Fotbalový stadion

Stadion byl tichý, zamlklý a prázdný. Nad hřištěm se vznášel opar ranní mlhy, což bylo pro tuhle nekřesťansky brzkou ranní hodinu nejspíš normální. Opíral jsem se v tmavé mikině s názvem asistent trenéra na zádech o zábradlí a jen s pohledem upřeným dopředu tiše postával. Ten pohled, stejně jako má nová funkce mě nejspíš měla rozhodit, měla mě přivést k zuřivosti, k frustraci, ale tyhle pocity už dávno byly utlumené, zapomenuté, skryté a bublající někde hluboko pod tunou barevných prášků, které jsem si před pár hodinami vzal spolu s tím, jak jsem vykopnul hezkou blondýnu jejíž jméno i tvář jsem si matně pamatoval ze své vyhřáté postele. Ironicky jsem se ušklíbl, nálada mi zatím zůstávala poněkud dobrá, ale měla daleko od včerejší radostné extáze, kdy jsem šňupal koks z rozmanitých těl a rozhodl se zapomenout na svět. Ostatně tak jako každý den. Hlavu jsem měl prázdnou když jsem se odtrhl od zábradlí a stoupal po těch známých schodech dolů do šaten, tupá bolest v koleni byla jen tichou připomínkou palčivé bolesti, která mě jindy v noci přepadla, když jsem zoufale lapal po dechu a z nočního stolku jen tahal další a další plata.
Strčil jsem ruce do kapes a procházel jednu místnost za druhou než jsem zabočil do té ze které se už ozývaly výkřiky, hluboké hlasy i hlasitý smích. Zapadnul jsem dovnitř a prohlédl si osazenstvo, co se zrovna převlékalo, tahalo na sebe termotrička v tmavých barvách a nebo si upravovaly vlasy, které stejně nikdo kromě mužského osazenstva kolem nich obdivovat dneska nebude. Nebo chtěli oslnit nového trenéra? Pohledem jsem sjel Alexe, který na mě s úšklebkem kývnul a pronesl něco o tom, že bude potřebovat namasírovat záda. Sjel jsem ho pohledem a úšklebek mu opětoval. "Bacha na jazyk Král, abych tě neposlal se schladit pár kolečky navíc" Alex se jen ironicky zasmál. Kdo by mi mohl tvrdit, že jsem nemohl zneužívat svou moc i potupu zároveň co se k jménu na mých zádech vázala. Šel jsem dál, několik z nich poplácal po zádech a troufnul si rýpnout do jejich formy, ťuknul si pěstí s několika dalšími, kolem kterých jsem procházel do konce místnosti, kde jsem se opřel zády o zeď. Mrknul jsem na hodinky na zápěstí a znovu složil ruce do kapes. Pět minut. A to tady rozhodně ještě nebyli všichni. Sladký obličej Anděla tady chyběl rozhodně, což u něj nebylo zvykem a jestli dojde pozdě, bylo mi jasné, jak se Alex vepředu rozhodne mu rázně připomenout, kolik je hodin a jak pozdní příchod hořce chutná. Nepochyboval jsem o tom, že to Štěpán věděl. Začali na mě zběsile pokřikovat, jestli něco o tom novém trenérovi nevím. Protočil jsem očima. "Nevím. Nejsem jeho máma ani sekretářka, za chvíli přijde snad sám, tak se ho zeptej" Odfrkl jsem si, jako jo, sám jsem na něj byl zvědavý, ale ne natolik, abych si jako jeho sekretářka začal o něm zběsile zjišťovat informace, jaký má rád kafe a co rád snídá. Upřímně, každý z nás věděl, kdo Kenneth Spencer je a co je to za hovado a já další informace vědět nepotřeboval. Začalo mě to tady nudit a navíc na mě lehce doléhala bolest kolena, tak jsem si promnul prsty, ale sednout si na lavici a odpočívat bylo to poslední, co jsem těmhle hajzlíkům chtěl ukázat.

Byl jsem jeden z posledních, kdo na sebe natáhl těsné tričko s dlouhým rukávem a prohrábl si vlasy, já byl přesně ten, kdo na sebe ještě mrknul do zrcadla a pak jen s typickým samolibým úšklebkem pokýval hlavou, perfektní. Do šaten vešel Táda, a když jsem zjistil, že má celkem dobrou náladu, si dovolil tam hodit vtípek na jeho novou pozici. Bylo divné, že byl stále součástí šatny, pořád měl ten samej respekt i obdivné pohledy a to včetně toho mého, ale to céčko jsem měl na prsou já. Přemýšlel jsem, jaké to pro něj musí být, možná i to byla jedna z věcí, proč jsem snášel jeho blbé nálady, protože jsem si neuměl představit, jak bych bez fotbalu přežil já. Potkával jsem ho při cestě na trénink, jak nehybně stojí na tribuně a dívá se na trávník, nikdy jsem za ním nešel, nemohl, protože jsem věděl, že neexistují slova, která by dokázala nějak zmírnit jeho pocity. Kluci to zkoušeli, poklepávali ho po ramenou, chlácholili a on to někdy vzal dobře a jen se tupě pousmál, někdy je poslal okamžitě do hajzlu, ale já nepřišel nikdy. Ne proto, že bych ho nechtěl podpořit, ale protože jsem věděl, že to, co chce, mu vrátit nemůžu. 
"Fuck, musel jsem do sebe ráno nalejt snad cisternu kafe, abych byl schopnej fungovat. Snad dneska nebudou žádný testy na chlast, jinak svítím jak vánoční stromeček." postavil jsem se vedle hnědovláska a promnul si krk, rozhýbat ztuhlé tělo po nočním řádění bylo těžké. "Co ta tvoje fanynka, zvládl jsi jí alespoň dovést domů nebo tě ojela už v taxíku?" zvedl jsem k němu potutelný úsměv. Byl to právě Tadeáš, se kterým jsem strávil včerejší večer návštěvou pražských podniků. Naše chemie na hřišti nebyla ničím v porovnání s naším odhodláním vychlastat bar do poslední flašky, a i když teď vypadal úplně normálně, já si všímal toho lehkého třesu jeho rukou. Nemínil jsem to ale nijak komentovat, moje pytle pod očima byly vše vypovídající a nechci radši přemýšlet nad tím, jak bude protestovat můj žaludek, až se rozeběhnu. Na druhou stranu nebylo to rozhodně poprvé a jistě ani naposledy, kdy jsem s ním po boku táhnul Prahou hluboko do rána a pak stál tady, v dresu seřval nováčky, že se převlíkají moc pomalu a ať mi radši dovalí retbulla. Když už je zmínka o nováčcích, rozhlédl jsem se a přivřenýma očima prohlédl celou šatnu jako rentgenem. A samozřejmě okamžitě zjistil, že náš pravý záložník v místnosti není. Založil jsem ruce na prsa, nedal na sobě nic znát, ale nedalo mi to. Štěpán tu byl obvykle první, moc dobře jsem věděl, že se přes půl Prahy kodrcá sockou odněkud z kolejí nebo co za sračku to vlastně dělal, takže tahle situace byla poněkud zvláštní. Obzvlášť, když se měl za pár minut objevit trenér, o kterém jsme všichni věděli, že jeho všeříkající kouzelná formulka je disciplína. Hlavně disciplína. Věděl jsem, že to bude problém. 
"Racek, kde je Angie? Nečum na mě a zavolej mu, to tvoje máma prcala s bráchou nebo proč seš tak neuvěřitelně tupej?" houknul jsem líně na jednoho juniora, který zděšeně zamrkal a roztřesenýma rukama něco ťukal do mobilu. Rozhodně jsem necítil žádnou vinu a už vůbec se nestyděl před Tadeášem, proti němu jsem byl ještě sladká pusinka, nebyl to konec konců on, kdo mi ukázal, jak jedná kapitán s kuřaty? Ten první rok pod ním bylo snad nejhorší období mého života a to jsem zažíval šikanu snad od narození. Jenže jsem zatnul zuby a teď stál vedle něj, impozantní, hrdý, s tím pokřiveným úšklebkem a měl tu výsostnou čest být si s ním rovný. Tohle byl fotbal, Sparta a jestli na to nemáš, tak sorry, baby, vrať se domů k mámě! "Někdo mu asi bude muset vysvětlit, co to znamená zaspat na trénink." ušklíbl jsem se zlověstně, rozhodně jsem mu to hodlal dát sežrat. Kluci se smáli a povzbuzovali mě, ovce, udělali by cokoliv, jen aby nebyli ty dole oni. Štěpána jsem měl rád, jeho talent byl obrovský, ale zjevně se to nejdůležitější v tom jejich buranově nenaučil a to bylo držet hubu a krok. Fakt myslel, že na féra přiznat, že je gay, byl dobrej nápad? Možná jsem ho za to ve skrytu duše obdivoval, ale zároveň mu kvůli tomu dělal ze života peklo. Protože jsem moc dobře věděl, že kdybych to nebyl já, byl by to kdokoliv jiný z těchhle kluků, kteří mě plácali po ramenech a přátelsky se usmívali. Protože to byli svině, jedna vedle druhé. Můj pohled padl na Tadeáše a já se pokrytecky usmál, on byl ze všech nejhorší.

Cítil jsem telefon v kapse, co mi vibroval téměř každou vteřinu a byl rád, že se držím Dominikova pevného těla a nemůžu se tak dívat na to, jak mě mí spoluhráči jistojistě upozorňují na to, že dneska přijde novej trenér a že bych měl sakra pohnout prdelí. Jo, věděl jsem to. Věděl jsem, že jsem to posral ve chvíli, kdy jsem vstal a všiml si, že hodiny ukazují čas, který jsem rozhodně vidět nechtěl. Nechtěl jsem se vypařit a nic mu neříct, takový jsem nebyl, ale tenhel trénink byl klíčový k obsazení nové základní sestavy do nové sezóny a já v ní potřeboval být. Ne, já v ní musel být. A byl jsem si jistý, že pozdní příchod mi k tomu rozhodně nepomůže. Už jsem si myslel, že si snad objednám taxíka, ale v tuhle hodinu by město bylo určitě zacpané a když mi pak Dominik navrhl motorku. No, ne, že bych byl její fanda, ale sakra, skočil bych klidně i na Santovy saně, kdyby mě tam donesly včas! Dominikova jízda nebyla žádná ďábelská, ale rozhodně taky žádná nevinná, když předjížděl koho mohl, že jsem si leckdy mohl dát placáka s řidičem. Ale nestěžoval jsem si. Ne, ve chvíli, kdy jsem sledoval hodinky na zápěstí a podával mu tmavou helmu před stadionem, byl jsem mu hlavně vděčný. Za všechno.
"Děkuju.." Podotknul jsem a lehce se pousmál. Sledoval jsem jeho tvář, tu, kterou nic nemohlo rozházet, ty upřímné tmavé oči, co si mě znovu prohlížely a já věděl, že vidí až na dno mojí duše. Otočil jsem se, věděl jsem, že si tady budu muset střihnout pěkný sprint na rozehřátí, ale přesto jsem se ještě otočil. Věděl jsem, že mám na sobě pořád jeho mikinu, věděl jsem, že i když jsem zaspal a dneska mě nejspíš čeká osobní hell, nelitoval jsem. Nelitoval jsem jediného okamžiku, který jsem s ním strávil.
"Vrátím ti jí. Slibuju.." Mrkl jsem na něj a rozběhl se. Nebyl v tom příslib pokračování, ale rozhodně to bylo pozvání. Rád za ním zajdu znovu. Protože jsem zjistil, že v životě nutně potřebuju přítele. Někoho, kdo mi řekne pravdu, někoho, kdo mě vyslechne a nebude soudit. A to ten tmavovlásek, co se tvářil jako tvrdá skála byl. Alespoň jsem doufal, že by mohl být..
Schody dolů jsem bral téměř po třech, když jsem se vřítil do šatny, ignoroval hlasitý hukot, který můj příchod vyvolal a rozhodně se vyhýbal dvou určitým pohledům, když jsem se protahoval kolem svého kapitána a bývalého ke své skříňce vzadu. Rozhodně jsem věděl, že mě ti dva propalují rentgenovými pohledy a bylo mi jasné, že dřív či později to od jednoho nebo druhého schytám. Ale s tím jsem byl smířený ve chvíli, kdy jsem do téhle šatny vešel. Nebylo by to poprvé ani naposled. I kdybych přišel včas a uběhl desetkrát víc koleček než oni, nikdy by jim to nestačilo. A proto jsem musel být nejlepší. Jen díky tomu jsem mohl na chvíli umlčet všechny ty hlasy. Jen díky tomu jsem mohl zůstat v tomhle týmu a nezbláznit se. Děkoval jsem všem bohům, když jsem otevíral skříňku a prozřetelně jsem si tady dopředu schoval tašku s věcmi. Sundal jsem si překotně Dominikovo mikinu i s tričkem a chvíli se přehraboval v tašce, než jsem našel tmavé termo triko, spolu s kraťasy pod které jsem, div se u toho nezabil, horečně natahoval vysoké ponožky. Věděl jsem, že jsem dneska byl dítě štěstěny. A taky jsem tušil, že jsem si tohle štěstí vyplýtval, když jsem zvedl pohled od zavazování tkaniček a sledoval velké C na prsou kapitána, jehož pohledu jsem se tak vehementně snažil vyhnout. Teď jsem na něj ale hleděl zpříma, beze strachu. Protože jsem věděl, že jsem přišel do jámy lvové a rozhodně se v ní nehodlal nechat roztrhat.

