SMS, chat, mail..

Poklepával jsem koncem zlatého pera s elegantním nápisem Parker do desky stolu, znuděně, v pravidelném rytmu. Obvykle jsem neměl problém s těmito schůzemi, kde se hodiny a hodiny probíraly zisky, ztráty, akcie, obligace, cenné papíry, problémy, ohrožení a kdo víc, co ještě, obvykle jsem prostě způsobně seděl a dělal si strohé poznámky, abych byl připravený řešit okamžitě všechny problémy k Enzově spokojenosti, ale dneska mi to nešlo. Nemohl jsem se soustředit, když jsem sledoval Enza netrpělivě poklepávajícího nohou a zcela očividně myslícího na zcela jiné věci než finanční zisky za duben, které monotónním hlasem v závěsu za dokonale vyladěnou tabulkou přednášel jeho mzdový účetní. Když jsem nad tím tak přemýšlel, ani Dimitrov stojící jako kamenná socha za bossovo zády nevypadal stejně neochvějně jako obvykle a já s pozvednutým obočím zjišťoval, že ten jeho postoj se v pravidelných intervalech rozpadá v těch chvílích, kdy s překvapivou nenápadností kontroluje displej mobilu ve svých rukách. Zajímavé a fascinující zároveň. V místnosti bylo ticho, hlas se vznášel v té samé, uspávající vlně, větrák u tropu se otáčel v pomalých otáčkách a já se přistihl, že mé myšlenky se opět ubírají k tomu blonďákovi, který se tak suverénně nastěhoval ke mě do domu, dokonale mě vykouřil a pak mi ještě odporoval, což mě paradoxně vzrušovalo ještě teď, hodiny po tom, co jsem opustil dům. Opravdu jsem věřil, že když ho neuvidím, když neucítím tu čistou vůni jeho kůže, když se mi nebude vystavovat to drobné, hladké tělo, když mě nebude skenovat ten nečitelný pohled, že si utřídím myšlenky, že si ujasním, co vlastně cítím a blonďák z toho vyjde jako můj nový favorit, který sice báječně zvládá otázky ohledně sexu, ale jinak pro mě nemá žádný větší význam, avšak ačkoliv jsem měl dost problémů, které jsem v tuto chvíli měl řešit, byl to on, ke komu jsem se v myšlenkách jen znovu a znovu vracel. Bylo neobvyklé, abych nad někým přemýšlel tak dlouho a zároveň onen člověk nebyl mým případem, respektive Mikuláš byl, ale já teď více než nad jeho obhajobou přemýšlel nad jeho sladkými, šikovnými ústy a skoro začínal litovat, že jsem ho v té koupelně rovnou neohnul, protože teď jsem měl pouze plnou hlavu hladových představ, ještě umocněných právě tím pocitem, že jsem si ho nevzal a tak má fantazie jela na plné obrátky. Možná to prostě bylo tím, že podobná jednání se vždycky táhla a byla stejně nudná a fádní, ale ačkoliv jsem si držel ten pokerface, znepokojovalo mě, jak snadno těm neznámým pocitům podléhám. Často se mi nestávalo, že by někdo tak moc opájel mou mysl, zvláště ne když se jednalo o další tuctovou tvářičku s laciným, rádoby nevinným úsměvem, ale čím déle jsem nad ním přemýšlel, tím více jsem místo na to, jak můj penis mizel v jeho horkých ústech, myslel na ten pohled, který mi věnoval na konci, když mě naprosto nepřípustně nechal čekat a pak byly jeho oči divoké a vzpurné. 
Můj mobil zavibroval na stole a na okamžik přitáhl oči všech v místnosti, zjevně jsem nebyl jediný, kdo doufal v brzký konec tohoto otravného příspěvku a nedočkavě vyhlížel jakékoliv rozptýlení, ale zatímco ostatní opět otočili kamenné tváře zpět k účetnímu, já mobil vzal do rukou, jen abych přelétl očima email, ve kterém mě Apple informoval o doručení zásilky. Necítil jsem žádný pocit zadostiučinění ani pocit nadřazenosti, když jsem přemýšlel nad tím, jak se asi blonďák tvářil, když tu krabici rozbalil. Nepochyboval jsem o tom, že tyhle věci nikdy v ruce neměl. Ale nedělal jsem to proto, abych ho zahanbil nebo se mu vysmál. Upřímně sobecký důvod to mělo, ale trochu jiný než co si on nejspíš myslel. 
Vytáhl jsem mobil a na neznámé, neuložené číslo napsal krátkou otázku. 

Funguje vše v pořádku? 

