Damián Krejčí

I wish I fell for an ax murderer instead of you
He'd kill me too but at least he'd make it quick

Těžko věřit, že někdo jako já byl skutečně dřív klidným, plachým, vystrašeným a nevěřícným klukem. Ten s těmi brýlemi se skly od popelníku, s hlavou zabořenou do knih, jemným úsměvem, ten, co se mohl pyšnit vítězstvími v matematických olympiádách. Ta inteligence je snad to jediné, co mi skutečně zůstalo, protože fakultu, na kterou jsem se po letech opět přihlásil, jen do jiného oboru, zvládám i bez doučování nebo toho aniž bych hodiny ležel v učebnicích. Ale to všechno, všechno, co bylo řečeno, už dávno nejsem já. Změnil jsem se. Pro tebe. Kvůli tobě.
Teď jsem někdo, komu rozhodně nechybí sebevědomí. Nekrčím se v rohu, naopak, jsem ten, co na sebe moc rád strhává pozornost. Znám své přednosti, nebojím se jich využít, toho sladkého provokativního úsměvu, těch laciných naučených flirtovacích gest na které se jich namotalo už mnoho. Jsem nezřízená střela, ten, co touží po tom létat v těch výškách, co se nechce držet při zemi, co nechce přestat, nechce se spokojit s rutinou nebo stereotypem. Nebudu lhát, že po letech se ze mě nestal i pořádnej sobec a sráč, ačkoliv na první pohled vždy působím sympaticky, mile a nevinně. Haha. Jo, nejsem svatej, už dávno ne, jsem žárlivej a přehnaně majetnickej a vím to. Co je moje je moje a dostanu to i přes mrtvoly. Nebojím se udělat kvůli tomu pořádnou scénu, provokovat, oplácet, brát si to všechno. Tak trochu drama queen, protože když se rozpoutá pořádný hell, jsem to já, kdo se na tom požáru královsky baví. Ale ať všem i sám sobě tvrdím, že toho zbabělce kterým jsem býval jsem dávno zahodil, pravdou je, že ten malej vystrašenej kluk tam pořád někde je. Pohlcen pod vší tou roky střádanou špínou, pomluvami a nenávistí. Ale je tam. A nepřeje si nic víc než naučit se znovu žít. Ať už s tebou nebo bez tebe.

Celý svůj život jsem byl to ukázkově hodné dítě. Jedináček, všemi milovaný. Ten, co se narodil do mírumilovné klidné rodiny, kde se hádky řešily objetím a ty radostné chvíle oslavným tanečkem. Otec i matka sdíleli společnou zálibu v zahradničení, chovu výstavních psů a všemožných potvor, protože povolání je nemoc a v nich se ti veterináři skutečně nezapřeli. Byl jsem vždycky to samostatné až příliš vyspělé dítě, co zůstalo v rohu, kam ho rodiče posadili a namísto brečení a vzteku, žádosti o pozornost nebo nudy jsem prostě vzal nejbližší hračku, provázek a rozhodl se z toho udělat nekončící dobrodružství počínající i končící čistě jen v mojí hlavě. A tak jsem to měl stále, stále zabořen nos do těch knih plných fantazií, těch nekončících neskutečných příběhů, které mě vytrhávali z té reality všedních dní, do těch encyklopedií, protože mě zajímalo, jak všechno funguje. A to od samotné dřevěné hračky až po raketoplán mířící do vesmíru. Jo, není žádný div, že mým dětským, a nejspíš nějakou dobu i pubertálním snem bylo stát se kosmonautem nebo alespoň tak dobrým vědcem, abych se na tom mohl podílet. A já ho skutečně jednu dobu chtěl uskutečnit vším, čím jsem byl. Byl jsem ten jedničkář, to inteligentní nadprůměrné dítě, ale také ten dříč, co prostě odmítal ty dětské hry a namísto toho se prostě snažil získat něco víc. A tak jsem se po střední přihlásil na ČVUT do programu Jaderné a částicové fyziky. A ač to bylo peklo na zemi, já skutečně nemohl být spokojenější, miloval jsem přednášky, miloval i praktické zkoušky, hltal všechny ty zkušenosti a možnosti. Myslel jsem si, že to je to, co skutečně chci. Ale všechno se změnilo. Ten večer, co jsem potkal tebe..

