Slunečná 856

Cesta noční Prahou byla rychlá, až příliš rychlá, když jsem se vyptával na let a školu a co by si dal k snídani a že asi budeme muset koupit nové auto, protože tohle nějak špatně startuje a najednou jsem si uvědomil, že jsme u domu a já mám přitom tolik dalších otázek. No nakonec jsem sklapnul, nejspíš byl chudák unavený, ale já si nemohl pomoct, snažil se si nějak vsugerovat, že je to v pohodě, že to na něj nemusím vybalit všechno najednou, protože zítra tu bude a pozítří a i kdykoliv potom, ale i tak jsem pokračoval dál a dál, vzal tu tašku a šlapal po těch schodech do posledního patra, protože výtah zase nejel. Teprve v předsíni jako by mi to došlo, jako bych konečně pochopil, že je zase zpátky, jsem sklapnul a otočil se, díval, jak si sundal boty a pověsil si bundu vedle té mojí na věšák a prostě se jen pro sebe usmál, udělal k němu těch pár kroků, znovu jako předtím si ho bez dovolení vysadil do náruče a s tichým, zvonivým smíchem ho odnesl do ložnice, hodil ho do postele a hned tam zahučel za ním. Obrátil jsem se na bok, přitáhl ho k sobě, pohladil ho po tváři a chvíli se na něj jen díval v ranním šeru. 
"Promiň, trochu to přeháním, co?" zazubil jsem se a prostě si jen užíval tu chvíli. Možná by to do mě řekl jen málokdo, ale já byl takovej, stačilo mi tohle, jenom tohle ke štěstí a netoužil jsem po ničem jiném. Nechtěl jsem zpět peníze ani postavení, netoužil po velkém bytě nebo drahém autě, protože to nejdražší se mi konečně vrátilo. "Máš hlad? Nebo si chceš dát sprchu a jít spát? Jsi hrozně bledej, rozhodně musíš začít jíst víc nezdravě a chodit na sluníčko." ušklíbl jsem se, někdy jsem fakt zněl jak jeho babička, ale teď jsem si prostě jen dělal srandu, jen sám sobě dával důvod, proč se dotknout té porcelánové kůže, beztrestně a bez výčitek, protože jsem prostě musel. "Tvoje máma nás zve na večeři. Chtěla, ať přijdeš hned, ale ukecal jsem jí, že si tě alespoň ráno nechám pro sebe. Ještě, že mě má tak ráda." pousmál jsem se, doteď jsem nechápal, jak bylo možné, že jsem měl s jeho mámou tak nadstandartní vztahy, celej ten rok mi nosila v neděli bábovku a pořád jen opakovala, jak se hlavně nesmím s tím jejich klukem rozejít, že tam snad přijde k rozumu, jako bych nad tímhle vůbec někdy uvažoval, když jsem se ládoval svíčkovou a sliboval, že se podívám na tu rozbitou pračku. Jeho táta byl sice jinej příběh, ale ani s ním to rozhodně nebylo tak, že bychom dělali, že se neznáme. A byl jsem rád, protože jsem s ním chtěl strávit zbytek života, tak se hodí mít tchýni na své straně, haha!

Kupodivu jsem dnes byl ten, kdo víc mlčel a poslouchal, usmíval se, když jsem seděl v tom známém autě, které vyplňovala jeho vůně a ve kterém mě tak často vyzvedával. Nevím, jestli jsem byl stále ještě utlumený z dlouhého letu, ale možná jsem si jen užíval toho pohledu na jeho tvář ve chvíli, kdy mě nemohl vidět nebo soudit, že na něj nepokrytě zírám. Užíval jsem si všechna ta slova co z něj padala, aniž by nad nimi víc přemýšlel a neubránil se tomu širokému leč jemnému úsměvu, co mi pohrával na rtech. Nevím, neměl jsem v hlavě nic, vůbec nic, jen absolutní svobodu a uvolnění, nesužovaly ji žádné pochyby, žádné starosti, s ním jsem mohl říct cokoliv a nic by se nezměnilo, nesoudil by mě, nehodnotil, prostě by se mnou byl a já jen znovu a znovu sklouzával pohledem po něm i přesto, že už jsme dávno byli v bytě a já v jeho náruči. Když jsem otevřel dveře a sklouznul pohledem po tom malém, upraveném bytě ze kterého sálalo tolik, tolik vzpomínek, tolik hřejivého tepla, ale hlavně ten nepopsatelný pocit, že mám místo kam perfektně zapadám. Byl to domov. 
Promluvil jsem až ve chvíli, kdy jsem byl na boku otočen k němu s tím stále stejným pitomým úsměvem na rtech. 