Pravdou bylo, že jsem se hodnou chvíli válel na tom koženém obrovském gauči, střídavě sledoval zamyšleně strop a všechny ty Apple věci, co ležely rozbalené ale netknuté na konferenčním stolku. Kromě Iphonu, se kterým jsem si pohrával v rukou a vlastně nevěděl, co s ním moc dělat, kromě toho, že jsem vlastnil něco, po čem jsem toužil vlastně celý svůj život. Být jako všechny ty cool zbohatlický děcka namísto těch odpadlíků, kteří si každý svůj den museli dokazovat vlastní hodnotu, aby se ze všech těch sraček co se na ně valily nezbláznili. Ale teď? Můj život možná byl stejně v hajzlu jako předtím, ale ležel jsem obklopen všemi těmi drahými věcmi a s hořkostí si uvědomoval, že potom se to všechno nějak snáší líp. Ne, neodolal jsem, abych na tom gauči vydržel dlouho, protože namísto té plazmové televize jsem se rozhodl prozkoumávat útroby vily. A tak jsem se ocitl v sakra zajímavých místnostech, tak stokrát se ztratil v těch rozlehlých chodbách, přivřenýma očima sledoval všechen ten překypující luxus, bylo to tak do očí bijící, celé tohle sídlo na mě křičelo, že tohle prostě patří někomu, kdo si to může dovolit. A já jen víc přemýšlel nad tím, kdo vlastně ten Viktor zasranej Hrdina je..
"Vlastní kino?" Krátce jsem se ušklíbl. "A kdo sem chodí, jeho Výsost sama, pouští si tady Harryho Pottera?" Ano, mluvil jsem si pro sebe, protože mi přišlo, že se na mě v těhle velkých div ne trůnních sálech dívají ti tišší diváci a přišel si nepatřičně a zvláštním způsobem nervózně. Lehce jsem se znovu pobaveně ušklíbl při představě Viktora v nažehleném obleku co dlabe popcorn, tlačí nachosky a zapíjí to dietní kolou. Nevím, proč mě ta představa pobavila. A zatímco jsem mířil do další místnosti, kde jsem během dalších několika hodin praktikoval naleštění kulečníkového tága a trefu do děr, které jsem zoufale minul a představoval si, jak to v tomhle pánském salonku praktikují všichni ti stejní snobové jako Viktor sám a zjišťoval, že mi tahle zábava nejenom nevyhovuje, ale zoufale nejde. Nijak jsem se neusmíval, přestal se jakkoliv tvářit, a přesto jsem neodolal, abych se prsty nedotkl té perfektně vyleštěné osvětlené vitríny s hromadou předraženého alkoholu jejichž název mi nic neříkal. Ale lahve tu ležely perfektně naleštěné, netknuté, ležící v těch broušených křišťálových sklenicích. Ne, neodolal jsem a dotýkal se všeho, těch semišových červených křesel, sedaček a vnímal ten hladký a jemný povrch pod bříšky prstů. Mračil jsem se čím dál tím víc, ale nebylo to tím bohatstvím, co mě obklopovalo, ale tím pocitem, co mi to přinášelo. Možná bych se dál pral se svým vlastním svědomím, kdyby mi v kapse těch světlých tepláků něco nezavibrovalo. Chvíli jsem sledoval obrazovku mobilu, která se po chvíli odemkla jen mým obličejem a já rozklikl zprávu od neznámého. Zamračil jsem se na displej ještě víc, jako vážně? To si teď budeme dopisovat? Bylo mi jasné, od koho to je, a že operátor nebo výrobce to nebude.

Ok.

Chvíli jsem sledoval na to jedno strohé slovo, které by bývalo bohatě stačilo, nemusel jsem nic dodávat, ale uvědomoval si, že to já vyťukávám jen další a další slova.

Mám to brát jako poděkování za udělené služby? Nebo spíš jen další z nechutné demonstrace moci a zbohatlického ega? Dělají to všichni zazobanci nebo je to jen Vaše značka, pane Hrdino? Mimochodem, příště bych si přál tu barvu bílýho titanu, myslím, že by mi víc ladil k pleti.

Nevěděl jsem, jestli to pochopí, ale já to chápal dokonale. Tu ironii co čišela z každého jednoho slova. Odměnu za služby, nevnímal mě přeci jen na začátku jako tohle? A ta barva? Jasně, že barva mi byla u zadku, ale nedokázal jsem dál mlčet. Možná jsem si před ním hrál na tu sladkou tvářičku, ale čím dál tím víc se tvářil tak, jak se tvářil, dělal to, co dělal, prosakovala ta má pravá, sarkastická a nepříjemná tvář a já nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. K čemu mi bude když se mu budu podbízet? Věděl jsem, že si dovoluju příliš, že bych měl mlčet a líbat mu nohy, ale já.. Zavrtěl jsem hlavou a sledoval ty dvě odeslané zprávy. Vlastně jsem ani nečekal, že by na ně něco odepsal.

