Za Lužinami 64

Šedej dým, čekám až se můj den vybarví, město spí, zatím co zdaj se jim věci, jsme v ulicích,.. místo k vchodu jsem zamířil úhlednou cestičkou znovu k parku za domem, jen abych si nakonec dal ještě jedno kolečko. K běhání jsem měl stejnej vztah jako k tenisu, plavání, golfu, fotbalu, hokeji a kdo ví k jakým dalším sportům, které mě otec na vrcholové úrovni nutil dělat. Neměl. Necítil jsem k němu odpor a necítil ani nadšení, když jsem vbíhal do prázdného parku tak, jako každé ráno v brzkých hodinách, kdy tudy nechodil skoro nikdo, všechno kolem se halilo šedomodrou mlhou a svět byl tichý, úplně tichý. Ukážu ti černobílej svět.. Sundal jsem bílé airpody z hlavy a ještě před domem se vydýchal a protáhl se. Šedé tričko se mi lepilo k tělu a já kontroloval bílé hodinky, na kterých se vítězoslavně skvěl výsledek šestnáct a půl kilometrů. Moc dobře jsem věděl, že stejně jako můj trenér sleduje aplikaci i otec, na středeční rodinné večeři nejspíš dostanu pochvalu spolu s dalším bambilionem rad ohledně sportu, který nikdy nedělal. Ale to nevadilo, dávno jsem se naučil se usmívat a kýval hlavou, aniž by mé myšlenky byly s nimi v místnosti, protože jinak se ten bizár a komedie stejně přežít nedala.
Místo výtahu jsem to vzal po schodech, čistě pro svůj osobní pocit, než jsem čipem odemkl střešní byt a vešel dovnitř. Pondělí ráno vypadal obvykle mnohem hůř než jindy a i dnes se všude po zemi válelo množství lahví od piva, nedopalky od cigaret, rozbité nádobí, konfety i nedojedené jídlo a jako vrchol včerejšího programu pak byla židle, která ještě stále visela z rozbité televize, kam ji včera Tobias ve vzteku poslal, protože během závodu na playáku se mu vybil ovladač ve chvíli, kdy jasně vyhrával. 
S naprostým klidem jsem přešel do kuchyně, vyndal z ledničky čerstvý džus, který ráno v tašce nechal před dveřmi kurýr jako obvykle a nalil jej do dvou skleniček. Zbytek nákupu byl stále v taškách, Nataša ho způsobně uklidí do poliček a lednice, hned jak za hodinu dorazí, stejně jako uvede do původního stavu byt a Oliver se postará o rozbitou zeď, na které včera Tobias a pár dalších zkoušeli své boxerské pěsti. Nic nového, nic převratného, nic, co by mě vyvádělo z míry. 
Zatímco jsem pil džus z jedné skleničky, zabočil jsem automaticky do pokoje naproti tomu svému. Hned ve dveřích jsem nohou ve zpocených ponožkách zavadil o dámské kalhotky, které tu nejspíš zapomněla majitelka, když ji můj nejlepší kamarád uprostřed noci s tím varovným sykotem upozornil, že by měla vypadnout a jen se nespokojeně ušklíbl. Věděl jsem, kdo byla ona vyvolená a moc dobře věděl, že ona bude důvodem, proč odpoledne Olivera donutím mi to udělat v jeho posteli. 
Neklepal jsem, prostě vešel, položil sklenici na noční stolek a posadil se na okraj. Chvíli jsem si prohlížel tu klidnou, naprosto důvěřivou tvář, než jsem položil ruku na jeho hrudník a jemně zatřásl. 
"Tobia-si, Tobi~asi.." zamumlal jsem smyslným hlasem vedle jeho ucha, samozřejmě jsem parodoval tu holku, co tu včera rozjela orgastickou show skrze všechny stěny a pohotově uhnul, abych neschytal ránu, až se to sluníčko probere. Zatímco já vstával ještě za tmy, Tobias byl všechno jen ne ranní ptáče. "Dělej, máme přednášku. Jestli zase nepřijdu, nepustí mě ke zkoušce a ten zakrslík mi nezvedá telefon, tak pohni. Jdu do sprchy. Jestli nebudeš vzhůru, poliju tě vodou." s těmi slovy jsem vstal a zamířil do koupelny. Nebyl jsem nadšený, že do té školy musím, ale Dominik, nenápadný kluk s ustrašeným výrazem, kterého mi doporučil jeden z mých kámošů a který s naprostou věrohodností falšoval všechny mé studijní výsledky, aby si rodiče mysleli, že ty papíry se známkami, které jim tam hrdě ukazuju, jsou vážně pravdivé, byl už několik dnů nezvěstný a to bylo to poslední, co jsem potřeboval. Navíc ono se tam jednou za čas ukázat není na škodu. 
Zapadnul jsem do sprchy, pustil na sebe zádové trysky a spolu s tím, jak jsem zavřel oči, jsem zároveň rukou klesnul do svého klína. Tak jako každé ráno po tom, co jsem ho byl vzbudit. Protože některé své biologické potřeby jsem ovládat nedokázal.

Skutečně jsem nebyl ranní ptáče a běda tomu, kdo mě z tohohle spánku vzbudí. Otec to rozhodně nikdy ani nezkoušel a matka za mnou radši poslala někoho, komu nebude vadit schytat pravý hák přímo pod bradu až se jako sluníčko ráno proberu. Budíky končívaly pravidelně rozmlácené na zemi. Dřív to byly Iphony, ale jelikož mi otec jasně vysvětlil, že mi nemůže denně cálovat nejnovější Iphone, rozhodl jsem se teda pro určitý staromódní zvyk. Stejně je vždycky zaplatil a nejspíš by platil dál, ale ty jeho přednášky o zodpovědnosti mě nudily k smrti, a tak jsem se rozhodl jim alespoň na pár dní vyvarovat. Samozřejmě, že když se u mého ucha ozvalo to zasténání, vzal jsem to nejbližší, co se v mé blízkosti nacházelo, což byl samozřejmě onen budík a mrštil s ním po tom pachateli. Ale když se svezl po stěně dolů s jistým zklamáním jsem zjistil, že jsem minul. Naštěstí, když jsem rozlepil oči a sledoval ten netečný výraz, co mi můj přítel věnoval, byl jsem vděčný, že vidím jeho a ne tu nánu, co se včera s těmi slovy, jak jsem božský a neodolatelný, nechtěla sbalit ty svoje krámy a vypadnout. A tak jsem ji donutil. Ženský jsem si v posteli nenechával, protože proč. Dala mi co jsem chtěl a na nějaký objímání a podobný sračky jsem neměl náladu ani čas. Sjel jsem Adriana vražedným výrazem před kterým jiní už dávno utíkali, neuniklo mi, že je znovu po tom svém ranním běhu, který jsem naprosto nechápal, ale on se jen otočil a odcházel, a tak jsem po něm aspoň mrštil jeden z tisíce načechraných k ničemu polštářků, co se válely na druhé straně téhle směšně obrovské postele. A k mému dalšímu nasrání jsem opět minul.
"Táhni doprdele. Hele, kdybys pro začátek na ty přednášky fakt chodil, mohl bych si pospat a ty bys nemusel být nepříjemná osina v zadku, tomu říkám docela fajn nápad" Jo, já možná nebyl hvězdnej student, ale do tý školy jsem chodil, protože mě jednak bavilo vytáčet na nich ty učitele do nepříčetnosti a jednak balit ty nány, protože jsem svou postel měl rád po ránu prázdnou, ale nebudu lhát, po večerech jsem měl celkem náročné potřeby. Přeci jenom jsem nakonec ale zvednul zadek a posadil se, když jsem si prohrábl vrabčí hnízdo na hlavě a promnul ospalé oči. Jo, ta víkendová párty byla drzá, nekonečná, hladová a šílená, takže nic nového, když jsem roztáhl rty v úšklebek po tom, co jsem si vybavil všechny ty nuly, co na mě zíraly. Sevřel jsem ruce v pěst a znovu povolil a celkem sadisticky si užíval tu bolest v kloubech, na kterých se po tom mlácení do zdi vytvořily jasně viditelné rudé strupy. Postavil jsem se, pohledem sjel na skleničku džusu, ale jen zavrtěl hlavou a zamířil do koupelny, jiné než té, kam zmizel můj spolubydlící, protože jo, tenhle byt fakt neměl jenom jednu. Dal jsem se jakžtakž dohromady, nasadil na sebe teplákovku, nesmělo chybět okázalé logo drahé značky na hrudi, naházel do tašky věci do gymu, protože do něj hned po škole musím zamířit a navíc ještě i na trénink, protože jestli bylo něco, co jsem kromě ranního vstávání nesnášel stejně, bylo to porušení tréninkového plánu. A to se nesmělo stát. Nakonec jsem jen s kartáčkem v puse zamířil do kuchyně, procházel byt ve kterém patrně křičely všechny mé eskapády a nijak se nevzrušoval nad jedinou zničenou věcí, protože to tak prostě bylo a oproti včerejšímu záchvatu mě to dnes ráno nechávalo ledově klidným. Posadil jsem se na židli, přitáhl si k sobě krabičku s perfektně nutričně vyváženou proteinovou snídaní, protože je pondělí a to znamená, že se zase najíždí na ten vytříbený jídelníček kterým jsem tohle tělo musel živit.
