Letiště Václava Havla

Scházel jsem těch pár schodů z letadla a nemusel si jak v těch americkej filmech zakrývat ruku před sluncem když v Praze panovala hluboká noc. Spíš jsem musel snad stokrát přestat zívat a udržet se stále vchodu. Nejspíš bych to zalomil v letadle, ale nemohl jsem. Nemohl, když jsem sice z toho chladného Norska odlétal nerad, jen kvůli tomu, že mi to dalo tolik, že jsem potkal tolik přátel, tolik skvělých lidí a odnášel si tolik vzpomínek, ale zároveň jsem se domů těšil. Ne, nemohl jsem spát, když každá jedna myšlenka směřovala jen na tebe, Honzo. Jen na ten okamžik, který jsem si vybavoval každou noc, když jsem usínal v té prázdné posteli a představoval si, jaké to bude, až se kolem mě ovinou tvoje pevné paže v tom železném stisku a já se nebudu cítit nijak jinak než v naprostém bezpečí. Přemítal jsem jestli mě budeš chtít stejně jako předtím, jestli odletět pryč nebyla chyba. Jestli jsem to neměl celé přetrpět, prostě to zkusit nějak zvládnout než od toho zbaběle utéct. Pravdou ale bylo že jsem se do toho Česka vracel jako někdo jiný. Byl jsem zas ten veselej kluk kterýho jsi potkal, ten s lehkou hlavou a velkým odhodláním to konečně dodělat a nebo to prostě vzdát a nelitovat toho. Ne, změnilo se toho hodně, ale rozhodně ne moje láska nebo city k tobě. Ty se naopak prohloubily, steskem a odloučením. Nemohl jsem se dočkat, nemohl a snad i proto jsem tou letištní halou šel až překotně rychle. Měl jsem hlavu pochyb, pochyb o tom, jestli mě nepošleš do háje, jestli jen nečekáš na to, až mi to řekneš to očí, to, že máš někoho lepšího, nedivil bych se ti, to já tě opustil a nechal tady, ale přeci jen jsem věřil v to, že tyhle pochybnosti jsou zbytečné.
Zastavil jsem se uprostřed haly, stáhnul sluchátka z uší a porozhlédl se. Ne, nemusel jsem se bát, že nepřijdeš, nemusel jsem se bát, že mě nebudeš čekat, když jsem pátral po těch tvářích a v té jedné, nepřehlédnutelné, jsem viděl tebe. Tu mohutnou postavu, co vyplňovala ten obrovský prostor aniž by ses snažil, ta cedule, kterou jsi svíral v rukou a na mé tváři, tohle gesto, které jsi jistě musel nesnášet, vyvolalo široký a nesmazatelný úsměv. Říkal jsem si, že to dělat nebudu, že nebudu jako hysterka, že to prostě zvládneme nějak civilizovaně, ale já si jen přehodil batoh přes záda a zamířil k tobě. Chtěl jsem jít pomalu a klidně, ale mé kroky se stále prodlužovaly, zrychlovaly, až jsem prostě bezmyšlenkovitě přešel do běhu. Protože jsem musel a mohl. Protože být ve tvé náruči bylo to jediné, co jsem si celou dobu přál.

Znovu jsem si rukou prohrábl vlasy, jako obvykle jsem vyrážel s předstihem, protože jsem jen nerad někam chodil pozdě a samozřejmě tak musel čekat v příletové hale dost dlouho a jo, ta cedule s obřím nápisem Vítej doma, lásko! tomu všemu dodávala korunu. Zase jsem zopakoval to nervózní gesto, vlasy jsem měl pro jednou naprosto upravené, na sobě roztrhané džíny a světlou flanelku, navoněnej, vymydlenej, no prostě klišé jako hrom! Jenže tohle se mnou prostě dělal. Jenom on mě dokázal vyvést z míry natolik, abych se strachoval a pochyboval, jestli mi domů vůbec přiletí, když při každém hovoru básnil o tom, jak je Norsko nádherný a klidně by tam zůstal. Obvykle jsem se tvářil tak nespokojeně, až se začal smát a prohlásil, že ale samozřejmě jedině se mnou a ať se tak nemračím, že budu mít vrásky. Bylo to zvláštní, když odlétal, neuměl jsem si představit, jaký to bude bez něj, jak to přežiju a teď byl konec a já byl nervóznější, než když mě opouštěl. Ne, nepochyboval jsem o svých ani jeho citech, jen jsem si za ten rok uvědomil spoustu věcí a jedna z nich byla to, jak jsem ve skutečnosti šťastnej a vděčnej, že ho mám, pořád jakoby čerstvě zamilovanej, nervózní jako školák, kterej se chystá dát svý holce první pusu, jako bych nebyl skoro třicátník, co ho už dávno připravil o nevinnost! Sakra, jak já se nemohl dočkat toho, až si ho dovezu domů a tam si ho nevezmu tolikrát, že nakonec zapomenu na ty dlouhý, bezesný noci, kdy jsem jen s protáčením očí usínal s jeho polštářem v náruči a tiše mu nadával, že zkouší mou trpělivost. Kdybys věděl, kolikrát jsem byl za takovejch nocí pevně rozhodnutej si hned ráno koupit letenku a prostě si pro tebe dojít, ale nakonec jsem to nikdy neudělal, protože s každým ránem se mi vrátil zdravý rozum a já si uvědomil, že nejsi moje hračka a nemám právo ti něco zakazovat, i když jsem s tím naprosto nesouhlasil. 