"Honzo.." Přerušil jsem ho v jeho nekonečném monologu a krátce se zasmál, když pokračoval. Oslovil jsem ho jemně, leč dost hlasitě na to, abych ho na sebe upozornil, vtáhl ho zpátky do reality ze které mi utíkal k rodinným večeřím a událostem posledního roku. Já to všechno chtěl vědět, chtěl to všechno slyšet, každý jeden malý detail, ale teď jsem v hlavě měl něco jiného. Něco naprosto jiného, když jsem se vyhoupl do sedu a mlčky, s těmi stále stejně bázlivými, leč o něco míň nevinnými oči vylezl na jeho klín. Znovu jsem zkoumal jeho tvář, ty ostré, přísné rysy, které jsem ale věděl, že nejsou ničím v porovnání s tím, co skrýval ve své duši. Zavrtěl jsem hlavou a znovu mu věnoval lehké pousmání. "Honzo. Jsem tady. Jsem doma a nikam nepůjdu.." Zasmál jsem se. Uchopil jsem jeho velké dlaně do svých, hrál si s nimi, proplétal je, klopil oči a přesto je odvážně zase zvedal. Chtěl jsem, aby pochopil, že teď, teď už nemusí spěchat, už ne, protože teď máme tolik času, kolik budeme chtít a já se odsud nehodlal v nejbližší době přesunout dál než na gauč. Bylo skvělý slyšet o mámě, které jsem se mimochodem nestačil ani ozvat, o jeho skvělých vztazích, ale popravdě poslouchat o rodičích bylo to poslední, na co jsem chtěl teď myslet. Pustil jsem jeho ruce jen proto, abych umístil své dlaně na ten rozložitý hrudník, kreslil na ně nesmyslné obrazce, přejížděl po vypracovaných svalech, čistě jen proto, že jsem ho chtěl cítit. Chtěl jsem cítit jeho blízkost, to bezpečí, tu známou vůni, horkost jeho těla, tu vzájemnou blízkost, která mi chyběla, tak zatraceně moc chyběla. "Chyběl jsi mi.." Podotkl jsem a pousmál se, když jsem se sklonil a byl jsem to já, kdo ho políbil. Spíš se jemně otíral o jeho rty, láskyplně se s nimi mazlil, protože jsem nemusel spěchat, nemusel a ani nechtěl. Odtáhl jsem se, ale jen na tu kratičkou vzdálenost. "Nějakou dobu bych v téhle posteli rád zůstal, napadá tě, co bychom mohli dělat?" Neubránil jsem se tomu očividnému skousnutí rtu, sice jsem pohledem uhnul, ale zase se k němu vrátil. Neuměl jsem si o tyhle věci říkat, pořád to pro mě bylo jistým způsobem nové, ačkoliv si mě bral a vzal už nesčetněkrát, pořád jsem neměl dost. A jo, nerad jsem si přiznával, že jsem nadržený a sexuálně deprivovaný, ale tak sakra! Byla to taková doba a pode mnou, v naší posteli leží tenhle polobůh a já se mám jen koukat? Chtěl jsem ho, chtěl a nemohl to zastavit, protože jsem věděl, že i kdybychom si povídali nebo pustili film, nezastavil bych ty myšlenky, co se mi zuřivě honily hlavou.

Konečně jsem se zase snesl na zem, ačkoliv má mysl už vesele stoupala k výšinám, když mi vylezl na klín. Lehce jsem zamrkal a zmlknul, uvědomil si, co mi vlastně říká a jen se musel pobaveně zasmát, protože měl naprostou pravdu a tou jedinou větou poukázal přesně na to, co jsem bezmyšlenkovitě celou dobu prožíval. Nepřestávalo mě fascinovat, jak snadno mi rozumí, jak moc dobře ví, co cítím, co chci, na co myslím, aniž bych to řekl nahlas, jak mě dokázal uklidnit jen těmi slovy, tím sladkým úsměvem. Možná jsem se prostě chtěl držet zpět, možná jsem mu chtěl dát prostor, protože jsem si byl nejistý tou situací, tím, jak to teď vlastně bude. Bylo hodně otázek, na které jsem se chtěl zeptat, protože jsem musel znát odpověď, a přesto věděl, že nejspíš nenajdu odvahu, protože ačkoliv jsem byl přesně ten typ, který za všech okolností tu hubu otevře, protože jsem byl prostě držka prořízlá, tohle bylo jiné. Věděl jsem, že mě to bude trápit a budu nad tím přemýšlet, ale nejspíš jsem se té odpovědi zkrátka a dobře bál. Zůstaneš tu už? Ujasnil sis to, proč jsi odjel? Změnilo tě to? Změnilo to mě? Bude to stejný jako dřív? Přijde den, kdy ti tohle přestane stačit..? 
Myšlenky se mi honily hlavou a já moc dobře věděl, proč tomu tak je. Protože mi na něm záleželo, protože jsem si dokázal na ty otázky odpovědět, ale neznal jsem jeho pohled a teď se bál, že moje odpovědi budou jiné než ty jeho. Nikdy jsem tak úplně nepochopil ten důvod, proč vlastně odjel a netušil, jestli svoje odpovědi našel, nebo to jen otevřelo dveře dalším věcem, které mě od něj budou vzdalovat. A možná proto jsem mu byl vděčný, když mě ujistil, že jsem mu chyběl, že tu chce zůstat se mnou, protože možná netušil, co se mi odehrává v hlavě, ale já teď věděl, co se odehrává v hlavě jemu a to stačilo. 
Nechal jsem se políbit, jen se mu usmál do rtů, ale no tak, tomu snad ani nejde říkat pusa! Najednou jsem si až bolestivě uvědomoval, jak se kvůli němu držím zpátky, ačkoliv to zjevně vůbec nebylo potřeba. Usmál jsem se a jen si ho prohlížel, no i kdybych si chtěl hrát na netykavku, to jeho protichůdné chování, to jak uhnul pohledem, ale stejně ho to zase přitáhlo zpět, jak stále ještě nenašel způsob, jak si říct, že to chce a já to na něm miloval, nezkaženost a nevinnost, o které jsem ho dávno připravil a stejně se v tom chování pořád ještě promítal ten sladkej, naivní kluk, kterýho jsem si naprosto zamiloval a jo, vzrušovalo mě to, jakkoliv jsem tomu chtěl odolávat. Nakonec jsem potlačil tu sadistickou touhu nechat ho v tom, aby mi to musel říct, říct všechno, co po mě chce, protože jsem upřímně dneska neměl tu trpělivost, s jakou se mazlil s mými rty. 
Tentokrát jsem se do sedu vyhoupl i já, ale rukama na jeho pozadí ho jen víc přitáhl do svého klína a objevil se tak v jeho bezprostřední blízkosti. Překonal jsem ji, jasně jsem si uvědomoval, že v těchto chvílích prosakuje moje sobecká povaha, když jsem drze vsál jeho spodní ret a pak ho jemně kousl. 
