu vzdálenost, co nastolil, ale už jsem nedokázal mít ve tváři stejný výraz jako před tím. Protože jsem skutečně věděl, že mě kontroluje a poučuje, bere si a neohlíží se. A mě to vadilo. Vadilo, že zatímco on má ty otěže pevně v rukou, já je ztrácím, já se v tom topím a víc a víc zjišťuju, že chci věci, kterými jsem dřív pohrdal. Viktorem Hrdinou počínaje.

Nezastírám, že ačkoliv jsem si nejspíš představoval, že mi ten sladký hnědovlásek bude odmlouvat, čekal jsem to v posteli, nikoli v okamžiku, kdy mě nechal čekat a zcela očividně si užíval tu chvíli, kdy jsem netrpělivě založil ruce na prsa a přimhouřil varovně oči. Nepochyboval jsem, že náhodou to rozhodně nebylo, že mě donutil se na to dívat, na to, jak bílé bubliny pokrývají to bezchybné tělo, část za částí, jak se předklonil a já jen nespokojeně mlaskl, protože jsem neměl daleko k tomu hodit tam nějakou nevybíravou a k mému postavení se nehodící nadávku a nakráčet do toho sprcháče zase zpátky, ale když se konečně milostivě uráčil vylézt ven, přece jen jsem to nutkání přirazit ho na umyvadlo a vyšukat z něj duši ovládl, protože ten jeho vítězoslavný pohled mi byl jen jasnou odpovědí na otázku, zdali je i tohle jen další z jeho her. Nemluvě o tom, že si tím ručníkem sušil vlasy, což ve mě probouzelo nepochopitelnou touhu to udělat sám, zatímco jeho tělo bylo nahé a zcela přístupné a já si jen uvědomoval, že ta bezpečná vzdálenost mezi námi je velmi mezní a příště ji budu muset znásobit. Byl drzý, drzý, když ke mě zvedl ty mrkající oči, ale tentokrát se v nich neodráželo to nevinné štěně, které mi nejistě pokládalo před chvílí ruce na břicho, ne, tenhle pohled byl jiný, mnohem tvrdší a ostřejší a já, stále s rukama pevně založenýma na široké hrudi, jsem si ho znovu prohlížel, jako bych ho viděl poprvé. Ne, skutečně se ten pohled nehodil k té jemné, panenské tvářičce, po které stékaly kapičky vody, zatraceně, s těmi mokrými vlasy byl snad ještě šukatelnější, ale něco, něco v tom neobvyklém paradoxu, něco na těch očích, které se k jeho zjevu vůbec nehodily, mě naprosto táhlo, motalo víc a víc, protože to jen otevíralo další a další otázky a já si uvědomoval, že ho poslouchám. Poslouchám. Chápu, že to zní hloupě, ale obvykle jsem nechal ty pipiny mluvit, nepřerušoval je, nechal je vylévat si srdíčko, házet ty rádoby obdivné komplimenty, svůdné návrhy i hříšné sliby, ale ve skutečnosti jsem je nevnímal, už dávno v hlavě kalkuloval daleko důležitější věci, protože když bylo po sexu, záležitost byla vyřízena a já věděl, že už ten hezký, leč otravný obličej už neuvidím, jenže tahle situace pro mě byla jiná a nepochopitelná. Nejen proto, že ten kluk tu bude, až se vrátím, ale protože jsem z nějakého důvodu chtěl, aby tu byl. Protože ta věta, kterou pronesl, mě vrátila do doby, kdy jsem řešil to samé, co ty, Mikuláši. Do doby, kdy neexistoval Viktor Hrdina a já byl zase jen ten kluk, kterej ti rozuměl víc, než by sis kdy myslel. V mém světě.. bylo divné přemýšlet o tom, že už to můj svět není, ne, rozhodně jsem nelitoval ani nebyl nostalgický, ale zároveň mě to nutilo dívat se na něj jinak. Žádná z těch pipin nezažila to, co ty, ne v takové hloubce. Jasně, nebyly žádné milionářky, ale tatínek zacvakal kde co a ty sladké obličeje jim vždycky vynesly buď prachy nebo dalšího naivního osla, co to zatáhl, ale ty.. V té hořké, ironické větě, která tolik neseděla k tomu sladkému, naivnímu klukovi, bylo něco, co mě donutilo se na něj podívat jinak. Prvně mě totiž napadlo, v jakém světle mě vidíš. Kdo pro tebe vlastně jsem. Nenávidíš mě? Závidíš? Chtěl bys to, co mám já..? Protože on byl první, vůbec první, u koho mě zajímalo, co si vlastně myslí. 
