Bar & noční klub Spicy

Na to, že jsem si chtěl na baru v klidu vychutnat drink a připravit se na koncert, bylo kolem mě až příliš mnoho hluku. Dannyho jsem ale viděl rád, když jsem na svého nejlepšího přítele přetočil pohled a věnoval mu pozornost, což bylo víc, než jsem věnoval komukoliv jinému. Nejspíš bych mu odpověděl něco o tom, že někdo konečně dodal beaty, ale to už mu na klíně seděl Seby a já ho musel sjet pohledem, ne proto, protože bych ho kdovíjak chtěl, ale protože jsem nějak moc nuznával to jeho houpání na klíně Dannyho, kterej byl prostě jen moc hodnej na to, aby ho tím nějak okřiknul a ten provokatér toho dost jasně využíval. Ale jelikož jsem se do věcí ostatních nikdy nesral, mlčel jsem i v tuhle dobu. Chtěl jsem začít psát něco dalšího, kdyby se na baru neobjevovali další a další lidi kteří zjevně stáli o mou pozornost. Přetočil jsem pohled na blonďáka, co mě sjížděl pohledem, můj obličej na jeho triku ve mě vyvolal jisté potěšení, takže jsem se jen pobaveně ušklíbl, možná někdy jindy, někdy jindy bych si ty rozkošné rty vzal a ukojil v nich ten chaos ve svém nitru, ale já to dělat nechtěl. Dělal jsem to tolikrát, tolikrát krotil všechny ty emoce v těch nejrůznějších pohledech a tělech a stejně nakonec nezůstalo nic než prázdno. A tak jsem mu věnoval jen pokývnutí, představovat se na mém vlastním koncertě lidem bylo vlastně dost zbytečný a tak jsem dál mlčel.
A pak to drama, i já přetočil na Dannyho pohled při zmínce o vztahu a skenoval hnědovláska, co se objevil vedle Sebyho a dal velmi jasně najevo, kdo je. Což bylo vzhledem k tomu lhostejnému obličeji dost zvláštní, stejně tak jako Dannyho orientace. A když na mě pak přetočil ty sladké oči a ptal se mě na názor, div bych neprotočil očima. Nepotřebuješ moje uznání protože jsem si byl naprosto jistý tím, že už s ním chce být dávno, i přes moje názory. "Tak to ti přeju.." Nepronesl jsem to nijak zle, uštěpačně, jen upřímně, protože jsem si to skutečně myslel. Ale když jsem sjížděl pohledem k té netečné tváři, k těm ledovým očím, uvědomoval jsem si, že s tím nesouhlasím. Nesouhlasím, protože k Dannymu bych si spíš představoval hodnou sladkou blondýnku než jeho. Protože mi bylo jasné, že kapitán Sparty nebude prvním ani posledním, že ty doteky toho blonďáka nebudou taky první ani poslední. Danny.. Sledoval jsem tvář svého nejlepšího přítele a vracelo mě to zpátky. Zpátky do doby, kdy jsem na něj taky takhle zbožně zíral, kdy jsem ho chtěl pro sebe, kdy jsem si namlouval ty sladké pohádkové konce, které stejně nikdy neměly přijít. Bál jsem se, že ani Danny nedostane, co chce, ale nebyl jsem ten, kdo by do toho viděl nebo chtěl kecat a až mu zlomí srdce, budu tady, až za mnou přijde. Nakonec jsem přetočil pohled na bratra a protočil očima. "Prosímtě, radši nic neříkej.." Vzhledem k pootevřené puse a šokovanému výrazu Míši, když blonďák zajel Erikovi pod světlou mikinu, bylo mi jasné, že to chce patřičně okomentovat. Nakonec jsem odstrčil prázdný půllitr, přehodil si kapucu přes hlavu a odešel do backstage.
Neměl jsem žádný rituál, neměl jsem ani žádný plán, jak to celé bude probíhat, když zhasla světla a dav před pódiem začal hlasitě skandovat moje jméno. Nehrál jsem nikdy pro prachy, pro děvky, ani pro slávu, hrál jsem kvůli všem těm pocitům, kvůli těm textům, které mě jediné zbavovaly vší té bolesti a frustrace a tlumili všechny ty hovna kterými jsem si za poslední roky prošel. Zbavovali mě těch pout, přinášeli svobodu a díky tomu jsem si stoupnul před mikrofon a bez nějakého zdlouhavého představování nechal pustit první beaty. A s lehkým úšklebkem pustil i první slova.
"Lidi svítěj a my stojíme spolu ve stínu.. Modrý oči jako kdybych koukal do Safíru.." Má ruka se obtočila kolem mikrofonu, když jsem ho vytáhnul a začal chodit kolem, zdravit všechny, zvedat druhou ruku do jednotlivých rytmů. A nechal se tím pohltit, pohltit těma modrýma očima..
Když jsem pak o půlhodinu později klidnil dav, který se hlasitě dožadoval mého nejlepšího hitu, nemohl jsem jim ho nedat, ačkoliv se mi tahle písnička naživo zpívala nejhůř. Nejhůř, protože znamenala tolik, ta první, kterou jsem sepsal těsně po tom, co jsem se rozhodl na všechno zapomenout, všechny odstřihnout, ale ty ses stejně nikdy z mé hlavy nedostal, ne, ty jsi byl ten stín, co se dokola vracel.. A tak jsem se prostě jen sklonil, podal ruku pár nadšeným fanynkám, slyšel ta úvodní slova, ty první tóny a pak přivřel oči a začal, zpívat o tom všem, o nás.. O vší té bolesti, lhostejnosti, o tom všem, cos pro mě byl i nebyl.

Stál jsem v tom nejvzdálenějším koutě baru, v ruce svíral pivo, ale nejevil jsem o něj zájem, vlastně o nic a o nikoho v tomhle baru. Přišel jsem, protože jsem hledal Mikuláše. Sebemenší pohyb znovu a znovu rozbolavěl mé tělo, špatně se mi dýchalo, možná mi ty dvě gorily zlámaly nějaká žebra, ostatně nebylo by to poprvé. Ležel jsem tam na podlaze minuty, možná hodiny, nevím, nepřemýšlel jsem, jen se snažil překonat tu první nejhorší chvíli, ale čas neúprosně běžel a já věděl, že musím jít. Protože když ty peníze neseženu, přijde bolest mnohem horší a moje provokace ani svádění už situaci nezachrání. 
Miky měl moje prachy, nebral mi telefon, všechny ty moje pochybné kontakty mě nakonec zavedli na policii, ale ani tady jsem ho nenašel. Prý ho pustili. Skvělý, fakt skvělý. První jsem šel do baru z jediného důvodu - nebylo lepší místo, než prodávat a koncert byla skvělá příležitost. Spousta mladých naivních pitomců, co chtěli děsně rebelovat, než se vrátí domů, kde jim maminka ustele postel a uvaří svíčkovou k obědu. Neměli tušení, jak vypadá skutečnej život, realita, ve které jsem se nacházel. Prodíral jsem se davem a hledal ho, vytáčeli mě všichni ti lidé kolem, hluk, smích, já nechtěl, jenže Mikuláš tu nebyl. Nezůstal bych tu, šel bych a vyřídil svoje věci nějak jinak.. jenže jsem otočil hlavu a viděl tebe. 
Nemohl jsem odejít, i když jsem chtěl, i když jsem na sebe v duchu řval, moje tělo se nechtělo pohnout, nemohl jsem ten pohled odtrhnout od té tváře, vyspělejší a tvrdší než dřív, ale pořád tvojí. Pořád té, která jediná ve mě dokázala probudit tolik emocí, po tolika letech, po tolika odmítání jsi pořád zůstával tím, u koho se mi divoce rozbušilo srdce, i když jsem si to zakázal, i když jsem nechtěl. Ty pocity možná vybledly, ale  stačil jediný pohled a všechno se to vrátilo, všechny vzpomínky, hodiny ve škole, ty minuty, kdy jsme si kradli tajné polibky v šatně, kdy jsme zatáhli poslední hodinu jen abychom se mohli líbat ve tvojí posteli, než se vrátí Michal, ty pohledy, chtíč, můj první sex s tebou, všechny moje poprvé. 
Chtěl jsem odejít, chtěl zmizet a zapomenout, tak proč jsem tu pořád stál, proč jsem poslouchal všechny písničky, které jsem věděl, že byly o mě, proč jsem si tiše zpíval všechny texty, které jsem miloval. Slušelo mu to, možná ještě víc než v té hokejové výzbroji, za což jsme se mu tisíckrát vysmál a místo toho byl na dalším a dalším zápase a pokradmu si představoval, jak na tebe počkám před šatnou a potom.. 
Odešel bych, byl jsem připravený zase tiše zmizet, ale pak se ozvaly ty tóny, písnička, která mi zlomila srdce, jednou, podruhé, po tisící, když jsem jí slyšel a věděl, věděl o čem zpíváš. Nemohl jsem tam jen tak stát, ne, když jsem měl na sobě tu černou mikinu s Hollywoodama, která byla tvoje, i když pochybuju, že od tý devítky by ses do ní ještě vešel. Nemohl jsem jen čekat, když mě nohy samy nesly k pódiu, když jsem se prodíral davem ječících fanynek a neuhnul pohledem, když jsi otočil hlavu a naše oči se setkaly a já tam jen stál a díval se na tebe tím pohledem, tím, který vždycky patřil jenom tobě, protože ty jsi byl zase vždycky jenom můj. 
Mé rty se pohnuly a já v dokonalé synchronizaci s jeho rty jen tiše opakoval ta slova: 
"Tahle byla pro mě něco jako weed,
hrozně voní ale nemůžu ji mít
a moje hudba zní, ona tančí
a za zádama se mi hejbou její stíny, stíny.."

Nijak jsem svůj pohled nezměnil, nikam neuhýbal, nikam, když se mé oči neustále upíraly na ten sladký obličej, který se mnou dělal věci kterým jsem nerozuměl, kterým jsem ani asi ani rozumět nechtěl. Neuhnul jsem pohledem ani ve chvíli, kdy se mi kolem pasu obmotaly Kubovo ruce, když mě obklopila jeho vůně, když jsem cítil jeho rty na své tváři. A já ho jako vždy neodtáhl, nechtěl jsem, ani když se na nás upíral ten pohled všech v místnosti. Ne, nechal jsem ho, užíval si jeho přítomnost, protože jsem věděl, že i když mám v hlavě chaos, v jeho přítomnosti bledne, utichá a zaniká. Až do doby než otevřel ty svoje drzá ústa a rýpal na místech o kterých věděl jen on. Nechápal jsem to, to svoje chování, to chování které bylo tak odlišné od všeho, co jsem doteď dělal a Kuba to věděl, věděl a viděl až na dno mojí duše, sebral všechnu tu nejistotu a vyslovil ji nahlas. A já ho za to miloval i nesnášel zároveň, protože to jen znamenalo nad tím víc přemýšlet a víc si to přiznat. Přiznat si to, že poprvé v životě ho neodháním i z jednoho dalšího důvodu. Z toho důvodu, že jsem chtěl, aby se Danny díval na to, jak se Kubovo rty dotýkají mé kůže stejně jako to pitomě perfektní pozadí toho -ani nevím jak se jmenuje a nezajímá mě to- hnědovláska. Protože jsem chtěl, aby cítil to, co jsem cítil já. Ty neznámé pocity, co mě zaplavily ve chvíli, kdy se o něj otíral tak majetnicky a tak sebejistě a já cítil ten osten hluboko v sobě když jsem stále s tím stejným výrazem sledoval Dannyho výraz. Možná jsem to nemohl zastavit, možná jsem se tomu už nemohl bránit, ale čím dál tím víc jsem si uvědomoval, jak moc velkej průser to je. Nikdy jsem nežárlil, na nikoho, ani na Kubu, dával jsem mu svobodu, protože jsem věděl, že to je jediná čistá a upřímná možnost, protože to jediné bylo opravdové, protože to jediné dokáže vydržet. Ale teď jsem Dannymu volnost dávat nechtěl, nechtěl jsem to samé, čisté a upřímné jako s Kubou, uvědomoval jsem si, že všechny ty intenzivní pocity, naštvanost, žárlivost, stejně jako tu ochromující touhu po tom všem hned teď ukázat, že je můj.. To všechno byly pocity, které to, co možná mezi sebou máme nebo nemáme, jednou zničí. Zkazí a přetvoří a to bylo něco, co mě děsilo. To bylo něco, co mě utvrzovalo v tom, že bych už s tím konečně měl přestat. Ale já si nemohl pomoct..
Když ke mě zvednul ty ublížené oči, ani v tu chvíli jsem nic neřekl, nezabloudil pohledem k tmavovláskovi o jehož pohledu a přítomnosti jsem věděl celou dobu. Nevyvracel jsem hnědovláskova ani Dannyho slova, protože já jsem nelhal, já si na nic nehrál a neměl žádnou potřebu se obhajovat. Neměl jsem potřebu se na kapitána Sparty usmívat nebo mu věnovat svou pozornost, protože jsem mu ji nikdy nechtěl dávat znovu. Ne v tuhle chvíli. Ne, když pro mě neznamenal nic než jen ukojení těch základních živočišných pudů, byl pro mě tělo, tělo, co mi dalo fakt skvělej sex, ale tím to končilo. A tím to mělo končit i s tebou.. Mělo, ale přesto nekončilo. Ne, to kvůli tobě jsem se choval tak, jak jsem se choval, to od tebe jsem se nechával majetnicky líbat před celým klubem a těm polibkům, které jsem tak moc nesnášel, se nechal poddávat, opětoval je se stejnou náruživostí a bylo mi fuk, že je to před všema jeho rádoby kámošema. Ne, to já si drze užíval tu jemnou žárlivost, co se mihla v těch jindy pohodových a naprosto nad věcí očích. I pro něj se něco změnilo. Protože láska lidi mění, mění a ničí. Nechtěl jsem na to myslet, když jsem se přiblížil k jeho uchu. "Netušil jsem, že máš rád když ti někdo leze po klíně.." Něco bylo jinak, něco v tom tónu, který jsem nikdy dřív nepoužil bylo jinak.. Pokrčil jsem rameny a jazykem ho polaskal na uchu. "Ale nejsem tady abych tě soudil." Ne, chtěl jsem mu říct, že se mi to teda sakra nelíbí, ale to jsem si nechal pro sebe. "A navíc mi teď něco dlužíš.." Nechtěl jsem se jeho kámošům představovat, nechtěl, a ani vlastně nemusel, když se hnědovlásek zvedl a zmizel v šatnách které jsem dobře znal. Nemusel jsem ani kecat s Kubou, protože jsem věděl, že ten si užívá moji nejistotu a zvláštní rozpoložení. Ne, chtěl jsem jen jeho. A utišit to všechno tím jediným způsobem který jsem znal. Jen jsem věděl, že ani tohle už není stejné. A sobecky mu ukázat, kdo to na tom klíně umí líp.

