Co k sobě říct, jsem docela svérázný typ, který se s ničím tak úplně nesere a pusinka teda taky úplně nejsem, ale řekl bych o sobě, že mám srdce na správným místě a jo, budu u toho mít hromadu keců, budu protáčet očima a teatrálně vzdychat, ale nakonec udělám správnou věc, nakonec odtáhnu té babce nákup, nakonec s Matym půjdu na tu horskou dráhu, kterou nesnáším, protože v hloubi duše jsem měkkota, co si prostě s tím špatně skrývaným úsměvem užívá tu radost a vděk v těch očích.
Jsem prakticky zaměřený a to jak fyzicky, tak psychicky. Rozhodně nejsem žádnej filozof, k věcem přistupuju tak, jak jsou a prostě je nějak přežiju a zvládnu, jsem v tomhle celkem lhostejný a vyrovnaný, zatnu zuby a udělám, co je potřeba, i když se mi to nelíbí. To ale neznamená, že neříkám svůj názor, to zas ne, umím se ozvat a umím to udělat pěkně nahlas, když je potřeba. Jsem obvykle hodně klidný a flegmatický typ, ale když věci přejdou přes únosnou mez, dokážu vybuchnout a to i celkem násilně, něco si ze své minulosti přece jen nesu.
Jsem hodně loajální, když k někomu cítím náklonost, udělal bych cokoliv, nezradil bych ho, možná i to je důvod, proč jsem byl vždycky děvkař, ale nikoho z těch, koho jsem miloval, jsem nikdy nepodvedl. Starostlivý a až překvapivě pečující, jo, i takový hovado jako já má docela často strach, když jde o někoho, na kom mi záleží.
V mládí jsem byl vtipný a talentovaný, ale taky celkem arogantní a zlomyslný potížista a někdy i tyran. A ano, ačkoliv už se nebavím strkáním lidí do jejich skříněk, sarkastický sráč jsem někdy pořád, hlavně se dost často tvářím jako ten největší debil na světě, ale tak to už prostě asi je a nebojte, Matěj neváhá mi pak dupnout na nohu a pro toho blonďatýho skřeta bych udělal cokoliv, dokonce se i usmál! Na oplátku jsem ten ochranářský typ, který pro něj chce prostě to nejlepší a jo, někdy se chovám jako jeho matka, když si do školy neumí udělat svačinu nebo si zapomene vzít bundu, ale tak už to prostě je.
Mám rád svůj klid, v životě jsem si odžil hodně a dneska už dokážu ocenit jednoduchost a maličkosti. Nejsem ambiciózní, nejsem ani dobrodruh, nelákají mě výzvy a nemám rád nejistotu, ale to u mě asi není nic překvapivého. Jsem prostě ta pevná skála, chladná, tvrdá, ale ta, která tě ochrání před poryvy větru a bude tam stát pevně, kdykoliv bude potřeba.
Tetování, všude. Temný pohled, vždycky. Pozornost, ode všech.
Co říct o tom, jak vypadám? Jakoby na ulici si mě jen málokdo splete, protože snad všechno na mě si žádá ten pohled, zvědavý, vzrušený, naštvaný. Bez pár centimetrů měřím dva metry a vyčnívám tak nad davem nejen tou impozantní výškou, ale i tváří, všemi těmi ostrými, nepřátelskými, tvrdými rysy. Od mala jsem měl tu tvář, které se všichni v okolí báli a nebudu lhát, byly doby, kdy jsem toho využíval. Hranatá čelist, výrazné lícní kosti, aristokratický nos a ty oči, světle modré, pronikavé, chladné a intenzivní. Jakoby chápu, proč lidem naháním hrůzu, i když dneska se snažím se smát, ono dělat hasiče s tímhle vzezřením není dvakrát lehký, a přitom já se směju nebo alespoň ušklíbám pořád! Můj vzhled realitě moc neodpovídá a moc dobře si uvědomuju, že ve mě všichni vidí toho sráče a nebezpečného týpka s temným pohledem, ale to už dávno nejsem.
Tetování mi zbylo jako jako připomínka těch let, kdy jsem byl prostě jen divoký blázen, osel bez rozumu, bez starostí, bez tlačítka stop, je úplně všude, na pažích, hrudníku, nohách, dokonce i na stranách mé hlavy nebo krku. Nelituju jich, jsou jen důkazy vývoje, toho, že člověk se může změnit, když chce, tomu věřím.
