Vrbenská 336

Prostorné 2+kk v centru města. Dřív skutečně vypadalo jako na obrázku, bílá sedačka už ale není bílá ale spíš šedivá, na pár místech propálená, o úklidu taky moc řeč není, po podlaze se válí různé plechovky a plasty, které jednou za čas uklidí nějaká dámská návštěva, která má pocit, že to přeci bude brzy její hnízdečko. Většinu času jsou všude na podlaze různé oblečení, a tak. Prostě studentský být, kde jediné uklizené jsou studijní knížky na které jsem doteď neměl odvahu sáhnout!

"Přestaň se tvářit jak kyselá okurka! Nemůžeš si sundat alespoň tu mikinu? Je léto a jdeme na párty, nemohl sis vzít třeba něco.. barevného?" Tereza mi mateřsky uhladila vlasy a já pozvedl obočí, vážně jsem netušil, jestli to byl nějaký vtip nebo čeká, že budu skutečně odpovídat? Přešla to s úsměvem, už si asi dávno zvykla, že se mnou moc řeč není a už vůbec ne ve chvíli, kdy se mě snaží narvat do havajské košile. Sama by si měla vzít kalhoty, ty šatičky podle mě moc nezakryly, ale říkám jí to snad? 
Místo zvonku rovnou otevřela, okamžitě jsem vdechl známý zápach vodnice, přemíry kolínské a piva. Zhluboka jsem se nadechl a naposledy na ní hodil prosebný pohled, ale jen mě pohladila po tváři. "Slib je slib! Jednou týdně jdeš mezi lidi a ne, cesta do lídlu se nepočítá!" přerušila mě ještě dřív, než jsem svou námitku vůbec vznesl. Zamračil jsem se, vědět to, objednám si z Rohlíku jako vždycky! "Neboj, děláš jako by tě nechtěly hned všechny holky, sotva vejdeš do místnosti!" zazubila se a já se ušklíbl. 
"No právě.." 
Nakonec jsem ji následoval do bytu. Byl malý, ale ohlušující hudba mě okamžitě vtáhla, když nic jiného, alespoň měl majitel dobrý vkus. 
"Lásko, konečně jsi tu! Theo, fakt jsi přišel! Paráda, pánové, to je náš včerejší zachránce!" Martin mě srdečně poplácal po zádech a strčil mezi bandu podobně vychechtaných kluků, zatímco se rozhodl prozkoumat, co je pod těmi minišatičkami mé sestry. Okamžitě jsem měl kolem sebe partičku, mluvili jeden přes druhého a já jen zatoužil zase se vrátit do své tmavé geekovské pracovny. Tereza slíbila, že mi přestane vodit svoje kamarádky pod podmínkou, že alespoň jednou týdně odejdu z domu někam mezi lidi. Byla sobota, já měl za sebou osobní nákup v lidlu, ale jí to nebylo dost. Takže jsem stál tady. 
"Pánové, dejte legendě prostor. Dáš si pivo brácho?" Martin se asi pasoval do role mého zachránce a ještě před tím, než jsem stačil odvětit, že dávám přednost vodě, jsem měl v ruce jeden pěkně ulepený kelímek. Bezva. Zatímco jsem se odklidil do rohu a doufal, že si mě třeba nikdo nevšimne, objevila se přede mnou menší blondýnka a vysmátá zrzka. 
"Ahoj, ty jsi ten profihráč? Karel říkal, žes je včera v tom cédéčku všechny porazil. Mimochodem, jsem Anička a tohle je Aneta." velké modré oči orámované tlustou linkou na mě zamrkaly a já si jen povzdechl. Kdy jim dojde, že fakt nemám zájem? 
"Céesko." opravil jsem ji pouze a s nechutí se napil hořké tekutiny. Co na tomhle všichni mají? Blondýna se zahihňala, zrzka si laškovně namotala pramen vlasů na prst a já potlačil touhu zeptat se, jestli má Anča krámy a Aneta ráda pytel přes hlavu. Tohle nebylo pro mě. Nenápadně jsem se rozhlédl, možná, že kdyby Tereza byla zalezlá s Martinem někde mimo, mohl bych nepozorovaně odejít, avšak místo své černovlasé sestry má pozornost spočinula na partičce, která se srotila kolem PS5 v obýváku a právě povzbuzovala nějakého hnědovláska, když zasadil finální ránu a ultimou poslal soupeře na věčnost. Všichni nadšeně křičeli a poplácávali ho po zádech, jeho jméno zopakovali snad stokrát, prostě Maty jsi king, Máťo, tos zabil, kámo, Maty is the best je klasa a tak, takže když se hnědovlásek otočil a překvapeně se na mě podíval, zatímco mi blondýnka vyprávěla, jak hraje Candycrash, věděl jsem, s kým mám tu čest. Mmmmm, zajímavé... 
Jeho pohled se upřel na dvě hnědovlásky, které se vzdaly teplého místečka před televizí, kde ho oddaně podporovaly a rozešly se ke svým uhihňaným kamarádkám, které nadšeně štěbetaly o tom, jaký skin v LOLku je nejroztomilejší. Rozešel se k nám. Nebyl moc vysoký, v davu by nijak nevyčníval, ale v jeho tváři bylo něco, co nutilo ostatní se za ním ohlížet. Laxní chůze, to nevinné gesto, jak si odhodil vlasy z čela, tak laciné a efektivní zároveň, ale byly to ty jiskřící oči, které mě zaujaly ze všeho nejvíc. Na nose pár pih, milý úsměv, sladké dolíčky, když ho pozdravila nějaká patnáctka s vlhnoucíma kalhotkama. Ušklíbl jsem se, představoval jsem si ho jinak, ale nic to neměnilo na tom, že MatyistheBest byl přesně můj typ. Neukázal mi kozy ani neměl luxusní prdel, a přesto jsem cítil vzrušené zachvění, když se přede mě postavil a se zkoumavým pohledem, který se snažil zakrýt špatně předstíraným smíchem, mě sledoval. Oplatil jsem mu ten pohled, sjel ho seshora až dolů, totálně můj typ..
"Jsem Theo. Těší mě.." 

Docela pobaveně jsem sledoval, s jakou nelibostí mě majitel bytu sleduje, tím spíš od chvíle, kdy pochopil, kdo jsem. Ten jeho špatně předstíraný smích mě docela bavil, popravdě se mi taková reakce zamlouvala mnohem víc než všechny ty uječené holky a kluci, kteří mě poplácávali po zádech, jako bychom byli kdovíjací kámoši. Zdá se to divné, ale anonymita mi vyhovovala, nerad jsem se o své kariéře bavil, nedával jsem všechen ten umělý obdiv. Jistě, v každé partě se našlo pár lidí, kteří skutečně hráli a věděli, co dělám, ti mi nevadili, ale zbytek neměl tušení, co ve skutečnosti dělám, prostě jen věděli, že jsem slavný, že mám peníze, nebo jim prostě přišlo cool, že hraju hry za prachy. O to jsem nestál. Holky mě nezajímaly ani normálně, natož když se mě snažily sbalit na laciné hlášky z LOLka. Maty ne. Nesnažil se mi lézt do zadku a z nějakého důvodu mi od začátku dával najevo, že mě upřímně nemusí. Možná právě proto jsem na něm pohledem visel i po tom, co už dávno odešel. Líbil se mi, lidi většinou přitahují protiklady a byl snad někdo více proti mě než on? Pozoroval jsem, jak si užívá tu pozornost, poslouchal ty samolibé hlášky, hecy, hloupé vtípky, veselý smích a letmé pohledy na lidi kolem sebe. Vysoká hnědovláska mu zajela rukou pod tričko a políbila ho na krk a já si jen povzdechl. Možná byl sladký, ale takový rozmazlený mimina jsou to poslední, co by mě zajímalo! 
Večer začínal být dost nudný, pivo, které jsem držel už hodnou chvíli teplalo, holky se marně snažily zaujmout mou pozornost a já přemýšlel, jestli jsem už uspokojil Tereziny nároky a mohu jít domů, když jsem uslyšel své jméno. Neměl jsem s ním problém, jen se nikde nevyskytovalo moc často, takže jsem jako obvykle i teď zvedl hlavu a podíval se na kroužek kluků, kteří hnědovláska hecovali a na mě spiklenecky mávali. Povzdechl jsem si, zachytil Terezin výhružný pohled a hnul se dopředu, popravdě jsem vítal nějakou změnu, ty holky začínaly být neskutečně otravné. Když jsem však pochopil, o co výskajícím výrostkům jde, zatvářil jsem se snad ještě otráveněji. Maty měl pravdu, i když to nejspíš myslel ironicky. Nerad jsem hrál mimo svou pracovnu, mimo bezpečný prostor a mimo dobu, kterou jsem si k tomu vyhradil. Taky jsem nerad hrál s lidmi, které jsem neznal. Ne snad proto, že bych se bál, ale protože málo kdo unesl prohru a mě zase málokdy šlo držet se zpět. I proto jsem se k tomu postavil tak odmítavě, možná se to nezdálo, ale uměl jsem prohrávat, nebyl ten urážlivý typ. Dokázal jsem se z prohry poučit a nabrat zkušenosti, ale při pohledu na to pozornostichtivé děcko jsem si říkal, jaká bude asi reakce, až před všemi kámoši prohraje. V sociální hierarchii jsem nebyl kdovíjak dobrý, ale něco mi říkalo, že by to mohlo ohrozit jeho status a z nějakého důvodu mu na něm dost záleželo. Nerad jsem se předváděl, nerad na sebe přitahoval pozornost, takže bych z toho nejspíš vycouval i za cenu blbých keců na svou osobu, ale přece jen tu bylo něco, čím dokázal přilákat můj pohled zase k sobě. Možná jsem nebyl ten typ, co se nechá snadno vyhecovat, ale přece jen jak by bylo vám, kdyby někdo urážel vaši práci? A to přesně tenhle kluk právě dělal. Vydržel jsem hodně, ale srát si na hlavu, na to jsem byl i já příliš otrlý. 
Natáhl jsem ruku a vzal si ovladač. Posadil jsem se a díval se na ubíhající avatary, přece jen nudné tlachání holek mi nestačilo a tak jsem sem tam mrknul na obrazovku v době turnaje. Něco málo jsem tak stačil pochytit, říkejme tomu třeba profesní degenerace. Proto mě nepřekvapilo, když si Matyáš vybral blonďatou postavu, hlavního protagonistu Naruta. Co s těmi blonďatými avatary má? Možná proto, že jsem o tomhle anime přece jen něco málo věděl, jsem si vybral černovlasého Uchihu, čistě pro ten efekt, jestli on chce být tohle sluníčko, milerád to tu přemaluju na černo. 
Hra se rozjela a Matyáš pro jednou sklapnul a věnoval se vývoji zápasu. Od první chvíle mě zasypával spoustou attacků a itemů, které rozhazoval všude kolem, zatímco já teprve zkoušel, co má černovlasá postava dovede. 
"Tuhle hru jsem nikdy nehrál, ale všechny adventurovky jsou v podstatě o tom samém. Opakuješ útoky, nutíš soupeře používat obranu, sbíráš sílu a útočíš. Je to jen série rychlého klikání a vhodných voleb dalšího tahu. Nic složitého." neměl jsem ve zvyku moc mluvit, ale z nějakého důvodu jsem hodlal tohohle začátečníka poučit, aby si zase příště neudělal ostudu. Protože jsem měl tohohle večera tak akorát plné zuby. 
"Vybíráš si stále stejnou postavu. Protagonista hry je obvykle OP, dává to smysl, volí si ho nejvíc lidí. Bereš si vyvinutou verzi, ale ne tu nejstarší, protože ti nejdou kombinované útoky. Útočíš nesmyslně, moc rychle a chaoticky, nepřemýšlíš u toho, prostě jen útočíš. Takže si stačí jen počkat a ve vhodnou chvíli.." zatímco blonďatá postava lítala po aréně jako splašená, můj černovlásek se skoro nehnul, jen sem tam hodil nějaké hvězdice nebo co to bylo, čímž jsem Matyho donutil vypotřebovat obranu a ve chvíli, kdy zaútočil s minimem síly a bez možnosti se bránit protiútoku, stačilo už jen hbitými prsty navolit dvakrát ultimu, v tomhle případě proud ne příliš graficky zdařilého světla, Kirin, a Matyho postava zůstala ležet na zemi. Nastalo ticho, zatímco jsem odložil ovladač na gauč a s úšklebkem se podíval do těch jiskřích a v tuto chvíli naprosto nepříčetných očí. Takže to ti vadí? Nesneseš prohru? Chm, vážně jen nevychované děcko s příliš velkou volností! 
"Stačí to nebo budeš mít další výmluvy pro to, že jsi v tom zkrátka k ničemu?" mohl jsem být milejší? Mohl mu vysvětlit, proč bylo jeho hraní tak předvídatelné? Mohl, ale já nechtěl. Byl možná hezounká tvářička, ale jinak nic. Tyhle typy jsem nesnášel, nechápal to, obtěžovalo a otravovalo mě to a bohužel jsem si musel nelibě přiznat, že ne jen ta dětinskost, se kterou neumí prohrávat. Mnohem víc mi vadilo to familiární chování, jak po něm lezou holky, piští a chovají se jako naprosté krávy a on toho zneužívá, ne, on si to přímo užívá. Možná jsem doufal v něco víc, ale to v něm zkrátka nebylo. Na hraní s děckama jsem byl moc starý a na to brečení, že podvádím nebo to není fér, jsem už neměl náladu. Mávl jsem na Terezu a za vzrušeného šepotu opustil byt. Možná jsem se někdy choval jako hovado, ale popravdě mě to moc netrápilo. Nepochyboval jsem, že Casanovu utěší nějaká vypatlaná bloncka a jo, ten fakt mě celkem rozčiloval. Ale co naděláš, s těmi heteráky jsou prostě jen samé problémy a s rozmazlenými princeznami ještě víc! 
Přesun

