Bar & noční klub Spicy

Už jsem si myslel, že se skutečně dostanu dolů bez úhony, kdyby se můj nejlepší kámoš nerozhodl hrát si na kazatele. Ale no tak, Dominiku, nekaž mi to krásné ráno. Otočil jsem se k němu a čelil tomu naštvanému pohledu, pátral jsem v těch tmavých očích a rozhodně nesklopil hlavu. Ne, naštvala mě jeho slova, kolikrát jsem od něj slyšel, ať upustím páru, ať najdu ztracené koule a teď najednou tohle? Ta přednáška mě vytočila a nebylo to jen tím faktem, že mi tráva začala zamlžovat mysl. Nikdy jsem neuměl jednat chladně a normálně, neměl jsem ty stavy, kdy čumíte do blba nebo se smějete, u mě ten smích vydržel jen do doby, dokud se někdo nezačal srát do věcí, do kterých mu nic nebylo. A jo, nic se neměnilo na faktu, že jsem mu byl vděčnej. I teď, i teď jsem si uvědomoval, že to byl on, kdo mě z toho všeho tahal, kdo zůstal, ačkoliv jsem ho posílal do hajzlu, nadával mu a ničil i jeho život. Ale byl to můj život a já už odmítal dál hrát toho hodnýho kluka.
"Mám to pod kontrolou.." Můj hlas zněl podivně cize, temněji a rázněji než dřív. Mluvil jsem ale vážně, přešel ten smích, protože tentokrát to dopadne jinak. Tentokrát si tu vlnu budu užívat a nebudu se utápět v tom všem. Tentokrát to bude jiné.. Snad i proto jsem prudce setřásl jeho ruku ze svého ramene a o krok ustoupil.
"Nech si tu přednášku pro někoho, kdo o ní stojí. Myslíš si, že si to nepamatuju? Moc dobře si to pamatuju, na každej podělanej den v léčebně! Ale stejně tak si pamatuju každej jeden den z těch deseti let svýho podělanýho života ve který jsem si hrál na někoho, kdo nejsem. Neříkals to sám? Nebylo těch lží už dost? Neměl jsem najít ty ztracený koule? Co, Dominiku?" Věděl jsem, že na něj vyjíždím zcela bez důvodu a na rty se mi draly i jiné poznámky. I to, že ho doprdele platím od práce a ne od přednášek. Ale něco mě na krátko zastavilo. Možná ten jeho pohled, možná ta vzpomínka na dny, kdy jsem prosil o konec, než snášet tu nekonečnou bolest? Přivřel jsem oči, ale nakonec zavrtěl hlavou.
"Já, hele, byl to těžkej tejden. Musel jsem. Ten poslední zátah, málem to tady celý zavřely, s Ančou už to nedávám, všechno je totálně v hajzlu.." Vjel jsem si rukou do tmavých vlasů a prudce vydechl. Nakonec jsem se ale jen pousmál a zvedl k němu pohled. "Hele, slibuju, že se na trénink příští týden zastavím a dáš mi za trest pořádně do těla, jo? Ale teď když dovolíš, mám tam práci.." Spiklenecky jsem na něj mrknul, nechtěl jsem si na něj vylévat vztek, nedokázal to kontrolovat. Stejně jako jsem věděl, že na trénink už nedojdu. Další lež za lží, ale nebyl můj život celý jen jedna velká fraška? Takže tohle nikomu neublíží.

Sledoval jsem ho, pozornýma očima jsem sledoval každý jeho pohyb, každé gesto, každou emoci v jeho tváři, každý skelný pohled. A jen víc a víc chápal, že tohle bude neskutečnej průser. Můj pohled byl tvrdý, nesoudil jsem ho, nevyčítal mu to, neřval ani nic takovýho, mlčel jsem a jen mu tím pohledem dával najevo, že mu nic z toho nevěřím. Strávil jsem tolik času s alkoholikama, narkomanama, slyšel tolik podobných lží, tolik slibů a sladkých výmluv, ale já to už znal, Patriku. Já věděl, jak to chodí a nevěřil jsem ničemu z toho. Jenže zároveň jsem cítil, že má pravdu. Že jsem to byl já, kdo mu tisíckrát zopakoval, ať s tím něco dělá, že Andule není zavázanej, že nemusí doma hlídat kočky a žrát saláty, ale možná to byla chyba. Možná jsi prostě neuměl žít tak nějak na půl. Možná to pro tebe prostě vždycky bylo buď všechno nebo nic. 
"Jasně.." moje odpověď zněla chladně a odtažitě. Ne, já věděl, že nemám právo mu nic vyčítat a ani jsem to neměl v úmyslu. Chtěl jsem věřit, že to tentokrát bude jiný, že tentokrát se nebudeš tak ničit, že jsi dospěl, že ty démony nějak udržíš, ale víš co? Myslím, že jsme se oba krmili jen tou samou bláhovou představou. Povzdechl jsem si, protože to byly jen další problémy, další věc, kterou se budu snažit nechat být, další věc, která mi ublíží, až mi budeš vyčítat, že je to moje vina, až budeš tvrdit, že to není moje věc, až tě přestanu poznávat, ale to nic neměnilo na tom, že i když to všechno uděláš, já tu budu. Protože já pořád věřil, že to s tebou není ztracený.
Ještě jednou jsem ho chytil za paži a podíval se mu zpříma do očí. Možná mě za to budeš nenávidět, možná mi vyčteš moje chyby, ale já ti to zrcadlo stejně nastavím. Protože jsi můj kámoš a mám tě rád. 
"Dej si pozor. Čím výš letíš, tím tvrději pak padáš.." s tím jsem ho pustil, típnul cigáro a vydal se pryč, znovu zkusit svoje štěstí na policajtech, protože mi nic jinýho stejně nezbývalo!

"Teda.. fakt to nebyly mojita?" zatímco se hezká brunetka s culením ptala kamarádek, které svorně vrtěly hlavou, já nahodil výraz překvapeného utrpení. Už zase?! Holkám se mě asi zželelo a tak si neobjednané drinky vzaly i tak a já, abych zakryl černé svědomí, jsem potupně souhlasil, že se s nima vyfotím, aby to na instáči mohly prezentovat jako setkání s mým bratrem. Toliko k mému slavnému večeru! Měl jsem být šťastný, měl jsem slavit, měl jsem si užívat svoji výhru, ale ne, nic z toho se nedělo a mě snad ani netěšil ten fakt, že jsem vyhrál tu stupidní sázku a ten pardubickej nádiva mě bude muset uznat. Jo, protože ten pardubickej nádiva byl to jediný, na co jsem dokázal myslet a rozhodně to nebylo v souvislosti s hokejem. 
Jenže čím víc jsem o tom přemýšlel, a že od té doby, co jsem odešel ze stadionu to už bylo pár hodin, tím víc jsem zjišťoval, že vlastně nevím, v jakém kontextu ho vlastně beru. Byl jsem zmatený, dokonale zmatený těmi pocity, protichůdnými, nejasnými, které mi vůbec neusnadňovaly ten způsob, jak jsem ho měl vnímat. Věděl jsem, že ho určitým způsobem fakt nesnáším a opovrhuju tou jeho hroznou povahou, štval mě a vytáčel, ale na druhou stranu jsem ho v něčem taky respektoval a ty vzájemné provokace si užíval. Snad by se dalo mluvit o nějaké formě brutálního přátelství nebo pokřiveném uznání, jenže teď, poslední dobou, se mi tam míchaly ještě pocity jiné, které jsem ještě neuměl nazvat. Něco, co jsem ke klukovi rozhodně cítit neměl, ale přesto to tam bylo a on mi tím, že mě jednoznačně neodstrčil a nezmlátil mě, dal do hlavy jen další a další brouky. 
Místo do police jsem vyleštěnou skleničku postavil nepřítomně kamsi do vzduchoprázdna a jen ten zvuk tříštícího se skla mě dokázal zase vrátit zpátky do reality. Povzdechl jsem si, hodil omluvný pohled na Sandru, která zakoulela očima a doporučila mi, ať si to s tou holkou rychle vyřeším, a šel radši zametat. Jasně, kdyby to bylo tak jednoduchý! A to nemluvíme o chvíli, kdy jsem na sobě ucítil čísi upřený pohled a jak v nějaký podělaný romantický komedii zvedl hlavu, jen abych se střetl s jeho pohledem ve chvíli, kdy vstoupil do baru. Snažil jsem se držet ten pokerface, ale žalostně jsem selhával, když jsem si vybavil ty pevné paže, které mě odpoledne přirazily ke zdi a já si zděšeně uvědomil, že jsem netoužil po ničem jiném, než aby to udělal znovu, což mi vehnalo červeň do tváře rychlostí blesku. Toliko k mému slavnému pocitu vítězství..

Vešel jsem do baru, možná jsem se tvářil nezaujatě, když jsem pohledem přejížděl lidi kolem, ale pravdou bylo, že jsem měl skutečně velmi velmi dobrou náladu. Ne, nebylo to jen tím vyhýbavým pohledem, který mi věnoval můj oblíbený hnědovlásek na baru, ale také tím vědomím, že tu roztomile rozčílenou tvář rozhodně neuvidím naposledy. Ne, události se daly do pohybu rychlostí, kterou jsem nečekal, když mi několik hodin po zápase zazvonil telefon a já si uvědomil, že má budoucnost se začíná skládat přesně tak, jak jsem si vysnil, pro co jsem dřel, pro co jsem si šel do úmoru přes všechny ty mrtvoly, přes všechny ty kudly do zad, přes všechny ty pomluvy a zášť, která mě dovedla jen do tohohle místa. Snad i proto jsem vyndal ruce z kapes černých kalhot, když jsem se lokty opřel o bar, abych naklonil hlavu a pohledem namísto z hnědovláska přejel dámské osazenstvo, co si ho prohlíželo s neskrývavým zájmem, když se z jejich namalovaných rtů linuly útržky písní, které rozhodně nepatřily tomuhle majiteli.
"Nerad vás zklamu dámy, ale tenhle Bauer si zpívá leda tak ve sprše." Má slova možná vyznívala urážlivě, ale neměl jsem dnes v úmyslu ho tolik urážet, protože já nezapomínal na to, co jsem slíbil. Když jsem si všiml, že se na mě upřely jejich pohledy, které jen čekaly, co vyplodím, já se jen pobaveně ušklíbl, když jsem zapřel ruce o bar, vyhoupl se na něj a skutečně se na něj ke zděšení všech přítomných barmanů postavil. Vzal jsem jednu ze skleniček na mojito dámám a dlouhou lžičkou do ní zaťukal, abych na sebe obrátil zbytek pozornosti. Všichni se nejspíš děsily, co mám v plánu a já jim to nebral, když jsem rukou ukázal na hnědovláska, který zděšeně svíral držák smetáku. "Hele, možná vypadá jako ten známej raper a nejspíš je trochu naivní a občas si splete cuba libre s knihovnou, ale.." Svůj úsměv jsem rozšířil, když jsem si prohlížel ten sladký zmatený obličej, jak se na něj začaly upírat všechny oči z baru. Ne, já na nic nečekal, když jsem si dal se svou dramatickou odmlkou záležet. Ne, rozhodně jsem nehodlal to protahovat, nehodlal dělat, že ta sázka nikdy neexistovala, nehodlal si honit ego, prohrál jsem, prohrál, protože tenhle pitomej srdcař na tom ledu nechal dneska víc než já. A ač se mi to hořce polykalo, protože prohra mi nechutnala v žádné podobě, věděl jsem, že díky tomu, co tam předváděl, mohla moje hvězda zářit ještě víc. A já si tak mohl dovolit pronášet slova, co jsem pronášel, když má dnešní prohra byla víc než výhra. V očích těch manažerů a trenérů. Takže dík, Bauer. Tohle mi rozhodně srdce netrhá.
"Ale zároveň je to ten největší srdcař a dříč, je to hrdina Sparťanského hokeje, který mi dneska na ledě ukázkovým hitem dokázal, že se umí víc než jenom klouzat. Takže jo, tohle je Michal Bauer a dneska byl lepší, hokejistou než já a jednou, jednou dámy, si jeho jméno budete tetovat na prsa.." S úšklebkem jsem seskočil z baru, ale na místo abych seskočil zpátky mimo bar, jsem skočil přímo k hnědovláskovi, kterého jsem celým tímhle divadlem dostal natolik, že nejspíš ani neprotestoval, když jsem se k němu naklonil, tak blízko, že jsem znovu cítil jeho blízkost a vůni, stejně jako ve sprše a stejně jako tam mě to nenechávalo klidné, když se do mě jeho oči zabodly. Ale já namísto toho vzal flašku ginu za ním, hodil popuzené obsluze kartu, aby si tuhle trapnost z ní mohly odečíst, vrátil se zpátky k dámám, co zatím z Michala nespouštěly pohled a s úšklebkem jim rozléval právě otevřenou flašku.
"Tak se vykašlejte na rapery, tenhle vám ukáže ty pravé hokejové hity pěkně zblízka.. viď, Bauer?" Natočil jsem hlavu na stranu v tiché výzvě, když jsem pozoroval tu tvář. Nebo tě vzrušuje něco jiného? Nakonec jsem ten úsměv z tváře smazal a sám si nalil do prázdné sklenice. Většina baru začala křičet a jásat, jiná na mě házela pohoršené pohledy, ale mě to dnes bylo jedno. Nikdy jsme to nedělal, nenechal se vyprovokovat k těmhle dětinskostem, nepotřeboval si hrát nebo se kamarádit, ale s ním a dnes.. Ne, dokud se na mě budeš dívat takhle, budu tě milerád znovu a znovu rozčilovat, prcku.