Užíval jsem si píseň, co mě ničila, ničila, vracela zpátky tvoji tvář tak ostře a jasně a stejně to bylo to jediné, co mě zachránilo. To jediné, co mě spasilo, co mě osvobodilo od těch pout těch tvejch prokletejch očí, co mi dala volnost a možnost na chvíli dýchat, když jsem tě s každým dalším slovem nechával jít, znovu a znovu to prožíval a přitom ne, Přitom všechnu tu bolest, co jsi mi způsobil, jsem nechával jít. Lehce jsem se pousmál, když jsem věděl, že ta slova už nepálí, že ta písnička je o nás, o tobě, o tom všem hezkým i špatným, co jsme měli a já si uvědomuju, že už nade mnou ta slova, ani ty nemáš tu moc.
Dával jsem do toho víc, mnohem víc, když jsem přešel až ke konci pódia s úmyslem zazpívat ten poslední refrén. Ale pak. Ale pak jsem tě viděl. Má hlava přešla na autopilota když jsem sledoval tvoji tvář, tvoje rty, které opakovaly stejná slova jako mi splývala ze rtů a já nemohl odtrhnout pohled. Nemohl, protože jsem si tvoji tvář představoval tolikrát, tolikrát jsem doufal, že tě v tom davu zahlédnu, tolikrát doufal, že nebudeš jen přízrakem mé zničené zmatené hlavy, ale budeš skutečnej a tys..
Nedával jsem to, když se barem rozlehl nadšený jásot po tom, co jsem odzpíval tenhle hit, ale já to nevnímal. Nevnímal, když jsem seskočil z pódia, když ten křik ještě zesílil, zatímco se mě dotýkaly ty ruce, stovky rukou, které se mazlily s mým tělem a já je nechal, zatímco jsem jasnými kroky mířil jen k jednomu místu. Zůstal jsem jen krok od tebe, jen krok, když jsem si světlým pohledem měřil tvou tvář. Tvář, co se za celou dobu vůbec nezměnila, tu mikinu, kterou sis drze ukradl a už nikdy nevrátil, vypadal jsi jako přízrak minulosti, ale stejně jsem věděl, že jsi skutečný, protože ty oči, ty, co se na mě upíraly a zářily tak jasně, ty byly skutečné. Ne, necítil jsem úlevu, necítil jsem nutkání se po tobě láskyplně vrhnout a schovat tě ve svém náručí jako dřív. Ne, cítil jsem jen bolest, otevření všech těch ran, který mi trvalo zkurveně dlouho zacelit a teď si sem nakráčíš a co..
"Co tady doprdele děláš, Lukáši?" Jeho jméno, jak dlouho jsem ho nevyslovil? Dělal jsem, že neexistuješ, proč to tak nemohlo zůstat? Mikrofon jsem měl skloněný u země, takže má slova patřila jen a jen jemu. Bylo mi fuk, že jsem uprostřed koncertu a že se na nás upírají stovky očí. Bylo mi to jedno, protože jsem cítil ten vztek a frustraci. Dívat se na tebe bolelo, víc, než bych byl ochotný si přiznat. Sevřel jsem ruce v pěst, věděl, že to nikdo nechápe, že už dávno pominula ta euforie z té poslední písně. Ještě chvíli jsem se díval do jeho tváře, zkoumal ji, každičký detail, známý i neznámý, ukládal si to do paměti i když jsem zoufale nechtěl. A nakonec jsem přeci jen znovu zvedl mikrofon a otočil se na dav.
"Poslední píseň peeeople. Slyším tady.." Nastavil jsem ucho do davu.  "Jsme výš.." Zvedl jsem ruku do vzduchu, zatímco po mě zbytek davu opakoval. "Pak níž.." Ruku jsem zase stáhnul zpátky, zatímco jsem se pohledem vrátil k jeho tváři. Protože i tahle, i tahle podělaná písnička byla o tobě. Stejně jako všechny. "Dál, pak blíž.." Zašeptal jsem, nevydržel jsem to, ten pohled, když dav začal opakovat ten prokletý refrén, ten refrén, kterej mě vracel do doby, kdy jsem snil o tobě. A přesto tě nikdy nemohl mít. Chtěl jsem to ukončit, chtěl zpanikařit, zahodit ten mikrofon a utéct. Ale už jsem utíkal až moc dlouho.

Sledoval jsem Erikovu tvář a nechápal, nechápal všechny ty pocity, které se uvnitř mě praly. Asi jsem chtěl, aby Sebyho nařčení vyvrátil, aby se nějak bránil, aby se omluvil, ale on mlčel a já cítil, že mě to z nějakého důvodu štve. Nepopřel to a já jsem na jednu stranu byl rád, že mi nelže, jenže ta mnohem větší část uvnitř mě si prostě představovala, co s tebou dělal a.. nevyznal jsem se v tom a nevěděl, proč se z mé tváře vytrácí ten úsměv, proč zůstává jenom to bezbřehé nic, nemračil jsem se, ale ten pohled byl jiný, než jaký jsem mu doteď dával. Štvalo mě to a štvalo mě to ještě o hodně víc, že to tak hrotím, i když jsem mu tak přesvědčivě tvrdil, že mi to nevadí. I Kuba, který se ho dotýkal, vždycky zabrnkal na mou vnitřní strunu, ale s kapitánem Sparty to bylo jiné. Kuba ve mě vzbuzoval obavy, on jednoduše vztek. Tohle byla žárlivost? Věděl jsem, že je to patetické, že bych se měl zase uklidnit a pohodit hlavou, vždyť o co jde, nebyli jsme spolu, nemám mu co vyčítat. Jenže i když hlava říkala seberacionálnější omluvy, moje srdce bolelo a já ve své tváři neuměl své pocity skrýt. Mohl jsem otevřít pusu a začít mu něco vyčítat, mohl jsem se omlouvat za to, že mi tu Seby seděl na klíně a v jakékoliv jiné situaci bych to už dávno dělal, ale teď.. teď jsem jenom cítit nějaký tichý vzdor, který prostě chtěl, aby se mu to taky nelíbilo, aby ten chladný výraz změnil a křičel, nadával, cokoliv.. protože to, co předtím řekl, mě prostě sobecky potěšilo, nebudu lhát. 
Nerozuměl jsem sám sobě, nerozuměl tomu pohledu, kterým se díval na Erika Andy a vůbec mi tím nepomáhal. Já věděl, že to není ideální, jasný? Chtěl jsem dělat, že o nic nejde, že jsem s tím smířený, jak jsem Erikovi tolikrát tvrdil. Jenže jsem nebyl. Nebyl a tím naštvaným pohledem jsem mu to dával dost jasně najevo. Vždycky jsem všechno cítil a dával na sobě znát až moc jednoduše a teď jsem žárlil jako blázen. 
Díval jsem se na něj pevně, neuhnul pohledem a jen kývnul hlavou, vzal ho za ruku a prostě ho táhnul barem, protože jsem si naprosto čistě uvědomoval, že s ním o tom nechci mluvit, že mu nechci říkat o svých pocitech, omlouvat se nebo mu něco vyčítat. Byl zvyklý se mnou komunikovat jinak, beze slov a já cítil, že přesně teď mu chci odpovědět stejně. Že teď mu potřebuju dát v jeho jazyce najevo, že se mi tohle nelíbí, nelíbí a patří mě, i když jsem se tak kasal, jak mu dám volnost. Nedám. Nechci. Nemůžu..
Bylo mi fuk, že ti lidé ve frontě na mě pokřikují, fuk, že jsem ho táhl za tu ruku a všem v okruhu tisíce kilometrů muselo být nad slunce jasné, co tam s ním jdu dělat, ale mě na tom z nějakého důvodu vůbec nezáleželo, nezáleželo mi na tom, co ti lidé vědí nebo si myslí, kdo o tom bude mluvit, záleželo jen na jediném. 
Dveře se s třískotem zavřely, zapadl zámek a hned vzápětí jsem na ty stejné dveře narazil Erika. Nikdy bych si tohle k němu nedovolil, ale teď jsem byl prostě naštvaný a uražený, podrážděný a ty pocity se mi nelíbily, protože jsem je nikdy nezažíval. Díval jsem se do té tváře a vytáčelo mě to ještě o trochu víc a zároveň jsem cítil mnohem silněji, že všechny ty pocity, které k němu chovám, jsou opravdové. Že žárlím, protože ve skutečnosti nemůžu překousnout ten fakt, že se díval na někoho jiného, že se ho dotýkal, že vzdychal jeho jméno, že chtěl víc. 
"Vlastně se mi to docela líbilo.." můj pohled byl drzý, protivný, fakt jsem se choval jak uraženej pitomec, ale nemohl jsem si pomoct, nemohl, když jsem se k němu přiblížil, loktem se opřel vedle jeho hlavu a volnou rukou mu zvedl pevně bradu, aby se mi díval do očí. Ta známá vůně, teplo jeho těla, neovládal jsem to a stál tak blízko, potřeboval se ho dotýkat, zase jsem ztrácel hlavu a neuměl to zpracovat. Mé rty se těsně, těsňonce dotýkaly těch jeho, ale nepolíbil jsem ho. Nepolíbil, protože jsem byl ješitný, uražený a naštvaný a chtěl, aby mi to vynahradil. "Přesvědčíš mě o tom, že s tebou je to lepší..?"

Tak výborný, dnešní večer nestál za starou bačkoru, ale rovnou kompletně za hovno! Seděl jsem na baru a cítil, jak mi tiká levé oko, protože ten hlouček kolem mě pořád jen o něčem mluvil a já ty stupidity už vážně nemohl poslouchat, nemohl, když jsem přes ten otravně pisklavý smích ani neslyšel koncert, na který jsem se tak vehementně snažil soustředit. Upřímně, nebudu si nalhávat, že za tu nasranou náladu, kterou jsem pociťoval, mohly tyhle slepice nebo můj bývalý kapitán, který měl evidentně naopak náladu přímo výtečnou a užíval si pozornost všech těch pipinek jako nikdy. Ne, moje nálada byla na hovno, ale ještě o level se zhoršila ve chvíli, kdy se do mého zorného pole, ve kterém byl celou dobu pouze můj zvrhlý hnědovlásek, nepřipletl ještě někdo. A já si v tu ránu uvědomil, že je všechno možné, jen ne můj. A lhal bych, i kdybych chtěl tvrdit, že mě bolestivě nevyvedlo z míry, když se ten vysoký tmavovlásek, kterého jsem matně znal asi z televize, naklonil k Erikovi a políbil ho. Políbil! Uprostřed celého tohohle zasraného klubu a místo toho, aby ho ten odstrčil a ukázal mi ten dokonale chladný a dokonale šukatený výraz, on si ho ještě přitáhl! Když pak ruku v ruce odešli asi do západu slunce nebo vole netuším kam, bylo mi naprosto jasné, co tam jdou do prdele dělat! 
Nevím, proč mě to tak vytáčelo, nepřemýšlel jsem o Erikovi jako o někom, s kým bych chtěl chodit nebo tak něco, chtěl jsem si s ním znovu zašukat, to bylo celé, ale prostě celá ta situace mě z nějakého důvodu ranila, možná prostě ten jednoduchý fakt, že i někdo jako Erik je ve vztahu, který může zcela veřejně ukazovat. A já si jen bolestivě uvědomoval, že si možná hraju na tvrďáka, ale někde v hloubi duše chci prostě přesně tohle. 
Večer byl v hajzlu, nemělo cenu si nic nalhávat a tak, když jsem se zvednul a položil na stůl peníze, aniž bych se na toho sladkého barmana jedinkrát podíval, ani jsem nepřemýšlel nad tím, že jsem ještě neslyšel své oblíbené písničky. Bylo by to stejně na hovno a akorát by mě to víc nasralo. Jenže jak jsem si myslel, moje utrpení zjevně nekončilo, protože místo toho, abych v klidu odjel domů, pustil si Lásku nebeskou a sežral kýbl zmrzliny, za kterou by mě Spencer nejspíš sežral, jakmile jsem udělal nenápadně krok od baru, už jsem za sebou slyšel, jak celej koncert stál za hovno a uděláme si radši lepší párty, co, dámy?! Já bych toho Tadeáše fakt zabil, zabil, ale místo toho jsem jak ten vůl řídil do svého bytu, protože ten sráč na mě jen nevinně zamrkal, no co, vždyť tvůj byt je blíž, ne? A já ve svém bytě vskutku nevymyslel žádnou výmluvu, proč ho nevyhodit na nádraží a neposlat na druhou stranu světa!
Nasrat, fakt!
Přesun

