Bar & noční klub Spicy

Holy fuck! Neměl jsem pro to žádné jiné vyjádření, protože to, co předváděl ten bělovlásek přede mnou se sotva mohlo rovnat něčemu, co jsem dosud zažil. V hlavě mi zuřivě tepalo, nedokázal jsem zakrýt úšklebek se kterým jsem přejížděl jeho tělo, když si vylezl na umyvadlo, vystavoval se, předváděl se, chtěl, ať se dívám, dívám stejně jako on na mě. A já se vážně díval, pamatoval si a sobecky si užíval každý jeho vzdech. Vážně jsem dokonce i uvažoval, že bych možná byl ochotný si to zopakovat, vzít si ho, surově znovu a znovu.. Tak dlouho dokud bude vyslovovat to moje jméno tím ochraptělým hlasem, co mě přiváděl k šílenství. Mě, co si to většinou vzal, nechtěl vidět jejich výrazy, bylo mi to fuk, ale teď? Neusmívala se na mě laciná blondýna, ale on. A mě bavilo se na to dívat, na ty emoce, co se mu jasně odrážely ve tváři, bylo jich tam tolik a přitom vlastně žádné..
Přejel jsem rukama po jeho stehnech, skončil na bocích a bedrech a dál ho ve zběsilém tempu tiskl k sobě, protože jsem to tak chtěl, protože jsem stejně jako on sledoval naše proplétající se těla a protože jsem nemohl zastavit, nemohl zpomalit, ne teď, když jsem se nacházel tak zatraceně vysoko. A pak zasténal, zasténal mé jméno tím nejerotičtějším způsobem který jsem kdy viděl a já věděl, že tohle je konečná. Snad proto jsem se neubránil dalšímu úšklebku a bez protestů zamířil rukou k jeho naběhlé chloubě. Normálně bych to nedělal, nestál o uspokojování druhých, ale v tomhle případě jsem to udělal celkem rád. Protože si to za to divadlo, co jasně dělal jen pro mé oči, zasloužil. Zasloužil si, když jsem ho prudce prsty obemkl a začal zpracovávat ve stejném rytmu společných přírazů. Stačilo už málo, už dávno jsem balancoval pod vrcholem, už dávno si oddaloval neoddalitelné a s posledními pár přírazy vyvrcholil hluboko do jeho těla. Zatímco jsem ho pravačkou nepřestával zpracovávat, má volná ruka zase sklouzla k jeho krku, kdy jsem si jeho obličej přitáhl kousek blíž, dýchal mu do tváře, kousal ho do těch pootevřených rtů, jemně sál a pořád se díval, chtěl jsem vidět to vyvrcholení, chtěl vidět tu extázi, co mu zalije tvář. S úšklebkem jsem sledoval, že se tak i stalo, když se jeho tvář na krátko napjala a pak mou ruku potřísnila bílá tekutina. Pustil jsem ho, odtáhl se a sám si zapnul kalhoty. Prohrábl si tmavé vlasy, nedokázal zastavit podupávání nohou a nervózní přecházení. Až teď ke mě ale dolehlo bušení zvenku na dveře a hlasitý křik dovolávající se vyhazovače. A jéje, Dominik bude mít zjevně práci, ale to už tady nebudu.
Rozešel jsem se k zamčeným dveřím, ale přistihl jsem se, že jsem se krátce zastavil. Že mi tenhle kluk dnešní večer dal všechno, co jsem chtěl. Ukojil ten hlad, zastavil ty hlasy.. A to mě donutilo pootočit hlavu a krátce pozvednout koutek úst.
"Až budeš zase potřebovat naštvat toho barmana, stačí říct.. ?" Krátce jsem si olízl suché rty a odmlčel se. Chtěl jsem vědět jeho jméno, ale zároveň mi bylo fuk jestli mi ho řekne nebo ne. Ne proto, abych mu psal zamilované esemesky, abych mu vyznal lásku nebo ho tajně miloval. Ale protože byl zatraceně dobrej, protože mě svým způsobem bavil.. Nemusel jsem mu to říkat, bylo mi jasné, že to ví. A to mu i hovado jako já muselo nechat.

Sledoval jsem černovláskovu tvář. Tvář která sice vypadala na první pohled velmi ostražitě a nebezpečně, ale to mě nevadilo, to bylo právě to, co mě lákalo. To, co se odráželo v jeho očích ve chvíli, kdy si mě prohlížel. Ten špatně maskovaný chtíč.. Působil napjatě, rozhlížel se obezřetně, když se dostal do mé bezprostřední blízkosti, ačkoliv se to snažil maskovat a dělat, že se zajímá o mé fanynky. Jasně. Nijak jsem neuhnul, nijak jsem se neucukl, když mě jeho mohutná postava téměř celého zahalila. Když jsem zaklonil hlavu a znovu sledoval tu tvář s ostrými rysy ale zvědavým pohledem. Přejížděl jsem pohledem níž, klouzal po jeho vytrénovaných pažích, co se rýsovaly i přes silnou mikinu. A to jsem neviděl všechno. Viděl jsem to už hodně krát. Taky už jich hodně prošlo mými rukami, nejspíš mě prostě bavilo vytahovat na povrch tyhle tajemství, co vlastně nebyly má věc. Jen se mi líbil ten pocit, že mi propadají. Že se neudrží. Bylo to jiné než s Dannym. Ten očividně na holky byl a propadl mi jinak a já vlastně vůbec nechápal jak. Ale ne.. Ty jsi nebyl na holky. Ne, byl jsi jen špatně předstíraný hetero. A já to viděl, viděl ve chvíli, kdy se jeho ruce ocitly na barové desce kolem mě a jeho tvář byla tak nebezpečně blízko. Rád sis hrál? Protože jsem mohl překonat tu vzdálenost, mohl jsem ho políbit před celým barem. Co bys pak udělal? Udělal bys scénu? Mé oči si ho prohlížely, zatímco můj výraz zůstával dál stejný.
Vzal jsem si panáka, pootočil hlavu na stranu a jemně si přihnul. Tak, aby jasně viděl, jak mé rty pevně obemkly kraj skleničky. Aby viděl můj jazyk, kterým jsem si nechal alkohol poválet v ústech a pak si provokativně rty olízl. Nemohl to nikdo vědět, mohlo to působit jako naprosto znuděné gesto, ale bylo určené čistě pro něj.
Vzal jsem ruku, položil mu ji na rameno, což mohlo vypadat, jako kdybych ho chtěl poplácat za dobrý vtip, odložil panáka, odlepil se od desky, natiskl se ještě víc k němu a rukou se zapřel o jeho břicho až jsem cítil pevnost jeho těla přes látku tmavé mikiny a damn, chtěl jsem víc..
Naklonil jsem se k jeho uchu a tiše zavrněl. "Tebe.. A ty?" Krátce jsem se pousmál, ptal se, dostal odpovědi a já se upřímností nikdy netajil, než jsem se tím gestem vymanil z jeho náruče abych nepřitahoval nechtěnou pozornost. Já bych ho ohnul klidně na baru, ale dle jeho výhružného tónu mi bylo jasné, že by to nedopadlo dle mých představ.
"Máš pravdu, nemám. Nejspíš bych offside popsal stejně dementně jak ta holka předtím. Ale co myslíš.. Pozveš mě na zápas?" Zvedl jsem k němu světlé oči a přejel si jazykem přes zuby, znovu se jemně pousmál. Ne, rozhodně jsem nechtěl na zápas nebo sehnat levné lístky. Chtěl jsem jeho a kde mi bylo jedno.

Přečetl jsem další zprávu a lehce se pousmál, Max vždycky věděl, co napsat, ačkoliv to bylo strohé, jasné a někdy snad až moc upřímné, byl to on a to mi stačilo. Fronta byla neúprosná, když jsem vzhlédl od blikající obrazovky a div jsem nevyskočil jako čertík z krabičky, když se za mnou, tak nebezpečně blízko ozval čísi hlas. Měl jsem sto chutí se otočit a vynadat Theovi, že mě nemusí co pět minut kontrolovat, ale když jsem se otočil a konečně mi došel význam cizincovo slov, uvědomil jsem si, že se na mě nedívají Theovo oči, ale oči jasné, světlé, přívětivé.. patřící nikomu jinému než.. Sledoval jsem bělovláskovu tvář, když se ležérně opřel o zeď. Vzplály ve mě zvláštní emoce vyvolané jeho slovy. Nepotřeboval jsem mu vysvětloval kdo mi píše, necítil jsem se nijak vinen za to, že se do telefonu neusmívám na Thea. Ne, zahltily mě pocity jiné, ten plamínek žárlivosti co prudce vzplál kvůli jeho slovům. Protože černovláska tak naprosto jasně vystihovaly. Nevěděl jsem, co na to odpovědět, protože bych tím jen přiznal, že spolu šukáme a že neumí vyjadřovat pocity.
"Nemá na výběr, celkem ho spamuju.." Pousmál jsem se, protože Theo moc neodpovídal a když už jo, říkal jsem tomu odpověď z donucení. Sledoval jsem bělovláska, neupravené vlasy které ale působily vlastně perfektně neupraveným dojmem, milý úsměv, zvídavé oči. Byl hezký, byl zajímavý, byl jiný a to způsobovalo, že na sebe strhával pozornost všech. Nepůsobil nebezpečně a já se neubránil myšlenkám, co Thea tak moc štvalo. Co, bál se, že mi tenhle kluk ukousne hlavu nebo co? Nebo ses bál toho, že mi řekne něco, co mi ty říct nechceš?
"Jsou to moji kámoši z vejšky. Thea vlastně moc neznají, on.. pomáhá nám tahat nás při hraní na vyšší levely. Tak jsme se vlastně i potkali" Nevím proč mě jeho pohled nutil klopit oči jak školačka, ale něco v něm, v jeho pohledu. Nemohl jsem přijít na to, co na něm je. A asi mi to bylo jedno. Protože působil tak uvolněně a přátelsky, necítil jsem z něho tu typickou ex nevraživost. Znovu jsem ho zvědavě pozoroval, schoval mobil do kapsy a porozhlédl se, ale můj milovaný bodyguard nebyl v dohledu, dobře mu tak.
A tak jsem se rozhodl znovu na světlovláska upřít pohled. "Hele Nicku, je mi blbý se ptát, ale Theo mi prostě nic neřekne a od doby, co jsi se objevil se chová.. divně" Nechtěl jsem mu říkat, že máme problémy, ne, když mě hlas vzadu v hlavě hlasitě varoval, že co když se k němu chce Theo vrátit a já mu jen nahrávám. Ale nemohl jsem si pomoct, nepůsobil nebezpečně a já to potřeboval vědět.
"Chová se jako kdybys byl prokletej a jakmile tě potkám, tak mě začaruješ.." Protočil jsem očima a zasmál se té absurditě a iracionalitě. "Ale přitom vypadáš vlastně v pohodě. Nerozumím tomu, co proti tobě má. Co se mezi vámi stalo? Nemusíš mi to ale říkat, jestli.." Nechtěl jsem působit tak, že mu dávám křížový výslech, ale byl jsem naštvaný a frustrovaný. Ne na Nicka, ale na něj. Protože když mi nedáš odpovědi ty, Theo, zjistím si to sám.

Ještě chvíli jsem seděl na umyvadle, opíral se o lokty, zavřel oči a jen si vychutnával ten pocit. Nic. Ticho. Klid. Moje hlava byla prázdná a já cítil, jak se moje tělo zase vrací zpět do továrního nastavení, jak znovu nabírá sílu zvládnout další den. Možná to fakt byl ujetej způsob jak se zbavovat stresu a všech těch sraček kolem, ale mě to bylo jedno, nezáleželo mi na tom, co si ostatní myslí. 
Otevřel jsem oči a jen se ušklíbl, když jsem se díval na jeho záda. Nevadilo mi, že odchází, kdyby nešel on, šel bych sám. Nebyl důvod se déle zdržovat, věděl jsem, že to byl sex a nic víc, žádné city, vazby, vztahy. Díval jsem se na něj a jen si povzdechl, nechtěl jsem přemýšlet, nechtěl znovu bilancovat a kazit si ten skvělej pocit otravnýma představama. Protože jsem Patrika možná zvládl precizně nasrat, díky Tádo, ale rozhodně to neukojilo moji touhu. Nebylo to jen o sexu, bylo to o tom pocitu a já si musel přiznat, jak moc jsem se za těch pár let změnil. Že se ze mě pomalu ale jistě stávalo sebestředné hovado, cynik, kterýmu jde jen o sex. Ale já takovej nebyl. Možná se to tak zdálo a já to miloval, ale ve skutečnosti jsem toužil po něčem hlubším, stálejším, trvalejším a pohled na Tadeášova záda mě jen utvrzoval v tom, že místo abych se té touze přibližoval, se tomu naopak stále více a více vzdaluju. 
Moje myšlenky ale zase rychle vzaly za své, když na mě přece jen znovu promluvil. Mou tváří se rozlil pobavený úsměv, neměl ani tušení, jak moc si zahrával s mým totálně podělaným dnem a přitom ho tenhle hajzl dělal jen lepším. Natáhl jsem se pro toaleťák, utřel své potřísněné břicho a natáhl na sebe kalhoty. Ne, nehodlal jsem přemýšlet nad kravinama, ne, když se na mě díval tím pohledem a já věděl, že to není naposledy, kdy jsem mu předvedl svou osobní show. 
"Jakub.." sdělil jsem mu tu formu svého jména, kterou jsem nesnášel a toleroval ji pouze Erikovi, ale nějak jsem věděl, že z jeho úst bude znít přesně tím tónem, který mě dovádí do extáze. Protáhl jsem se s vítězoslavným úšklebkem, nakonec to byl on kdo se ptal, i když mi bylo jasné, že kdybych si chtěl hrát na Irenku, bylo by mu to srdečně jedno. Ale ten pohled, neodolal jsem, abych to byl tentokrát já, kdo zvedl jeho ruku a provokativně nechal ve své puse zmizet jeho prsty, obkroužil je jazykem, chvíli sál a nakonec jen lehce, hravě stiskl mezi zuby. "To abys pro příště věděl ty, čí jméno máš sténat. Tadeáši.." znovu to smyslné polaskání jeho jména v ústech, než jsem se pobaveně ušklíbl a já první opustil koupelnu, věnoval zdvižený prostředníček celé řadě protestujících lidí a s tím stále přetrvajícím spokojeným úšklebkem se vydal do baru. Byl jen jeden člověk, se kterým jsem chtěl sdílet svoje niterní zážitky. 
"Kámo, právě jsem si totálně skvěle zašukal. Jako můj typ moc nebyl, ale ty vole, stojí mi jenom si vzpomenu na ten zasraně pokřivenej úšklebek. Ohnul mě o umyvadlo a pak... Mm,..." objal jsem Erika zezadu kolem ramen a naprosto přirozeně se rty dotkl jeho ucha, když jsem mu chraplavě a nadšeně oznamoval, co jsem právě prožil. Stále jsem ho jednou rukou objímal kolem krku, kterého jsem se dotýkal provokativně rty, zatímco moje druhá ruka už ho dávno šimrala na břiše drze rovnou pod tričkem. Nic nového, ale zdálo se, že týpeček naproti němu kouká dost vyjeveně. A hele, tenhle symbol na černé mikině jsem už dneska někde viděl. Ha..ha.. 
"Promiň, vyrušil jsem tě u něčeho..? Můžu jít trochu vyprovokovat Matese, myslím, že v tý frontě na hajzly byl taky.." můj rozverný úsměv jen svědčil o tom, jak se zase rychle vracela moje dobrá nálada a nemělo to co dočinění s tím, že jsem se k baru tvrdošijně odmítal byť jen obrátit. Prohlédl jsem si toho borce, který stál naproti Erikovi a přimhouřenýma očima ho sledoval, dokud jsem si neskousl spodní ret. "Mmm kdyby sis to z nějakýho důvodu rozmyslel, dej mu moje číslo.." samozřejmě jsem rád Erika provokoval a on moc dobře věděl, že tím nějakým důvodem bude jeden sexy heterák, který mu už pár dní nepřestává volat. Jen jsem se usmál a vydal se zase pryč, protože jsem to svému nejlepšímu kámošovi rozhodně nehodlal kazit.

