Fotbalový stadion

Vnímal jsem, jak na mě upírá ten pohled, ale tentokrát jsem se neobrátil a neopětoval jsem mu ho. Cítil jsem změnu, dneska byl jiný než když jsme se setkali prvně nebo v Matesovo bytě a z nějakého důvodu jsem se prostě rozhodl, že nemá smysl rýpat, protože ta rezignace v jeho obličeji byla příliš očividná a jednostranné srandičky nebyly ale vůbec vtipné. Zase takový hovado bez srdce jsem nebyl, abych ho odvedl od těch dvou sráčů jen proto, abych si ho mohl poddat, i když ostražitost v jeho očích jasně svědčila o tom, že on si myslí opak. Co nadělám, jakou reputaci jsem si vytvořil, takovou mám, stejně mě to zase tolik nesralo! 
"Bojí se si to přiznat? Král nebo Pokorný?" konečně jsem se na něj podíval, v mém pohledu byla jasná otázka, pochopil jsem tu zašifrovanou zprávu schovanou mezi řádky a byl zvědavý. Bylo to sice nepravděpodobné, ale ne nereálné a mě by fakt zajímalo, který z nich je teplouš, protože takhle z fleku bych to neřekl ani do jednoho. Nebo to myslel jinak? Nakonec jsem hlavu odvrátil, vycítil, že o tom mluvit nechce a rozhodl se pro jednou být hodnej starší brácha Mumího kámoše a nesrat se tam, kam jsem neměl, i když to bylo většinu času moje hobby. Sledoval jsem ubíhající cestu a jen přemýšlel, proč jsem tohle vlastně udělal. Nebyl jsem sudička z pohádky a hrdina ve mě teda fakt nedřímal. Ale když jsem ho tam viděl, když jsem viděl ten výraz, když jsem se teď podíval do jeho obličeje, který vypadal pořád stejně, ale já to tam viděl, nemohl jsem prostě jinak, než si povzdechnout a dělat věci, které jsem jinak zásadně nedělal.
Nakonec jsem na něj jenom pohlédl a v mé tváři se mihl zlomyslný úšklebek. "Ne, generální manažer fakt neřeší čipy do počítačů. Ale to tihle dva, co mají už dávno vysypaný mozky, stejně neví.." mrkl jsem na něj a usmál se, klidně, přirozeně, neměl jsem náladu provokovat, když vypadal, že se mi v tom autě za chvíli zhroutí. Místo toho jsem mu zapnul vyhřívání sedaček a skoro mile se usmál. "Tak co, kam to bude? Chceš si dát panáka nebo odvést domů?" 

Nechtěl jsem mu něco vnukávat, nechtěl jsem ani Alexe prásknout, ale zbývalo ve mě jen málo sil na to něco pořád dokola obhajovat a řešit. Nebo se bát, že se prořeknu. Nechtěl jsem si tady zrovna jemu, vylévat srdíčko, nechtěl jsem se mu otevírat, nechtěl mu prozrazovat nic o sobě, co by mohl použít proti mě nebo někomu jinému. Ale neubránil jsem se tomu, ač to bylo proti mému přesvědčení. Stejně věděl, že s někým spím, nemělo cenu zapírat tu skutečnosti ani s kým.
"Alex je.." Povzdechl jsem si a vjel si rukou do vlasů. "Spal jsem s Králem." Chtěl jsem říct spíš spím s Králem, ale to by znamenalo, že to stále dělám a já se rozhodl, že v tomhle pokračovat už nechci. "Neustále má blbý kecy, nechává mě klikovat, dávat kolečka navíc, zůstávat dlouho po tréninku a pak dělá tyhle majetnický sračky.." Povytáhl jsem si límec u trička výš. Štvalo mě to. Věděl jsem, že to částečně dělá kvůli Tadeášovi, ale to neulehčovalo to, že se to dalo řešit i jinak. Štvalo mě to, ale zároveň to byla i úleva. Konečně to moct někomu říct, ačkoliv jsem fakt netušil, že moje zpovědnice bude zrovna on. Nakonec jsem zavrtěl hlavou a pokrčil rameny, ale když jsem si všiml, jak se mu ve tváři mihl ten zlomyslný úšklebek neubránil jsem se úsměvu. "To si děláš srandu. Myslím, že ti to dokonale sežrali. Začínám se tě bát, nebudu lhát" Prohlásil jsem, nevěděl jsem proč, když se mé tělo uvolnilo, povolil ten tlak, to napětí, co mě provázelo celý dlouhý den na stadionu a já jen natáhl nohy před sebe a sledoval míhající se cestu za okny.
"Domů ne.." Neuměl jsem si představit, že teď budu muset trpět ještě poznámky na koleji. "Kamkoliv" Prohlásil jsem rozhodně, jestli to bude klub nebo cokoliv jiného mi bylo fuk, panák by mi prospěl.

"Ou.." vypadlo ze mě překvapeně a já jen uznale pokýval hlavou, když mi prozradil nejen skutečnost, který z těch dvou maníků je teplej homofób, ale ještě přihodil pikantní záležitost, že to má evidentně dost přesvědčivě potvrzené. Pohlédl jsem na něj a jen se pousmál, vážně Štěpáne, to bych do tebe neřekl! Zajímalo by mě, kolik z tohohle ví Mates, protože něco mi říkalo, že vůbec nic! Kdo by taky do tohohle sladkého nevinně a nezkaženě vypadajícího kluka řekl, že si to rozdává se svým kapitánem? "Mmmm tomu říkám osobní příprava.." zazubil jsem se debilně, možná jsem o tom vtipkovat neměl, ale byl jsem to já, to přece musel čekat! Nehodlal jsem ho utěšovat, hladit ho po vlasech a slibovat, že to bude dobrý. Možná, že si ti dva dají chvilku pohov, ale pochyboval jsem, že to výhružky vyřeší. Tohle byl ale Štěpánův boj a mě to vlastně ve finále nemuselo zajímat. 
Nemuselo, ale zajímalo, když jsem si uvědomil jednu zásadní věc. "Počkej, takže ten obří cucflek máš od něj? Ty vole, tak ten je hustej! Beru zpět, takhle dobrýho lháře jsem dlouho nepotkal, sežral jsem mu to i s navijákem.. zajímavý!" nevěřícně jsem se ušklíbl. Tohle mě vážně zajímalo! To proto neřekl za celou dobu ani slovo? Ten má koule! To znamenalo, že tadyhle kámojda Pokorný nemá ani tušení, že je tady Králík na chlapečky? Mmmm celkem cenná informace. Informace, která by mohla hodně zahýbat kartama. 
"Mmm tak trochu mi to zní, jako by v tom bylo trochu víc. Nezamiloval se nám náhodou?" obrátil jsem se k němu a zvědavě si ho prohlížel. Uměl jsem číst mezi řádky, to jen on byl prostě nečitelný a já chtěl, chtěl vědět víc. "A ty..?" podíval jsem se mu do očí s jasnou otázkou. "Miluješ ho?" 
Chvíli bylo ticho, než jsem od něj odtrhl pohled a znovu ho věnoval cestě před sebou. Věděl jsem, že tohle byla až moc osobní otázka a popravdě jsem ani nečekal, že mi na ni odpoví. Jen jsem rád měl na lidi kolem sebe špínu a mít ji na kapitána Sparty se mohlo hodit v každém ohledu! Když bylo ticho už moc dlouho, rozhodl jsem se to prostě přejít a pokrčil ledabyle rameny. "Tak mohl jsem si zahrát na hrdinu, ale to bys možná teď vezl ty mě do nemocnice, přiznám se, prát se fakt neumím, vždycky to za mě dělal Dominik." ušklíbl jsem se pobaveně, já býval mozek, ten co vymýšlel sračky, ale nikdy je nevykonával, to za mě dělal Patrik, protože uměl být prostě šílený a ten, kdo pak žehlil všechny problémy, býval Dominik. Nedivil jsem se, že mě nemá dvakrát v lásce, ale tak to bylo a i když jsem si uměli říct spoustu hezkých věcí, měli jsem spolu až moc společných vzpomínek, abychom se dali označit jen za známé. A mě to nevadilo. Byl socka a pod mojí úrovní, ale i takovej člověk se někdy hodil. A i já věděl, že přestože si o mě myslí kdo ví co, někdy mě prostě potřebuje. Sladký, ne? Možná i proto jsem se podíval na Štěpána, protože jsem nechápal, jak může někdo, kdo se dobrovolně bavil zrovna s bývalým vězněm říct, že má strach ze mě. Moje oči byly zvědavé, když jsem se provokativně usmál. Učil se celkem rychle! "Fakt se mě bojíš?" 
Hodil jsem blinkr, uhnul z dálnice a zamířil do centra. Byl jsem až moc zvědavý na to, abych ho teď někde vysadil a nechal si ujít tuhle příležitost. Ne, chtěl jsem vědět víc.

Přitáhl jsem koleno výš k hrudi a to samé zopakoval i s tím druhým do úplného protažení, zatímco jsem čekal ve frontě na rozehřátí golmana. Počasí moc nepřálo, začínal podzim a s ním zima, bláto, déšť a to na zápasech prostě chceš.. Lehce jsem poposkočil, konečně se dostal na řadu, rozběhl se ukázkovým obloukem a zasadil míč do pravého horního rohu. Doběhl jsem na druhý konec hřiště a snažil se přitom ignorovat upřený pohled tmavovláska, co na všechny kolem křičel strohé a jasné pokyny spolu s občasným tleskáním a hecováním. Uběhl týden od toho incidentu ve sprchách a nutno říct, že jsem se mu vyhýbal dostatečně na to, aby se to neopakovalo. Odcházel z šaten dřív, ignoroval jeho narážky, ignoroval jeho a Tadeášovi další směšné poznámky a snažil se nalhávat sám sobě, že to je jeho problém a ne můj. A že už tuhle hru dál odmítám hrát. Nebudu lhát, nebylo to jednoduché, ale dost mi napomáhal fakt, že první zápas sezóny se blížil a když Spencer dnes ráno oznámil základní sestavu, mé jméno se v ní objevilo i přes jejich poznámky. Alex dřel do úmoru, hnal nás všechny přes hranice, motivoval, shazoval, dělal všechno možné jen proto, abychom na tom hřišti dneska nechali duši. A to bylo něco, co jsem na něm obdivoval. Pocity stranou, byl to kapitán a byl dobrej. Nevím, něco se ve mě změnilo, něco bylo jinak. Nemohl jsem ze dne na den pohřbít svoje pocity vůči němu, ale zároveň jsem si uvědomil, že to nebyla láska. Že jsem byl zaslepen chtíčem, že jsem naivně věřil, že se kvůli mě změní. Ale přitom jsem si to všechno jen vysnil. Nic z toho pravda nebyla a já už odmítal dál žít v téhle sladké iluzi. Pomohlo mi to, pomohl mi i ten fakt, že kromě tréninků, přípravy na blížící se zkouškové jsem neměl přes den ani prostor na to nad těmihle věcmi přemýšlet. Pohledem jsem střelil na lavičku, kde Tadeáš stál opřený o zeď a s tím svým pobaveným úšklebkem sledoval každého hráče. Nikdy jsem neměl tušení, co si myslí. A stejný názor jsem měl i na trenéra. Za celou dobu, co náš klub přebral neřekl téměř nic, kromě proslovu v šatně než jsme vyběhli na hřiště, kdy pronesl něco o tom, že to doprdele nemáme posrat. Sestava, kterou dal dneska na vývěsku se rozhodně bývalému kapitánovi nelíbila, ale nejspíš měl dost rozumu na to, aby nic nepronesl, protože Spencer nevypadal, že by to s ním hodlal nějak diskutovat. A nebo diskutoval, ale to já už dávno v šatnách nebyl. Prohlížel jsem si trenérovu ostrou tvář, oči, skrývající tolik temna, měl jsem z něj strach, přiznávám a věděl, že mu jde o všechno, abychom tenhle zápas vyhráli, protože jsme hráli proti Slavii, která v loňské lize skončila jen o pár bodů pod námi. Museli jsme titul obhájit.
Promnul jsem si zmrzlé paže schované pod černým termotrikem na kterém se rýsoval červenobílý dres s číslem 11.
Soupeře jsem si moc neprohlížel, za to pohled zvedl a propátrával tribunu. Nevím, koho jsem hledal, nejspíš nikoho neurčitého, když jsem sledoval, jak se sedadla pomalu plní fanoušky a že jich dnes bude určitě požehnaně. Možná jsem věděl, koho hledám. Ale to, aby tady byl, byla nejspíš jen další naivní iluze a já si řekl, že z těch už jsem snad dospěl. Zatřepal jsem hlavou a dal si další kolečko na zahřátí, další míč zasazen brankáři do sítě tentokrát do spodního levého rohu a Alexovo poznámky o tom, že bys měl kurňa zrychlit Angie, taháš se tam jak plačka. Super motivační proslov, díky Alexi.
Potřeboval jsem se soustředit, ale mé myšlenky stejně jako dnes, tak i po zbytek týdne ubíhali k tomu večeru. K večeru, kdy jsem hladově líbal ty horké rty, kdy jsem si s ním povídal jako bych ho znal roky, kdy jsem na moment cítil sílu toho okamžiku, to pochopení, to porozumění. Byla to všechno lež? Byla to přetvářka? Proč sis mě nevzal? Nerozuměl jsem tomu. Nerozuměl jsem sobě, když mě ten pohled modrých očí, co mi věnoval těsně předtím než ráno opustil hotelový pokoj, pronásledoval ve všech snech. Chtěl, abych ho prosil? Do háje s tebou, Antle.
Byl jsem zmatený, zmatený, když jsem dostal snídani na předražený pokoj ve kterém jsem seděl sám, v odraze zrcadla sledoval svůj výraz, rozčepýřené vlasy, jiskřící, leč unavené oči, zatímco jsem si usrkl z teplé kávy a snažil se porozumět tomu, proč jsem ještě neodešel. Možná jsem doufal, že se vrátí? Že si to vysvětlíme, řekneme si, že to byl omyl, zasmějeme se a budeme se dál nesnášet? Teda aspoň z mé strany. Ale on se nevrátil, nevrátil a já se rozhodl odtamtud vypadnout a dělat, že se ten večer nikdy nestal. Protože nestal. Protože takhle to být nemělo. Protože jsem se mu chtěl poddat jen proto, abych utišil bouři, co ve mě po Alexovi zuřila. Aspoň jsem si řekl, že to byl ten důvod. Musel být. Musel..
Zvedl jsem oči k obrovským hodinám nad stadionem, kde se rozsvítilo nulové skóre na obou stranách a odpočet do začátku zápasu. Soutředit se Štěpáne, soustředit. Protože tohle byl můj sen. Tohle bylo skutečné. Víc skutečné než celý zasraně perfektní obličej toho věčně upraveného blonďáka.