Nevím, jestli to bylo tím, že ta schůze byla tak zoufale nudná nebo v něm vážně cosi bylo, ale když mi přišla odpověď ok a já jen ledabyle chtěl mobil odložit, dokud znovu nezavibroval, nemohl jsem to potlačit. Četl jsem to jednou, podruhé, potřetí, skoro nechápavě si skládal dohromady ta nadmíru ironická slova. Žádné poděkování. Žádné horoucí sliby. Žádné protislužby, kterými si bude chtít koupit jen další a další předražené cetky. Zdálo se mi to, nebo z té zprávy čišelo pohrdání? Fakt ten kluk, kterej přišel v teplácích a ošoupané mikině hrál hru, jako by ho obtěžovalo dostávat tuhle krabici v astronomické částce, o které jsem nepochyboval, že ji nejspíš ani v životě neviděl? Co bylo ale stejně matoucí byl fakt, že čím víc jsem si četl ta drzá, sarkasmem prosycená slova, tím více jsem měl problém udržet ten pokerface. Protože do mého obličeje se z neznámého důvodu tlačil stupidní úsměv, když jsem si představoval toho kluka ve svém domě, jak s tou sladkou, nicméně odměřenou tvářičkou vypisuje. Chtěl jsem ho vidět. Toužil vidět ten výraz, který měl, když krabice dorazila a on ji otevřel. Chtěl jsem ho vidět, když mi psal tuhle tuctovou a přece tolik provokující zprávu. Nevím, fakt nevím, proč mě bavilo číst si tu pubertální odpověď, když jsem čekal další z řady děkovných ód na mou osobu, ale to se nedělo. Bavilo mě to. Líbilo se mi to. Chtěl jsem víc, víc Mikuláše, který se nesnaží se mi zavděčit, protože tenhle drzý kluk z nějakého neznámého důvodu zaujímal mnohem víc pozornosti, než bylo běžné a já bych to rád svedl na tuhle nudnou schůzi, ale nebyl jsem naivní zelenáč. 
Místo toho jsem si s tím dokonale klidným výrazem odkašlal a vyťukal odpověď.  

Smlouva jasně definuje provedené činy jako tvé povinnosti, Mikuláši. Jsou tedy nepoplatné. Demonstrace mého zbohatlického ega by byla přesnější, avšak nezdá se, že bys mé, nazývejme to dále dary, razantně odmítal. O chování ostatních zazobanců nejsem informován, rád bych věřil, že je to pouze má iniciativa. Nová řada se v bílém titanu nevyrábí, nepřišlo mi vhodné darovat ti nižší kvalitu, ale budiž. Pokud tě barva tolik ničí, zařídím výměnu. Ber tu krabici jako vstup do 21. století. Stále jsi předmětem mého vlastnictví a já chci mít přehled o tom, v jakém stavu se mé věci nachází. Líbilo se ti kino? Kulečník? 

Potlačil jsem úšklebek, nepochyboval, že po přečtení té zprávy stráví pár minut hledáním těch skrytých kamer, ale pravdou zůstávalo, že jsem prostě už v servisu vznesl požadavek na sledování jeho mobilu. Chtěl jsem ho mít pod kontrolou? I kdyby ano, neviděl jsem na tom nic špatného, konec konců byl jsem přesvědčen o pravdivosti svých slov a i kdybych ho chtěl natáčet kamerama, neměl moc možností, jak se tomu vyhnout a nejspíš to dobře věděl. Chtěl jsem ho naštvat? S úšklebkem jsem si uvědomoval, že nejspíš ano. Že jsem právě pár dlouhých minut naprosto ignoroval Enzova finančního poradce jen proto, že mi nějaký drzý malý sráč píše ještě drzejší smsky. Jenže ta hra byla lákavá a já věděl, že jsem do toho vstoupil ještě dřív, než jsem znovu otevřel okno konverzace a připsal další větu. 


Pošli fotku, ať mohu sám posoudit stav tvé pleti a barvy tvého mobilu. 

Netušil jsem, co to znamená, co to tu teď předvádím, co vlastně chci, když se objevili to odesláno a posléze zobrazeno a já jen hypnotizoval display a uvědomoval si, že i kdyby napsal zápornou odpověď, donutím ho splnit moje přání. Abych si dokázal tu moc, o které mluvil? Abych ho ponížil? Abych měl fotku té dokonalé tvářičky kdykoliv si zamanu? Abych si mohl představovat, že je někde v mém domě a bude tam, až se vrátím? Neplánoval jsem nad tím přemýšlet, nehodlal se tím déle zabývat, když jsem postranním tlačítkem konverzaci zavřel a zvedl oči k mužům v místnosti vědom si faktu, že rozhodně další informace poslouchat stejně nebudu. Ale to nevadilo. V konečcích prstů mě svrbělo a já jimi jemně přejížděl po dipleyi, protože, Mikuláši, jsem z nepochopitelných důvodů dychtivě očekával tvou odpověď a překvapivě mi bylo jedno, jestli moje požadavky splníš nebo mě pošleš do hajzlu. Protože oboje v sobě neslo jisté kouzlo.