My o vlku a vlk za humny. Šatnou se ozvalo hučení, všichni věděli, že pozdní příchody netoleruju a to hlavně v den, kdy měl přijít nový kouč, o němž bylo známo, že totálně sere na tradice. A já se té černé pásky na rukávu fakt vzdát nehodlal. Takže mi bylo jasné, že kdyby mi chyběl nejproduktivnější hráč, asi by to na mě neházelo moc povzbudivého světla. Ušklíbl jsem se, byl v obličeji bledý jako stěna a pod očima měl pytle jak od brambor, kuře hloupý, to neumíš chlastat tak, aby to ráno nebylo tak nápadný? Vlastně bylo asi dobře, že si dal ten sprint, trochu alespoň získal barvu a trenér nebude mít podezření hned na první dobrou, že se včera vylil jako váza. Popravdě mi to bylo fuk, nebyl jsem takový pokrytec, abych tu sprcal jinak svatouška Anděla za to, že to evidentně přehnal se slivkou, kdo jsem, abych soudil, když ještě ráno jsem objímal mísu? 
"Měl jsem za to, že vesničani jako ty vstávají se slepicema.." pronesl jsem směrem k němu, neušlo mi, jak klopí pohled. Měl strach? Věděl, co přijde, i kdybych mu nakrásně nechtěl nic udělat a jen to tu sfouknout vtípkama, cítil jsem v zádech ostrý pohled a věděl, že jestli si ho nepodám já, udělá to Tadeáš a mě i Štěpánovi muselo být jasné, že já jsem ta lepší varianta. Měl jsem v plánu mu třeba nasprejovat pěnu do kopaček nebo v tom čistě vypraném dresu hodit do sprch, ale stáhnul ze sebe mikinu s tričkem a můj pohled se neomylně zastavil na jeho břiše. Dvě tmavorudé modřiny těsně nad lemem kalhot, které zakryl tričkem dřív, než si jich všiml někdo další, možná by je dokázal vysvětlit jako běžné zranění, ale já už mu jich udělal dost na to, abych si byl jistý, že tyhle značky nejsou od rány. Byly od zubů. 
Můj pohled potemněl, přestal jsem se tak žoviálně usmívat, udělal k němu ty dva rázné kroky a rukou zabouchl jeho skříňku tak prudce, že to ostré prásknutí šmahem umlčelo celou šatnu. Stál jsem před ním, tyčil se nad ním a můj pohled byl chladný, tvrdý a výhružný. Vážně máš na břiše cucfleky?
"Bavil ses včera v noci, Angie? Zašukal sis dobře? Asi to stálo za to, když sis dovolil kvůli tomu přijít pozdě na můj trénink." naklonil jsem se až těsně k němu, doslova mu to zavrčel do obličeje, výhružně, ale pořád dost potichu na to, aby to neslyšel nikdo kromě něj. Díval jsem se mu do očí, to sis fakt dovolil šukat s nějakým píčusem, přijít pozdě a ještě mi to ukazovat? Neměl jsem rád, když si někdo půjčoval moje hračky a on to moc dobře věděl. Tím jediným pohledem jsem mu dal jasně najevo, že pozdní příchod bych možná překousl, ale tohle jsem mu hodlal dát pořádně sežrat. "Máš jediný štěstí, že mám teď důležitější věci na práci." odtáhl jsem se a promluvil dost hlasitě na to, aby to už slyšeli kluci, kteří celý incident sledovali s vyděšenou mlčenlivostí. Pořád jsem v zádech cítil ten pronikavý pohled, ale bylo mi to jedno. Teď jsem nic předstírat nemusel, byl jsem nasraný a hodlal mu po svém vysvětlit, že on je moje děvka! 
"Po tréninku si rozebereme, proč máme chodit včas a proč mě nemáš kurwa srát.." otočil jsem se k němu zády právě ve chvíli, kdy se rozrazily dveře a na prahu stál vysoký blonďák s nic neříkajícím pohledem. To už jsem ale stál s rukama za zády, nic neříkajícím hrdým pohledem a narovnanou, vypjatou hrudí. Ten hněv jsem vítal, celý život mě všichni podceňovali a jen vztek mě motivoval k tomu být nejlepší. Takže jsem se nebál, že bych si to kapitánské Céčko nepodržel, hodlal jsem všechny tyhle sráče zničit!

Vešel jsem do šatny přesně na minutu přesně ve chvíli, kterou jsem v jednom z bodů instrukcí předával manažerovi tohohle pražského klubu. Stadion jsem si stihl projít včera, moje eidetická paměť už si dávno zvládla všechny prostory uložit, takže jsem šel tak sebevědomě, jako bych v téhle budově strávil celý život. Vysoký hnědovlásek šel pár kroků za mnou, nemluvil a já rozhodně nebyl ten, kdo by zahajoval rozhovor. Jen jsem věděl, že na rozdíl ode mě je stále ještě zmatený. Nevadí, hodlal jsem mu dát čas, konec konců nebyl tu kvůli stadionu, ale kvůli dvojici mých hvězd. Pravda, zraněných a odepsaných, ale když jsem si já něco umanul, prostě se to stalo a já věděl, že ani v případě Nováka a Pokorného se můj instinkt nemýlí. Dávno jsem měl v hlavě vizi, nešel jsem sem proto, že to v Německu dopadlo tak, jak to dopadlo. Měl jsem mnohem víc lukrativních nabídek, ale právě proto, že od toho incidentu se spekulovalo o mých schopnostech, jsem se rozhodl vzít partu looserů a udělat z nich vítěze. 
Místo pozdravu jsem celou šatnu sjel pohledem. Moje zkušené oči okamžitě rozpoznaly ty, které jsem považoval za klíčové ve svém úspěchu. Vysoký tmavovlásek s Céčkem na hrudi, správná výška, vhodná muskulatura, dokonalé držení těla, po fyzické stránce byl perfektně připravený. Věděl jsem, že u něj se musím zaměřit na psychiku. O poznání menší hnědovlásek, můj pohled padl na jeho nohy ve vysokých ponožkách, tyhle svaly nepocházely ze sportovního tréninku, ale z dřiny, z fyzické námahy. Věděl jsem o jeho minulosti, ale to byla jen věc, která mu dodávala tu výjimečnost. Možná byl malý, ale jeho rychlost a obratnost byla fenomenální. U něj je klíčová práce s míčem, driblink. Pohledem jsem uhnul doleva, jediný z mužů, který na sobě neměl tréninkový dres, ale černou mikinu, právě to, že neměl žádnou významnou funkci a přesto měl přístup do šatny mi prozrazoval, že můj nový rádoby asistent má stále v týmu vysokou pozici. O něm jsem zatím neměl jasné představy, ale proto stál vysoký novopečený lékař za mými zády. Jeho úlohou bylo vrátit Pokorného na hřiště. 
"Dejte si tři kolečka a rozcvičku na zahřátí, pak budou následovat duely dva na dva." strohá věta v perfektní češtině, zakládal jsem si na tom, aby všichni tupci rozuměli, co jim říkám. Žádné představování, žádný motivační proslov. Chtěl jsem, aby cítili nervozitu, protože i bez toho věděli, že tenhle trénink rozhodne o tom, kdo bude zářit na výsluní a kdo spadne do propadliště dějin.

Nemohl jsem si odpustit ten pozvednutý koutek úst a škodolibý úsměv, co se mi usídlil na rtech, když jsem naklonil lehce hlavu na stranu a užíval si divadlo, které vysoký tmavovlásek předváděl na nevinném Andělovi. Co na to říct, měl jsem pocit, že je na něj Král ještě docela milej, ale přičítal jsem to nervozitě z nového trenéra. To napětí, co se šatnou neslo, mělo jeden velmi specifický důvod. Nejspíš bych stejnou nervozitu prožíval s nimi, nejspíš bych také hrdě vypínal hruď, jako to teď dělal Alex, když se dveře od šatny rázně otevřely. Ale teď? Teď jsem nijak nevyndával ruce z kapes ani se nepřestal opírat o zeď šatny. Možná jsem lehce tušil, jaké zvíře Spencer je, ale rozhodně mě to nijak víc nevzrušovalo. Ne, když jsem věděl, že to nebudu já, kdo bude klikovat navíc, kdo se bude přít o jeho přízeň. A nejspíš mě to mělo těšit, ale pravdou bylo, že jsem všem těm nadšeným kopačkám, co vyběhli z šatny na hřiště div se neušlapali, jen tiše záviděl. Kdyby se tohle stalo před rokem, dělal bych všechno možné, jen abych byl v hledáčku tohohle obávaného kouče Evropy, ale teď mě jeho přítomnost nechávala ledově klidným. Zvedl jsem k němu pohled až ve chvíli, kdy jsem se odlepil od zdi šatny, která se stihla vyprázdnit a já se rozhodl pomalu vyrazit za nimi. A všiml si, že si mě ty chladné vypočítavé oči prohlížejí. Prošel jsem k němu a na místo nějakého vlezlého úsměvu mu věnoval jen znuděný pohled, když jsem tou známou cestou mířil na hřiště. Nejspíš jsem se mu měl představit, zeptat se, jestli nechce kafe a kolika cukříků by si do něj přál. Stejně tak bych mohl vedle do pekárny skočit klukům pro čerstvé koblihy, ale sorry jako, tahle děvka pro všechno jsem teda rozhodně bejt nechtěl, ačkoliv směšné jméno na mých zádech svědčilo o jasném opaku. Došel jsem až k lavičce, na kterou jsem se posadil a až v tu chvíli si všiml vysokého hnědovláska s trikem sparty až vyzývavě obtahující naprosto nesmyslně obří paže. Jako vážně má tohle testosteronový hovado být náš lékař? Vždyť ty kluky přelomí vejpůl. Krátce jsem se ušklíbl, sklonil se a prohrábl si vlasy. Sledoval jsem trénink, viděl, jak se Alex div nepřetrhne, když křičí příkazy z jednoho nováčka na druhého a přitom bez jakékoliv námahy přehrává všechny ostatní. Kde byly ty časy, kdy jsem tohle štěně viděl poprvé a ve skřínkách si z něj dělal soukromý jukebox. Ale že tu holku modrookou zakrákoral krásně! Možná byl dobrej, ale všichni jsme věděli, že to byla jen ta nejlepší náhražka, kterou za mě mohla Sparta vytáhnout. Začínal jsem být znuděný a otrávený, cítil jsem třas v rukou, co se vracel a který jsem taktně zakryl tím, že jsem ruce zas a znovu vrazil do kapes tmavé mikiny. Vzhlédl jsem a prohlížel si doktorovu tvář, která se soustředila jen na tým na hřišti. Nejspíš mu budu muset věnovat návštěvu. A to hodně rychle.
Trénink ubíhal celkem rychle, Spencer je propaloval ostřížím zrakem aniž by cokoliv řekl, což většinu, co většinu, téměř všechny uvedlo do neskutečných rozpaků a dělali chyby. Chyby, kterých by si někdo nevšiml nebo je přičítal mokré trávě, ale já si všímal, že se chovají jinak. A hrají jinak. A nepochyboval jsem o tom, že si toho dlouhovlasý blonďák všiml také. Nebo bych na to měl upozornit? Hm, budu věřit, že jeho schopnosti jsou přece natolik vyhlášené, že to jistě zvládne sám. Chvíli jsem ho sledoval, nevěděl jsem, co má v plánu, netušil jsem, proč se někdo jako on zabývá zapadákovem jako je Česká republika. A věděl, že dřív nebo později to budu chtít zjistit.

