Vrbenská 336

First topic message reminder :



Prostorné 2+kk v centru města. Dřív skutečně vypadalo jako na obrázku, bílá sedačka už ale není bílá ale spíš šedivá, na pár místech propálená, o úklidu taky moc řeč není, po podlaze se válí různé plechovky a plasty, které jednou za čas uklidí nějaká dámská návštěva, která má pocit, že to přeci bude brzy její hnízdečko. Většinu času jsou všude na podlaze různé oblečení, a tak. Prostě studentský být, kde jediné uklizené jsou studijní knížky na které jsem doteď neměl odvahu sáhnout!

Promnul jsem si spánky, povzdechl si a znovu zvedl ruku ke dveřím. Věděl jsem, že se zlobí, že je naštvaný, od toho večera mi přišlo pár strohých smsek, ale skoro mi neodpovídal a to bylo dost divné zrovna u Matyho, který mě denně spamoval snad bambilionem nesmyslných gifů a odkazů na tiktok. Nebyl jsem blbej, já samozřejmě věděl proč je naštvanej, za těch pár dní, kdy jsem trochu vychladnul, jsem si objektivně dokázal říct, že jsem to přehnal, že jsem zase jednal až moc majetnicky, až moc iracionálně. Měl jsem mu to vysvětlit, věděl jsem, že to by bylo to nejjednodušší řešení, prostě mu říct pravdu, jenže já nemohl. Měl jsem tam nakráčet a jednoduše přiznat, že jsem podvedl snad každého s kým jsem kdy chodil? Že jsem znovu a znovu propadal tomu pohledu, té nevinné tváři, tomu kradmému úšklebku? Jak jsem mu měl vysvětlit tu obsesi, kterou jsem na Nicka měl, tu nevysvětlitelnou závislost, která mě nutila znovu a znovu tomu podlehnout. Udělal jsem to tolikrát, tolikrát to odmítl, zapudil, ukončil a pak mu stál na prahu a snažil se ten jeho vítězoslavný úšklebek umlčet chladnými polibky a drsnými doteky, rozkazoval mu a trestal ho, trestal ho za to, že mě vždycky pustil a když jsem si myslel, že jsem volný, znovu utáhl vodítko. Ne, tohle by Maty nepochopil, ani jsem netušil, jak bych to vysvětlit, to jak moc jsem ho nenáviděl a miloval, protože to nebylo normální a já to moc dobře věděl. Jenže s tebou to bylo jiné. S tebou a tvou nevinností, s tou důvěrou a naivitou, s kterou jsi mi znovu a znovu propadal a s každým pohledem, který mi věřil, jsem i já měl větší a větší pocit, že můžu věřit tobě. Bylo to hloupé a naivní, ale já to miloval, bezmezně miloval každý tvůj úsměv, každou z těch průhledných her, každý pohled, to s jakou nedočkavostí ses mě dotýkal. Znovu jsem si povzdechl a otočil klíčem v zámku. 
Procházel jsem bytem, byl podivně tichý a mě napadlo, že možná spí. Nebral mi telefony, nepřihlásil se na discord už celé hodiny, Kuba ani Erik netušili, kde je. Fakt jsi trucoval tak moc? Věděl jsem, že před problémy utíká, ale to jsem nechtěl, nechtěl, aby ode mě utíkal, a proto jsem byl tady. Protože jsem se choval jako žárlivej debil a hodlal se mu prostě a jednoduše omluvit.
Hodlal, fakt jsem chtěl, dokud jsem nevešel do ložnic a nezastavil se ve dveřích, nedíval se na ten výjev, noční můru, nejniternější strach, který se stával realitou.   
"No.. to bylo rychlé." díval jsem se do jeho tváře, díval se do těch nechápavých očí, zatraceně Nicku, nenáviděl jsem tě, tolik jsem tě nenáviděl za to, že jsi vždycky, vždycky měl pravdu. V hlavě mi hučelo, všechno kolem mě se točilo a houpalo, když jsem ho tam viděl, když naprosto klidně ležel s cizím klukem na rameni, když se k němu tak důvěrně nakláněl, fakt měl na sobě tvoje oblečení?! Mě to lámalo, trhalo nitro na kusy. Nick, jeho úsměv, jeho slova, jeho varování. Bude to chtít zkusit, bude se nudit, tolik jsem se snažil ta slova potlačit, tolik jsem chtěl ty hlasy, které křičely v mé hlavě vypnout, ale to nešlo, nešlo, nešlo to zastavit a já lapal po dechu, snažil se nadechnout, ale nešlo to, nešlo, otočil jsem se, musel pryč, musel ven, musel daleko, co nejdál od tebe, Maty, co nejdál od pravdy, kterou jsem nechtěl vidět. Měl pravdu, ten zasranej hajzl měl zase pravdu a já to věděl. Věděl a nedokázal s tím bojovat.