Mám tmavé vlasy, upřímně běžně se o ně nestarám a protože 99% mého života tahám mikiny s kapucí a tepláky, není to zase tak překvapivé, ale jo, i to jedno mizivý procento se někdy povede, když se teda obětuju a nahodím ten děsně badass look, abych taky pro jednou nedělal ostudu.
Především kvůli své práci se udržuju v kondici, posilovnu navštěvuju pravidelně, ale spíš mám ty svaly z věčného tahání těžkého vybavení, hadice, nošení stařenek, sundávání koček ze střechy nebo vystříhávání lidí z havarovaných aut. Rozhodně nejsem žádnej fitness maniak a sežrat u Výměny manželek pytel brambůrků mi nedělá sebemenší problém.
Jak to shrnout, v mém životě se už odehrálo a změnilo tolik, že by to vydalo na životy dalších pěti lidí, protože já, to je prostě neustále nahoru a dolů, s tím nic nenaděláš. Jsem jedináček, narodil jsem se před osm a dvaceti lety mým drahým rodičům, postaršímu páru, který tak nějak nepočítal s tím, že se to vůbec může stát. Nebyl jsem plánovaný, ale zase jsem nebyl žádná pohroma, naši jsou celkem za vodou a tak mě přijali s tím ledovým klidem, který je pro ně dva typický. Máma, dokonalá psycholožka s přísným drdolem a zkostnatělým držením těla, táta, nelítostný developer s knírkem pod nosem a k nim já, děcko, které snad od začátku, co se prvně nadechlo, dělalo samé problémy.
Netuším, čím to vlastně bylo, jestli jsem fakt měl nějaké poruchy chování, jak to máma s oblibou nazývala během další schůzky s ředitelkou nebo nedostatek disciplíny, jak to pro změnu pojmenovával otec, upřímně sám za sebe bych řekl, že to byl prostě jen nedostatek pozornosti, kterou jsem zoufale chtěl a které se mi nikdy nedostávalo. Naši byly docela vytížení, rozhodně se nevzdali svých skvěle rozjetých kariér jen proto, že se jim narodil jediný syn, takže jsem vyrůstal v přepychu a luxusu, navštěvoval drahé soukromé školy a tisíce kroužků, ale ještě ve třinácti jsem usínal s lampičkou, protože jsem se bál tmy, sám v posledním patře rozlehlé vily, abych rodiče zvyklé na pravidelný osmihodinový spánek nerušil a na mojí školní besídce nikdy nebyl nikdo z rodiny. Nechci se tím omlouvat, naši ke mě nikdy nebyli zlí, netýrali mě ani neupláceli věcmi, jenom byli zvyklí spolu tak nějak žít a tak nějak to přežít se mnou.
Od mala jsem byl průserář, neustále jsem se zaplétal do problémů ať už nechtěných, kdy jsem se neváhal porvat kvůli bezpráví nebo chtěných, kdy jsem ty rvačky sám vyvolával. Škola mě nebavila, čas od času jsem do ní prostě přestal chodit, pak přišlo kolečko výchovných přednášek, změna školy a všechno od začátku. Nikdy jsem neměl kamarády, ne ty opravdové, chodili k nám moji spolužáci nebo děti z kroužků, z tenisu, z golfu, z jazykové školy, které vybrali a schválili rodiče, ale chodili za mnou jenom kvůli těm drahým hračkám, modernímu počítači nebo bazénu se skluzavkou, kterou jsem směl používat jen ve chvílích, kdy byli rodiče z domu. Býval jsem sám a vadilo mi to, protože já rozhodně samotář nejsem. Brzo jsem zjistil, že na mámu neplatí smutné oči a otázky, jestli nebude mít o víkendu čas, abychom si zašli pohrát na hřiště nebo přečíst nějakou knížku, na mámu platily pouze diagnózy, které na mě mohla stanovovat a tak jsem se naučil chovat podle příruček problémových děcek, protože pak jsem na chvíli mohl předstírat, že jde o mě a ne o další výzkum. Na tátu platila ostuda, čím větší, tím větší pozornost a tak jsem neváhal vyvolávat rvačky, urážet ty nesprávné lidi, z rozmaru krást věci, které jsem nepotřeboval nebo se nechat chytit v opilosti v tom směšně drahém autě, které jsem dostal k šestnáctinám jako omluvu, že v den mých narozenin nikdo nebyl doma.
