Noční klub Cielo

Vešel jsem do klubu, už z dálky k nám doléhala ohlušující hudba, uvnitř panovalo příjemné symbolické přítmí, zatímco na okázalém pódiu laděném do červeno černa se jasně rýsovaly siluety spoře oděných žen, některých i nespoře oděných, co se vinuly k tyčím, upíraly smyslné pohledy na zákazníky, vlnily se na těch klínech s tím, jak si nechaly cpát bankovky za titěrné prádlo, zatímco si muži užívali jejich pozornost a hromady pití. Barem zaznívaly hlasité rozlučky se svobodou v dalších částech, jinde pospávali opilci nebo balily stejně spoře oděné barmanky, které se s nimi sice bavily mile, ale neunikly mi ty kradmé pohledy mým směrem, to náhlé mlčení a změna atmosféry s mým příchodem, byl jsem zvyklý to ignorovat, protože to bylo tak naprosto správně. Měli se bát a měli o mě mluvit. Nedíval jsem se na nikoho, ani na svou společnost, když jsem procházel jednou temnou místností kde byla jedna hříšnější než druhá a poskytovala různé druhy potěšení, bolesti nebo jen toho dráždivého pozorování. Ale rozhodně jsem nevzal Nicka do této společnosti jen proto, abych ho nějakým tímhle laciným způsobem přiměl k akci. Ne, na to jsem měl své vlastní prostory a vlastní fantazii a rozhodně bych to nedělal na takovémhle místě. Tohle celé sloužilo jen jako zástěrka, zástěrka pro něco mnohem horšího, co se schovávalo jen pár metrů pod touhle okázalostí, když mi ochranka otevřela tmavé dveře a já scházel těch několik známých schodů. Perfektní zástěrka, někdo by se mohl domnívat že naprosto šílená a snadno prohlédnutelná, a to ano, byla, ale na zátahy jsme tady byli zvyklý s pravidelnou železností, protože už tenhle klub sám o sobě křičel o pozornost a to bylo přesně ono. Udělat drogové doupě v něčem tak okázalém, něčem, co je policistům tak blízko a přitom geniálně daleko. Míjeli jsme dveře za dveřmi, oproti prostoru nad nimi byl tenhle stísněnější a podstatně míň upravovaný, ošoupaná omítka, okopané dveře, některé pevně zavřené za kterými ještě pořád doléhal tlumený křik a prosby, jiné otevřené, kde opálená žena s němým výrazem smývala zaschlou krev z podlahy, zavřené laborky, kde se rychle a efektivně míchaly nejefektivnější dávky, a v neposlední řadě garáže, kde mí kurýři jeden za druhým vyzvedávali mlčky neoznačené balíčky pro předání svým dealerům. Jejich pohledy se otočily naším směrem, ale nebyl jsem to já, ke komu se ty pohledy upíraly, tím jsem si byl jistý. Skutečně jsem Nickovi nelhal, byl jsem majitelem několika korporací po celém světě, které byli rafinovaně propojené a přitom nikoliv, byl jsem tvrdý hráč, investor, kdo na každého, kdo se rozhodně odporovat mým rozhodnutím, podílníkům, kteří odmítali odevzdat své podíly vyhrožoval nejrůznější špínou, protože každý měl svá malá tajemství, které světu říct nechtěl a já je vždycky zlomil. Ty jsem nemučil v tomhle bohem zapomenutém podsvětí, to jsem si šetřil pro ty zrádce, práskače a špatné prodejce. Nebál jsem se zašpinit si vlastní ruce, když to situace žádala. Dávno jsem neměl svědomí, výčitky, jen víc a víc krve na svých rukou a bral to jako nezbytnou součást svého života. Nelíbilo se mi tady být, měl jsem rád okázalost a luxus, měl jsem rád věci zářící a perfektní a v tomhle tmavém světě plném špíny se jich moc nenašlo. Ale business byl business. Zabočil jsem do posledních, tentokrát udržovanějších dveří a vešel do prosté, ale kultivované kanceláře. Nijak jsem se nezdržoval, když jsem si sundal sako a usadil se za rozlehlý stůl. Až ve chvíli, kdy se za blonďákem zaklaply dveře a dva muži se postavili k nim, jsem mu ukázal na židli před sebe.