Díval jsem se, jak ke mě přichází, skoro bych se zasmál tomu jeho pohledu, úplně jsem na něm viděl ten údiv, to jak musel blíž ke mně, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá. Skoro jsem se zasmál, ale ve skutečnosti to bylo prostě jenom smutný. Protože i když jsem se na něj usmál tím drzým, bezstarostným úsměvem, i pro mě to byly roky bez tebe, roky, kdy jsem se sám sobě snažil namluvit, že mi nechybíš, že tě nepotřebuju, že takhle je to všechno lepší. Můj život byl jedna velká katastrofa, byl jsem prokletej a ty sis zasloužil něco lepšího. Ale já byl sráč a chtěl tě prostě sobecky pro sebe, i když jsem tě nemohl mít.
"Měl jsem pocit, že bys ocenil novej námět. Nebo všechny tvoje hity nejsou o mně..?" díval jsem se do jeho tváře, neklopil oči, nestyděl se, neomlouval. I kdybych chtěl, k čemu by ti byla omluva. Vrátila by něco z toho? Zlepšila to? Tvářil by ses jinak? Neviděl bych ve tvé tváři tu bolest a zradu? Ne, já se nehodlal omlouvat za nic, co jsem udělal, protože i když jsem nic neřekl, každý nádech, každá vteřina, kdy jsem se na tebe díval, vracela všechno, úplně všechno. Všechny ty city, o kterých jsem si myslel, že už je dávno moje otupělé srdce nemůže cítit. A vidíš.. zase jednou jsem pro tebe měl prostě slabost. 
Pousmál jsem se, když promluvil k davu, bylo to tak jiné, nikdy nebyl moc společenský typ, neměl rád velké skupiny, nesnášel, když ho na hokeji někdo veřejně povzbuzoval, ve více lidech skoro nemluvil. Ale líbilo se mi to, tenhle novej Andy, kterej byl v něčem mnohem zlomenější, ale zároveň dospělejší. Kdyby jsme spolu zůstali, byl bys stejnej? Místo přemýšlení o minulosti jsem sledoval, jak se otočil, jak nemůže odtrhnout ten pohled a jen se samolibě ušklíbl, i když co si budeme vyprávět, nebyl jsem já ten, co ho pozoroval celý večer? Co riskoval doslova život, jen abych mohl být blízko něho? Překonal jsem tu kratičkou vzdálenost, která mě od něj dělila, všechny ty ruce, které se ho dotýkaly a já chtěl, prostě jen sobecky chtěl, aby každej v týhle podělaný místnosti věděl, že je můj, že patří mě, že to jenom já se ho můžu takhle dotýkat. Viděl jsem ten pohled, věděl, že je naštvaný, ublížený, ale věděl jsem, že mě neodstrčíš, věděl, že tomu neodoláš, nikdy jsi neodolal. Od začátku jsem miloval ty tvé světlé oči, které ukazovaly ledacos, ale když ses díval na mě, bylo v nich něco, co u nikoho jiného. Věděl jsem to, protože stejným pohledem jsem se díval já na tebe. 
"Jde se mnou výš, dokud to hraje. Děláme zlo, když slunce zajde, i v tý tmě se vždycky najdem.." zvedl jsem ruce a naprosto přirozeně mu je položil kolem krku. Nebyl to jen ten pohled, kterým se na mě díval, ale od té doby, co jsme se viděli naposledy, se změnilo i jeho tělo, byl svalnatější, vyšší a já ignoroval bolest svého těla jen proto, abych si ho mohl tím nejvíc přivlastňovacím gestem pokořit, byl jsem sráč, motal mu hlavu, věděl, sakra já moc dobře věděl, že tohle nemá budoucnost.. ale v tuhle chvíli jsem to vidět nechtěl, protože jsem potřeboval, potřeboval cítit jeho pevné ruce jak mě drží, slyšet ten jeho chraplavý hlas, vidět ty hluboké oči, ve kterých jsem vždy měl to speciální místo, i když to bylo sobecké, i když jsem věděl, že ráno zase odejdu a zlomím mu srdce.. ale moje srdce tě volalo celou, celou tu dobu, Adame. 
Vyhoupl jsem se na špičky, přitáhl ho k sobě a políbil na ta zapovězená ústa, nemohl jsem ovládat ten pocit, který se rozléval mým nitrem, o kterém jsem si už dávno myslel, že je mrtvé a prázdné. Ale tys tam byl, pořád jsi tam byl. "Pojď se mnou dál a nech to na mně, všechny ty dny mi začínají splývat, když jsi u mě blíž. Jsme výš, pak níž, dál, blíž, až na měsíc.." šeptal jsem mu to do rtů, bylo mi jedno, jedno že se na nás všichni dívají, já to chtěl, jen ať to všichni vidí, protože já měl stejně oči jen pro tebe, jen pro tu jedinou osobu, na kterou jsem nedokázal zapomenout, i když jsem se tolik snažil. Znovu jsem se usmál, nedal najevo jediný z těch pocitů, které křičely uvnitř mě a prostě si jen provokativně zkousl spodní ret. 
"Počkám na tebe venku." neptal jsem se, neobtěžoval se čekat na jeho odpověď, když jsem se otočil a prostě se tím rozestupujícím davem vydal ven. Ten pocit uvnitř mého těla, narůstal, křičel a já věděl, věděl, že uvnitř tebe křičí naprosto to samé, protože to bylo stejné, stejné jako před lety, kdy jsi odmítal a pak to byly tvé ruce, které mě zbavovaly oblečení, zatímco jsem se ti pobaveně smál do rtů, tvé rty, které tiše šeptaly mé jméno, aby nás v té šatně nikdo neslyšel, tvoje oči, které mě sledovaly, zatímco jsem na tebe ze zadní lavice dělal lascivní posunky. Protože jsem věděl, co ke mě cítíš a cítil jsem to taky. Nebyl to jen chtíč. Byla to..
"Stejně jsem tvoje prokletí, Adame..." pro sebe jsem se znaveně usmál a opřel se o černou motorku. Zapálil si cigáro, nasál sladký kouř a rozkašlal se, protože moje žebra se znovu připomněla. Povzdechl jsem si, jindy jsem bolest vítal, ale dnes ne. Dnes jsem se cítil živý, protože jsem věděl, jak to stejně zase skončí. "A ty moje.."

Věděl jsem, že se něco změnilo. Že něco bylo jinak. Něco v tom jeho pohledu, ta naštvanost, ta žárlivost, co tam plála tak jasně, když ke mě upíral ty oči. Neříkal jsi, že ti je to jedno? Nehrál sis na to, že tě nezajímá kolik jich bylo, že jsi říkal, že mě chápeš, že to přijímáš tak, jak to je? Protože jsem tomu přestával věřit. Přestával jsem věřit, že to všechno dokážeš jen tak zkousnout, když tě rozčílil jen ten pohled, jen ten fakt, že jsem s ním kdysi dávno něco měl. Jenže on nebyl jediný, Danny. Bylo jich spoustu, bylo jich tolik, tolik temných pohledů ve kterých jsem se ztrácel, tolik těl, co nenechavých rukou, co si mě přivlastňovalo zatímco si tvrdě bralo moje tělo a já to tak chtěl. Protože to bylo to jediné, co dávalo smysl. Ošukat a nechat jít. Nijak jsem se nehájil, ne, možná mě to mělo mrzet, možná to mělo vyvolat nějaké pocity viny, ale ty nepřišly, nepřišly, protože to všechno se stalo dávno před tím. Dávno před tebou..
Nechal jsem se chytit za ruku, cítil tu naléhavost se kterou mě táhnul barem i tu naštvanost a překvapivou razanci se kterou mě narazil na ty rozvrzané dveře.  protože já nic neříkal, já neustupoval ani se neomlouval, nechtěl jsem a ani nemohl. Za co jsem se měl omlouvat? Mé oči ho probodávaly, cítil jsem ten vztek, tu uraženost, tu provokaci se kterou se ke mě sklonil. A já si uvědomoval, že není jediný. Normálně bych na jeho slova pokrčil rameny, ale teď ne. Teď jsem jen oči lehce přimhouřil. Cítil jsem ten hořký pocit, ten, co ve mě rozdmýchával všechno, co jsem mu mohl říct. Měl jsem ho přesvědčovat? Mohl jsem mu ukázat spoustu věcí o kterých neměl tušení, mohl jsem mu sténat jeho jméno do rtů a že jsem vážně, vážně chtěl. Cítil jsem, jak provokuje, jak se snaží držet kontrolu nad touhle situací a já se měl cítit spokojeně, protože jsem ho měl tam, kde jsem chtěl mít. Frustrovaného, nadrženého, naštvaného.. Tohle ale nebyl on. "Tak líbilo Danny? A co přesně se ti líbilo?" Šeptal jsem mu do rtů, zatímco jsem jazykem objel ty dva měkké polštářky, tu mezeru mezi nimi. Uvědomoval jsem si, že tohle není to, co chci. Že nechci naštvanost, ale že chci zpátky jeho hravost, provokaci a ten sladký úsměv, díky kterému mě namotával mnohem mnohem víc než bych si přiznával. Nežárlil jsem na to, že ti někdo sedí na klíně. Žárlil jsem na to, že sis to nechal líbit. Protože to jen já ti mohl motat hlavu. To i já se kvůli tobě měnil, stejně jako ty kvůli mě.. A o tom nejspíš láska byla, hm? Byla špatná a zlá, měnila lidi, přetvářela je, a proto.. proto jsem se jí tak bál.
Sjel jsem rukama přes jeho vypracovaný hrudník, na břicho, když jsem se sklonil, prsty tričko nadzvedl a rty slíbal horkou kůži, kousnul ho těsně nad lemem těch perfektně padnoucích kalhot aniž bych z něj spouštěl zrak. Vůbec nevěděl, s čím si zahrává, koho provokuje nebo co chce vidět. Ale hodlal jsem mu to dát, dát mu to všechno, když jsem se zvedl, nedočkavě prsty rozepínal knoflík a zip na jeho kalhotech, abych osvobodil jeho mužství a nekompromisně ho třel v dlani, protože se mi zdálo, že je to se mnou dost dobré. Nebo..?
Díval jsem se mu do hnědých očí, když jsem s přivřenými oči pronesl jediné. "Chci tě. Jenom tebe.." Můj hlas byl ochraptělý, zastřený chtíčem a touhou, všemi těmi nepochopenými pocity. Překonal jsem tu krátkou vzdálenost a políbil ho. Protože tohle všechno, jeho věci, žárlivost, jeho kámoši.. Nikdy jsem nechtěl nikoho tak jako jeho. Nemusel se pro mě měnit, protože už dávno, už dávno, ať už jsem chtěl nebo ne, přiznal si to nebo nepřiznal, mě měl. Tak jako nikdo před ním.

Podupával jsem nohou do rytmu Andyho beatů, kterého jsem pozoroval z druhé strany pódia, proplétal se směsicí tančících lidí, těch dam, které na mě házeli všechny ty rádoby chtivé pohledy a já se jen lehce ušklíbl když jsem je přejel kritickým pohledem, no co, ne vždycky jsem musel chtít všechno jen proto, že to mělo minisukni a čtyřky kozy. Byl jsem ve Spicy už nějakou dobu, ale neměl jsem potřebu za Andym ani za celou jeho partičkou bůh ví koho chodit až na bar, neviděli jsme se až moc dlouho a já nebyl zrovna moc typ na nějaké veselé představování nebo zdlouhavé bratříčkování. A ačkoliv mi bylo líto, že svého oblíbeného hnědovláska nepozdravím, rozhodl jsem se alespoň si vychutnat jeho tvrdý rap a taky..
"Nene, není to ten známej raper nebo mám spíš říct, podprůměrný hokejista?" Taky tu rozhněvanou sladkou tvář jeho bratra! Posadil jsem se na vysokou stoličku a zatvářil se překvapeně i pobaveně zároveň. Má otázka byla čistě zákeřná a jasně mířená, když se na mě otočila postava hnědovláska a upřela na mě ty roztomile naštvané oči. Bylo nad slunce jasné, že tuhle hlášku, kromě toho podprůměrného hokejisty, musel slýchat celý večer. Není nad to den večer před zápasem trochu pocuchat nervy konkurenci, no ne?
"Není to už celkem smutný a ohraný bejt pokaždý považovanej za to nepovedenější z dvojčat? Jo a jedno vychlazené, a úsměvem prosím.." Pronesl jsem když jsem ho sjel pohledem od shora až dolů. Rád jsem ho provokoval a rýpal do něj už od dětství, čistě jen proto, protože jsem mohl, protože nebyl jediný, koho mě bavilo vysírat, protože mě nešlo o to si dělat kamarády, když nepřátelé byli o tolik zábavnější.