"Tyvole, kdybych si včera vyhonil sám, dopadlo by to líp než ta kráva, co byla totálně k ničemu. Vypadala, že to snad vidí i drží poprvý, neskutečný" Musel jsem zhodnotit stav svého včerejšího výběru kde kromě těch umělých koz nebyla k ničemu dobrá. Sklonil jsem hlavu k telefonu, kde jsem projížděl množství zpráv, oznčení u nejrůznějších videí, pivních stolek apod z víkendové bujaré párty a neskrýval to potěšené nadšení a pýchu nad každým tím závidějících komentářem. Můj pohled padl na zrzku na jedné z fotek a pozvedl jsem obočí k Adrimu.
"Hele, co ta typka, Denisa? Včera vypadala, že ji z tebe neodtrhnou ani bagrem, bylo něco?" Nevím, většinou jsem sobecky ten večer prostě řešil jen sebe a své pudy, ale jistou zvědavost jsem vůči Adrimu choval. Ale jen k němu. Životy ostatních mi byli jednoduše řečeno u zadku.

Z koupelny jsem zamířil do pokoje, abych se oblékl do něčeho normální a černá mikina, jakoby já asi ani žádnou jinou barvu ve skříni neměl, to jistila. Nahodil jsem i džíny, na rozdíl od sportovce jsem se nevyžíval v teplákovkách všech značek a střihů a vlastně celkově řešit ten vzhled trochu víc, když jsem se pár minut snažil z toho na hlavě zázrakem vyčarovat vlasy. Nakonec jsem jen mávl rukou, přišlo mi, že čím míň se snažím, tím víc holek po mě jde, ovšem to neustálé zametání stop, vymýšlení důvodů a důmyslný systém domnělých důkazů, abych svého nejlepšího kámoše udržel v tom, že šukám ale ne s takovou neutuchající četností jako on, to bylo někdy náročné a unavující. Ačkoliv by byl nejspíš překvapený jak moc pestrý je ve skutečnosti můj sexuální život, ovšem tak nějak s pohlavím, které obvykle nemohl vystát. A to byl tak trochu problém. Když byla dobrá párty a on se sjel nebo s tou holkou zalezl do postele brzo, věděl jsem, že si můžu dovolit všechny vyhodit až na toho jednoho, kterého jsem zatáhl do svého pokoje a ojel ho, samozřejmě ve vší tichosti a nenápadnosti a ano, dával jsem si velký pozor, aby se nestalo, že to Tobias zjistí, ale včera měl bohužel tu soutěživou náladu, přes kterou obvykle nezabraly ani silikonové pětky. Takže ano, on si chudáček asi zašukal blbě, ale já vůbec!
"Zkus si vybírat ty, co nevypadají tak dychtivě, třeba to bude lepší.. A hlavně jí příště nějak umlč, to skřehotání bylo všechno jenom ne vzrušující. Ponožkou, čurákem, fantazii se meze nekladnou.." bez souhlasu jsem z jeho na kalorii vypočítané krabičky sebral proteinovou sušenku, kterou měl nejradši a s ní v ruce se schoval za pultem, abych jí prostě drze sežral. Dělal jsem to často a rád, protože mě prostě bavilo ho srát. Nehledě na to, že jsem hned po ránu musel slyšet o tom, jak šukal další nánu, zatímco já si ho honil s představou, jak šukáš ty mě! Dík moc, příště ti sežeru i ten zbytek, abys věděl!
Ta druhá otázka byla ještě lepší a já se jen otočil a rádoby důležitě se přehraboval v tašce s nákupem, protože na rozdíl od něj jsem své sportovní úspěchy tak neprožíval. "Jo, asi jo. Nevím, byl jsem sjetej." houknul jsem přes rameno a jen doufal, že to přejde. Tobias měl jednu výhodu a tou bylo, že rozhodně neměl potřebu si ověřovat informace a já věděl, že stejně jako blondýnka, která mu neuměla sexuálně vyhovět, ani její zrzavá kamarádka se už v našem bytě neobjeví, protože Tobias nikdy nezval ty samé holky dvakrát. 
"Co tvoje ruce..? Chceš led?" otočil jsem se k němu s bílým jogurtem v ruce a díval se na jeho dlaně, kde se zřetelně rýsovaly krvavé otisky, důkazy další jeho nerozvážnosti. Možná jsem měl starost, ale rozhodně jsem ji nedával nikterak okatě najevo, protože upřímně.. tohle bylo naprosto, naprosto normální.

Zatímco jsem do sebe sypal nějaký ultra super klíčky a představoval si, že je to jen jeden velkej šťavnatej cheese, se zaujetým výrazem sjížděl instáč, tik tok a nejnovější fotbalový utkání, má vysněná a dlouho šetřená proteinová tyčinka, jediná záchrana tohohle celého dne, protože k obědu mě čekala jen rýže a posraná rýže zas a znovu, zmizela. Zvedl jsem pohled a přes pevně zaťaté zuby procedil.
"Adri! Jako vážně? Vole, koukej mě dneska už přestat srát!" Zabručel jsem, prudce a velmi rázně se odlepil od stolu, až židle nepříjemně zavrzala na naleštěné podlaze a dokonce jsem došel s tím dramatem kvůli proteinové sušence tak daleko, že se židle i hlasitě překlopila na zem. Bylo mi to fuk, když jsem pozoroval hnědovláska, jak ledabyle kouká do nákupu, protože jo, nejenom, že mi sežere sušenku, ale ještě si teď půjde dát snídani vlastní. Bejt to kdokoliv jinej, nejspíš bych ho donutil mi políbit ty naleštěné tenisky, ale vzhledem k tomu, že od jisté události jsem měl k Adrimu slabost a nedokázal, nechtěl a nemohl mu nijak ublížit, ne, když jsem si v těch mlhavých temných okamžicích uvědomoval, že to byl on, kdo stál jako skála v té bouři chaosu, mizerie a nepochopitelného šílenství. A já mu za to byl vděčný, ačkoliv jsem svou vděčnost málokdy dával nějak víc najevo. A tak jsem jen pevně zatnul zuby a neudělal nic, vůbec nic.
"Co když mě to skřehotání vzrušuje? Ale jestli ti to udělá líp, donutím jí klidně křičet tvoje jméno.." Objevil jsem se za jeho zády s tím drzým úšklebkem, ne, nevzrušovalo mě to ani náhodou, ale tak když s tím rejpáním začal. Sledoval jsem jeho pohled k mým rukám, ale nijak se neděsil, nijak se nevyjadřoval k jejich vzhledu, nevnímal bolest, co se v nich ozývala a prostě jen zavrtěl hlavou. "Ne, dobrý, dík." Na jeho vyjádření ohledně té pipky jsem nereagoval, bylo mi vlastně fuk, jak to dopadlo, protože jsem byl pravděpodobně moc sjetej nebo zaneprázdněnej, abych to nějak víc vnímal. Nebylo to tak, že by mi bylo fuk, co dělá, ale skutečně jsem nehodlal řešit, počítat, ani mu nějak překazovat tyhle známosti. Stejně jako to on nedělal mě. Chvíli jsem jen tak stál za jeho zády, ale nakonec se na mé tváři usídlil výraz, který zračil jasnou odplatu! Přece si nemyslel, že to nechám jen tak! když jsem prostě a jednoduše chvíli hrabal v té samé tašce co on před chvílí, vzal z ní ten nasekaný led, co jsme si tak rádi a často dávali do drinků a tvrdili, že se nechováme jako naši fotři a i přes protesty mu ho hodil za ten citlivý krk, a to, že je mu to nepříjemné mi potvrdilo jen to, jak upustil jogurt, co se rozplácl po celé zemi a ohodil ty fajnové džíny, co na sebe tak pracně natáhl. Tolik k tvojí a mojí snídani!