"Posaď se, Nicku.." Vyzval jsem ho, zabodl do něj jeden, jediný pohled, netrápilo mě, co se mu honí hlavou, když skutečně vidí tu neskrývanou pravdu. Protože já chtěl, aby ji viděl. Bylo to jen součástí dalšího tahu, protože teď, když jsi to viděl, Nicku. Jsem tě nemohl nechat odejít. Snad i proto jsem z šuplíku vytáhl už předem připravenou smlouvu, protože jsem sice nevěděl, jak tahle večeře dopadne, ale rád jsem byl vždy připravený, jakmile jsem před něj pošoupl papíry s jasně předem vyznačeným jeho jménem.
"Smlouva o mlčenlivosti" Mluvil jsem ledabyle, když jsem k tomu přiložil to pozlacené pero. A rozhodně se nezmínil o tom, že jeho mlčenlivost zahrnuje i jiné aspekty. Třeba absolutní nezpochybnitelné vlastnictví jeho osobnosti. "Věc se má takhle. Byl jsi tady, viděl jsi tu pravdu, a stal ses svědkem něčeho, o čem se venku nemluví. Podepiš to a můžeš svobodně odejít. Věřím, že jsi dostatečně chytrý na to, abys pochopil, jaké jsou tvé možnosti" Lehce jsem se usmál, naklonil hlavu na stranu, prohlížel si ho, jako šelma, která ví a cítí, že svou kořist zahnala do dostatečného kouta a užívá si toho.

Ta jízda oddělenými auty už začínala být moc i na mě. Ačkoliv upřímně měl jsem chuť se smát tomu divadlu, na druhou stranu to ve mě probouzelo pochyby a ostražitost. Tohle už vážně bylo trochu moc a já začínal přemýšlet nad jeho slovy jinak. Pochyboval jsem, že by někdo zašel s tou hereckou etudou tak daleko, na druhou stranu jsem odmítal uvěřit všem těm varováním, protože.. protože prostě nejsme v telenovele sakra! Úkosem jsem pohlédl na mohutného muže vedle sebe s tím tupým bezvýrazným obličejem a přimhouřil oči. Můj instinkt mi napovídal, že tohle už překračuje ty hranice a měl bych něco dělat, měl bych vzít nohy na ramena, měl bych od něj utéct někam hodně daleko. Jenže jsem dávno věděl, že nic takového neudělám. Neudělám, protože ta zvědavost byla moc veliká a má znuděnost tímhle jednotvárným světem příliš dlouhá. Zdálo se, že jsem konečně našel partnera, který by se mnou rozehrál hru, která by konečně za něco stála a já.. já se toho odmítal vzdát, jakkoliv bláhové se to může zdát. Protože málokdo by dokázal pochopit, jak jednotvárný a předvídatelný můj život byl, jak se mi lidi snadno podvolovali, aniž by chápali, že to dělají, jak jsem vyhrával bez námahy jeden turnaj za druhým, až se mi ten pohled zkřivil a já začal vyhledávat jiné, zvrácenější hry, manipuloval s lidmi a vnucoval jim do životů to vykonstruované drama jen pro své potěšení, jenže to bylo k uzoufání nudné, nudné, protože bez výzev jsem necítil ten pocit. Ten pocit, který mě svrběl v konečcích prstů a zrychloval tlukot mého srdce. Ten pocit, který jsem měl, když jsem ho následoval do budovy. 