Možná jsem chtěl něco namítnout, chtěl říct, že to teda chci řešit, že mi může říct cokoliv, protože tady pro něj budu v dobrém i zlém, podpořím ho ve všem, co ho tíží i to, co mu může připadat jako ta největší blbost. Vždycky to tak bylo, on věci řešit nechtěl, zarytě mlčel a všechnu pozornost vždy nechával mě, ačkoliv byla hromada očí a obdivných pohledů které se upíraly vždy jen jeho směrem. A zatímco on klopil pohled a snažil se jim uniknout, já ho objal kolem ramen a všechny je vesele poslal do háje s tím, že autogramy milerád vyřídím za něj. Nechápal jsem, jak může být tak úspěšný a přitom tak moc nesnášet zářit na výslunní. Ale tak to bylo, on byl tak jiný než já a bylo tisíc věcí, které jsem na něm nechápal, ale stejně tak tisíc věcí, které jsem měl rád. Když jsem si uvědomil, že tahat to z něj by nejspíš způsobilo, že se ještě víc uzavře, sklopil jsem k němu od obrazovky laptopu zrak a pozoroval jeho tvář usídlenou na mém rameni. Krátce jsem se pousmál, když jsem pozoroval ten dětský obličej ve kterém nebylo dětského ale vůbec nic a zároveň si jen tiše povzdechl a zavrtěl hlavou. Vážně, proč jsou v mém životě ti nejdůležitější lidi ti, kteří mi vlastně neřeknou vůbec nic? Chtěl jsem pustit další z dílů našeho filmového maratonu a zavrtat se do peřin, dokud jsem neuslyšel kroky, dokud jsem neuslyšel ten hlas, co mě vytrhl z toho transu, z toho pocitu bezpečí, z té nostalgie která pohlcovala celou místnost. Ten hlas, který jsem si zoufale moc přál slyšet, tu tvář, kterou jsem zoufale toužil vidět.. ale ne takhle. Nelíbilo se mi, co jsem tam viděl. Nelíbil se mi ten vztek a zklamání co se mu mihlo v očích. Ne.. Takhle to ale přece vůbec není!
Prudce jsem ze sebe skopnul počítač, odhodil peřinu a snažil se vymotat z postele, abych zastavil černovláska, protože to takhle nebylo, protože to nechápal a..
"Theo, není to tak, ježiš, no tak.. počkej!" Doběhl jsem k němu a chytil ho za ruku ve chvíli, kdy se otočil a chtěl odejít. Proč si to nikdy nenecháš vysvětlit? "Tohle je Max, je to můj nejlepší přítel už odmalička, žili jsme spolu ve Švédsku, jsme jen kamarádi, dneska přiletěl a.. nic jsme nedělali!" Můj pohled byl prosebný když jsem se díval do toho tvrdého obličeje, do obličeje který jsem nepoznával. Theo byl vždycky nečitelný, vždycky si držel ten netečný výraz.. Ale vždycky v něm bylo něco něžného, něco, co nedokázal vyjádřit slovy, ale já to věděl.. věděl. Ale teď jsem tam neviděl nic než jen naprosté prázdno. A to mě děsilo. Těkal jsem pohledem z tmavovláska v peřinách a tmavovláska mezi dveřmi a nevěděl, nevěděl, jak to vysvětlit. Věřil bych mu to já, kdybych našel někoho v jeho posteli v jeho oblečení? Nejspíš ne, ale nechal, nechal bych si to vysvětlit, ale on.. No tak, Theo, proč mi nevěříš?

Chytil mě za ruku a já se otočil, díval jsem se do jeho tváře a věřil, hrozně jsem mu chtěl věřit, jenže to nešlo. Nešlo. Nemohl jsem to dostat z hlavy, tu sladkou tvář, která mě s nevinným pohledem a ledovým klidem ujišťovala, která mi bez mrknutí oka lhala a znovu a znovu mě zrazovala, přestože jsem jí tak naivně věřil a teď, teď když jsem se díval do té tvé, nemohl, já fakt nemohl věřit tomu, co jsi říkal. Jak jsem měl poznat, jestli mi lžeš? Měl jsem pocit, že tě znám, ale co když jsem se pletl? Co když to byla jen další hra, do které se namotávám? Byl jsem paranoidní, paranoidní a nedůvěřivý, ale měl jsem své důvody, měl jsem ten nekonečný vztah, smyčku lží a bolesti a když jsem teď viděl tvůj výraz, když jsem z tebe cítil cizí vůni, když jsem viděl toho kluka, který nehnul brvou a jen mě pozoroval, nemohl, Maty, nemohl jsem ti věřit, protože jsem nechtěl, aby mi někdo znovu ublížil. 
"Já nevím, Kuba nebo Erik taky běžně spí ve tvém oblečení? Je to stejnej typ kámoše jako Štěpán? No nevím, možná bych si Nicka měl taky nastěhovat do postele, co myslíš?" mluvil jsem dřív, než jsem myslel a nechtěl, nechtěl tohle říkat, jenže se to ve mě všechno probouzelo, znovu ta nejistota, ten strach, ten pocit zoufalství, zase, zase, sakra, kolikrát tohle ještě přijde, kolikrát si budu myslet, že je to pryč a ono to jen ve chvíli, kdy na to nebudu připravený, znovu vyleze ven? Nechtěl jsem, nechtěl, ale tys mě zradil Maty. 
Ledový pohled jsem přetočil na černovláska. Díval jsem se do té tváře, zkoumal ty rysy, nemohl jsem věřit Matyho slovům, protože to bylo až moc náhod najednou. On ve tvojí posteli, ve tvém oblečení.. 
„Max hm.. Takže ty seš jenom jeho kámoš? Proto mu ležíš na rameni, proto máš jeho oblečení..?“ slyšel jsem vlastní hlas, který byl tak tvrdý, tak ironický a chladný. Díval jsem se do těch očí, hledal v nich stopy nejistoty, zaváhání, náznaky lží nebo polopravd. Možná jsem byl žárlivý, možná jsem byl paranoidní, ale ten pohled, jakým ses na Matyho díval,.. ne, tohle nebylo přátelství. Nebylo, protože já ten pohled znal. Já se tak na hnědovláska totiž dívat taky. To proto to bolelo, Maty. Protože tohle byl jen první krůček do záhuby.  Narovnal jsem se, v mé tváři se nepohnul ani sval. "Spíš s ním? Ušetři mě keců a řekni mi pravdu."