"Chtěl jsi mi předvést svou slovní zásobu.." zamumlal jsem, aniž bych se odtáhl od jeho rtů, rukama jsem přešel po jeho stehnech a výš na jeho záda, kde jsem ale zabloudil pod mikinu, jen abych se mohl dotýkat té jemné, horké kůže. Znovu jsem se k němu naklonil, špičkou jazyka objel jeho rty, polaskal ten spodní a pak už to nevydržel, když jsem vnikl dovnitř a prostě si to drze bral, protože si sám začal a já teď neměl v hlavě myšlenky téměř žádné, protože ten prostor vyplňoval pouze a jedině on. Pohrával jsem si s jeho jazykem, dlouho, s každou další minutou jen prohluboval ten polibek, bral si to nedočkavěji a drzeji, rychleji a detailněji, jak jsem cítil sílící vzrušení, které jen umocňoval tím, že mi pořád ještě seděl na klíně. Sakra, člověk by řekl, že s věkem se to změní, zmírní, odezní, ale já ho chtěl pořád stejně nedočkavě a hladově, jako bych to tělo už dávno neznal nazpaměť. 
Odtrhl jsem se jen proto, abych mu mohl přetáhnout mikinu přes hlavu a hned po ní i tričko, kašlal jsem na ty svoje předsevzetí, jak to vezmu hezky pomalu a trpělivě, protože já trpělivý nebyl nikdy a ani jsem nemohl, protože... Matěji, jak to prostě děláš?! Jednou rukou jsem zůstal na jeho lopatkách, ale tou druhou jsem sklouzl k jeho zadku, pevně ho objal a než stačil zaprotestovat, obrátil jsem naše pozice a tentokrát se tyčil nad ním jako bůh pomsty. Prohlížel jsem si ho s tím zastřeným pohledem, chtěl si do hlavy znovu a znovu vtisknout všechny detaily, které mě vzrušovaly a dováděly na vrchol, protože byl naprosto perfektní. Sklonil jsem se a zuby jemně ale důrazně stiskl jeho ucho. 
"Promiň. Asi jsem se jen snažil nedat najevo, že když tě mám v posteli, nedokážu myslet hlavou.." zamumlal jsem a jakoby na důkaz svých slov se jen pánví otřel o jeho slabiny, protože stačilo tohle, celých asi dvě a půl minuty, abych byl v pozoru a touhou se mi leskly oči. Byl pryč dlouho, hodně dlouho a já teď věděl, že mu nedovolím si to užít pomalu a sladce, protože nejdřív si od něj ukradnu úplně všechno, než mu dovolím si hrát.  
Sklonil jsem se, vzal mezi zuby jemnou kůži na jeho krku a s tím, jak jsem dlaní putoval přes jeho hrudník, jsem se stehnem znovu otřel o jeho slabiny. Můj hlas byl ochraptělý a pobavený, hlavně ale naprosto vzrušený. "Řekni mi, co všechno ti chybělo.." 

Pravdou bylo, že jsem mu možná seděl na klíně, že jsem celou tuhle situaci začal já, ale vždycky to byl on, kdo přebral kontrolu a já se mu zcela poddával. Nevadilo mi to, nikdy, nechal jsem se vést, nechal se unášet tím vším, protože to bylo tak dobré a opojné. Jeho vůně, jeho blízkost, jeho tělo, pevné, neochvějné, mé. Mé. Lehce jsem se zachvěl při tom sobeckém pomyšlení, ale bylo to tak. Byl můj, tenhle chlap s tím temným pohledem, ale srdcem zlatého retrívra a já.. já si užíval všechno, co mi dával. Ve chvíli, kdy se vyhoupl do sedu, překonal tu krátkou vzdálenost a bral si moje rty v tom polibku, který mi bral dech, kterého jsem neměl dost, který byl drzý, spalující a já cítil, jak se vzrušením chvěje celé mé tělo. Touhou, nedočkavostí, Bylo to dlouho, zatraceně dlouho a při příjezdu sem jsem cítil všelijaké pocity. Bylo to zvláštní, nechtěl jsem pryč, nechtěl jsem se vracet do tohohle kolotoče školy a koníčků, nechtěl jsem zpátky na školu, kterou jsem nenáviděl, která nedávala smysl. Přišlo mi, že se tady topím, že zoufale lapám po dechu, že zoufale chci něco, co mi pořád uniká, ale ve chvíli, kdy mi přetáhl mikinu i s tričkem přes hlavu, kdy jsem se před ním ocitl odhalený, zvláštně odevzdaný, jsem prostě věděl, že je to tak správné. Že místo v jeho náručí je to do kterého patřím. Že ať se děje cokoliv, bude tady pro mě. Ta neochvějná skála, která mě ochrání, obejme a utěší a já budu vědět, že dokud je se mnou, nic se nezmění. Všechny pochybnosti, všechny ty myšlenky můžou táhnout dokud bude tady, aby mě držel, až budu zase padat. A já to miloval. Miloval jsem tu vůni, co mě obklopovala, tu drzost, tu provokaci. Pozoroval jsem jeho hladový pohled, v tom mém se už dávno zrcadlila neskrývaná touha, nestyděl jsem se, ale přesto pořád ještě jistým způsobem zčervenal, protože jsem to nedokázal vydržet. Jeho pohled byl tak intenzivní a detailní a já pořád ještě kluk, co pořád ještě místo šukání používal radši termín milování.