Pozvedl jsem obočí, to mě fakt vzal do stripklubu? Jakože ta věc, co mě má dostat na kolena je tanečnice na jeho klíně nebo? "Mám ti zatančit u tyče? Obávám se, že na to nemám vhodný oděv." pronesl jsem s úšklebkem, zatímco jsem se bez okolků rozhlížel kolem. Takže majitel bordelu? No bezva, jestli je fakt tohle to všechno, co mě mělo nadchnout, byl jsem hluboce zklamaný. Nejspíš bych se vážně s tím úšklebkem otočil na podpatku a nechal celého Enza na ocet, avšak jeho postoj, ta očividná ignorace mě prostě nenechala to udělat, chtěl jsem věřit, že mi nabízí víc a ano, chvíli jsem opravdu zaváhal, ale nakonec jsem s tím pobaveným úšklebkem přece jen šel za ním do útrob budovy, vlastně nevím, jestli jsem čekal, že si bude chtít hrát na 50 odstínů v červené herně nebo po mě v luxusním salonku bude chtít svádivý striptýz, ale ty oprýskané dveře přece jen vzbudily mou pozornost, protože to nevypadalo, že jdeme do šéfovo vip ložnice a tak jsem šel prostě dál. Místnosti se zmenšily, chodba se zúžila, luxus nahradila oprýskaná omítka a já zpozorněl. Ostražitě jsem se rozhlédl. Tady šlo rozhodně o něco většího než děvky, když mě gorily neúprosně tlačily před sebou a já tak měl jen omezené množství času, kdy jsem nahlížel do jednotlivých místností, ale upřímně byla to dost dlouhá doba na to, abych okamžitě pochopil, o co jde. 
No do prdele, on fakt nelhal..
V jedné z místností jsem zahlédl zakrváceného muže, kterému jen další gorila malovala obličej do tmavoruda, v jiné ženy skloněné nad hordami balíčků s bílým práškem, v další.. sakra, to byl fakt Lukáš?! Na pár vteřin jsem se setkaly pohledem, na okamžik jsem neovládl to překvapení stejně jako on s černou taškou plnou peněz v rukách, ale uhnul pohledem a já měl dost rozumu na to, abych tenhle výjev rychle zapomněl a nedal nikomu šanci zahlédnout ten šok v mé tváři. Protože ano, rád bych řekl, že jsem byl nad věcí, ale to jde asi těžko, když procházíš zasraným drogovým doupětem! 
Vešli jsme do malé kanceláře, strohé ale mnohem upravenější než byl zbylý prostor. Zůstal jsem stát u dveří, které se za mnou s bouchnutím zavřely a já okamžitě pocítil ten stísněný prostor. Zatěkal jsem pohledem po stěnách, moc dobře jsem si uvědomoval, že tady odtud neuteču. Tvrdým pohledem jsem šlehnul po Enzovi za stolem. Ten jeho výraz, vyškrábal bych mu oči! Taková podpásovka! Naprosto přesně jsem chápal, co právě udělal. Protože teď ze mě udělal svědka a nemusel mi vyhrožovat, abych netušil, co se stane, jestli budu mít ten bláhový nápad mluvit. A ta situace se mi nelíbila, protože být krysa zahnaná v koutě, na to jsem vážně nebyl zvyklý! Nesednul jsem si, čistě proto, abych si udržel alespoň to smítko kontroly, ten hrdej postoj, že prostě neudělám, co chce, i když to bylo blbý dřepnutí si na židli! 
Vzal jsem beze slov do ruky smlouvu nadepsanou mým jménem a zamračil jsem se, ten sráč to plánoval, celou dobu tohle plánoval! 