Následoval jsem tým mladíků, které křikem povzbudil vysoký potetovaný kapitán, až na hřiště, kde jsem se postavil vedle trenéra za čáru a prostě je sledoval. Věděl jsem, proč mě sem Spencer vzal, ale neubránil jsem se letmým pohledům, které ubíhaly k němu. Byl známý natolik, že i kluk jako já, kterému fotbal absolutně nic neříkal a jediné jméno, které jsem si z toho dlouhého googlení o tom, kdo vlastně za Spartu hraje pamatoval, byl Král, věděl, kdo tahle hvězda je. Když jsem tehdy nadhodil v práci, že mi tenhle týpek nabídl práci hlavního doktora Sparty, sesypali se na mě chlapi jako vosy a musel jsem slíbit, že hned ten první týden zajdeme na pivo a všechno jim povykládám, protože jsem evidentně dostal nabídku snů, ačkoliv z mého pohledu to bylo tak trochu jinak. 
O fotbalu jsem nevěděl zhola nic. Míč, trávník a plačící princezny, nikdy jsem tak úplně nepochopil smysl téhle hry, přišla mi pomalá a nudná a rozhodně by mě sem nepřilákalo tohle zvučné jméno, ne, bylo to něco jiného. Tehdy za mnou osobně přišel, stejně hrdý a chladný jako teď, stejně nečitelný a místo fotbalu, týmu nebo klubu mi nabízel pacienty. Netušil jsem jak, ale věděl, že na nějakou Spartu by mě neutáhl, ale když jsem viděl anamnézu hráče, kterého se rozhodl přivést zpět a po mě chtěl, abych ho dal dohromady, věděl jsem, že neodmítnu. Ne proto, že by mi záleželo na nějakém Novákovi, ale protože tahle práce zvýší moji prestiž na úplně jinou úroveň. 
Novák tu nicméně nebyl, věděl jsem, že má dorazit až příští měsíc, zato tu bylo spoustu jiných adeptů, které jsem se zájmem sledoval. Včerejší večer jsem strávil ve své pracovně, Kristián mi každou hodinu donesl nějakou jinou svačinu a se slovy, že bych už měl jít spát, abych si pořádně odpočinul na ten velký den, mě vždy starostlivě pohladil po vlasech, ale já nemohl. Dvacet sedm aktivních hráčů, dvacet sedm lékařských karet. Potřeboval jsem je projít, vnímal detaily, historii, zranění, protože jsem věděl, že Kenneth bude chtít zprávu o stavu hráčů před tím, než stanoví základní sestavu. Věděl jsem, že mám v tomhle velké slovo a stačilo by naznačit, že některý z mladíků není v top stavu a měl by po šanci, a právě proto, že jsem moc dobře znal tohle břemeno, tu tíhu na ramenou, nervozitu a motivaci, jsem věděl, že musím pečlivě vážit každé slovo. Sledoval jsem mladíky na hřišti, okamžitě očima vytypovával nejzdatnější typy i ty, kteří skrývali nějaké zranění. Měl jsem už tolik zkušeností, že bylo jedno, jak moc jsem fotbalu nerozuměl, protože jsem rozuměl tělu. 
Znovu jsem pohlédl na trenéra, bylo fakt divný, jak jen s párátkem v puse sleduje hřiště, aniž by řekl jediný povel, jediné slovo, aniž by je povzbudil nebo jim zatleskal. To jsem neznal, ale nehodlal do toho zasahovat. Já tu byl kvůli něčemu jinému. 
Pootočil jsem hlavu a pohlédl na kluka, který seděl na lavičce a bez zjevné snahy to zakrýt mě pozoroval. Pousmál jsem se, dle oblečení jsem soudil, že se jedná o někoho z realizačního týmu. Sjel jsem ho pohledem odshora dolů, ale odtrhl se a otočil se k němu zády. Ne, rozhodně jsem si tu hodlal nejdřív vytvořit zázemí, než ošukám někoho, kdo mi tu pak pěkně zavaří. Ale ta tvářička, damn! 
Vzal jsem mobil, poslal sladkou sms plnou srdíček Kristiánovi a ztratil se v útrobách stadionu.

Ještě notnou chvíli jsem se poflakoval na hřišti. Občas vstal, protáhl se, po očku sledoval, jak se situace na hřišti vyvíjí, ale pravdou začínalo být, že jsem začínal sám být naštvaný a nervózní a rozhodně to nebylo přítomností vysokého kouče a jeho ledového pohledu. Neunikla mi absence doktora, a tak jsem věděl, že mám nejlepší šanci na to ho teď najít o samotě než se na něj po tréninku vrhnou všechny ty bebíčka s prosbou o ibalginy. Mohl jsem si vymyslet nějakou lež o tom, že jdu zkontrolovat zásoby pití, ale z pohledu Kennyho, pro kterého bych nejspíš byl jen otravná moucha, shit.. jsem tušil, že ho to rozhodně zajímat nebude. A tak jsem se ve chvíli, kdy si dřepnul, aby pozorně pozoroval Královu slavnou kličku, prostě sebral a zaplul dovnitř stadionu. Cestou k doktorovi, ta dobře známá, ta uklidňující, ta, co slibovala úlevu, slibovala ten klid. Slibovala to ticho, ten útlum. To, že mi bude jedno, že já nejsem hvězda tohohle stadionu, to, že mi bude fuk, že tady jen čistím tenisky, že nebudu cítit bolest, strach, zlost. Apatie. Tu jsem vítal. Euforie. Tu jsem vyhledával.
Div jsem se neusmíval, a že to se stávalo málokdy, když jsem zvedal ruku a klepal prsty na ty známé světlé dveře, které jsem následně lehce drze otevřel a vpadnul přímo do ordinace. Krátce jsem se rozhlédl. Panoval tu chaos. Na zemi ležely otevřené jednotlivé složky hráčů a jejich zdravotní záznamky, další složky se neuspořádaně kupily na stejně chaotickém stole. A uprostřed toho na točité židli seděl on. Putoval jsem pohledem přes to upnuté tričko, vyrýsované svaly až k té zajímavé tváři. No, nutno říct, že když ohlašovali nástup nového doktora, čekal jsem dalšího fanouška, nadšence do fotbalu, kterému stačilo nabídnout pár lístků do první řady a měl jsem zajištěnou doživotní zásobu pilulek. Sledoval jsem jeho tvář a oči, co ke mě vzhlédly a zajímal, čím by se dal uplatit tenhle.
Věděl jsem, že když se budu dál tvářit takhle, nedostanu vůbec nic, a tak jsem se rozhodl tuhle hru rozehrát jinak. Využít toho chaosu a své roztomilé tváře k tomu, abych dostal, co chci. A já vždycky dostanu, co chci. Ať to stojí, co to stojí.
"Tadeáš Pokorný, z realizačního týmu. Vždycky jsem si sem chodil pro léky, co mi pan Drobný před Vámi předepisoval.." Lehce jsem se zatahal za cíp mikiny a uhnul pohledem. "Ale pokud máte moc práce, nechci rušit.." Pousmál jsem se a všiml si, že se shýbá, aby vyhledal mou složku, že si mě snaží někam zařadit. A ta chvilka nejistoty pro mě znamenala jen další výhru. "Oxykodon nebo penthidin, dvě plata. Doktor mi to nemohl píchat, prý něco se slabými žílami.." Pokrčil jsem nevinně rameny, znovu se nervózně pousmál, rozená školačka Tadeáši! A znovu k němu zvedl pohled. "Mám po úrazu kolena, několik operací.." Bolest v koleni jsem ani nemusel hrát, když jsem na něj přesunul plnou váhu a bolestně zkroutil tvář. "Nic jiného mi na to teď nezabírá, tak mi doporučil tyhle. Šel bych za Vámi později, ale je mi jasný, že budete mít spoustu práce a pan Spencer nejspíš nešetří nikoho.." Jasně, najdi společný téma a znovu dělej, že jsi cudná panna. Když by to nešlo, pořád jsem měl ještě v záloze ty volňásky. Ale něco v tom pohledu co na mě upřel.. něco v něm mě přesvědčilo, že bych věděl, co by s těmi silnými pažemi mohl chtít dělat.

Myslím, že tenhle zlozvyk mít v práci totální chaos, jsem odkoukal od Kristiána. Ale stejně jako měl on v ateliéru neskutečnej bordel, ale přesně věděl, pro co kam sáhnout, i já měl v tomhle chaosu svůj vlastní neorganizovaný pořádek. Nikdy jsem si nepotrpěl na kartotéky, měl jsem svůj vlastní systém a právě teď jsem si do všech složek potřeboval co nejrychleji napsat poznámky, dokud jsem si vybavoval, čeho jsem si během tréninku všiml. Podrobnou zprávu napíšu na počítači úhledným fontem v lékařské hatmatilce, ale teď všude kolem mě vládly žluté lepicí lístečky s poznámkami jako podvrklý kotník, předsunutá kyčel, vyhřezlá plotýnka, viklavost kotníku a tak. Asi i proto jsem neměl nejmenší tušení, že někdo cizí okupuje mou kancelář do chvíle, dokud ten chraplavý hlas nepromluvil a já se nestřetl s tím pohledem tmavých očí. 
Zatraceně, zase on? 
"Jsem Vojta, Vojta Weber, omlouvám se za tu kancelář, snažím se to tu dát do kupy, ale pořádek není moje silná stránka." prohrábl jsem si vlasy s milým úsměvem a jen ho sledoval, zatímco mluvil. Z nějakého důvodu jsem měl v jeho přítomnosti husinu na zátylku a netušil proč. Byl milý, až překvapivě milý, se sportovci bývala potíž, rádi velebili svoje ega a někdy s nimi byla těžká domluva, ale on se zdál celkem rozumný. Jenže to byl právě ten problém. Naklonil jsem zkoumavě hlavu na stranu, kdo ví proč, jsem ho typoval na úplně jinou povahu a tohle mi k němu prostě nějak nesedělo. Ale možná jsem byl vážně zaujatý tím, že kopačky jsem obecně moc nemusel a z jeho chůze jsem dokázal bez problémů odvodit, že i on hrál tenhle pro mě nudný sport. A to nebylo to jediné, co jsem z jeho pohybů vyvodil. 
"Fatální poškození menisků, nejspíš i měkkých výstelek kloubů, ne? Špatně ti srostly vazy, proto na tu nohu kulháš, i když v podstatě neznatelně. Typuju přetížení v kombinaci s obranným zranění." zvedl jsem pohled od jeho kolene k jeho tváři a znovu si ho prohlížel. Fuck, byl zatraceně sexy. Nejen kvůli té sladké tvářičce, možná měl mikinu, ale já vnímal jeho postoj a držení těla, strávil v posilovně víc času než já v kanceláři. Nakonec jsem vstal a udělal k němu pár kroků, snažil se v kartách na zemi dohledat jeho jméno, ale dávalo smysl, že jako člen realizačního týmu tu nebyl. Věřil jsem mu, že je po operaci a to zranění je bolestivé, ale přesto jsem k němu zvedl tvář se špatně skrývaným nesouhlasným pohledem. 
"Oxykodon? Penthidin? To jsou hodně silná analgetika, používají se během operace nebo bezprostředně po zákroku. Tohle zranění je už ale staré, asi půl roku až rok od posledního zásahu?" udělal jsem k němu pár kroků, ale nakonec jsem se zastavil a neudělal to, co jsem zamýšlel. Z nějakého důvodu se mi zdálo, že celý jeho postoj vyjadřuje nevoli k tomu nechat mě, abych se mu na tu nohu pořádně podíval. "Možná spíš tramal?" 
Sledoval jsem jeho pohled, neuniklo mi pokřivení jeho tváře, když přenesl váhu ze zdravé na zraněnou nohu. Podrbal jsem se ve vlasech, proč nemám po ruce jeho kartu?! Fakt mu někdo předepsal něco tak riskantního? Nevyšetřil jsem ho a moje anamnéza vycházela jen ze zběžné analýzy jeho chůze. Neznal jsem jeho historii, takže by bylo ukvapené dělat závěry, navíc se zdálo, že o užívání ví celkem hodně, dost na to, abych nevěřil, že si to teď vycucal z prstu. A proč vlastně? Nedávalo mi smysl nevěřit mu, byly jsme v klubu, kde se každý člověk dost prověřoval, i já zažil prověrku, takže nejspíš nebyl důvod mu nedůvěřovat. Povzdechl jsem si a přešel k vitríně s léky, chvíli v ní lovil, skutečně vytáhl platíčko léků, ale těsně před tím, než jsem ruku natáhl a podal mu ho, jsem se obrátil ke stolu a nůžkami odstřihl čtyři tabletky. 
"Mělo by to stačit na následující týden, doporučuju spíš Pregabalin nebo něco s obsahem indometacinu. Není tam tak markantní riziko vedlejších účinků. Stav se příští týden, probere to a zkusíme najít nějakou vhodnější alternativu." podával jsem mu tablety, zatímco jsem se snažil tvářit, jakože si vůbec neprohlížím ty perfektní rysy zblízka. Ne, musel jsem se okamžitě uklidnit, slíbil jsem si, že toho už vážně nechám!