Hledal jsem sám sebe, celej život, jenom jsem hledal místo, kam bych patřil. Věděl jsem, že si lidé šeptají, že k tomu dokonale spořádanému páru se ten divoký a nekontrolovatelný floutek vůbec nehodí, ale bylo mi fuk, co si myslí lidi kolem. Časem jsem stupňoval své chování dál a dál, protože to přestávalo stačit, protože ty hrany se otupovaly a moje chování se stalo jen dalším výstřelkem dítěte, které se jim jediné v tom perfektním životě nepovedlo. Neuměl jsem žít normálně, neuměl jsem se radovat z maličkostí, pořád jako bych potřeboval nějak vyplnit ten prázdný prostor uvnitř sebe a tak jsem zkoušel všechno, postupně už nešlo o to je naštvat, rozzuřit nebo vyděsit, aby mi věnovali trochu toho drahocenného času, postupně začínalo jít o to umlčet ty protivné hlasy v mojí hlavě, vyplnit prázdno, najít smysl v tom, co se zdálo naprosto nesmyslné. A že jsem to hledal v chlastu, drogách, adrenalinu a cizích náručích asi není překvapivé.
Bylo mi dvacet, můj život byl chaotický, divoký, nezřízený, vyhledával jsem všechny ty vyhrocené situace, byl jsem ten blázen, který se schválně sázel se všema kolem o píčoviny, nebezpečné, hloupé, jen proto, abych na chvilku měl pocit, že jsem lepší než ostatní, jen abych viděl ty obdivné, neuvěřitelné pohledy, jenže to bylo všechno tak pomíjivé a krátké, ten pocit opojení, ticho a klid. Drogy střídaly chlast a chlast děvky, padal jsem z jednoho do druhého, aby ta šedivá realita neprostoupila ani na chvíli ten rádoby snový život, který mi všichni záviděli, hodinky vykládané zlatem a nejnovější Bugatti, které jsem schválně napálil do nejbližšího stromu jen proto, aby se na mě někdo díval jen o minutu déle, aby v těch očích byl alespoň odlesk starostí a strachu. Protože jsem zoufale potřeboval něco cítit, zatímco jsem se propadal pořád hlouběji a hlouběji. A pak se objevil on.
Rád bych popsal tu epickou story, ale pravdou zůstává, že jsem byl sjetej a pamatuju si jen střípky. Později mi tolikrát poděkoval, ale upřímně já ho nešel zachraňovat, protože by mi záleželo na něm, jenom jsem viděl, jak se strká s nějakým klukem, který opilý zjevně stejně jako já propadl té nevinné tváři a já viděl příležitost, ten nepatrný důvod, proč se s někým servat a neváhal toho využít. Tak jsem se seznámil s Damiánem. Zmlátil jsem z rozmaru kluka, který ho obtěžoval a teprve po tom, kdy jsem k němu zvedl oči, jsem si poprvé pomyslel, že takhle nějak si představuju anděla.
Byl to on, kdo mě znovu našel, kdo si s tím sladkým, bázlivým mrkáním prohlížel všechna ta tetování, kdo mi děkoval tím sotva slyšitelným hlasem, zatímco já se tvářil pořád stejně lhostejně a přitom jsem ty oči nedokázal odtrhnout. Tehdy jsem to bytostně odmítal, ale dneska bych to s klidem nazval láskou na první pohled. Protože ty oči, tvoje oči, viděly jenom mě a mě se rozbušilo srdce pokaždé, když jsi zvedl hlavu a nebylo nic, nic jiného, co bys dokázal vnímat. A možná proto jsem tě prostě musel mít.