Viděl jsem tu neskutečnou frontu před námi ve které jsem stál, aniž bych měl v ruce jediný lístek na tenhle zápas. Na sobě porozepnutou černou mikinu, šedivé kalhoty a vlasy schované pod tmavou kapucou, protože začalo lehce poprchávat. Svůj pohled jsem stočil na Kubu, který se na mě díval s nechápavým výrazem a dokola opakoval, když jsem ho dneska vytáhl od rozehrané hry, co tady děláme když na fotbal ani nekoukám. Sice se vědoucně usmíval, když mu došlo, že tady nejspíš nejdu fandit Spartě, ale jdu si obhlédnout nedodělanou práci z baru z minulého týdne. Byla to už doba, dlouhá doba na to, abych se k někomu vracel nebo abych si na někoho vůbec vzpomněl. Ale od té doby se nenašel nikdo, kdo by mou pozornost upoutal tak jako on. Teda, někdo by se našel, o čemž svědčily jen další nepřečtené zprávy hromadící se v mé mobilní schránce, ale nejspíš i to byl jeden z důvodů, proč jsem tady byl. Zatraceně, já si toho hnědovláska prostě z té hlavy musel vyhnat tím potetovaným dvoumetrovým hovadem, co se na mě v tom baru tehdy dívalo s tak špatně skrývaným chtíčem. A já chtěl víc, chtěl zjistit, co je za tím pohledem tmavých očí, co se skrývá pod tím oblečením, co všechny by mi mohl dát, co bych si od něj mohl vzít. Olízl jsem si rty a rozhlédl se. Všiml jsem si, že o něco menší fronta je do téměř plné VIP zóny a já si mimoděk vzpomněl na klubovou kartičku, kterou jsem našel v pravé zadní kapse upnutých džín a ještě stále ji majiteli nevrátil. Vzal jsem Kubu za ruku a táhnul ho k vedlejší frontě, kde jsem se na kontrolu sladce uculil, vytáhl onu kartičku, nejdřív vypadali, že nás nejspíš vyhodí, ale když si přečetli nadpis, párkrát ji přehodili v rukou a vrátili mi ji s opatrností div jako svatý grál, okamžitě nás pustili dovnitř a ještě nám popřáli dobrý den. Na Kubovo obdivné hvízdnutí jsem nereagoval když jsem nás táhnul do předních řad sedadel. Nechtěl jsem sledovat zápas, mé oči pátraly po nejbližším vchodu do šaten, který byl jakou náhodou zatraceně blízko. Hodil jsem Kubovi pivo z baru pro VIP, procpal se frontou a rozhodl se ukořistit nějaké volné sedačky. Ledabyle jsem přehodil nohy přes sedadlo před námi načež mě nějaký zarytý fanoušek propaloval naštvaným pohledem. Sjel jsem pohledem na jeho tričko na kterém se jasně rýsovala ta známá tvář a jen se ušklíbl. Protože ta tvář, ta samá, co mě propalovala v baru, byla i jako obrovský billboard hned u vstupu. Hmm, kapitán Sparty, byl jsem to já ale šťastlivec. Pravdou bylo, že to, co dělá nebo jak slavný je, mi bylo úplně ukradený. Já tady byl kvůli něčemu jinému.
Odpočítávaly se poslední minuty do začátku když houkání ohlásilo začátek zápasu. Přelétl jsem pohledem po členech červenobílého týmu a kupodivu tam viděl nejednu známou tvář, když jsem viděl hnědovláska, jak se zvědavě rozhlíží kolem. A pak začaly hlásat jména, krátce jsem se ušklíbl, ti s tím vážně tolik nadělají na to, že se tam jenom honí za míčem tam a zpátky. Mé oči se ale přeci jenom zvedly, když se na obrazovce před námi objevila ta tvář s těmi ostrými rysy a tmavými oči a já se neubránil dalšímu pobavenému úsměvu.
Zdravím, Alexi..

Naštvaně jsem přecházel za čárou vedle lavičky tam a zpátky a občas líně kopnul zatoulaný míč zpátky do hřiště jednomu ze svých bývalých spoluhráčů načež jsem ignoroval bolest v koleni, co mi otřásla celým tělem. Byla tupá, ne ostrá, stará, známá. A já ji vítal a nesnášel zároveň. Potřeboval jsem něco dělat, byl jsem rozhozený, rozhozený víc než kdy předtím. Mohla za to celá tahle podělaná atmosféra, první zápas ligy byla vždycky obrovská událost, bylo to něco, co potom určuje směr, kde se musíte ukázat, ukázat formu po té dlouhé pauze, nastoupit v té nejlepší možné sestavě, kde prohra nepřicházela v úvahu. Kdysi jsem ten tlak cítil mnohem víc, když jsem ten týden neviděl téměř postel, protože jsem přicházel za tmy a odcházel z hřiště za tmy abych se ujistil, že můj výkon bude víc jak stoprocentní. Chutnalo to hořce, až moc hořce. Cítil jsem tu pachuť na jazyku, tu žárlivost, ten vztek, co mi svíral vnitřnosti když jsem pohledem pozoroval Alexe a všechny, co se rozcvičovali, probodávali pohledem protihráče, měřili si svoje pozice s nimi a odhadovali je. Sledoval jsem známé tváře z řad Slavie co ke mě obracely zrak a věděl, že Slavie je v nabušené formě, protože stejně jako k nám, i je neminuli významné přestupy a nové i staronové tváře. Poslal jsem vzdušnou pusu jejich kapitánovi, který sklopil pohled a šel seřvat nějakého chudáka, co trefil mimo síť.
Byl jsem naštvaný, naštvaný a frustrovaný a rukama v kapsách jen zatajoval třas, který se dnes snad ještě zhoršil. Prášky došly, extáze nefungovala, sex, drogy, koks, nic nepomáhalo utišit ten řev v mé hlavě. Potřeboval jsem víc než laciné opiáty, potřeboval jsem pořádnou bombu, potřeboval ty prášky. Potřeboval jsem to, co mi ten podělanej doktor nedal. Střelil jsem pohledem doleva kde se rýsovala jeho mohutná postava, kde v podřepu vedle čáry s červenobílým trikem s dlouhým rukávem a medikem na zádech sledoval počínání jednotlivých hráčů a jednotlivě si je volal aby zhodnotil jejich stav, který mu, samozřejmě, vždycky zatajovali, protože nikdo nechtěl být kvůli povoleným vazům v kotníku na lavičce. Ne dneska.
Snažil jsem se na něj usmívat, věnoval mu jeden z arzenálu svých sladkých úsměvů, protože jsem se za ním potřeboval, akutně potřeboval po zápase zastavit a něco dostat. A tentokrát to dostanu. Všechno. Dusil jsem v sobě vztek, který doutnal s každou další minutou, s každým pohledem na hřiště, s každým ostrým bodnutím zklamání, smutku a nejistoty. Přesně ty posraný pocity, které jsem v životě nechtěl a nepotřeboval. Lítost sám nad sebou. Co jsem tady vůbec dělal? Byl jsem k smíchu.
Pohodil jsem hlavou a svůj vztek ventiloval propalováním zad Kennyho, který mi mou náladu dnes zrovna nezlepšil. V šatně, před zápasem, kdy pronesl sestavu a dal do ní namísto Krákory jako levé křídlo Mandla, který ještě nikdy ani jednou v sezóně neskóroval, jsem se neubránil lehkému pousmání. Když se zeptal, co mám za problém, s pokrčením ramen jsem mu oznámil, že to má špatně. Šatna ztichla, když se ke mě Spencer dostal, díval se mi do očí a já mu ten samolibý pohled opětoval. Čekal jsem, že mě seřve, že se rozčílí, něco po mě hodí, ale on se namísto toho jen povýšeně ušklíbl a sladce se zeptal, jestli mu neskočím pro kafe a že by si kluci celkem dali něco sladkého před zápasem. Nemohl jsem nic říct, sám jsem věděl, že už jsem dávno překročil hranice asistenta trenéra, že jsem byl dávno za mými pravomocemi a mohl mě z šatny vykázat i jiným způsobem. Ale nebyl bych to já abych sklopil hlavu a se stejně milým tónem mu oznámil, jaké si přeje, jestli černé jako jeho duše a pak jsem naštvaně odešel splnit to, co stejně chtěl, protože jsem neměl na výběr. Kafe jsem mu poctivě přinesl, potlačil nutkání mu do něj naplivat a radši se rozhodl sledovat, jak Alex na ty chudáky řve hlava nehlava. I ten mě sral, celej tejden jsem potřeboval, aby se mnou chodil chlastat, aby mi pomohl aspoň tak utišit ten řev a on se kvůli tomuhle zápasu vymlouval a vykašlal se na mě. Skvělý. Tenhle den nemohl bejt lepší.

Zamyšleně jsem sledoval hřiště, nebylo to poprvé, co jsem tu byl a rozhodně jsem jako další sponzoři nestál v obleku ve skyboxu, kde se pilo šampaňské a zápas, který probíhal pár metrů pod nimi, se sledoval na širokoúhlé televizi. Lhal bych, kdybych chtěl tvrdit, že jsem si prostě s pivkem v ruce vyrazil na zápas, protože mě lákalo derby pražských S. Ne, že by mě to úplně míjelo, ale dneska jsem měl rozhodně jiný důvod, proč jsem stál na tribuně mezi fanoušky a pokřikem dával najevo, že tu fakt nejsem poprvé. Moje oči ho pozorovaly od chvíle, kdy vyběhl na trávník. Neviděl jsem ho týden, celý týden, kdy jsem jak pubertální školačka kontroloval co chvíli mobil a rádoby náhodou sondoval od Matese, jestli o něm něco neví, protože ať jsem chtěl nebo ne, nemohl jsem nad ním přestat přemýšlet. Nebylo to tak, že bych nemohl spát a dnem i nocí o něm láskyplně snil, ne, v mezičase jsem si stihl zašukat s několika pokojskými a asistentkami z firem, které s námi obchodovaly, a nebylo to špatný, ale upřímně, nebylo to ani dobrý. Něco tomu chybělo a já se snažil sám sebe přesvědčit, že to něco, nad čím jsem nemohl přestat přemýšlet, je prostě jen fakt, že jsem ho pořád, pořád nedostal! 
Přemýšlel jsem znovu a znovu nad tím, proč jsem tehdy v noci, v tichém hotelovém pokoji, v tom klišé povlečení s tím jeho odevzdaným výrazem couvnul. O co mi šlo? Nebyl jsem takovej svatoušek, abych o sobě mohl říct, že jsem nezneužíval situace a tahle situace šla zneužít až příliš jednoduše. Tak proč to bylo tentokrát jinak? Nechtěl jsem věřit tomu, že bych couvnul jen proto, že ze mě vytáhl pár sraček z minulosti. Nechtěl. A možná proto jsem byl dneska tady. Protože mě už nebavilo čekat. 
Ozvalo se zapískání, zápas začal a já si docela užíval ten pohled, nebál jsem se si přiznat, že se mi prostě líbí a že mě bavilo ho sledovat, jak si s tím sladkým výrazem pohrává s protivníky, jak ledabyle u toho vypadá, jak tím svým lehkým stylem zesměšňuje ostatní hráče, když stačilo tak málo, pohyboval se přirozeně, byl rychlý, stačilo zvednout mu hlavu, elegantní klička a najednou byl před bránou sám. Aniž bych o tom přemýšlel, aniž bych to nějak reguloval, uvědomil jsem si, jak křečovitě svírám plastový kelímek a ve chvíli, kdy bez rozpaků vstřelil krásný levý roh, ho nadšeně leju chlápkovi před sebou na hlavu s tím, jak jsem nadšeně zvedl ruce jako valná většina stadionu. Jeho jméno, slyšel jsem ho ze všech stran kolem sebe a nemohl od něj odtrhnout oči, nemohl a nelitoval, že jsem dneska přišel. Protože jsem viděl, jak jeho oči propátrávají tribunu, jak někoho hledá. A já věděl, věděl jsem, že hledáš mě.