"Jé, nepříjemný, co?" Naklonil jsem se k němu blízko, k té tváři a zlověstně se usmál, pak jsem ukořistil ještě banán na cestu a hodil si tašku přes rameno. Nakonec jsem se přeci jen ale otočil a houknul pro změnu já. "Jestli nebudeš do deseti minut v autě, odjíždím. Když už jsi mě tak neurvale brzo probudil, aspoň si zařídím pár.. věcí" Odmlčel jsem se s tím úšklebkem hodným rozmazleného parchanta a rozhodně věděl, že Adri bude vědět, o čem mluvím. Bylo pondělí a to znamenalo, že nám došlo pár zásob na další sobotní párty a pár zázračných pilulek do zásoby neuškodí. Závody jsem měl až za měsíc, takže co se týče čistoty, nebojte, budu jak lilie!
Mávnul jsem na něj rukou a vyfičel z bytu ven, kde na mě čekalo naleštěné vyhřáté bávo. Přece jste nečekali, že by někdo z nás dvou jel sockou.
Přesun

Objevil jsem se v černém oprýskaném seatu před tou luxusní bytovkou a zaparkoval venku konečně někde, kde nestálo na místě podělané reservé pro boháče. Dřív by mi vadilo projíždět tou luxusní čtvrtí, sledovat všechny ty odsuzující pohledy, cítil bych se nepatřičně a ublíženě, ale dneska tomu už tak nebylo. Necítil jsem nic, když jsem parkoval, zvedl z oprýskaných zadních sedaček kufr s nářadím i další tašku s tím samým a natáhl se po černé kožené bundě, kterou jsem na sebe soukal, když jsem vycházel ven. Znal jsem to tady, až příliš dobře, protože jsem sem jezdil každý týden ve stejný čas. Až na to, že tenhle týden to bylo jiné. Když mi zazvonil telefon zrovna ve chvíli, co jsem ležel pod dřezem a spravoval prasklé těsnění, chtěl jsem hnědovláska poslat do hajzlu. Ale namísto toho jsem tady stejně stál, o několik hodin dřív, vymluvil se na nemocnou ženu a vyrazil. A ne, rozhodně jsem netušil, proč jsem to udělal. Už v tom hovoru jsem věděl, že je něco špatně, že obvykle nemíval tak extrémně špatnou náladu ačkoliv mi bylo naprosto jasné, kdo za tím stojí. Už dávno jsem věděl, že jsem měl celého Adriana Garciu poslat k šípku a jít si žít svůj život bez toho věčného únavného dramatu, ale nikdy jsem nemohl. Nemohl, věděl jsem, proč si mě zavolal, nebylo to jen kvůli opravě zničených zdí po Tobiasovo výbuchu, ano, Archera jsem znal dobře tak, ačkoliv pro něj jsem byl jen obyčejný údržbář, já věděl o jeho životě, zvlášť tom sexuálním naprosto všechno a věřte mi, vůbec jsem o to nestál. Chtěl jsem klid, tyhle dramata boháčů jsem už dávno přenesl přes srdce, ale stejně jsem zas mačkal na ten známý zvonek a namačkával ve výtahu to známé nejvyšší patro. Prohrábl jsem si ledabyle vlasy a cestou do výšin dál přemýšlel nad tím, co tady dělal, ačkoliv jsem věděl, že přemýšlet nad tím nemá žádný význam. Ne, přišel jsem a nebylo to jen tím, že hnědovlásek stále vlastnil velmi usvědčující video, které by mě skutečně mohlo zničit. Ne, ačkoliv s ním stále ještě občas vyhrožoval, byl jsem tady z jiného důvodu. Měl jsem pro něj slabost. Pro toho kluka, co jen zoufale dál a dál topil svoje pocity, které se bál ukázat světu, co žil v tom světě přetvářek a lží. Chápal jsem ho, protože kdybych neudělal to, co jsem udělal, pravděpodobně bych byl stejně nešťastný jako on. A ne, nelitoval jsem ho, to bylo to poslední, co bych dělal, protože možná byl Archer agresivní hovado, ale ten horší z nich byl právě Adrian. Možná jsem si myslel, že ho znám, že rozumím jeho pocitům a přitom nerozumím, že mu nedokážu odolat aniž bych chtěl, protože mě prostě vždycky dostane, ale nepochyboval jsem o tom, že kdyby chtěl, pošle mě ke dnu a ani se nad tím nepozastaví. Ne, pořád ještě to v první řadě byl rozmazlenej bohatej spratek a tahle smetánka nemá hranice ani slitování.
Zvedl jsem ruku a zaklepal na ty světlé dveře. Nebál jsem se, ale upřímně jsem neměl ponětí, co mě po tom telefonátu za těmi dveřmi čekalo.

Přecházel jsem po bytě jako lapená šelma, občas zapřemýšlel, že bych vzal tu skleničku a třísknul s ní o zeď nebo prokopnul ty prosklené dveře, ale nebyl jsem Tobias, moje pocity nevyřeší slepá agrese a já to moc dobře věděl, proto jsem to ani nezkoušel, protože by mě to nejspíš naštvalo ještě o něco víc. Záviděl jsem Tobiasovi, že mu stačí tak málo, záchvat, ve kterém sladce ztratí vědomí o sobě samém, prostě to vypustí a se vší tou bolestí a destrukcí odejdou pryč ty pocity, protože já se dál jenom slabě usmíval a všechno to v sobě dusil. A že toho bylo hodně a bylo to hodně, hodně temné. 
Dneska to ale bylo jiné. Dneska jsem to dusit nedokázal, ne, když mi vzal to všechno, čím jsem ho omlouval a čím jsem sám sebe neustále utěšoval. Tys přece nebyl na kluky, nesnášel jsi tu myšlenku, nesnášel a pohrdal tím, sakra, Tobiasi, celej život se cítím špatně jenom proto, že jsem přesně tím, koho tak moc nenávidíš a ještě to všechno, co se ti hnusí, cítím k tobě a ty.. ty..
Ozvalo se zaklepání na dveře a já pootočil hlavu. Mohl jsem naivně doufat, že jsi to ty, že se stal zázrak a tys to všechno pochopil, ale já na zázraky nevěřil a byl všechno možné jen ne naivní. Otevřel jsem s tím ledovým výrazem ve tváři, ale když jsem viděl tmavovláska, věděl jsem, že ten výraz neudržím dlouho. Ne před ním. Bylo to fakt směšný, že právě on, kluk, kterého jsem sobecky využil, vyhrožoval mu a vydíral ho, byl zároveň jediným, kdo mě skutečně znal. Protože tehdy, tu noc, kdy Tobias prvně šukal s nějakou krávou, lámal mi tím srdce a vůbec netušil, že mě to trhá na kusy, tu první noc, kdy jsem s tím samým chladným výrazem šel do Oliverova pokoje a s ledovým klidem vyhrožoval, kdy jsem ho opil a pak donutil mě ošukat, od té doby se tohle stalo tou jedinou chvíli, kdy jsem si nemusel na nic hrát. Bylo to naivní a já to věděl, ale stejně jsem ho vyhledával dál a dál, týden za týdnem, rok za rokem, protože někdy jsem se v těch lžích ztrácen, zapomínal, kdo vlastně jsem, dokud se neobjevil, dokud se mě jeho ruce nedotýkaly, ne láskyplně a zamilovaně, ale s tou směšnou něhou, kterou jsem tolik potřeboval. Moc dobře rozuměl tomu, proč jsem chtěl, aby mě šukal v jeho posteli, proč jsem tolik potřeboval, aby mi dával to, po čem jsem tak zoufale toužil a věděl, že se to nikdy nestane. Miloval jsem Tobiase, ale jen s Oliverem jsem na to někdy dokázal zapomenout. Jenže teď.. teď bylo všechno jinak. 