I já jsem drze vnikl pod jeho tričko a přetáhl mu je přes hlavu zatímco jsem se široce usmál tomu jeho promiň, které se mu rozhodně v očích neodráželo. Líbilo se mi, že mě chce se stejnou intenzitou, že se nic nezměnilo, když se jeho slabiny natiskly na ty mé, když jsem naprosto jasně vnímal cestu jeho dlaní po svém těle a přistihl se, že myslím na to, kam doputují, co si vezmou a chtěl to všechno. Nic nezmizelo, ani ta vášeň, ani ten chtíč, protože já ho chtěl. Snad mnohem víc než kdy dřív. Zaklonil jsem hlavu, když se zuby dotkl mého krku, tiše zasténal, dráždil mě, sváděl a provokoval a já to nedokázal a nechtěl zastavit. Byly to mé ruce, co sjely na jeho odhalený hrudník, co putovaly po jeho svalech níž. "Tohle.." Zachraptěl jsem vzrušeně, i přesto, že jsem věděl, že hraje nečestnou hru, protože mě provokuje, protože ví, že tohle je pro mě pořád ještě těžké, ale o nic míň vzrušující. Pokračoval jsem dál, úžlabinou mezi těmi břišáky, až k lemu těch kalhot, co visely tak proklatě nízko a já sledoval pás jemných chloupků od jeho břicha ztrácející se za lemem boxerek a přistihl se, že se znovu koušu do rtu, olizuju si suché rty, že nedokážu zastavit horkost, co se mi po jeho slovech vehnala do tváří, že odmítám zvednou ten pohled nebo ho odvrátit a nedokážu ani zastavit dlaně, co přejely po té jasné vyboulenině a stiskly ji v dlani. "A tohle.." Nevím ani jak rychle jsem dokázal vyhodit knoflík a sjet zipem dolů, možná jsem ho chtěl objevit, chtěl jsem to pomalu, dlouze a detailně, ale stejně jako on jsem nedokázal zastavit tu touhu, hmatatelnou a jasnou, co tady byla. Chtěl jsem, ať si mě vezme, ať mi dá to všechno, po čem toužím od okamžiku, co jsem vešel zpátky do našeho bytu. Byl můj přístav po té rozbouřené plavbě v moři zoufalých a zmatených myšlenek. Ale s ním, s ním bylo všechno dokonale jasné a já mu chtěl jen sténat do rtů, křičet hlasitě jeho jméno, znovu a znovu. A chtěl jsem, aby to věděl.

Líbilo se mi to, jak se v něm snoubila ta nevinnost a naivita, jako by mu zase bylo těch čerstvých osmnáct a díval se na mě s tím vyděšeným výraz a doutnajícím toustovačem za zády, ale zároveň tam byly ty roky se mnou plné objevování a chtíče, to jsem na něm miloval, sladký paradox, jak se mu červenaly tváře studem, a přesto to byl on, kdo se mě dotýkal, kdo pokračoval, kdo mě zbavoval trička a nedočkavými doteky mi dával najevo, že chce přesně to co já. Vzpomínal jsem na to, jaké to tehdy bylo, tehdy na začátku, kdy neměl žádné zkušenosti a díval se na mě se směsicí pochyb, strachu a zvědavosti, když jsem se ho dotýkal, něžně a pomalu, protože jsem se bál ho vyděsit, protože jsem to nechtěl uspěchat, nechtěl jsem mu to zkazit, ale s každým dalším dnem s ním, s každou další schůzkou, skutečně nevinnou, která se zvrhávala, když jsi se červenal a klopil oči, ale byl jsi to ty, kdo si bral ty nedočkavé polibky, když jsem se ti smál tiše do rtů, ty kdo mě svlékal, protože jsem provokoval, ale čekal na tvůj krok, možná ve mně pořád byl ten kus hajzla, ale bavilo mě to, bavilo mě ho nechat přemýšlet nad tím, co vlastně chce, protože nebylo nic, co bych mu nesplnil, i kdyby byla jeho přání sebedivnější. Miloval jsem ho, každým coulem, každou buňkou, každým nádechem jen víc a víc, když se mě dotýkal, když mi ochraptěle sděloval, co mu chybělo, zatímco já mu ztěžka zavzdychal do horké kůže. Dokázal mě vzrušit tak jednoduše, nechal jsem si rozepnou kalhoty a znovu se k němu přitiskl a užíval si jeho horké tělo, polibky pokračoval z jeho krku na hrudník, nepospíchal jsem, ale zároveň už dávno podléhal té touze, s jakou jsem jazykem ochutnával sladkou kůži, bral ji mezi zuby, trápil a pak opečovával, protože jsem mohl a musel, protože mi všechno tohle chybělo, snil jsem o chuti tvé pokožky, o vůni tvých vlasů i teplo tvých dlaní, zatímco jsem usínal sám, ale teď jsem sám nebyl a ten pocit byl nekonečně krásný.
Klesl jsem jazykem, vsál jeho bradavku, prsty vydráždil tu druhou a pak ho jemně kousl do plochého břicha, dráždil ho na linii boků, kde mi kalhoty překážely v cestě a já moc dobře věděl, že jediné, na co dokáže myslet, je si je už konečně sundat. Chtěl jsem ho, silně pochyboval, že to bylo jen tím rokem odloučení, protože stejně intenzivně jsem ho chtěl od doby, kdy se na mě poprvé upřely ty jiskřivé, vlídné oči a já mu dokonale propadl.
Odtáhl jsem se a vrátil se k jeho rtům, mazlil se s nimi, nevnikal dovnitř, rozepínal jsem mu kalhoty a sundával mu je i s boxerkami, ale zároveň se mi nechtělo od něj odtrhávat a tak jsem se jen otíral o jeho rtu a drze se usmál, když jsem ho oblečení konečně usmál, roztáhl mu nohy a nahého si ho prudce přitáhl do klína.