"A který že jsme?" chlápek před námi se otočil a chvíli vypadal, že mě uškrtí šálou, ale nic jsem si z toho nedělal. Bylo mi srdečně jedno, co si myslí on nebo další fanoušci, pravda byla, že tady v tom VIP boxu jsem já i Erik byli jako pěst na oko, protože jsme neměli stejnokroj fanoušků domácího týmu. Ne, že by mě to nějak sralo, kdyby se ten stadion nejmenoval Sparta, klidně bych věřil, že fandíme třeba Chelsie. 
"Mmm, takže kapitán? Uvědomuješ si, že se chováš jako prvotřídní zlatokopka..?" ušklíbl jsem se, když jsem stejně jako Erik zvedl pohled a díval se na velkou obrazovku, kde se kromě tváře našeho sladkého Štěpána objevila také tvář známého neznámého z baru. Pousmál jsem se a jen svůj pohled přesunul k Erikovi, neviděl jsem v jeho tváři žádnou změnu, ale věděl jsem, proč tu je. Možná to nepřiznal nahlas, ale já viděl, jak ten mobil pořád kontroluje, i když na sms se nikdy nepodíval a jedinou z nich si nepřečetl. Takže ten chudáček, který ti má pomoct zapomenout, bude kapitán Sparty? No, litoval jsem ho už teď, jak mu perfektně zamotáš hlavu.. Položil jsem hlavu na jeho rameno, pohodlně se o něj opřel, fakt musí být ty sedačky tak mrňavý? Ušklíbl jsem se, jako nevím, jestli mi všechno to nepohodlí za ten pohled stálo, možná bych si radši dohrál to playko! 
"Fakt jsi vydržel týden bez sexu kvůli němu?" pozvedl jsem obočí a sledoval zadek sparťanského kapitána, který se zrovna ostře hádal s protihráčem a dostával žlutou kartu za kecy. Ne, že bych se v tom bůhví jak vyznal, táta na sporty moc nebyl, ségry překvapivě taky ne a já si na zápas zašel akorát ve chvíli, kdy to znamenalo vidět pěkně osvalené kopačky. A při pohledu na Královo pozadí v těsných šortkách? "Mmmm vlastně tomu docela rozumím.." pronesl jsem s úšklebkem, když jsem se napil piva a sledoval tu testosteronovou show, ani já moc nechápal smysl tohohle sportu, ale na rozdíl od Erika, který se tvářil naprosto znuděně, ani on neměl v rodině fotbalové fanoušky, já si tu hru docela užíval a nebylo to jen tím, že řada těch cviček měla pěkně vymakaný zadky. Ne, byl to jeden nejmenovaný hnědovlásek, který překvapivě neběhal po hřišti jako smyslů zbavený za míčem, ale stál v místě střídačky, ruce založené na hrudi, zuřivě žvýkal žvýkačku a neváhal zařvat na kohokoliv, jehož pohyb či strategie se mu zjevně nezamlouvala. Netušil jsem, že tě potkám tak brzo, Táda.. Byl pořád stejně hezký, jak tam tak nevrle pochodoval, musel jsem se ušklíbnout, takhle byl možná ještě víc sexy než tehdy na baru. Znovu jsem si vybavil chuť jeho rtů, ten pohled plný temnoty, ten pokřivený sexy úšklebek a měl co dělat, abych si nemusel okamžitě odskočit na pány. Možná by nebylo na škodu jít Patrika naštvat ještě jednou.. 
Můj pohled se toulal po stadionu, hra ubíhala, Štěpán dal první gól, ale vzápětí ti druzí, jejichž jméno jsem si zapomněl zjistit, vyrovnali a já s úšklebkem sledoval, jak to ti taťkové kolem prožívají, jako by jim někdo zabil vlastní dítě. Neměl jsem nic proti, taky jsem měl svoje úchylky a právě teď jsem tužkou, kterou jsem našel v kapse, vybubnovával rytmus o Erikovo stehno, znuděně projížděl pohledem tribuny, když jsem se zasekl na jednom známém, až nekřesťansky hezkém obličeji a jen jsem se dost škodolibě usmál. "Eriku? Myslím, že se ti nebude líbit, kdo na tebe teď kouká.." 

S omluvným úsměvem jsem se protlačil zpět do kotle, nad hlavou pečlivě chránil dva kelímky s pivem, dokud jsem nenašel tátu s prastarou šálou kolem krku a v dresu bývalého kapitána Pokorného, jak zrovna řve na rozhodčí, pískej kurwo pískej. Ušklíbl jsem se, neřekl bych, že jsem kdy byl nějaký extra velký fanoušek, ale táta chodil rád, měli jsem to kousek od bytu a já si rád zašel na zápas s ním, bavilo mě poslouchat synchronizovaný chorál nebo bubeníkovi taktně naznačit, že bubnuje tak trochu mimo rytmus. Rozhodně jsem to neprožíval jako všichni ti skalní fanoušci kolem, ale přece jen jsem nebyl úplně nepolíbený začátečník a nějakou tu fotbalovou hlášku tam občas taky zahlásil. Zatímco táta nesouhlasně komentoval Královu žlutou kartu a křičel na sudí, že jsou pruhovaný svině, já zalovil v kapse a vytáhl mobil, který jsem s obsedantní kompulzivitou kontroloval co pár minut už pár týdnů. Otiskl prstů, sms, rychle jsem vyťukal krátký text a pak mobil zase schoval do kapsy. Přemýšlel jsem, kdy mě konečně přestane bavit psát si sám se sebou, protože hromada smsek se prodlužovala každým dnem zoufaleji, zatímco jejich adresát se neobtěžoval ani si je otevřít. 
Nechápal jsem to, jakože jo, neměl jsem v téhle oblasti zkušenosti, ale to to fakt bylo tak špatný? Já myslel, že se mu to líbilo, ale když jsem se tehdy probudil v posteli sám, nechápal jsem nic, absolutně nic. Možná bych se smířil s tím faktem, že pro něj to zjevně nic neznamenalo, ale nemohl jsem se smířit s tou jeho dětinskou ignorací. Ale no tak, Eriku, tos byl fakt takový děcko, abys mi nemohl napsat blbou smsku sorry, stálo to za hovno? Protože upřímně já na to nemohl přestat myslet, nemohl jsem zapomenout. Znovu a znovu si vybavoval tu tvář, všechny ty provokace, to jiskření, tu touhu, tu chvíli, kdy jsem nad sebou ztratil kontrolu a bral si ho, hladově, bez přemýšlení, bez výčitek. Bavilo tě si se mnou hrát? Byla to hra, jak dostat nezkušenýho heteráka? Protože já od té doby nemohl myslet na nikoho jiného a chtěl, hrozně jsem tě chtěl znovu vidět, znovu vidět ty přimhouřené laxní oči, znovu cítit tu jemnou vůni, znovu se ztratit v těch provokativních slovech, která jsi mi šeptal do ucha. 
Pohodil jsem hlavou, když mě dav konečně probudil ze snění ve chvíli, kdy sparťanský kapitán hlavičkou v poslední minutě obrátil skóre a zajistil Spartě vítězství. Táta mnou nadšeně cloumal a radoval se s ostatními, ale mě ten úsměv, který jsem mu věnoval, zamrzl na rtech, když jsem úplnou náhodou zabloudil do sektoru VIP a neomylně poznal ten laxní způsob, jakým jsi sledoval hru, ze které celý stadion šílel. Pootočil hlavu a naše oči se setkaly. Nevydržel jsem to a prodral se z tribuny, musel jsem s ním mluvit, prostě musel. Nechtěl dělat žádné milostné scény, ale taky jsem k tomu měl co říct! A nehodlal ho nechat znovu utéct!

Tahle hra byla až k uzoufání nudná, vážně! Nikdy jsem nebyl fanda žádného sportu, pravdou taky bylo, že jsem v žádném  z nich jako dítě ani nebyl nikdy moc dobrý, což se nejspíš odrazilo i na mé nechuti tyhle věci sledovat. A nejspíš to ani nebyla nechuť, ale spíš nezájem. Já taky zájem projevoval jen o pár věcí ve svém životě a momentálně to byly ty silné paže, co se zvedly v tom upnutém dresu do vzduchu zaťaté v pěst. Záběr na jeho tvář plnou euforie, širokého úsměvu z výhry když si prohrábl vlasy a vletěl do roje svých spoluhráčů v hurónském pokřiku. Krátce jsem se ušklíbl a přetočil pohled na svého blonďatého společníka. Většinou jsem mu jen pokyvoval, nevyjadřoval se k tomu, proč tu jsme ani k mému chování, ačkoliv měl pravdu, tu VIP pohodu jsem si celkem užíval. Ale na rozdíl od nějaké prsaté blondýny, co by k tomu přidala naleštěné Ferrari, řekl bych, že klubová kartička je ten nejmenší dárek, co jsem za to mrkání ještě dostal. Nebylo to tak, že bych s Kubou mlčel nebo ho ignoroval, ale nemělo cenu mu sdělovat svoje pocity, protože je už dávno věděl. Věděl je, věděl, proč tu jsem, věděl naprosto přesně, co chci a taky věděl, co nechci.. Zvedl jsem po jeho slovech pohled, přejížděl po tribuně před sebou a pak ho uviděl. Nemohl jsem skrýt to překvapení ve své tváři. Uviděl jsem ten obličej, co mi nedal pokoj ač jsem se ho snažil přehlušit vším možným. Věděl jsem, že ví, že jsem tady, trvalo to krátce než se hnědovlásek naproti sebral a horlivě se prodíral davem. A já věděl, že rozhodně ne ven.
"Půjdu si odskočit.." Krátce jsem se pousmál, když jsem se sehnul, sledoval ty světlé oči, co viděly až na dno mojí duše, ignoroval ten jeho škodolibý úsměv a namísto toho ho na ty pobavené rty krátce políbil, jen se o ně lehce otřel a zase se oddálil.  
"Nečekej na mě, nejspíš se zdržím.." V očích se mi nemíhal strach, ale jistá panika, když jsem se rozhlížel a ztratil hnědovláska z dohledu. Potřeboval jsem kapitána, a to hned.
Vstal jsem a hledal vstup do šaten, co nebyl moc daleko. Stáhl jsem si tmavou kapuci a prošel kolem ochranky, která mě zprvu rázně odstrčila, ale stačil úsměv, ledabyle vytáhnout kartičku a prohlásit něco o tom, že jsem součástí realizačního týmu a mám za úkol zkontrolovat, zda hráči něco nepotřebují. Když na mě ten hromotluk od dveří kývnul a těsně za mnou odchytil nějakou puberťačku, co se hystericky chtěla protlačit za mnou, protože Alex Král je její spřízněná duše a ona ho miluje.. Neubránil jsem se dalšímu úšklebku, kdybys věděla, že s tou krátkou sukní moc nepochodíš.
Když se za mnou zaklaply dveře hlásající zeleně exit, neubránil jsem se krátkému výdechu. Ne protože jsem se bál, že by mě sem nepustili. Bál jsem se něčeho jiného. Opřel jsem se o zeď, tvářil se znuděně a nenápadně, což jsem ani nemusel hrát a rozhodně jsem neměl v plnu na féra nakráčet do šatny plné hráčů, od kterých se až sem nesl nadšený jásot a křik. Jako mohl bych.. ale to by nejspíš tmavovlásek nevydýchal. A tak jsem zůstal opřený, jednou bude muset odejít, vytáhl mobil z kapsy a sledoval to známé, pořád ještě neuložené číslo, jak se mi marně snaží dovolat. Nebylo to tak, že bych se mu vyhýbal nebo se ho bál. Jako jo, trochu jsem se mu vyhýbal, ale podle mě to bylo uzavřené. Byl to jen sex, nedlužil jsem mu žádné vysvětlení, nestál o žádné milenecké scény, protože my jsme milenci nebyli. Nebyli jsme nic. A já tohle nesnášel, jako jo, mohl jsem počkat až se vzbudí a říct mu to, nebo jsem ho mohl vzbudit a prostě se dospěle rozloučit. Ale ten večer.. Přivřel jsem oči. Ten večer jsem sobecky nemohl, nechtěl. A to byla chyba. Protože teď to musím řešit. Nesnášel jsem toho minulého Erika, co podlehl tomu okamžiku, tomu momentu, kdy se na mě ty hnědé oči dívaly, kdy se v nich poprvé objevil ten hlad a já ho tam chtěl vidět znovu a znovu.. Povzdechl jsem si a oči zavřel. Nechtěl jsem na něj myslet. Ne, přesně proto jsem tady teď byl, vzít si to, co chci, ukojit tu touhu po tom tmavovlasém kapitánovi, sténat jeho jméno, prozkoumávat jeho tělo a pak odejít, ukončit to a nic od víc od toho nechtít. Protože takový jsem byl, protože tak jsem to chtěl a ne jak to zmatené kuře předtím.