Nepozdravil jsem, neřekl jsem vlastně vůbec nic, když jsem se otočil a znovu vešel do bytu, cítil to cukání v prstech, záškuby, přestával jsem to ovládat a v mé tváři se začínaly promítat emoce. Bolest, zrada, zoufalství, vnímal jsem, jak žalostně zavírám oči, křečovitě svírám víčka, protože svět se točil a houpal a já to jenom beznadějně chtěl zastavit. Otočil jsem se a znovu vešel do předsíně, kde si tmavovlásek sundával boty, obvykle jsem se dokázal ovládat, bral to vždycky klidně a rutinně, nedal najevo pocity, nedal najevo nic z toho, co se mi honilo hlavou, ale dneska to bylo jiné, jiné, protože celý svět se mi hroutil před očima a já to nemohl zastavit. Došel jsem až k němu, rukama přejel přes vyrýsované břicho a hrudník, jen abych prsty zahákl o jeho tričko, když jsem si stoupl na špičky a políbil ho, nedočkavě, tvrdě a majetnicky, potřeboval jsem to, potřeboval jsem si dokázat, že je to v pohodě, že to přežiju, že ho nepotřebuju, i když jsem věděl, jak je to zoufalý. Moje ruce putovaly na jeho ramena, stáhl jsem z něj tu bundu a nechal ji spadnout na zem a pak nedočkavě následovalo i tričko, dokud nebyl polonahý a já se k němu tiskl, chtěl jsem cítit to teplo jeho kůže, ostrou vůni, která kontrastovala s tímhle zasraným bytem, objal jsem ho kolem krku, přitiskl se k němu a zajel mu prsty do vlasů, jako už tolikrát, ačkoliv dnes jsem se ovládal mnohem méně než obvykle. Kousl jsem ho do spodního rtu a vnikl do jeho úst, nečekal na dovolení, nečekal na souhlas, prostě si to sobecky bral. Tolik jsem chtěl, abys to byl ty, Tobiasi, tolik a nenáviděl jsem tě a konečně, konečně to s tebou chtěl ukončit, ale moc dobře jsem věděl, že mě z toho dostane, že to Oliver bude ten, kdo uhasí tu bouři v mém nitru, on bude ten, kdo mi nedobrovolně dá ty doteky a slast, abych se nadechl a znovu byl tvůj nejlepší přítel, znovu se tvářil, že je vše v pořádku, když se moje nitro měnilo jen znovu a znovu v prach. 
"Ošukej mě v jeho pokoji." ta věta, zašeptal jsem mu ji do rtů, ale nebyla to žádná romantická prosba, byl to příkaz a já nechtěl, odmítal jsem říkat cokoliv jiného, tím pohledem ho jasně varoval, ať ho nenapadá pokládat nějaké hloupé, sentimentální otázky, protože já nestál o rady do života ani soucit. Chtěl jsem jenom, aby mi dal na pár minut volnost, aby mi pomohl zapomenout, jak moc jsi mi ublížil.

Sledoval jsem ten pohled, který mi věnoval. Ten, co se tolik lišil od tolika předchozích, ale přesto to nebylo poprvé, co jsem ve tvé tváři za ta léta viděl emoce. Možná jsem byl překvapený, ale ne zaskočený, protože jsem věděl, co to znamená. Proč se tak tváříš, proč se nedokážeš kontrolovat. Sledoval jsem tvou tvář roky, roky, znal nazpaměť každé nepatrné gesto, to málo, co nikdo nedokázal odhadnout. Nevadilo mi to s jakou chladnou lhostejností si kradeš ty polibky, nutíš mě k těm dotekům, ale dnes to bylo jiné, věděl jsem, kdo stojí za ztrátou tvé dokonalé masky a sebekontroly, protože to možná bylo jiné, ale stejné jako tehdy, když se poprvé vyspal s holkou, stejné jako podruhé, když to udělal téměř před tvýma očima. Věděl jsem, jak zoufale Tobiase Archera miluješ. A jak zoufale moc ti to ničí srdce. Měl jsem se odtáhnout, být ten rozumnější, ten, co ti bude klást na srdce, aby ses s tím vypořádal jinak než skrz mě, měl jsem, protože i já potřeboval volnost. Potřeboval jsem z tohohle začarovaného kruhu pryč, kruhu, kdy jsem nebyl nic víc než náplast za neopětované city. Nevadilo mi to, nevadl mi ten tvůj chladný přístup, protože v tom nebyly city ani z mé strany. Ale cítil jsem se zaseklý na místě, cítil jsem se součástí něčeho, co mě stahovalo dolů, co zničilo už tolik vztahů a nadějí, protože jsem tomuhle bezcitnému rutinnímu sexu prostě nedokázal říct ne. Měl jsem na hnědovláska určitou slabost, cítil, že mě potřebuje, nechtěl mu brát ten jediný pevný bod kterým jsem byl, což jsem vycítil i v momentě, kdy přišel blíž a byly to jeho rty a jeho doteky, co každým dalším pohybem křičely a žadonily o to, o něco, o cokoliv, co přehluší všechny ty myšlenky. Ale láska v tom nebyla. Nebyla, jen dokola opakované chyby. Nedokázal jsem tě opustit, ale ani nedokázal být s tebou. Nereagoval jsem na jeho slova, nechlácholil ho ani nekroutil hlavou, když jsem si nechal sundat oblečení. Chvíli jsem ho pozoroval, měřil si ho pohledem, protože v tom mém byl patrný nesouhlas z toho vyřknutého rozkazu, ale nakonec jsem zvedl ruku, kde jsem dlaní putoval po jeho krku, až jsem skončil u jeho čelisti, kterou jsem nevybíravým způsobem přitáhl k sobě, abych jen prodloužil ten polibek, zapojil se do té nesmyslné hry, které jsem už nechtěl být součástí, bral si jeho ústa, ne tvrdě a majetnicky, ale ani něžně a láskyplně, prostě jsem si bral, co nabízel a neptal se. Můj jazyk se přel s jeho, cítil jsem tu naléhavost, cítil jsem to samé nepopsatelné vzrušení, když jsem ruku stáhnul, přejel dlaněmi po siluetě jeho těla, až jsem ruce umístil pod jeho zadek, přidržoval ho v náruči jednou rukou zatímco tou druhou jsem už dávno zajel pod jeho mikinu a odnášel ho do té známé místnosti, ve které jsem rozhodně nebyl poprvé a nebylo to jen kvůli opravám. Hodil jsem ho na postel, ale hned ho následoval, když jsem se vklínil mezi jeho nohy, nedočkavě mu přetáhl mikinu i tričko přes hlavu, nekochal se pohledem na něj, když jsem ústy a jazykem ochutnával tu horkou napjatou kůži jeho krku, hrudi, břicha, kousal jsem, líbal, vracel se zpět k jeho ústům, které jsem překvapivě něžně znovu objevoval, zatímco mé ruce se znovu usídlily na jeho pozadí a jedním prudkým tahem si ho přitáhly víc do tvrdého klína, protože ne. Nedokázal jsem Adrianovi odolat, ač jsem se o to mnohokrát snažil.

Neřekl jsem to a nedal to najevo, ale byl jsem mu vděčný, že se na nic nezeptal, že mi nedal najevo, jak je moje chování dětinské, protože jsem to sám věděl nejlíp a nepotřeboval ujištění od ostatních. Věděl jsem, že tohle všechno je špatné, že to nemá žádnou budoucnost, že to nikam nevede a nic to neřeší, a přesto do toho padal znovu a znovu, pokaždé, když se mi zdálo, že se můj svět roztrhne v půli a já tohle už nezvládnu, všechna ta očekávání, role a přetvářku, kdykoliv jsem propadal té bezbřehé úzkosti, byl tady, držel mě pevně, abych se dokázal vymanit z těch sraček a zase se pořádně nadechnout a já to nedovedl popsat, neuměl a nechtěl pojmenovávat vztah, který jsem s ním měl, ale nebyl jsem rozhodně připravený o něj přijít a bylo mi jedno, jak moc je to sobecké, nehodlal jsem mu dovolit odejít, i když jsem moc dobře věděl, že s tím nesouhlasí.