Byl jsem v baru už nějakou dobu, vyřizoval si pracovní emaily, zuřivě projížděl instáč NickName a jen se chvílemi mračil, když jsem porovnával počty našich zhlédnutí. Upřímně ne, fakt jsem netušil, co přesně ten pitomec má a já ne. Jo, byl vážně sladká tvářička, to jsem mu musel nechat, ale tak sakra, byl to jenom puberťák, co hrál trapný střílečky a vydělával si na turnaji s korejskejma holkama! Ne, Nicka jsem fakt fakt hodně neměl rád a věděl, že nevraživost je vzájemná, ale možná právě proto bylo celkem ironické, že jediný důvod, proč jsem byl zase zpátky v Čechách, byl on. Protože když vám Nike nabídne, že pro ně máte nafotit zbrusu novou kolekci, neřeknete ne ani v případě, že váš hlavní partner má být někdo, koho ze srdce nemůžete vystát. 
Praha mě nudila, byl jsem tu jen pár dní, ale zase se upřímně těšil, až někam odfrčím, protože tohle prostředí mi fakt nedělalo dobře na pleť a já se v jednom kuse musel něčím mazat. Ne, moje rodná hrouda mi fakt nechyběla, ale potřeboval jsem si zvednout čísla a věděl, že udělat ze sebe hvězdu v Čechách bude o dost jednoduší než kdekoliv jinde a tak jsem kývl, i když to znamenalo zase se vrátit a čelit hrozbě, že bych v tomhle zapadákově mohl narazit na Tadeáše nebo ještě lépe na otce. Upřímně jsem stál víc o to opláchnout si obličej vodou ze sudu než znovu vidět některého z nich. Ale o tom jindy!
Zvedl jsem znuděné oči od své Piňa colády, když jsem zaslechl melodický hlas a s dokonale pěstěným obočím překvapeně zdviženým nahoru se zadíval na vysokého tmavovláska, který se vyhoupl na bar a začal tam rozhlašovat nějaké nesmysly, což o to, stejně jsem neměl v plánu ho poslouchat i kdyby kázal o Ježíši Kristu, protože pohledem jsem už dávno ulpíval na tom vypracované hrudníku, na kterém se mu svaly rýsovaly pod upnutým tričkem dost očividným způsobem. Mmm, tak tohle je jiná liga..
Seskočil jsem ze stoličky, obešel hlouček vřískajících holek, které si celou tu show náramně užívaly, ale místo k menšímu hnědovláskovi, na kterého se upírala pozornost baru, já přistrčil svou prázdnou skleničku k tmavovláskovi, který rozléval gin.
"Mmm hokej moc nesleduju, ale kvůli tobě bych možná začal.." jako obvykle jsem se příliš nerozpakoval a upřel na něj ten pohled plný očekávání. Protože jsem rozhodně neměl v plánu tvářit se, že nejsem gay, ani předstírat, že on není objektem mého dost očividného zájmu. Olízl jsem si rty a jen se slabě ušklíbl, když jsem se opřel o bar a s neskrývaným zaujetím si ho prohlédl. "I o tom tetování na prsa bych uvažoval, jak že se jmenuješ?"

Jakože.. čekal jsem všechno možné, čekal jsem, že tu sázku odmítne udělat, čekal, že mi to řekne na baru před dalšíma barmankama, čekal, že se bude tvářit, jakože se nic z toho nestalo.. ale tohle jsem nečekal a ano, rozhodně jsem na to nebyl nikterak připravený! 
Zvedl jsem hlavu, díval se na něj a jen konsternovaně zíral, jako jasně, ten jeho vtípek s cuba libre jsem přešel nespokojeným ohrnutím rtu, ale jinak.. jinak jsem fakt netušil, co na to mám říct. Fakt mě teď pochválil? Žádný výsměch, žádná hra? Nemyslel to nějak blbě a mě to jenom nedošlo? Ačkoliv jsem se snažil, nepřišel jsem na nic, co by vyznívalo v můj neprospěch. Jen jsem k němu upíral ty nevěřícné oči, němě čekal, až domluví, stejně jako zbytek baru, který ke mě začínal upírat pohledy a nemusím zdůrazňovat, že všechna ta pozornost mi jen vháněla rudou do tváře. Jakože jak jsem si tohle měl vysvětlit, Tony? Co to mělo znamenat? Samozřejmě jsem si říkal, že to neznamená vůbec nic a přece.. proč jsem si tolik chtěl myslet, že to má nějaký skrytý význam? Že mě vidíš.. jinak? 
Překvapeně jsem stočil pohled před sebe, když skočil na mou stranu baru a prudce se ke mě naklonil a já,.. jo, já zadržel dech napětím, byl tak blízko, tak blízko! Co chceš udělat, Tony..? Snad mě nechceš,.. před celým barem..
Samozřejmě jsem se zklamaně zaksichtil, když si vzal gin za mými zády a zároveň se snažil to očekávání, které ve mě probudil, zase rychle potlačit, ale jako obvykle mi lhaní a přetvařování moc nešlo a tak jsem se jen nepříjemně ošil. Protože celá ta situace mě dostala, Tony se mi dostal pod kůži víc, než jsem byl ochotný přiznat nahlas, ale moje tvář o tom svědčila dokonale a mě se to nelíbilo. Protože Tony si se mnou vždycky jenom hrál a já byl na pochybách, že to, co se probouzelo v mé hlavě, je vůbec realita nebo jen další provokace. 
"Nemusel jsi,.. víš, tak moc.. hm.. díky." nemohl jsem se tvářit nad věcí, když mi z něj, z jeho slov, z jeho přítomnosti šla hlava kolem a já nevěděl, kam s očima, kam s rukama, měl jsem to vzít vážně? Tony, kolik jsem tomuhle měl přikládat váhy? Protože mě znáš, já vždycky dělal z komára velblouda. Ale těch věcí, těch náznaků od tebe bylo nějak moc.
Možná bych ho vzal někam stranou a zeptal se, možná bych ho zatáhl dozadu do skladu a řekl mu, že pořád přemýšlím o tom, cos odpoledne řekl, cos mi to udělal, že na tebe nemůžu přestat myslet, jenže,.. ty vole, co to jako je?! Přetočil jsem pohled na toho kluka, který se nahýbal k Tonymu tak vyzývavě a že ho balí jsem pochopil dokonce i já! Jakože haló, tohle má být moje chvilka slávy! Přimhouřil jsem oči a věnoval mu ne zrovna dvakrát přívětivý pohled, kdo ví, co jsem si vlastně myslel, upřímně spíš jsem nepřemýšlel vůbec, když jsem nafučeně vyfoukl vzduch nosem a založil ruce na prsa. Protože jsem možná nevěděl, co to vlastně cítím, ale zcela určitě jsem si byl jistý, že tenhle kluk mě sere!

Sledoval jsem hnědovláskovu tvář, která se zas a znovu měnila k nepoznání a zcela se bavil na té nervozitě, na tom zmateném, nechápavém a mém oblíbeném, lehce naštvaném pohledu, který nedokázal zakrýt, když jsem se vracel zpátky za bar a jen dál rozléval koupenou flašku v jeho jméně. Nečekal to, to mi bylo jasné. Ve skutečnosti jsem sám nevěděl, co přesně udělám, když sem dojdu. Nechápal, proč dělám tahle gesta, proč ho zcela účelně provokuju, proč se prostě jen neopřu někam do ústraní a nezírám znuděně kolem. Možná proto, protože každý ten sladce rozzlobený pohled za to stál a mě tahle malá hra, co jsme spolu Bauer rozehrály, bavila až příliš na to, abych tě nechal být. Možná jsem byl sobec a egoista, nebo zasranej sólista, ale stejně tak jsem svá slova držel. A chtěl to před celým barem ne? Dneska jsem nemohl sedět v ústraní nebo se spokojit s lehkými rýpanci, ne dneska jsem měl náladu úplně jinou, ve chvíli, kdy mi Sparta oznámila uzavřený přestup a já se nemohl dočkat, až konečně přestanu sledovat ty k uzoufání protáhlé obličeje svých Pardubických spoluhráčů. Konečně jsem se posadil se skleničkou s úmyslem sledovat ty rozpaky co se projevili na té oblíbené sladké tváři, když se některé z dam v mé společnosti vyzývavě naklonily přes bar, aby si sladkého pražského hokejistu prohlédly. Nejspíš bych tam vážně jen seděl a vychutnával si to vítězství, které přišlo ačkoliv jsem ve skutečnosti byl já ten, kdo tuhle sázku prohrál. Ale co, ten obleček si přece jenom jednou nasadíš.. Nevím, neměl jsem dost. Neměl, nechápal to, potřeboval to, cítit to znovu, ten adrenalin, který mnou proudil ve chvíli, kdy mě na ledě ukázkově poslal k zemi, tu jiskru, co se mi zažehla v srdci a kterou jsem necítil od dob dítěte, dokud otec nezačal brát hokej jako životní poslání než legraci a společně strávený čas. Tu radost z toho do tebe rýpat, provokovat tě a vidět, jak ztrácíš kontrolu. Protože to, co jsem viděl ve sprchách.. Z toho už jen tak lehce neutečeš. Zvedl jsem skleničku ke rtům, dokud se k mé ruce s ginem nedostala prázdná sklenička. Přetočil jsem pohled vedle sebe, loknul si hořké chuti alkoholu, stáhnul skleničku a přejel si jazykem po rtech zatímco jsem sledoval ty tmavé oči, co se do mě zabodly s takovou jistotou a intenzitou, čímž si vysloužil mou okamžitou pozornost. Protože tenhle pohled nebyl plný zoufalství a lacinosti, jako ty, co mi věnovala většina dam v baru, tenhle byl plný sebejistoty, v těch očích jsem naprosto četl, co chce, jak to chce a věděl, že to dostane. A wau, to sebevědomí mě donutilo přivřít oči a naklonit hlavu na stranu, když jsem menšímu tmavovláskovi věnoval zkoumavý pohled. Přejížděl po té naprosto perfektní mladičké a sladké tváři, po těch smyslných rtech, co se rozlily do toho sexy úšklebku. Hmm.. Spíš mě zajímá, kdo jsi ty?
Nebyl jsem ten typ, co by tohle dělal, to by vyhledával tuhle chvilkovou zábavu, nic mi nepřinášela kromě toho krátkodobého pocitu slasti a já nějak neměl rád to krákorání a vyznávání lásky na hajzlech v baru. Ale tohle.. to by mohlo být jiné. Lehce jsem se zasmál té jeho přímosti, když jsem mu nalil do skleničky a zvedl k němu oči.
"Nemám problém ti ukázat základní pravidla. Detailně.." Mé oči sledovaly jeho reakci, když jsem zvedl sklenku s úmyslem si s ním ťuknout. Ani já tentokrát nehrál žádné hry, ne s někým, kdo o ně evidentně nestál. "Kdybys chtěl.." Pokrčil jsem rádoby nenuceně rameny, ačkoliv oba jsme věděli, co se skrývá za těmi vyřčenými slovy. Cítil jsem ten pohled v zádech, ten, co se mi vrýval do kůži a co mě donutil se otočit. A když jsem věnoval zamračenému hnědovláskovi ten provokativní úšklebek, ten moment, kdy se mé oči střetly s těmi jeho a já v nich četl a bavil se, protože tys to prostě neuměl skrývat! Uhnul jsem, uhnul, když se mé oči znovu přetočily, když jsem si zcela nepokrytě prohlížel ten vyzývavý postoj vedle sebe. Bauer, Bauer, tahle hra mě začíná bavit o to víc. Neříkej mi snad, že bys žárlil! Nebo..?