Byl milý, byl sexy, když se při každém jeho pohybu ty vyrýsované svaly na jeho těle tak jasně pohnuly. Ale to mi nestačilo. Nehledal jsem sladké úsměvy ani vyrýsované sixpacky. Chtěl jsem něco jiného. Poslouchal jsem, jak si z prstu vycucává moji anamnézu a přitom se očima snažil netěkat k vitríně s prášky za ním, které jsem tak nutně potřeboval a u kterých jsem naprosto přesně věděl, kde je má schované. Viděl jsem, jak se přiblížil, nejspíš mi chtěl nohu zkontrolovat, prohmatat, udělat to svoje k ničemu voodoo doodo, jako těch x před ním a pak si myslet, že mě snad ještě bude dál léčit. Nasrat.
Snad automaticky jsem ucuknul a stáhnul se, ne, těhle čárů jsem měl už po krk. A pak začal s tou stejnou a otravnou poučovací hatmatilkou o tom, jak jsou silná a jistě mají spoustu vedlejších účinků. Věděl jsem to. A přesně proto jsem je potřeboval. Tak mi je dej a přestaň s tím dělat takový drama. A když z něj vypadlo, že mi dá tramal.. Tramal?! Div jsem se nezakuckal. Namísto toho jsem ale přinutil sám sebe k tomu milému roztomilému úsměvu a natáhnul dlaň. Sledoval jsem plato, kalkuloval, že když mi jich dá dostatek mohlo by to.. A pak mi na dlani přistály čtyři. Slovy čtyři. Dělá si prdel? Vzhlédl jsem k němu, díval se zblízka do jeho tváře, ale ne proto, protože by se mi líbila, to sice líbila, ale v tuhle chvíli jsem měl sto chutí ji spíš zaškrtit a pronést něco opravdu nevhodného, protože jsem nevěřil, že mi skutečně dal jen tohle. To mi nevystačí ani na den natož týden! Zatvářil jsem se lehce smutně, jako ztracené štěně, ale pak jen zavrtěl hlavou a znovu k němu zvedl pohled.
"Dobře, tak děkuju" Nadhodil jsem s úsměvem, strčil prášky do kapsy a radši od něj odstoupil, dokud jsem byl schopný udržet ten sladký výraz ve tváři. Pak jsem vrazil ruce zpátky do kapes a otočil se. "Stavím se příští týden. Těšilo mě, Vojto.." Výraz v mé tváři, který už ale vidět nemohl, měl daleko od toho sladkého kluka před chvílí. Možná jsem prohrál bitvu, ale tuhle válku vyhraju. Protože jak jsem říkal, já vždycky dostanu to, co chci.

"Dělej, ještě, pojď, pojď, pojď!" můj hlas byl zvučný a silný, byl jsem zvyklý rozdávat rozkazy, tlumočit strategii trenéra, nutit hráče pod sebou k lepšímu výkonu, k touze jít až za hranice. Jako kluk jsem tyhle příkazy nenáviděl, ale teď jsem to všechno chápal. Být kapitánem bylo těžké, znamenalo to přijít první a odejít poslední, nikdy se nevzdat, nikdy nesklonit hlavu, nikdy nepřiznat porážku. Být vždycky ten nejlepší, ten, jehož záda neustále sledují, aby se měli kam posouvat. Takže ať mě všichni klidně nenávidí, hlavně když budou jako tým fungovat, hlavně když budeme jako tým vyhrávat! 
Sledoval jsem, jak Racek křižnou přihrávkou našel Štěpána, který během minuty zmapoval situaci, naznačil střelu doleva, pak totálně ztrapnil obránce kličkou vpravo, vystřelil a perfektně zavěsil do pravého horního rohu. Jindy bych se nejspíš pousmál, možná ho skrze sarkastický vtípek pochválil, ale teď ne. Protože ze mě ani po intenzivním tréninku, při kterém jsem kraloval hřišti, nezmizelo nasrání. Popravdě spíš s každou minutou, kdy jsem ho měl v zorném poli a nemohl dělat vůbec nic, jen narůstalo. 
"Tak konec, pánové, dobrá hra." zařval jsem, když i takové kopyto jako Řehoř prošel skrze obranu do vápna a skóroval. Vnímal jsem únavu svých spoluhráčů, nejen že byl trénink delší než obvykle, byl taky mnohem intenzivnější a náročnější a to nejen fyzicky. Ani já se neubránil pohledu na střídačku, kde s rukama v kapsách kožené bundy stál Spencer, za celou dobu neřekl jediné slovo a teď se prostě otočil a odešel. Možná bych to jindy zhodnotil, možná bych se alespoň nespokojeně zamračil, ale teď jsem měl jiné starosti. 
"Racek seber míče, Řehoř odnes a vymej flašky, netvař se jak pytel sraček a radši si dej ještě kolečko, třeba pak tím zadkem pohneš rychlejš a nebudeš muset dělat podržtašku! Angie, ke mě!" jasné pokyny, ksichty juniorů, které mě nechávaly chladným, zato hnědovlásek, kterému po obličeji tekly kapky potu, protože do tréninku dal naprosto všechno, ten ve mě probouzel pocitů celou hromadu! 
"Mohl bych ti dát tučnou pokutu do kasy, ale ty si to potřebuješ zažít, zapamatovat, rozumíš! Dvě stě kliků a opovaž se vysunout prdel! Jedeš, jedna, dva, tři,.."

Dokončil jsem poslední kolečko, další z mnoha úmorných věcí, které si můj kapitán během té třičtvrtě hodině po tréninku usmyslel, neodmlouval jsem, neodporoval, nic neříkal, nedovoloval jsem si po něm házet ani nevraživé pohledy a že jsem jich měl v arzenálu celou zásobu. Věděl jsem, že bych to tím jen zhoršil. A taky jsem věděl, že za jeho naštváním nestojí ani tak nový trenér, jehož pohled děsil do morku kostí, ani Tadeáš, který jen z dálky sledoval každé jeho zaškobrtnutí a čekal na moment, kdy mu to bude moct vmést do tváře. Věděl jsem, že ho sere něco jiného. Něco, co mi v šatně zavrčel do tváře. Vadilo ti, že jsem spal s někým jiným Alexi? Tak hádej co, tebe už mám totiž plné zuby a to, co dělám, je jen moje věc. Byl jsem vyčerpaný, vyčerpaný, když jsem jen naštvaně sebral míč z branky, střelil po něm naštvaným pohledem a přehodil si ručník přes záda. Měl jsem sto chutí po Alexovi něco hodit, křičet po něm, vztekle do něčeho kopnout, ale namísto toho jsem se jen kodrcal do šatny a chtěl odsud zmizet. Daleko, daleko od toho jeho temného pohledu. Byl jsem na to zvyklý, sakra měl jsem bejt zvyklej, ale pokaždý mě to štvalo jen víc a víc. A ještě víc proto, protože jsem pokaždé doufal, že by to tentokrát mohlo bejt jiný. Myslel jsem si, že jsem realista, realista a ne naivní snílek. Ale v přítomnosti kapitána s černou páskou na rameni jsem ztrácel pevnou půdu pod nohama a ačkoliv každé jeho slovo bolelo, já ho pořád v hlavě omlouval. Ale dnešek byl poslední kapka.
Hodil jsem naštvaně věci do skřínky, skopnul kopačky, shodil ze sebe oblečení a nechal ho na zemi, když jsem zaplul do prázdných sprch. Šatna byla vylidněná, nebyl v ní nikdo, kdo by mohl dávat další posměšky. Většinou jsem chodil jako první a odcházel jako poslední, aby nemohli ještě dál rýpat do toho, aby se mi náhodou ve sprchách nepostavil. Z těhle chudinek teda rozhodně. Leda tak ve snu. Pustil jsem teplou sprchu a nechal kapky dopadat na své tělo. Uvědomoval jsem si skvrnek, co zdobily mé břicho a bylo mi upřímně fuk, jestli to Alex na krásno uvidí. Nelitoval jsem jich. Naopak, škoda, že jich nebylo víc! Prohrábl jsem si světlé vlasy, voda byla příjemná, uklidňující, zavřel jsem oči a cítil, jak ze mě opadává to napětí, mizí ten stres spolu s dalšími a dalšími kapkami co smývali tenhle dlouhý a náročný den. Jen jsem doufal, že ten zítřejší nebude ještě horší.