Ne, neřekl nic, jen mě zvedl do náruče a dával mi to, co jsem chtěl, co jsem potřeboval, abych se nepropadl do té hluboké propasti zoufalství, když mě odnesl do Tobiasova pokoje a hodil mě do postele. Nemusel jsem po něm natahovat ruce, i když bych to býval udělal, kdyby mě nenásledoval, moje hlava začínala vypínat, všechno to úsilí, to předstírání, byl jsem vyčerpaný, unavený tou nekončící lží a s ním mi bylo jedno, co mu ukážu, co mu dám. S ním jsem byl někdo jiný, někdo, kdo byl ochotný ukázat emoce, kdo neskrýval tu touhu po jeho dotecích a přítomnosti. Svlékl mě, líbal na horkou kůži, nebylo to jen o té vášni, té chemii, která mě k němu táhla od té první noci, on moc dobře věděl, co má dělat a já se nebránil těm žádostivým vzdechům, kterými jsem dával najevo, že se mi to líbí, že to takhle chci. Pootočil jsem hlavu, zabořil nos do měkkých polštářů a jen zoufale vdechoval tu známou vůni, bylo to šílené a zvrácené, ty představy, které se mi u toho rodily v hlavě, ten důvod, proč jsem to dělal, ale nenechte se mýlit. Když jsem oči otevřel, nebyly zastřené, nesnažil jsem se na Oliverově místě vidět někoho jiného, nechtěl jsem sám sobě nakukat, že šukám s Tobiasem, už ne. Tehdy, v té tmě, v cizím pokoji, v neznámé posteli ano, tehdy prvně jsem si představoval, že ty ruce jsou jeho, že ten horký dech na mém krku je tvůj, ale teď už jsem to tak dávno neměl. Nechtěl. Díval jsem se na něj čistě a jasně, na tu tvář, která té tvojí vůbec nebyla podobná a mě to vyhovovalo, chtěl jsem to tak, protože ačkoliv jsem nechtěl, moc dobře jsem věděl, že i k Oliverovi chovám nějaké city, jen jsem je odmítal pojmenovat nebo jim dát nějaký jasný obrys. Protože to by otevřelo jen dveře pochybám a já se ve svém životě ztrácel až až. 
Zvedl jsem ruce a putoval po jeho zádech, vždycky se mi líbily ty opálené, pevné paže, jak se mu při sebemenším pohybu pod mými prsty vlnily všechny svaly a jen si zas a znovu uvědomoval, že na holky nejsem ani v nejmenším, že jsem sráč a hovado, ale miluju, když mě drží tak pevně, když si to bere a já ležím pod ním, že miluju ten pocit poddajnosti a pokory, jakkoliv neskutečné se to zdálo vzhledem k mé povaze být. Zarýval jsem mu nehty do zad, nekontroloval jsem se, když se jen stupňovala moje touha a já chtěl, aby mi všechno dal, hned, teď a bez čekání. Přitáhl mě prudce do svého klína a já neuhnul, naopak, to já mu obmotal nohy kolem boků a začal se pánví třít o jeho slabiny, už dávno jsem v těhle věcech ztratil ostych, protože jen s tmavovláskem jsem si nechtěl a nemusel si na nic hrát, protože jeho oči se na mě dívaly jinak. Ne něžně, ne zamilovaně, ne mile, ale ani ne s tím odsouzením nebo výčitkami. A přitom on jediný měl právo na to mě nenávidět. 
Hladil jsem ho rukama po zádech, sjel dopředu na rozložitý hrudník a vysekané břicho, cílevědomě klesal dolů k jeho kalhotám, kde jsem ho začal zcela nepokrytě třít. Nepotřeboval jsem žádná slova nebo ujištění, byl jsem vzrušený, vzrušený z každého jeho pohybu, pohledu i vůně, která se mísila s tou Tobiasovou a dělala mi v hlavě jen ještě větší zmatek, ale zároveň byla jistým způsobem neskutečně uklidňující. Zvedl jsem k němu oči, jasně se mi v nich zrcadlila touha, ale i něco jiného. Něco, co jsem neukazoval na potkání a obvykle ani Oliver nebyl tím, komu bych to dovolil, ale teď to všechno bolelo až moc na to, abych dokázal zakrýt smutek, který se mi v očích odrážel. Zvedl jsem ruku, s překvapivou něhou se dotkl jeho tváře a přitáhl si ho, jen abych ho mohl políbit, pomalu, detailně, jako by se ten šíleně točící svět konečně zastavil a všechno zase pomalu začínalo dívat smysl.

Věděl jsem, proč to dělá, věděl jsem, že to nedělá kvůli té touze po mě, ale po touze zničit něco, co se v jeho nitru dralo na povrch, něco tak křehkého a v jeho světě příliš slabého na to, aby to bylo vysloveno nahlas. Žárlil jsem? Možná na začátku, možná ve chvíli, kdy jsem k tomuhle spratkovi skutečně něco začínal cítit, ale uvědomil jsem si, jak je to bláhové a naivní. Jak je to cesta do pekel, destruktivní a jednosměrná, a tak jsem si to zakázal. Zakázal to brát jako něco víc, jako něco než jen dobrý sex, ten jsem ve skutečnosti mohl mít kdekoliv jinde, ale já se stejně pořád vracel k téhle tváři, k těm dotekům, k těm rtům, k těm prokletým netečným očím které se v těch chvílích, kdy jsem se dotýkal jeho těla a on mi to oplácel těmi hlasitými vzdechy, byly jiné. Bylo v nich toho teď tolik, ta zranitelnost se kterou jsem ho neměl touhu pokořovat, nechtěl si vynucovat svoje jméno z jeho úst, nechtěl mluvit a donutit ho opakovat, že to jsem já, kdo si ho bere, pro ten prchavý moment přivlastňuje a ukořisťuje. Ne, nechtěl jsem to, nepotřeboval, stačilo mi být s ním. Chtěl jsem to samé, co on, umlčet ty hlasy a myšlenky. Myšlenky na to, jaké by to bylo, kdybych si tě nebral jen v těhle chvílích, ne, stačilo mi umlčet všechny ty otázky, ty životní rady, ta jasná rozhodnutí, že už s tímhle končím a přesto se jako pitomec znovu vrátím. Sakra, já už takhle žít nechtěl, když jsem se rozhodl zakázat si cítit něco víc než jen tu mizernou lítost k tobě, Adriane, protože jsem už nechtěl žít se sny, které se nedají splnit, s touhami, které se nedají uskutečnit, se závistí a žárlivostí v srdci. Ne, já už toužil po něčem jednodušším, po něčem nekomplikovaném, po svobodě, kdy mě nebudou svazovat žádná pravidla, ať už tvoje, společnosti nebo kohokoliv jiného.
Upřel jsem na něj tmavý pohled a nedokázal se sám ubránit těm hlasitým nádechům, tomu skousnutému rtu, když mi přejížděl dlaněmi po tom citlivém místě, které naprosto jasně přes napjatou látku kalhot ukazovalo, jak žádostivě ho chci. Jak se mi líbí, co dělá, co mi ukazuje ačkoliv mlčí. Ne, možná mu svá moudra skutečně sdělím a on mě pošle do prdele nebo do zakončí klasickým vyhrožováním, ale teď jsem mluvit nechtěl. Nechtěl, když mi ten jasný pohled potemněl tou touhou. Nechal jsem se přitáhnout, staral se o jeho rty, laskal je, pronikal do nich, nechal se pohltit tím vším a přestal myslet na to, jak jsem to prostě udělal zas a znovu. Mé prsty sklouzly po jeho břiše, zahákly se o kraj kalhot a i s boxerkami jsem je stáhnul dolů. Věděl jsem, že čas je limitovaný a nehodlal ho ztrácet. A tak jsem ho osvobodil, drze objal prsty, zpracovával, jen tak, abych ho udržel na té snesitelné hranici než jsem se odtáhnul a stáhnul tentokrát kalhoty své. Nemusel jsem zakrývat své vzrušení, nestyděl jsem se před ním ani před nikým. Ne, když jsem se odtáhl, vložil mu ruce pod kolena, nasměřoval své vzrušení do něj a jemně do něj pronikl. Věděl jsem, že je zčásti sadista a sám si určí tempo, ale já si ho rozhodl vzít, ne mučivě pomalu, ne vášnivě a bez rozmyslu, ale tak, abych mu dal prostor vyjádřit to, co jindy nedokázal. Věděl jsem, že jsem jen prostředek k tomu, aby zapomněl, a tak jsem do něj pronikl pomalu, vychutnával si pohled na tu tvář, když jsem se sklonil a věnoval se rty jeho hrudníku, bradavce, kterou jsem stiskl mezi zuby s tím, jak jsem se pohnul hlouběji. Připoutal jsi mě k sobě, výhružkami, těmi pohledy, které nedávaly smysl a přitom jsem je potřeboval vidět znovu. Potřeboval jsem rozhřešení, ale hledat ho ve tvém těle, tvých dotecích a téhle cizí, neznámé posteli, bylo špatné a naprosto zbytečné.