„Tak to je v pohodě. Všechno tu čekalo jenom na tebe..“ šeptal jsem, hravě a sladce, nechtěl jsem tu chvíli narušovat, okamžik, kdy jsem se znovu odtrhl a prohlížel si ho, věděl, že bude nejspíš protestovat, protože pořád ještě nebyl zkažený, ani po těch letech se mnou, ale já ho neviděl tak dlouho, tak zatraceně dlouho, že jsem odmítal si to teď nechat ujít. Sklonil jsem se, políbil ho do jamky na koleni, pokračoval jazykem po vnitřní straně těch bělostných stehen, pobaveně ho kousl do toho citlivého místečka těsně nad jeho klínem a sledoval reakce jeho těla, jeho neklidný dech, jeho touhou zastřené oči. Nechtěl ho trápit nebo možná nechtěl trápit sám sebe, ale nevydržel jsem to dlouho, prostě se sklonil a pohltil ho do úst, jazykem si pohrával s jeho špičkou, protože jeho vzrušení vzrušovalo i mě, neodtrhával jsem pohled, chtěl to vidět, i když jsem si uvědomoval, že to pro něj bude moc, ale nehodlal jsem si nechat ujít ani minutu. Pohyboval hlavou táhle nahoru a dolů, mučivě pomalu a detailně, prostě mě bavilo to prodlužovat a ve chvíli, kdy už se na mě díval tak, že mě brzo zabije, jsem teda milostivě zrychlil a začal mu dávat přesně to, co ten jeho krásný obličej, který neuměl lhát, tak moc chtěl.

Nebylo to poprvé, co se mě jeho ruce dotýkaly takhle, co si jeho rty kradly ty polibky, nenucené, ale přesto jasné, co objevoval moje tělo a já se nechal, sakra, já mu podléhal vším čím jsem byl a nechtěl a ani se nemusel tomu bránit. Ležel jsem s rukama bezbranně položenýma vedle své hlavy, zakláněl hlavu a vstřebával to všechno s těmi tichými, až mučivými steny, které se draly přes ta pootevřená ústa. I když to nebylo poprvé, přesto všechno jsem pořád cítil to stejné jiskření, tu stejnou nejistotu, ty pochyby, jestli se mu skutečně líbím, ačkoliv všechno, co dělal, mě přesvědčovalo, že ano. I když mi ukázal spoustu stupňů rozkoše, spoustu poloh, nad kterými jsem předtím div neomdlíval, donutil mě sténat hlasitě a nekontrolovatelně, pořád ve mě byl kousek toho studu, kousek těch pochyb, té váhavosti se kterou jsem se na něj díval a která se vytrácela spolu s tím, jak stále pokračoval níž, jak mě dráždil, a já mu to oplácel, stejně nedočkavě a přesto stejně jemně, láskyplně, něžně. Nechal se opečovávat těmi drsnými rukami, očima klouzal po tom pevném svalnatém těle a s červenáním nedokázal zapírat všechny ty myšlenky a představy, co se mi kradly do hlavy. Sundal mi oblečení a ani tak jsem se nebránil, prostě jsem se rozhodl tomu poddat, té jeho péči, ať už byla drzá a provokativní, což mě donutilo k tomu přivřít oči a nakrčit nespokojeně to obočí nebo naprosto jemná a bezpečná, kdy mi na rtech hrál ten sladký úsměv. Nutno říct, že se nejspíš královsky bavil na tom, že se v mé tváři odrážela varianta první. Cítil jsem tu nervozitu, cítil to napětí v celém svém těle, to mravenčení, když mi pokrčil nohy, když si mě prohlížel a já se držel, abych neucukl, abych se nezakryl a nepřetáhl přes nás oba peřinu, jak jsem to rád dělával na začátku, kdy jsem odmítal sex večer při světle a i lampička byla moc, než mě přemluvil, že se chce dívat. Že to chce vidět. A ačkoliv jsem ten prvotní stud překonal, pořád ve mě byla ta část, co chtěla ucuknout. A to i ve chvíli, kdy se sklonil a vzal mě do úst a já se prohnul v zádech, sevřel pevně mezi prsty prostěradlo, zaklonil hlavu, lapal po dechu a přitom se přistihl, že se stále ještě dívám do toho pohledu, co mě sledoval v tom nejintimnějším momentu a tentokrát jsem skutečně zrudl. Ne na dlouho, když jsem si uvědomil, co dělá, jak dobré to je, co to způsobuje a chtěl to nějak ventilovat. Odtrhl jsem jednu ruku kterou jsem si dal přes obličej, ale přesto se přistihl, jak se skrz prsty, skrz ty přivřené oči dívám. Dívám, protože to chci vidět.
"Honzo.." Jeho jméno jsem šeptal, splývalo ze rtů, které jsem jazykem olízl a toužebně skousl. Nevydržel jsem to, když má druhá ruka, tak nejistě a přitom jasně, přejela po jeho rameni, pokračoval jsem prsty ke krku, po těch známých tmavých obrazcích, které jsem dokázal hodiny a hodiny sledovat, když jeho tvář byla klidná a odpočatá a on mě svíral v tom pevném bezpečném objetí. Nevydržel jsem to, když jsem prsty umístil do jeho vlasů a nechal si pár krátkých pramínků proklouznout mezi prsty. Sakra, tohle bylo zhýralé a tak moc dobré, že jsem nedokázal zastavit impulsy těla, které chtělo víc. Mnohem, mnohem víc.
"Prosím.." Nechtěl jsem už dál trápit, nedokázal to snést, když jediné, co jsem si přál vidět a cítit, bylo jeho tělo, jeho horkost, jeho blízkost, on, se vším všude. Chtěl jsem to všechno, hned a tady. Protože jsme možná měli celý čas světa, ale i tak mi ho teď přišlo zoufale málo.