Tohle všechno bylo prostě.. nevím, nevím jak popsat chvíli, kdy se mi všechna krev z mozku v minutě přesunula do úplně jiných míst a já chvíli fakt jen stál a byl bych snad doopravdy schopnej si to s ním rozdat třeba hned tady. To, co se mnou dělal, to jak provokoval, jak se ke mě nakláněl, jak mě jeho oči pozorovaly, zatímco tak lascivně předváděl, co všechno bych s těmi plnými rty mohl dělat.. fuck, na tohle jsem prostě neměl kapacitu. Jak lehce to poznal, jak lehce mě odhadnul, o tom jsem nechtěl přemýšlet, nechtěl se děsit toho, že úplně cizí kluk to vidí na první pohled, ale já upřímně přemýšlet ani nemohl. Když mě od sebe jemně odstrčil, asi mě to mělo vrátit do reality, asi jsem se měl vzpamatovat a uvědomit si, že jsem se sakra snažil být trochu nenápadný, ale to nešlo, ne, když se na mě dívaly ty nebesky modré oči a já přemýšlel jen nad tím, jak asi chutnají jeho rty a jak vypadá ten nevinně sladký obličej, když se nedokáže ovládat a hlasitě vzdychá. Fuck! 
Situaci naštěstí rozseknul bělovlasý mladík, který ho objal s takovou přirozeností, že jsem nepochyboval o jejich vzájemném vztahu. Přimhouřil jsem oči, moc to celé nepobíral, ale blonďák evidentně neměl problém s intimitou a já z toho jeho výkladu pochopil, že mu asi nevadí, jak blízko k sobě s hnědovláskem stojíme? Možná jsem měl zařadit zpátečku, ale jednak mě ta podívaná dost bavila a jednak byl hnědovlásek až moc můj typ na to, abych si hrál na nedostupného. Olízl jsem si rty, v hlavě už dávno kalkuloval, jestli ho vzít na záchody nebo rovnou do báva před barem, ale když jsem pohledem vyprovázel blonďáka, všiml jsem si, že se vrací můj staronový kapitán. Sykl jsem a nespokojeně se zamračil, ty pičo Tadeáši, to děláš schválně nebo vole kde je problém?! Přísahám, že jestli mi ještě jednou překazí šukání, zabiju ho! 
"Přijď, třeba se něco přiučíš.." přetočil jsem na hnědovláska pohled, nedokázal skrýt ten odlesk, podtón, příslib, který se v těch slovech nacházel, protože jsem nemohl potlačit to jiskření, které mezi námi bylo od samého začátku. Chtěl jsem ho a chtěl jsem ho fakt hodně! Strčil jsem ruku do zadní kapsy kalhot a vyndal svoji klubovou kartu, bylo mi jasný, že se ten dědek na vrátnici zítra posere, až mu budu vysvětlovat, proč ji nemám, ale bylo mi to u prdele. Věděl jsem, že jestli se na stadionu objeví s ní, určitě zvládne dojít až do šaten. A nebylo nic, co bych v tuhle chvíli chtěl víc. Bylo to riskantní? Věděl jsem, že porušuju všechny svoje zásady, ale já prostě nemohl ignorovat to sebevědomí, se kterým za mnou přišel, tu chvíli, kdy jeho rty vyslovily to jediné slovo - tebe, ten nedočkavý třas v konečcích prstů, kdy jsem se musel hodně držet, abych si ho nevysadil do náruče a nešel zjišťovat, jak hlasitě umí vzdychat. Bylo to riskantní a mohl jsem se tvářit, že totálně nechápu, o čem mluví. Jenže copak to šlo, když jsem byl při pohledu na něj tak zoufale nadržený? Ne, opatrnost stranou, prostě jsem ho chtěl a konec. Naklonil jsem hlavu a dlouhým povzdechem si ho znovu prohlédl, načež jsem nespokojeně mlaskl, kurwa, jak já bych ho ošukal! "Hrajeme zítra." pohled do jeho očí, neusmál jsem se ani nedal najevo jinak svou náklonost nebo souhlas s jeho domněnkami, vnímal jsem, že se na mě Tadeáš dívá a věděl, že teď už nemám prostor něco posrat, ale nemohl jsem si pomoct. Rozešel jsem se pryč, ale ještě vedle něj se zastavil a neopomněl se provokativně otřít rukou o jeho břicho a hrudník, jako bych ho od sebe v davu lidí prostě normálně odstrkoval. Naše oči se setkaly a v mém pohledu byla výzva. "Budu ten, koho jméno budou vyvolávat. Tak si to zapamatuj, ať mi ho můžeš opakovat, pořád znova a znova.." 
To už jsem se ale protáhl kolem něj a zamířil k Tadeášovi, kterého nadšeně obsluhovala prsatá barmanka, kterou mi nezapomněl okamžitě pozvat do postele a já věděl, že zaboha bych tuhle krákoru neojel, protože jediné, na co jsem dokázal myslet, byl on.

Sledoval jsem, jak vyhýbavě odpovídá a jen se dál usmíval, rozhodně nedal najevo, že vím, že ty zprávy rozhodně od Thea nejsou. Popravdě nešlo ani tak o ně, zase tolik pobuřující nebyly, šlo spíš o jeho reakci, o to, jak se zachová, co mi odpoví, jak se bude tvářit. A stačil ten jediný pohled, abych věděl, že něco je špatně. Pousmál jsem se, tenhle malej ho vážně asi miluje. A ty Theo? Hravě jsem se zasmál a pokýval souhlasně hlavou. "Takže se moc nezměnil a pořád je takovej asociál? Dostat ho do kina nebo mezi lidi byl nadlidskej úkol!" možná jsem se usmíval jako měsíček na hnoji, ale moje oči ho nepřestávaly sledovat, hledaly, hledaly slabinu a já věděl, že přesně cílím tam, kde to nejvíc bolí. Protože rozšifrovat jeho a tohohle sladkého, naivního hnědovláska bylo vážně triviální. Nechápal jsem, co na něm černovlásek vidí, jako jasně, byl fakt rozkošnej, ale to nevysvětlovalo ten jejich rádoby hlubokej vztah. A já chtěl vědět víc! 
"To je dobrý, je jasný, že tomu nerozumíš. S Theem se známe už hodně let, takže je dost věcí, který o něm vím a to ho nejspíš znervózňuje. Asi nechce, abys je věděl." pokrčil jsem rameny, spíš se tak soucitně usmíval, jako bych chápal jeho situaci. Možná, že chápal, ale v mé hlavy byly zcela jiné důvody, proč jsem mu hodlal říct svou verzi příběhu. 
"Nevím, jestli už sis všiml té jeho.. druhé tváře." zahleděl jsem se mu do očí, stále jsem se usmíval, nehodlal jsem v něm vzbudit žádné podezření, ještě bylo moc brzo a já potřeboval jeho důvěru, protože jsem věděl, že Theo ho přede mnou varoval. Asi jsi ho měl poslechnout, ne? Maty.. "Popravdě my dva se držíme dál od sebe, protože kdykoliv se potkáme, nakonec to vždycky dopadne stejně." pousmál jsem se, ale nakonec jen omluvně pokrčil rameny a důvěrně se k němu naklonil, mohlo to vypadat, že jenom nechci, aby ostatní slyšeli, co mu říkám, ale mě prostě bavilo zjišťovat o něm nové a nové věci a jeho řeč těla byla k nezaplacení. "Myslím, že sám víš, že sex s ním je tak nějak.. tvrdší a drsnější, málokdo tohle chápe, tu jeho temnou stránku. A tak se nakonec vždycky vrátí, protože to co chce, to co potřebuje, v těch vztazích nemá." díval jsem se mu do očí, proč jsem věděl, že on je tvůj první? Možná z toho, jak mu při slově sex zrudly tváře? Nebo to bylo tím, jak se ohlédl, jestli to nikdo neslyšel? Bylo ode mě docela zákeřné cílit na jeho sebevědomí, když teprve zjišťoval, jak to mezi klukama chodí, ale bohužel až moc si přivlastňoval něco, co jsem považoval za své a to se mi samozřejmě nelíbilo. Chtěl jsem, aby o sobě pochyboval, chtěl jsem, aby to měl v hlavě. Nakonec jsem jen pokrčil rameny a odtáhl se. "A pak mě odsuzuje za to, že všechny jeho vztahy nevyšli." naklonil jsem hlavu na stranu a jen s předstíraným překvapením sledoval, jak na mě nevěřícně zamrkal. I já nasadil ten rádoby nevinný výraz, div bych se sám ze sebe nerozbrečel. "Co, neřekl ti, že je všechny se mnou podváděl?" 
Nastalo ticho, to ticho, které jsem mu schválně nechával, aby to v sobě zpracoval, aby mu došel význam mých slov. Chtěl jsem, aby mu pronikla do každé buňky a on rozuměl tomu, co jsem mu řekl. Co uděláš? Poběžíš za ním a vynadáš mu? Budeš to v sobě dusit a nic neřekneš? Netušil jsem, jaká zábava tohle bude, ale těšil jsem se na pokračování a tak jsem si ostýchavě projel rukou vlasy a zatvářil se jako největší chudáček na světě. "Hele, Maty promiň, to vyznělo blbě, já nevím, třeba se změnil.." tón mého hlasu byl tak zúčastněný, že bych sám sobě tuhle pohádku uvěřil. Ale o to šlo. Já chtěl, aby mi věřil, chtěl jsem, aby mě neviděl jako rivala, ale jako přítele. Protože sledovat to z první řady byla vždycky největší sranda a co si budeme, tenhle sladký hnědovlásek byl ze všech Theovo známostí rozhodně nejvíc top. Nakonec jsem ho jen chytil za rameno a sklonil se k němu, můj výraz byl milý, ale váhavý. "Jen si dej pozor. Theo jenom tak nevypadá, on je hajzl.." 

Povzdechl jsem si, prohrábl si nervózně prsty vlasy a znovu se porozhlédl. Přišel jsem si jako paranoidní schizofrenik, když jsem pohledem propátrával místnost, jako by každou chvíli měli zpoza rohu vyskočit teroristi a všechny postřílet. A přitom jsem se bál pouze toho, aby se náhodou neukázal můj ex. Popravdě ale Nick byl možná ničivější než celá Al-Kaida, rozhodně byl mnohem schopnější manipulátor a sráč. Štvalo mě, že i po těch letech ve mě vyvolává ty pocity, že ačkoliv jsem si to řekl už tisíckrát, stejně na něj pořád reaguju tak přecitlivěle. To chtěl, já věděl, že jeho cílem bylo prostě mě nějak vyprovokovat a stejně jsem mu na to pokaždé skočil. Nechápal jsem, jak jsem mohl být tak naivní, když jsem mu na to tolik let sedal, bez pochybností, bez přemýšlení, jako důvěřivé jehně na porážce. Teď už jsem necítil nic z toho, co tolik let předtím. Už ve mě nebyla ta skrytá touha, ten pocit, že třeba přece jenom není takový hajzl. Kolik let jsem naivně věřil, že jsou to všechno náhody, že si za to všechno můžu sám. Ale já už tak naivní nebyl a teď jsem cítil jen hořkou pachuť, když jsem si vzpomněl na ty roky, kdy mě měl totálně pod palcem a já úslužně dělal všechno, co chtěl. 
Měl jsem chuť mu rozbít tu sladkou tvářičku, která se uměla usmívat tak nevinně, že člověk prostě odmítal uvěřit, co je uvnitř. Znal jsem to, protože jsem jí miloval, protože pro ten pohled jsem dokázal odpustit cokoliv, co mi dělal. Teď jsem jí opovrhoval a zároveň se bál. Bál, protože jsem věděl, co chce udělat. Protože to udělal pokaždé, jako bouře, jako ničivá vlna, když se zničehonic objevil a zničil všechno, všechno, co pro mě něco znamenalo. Protože mi chtěl prostě jen dokázat, že může. 
Odtrhl jsem se od baru, vrážel do lidí, kteří na mě nevrle koukali, odstrkoval ruce opilých holek, které mě k sobě lákaly. Já hledal jen jednoho, jen jednoho hnědovláska. Vážně jsem byl tak paranoidní, abych ho teď kontroloval, abych hlídal, co dělá, jako by byl malé děcko? Byl! Protože on byl naivní a neměl tušení, čeho je můj ex schopný. Takže když jsem ho viděl, jak tam stojí, jak na něj upírá ten zoufalý pohled, zatímco se Nikolas důvěrně dotýkal jeho ramene, ten hlas uvnitř mě se změnil na zoufalý křik. 
"Řekl jsem ti, ať se od něj držíš dál." to moje ruka sundala bělovláskovu dlaň z Matyho ramene s takovou razancí, že se druhou musel chytit zdi. Upíral jsem na něj pohled, chladný, tvrdý a varovný, sakra, jak já ho nesnášel! 
"A ty? Můžeš jednou, jednou udělat to, co ti řeknu?!" můj pohled se přetočil na Matyho, byl jsem naštvaný a byl jsem naštvaný oprávněně! Proč nikdy neposlouchal, co jsem mu říkal? Myslel si, že přeháním, že si dělám srandu? Tohle nebylo milenecké žárlení, nemáš tušení, s kým si zahráváš! "Čemu přesně jsi na tom, že s ním nemáš mluvit, nerozuměl?" slyšel jsem ten tón a nemohl to zastavit, protože uvnitř mě se hromadila zoufalost. Jedinej člověk, jedinej, kterého jsem se upřímně bál, který přišel a spálil všechno, na čem mi záleželo a ty se na něj díváš jako na spasitele. Bolelo to, víš? Netušil jsem, co ti řekl, ale z toho pohledu jsem jasně chápal, že tomu věříš. Ale to bylo špatně, to mě jsi měl důvěřovat. Sakra Maty, proč to nikdy nejde jednoduše?