"Uvidíme se večer." odvětil jsem po delší chvíli mlčení, jako bych tu větu, kterou pronesl a která mnou překvapivě stále rezonovala, ani neslyšel. Nebyl jsem typ, který by mu teď vylil srdíčko a ujistil ho, že naprosto chápu jeho pocity, protože jsem býval stejné bezvýznamné nic jako ty, protože jednak jsem svou minulost uzavřel a mluvit o ní znamenalo vracet se k ní a otevírat něco, co mělo zůstat zavřené a jednak jsem se odmítal cítit špatně za to, že jsem tím, kým jsem, zatímco ty se táhneš bahnem. Protože ač to bylo leckdy všelijaké, já byl hrdý na to, kdo jsem a kam jsem se dostal a nelitoval ničeho, jediné zasrané minuty ve svém životě, protože všechno, co jsem udělal, dobré i špatné, mě dostalo sem. A bylo překvapivé, že jsem věřil, že někdo jako ty, by to nejspíš pochopil. 
Otočil jsem se, odložil ručník a nahý prostě odešel z koupelny, v šatně vedle své soukromé ložnice jsem si oblékl jedno z těch luxusních kváder, zapnul košili s manžetovými knoflíčky, nasadil si ty rolexky s vyrytými iniciály V.H. a s klíčky od Rolls-Royce se vydal do podzemních garáží, protože takovej můj život byl, chtěl jsem, aby tohle všichni viděli, chtěl, aby záviděli, protože já byl dřív taky chudej kluk, kterej snil o týhle moci, ale na rozdíl od vás, já byl sobeckej zmrd, kterej nekoukal nalevo ani napravo a prostě si to vzal. Vzal a nehodlal se za to omlouvat. 
Ještě v autě jsem vyřídil strohou objednávku a nechal do domu doručit objemný balík z Apple storu s jeho jménem, ne protože mi bylo líto blonďáka, který tak drze okupoval mou vilu. Udělal jsem to čistě z toho sobeckého popudu, z té touhy vidět ten výraz znovu, ten hlad ve tvejch očích, tu touhu být někdo, protože jsem to neuměl a nechtěl popsat, ale otevřelo to ve mě něco, něco neznámého a důvěrného, protože jsem s tím klukem, kterého jsem nemohl vystát, měl společného víc, než se všemi těmi rádoby přáteli, kterými jsem se obklopoval. A sobecky chtěl prostě víc, víc tohohle Mikyho pro sebe.

Ne, že bych čekal zrovna od něj soucit nebo tak něco, ale styl, kterým se otočil a odcházel, ten nezájem, který se objevil v jeho tváři ve chvíli, kdy všechno to, co chtěl dostal. To všechno potlačilo chuť toho malého vítězství a přineslo zvláštní, hořkou pachuť. Když mě nechal samotného, ztrácet se v tom směšně velkém pokoji ve kterém bych mohl tančit a stejně bych nenašel jeho konec. Mé kroky zamířily jako první do šatny, která byla napojená hned na koupelnu. Byla strohá, téměř prázdná, kromě těch předražených hebkých saténových županů a toho jednoduchého bílého trika s tepláky, které byly v úhledné hromádce složené na jedné z prázdných polic. Nutno říct, že naproti tomu mému oblečení, co se doposud válelo v koupelně vedle jeho osušky bylo tohle zcela nové, voňavé, čisté, vyžehlené a připravené bůh ví kým a bůh ví kdy, zatímco jsme byli v koupelně. Krátce jsem se zamračil, když jsem prsty přejel po tom měkkém oblečení a přemýšlel, kdy naposled jsem zažil tenhle pocit..
Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a oblečení si oblékl. Překvapila mě jeho měkkost i velikost, která nebyla ani velká a ani malá. Nechtěl jsem se pozastavovat nad tímhle faktem, a tak jsem jen procházel pohledem celou velkou místnost až jsem pár kroky zamířil k tomu velkému oknu ze kterého byl přístup na menší terasu s výhledem na ten rozlehlý pozemek. Sledoval jsem tu obří zahradu, ty umělecké sošky, perfektně zastřižený trávník, všechny ty nazdobené kytky a jen se krátce ušklíbl, než jsem zavrtěl hlavou a rovnou zatáhl i těžké závěsy, protože mě ten výhled na tu okázalost možná rozčiloval ještě víc. Snažil jsem se to nějak pochopit, vstřebat, když jsem se posadil na postel a prsty neodolal, abych se nedotkl toho saténového povlečení, co mi mezi nimi prokluzovalo. Ta jemná látka, nořil jsem se do ní prsty znovu a znovu přičemž jsem přemýšlel nad vším, co se za posledních pár hodin stalo. Skutečně se ze mě stalo tohle? Ta panenka se kterou si užije, odejde a bude čekat, že budu jako věrný pes čekat u dveřích? Pravda byla, že kdybych věděl, že tohle přesně chce, možná by to pro mě bylo jednodušší to přijmout a