Vrbenská 336

First topic message reminder :



Prostorné 2+kk v centru města. Dřív skutečně vypadalo jako na obrázku, bílá sedačka už ale není bílá ale spíš šedivá, na pár místech propálená, o úklidu taky moc řeč není, po podlaze se válí různé plechovky a plasty, které jednou za čas uklidí nějaká dámská návštěva, která má pocit, že to přeci bude brzy její hnízdečko. Většinu času jsou všude na podlaze různé oblečení, a tak. Prostě studentský být, kde jediné uklizené jsou studijní knížky na které jsem doteď neměl odvahu sáhnout!

Jasně, že to celé byla moje vina. Mě napadlo uspořádat obrovskou párty namísto toho abych svým problémům čelil. Já jim ale čelit nechtěl a tohle byla jediný způsob řešení které jsem znal. Věděl jsem, že se chovám jako dítě, že jsem sobec. Ale přesto mi to ublížilo víc, než jsem si myslel. Odmítl jsem hrát, protože tam byl, protože mě jeho oči pozorovaly a ja bych to neudělal už jen z toho důvodu, že bych mu přede všemi nechtěl ublížit. Ani bych to nedokázal, ta pusa se Štěpánem byla chyba které jsem litoval, ale nemohl jsem z hlavy dostat ty tmavé oči, co se na mě dívaly jen za tím jediným účelem. To, že libal zrovna jednoho z mých dobrých kámošů bych zvládl, ale ne takhle. Ne, protože to dělal jen proto, aby mi ublížil. Bohužel jsem i věděl, proč to dělá. Protože to věděl. Proto se od soboty choval divně, protože to věděl a přišel jen proto, aby mi to vrátil. A to bolelo. To mi trvalo duši i přesto, že jsem se celou párty snažil ho vyhnat z hlavy. Byl jsem naštvaný a zklamaný, když jsem odcházel. Ale když jsem tady stál a sledoval ulici pod sebou zatímco mi chlad pronikal do těla a znovu hodil do chodu mou alkoholem zamlženou mysl, veškerá zloba zmizela, zůstalo jen prázdno a smutek. Tolik jsem se ho bál ztratit, až se to nakonec stejně stalo. Fuck, kdy se tohle stalo?
Otočil jsem se za známým hlasem, upřel oči do těch světlých, laskavých a frustrovaně si vjel rukou do vlasů.
“Mrzí mě to. Měl jsem.. měl jsem ti to říct” Vydechl jsem a otočil se k hnedovlaskovi čelem. Co jsem mu měl říct? Co, když jsem nevěděl, co jsme? Jeho oči nebyly plné nenávisti, nýbrž strachu a já se nesnášel za to, že jsem mu ublížil. Nezasloužil si to. “Nikdy jsem ti nelhal. Přítelkyni skutečně nemám. Ale s někým, s někým jsem se přeci jen stýkal. A nebylo ode mě fér to před tebou tajit. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se ti mohl líbit, až ten večer. Ten večer jsem tvoji náklonnosti jen využil, protože jsem prostě chtěl pozornost, chtěl sobecky tvoje pohledy, ale ve skutečnosti jsem tě jen sobecky namotal, protože ve skutečnosti jsem chtěl pozornost někoho jiného. Někoho, komu jsem nestál ani za to aby za mnou přišel a já byl naštvanej a pitomej. Ta pusa nebyla tvoje chyba, Štěpáne. Jenom jsem to nikdy neměl nechat zajít takhle daleko protože jsem měl, mám.. doprdele já nevím” Kdy už to konečně skončí? Kdy už konečně to buď posuneme dál nebo ukončíme? “Mám kluka. Nebo jsem si alespoň myslel, že mám, dokud se nerozhodl líbat s mým kámošem.” Mám kluka. Já mám kluka. Jak jednoduše to znělo. A nic se nestalo, země se neotřásla. Tak jednoduché to bylo a já si uvědomil, že nechápu, proč jsem to neřekl dřív. Teď už to ale stejně bylo jedno. “Nejsem na kluky. Aspoň jsem si to myslel, ale pak přišel Theo a já zpanikařil z toho, co to pro mě znamená. Zpanikařil jsem, protože jsem se zamiloval. Bylo to komplikovaný, neměl na mě čas a já toužil jen potom být s ním a bojim se, že jsem to celé posral a.. to je fuk. Neměl jsem tě do toho zatahovat a omlouvám se” A bylo to venku, moje strachy, moje obavy, všechno, co mě dusila bylo najednou venku. Nervózně jsem si zkoušel ret. Čekal jsem, že se otočí, že na mě začne křičet, cokoliv jiného než to, když se jeho ruka zvedla a jeho prsty sotva znatelně pohladily mou tvář. Díval jsem se do té tváře, co se na mě chápavě pousmála, když jeho dlaň sklouzla a umístila se na mém rameni. Cítil jsem, že mě poslouchá, že i přes to všechno je tady. Konstermovaně jsem ho sledoval, když jsem udělá krok dopředu a objal ho, krátce, rychle. Protože jsem se cítil zraněný, obnažených, zlomený. A bál se, že už to nepůjde napravit, že už je příliš pozdě. Pro mě pro tebe, pro nás, Theo.

A tady to máme, večer snů! Mělo mě to zarazit, překvapit? Nemělo, měl jsem to čekat, čekal jsem to. Ale stejně jsem se na to nedokázal připravit, netušil, že to zase bude stejný. Možná naivně chtěl věřit, že už jsem se poučil, ale opak byl pravdou. Byl jsem pořád stejně zranitelný jako před lety. Kašlal jsem na bělovláska, kašlal na ty pohledy kolem, kašlal na Filipa, který ve mě jen znovu a znovu otevíral rány, sypal do nich sůl a nedal mi možnost zapomenout. Proč jsem sem přišel, proč jsem tohle všechno dělal, najednou se mi zdálo, že to nemělo smysl, žádný význam, že jsem měl pochopit realitu a smířit se s ní, dokud jsem nepřekročil práh. Protože k čemu mi bylo, že jsem mu chtěl ublížit? Stejně jsem nakonec ubližoval jen sám sobě. Ale to neznamenalo, že jsem se dokázal vzpamatovat, že jsem se nad to povznesl. Ne, mířil jsem přesně tam, kam před chvílí směřoval Filipův pohled, věděl, co tam najdu, věděl a stejně jsem to musel udělat, musel, abych konečně sám v sobě pochopil, že je konec.
Zůstal jsem stát ve dveřích, jen se díval, jak Maty sám Štěpánovi vběhl do náruče a jen na okamžik zavřel oči, svět se zatočil, ale neskončil. Srdce bolelo, ale na to už jsem byl zvyklý. Znovu jsem oči otevřel a tvrdě se na ty dva podíval, ne kvůli nim, ale kvůli sobě. To já byl ten, kdo si tenhle výjev měl pamatovat, kdyby mě zase napadla podobně hloupá myšlenka. Někomu věřit. 
"Byl jsem tak naivní, že jsem.." co Theo? Co sis myslel, že to tentokrát bude jiný? Nedořekl jsem to, nebylo to k ničemu a já musel pryč, daleko odsud, vymazat Matyáše Antla ze své hlavy, ze svého života a doufat, že se zase všechno vrátí do starých kolejí. Že se bez něj naučím usínat, že nebudu mít nutkání odpovídat na ty debilní smajlíky, že si nebudu představovat tu usměvavou tvář každou zasranou minutu svýho života. Otočil jsem se, nehodlal dělat žádnou scénu, nemínil jsem křičet ani se s nikým prát, někomu něco vyčítat, prosit nebo slibovat. Prostě jsem jen odešel, rychlými kroky mířil z bytu, ve kterém jsem se dusil a doufal, naivně věřil, že až budu dostatečně daleko odtud, zvládnu se zase nadechnout. Konec. Venku byla zima, ale já to vítal, potřeboval jsem něco, co by mi připomnělo, že jsem pořád živý, že tímhle se nezhroutil svět a nepohltila mě země. Fakt jsem se nesnášel za to, že jsem to neuměl jinak, že neexistovalo něco, pro mě to prostě bylo vždycky všechno nebo nic. Ale na to jsem nedojel poprvé. Konec. To slovo mi rezonovalo hlavou, ale kromě všech těch podělaných pocitů jsem cítil i úlevu. Tolik týdnů nejistoty, která konečně zmizela. Konec. Teď už jen zbývalo naučit se znovu dýchat..

Když jsem otevřel oči ze Štěpánovi bezpečného objetí, střetl jsem se s tím zlomeným a nevěřícným pohledem. Chvíli jsem ho jen sledoval, když otevřel pusu, ale zase ji zavřel, otočil se a odcházel a mě došlo, jak moc je to celé v prdeli. Možná jsem ho měl nechat jít, ale já namísto toho jemně odstrčil Štěpána, obešel ho a rychlým krokem mířil za černovláskem. Prodírat jsem se bytem skrze vrávorající lidi z nichž většina volala mé jméno k nějaké další stupidní hře. Ale já to volání tentokrát ignoroval. “Theo!” Volal jsem jeho jméno, když jsem bral schody po dvou, ale on se nezastavil, neotočil. Před bytovkou jsem se musel dát do běhu.
“Theo, no tak, počkej” Nemohl jsem ho nechat jít bez vysvětlení, znovu ne. Prudce jsem otevřel kliku od auta, vplul na místo spolujezdce a zastavil jeho ruku na řadicí páce. Zvedl jsem k němu pohled a chvíli si říkal, že mě nejspíš vyhodí ven. Ale já mu k tomu nehodlal dát příležitost. Díval jsem se do těch očí, co byly jiné než jsem si je pamatoval. Byly chladné, prázdné. Mlčel a mě opouštěli odvaha.
“To se Štěpánem byla chyba. Měl jsem ti to říct. Ale to ty už dávno víš. Možná by bylo lepší se nejdřív zeptat a nechat si to vysvětlit než mi lézt do telefonu a líbat se s jedním z mých nejlepších kámošů” Skvělý začátek Maty, nechtěl ses mu omluvit? Chtěl. Ale bolelo to úplně stejně, to, že mi nevěřil, že mi chtěl ublížit. Ale ačkoliv jsem byl naštvaný, nemohl jsem ho soudit.
“To objetí bylo jen kamarádské, kdybys tam přišel v jinou chvíli věděl bys, že..” Zavrtěl jsem hlavou a pohled upíral na palubní desku. Změní to něco, když to řeknu? Nebo už je příliš pozdě?
“Když jsem tě s Filipem nedokázal nazvat svým klukem nebylo to proto, protože jsem to tak nechtěl nebo nemyslel, jenom jsem zpanikařil. Nikdy jsem s klukem nebyl, nevím, neumím to vysvětlit, je to prostě jiný.” Měl jsem mu tohle všechno už říct dávno. Věděl jsem, že jsme nejspíš na konci něčeho, co sotva mělo nějakou šanci začít, a mě to mrzelo a štvalo. Chtěl jsem to změnit, vrátit. Neměl jsem si stěžovat, měl jsem si užívat jen toho, že jsem se k němu mohl tulit a do rána mu vyprávět nesmysly, zatímco jeho prsty mě hladily po těle. Měl jsem si užívat ty maličkosti a nečekat velká gesta. Měl jsem.. není to už jedno?
“A pak jsi nedorazil na ten koncert. Hodně to pro mě znamenalo, ale tys tam zase a zase nebyl, Theo” Zvedl jsem k němu oči, smutně, odevzdaně. Mohl jsem mu říct všechno, když už na tom stejně nezáleželo. Nevím, jestli to dokážu zachránit, ač jsem chtěl, chtěl mu to vysvětlit. Musel.
“Jediné, co jsme spolu nad ránem a večer dělali bylo, že jsme spolu spali a povídali si. Nevadilo mi to, já jsem se fakt snažil chápat, že toho máš moc. Fakt jsem se snažil. Ale tys mě zas a znovu odmítal a ten večer jsem toho měl dost. Měl jsem toho dost, a tak jsem využil toho, že se Štěpánovi líbím, chtěl jsem cítit něčí pozornost, vědět, že někomu za to stojím. Nechtěl jsem to nikdy dohnat k puse, byl to omyl a já utekl, protože tohle jsem nechtěl. Ne, musel jsem si lhaním vyžebrat cizí pozornost ačkoliv jediná, jediná po které jsem ten večer toužil a kterou jsem chtěl byla ta tvoje” Pravda. Pravda, co mě bolela, co otevírala všechny ty nejistoty. Nejistoty, kterými někdo jako já nikdy netrpěl, nikdy se gam necítil. Sledoval jsem jeho tvář, tu, na kterou jsem myslel cely večer, kterou jsem chtěl a do které jsem se zamiloval. A ve které se teď vůbec  nic nezměnilo. Nic. Vjel jsem si rukou do vlasů.
“Ten večer byla chyba. Chyba, kterou už zpátky nevezmu. Měl jsem ti to říct a ne lhát a dělat, že je všechno v pořádku. Jen mám pocit, že mě máš jen na to jedno. Že tě baví uvádět mě do rozpaků, bavíš se na mé nejistotě, na mé nezkušenosti. A že nic víc nechceš. A já takhle nemůžu Theo, tohle nemůžu. Chci pro někoho znamenat víc” I přesto, že jsem chtěl na něj křičet, že s ním chci být, že s nim chci chodit, že jsem mu propadl víc, než bych chtěl a ať se přestane takhle tvářit a konečně řekne, že chce to samé. Ale bál jsem se. Bál, že je to jen moje přání a obrnil se před zklamáním.