Stál jsem před dveřmi a neustále rukou levitoval ve vzduchu, těsně nad zvonkem, nad kterým bylo krasopisně napsáno Antlovi. Musel jsem se ušklíbnout, jak jednoduše jsem byt našel, jak jsem si tu cestu pamatoval, přestože v bytě jsem byl jenom jednou. Sáhl jsem do kapsy, vylovil mobil a podíval se na zprávy, těch několik od Martina jsem odbyl strohým OK, tu poslední panovačnou od Terezy jsem nekomentoval vůbec. Martina a jeho prosby o to, abych se Matymu na ten počítač zkusil podívat, bych dokázal ignorovat, ale výhružky mé sestry, že jestli k hnědovláskovi hned nenaklušu, zařídí mi doma přespávačku kamarádek, jsem ignorovat nemohl. Bál jsem se totiž, že moje šílená sestra by to skutečně udělala. A já neměl náladu na lidi, nechtěl se s nikým bavit. Byl jsem uražený, frustrovaný, nadržený a stál jsem před bytem, do kterého jsem nechtěl za žádnou cenu vkročit. Nebyl jsem blbej, samozřejmě mě napadlo se zastavit přímo u něj doma, ale přišlo mi to netaktní a vlezlé. Kdyby se mnou chtěl mluvit, odepsal by mi, zvedl telefon. Nehodlal jsem bejt psychopatickej stalker, kterej se mu nakvartýruje do bytu, když o něj zjevně nikdo nestojí. 
Zhluboka jsem se nadechl, tohle je fakt směšné! Zvedl jsem ruku a rázně zazvonil. Nejsem dítě, prostě mu opravím ten pitomej počítač a když se mnou nebude chtít mluvit, končím s tím. Možná jsem to nechtěl vzdát, ale zase jsem nebyl žádná stíhačka. Byl dospělý a mohl si dělat, co chtěl, bez ohledu na mě. Stejně jsem si ale ruce musel vrazit do kapes, protože jejich třes mě až příliš snadno prozrazoval. 
Dveře se s rachotem otevřely a v nich stanul majitel bytu s tak vyděšeným výrazem, jaký už jsem dlouho neviděl. No, evidentně mě nečekal. A asi ani neviděl rád, soudě dle toho, jak zůstal zaseknutý mezi dveřmi a jen na mě upíral ty veliké oči, v nichž se teď zračilo všechno, ale rozhodně ne radost z toho, kdo mu stojí na prahu. Fajn, prima začátek. 
"Martin a Tereza mi řekli, ať ti zkusím opravit ten počítač.." oznámil jsem bez jakéhokoliv podtónu. V mé tváři se nepohnul ani sval, rozhodně jsem se mile neusmíval. Poznal jsem, že tohle nebyl dobrej nápad a měl jsem pochopit, že když mi neodepisuje, vidět mě prostě nechce. Tohle bylo trapné a zoufalé, moc dobře jsem si to uvědomoval. No, tak ať to máme rychle za sebou, utíkat s brekem odtud určitě nebudu. Prošel jsem kolem něj do bytu, moc se nezajímal o to, jestli mě chce nebo nechce pustit dovnitř. Věděl jsem, že už teď mě Tereza bombarduje zprávama, jestli jsem už dorazil a jak to jde a ať si s ním promluvím a bla bla bla. Moje nálada šla hezky rychle směrem dolů a já věděl, že to musím dodělat rychle a vypadnout odtud, než řeknu něco, čeho budu litovat. Možná i proto jsem prostě zamířil rovnou do jeho pokoje a počítač zapnul. Bylo to asi drzé, ale bylo mi to jedno. Najednou mě veškerá snaha to urovnat přešla, znovu už jsem se do jeho tváře nepodíval, nechtěl znovu vidět ten výraz. Byl jsem jen podivně rezignovaný a naštvaný, na pitomou ségru a jejího přítele, co měli debilní nápady, na něj, za to, že byl takovej zbabělec a neuměl mě prostě poslat do prdele, na sebe, že jsem sem fakt šel s nadějí, že by to mohlo dopadnout jinak. Asi jsem fakt byl naivní. 
"Heslo?" rozhodl jsem se omezit naši konverzaci na minimum, hlavu pro jistotu vůbec neodlepil od monitoru. Nehodlal jsem dát žádným způsobem najevo, jak mi tohle jeho chování ubližuje, fakt ne. Prostě jsem se jen choval jako obvykle - tvrdě, odtažitě a lhostejně. Tak, jak jsem to měl dělat od začátku.

Když jsem uslyšel zazvonění, prudce jsem obrazovku počítače vypnul a rozešel se ke dveřím. Cestou jsem přemýšlel, kdo by to mohl být, kluky jsem poslal do háje, stejně tak i dámskou společnost a jídlo jsem snědl už dopoledne, takže by mě nemělo nic překvapit. Jen jsem doufal, že to nebude Filip, rád mi dělal překvápka, takže jsem jen s nelibostí a jistou otráveností dveře otevřel. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem místo svého otravného bratra uviděl černovláskovu tvář. Jen těžce jsem skrýval překvapení a zděšení, co se mi jasně odráželo v očích. Překvapil mě, nečekal jsem ho tady, nechtěl jsem ho tady a zároveň chtěl, tak moc. Na jednu stranu bylo úlevné vidět jeho tvář a na druhou to přivolávalo zpět všechny ty vzpomínky na které jsem se tak marně a zoufale snažil zapomenout. 
"Čau, já, nečekal jsem tě.." Nervózně jsem si prohrábl vlasy, nejspíš bych ho dovnitř nepustil, ale zároveň jsem ho nechtěl nechat odejít pryč, takže mé zmatené váhání evidentně přebral po svém a cpal se do útrob bytu. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, proč ho sem poslali. Spíš jsem vehementně přemýšlel, co mu říct. Sledoval jsem jeho záda, jeho tvář, chladnou a odtažitou. Nečitelnou a lhostejnou a přemýšlel, jestli je to kvůli mě. Měl plné právo být naštvaný, měl jsem mu něco říct a ne zdrhnout jako kdyby ta noc znamenala něco špatného. Neznamenala, jen jsem se s tím neuměl vyrovnat. Jak jsem mu měl asi říct, že nemyslím na nic jiného než na něj, ale že to prostě nejde, protože se s tím neumím vypořádat? 
"Já, já, byl jsem nemocnej a trochu mě zlobil počítač, tak jsem neodpovídal a přijel ke mě ještě i Filip a měl jsem toho hodně do školy. Ne, že bych tě chtěl ignorovat nebo tak, chtěl jsem ti napsat.." A další lži, jen jsem se do toho víc a víc zamotával. Nevěděl jsem, co mám říct, jestli se mám vymlouvat nebo na něj začít ječet, že je to všechno jeho vina. Že to způsobila ta blbá sázka, litry alkoholu a že to určitě moc dobře věděl, že půjdu do čehokoliv.. Ale skutečně byl na vině? Nevěděl jsem, co se sebou, a proto když si sednul k počítači a ptal se mě na heslo, zůstal jsem stát zkoprněle jako solný sloup. Projela mnou nová a snad ještě větší vlna paniky když jsem se opřel o počítač a začal zuřivě šermovat rukama před sebou. "Heslo? Jeej, hele, ono to už funguje, než si přišel, tak jsem to rozchodil, není podle mě potřeba se tam nějak víc koukat, fakt!" Ujišťoval jsem ho, že není potřeba mi opravovat počítač, který stejně funguje, což by jasně zjistil, kdyby ho odemkl. Ale to bylo to nejmenší, co mě v tu chvíli trápilo, když jsem si uvědomil, že by mohl zjistit něco jiného, protože mě vyrušil v opravdu nepříjemný okamžik. Chvíli se na mě díval a já znovu opakoval, že ten počítač není potřeba opravovat a že si kdyžtak někoho na to zavolám, protože jsem ho nechtěl otravovat. Div jsem ho nehnal ze dveří, když se jeho prsty rozběhly po klávesnici. Krátce jsem se samolibě ušklíbl, nebyla šance, že by to dal, to přece nebyla možný, neviděl mi do hlavy nebo nebyl génius nebo.. Jenže pak jsem to uslyšel, hlasité mužské vzdechy, výkřiky a.. prudce jsem upřel oči na obrazovku a zpátky k jeho tváři a věděl, že jsem totálně v prdeli.