Jeho pohled, nekompromisní, tvrdý a upřímný, možná nic neříkal, ale já z něj mohl dokonale vyčíst všechno, co si myslel, co si myslel o mě, co si myslel o téhle situaci, o tomhle vztahu. Ten pohled jsem nemohl vystát, nemohl, protože mě dráždila ta přímočarost, záviděl jsem mu tu pravdu a opravdovost, ve které žil, žárlil jsem na jeho život a chtěl ho, zoufale jsem chtěl to, co měl. Možná proto jsem se tak stroze držel všech svých pravidel, byl chladný a odměřený, vyhrožoval mu a vydíral ho, protože jsem věděl, že všechny ty neznámé pocity, které jsem k němu cítil, se nesmí, prostě nesmí dostat na povrch. Tohle nebylo správné, nebylo to nic, co by mě dokázalo dostat z mého zasraného života, nic, co by vyřešilo moje problémy, ale ten jeho pohled.. vyvolával myšlenky, které dělaly všechno ještě komplikovanější a to jsem odmítal dopustit. 
Přesto mě líbal jinak, než jak byste asi čekali. Neumím vyjádřit tím správným slovem, že to nebylo chladné, tvrdé a bezcitné, jenže ani láskyplné nebo milé. Věděl jsem moc dobře, že ke mě něco cítí, stejně jako já k němu. Stejně jako on znal mě a dokázal k mé nelibosti v mojí tváři číst i v těch nejzanedbatelnějších detailech, i já ho znal natolik dobře, abych věděl, že ke mě se chová jinak než k ostatním. Věděl jsem, že nesnáší lži a přetvářku a pohrdá tím vším a stejně se z nějakého důvodu vracel, i když jsem pochyboval, že je to kvůli mým výhružkám. Jasně, bylo to sice hodně na hraně mezi čtrnáctkou a patnáctkou, ale byl jsem pod zákonem a Oliver nebyl blbej, aby mu nebylo jasný, že ta horda otcových právníků by ho dostala do basy na dlouhý roky, ale já věděl, že to není ten pravý důvod, proč tohle dělá. Jenže jsem nechtěl přemýšlet nad tím, co je tou pravou příčinou. Protože odpovědi jsem se prostě a jednoduše bál. Bál, protože by to narušilo všechno, úplně všechno. 
Nezdržoval to, tohle jeho chování, byl jsem rád, že k tomu tak přistupuje, ale taky mě trochu rozčilovalo, že to dělá, že se přizpůsobuje, protože ty pochyby hlodaly a já to odmítal, naprosto jsem to odmítal, ale to neznamenalo, že jsem podvědomě nechtěl.. co vlastně, Adriane? Vztah s údržbářem? Vyprávěli bychom vnoučatům, jaká romantika to byla, když jsi ho opil a donutil tě ošukat, protože ti zlomil srdce tvůj nejlepší kámoš? Táta by ho rozhodně uvítal s otevřenou náručí a máma by přestala zobat Prozac a vystrojila by nám svatbu, ne asi! 
Možná proto jsem na něj vrhl ten temný pohled, když mě zbavil kalhot a pak si mě vzal, pomalu a trpělivě, jemně, starostlivě protože to ve mě jen probouzelo další a další pocity, další pochyby a otázky a to jsem nechtěl, sakra, ošukej mě tvrdě a chladně, protože já nechci cejtit nic! Tak proč jsem vzdychal, proč jsem dával najevo každým pohybem, že to chci? Bylo to tak vždycky, protože když jsem s ním šukal, ztrácel jsem zábrany, zavřel oči a přestal myslet, prožíval to jen svejma pocitama, i když to bylo nebezpečný, i když jsem věděl, že to mě i tebe jednou pošle do záhuby. Jenže s tebou to bylo vždycky takový, najednou jsem necítil ten tlak a strach, najednou jsem mohl ukázal všechny slabiny, všechnu svou zranitelnost a slabost, protože jsem si to odmítal připustit, ale věřil jsem ti, věřil ti, že mi neublížíš, protože já tě potřeboval, zoufale a naprosto sobecky. 
Zvedl jsem ruce a objal ho, zaryl mu nehty do opálené kůže, dělal mu na zádech šrámy, nekontroloval to, nepromýšlel to, nemohl jsem si na nic hrát, ne, když jsem zavíral oči a slastně vzdychal, táhle a bez zábran do jeho kůže. 
"V-víc.." zamumlal jsem a nebyl to rozkaz, byla to prosba, chtěl jsem víc doteků, víc těch zakázaných polibků, víc rychlejších přírazů, když jsem se sám pohnul proti němu, takže do mě vnikl hluboko a já mu bez toho sebeovládání zavzdychal rovnou do ucha. To já se odtáhl, jen abych se pánví znovu prohnul proti němu, nedočkavě a netrpělivě, ne kvůli času, který neúprosně běžel, ale kvůli těm pocitům, které zaplavovaly mé tělo, ty pocity, které jsem jinak odmítal a potlačoval a teď je přijímal s naprostou oddaností, zatímco jsem se k němu tiskl a ztrácel se v jeho stínu, schovával se v jeho objetí, protože představoval všechno, co jsem neměl a toužil po tom a ne.. nemyslel jsem na Tobiase, když mi dával zakoušet pocity, které jsem chtěl cítit s ním. Protože jsem si sice dávno přiznal, že ho miluju, ale tohle byla cesta do záhuby.

Cítil jsem tu naléhavost, naléhavost z toho, jak se ke mě jeho tělo tisklo. Sám nedokázal kontrolovat to svoje, když se to jeho proti mému pohnulo v té dokonalé souhře a já to bral jen jako ten jasný a jednoduchý pokyn, ten pokyn, že to chce tak, jak to chci já a že mu to dám, se stejnou naléhavostí. Pohnul jsem se zas a znovu, tvrdě a jasněji, s tím, jak se tempo zrychlovalo a já pustil jeho nohy, když jsem se opřel loktem vedle jeho hlavy a donutil ho tak víc klesnout do polštářů, víc zaštítit jeho tělo, víc ho skrýt do té bezpečné náruče ať už to bylo naprosto šílené a nesmyslné. Byl jsem u něj tak blízko, tak blízko, že jsem viděl všechny ty detaily jeho tváře, všechno to, co se mu odráželo v očích. Možná jsem se k němu nechoval jako k jednorázovce nebo to nebral bezcitně jak jsem nejspíš měl, ale nebyl jsem zase sudička z pohádky, ne, to já si, ač jsem si to odmítal přiznat, užíval ty výrazy v jeho tváři, co se střídaly, ne tu touhu a naléhavost, o té jsem věřil, že patří někomu jinému, ale ta zranitelnost, ta bolest, smutek, chtíč, ten patřil jen mě a já si sobecky užíval ty momenty, o kterých jsem věděl jen já. Že jen já jsem byl jediný, komu ukazuje tuhle tvář Adriana, která byla mnohem přitažlivější než všechna ta přetvářka a faleš, všechny ty lži kterými krmil celý tenhle svět. Ačkoliv jsem si to užíval a víc vnímal jeho tvář, bylo to stejnou měrou i bolavé a citlivé, protože jsem nechápal, proč to ukazuje mě, když jsem pro něj nikdy neznamenal nic víc. Sakra, Adriane. Sykl jsem a víc si ho bral, vychutnával si horkost jeho těla, miloval, jak mi zarýval nehty do zad, jak sténal a vzdychal a přitom to nesnášel stejnou měrou, protože namísto té prázdné hlavy to jen vyvolávalo víc a víc otázek. Sakra, já byl někdo, kdo byl vždy upřímný, stál si za tím, že už mám dost všech těch pokrytců, všech těch lží, tak proč? Proč nemůžu nenávidět i tebe, odstřihnout tě stejně jako zbytek a jít si žít svůj klidný život? Proč každí pondělí přijedu na to samé místo, vezmu si tě tak, jako vždycky a odjíždím s pocity, které nedokážu vysvětlit. Namlouval jsem si, že mi je tě líto, že jsi jen ztracenej kluk co hledá sám sebe, ale dávno jsem věděl, že to tím není. Byl jsi něco, co jsem zoufale potřeboval opustit ale nikdy nedokázal nechat jít.