"Můžu svobodně odejít? Jen tak.." pronesl jsem jízlivě, aniž bych přečetl jediný řádek a přimhouřil oči, kterýma jsem ho sledoval, i když jsem věděl, že tady přestává všechna sranda a nejspíš bych měl padnout na kolena a prosit o milost, ale to se nedělo, nedělo, protože celá ta situace ve mě probouzela jen vetší a větší vztek. Podvedl mě a nehrál podle pravidel. Ale co jsem mohl čekat od mafiána. Nemělo cenu se ptát, co se stane, když nepodepíšu, fantazie jsem měl dost a nepochyboval, že tahle hra je na úplně jiném levelu, než na co jsem byl zvyklý. Místo toho jsem jen hodil smlouvu zpátky na stůl a opřel se o něj rukama, když jsem se vyzývavě a zpupně naklonil přes stůl k němu. Protože jestli čekal, že teď začnu prosit, spletl se. Možná jsem měl strach, měl, zas takový blázen, abych si neuvědomoval závažnost situace jsem nebyl, jenže i přes to jsem nedokázal ovládnout toho sráče v sobě, který prohrával a to bylo něco, co jsem z hloubi duše nenáviděl. "Co chceš za to, že mě necháš svobodně odejít?" 

Sledoval jsem ho pohledem, který jasně odrážel to vítězství, když jsem se neubránil tomu úšklebku. Nesedl si, což mě nepřekvapilo vzhledem k jeho hrdosti a tvrdohlavosti, ale nebylo to to, co mě skutečně pobavilo. Byl to ten jeho výraz, výraz, který nebyl plný toho rozmazleného spratka, nehrála v něm ani ta naivita, laxnost nebo znuděnost. Ne, byl v ní patrný vztek, ty přimhouřené oči, postoj těla, který přestával kontrolovat. Bavil jsem se na té tváři, bavil jsem se o to víc, protože ano, byla to špinavá hra, ale ty byly mou specialitou. Bylo to ale skutečně tak nefér nebo jsi byl až příliš zahleděný do sebe? Překroutil jsem tvoje slova, chtěl jsi dokázat, že jsem, kdo jsem, chtěl jsi vidět víc, celou dobu jsi toužil po těch informacích, toužil po zdroji a teď jsi měl všechno na stříbrném podnose a stejně jsi se neusmíval. Dal jsem ti to, co jsi chtěl, pravdu tvrdou a jasnou, nepřikrášlenou, ale měl jsem dojem, že se ti nelíbila. Chutnala hořčeji než sis představoval? Možná jsem se bavil, ale nedal jsem mu najevo víc než jen ten nepatrný úšklebek a ty jasně zářící tmavé oči. Cítil to, co jsem cítil, když mě odmítal, dobíral si mě, snažil se mě zesměšnit. Ale vážně sis vybral špatného protivníka.
Ale upřímně mě překvapovala jedna věc, ta, co trochu ubírala na té sladkosti téhle malé počínající bitvy, protože jsem si uvědomoval, že tohle rozhodně není konec války. Nebál se. Měl se bát, skutečně se měl bát, protože byl svědkem věcí kteří jiní nedokázali zkousnout. Zvlášť ne někdo, kdo jí zlatou lžící a žije v tom jiném, honosnějším světě. Žil jsem v něm taky, ale naučil jsem se ty, co žijí pod námi, využívat ve svůj prospěch. Lehce jsem pohled přimhouřil, přeměřoval si ho, ten vyzývavý postoj, ta jeho náhlá blízkost. Byl jsi blázen, ale já se přistihl, že mě tahle šílenost přitahuje. Přitahuje způsobem, který jsem neznal a nechápal, ale jasně pociťoval tu neskutečnou spalující touhu donutit tě na ty kolena padnout.
"Zpestření.." Pronesl jsem, když jsem čelil tomu pohledu, neuhýbal té blízkosti ani ve chvíli, kdy se muži odlepily od stěny v tom prudkém gestu zastavit Nikolase a jeho pro ně až příliš důvěrnou blízkost. Střelil jsem po nich pohledem a jasně jim naznačil jejich místa, protože jsem já nebyl ten, kdo bude potřebovat zachránit. "Nelhal jsem ti, Nicku. Budeš mé zpestření. Je to prosté.." Nalistoval jsem pár stranami smlouvy, kde jsem jasně ukázal na jeden odstavec. Nemusel jsem ho klamat, protože to podepíše. Neexistovala jiná možnost jak se dostat ven. Teda jedna ano, nohama napřed.