Když ke mě přetočil tvář, rozhodně jsem pohledem neuhnul, naopak jsem očima zabloudil od té ostře řezané tváře níž, propátral tu výstavní hruď, vysportované břicho, které se rýsovalo pod tričkem a ano, chvíli jsem pohledem zůstal i v místech, kde se dle mého názoru nosí suspenzor, ačkoliv já rozhodně nejsem znalec. Upřímně mi bylo naprosto jedno, jaký sport vlastně hraje, o hokeji jsem věděl akorát to, že se hraje na ledě a ke svému životu jsem víc vědět ani nepotřeboval, ale když on byl fakt hezký a všechny ty rádoby vtípky, které byly jen rafinovanější sexuální narážky, mě vlastně celkem bavily. Oba jsme věděli, co tahle konverzace znamená a to se mi líbilo. Nebyl jsem typ, kterého by bavilo někoho dobývat, ačkoliv byl dost hezký na to, abych mu pochválil bicáky nebo břišáky, jestli mu to pomůže mě pak pořádně ohnout. 
Pousmál jsem se, když mi odpověděl, bavil mě ten jeho rádoby klid, to že nedával tak okatě najevo svůj zájem a prostě to jen vyjádřil stručně a jasně. Ten přímý pohled, přistihl jsem se, jak se koušu smyslně do spodního rtu při představě, jak objevuju to pevné tělo. Ačkoliv jsem sport bral jen jako projev nesmyslného barbarství a přehlídku testosteronu, sportovce jsem si vybíral celkem často, protože se mi prostě líbili, jejich těla, pevné ruce, soutěživost, arogance, i to nízké iq, pro které se dali tak snadno sbalit. Ačkoliv tenhle byl jiný, to jsem pochopil hned, když svůj pohled přetočil na hnědovláska za barem s tím naprosto jasným pohledem. Nebudu lhát, že mě trochu nepodráždilo, že nemám jeho plnou pozornost, ale ačkoliv jsem chápal, co se mezi těma dvěma odehrává, neměl jsem v plánu z toho vycouvat. Bylo mi fuk, jaký citový sračky řeší, chtěl jsem si zašukat, chtěl jsem si zašukat s ním a jestli s tím on souhlasí? Sorry, ten sladkej barman byl možná roztomilej, ale byl mi naprosto u prdele. 
"Mmm slyšel jsem, že hokej je celkem kontaktní sport. Ale základy snad zvládnu.." natáhl jsem ruku a místo toho, abych si s ním ťuknul, vzal jsem drze skleničku z jeho rukou, neopomněl se u toho prsty dotknout těch jeho, když jsem si ji zvedl k ústům a aniž bych přerušil ten oční kontakt, napil jsem se té hořké tekutiny, kterou před chvílí pil. Olízl jsem si pomalu, detailně rty a neopomněl si skousnout ten spodní, když jsem k němu udělal ten vyzývavý krok. Ne, já věděl naprosto přesně co chci a prostě si za tím šel. Položil jsem skleničku na bar vedle něj, stál tak těsně u něj, imponovalo mi, že i když on seděl a já stál, pořád byl větší než já. Měl jsem to rád, vypadal drsně a chladně, bože, miluju tyhle typy, rádoby drsňáky, který mě svírají pevně a přiráží tvrdě. A v mém pohledu, který jsem mu věnoval, když jsem přes bar pomalu posouval prázdnou skleničku dál za něj, jen abych se dostával stále blíž a blíž k němu, bylo všechno to, co jsem si s ním představoval. 
Odtáhl jsem se, nedotkl se ho, ale to letmé jiskření jsem cítil až v konečcích prstů, tu vůni, ostrou a tvrdou, která k němu dokonale pasovala a já se jen musel ušklíbnout. Vytáhl jsem peníze, mnohem větší obnos, než bylo třeba a položil je před hnědovlasého barmana, kterého jsem do teď tak očividně ignoroval, jen abych se na něj sladce a poněkud drze usmál. Můj pohled se setkal s jeho, ale neuhnul jsem a neměl v plánu couvnout. Přetočil jsem oči k té hokejce, co mi stále neprozradila své jméno a sorry, jestli jsi známej, mě je to totálně jedno a jen mu opětoval ten tvrdý pohled. Protože já s ničím cavyky dělat nehodlal. 
"Takže k tobě nebo ke mě..? Na záchodech to dělat nebudu." 

Sledoval jsem tmavovláska se stále větším a větším zájmem, nevím, líbila se mi na něm ta otevřenost, to sebevědomí, ta jistota v každém gestu a kroku, každém neomylném pohybu, který směřoval jen k tomu jednu, když zkracoval tu vzdálenost, co nás dělila a já neuhnul, neuhnul a nechal se. Nechal se lákat, s pobavením sledoval všechno to, co se mu odráželo v očích a cítil to vzrušení, co mnou projelo, protože fuck, tohle jsem nezažil už dlouho. A když k tomu všemu přidáte ten sladký obličej a ta rovnátka, co vykukovala ve chvíli, kdy si skousnul spodní ret nebo se ušklíbl v tom vyzývavém úsměvu. Kdo jsem, abych odmítal někoho, kdo ví, že to tak či tak dostane? A já nechtěl, nechtěl se bránit, nechtěl odmítat téhle naprosto jasné nabídce. Neuhnul jsem, ne, cítil jsem, že by stačilo málo, málo, abych překonal tu krátkou vzdálenost, která dělila naše rty, když se naklonil tak nebezpečně blízko a já vnímal jeho blízkost, drobnost i horkost jeho těla a rozhodně mě to nenechávalo chladným. Ne, když jsem pootočil tvář, abych se dostal do jeho bezprostřední blízkosti a pobaveně pozvedl koutky úst, když za sebe do konce i zaplatil! Zajímavé.
"Tak to by tě ta rádoby sportovní ubytovna plná suspenzorů a smradlavých dresů moc nepotěšila." Reagoval jsem na jeho poznámku o záchodcích, původně to byl můj záměr, ale na to zjevně tahle princezna moc nevypadala. Prohlížel jsem si tu jednou tvář a ty oči, co se do mě tvrdě zabodávaly a v přítmí baru podezřele zářily. Sklopil jsem pohled k tmavým sportovním hodinkám na zápěstí a když jsem ho zvedl, neodolal jsem, abych pohledem od shora dolů neohodnotil stejně kriticky i jeho, protože ne, neuniklo mi, jak a na jaké místa mi zíráš. "K tobě. Pár hodin mám.." Pár hodin než nastoupím do autobusu a odjedu, jen abych se za pár dní vracel zpátky. Mohl jsem mu říct, jak se jmenuju, ale skutečně, bylo to podstatné? Já jeho jméno taky neznal a bylo mi fuk, protože mě nezajímal víc než jako objekt téhle noci, toho veselí, té oslavy mých závratných vítězství i proher. Nechal jsem na baru útratu i já a otočil se na hnědovláska. "Tak si užij výhru. Zase někdy, Bauer.." Lehce jsem se ušklíbl, věděl jsem, že se zlobíš a bylo to fakt roztomilý! Ale svou pozornost jsem nakonec otočil za pomalu odcházející postavou, když jsem si olízl rty přitom, jak jsem pozoroval, jak si razí naprosto sebestředně cestu davem a strhává na sebe tu pozornost těch lačných pohledů. Fajn, možná jsem to dělal hlavně proto, abych toho roztomilého barmana naštval, ale bylo v tom i něco víc. Protože tmavovlásek to věděl, věděl, že nebyl mým prvoplánovým zájmem a přesto necouvl, přesto se na mě díval pořád stejně. A mě se ta pozornost líbila, nebudu lhát. Nesl si spoustu plusových bodů a těm já neříkal ne. Snad i proto jsem následoval jeho drobnou postavu ven z baru do noci.
Přesun oba

Sandra se na mě usmála a spokojeně kývla hlavou, když jsem do drinku nalil ještě panáka ginu, přidal paraplíčko a se zářivým úsměvem poslal těm slečnám přes bar. Zlepšoval jsem se a nebylo to jen tím, že jsem tu dělal už celkem dlouho. Hlavně jsem neměl plnou hlavu myšlenek, které by odváděly mou pozornost, v baru nebyl nikdo, koho bych znal a kdo by mě jakkoliv odváděl od práce a tak jsem měl čas i chuť nezávazně flirtovat s těma holkama, ačkoliv jsem si s povzdechem uvědomoval, že ty plné výstřihy a zadky natěsnané v poloprůhledných legínách se mnou zdaleka nedělají to, co by nejspíš měly. Ovšem Adam měl pravdu a já se toho faktu už vlastně ani moc neděsil, protože díky němu jsem byl schopný si přiznat, jak to vlastně je a to byla poloviční cesta k úspěchu. Ne, teď, když jsem si zodpověděl tu otázku, jak to s těma klukama vlastně mám, jsem se mohl konečně začít soustředit i na jiné věci a jo, samozřejmě že jsem měl hlavně plnou hlavu hokeje a tréninků, do kterých jsem měl jako obvykle mnohem větší chuť, když jsem měl dobrou náladu a neřešil hovna. Bude to v cajku. Filipa jsem nepotkal už týdny a rozhodně ho ani nehodlal nějak aktivně hledat a Tony zmizí do těch podělaných Pardubic a potrvá zase pár týdnů, než pojedeme na výjezd zase my, takže i z něj se do tý doby nějak oklepu a hodím se zase do chillu, no stres! Ne, kapitolu sexu a nesmyslného přitahování k těm největším pitomcům jsem hodlal hodit za hlavu a soustředit se na sebe, vydržel jsem bez sexu dva a dvacet let, určitě vydržím i pár dalších týdnů a potom.. 
Pokrčil jsem rameny a uvolněně se usmál, neměl jsem plán a bylo to osvěžující a naprosto přirozené, osvobozující, když jsem věděl, že nebudu mít hlavu pořád plnou sraček a erotických představ o někom, kdo si ze mě akorát tak dělá prdel! Kdepak, Tony Fucking Scott už mě rozhodně nechával chladným, rozhodně! 
Leštil jsem skleničky, když jsem si všiml, jak se holky v boxech předhání v tom vyprsit se co nejvíc, narychlo si upravují vlasy a nasazují ty svůdné úsměvy a tak jsem také přetočil svůj pohled ke vchodu a jen se ušklíbl, když jsem v té celebritě, která na sebe okamžitě tím ledabylým úsměvem strhla veškerou pozornost, poznal svého vlastního spolubydlícího! 
"Myslel jsem, že máš večer živák.. co to bude..?" tvářil jsem se rádoby klidně a drsně, aby všechny ty pipky pochopily, že Nicka, který se s tím neodolatelným úsměvem posadil rovnou na bar, osobně znám. Protože jo, možná jsem byl vyzenovanější než Budha, ale tak ty vole, NickName, to prostě nejde ignorovat!

Ačkoliv jsem vnímal všechnu tu pozornost, kterou můj příchod vyvolal a samozřejmě nahodil ten profesionální úsměv, víceméně jsem ty holky, které si o mě špitaly a dávaly na odiv své přednosti, téměř nevnímal. Měl jsem to tak vždycky, dokázal se tvářit naprosto zaujatě, dát ti tu plnou pozornost, aniž bych do toho musel zapojit svoji hlavu, kde se odehrávalo něco docela jiného. Posadil jsem se na bar a věnoval mladšímu z Bauerů úsměv, byl sladkej, jak se snažil tvářit nezaujatě, ale prozrazoval ho ten nadšený výraz v očích, byl fakt naprosto odlišný od Adama, neuměl absolutně lhát nebo něco předstírat a byl tím nevinným způsobem naprosto roztomilý, naopak Andy, z něhož jsem obvykle necítil vlastně vůbec nic, mě udržoval v napětí, docela mě rozčilovalo, že všechny ty narážky a provokace ho nechávají naprosto chladným, ale zároveň mě to jistým způsobem bavilo, protože jsem v sobě nedokázal zapřít toho hráče, který si mnohem víc cenil těžkého vítězství než té lacinosti. Jednou, jednou ho dostanu na kolena, ale teď nebyl Adam Bauer můj problém. Ne, protože ač jsem to dokázal skrývat rozhodně obratněji než barman naproti mě, mé myšlenky se neustále vracely k tomu setkání ve Viktorově kanceláři. 
"Long Island, díky.." prohlásil jsem bez přemýšlení a sledoval, jak mi hnědovlásek předvádí show se shakerem, což samozřejmě táhlo pozornost holek ještě víc a já se jen usmál, kdyby věděl, jakou moc nad nimi má, ale tahle sladká a přesto rozkošným způsobem naprosto tupá hokejka to snad ani nevnímala! S díky jsem se napil a uznale kývnul hlavou, což na jeho tváři vyvolalo spontánní zazubení, no jako bych to neříkal, on byl fakt knížka o lidských emocích pro děti do pěti let! Poklepal jsem prsty do desky stolu a jen pokrčil rameny. "Měl, ale ztratil se mi počítač. Jsem si jistej, že jsem ho nechal v pokoji, ale nemůžu ho najít. Každopádně jsem objednal nový, ale nemám náladu tam všechno nastavovat, servis bude až zítra." mávl jsem rukou, ačkoliv záhada kolem zmizení mého notebooku mi také nepřestávala vrtat hlavou. A ta Adamova významná pomlka, když jsem se ho na to po telefonu ptal, taky byla v celku podezřelá. Tušil jsem, že já nejsem ten, kdo ho ztratil, ale prozatím jsem odpověď ještě neznal, ale užíval si ten starý známý proces sbírání informací a dělání závěrů, protože to bylo konec konců na celé té hře vždycky to nejzajímavější. Ticho před bouří, které rozhoduje o výhře nebo prohře a já prohry ze srdce nenáviděl.