Sledoval jsem Matyho záda, když mě obešel a odcházel za černovláskem. A najednou všechno začalo dávat smysl. To, jak o něm neustále mluvil pokaždé, co jsme byli spolu. Ta pusa, která pro něj k mému zklamání vůbec nic neznamenala. Nebudu lhát, byl jsem zklamaný, smutný, bolelo to. Další odmítnutí, další špatný rozhodnutí. Myslel jsem, že tentokrát to bude jiné, ale jen jsem zas a znovu naletěl na to, že jsem věřil v hezké konce. Hm, už bylo na čase aby mě to vidláctví přešlo.
Ale přešla mě zlost a naštvání. Byl jsem rád, že jsem se konečně dozvěděl pravdu, že už jsem nemusel tápat, nemusel přemýšlet. Mohl se posunout dál. Bylo to hořkosladké. Rozhodl jsem se přestat konečně hledat něco, co neexistuje, konečně přestat neustále se s někým sbližovat a pak si dělat plané naděje. Ale to bych nesměl vyjít zpět do bytu a všimnout si pohledu dalšího z Antlů. Usmíval se, spokojeně. Něco v tom jeho pohledu.. Došel jsem pár kroky k němu.
“Bavíš se?” Pronesl jsem lehce ironicky, což k mému věčném optimismu moc nešlo dohromady. Neměl jsem rád hry a přitom jsem stál před jejich králem. Nepochyboval jsem, že ta flaška měla jediný důvod, rozvířit vlny, způsobit drama a kvůli čemu? Stál jsem kousek od něj, díval se do té krásné tváře. Do té tváře která se mi líbila už od toho momentu v baru, kdy jsem ji viděl poprvé. Ač jsem si to snažil nalhávat jak jsem chtěl, něco mě k němu přitahovalo a ta flaška to jen zhoršila. Budu chtít víc.. jasně, že budu. Už chci. Ale dokud se budeš chovat jako kretén, zůstane to jen v mé hlavě.
“Baví tě neustále dělat drama v Matyho životě? Chápu, že je děcko a že já asi staromódní, ale měl jsem za to, že by rodina měla držet spolu. Ale ta vaše je nějak divné zvracená..” A já bych se od ní měl držet dál.
Ještě chvíli jsem se díval do těch světlých očí, než jsem se otočil a taky z bytu zamířil pryč. Už to tady pro mě nemělo stejně smysl.
Přesun

"Tys mi lhal Maty! Od první minuty, kdy jsi vešel do mého bytu, jsem věděl, že mi lžeš! Proto jsem se ti kouknul do toho mobilu a nenávidím se za to. Nemáš tušení, jaký to je zažívat ten pocit zase, tu nejistotu, že tě někdo zase podvede!" nebylo zvykem, abych neudržel své chování pod kontrolou, ale teď jsem vybuchl, nevydržel to, ne, když se mi zdálo, že se za chvilku udusím. Chtěl jsem odejít a nějak se s tím vyrovnat, ale to nešlo, nešlo, když mě nenechal zapomenout, když odmítal mě nechat na pokoji. Protože já ho chtěl nenávidět, tolik jsem chtěl, ale nemohl jsem, nemohl a věděl, že už to nezastavím. Že všechny mé obavy se naplnily, i když jsem mlčel jen proto, abych ho od sebe neodehnal. Jenže právě to se stalo a nemělo cenu mlčet. 
"Chtěl jsem bejt s tebou, od začátku jsem prostě jen chtěl bejt s tebou. Byl jsi zmatený a to je v pořádku, nechtěl jsem na tebe tlačit, ale tys mi nikdy neřekl, že chceš něco víc než sex. Pro tvýho bráchu jsem byl kámoš, nikomu ze svejch kamarádů jsi to neřekl, pořád jsi se choval tak nejednoznačně, nevěděl jsem, co jsme a bál jsem se na to zeptat, protože ty žádný situace neřešíš, ty prostě utíkáš!" zatnutou pěstí jsem udeřil do volantu, zaklonil hlavu, zoufale si vjel do vlasů a chvíli mlčel, nechtěl jsem mu to vyčítat, nechtěl to svádět na něj, protože měl pravdu, i já se choval jako děcko a dělal věci, které nic neřešily, jen mezi nás vrážely další a další klíny. Předklonil jsem se, složil hlavu do dlaní a vydechl. Už jsem nemohl. 
"Vím, že jsem neměl čas, ale můj život před tebou byl prostě jiný a nemohl jsem ho ze dne na den změnit. Přišel jsi v noci, uprostřed mojí práce, mojí zodpovědnosti, ale já se nedokázal na nic soustředit, na všechno jsem kašlal, abych mohl být s tebou, ale pak jsem to musel dodělávat jindy a bylo toho hodně. Přestal jsem brát nové nabídky, snažil se ukončit, co se dalo, ale nemůžu ze dne na den skončit, pochop to. Nechtěl jsem nikam chodit, protože jsem měl tak málo času a chtěl jsem ho trávit s tebou, mít tě pro sebe, rozumíš?" jak jsem mu měl vysvětlit, že kdykoliv se objevil, všechno ostatní pro mě přestalo existovat? Že jsem nechtěl sedět v restauraci, kde bylo milion lidí kolem, když jsem myslel jen na to, že se ho chci dotýkat, že ho chci líbat, že ho chci mít pro sebe, ale čas neúprosně běží? A jak jsem to měl vysvětlit klukům v týmu, sponzorům, učitelům,..? 
"Když se pak objevil on, tak jsem prostě.." můj hlas byl unavený a ochraptělý, tohle téma jsem nechtěl začínat, nechtěl na to myslet, bolelo to a otevíralo věci, které jsem mu nechtěl říct. Jenže jsem věděl, že jestli to neřeknu teď, neřeknu to už nikdy.. "Já nevím, snažil jsem se ti věřit, ale pořád ses do toho mobilu usmíval, pořád ti zvonily zprávy a já jsem nevěděl, co od toho mám čekat, nevěděl, jestli jsme spolu nebo to bereš jen jako úlet a nechtěl se chovat jako žárlivej debil, ale nemůžu ti jen tak věřit, když se mnou nemluvíš. Udělal bych, co bys chtěl, byl třeba jenom zasranej kamarád, kdyby to znamenalo, že znovu přijdeš, ale nechci a nemůžu se o tebe s nikým dělit, znovu tohle už nedám, nemůžu.." 

Zdálo se mi to, nebo se celý koncept párty rozplynul, když Filip vstal a prostě uprostřed hry odešel? Většina holek vypadala zklamaně, ale já spíš pozoroval Matyho, který vyběhl z bytu za černovláskem a pak Štěpána, který něco sdělil Filipovi a zmizel taky. Zaklonil jsem hlavu dozadu, čímž jsem se podíval do tváře Erikovi, protože jsem mu pořád ještě seděl mezi nohama, bylo mi fuk, jak se na nás polovina osazenstva kouká, já teda s tímhle problém nikdy neměl a ani Erika tahle nechtěná pozornost nemohla rozházet. 
"Chcípnul tu pes.. Podívej, támhleta blondýna na tebe celou dobu kouká. Stačilo by, aby ses na ní usmál a byla by tvoje.." zvedl jsem ruku a mezi palem a ukazováčkem mu stiskl tvář, jako bych ho tak mohl zbavit toho otráveného výrazu. Mě to bylo jedno, měl jsem rád i tenhle jeho výraz, zvlášť proto, že když se jeho oči stočily k mé tváři, žádná otrávenost v nich nebyla. Olízl jsem si rty. 
"Nebo ti chybí Filip?" pousmál jsem se, oba jsme věděli, že starší Antl by byl rozhodně lepší volba než nějaká blonďatá chudinka. Ale mě to mohlo být jedno, rozhodně jsem nebyl Erikova máma, abych mu říkal, co má a nemá dělat. Naopak. Místo prudičských keců jsem vstal a protáhl se. "Myslím, že mám chuť na nějaký koktejl.." na tváři se mi rozlil škodolibý úsměv, byl jsem si jistý, že Erik pochopí, kam tím mířím. Protože možná jsi mě odmítl, ale tvoje oči rozhodně neříkaly ne. I přesto jsem se ale sklonil a ukradl si ještě jednu rychlou, přidrzlou pusu. To kdyby ta chudinka náhodou nepochopila, že hnědovlásek je hlavně můj! "Jestli mě zase odmítne, přijdu si pro útěchu.." pousmál jsem se, oběma nám bylo jasné, že pro tu si přijdu i kdybych ho sbalil, ale o tom nebylo třeba mluvit. Necítil jsem vinu, že ho tu nechávám, bylo mi jasné, že sotva odejdu, najde se někdo, kdo mu na ten klín rád vleze, Erik teda fakt nouzi neměl a navíc to nebylo tak, že bychom spolu museli být 24/7. Nic to ale neměnilo na tom, že nad ránem to bude jeho postel, do které se vrátím, protože si do ní nikdy nikoho nevodí, probudím ho tím nejvíc otravným způsobem, zalezu si k němu pod deku a budu mu vyprávět svoje další sexuální dobrodružství. Protože tak to prostě bylo. A navíc teď jsem si mohl užívat ještě o level dál.. a nemůžu říct, že by mě to nechávalo chladným! Provokativně jsem na něj mrkl a bez dalších keců jsem se prostě sebral a z bytu zmizel. Kam? No samozřejmě do Spicy! 
Přesun

“Ale já…!” Chtěl jsem se bránit, chtěl jsem mu říct, že takhle to nebylo. Jeho slova mě zraňovala, ačkoliv jsem věděl, sakra já věděl, že má pravdu. Já raději dělal, že problémy neexistují než abych je řešil. Chtěl jsem na něj křičet, že to všechno není tak, jak si myslí, ale jen jsem pusu otevřel a zase zavřel. Sledoval jsem jeho jindy netečnou tvář ve které se pro jednou odráželo všechno. Strach, obavy, nejistota. Proč jsi mi to neřekl? Proč jsme spolu neuměli mluvit?
“Znovu?” V mých očích pro jednou byla obava na místo té arogance a uraženosti. Něco se stalo, někdy, nemluvil o mě, ačkoliv jsem v jeho slovech zněl často. Chtěl jsem to vědět, to, co se skrývá za tou nedůvěrou. Jo, choval jsem se jako pitomec, ale nikdy bych.. Mlčel a já, pro jednou jsem to byl já, kdo mu chtěl dát čas a netlačil na odpověď. Naštvaný jsem byl, protože dělal, že to celé byla jen má vina! Ale čím déle mluvil, tím víc jsem poslouchal namisto toho, abych se obhajoval. Takového jsem ho neznal. Chtěl jsem zahnat bolest v jeho očích, ale přitom pořád, i v tuhle chvíli kdy jsme balancovali nad okrajem, jsem bojoval sám se sebou a svým egem. Svou nejistotou. Nervózně jsem si zkousnul ret.
“Nikdy jsem nechtěl být jen kamarád. Ve skutečnosti jsem na tom koncertu chtěl všem říct, kdo jsi. Že jsi.. nebo jsi byl.. nevím, no prostě že jsi můj.. můj kluk.” Vypadlo ze mě téměř koktavě a sám jsem byl překvapený, jak to zní. “To samé jsem před chvílí řekl i Štěpánovi. Theo pochop, že já vždycky byl ten, kdo začal vztah, kdo v něm podnikal všechno možné a přesto mě to po chvíli přestalo bavit. A sám jsem se to rozhodl ukončit. Ale pak jsi přišel ty a.. Najednou jsem to nebyl já, kdo měl situaci pod kontrolou. Nebyl jsem na to zvyklý, bál se. Bál se toho, že chci víc, Bál se všech těch pocitů, které jsi ve mě vyvolal.” Odmlčel jsem se, pohledem sjel k jeho ruce položené jen kousek od mé a odhodlal se k tomu, že jsem mu položil dlaň na předloktí.
“Ublížil jsem ti a omlouvám se. Nechtěl jsem ti lhát, jen jsem se bál, že když ti řeknu pravdu, tak.. tak o tebe přijdu. Nevím, co se ti v minulosti stalo. Ale já takový nejsem. Nejsem, protože ten důvod proč jsem mlčel a radši ty věci neřešil byl ten, že.. Že kdybych ti řekl, že jsem se namotal, že nad tebou dnem i nocí přemýšlím, nenecháš mě spát, chci tahat tvoje trika, chci cítit tvoji vůni, sakra, že chci slyšet i ty tvoje sarkastické poznámky.. kdybych ti řekl, že jsem se bezhlavě zamiloval, co bys udělal? Ta představa, že má někdo nade mnou takovou moc mě děsila..” Chtěl jsem ruku stáhnout, bál jsem se jeho reakce. Tvrdil, že chce být se mnou ale zároveň říkal, že mi nemůže věřit. Ale já už měl dost všech lží. Řekni mi pravdu Theo. Mé oči ho prosily. Teď jsem tady, teď tě poslouchám. Jsem tady.