Možná jsem čekal něco jiného, čekal hněv, čekal ten jeho chlad, tu odtažitost, zatvrzelost a možná proto jsem se na něj díval tak naštvaně, ale ono to nějak.. nepřišlo. Naopak. Jeho reakce byla tak jiná než cokoliv, co jsem od něj doposud zažil, že mě to donutilo zase na chvíli přemýšlet. Vážně, vždyť já sám nevěděl, co od něj vlastně chci. Jen jsem si při pohledu na něj přišel zoufalý, protože jsem to nezvládal, spadl jsem do toho po hlavě až příliš rychle, než abych si to mohl rozmyslet a teď jsem se choval jako totální blbeček a vyčítal mu.. co vlastně? Nikdy mi přece nesliboval horoucí lásku, nikdy o sobě netvrdil, že je cudná panna a já věděl, věděl, že se chovám vůči němu nespravedlivě, nefér, když mu vyčítám věci, které jsem přísahal, že chápu, ale nemohl jsem si pomoct. Protože ty pocity byly silnější než všechny ty logické argumenty, které jsem v té hlavě měl.
Proč jsem se ale zlobil? Byl tady se mnou, díval se na mě, jeho rty vyslovovaly moje jméno, jeho oči pozorovaly mou tvář, jeho ruce se dotýkaly mého těla a já, já jen věděl, že se cítím nejistý, že mám strach, že o něj přijdu, že tohle nebude dost. Ale takový jsem nebyl, já o tom nechtěl přemýšlet, nechtěl jsem se bát věcí, které se ještě ani nestaly, nechtěl jsem ho svazovat a pochybovat o něm. Já mu chtěl věřit, chtěl jsem, aby se na mě díval přesně takhle, aby se mě dotýkal přesně takhle a nejspíš prvně za celou tu dobu jsem rozuměl tomu, co se mi snažil říct, ačkoliv slovy to nebylo. Jeho doteky, ten pohled, ve kterém se skrývalo mnohem víc, než bych čekal, konečně to bylo, jako bych viděl jeho, Erika, který si na nic nehraje, který nic nepředstírá.
Sledoval jsem, jak se mě dotýká, ať jsem chtěl nebo ne, neuměl jsem to ovládnout, nemohl zůstat v klidu, když se jeho rty dotýkaly mé kůže, když mě kousl a já nezadržel ten sten, který ze mě bezmyšlenkovitě vylétl, zatraceně, uměl to se mnou tak jednoduše, fakt jsem řekl něco tak naivního, jakože bych srovnával Sebyho a jeho? Seby ve mně nevyvolával tyhle pocity, bylo mi to vždycky trochu nepříjemné, trochu mě to znervózňovalo, trochu mě to bavilo, ale ty.. vždyť jsem byl vzrušený od okamžiku, kdy jsi se objevil a jen měl v hlavě ten příslib. Příslib, že budu moct udělat přesně to, s čím právě začínal.
„Zatraceně..“ jako obvykle jsem přicházel o rozum, ale teď se na mě díval a říkal to nahlas. Chci tě. Tebe.. Zvedl jsem ruce a vpletl mu prsty do vlasů, oplácel mu ty polibky, drze ho kousl do spodního rtu, věděl jsem, že dneska tu trpělivost mít nebudu, že se nechci držet zpátky, že nemám chuť to protahovat, jenom jsem ho potřeboval cítit, potřeboval se ujistit, že je to všechno skutečné. Žárlil jsem a štvalo mě to a zároveň mě to vzrušovalo, protože jsem viděl ty pohledy a věděl, na co všichni kolem něj myslí, ale to já ho měl tady, to mě se dotýkal tím zhýralým způsobem a já neuhnul pohledem, celou tu dobu, co se dotýkal mého mužství, jsem ho ostře sledoval s překvapivou sobeckostí, protože jsem stále ještě měl v sobě ten vztek a hněv, ale moje tělo reagovalo mnohem intenzivněji než před tím. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak moc žárlit, že budu něco takového dělat na záchodech někde v baru, a hlavně že mi to bude úplně jedno, protože jeho ruce byly až moc šikovné a jeho horká ústa moje, jenom moje.
Doléhal k nám hluk z baru, bušení na dveře, křik, Andyho chraplavý hlas.
Ukaž mi, co umíš, v tomhle chladu chtěl bych cítit žár..
„Řekni to znovu..“ sklonil jsem se, jen jsem mu to šeptal do rtů, i když jinak než obvykle, chyběla tomu ta sladká nejistota, teď byl můj hlas překvapivě sebejistý a pevný, já mu neuměl odolat, neuměl a nechtěl, když jsem chytil jeho ruce a obě mu je přitiskl na dveře, když jsem si dobýval jeho ústa, lačně, nedočkavě, drsně a tvrdě, protože jsem to ze sebe potřeboval dostat a nějak tu situaci ukočírovat. Proč to s tebou bylo vždycky tak složité, proč jsem o to všechno musel bojovat..? Nebo to bylo právě to, proč jsem ti tolik propadal?
Pustil jsem jeho ruce a putoval prsty po jeho těle, vklouzl pod tu mikinu, jen abych mohl mezi prsty promnout jeho bradavky, pokračoval jsem níž, mohl ho svlékat, ale já nechtěl, já se s neskrývaným potěšením díval na tu mikinu, na které bylo moje jméno, protože to symbolizovalo všechno. Rukama jsem zajel až na jeho pozadí a nedočkavě ho promnul v dlani, když jsem ho drze kousnul do ucha, když jsem si olízl suché rty a bez přemýšlení rozepínal jeden knoflík jeho kalhot za druhým. Nepoznával jsem se, tohle jsem nebyl já nebo jsem byl přesně tohle? Zatím jsem ještě nevěděl, ale nehodlal nad tím přemýšlet, prostě jsem to přijímal, když jsem vysvobodil jeho vzrušené mužství z kalhot a vzal ho do dlaní společně se svým, třel je horkými dlaněmi společně, aniž bych se odtáhl od jeho tváře, do které jsem dýchal a vdechoval tu vůni, která mi motala hlavu.
Zničehonic jsem ale přestal, ne, nechtěl jsem tohle, chtěl jsem něco jiného a kašlal na to, že mi to nejspíš čiší z obličeje jako záře žárovky. Mísilo se ve mně až moc pocitů a hlava už mi to dávno nebrala. Sundal jsem mu kalhoty, moc jsem se s tím nehodlal zdržovat, dneska jsem teda trpělivost fakt neměl, nepřemýšlel, když jsem si sednul na roh umyvadla a prostě ho oběma rukama zvedl, přitáhl ho k sobě a posadil si ho na klín. Jindy bych z toho měl nejspíš infarkt, ale teď bylo všechno jinak a ta mikina, která napůl zakrývala jeho tělo a zároveň ho neočekávaným způsobem odhalovala v tom nejerotičtějším gestu, jaké jsem kdy viděl, mě jen připravovala o rozum.
„Jak jsi to říkal.. tohle je tvoje místo?“ zvedl jsem hlavu a střetl se s jeho pohledem, neusmál jsem se, ale na mé tváři hrál pobavený a drzý úšklebek. Možná jsem mu prostě jen hodlal dát najevo, že jsem to slyšel a že to pro mě mělo ten význam, který si možná ani neuvědomoval. Sroloval jsem mu mikinu na zádech a pevně sevřel látku v dlani, s překvapivým klidem pohlédl na jeho obnaženou chloubu a jen se tou svou otřel o jeho zadek. Protože tady už stejně nedávalo nic smysl, tak jsem se ho ani nepokoušel hledat a radši nemyslel. „Tohle jsem si představoval celej den.. ale je to tisíckrát lepší..“

Tak jestli jsem čekal, že dnešní směna bude trochu klidnější a já si užiju koncert, tak jsem nemohl být dál od pravdy, fakt! Nejdřív Andyho kamarádi, no asi bylo dobře, že mi řekl, ať radši držím hubu, protože když ten malej hnědovlásek vlezl Dannymu na klín a následně proběhla ta dramatická žárlivá scéna, měl jsem dost na mále, tak jako od kdy byl Danny na kluky? A odkdy byl na takhle hezký kluky?! Sakra, leštil jsem utěrkou papírový pětikilo, jak jsem na ty dva čuměl, ale zase na moji obranu, nebyl jsem sám! Zírala na ně půlka klubu a když pak Danny s tím výrazem, který jsem u něj nejspíš nikdy neviděl, toho kluka, Erika?, čapnul za ruku a táhnul ho pryč, dokonce i někomu tak nechápavému došlo, co jdou dělat. A popravdě začervenal jsem se, když jsem si to představil, proto.. protože jsem zase cítil něco, co bych nejspíš cítit neměl. 
Nic to ale nebylo oproti tomu, co se odehrálo ve chvíli, kdy Andy dokončoval koncert. Vždycky jsem u jeho písníček cítil nějakej divnej vnitřní rozpor, protože se mi líbily, byly tak chytré a chytlavé, ale zároveň jsem nějak podvědomě tušil, o kom jsou a ano, jestli vám to ještě nedošlo, Lukáše jsem nesnášel snad víc než toho pitomce z Pardubic. No a hádejte, kdo se objevil jako blesk z čistého nebe a ještě ho tam prostě bez zjevné snahy o to chovat se alespoň trochu diskrétně, rovnou líbá! A jak si ho držel, no tak to už bylo fakt moc! Nechápal jsem to, myslel, že spolu nejsou? Cítil jsem vztek a frustraci, nejen na Lukáše, ale i na Adama, protože jsem v sobě cítil tu zoufalost, to hořké připomenutí faktu, že o něm vlastně nevím vůbec, ale vůbec nic. Byl můj brácha a já neměl tušení, jak se cítí, co prožívá, jestli si ještě pořád nechává lámat srdce tímhle debilem..
A když už jsme u debilů, zpět na bar! 
"To bylo tak děsně vtipný, až jsem se zapomněl smát!" zavrčel jsem, když jsem pohled přetočil na tu vysmátou tvář. Lukáš mi zvedl mandle, ale tenhle snob mi hnul žlučí taky pořádně! Jak sakra vždycky věděl, co říct, abych se cejtil jako totální loser? Ještě to, jak vypadal zatraceně perfektně v těch tmavých džínách a černém tričku, tak fajn, neodolal jsem, když jsem sklouzl pohledem na ty pevné velké ruce a s polknutím si uvědomil, že se mu pod tím příšerně upnutým tričkem rýsuje ten dokonalý sixpack, který jsem viděl v těch sprchách. Panebože, ty sprchy! 
Zamrkal jsem a radši šel rychle obsloužit nějaké holky, protože jsem si byl jistej, že jsem rudej jak rajče. Ale copak to šlo, když se mi hlavou znovu promítly ty vzpomínky na včerejší zážitek z umývárny? Jenže společně s tím neznámým pocitem v podbřišku se taky ozvala moje nasranost, když jsem si uvědomil, co mi právě řekl. A samozřejmě jsem tam zase nakráčel středem, to bych nebyl já. 
"Nemohl jsi prostě co já vím, čumět na porno nebo si odvést domů jednu z támhletěch pipin a mě nechat žít?" rukou jsem mávnul k hloučku holek, které se hihňaly na druhé straně baru a očividně u toho rozebírali mého nezvaného návštěvníka, ale neee, pán by asi nemohl sladce spinkat, kdyby mě alespoň jednou denně nenasral! A aby toho nebylo málo, Andrea do mě strčila ramenem a přísně mě upozornila, že osobní věci si mám nechat na doma, protože šéf nemá neprofesionalitu rád. No skvělý, fakt skvělý! Chtěl jsem jí říct, že toho osla obsluhovat nebudu, ale z nějakého totálně iracionálního důvodu jsem v mžiku načepoval půllitr, když se mladší ze servírek s příšerným výstřihem a tím natěšeným úsměvem rozešla přímo k němu. Protože z nějakého mě neznámého důvodu jsem to prostě odmítal dopustit. Prostě jsem to chtěl překazit, aby z toho nic neměl, jasný?!
"Udav se!" třísknul jsem s pivem, až se pěna rozletěla kolem, ale ano, ten úsměv jsem měl přímo ukázkový. "Zítra ti předvedu, kdo je to nepovedenější z dvojčat, až tam budeš trénovat balet!" zamrkal jsem sladce a jen opětoval Andree vztyčený palec, ta naivka si asi myslela, že mu chválím ty otravně pevné bicáky. To určitě, nasrat!

Nevěděl jsem, co cítit, co dělat, když se jeho rty dotkly mých. Bylo mi fuk, že jsme na mém koncertě, v přeplněném baru, když se ječák dvojice dívek vedle nás v okamžiku snad ještě zdvojnásobil. Nesdílel jsem jejich nadšení, nesdílel, ale přesto jsem nedokázal setřást ten pocit, který se ozýval ze všech nejvíc. Ten pocit, kdy jsem si ho chtěl přitáhnout blíž, vplést mu prsty do vlasů, zaklonit mu hlavu, prohloubit ten polibek, vychutnávat si to, co bylo neznámé, tolika lety oddalované a přitom naprosto jednoznačně stejné. Chtěl jsem tomu propadnout a neptat se, nebyl jsem někdo, kdo by řešil, co se o něm druhý den bude říkat nebo psát v rapových médiích. Mé srdce chtělo jediné, ačkoliv vědělo, že to je cesta do záhuby nikoliv ke spáse.
Byl jsem to já, kdo se vyhoupnul zpátky na stage a položil mikrofon na místo aniž bych svým fanouškům věnoval jediný pohled, nemohl jsem, nikdy jsem neuměl předstírat. Pryč byla ta euforie, ta krátkodobá radost z těch slov, protože ta slova mi pomáhala zapomenout, zapomenout na tebe. Ale jak bych mohl, když všechno křičelo a žadonilo jen o tvou pozornost? Sebral jsem si batoh, ani se nerozloučil s Michalem, nepátral pohledem po tom jeho, nehledal ujištění nebo nesouhlas, když mé kroky neomylně mířily před budovu namísto toho, aby se vydaly opačným směrem. Měl jsem utéct, měl jsem se otočit a odejít, stejně jako ty, stejně jako ty tehdy, ale já..
Ignoroval jsem ty otázky dívek a kluků, zda jim věnuji podpis na různorodá místa jejich těl, jen jsem odstrkoval dav a dral se ven. Najednou v mé hlavě neexistovalo nic jiného, ale tak to bylo vždycky, vždycky, když jsem tě viděl. Prohrábl jsem si hnědé vlasy a zastavil se metr od něj. Pohledem ho sjel od shora dolů, přes černou motorku za jeho zády až po ten prokletý obličej.. Mohl jsem alespoň zaváhat, když jsem se o krok přiblížil, vytrhl mu z ruky cigaretu a bez ptaní potáhl, přivítal ten sladký kouř v plicích, když jsem do něj zabodl světlé oči.
A ty jdeš kouřit, já se jdu loučit
Můj rapovej fotr řek', že některý věci si nemůžeš koupit..
Krátce jsem se ušklíbl, ale neusmál se, nedíval se na něj naštvaně nebo zamilovaně. Ale otázek jsem měl plnou hlavu stejně tak jako výčitek. A věděl, věděl, že na ně budu chtít odpovědi.
"Nastartuj, ukážu ti kam jet.." Nehrál jsem si na to, že jsme oba nevěděli proč tu je nebo co chce. Protože jsme oba byli dávno ztraceni.