Už v mikině, abych zpocené tělo nevystavil chladu, jsem s rukama v bok sledoval Štěpánovo snažení. Možná jsem ho právě teď potřeboval zcela nesmyslně potrestat, možná jsem ho ponižoval a šikanoval, možná jsem si z něj udělal osobní děvku, ale musel jsem mu nechat, že moje labilní chování vždycky snášel se vztyčenou hlavou a bez odporu. V něčem mi připomínal mě, vzpomínal jsem na své začátky pod Tadeášem, kdy se mi v dešti zpod deštníku smál, zatímco já v bahně klikoval, dokud jsem se nepoblil, ale nikdy, nikdy jsem neprosil, nikdy jsem nefňukal a nikdy jsem mu neukázal, jak to bolí. A Štěpán byl stejnej, příliš hrdej na to, aby ukázal slabiny. A to jsem na něm musel obdivovat. 
Dokončil poslední kolečko, hodil po mě naštvaný pohled a zmizel v šatnách. Věděl jsem, že všichni kluci už jsou dávno pryč, postával na trávníku, přešlapoval, věděl jsem, věděl, že bych měl jít, že bych se na to měl vykašlat, ale stejně tak jsem věděl, že to neudělám. Nemůžu. 
Vešel jsem do šatny, neobtěžoval se se svlékáním, když jsem udělal těch pár kroků do sprch a zůstal stát nehybně mezi dveřmi. Stál ke mě zády, sledoval jsem jeho pevné, svalnaté tělo, jak kapky vody kopírují linie jeho těla a mizí v ohybech. Cítil jsem vzrušení, zatraceně, tolik jsem si přál, aby to bylo jinak, abych tu teď stál a mohl ho poplácat po rameni a říct mu, že byl zatraceně dobrej, ale to nešlo, to jsem nemohl. Možná bylo špatné vylívat si na něm svou frustraci, ok, bylo to špatné, ale nemohl jsem si pomoct. Bojoval sám se sebou, se svým vnitřním hlasem, touhou i démony, kteří chtěli, hrozně ho chtěli, zatímco hlava jim odporovala. Nenáviděl jsem se za to, nesnášel ten pocit vzrušení, když jsem se díval na jeho nahé tělo a věděl, že ty holky, které jsem si opilé tahal do postele, mě nevzruší ani z poloviny jako Štěpán stojící ve sprše. Smutné? Možná, ale odmítal jsem o tom víc přemýšlet. 
Udělal jsem těch pár kroků, které mě od něj dělili, chytil ho za loket a otočil ke mě. Rázně jsem ho přitlačil na zeď, kašlal na kapky vody, které se mi začaly svážet po hlavě a místo toho ho pevnou dlaní sevřel pod krkem a palcem mu zvedl hlavu. Chvíli jsem ho jen varovně pozoroval, něž jsem se naklonil těsně k němu, takže se můj dech odrážel od jeho tváře. 
"Neodpověděl jsi mi. Jak sis zašukal?" odsekával jsem každé slovo, očima drsně klouzal po jeho těle, beze studu si prohlížel jeho mužství, ale pohledem jsem se zastavil na dvou modřinách, které teď doslova svítily na té světlé kůži. Zvedl jsem znovu pohled a přiblížil se ještě víc, takže jsem se ho tělem dotýkal, vklínil nohu mezi ty jeho a stehnem se otřel o jeho mužství. Byl jsem tak blízko jeho rtů, ale nedotýkal jsem se jich. Zatraceně, proč jsem se nedokázal v jeho blízkosti ovládat? Nenáviděl jsem to, ale nemohl proti tomu nic dělat. Byl jsem na kluky a tenhle mě vzrušoval na maximum. "Tak mluv, užil sis to?" zašeptal jsem a sladoval jeho naštvaný pohled, vzrušovalo mě, jak se na mě dívá, jak mě nenávidí a přitom jeho tělo reaguje na mé doteky. Líbilo se mi to. "Jsi zatracená coura, šukáš celou noc a stejně ti stojí, jenom se tě dotknu.. nebo byl ten tvůj borec tak špatnej? Chceš, abych ti to udělal líp, Štěpáne? Vždycky u toho tak vzdycháš.." v mé tváři se zračil nebezpečný úsměv. Bylo jedno, co odpoví, nám oběma bylo jasné, že si to vezmu ať chce nebo ne!

Jestli jsem si myslel, že nepřijde? Nemyslel. Doufal. Věděl jsem, že přijde, věděl, že se mnou možná skončil na hřišti, ale rozhodně ne tady. Ne ve chvíli, kdy se jeho oči poprvé upřely na ty tmavorudé skvrny na mém břiše a jeho pohled potemněl. Cítil jsem v zádech pronikavý chlad ze světlých kachliček, cítil jeho dlaň svírající mé hrdlo. Sledoval jsem jeho tvář po které si razily cestu kapky vody. Sledoval jsem jejich cestu přes krk než zmizely za okrajem tmavé mikiny. A pak jsem pohled znovu zvedl k těm tmavým očím, co byly chladné a varovné. Jestli si myslel že se z toho sesypu byl na omylu. Nesnášel jsem ho. Nesnášel to, že se chová jako narcistický majetnický hovado, ale stejně tak nesnášel sám sebe za to, že i přesto, že na mě hlava křičela ať odtud vypadnu, tělu jsem poručit nemohl. Bylo to tak vždycky, vždycky mě seřval na hřišti a pak si mě o dost později v šatně, schovaný před zraky ostatních vzal. A já na něj čekal. Vždycky jsem čekal. Pitomec. Nevěděl jsem proč, proč jsem mu vždycky podlehl. Ale po dnešku, začínal jsem toho mít plné zuby.
"Asi už mi nestačíš, Alexi" Pronesl jsem bez špetky úsměvu a pokrčil rameny, zatímco jsem zdůraznil jeho jméno. Ne, házel jsem po něm jeden naštvanější pohled za druhým a snažil se vymanit z jeho sevření. Už jsem toho měl dost. Bylo to pořád dokola, začarovaný kruh ze kterého jsem neuměl odejít. Vzal si mě a pak šikanoval a dokola a dokola a já místo nadávek mu sténal do rtů, zatínal prsty do zad a vycházel vstříc.. Ale dneska už ne.
"S kým šukám ti může bejt u prdele." Pronesl jsem znovu a dlaní se snažil odtáhnout jeho ruku ze svého hrdla. Ačkoliv mé tělo na mě křičelo ať si ho přitáhnu blíž a celý tenhle den nechám zapomenout v jeho drsných dotecích. Ne. Dneska už ne. Mohl jsem to všem říct, to, co dělá, když si myslí, že se nikdo nedívá. Ale bylo mi jasné, že bych tím jen přihoršil sám sobě. Protože kdo by věřil někomu jako jsem já oproti slovu kapitána a nejlepšího hráče týmu. A já nechtěl, nestál o to někoho ponižovat. To byly jeho problémy a sračky ze kterých se musel vyhrabat sám. Já mu jen odmítal dál dělat tu hračku, hračku která vždycky ukojí jeho zvrhlé touhy, abych den na to poslouchal, jak se mu z teploušů dělá zle. Měl jsem dost jeho labilních výkyvů, ale přesto jsem neuhnul pohledem a dál ho sledoval, sklouznul pohledem k jeho rtům, co byly tak blízko mých. Cítil to vzrušení.. A proklínal se za to.

Sledoval jsem ho přivřenýma očima, jen pozvedl obočí. Tak štěně umí i kousat? Bylo vážně roztomilé, jak se snažil, jak pohrdavě se na mě díval. Nenávidíš mě? Chill, já se nenávidím mnohem víc! Chvíli jsem ho jen pozoroval, vnímal jeho dlaň na mé ruce a skutečně stisk na jeho krku povolil, ruku jsem sesunul níž, chvíli to vypadalo, že ho snad vážně pustím, že mě fakt chytil za srdíčko ten jeho výlev, ale ne, tak sladká prdelka jsem zase nebyl. 
Moje ruka znovu vystřelila a přikovala ho ke kachličkám ještě pevněji, další krok, už jsem byl tak blízko jeho tváře, že stačil jeden nepatrný pohyb a mohl jsem okupovat jeho ústa. Zadíval jsem se mu do očí, ten vzdorovitý pohled, vytáčelo mě, jak mě to vždycky dokázalo vzrušit, bavilo mě to a líbilo se mi, když odporoval, měl jsem na něj slabost, moc dobře jsem věděl, proč jsem si jako svou oběť vybral jeho. Protože mě to k němu táhlo, od začátku se mi líbil nejen tou sladkou tvářičkou, ale i tou nevymáchanou pusou, tím jak bojoval, jak nesklonil hlavu, na hřišti ani teď. Frustrovalo mě to a štvalo, nesmírně mě to popouzelo, protože jsem věděl, věděl hluboko ve své hlavě, že mě neštve on, ale že jsou to moje mindráky a obavy, které zahlcují mou mysl. Žárlil jsem na to, že měl koule to říct, že měl volnost v tom, kdy a s kým to bude dělat, že se nemusel schovávat za žádným rohem a jen doufat, že to nikdo neřekne. Štěpán se tomu postavil a já věděl líp něž cokoliv jiného, že on je můj typ. Že tyhle rychlovky ve sprchách mi nestačí. Že nechci jenom drsný sex, já chtěl víc. Jenže i kdybych chtěl, nemohl jsem. Díval jsem se do obličeje, kterého jsem se toužil jemně dotknout, do očí, které se na mě měly dívat úplně jinak. Ale nežil jsem v pohádce a tohle byla realita. 
"Může, ale není.." zavrčel jsem chladně, choval jsem se bezdůvodně jako sráč a naprosto chápal, proč mi to vrací, ale to neznamenalo, že mě tím nevytáčel na nejvyšší mez. Měl mlčet, měl mě nechat si to prostě vzít, měl mi to dát bez keců a bránění, zrovna dneska, potřeboval jsem umlčet hlasy ve své hlavě, ne svoji frustraci ještě prohlubovat a co si budem, hnědovlásek tnul přesně tam, kde to bolelo nejvíc. Ale já nebyl chudinka, co by se kvůli tomu rozbrečela. 
"Tvoje pusa je pořád dost prořízlá, zdá se, že jí dost nezaměstnávám." naklonil jsem se, ale když už to vypadalo, že ho políbím, obrátil jsem ho a přirazil ho ke stěně tentokrát hrudníkem. Nepřemýšlel jsem, když jsem se pánví otřel o jeho zadek, zatraceně, tohohle prostě nebudu mít nikdy dost. Místo jeho krku jsem přejel po jeho krční páteři, hraně čelisti až k jeho tváři, prsty putoval po dolním rtu, než jsem je vsunul dovnitř. Moje druhá ruka sklouzla po jeho mokrém těle dolů a bez zaváhání našla jeho chloubu. Stiskl jsem ho nekompromisně v dlani, to aby si uvědomil, že kdyby náhodou chtěl kousat, mám v ruce jeho nejcennější poklad. Stáhl jsem prsty citlivou kůži a překvapivě pomalu ho začal zpracovávat. Naklonil jsem se k němu, vnímal jeho tělo přitisklé na tom svém, vůni jeho šampónu už tolik známou, kolikrát jsem si ho takhle vzal? Toužil jsem po něčem jiném, po něčem hlubším, ale věděl, že to neexistuje. Jazykem jsem přešel po jeho uchu, jemně ho olízl a následně tvrdě zkousnul mezi zuby. 
"Oh, promiň, kde je moje vychování? Zkusím zapracovat na tom, aby to mladému pánovi bylo dost.." vytáhl jsem prsty z jeho pusy a s tím, jak jsem začal levačkou pumpovat v jeho klíně, jsem vlhkými prsty vnikl do jeho těla. Takže hodlal být drzí? Ještě uvidíme, kdo bude prosit o víc! Z jeho ucha jsem vlhkou cestičkou pokračoval níž, slíbal kapičky vody na jeho krku a bez varování ho silně kousnul do krku a pak místečko sál tak dlouho, dokud se mu na krku, na tom nejvíce viditelném místě, neobjevila velká tmavorudá modřina. Možná jsem byl jako dítě, ale bylo mi to jedno. Mě nikdo srát nebude a už vůbec tohle malý štěně s příliš drzýma kecama!