Věci se zkomplikovaly až příliš rychle. Nemusel jsem znát detaily, já z kontextu vyčetl, co za situaci se odehrává přímo přede mnou a nebudu lhát, že mi to bylo krajně nepříjemné. Ze všech směrů. Nejen proto, že se mi nelíbilo, jak černovlásek s Matym mluví, nelíbila se mi ani Matyho reakce, cítil jsem z toho ten strach, takhle podle mě vztah vypadat neměl. Neznal jsem moc detailů, ačkoliv jsem hrubě tušil, o co jde z Matyho vyprávění, věděl, že ten kluk je jeho přítel Theo a ačkoliv jsem se rozhodně netvářil souhlasně na ten tón, kterým mluvil s mým nejlepším kámošem, měl jsem dostatek sebereflexe na to, abych dokázal objektivně zhodnotit, že jistá pravda v jeho slovech bude. Necítil jsem se provinile a nemínil se obhajovat za to, co jsem s Matym dělal, protože nic špatného to nebylo, zároveň jsem ale chápal, proč je naštvaný. Ani já bych nevěřil. I mě by tohle vadilo. Jenže tohle nebyla obyčejná reakce, nebylo to naštvání, ne, v Theovo výrazu se zračilo něco jiného. A ten upřený pohled teď upíral na mě.
Neuhnul jsem pohledem ani nijak nedal najevo, že je mi tohle vrcholně nepřítomné. Jak jsem řekl, nestyděl jsem se a nehodlal se omlouvat, ale jeho slova,.. kámoš. Jenom kámoš. Váhal jsem, váhal, protože se ve mě prala moje morální stránka a náklonost k Matymu. Věděl jsem, že to, co se chystám říct, je špatné, věděl, že tím nejspíš jejich vztahu uškodím, že jenom znásobím Theovo obavy, ale při pohledu do jeho očí jsem poznal, že Maty nelhal a my dva si jsme opravdu v něčem podobní. Tys to věděl, že jo? Poznal jsi to, nemělo smysl ti lhát. Nehodlal jsem to dělat ještě horší, protože víc lží a nedůvěry tenhle vztah nepotřeboval. 
"Nic jsme nedělali." potvrdil jsem Matyho předchozí slova s jistou neochvějnou lhostejností v hlase, ale pohledem jsem necuknul, díval se zarytě do těch černých očí, které mi nedůvěřovaly. "Ale jenom jeho kámoš nejsem. Nemám v úmyslu mu ničit vztah, ale miluju ho už roky. Přijel jsem, protože se cítil sám, protože tys tady nebyl. Nemám žádné postranní úmysly." ani když šlo o tak vážnou situaci, ani když se na mě Maty díval, jsem nezaváhal, nemluvil víc, než bylo třeba, nelhal a nevymlouval se. Nestyděl jsem se za to a neviděl v tom problém, nešlo mi o sobecké uspokojení, já prostě jenom nechtěl, aby se znovu tvářil tak nešťastně. Ačkoliv i někomu s mým sociálním cítěním docházelo, že tohle dobře dopadnout nemůže. Nehodlal jsem jejich vztah ničit, nechtěl tuhle situaci využít, abych se dostal k Matymu o tohle nešlo a já jen doufal, že Maty to pochopí a konečně nakonec možná i Theo. Protože přátelství s ním pro mě bylo na prvním místě, mnohem výš než cokoliv, co by mi mohlo dát sobecké uspokojení, kterého by Maty nakonec litoval a nenáviděl mě za to, že jsem zničil to, na čem mu záleželo. A já věděl, že na Theovi mu záleží, že Thea miluje. Protože já znal Matyho dobře, až příliš dobře. Jenže zároveň jsem nebyl ochotný se přátelství s ním vzdát. Takže pokud to má fungovat, pokud nějak můžeme vycházet my tři v budoucnu, nehodlal jsem hledat okliky a výmluvy. Nehodlal jsem lhát, neuměl jsem to a pokud chtěl Maty s Theem vybudovat vztah, který bude šťastný a bude mít budoucnost, museli ho postavit na pravdě, i když byla tvrdá a já věděl, že bude mít ničivé následky. Ale zároveň jsem věřil, že jiná cesta neexistuje. Ne, pokud někoho vážně miluješ.

Sledoval jsem tu chladnou odtažitou tvář. Ten zlostný pohled, všechnu tu nedůvěru, co se mu odrážela v obličeji a já to nechápal. Nechápal, všechna jeho slova mě bolela. Bolelo to víš, Theo? Bolelo každé jeho slova, zmíňka o Nickovi, všechno, co dělal, celý ten postoj mě zraňoval víc než bych byl ochotný si přiznat. Nechápal jsem to, mohli jsme si to vysvětlit, mohl jsem mu říct, jak to je, to, že to takhle máme s Maxem odmalička, ale nikdy, nikdy bych nepomyslel na to, abych ho s ním podvedl, abych mu nějak ublížil. Nedošlo mi to, mělo mi to dojít, ale nedošlo, že by to mohlo být špatné. Všechno pro mě bylo tak rychlé a nové a já nevěděl, že tohle vzbudí takovou vlnu nevole, takovou nechuť a takovou žárlivost, která černovláskovo naprosto nekompromisně sršela z každého vyřčeného slova. Bál jsem se? Nebál jsem se jeho. Bál jsem se jen toho, kam tohle celé vede. Kam vede náš vztah bez důvěry? Budeš tyhle scény dělat pokaždé, co se na někoho jen podívám?
Chtěl jsem otevřít pusu, chtěl na něj i já sám vyjet a zařvat mu do obličeje, že mě nebaví všechny tyhle jeho tajemství, že mám po krk toho jeho věčného mlčení. Nestál jsem o jeho omluvy, stál jsem o to, aby se mnou jednal narovinu. A to on nedělal a já nechápal, nevěděl proč. Mohl jsem tě podezírat stejně, mohl jsem na tebe vykřičet, že ty sám podvádíš všechny své přítele kvůli Nickovi a najednou mám věřit, že se kvůli mě změníš? Mohl jsemm u říct všechny své myšlenky, co mě sužovaly poslední týden. I když bych neměl, i když tady byl můj nejlepší přítel a poslední, co bych chtěl dělat ve chvíli, kdy sem přijede až z posraný země nezemě, je se před ním hádat a řešit svoje dilema ve vztahu. Ale nemohl jsem, chtěl jsem mu to říct, chtěl jsem, otevřel pusu.. "Theo, nic se neděje, já.." Někdo mě předběhl. Předběhl, když jsem prudce otočil svůj obličej k menšímu tmavovláskovi, který právě bez žádné větší náhody sděloval, že mě miluje. Mě. Roky. Miluje. Sledoval jsem ho šokovaným výrazem, v mysli si znovu dokola přehrával jeho slova až do doby než začala dávat smysl. Až do doby než jsem slyšel Theovo kroky, co se prostě vzdálily a rázovaly si to ven z bytu.
"Theo, počkej, to.." Chtěl jsem za ním jít, vyběhnout, dohnat ho, chtěl jsem mu to vysvětlit, ale namísto toho jsem zůstal stát v místnosti a svěsil ruku, kterou jsem ho před chvílí držel. Namísto toho jsem svůj pohled znovu přetočil na tmavovláska, neřekl jsem nic, když jsem si sednul na postel, předklonil se a složil hlavu do dlaní.
"Roky, Maxi? Roky?" Můj tón nebyl nijak úsečný ani tvrdý, jen odevzdaný. Odevzdaný, když jsem k němu vzhlédl, sledoval tu důvěrně známou tvář, byla stejná a přesto teď tolik jiná. "Proč si mi to nikdy neřekl? Já ti tady vyprávím nesmysly o Theovi a ty.. měl jsi. Sakra, vím, že ti ty sociální věci nejdou, ale nenepadlo tě, že tohle bych dost možná měl vědět?" Nechtěl jsem se s ním hádat, nechtěl řešit Thea, toho budu muset řešit později. Teď jsem potřeboval znát pravdu. Konečně aspoň od jednoho člověka. I když jsem nevěděl, co získám tím, když ji budu znát. Kdyby mi to řekl dřív, změnilo by se něco? Tehdy jsem na kluky nebyl, nebo nevěděl, že jsem. Já, nevím. Nevím, bylo toho moc, bylo toho na mě moc a já nevěděl, co dělat, co říkat, nevěděl nic. Všechno se mi hroutilo pod rukama a můj jediný stálý bod v mém životě taky. Jeho tvář byla stejná, dokonale ledově klidná, když mě sledoval modrýma očima. Nebylo v ní nic zvláštního, ale přesto.
"Jsi můj nejlepší přítel Maxi a vždycky budeš.. ale já teď nemůžu, já.." Nenacházel jsem slova, nechtěl jsem mu ublížit, nechtěl tohle řešit, nemohl mu dát to, co chtěl, protože mé srdce, ať chtělo nebo ne, patřilo někomu jinému. Někomu, u koho jsem ani nevěděl, jestli ho pořád ještě bude chtít. Fuck, od kdy se tohle dělo Matymu Antlovi? Tomu lamači dívčích srdcí? A že ženský jsou komplikovaný, to určitě.