Přesun

Nesplnil jsem mu tu žádost, když jsem slyšel, že by to chtěl slyšet znovu. Ne kvůli své ješitnosti, ne kvůli egu, tím to nebylo. Bylo tolik lidí kterým jsem šeptal do uší přesně tyhle sladké sebevědomí zvedající řeči, všem těm týpkům, kterým jsem ochraptěle sténal jejich jména do uší, nikdy jsem se nebál dát najevo rozkoš, vycítil, co chtějí a ochotně to nabídnul výměnou za jejich těla a doteky, které mi dají ten pocit života. Protože jsem možná lásku nechtěl a nehledal, ale pořád ještě jsem něco cítit chtěl. I kdyby to byla jen pár minutová rozkoš, i kdyby to bylo jen ukojení těch základních pudů, chtěl jsem to a vzal si to. Ale když jsem líbal ty nedočkavé rty se stejnou vášní, stejně žádostivě, stejně nedočkavě, věděl jsem, že jemu to takhle říkat nechci. Že když to vyslovím u něj, je to jiné, je to plné emocí, je to pravdivé a až moc reálné a já se bál každého jednoho slova které řeknu, protože to jen znamenalo víc a víc tomu propadnout. A možná to nevěděl, možná si to jen myslel, ale já už věděl, věděl, že kousek po kousku, den po dni, selhávám. Že se dostáváš dál, hlouběji, boříš ty zdi. Že se nedokážu bránit tomu úsměvu, těm očím, tomu naprosto nepochopitelnému odhodlání. Tak moc jsem tě odstrkoval, snažil se tě dostat ode mě dál, ale ty ses jen s dalším a dalším pokusem vracel a dostával pořád blíž a blíž. Nechal jsem ho, nechal jsem ho dělat všechno, co chtěl, protože jsem se sám ztrácel v těch emocích. Řešil jsem věci sexem protože to znamenalo nemyslet u toho na nic jiného, tak proč, když se tvé dlaně dotýkali mého těla jsem přemýšlel až příliš? Přemýšlel o tom vzrušení, o tom hladu, který jsem cítil už tolikrát a přesto byl teď naprosto odlišný od všeho, co jsem kdy zažil. Bavilo mě, jak zkoušíš, jak se nebojíš, jak mě šukáš na záchodech, které by ještě před nedávnem byli tabu, jak pomalu ale jistě vplouváš do mého světa a já tě nechám, sakra já tě fakt nechávám!
Protočil jsem očima, když pobaveně zopakoval moje slova z baru, a tak drze si mě přitáhl do klína. Ten jeho vítězný výraz, věděl, jasně, že věděl, že jsem v tu chvíli žárlil. Já, haha, žárlil. Jo, fakt jsem žárlil, nechápal to, že když jsem ho tam viděl, po tom, co jsem překonal ten strach z toho tam jít, s tím týpkem, co se mu na tom klíně div nevystavoval, cítil jsem jen ledový hněv. A chuť mu vyškrábat oči. A bylo to tak trapné, tak očividné a tak nové.. Vyhoupnul jsem se mu na klín, přivřel oči a přejel si jazykem přes rty, když jsem cítil jeho tvrdé mužství a sám věděl, že ho chci, hned a naprosto celého. Snad proto jsem se nadzvedl, ale stále se mu přitom díval do očí, když jsem ho dlaní nasměroval do svého těla a tvrdě dosedl. Z pootevřených rtů se mi vydral sten, když jsem prsty zaryl do jeho silných paží a pohnul se znovu a znovu. Bylo to tak dobré, že jsem se nebránil stenům, že jsem se sám sklonil a jazykem znovu putoval po jeho krku, jen proto, abych ho cítil blíž. Měla to být rychlovka a přesto pro mě zvláštním způsobem znamenala víc než bych byl ochotný přiznat. Díval jsem se mu do očí, když jsem se sklonil k jeho rtům.
"Už na mém místě nechci vidět nikoho jiného.." Potáhl jsem drze za jeho spodní ret a nechápal, co to ze mě zase vypadlo. "Rozumíme si?" Vzdychnul jsem, schválně, tak blízko jeho rtů aniž bych z něj spouštěl ten pohled, protože jsem chtěl všechno vidět, potřeboval to vidět. Ale i já byl sobec, který prostě potřeboval vědět, že to výhradní právo šukat tohohle heteráka budu mít jen já. Že to se mnou zažije všechna tyhle poprvé a s nikým jiným. Že to já budu ten nejlepší, protože tím jsem byl a hodlal mu to ukázat. Znovu jsem se pohnul, tentokrát rychleji, naléhavěji. Přiložil jsem mu prst k ústům, když jsem se oddálil a jen se ušklíbnul a zavrtěl hlavou. "Radši mlč a šukej, Danny. Nebo si to ještě rozmyslím.." Nebyl jsem zase sudička z pohádky, abych si přece jen nerýpnul. Ale nebylo to výhružka, protože jsem si uvědomoval, dost nelibě, že ho chci. Chci ho líbat, vnímat a být s ním. Ač to znělo sakra děsivě!

Sledoval jsem, jak se v hnědovláskovi doslova vaří krev a nemohl si to užívat a bavit se nad tím víc! Sakra, ani jsem nevěděl, proč to dělám proč ho prostě nenechám bejt a hledím si svýho, mohl mi bejt u zadku stejně jako všichni ostatní jejichž názory ani řeči jsem neposlouchal. Nebyl jsem ten typ, co chodí s kámošema na pivo a baví se o trapných historkách, protože to skutečně většinou bylo pod mojí úroveň. Můj život byl hokej, být nejlepší bez ohledu na následky nebo toho, koho díky tomu ztratím nebo nechám v prachu za sebou. Byl jsem sobecké hovado, ale věděl jsem to a nehrál si na to, že nejsem. Nehrál jsem si na hrdinu v blyštivé zbroji, protože tím jsem rozhodně nebyl. A to ani teď ne, když se můj pohled ze zpívajícího Andyho kterého líbal.. líbal, vážně? nějaký kluk přetočil na rozzuřeného hnědovláska, který před všemi dal jasně najevo, že jsem ten poslední, koho by dneska rád viděl.
"A kdo říká, že se nemůžu bavit na tvůj účet a potom sfouknout porno i s holkama?" Pronesl jsem zcela bez nějaké záklopky nebo zpátečky, protože mi bylo jedno, kdo to slyší nebo kdo si co myslí. Stejně tak jako mi byl u zadku ta skupina slepic, co na mě zírala už nějakou dobu a zjevně se předháněla, která půjde zkusit nějaký ten svůj ultra balící trik. Ne, že by nebyli hezké, ale moc mě nezajímali. Možná si s nějakou užiju a možná taky ne, v mém životě nebyl pro nějaký vztah nebo romantiku místo, takže to možná skončí nějakou jednorázovkou jejíž jméno s ránem zapomenu, ale nic víc. Pozvedl jsem pobaveně koutky úst vzhůru, když jsem si všiml, jak ho seřvala jedna ze servírek a on mi s tím nacvičeným širokým úsměvem podal pivo.
"Měl bys bejt na lidi milejší, abys nepřišel o dýška. Nebo zbytek zasponzoruje brácha?" Ne, nebyl jsem podělaná sudička z pohádky, byl jsem sráč, co rýpal, provokoval a bavil se na tom. Protože jsem neměl nic lepšího na práci a cuchat mu ten profesionální přístup jsem si velmi užíval. "Vypadá to, že se Andy celkem baví.." Pronesl jsem směrem k hnědovláskovi, který právě ukončil píseň a spolu s ní celý koncert. Nejspíš jsem si nemusel domýšlet kvůli čemu nebo komu, když půlka baru nadšeně vypískla. Přihnul jsem si z piva, ale jak bylo vidět, zjevně jsem se k odchodu neměl, dokud se nerozmyslím, se kterou z těch pipin tedy půjdu zabít čas.
"Měl bys spíš trénovat omluvu spoluhráčům až tě stáhnout z ledu, potom co dostaneš jesle a ještě pár puků do vaší sítě" Pokrčil jsem nenuceně rameny, ale moje oči ho pozorovaly, propalovaly, bavila mě tahle hra, kterou jsme dneska rozehrály. Možná jsem si hrál na to, že mě ostatní nezajímají, ale z nějakého zvláštního důvodu mě právě rozhořčení, vztek i zmatek v hnědovláskových očích bavil. Bavil a nutil zůstat.

Všechno se rozplývalo, přišlo mi to tak malicherné a vzdálené, když byl tak blízko a všechno kolem mě postrádalo smysl, všechno bylo druhořadé, vedlejší, nezajímavé, nedůležité. Díval jsem se na něj a nesnažil se v tom pohledu skrýt všechny ty pocity, nesnažil jsem se dělat, že jsem se už dávno nenamotal jako blázen a on je to jediné, co chci, co potřebuju. Mohl jsem si hrát na tvrďáka, žárlit, chovat se drsně, ale ten pohled jsem změnit nedokázal, protože to, co jsem k němu cítil, nebyla jen touha, nešlo jenom o sex, už dávno to nebylo jen o zvědavosti a chtíči, přelilo se to někam dál, za hranice té jasně vytyčené smlouvy, dávno jsem o tobě nepřemýšlel tak, jak jsi si asi představoval.. ale to ani ty ne, že? Eriku..
"Rozumíme." opětoval jsem mu ten pohled, neusmíval se, nemračil, nepřemýšlel, jen to prostě zašeptal pootevřenými rty, ze kterých se ven draly vzdechy, když se znovu a znovu vzdaloval, jen aby mohl dosednout a dát mi zakusit, jak chutná nebe. Nebál jsem se, když jsem mu ruce tak přirozeně pokládal na boky, když jsem tiskl mezi prsty hladkou kůži a zarýval do ní nehty, jak jsem si ho tiskl blíž a blíž k sobě, jak jsem v zoufalství chtěl utišit tu touhu, která jako by nikdy nekončila, když šlo o něj. Mohl jsem si ho vzít tisíckrát a stejně jsem věděl, že stačí tak málo, aby mě měl dokonale v hrsti. Díval jsem se na něj, na tu tvář, která nikdy nedala najevo nic, a přitom mi přišlo, že teď v ní vidím tolik. V těch očích, které bývaly chladné, ale mě se zdály tak otevřené a jasné, v dotecích, které mě pálily, v těch ústech, které se dráždivě přibližovaly k těm mým, ale byl jsem to já, kdo se naklonil k němu a políbil ho, já kdo neřekl už nic, poslechl ho a líbal ho náruživě, nedočkavě, hladově, zatímco se mé tělo prudce pohnulo proti němu, jen abych si to vzal, abych utišil bouři ve svém nitru. Vycházel jsem mu vstříc, zrychloval ty pohyby proti jeho tělu a tiskl ho v objetí, dotýkal se jeho horké kůže konečky prstů, kradl si ty zakázané polibky, které mi ale se stejnou vášní oplácel a já nechtěl, fakt nechtěl být snílek, ale přece se mi to nezdálo, přece to bylo jiné, přece i z každého tvého dotyku jsem cítil tu naléhavost, cítil tu touhu, která ale byla jiná než ten první večer, kdy šlo jenom o sex. Nebo jsem si jen vysnil, že tvé tělo se ke mě tiskne tak nedočkavě, tvůj jazyk se s tím mým pře v dokonalé souhře, tvůj pohled není upřený jen na mě..? Možná jsem byl blázen, jenom naivní snílek, ale já chtěl věřit, že cítíš to, co mě doslova zahlcovalo. Nechtěl jsem to pojmenovávat, ale ten pocit dělal tohle celé jiné, intenzivnější, krásnější a já nechtěl, nechtěl přestávat. 
Odtrhl jsem se od jeho rtů jen proto, abych polibky sklouzl na jeho ucho, nedočkavě ho zkousl, potáhl zuby a pokračoval vlhkou cestičkou na krk, stále prudce a překvapivě tvrdě přirážel do toho drobného těla, miloval jsem ho, ladné křivky, neodolal a prsty sklouzl po linii jeho páteře, po štíhlém pase až k bokům, jen abych ho mohl znovu pevně držet a brát si ho naléhavě a rychle, jak mi to všechno stoupalo do hlavy a já to nemohl ovládat. Nebránil jsem se, tlumil své vzdechy v jeho horké kůži a dlaní vklouzl mezi nás, abych mohl uchopit jeho tvrdé mužství a vyzývavými tahy mu dávat stejnou rozkoš, jakou mi dával svým tělem on. Přírazy se zrychlovaly, pohyboval jsem rukou prudce nahoru a dolů, nechtěl žádné něžnosti ani hry, chtěl jsem si ho jenom sobecky vzít, protože v tuhle chvíli jsem jen potřeboval to slovo moje převést do toho fyzična, kterému stejně rozuměl nejlíp. Můj. Můj, Eriku.. 
Naposledy jsem přirazil, sevřel jeho boky pevně proti sobě a vyvrcholil přímo do něj, vnímal horkou tekutinu ve své dlani a jen sklonil hlavu a opřel si ji o jeho rameno. Nepospíchal jsem, zavřel oči, ale nepouštěl ho, nedovolil mu to, protože jsem to ještě nechtěl ukončit, ještě těch pár minut být v jiném světě, vdechovat jeho vůni, vnímal teplo jeho těla, než se realita začala hlasitě ozývat za dveřmi a já oči neochotně otevřel, abych se s ní zase střetl. 
"Fakt jsme to dělali na záchodech?" zvedl jsem ten nevinný pohled k Erikovi, jako bych nemohl uvěřit, že se to fakt stalo. Protože jsem to upřímně nechápal, nechápal, jak moc mě změnil, že jsem dělal věci, nad kterými by mi ještě před pár týdny zůstával rozum stát. S ohleduplností sobě vlastní jsem ho pustil na zem, abych si mohl sám zapnout kalhoty, mrkl na sebe do zrcadla s úmyslem to nějak zachránit, ale i kdybych si na hlavu narazil pytel od brambor, nejspíš bych stejně nezakryl to vzrušené červenání ve své tváři, ten zvrhlý jas ve svých očích. Byl jsem ztracený a neměl naději. Pootočil jsem se na Erika a jen se tak pokradmu usmál. "..bylo to až překvapivě dobrý." zdálo se, že má nálada je zase zpátky, minimálně můj zlozvyk komentovat všechno nahlas. Ale to proto, že jsem byl nervózní, nervózní ze všech těch myšlenek a pocitů, co jsem cítil. Možná bych to jindy neudělal, ale teď jsem natáhl ruku a vklouzl s ní pod jeho mikinu, pevně ji nechal na jeho zádech, když jsem se narovnal, přitáhl ho k sobě a vtiskl mu horký polibek na rty. "Nemůžu uvěřit, že to říkám nahlas, ale myslím, že chci víc.." tiché, skoro provinilé zašeptání, ale nemohl jsem si pomoct. Prolomil tabu a já věděl, věděl, že to nebylo naposledy a od teď už mi nebude nic svaté. Jak jsi to udělal, že jsem teď přemýšlel o všech těch tvých provokacích, o trojkách, o veřejných místech, o čemkoliv, když to bude s tebou. Chtěl jsem víc, víc tebe a bylo jedno, kolikrát jsi mi to dal. Protože jsem se upřímně obával, že to nikdy nebude dost.