Sledoval jsem zbytek dění na párty s jistým zklamáním. Drama nebylo nic pro mě, já byl rád za svůj klid a svá pravidla, protože jsem se právě tomuhle všemu mohl v klidu vyhnout. Možná, že kdyby si Maty vytyčil ty samé, nemusel by pak ze sedačky uraženě sledovat černovláska a pak utéct. Ale to upřímně nebyla moje věc a taky mi to bylo celkem jedno. Stejně jako to, když se v přítomnosti blonďáka spousta tváří překvapeně otočila naším směrem. Kuba se mým pravidlům vymykal a i to bylo v pořádku, protože pro něj prostě žádná neexistovala. Jeho přítomnost mi chyběla, ale zároveň to, že šel do baru za barmanem ve mě nevzbuzovalo žádnou žárlivost nebo závist. Takhle to mezi námi nebylo, takhle to nefungovalo. Nikdy jsem ho nevlastnil, stejně jako on mě. Byl mou spřízněnou duší a to bylo víc než milenec nebo přítel. Ať už to může znít sebebláznivěji.
Kubova absence ve mě spíš vzbuzovala jen větší otrávenost, protože tady byla k uzoufání velká nuda! Filip se zdál zaneprázdněn někým jiným a většina lidí, kvůli kterým jsem sem přišel, vlastně zmizela. Vzal jsem kelímek od piva, položil ho na barový pult k ostatním, pohled odtrhl od blondýny o které mluvil Kuba, která si natáčela významně pramen vlasů na prst a svůdně kousala do rtu. Namísto toho, abych se ale vydal za ní, mé kroky zamířily ven. Nebyl jsem ten typ, co by každý večer potřeboval mít v posteli jinou, k fajn večeru jsem si vystačil leckdy jen s kytarou, pár notami nebo prostě jen dobrým filmem a samozřejmě s Kubou. Nevzrušovala mě představa zvyšování svého mileneckého konta. Ne, pokud jsem s někým šel, bylo to proto, protože mě něčím zaujal. Protože jsem to chtěl, protože mě to bavilo, protože jsem cítil vzrušení, cítil napětí a přitažlivost. Ale s pohledem na danou slečnu mi došlo, že bych akorát tak všechno oddřel a pak ještě musel vysvětlovat, že tímhle aktem náš "vztah" skončil.   A to jsem dneska rozhodně neměl v plánu. Pomalým krokem jsem zamířil k výtahu, sice mě varovali, že rozvrzaný výtah se občas zasekne, ale možná jsem se rozhodl to risknout než scházet těch osm pater pěšky. Dveře se skřípěním otevřely, namačkal jsem v té kovové pasti přízemí, vrazil ruce do kapes a jen sledoval, jak děsivě pomalu a hlasitě se ty dveře zase zavírají.

Nelíbil se mi ten způsob, jakým jsem se na něj nedokázal zlobit věčně, protože možná to říkal on, ale ve skutečnosti jsem se já namotal už dávno. Vnímal, jak mi opatrně položil ruku na předloktí a jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo to, jak moc mu chci ruku konejšivě stisknout, vtisknout mu polibek do dlaně a prosit za odpuštění. Věděl jsem, že jsem se už dávno ztratil v těch modrých očích, ve rtech, která pronášela slova, která jako balzám uzavírala rány v mém srdci. Jak se mi to teď celé zdálo stupidní, tak dětinské a malicherné, když nahlas vyslovil své obavy a já věděl, jak se cítil, protože jsem se tak cítil taky. Povzdechl jsem si. 
"Co bych udělal?" zvedl jsem hlavu, obrátil k němu pohled a zahleděl se mu do očí, věděl jsem, že už nebudu utíkat, že nenechám utéct jeho. Ne, když jsem měl tolik věcí, které jsem mu chtěl říct. Neusmál jsem se, tvářil jsem se pořád stejně jasně a tvrdě, i když pronášel větu, která rozvibrovala každou buňku v mém těle. "Řekl bych, že tě miluju, Maty.." 
Bylo ticho, jen jsem se na něj díval, vstřebával to, co jsem řekl, to, co řekl on mě. Vážně mě děsilo, jak málo stačilo, tak málo, aby tahle slova nikdy nebyla vyslovena a skončilo všechno, na čem mi tolik záleželo. Vážně bych kvůli nějakému ublíženému egu nebo zraněnému sebevědomí tohle všechno zahodil. Znovu jsem si povzdechl, nechtělo se mi do toho, ale jestli jsem chtěl pokračovat dál, jestli jsem chtěl, abychom mohli začít znovu, musel jsem být stejně upřímný. Pokud on měl sílu říct mi, jak se cítí, bylo jen na mě, abych se s tím nějak popasoval sám. 
"Podívej, můj poslední vztah byl.." hledal jsem správná slova, sílu mluvit o něčem, co mě zraňovalo už roky, ale nadechl jsem se a znovu se na něj podívat. Byl tu a já věděl, že to musí vědět, aby to pochopil, abych to uzavřel a přestal ho vinit za něco, co nikdy neudělal. "Toxickej. Plnej lží a podvádění a o to já nestojím. Mrzí mě, jak jsem se choval, ale všechno to na mě padalo a hrozně mě štvalo, že jsi mi to neřekl, vím, že koukat ti do mobilu a líbat se s tvým kámošem, jen aby jsi žárlil, bylo dětinský.. Omlouvám se, tohle nejsem já a nechci takovej bejt, jen.. ty starý věci ve mě prostě probouzí to nejhorší." odtrhl jsem pohled a zahleděl se z okna ven, přemýšlel, váhal, vnímal tíživé ticho, ale už jsem ho nechtěl, mlčení nebylo cestou, takže jsem se prostě otočil a udělal to, co jsem chtěl udělat celou dobu. 
"Příště mi prostě řekni pravdu." zvedl jsem ruku a dotkl se jeho tváře, palcem ho pohladil po hraně čelisti a konečně se v mé tváři objevil lehký, ale čitelný úsměv. "Teda doufám, že o žádném líbání se s cizíma klukama nebude příště řeč, protože jednou z mých špatných vlastností je, že fakt žárlím, ale toho už jsi si asi všiml.." usmál jsem se, vpletl prsty do jeho vlasů a přitáhl ho k sobě, cítil, jak ze mě opadává napětí, když jsem se ho dotýkal, když jsem cítil jeho vůni, když byl vedle mě a já věděl, že mě poslouchá a že mě nebude soudit, ať řeknu cokoliv. Natočil jsem hlavu a pokrčil rameny. "Jsem asociál a nemám rád lidi, jsem až moc cynickej a mám spoustu sarkastických poznámek. Neměl jsem moc vztahů a většina z nich dopadla katastrofálně, ale asi pořád tak nějak doufám, že jednou to přece jenom vyjde. Nesnáším nepořádek, nechutná mi pivo a pizzu jím s ananasem." naklonil jsem se ještě blíž, cítil na tváři jeho dech, dotkl se ho nosem a mazlivě se dotýkal jeho tváře, užíval si, že je tady, se mnou, ať jsem chtěl nebo ne, nemohl jsem tomu odolat, ztrácel jsem kontrolu, když byl tak blízko. "Mám rád, když nosíš moje tričko, líp se mi spí, když ležíš vedle mě, i když kopeš a miluju ten způsob, jakým mě vyrušuješ v práci jen proto, abych ti věnoval pozornost." moje rty se dotkly těch jeho, prostě jsem chtěl, musel, musel si to vzít, potřeboval jsem to a věděl, že tohohle se nenabažím, že chci prostě víc. Přesto jsem se odtrhl a oddálil, znovu se v mé tváři nezračilo nic, ale neuhnul jsem pohledem, když jsem mu položil tu stupidní dětskou otázku, kterou jsem měl položit už dávno. "Takže co, budeš se mnou chodit? Se vším všudy?" 

Sledoval jsem, jak se jeho výraz pomalu mění, ale byla pravda, že jsem to sotva vnímal, potom, co řekl to, co řekl. Že mě miluje. Sakra, byl jsem jak opařený, ve tváři překvapený výraz, jestli bylo něco, co jsem fakt nečekal, bylo to zrovna tohle. Pronesl to sice s výrazem vraha, ale mě to bylo fuk, miloval jsem jeho netečný výraz a miloval jsem na něm všechno do posledního detailu a.. A sakra, kolikrát ještě v hlavě řeknu slovo miluju? Mělo mě to vyděsit, mělo mě to znovu odehnat, ale na místo toho mě to přitáhlo jen blíž. Chtěl jsem to od něj v tuhle chvíli slyšet pořád dokola. Ulevilo se mi. Ulevilo se mi, vědět, že to máme stejně. Kolik nocí, co jsem vedle něj ležel, a přemýšlel, jak mu to mám říct. Tolik scénářů, co jsem si v hlavě dokola opakoval. A nakonec, nakonec stačilo tak málo. Bál jsem se, že o něj přijdu.. a přitom jsem získal mnohem víc. Mlčel jsem, mlčel a poslouchal ho, zatímco postupně překvapení vystřídal ten klasický provokující a občas dost vyzývavý úsměv. Líbilo se mi, že se mi otevřel, že mi toho tolik řekl. Pravdou totiž bylo, že jsme o sobě toho věděli žalostně málo, ale cítili tolik.. Krátce jsem se ušklíbl.
“Jsem extrovert, jsem ukecanej, jsem chaotickej, a tak trochu rozmazlenej spratek. Miluju společnost, miluju a vyžaduju spoustu pozornosti. Měl jsem spoustu vztahů, ale všechny ztroskotaly, protože neměli jiskru, byly prázdné a nudné..” Vnímal jsem teplo jeho těla, jeho dech odrážející se od mé tváře, jeho oči, které říkaly teď mnohem víc, které byly přesně takové, jaké jsem je potřeboval. On byl přesně takový, koho jsem potřeboval.
“Miluju tvůj nečitelnej rádoby badass výraz, miluju, když žárlíš a když odpovídáš na moje dětinské gify..” Ušklíbl jsem se, tu poslední věc jistě velmi nesnášel a já věděl, že i přes sebezapření mi stejně odpovídá na sto nesmyslných zpráv, kterými jsem ho denně bombardoval. Cítil jsem jeho rty, jak si mě zase přivlastňuje, jak si bere, co chce, ale drží se zpátky. Bylo to zvláštně roztomilé, protože to tak obvykle nebylo. Vidět ho v nejistotě bylo zvláštní, byl otevřený a zranitelný a já si uvědomoval, že si ho za to vážím, protože to pro něj nemohlo být lehké. A pak se zeptal. Cítil jsem, že jsem na chvíli ztuhl, párkrát zamrkal, párkrát nasucho polkl a dlouho mlčel. Sakra, Matyáš Antl bude mít kluka? Sledoval jsem zblízka jeho tvář a pak se krátce pousmál. Odtáhl jsem se od něj jen proto, abych se přemístil na jeho místo a usadil se mu pohodlně na klíně.
“Hmm..” Podotkl jsem a přiložil si zamyšleně prst k ústům. “Když vyřešíme tu pizzu s ananasem, co je zásadní problém.. myslím, že by to šlo” Provokativně jsem se zasmál, ale kývnul. Jo, nejspíš jsme museli pokládat a odpovídat na stupidní a jasné otázky, protože jinak bychom v tom začarovaném kruhu byli pořád. Potom jsem si ho prohlédl, sakra, líbil se mi celý večer, když jsem ho pozoroval a nemohl se ho dotknout a.. A nezastavil jsem ruce, co se drze rozběhly pod jeho tričkem a zkoumaly hbitě všechny svaly pod ním. Kousnul jsem se do rtu, ne nervozitou, nýbrž s naprosto jasnou myšlenkou, když jsem hypnotizoval jeho rty, naklonil se a byl to já, kdo si ukořistil drzý, lačný a toužebný polibek. Sakra, jak moc mi chyběl. Chtěl jsem víc, mnohem, mnohem víc a věděl, že nikdy nebudu mít dost. Že jsme sice naprostý protiklady, že budou nejspíš ještě chvíle, kdy se budeme hádat a zase usmiřovat. Ale já to chtěl, konečně, všechno, se vším všudy.