Nechápal jsem to, nikdy nepřišel na to, jak se v někom může snoubit tolik fascinujících prvků, tolik detailů, které z něj ve finále činily ten dokonalý a naprosto nádherný celek. Skoro bych zapomněl, jak u toho dokáže být sexy, i když si to vůbec neuvědomuje, i když to není naprosto vůbec cílené a možná právě v tom tkvělo jeho kouzlo, v tom okamžiku, kdy to nevydržel a zakrýval si ten sladký, zčervenalý obličej, a přitom to nemohl vydržet a skrze ty jemné, dlouhé prsty to stejně celé pozoroval, protože možná byl dílem stále ten stydlivej, nevinnej kluk, ale zároveň dávno znal ten slastný pocit, to vzrušení, ten vrchol, který jsem mu hodlal dát a on to věděl a ano, chtěl to vidět, chtěl to prožít, protože i kdyby ses to snažil zakrýt, Maty, stejně ti to čišelo z očí. Touha tak silná a nekontrolovatelná, až bych se vážně začal smát. Miloval jsem to, to jak byl nedůvěřivý, stydlivý a bojácný, a přitom se mnou pomalu překonával všechna ta tabu a hranice. Snažil jsem se na to jít pomalu a netlačit, nechat mu ten čas a prostor, aby si vybral tempo, ale někdy mi to nešlo, někdy jsem se nemohl kontrolovat, když tam tak bezbranně ležel a já ke své nelibosti zjišťoval, že to ve mě probouzí toho zmrda, že mám chuť vzít si ho tvrdě a rychle, bezcitně si podmanit to dokonalé tělo, důvěřivé a sladké, po svém, šíleně, divoce, jen ukojit tu touhu, která stoupala jen s každým dalším stenem, s tím, jak se prohýbal v zádech, jak zatínal ruce do prostěradla. Byl mnohem víc sexy než všechny ty laciné coury z mé minulosti, které se tolik snažily, nosily vyzývavé oblečení, tvářili se lascivně, ukazovaly se v těch rádoby smyslných pozicích a přitom v sobě neměli ani zrnko toho sexappealu, který vyzařoval z toho sladkého blonďáka, který mi vplétal ruce něžně do vlasů, šeptal sotva slyšitelně mé jméno a prosil, prosil, abych mu dal víc. A i když jsem se krotil, věděl jsem, že na tohle nemám kapacitu. 
Přestal jsem ho zpracovávat ve chvíli, kdy jeho klouby bledly s usilovností, jakou tiskl prostěradlo a patami se zarýval do matrace, jen se drze usmál, když ke mě šlehl tím vyčítavým pohledem, který jakoby k té sladké, zhýralé tvářičce ani nepatřil, ale mě se to líbilo, šílel jsem z toho, jak mi dávkoval svou touhu, jak mi ukázal vždy jen zlomek a já toho chtěl vidět víc, donutit ho sténat hlasitě a zatínat mi prsty do zad slastí, to bylo to jediné, na co jsem dokázal myslet. Znovu jsem mu roztáhl nohy, putoval otevřenou dlaní sotva patrně po těch bělostných stehnech bez jediné poskvrnky, sakra, tak moc mi chyběl, teplo jeho kůže, ten hedvábný dotek, pralo se to ve mě, touha ho prostě okamžitě ošukat a touha jen se ho hodiny a hodiny dotýkat a znovu si vtisknout všechny jeho části do hlavy. Vklínil jsem se mezi jeho nohy, zalehl ho svou vahou, když jsem vzal do dlaní jeho ruce a ukoval mu je do polštářů, ten vnitřní sráč měl prostě vždycky rád, když tam ležel tak bezbranně a já si mohl dělat, co jsem chtěl. 
"Nezakrývej to, Matěji." nebyl to rozkaz, ale zároveň to neznělo tak měkce a zamilovaně, jako jsem k němu obvykle promlouval. Nespouštěl jsem oči z jeho tváře, perfektní, dokonalé, ve které se vždycky tak snadno odráželo vše, co cítil a na co myslel. Tváři, která mě budila ze sna, která mě k sobě vábila a volala, které jsem propadl první minutu, kdy jsem tě viděl a věděl, že tě nedostanu z hlavy. 
"Chci to vidět."  můj hlas byl jiný, vzdálený a plný touhy, ochraptělý, když jsem si olízl suché rty a sklonil se k němu blíž, zápasil sám se sebou v té touze ho znovu nedočkavě políbit, vzít si to, co bylo moje, co jsem ztratil a teď znovu nacházel. Připomenout mu, že jenom já mu umím dát to, co chce, to po čem šílí a po čem prahne, o co prosí, na co myslí. Co jediné dokáže vnímat. Nepouštěl jsem ho, ani neuhnul pohledem, když jsem do něj začal pomalu pronikat, detailně, provokativně, a přesto tak mučivě nedočkavě. Netušil jsem, jestli se snažím trápit sebe nebo jeho, proč to odkládám a přitom to dokonale dávalo smysl, když jsem si to tělo znovu detailně podmaňoval, zatímco jsem pootevřenými ústy pomalu vydechoval, můj dech se odrážel od jeho tváře a já ho sledoval, bedlivě každý centimetr jeho kůže. Prudce jsem vydechl, když jsem do něj pronikl až po kořen, do toho sladce horkého a úzkého těla a jen si ho prohlížel, protože jsem mohl a protože byl můj.
"Každej, každičkej detail.." sklonil jsem se a jen se otřel o ty lákavé rty, jemně, lehce, vyklouzl z něj a přirazil, pomalu, ale prudce, protože mi docházel dech, docházela trpělivost a já ho chtěl, hrozně jsem ho chtěl!