Sledoval jsem ty světlé oči a nedokázal vyjádřit svoje pocity, co se ve mě odehrávaly. Nedokázal popsat ten řev, co se mi ozýval v hlavě zatímco jsem nevěřícně poslouchal a vstřebával každé slovo, co světlovlásek vypustil z pusy. A každé to slovo bolelo. Víc, než bych čekal. Hledal jsem v nich lži, snažil se zjistit, o co mu jde, snažil se nespojovat si ty informace s tím naštvaným výrazem mého tmavovláska, ale bylo to až moc přesné. Až moc trefné na to, aby si to vymýšlel. Jeho tvář vypadala upřímně a já byl zmatený, zmatený z toho, čemu mám věřit. Možná, že kdyby mi Theo řekl svou verzi, mohl bych to porovnat, mohl bych ho nazvat lhářem. Ale Theo nedělal nic a to mě jen sráželo hloubš a hloubš a nutilo věřit všemu, co světlovlásek řekl. Jaká ironie, vážně se tady s jeho ex bavím o Theovo sexuálních úchylkách? Čekal jsem, že mi řekne, že mu dělal stejné žárlivé scény a společně se tomu zasmějeme, ale tohle jsem nečekal. Nečekal jsem, že by byl schopný podvádět, že by byl schopný lhát a to všechno zahodit. Podváděl.. Ranilo mě to. Ranilo, protože já měl ze Štěpána skutečné výčitky. Byl jsi naštvaný, choval ses jako dítě, když ses líbal s mým nejlepším kámošem jen proto, abys mi ublížil. Už to bylo za námi, tak proč mě Nickova slova tak rozhodila? Protože by to mohla být pravda? Už jednou ses chtěl zachovat jako sráč. Cítil jsem tu nervozitu, tu nejistotu, co mě zaplavila, když jsem si uvědomil, že sex s Theem je.. jiný. Nevadilo mi to, líbilo se mi to, bylo to jiné než to sladké mazlení s holkami ze kterého jsem neměl téměř žádné potěšení. Ale je pravda, že jsem to nejspíš neuměl? Neuměl tak, jak by to chtěl? Myslel jsem, že tak sex s klukem prostě vypadá, že je tvrdší. Ale chtěl jsi víc? Nudil jsem tě? Otázky, tisíce otázek, co se mi míhaly hlavou při pohledu na Nicka. Neodstrčil jsem ho, když se ke mě naklonil, když jsem cítil tíhu jeho ruce na svém rameni jako kdyby nesla skutečný kámen, který mi padal na hlavu a stahoval mě níž a níž. Do propasti zoufalosti, nejistoty, strachu.. Mohl by? Vážně by to udělal? Tak moc jsem tomu nechtěl věřit. Byla to má chyba, já to chtěl vědět, já to potřeboval vědět. A i když to bolelo, byl jsem rád, že to vím.
"Nicku já.." Nevěděl jsem, co mu na to říct, snažil se svou nejistotu zamaskovat špatně hraným úsměvem jako jsem to dělal vždycky, chtěl se ho doptat a vlastně se už nechtěl ptát vůbec, dokud jeho ruku někdo tak prudce neodstrčil, až jsem i já sám zakolísal. Přetočil jsem zmatený pohled na tmavovláska. Sledoval jeho naštvaný pohled, měl jsem se cítit přichycen při činu? Měl jsem to na něj všechno vybalit? Namísto toho jsem jen nevěřícně zakroutil hlavou a přetočil starostlivý pohled na Nicka.
"Jsi v pohodě? Theo, přestaň, nic se nestalo proboha! Potkali jsme se náhodou a jen si popovídali.." Stiskl jsem pevně rty, bojoval s nutkáním na něj řvát jestli si ze mě dělá srandu, chtěl na něj křičet, chtěl to pochopit, chtěl, aby mi hned teď řekl, že to, co Nick říká není pravda. Zvedl jsem k němu vzdorovitý pohled, už byl zase naštvaný, už mě zase poučoval a já toho měl dost.
"Nemůžu Theo, nemůžu! Možná bych neměl potřebu se s Nickem bavit a zjišťovat, co s ním máš za problém, kdybys mi to řekl sám! Ale ty mlčíš Theo, mlčíš, chováš se divně, a tak jsem si ty odpovědi musel zjistil sám" Bylo mi fuk, že ví, o čem jsme se bavili, jen ať to ví. Mé oči ho prosily, prosily o to, ať něco řekne, ale on namísto toho jen znovu a znovu poučoval. Slyšel jsem ten tón, ten tón, jak kdybych byl rozmazlenej fracek a všechna ta vzdorovitost se vytratila. V mých očích se promítalo jen zklamání, zklamání a smutek když jsem pátral v tom nenávistném pohledu, co sice nebyl určen mě, ale bolel stejně. Nechápal jsem ho, nechápal jsem celou tu situaci, ptal se dokola proč. Proč musíš mít tolik tajemství.. A rezignoval. Měl jsem toho pro dnešní večer tak akorát dost.
"Víš co? Já, tohle, tohle nedávám.." Ukazoval jsem prsty na jednoho a druhého a pak jen zavrtěl hlavou a odevzdaně vydechl. "Vyřešte si tady, co potřebujete, ale já musím pryč, měj se, Nicku.." Kývnul jsem na světlovláska, ještě jednou vzhlédl k Theovi, a doufal, že se neopováží mě zase zastavovat. Protože tentokrát jsem nevěděl, co bych udělal. Bylo mi jedno, že tady jeho ex předvádíme divadlo nad kterým se jistě baví, ale já nemohl jinak. Byl jsem špatný lhář, byl jsem vznětlivý stejně jako on a ten tón.. bože, jak já nesnášel, když se takhle chová. Nechtěl jsem je tam nechat spolu o samotě, nechtěl, protože jsem se bál a ten pocit jsem neznal, tu žárlivost, ty představy, co se mi míhaly hlavou. Jak ho drží stejně jako mě, zvedá světlovláskovu bradu, líbá ho, drze, hladově a.. Doprdele. Potřeboval jsem na vzduch, měl jsem pocit, že se mi ho zoufale nedostává. Pocítil tu vlnu paniky, co mě sevřela a nechtěla pustit. Chtěl jsem pryč, pryč, abych mohl myslet, abych si mohl srovnat myšlenky, abych to mohl pochopit. Mohl pochopit tebe, nás, Theo..

"Tos asi trochu podělal.." sledoval jsem, jak hnědovlásek odchází a dál se usmíval. Theův temný pohled mě nechával celkem klidným, kdo v něm asi tuhle sladkou stránku probudil? Ne, nebál jsem se ho, ve skutečnosti jsem rozuměl každému jeho slovu, každému zoufalému gestu a jen se bavil, bavil nad tím, jak Maty absolutně neumí v Theovi číst. Bylo to tak sladké a jednoduché, tos to vážně neviděl? To jak tě miluje příliš na to, než aby věřil, že s ním budeš na věky! 
Moje tvář se konečně vrátila do toho přirozeného stavu a já se jen provokativně ušklíbl. Před Theem jsem si na hodného bývalého hrát nemusel. Můj pohled se tvrdě střetl s jeho a já si jen znovu do pusy strčil to zatracené párátko. "Ale rozumím tomu, proč žárlíš. Je fakt sladkej, ze všech, který jsi kdy měl, rozhodně nejlepší.." v jeho tváři se nepohnul ani sval, ale ty oči, zatraceně Theo, ty oči tě vždycky prozradí! "Netušil jsem, že tě láká taková nezkušená naivita." pobaveně jsem se usmál, opravdu se mi zdálo, že tentokrát trefil jackpot, protože Maty byl naprosto jeho typ. Tak moc jsi toužil po normálním vztahu a ono ti to zase nevychází, co? "Fakt nechápe, proč žárlíš?" opřel jsem se o zeď a založil ruce na prsa, viděl v něm to napětí, jak moc se chtěl sebrat a odejít, tak moc, ale nemohl. Nemohl, protože věděl, že mám pravdu. "Já bych na tvém místě dost vyšiloval. Až si uvědomí, jak na ty kluky působí, pfff..." naznačil jsem rukou výbuch, protože to přesně se jednou stane a nic s tím nenaděláš. Protože já nebyl jedinej, kdo se na něj celej večer díval a ty to víš, že jo? S tou sladkou tvářičkou budeš vždycky cítit strach, strach, že přijde někdo, kdo tě nahradí. Jeho oči se přivřely, někdo by řekl varovně, ale já věděl, že ten pohled je ve skutečnosti bolest. Tohle bylo to, co tě děsilo nejvíc, že jo? "Myslím, že už teď dává najevo, že chce tak trochu víc. Už teď mu nestačíš. Co teprve až si bude chtít zkusit zašukat s někým jiným? Je ten typ, kterej se brzo začne nudit, ne? Fakt, ti kluci se o něj poperou.." sledoval jsem Theův pohled, chtěl, hrozně moc chtěl odporovat. Ale vždycky byl až moc velký realista. A tohle byla realita, kterou nemohl popřít. Dostat tě bylo pořád stejně snadné, Theo. Ale pořád stejně zábavné. 
Uhnul jsem pohledem a jako bych ho pustil ze svého prokletí, cukl sebou a i on odešel, beze slova, bez rozloučení, ale to nevadilo. Moc dobře jsem věděl, že tahle bitva je u konce. Znovu jsem vyhrál.

Odhodil jsem sportovní tašku do skladu a ještě v porozepnuté mikině s tmavou kšiltovkou obrácenou kšiltem dozadu vešel do baru. Do otevíračky bylo ještě času dost, tak jsem se hodlal převléct až později. Dnešní trénink s Dominikem byl za trest, cítil jsem protestující bicepsy když jsem zvedal basy piv a doplňoval prázdné ledničky. A stejně mi nepomohli. Ačkoliv jsem šel za hranice, ačkoliv jsem padal vyčerpáním a mlátil do svého sparing partnera hlava nehlava, nedokázal jsem vypnout, nedokázal zastavit tu zlost, co se mi rozlila tělem při vzpomínce na blonďákovo úšklebek a jeho teatrální odchod s tím výserským fotbalistou. Jestli mě chtěl vytočit, povedlo se mu to. Ale mohl jsem si za to sám, mohl jsem si to vzít, nechat ho sténat mé jméno z těch sladce hříšných rtů. Ale já to neudělal a tak má frustrace jen s dalším a dalším dnem rostla víc a víc.
Rozsvítil jsem pár barových světel, zapnul pár ledniček, zkontroloval zásoby alkoholu a všech věcí. Bylo mi jasné, že dneska to bude velké, po tom derby mezi Spartou a Slavií se naplní většina barů a několik hráčů Sparty si tady už udělali svou vlastní VIP rezervaci. Zatímco horní patro se plnilo hosty co popíjeli drahá vína a v předražených oblecích řešili nejrůznější business věci, tady dole, pod jejich zraky to bylo o něčem jiném. A já miloval tu rozmanitost tohohle svého dítěte, které jsem vypiplal z polorozpadlé budovy plné bezdomovců. Vybudoval si sen ve který nikdo nevěřil.. A nemohl ho zahodit.
Ale nemohl jsem si pomoct. Od doby, co jsem ho znovu na tom koncertě viděl, nemohl jsem ho dostat z hlavy. Byl se mnou všude, ve sprše, kdy jsem si s myšlenkou na to, jak mi klečí u nohou honil jak pominutý, nedokázal se uklidnit, zoufale moc po něm toužil a přesto si to neustále zakazoval. Nedokázal jsem už ani spát s Andulou, protože jsem to prostě nedával. Nedával jsem ten její pohled, a tak jsem se poslední týden vymlouval na všelijaké nemoci, pracoval do noci, abych se jí vyhnul. A když na mě včera vyrukovala s přípravami na svatbu, s kterými jsem zatím ještě ani nesouhlasil nebo jí to nejspíš odsouhlasil ve chvíli, kdy jsem jí zase neposlouchal, musel jsem si vzít dnešní extra směnu. Prostě musel, abych se vyhnul tomu, jestli je lepší starorůžová nebo růžová, copak já snad poznám rozdíl? A navíc svatba, ten závazek co mě děsil. Co jsem věděl, že jí nemůžu dát, nebo budeme nadosmrti žít oba ve lži. Ale zároveň jí nemohl říct pravdu, pravdu o to, že místo ní bych ve své posteli viděl někoho jiného. Nešlo jen o blonďáka, co ve mě probouzel všechno, co mělo zůstat pohřbené. Šlo o tu touhu, šlo o ten princip. Nemohl jsem být s ní, pokud mám v myšlenkách někoho jiného. Bylo to zlé, špatné a zhýralé a já jí nechtěl ublížit. Věděl jsem, že pořádat ten koncert je špatnej nápad. Ale když za mnou sama přišla s tím, že si poslechla nové album the Unbreakable a že o nich mluví všechny její kolegyně, musel jsem je i na její vlastní popud.. Ironie co? Prostě nechat zahrát znovu, už jen kvůli těm enormním tržbám. Ale bylo to těžké, zatraceně těžké se dívat na ten jeho pohled, na tu jeho drzost se kterou na mě vyrukoval a já netoužil po ničem jiném než tu hezkou tvářičku umlčet a zaměstnat něčím jiným.
Krátce jsem si povzdechl, hodil klíčky na bar, vyhoupl se na barovou desku, spustil nohy dolů a otevřel telefon. Přečetl si pár zamilovaných smsek od Anduly na které jsem odpověděl vynuceným srdíčkem a tiše si povzdechl. Fuck.. Co jsem to dělal? Jen se do toho hlouběji utápěl. Přinutil jsem se nehledat jeho jméno, netrápit se ještě víc těmi ledabylými fotkami, když si ten profil ani neudělal soukromím. Musel jsem ho mít, potřeboval jsem ho mít, ukojit ty hlasy. Hlasy, co jsem ve své hlavě neslyšel už tak zatraceně dlouho. Věděl jsem, že potřebuju buď jeho nebo nějakou flašku, co se na mě z té vitríny doslova usmívala. Bylo by to tak snadné, vzít si to, propadnout tomu a zapomenout na něj. Ale on, jeho tělo, jeho pohledy i tyhle vystavené flašky byly jen krokem do záhuby. Věděl jsem, že jakmile tu hranici překročím, jakmile to udělám, nebude cesta zpátky. Nezvládnu se z toho dostat znovu.. A tentokrát nebude nikdo, kdo by mě zachránil.

Vešel jsem do baru tak tiše, že si mě v tom příšeří a hluku seshora ani nevšiml. Přesvědčit Dominika, aby mě pustil dovnitř, nebylo nic těžkého, když jsem se nevinně usmál a oznámil mu, že jsem ho jen přišel pozdravit, sjel mě všeříkajícím pohledem a s pobavením v očích mě pustil dovnitř. Bylo mi naprosto jasné, že totálně ví, co mám v plánu tady s Patrikem dělat, ale z nějakého důvodu to podporoval a já rozhodně nebyl z těch, kteří by šli zjišťovat důvody. Jen jsem mu věnoval sladký úsměv a protáhl se kolem něj do setmělého baru. Nasál jsem tu známou vůni cigaret, alkoholu a dubového dřeva, zatraceně, ještě jsem ho ani neviděl a už jsem byl vzrušený jen z toho místa, jen z té vzpomínky, kdy jsem ho viděl poprvé, kdy jsem se jím nechal narazil ve skladu, kdy jsem téměř dostal to, co jsem tak moc chtěl. Ale nedostal, nedostal jsem to, jasně, užil si s Erikem, užil si s Tádou, užil si s dalšíma borcema, jejichž jména jsem ani nechtěl znát, ale pořád, pořád jsem musel myslet na ty silné paže, na tu pronikavou vůni jeho kůže, na ten pohled v jeho očích, který nepřipomínal nic z toho usměvavého barmana, na kterého si hrál za tímhle pultem. Za pultem, na kterém právě seděl.
Pousmál jsem se, chvíli se jen díval, jak něco ťuká do mobilu a vzdychá. Nebyla náhoda, že jsem byl tady, že jsem tady byl v hodinu, kdy nikdo jiný nesměl dovnitř. Protože i když jsem byl naštvaný, i když jsem byl frustrovaný a nadržený, i když jsem se to snažil umlčet doteky jiných rukou a polibky jiných úst, stále jsem tolik toužil po tobě! 
Došel jsem až k němu, byl do mobilu zabraný natolik, že ani neviděl, jak se na něj potutelně usmívám. Ta kšiltovka, fuck, jak moc sexy můžeš být? Olízl jsem si rty, skousnul si ten spodní, doslova jsem cítil to napětí, tu magickou přitažlivost, děsivou a fascinující zároveň, když jsem natáhl ruku a pronikl skrze tu neviditelnou hradbu. Moje ruce se bez ptaní dotkly jeho stehen, zapřel jsem se o ně celou vahou, předklonil, takže jsem se ocitl v jeho těsné blízkosti a nahlédl na obrazovku blikajícího mobilu. 
"Tolik tě miluje, šmudlíku.. mám ti taky říct, že tě miluju? Mmm myslím, že ve skutečnosti chceš slyšet něco jiného. Třeba jo~o, tam, přesně tam nebo ahhh, Patri~ku, udělej se do mě.." moje světlé oči se zabodly do těch jeho, absolutně jsem neměl v plánu se vzdálit z jeho blízkosti, protože mě nebavilo si dál hrát. Sledoval jsem pozorně jeho tvář, jasně, snažil jsem se ho Tadeášem naštvat a vyprovokovat, ale teď jsem byl tady a oba jsme věděli, co to znamená. 
"Nestačí to.. nemůžu na tebe přestat myslet." v mé tváři byl klid, nebál jsem se přiznat to nahlas, nelitoval jsem toho, co jsem udělal a nehodlal se omlouvat. Ale zároveň jsem ani nehodlal skrývat ten fakt, že i když jsem se tolik snažil ho ze své hlavy vymazat, zůstával tam a i když jsem netušil proč tomu tak je, já nikdy nebyl z těch, kteří by to nějak hrotili Poslouchal jsem své srdce, naslouchal svým touhám a pocitům a v tuhle chvíli jsem nedokázal vnímat absolutně nic kromě něj. Chtěl jsem, aby to věděl, chtěl jsem, aby za to přebral zodpovědnost, když mi ukázal, jak skvělý to může být a nedotáhl to do konce. Dlaněmi jsem putoval výš po jeho stehnech, palci mířil dovnitř, provokativně směřoval k tomu jedinému místu, k té jediné slabině. "Ale to ani ty na mě.. ne?" Dokud jsem provokativně nepřejel dlaní po vyboulenině v jeho rozkroku a už bez úsměvu se mu zahleděl do očí. Proč mi nedáš to, co chci? Proč, když je ve tvém pohledu všechno, úplně všechno..