Seděl jsem u stolu, poslouchal ty kecy, nebyl jsem tak blbej, abych tomu snad věřil a i proto na něj přetočil pohled a svým výrazem mu dal jasně najevo, že nevěřím ale vůbec ničemu z toho, co říká. Otravovalo mě to, bude mi vážně lhát do očí i teď? Doufal jsem, že když už nebude mít kam utéct, bude se mnou normálně mluvit. Ale evidentně jsem se spletl. Jeho chování mě unavovalo, jasně, obvykle mi přišlo roztomilé, ale teď jsem chtěl slyšet jasné důvody a ne hloupé výmysly. Jestli na tohle letí ty jeho fanynky, tak já teda fakt ne! 
Heslo se evidentně nedozvím, asi jsem se měl zvednout a jít, ale když už jsem tu byl, prostě nějak instinktivně naťukal heslo123 a všiml si, jak si hnědovlásek úlevně vydechl, což mě možná motivovalo to prostě prolomit. Lidi byli hloupí a naivní a jejich hesla obvykle snadno dohledatelná, ačkoliv ani moje druhá volba MatyistheBest neprošla, no nevzdával jsem to a když jsem do okénka napsal Maty1 a začalo se točit zelené kolečko, jen jsem se ušklíbl.
"Proč se mi vyhýbáš..?" zvedl jsem k němu pohled, byl vážný a neoblomný, už mě nebavilo poslouchat lži, chtěl jsem ho donutit říct pravdu, ale výčet mých výčitek, kterými jsem chtěl začít hluboký a sebezpytující proslov, přerušila série hlasitých vzdechů.
"Oh deeper, deeper! Yeah.." přetočil jsem pohled na obrazovku, kde si to rozdával obrovskej namakanej černoch s drobounkým blonďákem. Zamrkal jsem, když jsem si přečetl název Big black dick in blondie ass a chvíli jen ohromeně zíral, jak se to testosteronové hovado snaží svůj obrovský úd narvat do druhého kluka. Zvedl jsem obočí, to snad není ani fyzicky možný ne?! Maty se naklonil a okamžitě to vypnul, jeho obličej byl tak rudý, že červená mikina, kterou měl na sobě, téměř splývala s jeho krkem. Přetočil jsem na něj pohled, asi dvakrát otevřel pusu, že něco řeknu, ale zase sklapnul. No, a takhle jsem přišel o slova a můj perfekcionisticky předpřipravený proslov šel do hajzlu, protože jsem měl co dělat, když mi cukaly koutky úst a já se fakt držel, abych se nerozesmál na celé kolo. Vážně, dávaly se mi dohromady střípky jeho chování a já nemohl uvěřit, že se rozhoduje na základě zhlédnutí gay porna s černochem a jeho pérem, které by mohlo směle konkurovat pálce na baseball!
Odkašlal jsem si a na křesle se otočil proti němu, zatímco celý jeho obličej křičel, abych neříkal nic a nejlépe odfrčel z téhle planety. "Mmm začínám chápat, kam to směřuje no.. Netušil jsem, že jsi na takovej extrém." na chvilku jsem zmlkl, protože i když jsem se fakt snažil se u toho tvářit vážně, prostě to nešlo. "Začínám si myslet, že s tímhle nemáš moc zkušeností, tak bych možná začal něčím, co víc připomíná část lidského těla a ne masivní anakondu. Takže řeknu teď jednu věc, kterou nejspíš žádnej chlap na světě ještě neřekl. Rozhodně ho nemám tak velkýho!"
Vstal jsem, veškerá moje zloba byla pryč, nemohl jsem se víc tvářit ublíženě, když na monitoru za mnou byl bílý zadek a u něj ten černej Venom. Narovnal jsem se, postavil se naproti němu tak blízko, aby neměl šanci někam utéct a pohlédl mu přímo do očí. V mé tváři se konečně zračilo něco, co jsem doopravdy cítil. Smutek, lítost, očekávání. 
"Můžeš se přestat schovávat a mluvit o tom, co se stalo tu noc? Proč se mnou nemluvíš? Vyděsil jsem tě? Řekl jsem něco, udělal jsem něco špatně? Řekni, že to byl omyl a já odejdu." natáhl jsem ruku, nejspíš jsem se ho chtěl dotknout, ale nakonec jsem jen pěst váhavě sklopil, ne, jen bych to zhoršil. Polkl jsem a s rezignovaným povzdechem se mu zahleděl do očí. Nechtěl jsem nic skrývat, nic předstírat. Chtěl jsem to prostě jenom uzavřít. "Jsme snad dospělý, tak mi řekni pravdu, Maty."

Těkal jsem pohledem mezi monitorem a jeho tváří, která nedokázala skrýt pobavení. Za to já se teda moc nebavil! Nejraději bych se proměnil na páru, nechal se někam odfouknout, ztratit, jen nemuset čelit jeho pobavení a svému vlastnímu ztrapnění. To vše se ale ztratilo ve chvíli, kdy vstal a přiblížil se ke mě. Byl tak blízko, když jsem vzhlédl k jeho tváři. Proč mi srdce bilo rychleji? Proč se mi zrychlil dech? Toužil jsem před ním couvnout, toužil jsem utéct od toho neznáma, co mě sužovalo od doby, co jsem opustil jeho byt. Zavrtěl jsem hlavou. 
"Nevyhýbám se ti.." Sklopil jsem pohled a zvedl ruce do vzduchu, ale pak jsem tiše zaúpěl, ruce spustil dolů a znovu čelil tomu upřenému pohledu. "Fajn, jo vyhýbám! Já.. ty to nechápeš, potřeboval jsem prostor. Potřeboval jsem si to v hlavě všechno srovnat" V mém pohledu sice byl strach, ale ne z něj, strach z toho, co to mělo znamenat, pro mě, pro něj. Strach ale znenadání vystřídala frustrace a naštvání. "Nikdy, nikdy se mi kluci nelíbili, nepřitahovali mě. Nikdy jsem nic takového nechtěl dělat! Ale pak jsem potkal tebe, viděl tě, pak sis sundal tričko a já.. Sakra, co sis myslel, že jsem za ten tejden dělal? Střídal jsem holku za holkou, abych se ujistil, že je se mnou všechno naprosto v pořádku a co myslíš, že jsem zjistil? Že není! Sakra, nedotáhl jsem to dál než na rychlou líbačku, protože už se mi z těch holek ani nepostavil! Ne, nebylo to ono, s žádnou." Zatnul jsem ruce v pěst, hruď se mi divoce zvedala a zase klesala, jeho přítomnost mě znervózňovala, vzrušovala, rozčilovala a přitom jsem se přistihl že zas a znovu na něj zírám. "Nelituju toho, co se stalo. Ale chtěl jsem tě dostat z hlavy. Tak moc jsem se snažil na to zapomenout, protože jsem nevěděl, jak se s tím vypořádat. Nedělá se mnou nic ani tohle.." Rukou jsem zděšeně mávl na monitor za ním. "Tak se ptám sám sebe proč? Proč stačí chvíli s tebou a já to zase skoro ani nemůžu vydržet. To, že na tebe neustále myslím, každý večer vzpomínám na tu noc, zas a znovu se tam chci vrátit. Je to nejspíš špatné nebo ne? Nevím, sakra nevím, co se sebou mám dělat. A ty si to sem pak nakráčíš, ačkoliv já se sotva bojím vyjít ven, abych tě nepotkal a nemusel tohle řešit. To, že.." Na chvíli jsem přestal zuřivě šermovat rukama a upřeně se mu zadíval do těch modrých očí, co mě tak dlouho po nocích mučili. "To, že tě tak moc chci.." V mých očích to bylo zase, hlad, touha, chtíč. Nemohl jsem s tím bojovat, ne, když byl tak blízko, že jsem znovu cítil jeho vůni a chuť nedělat nic jiného než z něj všechno strhat a přestat pořád jen myslet na to, co je se mnou špatně.