Jenže to bylo teď zapomenuto, ve chvíli, kdy se na druhé straně haly objevila ta drobná postava, okamžitě jsem vycítil ten pohled světlých očí, těch očí, do kterých jsem se zamiloval na první pohled. Blonďaté vlasy měl delší, než když odjížděl, ale ten úsměv, který se objevil na té sladké tváři, ten byl pořád stejný. Vyšel proti mě, zatímco já zůstal stát a díval se, sledoval každý detail, vnímal úplně všechno a jen se usmíval, slabě, ale tak naivně, až bych z toho blil duhu, když se přestal kontrolovat a nakonec se rozeběhl, jen abych mohl lhostejně pustit tu ceduli a rozevřít náruč, do které mi vletěl a já ho okamžitě pevně sevřel a přitiskl k sobě. Zabořil jsem nos do jeho vlasů, vdechl tu známou, sladkou vůni a zvedl ho do vzduchu, protože jsem v tu chvíli prostě všechno ve mě explodovalo. Byl doma. 
Bylo mi fuk, kdo to vidí, kdo se dívá, kdo si o tom co myslí, odmítal jsem ho pustit, prostě jen dal ty ruce pod jeho zadek a vysadil si ho do náruče, byl pořád stejně lehký a křehký, sakra, jak já to na něm miloval, to jak mi perfektně zapadl do objetí a já cítil, že svět je zase v pořádku. 
"Ahoj, cizinče.." pousmál jsem se, když jsem se zblízka díval do jeho tváře, vážně, jak může být někdo tak hezkej? Chvíli jsem mlčel, jen si prohlížel ty známé neznámé rysy, porcelánovou kůži, malý nos, ty veselé, jiskřící oči, než jsem zůstal pohledem viset na těch rtech, všechno to váhání a nervozita jako by se vypařila do neznáma, když jsem překonal tu kratičkou vzdálenost a prostě ho políbil, nedočkavě, netrpělivě, protože byl tak dlouho ode mě a já si to všechno potřeboval vynahradit.

Nepřemýšlel jsem ve chvíli, kdy mě vyzvedl do vzduchu, neprotestoval, když se kolem mě semkly ty pevné paže a já se přistihl, že přesně tohle, ta chvíle, ty momenty, byly ty, co mi celou tu dlouhou dobu scházely. Připadal jsem si jako blázen, že jsem dobrovolně tohle místo v jeho objetí opouštěl, ale věděl jsem, že musím. Musím proto, abych pro tebe byl někdo lepší, chtěl jsem s tebou žít naplno a pokud to znamenalo mezi tím riskovat, že tohle co máme ztratím, stálo to za to. To bezpečí, ten naprostý klid v duši, to klišé, ti motýlci, co teď bombardovaly můj podbřišek, ta horkost, co se mi hnala do tváří s tím, jak jsem se zblízka díval na tebe, do těch očí, co slibovaly příslib všech trestů za to odloučení a přitom jsem v nich viděl i něco víc. Něco, díky němuž jsem se konečně zase cítil kompletní. A to nemluvím o tom, co za nesmyslné horko způsobily jeho rty, co se do těch mých vpíjely takovým způsobem, až mi to bralo dech. Ale nepřestal jsem, neodtrhl jsem se, nechal jsem ho, zatímco se moje nohy automaticky obmotaly kolem jeho pasu. V tu chvíli neexistovaly ty pohledy, neexistovalo místo nebo čas kde jsme byly, ne, moje hlava byla prázdná a přesto plná jenom tebe. Jenom tebe.