Přiznávám, nečekal jsem to. Nečekal a to překvapení, když mi něčí ruce přejely provokativně po stehnech a ta tvář, co mě pronásledovala ve snech se konečně objevila tak blízko mému obličeji, jsem ve svých očích na ten okamžik skrýt nedokázal. Ten šok, když jsem sledoval, jak zvedl hlavy od obrazovky mého telefonu, která jen pomalu tmavla a zhasínala, jak jsem nebyl schopen pohybu. Nebyl, když se do mě zabodly ty světlé oči. Pohledem jsem propátrával jeho tvář, tu, co se nezměnila, tu, co byla stejná, jako jsem si ji představoval, nutno říct, že zkroucená přesně do toho samého výrazu, když opakoval ta výsměšná slova které jsem z těch jeho rozkošných úst skutečně chtěl slyšet.
Dokola, dokud bych neměl dost. Dokud bych si od něj nevzal všechno, nepotrestal ho za všechno to mučení, za to svádění, za ten chtíč, co se mnou cloumal, frustraci kterou jsem si musel vybíjet, za ty lži, které jsem díky němu musel sobě i svým blízkým nalhávat. Byl tady, jak se sem dostal byla věc, kterou budu řešit později. Jeho přítomnost mě rozhodila, cítil jsem to napětí, cítil jsem z něj to, jak moc to chce dokončit. Naklonil jsem hlavu na stranu a znovu pátral v jeho tváři. Přemýšlel jsem nad tebou, přemýšlel jsem, proč si to nevzdal, proč ses za mnou vracel. Nemohl si na mě přestat myslet.. Krátce jsem se ušklíbl. Ale taky jsi neuměl prohrávat, co Jakube? Jeho tvář o něm říkala všechno a mě to vzrušovalo, vzrušovalo mě vidět ten chtíč v té nejsyrovější podobě. Vzrušovalo mě na něm všechno, ta nevinnost smíchaná s něčím temným, zkaženým, nevyrovnaným, stejně pokrouceným jako ta temnota ve mě, ta, co se drásala na povrch s každým jeho nádechem, s každým jeho dotekem, kdy jsem v duchu úpěl, úpěl, zoufal, zoufale držel všechny zbytky svého zdravého rozumu pohromadě. Všechny ty hradby a pravidla, co se díky němu zdály tak malé, tak nicotné a tak křehké.
Upřel jsem na něj tmavé oči, prohlížel si ho, každičký detail, každičký centimetr jeho odhalené kůže a cítil to vzrušení, to vzrušení, co se nedalo zakrýt, když rukama zamířil do těch míst... Nemohl jsem to zastavit, nemohl, měl jsem si držet odstup, měl se sebrat a odejít, ale já jen vyčkával, neodstrčil jeho ruku, neposlal ho pryč, neumlčel ta ústa, co pokládala ty nesprávné otázky.
"Bavilo tě to divadlo?" Můj pohled byl varovný, naštvaný, když jsem ho probodl pohledem. Možná jsem si ho nevzal, možná jsem to sám sobě odepřel, ale to neznamenalo, že jsem byl spokojený když si to div ne přede mnou rozdává s někým jiným. Nebyl jsem hlupák, viděl v něm, jak se na mě přitom dívá, jak chce, abych to všechno viděl. A já žárlil, žárlil, když se ústa toho tmavovláska dotýkala těch jeho. Cítil ten vztek, který jsem ventiloval prudkými údery do Dominikovo dlaní, když jsem si vzpomněl na chuť jeho rtů, kterou si vychutnával někdo jiný.
Riskoval. Riskoval tolik a neměl ani tušení. Neměl tušení, jací démoni se mi honí hlavou, jak nebezpečné mé myšlenky začínají být, když je tak blízko. Tak blízko, že mě jeho vůně zbavuje smyslů, když mi jeho přítomnost zatemňuje mysl a probouzí ve mě jen to nejhorší.
"Nemůžu jí to udělat.." Poslední tichý, leč velmi chabý pokus o záchranu. Cítil jsem, jak se skláním, jak hypnotizuju jeho rty, jak chci, aby byl ještě blíž. Abych mohl vplést prsty do těch jemných vlasů a prudce mu zvrátit tvář, abych ho přinutil odčinit všechny ty pocity a zmatek, co ve mě zanechával. Myslel jsem na ni, na tvář té dívky, co na mě nikdy nezanevřela. Co mě před všemi vždycky obhajovala, co za mě do posledního dechu bojovala. Měl jsem cítit vinu, měl jsem cítit úzkost. Ale necítil jsem nic. Vůbec nic. Všechno bylo utlumené, potlačené. Takhle jsem nemohl dál, tak dlouho jsem se držel, tak dlouho odolával všemu pokušení a pak přišel on a.. A tahle zkouška byla až moc těžká.
"Nevíš s čím si zahráváš.. Nerozumíš tomu." Zavrčel jsem těsně u jeho obličeje, tak blízko těch růžových rtů, možná jsem Andule psal srdíčka a milostné zprávy, ale ani jedno z toho se mi v obličeji neodráželo při pohledu na něm. Cítil jsem to vzrušení, ten chtíč, tu syrovou touhu, co mi spalovala každou jednu buňku těla. A já se nechal, nechal se pohlcovat, nechal se stahovat níž a níž, do té propasti, kterou jsem si zapřísahal už nikdy znovu neotevřít. Byl jsem to já, jehož ruce prudce vystřelily, aby odstrčily ty jeho z mých stehen. To já seskočil z toho barového pultu, abych se přikrčil, umístil ruce pod bělovláskovo stehna a bez větší námahy ho vysadil na své předchozí místo. To já se mu prudce roztáhl nohy od sebe a vklínil se mezi ně. To já mu vpletl prsty do vlasů, zatáhl a sklonil se k němu. Jen pár centimetrů jsem zůstal vzdálen od jeho rtů.
"Nemáš vůbec ponětí, co všechno bych s tebou kurwa rád dělal.." Začínal jsem ztrácet zábrany. kontrolu nad tím zvířetem, co se svíjelo uvězněné v těch letitých řetězech. Těch řetězech všech těch zákazů, všech těch naučených abstinenčních pouček, všech těch sračkách. A já to chtěl zničit, porušit a zatratit jen kvůli němu. Prsty jsem mu zajel pod mikinu a nedočkavě se dotýkal té horké kůže, neodolal jsem, když jsem mu druhou rukou vzal za bradu a otočil ji na stranu, abych se sklonil a konečně rty ochutnal i jeho jemnou napnutou kůži na krku. Dráždil jsem jeho, jeho i sám sebe tím, že jsem si odpíral jeho rty, že jsem si jen znovu hrál. Vrátil jsem se k jeho tváři. Málem bych tomu propadl, málem bych se sklonil a všechno totálně podělal, kdybych nezaslechl ten jemný ženský hlas. Ten, který bych poznal kdekoliv.
"Miláčku! Miláčku? Haló? Ježíš, tady je to zase jak v kobce a ten smrad. Broučku, kde jsi? Něco ti nesu!" Rychle jsem Jakuba od sebe odtáhl a div ho chudáka nepřeklopil za ten bar. Nemohla ho vidět, prostě nemohla. Nemohl jsem jí tohle udělat.
Proto jsem bar prudce obešel a Jakubovi naznačil, ať jde rychle do skladu, okamžitě a varovně ho vyzýval, ať zkusí něco říct. Nečekal jsem jí tady, měla být na nějakém podělaném vázání kytek. Ne tady. Panikařil jsem, nejspíš jsem jí to mohl vysvětlit, říct, že je tady bělovlásek pracovně, znala ho z videí, které mi o jejich kapele tak nadšeně ukazovala. Ale já namísto toho zpanikařil a snažil se zamaskovat ten třas v rukou, co se objevil po tom, co jsem se odtáhl od jeho těla jen setinu předtím, než jsem tohle všechno málem hodil do hajzlu. A bylo to dobře, bylo dobře, že tady byla a vzpamatovala mě. Protože jsem věděl, že tentokrát bych se nezvládl udržet zpátky. Zvedl jsem hlavu a střetl se s pohledem těch světlých očí, perfektně upraveným make-upem, úsměvem ve tváři a blonďatým vyčesaným ohonem, co se jí houpal při chůzi. Byla pěkná, ale já to tak už dávno nevnímal. Já už při pohledu do její tváře necítil nic. Přesto jsem se pousmál.
"Zlato, co tady děláš? Nemělas být na těch šatech a kytkách?" Snažil jsem se zamaskovat tu nervozitu a setřást tu touhu, co mě nepřestávala víc a víc sžírat.

Nebudu tvrdit, že mě ten jeho šokovaný výraz nepobavil. Evidentně jsi tuhle návštěvu nečekal, co? Těžko říct, jestli mě bral jako dobré nebo špatné překvapení, ne, že mě by na tom nějak extra záleželo. Prohlížel si mě, nedokázal odtrhnout ten pohled a já se jen zas a znovu ptal, co přesně mu brání, proč se pořád drží zpátky, když celé jeho tělo mě bytostně chce, když se mu to tak expresivně odráží v těch tmavých, varovných očích. Neodstrčil mě, nevyhodil mě, možná ses fakt snažil držet mě od sebe dál, ale zároveň jsi mě těmi pohledy, těmi doteky, těmi signály jako neviditelnýma rukama táhnul zase k sobě. Nechápal jsem to a možná se o to ani nesnažil, proč by někdo odmítal, proč by se někdo bránil pocitům, touhám, chtíči? Byl jsem hovado jen proto, že jsem poslouchal tužby svého těla, že jsem zas a znovu padal do další a další náruče, ne proto, abych si něco kompenzoval, ale protože jsem prostě měl rád ten pocit? Byl jsem špatný jen proto, že jsem si vybral zadaného kluka a chtěl po něm, aby porušil sliby, které nic neznamenaly? Viděl jsem to, zažil, tak proč mi chceš tvrdit, že to ona je tu tou překážkou?  
"Přijde na to,.. štvalo tě to? Žárlil jsi..?" neuhnul jsem pohledem, nenechal se zastrašit všemi těmi signály, které vysílal, tím pohledem, který mě od něj měl odehnat, ale ve skutečnosti mě jen víc a víc přitahoval. Byla to zbytečná otázka, já znal odpověď, viděl jsem ji v tom naštvaném výrazu, v těch zaťatých pěstech a sevřených čelistech, žárlil, štvalo! Tak proč jsi se tomu konečně nepoddal? Proč jsi mě nutil dělat tohle všechno, proč jsem se měl ponižovat, prosit a žadonit, když jsem věděl, že to chceš stejně bolestivě jako já..?
Upřeně jsem ho pozoroval a stejně mě překvapil, když najednou odstrčil moje ruce, ale vzápětí jsem cítil ty jeho na svých stehnech, jak lehce mě vyzvedl do vzduchu a já v sobě jen pocítil záchvěv vzrušení, to bylo dost sexy, nechal ho roztáhnout mi nohy, nechal ho bolestivě mi zaklonit hlavu a jen mu pootevřenými rty vydechl do tváře, tohle, tohle je ono, tohle od tebe chci, tenhle pohled a tuhle sobeckost, tuhle temnotu, která mě děsila a vzrušovala zároveň.   
"Tak mi to vysvětli, tak mi to ukaž.." uvědomoval jsem si, jak prosebně můj hlas zní, jak se mu poddávám, když mě ty pevné paže svíraly pevně a bezohledně, jak jsem se poddával té dominanci, tomu monstru, které jsem probouzel. Jeho oči, viděl jsem mu až na dno duše a děsilo mě to, děsilo mě to hluboké, bezbřehé prázdno, ta hluboká propast beznaděje a sebeovládání. Proč..? Proč jsi mě tak zoufale držel dál o něčeho, co tak moc chtělo ven..? Odklonil mi hlavu a jeho rty mě dráždily na krku, hlasitě jsem zavzdychal, vzrušeně, protože krk byl mou největší slabinou a zároveň frustrovaně, protože toho polibku jsem se zase nedočkal. Proč mi to děláš, proč mi to prostě nedáš! Ztrácel jsem se v těch hrubých dotecích, v tom tajemném pohledu a vším, úplně vším mu dával najevo, že to chci. Celé tělo se mi nekontrolovatelně třáslo, vybízelo se mu a vycházelo mu vstříc, jeho nedočkavé prsty pod mou mikinou, každý zasraný dotek pálil jako čert, otíral jsem se klínem o jeho napěchované kalhoty, nohy dávno obmotal kolem jeho pasu, zvedl ruce, chtěl ho přitáhnout k sobě, chtěl zajet pod tu černou košili a dotýkat se toho pevného, rozložitého těla, ale než jsem mohl, než jsem dostal to, co jsem chtěl, ozval se ženský hlas a on mě neurvale sundal z baru dolů. Zůstal jsem schovaný za barem, okamžitě věděl, o koho se jedná. Mé tělo stále jako by hořelo, vyprovokované, ale neukojené, jeho varovný pohled, posílal mě těmi jasnými gesty dozadu, bál ses, že mě tu najde? Že zjistí, proč se ti ruce tak třesou? Že z tvého pohledu pozná, cos mi chtěl udělat? 
Pootočil jsem hlavu a zadíval se do vitríny za barem, ve kterém se odrážel její odraz. Byla hezká. Otravně hezká. Ten fancy typ. Dlouhé rovné vlasy, štíhlá, drobná, s reklamovým úsměvem a stylovým oblečením. Dokonale k tobě ladila. Dokonale k tobě seděla. On a ona, dokonalý pár. Bylo to tohle, co mě tak nesnesitelně štvalo? Kdyby byla ošklivá nebo trapně oblečená, zůstal bych klidný? Potlačil bych toho arogantního zmrda v sobě, který neuměl prohrávat? Nemyslím si. Nemyslím, protože v tu první chvíli, kdy jsem tě tehdy uviděl, jsem byl stejně ztracený. 
Povolil jsem svaly a spadl na kolena. Podlaha byla tvrdá a studená, ale nevadilo mi to. Neklečel jsem takhle poprvé a rozhodně ne ani naposledy. Možná jsem doteď vypadal nevinně, ale v tuhle chvíli se v mých očích odráželo cosi temného a bezohledného. Cosi, co jasně vymezovalo to, co patří mě. 
Zvedl jsem ruce a ve chvíli, kdy šveholila nadšeně o pivoňkách a begóniích, jsem využil chvilky a rozepl jeho kalhoty. Vnímal jsem, jak se napjal, jak jeho tělo ztuhlo, jak mi věnoval ten nechápavý, naprosto nechápavý výraz. Ale já mu ho oplatil jen tím ledově klidným, tím, kterým jsem mu beze slov oznamoval, že končím s tou hrou a prostě si to vezmu. 
"Šššš.. Mlč.." přiložil jsem si ukazováček na rty, když jsem téměř mlčky pronášel ta slova s krátkým, leč naprosto chladným úsměvem. Moje ovládání bylo pryč, když jsem se naklonil a ve chvíli, kdy zrovna nadšeně pištěla, že jí kámošky odsouhlasily datum rozlučky, jsem jazykem přejel po vyboulenině na jeho boxerkách. Zkušeně jsem porozepl spodní knoflíčky jeho košile a dráždil ho jazykem těsně nad lemem kalhot, kousl a potáhl za citlivou kůži, příval jejích nadšených slov mě jen dál dráždil a provokoval a já už věděl, že to nedokážu zastavit, že je to špatné, špatné, ale nemůžu se držet zpět, už ne. Stáhl jsem jeho boxerky níž a osvobodil jeho chloubu. Zvedl jsem hlavu, díval se do jeho tváře s tím výrazem plným dychtivosti, když jsem dráždivě pomalu přecházel po jeho údu rty. Můj pohled byl tvrdý, byl to trest, trest za tu krávu, která souboj se mnou vyhrávala, trest za tvoje odmítání, trest za všechny ty dny plné myšlenek na tebe. Vzal jsem ho do ruky, lascivně otevřel ústa a nechal přes jazyk dopadat sliny na jeho chloubu, vnímal, jak obscénní a perverzní to celé je, vnímal, jak moc nebezpečná tahle hra je, jak málo by stačilo, aby se trochu naklonila, aby viděla, co tě doopravdy vzrušuje. Protože mi můžeš vyprávět tu o Popelce, ale tvoje mužství bylo vydrážděné na maximum, i když jsem se ho ještě skoro ani nedotkl. Jeho výraz byl plný paniky, plný proseb, ale ignoroval jsem to, když jsem začal rukou pumpovat, když jsem pootevřel ústa a dráždil ho jazykem na špičce, zajížděl pod citlivou kůži a znovu a znovu se pohledem vracel k jeho tváři. Protože jsem chtěl, abys to viděl, chtěl, aby sis tohle zapamatoval. Protože jsem sobecky chtěl být ve tvých myšlenkách, jenom já!