Ne, nevydržel jsem se dívat do té tváře, když jsem ho druhou rukou chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu, když jsem znovu líbal jeho krk, každý centimetr té odhalené kůže, kousal ho dráždivě, hravě, spolu s tím, jak rychle a tvrdě jsem do něj pronikal. Neusmíval jsem se, nepřel se s ním, ani ho bezcitně neodsuzoval. Bylo v tom tolik nevyřčených otázek, že mluvit by postrádalo smysl. Znovu jsem se vrátil k jeho tváři a konečně doputoval zpět k těm rtům, jen proto, abych se vyhnul tomu pohledu kterému jsem nerozuměl a nejspíš ani nemohl rozumět, protože měl své démony, které se mu odrážely ve tváři, ale nikdy o nich nemluvil. Sakra, kdy tohle skončí? Kdy tě budu mít dost natolik, abych se přestal vracet? Líbal jsem ho, detailně, vytrvale, toužebně, věděl, že to nesmyslně prodlužuju, že sobecky chci víc, víc těch minut, víc toho přesně daného času. A nebylo to to nesmyslné video kterým jsi tohle celé začal, ne, byly to tyhle nesmyslné sny, za co jsem tě Adriane, skutečně nenáviděl.

Nechtěl jsem se ptát, proč to dělá, proč mi nakonec vždycky dá to, co chci, vždycky přesně ví, co má udělat, aby mě zbavil těch okovů a osvobodil mě, třebaže jen na ten zlomek času, na těch pár minut, kdy jsem nemusel přemýšlet a neustále kontrolovat svůj život, kdy jsem mohl ukázal a prožít cokoliv, co jsem chtěl a on to z nějakého důvodu přijal a dovolil mi to. Ne, neptal jsem se, nezjišťoval to, nerozebíral, i když jsem v hlavě měl tisíce otázek a věděl, že je tam máš i ty, ale na to, abych se staral o tebe, jsem byl až moc velký sobec. Sráč. Nebo strašpytel, vyber si. Protože jsem ti mohl ukázat cokoliv, ale ne to, čemu jsem vůbec nerozuměl. Přestal se kontrolovat stejně jako já, stejně jako já vzdal tu snahu se v tom vyznat, pojmenovat to, najít v tom smysl nebo to nějak zbrzdit nebo kontrolovat, protože ať chtěl nebo ne, propadal tomu se stejnou zoufalostí jako já, avšak jeho důvody jsem neznal a ani znát nechtěl. Možná jsem před ním byl zranitelný a slabý, ale to neznamenalo, že jsem se z ničeho nic změnil na hodného, zamilovaného kluka. V první řadě jsem byl sráč a na to neměl zapomínat. A možná právě proto jsem si to všechno sobecky bral, přijímal tu chvíli, kdy pustil moje nohy a jen se ke mě cíleně nebo naprosto instinktivně naklonil ještě blíž a já nezkoumal a neptal se na jeho důvody, jen to přijímal, jen ho ještě víc tiskl k sobě, protože jsem potřeboval cítit jeho teplo, pevný stiskl, tíživost chvil, kterých rozhodně litoval a já.. ne, já o nich odmítal přemýšlet. 
Pohyboval jsem se proti němu, nebránil mu v těch tvrdých, rychlých přírazech, protože jsem mu sám už dávno vzdychal do ucha, ochraptěle a nesmyslně, protože konečně to přišlo, sladká a bezútěšná prázdnota, pocit míru, klidu, když zaklonil tvrdě mou hlavu a líbal mě na krku a já bych mu dovolil naprosto cokoliv, prosil bych ho a sliboval mu cokoliv, co by chtěl, protože už jsem nepřemýšlel, už jsem jenom přijímal všechny ty slastné, opravdické pocity, ty pocity, které jen dělaly tuhle situaci pravdivější a skutečnější, než cokoliv smysluplnějšího v mém životě. Takže ne, když mě pustil a políbil na ústa, nebránil jsem se, nebyl chladný a odtažitý, nekalkuloval a nevrčel na něj, nesnažil se si od něj držet odstup a dát mu jasně najevo, kde je jeho místo. Protože jeho místo bylo přesně tady, se mnou, když jsem se prsty bez přemýšlení dotýkal jeho těla, když jsem mu vzdychal do rtů, lapal po dechu a přece se k nim znovu a znovu vracel, abych mu oplácel ty polibky, abych znovu a znovu tančil tu hru s jeho jazykem, protože jsem se s ním nemusel přít, byla to dokonalá souhra, porozumění, které mě děsilo a uklidňovalo zároveň, to jak mě svým tělem chránil před celým světem a já si nehrál na to, že přesně tohle nechci. Protože to bylo přesně to, proč jsem celé tohle dělal, i když to nedávalo nejmenší smysl. 
Nemusel se mě dotýkat, nemusel jsem to dělat ani já sám, vyvrcholil jsem protože to bylo dobré, jeho přírazy, objetí, doteky i polibky, protože mě to dokázalo vystřelit k tomu slastnému cíli samo o sobě a já jen bezmyšlenkovitě zaklonil hlavu a zašeptal jeho jméno s nehty zarytými do jeho zad s vědomím, že na nich zůstanou mé otisky, značky, které ho neodmyslitelně spojí se mnou, i když to bylo něco, co se absolutně neslučovalo s tím, jak jsem se k němu choval, ale to nevadilo. Tohle smysl nedávalo a bylo to v pořádku. Následoval mě jen o chvilku později a ne, neodtáhl jsem se od něj, neodstrčil ho od sebe, protože mé tělo bylo uvolněné a neskonale klidné a stejně jako on polibky prodlužoval sex, já tím objetím prodlužoval tenhle okamžik. Zoufale a naivně, i když jsem věděl, že až otevřu oči, všechno bude tak, jako dřív. A já to budu chtít sobecky znovu a znovu. Protože jsem zkurvenej sráč, ale to ty už stejně dávno víš..

Nevím proč, proč jsem toužil tak zůstat, když to nedávalo vůbec žádný smysl. Proč jsem chtěl prsty přejet po té tváři, zjistit, jestli je v pořádku, skutečně v pořádku. Věděl jsem, že je jistým způsobem zničený, zamotaný do všech těch lží a té přetvářky, neustále pod tlakem, pod tou maskou, kterou si sundával jen vzácně, ale já už tě ty roky znal. Od toho dítěte, co to dělalo jen na rozmar po tebe, Adriane. Tebe, kterým jsi teď. Jsi stále ještě pořádně rozmazlenej spratek, naprosto bezpáteřní soupeř, ale přeci jen jsem věděl, možná i chtěl vědět, že to není to všechno, co jsi. Protože to, co skutečně jsi, co občas, v těch krátkých pomíjivých okamžiků prosakovalo ven, bylo něco mnohem lepšího než to, co jsi ukazoval světu. Důvod toho, proč jsem to dělal zas a znovu. Nešlo o přehnanou starostlivost, ale nemohl jsem si odpustit pocit, že ho chci před tím vším ochránit. Směšné, směšné a naprosto naivní a já to věděl, ale takový jsem prostě s ním byl. A stahovalo mě to, mučilo, přetvářelo v něco, co jsem nechtěl, ale nedokázal s tím bojovat. V tom krátkém momentu, kdy otevřel ty světlé oči, jsem věděl, jak zoufalý snílek jsem. A to bylo to skutečně poslední, co jsem potřeboval. Ne, vztah s Adrianem Garciou byl nemožný, protože jsem pro něj nebyl nic víc než jen figurkou, odreagováním, zábavou nutnou pro to, aby mohl pokračovat dál. A já tu roli se skousnutými zuby dál a dál hrál, i když jsem věděl, jak hloupé to je. Ne, dovolil jsem si snít, ale jen do doby, než v těch světlých očích nebylo nic, co bych chtěl vidět, a já se odtáhl, otočil se zády, spěšně se oblékal a vstával, protože jsem stále ještě byl i tvrdý realista. A realita byla taková, že ty a můj svět nikdo nenajdou společnou řeč. A pokoušet se o to by bylo stejně směšné jako moje myšlenky na nás ve chvíli, kdy mi sténáš moje jméno do rtů.