Chvíli jsem procházel byt, ale nenašel jsem jediného z kluků, se kterými jsem trávil večer. Moc jsem nepil, takže jsem nebyl v té správné hladince jako většina lidí kolem mě, což mi trochu kazilo snahu si s někým pokecat, protože už mluvili opilštinou a já si připomněl jaký to je dělat střízlivýho řidiče na hard alko párty. Otrava! Když se mi pak nějaká blondýnka pověsila na krk a s nadšením křičela lvlDKeeeeeeeeeej, mile jsem se usmál, pověsil jí na krk procházejícímu opilému blonďákovi a rozhodl se, že srandy kopec by pro dnešek stačilo. Sebral jsem si svoje saky, paky a rozešel se na chodbu, když jsem si všiml zavírajících se dveří výtahu. 
"Heej, moment, pojedu taky!" zahulákal jsem a se šťastným úsměvem, že tu nebudu muset trčet dalších sto let nebo jít pěšky, zaregistroval, jak se dveře výtahu zase otevřely, ale úsměv mi zamrzl na rtech, když jsem si uvědomil, kdo stojí uvnitř. "E-Eriku! Haha, super, díky!" drbáním na zátylku a širokým úsměvem jsem se snažil zamaskovat paniku a nepovedenou snahu vymyslet jakýkoliv důvod, proč nejít raději pěšky. Že mě nemá rád mi zase tolik nevadilo, mračil a protáčel na mě oči celej večer, žádná novinka, ale jakmile jsem se teď podíval do té jeho tváře, v níž hrál stále ten laxně netečný výraz, okamžitě se spustila řetězová reakce mých divokých představ, které začínaly jeho povzdechem, pokračovaly přes provokativní dotek jeho rtů na mých a končily příliš těsnými džíny v rozkroku! Fuck, bylo fakt divné přemýšlet nad tím, že nejspíš žádná holka mi nezpůsobila stojáka jenom nevinným polibkem, fakt jsem byl asi bačkora, ale cítil jsem, jak pomalu rudnu. Co naplat, už jsem nemohl couvnout, a protože nic geniálního a samospásného mě nenapadlo, nastoupil jsem, zatímco se za mnou dveře s rachotem zavřely. 
Nastalo ticho, výtah jel mučivě pomalu, hrkal a vrzal a já si s hrůzou uvědomil, že ta věčná trapná chvíle ještě neujela ani jedno patro! 
"Ee-eeee dobrá párty, hmm.. Kuba už šel?" měl jsem potřebu mluvit, protože přítomnost mlčícího hnědovláska mě znervózňovala a nutila přemýšlet nad věcmi, které jsem ve své hlavě mít nechtěl. Neodpověděl, jen jsem pokýval hlavou, ruce pořád strkal do kapes a zase je vytahoval, bylo to prostě celé divné a trapné a já s hrůzou v očích sledoval líně se převalující čísla. "Hele sorry, ta pusa v té flašce,.. to bylo fakt divný, co?" pokusil jsem se usmát a obrátit to ve srandu, nebyl jsem z těch, co by dlouho vydržely vypjatou atmosféru. Promnul jsem si zátylek a konečně se na něj podíval, když jsem nevinně zamrkal a bezelstně se usmál. "To byla moje první pusa s klukem.." doufal jsem, že se společně zasmějeme a hodíme to za hlavu, protože ho určitě budu potkávat a jestli bude tohle proklaté ticho pokračovat, pukne mi hlava!

Se sotva patrným úsměvem jsem ho poslouchal, miloval jsem ten způsob, jakým mluvil, jak se usmíval, byl spontánní, tak hrozně dětinský a drzý a já to nechápal, nechápal, protože jsem to nesnášel, kýmkoliv jiným bych kvůli tomu pohrdal, ale on byl prostě speciální, bylo jedno, jak moc mě jeho chování štvalo, bylo fuk, jak mě to rozčilovalo, protože když na mě zamrkal těma nevinnýma očima, věděl jsem, že bych udělal cokoliv, jen aby byl pořád se mnou. Nečekal jsem, že se tohle někdy stane, ale nevadilo mi to, bylo mi fuk, že o mě teď ví tolik věcí, že má nade mnou takovou moc, protože kdykoliv se na mě podíval, kdykoliv se usmál, nelitoval jsem jediné minuty. 
Vlezl mi na klín a já si povzdech, přesně on, totální provokace, moc dobře věděl, že s tím nesouhlasím, že tuhle nechtěnou pozornost nemám rád, ale bylo mi to jedno, kašlal jsem na to, jestli nás někdo uvidí, nemohl jsem myslet racionálně, když jsem si ho snad automaticky přitáhl k sobě, když moje ruce zakotvily na jeho pozadí a já jen slabě zaklonil hlavu a díval se na něj. Byl můj. Teď už jsem to nemusel chtít, už to tak prostě bylo a já na něj chvíli taky jenom mlčky zíral, protože jsem to nedokázal pochopit. Že už nemusím nic předstírat, že už si ho nemusím držet dál od těla, že kdykoliv budu mít chuť ho vidět, kdykoliv se ho budu chtít dotknout, kdykoliv mu budu chtít říct, jak šíleně miluju každý jeho úsměv, bude to v pořádku. Protože on cítil to samé. 
"Mmm znám jednu pizzérku, kde ti udělají každou půlku jinou,.. třeba tě tam někdy vezmu.. můžeš tomu říkat třeba rande." pousmál jsem se ironicky, když konečně překonal tu kratičkou vzdálenost, která mi přišla delší než světelné roky a konečně mě políbil. Ta jeho sobeckost, drzost, chtěl jsem víc, mnohem víc, než jen pár polibků. Vnímal jsem jeho prsty pod tričkem a věděl, že nemám trpělivost ani chuť mu vysvětlit, že jsme v autě na ulici a měli bychom jet domů, nemám, protože i moje ruce se ztratily pod jeho mikinou, nepřemýšlel jsem nad tím, když jsem vyjel nahoru a rovnou mu všechno sundal, nechtěl jsem čekat, nechtěl si odpírat to, o čem jsem snil celý týden, kdy jsem se užíral žárlivostí a touhou. Protože byl jako heroin, moje osobní droga, ta vůně, když jsem se odtrhl od jeho rtů a jazykem pokračoval na krk a vlhou cestičkou laskal nově objevenou kůži. Možná jsem to udělal už tisíckrát, ale neměl jsem dost, neměl a chtěl víc. Vsál jsem do úst jeho levou bradavku, druhou promnul mezi prsty, nespěchal jsem, hrál si a provokoval, a přitom v každém mém pohybu byla ta roztěkanost, netrpělivost prostě si to vzít. Sklouznul jsem rukama dolů, povolil knoflík na jeho kalhotech a vklouzl dovnitř, jen abych v dlaních stiskl jeho zadek, vrátil se zpátky k jeho tváři, ale místo polibku jen zuby hravě stiskl hranu jeho čelisti. 
"Je tahle pozornost dostatečná? Nenudíš se?" tentokrát můj hlas zněl drze a provokativně, protože jsem netrpělivě rozepl i druhý knoflíček a zajel dlaní pod jeho spodní prádlo. Definitivně jsem se zbláznil, ale nemohl jsem mu odolávat, když jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo tohle.

Nejspíš bych z téhle párty odcházel opravdu zklamaný, ale to bych nesměl odtrhnout oči od zdi před sebou a neupřít je na dveře ve kterých se objevil on. Chvíli jsem si ho prohlížel než jsem pohled přetočil na čísla ukazující ubíhající podlaží. Nijak jsem na jeho slova nereagoval, ne proto, protože bych nechtěl, ale nějak jsem mu na to neměl co říct. Ve finále jsem proti němu nic neměl, jen jsem popravdě měl pošramocené ego a velmi těžce se někdy dokázal přenést přes to, když je někdo lepší než já. Nejspíš trauma z dětství, šikana, co já vím, co za další sračky se mi nahromadily v hlavě, ale když jsem k němu vzhlédl podruhé a neušlo mi, jak roztěkané jeho chování v mé přítomnosti je, to, že jsem ho potkal samotného ve výtahu bylo popravdě vlastně příjemné zpestření večera. A to hlavně díky té flašce. Díky tomu, že sice tam seděl jako prkno, ale v jeho pohledu byla nejistota a špatně skrývaný odpor. Protože to v něm něco probudilo. Něco, co nejspíš doteď pro něj bylo tabu. A já se musel přiznat, že trýznit jeho zmatenou mysl byla zábava a zadostiučinění pro mé zlomené ego. Chtěl jsem zjistit, co se skrývá za tím nejistým úsměvem. Upřel jsem na něj pohled a prohlédl si ho od shora a dolů, což mu na jistotě moc nepřidalo. Určitě se musel cítit trapně, o čemž svědčil každý jeho chaotický pohyb a já mu to popravdě moc neulehčoval. Když pak promluvil o té puse, krátce jsem se ušklíbl.
"Ani ne" Pokrčil jsem rameny, nejspíš si myslel, že se zasměju a plácneme si nad skvělým vtipem, ale já to jako vtip nebral. Proto jsem se ani nezasmál. Pro mě to nebylo poprvé a rozhodně ani naposled. Pak jsem jen pokýval hlavou. "To by vysvětlovalo, proč si tam seděl jako prkno a nechal všechno na mě. Kromě toho to nebylo zas tak špatné. Mohli bychom to někdy zopakovat.." Pronesl jsem bez žádného skrytého podtextu, prostě narovinu, pak se odlepil od zdi a pár kroky přešel před něj. Ocitl jsem se od něj na dosah paže, znovu jsem ho sledoval a znovu jsem jen povytáhl koutek úst v pokřivený úsměv. Byl z toho nesvůj, to jsem z něj jasně vyčetl. Nejspíš půjdu do pekel, ale vážně jsem se celkem královsky bavil. Jak moc tě ta pusa rozhodila? Naklonil jsem hlavu na stranu. Chtěl bys víc? Nebo bys na to chtěl zapomenout? Obojí? Hmm..
Olízl jsem si rty, ještě chvíli sledoval ty světlé oči, než jsem se znovu rozešel a naprosto nekontrolovatelně zabíral jeho osobní prostor. Automaticky začal couvat, zády narazil do zdi výtahu a já jen ledabyle přišel k němu. Nijak jsem se ho nedotýkal, jen jsem se přiblížil ještě blíž. "Než mi na svou obhajobu řekneš, že jsi hetero, pojďme si něco ujasnit.." Lehce jsem se pousmál, když jsem se přiblížil rty až těsně k jeho uchu. “Ber to jako takový malý experiment” Lehce jsem rty přejel po jeho uchu, níž, až k jeho ušnímu lalůčku. Neušlo mi, jak se jeho tělo napjalo, jak se jeho dech zrychlil. “Kdykoliv můžeš říct ne. Ale řeknu ti pár základních pravd” Skousnul jsem jeho ušní lalůček, olízl a jemně fouknul než jsem se oddálil, abych sledoval jeho výraz. Mohl jsem být blázen, nebyla to hra, mohl mi napálit, ale nebyl bych to já, kdybych neriskoval, kdybych se neujal šance na to se pobavit. Protože tohle mě vzrušovalo, tohle mě zajímalo a bavilo. Udělat ještě větší zmatek v tomhle hezounkém obličeji. “S klukem je to jiný. Holky jsou fajn, ale většinou jen leží, nechají tě udělat všechnu práci a na závěr jim většinou musíš ještě říkat, jak to máš rád.” Bez ostychu jsem vzal jeho ruku a jeden z prstů si vzal do pusy a jemně olízl jeho první článek. “Kluk to ale ví. Ví, co udělat, abys na to nezapomněl..” Jemně jsem ukazováček zasunul a znovu pohltil, jemně skousl a nakonec vyndal úplně, než jsem se odtáhl a krátce pousmál, když jsem pohledem zabloudil přes jeho vypracovaný hrudník níž až k jeho upnutým džínám a zpět k jeho očím. Pak jsem ale od něj poodstoupil, protože výtah už před několika minutami cinknul a oznámil příjmení. Sice mě to bavilo, nebudu lhát, ale zase nemusím trýznit nebohé zmatené hetero týpky ve výtahu donekonečna. Bylo mi jasné, že se nejspíš bude ohánět, jak to s ním nic nedělá, ale můj experiment vyšel a já to věděl. A mě stačí, když mě a toho všeho bude mít plnou hlavu. Protože jsem si byl jistý, že má.