Čekala mě tenhle týden již několikátá nudná návštěva toho přepychového kanclu svého advokáta, kde kromě sekretářky, která mi už stejně ukázala víc, než by chtěla, nebylo nic k vidění. A já neměl nudu rád a přišlo mi celkem příhodné nechat Viktora, aby mi vysvětloval, proč musím v tomhle zapadákově trčet ještě několik dalších měsíců, zatímco budu popíjet drahou whisky s pár hezkými slečnami po obou stranách. Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem tuhle obchodní schůzku přesunul zrovna sem. Doneslo se ke mě pár zvěstí a rozhodl jsem se poctít Spicy svou návštěvou, abych si prohlédl, zda dodržují smluvené dohody. Protože nebylo nic horšího než tvrdit drogovému bossovi, že se jeho drogy prodávají a přitom jsem zaslechl, že se naopak víc než ztrácejí. A to by znamenalo poctít pana majitele návštěvou, která už bude mít od té přátelské víc než daleko.
S tím sebejistým krokem a stejným výrazem jsem vešel dovnitř a zatímco mi dva černě oblečení muži s nepříjemnými výrazy razily cestu do VIP salónku, já se rozhlížel kolem. Vychutnával jsem si ty okamžiky, kdy mě neznají, ale rozhodně se k sobě naklánějí, šeptají si o mě a ukazují na mě, protože všechno, doslova všechno na mě křičelo, že rozhodně nejsem jako oni. Nešlo jen o ten drahý oblek, okázalé hodinky a prsteny nebo jen osobní stráž, která už tak vzbuzovala pozornosti dost. Ale o ten pohled, kterým jsem ledabyle přejížděl po ostatních, ani bych dal najevo, že mě jakkoliv šokuje to, co svými výrazy dávají najevo. Sledoval jsem ty podpultovky, ty výrazy těch štěňat, co si kupují něco, co je vystřelí do nebes a přitom se tváří, že jsou znuděni vlastním životem. Fajn, to by šlo. Pohledem jsem pátral dál, až jsem si všiml, že celkem zajímavá pozornost se strhává i kolem baru a nebylo to jen tím sladkým hnědovláskem, co za barem rozdával ty nevinně sladké úsměvy nebo tou přehnanou žádostí o drinky, ale něčím jiným. Něčím, co strhlo i mou samotnou pozornost. Po tváři se mi rozlil úsměv, když jsem kývl na Alessandra a poslal ho doprovodit Viktora, zatímco jsem sám šel k baru a sledoval, jak před pohledem mé druhé ochranky většina lidí vyklízí pole. Jak se ten jindy přeplněný bar zeje prázdnotou přímo v místě, kam jsem se sám posléze postavil. Opřel jsem se lokty o bar a nenuceně prohodil. "Věříš na náhody, Nikolasi?" Své oči jsem z těch naleštěných vitrín za barem přesunul na to jediné, co v téhle místnosti dokázalo upoutat mou pozornost, co za ni stálo. Protože ano, já stále ještě cítil to odmítnutí, které mě pobavilo, protože jsi byl buď naprostý blázen nebo jen sis rád hrál s ohněm. A já o tobě chtěl zjistit všechno, naprosto všechno. Víc než to, co jsem si už dávno přečetl v té tlusté složce, co se povalovala ve vile a co mi shromáždili hned po tom tvém drzém odřeknutí. Sledoval jsem blonďáka pohledem, zkoumal tu perfektní tvář hodnou toho modelingového povolání, všímal si detailů, které mi předtím unikly a věděl s naprostou jistotou, co chci. Nedal jsem mu šanci odpovědět, když jsem plynule pokračoval.
"Já taky ne. Takže když to napoprvé není náhoda, napodruhé už to musí bejt osud. A s tím se nezahrává. Takže bych to raději viděl tak, že se mnou dnes povečeříš." Můj pohled byl neúprosný a nekompromisní. Možná to měla být otázka, ale rozhodně tak nevyzněla. Odmítni mě jednou, hra začala. Ale teď.. Nikdo neříká rodině Verzini ne jednou, natož dvakrát.

Michal něco blábolil, stihl jsem jen hokej a zápas a se slovy nedovolené bránění a offside jsem ho přestal vnímat, protože jsem o tomto sportu věděl asi tolik co o historii ženského lakrosu, takže jsem jen popíjel a dělal u toho to, co mi šlo beztak nejlépe - sladce se usmíval, avšak v hlavě jsem měl zcela jiné myšlenky a ano, stále ještě se točily kolem mého počítače a jeho záhadném zmizení. Protože jsem měl vcelku jednoduché vysvětlení, ale hledal jsem ty správné otázky, jaké položit, abych neztratil své vzezření naivního spolubydlícího, a přesto dostal ty správné odpovědi, avšak ani já nebyl duchem tak mimo, aby mi uniklo to náhlé ticho, které se rozhostilo místností, dokonce i Michal přestal mlít o nějakém debilovi, který ho totálně sere už od školičky bruslení. Možná jsem se měl otočil a zjistit, co se vlastně děje, ale upřímně já na to neměl náladu, bylo mi jedno, kdo se v baru objevil, jaká celebrita to zase je, avšak jak se zdálo, neměl jsem o toto setkání být ochuzen ani přes to, že jsem o něj vůbec nestál! 
Moje jméno, sakra, tu hlavu jsem měl zvednout pomaleji, nedat mu to potěšení z pohledu, který rozhodně nebyl tak příjemný, jak jsem se tvářil hned vzápětí, když mi došlo, kdo na mě mluví a používá tvar mého jména, kterým mě neoslovoval nikdo, nikdo, dokonce ani jeden z mých rodičů. A přesto jsem tím pohledem neuhnul, když pokračoval, aniž by mě nechal domluvil a já neudržel ten pobavený úšklebek. To sebevědomí mě na jednu stranu fascinovalo, jak moc si musíš být sám sebou jistý, abys šel zopakovat stejnou chybu dvakrát s tímhle žoviálním postojem? Chvíli jsem mlčel, jenom si ho prohlížel, ten luxusní oblek mu znovu naprosto dokonale padl a jen zdůrazňoval to hrdé držení těla, perfektní a majestátní, zatímco ten pohled mi naprosto jasně říkal, co ode mě chce. A nemohu popřít, že jistým způsobem mě naprosto lákalo právě to, že ten pohled byl tak přímočarý, že ta otázka vlastně vůbec nebyla otázkou, že jsem neměl nutkání prostě souhlasit, protože to ve mě vzbuzovalo zvědavost, avšak stejným dílem, jako mě ten naprosto perfektní chlap, který doslova jako magnet přitahoval pozornost snad každé ženy v baru vzrušoval, stejnou měrou mě taky neskutečně vytáčel!
"Nick." pořád jsem se usmíval, ale ten tón, jakým jsem své jméno pronesl, mu zcela očividně napovídal, že to bylo naposledy, kdy to použil špatně. Protože jsem to Nikolas ze srdce nesnášel. Vzal jsem do ruky pití, pomalu se napil, zcela jasně si dával na čas, jako bych chtěl trochu pocuchat tu dokonalou auru, ten pohled, který nečekal nic jiného, že se mu složím k nohám s tím vlhkým ano na rtech, samozřejmě jsem si užíval svou pětiminutku slávy a nenechal se zviklat ani těmi pohledy, které jsme k sobě poutaly. Protože mi bylo srdečně jedno, co je zač, já rozhodně na tohle jednání zvyklý nebyl a nehodlal s tím začínat. Když jsem odložil prázdnou skleničku, teprve poté jsem se na něj líně obrátil, jako bych se ho tím němým pohledem ptal, jestli tu vážně ještě je. "Popravdě, nechtěl jsem na to upozorňovat, ale jsem celkem celebrita, ale to asi víš, když mě znáš, ne?" jemné naklonění hlavy, samozřejmě jsem neopomněl okomentovat ten fakt, že zná moje jméno, přestože si rozhodně nepamatuju, že bych mu ho říkal. A ano, asi jsem chtěl dát najevo, že s tímto faktem rozhodně nesouzním, protože co mu bylo do toho. Neřekl jsem to snad minule dost jasně? Znovu jsem ho sjel pohledem, ten pevný pohled, který neucuknul ani na chviličku, sakra, ty jsi fakt zvyklý dostat všechno, co? Jenže to byl nejspíš ten důvod, proč jsem mu to dát prostě nechtěl. Protože z nějakého důvodu mě prostě bavilo jiné lidi přivádět k nepříčetnosti, suďte mě! Pokrčil jsem rameny a zatvářil se jako největší naivní trouba pod sluncem. "Chápej, musím si dávat pozor s kým a jak se stýkám, aby neutrpěla moje pověst. Když jsem šel naposledy s Madonnou na oběd, poslala pro mě limuzínu a zarezervovala nám celou restauraci, takže promiň, večeři vynechám." tón mého hlasu, mohl jsem si z něj dělat ještě očividnější prdel? Ale no tak, cirkus Humberto už tu dávno byl, když jsem se s pozdviženým obočím a tím pobaveným úsměvem díval na jeho ochranku a pak se s naprostým klidem otočil zpět na Michala a mávnutím si objednal další drink. "Osud bejvá občas celkem svině, nemyslíš..?" nakonec jsem mu věnoval ještě jeden, poslední pohled, prostě nemohl zadržet toho drzého provokatéra v sobě, když jsem vylovil kostičku ledu a s tou neskrývanou smyslností si ji položil na jazyk a začal jí cumlat. Protože i když byl tak hrozně hot a na jednu stranu mě lákalo zjistit, kam až by vlastně zašel, tohle, to jsem prostě nemohl označit za nic jiného než totální bizár!