Odtrhl jsem se od něj, ale přesto zůstával v bezprostřední blízkosti. "Chyběl jsem ti?" Usmál jsem se mu do rtů, protože jo, nemohl jsem zakrýt ten fakt, že jsem byl rád, skutečně rád, že jsem mu chyběl alespoň zčásti stejně šíleně jako on mě. Protože jsem se skutečně bál, bál se toho, že odejdeš, najdeš si někoho lepšího, hezčího, zkušenějšího, staršího, někoho, kdo se ti vyrovná a ne někoho, kdo si život teprve dává dohromady a zjišťuje co od něj vůbec chce. Ale v tuhle chvíli, v tuhle jsem si byl naprosto jistý tím, co chci. "Myslím, že bych ti měl říct všechna ta nová slovíčka, co jsem se v Norštině naučil.." Proboha, Matěji, co to z tebe padá! Když jsem mu zašeptal tu věru a věnoval mu ten úsměv, lehce stydlivý, lehce odvážný, ale nedokázal zakrýt ten odlesk touhy co se mi při tom mihl v očích.  Protože jo, je spoustu způsobů jak pojmenovat milování v cizím jazyce a to jsem ještě u toho mírnějšího slovíčka. Sakra, co to se mnou bylo? Sklonil jsem se, opřel se čelem o to jeho a jen si vychutnával to, že jsem konečně zpátky. Nevím co se dělo, byla to jeho přítomnost, jeho vůně, jeho blízkost, celý on se kterým jsem se nedokázal kontrolovat. Ale přesto jsem to pořád byl já, a tak jsem ho znovu jemně políbil na rty a pak se přeci jen, i když velmi nerad, vymanil z jeho sevření a nechal se postavit na zem. Rozhlédl jsem se kolem, neušly mi ty pohledy, co se prudce dívaly stranou a rozhodně to nebylo jen tím, že jsme oba stejného pohlaví. Na to jsem byl zvyklý, na tu znechucenost nebo zvědavost nebo obojí, ale nebylo to jen tím. Věděl jsem, že se dívají na mou společnost, protože jo, díval bych se na ni taky být jimi! Sakra, jak to, že zrovna já musím mít tak hot přítele a nezvládat jeho přítomnost ani pár vteřin bez toho aniž bych se nečervenal? Protože jo, jasně jsem cítil tu stoupající horkost ve tvářích a nebylo to jen tím, co jsem mu před pár vteřinami naznačil. Přetočil jsem pohled znovu na něj, zvedl k němu oči a jemně se pousmál. "Vezmi mě domů.." Domů. Protože ano, s ním, jsem skutečně domov našel.

Už dlouho jsem v sobě necítil takový pocit míru a klidu, tu naprosto odzbrojující jistotu, když jsem ho měl u sebe a věděl, že už mi nikam nezmizí, že to není na pár neskutečně krátkých nocí, než skončí dovolená a já mu na letišti zase zamávám, že už to nebude o nočních hovorech, o webkameře a neutuchajícím pocitu prázdna v té velké posteli. Těšil jsem se na sex a všechno, ale těšil jsem se i na to, až si ho v noci pevně přitisknu do náruče, až se budu u snídaně smát, že ty tousty znovu nemusí připalovat, protože na to už mě jednou sbalil, na chvíli, až v mém tričku s nadšením skočí na sedačku a budeme koukat na další horor, který hrdinně vybral a pak se mi bude schovávat na hrudi, protože byl vždycky strašpytel, chybělo mi tolik věcí, které jsem s ním miloval dělat, ale teď už jsem o nich nemusel sní, mnohem těžší teď bylo rozhodnout, co s ním chci dělat první. A že on myslel na podobné věci se potvrdilo hned vzápětí, když promluvil a v jeho tváři se zračilo přesně to, na co mě tehdy sbalil - ta sladká nevinnost, naivní stydlivost mísící se s tou touhou a zvědavostí a já už měl dávno rozhodnuto o tom, že společná večeře je pasé. 
"Jo, chyběl.." zamumlal jsem s úsměvem, naprosto vážně a upřímně, nestyděl jsem se za to, nehodlal se tvářit jako tvrďák, protože ten rok bez tebe byl snad nejhorší a já už neměl vůli dál dělat, že nejsem rád, že ho mám zpátky. Nakonec jsem se ale jen drze ušklíbl, když z něj vypadl zbytek, můj sladký, zkažený Matěj, který mě přesně tímhle dokázal vždycky dostat do kolen. "Doufám, že jsi je netrénoval s nikým v praxi.." pozvedl jsem v hraném pochybném gestu obočí, měl jsem rád tu jeho roztomilou neohrabanost, jak chtěl vždycky být za drsňáka, ale červenal se snad pokaždé, co jsem se ho dotkl. Zkazil jsem ho, už dávno nebyl tak nevinný, ale něco v těch jeho gestech, jemné tváři i klopení těch obrovských očích bylo stále stejné. A já si neodpustil to rýpnutí, když jsem nasadil ten provokující úsměv, pustil ho a jen mu zvedl bradu, abych si ho mohl znovu prohlédnout, ale tentokrát nebyl můj pohled zamilovaný, byl mnohem temnější. Palcem jsem přejel po jeho spodním rtu a jen se ušklíbl. "A doufám, že perfektně umíš říct ano a ještě." šeptl jsem a byl to příslib, protože oba jsme věděli, kam to směřuje. Konec konců náš vztah nikdy nebyl jen platonický. 
Nakonec jsem se k němu jen naklonil, políbil ho do vlasů a vzal tu jeho tašku, druhou rukou ho čapnul za tu jeho drobnou, vesele se vyprdnul na celej svět a hrdě si ho vedl pryč, protože jsem ho konečně už chtěl mít jen sám pro sebe.