Zvedl jsem k němu pohled, ten můj byl tvrdý a jasný, protože jsem si nehodlal dělat legraci. "Budeš můj. Budeš mě bavit, dokud toho nebudu mít dost. A já tě za odměnu za to, že jsi viděl všechno tohle, nezabiju" Zajímala mě jeho reakce, protože se nepodobala žádné z těch, které jsem vídal dřív. Nebyl prvním, kdo tuhle smlouvu podepisoval, ačkoliv místo a čas byly rozhodně honosnější. Ne, většina souhlasila dobrovolně, ale ty, tys to prostě měl rád tou složitější cestou, co?
Zvedl jsem se, došel ke skříni za mnou, otevřel ji a vyndal z ní další sametovou krabičku. Podobnou těm, ve kterých jsem mu dával ty dary kterými pohrdal. Položil jsem ji k jeho dlaním, kterými se opíral o stůl a otevřel ji. Zračil se v nich jasný černý obojek se zlatou rolničkou uprostřed. Symbol. Označení. Pokoření. To všechno symbolizoval a já se nemohl dočkat toho, až ho uvidím na tom štíhlém krku. "Podepiš to a nasaď si ho. Hned." Jasný rozkaz, znal důsledky svých rozhodnutí a já mu je nemusel připomínat. Byl jsem netrpělivý a nedočkavý, protože tahle bitva byla na můj vkus moc dlouhá a on jen oddaloval nevyhnutelné. Obešel jsem stůl a bokem se o něj opřel, když jsem se ocitl v Nickově bezprostřední blízkosti. Neměl jsi kam uhnout, můj sladký Nicku. A já si svou výhru vychutnám.

Sledoval jsem ho tím přimhouřeným pohledem, jen víc a víc tiskl čelisti k sobě, jak jsem se snažil potlačit přirozené reakce svého těla, ten odpor a chuť třískat věcmi jako malé děcko, protože ano, to by byla přirozená reakce někoho, kdo prohrává a prohry nemůže vystát, ale nehodlal jsem mu dát další důvod k tomu zasranému vítězoslavnému výrazu, který se mu třpytil v očích a dováděl mě k šílenství, ačkoliv jsem dával najevo jen pramalou míru svého vzteku. Přechytračil mě, nemohl jsem mu to upřít a jen mohl nadávat sám sobě, že jsem za ty roky v poklidu a blahobytu ztratil ostražitost. Nejspíš jsem měl dát na rady svého okolí, měl k němu přistoupit jinak, měl to zarazit, když byl ještě čas, jenže upřímně právě jsem se zalykal tím pocitem porážky, který opravdu chutnal hořce a já si ho už dávno nevybavoval, ale pokud by si myslel, že tohle mě zlomí, tak by se pletl. Protože já nebyl z těch, co by se teď začali litovat a brát svá rozhodnutí zpět. Prohrál jsem bitvu, ale odmítal jsem prohrát válku, jakkoliv bezvýchodná se tato situace mohla jevit. Protože mi nejspíš šlo o život, šlo, jenže to mě nemohlo zastavit. Nemohlo, protože ačkoliv mi všechny ty pocity byly bytostně proti srsti zároveň mi srdce bušilo dychtivě a silně a v hlavě jsem analyzoval všechno, úplně všechno, protože jsem byl v šachu, ale tahle hra ještě zdaleka neskončila. 