Cítil jsem to, to zápasové napětí, ty váhy, které se přesouvali s každou minutou z jedné strany na druhou, skóre, co se neúprosně vyrovnával a čas, co letěl jako zběsilý. Řval jsem na rozhodčí, frustrovaně si vjížděl do vlasů, když někdo minul tu naprosto perfektní přihrávku na volného Anděla, který svými úniky dost často trápil soupeře nebo Krále, který si nekompromisně razil cestu dopředu a snažil se dostat míč z naší strany. Ten pocit zoufalství, ten pocit, že bych tam nejradši vběhl a zasadil ten rozhodující gól, protože poslední minuty rozhodně nestáli na naší straně. Bezmoc, nemohl jsem dělat nic, když jsem se svěšenými rukami sledoval Krále, jak v poslední vteřině střílí vítězný gól. Sledoval, jak se na něj rozběhl celý tým, div ho nepovalil na zem, zvedali ho v euforii do vzduchu a křičeli pokřiky Sparty spolu s celým stadionem. Chtěl jsem se za nimi rozběhnout taky, i mě na tváři na krátkou chvíli zahrál ten pobavený úsměv jako už dlouho ne, ale vydržel tam jen pár vteřin když jsem zastavil své nadšené kroky protože jsem si uvědomil, že to nebyla má výhra, že já ten tým nošením kafe nedotáhl takhle vysoko, že já už dávno nenosil kapitánskou pásku na paži a že to byl jen sen, noční můra, kterou jsem si touhle pozicí vyžíral dokola a dokola. Mohl jsem jít dělat třeba skladníka a na celý fotbal se vykašlat, ale jestli byla nějaká věc, kterou jsem na světě miloval a která byla čistě moje, byl to fotbal. A já se ho i přesto všechno nedokázal vzdát.
Odvrátil jsem pohled, snad po tisící zase přehodil žvýkačku v ústech a nakopnul zatoulaný míš na druhou stranu hřiště. Věděl jsem, že se na mě upírá něčí pohled a nebyl to pohled fanoušků na který jsem byl zvyklý. Ale ten pocit, ten pocit, že vás někdo sleduje, prostě to víte. Víte, když jsem zvedl pohled do VIP zóny a překvapeně sledoval blonďáka, co na mě upíral pohled. Jindy bych si své jednorázovky moc nepamatoval, ale Jakub ve mě vyvolal tehdy tak hluboké uspokojení, že jsem si ten výraz musel pamatovat. Nějak mě nezajímalo co tu dělal jako to, jak by se jeho přítomnost dala využít. Ale bohužel jsem věděl, věděl, že dnes by ani ty šikovná horká ústa nepomohli mé náladě. Ne, věděl jsem, co potřebuju a potřeboval to každou vteřinou víc a víc. Viděl jsem, že hned po skončení zápasu se Vojta odebral na ošetřovnu se zraněným Vávrou, který schytal jednu do nosu a skácel se jak hruška. Krátce jsem se ušklíbl a rozhodl se pomalým tempem vydat vstříc panu doktorovi a otočil se zády k tomu jásotu, té euforii, tomu blaženému pocitu výhry, který ke mě ale nedoléhal.
Minul jsem Vávru, co si držel kapesník a z nosu mu trčely dva tampony, poplácal ho po rameni a chytil dveře, které se chystal zavřít. Rozhodně jsem neměl náladu na klepání nebo nějaké čekání ve frontě a ani mě nezajímalo, jestli na mě má Vojta čas.
Lehce jsem prsty přejel po dveřích, ale to už jsem stál v ošetřovně a rozhlížel se. Nemohl jsem zastavit to nutkání, když mi pohled neustále ujížděl za Vojtovo postavu na vitrínu se všemi těmi pilulkami po kterých jsem prahl poslední týden nepřetržitě. Donutil jsem se ale soustředit, nahodit úsměv a prohlédnout si i toho namakaného doktora jehož pohled se od počítače zvedl ke mě.
"Zdravím. Super zápas, co říkáte? Přišel jsem si pro ty léky.." Nemohl jsem zůstat stát ve dveřích a tak jsem vešel dovnitř. Mé neustále pochodování se nedalo zastavit, když jsem se na chvíli posadil na volné lehátko, pak znovu vstal, vydal se ke stolu a prsty začal projíždět papíry a desky na které jsem neměl vůbec právo sahat, ale i to mi bylo v tu chvíli jedno. Sledoval jsem jeho prsty, co se sehnuly a znovu vypisovali Tramal a ve stejném množství. Přimhouřil jsem oči.
"Tramal? Bavili jsme se o možném navýšení dávek, vzpomínáte?" Sladce jsem mu zavykal a nevinně se pousmál. "To koleno se zhoršilo.." Na demonstraci jsem s ním zakroužil a pevně stiskl zuby, protože to opravdu hrané nebylo. Položil jsem ho zpátky, vjel si rukou do vlasů a prohlížel si namakaného lékaře od shora dolů. Jeho pohled byl jiný, zvláštní a jeho nesouhlasné zavrcení hlavou mě jen popudilo. Zkusil jsem to znovu, znovu na něj hodit ten div ne prosící pohled a nadhodil jméno léku, který byl silnější než Tramal ale ne tak hrozný, takže by to mohlo fungovat.. Ale on jen na mě dál zíral a nic nedělal! No co! Haló! Sáhneš už pro ty prášky nebo si pro ně mám dojít sám? Stiskl jsem pevně zuby k sobě a znovu přešel po místnosti a dělal, jak mě děsně zajímá obrázek jednotlivých šlach a svalů na rameni. Střelil jsem pohledem po hnědovláskovi zpátky, přešel po místnosti znovu před jeho stůl, měl jsem dost her a rozhodně jsem měl nulovou trpělivost.
"Hele.. Bude to takhle.." Ten tam byl ten miloučký úsměv, nahradil ho úsměv vypočítavý, škodolibý, když jsem nespokojeně mlaskl a posadil bokem na ten stůl s hromadou papírů.
"Vždycky jsem předtím dostal, co jsem chtěl. Bez otázek. Je mi jedno, že máš nějakou lékařskou povinnost, mám bolesti a chci se jich zbavit. Takže chci tohle.." Ukázal jsem rukou na pilulky za jeho zády. Zaklonil jsem hlavu, abych se díval do jeho očí co na mě shlížely z uctivé výšky. Lehce jsem se pousmál a znovu sladce zamrkal. Střídaly se ve mě nálady a osobnosti jako počasí, ale bylo mi to fuk, začínal jsem pociťovat vztek a potřeboval utišit ten křik, co mi naplňoval mysl, každou buňku mého těla, co mě lákala blíž a blíž k těm vitrínkám. Stiskl jsem ruce v pěst, držel jsem se, krotil, snažil se soustředit svou pozornost na něj. Pak jsem vstal, ten stůl prostě bez okolků obešel a ocitl se před ním. Skenoval jsem tmavým pohledem jeho postoj, odhadoval ho, naprášíš mě komisi nebo se necháš uplatit? Co uděláš?
“Každý něco chceme, něco potřebujeme a každý máme svoji cenu.. Vojto” Zavrněl jsem, olízl si rty a ušklíbl se. “Volné lístky, neomezený vstup do VIP zóny, můžeš pozvat i příbuzné, mámu, babičku, co já vím. Nebo ženu i když vlastně..” Znovu jsem se od něj o krok vzdálil a přiložil si zamyšleně prst k ústům než jsem si s ním přejel po rtech a pak cestu opakoval jazykem. Kousnutí do rtu už bylo na závěr neškodné, potřeboval jsem ventilovat to, co se hromadilo uvnitř. “Myslím, že přítele by to potěšilo..” Pohledem jsem přejel po jeho prázdných prstech, žádný prsten? A zvedl jsem k němu pohled. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem ho tehdy v klubu viděl. A ano, neměl jsem zábrany.

Světlovlasá moderátorka znovu zamrkala na moje břicho, když jsem si dnes už podruhé cípem dresu otřel tvář a vystavil tak holou kůži kameře. Možná se snažila tvářit profesionálně, ale já moc dobře viděl, jak její pohled zamířil k mým kalhotám a věděl, na co myslí. Byl docela zábavný pohled ji sledovat a vědět, že ještě doma si tohle bude představovat. Možná mi přijde anonymní smska, stávalo se to běžně a mě? Správně, mě to bylo fuk! 
Kluci byli ze hřiště už dávno pryč, slavili výhru, zatímco já dával jeden rozhovor za druhým, výhra v derby, kapitán a ještě ten, který vstřelil vítězný gól. Cítil jsem se jako král, tohle hřiště, tenhle stadion, tenhle tým, tihle fanoušci. Všechno bylo moje, jen moje a já tím sotva patrným, leč sebestředným úsměvem jen dával najevo, že si všechnu tuhle pozornost zatraceně užívám. Bylo mi fuk, že média budou zase rozmazávat moje arogantní hlášky, já měl právo si tohle všechno užívat, protože jsem se sem vydřel, prošel peklem a přežil a teď jsem byl vítěz! 
Za hlasitého skandování mého jména z tribuny jsem se zdviženou pěstí nad hlavou rozloučil se svým fanklubem a zamířil do šaten. Nebyl jsem unavený, adrenalin ještě stále koloval mýma žilama, ještě stále jsem cítil zběsilé bušení srdce, tu soustředěnost, se kterou jsem byl schopný vytěsnit celý svět. Proto jsem fotbal miloval, proto jsem ho vždy hrál naplno. Protože tenhle pocit, ten pocit, kdy jsem mohl létat, byl k nezaplacení. 
Jen pomalu jsem se zase vracel zpátky do reality, procházel setmělou chodbou, možná bych si ho ani nevšiml, ale možná právě proto, že moje mysl byla tak dokonale prázdná, jsem okamžitě poznal ten laxní postoj, i když měl na hlavě kapucu. Nepřemýšlel jsem, věděl, že se nemýlím, když jsem došel až k němu a prudce pravou ruku přirazil na zeď vedle jeho hlavy. Sledoval, jak pomalu, naprosto klidně zvedl hlavu a já se znovu střetl s tím světlým pohledem. Neusmál jsem se, ale tyčil se nad ním jako bůh pomsty, plný pýchy, hrdosti a sebestřednosti.
"Tak co, už jsi pochopil, co je offside?" prohlížel jsem si tu tvář, zatraceně, byla tak dokonalá, jemné, skoro dívčí rysy, plné rty a ten pohled, věděl jsem, že přišel on, věděl, že to on přišel kvůli mě, ale proč jsem díky tomu pohledu věděl, že mi vidí až na dno duše? Fakt věděl, že jsem si minulý týden vyhonil tak stokrát a za zavřenými víčky si představoval tuhle dokonalou tvář? Věděl. Moc dobře to věděl a tím samolibým pohledem mi to dával najevo. A já mu beznadějně propadal. 
Odstoupil jsem od něj, zhluboka se nadechl, nasál vůni jeho těla, bože, jak já ho chtěl! Otočil jsem se, rozrazil dveře šatny a sledoval své již dávno převlečené spoluhráče, kteří nadšeně mluvili, křičeli, zpívali a vítali mě jako hrdinu dnešního zápasu, ale já na to kašlal, kašlal, nechtěl jsem vidět jediného z nich, jediného, dokonce ani Štěpána, který na mě upíral zvláštní pohled z druhé strany šatny. Ne. Čekal jsem dlouho, až moc dlouho, abych teď mohl být opatrný, abych mohl racionálně myslet. Tadeáš tu nebyl a já ztrácel zábrany jako mávnutím kouzelného proutku. "Vypadněte. Hned!" 
Neusmál jsem se, nedal najevo žádnou přívětivost, když se nechápavě koukali jeden na druhého. Chtěli jste slavit? Chtěli jste se přiživit na mém vítězství? Sorry, ale já si to chtěl vychutnat po svém! Sledoval jsem, jak se jeden za druhým vytrácejí, jak kolem prochází s překvapeným výrazem a šeptají si, co mám zase za problém, ale bylo mi to u prdele, myslete si, co chcete, hlavně už těma prdelema hněte!
Když poslední z nich odešel, byl jsem to já, kdo sebevědomě nakráčel do šatny, ani jsem se neohlédl, nemusel, abych věděl, že hnědovlásek vešel za mnou. Proto jsi tu byl, nebo ne? Nemělo smysl si hrát na to, že je to jinak a já věděl, že by to před ním ani nemělo cenu. Stejně mě měl přečteného až na dno mé prohnilé duše. 
Dva sebevědomé kroky, přibouchl jsem dveře za jeho zády jedinou ranou a zatímco levou rukou jsem se dnes již podruhé opřel za jeho hlavou, tou pravou jsem se přes jeho tělo naklonil jen proto, abych otočil klíčem v zámku. Sorry, Tadeáši, ale dneska fakt ne! Zůstal jsem v téhle příhodné blízkosti, proč rozdělávat tu omáčku okolo, když nám oběma bylo jasné, proč tu jsme? Zvedl jsem pravou ruku a stáhl mu kapucu z hlavy, sledoval ten pohled, perfektní obličej, chytil ho za bradu a otočil jeho tvář z jedné a na druhou stranu, abych ho viděl ze všech úhlů. Fuck, tohle by mělo být trestné. Olízl jsem si suché rty, bylo mi fuk, že jsem pořád v dresu, zpocený, rozcuchaný, protože v mojí hlavě už dávno byl jen a pouze on. Palcem jsem zvedl jeho tvář a přejel po těch dokonalých rtech, které jsem doslova hypnotizoval pohledem. Tolik věcí, které by mohly dělat.. Naklonil jsem se ještě blíž a vnímal, jak se můj dech odráží od jeho tváře. Pohledem jsem neuhnul ani o krok. 
"Co jsi to říkal, že chceš..?"

"Jasně.. odskočit.. každej tomu hold říkáme jinak!" ušklíbl jsem se, když jsem dostal tu sladkou pusu na rozloučenou a s úsměvem vyfakoval dědulu před námi, který se pohoršoval nad tím, že se mu na fotbale líbají dva kluci. A to bys zatraceně koukal, co jsem s ním dělal včera večer! Zápas skončil, všichni nadšeně hulákali, tleskali a křičeli, zatímco já sledoval jediného člověka, který zjevně můj intenzivní pohled vycítil a obrátil se ke mě. Tadeáš byl prostě klasa, ještě teď jsem cítil to jiskření a rozhodně nepochyboval, že si pro to jednou přijdu znovu, ale když se obrátil a zmizel v útrobách stadionu, neřešil jsem to ani nelitoval. Popravdě jsem měl jiné plány, které jsem hodlal naplnit bez svého nejlepšího kámoše, zato jsem mu je pak chtěl všechny nedočkavě vyprávět v jeho rozvalchované posteli. Když pak pan Kapitán drsňácky zamířil do šaten, divadlo skončilo a já se rozhodl, že je na čase to tu zabalit. 
Prodíral jsem se davem, zapálil si, když jsem si všiml toho vysokého světlovláska, jak s mobilem v ruce s tím nešťastným pohledem kouká po davu a zželelo se mi ho natolik, že jsem se usmál, zvedl ruku, zamával a zamířil k němu. "Danny, jak je chlape? Dobrej zápas!" 
Neubránil jsem se pohledu na něj, Erikovo vyprávění spojené s tím famózním sexem mi ho teď vykreslovalo v novém světle a já se přistihl, že mnohem víc než jeho krásný obličejík si prohlížím jeho zadek. Ten by stál za hřích! Já ale věděl, že Dannyho se nikdy ani nedotknu, protože jsi možná tvrdil všechny ty sladké lži, ale já věděl, že ho máš plnou hlavu. Stejně jako on tebe..
"Přišli jsme s Erikem, ale znáš to, sparťanský srdíčko, nemohl odtrhnout pohled, kdybys viděl, jak žere jejich kapitána!" teatrálně jsem vzdychl, no co, vždyť jsem ani nelhal! To bylo rozhodně nejdéle a nejpozorněji, co jsme spolu dali nějaký sport, tak co! Sledoval jsem světlovláskův zmatený pohled, jo, já bych taky nevěřil, že zrovna on půjde na fotbal, ale důvodu jsem mu vysvětlovat z praktických důvodů nehodlal. Byl fakt jak ztracené štěně, když mi věnoval ten úsměv a já viděl v jeho očích to zklamání, že Erik není se mnou. "Šel si pro podpis, asi mu to bude trvat, fronty a tak.." pokračoval jsem svou improvizaci bez zaváhání, ale to už jsem věděl, že tentokrát na Erikově straně nebudu. Minimálně ne tak, jak by mi řekl. Jenže to co říkal a to co si myslel nebylo vždycky to samé a já už ho znal až příliš dobře na to, abych to dovedl rozlišit. A taky jsem nikdy, nikdy neviděl Erika před něčím tolik utíkat a věděl, že Dannymu se povedlo něco, co nejspíš nikomu před ním. Věděl jsi vůbec, jak moc blízko jsi se k němu dostal? Netušil jsem, proč mám pro něj takovou slabost, ale něco mi říkalo, že jestli má někdo otevřít to jeho bojácné srdíčko, bude to tenhle kluk s upřímným úsměvem. 
Šibalsky jsem se usmál a potáhl, když jsem procházel kolem něj. "Ale možná bys tu na něj mohl počkat, chudák má teď hrozný problémy s mobilem, nějak mu nefunguje, ani uber si chudák nezavolá.." pokrčil jsem rameny a mrkl na něj, i když on na mě koukal tak nechápavě. To nevadí, zlatíčko, poděkuješ mi později! Zvedl jsem ruku a mávl, než jsem se ztratil v přijíždějící tramvaji. "Tak čau Danny, rád jsem tě viděl!" 