Přetočil jsem na něj oči, chtěl, hrozně chtěl zasyčet něco sprostého a drzého, ale ostrý pohled z druhé strany baru mě donutil se na něj usmát a těm holkám, které s připitomělým úsměvem strkaly jednu z nich, prsatou blondýnu s iq tykve už od pohledu k tmavovláskovi, jen se sebezapřením zamával. 
"Já! Jednak mě otravuje ten tvůj ksicht a taky ty holky zabírají místo na baru!" culil jsem se na ně, jako bravo Michale, skvělej argument, že v baru lidi zabírají místo na baru. Hluboký. Ale sorry, z nějakého důvodu mě všechny hrozně točily! Byly to přesně ty otravné nány, které mu budou říkat, jak sledujou od mala hokej a bejt hockeywife je jejich životním údělem. Nepochyboval jsem, že dokonce i tenhle osel o jejich přízeň nestojí, protože balit laciné coury bylo i pod jeho úroveň. Alespoň doufám. "Jestli mě budeš srát, dám jim na tebe číslo.." obsloužil jsem s úsměvem nějakého kluka, ale nějak se ne a ne dostat z blízkosti pardubického nejproduktivnějšího hráče. Vytáčel mě a dával jsem mu to najevo, ale zároveň jsem z nějakého důvodu nechtěl, aby ty holky přišly, protože jsem si nedělal iluze o tom, jak to dopadne. A já.. já to asi vidět nechtěl.  
"Díky za péči, ale vydělat si umím sám. Nepotřebuju rady od někoho, kdo si denně vozil na tréninky prdel tátovou audinou!" můj pohled se střetl s jeho, vytáčelo mě, jak snadno mu dávám to, co chce, protože já věděl, že mu jde jen o to mě nasrat, ale nemohl jsem si pomoct, ten jeho pohled, vytáčel mě, vytáčel mě do běla a zároveň když jsem se do těch tmavých očí díval moc dlouho, měl jsem tendenci pohledem uhnout, protože z nějakého důvodu mě ten vzájemný pohled znervózňoval. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, když jsem musela jakože hrozně spěšně vyleštit skleničky, ale nakonec následoval jeho pohled do lokálu, kde šílely fanynky, zatímco můj bratr se prodíral skrze ně k východu. A já věděl, věděl jsem moc dobře, kdo na něj čeká venku. 
".. a pak, že já jsem to hloupější dvojče.." zamumlal jsem si rezignovaně, sakra fakt jsem neuměl ovládat své pocity a v tuhle chvíli se mi v obličeji zračilo jisté zklamání. Bylo mi jedno, s kým Adam chodí, s kým spí, kdo se mu líbí, nikdy jsem neřešil jeho orientaci, nikdy mu do toho nekecal. Ale Lukáš tě změnil a to jsem přehlížet nemohl. Znovu už ne.. 
Možná i proto, když jsem na Tonyho znovu přetočil pohled, jsem se prostě jen zamračil a odložil skleničky, protože jsem v sobě cítil až moc frustrace a nebylo moc míst, kde bych mu to mohl vrátit. Ale na ledě.. jo, na ledě jsem šanci měl, třeba mu jen trochu pošramotit ten sladkej obličej! 
"Radši sežeru tejpovací pásku, než s tebou prohrát.."

Co na to říct, ty jeho drzé a uštěpačné poznámky, to zjevné rozčílení, které se ale snažil krotit tím špatně předstíraným pohledem kdykoliv na něj jeho kolegyně přetočila pohled. Sakra, bavil jsem se. Nevím proč, proč jsem prostě nedokázal spustit pohled z té zamračené tváře a užíval si každý ten vražedný pohled, protože jsem prostě musel uznat, že všechno tohle rýpání bylo poměrně dost osvobozující. Bylo to jiné než všechny ty pomluvy za mými záda, protože na rozdíl od všech ostatních, co mě nejspíš nemuseli úplně stejně, byl on jediný, kdo to dokázal říct narovinu a do očí. A to bylo něco, co musel i někdo jako já ocenit. A možná právě proto mě to tak bavilo, cuchat mu nervy, hledat ty hranice, pátrat v jeho tváři po té změně emocí, kterou zjevně nedokázal nijak kontrolovat, protože jsem v něm mohl číst jako v otevřené knize. Učili mě emoce nedávat najevo, právě proto, protože pak to ostatním dá moc, kterou jsem jim odmítal dát. Táta mě neplácal pochvalně po ramenou, ani radostí nevískal, když jsem dal další vítězný zásah. Ne, prostě jen se zkříženýma rukama kývnul a odcházel pryč. Přitom na ty smrady, co učil sotva bruslit házel úsměvy a ty otcovské hrdé pokroky, ale u mě ne. U mě nepřipouštěl nic jiného než nadprůměrnost. A já to přijal, už dávno přestal pátrat po tom, proč to tak je, protože v jednom měl pravdu. Neohlížet se na ostatní skutečně dává volnost.
"Nejspíš ani nebudeš muset.." Okomentoval jsem už s menším úsměvem jeho výhružku o telefonním čísle, když se prsatá blondýna objevila vedle mě a snažila se u něj objednat panáka pro dva zatímco si flirtovně kousala ret a prohlížela si mě jak maso na pultě. Škoda, že má pozornost právě patřila někomu úplně jinému než té ztrátě sebeúcty vedle mě. Neměl jsem tohle rád, to okaté balení, to svlíkání očima, protože tys chtěla jen tohle pozlátko, tohle tělo a slávu a rozhodně ne nic víc. A o to jsem možná občas stál, nebudu lhát, měl jsem svoje potřeby které tyhle princezny dokonale utěšovaly, ale ne vždycky jsem chtěl. Místo toho jsem k hnědovláskovi opět upřel pohled a všiml si, že ne vždycky mi ho opětuje. Možná to mohlo být jeho prací, možná to mohlo být tím ruchem okolo, ale já si všiml, že ne vždycky to vydržíš a neodolal nutkání zjistit proč tomu tak je. Stejně jako mohl tvrdit, že mě nesnáší, ale pořád zůstával na téhle straně baru. Nejspíš jsem nebyl jediný, kdo si tu slovní přestřelku užíval.
"Vsadíme se?" Pronesl jsem, když jsem si znovu přihnul piva a krátce se ušklíbl. "Když vyhraju, vyznáš mi tu nehynoucí lásku s úsměvem.." Pronesl jsem ironicky, ale nebudu lhát, že mě nětěšila představa toho nasraného výrazu pronášející moje jméno v tom láskyplném gestu. Pak jsem pokrčil rameny. "A když prohraju, což je dost nepravděpodobné, možná prostě uznám, že nejseš úplně k ničemu.." V mých očích, které se porozhlédly po lokálu, krátce se zasekly na té slečně co si to ke mě šinula tím pohupujícím se tempem a znovu se vrátily k mé oblíbené tváři dnešního večera, se leskla výzva. Výzva a samolibost, protože ta sázka byla absurdní. Vyhraju, o tom nebylo pochyb.

Povzdechl jsem si, míchalo se ve mě mnoho emocí, ale popravdě všechny byly negativní. Otrávenost, naštvání a určitou měrou také zklamání, když jsem si stejně jako on všiml, jak se k nám blíží ta blondýna, která ho doslova svlékala očima. Netušil jsem, proč mě to tak rozladilo, když jsem naléval panáky a viděl, jak na něj mrká těma velkýma očima. Netušil, proč mě potěšilo, když jsem si uvědomil, že místo na tu sladkou tvářičku se dívá na mě stále s tím stejným klidným, ale provokujícím úsměvem. Líbilo se mi to, líbilo, že místo toho, aby se věnoval té holce, která ho zcela očividně chtěla, se se mnou dál nevzrušeně bavil. Byl to přesně jeho styl, co si budeme, arogantní a namyšlený, ale prostě se mi to líbilo, i když jsem se cítil jak poblázněná třináctka, kterou si místo královny krásy vybral nejhezčí kluk na plese. WTF, jsem se zbláznil?!
Pohled jsem ale odtrhl a obrátil se, hrabal se tam ve věcech, protože jsem cítil, jak mi do tváří stoupá červeň. Mohl za to on, ten zkoumavý pohled, který mi věnoval s naprostým poklidem, před tou holkou, před těmi lidmi a já.. proč jsem v tom chtěl vidět něco víc? Pravděpodobně mám spíš na tváři nějakej flek a ten hajzl se baví na tom, že mi to neřekne, ale já chtěl, chtěl jsem, aby ten pohled něco znamenal a mátlo mě, na co vlastně v souvislosti s ním myslím. Chtěl jsem tam zůstat zavrtanej nejspíš navěky, protože jsem si byl moc dobře vědom toho, že neumím skrývat ale lautr nic, jenže jako obvykle otevřel pusu a všechny ty matoucí a chaotické myšlenky se z mé hlavy vykouřily jen proto, abych se k němu otočil s tím naštvaným pohledem. To jako myslí vážně?! 
"Tak fajn. Když prohraju, klidně ti vyznám lásku třeba ve služkovském oblečku!" zaprskal jsem bez rozmyslu, já byl vždycky, vždycky ta horká hlava, která dřív mluvila než myslela a ten hajzl to moc dobře věděl, ale prostě uměl mě tak dokonale nasrat, že nebylo cesty zpět. Naklonil jsem se přes bar až k němu a jen s přimhouřenýma očima se široce usmál, ne sladce, ale rádoby vychytrale. "Ale když vyhraju já, před celým tímhle barem řekneš, že jsi vždycky věděl, že jsem lepší než ty!" 
Pozoroval jsem jeho tvář, ve které se nepohnul ani sval, protože to nejspíš vůbec nebral jako vyrovnanou sázku a popravdě.. ty vole, fakt jsem takovej retard, že se vsadím s lídrem kanadskýho bodování o výhru, když prohra bude tak hořká? Jenže jo, tohle jsem byl já. Impulzivní, neovladatelný rváč, který se odmítal vzdát, i když neměl šanci. Natáhl jsem přes bar ruku, ignoroval tu holku, která byla zjevně vyvedená z míry, že si jí její idol ale jakože vůbec nevšímá a jen si to s tím spratkovským úsměvem užíval. "Nebo se bojíš, Toníku..?"