Pohlédl jsem na krabičku, kterou přede mě položil a otevřel, díval se na ten obojek a nedokázal zastavit ten výraz, který se mi objevil ve tváři. Protože jsem věděl, že teď překračuju úplně všechny hranice, jenže já se rozhodně netvářil ani pokorně ani oddaně. Ne. Má tvář byla zničehonic naprosto bezvýrazná, chladná a dokonale nečitelná, když jsem naklonil hlavu a jen se ušklíbl, temně a vyzývavě. Protože přece jen jednu věc jsem v rukávu měl a tys to moc dobře věděl. Místo strachu jsem jen zvedl bradu, drze a nepoddajně, když jsem se k němu otočil čelem, neuhnul pohledem a naopak se ještě víc dostal do jeho blízkosti, ačkoliv jsem v zádech cítil ty pohledy, pohledy, které nezaváhají, ale já neměl v plánu ho napadat, mojí zbraní rozhodně nebyly pěsti, ne, já měl v plánu něco mnohem efektivnějšího než barbarské fyzické útoky jako vy. Olízl jsem si rty a jen s tím ledovým výrazem naklonil hlavu. Právě jsem se rozhodl ne šťouchnout, ale rovnou pořádně kopnout do vosího hnízda a čekal jsem následky. Sklonil jsem se a tím směšným zlatým perem vykouzlil na konci smlouvy celé své jméno, div jsem tam nepřihodil srdíčka. Protože jsem nebyl jediný, kdo svého protivníka podceňoval, Enzo. V první řadě jsem byl hráč, šílený a ochotný pro vítězství udělat cokoliv. 
Cokoliv. 
"Nic si nasazovat nebudu, nejsem tvůj čokl. Jsi spokojenej? To je to, cos chtěl? A co dál, vezmeš si to?" dokonce i k mému překvapení na mých rtech hrál provokativní úsměv. "Do toho. Vezmi si to. Násilím, třeba tady na stole." naklonil jsem se k němu a jen si zuby smyslně zkousl spodní ret, putoval pohledem po tom urostlém těle, po muži, kterého jsem z duše nenáviděl a pohrdal naprosto vším, čím byl a zároveň vnímal ten šílený a neovladatelný pocit, který se mi rozléval útrobami. Byl jsem blázen, ale ten pocit.. Zvedl jsem oči a zahleděl se do těch jeho, bez pokory, kterou nejspíš čekal. Protože co jsem mohl ztratit? Bylo to riskantní, ale já nebyl tak úspěšný, protože bych se držel pravidel. Když nic jiného, skutečně jsem cítil jistou formu uznání. Ale to nebralo nic na tom pohrdání, které jsem dal najevo pohozením hlavy. "Možná budu tvoje zpestření, ale tvůj nebudu, protože ti to nedám. Můžeš si vzít, co chceš, ale nevyhraješ. Chceš, abych prosil, abych žadonil a poddal se ti?" znovu jsem se usmál a prsty s hlasitým bouchnutím krabičku zase zavřel. "Sni dál." chladné a strohé, protože tahle hra neskončila, tak do toho, ukaž mi to, ukaž mi všechno, rozdej všechny karty a pak teprve začne ten pravý tanec!

Sledoval jsem ten pohled, ještě dlouho po tom, co se změnil, z toho chladného, na ten vyzývavý, pohrdavý a provokativní, sledoval jsem ho až do chvíle, kdy se sklonil a skutečně tu smlouvu podepsal. Měl jsem se cítit vítězoslavně, ale ten pocit se zase nedostavil. Ne v takové míře v jakém bych ho čekal. Skutečně jsem čekal, že podlehne tak jednoduše? Možná se jen dostavila má netrpělivá stránka, ta horkokrevnost, ten pocit, kdy jsem prostě horlivě šel za tím, co jsem chtěl a vždycky dostal, že jsem nepočítal se situací, která nastane. Ne, částečně mě rozčilovalo, že to s tebou nebude tak jednoduché. Že po tom pohledu, kdy si skousl ret, kdy se přiblížil do té bezprostřední blízkosti, že jsem cítil tu vůni, uvědomoval si horkost sálající z jeho těla i tu neukojenou touhu a nespokojenost z toho, že jsem tě dnešní večer nedostal. Nedáš mi to. Věděl jsem, že mi to nedá, každý jeho pohled bytostně naznačoval, jak mnou pohrdá, a jak s tím souhlasí jen proto, protože musí. Měřil jsem si ho pohledem a skutečně v jednu chvíli uvažoval nad tím, že splním to, co si přeje. Že ho prostě ošukám na tom stole, tvrdě, bezhlavě, tak, že bude prosit, abych nepřestával a sténal dokola moje jméno. A bylo by mi srdečně jedno, že tím splním to, co chce. Ale probralo mě z toho až to jemné klapnutí. To, kdy jsem odvrátil zrak od jeho tváře, od jeho slov, protože jsem si uvědomil, že ti nedám to, co chceš Nicku. Ale skutečně dneska dostanu to, co chci já.