Rozhodně jsem sparťanské vítězství neprožíval tak jako většina stadionu, i když taky jsem si zatočil šálou a zatleskal, přece jen pro ten krásný gól si to zasloužil a když si pak sundal dres, aby ho dal nějakému děcku, které nadšeně křičelo jeho jméno? Jo, to bylo možná ještě o level výš. Damn, příště bych asi taky měl skandovat trochu hlasitěji, copak bys asi dal mně?
Jak se zdálo, jeho rádoby šikanátoři Pokorný s Králem měli lepší věci na práci, menší hnědovlásek se ztratil okamžitě po hvizdu píšťalky a kapitán vítězného týmu rozdával rozhovory, ačkoliv se u toho tvářil tak okázale otráveně. Ušklíbl jsem se, fakt, takový děcka.. Vyprovázel jsem toho svého Anděla pohledem do šatny, sledoval, jak se ošívá, jak se otáčí a znovu a znovu na tribuně někoho hledá. Ušklíbl jsem se, možná jsem prostě byl až příliš sebestředné hovado, ale nehodlal jsem couvnout z přesvědčení, že to můj pohled mezi všemi těmi lidmi hledá. Měl jsem se sebrat a odejít? Nebo prostě nakráčet do šatny? Mohl jsem, mohl, ale já neudělal ani jedno. Protože jsem jednou řekl, že to on přijde za mnou a byl až moc samolibý, než abych to tak lehce vzdal. 
Stadion se vyprázdnil, i skalní fanoušci za hlasitého skandování odcházeli z tribun, ale já ne, já dál seděl na tom stejném místě, aniž by mě opouštěl ten spokojený úsměv. Ještě se nic nestalo, mohl jsem se mýlit, ale tak to prostě nefungovalo a já věděl, že nakonec přijde. Drze jsem přelezl hrazení a vydal se po trávníku do středu hřiště. Možná jsem se prostě jenom nudil, možná jsem přece jen v nitru byl fanoušek? Zatoulaný míč, který se mi kutálel pod nohama, jsem zpracoval, ladně špičkou zdvihl do vzduchu a chvíli si ho jen přehazoval z pravého na levé koleno. Necítil jsem nic, nedělal to už tolik let, ale stejně mi to pořád šlo. Možná jsem si do míče od střední nekopl, ale moje oblíbená vlastnost - že mi šlo téměř všechno, na co jsem sáhl a vysíral tím všechny okolo, se zase projevila a já si s míčem jen dál lehce pohrával, protože jsem to cítil. Ten pohled v zádech. Tohle jsem byl prostě já, Filip Antl, sráč, který nakonec dostal vždycky to, co chtěl. Sledoval jsem, jak se míč vznesl do vzduchu, nevyndal ruce z kapes, když jsem udělal krátký úkrok a když se míč nacházel na úrovni lýtka, prostě jsem do něj s jistou samozřejmostí kopl a ukázkovým obloučkem ho vzduchem poslal skrze polovinu hřiště rovnou do brány. Díval jsem se, jak se síť zvlnila, ale téměř to nevnímal, protože se ve mě probouzel ten pocit, to jemné mravenčení, očekávání, svrbění a touha. Ty andělské oči ze mě nespouštěly pohled a já se jen s pokřiveným úšklebkem otočil a konečně se střetl s tím známým pohledem. 
"Hledáš někoho?" 

Ani já jsem nebyl takový fanoušek, abych si musel užívat slávy a vítězství, přestože jsem to všechno znal a naprosto chápal. Vzal nebohého Vávru na ošetřovnu a provizorně ho ošetřil a s poplácáním do zad ho zase poslal za spoluhráči, aby si ten moment mohl vychutnat společně s nimi, pohroužil se do práce, když jsem si uvědomil, že v kanceláři nejsem sám. Můj pohled se střetl s tím temným před sebou a já si ho obezřetně prohlížel. Ten jeho sladký úsměv, s povzdechem jsem začal psát recept na tramal, když mě v mém počínání zastavil. Zvedl jsem k němu pohled a tentokrát na něm zůstal viset očima. 
Tadeáš Pokorný. Jak moc mi utkvělo v paměti to jméno, jak moc jsem nad ním přemýšlel, kdykoliv jsem ho potkat při tréninku nebo v šatně. Našel jsem si tvoji složku ještě ten večer, kdy jsi z mé kanceláře odešel. A věděl všechno, byl jsem v tom příliš dlouho, než abych si neuměl dát dvě a dvě dohromady. Pozoroval jeho roztěkané pohyby, ten třas příliš mladých rukou, který se snažil maskovat strkáním rukou do kapes, to cukání v pravém obočí, neklid, to jak musel neustále chodit. Víš vůbec, kolikrát jsem tohle zažil? Kolikrát to viděl na vlastní oči, než propuklo peklo? Takže mě vůbec, ale vůbec nepřekvapilo, když se jeho tvář tak rapidně změnila, když jeho pohled potemněl a on na mě upřel ten varovný pohled. Tak tohle jsi ty, Tadeáši, že? 
"Samozřejmě, že se zhoršilo. Nerehabilituješ už jak dlouho, tři-čtyři měsíce?" v mém hlase byl klid, nehnul jsem se z místa, když si drze sednul na můj stůl a skenoval mě s tím úšklebkem, nutno podotknout, že zatraceně, ale fakt zatraceně sexy úšklebkem. Sledoval jsem ho, proměnu jeho osobnosti a jen se tak utvrzoval ve svých závěrech. Tak takhle to je, že? 
"Četl jsem tvoji složku. Celej plán rekonvalescence se docela podělal, co?" založil jsem ruce na prsa, moje výška ho evidentně moc nerozhazovala, ještě drze naklonil hlavu a tvrdě opětoval můj pohled, ale mám-li být upřímný, líbilo se mi to. Ta neústupnost, možná to dělal kvůli něčemu, co jsem bytostně nesnášel, ale musel jsem mu nechat kuráž a ta se k němu hodila mnohem víc než ten sladký úsměv. Chtěl jsem vidět víc a díky tomu se nemusel držet zpět, když jsem zvedl tužku, se kterou jsem si celou dobu pohrával a drze ho píchnul hrotem do kolene. 
"Začínáš kulhat celkem viditelně. Ulevuješ si, ale zatěžuješ tu druhou nohu. Touhle rychlostí si odrovnáš kloub tak nevím.. do půli roka?" neuhnul jsem pohledem a nesnažil se o žádnou empatii. Možná jsem ho chtěl vyděsit, chtěl znervóznit, i když jsem tak nějak podvědomě tušil, že se nenechá. Ne, soudě dle dlouhého seznamu léčiv ve tvé složce jsi v tom až moc hluboko. Ale neboj se. Něco s tím uděláme.. 
Konečně jsem se zvedl, odemkl vitrínu za mnou, kterou tak nedočkavě sledoval a vyndal z ní dvě pilulky oxykodonu. Možná jsem měl jednat jinak, možná jsem měl ctít své lékařské závazky, ale já byl taky dítě feťačky a tenhle pohled znal. Co bys udělal, kdybych ti je nedal? Nedělal jsem si iluze. Ale možná proto byl můj pohled tak tvrdý. Natáhl ruku, viděl jsem, jak se už téměř dotkl plata, jak se třesou konečky jeho prstů, ale tentokrát jsem to byl já, kdo ucuknul a zvedl tablety do výšky nad svou hlavu. "Bude to takhle.." střetl jsem se s jeho pohledem, když jsem se naklonil vyzývavě až k němu, tak blízko, až mě na tváři zašimraly pramínky jeho vlasů. Chtěl jsi vyhrožovat? Jenže já už dávno nebyl malej kluk. "Na rehabilitace ke mě do kanceláře budeš chodit třikrát týdně. Pravidelně. A budeš dodržovat plán, poznám to." s ledovým klidem jsem položil dlaň na jeho stehno, ale místo obvyklé cesty jsem zamířil obráceným směrem a skončil na jeho koleni. Vnímal jsem, jak se celé jeho tělo napnulo, ztuhlo. Našel jsem tvou slabinu, Tadeáši. "Tu nohu ti rozhýbu, ale nebude to zadarmo." pořád jsem se díval do jeho tváře, možná sis hrál na tvrďáka, ale já věděl, co chceš ze všeho nejvíc. Protože já viděl ten kratičký úsměv tam na hřišti, když tvůj tým vyhrál a ty jsi cítil to, co dřív. Ty ses toho snu nevzdal, jen jsi se na cestě za ním ztratil. Pustil jsem ho a jen volnou rukou zvedl tvrdě jeho bradu do výšky. Viděl jsi mě v tom baru? Víš, kdo jsem? Můj pohled nebyl ani trochu nervózní, ani trochu vykolejený tím, že ví, s kým spím. Možná jsem chtěl, aby to věděl a možná jsem chtěl, aby věděl, že si ho prohlížím tím pohledem. Tentokrát se na mé tváři objevil škodolibý úsměv. "A když se budeš hodně, hodně snažit a budeš poslouchat, možná dostaneš to, co tak moc chceš." proč to znělo tak zhýrale, když jsem se nacházel v blízkosti jeho tváře a ještě stále ho pevně svíral za bradu, aby neucukl a díval se mi do očí? Protože jsem se nemohl ubránit těm myšlenkám, jak se na mě ty divoké oči dívají při úplně něčem jiném. Ať jsem chtěl nebo ne, přitahoval mě každou buňkou svého těla a já si to užíval, užíval, i když jsem věděl, jak moc je to špatné. Olízl jsem si rty a pozvedl hravě obočí. "A začneme tvým chováním. Uvědom si, že to ty potřebuješ mě a moc dobře víš, že když budu chtít, budeš Krále sledovat tak možná v televizi z rozvrzanýho gauče." konečně jsem ho pustil a milostivě k němu natáhl ruku. Dvě tablety a nic víc. "Tak si to pamatuj a buď trochu milejší, zkoušel jsi se někdy usmát?" znovu jsem se posadil do své židle a pousmál se, ten tvrdý pohled byl pryč a já se zase tvářil jako každý jiný přívětivý lékař. "Začínáme ve čtvrtek." 

Bylo to téměř nekonečné čekání, ale já byl většinou ten, co měl času dost a trpělivosti ještě víc, takže mi nevadilo se ležérně opírat o zeď a čekat, jestli se můj dnešní oblíbenec objeví. Nepřemýšlel, nechtěl, nebyl jsem ten typ člověka, co by si každé své rozhodnutí dokola přehrával, co by se užíral ve vlastních pocitech. Já je radši vytěsňoval, dělal, že neexistují a že se nikdy nestaly. Proto má hlava byla prázdná, když jsem ucítil něčí blízkost, ucítil jeho, tu horkost sálající z toho ještě stále nabušeného těla, viděl ten adrenalin, tu radost, co se mu odrážela v očích, v těch tmavých očích, co si mě prohlížely, ale dnes byly jiné. Byly mnohem víc nebezpečné, mnohem chtivější, hladovější a netrpělivější. Copak, přemýšlel jsi nade mnou? Věděl jsi, doufal, že se tady objevím? Mé rty se nepohnuly v úsměv, jen mé oči si ho upřeně prohlížely. Když se pak ode mě odvrátil a vyhodil celou šatnu ignorujíc všechny ty nechápavě naštvané pohledy, co se vrhaly jeho směrem, musel jsem mu nechat, že to, jak si umí sjednat pořádek a vzbuzovat respekt bylo neskutečně sexy a přitažlivé. Vždycky jsem měl slabost pro sebestředná hovada, přiznávám.
Vešel jsem za ním, ani mě nepřekvapilo s jakou razancí mě přikoval na zavřené dveře a těmi mohutnými pažemi zabránil v úniku. Měl jsem se cítit ohrožen, měl jsem se bát toho pohledu? Ale nebál, já nad těmihle věcmi nepřemýšlel, věděl jsem, že si oba jen vezmeme to, co chceme a tím to skončí. Protože takhle jsem to chtěl, takhle mi to vyhovovalo. Nechtěl jsem přijít na jeho další zápas, nechtěl jezdit v jeho drahém autě ani mu dělat nějakou hezkou tvářičku, co se mu bude objevovat po boku. Což by v jeho případě ani nešlo, protože bych vedle něj viděl jen nějakou prsatou blondýnu. Ale z ní by ti nebylo tak těsno v kalhotech, nemám pravdu?
Nechal jsem si zvednout hlavu, nechal jsem ho dělat všechno, co chtěl. Zajímalo mě, co udělá, když kolem nás nebyl nikdo, kdo by ho načapal, když opadla ta jeho ostražitost, to napětí. A stejně jako tehdy v baru jsem věděl, věděl, co chceš a jak zoufale moc to chceš. Když mi palcem přejel po rtech přestal jsem jen nečinně přihlížet, když jsem pootevřel ústa a nechal jeho palec vklouznout dovnitř. Polaskal ho jazykem, vsál a pak pustil, když jsem hlavu naklonil na stranu. Mé oči ho sledovaly, přejížděl jsem pohledem po tom obličeji, po rozcuchaných vlasech, a rozhodně chtěl vidět víc. Víc, když jsem pohledem klouzal po jeho ramenech, po hrudníku, břiše. Chtěl jsem vidět víc, víc z toho, co se skrývalo pod tím upnutým dresem co jen podněcoval a dráždil mou představivost.
"Tebe.." Zopakoval jsem poslušně, s tím samým podtónem jako tehdy v baru, kousnul se do rtu a znovu jako už dnes po několikáté ho sjel pohledem odshora dolů, než jsem zvedl své ruce a nechal je ztratit pod tím upnutým dresem. Probádával tu horkou kůži, přejížděl prsty přes jednotlivé svaly, dlaněmi vyjel výš až na jeho hrudník a klesl až k lemu těch upnutých dresových kraťasů, kde jsem v dlaních přes tenkou látku začal třít to, co mi jasně dávalo najevo, jak moc tohle chceš. Jak moc mě chceš. A já to chtěl stejně, když jsem se ještě o kus přiblížil, vnímal jeho zrychlený dech, prudce bijící srdce. Naklonil se k jeho krku a jazykem si razil vlhkou cestičku pořád výš, přejížděl po té napjaté kůži, vnímal jeho chuť, vzrušovalo mě, že je tam jen v tom dresu, po zápase, po tom, co jsem ho celou dobu bedlivě sledoval a představoval si, co dostanu. Zastavil jsem se u jeho ucha.
"Mohl bych ti říct, že ten zápas byl skvělej, jak jsi hrál jako bůh.. Ale to byl lhal. Pravdou bylo, že jediné na co jsem myslel bylo, co jiného bys s těma namakanýma rukama mohl dělat, kam bys mě mohl přirazit.. Alexi" Jeho jméno jsem si poválel na jazyku, skousnul mu lalůček a jemně vsál než jsem se odtáhl, přivřel oči a na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Dostával jsem ho tam, kam jsem chtěl. A chtěl od něj víc. Chtěl vidět všechno, všechno, když se nekontroluješ, když se nemusíš ohlížet, když máš někoho jen pro sebe.