Vážně jsem doufal, že se zasměje a hodíme to za hlavu, byl jsem ten typ, který neměl rád napjatou atmosféru a radši vyblil všechno hned, než aby se zabýval nějakými křivdami, takže ta Erikova nevraživost vůči mé osobě mi prostě vadila, ale popravdě takový vývoj situace jsem si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech. Když mi oznámil, že jsem u té pusy byl sice jako prkno, ale můžeme si to zopakovat, překvapeně jsem zamrkal a přemýšlel, jestli to byl vtip a mám se zasmát a nebo to myslí vážně, protože on se jen ušklíbl, ale neusmál, nedal nijak najevo, že by to byla jen sranda a já si znovu otřel zpocené dlaně do džínů a rozhodoval se, že ho prostě konfrontuju s tím, co má za problém, ale k tomu jsem nedostal příležitost, protože se ocitl v mé bezprostřední blízkosti a jeho oči se na mě dívaly.. jinak. Polkl jsem, nikdy jsem si ho takhle zblízka neprohlížel, okamžitě jsem si všiml dokonalých, pravidelných rysů v jeho obličeji a na kluka hustých a dlouhých řas. Jeho tvář byla jemná, spíš se podobal holce, ale ne v žádném špatném slova smyslu. Protože to, co mu propůjčovalo ten dívčí vzhled, vynahrazoval jeho pohled. Ošil jsem se, nebyl jsem zvyklý, že se na mě někdo kouká takhle, ale nebylo mi to nepříjemné. Jen jsem u toho cítil cosi, co bych úplně nečekal v přítomnosti zrovna jeho. Mravenčení. 
Udělal ke mě ještě pár kroků, instinktivně jsem před ním couval, dokud jsem zády nenarazil do stěny výtahu a nedošlo mi, že nemám kam utéct. Nebylo to tak, že bych někam potřeboval utíkat, jen jsem před sebou měl kluka, kterého jsem znal několik let, běžně se s ním bavil, škádlil, hádal, ale tohohle Erika jsem neznal. Byl jako někdo úplně jiný, žádný lhostejný výraz, žádná otrávenost, jeho pohled jiskřil očekáváním, pobavením a nutil mě znovu a znovu si ten obličej, který jsem nyní viděl v docela jiném světle, prohlížet. Přišel ještě blíž, naklonil se ke mě a já vnímal jeho dech na citlivé kůži, když mi šeptal do ucha věci, které jsem nestíhal zpracovávat. Netušil jsem, kam tohle směřuje a jestli je tohle nějaká forma zvrácené zábavy, ale moje tělo nemohlo vydržet v klidu dlouho, ne, když jeho rty překonaly tu krátkou vzdálenost a provokativně se otřely o moje ucho, když mi citlivou kůži skousl a já pocítil touhu se ho dotknout, srdce se mi rozbušilo a jeho slova mi ozvěnou dunila v hlavě pořád znovu a znovu. Konsternovaně jsem se díval, jak můj ukazováček mizí v jeho ústech v tom nejerotičtějším gestu, jaké jsem snad v životě zažil, zatímco můj mozek se nějak snažil přijmout fakt, že kvůli Erikovi, který se mnou obvykle neměl potřebu ani zahajovat konverzaci, začínám mít problém v jinak volných džínách! Ví, co udělat, abych na to nezapomněl..? 
Odstoupil ode mě, pustil, dveře zacinkaly a já tam jen stál, neschopen slova. Vnímal jsem, jak nějaká stará babka huláká z chodby, ať jí ten výtah podržíme, když jsem bez většího rozmyslu udeřil zaťatou pěstí do několika tlačítek výtahu, znovu to cinknutí, zavírání dveří, babka, která nadávala do chuligánů a moje ruka, která se bez jediného zaváhání zvedla a vpletla mu do vlasů, krok, který nás od sebe odděloval, vůně, kterou jsem nedočkavě vdechl v těsné blízkosti jeho tváře jen okamžik před tím, než jsem si bez dovolení ukradl nedočkavý polibek. Možná jsem byl pohodář, který nikdy nic neřešil, ten kluk, který se radši bezelstně usmál a mávnul nad vším rukou, ukecanej, splachovací, milej a veselej, ale to neznamenalo, že jsem v sobě neměl taky spoustu něčeho špatného, sobeckého a egoistického. Jako prkno..? Stiskl jsem jeho vlasy v dlani, takže jsem ho donutil hlavu lehce zaklonit a polibek prohloubil, vnikl do jeho úst jazykem a s překvapením zjišťoval, že se to nijak neliší od toho, když jsem si stejně netrpělivě bral holky. Byl jsem floutek, nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jaké je to s klukem, neměl jsem potřebu žádných milostných dobrodružství, ale zároveň jsem nebyl chudák bez zkušeností. A Erik na mě šel velmi dobře, když mě hecoval, provokoval a sliboval něco, čeho nebudu litovat, protože já byl přesně ten typ, který nikdy neříkal nikdy.. 
Dveře výtahu se pomalu otevřely, pustil jsem ho, odstoupil od něj a olízl si rty, když jsem mu pohlédl do tváře, ale v té mé nebyl ten pohodářský úsměv, byl tam jen lehký úšklebek plný očekávání a mé oči, které ho přivřené sledovaly. 
"Fajn.. donuť mě na tebe nezapomenout." neměl jsem tušení, do čeho jdu a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl nervózní a trochu vystrašený, ale všechny negativní emoce přebíjela zvědavost. Zvědavost a vzrušení, které jsem cítil při pohledu do jeho očí. Protože v nich byl příslib něčeho, co změní můj život od základu.

Chtěl jsem v klidu odejít pryč, upřímně jsem ani nijak nečekal, že by Danny tohle mé malé hraní nějak prohluboval nebo snad opětoval, nevypadal jako ten typ, co by se nechal lehce vyprovokovat a já si příjemně zkrátil chvíli ve výtahu a náladu z celého večera. Líbil se mi pohled, který mi při mých slovech věnoval, líbilo se mi, jak se nekontroluje, jak jeho mysl jede na plné obrátky. Vzrušovalo mě, že jsem byl první, nebudu lhát. Ale to bych se nesměl zastavit, když se dveře začaly prudce zavírat a já pohled přetočil na tlačítka, které zběsile svítily snad na každé patře. Otočil bych se a zeptal, jestli si jde pro pokračování, ale to už mi vpletl prsty do vlasů a přitáhl si mě blíž. Nejspíš bych se pobaveně zasmál, protože jsem nejspíš zahrál na citlivé struny, nejspíš má hra byla vážně tak dobrá, že bych se škádlivě zeptal, jestli si tu hru na hetero rozmyslel a budeme moct konečně dělat zajímavější věci. Zeptal bych se provokativně jestli podlehl sám sobě nebo mě, ale nedal mi možnost. Ne, když mě líbal a ten polibek byl tak diametrálně rozdílný oproti tomu na té párty. Přestal se držet zpět, nejspíš mi chtěl i vyvrátit má slova a já zjistil, že se mi tahle jeho stránka líbí. Že se mi líbí ta drzost, co se mu odrážela v očích, když mě pustil a odstoupil. Že chci vidět víc toho úšklebku a jiskření, jen proto, abych zjistil kam daleko zajde. Jestli se zastaví, až zjistí, že to není jen hra dvou školáků. Protože já si hodlal vzít všechno.
Přejel jsem si jazykem přes zuby a krátce se ušklíbnul zatímco jsem ho chvíli sledoval. Donuť? Ale no tak, ještě budeš prosit o víc. Nelíbal jsem se, bylo to jedno z mých pravidel, ale překvapil mě, tak jsem ho nechal, nechal si ho to užít, protože to nebude trvat dlouho. Znovu jsem si ho prohlédl od shora dolů než jsem se otočil a z výtahu pomalu odcházel, míjel vražedně vypadající babku, ktrou jsem vesele ignoroval a vyšel ven. Venku jsem chvíli počkal a otočil se na Dannyho, o kterém jsem věděl, že půjde za mnou.
"Hmm, tohle bylo rozhodně o něco lepší, ale věřím, že to umíš ještě líp.." Bavil jsem se. Možná jsem se nechlámal, ale nedokázal přejít to jiskření, co jsem mezi námi cítil od doby, co odhodil svoje zábrany. Cítil jsem vzrušení, přesně ten moment, kdy si ty věci chci vzít, protože to dává smysl. "Tak co, buď můžeme jít vedle za barák nebo mě můžeš vzít tam, kde bydlíš.." Upřímnost sama. "Ale na to, co tě čeká bych doporučoval kapku soukromí. Jelikož jsi v tomhle na úrovni cudný panny, tak až budeš hlasitě sténat moje jméno a prosit o víc, nemuselo by se to ostatním moc líbit.." Další provokativní úšklebek, chtěl jsem v něm probudit to, co mi ukázal před chvílí. A mnohem víc.

Jeho rty, jeho doteky, jeho tělo. Sledoval jsem ho přivřenýma očima a nedokázal odtrhnout pohled. Jindy jsem vždycky alespoň chvíli pochyboval, sváděl to na chtíč a vzrušení, ale tentokrat v mé hlavě žádné pochybnosti nebyly. Už dávno jsem totiž myslel na něco úplně jiného. Teď když jsem konečně odhodil všechny zábrany jsem si ho hodlal užít a vzít celého, kousek po kousku. Protože jemu se nemohl nikdo rovnat. Jen na něj mé tělo reagovalo tak přehnaně a zoufale se k němu tisklo. Skousnul jsem si spodní ret a zaklonil hlavu, když v dlaních stiskl můj zadek a já se mu provokativně zhoupl v klíně. Na rozdíl od něj mě bylo fuk kde jsme, ať to klidně všichni vědí, ať to i vidí, to, že je můj. I já uměl být drzý a majetnický. A když jsem dneska viděl, jak na něj většina osazenstva upírá ty toužebné pohledy. Nedivil jsem se jim, ty ruce, to vysekané břicho a ten pohled.. ani náhodou, nikdo není lepší než já a hodlal jsem mu to připomenout i když jsem věděl, že nemusím. Ne když se na mě díval tímhle pohledem. Krátce jsem zasténal a upřel na něj pohled, když v dlaních stiskl mou chloubu a drze se na mě ušklíbl. Nespokojeně jsem zabručel.
“Jestli si mě nevezmeš hned, budu vzdychat tak, že jsem přilákám celou bytovku.” Lehce jsem se pousmál a vyšel mu pánvi vstříc zatímco jsem se sklonil a znovu ho hladově políbil. Protože tyhle rty patřily jen mě. Nedočkavě jsem rozepínal jejo kalhoty a stáhnul je o kus níž i s boxerkami. Ne, v tuhle chvíli jsem si nechtěl hrát. “Chci tě” Zasténal jsem mu u ucha když jsem ho políbil na krk a nedočkavými polibky pokračoval přes hranu čelisti až zpátky k jeho rtům. Dneska byly role obráceně, já byl většinou ten trpělivý, ale dnes ne. Neviděl jsem ho takovou dobu, necítil jeho vůni, necítil chuť jeho rtů a tak jsem se nehodlal držet zpátky.
Proto jsem se nadzvedl, sám jeho vzrušení nasměroval do svého těla a se slastným syknutím zase dosedl. Naklonil jsem se a díval se na něj, pohledem zkoumal jeho tvář a krátce se pousmál.
“Miluju tě, Theo” Chtěl jsem mu to říct pořádně, protože jsem chtěl a protože jsem mohl. A protože se mi líbilo jak to zní. Nebyl jsem romantik a nevěřil na pohádky, ale po dlouhé době a po tom všem jsem cítil, že takhle je to správně.