Neuniklo mi to, neunikl mi ten pohled, naštvaný a naprosto vyvedený z míry, ten pohled, co se krátce promítl tou dokonalou tváří a na těch pár sekund mi odhalil a napověděl víc než ten úsměv, co se na ní objevil hned vzápětí. Protože ten k tomu seděl, k tomu nevinnému obličeji, k té naivitě, kterou jsi všem okolo dával okázale najevo a která byla to první, co mě zaujala, nebudu lhát. Ale ve skutečnosti jsem měl naivních a směšně jednoduchých lidí kolem sebe až příliš, takže potkat někoho jako jsi ty.. Naklonil jsem hlavu na stranu a na rtech mi hrál pobavený úsměv, když jsem si všiml toho tónu, kterým dával najevo, že jeho jméno je jiné než to, co jsem vyslovil. Možná jsem čekal, že na podruhé budeš o něco milejší, Nikolasi, ale možná, možná by to bylo příliš nudné kdyby to bylo tak jednoduché.
Díval jsem se na něj celou dobu, zatímco jsem se bokem a loktem opíral o naleštěný pult a ignoroval všechno a všechny, kdo nedokázali z téhle podívané odtrhnout zrak. A sobecky si tu pozornost užíval, možná jsem jí nevyhledával, ale vždycky jsem jí dostával a to se nijak nezmění. Ale pozornost tvoje, to bylo to, co mi unikalo. To, že ač jsem zkoumal tu jemnou tvář z profilu tím naprosto jasným pohledem pořád zůstávala ledabyle otočená. Když pronesl něco o celebritách, měl jsem na jazyku pár poznámek k tomu, že jestli prohlašuje natáčení videí pro děti a umění procházet se procházet po molu za celebritu, tak je to vážně smutné. Ale já nikdy nemluvil, neshazoval jeho slova ani okázale nerýpal, protože jsem znal mnohem účinnější zbraně než jsou slova. Protože pro mě neměla slova takovou moc jako činy a ty jsem preferoval radši. Ještě chvíli jsem pozoroval tu tvář, sledoval ty perfektní rysy a uvědomoval si, jak zoufale chci ji vidět zkroucenou do zcela jiného výrazu při kterém to bude moje jméno, co splývá z těch drzých rtů. Ty rty, které by mě měli prosit o pozornost a ne mě podruhé urážet a odmítat. Protože to, Nikolasi Doubnere, ještě nikdy nikdo neudělal. Aniž by to přežil.
Nevím, jestli mě jeho drzost vytáčela nebo bavila, jestli byl blázen, jestli prostě jen rád hrál hry, které nemohl vyhrát. A rozhodně jsem to chtěl zkusit. Jiní, jiní už by dávno skončili na kolenou nuceni prosit o smilování, líbali mi špičky bot a já bych je ledabyle odkopl po tom, co bych dostal svoje. Slyšel jsem Stefana za svými zády, jak se napřímil a výhružně přišel blíž, protože ani jemu se zjevně nezamlouval ten blonďákův výsměšný tón, ale já jen zvedl ruku a ledabyle ho zastavil. Sledoval kostku ledu, co se pomalu rozpouštěla v jeho ústech a znovu mu věnoval jen lehký úsměv. "Škoda.." Pokrčil jsem rameny, načež mi úsměv ze rtů zmizel mávnutím proutku a jen kývnul na obsluhu baru, tu vysokou postavu na druhé straně, která by rozhodně měla přemýšlet nad tím, co má má návštěva tohohle pajzlu znamenat. "Tak přeji hezký večer, Nicku.." To poslední oslovení jsem pronesl klidně, ale rozhodně v tom tónu bylo něco chladného, něco, při čem by jiní opravdu trnuli a dávali velký pozor na své další kroky. Protože jsem byl přesvědčen, že jeho večer bude víc než příjemný. Už jsem se k němu neotočil, když jsem se odpíchl od baru a vydal se do VIP salónku za již zcela jistě nedočkavým Hrdinou. Ale nepochyboval jsem, že se bez mé maličkosti na pár minut zabaví.
Nevím, nevím, co jsem cítil. Jistým způsobem jsem se cítil naštvaný, že si dovolil chovat se ke mě tak, jak jsem snad nezažil od nikoho a rozhodně na to nebyl zvyklý. Ale ten pocit odmítnutí, ten pocit, že tě prostě dostanu a musím mít.. Možná jsem odešel, možná jsem tě nechal pro teď jít, ale věděl jsem, Nikolasi, že budeš můj. Ať už chceš nebo ne.

Neměl jsem nejlepší náladu, protože bar byl narvaný k prasknutí a uvolnit se k tomu, abych si šel dát pár panáků do skladu nepřicházelo v úvahu. Do toho to dopoledne, ten jeho pohled, odevzdaný a prázdný, který jsem oplácel tím tvrdým a neústupným. Protože ano, chtěl jsem ho vidět znovu, nechtěl jsem ho nechat jít. Ale zároveň jsem jí nemohl ublížit, zatím ne. Ne, dokud nepřišla do dveří, kdy jsem byl připravený to přiznat, nelhat jí a neubližovat, nedělat to zas a znovu jako dřív, ale když jsem sledoval ten nevinný sladký obličej, co se láskyplně rozzářil, když mi skočila do náručí a nadšeně vyprávěla o svém výletu, nemohl jsem. Věděl jsem, že tím ubližuju víc než jedné osobě, že je to cesta do pekel, stejně jako ten hlad a neklid, co se začal ozývat znovu po tolika letech a ještě hlasitě než kdy dřív. Ale nemohl jsem ho ujistit, že to udělám, stejně jako jsem sám sebe nemohl přesvědčit, že je to to správné. Točil jsem se v kruhu vášně, spalující touhy, co jsem cítil ještě dlouho po tom, co jsem si ji vzal a zas a znovu si u toho představoval jeho obličej, tak živý, tak jasný. Cítil jsem své rozechvělé tělo i přesto, že jsem si bral její tělo a věděl, že musím být něžný a zatraceně mě to štvalo! Protože to nebylo ono. Nebyla ty, Jakube. Necítil jsem u toho nic, u žádného z těch objetí nebo polibků. Nebyla tam vášeň, nebylo tam to, co jsem viděl ve tvých očích a zoufale to chtěl a potřeboval. Nebylo tak nic než výčitky a lítost. Zklamání sám ze sebe. A tak jsem se cítit nechtěl, ne, s tebou jsem byl svobodný, zproštěný všech těhle pocitů. Ale s ní..
Z myšlenek mě vytrhlo něco jiného když jsem v davu pátral po tvojí tváři. A to byl ten pohled, co se na mě upíral z druhé poloviny baru. Nebyl to jen ten pohled, věděl jsem, že přišel už jen tím, že místnost podivně ztichla. Nic nedělal, mohl být obyčejným zazovaným hostem, ale něco v jeho chování, v té sebejistotě, která pohltila prostor a celou místnost aniž by cokoliv řekl nebo udělal. To mohl udělat jen jediný člověk. Přiřítil jsem se do jeho části baru, nechtěl narušovat jeho konverzaci, nechtěl, ačkoliv mi neunikla, když jsem sledoval blonďákovo výraz a to jasné odmítnutí při kterém jsem já sám počítal andělíčky. Čekal jsem cokoliv, cokoliv kromě toho nenuceného úsměvu, co se objevil na Enzovo tváři a věděl, že jestli chci, aby tohle místo se dožilo rána, musím s tím něco udělat.
Mohl jsem mu lézt do zadku, líbat nohy, ale věděl jsem, že stojí o to, aby bylo vše perfektní a ne o moje výmluvy. Sledoval jsem, jak se jeho pohled přetočil na mě, jen kývnul, cítil to napětí, co mě pohltilo, když jsem se prudce otočil na Michala.
"Michale, půjdeš do VIP salonku. Okamžitě. A budeš je tam obsluhovat a plnit cokoliv si budou žádat. Na účet podniku. Vezmi tam tohle.." Sáhnul jsem do vysokých naleštěných polic a vytáhl nejražší položku tohohle baru, kterou jsem překvapenému hnědovláskovi narval do rukou. Než ale odešel, vrhl jsem pohled i na blonďáka, který právě teď vůbec nedal košem životně nebezpečnému bossovi největšího drogového kartelu! Do hajzlu!
"Víš, kdo to je? Možná sis právě podepsal ortel smrti.." Zavrtěl jsem hlavou, když jsem se po baru rozhlédl a naklonil se blíž, tak, že naši konverzaci mohl slyšet jen on a Michal, co stál nejblíž. "Nevím, jestli jsi tak naivní nebo hloupej, ale uvědomuješ si, že si právě teď odmítl zkurvenýho mafiána? A ne jenom ledajakýho, ale toho, co vládne jim všem? Pošle tě pod zem a ani nemrkne, pokud bude chtít. Radši ho poslechni než bude pozdě.." Můj pohled byl naprosto vážný, vážný, když jsem se znovu rozhlédl, ale po Enzovo ochrance nebylo ani stopy a pohled přetočil zpět na svého zaměstnance. "Hned, Michale. Usmívej se, dělej, že tam nejsi, pokud se tě nezeptají, neptej se na nic a nic si nejlépe nepamatuj.." Mávnul jsem rukou, abych ho nestrašil víc, než bych musel. Vzhledem k tomu, že tam šel s Hrdinou, mohl jsem čekat cokoliv. Poslal bych tam někoho jiného, ale vzhledem k tomu, že za tu dobu co u nás byl, vypadal Michal co nejvíc příjemně a usměvavě, musel si s tím poradit on, Sandra se ho bála už od první návštěvy. Cítil jsem to nepříjemné mrazení, když jsem se opřel o bar a  raději šel nalévat dalším zákazníkům, abych zaplašil nepříjemné myšlenky. Když mě Enzovo ochranka před pár měsíci navštívila s tím, že chce výhradní distribuci drog ve Spicy, nemohl jsem říct ne. A věděl jsem, že to kilo, co se tady zabavilo, bylo taky jeho a na klub to nevrhalo vůbec dobré světlo. Nebránil jsem se prodeji drog, pokud to nepotopí to, co jsem miloval. Ale tohle byla nebezpečná hra a já v ní ve finále neměl vůbec žádnou roli. A sice mě to štvalo, ale rozhodně bych si nedovolil někomu jako je on odporovat. Na to jsem si svého života cenil až příliš.

Nevadilo mi, že se Enzo rozhodl naše jednání přesunout právě sem, protože zatímco v kanceláři byla k vidění akorát mladičká sekretářka, která věnovala veškeré úsilí vábení mého klienta svými ženskými zbraněmi, zde jsem mohl nejen zahnat žízeň, ale také se u toho trochu zabavit. Bar byl jako obvykle plný a Enzův příchod způsoboval stejnou epickou pauzu jako vždycky, škoda že už mě to vážně nechávalo lhostejným, když místo do salónku zamířil k baru a jedna z jeho goril mi dala najevo, abych pokračoval. Jen jsem se ušklíbl, bylo to tak vždycky, Enzo byl zvyklý dostat cokoliv si usmyslel, a proto se nestávalo zřídka, že prostě najednou oslovil někoho úplně cizího a vyzval ho, aby s nim někam šel, obvykle na večeři, která končila dlouhou nocí a chladným, strohým ránem. Nijak jsem svého klienta v tomto neomezoval ani nepodporoval, bylo mi upřímně jedno, co dělá ve svém volném čase, pokud mu to nekazilo kšefty nebo na něj nepřitahovalo nechtěnou pozornost, to jsem se pak samozřejmě ozval, protože jeho problémy bývaly následně mými problémy a třebaže jsem oceňoval sumy, které mi za mé služby platil, méně práce, méně stresu. 
Vešel jsem do vip salonku, i zde jsem byl více než bylo zdrávo, někdo by nejspíš řekl, že Enzo si tento podnik velmi oblíbil, ale já věděl, že jako všechno v jeho životě je to prostě byznys, jeho jednání nebyla laděna pocity nebo náladami, vždycky jednal s nějakým záměrem a možná proto jsem se před ním měl vždy na pozoru, protože i když se usmíval a žoviálně mě plácal po zádech, rozhodně jsme nebyli přátele. 
Usadil jsem se do koženého křesla, povolil poslední dva knoflíčky na perfektně padnoucím saku a podepřel si znuděně rukou tvář. Neuniklo mi, že si můj společník vyhlédl toho světlovláska na baru, bohužel jsem ho znal již dost dlouho na to, abych mohl říct, že byl přesně jeho typ. Očekával jsem, že se vrátí v dobré náladě a jednání bude rychlé a krátké, protože jak dokázal být chladnokrevný když šlo o peníze, v podobných situacích býval překvapivě netrpělivý. Místo čekání jsem ze stříbrného pouzdra vytáhl luxusní zapalovač a doutník, abych si to čekání zkrátil. Štiplavá, těžká chuť mi naplnila plíce a já si povzdechl. Jen nerad jsem si přiznával, že dívat se po baru mě nebaví a nezajímá, protože mám-li být upřímný, nerad jsem nechával věci rozdělané a ačkoliv jsem se tvářil nad věcí, hlavou mi stále vrtala odmítnutá nabídka, kterou mi vmetl do tváře ten blonďák. Nebyla to dlouhá doba a já věřil, že stejně nakonec přijde, ale jestli jsem já a Enzo měli něco společného, byla to právě ta netrpělivost ve chvíli, kdy jsme nedostali to, co jsme chtěli.
"Jednání bude v pondělí. Když půjde všechno dobře, očekávám, že do měsíce budeš moct odjet." oznámil jsem stroze, když se Enzo vrátil a otevřel desky, které jsem s sebou donesl. Úhledná hlavička hlásala mé jméno a já se jen ušklíbl, jasně, že jsem na to byl hrdý! 
"Mám policejní záznam z té razie minulý týden. Zdá se, že to bylo docela malé množství a vyšetřování bylo odloženo jako jednorázová záležitost. Distribuci bych tu na pár týdnů omezil, jinak nečekám problémy." mluvil jsem úsečně a chladně, nebyl jsem rozhodně ten typ, co by v baru sundával kravatu a uvolněností se culil na celé kolo. Držel jsem si odstup a moc dobře věděl proč.