Ztrácel jsem hlavu, nebudu říkat, že jsem to všechno dával s ledovým klidem, protože moje srdce zběsile bilo, všechny ty reflexy byly pořád stejně citlivé, pořád jsem byl v tom zápasovém módu, ale už to nebylo napětím ze hry, které jsem cítil. Nebo možná bylo, ale tahle hra byla o něčem úplně jiném. Tohohle kluka jsem prostě nedával, neuměl jsem se bránit, nebyl imunní vůči těm slovům, pohledům, nebyl imunní vůči tomu, jak jednal bez zábran, jak mi poslušně dával přesně to, co jsem chtěl, ale stejně jsme oba věděli, že pevně v rukách to rozhodně nemám já. Možná by se mohlo zdát, že mi to bude vadit, já byl přesně ten vůdčí typ, který neměl problém zjebat celou šatnu, hádat se s rozhodčími, odsekávat trenérovi, ale tohle, tohle bylo jiné. Vybavil se mi Štěpán a jeho pohledy, jeho slova, jeho reakce na mou touhu, jeho odmítání, mračení, nenávist, i když jsem věděl, že nakonec bude po mém. Nebyl jsem zvyklý na souhlas, na to, jak jednoduché to celé může být, když jsem z každého jeho gesta cítil, že přišel, protože to chtěl. Protože chce mě. 
To, co se mnou dělal, bylo naprosto neskutečné a já se chtěl tvářit nad věcí, ale to prostě nešlo, nešlo, když se jeho ruce tak sebejistě ztratily pod tím dresem, když jeho oči přejížděly po mém těle a já nemusel, nemusel se s ním přít, hádat, brát si to násilím, protože ve skutečnosti si to bral všechno on. A to bylo něco nového, něco, na co jsem nebyl zvyklý. 
Jeho horké rty na mém krku, chtěl jsem, snažil se uklidnit svůj dech, ale nešlo to, nešlo, protože všechna krev se přesunula do míst, která s tou kouzelnou laxností třel dlaní a já musel přivřít oči a opřít se o obě ruce za jeho hlavou, když si hrál s mým uchem, když mluvil tím sladkým tónem, když vyslovil moje jméno a já sevřel ruce v pěst a hned je zase pustil, když jsem se ho znovu dotkl, putoval dlaní přes jeho záda, bedra, dokud jsem nezakotvil na jeho pozadí, které jsem si evidentně dost užívat. Volnou rukou jsem putoval po té smyslné tváři, po štíhlém krku až k zipu na mikině, pomalu s ním sjížděl dolů, nějak se ve mě prala touha si to vychutnat, nikam nepospíchat, vnímat každé nově odhalené místo a zároveń jsem toužil z něj to oblečení strhat a prostě si ho hned vzít. Vysvlékl jsem ho a v podstatě hned za mikinou z něj sundal i tričko. S nakloněnou hlavou jsem si ho bez rušení prohlížel, nemusel jsem se hlídat ani předstírat, když jsem si jazykem smyslně olízl rty a pak se dlaní dotkl jeho hrudníku, moje prsty následovaly můj pohled až na ploché břicho a dál k lemu upnutých džínů. Sklonil jsem se a prošel celou tu sladkou cestičku znovu, tentokrát svým jazykem, chvíli rty dráždil jeho bradavky, kousal a sál, objel špičkou jazyka, zajel do pupíku, vzal citlivou kůži mezi zuby a pak nedočkavými polibky kopíroval linii jeho boků. V hlavě mi jenom tupě hučelo, ten adrenalin ne a ne vyprchat, ne a ne se nabažit toho pocitu, chuti jeho kůže, té vůně, kterou jsem jako drogu nasával, mazlil se s jeho kůží, dokud jsem v protipólu s tím pomalým, detailním objevováním nedal ruce pod jeho zadek a v mžiku si ho vysadil do náruče. Ocitl se tak pozadím přesně v místech, kde jsem ho právě teď potřeboval nejvíc, ale tak to byl samozřejmě záměr! Držel jsem ho jen jednou rukou, možná mu sebestředně chtěl ukázat, co ty namakané ruce umí, ale tou druhou jsem přešel po jeho tváři, vpletl mu ji do vlasů a tvrdě sevřel nepoddajné prameny, abych mu hlavu mohl sobecky zvrátit dozadu. Jeho odhalený krk byl příliš lákavý, než abych po něm okamžitě nepřešel rty, sevřel mezi zuby hrdlo a polaskal jazykem. Moje vzrušení rostlo, s každým dalším polibkem se jen stupňovala ta touha, vypínalo se to kontrolní tlačítko a místo něj se mi v očích rozléval jen ten jediný, pokřivený výraz. 
"Jak se jmenuješ..?" moje rty byly jen kousíček od těch jeho, ale nepolíbil jsem ho. Jen se mu díval do očí, neusmál se, neušklíbl, upíral jsem na něj ten až příliš sebevědomý pohled, který málokdo dokázal opětovat, ale on ano. On se na mě díval celou dobu, aniž by ho to dokázalo jakkoliv znervóznět. Mimoděk mě napadlo, kolikrát už tohle dělal, ale i kdyby tisíckrát, nezajímalo mě to. Nešlo mi o žádné city, jeho jméno jsem nechtěl vědět proto, že bych se chystal mu volat nebo tak něco, ale zároveň jsem odmítal to dělat anonymně, věděl, kdo jsem a já chtěl, aby to věděl, aby mé jméno řekl znovu s tím smyslný přivřením očí, tím jazykem, který se tím perverzním způsobem dotkl jeho patra a já si jenom představoval, co všechno by s ním mohl dělat. Nedodával jsem žádné epické hlášky o tom, jak bude mé jméno křičet slastí. Protože jsem nemusel. Oba jsme věděli, že bude, ale to se ti stejně líbilo. Protože já nebyl jediný, kdo podléhal té tvé sebejistotě.

Díval jsem se do těch tmavých očí, líbil se mi. Líbil se mi na něm každý kousek, ten sebevědomý pohled, byl jen víc a víc sexy, ty rty, co se nepohnuly v úsměv a jeho tvář toho přitom říkala tolik, a já se přistihl, že si jen znovu a znovu představuju, jak se celá tahle situace bude vyvíjet. A doufal jsem, že splní všechna má očekávání a naděje, co jsem do něj vkládal. Sledoval jsem při každém jeho pohybu, věděl, jak to lidi dokáže znervóznit, jak mě chtějí umlčet ačkoliv neříkám nic.. ale jeho ne. Jeho to nechalo klidným, leč trochu nedočkavým, když mi sundal vršek oblečení a přejížděl těmi nedočkavými prsty po mém těle. Kousnul jsem se do rtu, mezi prsty si nechal proklouzávat jemné prameny jeho tmavých vlasů, chtěl jsem, aby pokračoval, aby konečně přetrhl to napětí a tu touhu co sálala ze mě, z něj, z téhle situace. Nevím, jestli to vycítil, tu nedočkavost, se kterou jsem na něj pohlížel a přitom ho nechal všechno, co se dělo, držet pevně v rukou. A tak proto když mě vysadil, neubránil jsem se lehce pokřivenému úsměvu. Cítil jsem jeho pevné ruce, jeho chloubu, co se ke mě žádostivě tiskla. Jeho vůně byla všude, jeho mohutné tělo mě téměř celého zakrývalo, ale to nevadilo, když jsem mu obmotal nohy kolem pasu a poslušně zas a znovu zvrátil hlavu dozadu. Lehce jsem vzdychl, toužebně, chtivě.. Tohle bylo to, co jsem chtěl, aby mi ukázal víc z toho hovada, co se v tomhle kapitánovi jistě skrývalo. To zvíře v kleci, co se přede mnou svíjelo a razilo si cestu ven. Sálalo to z něj, ta neukojená touha, všechny ty myšlenky, co se honily jen kolem tohohle okamžiku. Věděl jsem to, doufal, doufal, že mi dáš přesně tohle. Jednou rukou jsem ho objal kolem krku zatímco druhou jsem přejel po té paži, po těch naběhlých svalech, které mě držely ve vzduchu a zkousl si spodní ret. Viděl jsem, že se přiblížil, že se chystal překročit tu hranici a přesto se zastavil a zeptal se na tu otázku. Na tu otázku, co mě znovu donutila pozvednout koutek úst. Nechal jsem ho dělat, co si chtěl, ale rozhodně mu nehodlal odpovídat na otázky. Proč to chtěl vědět? Tušil jsem, že nebude někdo, kdo by mi vypisoval, ale možná, jen možná by to chtěl ochutnat znovu. A v tom jsem ho musel zklamat.
“Na to, co budeme dělat, moje jméno znáš nepotřebuješ..” Naklonil jsem hlavu na stranu, přivřel oči, přiblížil se, abych uhnul od jeho rtů a přešel rty a zuby po hraně jeho čelisti. Ne, nehrál jsem si na nějakého tajemného cizince z červené knihovny, ne, ani jsem neměl v plánu si nějak pohrávat s ním. Ale měl jsem svá pravidla. Chtěl jsem to anonymně, chtěl jsem jen to jedno a pak nad tím víc nepřemýšlet. Protože už jednou jsem tahle pravidla porušil, už jednou jsem si někoho pustil tak blízko, abych na místo toho ukojení touhy ji jen znásobil. A nemohl ho dostat z hlavy. A to se nesmělo opakovat. Už ne. Ne, že bych toho tmavovlasého sexy fotbalistu nechtěl potkat znovu, ale bohužel to takhle u mě nefungovalo.
“Dej mi víc..” Znovu jsem zavrněl do jeho ucha a toužebně se o něj otřel. Chtěl jsem, ať mě narazí na tu zeď, hodí na zem, k čertu klidně i na tu lavici pokud bude chtít a šuká mě s tím pohledem, co se mu rýsuje v té na první pohled netečné tváři. Protože jsem cítil to vzrušení, cítil ten chtíč, co se mnou lomcoval.
“Ukaž mi víc..” Zatnul jsem prsty do jeho zad a paže, pootevřel rty, na tváři už se mi nerýsoval ten sladký úsměv. Chtěl jsem sténat jeho jméno, chtěl jsem se ztratit v jeho těle, v jeho dotecích, žebrat o víc, chtít to ukončit a přitom pokračovat dál.

Sledoval jsem ho už nějakou dobu, jak si lehce pohrával s míčem, bez obleku, v tom svém ležérní oblečení ve kterém jsem ho skoro nepoznával a přitom vlastně docela ano, sedělo k němu stejně jako ten předražený oblek, který se ale zase nelíbil mě. Padnul jako ulitý tomu perfektnímu synovi, tomu zbohatlíkovi, tomu hovadu, co si bez ohledů bere všechno, ale takhle.. Takhle mě k sobě lákal blíž, protože jsem chtěl zjistit, jestli ta druhá stránka Filipa Antla byla skutečná, mohla by být.. Jestli se v něm skutečně skrývalo něco víc než jen povrchní sráč. Líbil se mi už tehdy, když jsem ho s tím sebevědomím úsměvem viděl poprvé. Ale tehdy to bylo jiné, protože od toho večeru se mé myšlenky ubíraly jiným směrem a to bylo nebezpečné, velmi nebezpečné. Všiml jsem si ho, když jsem odcházel z šaten a z potemnělého stadionu, kde hřiště jako vždy večer osvětlovalo jen pár reflektorů zaslechl zvláštní ruch. Lhal bych kdybych tvrdil, že ho nevidím rád. Něco ve mě se radovalo, tetelilo, ale když se na mě otočil s tím pokřiveným úšklebkem, věděl jsem, že to ví. Že ví, že jsem dnes celý den v tom davu hledal jen jeho tvář. A nemohl zakrýt ten fakt, že stejně jako jsem se radoval, stejně tak jsem byl naštvaný, že jsem mu jen hrál do karet. Překvapilo mě, s jakou lehkostí si s míčem před chvílí pohrával, s jakou jistotou ho trefil do branky. Krátce jsem se ušklíbl, nejspíš si mysleli, že je to jeden z hráčů když ho tady nechali..
"Slušný. Přípravka začíná příští týden, s trochou disciplíny a těžký dřiny bys klidně mohl do týmu.." Jestli jste čekali sladké objímání nebo slintání, nestalo se tak. Nemohl jsem si odpustit rýpnutí, ale stejně tak nebyl vůči těm očím, co mě probodávaly imunní. Ty oči, co mě pronásledovaly každý večer, každou noc i každé ráno. Shodil jsem těžkou tašku z ramen a vjel si rukou do vlasů, abych zakryl nervozitu, kterou jeho přítomnost vyvolávala.
"Král i Pokorný mají zjevně dneska na práci lepší věci než mou šikanu, tak bych nejspíš řekl, že se budeme muset rozejít.." Rádoby smutně jsem si povzdechl, ale pak se pousmál a znovu k němu zvedl pohled. Přišel blíž, nemohl zůstat stát, nemohl odolat tomu nutkání, té přitažlivosti, co mezi námi bezpochyby byla. Mé oči ho probodávaly, měl jsem otázky, měl jsem pochybnosti, potřeboval to vědět.
"Co tady děláš, Filipe?" Jednoduchá otázka na kterou jsem se bál, že nebude jednoduchá odpověď. Nebo ne ta ve kterou jsem doufal, že bude..