Byla to rutina, stejná jako vždy, když jsem vstal a pohledem propátral pokoj ve kterém kupodivu nebyly žádné nové díry. A tak jsem se přesunul do obýváku a kuchyně, mrkl na hodiny na stěně, rozbalil tu tašku, co jsem si bral sebou a naprosto profesionálně hodnotil poškozené zdi a podlahu, když jsem prostě rutinně a automaticky míchal do kbelíku barvu, vedle štuk s vodou, abych jako vždy zakryl něco, vedle čeho se stejně za týden objeví nová díra. Bylo to stejné jako ve tvém srdci, Adriane? Zakázal jsem si na tohle myslet, protože to nebyl můj problém.
"Co udělal tentokrát?" Nezvedl jsem hlavu od práce, ale nějak vycítil v místnosti jeho přítomnost. Nehodlal jsem ho soudit, nehodlal ho ani litovat. Jen jsem věděl, že jediná možnost, kdy to může bezpečně říct nahlas je teď a tady. A pokud jí využije nebo mě pošle do hajzlu je čistě na něm. Možná mi na něm záleželo víc než bych chtěl, ale nebyl jsem někdo, kdo by se rozhodl mu dávat životní moudra. Možná se neudržím a povím svůj názor, ale to neznamenalo, že by mi do toho něco bylo nebo mělo bejt.

Nechápal jsem, proč to vždycky funguje, proč mi přišlo, že je zase všechno normální a snesitelné, že se můžu zase nadechnout. Když jsem za ním šel tehdy poprvé, netušil jsem, jak často se budu vracet, utíkat z reality do jeho pevného objetí, kde jsem pro těch pár prchavých chvil mohl být.. kým? Neuměl jsem odpovědět a neuměl to vysvětlit. Netušil, proč on, co mě k němu pojí tak silně, že se pořád ještě vracím, že to pořád vyhledávám, pořád potřebuju. Byl to nějaký druh zvráceného přátelství, které začalo naprosto amorálním vydíráním? Nebo toxická láska? I kdybych to věděl, odmítal jsem nad tím přemýšlet nebo to nějak definovat, posouvat dál, protože cokoliv to bylo, bylo to problematické a složité a já nechtěl, nechtěl si představovat, co všechno bych musel obětovat, abych mohl být s ním. Možná proto se z mé tváře vytratila ta bezbrannost, ta oddanost, kterou jsem mu během sexu byl schopný dát a teď si jen zas a znovu uvědomoval, jak naivní to je, věřit mu a svěřovat mu všechny ty shity, které trápily mou temnou duši. Protože nebyl nic jiného než pěšák, nahraditelná komodita, která prostě dlouhou dobu plnila svou funkci dobře, ale to neznamenalo, že by byla nenahraditelná. Ne, já nebyl sladký anděl, byl jsem sráč a uvědomoval si, že tenhle vztah začíná být stejně problematický jako můj vztah s Tobiasem, od kterého jsem utíkal. A to jsem rozhodně nechtěl.
Sledoval jsem, jak se obléká, chladně, rychle, stroze a nezastavil ho. To, že jsem si dovolil pár minut vypnout a snít neznamenalo, že jsem to hodlal dělat déle, než bylo nezbytně nutné. Bylo příliš nebezpečné myslet na něj jinak než jako na zaměstnance a možná proto jsem jen sledoval, jak odchází a jen ještě chvíli sám zůstával v té posteli, která voněla Tobiasem i Oliverem a mě.. mě to strašně rozčilovalo. Místo mazlení se s polštáři jsem vstal a také se oblékl. Cítil jsem, jak ze mě všechno padá, to napětí, černota v mé mysli, takže jsem mohl nejen dýchat, ale i racionálně myslet. Věděl jsem, že až se Tobias dnes odpoledne vrátí domů, jenom se usměju a budu dělat, jako by se vůbec nic nestalo, přelepím další díru náplastí a budu doufat, že to tělo vydrží další den.
Už oblečený jsem vešel do obýváku. Na mé tváři se nezračilo nic z toho, co tam bylo předtím, ani vztek, ani nevinnost, byla jen ledově klidná a neproniknutelná. Ani Oliver nebyl někdo, před kým bych ukazoval slabost, když se nejednalo o postel. Vzal jsem z lednice vychlazenou Voss, hltavě se napil a potřásl hlavou. Tobias byl problém a ten se musel vyřešit. Zjistit, jak moc vážné to je. Jestli je to vůbec pravda. Co to pro něj znamená. A zarazit to, nemilosrdně a tvrdě. Ze zamyšlení mě vytrhl až tmavovláskův hlas, za kterým jsem pootočil laxně hlavu a jen nespokojeně nakrčil obočí, když jsem zjistil, že i jeho postoj je značně lhostejný. Chtěl jsem, aby se tak choval, aby do toho netahal city, ale stejně mě to kdesi hluboko uvnitř rozčilovalo. Co si o sobě vůbec myslí? Přimhouřenýma očima jsem ho sledoval a netušil, proč mě jeho postoj tolik vytáčí, když byl přesně takový, jaký jsem si ho přál. Nebo spíš jsem to věděl moc dobře a to bylo to proč mě to štvalo ještě víc.
Bylo ticho, chvíli to vypadalo, že mu vůbec neodpovím a věděl jsem, že znovu už se nezeptá, i když jsem věděl, že není ten typ, co by to s pokrčením ramen ignoroval, dělával jsem to často, neobtěžoval se ani mu říct něco ironické nebo jedovatého, prostě jsem jen odešel a nechal ho tam s naprostou jistotou, že opět přijde, až budu chtít, ale dnes.. dnes jsem se posadil na linku za jeho zády a nejistě se kousl do spodního rtu. „Šukal. Přímo přede mnou.“ Můj hlas nebyl naštvaný, byl naprosto vyrovnaný, ale ruka, která se mi znovu začínala třást v rukávu, za který jsem se tahal v tom nejprovinilejším gestu, značila, že klidný nejsem ani v nejmenším. Měl jsem se krotit, měl to hrát, měl znovu nahodit masku toho bohatého floutka, ale dneska.. dneska mi to nešlo. Věděl jsem, že ho tahle informace nešokuje ani nepřekvapí, protože to nebylo rozhodně poprvé, kdy to Tobias udělal. I přesto jsem se neměl k tomu dodat ten tíživý zbytek, tu podstatnou část, která mě zdrtila a rozbila na kousky, které tak tak držely pohromadě a oba jsme věděli, že hlavně díky němu. Znovu jsem se kousl do rtu tvrdě, jako bych sám sebe za něco trestal nebo chtěl prostě jen přehlušit tok myšlenek? S tím laxním výrazem jsem si malý pramínek krve setřel, chvíli pozoroval jasně rudou na svých prsech a pak dodal tak tiše, že jsem pochyboval, že to vůbec slyšel: „Kluka..“
Ta pravda, tvrdá, reálná a bolestivá, byla venku a já zavřel oči a potlačil chuť zvracet. Protože když jsem to řekl nahlas, věděl jsem, že už to nejde vzít zpět. Tohle bylo jiné, jiné než kdy jindy. Tohle nechá jizvu, kterou nezacelí Oliver ani sladké lži. Hroutilo se mi to pod rukama a mě se en pocit nelíbil.