Jakoby já nikdy nebyl nejostřejší tužka v penále, ale když se objevil ten chlápek v luxusním obleku a celej bar jako na povel ztichnul, došlo i mě, že to bude nějaká významná osobnost. Byl jsem za barem naproti Nickovi, takže jsem tu výměnu názorů slyšel z první ruky a jen valil oči nejen na to sebevědomí, se kterým nově příchozí Nicka očividně balil, ale i na tu Nickovu naprosto drzou odpověď. Jakože haló, podíval se vůbec, jak ten borec vypadá? Já nebyl žádná náctiletá fanynka, ale ten by mohl jít dělat z fleku modela na antický sochy a můj spolubydlící ho odpálkuje, jako by mluvil s Máńou z jednoty! No hustý! A to nemluvím o tom, když se přiřítil šéf a zdál se tou situací ještě více vyvedený z míry než já a to bylo co říct! No ono se nebylo čemu divit, když pak vybalil to, co vybalil a ukázalo se, že to JÁ mám jít do akvárka s anakondou!
"J-já?" v rukou mi přistála lahev a já vyděšeně vytřeštil oči. Myslí to vážně?! Zrovna já? Ježiš, poliju mu t předražený polobotky a on mě odpráskne, odpráskne! "Počkej, Patriku, Patriku! Jak jsi to sakra myslel s tím ortelem smrti?!" jenže můj šéf mě doslova vystrčil k salonku a já se tam v polomdlobách teda nakonec vydal. Prošel jsem odhlučněnými dveřmi a najednou se rozhostilo ticho, tíživé, hmatatelné a napjaté, když jsem zakopnul o práh a vpadnul doprostřed konverzace s mou typickou nešikovností. Oba muži ztichli a přetočili na mě pohledy, zatímco já těkal od toho fakt sexy mafiána k děsivě vyhlížejícímu týpkovi v koženém kresle. WTF, proč to bylo jak scéna z Kmotra? Do ticha se ozývalo jen cinkání skla, jak se mi třásly ruce a skleničky neustále narážely jedna o druhou.
"Zdravím." Vypadlo ze mě koženě, úsměv, Michale, jinak tě odkráglujou! Křečovitě jsem se usmál, bylo mi jasné, že ani jeden z nich rozhodně nepromluví a nezachrání situaci, protože vypadali všemožně ale mile teda nepůsobil ani jeden, zvláště ten v křesle na mě koukal jako na špínu na botě. "Můj Patrik,.. můj šéf Patrik vám posílá.." moje koktání se na chvíli zaseklo, když jsem se podíval na etiketu lahve, přečetl ten francouzkej název a polilo mě horko, protože to bych nedal ani normálně, natož když se mi klepal i zadek strachem, takže jsem se jen znovu přitrouble a ztuhle usmál a ukázal na lahev. "..tohle na účet podniku."
Postavil jsem před ně na stolek rozhrkané skleničky a zahrál si na obstarožního osmdesátníka, když se mi ruka klepala jako bych měl Parkinsona. A celou, celou dobu bylo mučivé ticho, jen na mě oba koukali a já přemýšlel, co se mi stane, až jim chrstnu tu předraženou tekutinu na ty luxusní obleky. No, k mému údivu se tak nestalo a já se zaparkoval za soukromí bar, kde jsem překonával infarkt myokardu a loučil se s milovanou matkou a bratrem. A to říkali, že dělat číšníka je pohodová práce!

Mé rty se roztáhly v úsměv, když jsem vešel do místnosti a spatřil svého společníka s tmavými deskami na které mi krátce padl zrak, než jsem je od něj přebral a očima přejel po prvních řádcích. "Výborně. Rozhodně tvá pověst nelže, Viktore" Nevadilo mi ho oslovovat jménem, protože já formálnost vyžadoval, neznamenalo to ale, že jsem ji sám vždy dodržoval. Byl to jistý způsob vzbudit v ostatních tu jiskru pokoje a bezpečí, které bylo ale v mé blízkosti velmi velmi daleko. Možná jsem se smál, ale ten úsměv byl to poslední, co by se mi odráželo v očích. Vždycky jsem jednal slušně, nedržel si ten chladný odstup jako Viktor, ačkoliv jsem upřímně oceňoval jeho jednání, které splňovalo, možná až přesahovalo všechny mé požadavky. Nebyl jako všichni ti prohnaní lháři, co mi líbali nohy a přitom osnovali za mými zády. Sice jsem mu nevěřil o nic víc než jim, ale rozhodně jsem oceňoval, že je to profesionál. Sjel jsem pohledem po tom perfektně padnoucím obleku, upravené tváři, lehce kriticky zůstal očima na rozepnutých knoflíčcích toho předraženého saka, ale neříkal nic, jen málokdo by rozuměl té šílené touze po dokonalosti, po které jsem prahnul a vyžadoval ji od všech kolem sebe. A Viktor nebyl upocený vystrašený úředník, byl svým způsobem perfektní. Nebezpečný, ale perfektní. A proto mi nevadilo s ním jednat, když on i jeho práce přinesou požadované úspěchy. To ale neznamenalo, že bych byl hlupák, co by si nečetl jeho podklady, co by prostě odevzdal svůj osud do jeho rukou, které vedly jen moje prachy. Položil jsem desky na stůl, víc se opřel do koženého gauče a rozhodl se mu zmínit několik připomínek, které se mi v jeho návrhu nezamlouvají. Dokud do místnosti nevešel ten hnědovlásek a já k němu nezvedl pohled. Roztomilé štěně. Po tváři se mi rozhostil další úšklebek, tentokrát jasně pobavený, když se objekt mé nejnovější zábavy objevil v místnosti. Bylo to sladké, tak sladké, když jsem neodtrhl pohled od té tváře, co byla tak blízko, když rozklepanými rukami lila do řezaných skleniček předraženou ale na můj vkus celkem obyčejnou whisky. Vzal jsem si od něj nabízenou skleničku a rozhodně chtěl, aby zvedl pohled a viděl ten můj. Protože možná blonďák dole rozehrál delší a pomalejší hru, ale to neznamenalo, že si čekání na ni nezkrátím nějakým dalším líbivým rozptýlením. Sledoval jsem ho celou cestu až k baru, kde jsem oči nechal, když jsem pronesl k Viktorovi. "Distribuce se nebude omezovat. Pokud přijde nějaký další problém, jsem si jistý, že si s tím poradíš.." Můj pohled byl tvrdý a jasný, když jsem ledabyle mávnul rukou až se zlatá tekutina dostala po okraj. Drogy znamenaly peníze, peníze business a já se nehodlal leknout jen proto, že zabavili nějakého neschopného dealera. Když je řeč o něm. "Ten, komu zabavili ty drogy. Mluvil?" Znovu jsem od Viktora zvedl pohled na bar, evidentně se má pozornost ubírala jiným směrem, což nebylo nijak neobvyklé vzhledem k tomu jak mě podobná jednání nudila. Ne, že by mě někdo takový zajímal, ale pokud budu vědět, že jeho osudem bude shnít dvacet let natvrdo a jeho slovo ve vězení nebude mít význam nebo bude brzo umlčeno, budu spokojený. Přitáhl jsem si skleničku ke rtům, lehce usrkl z nasládlé leč na konci hořké tekutiny a neodolal, abych pohledem neklouzal po hnědovláskovi. Ten zmatený pohled, ten jasně patrný strach, ale štěně, mě se nemáš proč bát. Zatím.

Ne, i kdyby mi říkal Koblížku, necítil bych se ani jistě ani bezpečně. A kdokoliv, kdo se tak vedle Enza cítil, si jen zasloužil zemřít. Neopravoval jsem ho ani nevyžadoval oslovení titulem nebo příjmením, ačkoliv jsem to obvykle vyžadoval, nicméně on nebyl jen tak někdo a konec konců ani já ho neoslovoval zase až tak formálně, přece jen jsme spolu už něco měli za sebou, ačkoliv nepleťte si pojmy a dojmy, nešlo o žádný projev přízně nebo náklonnosti. Šlo prostě o jistou formu nepsaného příměří. Rozhodně bych naši spolupráci nenazval dobrovolnou, zároveň jsem ale rozhodně nebyl na úrovni jeho podřízených a nebál jsem se to dát najevo, například ve chvíli, kdy jsem se znuděným výrazem vyfoukl kouř z kvalitního doutníku, zatímco jeho pohled směřoval na hnědovláska. Mohl jsem třeba znuděně protočit očima, ale měl jsem úroveň, ačkoliv mi bylo naprosto jasné, kam tohle směřuje. Protože možná mluvil ke mě, ale naše jednání skončilo. 
Neodpověděl jsem, když mě informoval o nesouhlasu s mými dobře mířenými radami a rozhodně se zatvářil rozmrzele, nebyl jsem jeho pěšák, abych se bál se před ním i nadechnout a neváhal jsem dát najevo svou nelibost, avšak ačkoliv jsem k jeho slovům měl své výhrady, neřekl jsem nic. Ne proto, že bych se bál, ale protože nemělo cenu s ním diskutovat. Udělá si, co chce a mou prací je za to nést následky. Stejně jako on jsem o svých schopnostech nepochyboval, ačkoliv jsem rozhodně nebyl ten typ, co by dělal cokoliv nad rámec povinností. Konec konců byl však mým nejlepším klientem a to mluvilo za vše. Společného jsme moc neměli, ale priority jsme měly srovnané podobně. A peníze, ty jediné mi dávaly smysl. 
"Ne. Tuhle záležitost jsem vyřešil. Když dovolíš.." pokud jsem něco cítil nebo si o blonďákovi něco myslel, nedal jsem to najevo. Rozhodně jsem neplánoval vzbuzovat Enzův zájem o tuto situaci, byl to soukromý byznys. Nakonec nebyl jediný, kdo sobecky sledoval své vlastní zájmy, další společná vlastnost. Na jediný lok jsem do sebe vylil předraženou whisky s tím  okázalým gestem lhostejnosti a vstal. Znovu jsem si zapnul knoflíčky na saku a típnul doutník. Tušil jsem, kam tato situace směřuje a rozhodně nehodlal mrhat svým časem tam, kde není potřeba. 
"Uvidíme se na schůzi. Užij si večer." možná jsem se mohl pokusit o příjemnější tón, ale kouzlo mé osobnosti tkvělo právě v tom, že jsem to neudělal. Protože mafián nebo ne, já nebyl ani jeho dealer ani podělanej majitel baru a důsledně jsem dbal na to, aby tato pozice zůstala nezměněna. 
Přesun

Kdybych nějaký měl, potil by se mi i knírek napětím, jaké v salonku panovalo. Zapomeňte na bujaré narozeninové párty s holkou v dortu jako překvapení nebo divoké rozlučky se svobodou, které se tu konaly obvykle, tohle byl asi tak příjemnej pocit jako vězet v záchranném kruhu, zatímco kolem krouží hejno žraloků! To napětí, ta atmosféra, absolutně jsem nechápal, co jsou tihle dva zač, co mají společného, jestli jsou chladní kámoši nebo se každou chvíli odkráglujou a možná jsem jako malej hrál Mafii až moc, ale tak do prdele divíte se mi, že mi v ruce praskala sklenička jedna za druhou, když jsem se snažil dělat, že něco dělám a nedělám přesně to, co jsem dělal?! Kámo jakoby.. já jsem fakt nechtěl odposlouchávat mafiánskej rozhovor, ale tak sakra byl jsem asi dva metry od nich a slovo distribuce a drogy jsem nemohl přeslechnout, i kdybych tím pukem dostal do hlavy třeba desetkrát. A do toho ten pohled, sakra, vnímal jsem ho tak intenzivně, že další skleničku snad pukla ne kvůli tomu pevnému stisku, ale kvůli tomu panickému vřeštění, které jsem cítil uvnitř sevřené hrudi! A aby toho nebylo málo, ten zamračenější se prostě najednou sebral a odešel, odešel kurva a to poslední, co mě trápilo, bylo, že se se mnou ani nerozloučil, nezdvořák jeden!
"Hezký večer.." kuňknul jsem a teď ve mě byla malá dušička, protože se rozhostilo ticho a já jenom dělal, že si hrozně hledím leštění baru, protože jsem doslova cítil, jak na mě tmavovlásek visí očima. Neodvažoval jsem se ten svůj zvednout, protože jen ta chvilička, kdy na mě pohlédl ve chvíli, co jsem tam cmrndal to pití, mi naprosto roztřásla kolena, upřímně jsem na tyhle věci nevěřil, ale jen ten jeden pohled, tak intenzivní a bezpodmínečný, jako by mě svlékl do naha a odhalil všechny myšlenky, které jsem měl v hlavě. 
"Mmmm.. dáte si ještě něco, pane?" můj hlas byl přiškrcený jako by mě někdo pevně svíral za koule, ale já se bál, upřímně jsem se bál o svůj život! Vždyť jsem byl svědkem toho rozhovoru o drogách a jak dopadají svědci? Odpráskne mě, normálně vytáhne bouchačku a můj mozek se rozprskne po těch skleničkách, který tu jak debil leštím v poslední minutce svého života! Zvedl jsem pohled a bázlivě se zadíval do té tváře, která sice byla přívětivá a nesmírně vznešená, ale to jí neubíralo nic na nebezpečnosti. I když byl sexy, ty vole jak ten byl sexy! Italskej mafián, přijdu si jak v telenovele, až na to, že tenhle sexy Ricardo mi nejspíš ustřelí palici AKčkem a než řeknete, že moc koukám na Policii Modravu, vzpomeňte si na ten šéfův vystrašený pohled! Já tu dneska umřu, zdrávas Maria, milosti plná..