Ta slova, ta chvíle, kdy mluvil tím naprosto sexy ochraptělým hlubokým hlasem a já cítil ten mráz, co mi přešel po zádech, to napětí, tu intenzitu toho jemného chvění, co se mi rozlévalo tělem spolu s tím očekáváním. Ukoval mi ruce k posteli a já se nechal, sakra, splnil bych v tu chvíli cokoliv, co by řekl, cokoliv, co by si přál. Jen proto, protože to byl on a já se mu poddával vším čím jsem byl. Tak jako od začátku, šel jsem do toho, se starším klukem, s minimem zkušeností ale s tím zvláštním nepopsatelným hřejivým pocitem v hrudi kdykoliv se na mě zabodly ty modré oči. Chvěl jsem se nedočkavostí se kterou jsem prostě chtěl a potřeboval, aby mi to všechno dal a já se mohl topit, topit v tom pohledu, znovu nalézat, zapomínat a přesto si všechno pamatovat. Znovu jsem tiše táhle zasténal, prosivě, téměř kňučivě, když jsem otočil hlavu na stranu, přivřel víčka, vnímal to tempo, ten pocit, který přinesl když byl ve mě, zas a znovu. Sevřel jsem bezděky ruce v jeho pevném, leč ne nijak drsném a tvrdém sevření v pěst a naprosto jasně si uvědomoval jeho pohled kterým skenoval mou tvář. Ten pohled před kterým jiní uhýbali, protože uměl být naprosto jasný a nekompromisní. Ale já ne. Já věděl, že na mě se takhle nedíváš, ne, v tvém pohledu možná byla provokace a jistá část temnoty na kterou jsem si dlouhou dobu zvykal. Ale převažovalo v nich něco jiného, něco, co mě každý moment ujišťovalo o tom, že to, co chci s tebou dělat, co dělám nebo na co myslím je správné. Jeho další slova, nevydržel jsem to. Nevydržel jsem tu bitvu se svým studem a chtíčem, když jsem hlavu vrátil zpátky, otevřel oči ve kterých se toho lesklo tolik, tolik chtíče, tolik vzrušení, tolik toho všeho. Díval jsem se do těch jeho a věděl, naprosto jasně věděl, co v nich vidím. To bezpečí, ten domov, kterým jsi pro mě vždycky byl i když jsem byl tisíce kilometrů daleko.
"Faen.." Zabručel jsem, když do mě přirazil až na doraz a já jen zabořil hlavu víc do polštářů, snad jako kdybych tomu mohl utéct, uniknout. "Buď si to můžeš vyložit jako nadávku nebo prosbu o ošukání, nicméně v obou variantách prosím nepřestávej" Podotknul jsem mu vysvětlení norské nadávky a nechápal, co ze mě padá za slova. Ale tak to bylo vždycky, v jeho přítomnosti, v těhle momentech vzrušení, v tomhle všem jsem to nekontroloval, ne, protože to dělal tak dobře, protože to se mnou tak dobře uměl a mé tělo bylo citlivé a vzrušené a já prostě chtěl dostat všechno.
Znovu jsem jemně zaprosil v tom nekontrolovatelném vzdechu do jeho rtů, frustrovaně z toho, že chci, aby nezpomaloval, z toho, že se mě nedotýká, že je tak blízko a přitom tak daleko a já ho chci celého, vychutnat si každý kousek, do svítání líbat ty milované rty do kterých jsem se jemně pousmál, jen abych dokola opakoval jediné. "Miluju tě." To jednoduché slovo, slovo, které jsem se v jeho přítomnosti nebál říkat, které nebylo plané ani vynucené, ale naprosto jasné. Protože já ho miloval a nic se na tom nezměnilo.

Bedlivě jsem ho sledoval a nechápal, vůbec nechápal, že tenhle naprosto dokonalý blonďáček je můj, že byl tak daleko, procestoval cizí země, potkal spousty jistě zajímavých a lákavých lidí a stejně, stejně se zase vrátil zpátky ke mě. Byl jako droga, čím déle jsem se na něj díval, tím víc mi připadalo, že neexistuje činnost, která by mi stačila, že ani všechny minuty světa nebudou dost, ne s ním, ne v téhle posteli, ne, když se jeho hlava zase obrátila ke mě a on mi ten pohled opětoval, plný toho nekontrolovatelného chtíče, plný touhy a proseb. Měl mě naprosto omotaného kolem prstu a ani o tom nevěděl, můj sladký anděl, který mě prosil o ty zhýralosti, jako by šlo tě neošukat, když jsi se na mě díval takhle a tvé vzdechy byly tak zoufalé a naléhavé. Upřímně jsem se spíš divil, že jsem schopný vůbec nějakých myšlenek, když jsem si do paměti vrýval ten výjev a sám sobě sliboval, že jestli ještě jednou zkusíš vymyslet podobnou zkoušku mých nervů jako je odjet mi na rok do nějaké Tramtárie, přivážu tě k posteli! 
Sklonil jsem se a s tichým smíchem ho políbil, jemně, pomalu, detailně, doslova jsem cítil, jak se ve mě mele ta divokost, s jakou jsem ho chtěl ohnout o rám postele a vymrdat z něj duši a zamilovanost, se kterou jsem ho chtěl vidět na vrcholu blaha, jak jenom prosí o víc. Bohužel jsem se znal a věděl, že ta první možnost hodně brzo přebere iniciativu, hlavně když mi do rtů šeptal tak sladká slova, co mě nutila jen do drzého úšklebku. 
"Líbí se mi, když říkáš slovo ošukání." zamumlal jsem mu do rtů, moc dobře jsem si pamatoval dobu, kdy jsem musel mít zhasnuto a nejlíp byl ještě schovaný pod peřinou, abych náhodou neviděl třeba jeho odhalený kotníček a dneska mě prosí o to, abych ho ošukal, inu ušli jsme dlouhou cestu můj sladký anděli, ale to jsem na něm miloval, tu nesmělost a stud, který ale nakonec vždycky prohrával s tou zvrhlostí, které měl v sobě můj nevinný blonďáček až až. Vzal jsem mezi zuby jeho spodní ret, skousnul a hravě zatáhl. "Faen hmm? To je sexy.." 