Zpráva mě překvapila, překvapila, když jsem ucítil zavibrování v ruce a znovu upřel pohled na tmavou obrazovku, která se okamžitě rozsvítila a já byl kvůli délce zprávy donucen si ji rozkliknout. Donucen, ne, skutečně jsem chtěl vědět, co se v ní skrývá. Protože na to, jak málo jsi se mnou skutečně mluvil, kromě těch úsečných rozkazů, ses ve zprávách vypisoval víc a já nevěděl, jestli to připisovat spíš tvé práci nebo čemukoliv jinému. A jo, nejspíš i práci, když jsem si přečetl prvních pár řádků, povzdechl si, teatrálně protočil očima a pak se jen lehce ušklíbl, ačkoliv směšného na té zprávě nebylo vůbec, vůbec nic. Ten jeho právnický přednes, bylo to otravné a otravně dlouhé a spisovné, ale ta slova o jeho majetku a kontrole, mě donutilo právě k tomu ironickému úšklebku. Možná jsem se tomu chtěl smát, možná jsem chtěl nad tím vším kroutit hlavou, ale pravdou, kterou jsme věděli oba, Viktore, bylo, že jsi měl pravdu. Patřil jsem ti vším čím jsem byl, dokud nesplatím svůj dluh a ta tvoje prezentace téhle absolutně a nezpochybnitelné moci ve mě způsobila jemné zachvění. Cítil jsem to, jak jsem nasucho polkl, přejel si jazykem po rtu a zjišťoval, co všechno ve mě jen těch pár slov zanechalo. Tu pachuť strachu, ale i očekávání. Očekávání z toho, co všechno budeš chtít. Protože to, co se zatím dělo, bylo zvláštní, nové a nepoznané, něco, co jsem si zakázal a dlouho dlouho odpíral, ta pomyslná hranice, kterou jsem nehodlal překročit.. ale teď. Vyhoupl jsem se drze přímo doprostřed toho kulečníkového stolu, spustil nohy dolů, sklonil se a jen dál a dál skenoval ty řádky, zatímco jsem nohama volně mával ve vzduchu. A najednou rázně přestal, když jsem prudce zvedl hlavu, přimhouřil oči a obezřetně prohlížel celý rozlehlý prostor, každý roh, každou mezeru a cítil se v určitém nebezpečí. Viděl jsi mě? Jak jsi to sakra věděl? Co to bylo za hru? Cítil jsem se, že jsem přišel o svůj bezpečný prostor, o to soukromí a ten pocit, se mi skutečně, ale skutečně nelíbil. Prostě jsem zvedl prostředníček a ukázal ho do prostoru, než jsem sebou flákl zády na onen stůl a vnímal na kůži jeho drsný a zároveň jemný povrch.

Kromě toho přemrštěného ega k tomu přidejme ještě posedlost kontrolou a majetnictví. Tvůj majetek je v pořádku, myslím, že bys mu měl dát trochu prostor.

Skřípal jsem zuby, když jsem vyťukával slovo tvůj a majetek dohromady, ale nedokázal v tom znovu neukázat tu ironii, která ve mě jen víc a víc kořenila a prosakovala na povrch. Pak ale přišla další zpráva. Ta, co mě donutila se zamračit snad ještě víc. Fotku? Tos uhod. V žádným případě.

Promiň, jsem moc zaneprázdněn hledáním skrytých kamer a kreslením mapy než abych se mohl fotit  

Možná jsem věděl, že zacházím daleko a taky jsem si moc dobře uvědomoval, že když bude chtít, tu fotku mu nějakým způsobem budu donucen poslat. A to vědomí mě naprosto a kompletně vytáčelo, stejně ale jako vzrušovalo. Tu mou část, která se téhle hry účastnila ráda, která škádlila toho hada a testovala ty hranice a která nemohla odtrhnout pohled od té obrazovky. Nastalo ticho, mobil jsem zamknul a chvíli tiše seděl na tom stole, uprostřed všeho toho křičícího luxusu, než jsem seskočil a udělal něco, za co jsem se později životně proklínal. Vyfotil svou tvář v jednom ze zrcadel skrývajícím se za těmi naleštěnými vitrínami s alkoholem s mobilem položeným hned vedle své tváře. Když už se mám fotit, pane Hrdino, bude to po mém. A tak jsem neopomněl našpulit pusu a ukázat mu pořádného zdviženého fakáče. Možná jsem byl tvým majetkem, a možná jsem měl hrát tu naivní hloupou sladkou husu. Ale s každým dalším rozkazem, s každým dalším slovem, které ve mě vzbuzovalo tolik protichůdcných pocitů jsem vědět, že tím sladkým naivním klukem už být nechci. Už ne. A tak jsem mu tuhle hořkosladkou fotku poslal, nijak si ji dál neprohlížel, ty oči, co byly jindy prázdné, ale dnes nějakým způsobem jiskřivé a hravé a já odmítal zkoumat důvod toho, proč to tak bylo. A tak jsem se vydal i pryč z téhle prokleté místnosti, která všechno jen zhoršovala a vydal se do kuchyně zjistit, jestli slouží jen k parádě nebo i užitku. Modlil jsem se k tomu druhému.