překousnout. Ale já nevěděl, nevěděl, co je jeho cílem, záměrem, jestli se vyžívá v tom mě ponižovat, mučit těmi neznámými pocity nebo naopak jde jen o sex. A když jsme u těch pocitů.. Zapadl jsem zády do té obrovské postele do které bych se vešel jasně se všemi sourozenci a zavřel oči. Uvědomoval jsem si ještě doznívající vzrušení, které jsem nemohl přejít. Nemohl, protože i když byl prostor kolem mě obrovský a majestátní, i když v něm nikdo kromě mě nebyl, měl jsem pocit, jako kdyby nikdy neodešel. Jako kdyby pořád ještě jeho vůně vyplňovala prostor a vkrádala mi do mysli všechny ty hříšné myšlenky, když jsem si prsty hrál s tkaničkou od těch tepláků a přemýšlel, jak jednoduché a snadné by bylo zajet pod ně. Představit si všechny ty doteky, všechnu tu touhu a.. Fuck. Vytáhl jsem ruku z kalhot ve chvíli, kdy se domem rozlehl ohlušující zvonek a já přistihl sám sebe, že jsem se chtěl ukájet nad ním. Přivřel jsem oči a zavrtěl hlavou než jsem se rozhodl najít hlavní vchodové dveře u kterých se zvonek ozval znovu. Sakra, ztrácel jsem se snad ještě víc, když jsem si myslel, že jsem si pamatoval všechny ty cestičky a východy kterými mě vedl, jen jsem zabloudil snad do tuctu dalších místností a trvalo mi snad věčnost najít to honosné schodiště jak z nějakého podělaného romantického filmu, ty schody, které jsem bral po dvou jen abych otevřel a zjistil, že za venkovní automatickou branou leží obří balíček. A snad ještě víc mě překvapilo, když jsem se obezřetně rozhlédl a pak ho odnášel do útrob vily, že na něm bylo moje jméno.
Pozoroval jsem balíček obezřetně, když jsem ho o malou chvíli později pokládal v místnosti s obrovskou plazmovou televizí a koženým gaučem na naleštěný konferenční stolek. Nakonec jsem se rozhodl ho s jistou dávkou opatrnosti a podezíravosti otevřít a to, co čekalo uvnitř, mě donutilo pusu jen na prázdno otevřít. Když jsem sledoval a otevíral jednotlivé balíčky a zjišťoval jejich obsah. Nejnovější Macbook, sluchátka, hodinky, to všechno dohromady v těch nejdražších div ne pozlacených obalech a pak poslední, nejnovější Iphone, co na mě vykukoval z tenké krabičky a já ho sevřel v dlani jen abych ke sému překvapení zjistil, že je nabitý a připravený k užívání. Položil jsem ho na stůl k ostatním věcem, které jsem si z dálky prohlížel, ta okázalost, to bohatství, ta jasná ukázka toho, že ho nezajímá kolik co stojí, prostě to objedná a .. Byl jsem v šoku, myslel jsem si, že tím budu znechucen, že budu pohrdat tím jeho výsměchem a tou demonstrací moci, ale já namísto toho zvedl rozechvělé prsty a přejížděl s nimi po té tenké linie noťasu, přes chladnou obrazovku telefonu, která se probudila k životu a já cítil to zvláštní nepopsatelné chvění v konečcích prstů, to nadšení smíchané s tím podezřením, že jsem nechápal a nevěřil, proč by mi tohle všechno posílal. Co to mělo být za hru. Co po mě zkoušel a chtěl. A já se chtěl tvářit naštvaně a nezaujatě, ale namísto toho jsem jen vzal telefon do ruky a potěžkával ho, přetáčel, uvědomoval si, že něco takového jsem v ruce nikdy nesvíral a nevěděl, co to má do háje znamenat. A přesto..
Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem se s klukama, s Lukášem smál všem těm zbohatlickejm děckám, co měli tyhle nejnovější kraviny a nejdražší hadry a mluvili tím směšně uhlazeným vychovaným způsobem. Pamatoval jsem si na doby, kdy jsme říkali, že by bez všech těch věcí nepřežili ani den. Ne, smáli jsme se a pohrdali jimi, ale já, na rozdíl od ostatních už tehdy věděl jednu věc. Tu věc, když jsem sledoval ty nejnovější Ipody v těch rukou těch zbohatlickejch smradů a cítil ten hnisavý a svíravý pocit v žaludku. Tu jasnou závist. Protože jsem si mohl hrát na to, že je mi to jedno, ale ve skutečnosti nebylo. Nebylo, protože jsem si přišel, že je to nefér a chtěl, skutečně chtěl něco víc. A to něco mi leželo ve dlaních, překvapivě lehké a jednoduché a já nedokázal zastavit ten jemný úsměv, co se mi rozlil po rtech. Ten, který jsem si dovolil použít, když nikdo nebyl poblíž, nikdo, kdo by mě viděl, soudil a prohlédl. Cos to hrál za hru, Viktore? Zavrtěl jsem hlavou a nechápal nic, vůbec nic.