Sledoval jsem, jak tmavovlásek odchází, nevyvolalo to na mé tváři žádnou změnu, prostě jsem takový nebyl, nelitoval jsem toho, co jsem udělal, i když mě samozřejmě trápilo, že to Matymu ublížilo. Jenže já měl vždycky ten kodex cti nějak jinej než ostatní lidi a prostě neuměl lhát, když šlo o věci či lidi, na kterých mi záleželo. Pro mě to problém nebyl. Nesnažil jsem se Thea ohrožovat, vlastně paradoxně naopak jsem mu řekl pravdu právě proto, aby v budoucnu nevznikla žádná nedorozumění. To, jestli to Maty věděl nebo ne bylo bezpředmětné, na našem vztahu to nic nezmění, to by měl věděl. 
Sledoval jsem, jak si sedá na postel, jak v tom zoufalém gestu sklání hlavu do dlaní a přemýšlel, přemýšlel, jestli jsem to neměl říct jinak, jestli jsem vážně neměl spíš mlčet nebo tvrdit, že jsme kamarádi, ale znal mě až moc dobře na to, aby věděl, že to prostě neumím. Tón jeho hlasu nebyl naštvaný, poznal jsem z něj, že ví, že jsem mu nechtěl ublížit, i když mi docházelo, že i tak jsem to nejspíš udělal. 
"Nikdy předtím jsi neřekl, že jsi na kluky a když se ukázalo, že jo, chodil jsi s Theem. Nemělo smysl ti to říkat." můj hlas byl klidný, skoro by se mohlo zdát bez emocí, ale to nebyla pravda. Jakmile se to týkalo jeho, cítil jsem až přehnané množství pocitů, které mě mátly, bolely i rozradostňovaly, ale tak jsem si lásku představoval. Nejistou, někdy trochu s problémy, ale vždy s tím příslibem, že to za to stojí. Pohnul jsem se, udělal k němu těch pár kroků a odevzdaně si klekl před něj, moje ruce se naprosto suverénně položily na jeho kolena, když jsem se díval do jeho tváře. Věděl to, věděl, ale pro mě se nic nezměnilo. Neznamenalo to, že si teď můžu víc dovolovat, neznamenalo to, že by mi spadl ze srdce balvan. Takhle to u mě nefungovalo. Neřekl jsem to proto, abych ho získal, řekl jsem to proto, abych o něj nepřišel. 
"Maty, já vím, že miluješ Thea. To je v pořádku. Nepřijel jsem tě přesvědčovat o tom, ať miluješ mě. Jen jsem myslel, že mě potřebuješ.." díval jsem se na něj naprosto upřímně, když nic jiného, věděl, že já vždycky řeknu pravdu, vždycky tím svým neohrabaným způsobem řeknu, co si myslím, i kdyby to bylo trapné, i kdyby to bolelo. A to jsem nehodlal měnit jen proto, že teď ví, co k němu doopravdy cítím. "Neřekl jsem ti to, protože jsi hlavně můj přítel. To je pro mě mnohem důležitější. S tím, co cítím, moc neudělám. Ale mezi námi se nic nezmění." 

Slyšel jsem Maxova slova ačkoliv se mi nechtělo otevírat oči, nechtělo se mi tohle celé řešit, otevírat, rozebírat. Nemluvil jsem o tom, že mě Max miluje, ať už to znělo sebešíleněji, nebylo to to, co mě donutilo se tak bolestně nadechnout, nebylo to to, co bych nechtěl řešit. Byla to jen lítost z toho, že možná, možná kdybych Thea nepoznal, mohl jsem, mohl jsem být šťastný někde jinde. Protože ač jsem černovláska, co odešel, miloval tak moc, až mě to děsilo a bolelo zároveň, nebyl jsem si jistý, jestli by takhle vztah měl fungovat. Jestli může fungovat bez důvěry, bez komunikace, se všemi těmi tajemstvími. Doufal jsem, že by mohl. Ale pokaždé jsme to zkusili a znovu se to zbortilo jako domeček z karet. A já z toho byl zoufalý. Možná, že kdyby mi to Max tehdy, před tím vším řekl, přišel bych na svou orientaci dřív.. ale dost možná taky ne. Protože všechny tyhle pocity ve mě vzbuzovaly jen ty netečné chladné oči, které sice byly podobným těm, co se na mě teď zespoda upřeně dívaly, ale přesto v těhle bylo něco jiného. Tyhle jsem znal. Znal jsem je tak dlouho, a tak věrně, že mě neděsily.
"Tvoje sociální cítění je stále na úrovni polena.." Pronesl jsem a složil ruce do klína zatímco jsem si prohlížel jeho klidnou tvář. Znovu jsem si povzdechl. "Ale jsem rád, že to vím.." Na chvíli jsem se odmlčel, když jsem zkoumal jeho tvář, tu, ve které se nic nezměnilo. Uvědomil jsem si, že jeho slova o tom, že mě miluje s mými city neudělalo nic. Nic než jen to, že mě utvrdila, že ho skutečně potřebuju.
"Potřebuju tě.. Ale taky potřebuju hlavně pravdu, Maxi" Hleděl jsem mu do světlých očí a lehce se pousmál. "Jsi můj přítel, i když ti nemůžu nabídnout nic víc. Nechtěl si mi tím ublížit, myslel sis, že to není důležité. Ale přitom jsi přede mnou měl tajemství. A těch už mám po krk. Takže se mě nesnaž chránit, nesnaž se zase v té své logicky chladné mysli kalkulovat s lidskými pocity a myslet si, že na těch tvých nezáleží. Protože mě na nich záleží. Takže jo, mezi námi se nic nezmění. Ale měl jsi mi to říct.." Zvedl jsem ruku a lehce mu prsty přejel po tváři, abych ji potom stáhnul a plácnul sebou do peřin.
"Omlouvám se za tenhle.. výstup. Budu si s ním o tom muset promluvit, ale teď ne" Zavrtěl jsem hlavou když jsem se natáhl po ovladači na playko a jeden po něm rovnou hodil. "Na sněhu tě sice nikdy nevyklepnu, vlastně téměř nikdy v ničem vzhledem k tvé nechutné soutěživosti, ale buď tak laskav, vyber si něco hrozně noobskýho a dej mi aspoň šanci.." Zavrtěl jsem hlavou zatímco jsem v další bojové hře 1v1 vybíral nějakýho nabušenýho OP avatara. A nechtěl nic řešit. Nic víc než jen večer se svým nejlepším kámošem, kterej je sice divnej, ale já ho měl rád přesně takhle!