Všechny ty doteky, všechny ty polibky, sakra, proč to s tebou bylo tak jiné? Dělal jsem to takhle už mockrát, s tím samým hladem, s tím samým chtíčem, který ale skončil, skončil a mě nezajímalo, co bude dál. Ale teď to tak nebylo. Ne, nic se neukojilo, nic neuhaslo. Naopak, když vyvrcholil do mého těla, nechtěl jsem se odtáhnout, nechtěl odejít a neotočit se. Ne, naopak, chtěl jsem sledovat pobaveně ty oči zastřené tím samým zvrhlým chtíčem, pozorovat tu hravost v nich, ten odlesk vyvrcholení a ten drzý úsměv, který mě dostával každou chvíli víc a víc. Nebyl jsi jediný, kdo se měnil, Danny. Ať už jsem si to chtěl nebo nechtěl přiznat, i já tomu propadal. Těm momentům, kdy jsem žárlil, choval se jako pitomec i přesto, že jsem zoufale sám sebe přesvědčoval, že je mi to jedno. Měl jsem v hlavě chaos a bordel a namísto toho, abych se v něm rýpal, abych se na to všechno snažil najít nějakou racionální odpověď jsem předtím zavíral oči a dál a dál se vydával tím směrem do neznáma. Ustupoval ti, poddával se těm stupidním pohledům, nechával se obměkčit tím štěněčím pohledem. Miloval tu tvoji otevřenost, to, jak jsi všechno chtěl zkusit, bořil ty tabu a mě bavilo sledovat, jak se měníš před očima. Ačkoliv mě to děsilo. Protože jsem si nebyl jistý jestli chci, aby ses změnil. Protože jsem nevěděl, co ta změna znamená. Co tohle všechno znamená. To opojení, slastný klid po tom vyvrcholení se vmžiku změnil, když mě nenechal jít a zas si drze kradl ty polibky a doteky a já se nedokázal z toho sevření vymanit. Ne, že bych to popravdě vůbec zkoušel, což bylo na tom to nejhorší. Pohled jsem zvedl od jeho očí a zapátral s ním do zrcadla za ním. Sledoval jsem svůj odraz, ty jindy lhostejné oči jiskřící pobavením a prožitým orgasmem, ty růžové rty od toho věčného líbání a jako vrchol tvoje mikina Danny, kterou jsem tahal, jako kdyby mi patřila už dlouho a která tak viditelně symbolizovala ke komu jsem patřil. A komu jsi ty patřil. Děsilo mě to, skutečně, ale upřímně, mnohem míň, než by skutečně mělo.
Krátce jsem se na jeho slova ušklíbl, když jsem protočil očima, ale nebyl už tak chladný a lhostejný. “A tos ještě nic neviděl..” Myslel jsem to vážně. Nedokázal jsem to zastavit, tu radost z toho, jak jsem ho mohl škádlit a dráždit, ačkoliv jsem věděl, že už je jeho zhýralost dávno za těmi hranicemi kde byla dřív. Pak jsem ho ale sjel pohledem, když jsem si upravil mikinu, upravil šátek ve vlasech zatímco bušení na dveře a nadávky za nimi přidali na intenzitě. “Myslím, že příště jsou na řadě nějaké ty veřejné orgie, když se nebráníš..” Pokrčení rameny předtím než jsem se otočil, dveře otevřel, vzal Dannyho za ruku prostě jen proto, abych ho protáhl ven a jen ignorantsky prošel kolem rozlíceného davu, protože jejich nadávky mě nechávali naprosto chladným a klidným.
Vešli jsme zpátky do baru, kde zuřivý dav vyprovázel hvězdu večera ven, která jim ale nevěnovala valnou pozornost. Jelikož jsem v baru neviděl ani dalšího hnědovláska, za což jsem byl i kupodivu a potěšeně rád, otočil jsem se na Dannyho. “Vypadá to, že všichni tví kamarádi odešli..” Snažil jsem se znít nenuceně, vlastně celkem normálně, ale pravdou bylo, že jsem nepřestával žasnout a zavrhoval možnost, že jsem vlastně sobecky s ním chtěl být sám. Vrátil jsem se pohledem zpět, propátrával jsem pohledem bar a střetl se s těmi pobavenými modrými oči u kterých mi bylo naprosto jasné, že mi to dá sežrat ve chvíli, kdy překročím práh svého bytu. Neuhýbal jsem pohledem naopak ho opětoval, ale mnohem míň pobaveně než můj blonďatý přítel. Nevěděl jsem proč, proč jsem to řekl, proč jsem to neukončil s tím, že dnešní večer zůstanu raději doma, proč jsem nevytvořil ten bezpečný odstup a naopak chtěl, chtěl s ním večer prodloužit až do brzkých ranních hodin protože mi najednou přišlo líto ho promarnit osamělým brnkáním na kytaru, protože mi bylo jasné, že tady Kuba nečeká jenom na mě. A kupodivu chtěl vědět všechno, protože jeho pohled nebyl temný ani zakalený, ale jiskřivý a živý a mě zajímalo, co mu zvedlo náladu do výšin, protože jsem si nemile uvědomoval, že poslední dobou jsem to rozhodně nebyl já. Ale hodlal jsem mu to vynahradit. Snad i proto jsem odpoutal pohled, litoval každého slova které jsem vypustil z pusy, ale přesto jsem to nezastavil. Upřel jsem na Dannyho oči, prohlédl si ho od shora až dolů a ani já sám se neubránil tomu neutuchajícímu chtíči, co mi zvláštním způsobem šimral podbřišek. “Sex bychom měli, nehodlám tě trýznit orgiemi na pódiu.. zatím. Ale budu fér, co bys chtěl dneska pro změnu dělat ty?” Naklonil jsem hlavu na stranu a absolutně nechápal, že mě zajímají jeho názory a pocity. Ale já skutečně chtěl, chtěl nahlédnout do jeho světa, zjistit víc než jen ten povrch, proniknout hlouběji do těch otevřených a upřímných očí. Protože jsem si nemohl nalhávat, že jsem se poslední dobou, za ty dny s ním, necítil víc naživu.

Nechal jsem se táhnout davem od záchodů, na rozdíl od Erika, který to měl evidentně naprosto na háku, jsem byl já ten, kdo se opakovaně omlouval a červenal se až za ušima, když mi nějaká holka vmetla do obličeje, že kvůli mému šukání se počůrá. Zvláštní ale bylo, že jsem se sice styděl až na půdu, ale nelitoval vůbec ničeho. Naopak, věděl jsem, že kdyby mě Erik vzal za ruku, stejně sebejistě jako mě svírat teď, šel bych naprosto kamkoliv a dělal cokoliv, na co by si vzpomněl. Vždyť já ani nezaprotestoval, když zmínil ty orgie na pódium! Jako jo, rozhodně to mělo co dělat s tím, že jsem si vzpomněl na jeho sexuální fantazie a rozhodně necítil takové zhrození jako posledně, což bylo na pováženou! Protože jsem se možná styděl, ale zároveň nějak podvědomě cítil, že už k tomu zdaleka nemám tolik výhrad jako předtím. Já byl vždycky ten typ, co si s ničím nedělal těžkou hlavu, experimentoval a zkoušel, ale tohle bylo jiný. Protože jsem cítil, že tenhle risk by mě mohl stát hodně bolesti, protože i kdybych chtěl, tohle už jsem nemohl zastavit. Můj pohled byl až příliš jednoznačný, než abych se mohl tvářit, že je mi lhostejný. Spíš jsem ho s každým dalším zážitkem chtěl prostě jen víc a víc.
Zastavil jsem se uprostřed baru a stejně jako Erik se rozhlédl. Andy odcházel, moc jsem si ho nestihl prohlédnout, ale zdálo se mi, že to tak úplně běžný odchod není. Netušil jsem, co se stalo, ale přišlo mi divný, že by se ani nerozloučil. Zato fakt, že v baru už nejspíš dávno nebyl Seby, nebyl překvapující vůbec, nejspíš byl už dávno s tím borcem, o kterém básnil a nadával celé měsíce a já byl vždycky překvapený, jak se změní pokaždé, když na toho tajemného my-spolu-do-prdele-ale-fakt-nechodíme přítele přijde. Mám-li být ale upřímný, nepřítomnost mých dvou přátel mě vůbec netrápila. Já vím, zní to hrozně a až se mi vrátí krev do hlavy, určitě si budu nadávat do špatných kamarádů, ale já byl rád, rád že teď můžu být jen s ním, obzvlášť, když se teď ke mně otočil a svou otázkou mi dal jasně najevo, že nemá v plánu mi zamávat a nechat mě tu samotného. A ano, na tu chvíli jsem se zatvářil dost překvapeně, protože s tím jsem vážně tak nějak počítal.
„Emm, já myslel, že budeš chtít odejít, tak jsem si domluvil…“ koktal jsem nejistě a prohlížel si ho s celkem rozhozeným výrazem, ale upřímně, čeho jsem se pořád bál? Jasně, bylo to s ním prostě jiné a já mu někdy nerozuměl, ale neřekl mi už dávno, že mám být prostě sám sebou? A já nebyl žádnej ustrašenej chudáček, já nebyl nejistej, nechtěl jsem se pořád strachoval, že se ten upřený výraz v jeho očích změní na ten odtažitý, nechtěl o sobě pořád pochybovat. Nebyl důvod. Byl tady, přišel kvůli mně, zůstal kvůli mně, chtěl tu být se mnou, tak proč tu koktám jak nějakej slaboch? Vydechl jsem, znovu k němu zvedl pohled a konečky prstů se dotkl šátku v jeho vlasech. Ani jsem mu neřekl, jak hrozně moc mu to v něm sluší. Můj široký úsměv jen svědčil o tom, že seru na nějakej podělanej strach, prostě z toho dostanu maximum. Fail s předraženou restaurací se konat nebude, slibuju! Ale tahle věc, to jsem byl já na 100 procent! „Mám ještě jednoho kámoše, bude mi dělat tetování. Chceš k němu zajít? Srdíčko nad zadek by ti slušelo.“ S šibalským úsměvem jsem prsty drze zabloudil pod mikinu a jen konečky prstů pohladil ty dva dolíčky, které se mu rýsovaly na bedrech. Bylo mi jedno, že jsme uprostřed klubu, že to může někdo vidět, že mě někdo může soudit. Já při pohledu do těch světlých očí cítil jen to příjemné mražení a to stačilo.

Seděl jsem na baru a jen líně sledoval koncert a hemžení lidí kolem. Užíval jsem si to, hudbu vnímal jinak, jinak než obvykle, neposlouchal jsem ji cíleně, ale občas, někdy mi v hlavě zčista jasna uvízla nějaká slova, která dokonale dávala smysl a já se jen usmál, naivně a naprosto v jiném světě. Ale já ještě nejdu pryč. Všechno to, co můžu dostat u těch kurev, dej mi ty. Lidi kolem mě se smáli, křičeli, líbali, chlastali, ale já jako bych seděl někde za průhledným sklem, všechno ke mě doléhalo jakoby z dálky a vyšumělo dřív, než se to stihlo dostat do mé hlavy. A to jsem ani nebyl zhulenej. 
Pohrával jsem si s jointem ve své ruce, kdo ví, proč jsem dneska neměl chuť, proč jsem nechtěl být mimo, proč jsem chtěl cítit všechno, trýznivě a bolestivě, někdy jsem takové stavy měl, kdy jsem chtěl svět kolem sebe vnímat čistě a jasně, bolest, radost, všechny vůně i pachy, pohledy, doteky, všechno, všechno tak jasně, až se mi třásly ruce a točila se mi hlava. Vždycky jsem měl to myšlení někde jinde, málokdo pobíral můj slastný úsměv, když mě něco bolelo a melancholii v očích, když jsem byl šťastný, ale jeden člověk to přece jen chápal naprosto dokonale a já jen znovu zabloudil pohledem k chodbičce na záchody, kde před nějakou dobou zmizel společně s hnědovláskem. Znovu jsem se pro sebe usmál, znal jsem ho celý život, a přesto jsem ho teď vůbec nepoznával, ale to nejspíš ani ty sám sebe, co, Eriku? Netušil jsem, čím je Danny tak jiný, ale já znal Erika nejlíp ze všech a v jeho tváři jsem četl víc, než by byl ochotný přiznat. A věděl, věděl, že se ti povedlo něco, co nikomu před tebou. Možná jsem mohl žárlit, že se tak nedívá na mě, ale tak to nebylo. Já měl v očích právě jenom tu melancholii, protože jsem byl šťastný, šťastný, když jsem věděl, že jsi šťastný i ty. 
Sledoval jsem, jak si to rázným krokem bez jakýchkoliv ohledů šine do baru, zatímco Danny vlaje za ním a všem se s tím upřímným pohledem omlouvá. Ušklíbl jsem se, fakt bych nikdy neřekl, že si najdeš někoho takovýho a že u toho budeš vypadat takhle. Věděl jsem, že bys to zapřel, ale tvé oči tančily, úplně z tebe zářilo to něco, co nebylo absolutně podobné té odtažitosti a vyrovnanosti, kterou jsi na veřejnosti předváděl. Byl jsi ten sladký Erik s kytarou v ruce v rozvalchované posteli, kterému jsem ležel na břiše a jen poslouchal údery tvého srdce, ale tys to teď ukazoval venku, mezi lidmi, jako by ses přestal bát toho, že ti někdo ublíží, když uvidí tu něžnou stránku uvnitř tebe. Ten kluk na tebe měl vážně neskutečnej vliv, Eriku..
Střetl jsem se s jeho pohledem a jen se provokativně usmál. Sesunul se ze stoličky a rozhodl se vydat směrem k nim. Neměl jsem v plánu ničit jim rande, jenom jsem asi potřeboval na vlastní oči vidět ten nevídaný úkaz, kdy si Erik zašukal, a přesto s tím klukem dál zůstával! Protože v tuhle dobu už byl dávno zpátky u mě, jen abych z něj mohl tahat všechny zvrácené detaily. 
"Jestli to není náš nejnovější hvězdný páreček! Přemýšlel jsem, co je podle vás lepší totulek do novin, Erny nebo Darik? Nebo nemám pracovat s Erikem a Dannym? Máte už pro sebe nějaký přezdívky? Prdelka a Myšáček?" samozřejmě jsem narážel na tu zaláskovanou auru, která kolem nich doslova stříkala, proboha vždyť Danny ho objímá uprostřed klubu a Erik se ani netváří otráveně!! Byl jsem si jistý, že teď se pokusí mě tím pohledem usmažit, ale to jsem byl já, stejně si tu prdel budu dělat, máš smůlu lásko! Místo zbytečných keců jsem obrátil svou pozornost k Dannymu, kterému až dojde, co jsem právě řekl, nejspíš uletí hlava do vesmíru a jen se na něj pobaveně zazubil.
"Vedeš si dobře, evidentně sis vzal moje rady k srdci. Sex je důležitej." zatímco se na nás otočila nějaká skupinka holek a já se nezávazně pověsil Erikovi kolem krku, abych ho mohl políbil na krk, znovu jsem se na hnědovláska usmál. "Už ti řekl, co má nejradši? Od záchodů na pódium to není daleko.." lehce jsem kousnul Erika pod uchem, ale následně ho pustil a místo toho obešel Dannyho a strčil mu toho posledního jointa do kapsy. "Zhulenej je vždycky hrozně roztomilej a navíc mnohem povolnější dělat cokoliv, co si vymyslíš. Zkus to, i když jak se tak na tebe dívám, už jsi na spoustu věcí taky změnil názor, co..?" důvěrně jsem se naklonil pro změnu k Dannymu a jen se zlověstně pousmál, poplácal ho po rameni a s širokým úsměvem a ještě samozřejmě poznámkou, že si to můžou v klidu rozdat u nás v předsíni, protože neplánuju přijít dnes domů, jsem se ztratil v davu. Protože ta vysoká postava, která se objevila u zadního vchodu, mi vykouřila všechny myšlenky z hlavy rychleji než tráva.