Dami byl jinej, úplně jinej než všichni kolem mě. Nezkaženej, sladkej anděl, kterej se nikdy neopil, pilně studoval a neudělal snad v životě jedinej průser. Upřímně nevím, proč jsem měl takovou potřebu to dělat, proč jsem ho systematicky tahal z problému do problému, proč jsem ho nutil dělat všechny ty věci, všechna ta hříšná a sladká poprvé, tvrdé majetnické polibky místo těch ujišťujících a láskyplných, první sex na záchodech nějakého zapadného baru místo bezpečí mojí postele, barevné pilulky, které jsem mu s tím zkoumavým pohledem sám strkal do pusy, burácející auto, se kterým jsem stál před jeho školou a prostě ho jen bral na další bezcílnou cestu. Potřeboval jsem ho ovládat, potřeboval jsem ho vlastnit, byl hračka, se kterou jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, hračka, která se pořád dívala tím pohledem, ve kterém bylo to všechno, všechny jeho pocity ke mě, všechny ty city, které jsem tak zoufale potřeboval a tolik se bál je přijmout. Paradox, co? Celej život jsem po tomhle toužil a když jsem to měl, odmítal jsem se tomu podvolit, protože jsem se tak moc bál toho, že mi ublížíš. Ten vztah, dneska bych ho nazval toxickým a destruktivním, chodily jsme spolu dlouho, hádali se a vášnivě usmiřovali, rozcházeli a zase se dávali dohromady, aniž bych jedinkrát vyslovil nahlas, že spolu vůbec chodíme, létalo nádobí i urážky, dělali jsme si naschvály, sakra jak já miloval, když žárlil, když se jeho oči výhružně přimhouřili sotva se nějaká holka přiblížila, protože v těch chvílích jsem nejvíc vnímal, že mi ty city opětuješ. Byl jsem mladej a blbej a jo, dneska se za to nenávidím, jestli se ptáte, ale tehdy jsem byl sráč, sobeckej sráč, kterej toho kluka rozebral na kousky a složil ho jen tak, aby držel pohromadě silou vůle, protože tak byl můj, jenom můj. Můj, do toho dne, kdy jsi mě na kusy roztrhal ty.
Nevím, o co jsme se tehdy pohádali, snad o bytě, do kterého jsem si ho majetnicky vodil a pak ho chladně vyprovázel, když nastala ta zranitelná doba mezi nocí a ránem, kdy bylo jen to měkké přítmí, probouzející otázky. Otázky, na které jsem nechtěl odpovídat, otázky ve tvých očích, výčitky a bolest, když jsem tě jen znovu nechával za dveřmi, protože mě děsilo, jak moc tě miluju a jak moc tě tu chci mít, až se objeví první paprsky a bude to znamenat, že máš celé moje srdce. Věděl jsem, že ho to trápí, ale zarytě jsem to ignoroval, když jsem se tehdy pohádali, když kolem létaly střepy a nadávky, když jsi vyběhl z bytu s tím ublíženým výrazem v očích a já jen znovu házel věcmi, ale nepomohlo to. Tehdy jsem to cítil znovu, po tolika letech byl zpátky ten pocit prázdna, osamění, ale tentokrát mě to vyděsilo, protože jsem sám být nechtěl, už ne. Tehdy jsem tě prostě hledal, věděl, že tě potřebuju, že tě chci odvést zpátky domů, do té postele, do které patříš a pak ti do rána šeptat do vlasů, že tě miluju, jenže bylo pozdě. Tu noc jsi mě podvedl a moje noční můra se stala skutečností.
Nevím, nemám tušení, jak jsem dokázal dál dýchat, jíst, spát, když nic nedávalo smysl. Tu noc, sbalil jsem si věci, zahodil mobil a prostě zmizel, zmizel, protože jsem věděl, že se ti nemůžu podívat do očí, že už na tohle nikdy nezapomenu a ne, nebyl to jen vztek na tebe, žes to udělal, ale i na sebe, že jsem to dovolil. Nenáviděl jsem tě a stejně jsem nenáviděl i sebe a musel, prostě jsem musel pryč.
Odstěhoval jsem se, pár týdnů ještě střídal párty za párty, snažil se hledat útěchu v jiných náručích, v drogách, v chlastu, v nesmyslných výzvách, ale nepomáhalo to. Nic z toho nepomáhalo. Nevěděl jsem, co se sebou, tak zoufale jsem věděl, co chci a zároveň, že to nemůžu mít. Nejspíš bych si tehdy něco šlehnul a pak skočil z Nuseláku, ale další náhoda mi přihrála do cesty možnost, která mi otevřela oči. Vracel jsem se z dalšího večírku, už ne zdrogovaný, už ne opilý, prostě jen prázdný, když se přímo přede mnou stala nehoda. Ten náraz, pamatuju si přesně tu minutu, ohlušující, řvoucí do okolí tou naléhavostí a pak ticho, mnohem děsivější a svíravější. Můj pozdější šéf vždycky říká, že jsou jen dva typy lidí a my jsme ti, kteří běží vstříc ohni. Vždycky jsem byl takový.