Bylo by mi skoro líto, že nejsem ve stavu, abych si tu jeho sladkou nedočkavost užíval, rozhodně bych ho chtěl taky chvíli provokovat, stejně jako to on vždycky dělal mě, protože jsem neudržel ten chladný, netečný pohled, když se nedržel zpátky a sám mě vybízel, abych pokračoval, jenže zároveň s tím šlo ruku v ruce i to, že jsem nemohl pořádně myslet, nemohl, když se mi dráždivě pohupoval v klíně, když vycházel pánví vstříc mé ruce a já chtěl, hrozně jsem mu to chtěl vrátit, ale nemohl jsem si to odpírat, když jsem ho neměl v náruči tak zatraceně dlouho. 
Pronikl jsem do jeho těla a kousnul se do rtu, sakra, budu mít vůbec někdy dost? Všechno z mé hlavy se vytrácelo, okolní svět ztrácel barvy i zvuky, nedokázal jsem vnímat nic jiného než jeho, každý detail jeho pohledu, vůni, teplo, váhu na svém těle, ten nekonečný pocit slasti, když jsem si ho bral, když jsem mu oplácel horečné polibky. Díval jsem se do jeho tváře, znovu a znovu si opakoval ta slova, znovu si je přehrával v hlavě, miluju tě, Theo, chtěl jsem si to pamatovat se všemi titěrnými detaily, jak se jeho rty jemně usmívaly, jak mu pramínek vlasů spadal přes oči, které na mě důvěřivě upíral, jak bylo jeho tělo horké a vábivé, jak mě pálela kůže pod jeho doteky. Propadl jsem mu, věděl jsem, že už není cesty zpět. A nelitoval jsem. Nelitoval jsem jediné minuty. 
Moje ruce sklouzly pod jeho zadek, stiskl jsem ho v dlaních a pomohl mu se nadzvednout, než jsem do jeho těla znovu hladově přirazil. Možná jsem měl být něžný a jemný, možná jsem mu měl šeptat do rtů sladká slovíčka, ale já takový nebyl, potřeboval jsem to udělat svou cestou, tvrdě, rychle, nedočkavě, protože jsem ztrácel pevnou půdu pod nohama, protože kdykoliv se na mě podíval, přicházel jsem o rozum. Byl jsem nedočkavý, nemohl to kontrolovat, když jsem sklonil hlavu a kousal ho na krku, abych malé otisky mohl dráždivě polaskat svým jazykem, zatímco jsem bez zábran přirážel do jeho těla, divoce, dravě, protože jsem to potřeboval cítit, přesvědčit sám sebe, že tohle je realita, že takhle to má být. Bylo ve mě hodně špatného a já to věděl, ale on už to věděl taky a přijímal mě takového, jaký jsem byl. A to stačilo. 
Zvedl jsem jeho ruce a donutil ho je obmotat kolem svého krku, zabořil mu tvář do ohybu krku, ale nesnažil se tlumit ty vzdechy, které se mi rvaly přes hrdlo a mě bylo srdečně fuk, kdo všechno je uslyší. Motala se mi hlava z jeho blízkostí, z toho šíleného rytmu, ve kterém jsem pronikal do jeho těla, cítil to pnutí, jeho tělo stejně citlivé a nedočkavé jako to moje. Věděl jsem, že dnes v noci si ho vezmu ještě mockrát, znovu a znovu se budu ujišťovat, že to není jen sen, užiju si každý centimetr jeho kůže a ochutnám každou jeho část, ale teď ne. Teď jsem to potřeboval skončit, přivlastnit si ho a nebral jsem na něj ohledy, byl jsem sráč a hajzl a věděl, jak moc je to sobecké, ale nemohl jsem si pomoct, nemohl, když do mého ucha sténal tak hlasitě a jeho tělo se zapřené vydávalo proti mě se stejnou naléhavostí. Pevně jsem ho chytil za boky, tvrdě až bolestivě a zrychlil, nepřemýšlel, nekrotil se, vzdychal mu do kůže, rukou vklouzl mezi jeho nohy, zpracovával ho neúprosně a nechával všechny ty zasrané pocity odplouvat pryč, dokud jsem nebyl schopný vnímat jen jeho přítomnost. Byl pro mě vším, ale to už dávno věděl..
S táhlým vzdechem jsem se udělal hluboko do jeho těla, cítil horkou tekutinu na své dlani, ale nepustil jsem ho, neodstrčil ho, naopak jsem ho k sobě přitiskl ještě blíž, vdechoval jeho vůni a snažil se uklidnit své srdce, i když údery toho jeho byly stejně ohromující. Olízl jsem si rty, zvedl hlavu a volnou ruku mu obmotal tvrdě kolem krku, palcem přejel po jeho spodním rtu, neusmál jsem se, jen si ho přitáhl blízko ke své tváři a pevně se mu díval do očí. "Miluju tě." jen lehce jsem se otřel o jeho rty, potřeboval jsem to prostě cítit, sakra, jak moc jsem na něm byl závislý? Nepouštěl jsem ho, neusmál se, jen v mých očích tančily jiskřičky pobavení. "Doufám, že za to přebereš zodpovědnost.." 

Sledoval jsem lidi kolem sebe, docela obstojně ignoroval fakt, že mě mají nejspíš za bezdomovce a místo toho přemýšlel, jestli je jim fakt taková zima, že mají na sobě všechny ty kožichy a šály. Byla půlka října, sezóna teprve začínala a já seděl na schodišti před omšelou bytovkou jen v oversize mikině. Chlad jsem necítil, i v Alpách uprostřed února jsem normálně jezdil jenom v mikinách, moje tělo už se dávno adaptovalo, nebo to tak bylo prostě už do začátku? Nepamatoval jsem si, kdy bych cítil zimu. Já ji měl rád, miloval jsem její čistou ledovou vůni, jako děcko ještě dnes z úst vypouštěl namodralou páru a sledoval, jak stoupá do výšky, rád jsem mezi prsty cítil čerstvý prašan, ten pocit, kdy mi třeskutá zima svírala hrudník a já se nemohl nadechnout. Věděl jsem, že to ostatní lidé nechápou, to mohl pochopit jen někdo, kdo něco miloval tak moc, že pro něj neexistovalo nic jiného. 
Zvedl jsem hlavu a znovu zkontroloval hodinky na mobilu, už jsem tu seděl víc jak hodinu, ale hnědovlásek se stále nevracel. Nebyl jsem naštvaný, nezazlíval mu to, popravdě nevadilo mi jen tak sedět a pozorovat procházející lidi. Vždycky jsem byl lepší pozorovatel než účastník a ty nesouhlasné pohledy mě spíš bavily než znervózňovaly. Nemohly mi to zkazit, nemohly, protože jsem seděl tady a cítil to mravenčení, protože tu možná nebyl, ale byl blízko, mnohem blíž než za poslední roky a já.. já se prostě jenom těšil jako malé děcko. Mobil vibroval, pro změnu mi místo mámy volal táta, ale já to stejně nezvedl ani jednomu z nich. Řekl jsem dost jasně, že si dávám pauzu a stál jsem si za tím. To prázdno, které jsem cítit hluboko ve své hrudi, bylo osamělejší než kdy dřív, když jsem sám seděl na špinavých schodech, ale necítil jsem tu starou známou beznaděj. Ne, když jsem věděl, že když počkám, když budu dostatečně trpělivý, přijde. Přijde a znovu mi dá ten pocit, že žiju.

Vystoupil jsem z autobusu a přepnul na mobilu další písničku od Benjiho. Nějak mě jeho drsný rap odpoutával od všech těch myšlenek, co se mi poslední týden honily hlavou. Týden.. Týden, co jsem Thea neviděl. Ale za to nad ním přemýšlel každou noc. Znovu jsem otevřel okénko chatu s ním a sledoval tu poslední otázku, co zůstala nezodpovězená. Zobrazená, ale bez odpovědi. Vysvětlíš mi to? Nic. Rádiové ticho. Skvělé. Když si se mnou nechtěl mluvit ty, nebudu ani já. Nechtěl jsem s ním mluvit, nechtěl mu odepisovat a nechtěl ho vidět. Ne do doby, dokud nebude schopný se mnou mluvit. Dokud nebude schopný mi to všechno vysvětlit. Nestál jsem o jeho mlčení, nestál o sex při kterém budu myslet jen na to, jak by to asi vypadalo, když si to dělal s tím světlovláskem, abych u toho pochyboval, jestli jsem ti dost dobrý, jestli jsi tehdy, když jsem tě nechal samotného s ním se po něm nevrhl tak jako říkal. Věřil jsem ti, Theo. Snažil se ti věřit, nedělal jsem žádné unáhlené závěry. Nebyl jsem uražený, ani naštvaný. Byl jsem jen smutný. Smutný a zklamaný. Zklamaný z toho, jak moc jsem ti propadnul, jak moc mě slova Nicka vzala. Přemýšlel jsem nad nimi, nahlodávala mě, sžírala mě. Vyvolávala ve mě zlost, žárlivost.. A takhle jsem se já nechtěl chovat. Tohle jsem neznal, tu nejistotu, tu nervozitu.. Ale potřeboval jsem odpovědi. A tys mi je nedával. Nedával a já toho měl tak akorát dost.
Strčil jsem mobil naštvaně do kapsy, když na mě problikla ta nevinná spící tvář a odfrknul si. Sám jsem sebe překvapoval, neměl jsem náladu na to pořádat nějaké párty jen proto abych tě naštval, vyřešilo by to něco? Ne. To už jsem si vyzkoušel. Baru jsem se vyhýbal, abych náhodou nepotkal Nicka, a tak se mé každodenní činnost scvrkly na občasné hraní her s klukama, kde jsem ignoroval Theovu přítomnost a na školu, kde jsem dnes vyškemral další termín opravné zkoušky. Proto jsem se vracel až tak pozdě, protože jsem doufal, že bude dost pozdě na to, aby si Filip našel nějakou cuchtu a nechal mě na pokoji.
Šlapal jsem kopec, vrazil ruce do péřové bundy, co jsem dneska ráno vytáhnul a k večeru se hodila a zastavil se u schodech, když jsem si všiml shrbené postavy, co na nich posedávala. Div bych mu nevynadal, že bych rád prošel, dokud ke mě neznámý nezvedl tvář skrytou v tmavé kapuci. Oči se mi překvapením rozšířily, ve tváři se mi odrážel nechápavý výraz, kterou vystřídal široký upřímný úsměv, co se mi na tváři celý týden ještě nerozlil. Nechápal jsem, nevěřil, nevěděl, co říct, když jsem na něj nějakou dobu mlčky zíral.
"Maxi? Maxi, doprdele!" Nadšeně jsem zakřičel, když jsem ho vytáhl na nohy a na místo nějakého plácnutí, jsem ho prostě a jednoduše prudce objal. Protože když se u vás objeví po letech odloučení váš nejlepší kámoš, prostě mu nepotřesete rukou ne? Z objetí jsem ho pustil až po chvíli, kdy jsem měl pocit, že malému černovláskovi musí rapidně docházet kyslík, odtáhl se, usmál a nevinně poškrábal ve vlasech.
"Do háje, tebe bych tu nečekal! Co tu.. Co tu vlastně děláš? Jak si se sem? Ježiš, měl jsi napsat, vždyť tu mrzneš jakou dobu. Teda, teda ty nemrzneš, pamatuju si, jak já měl rudej nos a tři bundy a ty jsi se tam div nevystavoval v tílku! Ale i tak, pojď dovnitř, než na tebe bába ze třetího poštve čivavu.." Nemohl jsem svou pusu zastavit, ne, když byl tady. Ne, když přišel, protože teď.. teď jsem ho fakt potřeboval a on ani nevěděl jak moc. A nebo to nejspíš věděl.. Věděl, protože jinak by tady nebyl. Vyjeli jsme výtahem nahoru, odemkl jsem byt a pustil ho dovnitř.
"Nic se tady od posledně nezměnilo.." Podotkl jsem, když jsem klíčky honil na kuchyňskou linku, sundal si boty a bundu a zamířil do pokoje. Tam jsem se na něj otočil a znovu se nevinně pousmál.
"Já.. nečekal bych tě, jinak bych to nějak vyřešil a dal bych tě na gauč, ale jelikož nejsi jediný kdo se mě rozhodl poctít svou návštěvou a Filip si uzurpuje gauč, budeš muset spát v posteli se mnou.. Aspoň můžeme pařit do rána a pustit si Harryho jako za starých časů" Dělali jsme to jako děti, nepřišlo mi na tom proto nic zvláštního. Nejspíš jsme z tohohle měli oba vyrůst, ale já doufal, věřil, že se některé věci prostě nikdy nezmění.. Pak jsem si ale něco uvědomil. Ve chvíli, kdy jsem si bez ostychu stahoval triko a oblékal tmavé tepláky. "Teda.. No. Neboj, já, nebudu se po tobě plazit nebo tak něco. Já, já, ve skutečnosti jsem zadanej.." Pronesl jsem hrdě, ale neubránil se té červeni, co se mi u toho vehnala do tváří a našpulení rtů, pořád mi to úplně nešlo vyslovovat, ale odmítal jsem to už tajit, i přesto, že to teď bylo komplikované.. Nedávno jsem se mu svěřil se svou orientací a nějak jsem nevěděl, jak to vezme, jestli to, že spolu spíme v posteli s touhle informací bude nějak řešit. Sledoval jsem jeho tvář, nikdy jsme spolu tohle neprobírali a já se najednou cítil zvláštně. Nakonec jsem ale jen mávnul rukou, natáhnul na sebe tričko, rozvalil se na posteli do tureckého sedu a upřel na něj světlé nedočkavé oči.
"Jsi blázen! Letěl jsi přes půlku země. Nemáš mít náhodou nějaké šílené přípravy? Vždyť ti začíná sezóna! Zbláznil ses?" Zavrtěl jsem hlavou, ale v mých očích se odrážela radost, upřímná, syrová. Nepřiznal bych to, ale to, že tady byl, pro mě znamenalo hrozně moc. Sledoval jsem jeho tvář, tvář, co se nezměnila, když na mě hleděla se stejným netečným pohledem. Ty emoce ti pořád moc nejdou, co? Lehce jsem se pousmál, když jsem pohledem zkoumal jeho oversize mikinu a znovu se vracel k té staronové tváři svého nejlepšího přítele.