Vážně jsem se zase nechal nachytat když jsem si myslel, že mě pustí a nechá jít? Ale namísto toho byl u mě ještě blíž, cítil jsem jeho tělo, jak se tiskne k tomu mému, jeho doteky ještě drsnější, silnější.. Ublížil jsem tvému egu? Řekl bych, že mě to mrzí, ale učili mě říkat pravdu. Chtěl jsem ho naštvat, chtěl, i když jsem věděl, jaké to bude mít dopady. Znovu jsem sledoval jeho obličej, co byl tak nebezpečně blízko tomu mému. Stačilo by se naklonit, přejet jazykem po jeho rtech, zjistit, jakou mají chuť..  Pořád stejnou? Ale držel mě příliš pevně na to, abych to zjišťoval a já sakra, já to vlastně ani zjišťovat nechtěl! Díval jsem se do těch chladných očí, zas a znovu a vzpomínal na dobu, kdy jsem tomuhle tmavovláskovi propadl poprvé. Poprvé, když jsem jako nováček vešel do téhle šatny a přesně tyhle tmavé oči se na mě upřely. Tehdy jsem si myslel, že v nich vidím něco jiného. Že v nich možná najdu pochopení, přítele.. Tehdy ještě neměl pásku kolem paže, tehdy ještě nebyl kapitán a já se okamžitě zamiloval do lehkosti s jakou mluvil, s tónem se kterým zaujal všechny ostatní, do jeho nevtipných vtipů a hlášek, do jeho úsměvu, do jeho soustředěného výrazu, když jsme spolu prošli řadou zápasů. Do té euforie v jeho tváři když jsme vyhráli.. Ale po mém přiznání a Tadeášovo zranění šlo všechno do kytek. Pohledy, které jsem si naivně myslel, že mi dává, nebyli nic víc než jen vtípek. Nebyl jsem pro něj nic víc než jen povyražení. Byl jsem něco, co nikdy veřejně mít nemohl. Nejdřív jsem se z toho našeho malého tajemství těšil, snažil se chápat všechnu tu bídu, co mi před ostatními dával. Věděl jsem, že přiznat si to je zatraceně těžký, vyrovnat se s tím ale ještě horší. Myslel jsem si, že je to jen fáze, že potřebuje tyhle drsné doteky, potřebuje to cítit, tvrdě, jasně. A dál ho den za dnem omlouval. Ale tahle fáze nepominula. Nepominula a já zjistil, že jsem byl jen hračka pro pobavení. A nesnášel se za to, že namísto toho, abych ho kopnul, kousnul, křičel a protestoval jsem jen poslušně otevřel pusu a olízl jeho prsty. Neodolal jsem, když jsem po nich přejel jazykem a namísto nadávek na to jakej je to kretén jsem jen skrz pootevřené rty nedokázal tlumit unikající vzdechy. Doprdele.
Stejně jako už tolikrát jsem propadal jeho dotekům, jeho tělu, jeho vůni a jeho chladnému pohledu. Něco se mnou bylo definitivně špatně. Nebyl jsem zamilovaný, tyhle růžové brýle už mi dávno spadly. Ale ač jsem se ho snažil nenávidět sebevíc, nedokázal jsem si tohle odepřít. Nedokázal tělu vysvětlit, že takhle to nemůžeme dělat dál. Že já už to nezvládnu dál.
A tak jsem jen zaklonil hlavu a stiskl zuby k sobě, když do mě pronikl prsty. Rozhodně ne bolestí, ale abych mu nedopřál to zadostiučinění. Ne, stále jsem měl svou hrdost, ačkoliv s každým dalším jeho pohybem se překrucovala, povolovala, byla ušlapávána a ničena. Přistihl jsem se, že jsem sám vyšel vstříc jeho ruce. Že jsem se kousnul do rtu a opřel čelo o chladné dlaždičky ve snaze vštípit si trochu rozumu.
Kousnul mě do krku. Jako vážně? "Proč jsi to.. Prostě si nedokážeš přiznat, že si s tvojí hračkou užil někdo jiný.." Pronesl jsem popuzeně, když jsem cítil, jak se kůže na postiženém místečku napjala. Nemohl jsem mlčet, ačkoliv jsem měl. Ale dávno jsem odpor vzdal, dávno jsem ten boj se svým tělem prohrál.

Lehce jsem se pousmál, jeho tělo neumělo lhát a on si možná mohl vyprávět tu o Popelce, jak nechce, ale já už znal jeho tělo nazpaměť, už jsem věděl, co chce, co se mu líbí, co ho vzrušuje a co ho dovádí do extáze. Možná jsem se tak tvářil, ale nebylo to tak, že bych si jenom sobecky bral a na něj nebral ohledy. Já ho pozoroval, detailně vnímal změny jeho tváře, to lehké nakrčení obočí, když se mu něco líbilo, krátké syknutí, když se mu něco nezdálo, pootevřená ústa, když mu docházel dech, kousnutí do rtu, když chtěl víc. To hovado ve mě se radovalo, protože jsem dostával přesně to, co jsem chtěl, dostával ho na kolena, jeho tělo ho zrazovalo, ale o to tu šlo, ne? O to připomenout mu, jak je to dobrý, udělat to tak, aby na to nezapomněl a chtěl víc. Protože ač jsem byl nebo nebyl ochotný si to přiznat, já ho prostě potřeboval. 
Samozřejmě dokud nepromluvil. Nespokojeně jsem mlaskl, ten kluk by se vážně měl naučit, kdy je vhodnější držet klapačku a tohle byla kurwa jedna z těch chvil! Jasně, že se mi to nelíbilo, chytráku! Přestal jsem ho zpracovávat, vyklouzl z něj prsty a dnes už potřetí ho k sobě neurvale otočil, jen kvůli tomu, abych ho drsně chytil za bradu a donutil ho vhlédnout ke mě. V mých očích byl vztek, frustrace a nadrženost. Zasranej malej vidlák! 
"Dokážu." zavrčel jsem těsně před tím, než jsem překonal tu kratičkou vzdálenost a políbil ho, tvrdě a majetnicky, jako bych se jenom snažil umlčet tu jeho nevymáchanou pusu, než vypustí něco dalšího. Jazykem jsem si sebevědomě razil cestu dovnitř, nedržel jsem se zpět, druhou rukou ho pevně chytil za boky, aby se necukal a znovu a znovu se vpíjel do jeho úst. Byla horká a zapovězená a já je chtěl, tak moc jsem si je chtěl podmanit. Ten polibek byl hladový a surový, ale nebral jsem na to ohled. Dovoloval si a měl za to nést následky. Když jsem se odtrhl, v mé tváři se zrcadlil nespokojený úšklebek. "Ale sere mě to stejně!"
Pustil jsem ho jen proto, abych potáhl svoje úplně mokré kraťasy od těla a vysvobodil svou vlastní vzrušenou chloubu. Ruce pod jeho zadkem, jediným švihem jsem ho vyhoupl do vzduchu a donutil ho obmotat mi nohy kolem pasu, opřel jsem ho zády o zeď, držel ho pod zadkem jen jednou rukou a tou druhou nasměroval své vzrušení do jeho těla a na jediný příraz do něj neurvale pronikl. Neuměl jsem to jinak, nemohl si dovolit něžnější zacházení, protože jsem věděl, že pak bych k němu měl ještě blíž, žárlil ještě víc a to byla cesta do pekel. Kousl jsem ho do krku z druhé stranu a nadzvedl ho, než jsem se znovu pohnul proti němu a začal přirážet v pravidelném tempu. Moje hlava byla lehká, lehká jako pírko, když jsem si ho bral, podmaňoval, podroboval a nebylo v tom nic, nic z těch citů, které jsem vzal a pohřbil hluboko do sebe.

Vážně jsem se čím dál tím víc nesnášel. Hrál jsem si na člověka, co vše řeší upřímností, co by se sebou přece nikdy nenechal takhle zametat, ale když se jednalo o něj, nemohl jsem říct ne. Ne proto, protože by mě říct ne ani nenechal, ale protože to, co dělal, dělal zatraceně dobře a já cítil, věděl, že jsem dávno ztracený. Ztracený v něm, v sobě, v těch hladových polibcích kterými si neurvale bral má ústa a já se nechal. Měl jsem se zkusit znovu bránit, měl jsem ho kousnout, cokoliv, jen ne to, když jsem naprosto jasně pootevřel ústa a nechal ho vniknout dovnitř. Sám mu vycházel vstříc, sám polibek prohluboval. Dřív jsem v těch polibcích hledal něco víc než jen touhu a chtíč. Teď jsem ale věděl, že to není o ničem jiném. Že tohle potetované hovado není nic víc než jen úlet. Štvalo mě to, přímo sžíralo, že to nedokážu utnout, že mu nedokážu odporovat nijak víc než pár úsečnými poznámky. A že jsem tak zvrhlý, že namísto odporu chci víc. Víc jeho doteků, víc jeho blízkosti, víc jeho vůně a horkého těla. Když do mě pronikl, jen jsem vzdychl, zaklonil hlavu a opřel ji o zeď za sebou. Ruce jsem mu dal kolem krku, stehna snad až bolestivě tiskl k jeho bokům, když jsem mu pánví chtěl vyjít vstříc. I já zoufale potřeboval umlčet všechny ty hlasy ve své hlavě, všechny ty pochybnosti. Všechno to, co na mě křičelo, že je to špatné, zhýralé a že už toho mám dost. Tak proč jsem v tom znovu pokračoval? Znovu jsem dlouze vzdychl, zaryl mu nehty bolestivě do zad. Pozoroval jsem ho zpod přivřených víček, sklouzával pohledem k jeho rtům. Chtěl jsem víc. Chtěl jsem cítit jeho nahé tělo, chtěl jsem znovu cítit jeho rty, chtěl jsem ho ochutnat, kousek po kousku. Ale věděl jsem, že to takhle nefungovalo. Že to takhle nikdy nebude. Že dostanu jen to, co si on usmyslí. Takovou nade mnou měl moc. Nechtěl jsem být jeho hračkou a přesto jsem zas a znovu lapal po dechu, cítil svůj zrychlený dech, cítil to napětí, vzrušení, chtíč.
"Nesnáším tě.." Zamumlal jsem u jeho ucha ochraptěle a věnoval mu naštvaný pohled. Pohled, který ale brzy roztával, měnil se, překrucoval a já nedokázal skrýt vlastní vzrušení nad ním. Nad tímhle hovadem, co si sobecky bralo, co chtělo a já se tomu nedokázal bránit.

Kráčel jsem známými chodbami, ne nijak bezcílně, když jsem skončil v té známé pánské šatně. Pohled mi padl na červené skřínky, na prázdné lavice, na poházené oblečení na zemi i to, co se sušilo po dnešním úmorném tréninku. Prsty jsem netrpělivě poklepával o jednotlivé skřínky s tím, jak jsem pokračoval dozadu a dozadu. Těkal jsem pohledem z místa na místo. Neměl jsem dobrou náladu, neměl jsem ji od chvíle, co jsem odešel od toho pitomce z ordinace a hned za rohem do sebe nacpal všechny čtyři pilulky Tramalu, které mi, jak jsem i očekával, nepřinesly ale vůbec žádnou úlevu. Cítil jsem frustraci, co mě kousek po kousku naplňovala, cítil jsem ty hlasy v mé hlavě, co se zase draly na povrch, pochybnosti, zklamání, zlost a démony, co ovládaly každý můj krok. Zatnul jsem ruce v pěst a zase je povolil.
"Hej Král, ten tvůj dnešní trénink stál dost za hovno. Viděl si, co ti tam ty slečinky vůbec předváděly? Někteří z nich sbíraly sedmikrásky a ti další čuměli na míč jak kdyby ho viděli poprvý. Se ani nedivím, že se Spencer tvářil jak kdyby měl kůl v zadku. Měl bys s tím něco dělat.." Ušklíbl jsem se, posadil se na lavici, zapřel se lokty o kolena a prohrábl si tmavé vlasy. Věděl jsem, že můj oblíbenec, pokud se to tak daleko nazvat, je stále tady. Jeho černá kára stále stála před stadionem, věděl jsem, že odchází jako poslední a přichází jako první, že dře do úmoru. Viděl jsem v něm sám sebe. A namísto toho, abych cítil hrdost nebo nějaké souznění duší, mě to jen víc popuzovalo, jen mě to víc štvalo. Že měl něco, co já ne. Dřív jsem mu mohl dělat ze života peklo, dávat mu na hřišti čoud. Nebyli jsme kamarádi, byli jsme snad jen známí. A já s ním dokázal vydržet hlavně proto, protože snášel moje nálady. Protože se na mě díval bez keců, bez pohrdání, bez lítosti. A to jsem tomu štěněti musel nechat.
"Potřebuju panáka. Možná tak pět. I ten doktor mě nasral, kretén" Naštvaně jsem zase vzhlédnul a postavil se. Přehodil jsem žvýkačku v ústech, nedokázal jsem vydržet na jednom místě. "Nevím, co si myslí herečky se Spencerem, že tady vybudujou. Zajedeme zas do toho baru, včera jsi tam nechal chudáka tu vlhkou barmanku úplně bez povšimnutí. Myslím, že máš co napravovat." Když nezabíraly prášky, potřeboval jsem víc. Chlast, drogy, sex, cokoliv, co by mi mohlo dopřát to ticho, co jsem potřeboval. Protože to, co jsem měl teď v hlavě za sračky, jsem prostě řešit nechtěl. A věděl jsem, že tam Alexe dotáhnu prostě stůj co stůj. Slyšel jsem kapky vody dopadat, ale neslyšel jsem, že by se mi dostalo nějaké odpovědi. Tak jsem prostě vstal a zamířil ke sprchám.
"Jestli si tam honíš Král, tak pohni, nemám na to celej den.." Zabručel jsem a vešel do sprch, bylo mi fuk, že bych mu tam přerušil nějakou ruční prácičku, já potřeboval pryč, okamžitě, s ním nebo bez něj. A to, co jsem tam uviděl, byla jedna z mála věcí, co mě donutila pozvednout koutek úst.