Můj pohled krátce padl na mého advokáta, abych na jeho odchod odpověděl krátkým pokýváním hlavy, zatímco znovu svou pozornost zaměřil za naleštěný bar, kde hnědovlásek s tím k smrti vyděšeným výrazem rozbíjel jednu věc za druhou. Možná by to na mé tváři vykouzlilo úsměv, ale pravdou bylo, že jsem se mu nechtěl vysmívat, ačkoliv mě velmi jeho rozpoložení bavilo. Ne, nepotřeboval jsem strašit malé kluky a zvedat si tím ego. Ale nemohl jsem zapřít ten fakt, že se mi jistým způsobem líbila ta podřízenost, ta nevinnost, co z něj čišela. Bylo spoustu lidí co prosilo o milost, bálo se mě, klečelo a snažilo se zachránit svou vlastní bezcennou existenci. Ale to nebyl tvůj případ, od tebe budu chtít něco jiného. Něco mnohem zajímavějšího, větší rozptýlení předtím než na šachovnici udělám svůj první velký tah. Ta pravá hra a vzrušení na mě čekalo o pár pater níž, ale ty, hnědovlásku. Tys byl zajímavá předehra.
Přejížděl jsem rukou po tmavé kůži opěrky koženého gauče, dopil jsem skleničku, co jsem svíral v druhé ruce, vzal ji společně s načatou lahví a konečně se pohnul. Byl jsem to já, kdo se zvedl a jasnými kroky si to zamířil přímo k baru. Nepřestával jsem mlčky hnědovláska pozorovat, ale ani nehodlal hned tak mluvit abych nějak zkrátil nebo zachránil jeho narůstající nervozitu. Obešel jsem bar, nehrál si na nějaké zdvořilosti a rozhodně se nebránil tomu chování jako kdyby mi to tady patřilo a já si mohl dělat, co jsem chtěl. Protože to byl fakt. Mohl jsem a nikdo by mě nezastavil. Někdy to bylo ohromující, mít takovou moc. Ale dost často to bylo nudné a předvídatelné. Nebyl tady nikdo, kdo by hodnotil moje kroky a já možná byl tvrdý byznysový hráč, ale nebyl jsem jen to.
Vtrhl jsem do té bezpečné zóny hnědovláska a pohledem tentokrát zhodnotil jeho celého. Kousek po kousku, od těch nevinných ustrašených očí, sladkého obličeje, přes to pevné tělo, které se nedalo přehlédnout ani přes ten pracovní úbor až jsem se zastavil na skleničce, co svíral v rukou. Položil jsem láhev na bar, stejně tak i skleničku a tu, co tak vehementně leštil a držel v rukou mu prostě vzal. Neopomenul jsem se tím nahnout dostatečně blízko, otřít se prsty o ty jeho, narušovat mu ten osobní prostor a vyplnit ho svou přítomností. Položil jsem skleničku na bar a vyhrnul rukávy.
"Té lahve je škoda, nemyslíš? Na to, abych ji pil sám.." Svá slova jsem neprokládal žádným jenmným nebo přívětivým úsměvem, když jsem na něj kývnul a dal mu jasně najevo, ať do jedné skleničky naleje mě a do druhé sobě. Nešlo mi o láhev, byla laciná a na mé poměry dost hnusná, ale já mu hodlal dát ten naivní pocit bezpečí než se vytasím s tím, co skutečně chci. Líbilo se mi, že se už dávno nezhroutil ve skladu a pořád se drží na nohou, ačkoliv mu prudce bilo srdce a zároveň mi lacině nelezl na klín jen proto, aby upoutal mou pozornost.
"Myslím, že Patrik ti dal jasné pokyny plnit mi přání. A já vážně nechci pít sám.." Pronesl jsem, sice jsem jejich rozhovor neslyšel, ale nebylo by to poprvé ani naposledy, co mi sem poslal nějakého obětního beránka. Dneska se ale k jeho štěstí trefil do vkusu. Nechal jsem tam skleničky a lahev a znovu se vydal ke gauči, abych prsty poklepal na místo vedle sebe a dal tím jasně najevo, kam má jít a co má dělat. "Jak se jmenuješ?" Naklonil jsem hlavu na stranu, nevyzařovalo ze mě žádné nepřátelství a jeho jméno bylo to poslední, co by mě zajímalo, ale byl jsem predátor, co si hraje se svou kořistí a lov je něco, co si nadmíru užívá. Protože kdybych mu nařídil ať se svleče, klekne si a roztáhne, kde by byla ta zábava?

Věci se na můj vkus děly až moc rychle. Ten arogantnější zmizel ze salonku a tmavovlásek se najednou zvedl, jeho přítomnost vyplňovala celou místnost do posledního centimetru a já cítil, jak se jeho pozornost, celá jeho pozornost upírá ke mě. Ne, nepomáhalo mi to se uklidnit, naopak jsem cítil tu vzrůstající nervozitu, když se ke mě přibližoval a nic neříkal, neusmíval se, nemračil. Netušil jsem, co od něj mám čekat, co chce, co přijde v další minutě. Zpod sklopených víček jsem sledoval tu ladnou chůzi, já vím, že to zní pitomě, ale okamžitě mě to zaujalo, ta jistota, postoj, jeho narovnaná záda a hrdě vztyčená hlava, každé jeho gesto doslova křičelo, že naprosto přesně ví, co chce a že to i dostane. Děsilo mě to, ale zároveň i fascinovalo. Moc takových lidí jsem neznal a on se nepřibližoval nikomu z mého okolí. Možná proto jsem nevzal už dávno nohy na ramena, protože ať jsem chtěl nebo ne, prostě mě k němu něco táhlo. 
Zvedl jsem k němu pohled a na chvíli zůstal očima viset na tom aristokratickém obličeji, vnímal jsem tu naprosto dokonalost, jak naprosto všechno v jeho tváři bylo symetrické a dokonalé. Znáte to, někdy si o někom říkáte, že je hezký, protože má hezké oblečení nebo úsměv, ale on byl perfektní ve všech ohledech, ačkoliv mě ten upřený pohled děsil. A nemluvím o tom, když mi sebral tu skleničku, se jeho prsty dotkly těch mých, když byl najednou tak blízko s tou naprosto suverénní samozřejmostí, až jsem tajil dech, ale zároveň to okamžitě rozvibrovalo každou buňku mého těla. Bylo to.. nevím, prostě divný! 
Polkl jsem a zůstal se dívat na ty skleničky, věděl, co mi tím chce říct, ale nechápal. Zamrkal jsem, jako bych čekal, že sem vejde někdo další a vyřeší tu situaci za mě, že budu mít znovu možnost splynou s barem, ačkoliv pojďme si na rovinu říct, že být nenápadný moje parketa fakt nebyla. Olízl jsem si pomalu rty, ale nakonec do obou skleniček nalil ten předražený alkohol a s třesoucím se dechem nakonec přece jen došel k němu.  
"Michal. Jsem Michal.." zamumlal jsem tiše, když jsem dosedl na tu koženou sedačku a nemohl přestat přemýšlet nad tím, jak divná je tahle situace. Podal jsem mu skleničku a upřeně sledoval jeho ruku, možná jsem fakt čekal, že se mě dotkne znovu? Zajímalo mě, jestli to bude stejné, stejně elektrizující a fascinující. Co ode mě chtěl? Jakoby nechci se podceňovat, ale o čem si může se mnou asi tak pokecat? Jestli ho nezajímá hokej a upřímně nevypadal jako skalní fanoušek, pak jsem neměl moc témat, o kterých bych něco věděl, natož o nějakém byznysu nebo tak. Nebyl by lepší Patrik? Nebo alespoń Sandra? Přišel jsem si nemístně, já v černém tričku s nápisem Spicy vedle něj v tom luxusním obleku a třesoucí se hladina drahé whisky, po jejímž vypití se nejspíš hned opiju, tomu jen dávala korunu. Přesto jsem to nevydržel, já byl lopata, ale zároveń vždycky až moc velkej střelec, kterej vždycky přemýšlel až potom. 
"Já nevím, jestli je vhodné, abych.. jsem v práci a.. tak." zvedl jsem hlavu a přímo se střetl s tím pohledem. Neuhnul jsem, fascinovaly mě jeho oči, tak dokonale klidné, ale ne prázdné, chladné, ale ne lhostejné, opětoval jsem mu pohled a neříkám, že jsem stále necítil strach, ale narůstalo ve mě i něco jiného. "Nerad bych vás zklamal, intelektuál moc nejsem a jsem si docela jistý, že nepoznám rozdíl mezi tímhle a obyčejným rumem, tak bych vás nerad nějak urazil.. Možná bych zavolal šéfa nebo Sandru? Sandra vypadá, že se v alkoholu vyzná. Jako barmanka i alkoholička." jemný úsměv, já a moje typická povaha, protože i když jsem si na jedné straně představoval, jak vytáhne bouchačku a sprovodí mě ze světa, na té druhé jsem musel obdivovat ten obdivuhodný šarm a majestátnost, jakože jestli si nějak představuju kmotra, je to přesně takhle, i když v mých představách to byly většinou děsivě vypadající dědouši, nikoli fakt dost sexy třicátník! Popravdě celkem špatně jsem skrýval fakt, že jsem zvědavý, naprosto zvědavý a dychtivý o něm vědět víc, ačkoliv jsem věděl, že ptát se nebudu, i když těch otázek, těch jsem měl asi milion.

Sledoval jsem hnědovláska pohledem i v době, kdy k mému lehkému, ne však moc dlouhému, překvapení skutečně popadl skleničky a došel za mnou. Sledoval jsem jeho pohled, pohled, který se snažil vyhnout tomu mému a přesto ho jistým způsobem stále vyhledával, když se ty světlé oči zvedly a já v nich viděl víc než jen ten strach, co v nich byl předtím. Fajn, to by nejspíš pro začátek stačilo.
Neměl jsem v plánu s ním rozebírat jeho život, neměl jsem rozhodně v plánu ho ani opíjet nebo zdvořile konverzovat, to jsem měl na práci mnohem lepší věci, ale rozhodně tu roztomilou pusu hodlám využít k naprosto jiným věcem. Nechtěl jsem mu to přikazovat, bylo by to jednoduché, bylo by to příliš prvoplánové a já se nikdy netajil tím, že jsem měl radši větší výzvy, ačkoliv u tohohle barmana se dalo těžko o výzvě mluvit. Krátce jsem pozvedl koutek úst vzhůru, když jsem si přiložil skleničku k ústům a usrkl. Rád bych řekl, že jsem ho poslouchal, ale ve skutečnosti jsem ignoroval naprosto všechno, co řekl. Visel jsem mu pohledem jen na těch rtech, na těch gestech o kterých zjevně vůbec nepřemýšlel, o té nervozitě, kterou jsem svým pohledem způsoboval a moc dobře jsem to věděl. Chtěl jsem vědět, co udělá, chtěl jsem vědět, jestli je v něm něco víc než jen ten strach, nervozita nebo nesmyslné blábolení. A ve chvíli, kdy se ke mě zvedly ty oči a leskla se v nich zvědavost, věděl jsem, že v něm rozhodně je víc. A já to chci vidět a dostat všechno.
"Urazil bys mě, kdybys odešel.." Podotkl jsem bez náznaku úsměvu či naštvání a odložil skleničku na skleněný stolek, až sklo o sklo zacinkalo a prořízlo to nepříjemné ticho, co panovalo. Otočil jsem se k němu, naklonil se, až příliš na to, aby se jednalo o zdvořilé gentlemanské jednání a zvedl ruku, kterou jsem pomalu, ale jistě položil na hnědovláskovu tvář. Nejspíš mohl ucuknout nebo utéct, ale měl jsem dojem, že to neudělá. A tak jsem prsty hladil tu jemnou hladkou pokožku, mapoval ji, přejel palcem po jeho spodním rtu a všímal si těch detailů i nepatrných gest. Zrychleného dechu, napjatosti v ramenou.. A možná jsem mohl být milejší, možná jsem ho mohl šetřit, chovat se jako ten pravý gentleman a možná předtím do něj nalejt tu drahou whisky aby to měl chudák jednodušší, ale já nebyl sudička z pohádky. Byl jsem ten, kdo dostane cokoliv si usmyslí a způsobem, který si zrovna v danou chvíli vybere.
V mých očí se mihnul záblesk, příslib něčeho temného a zvráceného, když jsem těmi dosud jemnými a něžnými doteky přesunul dvou dlaň na jeho zátylek, vpletl prsty do těch jemných vlasů a zatáhl tak, abych mu jemně zaklonil hlavu a přitáhl si ho o kousek blíž. Tak blízko, že stačilo naklonit hlavu. Nechat své smysly vnímat jeho vůni, vnímat všechny náznaky, které jeho tělo dělalo, užívat si ty protichůdné reakce. "Řekni, Michale, už ti to někdo udělal tak, že si zapomněl, jak se jmenuješ?" Mluvil jsem jasně, ale stejně tak i smyslně, když jsem mu šeptal ta slova do ucha, s tím, jak jsem ho pevně svíral a rty se dotkl jeho ucha. Dráždivě po něm přejížděl až k lalůčku, než jsem rty přitiskl k jeho tváři. "Že jsi neprosil o víc?" Mé rty se roztáhly v úsměv, ale rozhodně jsem necítil pobavení, nýbrž jisté uspokojení z toho, kam má slova vedla a jakého cíle dosáhla. Byly to ty zvědavé oči, co se ke mě upíraly a co tě prozradily. Mohl sis za to sám, tou troufalostí a roztomilou tváří, která jistě skrývá mnohem víc a já se těším, až ji uvidím zkřivenou slastí. Nepouštěl jsem ho ze svého sevření, když jsem druhou rukou drze a zcela jasně vnikl pod to pracovní tričko a odhaloval, co je pod ním. A že ani to mě rozhodně nezklamalo.