Můj pohled byl chladný a natolik jasný, neodráželo se v něm nic, nic z té výhry, radosti nebo naštvání. Cítil jsem jen ten klid a vyrovnanost, když jsem přejel prsty po krabičce, kterou zavřel. Byl to mžik, protože já neupozorňoval, já neplýtval slovy na výhružky a varování, když se má ruka vymrštila zpátky, chytila ho za loket, otočila a přirazila k té pracovní desce. Svíral jsem mu jeho ruku zkroucenou za zády v nehezkém jistě bolestivém úhlu a tlačil mu loktem na záda, abych ho dostatečně udržel na místě a zablokoval mu svou postavou i nohy. V téhle pozici, bylo by to tak jednoduché, cítil jsem vlastní vzrušení z toho pohledu na to perfektní tělo v té pozici pode mnou, zranitelné a přitom zcela mé. Neodolal jsem, když jsem volnou rukou přejel po oblině jeho pozadí, přes boky, pas, ale nepokračoval jsem v ničem ze svých představ, když jsem otevřel tu krabičku, co tak drze a nerozumně zavřel, vzal z ní ten blyštivý obojek a jen zesílil bolestivý stisk na jeho zádech s tím, jak jsem mu současně drtil i ruku, co měl za zády zkříženou, když jsem zjistil, že si skutečně uvědomil, co chci udělat. Bylo to rychlé a jednoduché nasazení, protože na rozdíl od ostatních obojků se tenhle skutečně dal nasadit velmi jednoduše, jednoduchým zacvaknutím, za to sundat ho, už je trošku náročnější. Mohl jsem ho pustit, ale namísto toho jsem mu vpletl prsty do vlasů, trhl do zadu a zaklonil mu tak hlavu, přiblížil jsem se blízko jeho tváře, dýchal mu do ni, jemně se o ni otřel a chladně se pousmál. "Radil bych ti to nesundávat." Zašeptal jsem a pustil ho stejným nevybíravým způsobem, jakým jsem ho chytil, když jsem se oddálil, obešel stůl, usadil se za něj a sklonil se k podepsaným papírům. Mohl jsem si ho skutečně vzít, ale raději jsem si odepřel pokušení, abych si ho vychutnal později ještě víc. "Dnešní hra je u konce. Teď když dovolíš, mám práci" Nezvedl jsem k němu pohled, ne, když jsem si uvědomoval, že jsem možná vyhrál, ale necítil jsem z toho nic, žádné hluboké zadostiučinění jen jistou dávku frustrace a vzteku z toho, že mě skutečně dostal na místa, kam ještě nikdo před ním. A možná mě to mělo odradit, ale já si uvědomoval, že přesně takhle to chci. Nebyl jsi jako ostatní, Nicku. A budeš se v mé sbírce krásně vyjímat. Nedíval jsem se na něj, když se kolem jeho rukou obmotaly silné paže mé ochranky a vyváděli ho ven. Protože pro dnešní den má pozornost na Nikolase Doubnera skutečně skončila.