Měl jsem to rád, ten způsob, kterým se na mě díval, ale jeho tělo ho zrazovalo a odpovídalo mi, reagovalo, chtělo mě každou chvílí víc a víc. Ale ani já nemohl zapřít, že mě to k němu táhne, že se pořád vracím znovu k těmhle rukám, k horku jeho těla, k těm očím, které přivřel a jejichž lesk se zakalil, protože chtěl víc. Byl hezký, dokonale jemná tvářička, za kterou se člověk musel otočit a to nemluvím o tom, co se v tom andělovi skrývalo. Možná jsi měl plnou hubu keců, ale vzrušovalo tě to přesně takhle, měl jsi rád ty drsné doteky a tvrdé přírazy a chtěl jsi víc. 
"Jojo, romantický řeči si nech, až si to někdy rozdáme v posteli.." pousmál jsem se, z mojí hlavy odplouval stres z dnešního dne, všechny ty kecy, ponížení, vyčerpání a obavy, šlo to pryč, zapomínal jsem s každým přírazem do jeho horkého těla, s tím, jak zatínal nehty do mých zad, jak vzdychal a já z toho přicházel o rozum. V posteli.. fakt bych si ho někdy mohl vzít normálně? Bez těch keců okolo, beze strachu, že nás někdo načapá? Nemohl jsem to dostat z hlavy, rozhodně nebyl romantik, který by ho vzal do kina, na drahou večeři, posypal postel růžemi a pak se s ním něžně miloval. Ale někdy, někdy jsem chtěl trochu víc, trochu víc než tohle uspěchané, syrové kradení si chvil s ním. 
A když už jsme u toho soukromí.. "Fuck, to si děláš prdel?!"
Tadeášovo hlas mě donutil totálně ztuhnout. Do prdele, kurwa! On byl ten poslední, kdo by se tohle měl dozvědět, ze všech lidí, které jsem znal, z něj jsem měl největší strach. Protože on byl největší sráč. Udeřil jsem pěstí vedle Štěpánovi hlavy a vyklouzl z něj, bylo mi jasné, že tady to skončilo a musím okamžitě něco vymyslet, protože Tadeáš by zničil život mě i jemu během pěti sekund. Tohle se nesmí dozvědět, za žádnou cenu! 
"Tak vstávej, princezno!" zařval jsem hlasitě a neurvale donutil Štěpána klesnout na kolena. Zapnul jsem si poklopec a ve chvíli, kdy Tadeáš vstoupil do sprchy, jsem chytil Štěpána za loket a vytáhl ho zase na nohy. "Ty dnešní slečinky nic nevydrží, složil se tu ve sprše a to jsem se ani moc nerozjel. Mít tebe, už ho veze rychlá.." nahodil jsem úšklebek, netřásly se mi ruce ani jsem nebyl nervózní, lhal jsem už příliš dlouho na to, abych teď nepůsobil věrohodně. Šlo mi o všechno, Tadeáš musí uvěřit tomu, že tohle celé je prostě náhoda. Pohlédl jsem na Štěpána a doufal, že to pochopí, že mu dojde, že i on se mu vydá na milost, jestli si teď bude chtít hrát na hrdinu a řekne pravdu. Protože byla jedna věc, když jsem ho šikanoval já, ale i on musel věděl, že Tadeáš je úplně jiná liga. Pohlédl jsem na něj a v mém pohledu nebylo nic, omluva, obava, ne, nehodlal jsem dát hnědovláskovi nejmenší záminku mě podezřívat a tak se v mém pohledu odrážel jen výsměch. Narazil jsem ho znovu na kachličky a s širokým výserským úsměvem ho poplácal po tváři. "Tak co Angie, už si budeš pamatovat, že trénink je od osmi?" sledoval jsem jeho výraz, zrcadlilo se v něm tolik nenávisti a výčitek, že jsem věděl, že Tadeáš tohle sežere. Protože to nebylo hrané. On mě skutečně nenáviděl. A já nedal najevo, jak moc mi ten pohled ubližuje. "Já myslím, že jo."
Odstoupil jsem od něj a prohrábl si mokré vlasy, sledoval, jak se Štěpán svezl na zem a jen se otočil, hodlal jsem hrát svou roli, držet se plánu. Nic jiného nepřipadalo v úvahu. 
"Srát na něj, mám žízeň, potřebuju jedno orosený, ten trénink byl na píču a Spencer čumí jak tele na nový vrata, to je zase hafo keců a hovno to umí. Jak mám asi z těch princezen udělat chlapy? Vyberou nějaký zasraný juniory a já mám spasit Spartu, hovno leda tak! Pojď, snad ti najdeme další roztomilou zrzku, hádám, že ta poslední ti pořád ještě volá.." v mžiku jsem se oblékl, ke sprchám už se ani nepodíval a vydal se ze stadionu pryč. Věděl jsem, že Tadeáš má špatnou náladu a bude chtít pít, aby zapomněl. Já se zase budu muset opít, abych sám se sebou vydržel další den. Každej má hold svý vlastní zasraný démony. 
Přesun

Kretén. Neměl jsem pro něj nejspíš ani jiný název. Když dovnitř vešel Tadeáš a Alex se zachoval tak, jak mě nejspíš v přítomnosti bývalého kapitána ani moc nepřekvapilo, neudělal jsem nic. Nic, čím bych dal najevo, že to, co se tady odehrávalo, mělo od pomoci a šikany daleko. Mohl jsem mu říct, že si to tady kapitán Sparty rozdával ve sprchách, ale já mlčel. Mlčel a věnoval tmavovláskovi před sebou pohled, ve kterém bylo všechno. Mísila se ve mě bolest, nenávist, zklamání. Obrovské zklamání, že jsem zas a znovu podlehl, že jsem zas a znovu podlehl jeho rtům, jeho pohledu, ale hlavně naivní myšlence, že bych možná přeci jen pro něj mohl znamenat něco trochu víc. Mohl jsem ho shodit, mohl to všechno říct. Vždyť, co horšího by se mi mohlo stát než se zas a znovu spálit? A ačkoliv si málokdy nechávám něco líbit, stojím si za upřímností a ctí, nemohl jsem to říct. Ne proto, protože bych se bál o sebe. Ale protože to nebyla má věc. Byly to jeho démoni, jeho pochybnosti a jeho komplexy. Se mnou to nemělo co dělat. Jednou, jednou si to možná přizná. Ale mě už v tu chvíli bude celej zasranej Alex Král u zadku. Ne, měl jsem toho dost. Tohle byla konečná, protože víckrát už nepodlehnu, už ne. Ne proto, protože jsem nechtěl. Ale protože už jsem takhle dál nemohl.
Ignoroval jsem Tadeášovo temný pohled, který mi věnoval s příslibem něčeho dalšího a horšího, kdyby ho Alex z šatny neodvedl. Nechápal jsem, proč se s ním pořád baví, zažil jsem ho jako kapitána jen krátce, ale jeho pověst ho předcházela a každý nováček věděl, že Tadeáš Pokorný je jeho noční můrou. A věděl to i Alex. A přesto se choval naprosto stejně. Chtěl ses mu zalíbit? Zavrtěl jsem hlavou, počkal, až odejdou a došel do šatny. Cítil jsem při každém kroku svaly, co se bolestně ozývaly po náročném a úmorném tréninku. Cítil únavu, co na mě dopadala, když jsem si přes hlavu přetahoval světlé tričko a soukal se do tmavých tepláků. Byl jsem nevyspaný, frustrovaný, unavený a nepřál si nic jiného než teplou postel a hluboký spánek ve kterém zapomenu na všechno a všechny. Proč jsem měl tendenci propadat všem těm hajzlům? Proč jsem dookola opakoval stejné chyby? Měl jsem na sebe vztek. A nemohl s tím nic dělat.
Hodil jsem si tašku přes rameno a vypotácel se z potemnělého a opuštěného stadionu. Nepřemýšlel, když jsem sledoval hodinky a s povzdechem zjišťoval, že mi nejbližší autobus ujel před deseti minutami. Vzhlédl jsem k parkovišti a viděl Alexovo černé BMW stále zaparkované. Věděl jsem, že kolem nich musím projít a dopředu se obrnil předtím, co mělo přijít. Nechtěl jsem ho vidět, nechtěl s ním mluvit. Nechtěl už nic.

Sledoval jsem scénku ve sprše s pokřiveným úsměvem. Div by mě ten Anděl nerozplakal! Nebyl bych to já, komu by stará dobrá šikana nezvedla náladu. Nenechte se splést, bavilo mě trápit nováčky, ne proto, protože bych byl sadomasichistická svině. Možná trochu. A možná jsem si na nich trochu svoje komplexy léčil, přiznávám. Ale protože tohle byl fotbal. Protože se musíte obrnit před hejty, před urážkami, před vším. Mohli jsme být kámoši a zajít si na pivo, ale stejně tak jsme byli neúprosní rivalové. A to si každý, kdo překročil práh téhle šatny měl zapamatovat. Sám jsem si dlouholetou šikanou prošel, když jsem se sotva jako malej kluk dostal do přípravky. A zocelilo mě to. Posílilo. A proto u mě nikdo nemohl hledat lítost. Zvedl jsem tmavý pohled k černovláskovi, co mě tahal z šatny pryč a prohlédl si jeho tvář. Hm, ta bezohlednost se o tmavovlasém hovadu říct nemohla, ale pár triků se naučil. "Vychoval jsem tě pěkně.." Pronesl jsem s úšklebkem, který ale postrádal nějakou kamarádskou auru. Ale pochvala to byla, cenil jsem dobře odvedenou práci. Pak jsem se otočil, vrazil ruce do kapes a vyšel za ním. "Ale stejně jsi citlivka, měl se sesbírat sám. Ale na tom zapracujem.." Poplácal jsem ho s dalším úšklebkem po rameni a šel směrem k parkovišti. Zatímco Alex hledal v tašce klíče a ještě si u zrcátka upravoval vlasy, protočil jsem očima, sedl si na zídku a vytáhl krabičku cigaret. Nabídl jsem Alexovi, ten mě ale jako stará bába div nepoučoval o tom, jak si tím svinstvem huntuju tělo. Sjel jsem ho pohledem, ale nic neřekl. Kdyby věděl, čím vším si tělo huntuju.. A navíc, nebylo to fuk? Už nikdy na hřišti běhat nebudu, už nikdy nebudu hrát ligu, budu mít jen tuhle zasranou pozici, tak je fuk, čím si to tělo zkurvím ještě víc. Nekouřil jsem jednu za druhou, ale nutně jsem něčím potřeboval zahnat třas v rukou, co se projevoval čím dál víc. A s tím se i zhoršovala moje frustrace. Vyfoukl jsem dým před sebe a když se rozptýlil, všiml jsem si hnědovláska, co se vypotácel ven a mířil kolem nás. Všimnul si ho i Alex opřený o kapotu a prohlásil něco o tom, že chudák malej musí sockou. Ušklíbl jsem se, prohlédl si hnědovláska blíže. Ten pohled, co nám věnoval, byl víc bojovný, než by měl vypadat. I když jsme se ho snažili zlomit, nepodlehl. Na jednu stranu se mi to líbilo, bylo v něm něco víc než v ostatních, ale na druhou.. Pátral jsem v jeho obličeji, když pohled sklopil a mě se naskytl pohled na malou tmavorudou skvrnku na jeho krku. A neubránil se úsměvu.
"Hej Anděl, co ten krk? Trénuješ, jak podržíš Spencerovi? Třeba když se dostatečně hluboko ohneš, prošukáš se do té základní sestavy" Pusou jsem naznačil dávení se pérem, pak se znovu ušklíbl, naposledy potáhl a típl cigaretu o beton. Jak jsem říkal, stará dobrá šikana byla pro mou tmavou duši zcela zásadní! A nutno říct, že mě bylo fuk, čím by chtěl malej Andílek oponovat. Mě už nešlo o reputaci, hru, slávu, kariéru nebo prachy. Bylo mi to srdečně jedno.