Rád bych řekl, že jsem to nějak ustál se ctí, jenže problémem, mým hlavním problémem vždycky byly dvě věci - nikdy jsem dopředu nepřemýšlel a nikdy jsem neuměl lhát. No a taky jsem nebyl zrovna nejostřejší pastelka v penále, co si budeme, takže ve chvíli, kdy jsem seděl vedle něj a přemýšlel, jestli mám začít vykládat vtipy nebo se zeptat, jestli neví, kolik hrála Bolka, neměl jsem nejmenší tušení, s jakým záměrem si mě sem vlastně vzal. Nevím, bylo to tímhle barem nebo jsem do teď žil na venkově, kam se tyhle zhýralosti ještě nedostali? Nebo je náhoda, že se mi to s Filipem, Tonym a teď i s tímhle děsně sexy mafiánem stalo právě tady? Evidentně jsem přitahoval problémy, když jsem si tam pohrával nervózně se skleničkou a najednou, zničehonic, zvedl ruku a položil mi ji na tvář. Překvapeně jsem zamrkal, neuhnul, neutíkal, ačkoliv o klidu v duši a zenu bych taky tak úplně nemluvil, spíš jsem jen ztuhl a zůstal jako přimražený na místě, dokázal přemýšlet jen nad blbostma, který nedávaly smysl, třebaže jeho dotek je až překvapivě něžný vzhledem k tomu nečitelnému výrazu, že jeho dlaň je teplá, stejně jako moje tváře, do kterých se jistě začínala dostávat červeň, ale myšlenky vzaly za své, když se prsty dostal k mým rtů a palcem přejel po tom spodním, protože ačkoliv jsem nic z toho nechápal, tohle gesto projelo mým tělem jako elektrický výboj, vzrušující, nedočkavé a já pochyboval, že jsem to v tom pohledu dokázal skrýt. Protože jsem čekal všechno možné, ale tohle bylo to poslední, co bych si představil pod tím, že mu mám plnit přání. Ačkoliv ještě neříkejme hop, nic totiž nekončilo! 
Možná se ve mě hromadil strach a nervozita, ale zároveň se to mísilo se zvědavostí, tím neodbytným pocitem někde v břiše, který mě nutil bázlivě zvedat oči a zcela nepokrytě je upírat k těm jeho, jako bych se snažil pochopit ten výraz v nich, který nebyl podobný ničemu, co jsem znal. Asi jsem měl klopit oči a snažit se bránit, jenže to jsem nedělal ani v nejmenším. Asi to bylo naivně nebezpečné, ale já se díval, fascinovaně jsem sledoval jeho tvář, když mu ten pohled potemněl a já se zachvěl, děsem i vzrušením, bylo to matoucí, pocity, které jsem cítil a nemohl se rozhodnout, jestli s hysterií utéct komukoliv do náruče a nebo se zcela bláhově vrhnout do náruče jemu. A ne, rozhodně jsem nepochyboval, že se na mém vnitřním boji nepokrytě baví! 
Jeho ruka se pohnula, neuhnul jsem a nechal ho, s tím pohledem plným očekávání a zvědavosti, který jsem nikdy neuměl ovládat, když sklouzl na můj krk a donutil mě zaklonit hlavu a nikdy jsem nepřemýšlel, co mě vlastně v posteli vzrušuje, ale zjevně jsem teď přicházel na to, že nejspíš přesně tohle! Pootevřel jsem ústa a do ticha se ozval můj hluboký nádech, kterým jsem se nepříliš úspěšně snažil najít pevnou půdu pod nohama, když byl tak blízko, když si mě prohlížel s tím nenuceným pohledem, když jsem v jeho gestech cítil tu jistotu a cílevědomost. Nebyl jsem rozmar, byl jsem naprosto přesný cíl, plán, aniž bych to dokázal jakkoliv pochopit. Ještě víc se přiblížil a já zděšeně zjistil, že se rty dotýká mého ucha a ještě mnohem víc, když jsem si uvědomil, že mi kvůli tomu vstávají vzrušením chloupky na krku. Zatraceně, jak to dělal? Ten hlas, podmanivý a smyslný, mohl mi vyjmenovávat dopravní značky a nejspíš bych cítil stejné vzrušení, ale jeho slova, jeho otázky.. 
Polkl jsem a nedokázal zakrýt to všechno, co se mi zračilo ve tváři, strach, nejistota a naprosto nepochopitelná touha. Protože takhle se mnou nikdy nikdo nemluvil a já na to nebyl ani za mák připravený! Co jsem mu měl odpovědět? A bylo to vůbec nutné? Uvědomoval jsem si, že se proti němu bez jakékoliv kloudné myšlenky nakláním, že mé tělo se samo přibližuje k němu, přitahoval mě jako magické zrcadlo, vycházel jsem mu vstříc a nechtěl přemýšlet nad tím, jak musí pod rukama cítit zběsilé bušení mého srdce, když se jeho ruka ocitla pod mým tričkem a já se hlasitě nadechl. Zatraceně, takhle se mě dotýkalo jen pramálo lidí, jediný, kdo zašel tak daleko byl Andy a to byl můj brácha, člověk, kterému bych svěřil svůj život, tak jak jsem měl reagovat na tu suverenitu, se kterou si bez dovolení bral moje tělo a já se ani nepokusil mu v tom zabránit? Přivřel jsem oči a kousnul se do rtu, neodpověděl jsem, až příliš jsem se styděl dát mu odpověď na tuhle naprosto intimní otázku, na kterou mu už ale dávno odpovědělo moje tělo, aniž bych tomu dokázal jakkoliv zabránit. Mé oči se zvedly a ten zastřený pohled byl korunou, protože jsem nikdy lhát neuměl a teď jsem měl v hlavě jediné. A moje jméno to nebylo..

Ale no tak, štěně! Bavil jsem se, na tom trhaném nádechu, na té nejistotě, na té touze. Neuměl lhát, to už jsem věděl ve chvíli, kdy poprvé otevřel pusu a vynášel ty nesmysly, které jsem se ani neobtěžoval poslouchat. Ne, nebudu nijak zastírat, že jsem se královsky bavil, ačkoliv se mi ve tváři nepohnul jediný sval a ani nebudu zastírat ten fakt, že jsem tohle celé dávno neměl v plánu. Jo, vybral jsem si ho, ve chvíli, kdy vešel dovnitř a zvedl ke mě ty oči, ale skutečně si ho vzít jsem se rozhodl teď, když jsem v nich viděl tolik toho chaosu, toho vnitřního boje co sám se sebou sváděl a nebylo to strachem, kterým jsem v něm vyvolával. Ne, tohle nebyl boj se mnou, bylo to čistě o něm. O těch touhách, co se odrážely v tom hezkém obličeji a já skutečně chtěl mu dát to, na co myslí a jistě si představuje, aniž bych jakkoliv pokračoval. Vychutnával si tu nadvládu, to moc, ačkoliv mě netěšila natolik, jak jsem si představoval. Bylo to sladké, ale já měl radši tu hořkost. Nepotřeboval jsem si na něm ukojovat tu moc ani touhu ho pokořit, protože jsem nemusel a protože to bylo směšně jednoduché. To, kdy se jeho tělo vypínalo proti mým dotekům, doslova mi na ně odpovídalo a já mu rád vyhověl, když jsem prsty putoval po jeho hrudníku, drsně mezi prsty promnul jeho bradavku zatímco jsem se rty dotkl jeho krku, nikoliv v žádném sladkém polibku, ale rázném a jasném kousanci, kterými jsem postupně zasypával jeho hrdlo s tím, jak jsem mu hlavu držel stále zvrácenou. Nebylo to tak, že bych byl odpůrce líbání, naopak, rád prozkoumám všechno, co tak ochotně nabízel, ale nejdřív to chci sobecky všechno vidět. Všechno, co se ti zračí ve tváři a co v ní bude teprve až s tebou skončím. Vyndal jsem ruku zpod jeho trička jen proto, abych uchopil jeho dosud nečinné dlaně do svých a prostě a jednoduše s nimi vjel do svého vlastního rozkroku. Ale no tak, přece si nemyslel, že mě bude bavit se dívat jen na jeho obličej? Ne, tohle mělo být mé potěšení a to znamenalo, že jistou část téhle hry budeš mít na starost a ta se dožadovala pozornosti, protože jsem nedokázal zakrýt to vzrušení, které bylo naprosto tvrdé a připravené k tomu vzít si to, po čem jsem tak zoufale prahnul. Oddálil jsem se, pustil ho z toho pevného sevření, nenechal se zlákat tou jemnou vůní ani zastřeným pohledem. Ne, můj pohled byl jasný, když jsem se znovu pohodlně usadil a prohlásil: "Svleč se.." prostý a jednoduchý rozkaz, při kterém jsem prostě chtěl vidět, co udělá, kam zajde, jakým způsobem pokoří tu nejistotu v sobě a nechá to všechno bejt. "Nikdo tady není a nikdo sem ani nevejde, dokud nebudu chtít.." Kývl jsem na ochranku, co doteď mlčky přihlížela celé situaci, která beze zbytečných slov prostě opustila místnost, aby snad hnědovláska neznervózňovalo publikum. Bylo to příjemně nové, to, že se mi tady neproducíroval jako ukázková šlapka, ale prostě bojoval s vlastními pocity a zjevně prohrával. Ani si nehrál na někoho, kdo to zarytě popírá. Byl přesně to sladké mezi, to, co možná nebude tak zajímavé, ale přeci jen dostatečně uspokojující. Možná..
Sledoval jsem jeho výraz a pak zcela nekompromisně pronesl: "A pak svleč i mě.." Možná jsem ho nemusel tolik trápit a možná jsem byl netrpělivý, protože lítost jsem neznal a nepotřeboval znát, když jsem se k němu naklonil, chvíli si vychutnával těch pár vteřin předtím než udělám něco, překročím tu hranici, kdy si myslí, že to neudělám a já to skutečně udělám a byly to moje prsty co se obmotaly kolem jeho hrdla, já si ho přitáhl ještě o kus blíž a pak prostě a jednoduše ho políbil. No políbil, to zní tak vznešeně, prostě jsem si podmaňoval jeho ústa, ne ve vášnivém a zuřivém polibku, ale v tom detailním a hlubokém, naprosto ryze majetnickém a dominantním, ale přitom jistým způsobem stále nezvířecím, ale tím, po kterém bude toužit, abych to prostě udělal znovu. Kousnul jsem ho do rtu, hrál si s jeho jazykem jako kočka s myší, bavil se na té nejistotě, kdy se ke mě přidal a já mu ochotně vycházel vstříc, zatímco moje ruce se ztratily pod lemem jeho trička jen proto, abych se ho konečně mohl zbavit a mohl si tu horkou kůži přivlastnit. Byl jsem to já, kdo ho rukou obejmul kolem pasu a vyhoupnul si ho na klín, protože možná mě ta nejistota bavila, ale nemám celý večer na to čekat než mi dá to, co chci. A tak jsem si ho posadil na to velmi tvrdé a jasné místo, které zcela evidentně tlačilo na jeho partie a dal mu jasně najevo co chci. A že to on chce naprosto stejně.