Tiše jsem sykl, když mi oznámil, že se mi nevyhýbá, ale jak se zdálo, nakonec to všechno přece jen k něčemu bylo, když zvedl hlavu a já v jeho tváři mohl číst všechny ty emoce - frustraci, strach, naštvání, nadrženost a zoufalství. Poslouchal jsem ho pozorně, chtěl pochopit, co se odehrává v té hlavě a přestože jsem chtěl být naštvaný a ohradit se, že stačilo napsat blbou zprávu, že si to chce promyslet, když jsem se díval, jak na mě chrlí všechny ty informace, nemohl jsem být jako bublina věčně. Chápal jsem to, chápal jsem jeho zmatení. Já v tom žil roky a věděl jsem, že pro něj to musí být děsivé a nové, ale to neznamenalo, že jsem neměl sobeckou radost z toho, co říkal. Jasně, nelíbilo se mi, že střídal holky, ale asi jsem byl fakt zmrd, když mě potěšilo, že se mu nepostaví. Kvůli mě! Nelitoval toho, přemýšlel nad tím, sakra, proč jsem sem nepřišel hned? Vážně jsme si tohle všechno mohli tak snadno ušetřit! Díval jsem se, jak zrychleně dýchá, jak se jeho oči lesknou, jak bojuje s něčím, co jsem mu tak zoufale moc chtěl dát. A já už to nechtěl řešit, nechtěl mu nic vyčítat, nechtěl nic vysvětlovat. Nechtěl, když odpověď na jeho otázky byla tak snadná.
Chytil jsem ho za ruce, těmi pár kroky ho donutil couvat, nepustil ho, protože mi bylo jasné, že se nejspíš bude chtít bránit a zase mi vysvětlovat, jak neví, co má dělat, ale to byly jenom kecy, protože ty jsi moc dobře věděl, co chceš a já byl zase pevně přesvědčený, že mu to všechno hodlám dát. Pootevřel pusu, cítil jsem, jak se rukama vzepřel, ale nedal jsem mu šanci se znovu vymlouvat, nedal jsem mu šanci zase utéct, když jsem ho narazil na stěnu, ruce mu tvrdě přišpendlil nad hlavu, drze využil toho okamžiku a nedočkavě si podmanil jeho ústa. Zavřel jsem oči, vážně jsem po tomhle prahl, tolikrát nad tím přemýšlel, když jsem si ho znovu a znovu představoval, když jsem věděl, jak sladká jeho ústa jsou. Nedal jsem mu šanci, nezačal s jemnými polibky, jazykem jsem okamžitě vklouzl dovnitř a otřel se o ten jeho. Čekal jsem až moc dlouho, nemohl jsem se držet zpět, ne, když se v jeho očích zrcadlila ta hladová touha. Oplácel mi polibky se stejným chtíčem, vnímal jsem tu nedočkavost, potáhl za jeho ret, olízl špičkou jazyka a znovu se přel s tím jeho, nemohl jsem se ho nabažit, nemohl se odtrhnout. Byl jako droga, v jeho blízkosti jsem ztrácel rozum, stačila jeho vůně a já měl okamžitě v hlavě docela prázdno, zapomněl, proč jsem ho chtěl nenávidět, zapomněl, co všechno jsem mu chtěl vyčítat. Nelíbilo se mi, co se mnou dělá, ale jak jsem se tomu měl bránit? Jak, když mi vzdychal do rtů a jeho tělo jako by si mě k sobě magicky přitahovalo. Nepouštěl jsem ho, když jsem se odtrhl a netrpělivě se nadechl.
"Myslíš, že to nechápu? Že nevím, jaký to je..?" jeho ruce byly dál přikované ke zdi, zatímco jsem koleno vklínil mezi jeho nohy a stehnem ho začal třít. Jestli se mu z holek nepostaví, hodlal jsem mu ukázat, že já tohle svedu hravě. Naklonil jsem se tak blízko, že se můj horký dech odrážel od jeho tváře, vnímal, jak instinktivně naklonil hlavu, čekal jsi polibek? Ale ten nepřišel. Znovu jsem vzdychl, frustrovaně, nadrženě, ale ovládl jsem se a nepřekonal tu kratičkou hranici. I já měl něco na srdci. "Taky jsem se snažil s tím bojovat, celé týdny tě měl plnou hlavu, zatímco ty jsi mě neustále provokoval a přitom vůbec nechápal, co prožívám. Přišel jsi ke mě domů, zazdil jsi mě kvůli rande s nějakou krávou a já jsem žárlil, jenže to jsi absolutně nechápal. Seděl jsi vedle mě, smál ses, pořád ses mě dotýkal, zatímco já se snažil předstírat, že to se mnou nic nedělá. Držel jsem se zpátky, ale to ty sis mi sednul na klín, to tys mě začal líbat, to tys mi dal naději a pak jsi tam ráno nebyl!" cítil jsem, jak tvrdne. Můj chraplavý hlas byl tichý a varovný, bylo těžké se držet zpět a prostě to neudělat rovnou. Ale tak jsem to nechtěl. Vzal jsem jeho ruku a pevně ji stiskl, když jsem ji nasměroval do svého klína, abych mu názorně ukázal, jak moc ho chci já. Že v hlavě mám stejný zmatek jako on, že ho chci stejně zoufale, jako chce on mě. Pustil jsem mu ruce, jednou se opřel za jeho hlavou, tu druhou nechal svěšenou podél těla, takže jsem se ho už vůbec nedotýkal a stejně jako by mezi námi to napětí doslova jiskřilo. "Nespali jsme spolu, chtěl jsem, zatraceně moc jsem chtěl, ale zároveň jsem chtěl, aby to bylo tvoje rozhodnutí. Teď jsem tady, nevymluvíš se na chlast ani nic jinýho, takže tě varuju.." v napjatém tichu se můj nevyrovnaný dech zdál hlasitější a naléhavější. Nelituješ toho? Nechápeš to? Neměl jsem pro něj žádné rady, snad jedinou. Dokud to nezkusíš, žádné odpovědi nedostaneš. Zvedl jsem hlavu a konečky prstů se dotkl jeho tváře, palcem nedočkavě přešel po jeho spodním rtu a zahleděl se mu do těch velkých očí. "Za minutu tě odnesu do postele, strhám z tebe všechno oblečení a vezmu si tě. Jestli chceš utíkat, udělej to hned.."

A bylo to tu znovu, znovu mě to celého pohltilo, všechny ty pocity, to, co mě k němu táhlo, to, díky čemu jsem prostě ho nemohl odstrčit, nemohl ani protestovat, nemohl se ani bránit! To, po čem jsem prahnul od té noci a co jsem tolikrát hledal všude jinde, ale marně. Vážně stačilo tak málo, jen jeho rty na mých, jeho ruce na mém těle, cítit jeho vzrušení tak blízko, cítit jeho tak blízko a tak moc, abych neovládal steny, co se mi draly skrz pootevřená ústa? Steny zoufalé a prosebné, toužebné a chtivé zároveň. Nechtěl jsem mu to dopřát, ten pocit zadostiučinění, ten pocit, že si se mnou může dělat, co chce. Ale přesto jsem neodolal, přesto jsem se mu poddával, sám nechápal, jak moc mu mé tělo vychází vstříc a všechno tam dole zase funguje, jak má. Až příliš dobře funguje, bože, udělal bych se jenom z toho pohledu na něj! Shit. Díval jsem se do jeho očí, chtěl, zoufale moc chtěl překonat tu nesnesitelně krátkou vzdálenost, co sám stanovil. Slyšel jeho slova, co mi vháněla krev na úplně jiná místa a ze kterých mi zároveň naskakovala husí kůže. Možná jsem to nechápal. Ale bylo potřeba to chápat? Bylo potřeba nad tím přemýšlet, když byl tady a já si byl naprosto jistý, že je všechno, co v tu chvíli chci? Nebylo. Nechtěl jsem na to myslet, ne, chtěl jsem jen do okola sténat jeho jméno. Když mi palcem přejel po rtech, nezůstal jsem už nehnutě stát a nehypnotizoval jeho rty. Ne, byl jsem to já, kdo pootočil hlavu do strany, olízl jeho palec, vsál a jemně na špičce zkousnul. Potom jsem se lehce pousmál, když jsem se přiblížil tak, že se naše rty téměř dotýkaly. Řval ve mě ten sobecký rozmazlený spratek. Ten, co nechtěl hrát jen druhou podřadnou roli, ne já chtěl vždycky role hlavní. Proto jsem se lehce pousmál. "Hmm.. škoda, kdybych to věděl, rozhodně bych tě trápil mnohem déle. Detailněji ti vyprávěl o každém rande, víc se na tebe tisknul a rozhodně bych na tom klíně předvedl víc.." Jazykem jsem polaskal jeho spodní ret. Líbilo se mi, co s ním dělám. Líbila se mi a hrozně mě přitahovala tahle jeho stránka. Ta temná, ta dravá, ta, co si brala bez ohledu na ostatní. Ta, co se tak moc lišila od té racionální a lhostejné, kterou ukazoval všem ostatním. Sobecky se mi líbilo, že tyhle pocity v něm vyvolávám já a sobecky ho chtěl jen pro sebe. Věděl jsem, jak moc si zahrávám, ale já rád vždycky překračoval nastavené hranice. Byl jsem to já, kdo prsty zahákl o svou červenou mikinu a stáhl si ji dolů i spolu s tmavým tričkem. Co to znamenalo? Jediné. Rozhodl jsem se, že i když tomu nerozumím, že i když se toho bojím, musím to zjistit. Zjistit proč se chci ztrácet v jeho rtech, pohledech i těle.

Pozvedl jsem obočí, když se ke mě přiblížil, když se usmál a já moc dobře znal tenhle jeho pohled, to egoistické děcko v něm, tu nadřazenost, touhu po pozornosti, to jak byl rozmazlený a sobecký. Kousl jsem se do rtu, zatraceně, moc dobře věděl, jak na mě, měl mě přečteného, věděl, co chci. Protože jsem v něm nechtěl vyvolávat výčitky, o tom to nebylo. I mě koutek úst poskočil výš, fakt jsem tuhle jeho vlastnost nesnášel, ale přitahovala mě jako nic jiného, líbilo se mi, že se tomu nepoddal, líbilo se mi, jak provokuje, jak si za tím jde, jak mi dává bez problémů najevo, co chce, co cítí. Nemusel jsem být ten, kdo tuhle situaci řídí, nemusel ho přemlouvat ani ubezpečovat, kdekdo by řekl, že bude vyděšený nebo nejistý, ale to nebyl jeho případ. Pro něj to byla hra, další výzva, kterou chtěl vyhrát a já si chtěl hrát, hrozně jsem si s ním chtěl pohrát a to sladké vítězství mu ukrást. Olízl si rty, sledoval, jak si sundává mikinu a tričko a neudržel ten nevěřícný úšklebek, on a andílek? Nenechte se vysmát! 
"Dám ti šanci to napravit.." zamumlal jsem, když jsem ho znovu přitlačil na zeď, ne zrovna vybíravě sevřel v dlani jeho vlasy a donutil ho zaklonit hlavu. Znovu ho líbal, nedočkavě a sobecky, protože jsem neměl dost a pochyboval jsem, že někdy budu, ne, když mi odpovídal stejně naléhavě a provokoval a dráždil mě každým zatraceným pohybem. Pustil jsem jeho vlasy, vklouzl rukama pod jeho zadek a vysadil si ho do náruče. Hodlal jsem splnit, čím jsem vyhrožoval, a když mi obtočil nohy kolem pasu, nebylo těžké s ním zamířit rovnou do ložnice. Tentokrát to bylo jinak, tentokrát jsem ho do peřin shodil já a jen se pousmál nad tím, jak se tam div nevystavuje, moc dobře věděl, jak na mě působí, co si může a nemůže dovolit, co chci, aby mi ukázal. Nevydržel jsem to dlouho, koukat mi nestačilo, chtěl jsem to cítit, vnímat, prožít si každou sekundu, kdy jsem se k němu sklonil a znovu ho políbil, nedočkavě pokračoval na krk, kde jsem zanechával tmavé modřiny s otisky zubů, možná ho chtěl potrestat tím, že zítra bude mít kůži plnou cucfleků, aby každá holka v okolí pochopila, že je můj a nehodlám se o něj dělit. 
"Doufám, že za tohle všechno převezmeš zodpovědnost.." zamumlal jsem do jeho ucha, když jsem prsty zahákl knoflík jeho kalhot, které jsem z něj bez váhání sundal. Nezdržoval jsem se tím, že bych si tady hrál na trýznitele nevinných heteráků a prostě rovnou rukou zabloudil pod jeho boxerky. Obmotal jsem mu prsty kolem mužství a začal ho táhle zpracovávat, už jsem na něj nehodlal brát ohledy, vysvětlil mu, co hodlám udělat a to jsem si taky hodlal vzít. Sklonil jsem se, olízl okraj jeho ucha a provokativně vzal mezi zuby jeho lalůček, zatímco pohyby mé ruky se zrychlovaly v neúprosném tempu. Mé oči ho pozorovaly, stále, nespouštěl jsem oči z toho krásného obličeje, protože jsem chtěl vidět všechno, každé nakrčení obočí, každý záklon hlavy, když jsem ho palcem dráždil na špičce a on mi do paže zatínal bolestivě nehty. Slyšet jeho steny, dívat se do té tváře, do očí, které mě celou dobu pozorovaly, které věděly, jak moc mě to vzrušuje, jak z toho šílím a já miloval toho sobeckého hajzla v něm a chtěl víc. 
Mnohem víc.