Zatímco jsem poslouchal její zvonivý smích, když mi v telefonu ukazovala dalších dvacet fotek kytek a samu sebe s nimi a rozhodně chtěla slyšet můj názor na to, kterou z nich má zveřejnit na Instagramu, prsty jsem prudce zaryl do kamenné desky baru. Až bolestivě, když jsem se na tváři snažil zachovat ten klidný výraz, zatímco mé tělo mě pomalu ale jistě zrazovalo. Zrazovalo, když jsem se přistihl, že až bolestivě chce vycházet vstříc těm blonďákovo horkým ústům. Že se jen stěží držím, že by stačilo jen tak málo a zlomil bych jí srdce. A to jsem nemohl dopustit. Nemohl, ačkoliv jsem v hlavě neměl nic jiného než že ho vytáhnu na nohy a prostě si vezmu všechno. Všechno do poslední kapky, všechno do posledního okamžiku, že do donutím pykat za to, do jaké situace mě dostal. Pykat za to, co prováděl, že tak riskoval. Prudce jsem se nadechl a nosem vydechl. Posral se? Nejspíš jo. Nevěděl, co dělá. Nevěděl, s čím si zahrává a jak to, co teď dělala jeho horká ústa bylo sice neskutečné, ale taky nebezpečné. Nebezpečné a velmi špatné.
Její hlas, ptala se, jestli jsem v pořádku, že vypadám nějak bledě. Jen jsem lehce zavrtěl hlavou, věděl jsem, že jestli otevřu pusu, nejspíš z ní nevypustím kloudnou odpověď, ale zaúpění. Nakonec jsem se ale přesto rozhodl kontrolovat, kontrolovat, když jsem zatnul zuby, počítal v duchu do deseti a rázně pronesl.
"Zlato, za chvíli musím otevřít. Jsem rád, že si se zastavila, ale musíme.. musím za chvíli otevřít a nemám teď na tohle čas" Poslední slova jsem spíš naštvaně zavrčel, ale to zavrčení a naštvání rozhodně nepatřilo jí. Patřilo té frustraci, patřilo tomu blonďákovi, co mi přinášel mé vlastní osobní peklo. A věděl to. Věděl, že si hraje. Dělal to schválně a já jen děkoval za léta sebekontroly, protože jen díky těm jsem dokázal odolat tomu nejvíc šukatelnému pohledu, který mi mohl věnovat, když se má napjatá chlouba zas a znovu ztrácela v těch horkých ústech. Věnovala mi lehce ustrašený pohled a já se přinutil prudce vydechnout. Nakonec její oči ale zněžněly a já cítil ten osten výčitek. Vždycky byla až moc hodná. Možná se teď chovala jako pipina, možná mě na ní rozčilovala každá maličkost, ale ve skrytu duše mě pořád milovala a já se cítil jako největší kretén pod sluncem. Souhlasně kývla, natáhla ruku, byla tak blízko, tak blízko, že by stačilo, aby.. kdyby tady nehrála hudba, nejspíš by ho slyšela, slyšela nás a bylo by pozdě. Napjal jsem se, když její prsty něžně přejely přes mou napnutou paži. Pak se odtáhla a odešla. Poslouchal jsem, posliuchal, dokud klapot jejích podpatků nezmizela v patře a necvakly vchodové dveře. Ještě chvíli jsem se držel, držel pevně pultu, oči pevně zavřené, rty semknuté do úzké linky. Ne, nevychutnával jsem si to, jak by se dalo čekat. Nedržel jsem se toho pultu proto, abych si vychutnával, co dělá a udělal se hluboko do jeho úst jak bych chtěl. Držel jsem se toho pultu proto, protože jsem byl blízko. A když jsem oči otevřel, věděl jsem, že je pozdě. Že se ve mě něco přepnulo. Že se něco zvrátilo, otevřela se pandořina skřínka. Otevřela a vypustila všechnu tu frustraci, když jsem jedním tahem blonďáka vzal a vytáhl na nohy. Bylo mi jedno, že mám stáhnuté kalhoty a chlouba mi zoufale tepe, chtěl jsem víc. Sakra, chtěl jsem z něj vymrdat duši, donutit ho se za to všechno omluvit. Ale namísto toho jsem ho vzal za loket a ne zrovna šetrně břichem narazil na barovou desku. Byl jsem to já, kdo svým tělem ukoval to jeho na té chladné desce. Kdo vzal jeho ruce  v bolestivém sevření mu je ukoval za zády. Svíral jsem je jednou rukou, zatímco ta druhá putovala níž, níž k jeho kalhotám, kde jsem jasně mohl cítit, že ani jeho tahle situace nenechala chladným. Můj pohled byl temný, temný a chladný. Chtěl provokovat? Chtěl si hrát? Hrál si se špatným člověkem, protože já s ním nehrál žádnou hru na kočku a myš. Já svá varování myslel vážně, když jsem rukou zabloudil pod jeho kalhoty a osvobodil jeho naběhlou chloubu zatímco svým vlastním ztopořeným údem jsem se otíral o jeho pozadí. Chtěl jsem ho, bože, jak moc. Jeho vůně mi zatemňovala mysl, jeho přítomnost to dělala jen všechno horší. Ale něco bylo jinak, jinak, když jsem drsně přejel po jeho mužství a začal pomalu pumpovat nahoru a dolů. Sklonil jsem se k němu, zatímco ho stále držel nalepeného na té barové desce. Ne, nevěnoval jsem mu žádné něžné doteky, nelíbal jsem ho na krku, nekousal do ucha, když jsem se přiblížil, dýchal mu do té pootočené tváře, zatímco jsem své mučivé pomalé tempo zrychloval.
"Varoval jsem tě" V mých slovech se neodrážela ta zdrženlivost jako předtím. Jedna věc byla, jak moc jsem ho chtěl. Ta druhá, ta druhá byla temnější. Žádnej malej sráč si se mnou nebude zahrávat. Chtěl jsem mu dát najevo, že mě nemá pod kontrolou, že celá tahle situace rozhodně není v jeho rukou a že si to bude pamatovat až příště zkusí něco takového.
"Nezkoušej to znovu. Nezkoušej si se mnou hrát, provokovat, myslet si, že máš navrch. Vezmu si tě, vezmu si tě kousek po kousku, tvrdě. Vezmu si tě všude. Ale nejdřív budeš prosit, prosit o víc.." Můj hlas byl temný, temný a varovný, když jsem svou ruku z jeho klína nespouštěl a naopak víc a víc zrychloval. Tiskl se na něj, kousnul ho do ucha. Chtěl jsem si ho vzít, chtěl ukojit tu touhu, chtěl to ukojit všechno. Ale nemohl jsem, nemohl. Tohle měla být lekce. Nekrotil jsem se proto, protože by to bylo špatné.
"Pamatuj si to, Jakube.." Ruce jsem mu přitiskl víc na záda, víc ho přitiskl na tu barovou desku, zatímco jsem táhlými pohyby ho nenechal vydechnout. Nenechal, protože jsem věděl, a byl si naprosto jistý, že ho celá tahle situace vzrušuje. Bylo to zhýralé, zhýralé, drsné a varovné. A jemu se to líbilo, cítil jsem to, když mi jeho tělo vycházelo vstříc, když jsem cítil, že je pod vrcholem, zatímco jsem se víc a víc vkliňoval mezi jeho nohy ale dovnitř nešel. Nešel, i když jsem zoufale moc chtěl. Stačilo pár dalších rychlých pohybů, než jsem cítil, jak mou dlaň potřísnila bílá tekutina. Lehce jsem se pousmál, když jsem ho pustil ze svého sevření, otočil k sobě, zvedl ruku a tvrdě sevřel jeho tvář ve své dlani. Chvíli jsem se na něj díval, než jsem ho pustil, otočil se, nasadil si kalhoty a přes rameno se na něj ohlédl.
"Myslím, že tady to máme dodělané. Musím otevřít." Poupravil jsem si košili a aniž bych se na něj znovu podíval, vytratil jsem se do skladu. Měl jsem cítit vinu za Andulu, měl jsem cítit vinu za to, že jsem si s blonďákem hrál, ale já necítil ani jedno z toho. Myslel jsem si, že sex s ním je to, co jí ublíží. Ale ve skutečnosti jsem to už dávno dělal. Už dávno jsem tu hranici překročil. Už dávno jsem sám sebe zatratil. Ve chvíli, kdy jsi prošel těmi dveřmi Jakube. Ve chvíli, kdy se na mě upřely ty tvé chtivé oči jsem věděl, že tohle neskončí dobře. Pro nikoho z nás. Protože ty budeš chtít víc, protože já budu chtít víc. A vezmu si to. Protože teď už nebylo nic, co by mě drželo zpátky.

Tahle situace byla.. jiná. Nakonec jsem dostal, co jsem chtěl, bylo to tvrdé a drsné a já to tak miloval, vzrušovalo mě to, kdo by nebyl vzrušený při tom, když frajerovi hulí pod barem, zatímco přítelkyně mluví o svatbě? Přiznávám, já byl hovado, větší hovado, než si kdokoliv myslel. Neměl jsem zábrany, bylo mi fuk, že to dělá, že jí to dělá. Moje přítelkyně to nebyla. Mohl říct ne, mohl odmítnout, ale neudělal to, nemohl a já se nehodlal omlouvat za to, co jsem s ním dělal, že jsem provokoval a dráždil ho, protože jsem to sobecky chtěl pro sebe. Jenže tohle bylo nějak.. špatné. 
Nevím, čím to bylo. Zkřížil mi ruce za záda, přitlačil mě na desku, bolelo to, bylo to až příliš tvrdé a drsné, ale já to tak chtěl, já to přijímal se vší otevřeností, moje tělo se proti němu vypínalo a bralo si to, frustrovaně čekalo, až si mě vezme, ale to se nestalo a já vzdychal, hlasitě vzdychal, když se jeho ruka pohybovala na mém mužství, když se o mě otíral, byl tak blízko, ale nevzal si to a já to chápal, naprosto přesně věděl, o co mu jde. A nelíbilo se mi to. Já byl zvyklý na hovada, byl jsem zvyklý na nadřazenost a ponižování, prošení, doprošování, ale vždycky to byla moje volba, moje cesta, možná jsem prosil o víc, ale ve skutečnosti jsem věděl, že všichni ti borci by nepřestali, neodešli, i kdybych mlčel, protože jsem v tom prostě byl tak dobrý, aby nemohli odejít. Ale Patrik,.. Patrik se tomu nepoddal, nenechal se tím pokořil, nepodlehl mi tak, jak jsem byl zvyklý a já věděl, věděl jsem, že dojdu k vrcholu, že to bude skvělý a hluboký. Ale nebylo to ono. Nebylo to to, co jsem chtěl. A jeho slova mi jen potvrzovala ty domněnky. Tohle nebyla výhra, byl to trest i když se to jevilo tak paradoxně, protože jsem celou dobu provokoval já, kousek po kousku si ho namotával, chodil za ním, ale jen proto, abych mu posunul laťku dál, abych mu dal ochutnat, abych byl součástí každé jeho myšlenky a on se nemohl bránit. Ale teď jsem věděl, že to všechno bude obrácené. Ten pohled, temný, chladný, příště přijdu já a budu prosit, budu škemrat, aby mi dal víc a bylo jen na něm, kolik mi bude nebo nebude chtít dát. 
Narovnal jsem se, oblíkl si kalhoty a ještě chvíli se díval ke dveřím, ve kterých zmizel. Přemýšlel jsem o tom, o tom, co mám dělat, co vlastně cítím. Protože jsem toho cítil hodně. Skvělý orgasmus, vzrušení a adrenalin, pokoření a beznaděj, očekávání. Příslib. Byla to situace, ve které jsem nikdy nebyl a teď jsem byl vzrušený a zároveň vyděšený. Věděl jsem, že jsem ho zlomil, ale jinak, než jsem předpokládal. Něco se v něm změnilo, vnímal jsem to, cítil. A neměl z toho dobrý pocit. Tohohle Patrika jsem neznal a neříkám, že jsem litoval. Jen jsem necítil tu obvyklou sebejistotu. Už mě nenechá si hrát. Už mi na ty sladké lži neskočí. Ne, ten jediný pohled stačil, abych věděl, že od teď budu já tím, kdo ho bude mít plnou hlavu a znovu a znovu se bude vracet, aniž by tušil, jestli to má smysl. Jenže já nebyl ta chudinka, nebyl jsem nezkažený kluk se zlomeným srdcem. I když mě to děsilo, zároveň mě to neskutečně vzrušovalo. A já věděl, že mu dám to, co chce. 
Pousmál jsem se, já nikdy, nikdy neodmítal žádnou výzvu a rozhodně jsem neměl v plánu vycouvat. Oba jsme věděli, že už je pozdě. Ta hranice byla překročená a to neznámo bylo fascinující. Neměl jsem tušení, co se stane, až příště přijdu. Ale místo obav, které se ve mě snažil probudit, jsem se na to těšil. Otočil jsem se a rozešel se domů, zvláštně klidný a rozrušený zároveň. Tentokrát jsem si zapálil trávu rovnou na ulici, protože jsem nemohl uklidnit třes rukou, reakce těla, které sice bylo ukojené, ale ne uspokojené. A chtělo víc. Mnohem víc.

Myslel jsem si, že to bude horší. Že to bude víc bolet, když budu sledovat tu tvář, tu stejnou tvář, jen o několik let starší, ty stejné tmavé oči s tím neprostupným pohledem, ty lehce vlnité vlasy. Myslel jsem si, že mu vběhnu do náruče a budu mu znovu vyprávět jako byl můj den zatímco mě sevře v náruči a s vtipem oznámí, že je všechny klidně za mě seřeže.. Ale už jsem nebyl dítě a on nebyl můj milovaný starší bratr. Byl to cizinec jehož obličej se mnou nedělal nic, vůbec nic.
Proplést se pod jeho rukama bylo jednodušší než bych čekal, když zrovna rozděloval dva opilce kteří se vzájemně hádali o tom, který fotbalový klub je větší bačkora. Tenhle večer mi dával perfektní příležitost, byla to zlatá žíla. Tihle nagelovanci budou chtít víc než jen lacinou extázi aby oslavili vítězství nebo zapili žal, budou dávat míň pozor, budou chtít své vítězství horlivě vyšukat z něčího těla.. Strčil jsem do mladíka před sebou, lehce se mu opřel o paži a když se na mě naštvaně otočil, sladce jsem se uculil a ukázal za sebe, že ta fronta neurvalců mě jen na něj natlačila. Nejdřív mě sjel pohledem, pak se ošil a otočil zpátky. Bylo to snadné, většinu lidí jsem nezajímal proto, protože jsem nepředstavoval hrozbu, jiní mě považovali za dítě, jiní za hezkou tvářičku a jiní mě jen litovali, když jsem na ně upřel ty děsivé prázdné oči. Každý viděl jen to, co chtěl vidět a zatímco mě odhadovali a já se s omluvným úsměvem ztratil v davu, byly to jejich klubové karty, jejich kreditky a bankovky co mizeli v mých kapsách. Ještě před pár hodinami jsem byl propuštěn na podmínku a přesto tady byl znovu a znovu dělal to samé. Protože jsem to musel dělat, ten kruh se nedal přerušit, nebyl jsem někdo, kdo se zázrakem polepší a půjde žít ze vzduchu. Byl jsem spodina a věděl jsem o tom. Dávno se s tím vyrovnal, dávno se z toho vybrečel a oklepal. Teď to byl jen fakt. Pro někoho smutný, pro někoho ubohý, pro mě prostě jen každodenní realita.
Prodral jsem se přes dav na bar, ne nikam doprostřed, na kraj, kde jsem si objednal gin s tonikem a  nenápadně sledoval všechny okolo sebe. Tvářil se nešťastně, téměř k zulíbání a sledoval, který z těch namakanců se rozhodně téhle tváři propadnout, politovat ji, ochutnat nebo zjistit, co za matroš jim pod pultem můžu dát. A já věděl, věděl, že přijdou. Vždycky přišli.