Nevím, fakt nevím, co jsem si myslel, ale ačkoliv jsem se cítil jako zastydlý puberťák, co puberťák, ani v těch patnácti jsem neměl potřebu někomu vypisovat, obvykle jsem se omezoval na strohé odpovědi, nutné telefonáty a celkově moje konverzace byla nevalná, ale když se ozvalo to zavibrování a na mém Iphonu se rozblikala ikona příchozí zprávy, jen těžko bych mohl tvrdit, že to nepřitáhlo mou pozornost k telefonu. Svádějme to na nudnou schůzi, nehodlal jsem sám před sebou obhajovat, proč jsem si mobil otevřel s takovým zájmem, jen abych si mohl přečíst smsku od drzého nevychovaného spratka, kterým Mikuláš bezesporu byl. Byl a já se přesto přistihl, jak se jen po té první zprávě škodolibě ušklíbám. Z té zprávy to čišelo, vztek, frustrace, ironie a cynismus a mě se to líbilo, sakra, jak mě se líbilo, že nepřišla žádná podbízivá odpověď, žádné velebení ega, žádný laciný kompliment, protože ačkoliv sice udělal přesně to, co jsem chtěl a zcela očividně reagoval na podtext mojí zprávy, zároveň v tom byl ten kus malého sráče, kterého jsem z nějakého neznámého důvodu toužil poznat. A nebudeme si nalhávat, že slovní spojení tvůj majetek ve mě nevyvolávalo jisté zadostiučinění. Něco v něm bylo, ta křehká nevinnost, která se snoubila s až extrémní realitou, ten kluk neváhal přiznat mě i sobě fakt, že je můj majetek a já cítil jeho frustraci, ale nehrál si na nic, nepředstíral to, nesnažil se tomu utéct a toho jsem si musel cenit. Možná byl ubohý sráč z ulice, jemuž hrozilo vězení, ale zároveň měl větší koule žít s těmi kartami, které měl, než většina těch mocných mužů v téhle místnosti. Zajímavé, vážně. 
Nepřekvapilo mě, že mě druhou zprávou tak nějak poslal do hajzlu a s překvapením zjišťoval, že mi to tak vyhovuje. Ačkoliv ten smajlík si mohl odpustit, nejsem jeho třináctiletá ségra. Dovolil si vůbec někdy někdo mi poslat smajlík? Zjevně jsem na ten mobil zvedal obočí až příliš nevěřícně, protože Enzův řidič se s odkašláním zeptal, jestli je všechno v pořádku. Odvětil jsem mu pouze strohým kývnutím, snad bych ten mobil konečně odložil a přestal si hrát na závislého puberťáka, který bez instagramu nedá ani ránu, ale to by nesměl mobil cinknout po třetí, a když jsem rozklikl nejnovější zprávu, už jsem se opravdu regulérně ušklíbl. Protože z nějakého důvodu jsem neměl jen pocit zadostiučinění, z nějakého důvodu jsem cítil ten osten vzrušení, který projel mým tělem, zatímco jsem si nepokrytě přibližoval tu fotku a jen si musel nelibě přiznat, že ta sladká tvářička se mnou dělá mnohem větší divy, než bych byl ochotný přiznat. Protože dlouho se mi nestalo, že by mě někdo dokázal vzrušit jen tím, že mi pošle fotku, navíc tak zatraceně nevinnou. Uvědomoval jsem si, jak naivní je se dívat na tuhle dětinskou fotku, kde špulí rty a ukazuje prostředníček, ale čím víc jsem se na nic díval, tím víc jsem nacházel ty detaily, jeho pohled, nakrčený koutek rtů, jemné vlasy, bylo to naivní, ale i přesto jsem nemohl potlačit ten pocit touhy to tu prostě zabalit a jít, jít za ním, znovu zkusit objevit to kouzlo, které nade mnou z nějakého důvodu měl, i když mě ve skutečnosti jen vytáčel a provokoval. Jenže v tom nejspíš celé to kouzlo bylo. Bylo to jaksi nové a nepoznané a já.. prostě jsem chtěl víc. 

Barva i můj majetek vypadají v pořádku, neshledávám na nich nic nepatřičného. Kromě toho stupidního špulení pusy a neslušných gest. Věděl jsi, že urážka veřejného činitele je trestný čin? Až budeme u soudu, radši jen seď, mlč a buď hezký. Nechceš přitěžující okolnosti. I tak je tvůj dluh velký.

Všímal jsem si, jak se po mě otáčí nejbližší muži v tmavých oblecích a nespokojeně mlaskají, oni se rozhodně cítili uraženi mým chováním, které nebylo v souladu s veleváženým panem Verzini, ale oni i Enzo také věděli, že já nejsem jako oni. Já nejsem jeho pes, který slepě poslouchá příkazy. Enzo mě potřeboval a do té doby, dokud nebude mít nic proti mě, mohl jsem si dovolit věci, o kterých se těmhle mužům ani nesnilo, třebaže Dimitrovův pohled mě jasně varoval. S pozvednutým obočím jsem se zadíval na jeho sinalý obličej, samozřejmě jsem věděl o té noční přestřelce a tím pohledem jsem mu dával jasně najevo, ať si hledí svých problémů, má jich dost. Já měl před prahem zameteno, protože do mého perfektně organizovaného života nepatřilo ani smítko. Člověk byl totiž skutečně mocný až ve chvíli, kdy byl svým vlastním pánem a to se o vás chudácích říct nedalo.