Nechal jsem se tím pohltit, nechal se hodit na postel a zbavit dalších kousků oblečení. Chtěl jsem po něm přesně tohle všechno a on mi to všechno ochotně dával. Díval jsem se na něj, ztrácel se v těch modrých očí a tom hladovém pohledu ve kterém se odráželo pobavení spolu s potěšením, když si užíval každý nekontrolovaný sten, každé prohnutí, každý pohyb jemu vstříc, když mě jeho pohyby přiváděly téměř k šílenství. Bylo to rozhodně mnohem lepší než všechny ty představy, co jsem o něm měl. Kousnul jsem se do rtu a znovu na něj upřel pohled. Věděl jsem, že se baví, že si užívá tu vládu, že si užívá to všechno, co mu dávám najevo a mé neskutečné trápení. Tak takové to pro tebe bylo? Jen si to představovat a nemoct si to vzít? Stejné sladké a nekonečné mučení? Lehce jsem přivřel oči a prsty vklouzl pod lem jeho mikiny. Pod konečky prstů jsem cítil teplo, přejížděl s nimi výš po jeho hrudi a zase níž až k lemu kalhot. Chtěl jsem víc, chtěl jsem ho taky ochutnat, chtěl rty přejet po všech těch značkách, dopřát mu stejné potěšení jako on mě. Proto jsem projevil navzdory jeho ruce jisté nespokojené zabručení, když jsem zjistil, že zatímco já tady nejsem div v rouše Adamově, on je ještě kompletně oblečený! Proto jsem se drze rozhodl jeho práci přerušit, ačkoliv mě to stálo téměř veškeré ovládání, ale prostě musel jsem ho z té mikiny i trička ho vysvléct. Byly to mé prsty, co se rozběhly po nově obnovené kůži, sám jsem se vyhoupnul do sedu a rty polaskal jeho hruď, jazykem si razil vlhkou cestu níž, přes břicho až jsem se zastavil u dalšího kusu oblečení, co mi viditelně překážel. Proto abych mu dal jasně najevo, jak moc mi překáží, jsem rukou přejel po vyboulenině v jeho rozkroku, začal ji tisknout a třít, až jsem přejel druhou rukou ke knoflíku a pásku a prostě se rozhodl zbavit i tohohle. Stále to pro mě bylo nové a zmatečné, stále jsem byl v rozporu sám se sebou, ale nemohl porušit tělu a hladovému pohledu, co jsem mu věnoval. Tentokrát jsem byl já, kdo mu rukou zabloudil do jeho trenýrek, osvobodil jeho chloubu a sám ji začal zpracovávat. Nejdřív váhavě, ale když jsem k němu zvedl pohled a vytušil, že asi nejednám úplně neschopně, přiblížil jsem se k němu i rty, olízl ho po celé délce a pak ústy pohltil. Pohyboval nahoru a dolů, mé pohyby oproti jeho předchozím byly pomalé a táhlé. Vychutnával jsem si to. Na chvíli jsem se odtáhl a krátce ušklíbl. "Bereš to jako dostatečnou nápravu? Nebo se mám snažit víc?" Provokativně jsem se odtáhl, vzal jeho ruku, přiblížil ji ke rtům a zas a znovu vsál a olízl jeho prsty, pak jeho ruku vzal a nasměřoval ji zpět ke svým boxerkám. Nevěděl jsem, co dělám, ale věděl jsem, co mu tím naznačuju. I když mě to děsilo, má hlava už stejně dávno nefungovala. Znovu jsem zapadl do peřin a sám si sundal i poslední kousek oblečení. Znal mě, věděl, že budu provokovat, že mu to nedám jen tak a že zároveň nejsem moc trpělivý, že nechci čekat, že nechci od něj rozmazlovat ani hýčkat. Ne, chci, aby se jeho prsty obmotaly kolem mého krku, zatímco si vezme to, co chceme oba od chvíle, kdy překročil práh tohohle bytu.

Ten kluk byl jedno velké překvapení. Vážně se mi týden vyhýbal, protože se bál přiznat si, že by to mohlo skončit takhle a teď mi tu předvádí tuhle orgastickou show? Fakt jsem měl věřit, že s tímhle nemá žádné zkušenosti? Už jen to, jak mi přejel po rozkroku ve mě vzbudilo rozechvělé chvění, vzrušení, které mě dohánělo k šílenství a to jsem ještě nevěděl, že s tím samým nevinným výrazem bude pokračovat a následovat něco mnohem horšího. Jako zhypnotizovaný jsem sledoval, jak se mě dlaní dotýká na nejchoulostivějším místě, jak na mě upírá ty veliké oči plné nedočkavosti, jak se naklání, jak jeho jazyk přechází po celé délce. Když mě pohltil do svých úst, zaklonil jsem hlavu a táhle vzdychl. I v mých představách se držel zpátky, přece neexistovala možnost, že by to zvládl s takovým sebevědomím, ale mluvíme tu o Matym, o klukovi, který ze všeho nejvíc nesnášel prohry a já se právě stával jeho další obětí. Miloval jsem to, viděl jsem tu nejistotu, ale neležel tam jako prkno, nečekal na moje jednání, možná měl strach, ale čelil mu právě tou svojí sladkou arogancí. Možná nevěděl, co a jak, ale zkoušel to, objevoval a já v každém jeho pohybu cítil to, jak se mě chce dotýkat, jak mě chce cítit a ochutnat a šílel jsem z toho, z těch hmatatelných důkazů, že v tom nejsem sám až po uši. Vpletl jsem mu prsty do vlasů, ale do ničeho ho netlačil, jen se špatně skrývaným vzrušením sledoval, jak mě v mučivém tempu pohlcuje, olízl si suché rty a měl co dělat, abych se nepřestal ovládat a prostě nepřirazil do jeho horkých úst. Nechtěl jsem ho vyděsit, ale tohle sladké peklo bylo nad moje síly. 
Když se odtáhl, nespokojeným syknutím jsem dal jasně najevo, co si o tom myslím, ale znovu mě předběhl a tentokrát se v jeho puse ocitly moje prsty a já se jen kousnul frustrovaně do rtu, nejspíš mi v něm cukalo a tepalo, protože něco takovýho jsem si nepředstavoval ani ve svých nejzvrhlejších snech.  
"Jsi perfektní.." pronesl jsem dutě, jestli jsem se do teď zvládal tvářit jakž takž nezúčastněně, bylo to pryč, nemohl jsem z něj odtrhnout oči, nemohl, když se moje prsty ztrácely v jeho ústech v pravidelném intervalu, zatímco jeho oči mě dráždivě sledovaly. Chtěl jsem, fakt jsem mu chtěl dopřát ten sladký začátek, udělat to po svém, možná být trochu drsnější, ale připravit ho na to, co přijde, ale sorry, na tohle fakt nemám! 
Poslední kousek jeho oblečení zmizel v nenávratnu, nestyděl se a já taky ne, když jsem si stále ještě klečící u jeho nohou prohlížel jeho nahé tělo, nesnažil jsem se to skrývat, prostě jsem si ho zcela nepokrytě prohlížel. Nevydrželo mi to dlouho, byl moc daleko a já ho potřeboval cítit, potřeboval vnímat to teplo a vůni, vynutit si další polibky. 
"Asi sis z toho porna nakonec přece jen něco vzal.." sklonil jsem se k jeho klínu a ve chvíli, kdy jsem špičkou jazyka podráždil jeho špičku, jsem do něj dvěma prsty pronikl. Nesnažil jsem se o žádnou opatrnost, už se ve mě dávno vypnul ten hodnej mód a v tuhle chvíli jsem přemýšlel jinou částí těla než mozkem, takže zatímco jsem si s ním hrál, schválně jen tak zlehka ho olizoval, prsty jsem ho připravoval, ačkoliv moje trpělivost velmi brzy vypršela. Držel jsem se celou dobu zpátky a proč? Uměl být sobecký, uměl být rozmazlený, tak proč bych nemohl být já? Provokuje mě od doby, co se známe, vyzývá mě každým lascivním pohybem, každým hladovým pohledem, takže ne, i já uměl bejt hajzl a udělat si to podle sebe. Horkými polibky jsem od podbřišku přešel po hrudníku, krku, hraně brady, jen se provokativně vyhnul jeho čekajícím rtům a jen se rty mazlivě otřel o jeho ucho. "Tak se asi nemusím držet zpátky, co?" 
Bez varování jsem ho přetočil na břicho, za boky ho vytáhl nahoru a nasměroval si ho na všechny čtyři. Se spokojeným úšklebkem jsem si prohlížel tuhle novou pozici, zatraceně se mi ten výhled líbil a já jen zalitoval, že kvůli všemu tomu provokování asi nevydržím tolik, abych s ním mohl vyzkoušet všechny své zvrhlé představy hned teď. Nasměroval jsem své mužství k jeho vstupu, levačkou se opřel vedle jeho hlavu a s tím, jak jsem mu rukou kolem jeho krku drsně zaklonil hlavu, jsem do něj bez zaváhání pronikl. Vydechl jsem mu slastně do ucha, bylo to lepší, lepší než cokoliv, co jsem zažil. Jeho horké tělo, které se kolem mě svíralo tak těsně, čelem jsem se dotkl jeho ramene a vydechl do jeho kůže, než jsem z něj téměř vystoupil a znovu přirazil. Výčitky? Jako jasně, asi pak někdy, ale teď už jsem dávno nemyslel, teď jsem chtěl jenom sobecky ukojit ten nekonečný chtíč a byl ochotný nebrat na něj ohledy, když si za to ve finále mohl stejně sám! Pustil jsem ho, narovnal se, tvrdě sevřel jeho boky a znovu přirazil, hladově, drsně, netuším, jak si svoje poprvé představoval, ale já nebyl víla z pohádky. Nedržel jsem steny, které se draly z mých úst, snažil se tak ventiloval všechny ty pocity, frustraci, která konečně brala za své s tím, jak jsem bez zábran pronikal do jeho těla v šíleném, zběsilém tempu. Prsty mu zatínal do hladké kůže, svíral ho možná až moc pevně, ale tak jsem to měl rád, syrové, tvrdé, organické, bez zábran a kontroly. Bral jsem si ho rychle a nenasytně, kašlal na cokoliv kolem, prostě jsem si ho chtěl jenom vzít, přivlastnit, označit, udělat svým a konečně umlčet ten křičící hlas ve své hlavě. 
Byl můj. Teď už jsi jenom můj..