Tehdy v noci jsem tu mladou holku vytáhl z hořícího auta bez jakéhokoliv rozmyslu, beze strachu, bez paniky, s chladnou logickou, s lhostejnou samozřejmostí, i když kolem byly plameny a hrozil výbuch. Nepřemýšlel jsem, prostě to udělal. A její pohled, sakra ty oči, které ke mě upnula s tou ohromující zoufalostí, ty už jsem z hlavy nedostal. Protože mě potřebovala, potřebovala v tom nejsyrovějším smyslu. Když přijeli hasiči a záchranka a policajti, když mi ošetřovali popálené ruce, které jsem vůbec nevnímal, tehdy mě postarší hasič poplácal po ramenu a prohlásil jen:
dobrá práce, synku. Hasičem jsem se stal jen pár měsíců po tom a nikdy, nikdy nelitoval.
Můj život šel dál, možná jsem konečně dospěl, možná se konečně přestal upínat na sny a začal čelit realitě, když jsem přestal brát prachy svých rodičů, začal se živit sám, ten obrovský byt vyměnil za malý dvoupokoják a konečně začal bojovat se svými démony. Pár měsíců, pár let, nepřemýšlel jsem o tom, prostě jen vstal každé ráno, dával do své práce všechno a večer jen padal do postele únavou, prázdný, ale zároveň jistým způsobem spokojený. Protože já jsem konečně začínal dávat smysl. Ty rány bolely, pořád bolely, ale už ne tak moc.
Bylo mi pětadvacet, ani jsem tehdy neměl směnu, ale byl podstav a tak mě volal velitel s tím omluvným výrazem, že by potřeboval někoho na malý výjezd do paneláků na okraji Prahy. Nic velkého, jenom hořící toustovač. Tousty od tý doby miluju, jestli se ptáte a Matěje zrovna tak.
Asi mám prostě crush na ty roztomilý typy, ale ten sladký blonďáček, který se mi s tím štěněčím pohledem omlouval a děkoval za pomoc, si mě prostě omotal kolem prstu a i když jsem tomu vzdoroval, to pozvání na oběd jsem prostě přijal a než jsem si to stačil uvědomit, prostě jsme spolu chodili. Bylo to jiný, jiný než s Damim, klidný, sladký a romantický, vyspělý a čistý, protože jsem se už nebál nebo jsem se možná bál víc než kdy jindy, ale šel do toho po hlavě a prostě mu řekl, že ho miluju, jen aby mi skočil do náruče a v tom pyžamu s kachničkama zůstal slavnostně v mé posteli až do rána. Jo, s Matějem to bylo jako scénář k romantickýmu filmu. Zamilovaný, sladký a já si překvapivě uvědomoval, že to je to, co chci. Přesně tohle, tenhle okamžik, tohle místo, tenhle kluk, se kterým chci jenom ležet na gauči a sledovat Walking dead, zatímco se ke mě lísá, protože byl vždycky strašpytel, ale to na něm miluju. Tu křehkost, to, jak mě potřebuje, to, jak je někdy děsnej ňouma a někdy ještě mnohem víc, jen aby mi dal tu šanci být chlapák, protože mě zná. No a pak si usmyslel, že lekačky zombíků jsou mu málo a odjel mi na erasmus. Ne, popravdě jsem nebyl ten, kdo by ho v tom podporoval, protože jsem ho prostě chtěl mít u sebe a jo, sex po telefonu byl prvních pár týdnů vzrušující, ale pak mi začal prostě jenom chybět a já si víc než kdy jindy uvědomoval, že o něj, o tohle prostě nechci přijít.
Takže happy end? Udělat trapnej transparent, koupit obřího medvěda a jít si toho mýho ňoumu vyzvednout, protože se mi konečně z tý tramtárie vrátí a naše pohádka může pokračovat.