Vyšel jsem hlavním vchodem s rukama v kapsách perfektně padnoucího obleku a s černými pilotkami na nose. Povzdechl jsem si, fakt jsem nesnášel tahle jednání, tisíc keců, sladké úsměvy, ne kámo, vůbec ti nechci vojet tu sexy sekterářku, kývání, lezení do zadku, ble! Ale na druhou stranu mi dělalo dobře, že i takovej podnik má zájem o naše produkty a co si budeme, na stránkách firmy to bude vypadat dobře a tak jsem zatnul zuby, místo do výstřihu té luxusní blondýny radši čuměl na ředitele a domluvil kontrakt, na který bude táta jistě pyšný a já budu mít pár týdnů zase klid od těch věčných otázek, kdy se zase vrátím do Osla a převezmu povinnosti. Že se mi do té lezavé prdele fakt nechtělo, je asi všem jasné!
Mířil jsem k stříbrnému Porsche s vidinou dvanáctky u Patrika, možná nějaké večerní nezvané návštěvy u Erika, ale zaujal mě ten arogantní hlas a mě to samozřejmě nedalo, abych se nepodíval po těch třech teplákovkách uprostřed parkoviště. Vysokého černovláska jsem poznal hned, ono taky když jeho ksicht byl na půlce zdí celého stadionu, ještě aby ne. Menší hnědovlásek po jeho levé ruce mi byl povědomý už méně, ale protože jsem ve skrytu duše byl fanoušek fotbalu, nakonec jsem rozklíčoval i jeho tvář. Třetí a nejmenší z trojice ale nakonec na mé tváři vyvolal pobavený úsměv. Ale podívejme! S rukama v kapsách jsem to chvíli sledoval, pozvedl obočí, snad bych i šel pryč, ale když jsem Štěpánovi pohlédl do očí, něco mi prostě nedalo. Povzdechl jsem si, proč si dělat problémy tam, kde žádné nejsou? Protože to by mi nesměli říkat Filip Antl!  
"Lásko, nevěděl jsem, že tu ještě budeš. Právě jsem skončil jednání." vytáhl jsem ruku z kapsy a s tím pokřiveným úšklebkem na něj lehce mávl. Nepřekvapilo mě, že jsem si tím okamžitě získal pozornost všech tří, ale dělal jsem, jako bych si toho ani nevšiml, jediným okázalým gestem sundal z očí brýle a ve chvíli, kdy ke mě šokovaný Štěpán obrátil hlavu, jsem vzal do dlaně jemně jeho tvář a naprosto suverénně ho políbil na ústa. Nebyl to polibek, který jsem od něj chtěl, ale byl dost otevřený na to, aby nad veškerou pochybnost bylo všem jasné, jaký vztah spolu máme. Nebo bychom hypoteticky měli mít. 
Když jsem ho pustil, věnoval jsem mu jeden z arzenálu svých sladkých úsměvů, které jsem měl rezervované pro naivní sekretářky a rádoby zamilovaně přejel něžně prsty po jeho překvapené tváři. Ale to tak, Štěpáne, určitě to zahraješ i líp! Konečně jsem obrátil hlavu k těm dvěma šikanátorům, potlačil posměšný úšklebek, ještě ho strčte do skříňky a bude to top, a místo toho se rádoby nadšeně usmál, čímž jsem odhalil dvě řady perfektně bílých zubů. 
"Alex Král, Tadeáš Pokorný.." vyhledal jsem pohled jednoho a hned i druhého, rozhodně jsem neměl v úmyslu tu klopit oči jako nějaká školačka jen proto, že tu na mě dva čutálisti dělají ramena. Jakože vůbec. "Jaká čest potkat legendy." pousmál jsem se, čímž jsem nadhodil první udičku a sice to, že jsem si vědom, kdo oba jsou. Věděl jsem, že konfrontaci napřímo by nejspíš odnesl můj nos a to by mi dost pošramotilo reputaci a tak jsem hodlal volit mnohem sofistikovanější a pro mě typičtější postoj. Výhružky? Třeba to těm dvěma gorilám dojde. "Zrovna jsem říkal Křivdovi, že letos má sestavu snů, snad bude i Liga mistrů." nenuceně jsem položil ruku Štěpánovi kolem ramen, ale dál sledoval obličeje obou jeho spoluhráčů, když jsem rádoby nenápadně zmínil generálního ředitele, se kterým si jakoby náhodou tykám. Jo, to je ten týpek, co vám podepíše vyhazov! "Určitě by to přilákalo víc sponzorů a tak, pozvedlo klub. Hráči jsou v top formě, teď k tomu Spencer, skvělý. Jen aby se předešlo nějakým skandálům, rasistické nadávky, šikana,.. homosexuální vtípky. No jo, dneska se tyhle věci fakt moc řeší, tolik dobrejch hráčů, kteří skončili kvůli tomu, že je nějaká fanynka nařkla ze znásilnění. Nebo spoluhráč z nevhodnýho chování." přimhouřil jsem oči a díval se do tváře menšímu z dvojice. Vždycky jsem měl talent na to odhadnout lidi a moc dobře jsem věděl, kdo je z těhle dvou mozek. Ten jeho sladký obličej, byl vážně, vážně ošukáníhodnej a já se neubránil naklonění hlavy na stranu, když jsem sjel pohledem celý ten jeho vyzývavý postoj. Moc by mě bavilo vymazat mu ten arogantní výraz z obličeje!   
"Sakra, to máš ze včerejška? Promiň, měl bych se víc hlídat.." ten výraz naprostého šoku vystřídal omluvný úsměv, když jsem se sklonil a políbil tmavorudou modřinu na jeho krku. Zajímavé! Kdy jsi to stihl? Když jsi večer odcházel, na tvé kůži ještě určitě nebyla. Přimhouřil jsem oči a potlačil pobavený úsměv, když jsem se střetl s jeho pohledem. "Můžeme? Chceš si dát po cestě večeři? Tak hodně zdaru, železná Sparta!" otočil jsem se a s rukou stále kolem jeho ramen zamířil k autu. Neopomněl jsem těma hodit ještě jeden zářivý, i když poněkud varovný úsměv. Zajímalo by mě, jestli jsou tolik gramotní, aby jim došlo, že tady pšenka nepokvete. Nebyl jsem žádné velké zvíře a neměl kontakty na to, abych jim mohl jen tak zavařit. Ale oni o tom jednak nevěděli a hlavně.. v téhle hře jsem neměl protivníky! 
Nasedl jsem do auta a počkal, až se Štěpán posadí vedle mě, načež jsem se rozjel a s úsměvem těm dvěma zamával. "Tupci. Sice nevím, kdo ti to udělal, ale příště mu vysvětli, že by to bylo fajn na nějakém méně viditelném místě, z nějakého důvodu to vypadalo, že kluci buzíky moc nemusí.." arogantní úšklebek, doufám, že nečekal, že budu sudička z pohádky. I když při pohledu na tu křídově bílou tvář jsem se přece jen neubránil pozvednutí obočí. "Jsi v pohodě?"  

Čekal jsem to. Obrnil jsem se, ačkoliv to i tak zabolelo. Zabolelo, že ty tmavé oči, namísto toho aby cokoliv udělaly, jakkoliv se mě zastaly, zůstaly chladné a netečné. Byl jsi vždycky Tadeášova vlezdoprdelka, tak si jí klidně zůstaň. S každým dalším krokem jsem se ujišťoval, že tohle bylo naposled. Chtěl jsem se vypařit, zmizet, dělat, že tenhle den se nestal, namlouvat si, že na zítřejším tréninku to bude lepší. Šikanu bych přežil, přežil bych i tyhle nadávky, bylo to součástí toho, do čeho jsem se dobrovolně upsal, bylo to nutnou cestou za snem a boření tabu. Věděl jsem, že to nebude jednoduchý od doby, co jsem se veřejně přiznal. Ale ani tohle nebolelo, ani tohle nevadilo, dokázal jsem s tím žít a dokázal s tím bojovat. Ale nedokázal jsem bojovat s tím hořkým pocitem, že si se mnou někdo hraje a já ho nechám.. A pak se za mnou ozval hlas, tak známý, smyslný, podbarvený tím nehraným charismem a já přesně věděl, kdo za mnou stojí. Ten, díky kterému jsem v první řadě přišel pozdě! Ten, kterého jsem se celý večer snažil marně dostat pryč z hlavy. Filip Antl.
Tenhle den nemohl být už horší, přišel si přisadit? Přišel mi dát ten pomyslný hřebík do rakve? Ale to nepřišlo. Nepřišlo, když jsem k němu vzhlédl a jeho teplá dlaň mě zahřála na tváře, ovinula mě příjemná vůně jeho kolínské a čistě nažehleného prádla, vnímal jsem jeho měkké rty, ne tak hravé jako předtím, ale přesto stejné, s příslibem něčeho dalšího. Byl jsem mimo, vykolejený, když jsem sledoval, jak si naprosto nenuceně podal kapitána Sparty spolu s obávaným Pokorným. Stejně překvapeně jsem se nechal i odvézt k jeho autu a nasednout dovnitř. Nepřemýšlel jsem, když jsem si sedal na místo spolujezdce a až ve chvíli, kdy jsme stadion opustili jsem se přinutil dýchat. Až v tu chvíli mi došlo, kdo mě zachránil a v čí autě sedím. Zvedl jsem k němu pohled, mapoval jeho tvář, hledal v ní úmysl, smysl tohohle celého, protože jsem měl pocit, že někdo jako on nedělá věci jen tak. Že není rytíř v blyštivé zbroji. Že to bude něco stát. A já byl moc unavenný na to řešit, na to se s ním hádat, na to hodnotit, kdo je větší zlo. O co mu šlo? Ale i přesto jsem mu jedno nemohl upřít. Byl jsem vděčný. Vděčný za to, že mě odtamtud odvedl protože bych nevěděl, jak dlouho bych dokázal ještě mlčet.
Chvíli jsem sledoval cestu, mlčel, nereagoval, nevěnoval mu žádné pohoršující pohledy ani nějaké jízlivé poznámky. Až když se kolem nás ozval ruch velkoměsta, znovu jsem k němu zvedl pohled.
"Díky.." Neklopil jsem pohled, ale přesto se cítil trapně, když jsem si rukou přejel po krku a po jistě dost viditelné modřině. Cítil jsem se trapně, ne proto, protože jsem měl cucflek. Ale proto, co reprezentoval. Co zhmotňoval. Že si mě označil čistě jen z rozmaru. Protože mohl.. Naštvaně jsem přimhouřil oči.
"Jsem v pohodě. Nebylo to nic neobvyklého, šikana prostě ve fotbale je. Před dvěma lety jsem se veřejně přiznal ke své orientaci a od té doby se to jen zhoršilo. Nejde o tým jako takový, já, vím, že jsem dobrej a oni mě proto nechávají bejt, protože nosím body. Ale dneska jsem přišel pozdě a musel si to vyžrat" Krátce jsem uhnul pohledem. Proč jsem ho zas a znovu bránil? "Moc kluků ve skutečnosti tu orientaci neřeší, spíš to nejvíc štve ty, co si to sami bojí přiznat" Odfrkl jsem a pohled upřel na silnici, ale přesto se neubránil a pohled znovu zvedl. Sledoval jsem z profilu Filipovu tvář, byla perfektní. Sjížděl jsem očima k jeho rtům, k pažím ledabyle svírajícím volant tohohle nechutně drahého auta a zkusil konverzaci stočit jinam než na to, kdo se rozhodl mě takhle označkovat. "Vážně si tykáš s Křivdou?" Pozvedl jsem obočí a krátce se pousmál. Měl jsem se bát i já? Protože to co tam předvedl byly výhružky, leč zaobalené a uhlazené. A já si myslel, že vím, kdo tenhle Antl je. Ten, co miluje drama, miluje ničit životy, lámat srdce a chvástá se prachy svých rodičů. Ale pomalu jsem si uvědomoval, že to možná není celá pravda. Nebo to všechno bylo zase součástí nějakého plánu? Nevěděl jsem, nevěděl a nechtěl o tom přemýšlet.