Kamera je jen u hlavního vchodu. Nemám potřebu tě stalkovat. Oba víme, že mi ty fotky pošleš dobrovolně. Co tak jednu na kuchyňské lince?

Tentokrát jsem mobil skutečně odložil a s otráveným pohledem se věnoval Enzovo dodavatelům, protože bych asi měl více dbát na svou výborně placenou práci, ačkoliv provokovat to štěně byla nejspíš mnohem větší zábava.

Prohlížel jsem si tu obrovskou kuchyň, upřímně řečeno, bylo tady ale něco ne obřího? Všechny ty místnosti s těmi vysokými stropy, pozlacenými lustry, ta okázalost smíchaná se vší tou moderní technikou. Mohl jsem tady tančit, snad i jezdit na koni a stejně bych měl ještě pořád dost prostoru. Nevěděl jsem, co to se mnou dělá. To, že jsem nad vším tím luxusem stále ještě nakrčoval obočí, ale přesto nedokázal zastavit ten zvláštní, neznámý a přesto moc dobče známý pocit ve své hrudi, kde mě naprosto nepochopitelně lákalo všechno vidět, zkusit, osahat, vtisknout si do paměti něco, o čem jsem jen snil. A možná bylo hořké a plné zášti a závisti, že jsem to neměl zatímco on měl všechno a evidentně už ho to ani netrápilo. Ale víc převažoval ten pocit, kdy jsem mohl alespoň na těch pár momentů, kdy mě nikdo, nebo dejme tomu nikdo kromě Viktora, nemohl vidět. Jak vnímám a mazlím se se vším, co jsem tady viděl namísto toho, abych seděl zavřený v pokoji a protestativně se nedotýkal ničeho. Přejel jsem prsty po hladkém chladném povrchu těžkého šedého mramoru na kuchyňském pultu, směšně se ušklíbl na ty zlaté kohoutky u dřezu a pak s nějakou nadějí a kručícím žaludkem zabloudil do lednice. A když jsem jí otevřel, k mé smůle jsem v ní nenašel vůbec, ale vůbec nic užitečného. To jako nejí? Nebo je to jako v těch amerických filmech, kde mají krásné, načančané kuchyně, ale ve skutečnosti jsou tak krásné a načančané jen proto, že v nich nikdo nežije ani nevaří? Byl to i tvůj případ? Nakrčil jsem nespokojeně rty a dveře s povzdechem zavřel, než jsem znovu ucítil ty jemné vibrace. Nechtěl jsem se dívat, vážně nechtěl, nechtěl číst jeho další poučky a právnické obraty, ale zároveň byl jistým způsobem zvědavý, co říká na tu poslanou fotku. Přelétl jsem pohledem první řádky a zjistil, že mě s tou hatmatilkou znovu nezklamal. Jedna věc mě ale přeci jen donutila se ušklíbnout, možná hořce, možná pobaveně, možná i potěšeně. Hezký.. Slyšel jsem tohle hodněkrát, když mi všichni sahali na ten jemný obličej, mapovaly ho prsty, zatímco jsem je pozoroval tím pečlivě skrývaným ostražitým pohledem. Ale u něj.. Nevím, nevím, proč jsem chtěl, abych z úst Viktora Hrdiny slyšel hezký a cítil se u toho jinak.. Nejspíš bych na to ani neodepsal, ale pravdou bylo, že jsem neměl co jiného na práci a když jsem se znovu vyhoupnul na tu kuchyňskou linku a ukořistil z mísy vedle to perfektně naleštěné jablko, znovu jsem se podíval na obrazovku, kde se objevila další zpráva. Nutně říct, že mi to jablko div nezaskočilo po přečtení obsahu a po tom, co jsem se znovu rozhlédl a zjišťoval, jak sakra ví, kde jsem! Měl tady nějaká čidla pohybu když ne kamery? Lehce jsem se ušklíbl. Nejsi stalker, ale přitom perfektně jasně víš o veškerém mém pohybu, jasně, jasně.
Svrběly mě prsty v odpověď, tentokrát ho skutečně do hajzlu poslat, nejsem tady na to, abych mu předváděl nějaké zhýralé soukromé album nebo co s těma fotkama chtěl dělat. Nestál jsem ani o přehlídku tohohle očividného ponižování a moci. Ne, houpal jsem nohama ve vzduchu, vztekle chroupal jablko a na několik minut předstíral, že mi tahle zpráva vůbec nedorazila.
Ale během těch pár minut jsem se namísto jasného zapírání přistihl, jak přemýšlím nad tím, jak by ta fotka mohla vypadat. Co by chtěl vidět. Co bych mu já chtěl ukázat. A tak jsem se na lince pohodlněji uvelebil, natáčel na sebe telefon, vyzkoušel pár fotek které jsem rázem zavrhl, proč mi na tom vůbec záleželo, Na tom vlezlém pocitu, abych znovu slyšel to blbé slovo, co jsem vlastně ve skutečnosti nesnášel? Zajet si rukou pod to bílé tričko a vyhrnout ho dostatečně vysoko, aby odhalovalo holou kůži a dostatečně nízko, aby nechalo dveře fantazii. Nevím, proč jsem se kousal na té fotce do rtu a zároveň se jemně pousmál, nevím, proč jsem si během toho představoval jiné, naprosto jiné věci.. a pak tu fotku prostě odeslal. Během pár minut jsem sledoval svůj obličej z obrazovky telefonu, obličej, co byl sladký, ale nebylo to jen to. Byl hravý, byl vyzývavý, byl tolik jiný než ten který jsem běžně ukazoval spolu s tím, co a jak jsem ukazoval. Sakra. Bylo mi to jedno? Nebo jsem to chtěl podle svých pravidel?