Čekal jsem, co odpoví s úsměvem na rtech. Cítil jsem vítězství, cítil, že už mám ty prášky na dosah.. Byl jsem připravený na cokoliv, dát mu, co si řekne. Čekal, že by to mohlo být jednoduché, bylo jen málo věcí, co bych mu nemohl splnit. Díval jsem se na něj sebevědomě, ale když se nade mnou tyčil a s tím ledovým klidem prohlašoval ta slova, můj pohled byl stále temnější a temnější, když jsem rty sevřel v úzkou linku. Co si o sobě jako do prdele myslí? Že mě může poučovat? Že mi může vyhrožovat? Mě?.. Viděl mou složku, tak musel vědět, čeho jsem schopnej.
Sevřel jsem ruce v pěst, když se jeho ruce dotkly mého kolena. Chtěl jsem ucuknout, chtěl jsem se o několik kroků vzdálit, ale zůstal jsem na místě a pozoroval ho. Pozoroval ty dvě pilulky, co držel v rukou a jen ty mě zarazily v tom, abych ho tou nohou, co tak osahával spíš nenakopnul. Kdyby pohled mohl zabíjet, zbyla by tady z milého doktora jen hromádka popela. Já nebyl jediný, kdo dal najevo svou pravou tvář, že doktore? Zvedl mi bradu, přiblížil se a díval se mi tak sebevědomě do očí. Neuhnul jsem, trhnul hlavou, ale držel mě pevně. Díval jsem se do těch tmavých očí, nenávistně, protože jsem věděl, že každé jedno jeho slovo je pravda. Nejenom, že je pravda. Dával mi něco horšího než pravdu. Dával mi naději. A za to jsem ho proklínal ještě víc. Možná, že kdyby mi dal ty prášky a ještě by mě s tím pohledem třeba ohnul o tenhle stůl, možná, jen možná bych mu odpustil, že se dotknul toho proklatého kolena. Ale jelikož to neudělal, mé představy se rozplynuly. Pustil mě, jeho přítomnost zmizela, uvědomoval jsem si, že tady sotva něco zmůžu, kdybych po něm třeba skočil, nejspíš bych špatně skončil, ale rozhodně jsem nemohl tvrdit, že mě to nenapadlo, abych mu smazal ten úšklebek ze rtů. Vzal jsem si od něj léky, nedočkavě, když jsem svíral ten kovový obal v prstech. Pak jsem pohledem přejel po něm, co si sednul za stůl a se stejným stoickým klidem prostě pokračoval v práci. Zíral jsem na něj celkem nevěřícně, znovu pohled sklopil k pilulkám ve své dlani. Ten chtíč, ta touha, pohlcovalo mě to, div jsem neskřípal zuby, nechtěl jsem nic jiného než odsud odejít a za rohem si rovnou obě dát a dopřát své mysli, co nepřestávala hučet a sužovat mě trochu klidu. Ale namísto toho, abych to udělal, jsem se sebezapřením třesoucí rukou ty prášky vzal a hodil mu je zpátky na stůl, aniž bych z nich nespouštěl pohled.
"Ne" Pronesl jsem pevně a sevřel ruce v pěst, abych se zastavil se po nich nevrhnout zpátky. Seženu si je jinak, bude to těžké, bude to zatraceně těžké, ale najdu jiný způsob. Musel jsem. Zvednul jsem k němu pohled.
"Už mi na tu nohu nesahej. Ty ani nikdo jinej.." Pronesl jsem skrz zaťaté zuby. Nechápal to. Byl stejnej jako všichni ostatní. Nevaroval jsem ho jen tak. Protože možná jsem byl menší, ale sám musel vědět, že závislí lidé dělají šílené věci, no ne? Hořce jsem se ušklíbl když jsem ho znovu propálil tmavým pohledem.
"Nechci ji rozhýbat, ušetři si ty kecy pro někoho, koho zajímaj. Takovýhle rádoby zachránců tady před tebou už bylo a stejně to dopadlo stejně. Stejně to akorát vždycky posrali a.." Znovu jsem zaťal ruce v pěst. Kolikrát mi dali naději? Dali mi naději, naději, že se tam vrátím, že všechnu bude jako dřív. A já se skutečně vrátil, vrátil jsem se jen proto, abych spadnul ještě víc na dno. Aby se to stalo znovu, znovu mě to srazilo na zem a já už nechtěl. Nechtěl to cítit znovu, znovu se snažit, znovu bojovat a proč? Nepřiznal bych to, nikdy jemu a ani sobě, ale nedokázal jsem se přinutit znovu věřit, že by to tentokrát mohlo vyjít. Bál jsem se toho, co mi nabízel, protože jsem to zoufale chtěl. Zoufale chtěl a věděl, že je to jen další planá naděje. A ty jsem udusal hluboko pod zem. Takže ne, Vojto. Naser si. Přestaň se zabývat tímhle ztraceným případem, protože nebudeš žádnej posranej hrdina totohle příběhu co musí spravovat nějaký rozbitý hračky. Nebyl jsem experiment. Nehodlal tady hrát jen další divadlo. Věděl jsem, že si zahrávám, věděl, že mě má v hrsti, nejenom práškami, ale vším. Ale bylo mi to jedno. Na to hřiště se už stejně nikdy nevrátím, tak bylo fuk, jak tohle skončí. Proto jsem se otočil, donutil sám sebe přestat zírat na ty prášky na stole a prostě odešel. Třeba když se dostatečně opiju a vyšňupám, zapomenu na to. Na jeho tmavý pohled, na tuhle posranou nohu, na tuhle realitu, na ty falešné naděje, co ve mě probouzel, na ty démony, co mi znovu začaly šeptat do ucha. Na všechno.
Přesun

Nebudu lhát, že jsem si neužíval tu jeho vnitřní rozepři, to, jak se tolik snažil držet ode mě dál, ale přitom se s každou další větou přibližoval blíž ke mně. Bylo to sladké, sladké, ale pochopitelné, necítil jsem já sám to samé? Jenže na rozdíl od Štěpána já se tomu nehodlal bránit, naopak jsem tentokrát já udělal ten krok k němu, vnímal, jak se jeho tělo napíná, jak ustrnul v pohybu, jak moc dobře ví, o co mi jde. Tohle byla moje nejoblíbenější hra, hra na kočku a myš, hra na to, kdo z nás dvou to vzdá první, protože nám oběma už dávno bylo jasné, pro co si sem přišel. Díval jsem se do toho obličeje, jeho jemné rysy, ty světlé oči, které bázlivě klopil a znovu zvedal, aby mohl pátrat v mém pohledu, ale po čem, Štěpáne? Cos tam chtěl vidět? Nehynoucí lásku? Žili spolu šťastně až na věky? Nebyl jsem snílek a v mých očích se neodráželo nic, nic, co by ho o tom ubezpečilo, protože jsem mu nesliboval společnou budoucnost. Zároveň jsem ji ale zcela překvapivě ani nevylučoval.
„Ty se se mnou rozcházíš? A já tě chtěl zrovna požádat uprostřed stadionu o ruku. Romantika, nemyslíš? No, tak když hold nic, dáme alespoň sex na rozloučenou?“ znovu krok k němu, znovu varovné zkrácení té vzdálenosti mezi námi, ještě pořád ses mohl otočit a odejít, ale ty jsi se ani nepohnul a mě to jen utvrzovalo v tom pocitu, který mě nutil k širokému, sebestřednému úsměvu. Nikdy jsem nelhal, nikdy nepředstíral, že nejsem přesně to hovado, za které mě má.
„To mi řekni ty..“ pořád jsem měl ruce v kapsách, stál jsem tak nebezpečně blízko, že jsem vnímal jeho zdvihající se hrudník, zdálo se mi to, nebo jsi opravdu dýchal až moc rychle? Ruce v kapsách jsem sevřel v pěst, nechtěl mu dát tu moc, nechtěl mu ukázat, že ano moje tělo se nedovede ovládat, když je tak moc blízko, když mi to všechno ukáže a pak odejde, když natáhnu ruku, ale nikdy, nikdy si to nemůžu vzít. Sklonil jsem hlavu na stranu, takže jsem se rty téměř dotýkal jeho ucha, téměř, ale nedovolil jsem si překročit tu vytyčenou hranici. To bylo totiž na něm. „To ty mi ležíš v hlavě od toho prvního setkání. A já nejsem moc trpělivý..“ mluvil jsem tiše, skoro šeptal, přistihl sám sebe, jak nebezpečně pořád po milimetrech zkracuju tu vzdálenost, ale ne, nechtěl jsem, nebudu to já, prostě nebudu! Vydechl jsem, můj dech se odrazil od jeho ucha a já se prvně dotkl jeho tváře, jemně, až překvapivě něžně přejel konečky prstů po těch ústech, která jsem posledně ochutnal a nemohl na ně zapomenout. Můj pohled potemněl, byl upřený a nedočkavý. Ani já už se nedovedl ovládat. „Chci odpověď a chci jí hned, Štěpáne. Řekni ne a už mě nemusíš nikdy vidět. Řekni ano a..“ prudce jsem mu zaklonil prsty hlavu, zvedl mu bradu a přiblížil se k němu, ty rty, zapovězené rty, které jsem chtěl tak zoufale políbit. Ale hodlal jsem to udělat po svém!

Sledoval jsem ho přivřenýma očima a ani se nesnažil nějak maskovat tu nespokojenost, když mi odmítl říct své jméno. Ta lehká vráska na čele, pokřivené zamračení, rozhodně jsem se tvářil celkem varovně, byl jsem zvyklý si na hřišti sjednávat pořádek a mnohdy stačil jenom ten arogantní pohled, ta tichá hrozba, protože já uměl být nevypočitatelný. Ale ty ses toho pohledu nebál, že ne..? Ne, tys tohle vyhledával, proto jsi přišel v tom baru, proto jsi tu dneska. Rozuměl jsem tomu, o co mu jde, ale to neznamenalo, že jsem s tím souhlasil. Nebylo to tak, že bych bez té informace nemohl žít, ale prostě jsem byl zvyklý dostat, co jsem chtěl a tak nějak věděl, že on se mi možná poddává, že mi vychází vstříc a poslušně plní všechno, co od něj chci, ale tohle, tohle je jeho hranice. Tohle mi nedá. Přišlo mi to na jednu stranu celkem směšné, hodlal jsem ho ošukat uprostřed upocených šaten a pro něj byla hranice, že bych mu třeba mohl říct jménem? Na druhou stranu se to k němu z nějakého důvodu naprosto hodilo a ať se mi to líbilo nebo ne, dělalo ho to jen o level přitažlivějšího a vlastně mě to jenom víc vzrušovalo. Sledoval jsem ho tím zkoumavým pohledem, všiml si i jiných věcí, které nechceš, abych udělal. Přemýšlel jsem, moje temná stránka se jen přelévala ven, vnímal jsem to, mohl si to všechno vzít násilím, donutit tě udělat, co bych chtěl. Sakra, stačilo by tak málo, neměl bys šanci.. ale já byl hovado v mnoha věcech, ale když to nebylo vzájemné, bylo to o ničem a braní si něčeho přes jeho vůli, toho jsem měl už po krk. 
Odlepil jsem ho od zdi a odnesl si ho o ten kousek doprostřed místnosti, kde jsem ho zády položil na tu lavici. Nedával jsem najevo vůbec nic, když jsem bez jediného zaváhání rozepl pásek na jeho džínech, knoflík, zip a prostě ho vysvlékl, rozhodně jsem si nepotrpěl na něžnosti a trpělivosti jsem nikdy neměl na zbyt, ta prchlivost mísící se s touhou, olízl jsem si rty a vklínil se mezi jeho nohy, když jsem si ho s tím povýšeným výrazem prohlížel. Byl dokonalý, každá jeho zasraná část stejně přitažlivá a lákavá jako zbytek jeho těla. Bez ostychu jsem si prohlížel jeho tvrdnoucí chloubu a věděl, že mě nechá. Možná pro něj polibky a identita byla moc intimní, ale jinak mi to dával všechno, úplně všechno. Přejel jsem drsně rukama po jeho pevných stehnech, roztáhl mu nohy a naklonil se k němu, volnou rukou chytil obě jeho a přitiskl je k lavici, když jsem se sklonil a kousl ho do krku, hodlal jsem si vychutnat chuť jeho kůže, hodlal jsem si od něj vzít úplně všechno. Druhou rukou jsem zabloudil do jeho klína a začal ho tvrdě zpracovávat, rozhodně jsem nebyl něžný ani opatrný, v každém mém pohybu bylo znát, že ho prostě chci. Pánví jsem se otíral o jeho tělo, dráždil sám sebe těmi pohyby, které mě dováděly k vrcholu a přitom jsem věděl, že mi to ani náhodou nestačí. Dováděl mě k šílenství, aniž by cokoliv dělal, ale byl v tom dobrý, zatraceně dobrý, to perfektní tělo, které se ke mě vinulo a já si ho chtěl majetnicky přivlastnit. 
"Chci to slyšet.." pustil jsem jeho ruce a tvrdě ho chytil okolo krku, přiblížil se s tím nic neříkajícím pohledem, s tím varováním v očích, znovu tak blízko jeho rtům, sakra, chtěl jsem to, chtěl jsem to tak zoufale moc, ale jako by nade mnou měl nějakou moc, nechtěl tu hranici překročit, nechtěl, protože jsem chtěl, aby mi to sám dal. Nepřestával ho tvrdě honit, zatímco jsem se zbytkem těla dotýkat té horké, lačné kůže. Vyhledal jsem jeho pohled, dováděl mě k nepříčetnosti, ty jeho oči plné touhy, plné očekávání. "Co chceš?"