Sledoval jsem jeho tvář, na televizi naskakovala čísla, už to bylo snad šedesát nula, ale místo toho, aby byl naštvaný, aby se hádal a křičel a strkal do mě a bral mi ovladač a všechno to, co obvykle při hraní dělal, prostě tam jen odevzdaně seděl a nechával se znovu a znovu porážet a já nevěděl, co mám udělat. Byl jsem to já, prostě jsem na jeho proslov jen kývnul hlavou, nebylo to tak, že bych jeho slova ignoroval, prostě jsem jen neměl už co víc k tomu dodat, jenže pohled na něj se mi nelíbil. Tohle nebyl Maty. Znal jsem ho roky a věděl, že on si nikdy s ničím nedělá příliš dlouho hlavu, i když měl spoustu holek, nikdy ho nějak netrápilo, když se s nějakou rozešel nebo ona s ním, měl jich na prstech dalších deset, jen pokrčil rameny a bezstarostně zase s úsměvem proplouval tím svým klidným životem, ale tohle bylo jiné. Ať chtěl nebo ne, Theo se dostal mnohem dál, než kterákoliv z jeho přítelkyň a já už to nevydržel, když jsem s povzdechem ovladač odložil a podíval se na něj. V mé tváři sice nebylo pochopení, ale to neznamenalo, že jsem mu nechtěl pomoct. 
"Maty, o vztazích toho moc nevím, ale jsem si jistej, že už na ten tvůj vzdychající obličej nezvládnu koukat ani minutu. Já vím, že se bojíš, ale čím dýl budeš čekat, tím víc se budeš trápit. Jdi za ním a řekni mu pravdu, promluv si s ním narovinu o tom, co ti vadí a vyslechni si, co ti chce říct on. Miluješ ho, ne?" možná jsem měl vzhledem k situaci a k citům, které jsem k němu choval, cítit něco jiného, možná jsem měl využít situace, ale já o nic z toho nestál. Maty pro mě byl důležitý, byl to člověk, který byl se mnou i ve chvílích, kdy jsem ho vedle sebe nechtěl, moc dobře jsem si uvědomoval, že jen díky němu jsem nebyl sám a to poslední, co jsem si přál, bylo, aby byl smutný. Nebylo to tak, že by mě nebolelo, že miluje někoho jiného, ale v tuhle chvíli jsem jenom chtěl, aby byl šťastný a to se mnou nemohl. 
Sledoval jsem, jak odchází, tolik jsem doufal, že to dopadne dobře a já budu zase jen protáčet očima, až mi bude popisovat svůj perfektní vztah s další topkou tak jako vždycky, protože i když jsem to nebyl já, Theovo chování, které by nejspíš všem připadalo naprosto scestné, jsem já dokonale chápal. Protože ta žárlivá scéna jenom ukazovala, jak moc mu na tobě záleží, že cítí tu samou nejistotu jako ty, že tě miluje a neumí se s tím poprat, stejně jako ty, Maty. Takže jsem věřil, že to dopadne dobře, protože prostě stačilo konečně říct pravdu. 
V osamělém bytě jsem se necítil dobře, i když jsem ještě hodnou chvíli ležel v jeho peřinách a prostě vdechoval tu známou vůni, která mě obvykle uklidňovala, ale teď jen jitřila moji mysl ještě víc. Možná jsem přijel nejen proto, abych ti pomohl, ale protože jsem sám potřeboval pomoct. Protože když jsem ležel sám ve tvé posteli, realita na mě doléhala ještě o něco víc a já cítil jen tupou prázdnotu a beznaděj se svým promarněným životem. Nechtěl jsem, aby to věděl, svých problémů měl dost a já ani nevěděl, jak bych mu to vysvětlil. Zlomil mi srdce a nevinil jsem ho za to, ale čím déle jsem vdechoval jeho vůni a obklopoval se jeho věcmi, tím víc jsem si uvědomoval, jak mi to ubližuje. Protože i když jsem byl smířený s tím, že Maty miluje někoho jiného a přál jsem mu to, neznamenalo to, že to nebolelo. A možná právě proto jsem se vyhoupnul do sedu, popadl batoh, v němž byla stejně jen peněženka s doklady a prostě byt opustil. Protože tady jsem už neměl co dělat. Jenže otázka zůstávala, kde bylo to místo, které jsem hledal. 
Přesun