Jako jo, co si budeme, provokoval jsem. Provokoval jsem a dělal to schválně. Schválně jsem se kousal do rtu, schválně pohledem přejížděl po jeho těle. Ale když já se nemohl nabažit toho jeho pohledu ve kterém se odráželo všechno to, co jsem tak dlouho všude hledal. Žádný strach, výčitky nebo opatrnost. Ale jen ta touha, touha po mě? Vzrušovalo mě to, tak moc, vidět, jak ztrácí všechny ty zábrany, které nejspíš doteď chtěl mít. A přesto, že jsem si jeho drsné doteky sám vysloužil, nemohl jsem tvrdit, že mě na chvíli lehce nezaskočily. Říkal mi to, říkal mi to, když má opilá mysl neposlouchala. Že jsme oa chtěli být sobecký majetnický hovada, co tomu druhému chtěli ukázat a dát úplně všechno. Zaklonil jsem hlavu, když se jeho prsty obmotaly kolem krku. Prvních pár chvil jsem jen křečovitě svíral prostěradlo, ale pak to přešlo. Přešel ten strach, přešel ten tlak a bolest, kterou jsem si čistě jen ze svých smyšlených představ vsugeroval. A nahradilo ji něco jiného. Prostěradlo jsem svírat nepřestával, ale z úplně jiných důvodů..
"Sakra.." Prudce jsem vydechl, ani mi nedošlo, že jsem doteď zadržoval dech. Prohnul jsem se v zádech a sám přirazil proti němu. Chtěl jsem ho cítit hlouběji, celého, chtěl jsem víc, víc, rychleji, tvrději. Pohltily mě pocity, které jsem neznal, hlad se nijak neutišil, jen na mě řval aby pokračoval, aby nepřestával. Zavíral jsem oči, sténal a přitom se dokonale sladil s jeho tempem, které bylo neúprosné, ale přesně takové, jaké jsem ho chtěl mít. Kolena se mi podlamovala, nezvládal jsem to vstřebávat, zadržovat. Přeci jen, zažil jsem to poprvé, nevěděl jsem, kolik toho ještě zvládnu vydržet. Štvalo mě, že ho nevidím, že mu nemůžu zarýt nehty do zad, do potetovaných baží, líbat ho, kousat, sát, škádlit, dívat se na něj a smát se mu do rtů. Narovnal jsem se a zády se na něj víc natiskl, chtěl jsem ho cítit co nejvíc u sebe, teplo jeho těla, jeho rty, co mě přiváděly k šílenství.
"Theo.." Uniklo mi skrz pootevřené rty, když jsem natáhl ruku za sebe. Nechtěl jsem od něj nic víc, než aby mě zbavil té frustrace, aby mi dal všechno a zároveň nic, nechal mou hlavu prázdnou a přitom plnou.. jeho a jeho pohledu.

Vnímal jsem to, vnímal, jak mi začal vycházet vstříc, jak se jeho tělo vlnilo ve stejném rytmu, v jakém jsem tvrdě přirážel do jeho těla. Třásl se, jeho tělo se chvělo, ale když jsem viděl, jak svírá mezi prsty prostěradlo, jen jsem sykl a znovu přirazil, hlouběji, drsněji, moje mysl byla jako řeka, divoká a neukojitelná, plná jen jeho. Nemohl jsem zavřít oči ani na vteřinu, chtěl vidět každý detail, když zaklonil hlavu, když se narovnal a já ho snad instinktivně objal kolem hrudníku, cítil pod bříšky prstů jeho divoce bijící srdce. Bylo to šílené, jak mi to nestačilo, jak jsem chtěl víc, víc doteků, víc polibků, víc jeho stenů, lapajícího dechu. 
Moje jméno z jeho úst, tiché, a přesto to bylo jako by na mě křičel, jako by mi dával najevo, že se mu to líbí, že cítí to samé, co jsem cítil já. Rukou mi zajel do vlasů a já ho pustil ze svého sevření, ale jen proto, abych z něj vystoupil a znovu ho obrátil na záda. Potřeboval jsem ho políbit, potřeboval ho mít blízko u sebe, chtěl jsem vidět ten jeho krásný obličej ve chvíli, až dojde k vrcholu. Protože já věděl, že sám jsem fakt na hraně. 
Líbal jsem ho, nedočkavě, hladově, přes se s jeho jazykem, kousal ho do rtu, tahal za něj a přemýšlel, jestli někdy vůbec budu mít dost. Znovu jsem si ho bral, nejdřív mučivě pomalu, táhle, užíval jsem si to, jak mě jeho oči prosí o víc, jak jeho ruce kloužou po mých zádech, jak mi těmi pootevřenými ústy naznačuje, ať to neprotahuju, ať už to konečně dodělám. A já se opřel za jeho hlavou, vdechl vůni jeho vlasů a znovu začal přirážet v rychlém tempu, protože všechny moje myšlenky se rozplývaly a zůstávala jen touha, jen už konečně dojít k sladkému vrcholu. Rukou jsem zajel mezi jeho nohy, obmotal prsty kolem jeho chlouby a začal ho zpracovávat ve stejném tempu, jako jsem do něj pronikal, jako mi on boky vycházel vstříc. Zavzdychal mu táhle do ucha a konečně se udělal, konečně se zbavil napětí, kterým mě držel v řetězech takovou dobu. Celé mé tělo se napjalo, cítil jsem třes, cítil konečně tu zasranou satisfakci, když jsem se snažil popadnou dech a přitom nespustil oči z jeho tváře, z těch očí, které byly lesklé a přivřené a nepřestávaly mě sledovat. 
Zvedl jsem ruku, hřbet potřísněný bílou tekutinou hravě olízl a sklonil se k němu, palcem vzal mezi prsty jeho bradu a zvedl mu hlavu, abych si mohl ukradnout ještě jeden hladový, nedočkavý polibek. Věděl jsem, že tohle nestačí, že je to zasraně málo, že si ho vezmu ještě desetkrát, stokrát a stejně se nenabažím toho pohledu, kdy ležel v bílých peřinách, nevinný jako anděl, ale já už dávno věděl své. Pousmál jsem se a svalil se vedle něj. 
"Mmm zdálo se mi, že tam dole ti funguje všechno v pořádku.." pronesl jsem nevinně, ale můj pohled byl drzý, drzý a provokativní zároveň, když jsem se na něj díval a jen se škodolibě usmíval. Možná jsem byl tak trochu sráč, ale byl jsem na to hrdý. On, v takové situaci, s takovým chtíčem a hladovou touhou. Kvůli mě. Možná jsem byl arogantní hovado, ale prostě jsem byl rád. Prostě jsem chtěl víc tohohle sobeckého, rozmazleného spratka. Protože jsem mu totálně propadal a ten zmetek to moc dobře věděl!

Pohled jsem z něj na chvíli přetočil na bílý strop a založil ruce za hlavou. Stále jsem se sám snažil popadnout dech a užívat si ten moment, kdy má hlava byla naprosto prázdná, tělo vláčné, bolavé. A když jsem si v hlavě přehrával poslední momenty, cítil jsem to pnutí tam dole znovu téměř okamžitě. A sám si kladl stejnou otázku, budu mít někdy dost? Dost, když jsem teď teprve objevil, že se mé zvrhlé představy můžou stát realitou a nikdo mi u toho nebude říkat medvídku? Kousnul jsem se do rtu a snažil se zastavit vzrušení, co se mi zase hrnulo z hlavy na jiná místa, když jsem na něj přetočil pohled a sledoval, jak se mi nestydatě válí v posteli. On. V mé posteli! Pořád to bylo bylo těžko uvěřitelné, pořád jsem s tím nebyl smířený. Ne s těmi pocity, co ve mě vyvolával. Pocity, které jsem při tom cítil. Co to znamenalo? Co to znamenalo pro nás? Přiznám se, že jsem byl snad ještě vyděšenější než předtím, protože namísto toho, abych ukojil svou touhu jsem ji snad ještě zdvojnásobil. Byl jsem vyděšený, zmatený a nechtěl to řešit. Ne, odmítal jsem to zkoumat nějak hlouběji a užíval si ten moment teď a tady. Protože na víc se má mysl nezmohla. Na tváři se mi usídlil úsměv, když jsem vzal polštář a mrsknul ho po něm, když s tím samolibým úšklebkem prohlásil něco o mé funkčnosti. Hajzl. Nakonec jsem si ten polštář ale ukořistil zpátky, přetočil se na břicho, objal ho rukama a podložil si s ním hlavu, když jsem do něj znovu upřel pohled. Sjížděl očima po potetovaných pažích, přišlo mi, jak málo jsem stačil jeho tělo prozkoumat!
"Hm, fakt jsem si byl jistej, že na to heslo nepřijdeš. To byla podpásovka, mohl jsem tam mít co já vím, třeba porno se zvířatama" Zabručel jsem do polštáře, nebyl bych to já, kdo by zkazil romantiku a radši než ptát se ho, jestli to cítí stejně, jestli to cítil stejně a radši jsem řešil věci, co nedávaly smysl. "Věděl jsi to vždycky, to, že se ti líbí kluci? Nebo máš rád i holky? Nebo.. nebo ten sex s Wonder woman ti tak zkazil iluze?" Krátce jsem se ušklíbl, ale nějak jsem, nějak jsem to chtěl vědět, vědět o něm víc, protože jsem toho věděl zoufale málo. Nikdy mě nezajímali příběhy a životy ostatních, ale u něj, u něj jsem chtěl vědět všechno, včetně detailního zkoumání jeho těla. Sakra, Maty, ovládej se. Kousal jsem se do rtu, které už dávno byly pokousané, přejel si po nich jazykem, lehce se usmíval a přitom se na něj zase díval jinak, ne, nedokázal jsem to ovládat a nevěděl proč.

Ve tváři mi přistál polštář, ale než jsem ho stačil vzít a šupnout si ho pod hlavu, zase si ho uzmul zpět a otočil se na břicho, takže jsem měl perfektní výhled na jeho pozadí. Nesnažil jsem se tvářit, že přesně tam nekoukám, stydlivost mi nikdy moc neříkala a už jsem toho viděl mnohem víc, navíc známe Matyho, on a jeho pozornost, spíš jsem čekal, že mi ještě něco předvede. Vnímal jsem, že i on si prohlíží mě a jen to vyvolávalo na mé tváři úšklebek. V té jeho tváři se dalo tak jednoduše číst, neodolal jsem, zvedl ruku s tetováním, které si tak zvědavě prohlížel a bříšky prstů se sotva patrně dotkl jeho tváře. Protože i já si to chtěl užít, co užít, já dokonce cítil nutkání to udělat, byl tak blízko a já věděl, že tentokrát se ho dotknout můžu, tak jsem to prostě musel udělat. 
Ušklíbl jsem se a cvrnknul ho hravě do čela. "Kdo si dá tak triviální heslo, zaslouží si, aby ostatní věděli, jaký má úchylky." ušklíbl jsem se znovu, ale pak si jen jazykem přešel po suchých rtech. "Smířil bych se s tím, polohy ala zvířátka by ti určitě taky šly.." rádoby zamyšleně jsem pokrčil rameny, bavilo mě, jak se na mě dívá a musel jsem prostě pokračovat. "Ale jestli si příště budeš pouštět něco takovýho, chci být u toho.." 
Vyhoupl jsem se do sedu a zasadil si boxerky. Možná jsem nebyl žádná stydlivka, ale zase nějaké slušné vychování jsem měl, abych se tu nevystavoval jak v muzeu. Chvíli jsem zaváhal, pohlédl na dveře a zapřemýšlel, jestli není nejvyšší čas odejít, ale pak jsem si jen povzdechl a podíval se na něj. "Mmm asi jsem to věděl vždycky. Wonder woman a těch pár po ní byly jen výkřiky do tmy, než jsem si to konečně přiznal." odvětil jsem klidně, nedělalo mi problém o tom mluvit. Proč, nestyděl jsem se za to, co jsem cítil. "A ty? Zkazil jsem ti iluze?" hravě jsem se pousmál, ale víc to nevydržel, když to znovu udělal a já se zase vrátil do postele a palcem mu přešel po rtech, než jsem posledními dvěma články zajel dovnitř jeho úst. 
"Přestaň mě s tím pořád provokovat nebo se vážně přestanu ovládat." měl jsem samozřejmě na mysli to kousání se do rtu, nedalo mi to a já něžnými polibky lehce ošetřil místo, kde už byla malá, viditelná ranka. Měl jsem se ovládat, ale nešlo mi to, nemohl jsem být nad věcí, jak jsem si přál a docela mě to rozčilovalo. Pohlédl jsem mu do očí, možná jsem měl pokládat otázky, které se mi valily v hlavě jedna za druhou, ale z nějakého důvodu jsem nechtěl. Nechtěl znát pravdu. Ne, když byl tak blízko a já věděl, jak dokonalé to s ním bylo. Možná jsem byl srab, ale ještě jsem nebyl připravený čelit realitě.