Sledoval jsem hnědovláska s pozvednutým obočím, když se mi snažil nějakým způsobem vysvětlit, co budeme teda dělat. Prohlížel jsem si jeho tvář, na jednu stranu vyděšenou z mého prohlášení, překvapenou a současně nervózní. Nedivil jsem se mu, nedivil, protože jsem neděsil jenom jeho, ale i sám sebe. Neustále se překvapoval a i když byl v hlavě zarytě přesvědčený, že tohle teda rozhodně dělat nebudu, z toho rozhodně ne, se brzo stalo tiché ano. A mohl jsem skřípat zuby, mohl se sám se sebou hádat, mohl si namlouvat cokoliv, co jsem chtěl, ale tělo mě zrazovalo. Zrazovalo, když se jeho ruka zvedla a s něhou, kterou jsem neznal, se dotkl šátku v mých vlasech. Stejně jako když jeho druhá ruka sklouzla na má záda ne za nějakým sexuálním účelem, ale jen tak, jen tak, protože se mě chtěl dotýkat, chtěl cítit mou blízkost a ačkoliv jsem pohledem důkladně pátral v jeho tváři, která se z té překvapené změnila v tu zářivou a usměvavou, až odhalila řádku těch perfektně rovných bílých zubů, díval jsem se do těch hnědých očí a naprosto si nevšímal všech těch pohledů okolo, těch závistivých ženských pohledů, kteří hnědovláska znali, znali a naprosto nechápali, proč se tahá s klukem. Nutno říct, že to donedávna ještě nechápal on sám, ale čím dál tím víc jsem z něj cítil, že je mu to jedno. Že mu jde o něco jiného. A přestože jsem ho propaloval tím pátravým pohledem, který nedával najevo téměř nic kromě protočení očí k jeho poznámce o srdíčku, nezvedl jsem ruce, abych ho od sebe odtáhl. Neodtáhl jsem obličej, nesundal jeho ruku ani nedostoupil, abych mu vysvětlil do jakých hranic náš vztah padá. Protože jsem věděl, že v jeho přítomnosti žádné neexistují.
Než jsem se zas a znovu ztratil v těch hnědých očích, zachránil mě můj oblíbený blonďák, co se mi pověsil kolem krku a donutil tak překonat tu nechutně blízkou vzdálenost, co jsem s Dannym udržoval. A já mu za ten krátký prostor byl vděčný, protože jsem měl pocit, že jen v tu chvíli dokážu alespoň na pár minut rozumně uvažovat, když mě nepohlcují jeho horké doteky, ty proklatá ústa, která jsem přísahal, že líbat nebudu a ty nevinné oči. Přetočil jsem pohled na svého přítele a věřte mi, nebyl o nic přívětivější, když jsem ho propaloval pohledem zatímco si vychutnával svou moc potom, co se strefoval do těch věcí, které by radši měli zůstat promlčené. Rýpal, provokoval, věděl moc dobře, jak mi to vadí, jak jsem ztracený, jak se do toho propadám. A stejně jako jsem věděl, že mě ve vteřině dokáže dostat zpátky nahoru, není mu cizí mě v tom do té doby ještě trošku vykoupat. Pustil mě, ta dobře známá přítomnost vyprchala a já se přistihl, že mi zvláštním způsobem chybí. Že jsem ho chtěl chytit za ruku, pevně ji stisknout a nechat si pak v posteli do rána vyprávět všechny ty pikantní zážitky. Ale teď mi Kuba dával jistým způsobem prostor, nechal mě pátrat samotného, nechal mě to najít, ztratit, překroutit nebo zničit a pak spravit to, co zůstane. A já byl vděčný, ale zároveň jistým způsobem zklamaný z toho, že už s ním netrávím tolik času co dřív. Když ale jeho postava zmizela v davu, vrátil jsem svou pozornost na Dannyho, když jsem hlavou kývnul k východu.
"Tak jdeme?" Jestli si tetování nechám nebo ne, byla otázka, na kterou jsem zatím odpověď neznal.
Přesun oba

Sledoval jsem hnědovláskovo záda stále s tím stejným upřeným výrazem a jen v hlavě odpočítával sekundy než to přijde. Pohodlně jsem se usadil na stoličce na to představení, které za chvíli vypukne a heleme se.. Nestačil jsem napočítat ani do desíti, než se ke mě tvář hnědovláska prudce obrátila. Bauere, tohle bylo vážně až trapně jednoduchý.. Prostě vyletěl jako čertík z krabičky a přišel až těsně ke mě. Užíval jsem si ten naštvaný výraz, to jiskření v těch očích, ten temperament a horkou hlavu, protože to bylo něco jiného. Bylo to tak osvěžující od všech těch vážných tváří, které jsem vídal celé dětství. Jistě, bylo spoustu lidí, co mě nesnášelo. Ale většina z nich mě jen tajně pomlouvala za zády, zatímco on.. Ne, on ne. Ten malej kluk, kterého jsem vídával na stadionu se tak změnil. A mě to bavilo, bavilo mě ho rozčilovat, sledovat, jak se neudrží, jak se mu všechny ty emoce zračí ve tváři, v  těch očích, co mě nenávistně propalovaly, zatímco jsem jen dál zkoumal tu tvář a neubránil se tomu úsměvu, co měl od přátelství daleko, co se mi objevil na rtech. Stejně jako na těch jeho, když jsem k nim sklouznul pohledem a pak ho zvedl znovu k té rozhodné tváři, co nebrala prohru jako možnost. A já měl rád výzvy, ačkoliv tahle se jí jen stěží podobala. Nepřekvapilo mě, že tuhle sázku přijal. Bylo to tak předvídatelné, ale zjevně se bál prohry, když si za výhru neřekl něco horšího. Zvedl jsem líně ruku a podal mu ji, zatímco jsem opětoval ten pevný stisk. Neubránil jsem se ale tomu, když jsem namísto toho, abych ho pustil, si ho přitáhl ještě o kus víc, vědom si všech těch pohledů, když jsem mu do ucha zašeptal. "V oblečku a na čtyřech. Hm, radši si připrav tu zamilovanou řeč dopředu, Bauere, budu se na ni zítra těšit.." Pak jsem ho pustil, vytáhl peněženku a hodil peníze na pult. Spolu s útratou za blondýnu vedle mě, aniž bych se dotkl panáku, co mi přes bar poslala. Ani jsem jí nevěnoval pohled, protože nebyly prachy to, cos celou dobu vlastně chtěla? Zvedl jsem se k odchodu, ale ještě se na oblíbeného protihráče otočil. "Tak na ledě, prcku.." Prohodil jsem nenuceně a ztratil se v davu lidí obklopující přeplněný bar.
Přesun

Vyšel jsem z taxíku, s úsměvem mávnul na taxikáře, když jsem zavíral dveře a vesele si zapálil jointa, kterého jsem zmuchlaného vytáhl z postranní kapsy tmavé kožené bundy. Chvíli jsem jen stál, sledoval, jak se bar pomalu ale jistě vylidňuje, zatímco jsem v šerém a mrazivém ránu vdechoval do plic slastný kouř. Nevydržel jsem to, nevydržel, když jsem ráno nervózně chodil po místnosti, pomáhal Andule balit věci, abych ji hodil na letiště k brzkému rannímu letu. Jela s holkama na nějakou před dámskou rozlučkovou jízdu či co, a namísto toho, abych ji ujišťoval, že nakrmím zvířata a vše bude v pořádku, cítil jsem na sobě tu nevrlost, tu nedočkavost z toho, kdy konečně zase ucítím to prázdno, to opojení, to jeho horké tělo, ty drzé rty, tu hořkou chuť alkoholu. Cítil jsem, že kontroluju čas do jejího odjezdu a že jí její úsměvy a polibky oplácím vší tou faleší. Byla přesvědčená o tom, že jsem nervózní z jejího odletu, ale byl jsem to já, kdo po tom, co zmizela v hlavní hale odjel do nejbližší sámočky a naklopil do sebe první dva lahváče. Namísto toho, abych se cítil špatně ze všech těch lží, kterými jsem se poslední roky obklopoval, cítil jsem zvláštní svobodu.
Od té doby, co jsem si ho vzal, co jsem se na všechno vykašlal, co jsem pustil všechny ty démony ven, jsem se necítil víc naživu. Konečně jsem se cítil svobodný, volně dýchal, cítil tu radost z těch maličkostí. Konečně život vnímal a ne přežíval, nebyl jak podělaná zombie bez pocitů, utlumená schránka lidského těla, co se bála jakéhokoliv přešlapu. A přitom jsem se neměl čeho bát, neměl, byl jsem podělanej úspešnej podnikatel, majitel jednoho z luxusních barů v Praze a měl jsem bejt patřičně na co hrdej. Nebyl jsem ta troska Patrik, co si hrála na dokonalý život, když ve skrytu jeho duše umíral a zhasínala. Ale to se teď mělo obratem změnit.
Došel jsem před bar, naposledy si věnoval pár potahů, než jsem se natáhl a jointa típnul do koše vedle vchodu. Věděl jsem, že mě dva páry tmavých očí pozorují, že mě pozorují už nějakou dobu, ale já jim nevěnoval pozornost, když jsem vzhlédl a roztáhl rty do přátelského úsměvu.
"Dominiku! Jak šla šichta? Dneska dobrý, žádný průsery? Standartní opilé nány co zvrací před klubem a pár pitomců, co si chtějí rozbít hlavu? Půjdu dovnitř všechno zkontrolovat.." Poplácal jsem ho po ramenou, ten tam byl ten vážný pohled, co jsem mu věnoval každé ráno nebo ta nejistota, jestli se nestalo něco, co by na bar příliš upozorňovalo kvůli poslednímu zátahu. Ne, já cítil v hlavě ten sladký klid, to uvolnění, ten stres, co opadl, když mi všechno začínalo být jedno. Stiskl jsem mu rameno znovu, než jsem se otočil ke vchodu a měl namířeno dovnitř. A rozhodně ne proto, abych kontroloval škody, ale abych našel někoho, kdo mi je pomůže ještě znásobit. Ukojit ten hlad, co mě neúprosně sužoval.

Postával jsem před barem, pokuřoval, kontroloval hodinky a nevrlými pohledy dával lidem v šatně najevo, že mi kurwa ta směna už skončila a chci jít do postele! Měl jsem toho plný kecky, držet bandu rozšafnejch holek, který chtěly po hlavní hvězdě večera házet podprdy a pak nejspíš i vlhký kalhotky, když si tam dal žhavou líbačku s naprosto neznámým klukem, sorry, už jsem si přišel starej na vychovávání děcek a na náladě mi nepřidával ani fakt, že jsem se už po několikáté opět nedovolal Mikulášovi. Od toho zátahu jsem byl na policajtech už několikrát, ale jediné, co jsem se dozvěděl, byl fakt, že za něj někdo zatáhnul kauci a on je pryč. Jako sorry, to bylo pro mě ještě mnohem víc stresující než fakt, že můj mladší brácha je v zadržovací cele, protože jsem v tomhle světě žil a jediná otázka, kterou jsem si v tuhle chvíli pokládal, byla kde na tu kauci vzal. Protože jsem moc dobře věděl, o jakých částkách mluvíme a ne, rozhodně jsem nebyl naivní sudička z pohádky, která by věřila, že si je někde našetřil z brigády! Zbývaly tak jen myšlenky na to, co komu ten naivní pitomec slíbil, aby se dostal ven. Protože jsem sám nejlíp věděl, že tam dole se na nějakou hrdost nebo morálku nehraje. 
A když už jsem u morálky, moje oči se zaměřily na osobu, co právě vystoupila z taxíku a já okamžitě, fakt totálně hned věděl, že je něco špatně. Nebylo to tak, že bych svému nejlepšímu kámošovi nepřál hezkej dej jen proto, že sám jsem ho měl na hovno, ale znal jsem ho dost dobře na to, aby mi tenhle bezstarostnej úsměv přišel podezřelej. A nebyl jsem daleko od pravdy, když jsem si uvědomil, co to do prdele drží v ruce! A ta jeho dobrá náladička, když kolem mě prošel a poplácal mě po rameni?  No ty vole!
"Děláš si prdel? Co to kurwa je..?" moje ruka na jeho rameni rozhodně přátelská nebyla a já ho k sobě otočil dost velkou silou na to, aby se trochu vzpamatoval. Udělal jsem k němu ten výhružný krok, tyčil se před ním s tím naprosto vyčítavým a chladným výrazem, ne rozhodně jsem pro tebe neměl pochopení! Jasně, často jsem mu říkal, ať s tím svým životem něco udělá a konečně ho začne trochu žít, ale rozhodně jsem tím nemyslel, že máš chlastat a hulit v sedm hodin ráno do prdele! "Můžeš mi vysvětlit, co máš za problém? Sereš na tréninky a teď hulíš? Posral ses?! Už jsi zapomněl, jak to dopadlo posledně?" nechtěl jsem znít jak jeho matka, ale byl můj nejlepší kámoš a já na něj nehodlal jít v rukavičkách, protože já si to pamatoval, pamatoval jsem si dobu, kdy jsem tě tahal ze všech sraček, kdy jsem od tebe dostal nakládačku, protože jsi měl špatnej trip, kdy jsem tě odtrhával od policajtů a tahal tě domů a ne, kámo, tohle se opakovat nebude!