Postával jsem před bytem a neměl se k tomu zazvonit. Těch důvodů, proč to neudělat, bylo hned několik a já si nemohl vybrat, jestli mi víc vadí být vlhká třináctka, co se tak naivně doprošuje staršího Antla nebo sráč, kterej kašle na svýho kámoše jen proto, že už týdny nemůže dostat z hlavy jeho bráchu. Přišel jsem si hrozně, mnohem hůř, než když jsem pár dnů po tom incidentu na hřišti denně sledoval mobil, jestli mi přece jen neunikla nějaká zapomenutá zpráva, hůř, než když jsem to nevydržel a nakonec mu tu zprávu napsal sám, protože jsem v té hlavě prostě neměl nic jiného. Ty výsměšné oči, rty v drzém úšklebku, sex, který mě vzrušil pokaždé, když jsem si v hlavě představil to pevné tělo, slova, která mě vytáčela a přitom mi někdy tolik rozuměla. Byl jsem naivní, naivní snílek, co nejspíš věřil na zázraky, když čekal, že to pro tebe nebyla jen hra, kterou jsi suverénně vyhrál a teď ses nejspíš královsky bavil na mém trápení nebo možná už zapomněl moje jméno? Povzdychl jsem si, byl jsem fakt mimo, co jsem vlastně čekal? Neodpovídal, nepřišel, nemělo mi dojít, že se mnou skončil? Tak proč jsem sakra stál před tím bytem a jen si tajně přál, abys tam byl? Proč jsem byl připravený ti čelit a hádat se s tebou a přitom věděl, že kdybys tam skutečně byl, stejně bych nenacházel slova? Měl jsem toho dost, nemohl tě dostat z hlavy, kazil zápasy, kašlal na tréninky, jenom protože jsem pořád čekal, pořád očima pátral po tribuně, jako bych snad fakt věřil, že tam někde budeš, v dlouhých večerech, když jsem ležel v prázdné posteli znovu a znovu otevíral mobil jen proto, abych se podíval, jestli ses přece jen neozval. 
Neozval. Měl to být jasný signál, ale mě to nestačilo, evidentně jsem si to sebetrýznění fakt užíval, když jsem stál před tvými dveřmi, ale já to v sobě prostě potřeboval nějak uzavřít, rozseknout, potřeboval jsem, aby ses mi vysmál a já se mohl posunout dál, začít tě nenávidět, zapomenout na tebe, cokoliv, jen ne tohle věčné co by kdyby! 
Zvedl jsem ruku a rázně zabouchal na dveře. Měl jsem toho dost a prostě to hodlal nějak rozseknout a když ses tomu neuměl postavit čelem ty, rozhodl jsem se, že to budu já! Postával jsem tam hodnou chvíli, už to vypadalo, že dneska zase odejdu s nepořízenou, ale nakonec dveře přece jen zaskřípaly a objevil se známý obličej, i když ten tvůj to nebyl. 
"Maty? Ahoj, promiň, já jsem jen.." zastavil jsem se uprostřed věty, když jsem si všiml těch kruhů pod jeho očima, toho prázdného pohledu, který v těch drzých očích nikdy nebyl. Zapomněl jsem na své bezbřehé myšlenky a udělal krok k němu. "Jsi v pořádku? Vypadáš hrozně, jsi nemocný?" zvedl jsem ruku a položil mu ji na čelo, ale nezdálo se, že by měl horečku. Byl bledý, vypadal unaveně a sklesle. Zamračil jsem se a jemně mu prsty natočil tvář k sobě. "Maty, co se děje?"

"Jsem v pořádku mami, jo, jo, pozdravuj tátu.. Hele promiň, někdo zvoní, musím otevřít, zase se ozvu.." Nevím, kdo to byl, nejspíš ten poslíček od Woltu, od kterého jsem si objednával pravidelně Čínu, abych nemusel vytahovat paty z bytu ani na chvíli. A ať už to byl on nebo kdokoliv, byl jsem rád, že přerušil tenhle nechutně dlouhý a zbytečný videohovor s mámou, když jsem jí s hlasitým výdechem zaklapl obrazovku notebooku ve chvíli, kdy se jistě nadechovala s další námitkou. Upřímně mluvit s ní, bylo to poslední, co jsem si přál dělat, ale když mi její číslo vyskakovalo na mobilu tolikrát, že to nešlo přehlédnout, věděl jsem, že to už nezvládnu oddalovat déle. A tak jsem na sebe nahodil tvář toho hodného vzorného syna i když jsem uvnitř necítil nic než hlubokou prázdnotu a apatii. Obrnil se před jejími slovy, kdy mi vynadá do špatného syna a bude hrozit okamžitým návratem do Osla pod jejich nepřetržitý dozor, ale namísto výčitek přišla chvála na moje výsledky a na to, jak se o pražský byt starám. Nejdřív jsem jí nevěřil, a ještě o to míň, když v souvislosti s chválou zmínila jméno mého milovaného bratra. Se slovy, že jí Filip detailně vylíčil, jak se o sebe starám, že jsem si vzal extra kroužky na víc, několik brigád, nestačil jsem se všem těm promyšleným lžím divit. Nevím, co měl můj podlý bratr za lubem, že jsem si díky němu nemusel balit kufry, ale byl jsem mu svým způsobem vděčný. Nevěřil jsem, že by to dělal čistě z dobroty srdce a ne z jiného, čistě sobeckého úmyslu, ale byl jsem rád. Ačkoliv nad možností odjet na pár měsíců do Osla jsem také přemýšlel. Dostat se pryč, pryč od té prázdnoty bytu, co mě pohlcovala každou noc, co jsem se převaloval v posteli a nedokázal zastavit hlavu, co neustále přemýšlela, vracela se ke všem těm momentům, ke všem těm okamžikům a pohledům, ke všem tvým dotekům. Dotekům pod jejichž tíhou jsem se slastně neprohýbal, nýbrž přemáhal ten pocit ztráty, bolesti. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, přehrával si dokola tvůj výraz, tvoje poslední slova a nevěděl, jestli mám jít dál, zapomenout na to nebo ti odpustit. Ale jedno bylo jisté, nedokázal jsem se z tohohle začarovaného kruhu dostat, protože jsem tě prostě nedokázal, nedokázal dostat z hlavy. I přesto, jak moc jsi mi ublížil. Víc než bych byl ochotný přiznat. Zažil jsem spoustu rozchodů, ale nikdy takovouhle zradu. Nikdy mě nikdo nepodvedl, mě, Matyho, krále večírků a hvězdičku každé akce. Ale s tebou to bylo jiné. S tebou jsem nechtěl být Maty hvězda, ale jen Maty. Ten, co se ti tulil v náručí, dělal si legraci z tvého ledového pohledu a miloval jen být v tvé přítomnosti i přesto, že si většinu času jen mlčel a poslouchal moje blábolení. Znamenal jsi pro mě hodně, Theo. Skutečně jsem si dokázal přiznat, že jsi byl první člověk, kterého jsem miloval. A možná proto ta zrada bolela o to víc.
Došoural jsem se ke dveřím, které jsem ledabyle otevřel, ale zůstal zaraženě stát ve dveřích. Prohlížel jsem si obličej svého přítele, kterého jsem jednak využil a pak se mu vyhýbal, a taky ho nějakou dobu neviděl. Neviděl jsem už dlouhou dobu spoustu lidí. Vyhýbal jsem se všem párty na které mě zvali Kuba s Erikem, ani nehrál, nehlásil se ke svým účtům, abych neviděl to proklaté jméno, které jsem vidět nechtěl, vlastně ani nedokázal. I když se mi neozval, i když mi nenapsal jedinou zprávu a já přitom sledoval mobil víckrát než bych chtěl a nesnášel se za to. A snad i díky tomu jsem se dokázal dostat do dalšího ročníku, protože učení bylo to jediné, co mě paradoxně donutilo na to nemyslet. Na tebe nemyslet.. Naklonil jsem hlavu na stranu, když jsem si uvědomil, že Štěpán vypadá překvapivě starostlivě. I po tom všem, po tom, co jsem si s ním hrál a zlomil mu srdce stejně jako ty mě, tady byl. Byl tady a díval se na mě starostlivě. Ne nenávistně nebo zklamaně. Překvapeně jsem zamrkal, dokud se jeho ruka nedotkla mého obličeje a nevytrhla mě z víru myšlenek.
"Já, jo, asi. To je fuk. Pojď dál.." Nechtěl jsem se mu svěřovat, nechtěl na to myslet. Nejspíš. Nevěděl jsem, co dělat, jak se cítit, byla to jen nekonečná smyčka té nicoty, co mě sžírala zevnitř i na povrchu. Vytrhl jsem se z jeho sevření překvapivě rychle. Protože jsem potřeboval odstup, od všech a všeho. Vešel jsem dovnitř. Bylo mi jedno, že se po bytě všude válelo špinavé oblečení, nádobí a prázdné krabice od pizzy. Byl mi jedno i můj vzhled, když jsem se krátce na sebe podíval do obličeje v předsíni. Můj výraz byl prázdný a ztracený. Otočil jsem se na něj a zabodl do něj světlé oči. "Co tady děláš, Štěpáne?" Můj hlas zněl unaveně a ochraptěle. Rád jsem ho viděl, ale nedokázal jsem se přinutit k veselejšímu tónu. Cos mi to udělal, Theo? Co se to ze mě kvůli tobě stalo?