"Myslím, že horší iluze než přirození nadlidské velikosti být nemohli, takže tohle beru jako zpříjemnění" Krátce jsem se ušklíbl a ignoroval jeho narážku na moje blbé heslo. Podle mě bylo perfektní! Sledoval jsem, jak se obléká a pocítil lehké zklamání z toho, že nejspíš odejde. Sakra, byl jsem naprosto stejnej jako ty zoufalky, co obvykle končily v mojí posteli, s psíma očima prosící o víc, zatímco já se balil. Ale nemohl jsem si pomoct. Nakonec se ale otočil a zase vrátil zpátky. Cítil jsem znovu jeho vůni, jeho rty na svých, jak je jemně opečovává, ale nebyl bych to já, kdybych lehce nepootevřel ústa, chtěl jsem víc, chtěl jsem zoufale moc víc, ale ne, on se zase odtáhl. Opětoval jsem mu pohled, zatímco já se v tom jeho vyznat neuměl, v tom mém bylo všechno. A vzrušení, věřte mi, tam bylo hned jako první. Nemohli jste se mi ale divit! Bylo to jako poprvé okusit čokoládu, prostě chcete zas a zas dokud jí prostě nesežere celou! A vyčítat si to můžu později. Věděl jsem, že mi toho může ještě ukázat mnohem víc a nejspíš bylo moc zhýralé to chtít vyzkoušet naprosto všude, ale to nešlo. Snad proto jsem si znovu přejel jazykem po poraněném rtu, naklonil hlavu na stranu a nevinně se pousmál.
"S čím mám přestat? S tímhle?" Byl jsem to já, kdo si znovu zkousnul ret a pak, aniž by to čekal, ho strhnul zpátky do bílých peřin. Já se oblékat nehodlal, přece jsme ještě neskončili! Navíc mi něco dlužil, zatímco celý náš sex jsem byl já nahý, on byl téměř oblečený a já nemohl zjišťovat, kam až sahají jeho rozsáhlé tetování, jak vypadá bez trička, byl jsem hladový po tom to všechno zjistit a frustrovalo mě, že mi to neustále upírá. Snad proto jsem se sklonil a jemnými polibky pokračoval od lemu tmavých boxerek, přes vyrýsované břicho, výš.. Píp. Vibrující a zvonící se telefon vedle jsem naprosto ignoroval. Razil jsem si cestu výš, pokračoval na hruď, chtěl zapojit i jazyk. Píp. Píp. Píp. Pokračoval bych ještě dál, ale to neúprosné vibrování nabíralo na intenzitě a kazilo mi veškerý požitek. Nasupeně jsem přestal, rozhodně z něj ale nijak neslézal a natáhl se pro mobil. Když jsem pak zjistil kolik je hodin a kdo mi píše, jen jsem protočil očima a vyzvánění i vibrace jasně ztlumil. Martin byl teda ale kazišuk! Jako jo, slíbil jsem mu, že na tu přednášku co za půl hodiny začínala dorazím a nenechám ho tam samotnýho, protože to bylo na prostřelení hlavy tak akorát, ale hele, měl jsem na práci mnohem lepší práci než poslouchat nějakýho páprdu. Proto jsem se rozhodl jeho vypjaté urgování ignorovat a znovu se ponořit prozkoumat černovláska, který pro jednou zůstal pode mnou a nechal mi ruce volné, které se rozhodli vydat kamkoliv chtěly.

Asi bych se měl urazit, že sex se mnou bere jako zpříjemnění po zhlédnutí porna s maxi penisem, ale asi bych mu odkýval i darování ledviny, protože než jsem mohl rádoby dospěle odpovědět, že dehonestace mojí velikosti mě možná trochu uráží, ležel jsem zády v peřinách a jen překvapeně mrkal. Seděl mi na klíně, studem tedy rozhodně netrpěl, když se sklonil a polibky zasypal mé břicho a hrudník. Cítil jsem, jak tvrdnu, moje ruce snad automaticky přistály na jeho zadku, tentokrát bez zbytečného hraní, že přesně tohle nechci, jsem si ho do klína přitlačil ještě víc a tentokrát jsem to byl já, kdo se kousl do rtu, protože jsem si ho možná vzal, ale to neznamenalo, že jsem ukonejšil svůj hlad, jak bych taky mohl, když mě už zase provokoval jako by se nechumelilo? Znovu jsem podezřívavě sledoval toho kluka, který mi nevinně tvrdil, že to šukání před chvilkou bylo jeho poprvé a potom se mi tu kroutí na klíně jako roky protřelá striptérka. Jako ne, nestěžoval jsem si. Nechal ho, nechal ho, ať se mě dotýká, ať si bere co chce, protože jsem věděl, že za chvíli se vypne nějaká kontrolka sebeovládání a já mu předvedu, že i s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo, už jsem ho ve svých představách ošukal ve spršel a kuchyni, ale rozhodně jsem si to první číslo hodlal nechat pěkně tady v posteli, možná rovnou nahoře s tím zatraceně sexy výhledem? 
Jenže jsem v minulém životě provedl něco moc zlého, a když jsem ho měl tak blízko, když jsem v dlaních sevřel to perfektní pozadí a cítil žádostivé pnutí v těsných boxerkách, ozvalo se pípnutí. Cuklo mi obočí, dejavu? Nene, naposledy, když pípal mobil, mi v té posteli usnul! Plánoval jsem ignorovat zvonění i kdyby někomu umírala babička, ale když mobil odložil a já znovu za svou hlavou uslyšel vibrování, nasraně jsem sykl, vyhoupl se do sedu ještě stále s ním na klíně a mobil mu sebral. Viděl jsem ten jeho pochybovačný pohled, ale stačilo display otočit proti světlu, kde byly jasně vidět otisky jeho prstů a mobil se odblokoval. Znovu jsem na něj hodil výraz ala vážně je tvoje heslo 1234? Po bližším prozkoumání jsem si ovšem uvědomil, že má přednáška na téma bezpečnost hesel bude muset dát přednost přednášce docela jiné. 
"Neměl bys jít do školy?" sám jsem nevěřil, že jsem něco tak debilního vypustil z pusy, když mi ještě stále nahý ještě stále seděl na klíně, ale zjevně se ve mě probouzela má zodpovědnější stránka. Nebo spíš strach, že jestli zamešká přednášku, která byla podle KingMartin nudná jak píča, ale víš přece, že bude ukazovat ty testové otázky?!, bude to znamenat, že se jeho zkouškové prodlouží a pak se taky prodlouží doba mé sexuální frustrace. A já už věděl, že teď budu frustrovaný asi tak dvě minuty po tom, co mi zmizí z dohledu. Povzdechl jsem si a políbil ho do jamky klíční kosti z přesvědčení, že to je bezpečné místo, ale ne, i tady byl až moc sexy! 
"Stejně musím jít, mám ještě přípravy na ten turnaj.." můj hlas zněl přesvědčivě, ale moje ruce byly stále pevně usídlené na jeho zadku a mé rty se mazlivě dotýkaly jeho krku. Tak jsem se ho nemohl nabažit, zblázněte se! Vystoupal jsem výš, krátce mezi zuby stiskl jeho ušní lalůček a zoufale si vzdychl, jako bych se snažil udělat něco vážně nepříjemného. Třeba ho pustit z náruče. 
"Slíbil jsem Martinovi, že se večer přidám k misi.. co kdybys přišel a hrál u mě?" nebo si hrál se mnou..? Pořád ještě jsem se mazlil s jeho kůží, jako bych se s ní nechtěl rozloučit a jo.. nechtěl!

Chtěl jsem mu mobil vytrhnout, ale nakonec jsem jen uraženě založil ruce na prsa. Pak jsem protočil očima, jasně, že jsem měl bejt ve škole. Ale vážně mě bude poučovat? On? Zrovna v téhle situaci? A pak se ještě začal vymlouvat, že stejně musí sám na turnaj. Vydechl jsem, z mého postoje teda byla frustrace a velká nevole jasně patrná!
"Myslím, že budu potřebovat nějakou kompenzaci. Stojí mi a ještě mě nutíš jít s tímhle někam do školy.." Znovu jsem si povzdechl, frustrovaně, když mě někam posílal a přesto se neměl k tomu mě pustit a vzdálit ty svoje provokující rty pěkně daleko od mého těla. Takhle teda rozhodně nikam nepůjdu. Nakonec mi bylo ale jasné, že mě Martin jinak sežere a že jsem mu to přece jenom slíbil. No nejsem já skvělej kámoš když dám vlastní životně důležité potřeby stranou. To, že jsem chtěl víc, byla ale jen polovina pravdy, proč se mi od něj nechtělo. Nechtělo se mi opustit bezpečí téhle postele, kde jsem nemyslel na následky, nemyslel na to, co to pro nás znamená, nemyslel na to, co to z nás dělá. Milence? Kamarády s výhodama? Pár..?
Sklonil jsem se k němu a ukořistil si ještě jeden polibek a že jsem do něj dal hodně ze své frustrace, když jsem ho prodlužoval, tahal za jeho rty, hrál si s jeho jazykem a nakonec ho drze kousnul. To aby věděl o co přichází. Pak jsem z něj beze slova vstal, hledal svoje spodky, nakouknul do skříně, něco z ní vyházel a začal na sebe soukat oblečení. Samozřejmě jsem se mu během toho neopomněl lehce nakrucovat. Nakonec jsem si jen prohrábl vlasy a přetočil k němu pohled zpátky. Díval jsem se na něj trochu déle, prohlížel si ho, přemýšlel, jak sexy vypadá v MÉ posteli a .. Jo. To pozvání, nechtěl jsem udělat nic jiného. I když jsem věděl, že bychom to měli vyřešit, nějak si říct, co ten sex a to všechno pro nás znamená, řešit jsem to nechtěl a nakonec jen kývnul. "Hmm, to by šlo. Určitě se stavím. Tak kolem deváté?" A budeme jen hrát? Nemohl jsem nad tím víc přemýšlet když jsem sebral mobil, odepsal Martinovi, že jsem na cestě, popadl klíče, mrknul se na hodiny, znovu zaúpěl a pak naposled pohled hodil na černovláska. "Tak, tak se uvidíme.." Usmál jsem se a vypálil pryč rychleji než bych musel. S hlavou plnou jeho vůně, jeho rtů, jeho těla a hlavně plnou otázek, které jsem se bál pokládat.
Přesun