Co na to říct, zamiloval jsem se. Zamiloval jsem se hloupě a pořádně. Chtěl jsem slyšet ten melodický hrubý hlas pořád dokola, chtěl vidět ten úsměv, kdy se ty koutky zvedly nahoru, chtěl vidět ty přimhouřené napůl varovné oči, ve kterých ale jiskřilo všechno. Měl jsem růžové brýle nasazené tak strašně dlouho, že mi nedošlo, že to všechno, co jsi tomu naivnímu klukovi dělal, bylo čistě jen pro tvou zábavu a že láska, láska ta tam nebyla, ne z tvojí strany. Já to neviděl a ani nechtěl vidět. Jediné, co jsem chtěl dělat, bylo být ve tvé přítomnosti. Sledovat tvou tvář, znovu a znovu. Znovu ochutnávat ty zakázané rty, co šeptaly všechny ty hříšné věci do mého ucha, co mě nutili k tomu hlasitě sténat na záchodech, v kabinkách, na kapotě tvého auta uprostřed lesa, všude a neustále, bořit všechny ty tabu, všechny ty nastavené hranice, nutil jsi mě neustále chtít víc. Byl jsem nevinnej a sladkej, ale s tebou jsem to všechno zahodil, jen aby se ze mě stalo něco jiného, horšího. Ne, přestávalo mě bavit bejt hodnej kluk když s tebou jsem mohl mít daleko víc. A tak kousek po kousku, den po dni, jsi mě přetvářel, měnil, namotával a já se stal schránkou žíznící a prosící o kousek tebe, tvého citu, tvého pohledu, a ty jsi mi po kapkách dával ochutnávat. A to bylo zoufale málo.
Nebylo se čemu divit, že namísto toho, abych dál studoval, abych si splnil ty sny o kterých jsem básnil od dětství, stal ses mým snem ty. Stal ses něčím, co jsem potřeboval a musel mít. Drogou, tou neutuchající touhou. A tak šla škola stranou, a namísto ní přišly ty divoké nespoutané noci plné párty, drog a alkoholu. S tebou jsem objevoval všechna ta poprvé, jen s tebou jsem byl tak zatraceně high, cejtil ty sladké vrcholy a ještě hůř vnímal všechna ta dna.  Hádali jsme se, bojovali. Ale i přesto jsem to chtěl, zatraceně moc jsem potřeboval cítit tebe, v jakékoliv formě, vědět, že ti na mě byť jen trochu záleží, víc než jen v těch krátkých momentech kdy sis bral moje tělo a já ti ho zcela oddaně dával kdykoliv a kdekoliv. Byl jsem naivní a tak strašně do tebe udělanej, že jsem nedokázal přestat, nedokázal si uvědomit, že to bylo špatně. Protože nebylo. Ty jsi byl můj, jen můj a já tě zoufale potřeboval k tomu, abych dýchal a existoval. Ale tys mi toho dával tak zoufale málo a já byl pohlcen tím strachem a úzkostí z toho, že tě ztratím, že jsem nepřemýšlel nad tím, jestli to, co mezi sebou máme, je vůbec opravdové nebo takové jaké by to mělo být. Všechno to vyvrcholilo ten večer, večer, kdy jsi mi zas a znovu po tom sexu, po té následné hádce kdy jsem tě žádal o víc, s tím ledovým klidem oznámil, že my dva nikdy nebudeme nic víc. A já už to nemohl snést. Ne, když jsem práskl dveřmi a přísahal, že se za nimi znovu neobjevím, že už ho znovu nebudu prosit, že se z toho musím dostat ven. Bolelo to, byl jsem plný záště a zlosti. Žil jsem s pocitem, že už mi nepatříš, že mě ve svém životě nechceš a že už mě nebaví být jen tvou hračkou. Nebylo se čemu divit, že jsem vyluxoval bar v tom našem známém klubu a pak, pak se prostě rozhodl zapomenout. Bylo to snadné, nevinně se usmát, pozvat toho svalnatého kluka vedle sebe na drink a pak ho prostě před všemi líbat, dotýkat se ho tak, jak jsem se dotýkal tebe a snažit se smazat tvůj obličej ze svých vzpomínek. A když jsem si ráno uvědomil, že ten, kdo leží v mé posteli nejsi ty, věděl jsem, že je něco špatně.
Volal jsem ti, hledal tě všude možně, dokonce se rozhodl navštívit i tvoji rodinu, která pomalu ani nevěděla, že existuju, i tvojí babču u které jsme tak často sedávali ty dýchánky ze kterých jsme pak se smíchem utíkali, ale tys nikde nebyl. Nebyl, vypařil ses jako pára nad hrncem a v mém telefonu, stejně jako v mé duši, pořád ještě doznívají ty díry, všechny ty nepřečtené zprávy a otázky, které jsem ti před tak dlouhou dobu položil a nikdy na mě nedostal odpověď. Bolelo to. Bolelo, když mi den na to přišlo oznámení o tom, že mě ze školy kvůli nedostatku splněných předmětů a kreditů vyhodili, ale nebolelo to tolik jako vědomí, že už v mém životě nejsi. A já nevěděl proč. Protože jsem pro tebe znamenal tak zoufale málo, že jsi se bál, že tě znovu přijdu obtěžovat, tak ses radši spakoval a zmizel. Ta rána byla obrovská a ochromující a já nevěděl, co s ní. Nevěděl, když jsem se jí snažil zalepit a nic nepomáhalo. Ne, jen se to zhoršovalo, když jsem s těmi drzými úšklebky lovil všechna ta potetovaná hovada a hledal v těch obličejích ten tvůj, když jsem hasil požár jen dalším plamenem. Ne, potřeboval jsem tě, Honzo. Potřeboval, protože bez tebe můj život nedával smysl. Potřeboval jsem tě jako drogu, potřeboval jsem zase okusit chuť toho nebezpečí, ten adrenalin v žilách z toho zakázaného a temného, potřeboval jsem to. Potřeboval jsem znovu cítit, cokoliv. Cizí těla, všechny ty provokovace, přestávalo mi to stačit, přestávalo mě to bavit, zoufale jsem chtěl zapomenout na tvůj podělanej obličej a nemohl, když jsem se stále budil, stále sám a jen znovu psal ty nesmyslné zprávy bez odpovědi. Byl jsem naštvaný, vzteklý, zoufalý a frustrovaný, a tak jsem se rozhodl se tě zbavit jinak. Bungee jumping, tandemový seskok, potápění, všechny věci, co by mi do žil vlilo stejný pocit jako jsem měl, když jsem byl v tvém náručí. Potřeboval jsem to nahradit, zoufale jsem to chtěl cítit znovu, ale nic nepomáhalo a já byl šílený, nekontrolovatelný a přitom zničený, osamělý a vyčerpaný. Chyběl jsi mi. Zoufale moc.