Díval jsem se překvapeně na jeho reakci, zdálo se mi to nebo byl prostě vážně naprosto skleslý? Žádný úsměv, vtípek, takového Matyho jsem neznal. Jasně, neznali jsme se nijak dlouho, ale vždycky měl takovou tu pohodovou auru, všechno vyřešil pokrčením ramen a úsměvem, ale teď se zdálo, jako by se mu vybily baterky nebo co. Vešel jsem za ním do bytu a jen pozvedl obočí na ten nepořádek, který byl naprosto všude. Mimoděk jsem si vzpomněl na mou drahou matku, která by mě hnala s vidlema, kdybych měl někde takovej bordel, ale zároveň to tak nějak odpovídalo i na mé nevyřčené otázky, protože netuším jak jsem k tomuto závěru došel, ale neuměl jsem si představit staršího Antla, který by v těch svých značkových róbách, obleků od Armaniho a Rolexkách kličkoval mezi špinavejma ponožkama. Povzdechl jsem si, zjevně to bylo k ničemu. 
"Maty, já jsem.." nervózně jsem si odkašlal a bloudil očima po bytě, zalétl k těm dveřím na druhé straně chodby, kde byl blonďákův pokoj, jako bych čekal, že najednou cvakne klika a on s tím svým debilním úsměvem vyleze ven, ale pochopitelně se tak nestalo a já oči znovu přetočil na hnědovláska. Vážně vypadal hrozně! Zamračil jsem se, netušil, co se děje, ale nějak jsem cítil, že moje přítomnost je nežádoucí a rozhodl se prostě už konečně s touhle zoufalou závislostí něco udělat. 
"Chtěl jsem.. potřeboval bych věděl.. myslel jsem.. prostě nevíš, co je s Filipem? Neodpovídá mi na zprávy a já.. potřeboval bych s ním mluvit." nesnášel jsem se za ten tón, za to koktání, za to žmoulání lemu trička, ale nemohl jsem s tím nic dělat, nic, protože jakmile došlo na Filipa Antla, choval jsem se prostě jako někdo, koho jsem vůbec nepoznával. Zvedl jsem oči a střetl se s Matyho pohledem, tahle situace byla trapná a já to věděl. Byl jsem přesně jako těch sto naivních pipin přede mnou, které si nechtěly připustit, že ony nejsou těma osudovejma láskama, který to hovado změní, že se nestal zázrak a Filip půjde najednou ochotně do chomoutu a já, i když jsem si v hlavě opakoval, že po něm přece vůbec nic nechci, jsem se cítil přesně takhle. Jako naivní husa čekající na zázrak, který ale nikdy nesliboval. A to na tom bylo to nejhorší. Že mě varoval, že mi to řekl do očí, že mě upozornil a vysvětlil mi, co chce a já stejně pořád doufal, že se něco změní. Naivní? Radši mi o tom nemluvte..