Položil mě na tu lavici bez žádné značné známky námahy a já se přistihl, že pohledem znovu mapuju jeho tělo skryté k mé smůle stále pod těmi všemi vrstvami oblečení. Nic jsem neříkal, jen zaklonil hlavu, cítil jsem jeho netrpělivost, cítil jsem ty tvrdé doteky znásobené nedočkavostí, přivřel oči, znovu se kousnul do rtu, znovu ústa pootevřel, když se z nich začaly linout tiché vzdechy, jakmile se jeho ruka ocitla v neúprosném tempu na mém vzrušeném mužství a já se přistihl, že mu vycházím vstříc. Že dobrovolně roztahuju nohy víc, že mu dobrovolně ukazuju mnohem víc..
Byl blízko, znovu tak blízko, svými pohyby, horkým tělem, dostával mě do pasti, pasti vzrušení a chtíče, věděl jsem, kam míří, chtěl ode mě spoustu věcí, ale já mu jich hodlal dát jen těch pár které budou vyhovovat mě. Proto jsem překonal tu vzdálenost, i přes pevný stisk jeho ruky na mém krku a jazykem lehce přejel po jeho spodním rtu než jsem ho vzal mezi zuby a jemně potáhl. Krátce jsem se pousmál, dal mu jen ochutnat, jen tak, aby to chtěl víc, ale nemohl to mít. Respektoval mé hranice a to se mi na něm líbilo. I kdyby chtěl, neudělal to. A těžko říct, proč mě bavilo ho pokoušet.
Zabodl jsem do něj světlý pohled, propátrával ty varovné tmavé oči s tím, jak jsem se znovu prohnul proti němu. Nic jsem neřekl, nijak jsem neodpověděl, když jsem položil ruku na tu, kterou mi obmotával krk a jemným tlakem ji odtáhl. Věděl jsem, že jsem ho tím překvapil, když jsem se rozhodl vymanit z jeho sevření, odstrčit ho a postavit se. Když jsem lehce nakrčeným obočím kritizoval jeho oblečené tělo, tak zoufale se chtěl dotýkat té lehce nahnědlé kůže, ochutnat ji, poznat ji. Bral si mě, ale já si chtěl brát taky. Viděl jsem v něm tu surovost za kterou se ale skrývalo něco dalšího a já chtěl zjistit co. Chtěl jsem mu dát ochutnat víc než jen těch pár rychlých přírazů.
Strčil jsem do něj, aby se na lavici posadil. Bylo mi jasné, že si mě prohlíží, když jsem naklonil hlavu na stranu, nijak jsem se neskrýval, své vzrušení, svůj chtíč, když jsem si sedl obkročmo na jeho klín. Když jsem prsty zajel pod jeho dres a přetáhnul mu ho přes hlavu. Sklonil jsem se a jazykem ochutnal jeho horkou kůži, objel vystouplé prsní svaly, ochutnal vztyčenou bradavku, sjel k pupíku, ochutnával sůl spolu s ním a líbilo se mi to. Znovu jsem k němu zvedl pohled, když jsem se nadzvedl, vjel mu rukou pod šortky a osvobodil jeho vztyčenou chloubu, kterou jsem několikrát pomalu promnul v dlani. "Chci tohle.." Zavrněl jsem mu do ucha, sladce, jemně. Jazykem jsem znovu ochutnal tu horkou kůži na krku, když jsem ho zbavil i toho posledního kousku oblečení a svým vstupem se znovu otřel o jeho mužství. Zvrátil jsem hlavu, lehce se pousmál a znovu zvědavě pozoroval jeho tvář. "Hluboko, v sobě.." Znovu jsem si olízl rty a zhoupnul se mu nahou kůží klíně. Prsty jsem zaryl do vyrýsovaného břicha a prohlížel si celou tu vypracovanou postavu tak blízko té mé.
"Chci tě celého. Chci sténat tvoje jméno, chci to tvrdě, chci to všechno.." Svůj pohled jsem tentokrát myslel vážně, neusmál se, jen ho tiše vyzýval. "Chci tebe, Alexi.." Znovu jsem jeho jméno pronesl pomalu, intenzivně, vychutnával si každou slabiku. Věděl jsem, jak zoufale po tom touží, abych jeho jméno opakoval dokola, sténal a vzdychal. A já mu hodlal vyhovět. Hodlal mu to dát všechno.

Cítil jsem jeho blízkost, uvědomoval si ji, s každým krokem, každým centimetrem co byl blíž, co se jeho tvář přibližovala té mé. Byla to hloupost, pošetilost. Měl jsem se skutečně otočit a odejít, konečně si uvědomit, že jenom dokola opakuju ty samé chyby. Možná jsem si myslel, že jsem jednoho překonal, ale vzápětí tu byl někdo další, kdo mi motal hlavu snad ještě mnohem horším způsobem. Nechal mě se postupně namotávat, poodhaloval mi to, co jsem chtěl vidět, skrýval to, co skryté mělo být. Nikdy mi nelhal, ale stejně tak jsem věděl, že neznám všechno. Že ač si myslím, že do něj vidím, ve skutečnosti nevím vůbec nic. Že pořád ještě balancuju mezi tím, zda je to všechno jen hra, jen pěkná přetvářka nebo skutečnost a nedokážu, nedokážu zjistit, co z toho je pravda. Nedokázal jsem to ani teď, když jsem sledoval tu netečnost odrážející se v těch proklatých modrých očích.
Věděl jsem, co chci. Věděl jsem to a to vědomí mě mučilo. Mučilo, trýznilo, odpověď na jeho otázky se mi v očích zračila naprosto jasně a já to nedokázal zakrýt. Nedokázal jsem zakrýt tu touhu, nedokázal zakrýt tu magnetickou přitažlivost, co mě k němu táhla s každým zběsilým úderem srdce blíž a blíž. Stačilo by jen natáhnout ruku a vzít si to. Mapoval jsem očima detailně jeho tvář, ani nevěděl, co jsem v ní chtěl vidět. Co jsem v ní chtěl najít..
"A..?" Jeho nevyslovená slova visela ve vzduchu. Co bys udělal? Stejně už jsi to dávno věděl, stejně už jsi tu odpověď věděl a teď si tady jen hrál jednu z těch dalších sebestředných her a já se do ní namotal, já ji s tebou ochotně hrál ačkoliv jsem věděl, že jejím vítězem rozhodně nebudu já. Štvalo mě, štvalo, ale nemohl jsem tělu poručit, nemohl jsem se zastavit, když jsem zvedl ruku, odstrčil tu jeho, co mi tak výsměšně a nadřazeně svírala bradu, lehce se nadzvedl a bez varování konečně prolomil tu mučivě krátkou vzdálenost. Rozhodně to nebyl ten bojácný polibek, co jsem mu věnoval tehdy v tom hotelovém pokoji. Tentokrát jsem nezačínal jemně, tentokrát jsem mu ukazoval všechno. Lačně si dobýval ta ústa na kterých tak často pohrával ten arogantní úšklebek a věděl, že jsem prohrál. Mělo mi to vadit. Mělo a neměl jsem to dělat. Neměl jsem propadnout jeho kouzlu jako všichni ostatní a stejně jsem to udělal. Stejně jsem si nedočkavě kradl další a další polibek. S vědomím, že nejspíš budu jen dalším zářezem na tom nekonečně dlouhém seznamu. Že nejspíš dostane co chce a tím to skončí.. Nemohl jsem si pomoct, zas a znovu prohrával, zas a znovu se tomu poddával. Chtěl jsem ho, zoufale moc. K čertu s tebou, Filipe

Líbily se mi jeho reakce, jeho vzdechy, sakra, tak to bych mohl poslouchat fakt dlouho. Líbilo se mi, že se tomu nebrání, že dává najevo, že to chce takhle, že zaklání tak lascivně hlavu, že se pohybuje proti mé ruce bez jakýchkoliv zábran. Se Štěpánem to bylo jiné, v jeho očích byl vždycky ten vzdor, touha, chtíč, ale vzdor, nikdy, nikdy mi to sám nedal a já vždycky někde hluboko uvnitř sebe necítil vinu, ale ten pocit, že tohle není ono, že to nikdy není na vrcholu, protože mi něco z toho, co chci, prostě a jednoduše odpírá. Ale tenhle hnědovlásek ne. Když jsem viděl, jak se na mě dívá, když mi dával okusit všechny ty vzdechy a steny, když se jeho tělo vlnilo a přiráželo proti mé ruce, to bylo něco, co mi vyhánělo zbytek racionálních myšlenek z hlavy. A když se pak předklonil a jeho jazyk se dotkl mých rtů? Pff, exploze a prázdno, naprosté prázdno! Zamračil jsem se a nespokojeně ohrnul ret, uvědomoval si, že se držím zpátky jen proto, že mi došlo, že polibky už je něco, co do toho zatahovat nechce? To byla jen řečnická otázka, já věděl, že to ví zatraceně dobře, tak proč pokoušel mou trpělivost a dával mi ochutnat něco, co jsem tak šíleně chtěl i bez toho,..? Nespokojeně jsem sykl a přimhouřil oči, neměl jsem rád, když mě někdo provokoval, protože jsem rozhodně nebyl typ, který by se dokázal udržet v klidu. A on měl zatím jediné štěstí, že byl tak zasraně dobrý! 
Když svou dlaní odstrčil mou ruku, povolil jsem stiskl a pustil ho, netušil o co mu jde a také ho nepřestával sledovat tím ostřížím pohledem. Neusmíval jsem se ani nijak nedal najevo, co si o tom divadle myslím, ale nespustil jsem z něj pohled ani na chvíli a rozhodně se nesnažil tvářit, že si ho celou dobu zatraceně detailně prohlížím. Nebránil jsem mu a nechal se posadit, sledoval ho, když si obkročmo sedl na můj klín a já se až příliš ostře nadechl, než abych to mohl svést na nedostatek kyslíku. Ne, nemohl jsem se tvářit, že mi tahle soukromá show nevypaluje do mozku díru, protože do prdele musel u toho vypadat tak sexy? Jeho nedočkavé prsty, trochu nedůvěřivě jsem se nechal zbavit dresu a nechal ho, ať se mě dotýká, ať svými horkými ústy přejíždí po mém těle a i když jsem zatím držel vzdechy, rozhodně mě to nenechávalo chladným. Pozoroval jsem jeho počínání s nedůvěrou a zároveň s očekávání, když nedočkavé polibky směřovaly tam, kde jsem jeho péči potřeboval ze všeho nejvíc. Rozhodně jsem se nestyděl, když vyndal mou ztopořenou chloubu z těsných kraťasů a jen si ho sebestředně přitáhl do klína víc, ty jeho hry mě hrozně, ale hrozně sraly, ale zároveň zbavovaly soudnosti, když se jen tak ledabyle otíral o mé mužství, ale nedal mi to, nedal mi to okusit a já cítil, jak se moje trpělivost rozpadá jako domeček z karet. Jeho slova, ten horký dech na mém uchu, ruce, které jsem naprosto suverénně položil na jeho zadek a stiskl, fuck, uměl to dobře, uměl to tak dobře, že jsem zcela propadal jeho kouzlu a nepřemýšlel nad tím, že o to mu celou dobu jde. Namotával jsem se s každým jeho slovem, pohybem, hluboko v sobě, cítil jsem žádostivé tepání, ty vole, proti tomu by nebyl imunní nikdo, nikdo a rozhodně ne já, který si každý sex nejen musel doslova vynutit, ale ještě sfouknout za pět minut v šatně v neustálém strachu, že zase někdo přijde.
Ne, teď to bylo jiné, bylo to něco, co jsem nikdy, nikdy nezažil a nechtěl přemýšlet nad tím, jak snadno padám do jeho lží, prostě jsem si to jen chtěl vzít, sobecky, protože on zatraceně dobře věděl, že má hrát na tu egoistickou strunu. Chci tebe, Alexi..
Moje ruce ho chytily pevně za boky, prsty jsem mu bolestivě zaryl do té hedvábné kůže, když jsem se jako mávnutím kouzelného proutku probudil z toho sladkého opojení a ve chvíli, kdy jsem si ho tvrdě vzal, jsem mu věnoval stejně chladný a tvrdý pohled. Protože už dávno vyhrál, ale já si hodlal vzít to nejlepší pro sebe. Nedal jsem mu šanci, prostě do něj přirazil, surově a hluboko, až jsem musel přivřít oči a lehce zaklonit hlavu, ale ustál jsem to, musel jsem to vidět, vidět každý detail té perfektní tváře tak blízko té své, když si moje chlouba razila cestu do jeho těla bez jediného zaváhání. 
"Tohle jsi chtěl..?" můj hlas byl stejně tvrdý jako můj pohled, ale neubránil jsem se lehkému ochraptění, ty vole, to fakt nešlo, nešlo dělat, že to se mnou nic nedělá, když celé mé tělo hořelo, křičelo a chtělo víc, víc, víc tohohle zasraně perfektního hnědovláska! "Jsi spokojenej..?" téměř jsem z něj vystoupil, jen abych mohl do jeho těla proniknout ještě hlouběji bez jakékoliv snahy mu to usnadnit. Sklouzl jsem rukama na jeho zadek, majetnicky ho svíral, když jsem znovu vyklouzl a přirazil a znovu, znovu, bral jsem si ho hluboce a tvrdě, i když jsem se snažil kontrolovat, nechtěl to uspěchat, chtěl jsem si to užít, ačkoliv v mém pohledu už se dávno zrcadlilo pouze to sebeovládání, protože nejradši bych ho přetočil na břicho a vyšukal z něj duši. Místo toho jsem ho jednou rukou pevně objal kolem boků, abych mohl dál razantně přirážet, zatímco tou druhou jsem znovu našel jeho hrdlo a pevně kolem něj obmotal prsty, nedovolil mu hlavu zvrátit nebo otočit, když jsem s tím upřeným výrazem překonal vzdálenost mezi námi a zavrčel mu do rtů. 
"Protože já chci zase tohle.." chtěl jsi tohle? Chtěl jsi vypustit to zvíře z klece? Chtěl jsi vědět, co za hovado se ukrývá uvnitř? Tak přeber zodpovědnost! Ten polibek byl všechno jen ne romantický, já po něm nechtěl city, nechtěl jsem po něm závazky, chtěl jsem ho jen zkrotit, chtěl si ho podmanit, protože ač jsem byl kdokoliv, to zvíře, které celou dobu provokoval, bylo venku a já mu prostě hodlal ukázat jenom to, že si můžu dělat co chci! Jazykem jsem si nekompromisně dobýval jeho zapovězená ústa, protože jsem o tom snil od té chvíle, kdy se na mě tak pokřiveně usmál, kdy jsem věděl, že šukat ho mě vystřelí do vesmíru. Prvně, úplně poprvé za celou tu dobu se má ústa pokřivila do toho samolibého úšklebku, rozhodně jsem se neusmíval, jen se vítězoslavně šklebil s pohledem upřeným do těch světlých, hříšných očí. Líbal jsem ho a jen mu tím dával najevo, že teď, že v tuhle chvíli, je on můj, jenom můj a já si ho hodlal ukrást se vším všudy pro sebe.