Možná jsem se neusmíval, možná jsem na šťastnou reakci svého nejlepšího kamaráda nereagoval nijak extra, možná jsem ho jen nesměle rukou objal kolem ramen, ale to neznamenalo, že jsem necítil stejnou radost, jakou cítil on. Protože i já ho rád viděl, já ho hrozně rád viděl. Najednou jsem měl zpátky ten pocit, jako rána z čistého nebe, klid, prázdná hlava, zase jsem se mohl nadechnout, když se na mě usmál, když mě objal, když zase naprosto stupidně blábolil a já to miloval, já na něm fakt miloval naprosto všechno. Následoval jsem ho do bytu, možná se párkrát rozhlédl kolem, ale upřímně byt mě nezajímal. Místo toho jsem si prohlížel tu tvář, která se sice změnila hodně, ale ty rysy, ten široký sladký úsměv, ty měkké dolíčky na jeho tvářích, ty krásné, hluboké oči.. to, co jsem na něm měl vždycky rád, to se nijak nezměnilo. 
Poslouchal jsem ho, jen kývnul a lehce se pousmál, když zmínil, že je tu i Filip, i když jsem věděl, že Maty s ním zažívá peklo, docela často mi psal, jak ho starší bratr buzeruje a prudí a jo, já Filipa znal, takže jsem Matymu věřil každé slovo o tom, co mu všechno dělá, ale i tak jsem doufal, že ho uvidím, přece jen já měl rád oba Antli. Jak se ale zdálo, Filip doma nebyl a ačkoliv jsem se těšil, že si zase vyslechnu ty jeho neuvěřitelné storky, teď jsem byl rád, že mám Matyho pro sebe. Protože já přece jen nepřijel bezdůvodně. 
"Spal jsem s tebou v posteli snad tisíckrát, kde je problém..?" místo problémů jsem konečně promluvil, i když jsem jako obvykle neřekl nic dlouhého. Z mého tónu, z toho výrazu, asi by to nikdo nepostřehl, ale mě potěšilo, upřímně mě potěšilo, že se nic nezměnilo, i když jsme se neviděli tolik let. Možná jsem byl dospělej, možná jsem vyhrával jeden závod za druhým, možná jsem vydělával statisíce a dával rozhovory do prestižních magazínů, ale zároveň jsem byl ten kluk, který si chtěl lehnout vedle něj a dívat se na Kámen mudrců, který chtěl do rána pařit Naruta, sežrat pytel sladkostí a poslouchat ho hodiny, hodiny a vědět, že se nic nezměnilo. Ale to bych lhal, že jo..? 
Sledoval jsem, jak si bez zaváhání sundat tričko a věděl, proč se mi sevřel hrudník, proč jsem nasucho polkl a zároveň kromě vzrušení, na což jsem absolutně nebyl zvyklý, pocítil taky osten smutku. Protože to znamenalo, že jsem pro něj kamarád, prostě jenom kamarád a nic víc. Na jeho slova o tom, že je zadaný, jsem však reagoval krátkým pokývnutím. Protože z těch jeho zpráv jsem tohle očekával a byl na to připravený, jestli člověk může být připravený na zlomení srdce. 
Bez přemýšlení jsem zapadnul do postele vedle něj, zavřel oči a nasál vůni, jeho vůni, která byla všude, v peřinách i polštářích a mě na chvíli vrátila do těch let, kdy jsem byl šťastný a spokojený. Možná to bylo úsměvné, ale já se cítil doma, doma vedle něj. 
"Co se děje, Maty..?" jako obvykle jsem odpovídal jen na to, co jsem považoval za důležité. Mé světlé oči se na něj upřely s naprostou otevřeností, věděl, že mi může říct cokoliv. Byl na kluky a byl zadanej. Ale ten výraz, když se vracel k domu.. naklonil jsem hlavu na stranu, položil si ruku na jeho stehno, ne nijak vyzývavě, prostě jen přirozeně, protože tak to bylo, tak jsem to dělával, to on mě naučil, že dotýkat se někoho je normální, když mi suverénně ležel na břiše a četl si ABČko, když mě za ruku táhnul do dalšího obchoďáku, když mi skočil na záda a se smíchem se nechal jako král nosit po škole. A já se toho neuměl a nechtěl vzdát. Upíral jsem na něj oči a čekal, protože jsem miloval tu veselou tvář, ten úsměv, ale já viděl za něj a věděl, že za ním se skrývá bolest. A proto jsem tu byl. Protože bylo fuk, jak to mezi náma bylo, jestli jsem do něj byl bláznivě zamilovanej nebo mi on lámal ruce svými vztahy, já tu chtěl být pro něj, ať se děje cokoliv.

Nejspíš bych dál mluvit nesmysly, snažil bych se to zahrát do autu, snažil se bezstarostně usmívat, ale nešlo to. Nešlo to, když mě ten světlý pohled propátrával a když jsem vzhlédl k jeho tváři, věděl jsem, že mi vidí až na dno duše. Věděl to i beze slov. Věděl to už jen z té zprávy, co jsem mu v baru poslal. Věděl to, protože mě znal. Znal mě jako nikdo jinej. Znal všechny mé strasti, znal mou minulosti, mé démony a přijal mě i s nimi. I teď, když jsem se díval do těch světlých očí, věděl jsem, že mě nesoudí a nikdy nebudou. Cítil jsem, že ze mě pomalu opadává to napětí, co mě provázelo posledních několik dní. Že díky němu můžu zase volně dýchat, můžu přemýšlet bez toho aniž bych se točil v kruhu, bez toho, aniž bych se v tom všem utápěl. To jsem nebyl já, já si nikdy s ničím moc dlouho nedělal hlavu, problémy prostě řešil po svém a pokud jich bylo moc, nechal jsem to jít. Ale tohle jsem nemohl a nechtěl nechat jít.
Pohledem jsem sklouznul k jeho ruce na mém stehně a byl jsem to já, kdo se přisunul o kus blíž. Ne z nějakého milostného hlediska, ale protože mě jeho přítomnost uklidňovala. Nehledal jsem v jeho náruči náhradu, ale jeho blízkost byla bezpečná. Bezpečná a známá.
"Nic se neděje, já jen.." Uhnul jsem pohledem, tohle jsem s ním nikdy neřešil a bylo to zvláštní. Nebylo to o tom, že bych mu to nechtěl říct. Jen jsem se s tím sám ještě pořádně nedokázal vypořádat. Usmál jsem se, ale úsměv mi povadl, když jsem se podrbal na zátylku a prudce vydechl.
"Jen jsem si myslel, že vztahy s klukama budou.. jednodušší.." Nevěděl jsem, jestli jsem schopnej definovat všechny ty pocity, co se ve mě odehrávaly. Ale věděl jsem, že pokud ne jemu, komu jinému bych je měl popisovat?
"Znáš mě. Víš, že když se ve vztahu začnu nudit, odcházím. Když se děje něco, co se mi nelíbí, prostě nad tím zavřu oči a odcházím. Ale teď nechci odejít. Ale je to komplikované, děsí mě všechny ty neznámé pocity, co díky Theovi mám. Theo je.." Zvedl jsem k němu pohled a hledal ta správná slova. "..jinej. Vlastně bys mu nejspíš rozuměl. Celkem je ti dost podobnej, taky neumí dávat najevo pocity. To by nebyl takovej problém, ale objevil se jeho super sexy ex přítel, co mi tvrdí, že mě Theo podvede. Nejspíš bych mu nevěřil, nejspíš bych to celé hodil za hlavu, ale.." Úleva, úleva co přicházela s každým dalším slovem. S tím, že jsem se mohl někomu svěřit. "Mám pocit, že je mezi námi spoustu tajemství. Mám pocit, že ke mě není upřímnej. Nevím, čemu mám věřit. Promluvil bych si s ním o tom, ale on, prostě se mnou o tom nemluví. Mlčí, když se ptám. Mlčí, když potřebuju zoufale znát odpovědi. Chci mu věřit, ale je.. je to komplikovaný.." Lehce jsem se pousmál. Na chvíli zavřel oči, chtěl jsem zahnat ty pocity, znovu ten pocit, co mi svíral žaludek, ta úzkost a smutek. Proto jsem k němu zvedl světlé oči a zavrtěl hlavou.
"Já.. nechci to řešit. Vadilo by ti kdybychom si pustili film? Dám dělat popcorn.. Nebo mi můžeš vyprávět o své hrdinné kariéře" Lehce jsem se ušklíbl, věděl jsem, že si vybere to první. Bylo to zvláštní. Většinou jsem byl já ten, co radil Maxovi jak vůbec jednat s lidmi tak, aby to nevypadalo, že každého nesnáší. A teď? Teď jsem se mu měl svěřovat se svými potížemi. Bylo to zvláštní prohození rolí, ale nevadilo mi to. Nevadilo, když jsem se díval do té tváře a věděl, ne, byl si přímo jistý, že se mezi námi nic nezměnilo. Vstal jsem, že půjdu do kuchyně, ale na prahu se zastavil.
"Děkuju Maxi. Děkuju, žes přijel.." Bylo v tom všechno. To pochopení, ta vděčnost, ta úleva. Vrátil jsem se jen o pár minut později s plnou mísou popcornu, naladil na počítači film, hodil nám noťas na kolena a přistihl se, že po pár minutách filmu chytám záchvaty smíchu, když opakuju ty stokrát zopakované hlášky a házím po Maxovi hrsti popcornu. A v tu chvíli vím, vím, že všechno bude zase v pořádku.