Poplácal jsem Dominika po rameni a jen se ušklíbl, když na mě hodil ten jeho nic neříkající pohled, jasně, někdy jsme na sebe byli jak psi, ale to neměnilo nic na faktu, že byl můj kámoš a tak neprotestoval, že jsem předběhl tu dlouhou frontu toužící dostat se dolů do baru. Minul jsem pár skupinek fotbalistů, jen se ušklíbl, když jsem zaslechl ten rozhovor, jak tam Anděl dneska makal, a to bych vám mohl povyprávět o tom kondičním tréninku na konci, a místo toho se rovnou odebral k baru. Možná jsem se usmíval, možná jsem působil naprosto klidným a ležérním dojmem, ale v mé hlavě byl chaos, dokonalý chaos, který tam dřív nebyl. Nelíbilo se mi, že jsem znovu a znovu vzpomínal na toho zatraceného hnědovláska, na tu sladkou tvářičku, velké nevinné oči, ty jemné rysy, a přesto pořád cítil tu spalující touhu, ten moment, kdy si to naprosto otevřeně a sobecky bral, kdy přestal odporovat, přestal se bránit a jen mi ukazoval, jak moc to chce. A nebyl, fakt jsem proti tomu nebyl imunní. Naopak, s každou další minutou, kdy jsem nad tím přemýšlel, kdy jsem na rtech cítil jeho chuť, kdy jsem ze svého oblečení cítil jeho vůni, kdy si mé tělo pamatovalo ty důvěrně známé doteky, jsem si zoufale víc a víc uvědomoval, že tohle nestačilo, že mi to tu odpověď nedalo, že v mé hlavě není mírumilovný klid ale ještě větší bordel. Absolutně jsem se Štěpána nedokázal zbavit, ne, já už dávno přemýšlel kdy a kde si ho vzít znovu a to bylo špatné, špatné a nebezpečné. Byl jsem zvyklý, že mi propadají, že ty holky jdou do kolen, i ti kluci na mě kolikrát koukali s takovou důvěrností v očích, až jsem se musel smát, ne, tohle nebyl lovesong, já nikomu nesliboval růžovou budoucnost v Zemi nezemi, ani Štěpánovi jsem nesliboval nic víc, varoval ho, varoval a on se přesto namotal. Jenže já,.. já taky, Štěpáne. I já ti tak naivně propadal, až to bylo k smíchu. Tohle jsem nechtěl, ne proto, že bych se vztahů bál nebo je odmítal, ale protože jsem tobě ani sobě nechtěl ubližovat. To, co jsem byl, co jsem dělal, můj životní styl, já prostě nebyl kluk do vztahu, nebyl, nebyl, tak proč jsem teď přemýšlel, proč jsem si pohrával s myšlenkou napsat mu, znovu ho vidět? Byl jsem rád, že nás ten strážný vyrušil, protože jsem nevěděl, upřímně nevěděl, jak by to dopadlo, kdyby se na mě ty proklaté oči dívaly ještě chvíli. 
Kývnul jsem na Patrika, který mi přihrál jedno vychlazené s pěnou a jen pozvedl obočí, jeho pohled byl jiný, nepřítomný, temný, rozhodně dneska neměl dobrou náladu. Copa, Andula dělala problémy v ráji? To bylo asi stejně pravděpodobné jako já měnící si statut na fb na zadaný! "Stalo se něco?" možná jsem byl někdy namachrovanej dick, ale pořád to byl můj kámoš a já na něj teď upíral pohled. Ten pohled, který se ale upřel na tu sladkou tvářičku, které bez jediného slova podával vysokou broušenou skleničku, zatímco ten sladkej blondáček se sotva patrně pousmál zalovil v kapse a pak se v tom naivním obličejíku objevila panika, když vytáhl kilo a začal ze sebe koktat, že se hrozně omlouvá, že je to trapný, ale víc nemá. Už pokládal skleničku na pult zpátky, když jsem vedle jeho ruky položil ledabyle pětikilo a jen se zadíval do té tváře, která ke mě zvedla nevinný pohled. Můj plán byl jednoduchej, naprosto jednoduchej a efektivní. 
"Nerad piju sám." víc jsem neřekl, když jsem se na blonďáčka ušklíbl a můj půllitr se dotkl jeho sklenice. Prostě si zašukám, to je celý.

Bylo to krátké a rychlé, výměna pod pultem, když jsem se s nevinným úsměvem sklonil a zatímco si jeden fotbalista za druhým ledabyle objednával drink, byl jsem to já, kdo jim do kapes strkal různobarevné pilulky jak lentilky. Schovával peníze do kapes od až příliš velké mikiny a pak sledoval potichu zbytek dění. A pak se objevil on. Uviděl jsem ho dřív než si on stačil všimnout mě. Sebejistý vyzývavý úsměv se kterým se proplétal k baru, ten pohled, který říkal naprosto všechno. Sledoval jsem ho, ty pohyby, perfektně nacvičené pohledy, ta nenucenost, která byla součástí jeho perfektně nacvičeného postoje nebo přirozenosti? A já už dávno věděl, co budu dělat, až dojde blíž.
Na svalnatého barmana jsem hodil pohled, který by rozněžnil kdejakou duši a pak jen zahanbeně sklopil oči, když jsem drink odkládal. Ale pak jsem si toho všiml, toho, co jsem čekal ve chvíli, kdy jsem tuhle hru rozehrál. Div bych se nepousmál když jsem si všiml těch nechutně předražených Rolexek na jeho zápěstí, ale když jsem vzhlédl v mém pohledu nebylo stopy po úsměvu. Oči jsem rozšířil a překvapeně zamrkal. Sledoval jsem jeho pohled, když jsem roztřeseně a bojácně vzal do ruky pětikilo a podával ho barmanovi co na neznámého jen protočil očima. Zjevně to nebylo naposledy ani poprvé co tohle dělal. A už jen tohle, ta ukázka těch peněz, toho luxusu, věděl jsem, že jsem se nepletl. Vrácené peníze jsem mu spěšně podával, zatímco jsem se sotva znatelně prsty dotkl těch jeho a bázlivě ucukl a ruku stáhnul zpátky. Sklopil pohled, kousnul se do rtu a znovu ho zvedl abych se střetl s těma očima, co mě už dávno sledovaly. A já ten pohled znal, já ho chtěl vidět.
"Ale já.. děkuju, ale nemám jak ti to splatit.." Rukou jsem si odrhnul pár pramenů za ucho a usrkl z drinku před sebou. Pohled jsem ale už neodtrhával, když jsem pokládal orosenou vysokou sklenici a prsty bázlivě, něžně a opatrně položil na jeho stehno. "Ale možná.." Vypadal jsem sice nevinně, hrál jsem si na oběť, ale přitom si znovu zkousnul ret a sjel ho pohledem ve kterém se odrážela i kapka chtíče a zvědavosti. Zajímalo mě, jestli se chytí. Zajímalo mě, jestli bude chtít zjistit, co bych mu mohl nabídnout. Všichni to dělali, všichni mi vždycky propadli, tomu pohledu, té nevinnosti kterou toužili zkazit a ukradnout si pro sebe. Ve finále byli všichni stejní. A i když jsem to předstíral a hrál tolikrát, tu zvědavost jsem hrát nedokázal. Ne, protože ač to byla hra, ať jsem chtěl nebo ne, něco mě na tom světlovláskovi co strhával pozornost téměř všech sedících u baru jen na sebe, upoutalo. Přitahovalo stejně jako všechny ostatní. A o to víc jsem věděl, že si to vezme. Že neodolá. Stejně jako já těm platinovým kreditkám, nebudu lhát.

Sledoval jsem pohledem to nevinné štěně, které ke mně tak bázlivě zvedalo zrak a jen se ušklíbl, dneska jsem neměl náladu někoho dobývat, nechtěl jsem nikoho, kdo mi bude vzdorovat, koho budu muset pokořit, ne, já toužil po tom nevinném pohledu, po té nejistotě, která ale byla protkána tou zvědavostí. Mohl jsem jít a zvedat si ego, najít největší krásku, přebrat jí frajerovi a zvedat si sebevědomí, než jí nad ránem odkopnu, ale já nechtěl, nechtěl myslet, nechtěl se snažit, chtěl jsem ten obdivný pohled, chtěl jsem to jednoduché a jasné, díval jsem se do té sladké nezkažené tvářičky a narůstalo ve mně vzrušení, ten vnitřní hajzl, který ho chtěl zkazit, který mu chtěl sebrat ty naivní iluze a provádět mu všechny ty věci, po kterých by ještě dlouho při myšlence na mě cítil vzrušení, chtěl jsem, aby ty růžové rty opakovaly moje jméno, aby prosil o víc, chtěl, potřeboval jsem si z hlavy dostat ty proklaté modré oči a když jsem se na něj díval, měl jsem jasno. Možná bude čekat vztah, možná si ty pohledy vysvětlí jinak, ale já to potřeboval, potřeboval ráno s úšklebkem zmizet, zachovat se jak zmrd a přesvědčit sám sebe, že o nic nejde, že nejde o nic jiného než sex, že nic jiného nechci. Zasranej vztah, láska, city,.. ne, odmítal jsem to cítit a tenhle blondáček mi v tom pomůže.
Sklopil jsem oči a s lehkým úšklebkem se díval na jeho ruku, co se nejistě usídlila na mém stehně. Pousmál jsem se, já se bavil, možná nebude tak nevinný, jak jsem si myslel, konec konců je tady, sám, se sklenicí ginu a jindy bych to možná řešil, jindy bych se ptal, ale dneska mi to bylo fuk, bylo to podezřelé, ale mě to bylo jedno, nechtěl jsem si povídat, nechtěl jsem znát důvod, proč je tady, já chtěl něco úplně jiného. 
„Půjčíš mi klíče od skladu?“ Patrik znovu protočil očima, dle jeho pohledu začínal uvažovat, že mi tu udělá soukromou herničku, abych ho pořád neotravoval, ale nakonec zalovil v kapse a hodil mi je přes bar, já mu věnoval úšklebek a vstal, stačil mi úsměv, jen ten vyzývavý úsměv a prostě jsem šel, nepochyboval, že půjde za mnou, tak jsem to s tím egem prostě měl. Propletl se skrze tančící těla až dozadu k malé chodbičce, olízl si suché rty, ty dveře byly ta zatraceně daleko a já to nevydržel, nechtěl se ovládat, když jsem ho vzal za paži a přirazil na zeď sotva minutu po tom, co za námi zaklaply dveře.
Jednou rukou jsem se opíral vedle jeho hlavu, tu druhou zvedl a donutil ho prsty na bradě zvednout hlavu. Sklonil jsem se, užíval si toho upřeného pohledu, když jsem mu hlavu naklonil na jednu a pak pomalu i na druhou stranu, prohlížel si ty jemné rysy, kdyby neměl tu vytahanou mikinu, snad bych si ho spletl s holkou. "Máš vážně sladkou tvářičku.." znovu jsem si olízl rty, neměl v úmyslu ho pustit nebo se snažit tvářit, že jediná věc, o kterou mi jde, je ho co nejdřív ošukat. Dneska ne. Palcem jsem vyjel po jeho tváři výš, dotkl se jeho spodního rtu, než jsem přimhouřil oči a pomalu, hravě mu palcem zajel dovnitř. Bavilo mě se dívat do té rozkošné tvářičky, zajímalo mě, co mi předvede. Měl už někdy někoho? Zašukal sis už? Na tom nezáleželo, hodlal jsem mu předvést, že i kdyby to nakrásně dělal, se mnou to bude úplně o něčem jiném, to doposud byly jen dětské hry, teprve se mnou pochopíš pravý význam slova šukání. 
Sklonil jsem se k němu, níž, ještě, cítil na tváři jeho horký dech, sladkou vůni jeho kůže, když jsem rukama zajel pod jeho zadek a lehce si ho vyhoupl do náruče. Byl mnohem menší a lehčí než Štěpán, držel jsem ho jednou rukou a bez oklik ho tiskl na své mužství. Možná jsem mohl být něžnější, ale mě se nechtělo, možná ho to trochu vyděsí, ale ty jiskřičky v jeho očích, ten lehký podtón někde hluboko v jeho pohledu,.. chtěl to, chtěl to zkusit, tím jsem si byl jist a já si to hodlal vzít, hrát si, ochutnat a tiše se smát do těch rtů, až bude prosit o víc. 
Volnou rukou jsem po jeho tváři doputoval k jeho krku, obmotal prsty kolem něj a donutil ho zaklonit hlavu, když jsem pobaveně překonal tu vzdálenost mezi námi a drze potáhl zuby za jeho spodní ret. Chtěl jsem si hrát, chtěl jsem ho provokovat, chtěl jsem mu ukázat, kdo je Filip Antl. Možná to bylo sobecký, možná to nebylo fér, ale já prostě jen potřeboval ten lačnej pohled, potřeboval jsem tu touhu a chtíč, potřeboval jsem cítit, že to mám pod kontrolou, že to on ztrácí zábrany, že mi propadá. Protože to bylo všechno, co jsem u Štěpána necítil a chtěl to zase zpět. 
"Mmm líbí se mi to.." tiché zašeptání do těch měkkých polštářků, do který jsem se bez zábran vpil, do polibku, kterým jsem mu dával najevo, že školácké pusinky a randíčka ode mě nemá čekat. Nehodlal jsem ho tu držet násilím a kdyby chtěl fakt odejít, nechal bych ho. Ale já věděl, že i když to pochopí, i když mu dojde, že tohle je jenom o sexu, zůstane. Neodmítne. Protože jeho tělo bylo horké, jeho ústa lačná a ten pohled.. damn.. 

Vlastně nevím, proč jsem šel do baru, když jsem nepil a neměl jsem v úmyslu začínat. Jen jsem nejspíš věděl, že jestli půjdu domů, budu o tom všem chtít přemýšlet a já nechtěl. Nechtěl. Byl jsem unavený, tolik unavený věčnými spory, věčnou nejistotou, tou ostražitostí, tím, jak jsem si nikdy nemohl oddechnout. Unavený a prázdný. Otupělý. Naštvaný. Naštvaný na tebe. Na to, že to všechno nechápeš, že si fakt myslíš, že tomuhle uvěřím, že řekneš nic se neděje a já to odkývu. Nic se neděje. Nic. Jen máš v posteli kluka, kterej naprosto klidně prohlásí, že tě miluje. Ale nechce dělat problémy, takže v klidu, to já jsem ten, co to hrotí a je paranoidní! 
Sednul jsem si na bar, tohle byl hloupej nápad, rozčilovalo mě to, rozčilovaly mě ty hlasy, zvuky, pachy, smích, jak se o mě otíraly cizí ruce, jak se na mě tlačili cizí lidé. Vytáčelo, sralo, dovádělo k nepříčetnosti, ale seděl jsem tam dál, neodešel, nevrátil se domů, protože tam bylo ticho, ticho a hodně času na přemýšlení, na nejistotu, na bolest. Nechtěl jsem tohle zažívat znovu, už jsem na to neměl, neměl jsem znovu sílu vstát a oklepat se, neměl jsem sílu jít a znovu někomu věřit. Promnul jsem si unavené oči, ty oči, které se teď na svět dívaly chladně a výhružně, cítil jsem to v sobě, neklid a to nutkání, nutkání udělat nějakou blbost, nutkání něco rozbít nebo zničit, zničit to něco v sobě, zase zašlapat všechny ty pocity, zase otupit své nitro, zase vypnout a vrátit se do svého virtuálního světa, kam nikdo jiný nemohl. Byla to chyba? Byla chyba, že jsem tě potkal, že jsem ti propadl? 
Nechtěl jsem ho neustále vinit, možná říkal pravdu, možná se vážně nic nedělo, jenže i kdyby ne, nešlo to tak dál, nešlo a já to věděl a děsilo mě to, děsilo mě, že mi to všechno přišlo tak bezvýchodné a zoufale beznadějné. Takhle to bude vždycky? Budu kontrolovat každý tvůj krok, budu vyžadovat tvojí polohu a informace, odříznu tě od ostatních, jen abych tě měl sám pro sebe? Nebo byly ty tvé nevinné oči plné lží? Hrál sis se mnou, Maty? Chtěl jsi mě dostat sem jen proto, abys mi připomněl, jak to bolí? 
Objednal jsem si whiskey, která zůstala ležet přede mnou, aniž bych se jí dotkl. Mohl jsem se opít, mohl to všechno otupit, jenže proč. Proč, když se ráno probudím a všechno se to vrátí, všechno bude zpět. Chtěl jsem zapomenout, chtěl jsem to zase vrátit zpátky, zase osaměle žít svůj relativně šťastný a poklidný život, daleko od lží a bolesti. Možná jsem byl fakt drama queen, ale nemohl jsem proti tomu bojovat, nemohl to hodit za hlavu, když se všechno bortilo a hroutilo a já věděl, věděl, jaké myšlenky přijdou, kam budu chtít jít, kde se budu snažit utišit tu bouři ve své hlavě. A nechtěl, fakt jsem nechtěl jít za ním. Jenže mě vycvičil až moc dobře a já věděl, že ta temnota, kterou tam kdysi dávno zasel a pak jí roky a roky přiživoval, se teď dostává ven s každou další myšlenkou na hnědovláska, s každou další představou na jeho sladkou, vzdychající tvář, která ale nevzdychá kvůli mě. Vnímal jsem, jak se ta rezignovanost mění, kalí, transformuje, jak se všechny systémy kontroly pomalu vypínají, jak se moje mysl přepíná někam, kde neexistují výčitky, kde neexistuje láska. Tak jsi vyhrál, Nicku. Ten Theo, kterého jsem z duše nenáviděl, kterým jsem pohrdal, kterého jsi stvořil, byl zase zpátky. A já věděl, že udělá věci, kterých budu později litovat. Jenže tohle už nešlo zastavit.