Pustil jsem ho, nepotřeboval jsem mu ukazovat svou dominanci, naopak jsem chtěl, aby se mě dotýkal, aby si sobecky bral a jen mi tím ukazoval, že to chce, že to potřebuje stejně bláznivě jako já. Konečky prstů jsem zmapoval celé jeho tělo, než jsem skončil na těch pevných stehnech, zajel mu dlaněmi pod zadek a jen ho prudce přirazil proti sobě. "Miluju tě." vydechl jsem do jeho rtů, ale tím moje sladké vylévání srdíčka skončilo, protože jeho tělo bylo horké a lačné a já,.. já z toho zapomněl, jak se používá mozek. Opřel jsem se jednou rukou za jeho hlavou, druhou pevně stiskl jeho boky a vystoupil z něj, jen abych znovu tvrdě přirazil, už jsem neměl trpělivost na tu pomalou předehru a odpírání, ne, když se ke mě vinul tím neodolatelným způsobem a já ho potřeboval cítit, zoufale jsem potřeboval zapomenout na ty dlouhé měsíce bez tebe. Přivřel jsem oči a pohnul se proti němu, rychle, krátce, bral si jeho tělo znovu a znovu a zapomínal, zapomínal na všechno, na pochyby, na stesk, na samotu, protože teď jsem ho měl u sebe a nedokázal, prostě nedokázal myslet na nic jiného než na něj. 
Protože byl, je a vždycky bude jenom můj.

Ta dvě slova, která pronesl a které jsem ve skutečnosti nepotřeboval slyšet. Nebyly pro mě ujištěním, ale sladkým bonusem. Nezakrýval jsem ten šťastný pocit, když mi ta slova opětoval, ale nebylo to proneseno jen proto, protože bez toho  by vztah přece neměl smysl. Měl jsem své pochyby, ale Honza mi svou lásku dokazoval denně tolika způsoby, že jsem nedokázal přemýšlet nad ničem jiném než nad tou jasnou budoucností s ním. Nedokázal se netěšit na každý den, kdy se vrátím do té teplé náruče, ve které budu spokojeně usínat i se probouzet. Chybělo mi to. Chybělo mi to tak zatraceně moc, stejně jako jeho doteky, které rozechvěly každou buňku mého těla a já se jen s dalším tvrdým přírazem prohnul, vypjal, kousal si rozechvělé a roztoužené rty, hlasitě zasténal, a pak znovu a znovu. Topil jsem se v něm a zároveň se smál, protože tohle celé se mnou uměl jen on a mé tělo mu zcela žádostivě a naprosto zoufale vycházelo vstříc, protože mi chyběl. On, tohle všechno, postel, na které jsme dokázali spolu spát dlouhé dny znovu a znovu. Zvedl jsem ruce, nevydržel to, nedokázal to ventilovat, když jsem mu prsty zarýval do zad, zanechával na nich drobné tmavé škrábance, přitahoval si ho blíž, blíž, stále urputněji s tím, jak si bral mé tělo a já mu ho plně dával. Už mě dávno měl, se vším, co jsem byl, co jsem mu nabízel. Svou duši, srdce, tělo, všechno bylo jen jeho a já se toho pocitu už dávno nebál. Nebál, když jsem sledoval ty tmavé oči ve kterých se odráželo to všechno, co jsem chtěl vidět. Mnozí ho viděli jako arogantního sráče, někteří se ho báli nebo stranili kvůli té jeho fascinující upřímnosti, ale pro mě byl mnohem víc. Neušlo mi, jak za dobu, co spolu jsme roztává, otevírá, naplno prosakuje celá jeho osobnost a já miloval každý kousek z ní. Toho drsňáka s jemnou duší, toho provokatéra a hajzlíka, co mě škodolibě nutil ke všem špatnostem. Další příraz, další hlasitý sten, co se mi vydral z vyschlého hrdla a proťal ticho v místnosti.
"Honzo.." Šeptal jsem tiše a líbal ho na krku, tlumil stále intenzivnější steny v jeho krku a neodpustil si to kousání plné všech těch pocitů, tlaku, rozkoše. Toho všeho. Nechtěl jsem se na něj dívat, ale nevydržel to, když jsem si skousnul ret a pronesl něco, co už nejspíš z mé tváře dávno vyčetl. "Už bu~du" Stačilo tak málo, tak málo, kdybych umístil ruce mezi naše těla a konečně dosáhl toho všeho s ním. Ale byla to jeho ruka, co konečně dokončila to, co započala a já si uvědomil, že namísto toho, abych cudně klopil pohled, mé racionální a stydlivé já vzalo za své, když jsem mu s tím pohledem upřeným do očí vyvrcholil do dlaně a já měl pocit, že jsem se roztříštil na tisíc kousků. Zavřel jsem oči, mezitím, co mě jen o pár sekund následoval. Zavřel jsem oči, tiše se vydýchával, přitáhl si ho blíž, pro ty rty, se kterými jsem se jen mazlil, stejně jako jsem prsty něžně opečovával jeho rozložitá záda a věděl, že se budu zase červenat jakmile si všimnu pozůstatků tohohle večera. Sbíral jsem se znovu dohromady a s jeho přítomností jsem věděl, že budu v pořádku. Lehce jsem se pousmál, když jsem otevřel oči a rukou mu zajížděl do vlasů. "Myslím, že mi není nějak dobře. Měli bychom asi zavolat mámě a tu večeři zrušit.." Nikdy jsem neuměl lhát, když jsem se znovu pousmál a ten úsměv byl jiný, víc vyzývavější a míň opatrný. Znovu jsem si nevinně skousl ret a zvedl k němu oči. "Rozhodně nemám v plánu z téhle postele vylézt.." Znovu jsem překonal tu krátkou vzdálenost a kradl si jeden polibek za dalším. A nechal se zas a znovu vznést do výšin.