Upřeně jsem ho sledoval a mlčel, jen vyčkával a dával mu prostor. Přišlo mi úsměvné, že se vlastně vůbec nezměnil, ta gesta, mimika v jeho obličeji, četl jsem v něm jako v otevřené knize a to bylo vážně, vážně uklidňující. Ne, že bych se tedy vážně usmíval, ale můj výraz byl jiný, s ním byl vždycky jiný, protože i když jsem byl antisociál neschopný vyjadřovat své emoce jako normální člověk, on to nikdy neřešil a bez okolků mě objímal a neustále někam tahal a nutil vystoupit z mé konformní zóny, protože kdyby to neudělal, nejspíš bych dneska měl tiskového mluvčího, který by za mě musel dělat všechny ty rozhovory, protože i tak to bylo peklo! Když jsem ho tehdy poznal, byl jako oheň, zatímco já byl ten pověstný led. Vůbec jsme se k sobě nehodili a upřímně kdybychom nebyli oba Češi, nejspíš bychom k sobě cestu nikdy nenašli, ale já neměl potřebu to nějak hlouběji řešit, protože v den, kdy mi vstoupil do života, se konečně ty tóny šedi zbarvily do barev. 
Sledoval jsem, jak se přisunul, bylo uklidňující vědět, že ten vztah, který jsme měli, zůstal stejný. Jeho neklid a váhání, to mu moc podobné nebylo a jen to poukazovalo na něco, co ho v hloubi duše vážně hodně trápí. Nechtěl jsem to brát na lehkou váhu, ani když z něj vypadlo, že se jedná o Thea, jeho přítele. Protože možná jsem sám sobě pokládal otázku, proč není se mnou, když jsem teda jako on, protože já bych mu rozhodně sexy ex nepřivedl, ale já jsem nehodlal svou uraženou ješitnost povýšit nad naše přátelství a tak jsem pozorně poslouchal a přemýšlel, co mu na to mám odpovědět. Nebylo to snadné, chápal jsem jeho rozpoložení a zároveň pro mě bylo novinkou, že i Maty si může sám sebou být nejistý. Prostě to ale jen podporovalo fakt, že Theo je pro něj něčím výjimečný.  
"Napadlo tě, že i on má strach?" naklonil jsem hlavu na stranu, díval se mu do těch světlých očí, zase komentoval jen to, co mi přišlo důležité. Nikdy jsem na velké řečnění nebyl, od toho jsem měl právě mladšího Antla. "Možná ti chce taky důvěřovat, ale upřímně s tvou pestrou sexuální minulostí a intervalem výdrže tvých vztahů, bych se obával taky." možná to znělo tvrdě a rozhodně jsem to nepronášel s úsměvem, ale pokud to říkal zrovna mě, nejspíš čekal, že ze mě vypadne něco takového, protože já prostě neuměl chodit kolem, mluvil jsem málo a když už jsem promluvil, bylo to k věci, bylo to něco, co jsem považoval za pravdivé i když ne vždycky to vyznělo hezky nebo mile. Ale to už jsi o mě dávno věděl, ne..? Povzdechl jsem si. "Tím chci jen říct, že byste se asi měli líp poznat. O čem jiném je vztah, když ne o důvěře?" 
Přetočil jsem se na záda a zmlkl, nevadilo mi, že chce to téma ukončit, chápal jsem, že to není téma na páteční večer a nepřijel jsem, abych z něj tahal rozumy. Jestli mu udělá radost, že budeme koukat na telku a jíst popcorn, klidně tu budu ležet třeba celý den. Moje oči ho vyprovázely, jen jsem se krátce pousmál, když mi poděkoval a zavrtěl hlavou. Kdy ti konečně dojde, že bych pro tebe udělal cokoliv.. 
K tomu tématu už jsem se nevrátil, prostě si položil hlavu na jeho rameno, ládoval se popcornem, snažil se nemyslet na výživové tabulky a párkrát, párkrát se dokonce zasmál, když jsme tu naši hlášku, dáte si něco milánkové, dáme si všechno, pronesly oba ve stejnou chvíli. 
"Chybělo mi to.." zamumlal jsem ospale, pár hodin v letadle, únava z nekonečných tréninků, ten pocit lehkosti, když jsem přivřel oči a vdechl vůni jeho mikiny. Zajímalo by mě, jestli věděl, že jenom s ním se dokážu uvolnit natolik, abych tohle řekl, abych dokázal pojmenovat, co cítím. Chyběl jsi mi, Maty.. Celý život jsem měl na prvním místě prkno, ale začínal přemýšlet, že jsou důležitější věci, o které jsem kvůli tomu přišel a znovu a znovu se k tomu vracel. K tomu pocitu, že jsem to tiše a nenápadně začal všechno nenávidět. Takže díky, Maty.. Díky, že jsem se měl kam vrátit, když jsem si přišel tak vykořeněný a ztracený. "Půjčíš mi něco na spaní? Šel jsem do letadla rovnou ze sjezdovky.." asi ho to ani nepřekvapí, praktický typ jsem teda fakt nebyl a odjet jen s občankou v kapse? Jo, to znělo jako něco, co bych klidně udělal.

Maxovo přítomnost byla balzám, balzám na mou zmatenou hlavu, na tu nejistotu, která mě, vždycky sebejistého sobce rozhodila na tolik, aby se skutečně ocitl v lehkých depresích. Přemýšlel jsem nad tím, co mi Max řekl. Nad tím, že bych mu měl věřit. Že by měl věřit on mě. Max vždycky dokázal věci pojmenovat, sice tím svým naprosto společesnsky nepřijatelným způsobem, ale dokázal to. Dokázal říct to, ohledně čeho lidé chodili po špičkách měsíce. A já to na něm zbožňoval, jako jednu z mnoha věcí. Jako ten úsměv, jen to lehké povytažení koutků, které u něj znamenalo víc než výbuch smíchu, který jsem hravě nahrazoval za nás oba, když jsem ho plácal po ramenou a utíral si slzy. Byl jsem rád, že tady byl, protože mi konečně, po dlouhé době přišlo, že nejsem sám. Možná jsem byl obklopem spoustou lidmi, měl spoustu kámošů, známých. Ale nikdo mě neznal jako on. Což mě opět vedlo k otázkám ohledně mého vztahu s tmavovláskem. Sakra, nechtěl jsem na něj mluvit a skutečně, s přítomností Maxe myšlenky na něj přestaly zběsile křičet, ale pořád tam byly. Pořád tam byl ten jeho výraz ve chvíli, kdy viděl svého ex a ughh.. zakroutil bych jim oběma krkem! Důvěra.. Vracel jsem se k ní často. Vím, že jsem to tehdy se Štěpánem pokazil, věděl jsem to, ale to bylo za námi, to jsme si vyříkali. Věřil jsem mu. Já jemu ano, i po tom všem, co jsem viděl, i po tom, co jsem slyšel. Nikdy by.. A věřil jsem, že on to má stejně.
Ze zamyšlení mě vytrhla až Maxova otázka, zatímco hodiny překročily půlnoc a my sjížděli už Fénixův řád, přetočil jsem na něj pohled. Cítil tíhu na ramenu, ale nevadilo mi to. Dělával to často, usínal na něm, dělal, že reaguje na to, co v tom filmu bylo a přitom už byl dávno v říši snů. Bylo to roztomilé, když jsem ho častokrát pokládal vedle sebe, přikryl ho dekou až po uši a pak si ještě pustil playko do rána, protože jsem nikdy nebyl ranní ptáče ale spíš noční sova a rozhodně za sebou neměl úmorné tréninky jako spíš nudná stereotypní odpoledne. Proto mi nedošlo, že musel být unavený a rozhodně jsem netušil, že to zapíchl jenom kvůli mě. Ještě chvíli jsem skenoval jeho tvář, unavenou, ale svým způsobem uvolněnou.
"Jsi blázen, blázen Maxi.." Zavrtěl jsem hlavou, ale nedivil se tomu. Protože takový byl, hříčka přírody, byl jiný, byl zvláštní a já to přijímal a akceptoval. Opatrně jsem se vymotal z peřiny a vytáhnul skříň ze které jsem vyhodil světlé tepláky a tmavé tričko s logem naší nejoblíbenější kapely. Lehce nostlagicky jsem přejel po ošoupaném nápisu a zvedl k němu oči. "Pamatuješ? Na ten koncert jsme tehdy jeli až do Amstru a Filip nás na tajňáka propašoval na nádraží." Ušklíbl jsem se a přihodil jsem k tomu ještě ladící šedivou mikinu, nebyl bych to já, kdybych v sobě neměl trochu z toho narcise, co musel mít všechno GAP a ladící. Pak jsem zapadl vedle něj, ale film nepouštěl, když jsem na něj přetočil tvář. Byl jsem rád, že i po tom, po tom všem, se nic nezměnilo. Ale i tak se v mé tváři zračily obavy, tentokrát ale ne o mě.
"Teď vážně, Maxi. Jsem rád, že jsi tady, ale nechci tě ubírat o čas.." Dřív, když jsem ještě bydlel v té chladné zemi a sledoval každý jeho turnaj kterého jsem se vždy hrdě účastnil s plakátem jeho jména ve vzduchu když mi zadek mrznul na sjezdovce, bylo pro něj prkno, sníh a skoky všechno. Všechno. Ale teď? Přišel mi smutný a ztracený. Nebyl jsem někdo, kdo by ho nutil jet zpátky a vyhrát každý šampionát. Jen jsem nechtěl, aby přišel o něco, co miluje, kvůli mě.

Blázen. Blázen možná jsem, jenže do tebe.. Povzdechl jsem si, přišlo mi to jako věky, roky, staletí, co jsem pro tebe měl slabost, co jsem tě miloval, aniž ty bys nad tím jedinkrát zapřemýšlel. Protože já to nechtěl, nechtěl měnit, nechtěl ničit. I kdybych mu to řekl, co by se změnilo, jak by se to udělalo? Toužil jsem po věcech, které jsem nemohl mít a bylo mi z toho smutno, smutno a zoufalo, byl jsem ztracený a netušil, co dál. Že byl Maty na kluky nic neměnilo na mé bezvýchodné situaci. Protože jsem si musel dát dohromady nejdřív svůj život, než se začnu míchat do toho jeho. 
Sledoval jsem, jak vyndává oblečení a jen se slabě, sotva patrně pousmál, vzal do ruky tričko a jen konečky prstů pohladil ošoupaný nápis, bylo to už fakt hodně let. Vždycky byl ten, co vymýšlel spontánní kraviny, kdo mě prostě vzal za ruku a donutil nasednou do vlaku neznámo kam, kdo zatáhnul poslední hodinu a s tím spikleneckým úsměvem mi pomáhal oknem ven, kdo mě naučil poslouchat rap i rock, kdo mě tahal na koncerty, které jsem nesnášel, protože na nich bylo až příliš moc lidí, ale užíval si je, užíval si jeho obličeje, toho rozzáření, když se Benji objevil na pódiu a on hlasitě zpíval jeho songy, zatímco já místo potetovaného zpěváka sledoval tvoji tvář. Uvědomoval jsem si, kolik společných vzpomínek s ním mám, kolik zážitků a pocitů, které ještě dnes hřály uvnitř mého hrudníku stejně intenzivně jako tehdy. Nedělal jsem s tím cavyky, normálně na féra stáhnul své dosavadní oblečení a natáhl si to jeho, vždycky jsme byli skoro stejně velcí a tahat si navzájem oblečení nebylo nic nového. Ani to, jak jsem slastně zabořil nos do toho trička, které kompletně vonělo jako on, jak jsem se měkce svalil zpět do peřin a naprosto suverénně si z místo polštáře hlavu položil na jeho rameno, zavřel oči, ne, tys mi nebral čas. Tys mi dával volnost. 
"To neřeš, Maty.." zamumlal jsem, nechtěl to řešit, neměl v plánu otevřít ty dveře, které jsem se takovou dobu silou vůle snažil držet zavřené. Byl můj nejlepší kámoš, ale já netušil, netušil, jak bych mu měl popsat ten zmatek, který jsem měl v hlavě, pochyby, nejistotu, ten pocit prázdna a nechuť. Jak jsem ti měl vysvětlit, že začínám pochybovat o všem, o smyslu, o svém životě, o těch letech na sjezdovkách, o všech vítězstvích. Ne, já to nechtěl a nehodlal řešit, nechtěl se do toho potápět ještě víc, chtěl jsem ten klid, který nabízela jeho postel, jeho zvonivý smích, jeho jiskřící oči a na ničem jiném teď nezáleželo.