Chvíli jsem mlčel, možná vypadalo, že k tomu nic nedodám, ale to bych přeci nebyl já, já s tebou, Viktore, abych plnil tvá přání jen tak bez odezvy.

Jsem rád, že si o mě myslíš, že jsem hezký, Viktore. Je tahle fotka dostačující?

Lehce jsem se ušklíbl, možná ta zpráva měla být ironická, ale ve skutečnosti. Zíral jsem na obrazovku, na těch pár zpráv a uvědomil si, že to možná vypadá, že nic nedodám. Nebo že možná ani on neodpoví a z toho zasnění mě probral až můj kručící žaludek.

Až tě ta trapná zbohatlická schůze nebo co to děláš přestane bavit, mohl bys mi říct, kde najdu něco k jídlu? Tvá kuchyň vypadá, že jí nikdo nepoužíval roky. Kdybych si mohl vybrat, čína by celkem bodla.

Ne, toho smajlíka na závěr jsem si rozhodně neodpustil, protože nežijeme přece ve 21.století? Děkuju, pane Hrdino! S dalším úšklebkem jsem telefon vypnul, strčil do kapsy a rozhodl se sebou plácnout na ten obří kožený gauč a zjistit, jak se ovládá ta obří plazmová telka! Nevím, jestli tohle měl být trest, jestli jsem se měl cítit na dně z toho, kam jsem se dostal. Co to ze mě dělalo.. Ale z nějakého důvodu, který bych nikdy nikomu nahlas nevyřkl, mi to nepřišlo tak hrozné, dokud si nevymyslí něco, co se mi líbit nebude. Nebo..?

Vážně jsem si řekl, že ten telefon nechám na pokoji minimálně do konce schůze, tak proč jsem ho bral do ruky sotva se ozvalo to známé zavibrování a Iphone se roztančil po desce stolu? Nevím, takový jsem obvykle nebyl, samozřejmě jsem tu a tam elektroniku využíval na důležité hovory nebo jednání, ale soukromá korespondence uprostřed porady s mafiánským klanem? Evidentně bylo na čase z toho obláčku spadnout, jestli jsem si nechtěl udělat nebezpečné nepřátele. Enzo už ale taky koukal celkem otráveně a já ho znal už natolik dobře, abych věděl, že o nejnovějších obchodních transakcích rozhodně nepřemýšlí a možná proto jsem si dovolil znovu mobil zvednout a odemknout. Ta fotka, která na mě vyskočila, mě donutila zvednout mírně pravý koutek rtů, sakra Mikuláši, bylo neskutečné jak se v té jediné fotce snoubila ta nevinnost a křehkost jeho téměř dívčího vzhledu a s tím podtónem naprostého záměru a provokace, když mě jeho ruka pod tím světlým tričkem okamžitě nalákala k tomu proužku dokonalé kůže, jenž jen decentně odhalovala to málo, které budilo můj zájem, aniž by to celé působilo vyzývavě nebo vulgárně. Uměl v tom chodit, z toho pohledu, z toho jemného úsměvu a stisknutého rtu křičelo, že moc dobře ví, co dělá, ten záměr, možná vypadal jako nevinný anděl, ale andělé v jiných neprobouzejí tyhle pocity a tys to moc dobře věděl, tvůj pohled, ten jediný prozrazoval tu hravost a drzost, nejspíš to byl jen výsměch, jen další pokus převzít si zpět tu trochu kontroly, ale mě bylo upřímně poměrně jedno, s jakým cílem to vlastně dělal, protože naplňoval má přání a ještě tomu přidával cosi peprného na vrch. Ten kluk byl jiná liga a moc dobře to o sobě věděl, zatímco já si uvědomoval, že tohle rozhodně není naposledy, co si tuhle fotku prohlížím. Protože jen málokdo mě dokázal vzrušit něčím tak bezvýznamným jako byl ten němý příslib, který se skrýval tak umně schovaný do těch drobných gest. 