Zvedl jsem obličej od plochého břicha výstavní tmavovlásky, zatímco jsem vzhlédl k zrcadlu, zaklonil hlavu, vdechnul to všechno, hluboko do sebe, prudce chytil dlaněmi okraje umyvadla.. Fuck, to byla síla. Na chvíli oči zavřel, jen proto, abych si to vychutnal, ten krátký pocit lehkosti, ten krátký pocit svobody než mě zase okovy reality připoutají a nepustí. Otevřel jsem oči, sledoval sám sebe v odraze, krátce se ušklíbnul, setřel zbytky koksu a pak pohled přetočil na útlou paži, co mě chytila za roztrhané tmavé džíny. Protočil jsem očima nad její otázkou jestli něco bude, otočil se a milerád odemknul dveře všem těm pipinám, co na ně zuřivě bušily a nechal ji napospas všem těm šelmám, co vrthly dovnitř, zatímco se já propletl mezi nimi. Byl jsem tady nějakou domu, naštvaně propátrával okolí, klopil do sebe panáka za panákem a když mi potom tahle exotická kráska zašustila balíčkem před očima, nemohl jsem přece říct ne. Samozřejmě ne tomu balíčku, co svírala dlani než jejímu lacinému tělu, co mě dneska teda rozhodně nechávalo klidným.
Cítil jsem to na sobě, to, jak se mi ruce na malou chvíli uklidnily, jak se vrátil ten klid, klid před bouří, co zuřila hluboko uvnitř mě jen čekající na další moment, kdy mě přepadne a znovu a znovu donutí škemrat, znovu mě donutí jít zpátky na ty záchody a vzít si to všechno. Když jsem ale kráčel k baru, zjistil jsem, že to nepomáhá. Že ani ty drogy nepomáhají utišit všechny ty vzpomínky, všechny ty jeho posraná slova. K čertu s celým posraným doktorem. Co si jako o sobě myslel? Že mi bude rozkazovat? Mě? Myslel si, že půjdu škemrat, že se jenom sladce usměje a já mu na tu hru skočím? Nebyl to žádný zázračný lékař, byl jen další naivní pitomec co se chtěl přiživit na tom, že zkusí dát zašlou slávu zpět někomu, kdo ji nikdy zpátky získat nemůže. Nemůže.
Kdybych byl stále ještě kapitánem a na scéně se neobjevil Kenneth, věděl jsem, že bych ho dostal. Že by stačilo málo, pár slov správným lidem, pár zmínek o tom, že jeho praktiky nejsou pro kluky dobré a slavný Weber by skončil stejně rychle jako začal. Jak snadno bych mu dokázal udělat ze života peklo. Ale teď? Teď jsem nemohl nic, nic jiného než sledovat ten jeho stupidní xicht a žít v realitě, kde moje slovo nemělo žádnou, ale vůbec žádnou moc. Byl jsem naštvaný, co naštvaný, přímo jsem zuřil. Zuřil ne jenom na to, jakým způsobem si dovolil mi rozkazovat a vyhrožovat, byl jsem naštvaný na tu druhou část. Na tu sladkou lež, na tu naději, naivní a dětinskou, která mi nedala spát, která mě nenechala v klidu a nutila chtít víc a víc. Tolik, abych necítil vůbec, ale vůbec nic. Protože možná jsem nesnášel Vojtu, možná jsem nesnášel všechnu tuhle podělanou realitu. Ale jednu věc jsem miloval. A myšlenka na to moct ji znovu mít bolela víc, než bych byl ochotný si ji připustit.
Došel jsem až k baru, chtěl si objednat, než se mi na rameni usídlila cizí ruka. Ten prasečí xicht Vorla bych poznal kdekoliv, když se na mě kapitán Slávie významně podíval a pronesl něco o tom, že ta moje prdel tu lavičku zahřívá celkem obstojně. Div bych mu neplivl do pití než jsem se jen pobaveně ušklíbl a oplatil mu to s tím, že kdyby dneska víc hrál než sbíral sedmikrásky, možná by to mohlo dopadnout jinak. Nejspíš by po mě chudák Vorel skočil, a že já chtěl, aby po mě skočil, abych měl aspoň důvod si všechnu tu svoji frustraci někde vybít, dokud ho prsatá blondýna s botoxem neodvedla pryč. A taky věděla proč.
Prohrábl jsem si rukou vlasy, objednal si další dvojitou a zatímco čekal na svou objednávku, rozhlédl se kolem. Nejspíš by mě tady nic nezaujalo, většina krásek byla dávno ve VIPku s klukama a ty ostatní jen zoufale čekaly, jestli se na ně div nepodívají, aby jim podepsaly prsa. Odfrknul jsem si, nervózně poklepával nohou, dokud se můj pohled nestřetl s ním. S tím tmavým pohledem před kterým uhýbala většina lidí okolo, ale já ne. Ne, to já byl ten, kdo si ho takhle zblízka prohlížel, protože nás nedělilo nic a nikdo. Ne, to já ho sjel pohledem od shora až dolů, abych se znovu vrátil k jeho očím a pobaveně si olízl rty. Možná jsem nedokázal svou mysl utišit chlastem, drogami ani levnými děvkami. A tak jsem se rozhodl jinak.
"Předpokládám, že kvůli fotbalu tu nejsi.." Olízl jsem si rty a ušklíbl se. Všiml si, že alkoholu taky zrovna neholduje. "A kvůli chlastu taky ne. Takže?" Povytáhl jsem obočí a znovu si přejel jazykem přes rty. Nemyslím si, že bude potřeba něco dalšího říkat. Ne když jsem sledoval ty tmavé oči bez hnutí a věděl, doufal, že ta temnota v nich, ta nekonečná tma bez špetky jiskry, tak přesně ta, by mi mohla konečně dát to, co chci. Co tak zoufale moc chci.

Jediným pohledem jsem umlčel štěbetající hlouček holek, které se s tím naivním úsměvem přišli zeptat, jestli jsem ten progamer, protože dneska jsem na PR neměl fakt náladu a bylo mi jedno, jak vyděšeně ten slepičí dvoreček couvl, chtěl jsem svůj klid, to bylo celé. Nudil jsem se, nudil a cítil, jak se jen ten hněv uvnitř mě zvětšuje a zvětšuje, ale upřímně jsem netušil, co bych měl dělat. V hlavě jsem měl tolik věcí, opít se, s někým se porvat, vrátit se do bytu a řvát, najít Nicka a rozdat si to s ním, jít domů a vysrat se na celej svět. Ale ještě pořád jsem tu seděl, ještě pořád bubnoval do tvrdého dřeva výhružný rytmus, který spolu s tím pohledem drželi valnou většinu baru dál ode mě. Držel jsem se, bojoval s tím nutkáním, se svou hlavou, se svou minulostí, protože jsem nechtěl opakovat stále ty stejné chyby, ale tentokrát to bylo jiné, jiné než kdy dřív. Protože dřív jsem cítil výčitky, ale dneska ne. Dneska jsem byl naštvaný, ublížený, cítil bolest a to bylo něco, čeho jsem se chtěl zbavit, co jsem chtěl přebýt něčím hlasitějším a naléhavějším, jen jsem ještě netušil, co by to mělo být. Byl jsem naštvaný na Matyho, protože to, co jsem na něm miloval, jsem zároveń nenáviděl a byl jsem naštvanej na Nicka, kterej se mi vždycky, vždycky dokázal dostat do hlavy a udělat tam totální chaos jen pár posměšnými slovy. Byla hloupost, naivní hloupost si myslet, že mám šanci to změnit, že tomu můžu uniknout. Tehdy, tehdy když jsem se naposledy vzepřel, když jsem s jeho smíchem za zády opouštěl ten byt, jsem si přísahal, že tohle už nedovolím, že nikomu už nedovolím, aby mi ublížil a podívejme. Sedím sám uprostřed místnosti plné lidí, které nesnáším, ten hluk mě dovádí k šílenství, ty vůně mě dráždí, ale pořád tu sedím a proč vlastně? Co přesně jsem čekal, že se stane..? 
Odpověď přišla vzápětí, kdy jsem ucítil ten upřený pohled a přetočil k němu ten svůj, chladný a ledově klidný, ale místo rozšířených zorniček, místo zatajeného dechu a další naivní holky, která by couvla a nechala mě na pokoji, tam stál on. Přimhouřil jsem oči, neuhnul, když se na mě dál díval, když si mě prohlížel a zcela ignoroval tu nevyřčenou výhružku v mém pohledu. Díval jsem se na něj, aniž bych se usmál, aniž bych dal najevo, co si o těch stupidních otázkách myslím. Jen jsem vnímal ty oči, prázdné, hluboké, ty oči, které jsem tak dobře znal z odrazu v zrcadle. Možná proto jsem ho neposlal do prdele hned, jak promluvil. Moje mysl křičela, řvala, prala se se mnou, ale když jsem se díval do těch očí, cítil jsem ten ledový klid. Možná to bylo smutné, možná to bylo naivní, možná to znělo směšně, ale ten jeden pohled stačil, abych věděl, že nemusím říkat vůbec nic. Nic. Protože uvnitř něj bylo stejné bezbřehé prázdno. 
"Chci je vypnout.." hlasy ve své hlavě. Neodtrhl jsem pohled od těch tmavých očí bez jiskry, neusmál se, proč. Nedělal jsem to pro pobavení, nedělal jsem to, abych si něco dokázal, abych si dětinsky zvedal ego. Dusilo mě to, trhalo, lámalo zevnitř a já to chtěl nějak zastavit. Jakkoliv. Díval jsem se do té tváře, ostré rysy, tmavé vlasy, nebyl můj typ, nebyl ani sladký a roztomilý jako Maty, ani vyzývavý a výsměšný jako Nick. Nebyl jsi podobný ani jednomu z těch, ke kterým jsem se tak často vracel, ale o to šlo. Právě proto, že při pohledu na jeho tvář jsem necítil vůbec nic, se mé nitro podivně uklidnilo, protože jsem sám se sebou přestával bojovat a moje rozhodnutí pomalu tlumilo všechny pochyby, které jsem doteď měl. Možná to bylo paradoxní, ale on, celá ta situace, mi dokonale dávala smysl. Olízl jsem si rty a věděl, že mi rozumí. "Ale to ty znáš.. ne?" 
Ještě chvíli jsem seděl, mlčky ho sledoval, možná se snažil to ještě zvrátit, ale už jsem dávno věděl, že je pozdě. Ten boj jsem prohrál ve chvíli, kdy se na mě podíval a já věděl, že v tomhle zasraném baru plném nechápavých lidí, mi tenhle otravně sebevědomý tmavovlásek jediný rozumí. Vstal jsem, prostě se otočil a odcházel, nekontroloval ho, nemusel mu to vysvětlovat, viděl jsem v jeho očích, pro co si přišel a hodlal mu to dát, dát mu všechno, jenom když na chvíli utiší démony v mé hlavě, když na chvíli zapomenu na všechno ostatní, když mě alespoň na chvíli osvobodí. Prošel jsem barem, zamířil do temné postranní uličky za ním. Netoužil jsem po pohodlí, netoužil po romantice, nešlo o city, já toužil jenom po sexu, po tom hladovém a drsném, po tom, co nebude připomínat postel, objetí, polibky nebo city. Nechtěl jsem znát jeho jméno, nehodlal mu říkat to svoje, nemínil jsem s ním mluvit, nechtěl znát tu backstory. Bylo mi ukradené, kdo je nebo proč tu je, nehodlal jsem tohle povyšovat na nic zavánějícího závazky, tohohle kluka už jsem nehodlal nikdy víc vidět, jenom ho sobecky využít. Využít, kdybys to nakrásně ty nehodlal udělat se mnou, co? 
Narazil jsem ho zády na vlhkou zeď, nehodlal hrát hry ani se držet zpátky, ten pohled jsi znal, stejně jako jsem ho poznával já. Chceš zapomenout? Chceš utéct téhle zkurvené realitě? Protože já jo.. Prsty jsem vpletl do jeho vlasů, zatáhl, takže zaklonil hlavu a já si ve světle pouliční lampy prohlédl ten hezký obličej. Nebyl můj typ, ale to neznamenalo, že mě nevzrušoval ten drzý úšklebek, ten pohled, který se nesnažil zakrýt důvod, proč se mnou stojí ve stínu páchnoucí uličky. A mě se to líbilo. Moje myšlenky mizely, odplouvaly do zapomnění, když jsem se sklonil a prostě si bral tvrdé, bezcitné polibky, polibky, které neměly nic společného s milováním nebo láskou, byly jen nedočkavé a dravé, hluboké, pokořující a sobecké, protože tady jsme to oba dělali z čistě egocentrických důvodů. Bylo mi jedno, co za sračky se snaží zapomenout on a nehodlal se ptát, ale když jsem mu rukou nedočkavě vjížděl pod tričko, moje hlava byla lehká a prázdná. A to jsem chtěl. To bylo to jediné, co jsem si od něj hodlal vzít.