Pokračoval jsem bytem dál, dál až do kuchyně, kde bych jindy s úsměvem otevřel pivko, podal mu ho a mluvil do večera o všem a vlastně o ničem s tím pohodovým tónem, ale dneska jsem nechtěl. Štěpánova přítomnost mi nevadila, aspoň na chvíli mě vytrhla z toho mého sebedestruktivního módu ve kterém jsem se posledních několik dní utápěl. Ale nějak jsem se nemohl přinutit k tomu chovat se tak, jako kdyby se nic nestalo. Byl jsem ukřivděný a ublížený a nejspíš jsem si to neměl vylévat na nebohém hnědovláskovi, ale já si nemohl pomoct. Nemohl, když jsem se opřel dlaní o kuchyňskou linku a otočil se na něj ve chvíli, kdy konečně zvedl pohled od těch dveří, které nepatřily mému pokoji a vypadly z něj ty slova. Ty stejné nekonečné otázky, které jsem slyšel už tolikrát. Už tolikrát, že stačil jediný pohled do těch světlých očí a já věděl, že ač se to možná snaží zastřít, je v nich stejná zoufalost a naivita jako ve všech ostatních, co potkali mého bratra. Byl jsem nevšímavý a dost často mimo, ale tohle jsem poznal s naprostou jistotou. Proto jsem se jen zamračil a s povzdechem zavrtěl hlavou.
"Štěpáne.." Můj hlas nebyl nijak soucitný, jak by se mohlo zdát. Naopak, byl naštvaný a nechápavý. Zrovna on.. "Filip je pryč. Odjel před několika dny zpátky do Norska" Propaloval jsem ho pohledem, všiml si každého zaváhání, každého detailu jeho tváře, která jasně křičela jediným. Propadl jsi mu, viď? Nechal ses namotat. "Řeknu ti to narovinu, nedělej si o Filipovi žádné iluze ani pohádky. Nevím, co ti řekl. Nevím, co ti slíbil nebo neslíbil, ale on tohle dělá. Nejsi první ani poslední, koho zlákal a odkopl aniž by si později vzpomněl na jeho jméno. Nejsi první, kdo brečí u mých dveří kvůli nešťastné lásce. Filip je sobec, sráč, co si bere a neohlíží se zpátky. Nechápu, žes mu naletěl. Myslím, že bys měl udělat to samý a nechat to jít" Má slova byla ostrá, příliš ostrá na to, že se jen nevinně zeptal. Příliš ostrá na to, že se mě Filip zastal před rodinou aniž by musel. A část mě věděla, ne, pořád si jasně pamatovala tu dobu, kdy mě vozil do školy a po ní mě brával na zmrzku a lasergame. A možná to byl sobec a sráč a naše cesty se bolestně oddělili, ale uvědomoval jsem si, že jsem ten poslední, kdo by měl soudit. Nebyl jsem i já sám dost často sobeckej rozmazlenej fracek? Sledoval jsem tvář svého přítele, která i po tomhle mém štěkání nezměnila ten starostlivý výraz. Nebylo to fér, nebylo fér si na něm upouštět páru a frustraci, nebylo. Jak jsem ho mohl soudit? Jak jsem mohl soudit jeho city, když jsem sám nechápal ty své? Nepropadl jsem náhodou tomu samému hovadu a přesto všechno ho nemohl pustit z hlavy?
Nadechl jsem se a vydechl než jsem si frustrovaně vjel rukou do vlasů. "Štěpáne, já.. omlouvám se. Nic mi do toho není. Nevím, proč Filip odjel, ani proč se vrátí." Uhnul jsem pohledem, cítil jsem se nesvůj. "Neměl jsem na tebe takhle vyjet, je to tvoje věc. Já jen, já a Theo to teď máme komplikovaný, něco se stalo, ublížil mi a já nevím, nevím, co dělat" Málokdy jsem upustil svou hrdost. Málokdy jsem někomu dovolil vidět svou zranitelnost, která byla často skryta tolika úsměvy, tolika gesty a tolika tvářemi, které jsem nazýval přáteli, ale přitom přátelé nebyli. Ale on byl, i po tom, co. I po tom, co jsem mu ublížil. Nechápal jsem to, nechápal a potřeboval vědět. "Proč se se mnou pořád bavíš? Využil jsem tě, teda ne tak úplně, ale nechal jsem to zajít daleko a tys mi přesto odpustil. Proč?" Ta otázka, co mě sužovala, co mi nedávala spát. Protože jsem nechtěl pochopit, proč jsi mi odpustil. Sám jsem chtěl zjistit, jestli bych byl schopný udělat to samé.

Následoval jsem ho do kuchyně, sledoval jeho zatvrzelý obličej a nepoznával ho. Tohle byl někdo úplně jiný, rozhodně ne Maty, kterého jsem znal. Nebo to byl možná ten opravdový Maty? Vždy mě zajímalo, jestli ty všechny věci vážně neřeší, ale jak se zdálo, když mu o něco šlo, byl stejně bezbrannej jako každej z nás. Nechal jsem ho říct všechna ta slova, nehádal se s ním, neodporoval, protože co jsem mu na to měl říct? Měl pravdu a já to věděl. Možná to z jeho úst znělo zle a tvrdě, ale neřekl nic, co bych už sám nevěděl. A i když to bylo nejspíš smutný, nijak mě to nerozházelo. Prostě jen potvrdil to, co jsem už dávno věděl a nebudu říkat, že to nebolelo, ale i přesto všechno jsem cítil potřebu říct nahlas jedinou věc, která pravda nebyla. 
"Nenaletěl jsem, nic mi nesliboval." můj hlas byl klidný, nebyl jsem naštvaný, uražený, nechtěl jsem mu vmést do obličeje nějakou nadávku nebo ho přesvědčovat, že se mnou to bude jiný. Nedělal jsem si o Filipovi iluze, ale nemohl jsem vymazat tu vzpomínku na noc v jeho hotelovém pokoji, kdy jsem viděl ten kus jeho, který mě přesvědčil, že není jen sráč. Nemohl jsem vymazat jeho varování, které jsem se prostě rozhodl ignorovat a z nějakého důvodu měl potřebu se ho zastávat, i když mi zlomil srdce. Ale to jsem byl prostě já. Naivní, věčně zamilovaný, věčně zlomený. Povzdechl jsem si, opřel se zády o linku a chvíli mlčel, zavrtěl hlavou, když se mi omluvil a jen k němu zvedl světlé oči. Pokrčil jsem rameny a jen se letmo usmál. "Jsou věci, který nemůžeš změnit, ovlivnit nebo zastavit, i když víš, že je to všechno jen naivní a hloupý, protože prostě doufáš, že se to může změnit. Že s tebou to bude jiný." věděl jsem, jak to zní, jak hloupě a důvěřivě, ale já si před ním nechtěl na nic hrát, nechtěl dělat, že jsem v pohodě, když jsem nebyl a nechtěl se tvářit, že o nic nejde, když jsem toho zatraceného blonďáka nemohl dostat z hlavy. Možná jsem byl stejně hloupej jako ty pipiny přede mnou, ale to mě netrápilo. Trápily mě jen pochyby. Pochyby o tom, jestli tyhle city, ty opravdový a trvalý vůbec existují.  
Udělal jsem k němu krok a jen se ironicky usmál. "Nemám ti nic za zlý, vždyť se podívej, jakýho hlupáka dělaj podělaný city k Filipovi ze mě. Jestli někdo chápe, že seš zamilovanej a je to komplikovaný, jsem to já." naznačil jsem pěst a jemně, hravě se s ní dotkl jeho tváře, ne, mnohem víc by mě mrzelo, kdybych o něj přišel, než fakt, že jsem hrál roli v jeho vztahu s Theem. Protože i já dělal hlouposti a moc dobře jsem to věděl. Položil jsem mu dlaň na hlavu a něžně načechral jeho vlasy. "Nebudu z tebe tahat, co se stalo. Ale víš co? Jsem naivní, namotal jsem se a ublížilo mi to, ale udělal bych to zas. Stálo to za to." s úsměvem jsem ruku stáhnul a měl se k odchodu. Možná jsem tu nenašel Filipa, ale byl jsem vděčný, že s Matym to nakonec dopadne dobře. Po téhle události jsem ho totiž viděl v úplně jiném světle a věřil, že k sobě teď máme mnohem blíž. Ve dveřích jsem se ještě zastavil a jen se na něj povzbudivě usmál. "Ozvy se, až budeš mít náladu. Zajdeme na jedno." 
Přesun