Čekal jsem to, věděl jsem, že jsem překročil nastavené meze a zákonitě musel přijít trest, čekal jsem na bolest a skutečně nebyl překvapený, když mě chytil za paži, otočil mě k sobě a donutil mě se před něj ohnout, drtil mi ruku za zády a tlačil mě proti stolu, to gesto, gesto moci a nadvlády, mělo mi to to ukázat, že to on je nade mnou, že to on rozhoduje o mém životě nebo smrti, on je pánem téhle situace, a popravdě ano, chvíli jsem skutečně očekával, že podlehl těm provokacím a ošuká mě, což by nejspíš bylo proti mé vůli, ale zároveň by to bylo jistým způsobem zadostiučinění, protože bych ho donutil jednat zkratkovitě, protože bych ho donutil udělat, co chci já, ale vzápětí mi došlo, co se chystá udělat doopravdy a ano, zazmítal jsem se v jeho sevření, instinktivně, i když jsem dopředu věděl, že to nemá smysl. Svíral mě pevně, bolestivě, nevybíravě, mělo mě to ponížit, mělo mě to vyděsit a nepopírám, že to skutečně bylo značně nepříjemné, jenže zároveň.. sakra, fakt hodně mě to vzrušovalo. Z mých rtů se vydral vzdech a já věděl, že ho nikdo nebude přičítat ničemu jinému než té náhlé a palčivé bolesti, jenže já sám sobě nemohl nalhat, že v tom nebyl značný díl slasti. Protože v mém nitru se skrývalo hodně, hodně temnoty, o které neměl tušení ani velký Lorenzo Verzini. A já mu o tom zcela logicky nehodlal vyprávět. 
Když se ozvalo cvaknutí a já si tím hlasitým polknutím jen potvrdil, že skutečně udělal to, co udělal, přece jen všechny ty pocity, které jsem v tu chvíli cítil, jakkoliv neuvěřitelné a nelogické se zdály být, přehlušil jeden jediný - nenávist. Tohle gesto, tenhle symbol jeho nadvlády nade mnou byl mnohem intenzivnější a pronikavější než bolest, kterou mi způsoboval. Protože ten zatracený obojek byl jako cejch, který ze mě nedělal nic jiného než jeho děvku a všichni kolem to věděli, všichni, i když válka neskončila, tohle byla fyzická připomínka prohry, která bolela víc než ty hrubé doteky. Zaklonil mi násilím hlavu a já jen přivřel oči, nebudeme si nalhávat, že to bylo poprvé, kdy mi někdo něco takového udělal, ale bylo to poprvé, kdy jsem to nedělal dobrovolně a bylo to prostě.. jiné. Ta paradoxní ladnost, lehkost, s jakou celé mé ponížení dokonal, jen jasně poukazovala na fakt, že ani on to nedělá poprvé a z nějakého důvodu mě to prostě popouzelo, snad ještě víc, že jsem z celé té situace byl prostě a jednoduše vzrušený. A aby toho nebylo málo, prostě mě pustil. Pustil! 
Odlepil jsem se od toho zasraného stolu, od stolu, od kterého jsem si snad přál, aby mě skutečně ošukal a klidně si namlouvejme, že jsem ty pocity cítil jen proto, že by to znamenalo jeho pokoření a místo poddajnosti se těm nabušencům vytrhl, protože vyprovodit se umím sám, dík moc! 
Nic jsem neřekl, nenadával, nehádal se, nekřičel, nedělal hysterické scény, neprosil, ani se neomlouval, prostě jen hrdě vztyčil hlavu, ne kvůli němu, moc dobře jsem věděl, že už mi nevěnuje pozornost, další důvod proč být ještě nasranější, ale kvůli všem těm zvědavým očím, které mě nevěřícně sledovaly, když jsem procházel těmi nechutnými chodbami pryč, protože zjevně tohle nebyla standartní situace a byla to také jediná smutná věc, která mě těšila. Že při tom všem jsem se tomu stejně nepoddal. I když teď zůstávalo mnoho nezodpovězených otázek a mnoho příprav, protože další bitvu už neprohraju, Enzo!
Přesun