Zcela očividně myslím. Stejně jako ty moc dobře víš, že na této fotce jsi sexy. Ale to byl záměr, ne? Pro zatím je uspokojivá. 

Odepsal jsem bez přemýšlení, neměl jsem problém přiznat tak očividný fakt, jakože je hezký. Hezký, to bylo nejspíš příliš obyčejné slovo pro někoho jako on a já se jen ušklíbl, beztak to musel slýchávat celý život, ten sladký obličej, oba jsem věděli, že to je tvá hlavní zbraň, a přesto jsem si byl vědom faktu, že se na něj namotávám stejně jako těch tisíc přede mnou. Byla to hra, nedělal jsem si iluze, že tenhle sladký blonďáček nemá v plánu mě jen využít, rozhodně jsem v tom nehledal nic víc, ale pokud tomu tak skutečně bylo, netušil, s kým si zahrává. Protože já si na rozdíl od mnoha jiných uměl přiznat své dobré i špatné vlastnosti a nestyděl jsem se za svou sobeckost a panovačnost, za tu neomalenost, se kterou jsem si bral, co jsem chtěl, protože jsem se nedřel jen kvůli dobrému pocitu a nehodlal se tvářit, že jsem průměrnej chlap, když jsem byl nesporně v té elitě, kam stejně všichni chtějí dosáhnout. Tak jsem jako jiní bohatí otravové nehrál divadlo s charitou a dobrými skutky, které všichni jen dělali pro svůj vlastní lepší pocit, byl to problém? Jestli jo, mě to bylo fuk. 

Nepoužíval. Moje kuchařka šla do důchodu. 

Připojil jsem druhou strohou zprávu, nerozepisoval se o tom, že tu starou rašpli, která nadávala, že z toho jezení ve stoje budu mít vředy a není nad poctivý domácí vývar, jsem měl vlastně dost rád a užíval si tu společnost, kterou mi v té obrovské kuchyni tak ráda dělala, jen aby mi vyprávěla o svých vnucích, zatímco jsem jedl svíčkovou a vůbec ji neposlouchal. Nebudu sentimentální, ale to jsem si měl domů objednávat pro jednoho a užívat si svou obrovskou jídelnu? Nepotřeboval jsem společnost, jen mi přišlo, že je to ztráta času, takže místo placení kuchařky jsem prostě jedl mimo dům a pardon, nepočítal jsem s tím, že by někdo další plánoval využívat moji kuchyň. Jak se zdálo, tento problém budu muset do budoucna také vyřešit. Bylo divné přemýšlet nad tím, že v mém domě, který byl luxusní a okázalý, skutečně bude někdo, kdo všechny ty nesmysly, které pouze měly evokovat mou moc a bohatství, bude opravdu využívat. Uvědomoval jsem si, že chci Mikuláše vidět ve všech těch místnostech, perfektně uklizených a načančaných, jak leží na tom příliš velkém gauči nebo si pouští nějaký trapný béčkový film v tom kině, nevím, netuším, proč jsem tuhle touhu cítil, proč jsem si představoval ty oči, které v tom rádoby znuděném obličeji doslova jiskřily a já dokázal pochopit proč. Možná jsem byl penězi znuděný zmetek, ale tím jsem nebýval vždycky. Teď jsem byl rozmazlený milionář, kterého právě teď přestalo bavit dělat, že tahle schůze má nějaký smysl. 
Bez varování jsem vstal a upravil si dokonale padnoucí oblek, pomalu, skoro až drze, zatímco jsem na sobě cítil všechny ty pohledy, vnímal to dokonalé ticho, zatímco jsem si dal načas, upravil si manžetové knoflíčky a věděl, že Enza to na jednu stranu bude jistě vytáčet a na druhou ocení to drobné, perfekcionalistické gesto, byla to jen hra, ukázka moci, zdůraznění faktu, že vy jste poskoci a já partner. Konečně jsem zvedl hlavu a zahleděl se na svého klienta. 
"Mám jednání, když dovolíš." možná jsem říkal tuto slušnou, diplomatickou frázi, ale rozhodně jsem nečekal na jeho odpověď, když jsem si prostě vzal své věci a rozešel se s rukou v kapse padnoucích kalhot z místnosti. Nejspíš nikdy jsem nepřerušil jednání kvůli něčemu tak triviálnímu, ale nudil jsem se a z nějakého důvodu se po hodně dlouhé době těšil, až se do své vily zase vrátím. 

Skončil jsem, cestou pošlu kurýra, snad bude jeho milost spokojená. 

Vyťukal jsem cestou do porsche, odkud jsem objednal nejen celé degustační menu z čínské restaurace v centru, ale taky pár tašek s nějakým normálním jídlem a expresním dodáním. Nechtěl jsem přemýšlet, proč to dělám nebo co to vlastně znamená, ale z nějakého důvodu mi to prostě dělalo dětinskou radost a já nebyl z těch, kteří by si odpustili potěšení, když ho měli na dosah. 
Přesun