Vážně, něco se mnou bylo špatně, že jsem ho po tomhle nechal jen tak odejít! To sis fakt myslel, že seš jedinej, komu stojí?! Nemluvě o tom polibku, ze kterého mi bylo naprosto jasné, že mě za moje rady do života akorát tak trestá, že mi chce akorát ukázat, o co přicházím a ano, vedlo se mu to teda fakt dokonale! Držel jsem se silou vůle, abych nenatáhl ruku a nestáhl si ho zase zpátky do postele, zase zpátky do svého náručí, zase zpátky k hladovým polibkům, nenasytným dotekům a toužebnému sexu. Místo toho jsem se díval, jak se obléká a říkal si, že Tereza má asi fakt pravdu a já jsem asociál, když ho místo dalších orgií ženu do školy! Byl jsem fakt ztracenej případ, co na to říct! 
Nakonec na mě jen mávl, navlékl si poslední kousek oblečení a zmizel. Neodolal jsem, ještě chvíli v té posteli seděl a díval se kolem, prohlížel si komiksy v policích a akční figurky, fotky s jeho kámošema, vlajky fotbalových týmů, dokud jsem si nepovzdechl, zoufalec a ještě stalker, skvělý, a radši se vydal domů. Věděl jsem, že mě čeká spousta práce, ale zároveň mi bylo jasné, že ty myšlenky na něj mě jen tak neopustí.

Promnul jsem si krk, dopil ten obří kelímek kafe, zašklebil se nad tou hořkou chutí, vyhodil ho do koše a ještě aktivně chytil zavírající se dveře bytovky po nějaké těhotné paní. Že bych se cítil zrovna fresh se říct nedalo, ale doufal jsem, že kofein mě nějak udrží naživu, obvykle tohle byla hodina, kdy jsem konečně mohl jít spát. Dneska jsem to ale takhle nechtěl a právě proto jsem byl tady, bral schody nahoru po dvou a ťukal na staré známé dveře. Opřel jsem se o rám a vyčkával, až se objeví hnědovlásek s vykuleným pohledem, protože zřejmě čekal kohokoliv kromě mě. Nepřišlo mi na tom nic moc překvapivého, nejspíš si myslel, že jsem upír nebo tak něco, protože za světla jsem ze svého bytu zásadně nevycházel, asi proto jsem byl tak bledý a ospale na něj mžoural od zárubně dveří, o které jsem se laxně opíral. 
"Překvápko.." zahlásil jsem se sotva patrným úsměvem. Díval jsem se do jeho tváře, jak na mě upíral ty oči, v nichž se zračilo překvapení, ale i radost. A právě pro ten pohled jsem zahnal představy o sladké měkké posteli a z kapsy vytáhnul dva barevné lístky. "Je to na Barbie, sice to asi není na tvém wish listu, ale dneska nic jiného nedávali.." podával jsem mu lístky a čekal na nějakou reakci. 
Upřímně jsem se cítil hrozně, provinile a mrzutě zároveň, protože za poslední týden jsem mu odkýval a pak vzápětí zrušil snad pět akcí od kina po večeři, vážně teď chodil ke mě domů jen kvůli tomu jednomu a já nechtěl, fakt jsem nechtěl, aby nabyl toho dojmu, že je to to jediné, k čemu ho chci. Protože já měl rád jeho přítomnost, miloval jsem usínat s ním v náručí, miloval tu vůni, kterou nechával v mých peřinách, rád jsem mu dělal ty snídaně do postele a jen těžko jsem ho nechával odejít. Byl jsem zvyklý být sám a svůj čas mít perfektně zorganizovaný, ale teď jsem tam potřeboval natěsnat jeho a to nebyl problém, jen jsem nemohl ze dne na den skončit v práci, vykašlat se na sponzory, kluky a školu, i když jsem se přistihl u myšlenek, že za pásem a s ním v náručí by mi bylo stejně nejlíp. Alespoň jsem si dupnul, poslal všechny do hajzlu, a když napsal, že dneska se asi bude doma učit, prostě jsem neodolal, využil situace a zamířil za ním. 
Trochu nervózně jsem si pohrával se cvočky na kalhotech, ale pak jsem si řekl, že jenom marním svůj drahocenný čas a místo toho natáhl ruku, dotkl se jeho tváře a přitáhl ho k sobě, abych ho mohl políbit. Možná jsme spolu spali snad každou druhou noc, ale přes to, jak se vlastně pozdravit u dveří, jsme se zatím pořád ještě nepřenesli. Trápilo mě to a cítil jsem vůči němu výčitky. Viděl jsem jeho oči, jak se na mě dívá, jak se usmívá, ale jeho oči byly zklamané pokaždé, když jsem si povzdechl a on pochopil, že to zase nevyjde. Byl jsem tak unavený a vyčerpaný, nechtěl to řešit, nechtěl o něj přijít, i když jsem ho pro sebe měl vždy jen na pár chvil. A možná právě proto jsem stál tady, protože jsem mu chtěl ukázat, že s ním chci být, že je pro mě víc než jen noční návštěva. 
"Začíná to za dvě hodiny, takže jestli chceš, půjdeme na tu večeři.." dlaň jsem nechal na jeho tváři, palcem přešel po spodním rtu a znovu ho políbil, lehce, sladce, prostě jsem ho jen potřeboval cítit u sebe, znovu si připomenout jeho vůni, snažil se jednat nevinně, jen se s ním přivítat, ale copak to šlo, když mi polibky oplácel a sám z nich dělal něco víc? "Nebo.." druhou rukou jsem drze vnikl pod jeho tričko, hladil ho po zádech, tiskl ho k sobě, protože prostě ne, bylo jedno, kolikrát jsem si ho vzal, ať jsem se snažil odolávat, nemohl jsem se ho nabažit a chtěl prostě víc, mnohem víc.

Když jsem otevřel dveře a pod fousy si frflal, že když už jsem si teda po nějakých třech čtyřech hrách rozhodl konečně aspoň na chvíli tu učebnici matiky otevřít, někdo mě přišel otravovat, no panečku, jaká náhoda! Chtěl jsem dotyčnému poděkovat, teda jasně, vynadat hlavně a když jsem za nimi viděl černovláska jen těžce odolávajícímu spánku, překvapením jsem ze sebe nevydal zase vůbec nic. Nečekal jsem ho tady, ne, když měl teď sezónu narvanou, a rozhodně už jsem ho nečekal po tom, co ne říkal tolikrát, až jsem se prostě přestal ptát. Až jsem přijal ten fakt, že jsem pro něj jen občasné povyražení a přestal doufat v to, že by to mělo být jinak. Přemýšlel jsem nad tím, často, nad tím, jestli to je to, co chci a jestli by to nešlo změnit. Ale pokaždé, co mi přinesl snídani, pokaždé, co se snažil a tahal mě zpátky do zmuchlaných peřin, ze kterých jsem s úsměvem odcházel, nechtěl jsem to měnit i kdyby to znamenalo jen těch pár okamžiků. Po tváři se mi rozlil úsměv, radostný, vážně, měl jsem radost, když mi oznámil, že půjdeme do kina. Pro mě pořád ještě novinka kterou jsem úplně neuměl vzít dostatečně vážně, protože jít na rande s klukem bylo něco, na co jsem si pořád ještě zvykal, ale s ním, šel bych. Šel bych hned. Nakonec jsem ale přeci jen rty roztáhl v úšklebek.
"Vypadáš děsně.." Zkonstatoval jsem jeho vzhled, jako, co si budeme, vypadal zatraceně sexy, když tam tak stál, s tím jeho laxně perfektním stylem, ale bylo mi z jeho tváře naprosto jasné, že proto, aby tady mohl stát, obětoval další spánek. Ale já nebyl sudička, já byl sobec, sobec, co měl radost z toho, že konečně prožijeme něco jiného, že se možná konečně vyhrabeme z toho začarovaného kruhu, z těch otázek o tom, co jsme a nejsme, protože jsem toho začínal mít dost. Měl jsem pocit, že do jeho života nepatřím, že není schopný si na mě udělat čas, tak to možná za to nestojí ani mě. Ale teď.. Teď jsem měl pocit, že bych pro něj možná mohl znamenat něco víc.
Možná jsem se měl bránit, ale nemohl jsem, když si mě přitáhl pro další polibek, který jsem mu horlivě oplácel. Copak to šlo? Byl jsem to já, kdo za ním zaklapl dveře, když jsem se o ně zády opřel. "Dvě hodiny jsou spoustu času.." Zavrněl jsem mu do ucha, vážně Maty, vážně, to bylo velmi dospělé! Ale co jsem byl s ním, choval jsem se jako puberťák, co snad poprvé sáhnul holce na kozy a konečně se pohroužil do sexuálních praktik. A nemohl přestat. Jo, přesně tak jsem se cítil, když jsem zas a znovu chtěl objevovat jeho tělo a všechno, co bych s ním mohl dělat. Snad i proto jsem mezi prsty stiskl jeho tričko a drze si ho přitáhl ještě o kus blíž, abych ho znovu políbil. Myslel jsem si, že mě to přestane bavit, tak jako všechno. Že mě to omrzí a ukončím to. Ale s ním se to nestalo. Ne, naopak, mohl bych ho mít v posteli každý den a nevyjít z ní ani za zlatýho bludišťáka. Uvědomoval jsem si, že už to nemůžu nechat být. Že k němu cítím něco víc než jen vášeň a hlad. Že cítím to, co nikdy dřív ne. To, když se mi srdce rozbuší, z jeho vůně se mi motá hlava, z jeho polibků podlamují kolena. Měl bych mu to říct? Ale co kdyby mě odmítl? Ne, to nepřicházelo v úvahu, Matyho nikdo neodmítá. Tak proč mě to tak moc děsilo? To, že těm modrým očím propadám víc než bych chtěl a miluju ten jeho vážný pohled a neumím si vysvětlit proč. Byl jsem to já, kdo se usmál, s nadšením si sám přetáhl tričko přes hlavu, spojil ruce za jeho hlavou, prsty zabořil do tmavých vlasů a nechal jeho ruce zkoumat cokoliv, co si zamanou.
"Barbie je fajn, ale až tě tam ty holky budou svlíkat pohledem a budou na tebe ukazovat jako na velkého THGam, hodím po nich ten kyblík s kolou" Ušklíbl jsem se mu do rtů, než jsem znovu drze potáhl za jeho spodní ret. "Kolik toho za dvě hodiny stihneme? Zvládneš aspoň dvě rychlovky?" Provokativně jsem naklonil hlavu na stranu a probodl ho pohledem. No tak Theo, dej mi všechno!