Bylo to tak snadné. Tak strašně snadné, když si vzal klíčky od skladu a odcházel. Vážně bych se nejspíš dost viditelně pousmál, ale to moc nesedělo do role tohohle hodného andílka, a tak jsem dál klopil pohled, bázlivě se rozhlížel zatímco jsem ho následoval napěchovaným barem. Nevím, nejspíš jsem měl dneska šťastný den, že jsem natrefil na tenhle zlatý důl, který nejenom, že byl movitý, muselo se mu uznat, že byl i zatraceně sexy. Víc než kdokoliv koho jsem doposud viděl. Nebylo to jenom o vzhledu, sálala to z něj, to ego, ta sebestřednost. Nechal jsem ho, nechal, když si otáčel mou tvář a sledoval ji z každé strany. Nechal, protože to byly moje ruce, co se bázlivě zvedly a dotkly jeho džín, jeho mikiny, stoupaly výš a zase klesaly, snad jako kdybych se ho bál dotknout. Bál, nechtěl, chtěl, přesvědčoval sám sebe. Kolik se toho dalo vejít do pohledu? Koho si chtěl vidět? Tu sladkou tvářičku? Ani nevíš kolik už mi jich řeklo stejně. Kolik lidí už chtělo tuhle sladkou tvářičku jen pro sebe. Mělo to dopadnout stejně, stejně jako vždy, kdybych mu dal ochutnat, ochutnat a pak couvnout. Couvnout, odejít, vytratit se, vždycky se našly způsoby, jak se vymluvit, jak vyhrožovat, že to řeknu ženě, jak se vymanit z jejich rukou a doteků. Samozřejmě až po tom, co dostanu, co chci. Nešlo to tak vždycky, dokázal jsem lidi odhadnout, dokázal jsem zjistit, kdo je jaký už jen z toho prvotního oťukávání na baru. Ale dřív jsem se spálil, dřív jsem ochutnal vlastní medicínu, dřív jsem brečel a prosil. Vždycky jsem se z toho nakonec dostal, někdy s modřinou, někdy se zlomeninou a někdy jen s dalším a dalším zápisem na policejní stanici. Lehce jsem pootevřel rty a nechal jeho prst nevinně se ztratit v mých ústech. Mé oči ho pozorovaly, stydlivě, ale přesto. Přesto jsem nedokázal dál skrývat to, co se dělo, to, co jsem přestával kontrolovat.
Odhadnul jsem ho správně, věděl jsem, že kdybych jeho ruce zastavil v pohybu, kdybych mu řekl dost, on by mě nechal. Nechal, protože jeho doteky nebyly násilné ani uspěchané. Naopak, byly pomalé, perfektně promyšlené, smyslné. Mohl jsem to ukončit, už dávno jsem měl jeho kreditky i peníze ve svých kapsách, měl jsem všechno pro co jsem si přišel a přesto..
Vysadil si mě do náruče, sledoval jsem ten uhrančivý modrý pohled a přistihl se, jak jsem mu ochotně obmotal nohy kolem pasu. Ne, tentokrát jsem nechtěl říct ne, nechtěl odejít. Ne, protože jeho doteky byly příjemné, nebyl hrubián, nebyl to maniak, nepatřil ani do jedné ze skupin znuděných boháčů, kteří chtěli jen pokořit a dostat mě na kolena, pro pobavení, pro ty nevinné oči a jemné rysy. Ne, líbily se mi svaly, co se mu rýsovaly na upnutém bílém tričku a já neodolal a přejel po nich prsty. Kdo jsi? Naklonil jsem hlavu na stranu, kdo byl, když mě poprvé za celou dlouhou dobu donutil chtít něco víc? Nevyhledával jsem sex, vlastně jsem ho ani nikdy nezažil. Nevadilo mi to, nestál jsem o jednorázovku ani o vztah na celý život. Nechtěl jsem vztah, vztahy nekončili dobře, vztahy nikdy neměli dobrý začátek ani konec v sociální bublině ve které jsem žil a ze které nebylo úniku. Nechtěl jsem svou tvrdou realitu s někým sdílet, chtěl jsem si ji radši nést sám. Láska v našem světě neexistovala. Ani nemohla.
Cítil jsem jeho vzrušení na které mě žádostivě tiskl, ale mnohem víc mě překvapilo vzrušení mé vlastní. Vibrace které přicházeli s každým jeho dotekem, dotekem, který pálil, který spaloval, který mě nutil chtít víc. Nutil mě přivírat oči, nutil mě pomalu ztrácet tu kontrolu, tu perfektně nacvičenou masku, když jsem mu lehce zakňoural do úst, prosebně. Překvapilo mě to, překvapilo mě, jak moc mi mé tělo dávalo najevo, že chce víc. Chce víc tohohle hnědovláska. A já se tomu poprvé ve svém životě nechtěl bránit.
"Mě taky.." Pronesl jsem, stále ještě napůl bázlivě, ne, nedokázal jsem najednou dát najevo, že vím, co dělám. Protože tohle nebyla maska, já skutečně nevěděl, co dělám. S těmi opilými zbohatlíky to bylo jednoduché, stačilo pár doteků, pár vynucených polibků, rychle a čistě ho okrást a utéct. Ale teď to bylo tak jiné, tak jiné, když jsem váhavě pootevřel rty, abych mu umožnil lepší přístup. "Já.." Zamumlal jsem, na jednu stranu jsem stále ještě hrál svou roli, roli toho ustrašeného štěněte, protože jsem ho potřeboval mít přesně tady, aby si nemyslel nic jiného, neměl žádné podezření. Ale část toho nebyla hraná. Možná jsem byl hajzl, zloděj, herec.. Ale v tomhle tak úplně ne. Měl jsem mu to říct? O svých zkušenostech? Pozná to? Nepřemýšlel jsem, nepřemýšlel, když se jeho ruka ztratila pod lemem mého trička a já zjišťoval, že se mi zrychluje dech, že se kůže pod jeho doteky napíná, že chce víc. Že já chci víc.
Díval jsem se do jeho očí, když se odtáhl, chvíli váhal, váhal, ale nakonec jsem to byl já, kdo se přiblížil a váhavě se dotkl jeho rtů. Jen na chvíli, na chvíli ústa pootevřel, polaskal jeho rty, ale pak se odtáhl. Odtáhl, protože jsem si pořád ještě nebyl jistý.. Ale co nebyl jistý, jistý jsem si byl, protože, nedokázal jsem to vysvětlit, nedokázal, když jeho doteky, rty, vůně, všechno bylo tak sexy a tak podmanivé a já vůči tomu nedokázal být imunní. Nedokázal, když jsem se znovu sklonil k jeho rtům a tentokrát mu oplatil vášnivý, hladový a rozhodný polibek. Protože tentokrát jsem neměl důvod utíkat.

Upřímně? Já se dost bavil. Jako né, že bych obvykle byl na tohle zaučování nevinných štěňat, ale tohle konkrétní bylo vážně, vážně k sežrání! Možná to bylo tím, že jsem si prostě hodlal zvednout ego a tohle byl nejjednodušší způsob, ale popravdě dostával mě do kolen víc, než bych byl ochotný přiznat. Měl jsem rád sex se vším všudy a rozhodně se nedržel zpátky, obvykle prostě vybalil všechny svoje skryté choutky a čekal, že se s tím protějšek smíří, ale s ním to bylo celé.. já nevím, prostě jiné. Asi jsem byl zvyklý jednoduše na Erika a tu zkaženost, která mě vždycky spolehlivě vystřelila ke hvězdám nebo Štěpána, který sice vypadal nevinně, ale moc dobře jsem věděl, že rozhodně nejsem první, s kým si to rozdává. Ale u tohohle sladkého blonďáčka jsem váhal. 
Mám-li být upřímný, normálně by mě tohle spíš odradilo, chtěl jsem sex a chtěl jsem dobrý sex, ale to se obvykle u těch, kteří neměli žádné zkušenosti, tak trochu vylučovalo. Nebyl jsem žádná sudička z pohádky, abych ho zaučoval a soudě dle jeho chování byl buď fakt dobrý herec a nebo skutečně nepolíbená slečinka, ale i když jsem nad tím přemýšlel, i když kdykoliv jindy bych se ušklíbl a s nějakou otřepanou frází to ukončil, s ním jsem nechtěl. Nechtěl, protože mě to bavilo, líbilo se mi, jak váhal, jak se snažil tomu nějak bránit a odporovat, ale jeho tělo ho zrazovalo a možná jsem právě dneska potřeboval tenhle pohled, chtěl jsem ho dostat úplně na plné čáře, chtěl, ať ztratí kontrolu a celej život vzpomíná, jak dobré bylo jeho poprvé a tak jsem to přestal řešit, hodil za hlavu všechna ta dilemata a jo, mohl jsem být ten vyspělý a zeptat se, jestli vůbec ví, co dělá nebo ho alespoň vzít na ten hotel, ale těžko bych to teď přerušoval, ne protože se na mě díval těma plachýma očima, ale protože jsem právě kvůli tomu pohledu měl dost těsno v kalhotách a věděl, že i když mi hlavou jdou ty rádoby dospělý myšlenky, tělo si stejně udělá, co chce. Protože sorry jako, ale ten polibek, který mi věnoval, byl všechno jen ne váhavý! 
Zasmál jsem se mu pobaveně do rtů, když jsem vnímal ten hlad, tu nedočkavost s jakou si to bral, bylo to sladké a naivní a jo, dneska jsem evidentně měl náladu na hry. Jednou rukou jsem sklouzl na jeho zadek, který jsem provokativně stiskl, tou druhou si přidržel jeho bradu a zpomalil, nepřerušoval ten polibek, jen si jeho ústa podmaňoval mnohem detailněji, hluboko, sofistikovaněji, když jsem jazykem našel ten jeho a hravě se s ním přel, když jsem vsál jeho spodní ret, potáhl za něj zuby, ale nechtěl mu ublížit, jen prostě byl drzý a provokoval. 
"Jak se jmenuješ..?" normálně by mě to asi moc nezajímalo, ale z nějakého důvodu jsem to teď vědět chtěl, chtěl říct jeho jméno nahlas, chtěl tomu dát ten podtón, poválet ho na jazyku a užít si to se vším všudy. Ne, neměl jsem v plánu si s ním vyměňovat číslo a zítra si zajít na rande, ale já moc nebyl na anonymní šukání v temný chodbě, nepřišlo mi nic divného na tom, že bude znát moje jméno, nebudu se tvářit, že se tohle nikdy nestalo, tak jsem v tom prostě neviděl problém. Třeba budu mít zase jednou chuť na kažení sladkých blonďáků a pak se mi tahle informace může hodit..
Nakonec jsem ho pustil zpátky na zem. Nechtěl jsem spěchat, rozhodl se, že chci mnohem víc těch výrazů v jeho tváři, že chci, aby vzdychal nahlas, aby mi zatínal nehty do kůže, aby prosil o pokračování, takže ne, dneska jsem to neviděl na provinilou rychlovku, dneska si ho vezmu úplně, ale úplně se vším všudy. 
Neodstupoval jsem od něj, naopak udělal ještě jeden krok blíž a zatímco jsem ho kolenem donutil roztáhnout nohy, moje ruce už dávno byly pod jeho tričkem, které jsem mu bez ptaní přetahoval přes hlavu. Stehnem jsem se otíral o jeho slabiny, jen se potutelně ušklíbl, když mi došlo, i to štěně má stejné chutě jako já, ale zrovna teď jsem si s nakloněnou hlavou prohlížel jeho nahé tělo. Žádné tetování, ještě pořád mu tak nějak něžně vystupovaly kosti přes porcelánovou kůži, rozhodně nebyl žádné namakané hovado, ale to jsem vlastně ani nechtěl. Líbilo se mi to, bylo to naprosto sexy a smyslné úplně novým způsobem, který jsem neznal a já neodolal, když jsem putoval rukou od té krásné tváře, přes štíhlý krk, hrudník, až na břicho, kde jsem hravě prsty jen tak provokativně zajel za lem černých džínů, ale ještě nepokračoval dál, ještě jsem si ten dárek nechtěl rozbalit úplně. Objevoval jsem a cestu konečků svých prstů jsem následně zkopíroval jazykem, když jsem se rozhodl ochutnat tu lákavou kůži. Zastavil jsem se na krku, hravě potáhl a místečko polaskal jemnými polibky, a pak pokračoval na jeho hrudník, až těsně nad ten kousek oblečení, který mu ještě zbýval. Překvapovalo mě, jak mě to samotného vzrušuje, moc jsem nad tím nepřemýšlel, ale teď mě to zajímalo. Teď jsem chtěl vědět, co všechno mi ta sladká tvářička může předvést. Otočil jsem ho k sobě zády a položil mu ruce na zeď, zatímco jsem své dlaně položil na jeho boky a důrazně si ho přitáhl do svého klínu. 
"Dělal jsi to už vůbec..?" rty jsem se sotva patrně dotýkal jeho ucha, neznělo to výsměšně nebo škodolibě, prostě mě to jen zajímalo, řekněme čistě ze sobeckých důvodů, protože jo.. kdo by nechtěl být první, první, s kým tenhle sladký blonďáček přijde o nevinnost. Ačkoliv nalijme si čistého vína, i kdyby řekl, že už to má dávno za sebou, rozhodně jsem neměl v plánu si ho odepřít. Sklonil jsem hlavu a nedočkavě ho políbil na šíji, jemnými, provokativními polibky putoval po jeho páteři, zatímco moje ruka, která se doteď mazlila s jeho hrudníkem, zabloudila po jeho břiše dolů a já se ho přes kalhoty skoro nedočkavě dotkl. Jo a tolik k tomu přesvědčení, že se štěňaty si nehraju!

Rozhodně jsem si nemyslel, že to, co děláme ve skladu s alkoholem vzadu v temné chodbě mělo co dočinění s romantikou, následnými randíčky a nebo snad vztahem. Pro mě to ten význam nemělo a i když se mě dotýkal tak, jako nikdo předtím, s intenzitou která mě nutila chtít víc a víc, věděl jsem, že to tímhle taky pravděpodobně skončí. A.. nevadilo mi to. Nevadilo, stejně jako mi nevadilo, když si dobýval má ústa, když naprosto převzal kontrolu nad celou situací a já se jen slepě nechal vést za ruku, slepě a hloupě prostě jen zůstával v jeho blízkosti a byl naprosto hypnotizován vším, čím byl. Napůl váhavě jsem mu oplácel polibky, vycházel mu vstříc, nechal se tím strhnout, tím vším, co byl a nedivil se, nedivil se žádnému z těch pohledů, co mu věnovaly všichni na baru, protože jsem se na něj díval úplně stejně. Nikdy se mi to nestalo. Zažil jsem spoustu intimních doteků, stejně lačných pohledů, když mě pustil z náruče jen proto, aby mě mohl zbavit vršků a prostě a jednoduše mě hodnotit, pozorovat, zkoumat a vzít si. Kolikrát jsem viděl tyhle pohledy a přesto, přes to všechno byl tenhle jiný. Tak jiný, že jindy bych si pohrával s myšlenkou, že ho nakopu do toho rozkošného rozkroku a prostě a jednoduše zmizím, jako jsem to dělal u těch zazobaných ožralých pitomců předtím, ale teď? Teď jsem jen s přivřenýma očima sledoval jeho rty, co naprosto přesně kopírovaly pohyby jeho rukou. Neodolal jsem, když jsem váhavě zvedl ruku a jemně se konečky dotkl jeho hnědých vlasů a nechal si pár pramenů proklouznout skrz prsty. Ruku jsem stáhnul jakmile se znovu napřímil, bál se, bál, že jsem něco udělal špatně a přitom jsem to chtěl udělat zas a znovu. S pohledem do jeho pobaveného perfektního obličeje jsem si uvědomil, že se mě pravděpodobně na něco ptal. Sakra, vždyť já málem zapomněl vůbec na svoje jméno natož abych byl schopný mu ho říct! Měl jsem se vzpamatovat, hlas vzadu v mé hlavě na mě zuřivě křičel, že bych měl odejít, hned, že bych měl pořád ještě být já ten, kdo ví naprosto jasně, co se děje, kdo odhaduje možná nebezpečí a nikdy ho nenechá zapochybovat, že je něco špatně. Ale teď? Kdy jsem se v tom celém tak ztratil? Kdy, když každý jeho dotek pálil, magicky mě přitahoval k němu blíž a blíž. Zaplavovala mě vlna neznámých pocitů, zvláštní směsice paniky a chtíče, když jsem zaklonil hlavu a snad poprvé ve svém životě nesténal hraně.
"Miky.." Pronesl jsem lehce ochraptěle aniž bych si uvědomoval důsledek svých slov. Vážně jsem ho dokázal okrást a ještě mu ochotně sdělit, jak se jmenuju? A adresu bych mu třeba ještě dát nechtěl? Nevím, nikdy jsem to nedělal, většinou jsem všem sděloval jména falešná, smyšlená, jen abych se dostal co nejdál od možných problémů do kterých jsem stejně zas a znovu padal a padal. Ale u něj jsem naprosto ztrácel kontrolu sám nad sebou, uvědomoval si tíhu vlastního vzrušení, co se až bolestivě dožadovalo pozornosti. Fuck.
Otočil mě, cítil jsem jeho ruce na svých bocích a uvědomoval si, že namísto odstrčení ho chci přitáhnout ještě blíž. Chci ho cítit víc. Nikdy jsem to nenechal dotáhnout takhle daleko, ne proto, protože bych čekal na prince na bílém koni, ale protože to pro mě nemělo takovou váhu, nemělo to v mém životě, co dělat a nejspíš jsem si jen z těch doteků všech těch nešikovných pitomců, měl k tomu spíš odpor. Ale teď? Nepoznával jsem sám sebe, když jsem znovu zaklonil hlavu a dlaně opřené o zeď stisknul v pěst. Jeho rty byly všude, stejně tak jako jeho doteky a já se přistihl, že zas a znovu myslím jen na tu jednu jedinou věc. Na to ochutnat všechno, všechno, čím mě dráždil, čím mě provokoval. Ne, tenhle chlap to nedělal poprvé, nedělal to ani po sté, a rozhodně nepatřil mezi všechny ty nešiky, které jsem doteď potkal. Každý jeho pohyb byl promyšlený, hrál si se mnou a já se do těch sítí zamotal, víc a víc se topil v tom pobaveném úsměvu a v těch dotecích, co pláli žárem, co mě pohlcoval. Sklonil jsem hlavu, snažil se jeho pocity rozdýchat, snažil se získat nadhled, ale přesto jsem poslušně odpovídal na všechno, co ty prokleté rty chtěly slyšet. Zavrtěl jsem hlavou, bylo v tom lehké zaváhání, které ale zmizelo s okamžikem, kdy se dotkl mého klína a já se přistihl, že vycházím jeho dlani vstříc. Možná jsem byl ještě stále nepolíbený, ale ne někdo, kdo by s tím chtěl počkat do svatby nebo na vhodnou chvíli. Protože když ne teď, tak kdy jindy? Proč ne teď, když to tak zoufale chci? Proč ne teď, když mám za sebou vlhký sen všech těch ženských a nepochybně i chlapů? Proč ne teď? Pootočil jsem k němu hlavu, střetl se s tím zvědavým modrým pohledem ve kterém nebyl výsměch jako bych nejspíš od někoho jako on očekával. Ne, byla tam jen zvědavost a já znovu hlavu sklonil, když jsem přerývavým hlasem pronesl něco, co už nejspíš zpátky nevezmu.
"Ale chci to.." Nezněl jsem jako někdo, kdo se chce vetřít do jeho přízně. Ale jako někdo, kdo skutečně chce dostat víc.