Fotbalový stadion

Usmál jsem se do jeho rtů, když splnil všechna má přání a věnoval mi polibek, ve kterém mi odpověděl na všechny otázky, aniž by řekl jediné slovo. Usmál jsem se, vítězoslavně, spokojeně, ale nevysmíval jsem se mu, protože si to nejspíš neuvědomoval, ale i já vnímal, že tuhle hru prohrávám. Chápal jsi vůbec, jak dlouho jsem na tebe myslel? Došlo ti, jak dlouho jsem se tě z té hlavy snažil dostat, jak dlouho jsem se snažil vymanit z těch představ o tobě a stejně se mi to vůbec nedařilo? Byl jsem zmrd, bral si to a zapomínal jako mávnutím kouzelného proutku, ta sexy sekretářka, které jsem odkýval, že zavolám a jí nikdy nedošlo, že jsem si nevzal číslo, recepční v hotelu, kterou jsem udělal za pultíkem se zvonícími telefony a věděl, že do tohohle města se už nevrátím. Ale tys byl jinde. Tys byl v mém životě moc dlouho na jednu ubohou krátkou noc. Tys mě donutil se držet zpátky, to kvůli tobě jsem šel sem, to tys mě tolikrát odmítl a já to přesto nechtěl vzdát. Proč se tvářil tak odevzdaně, i když jsem mu v tom nedočkavém polibku odpovídal se stejnou nedočkavostí a hladem? Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, nechtěl vědět, co bude zítra, nechtěl se rozhodovat, jestli ty pomyslné dveře navždy zavřu. Protože už jen to, že jsem nad tím vůbec musel přemýšlet, bylo naprosto netypické. Ale tos byl ty, Štěpáne. Podle tebe jsem byl hovado, ale uvědomoval sis, jak si ty hraješ se mnou..? 
Odtrhl jsem se od něj jen proto, že jsem zaslechl hlasy z ochozů nahoře, kde nejspíš ještě pořád probíhala bujará oslava papalášů. Bylo mi to docela jedno, klidně bych ho ohnul uprostřed hřiště, ale nechtěl, už jsem znovu nechtěl přerušovat něco, co jsem si odpíral tak dlouho. Vzal jsem ho za ruku a táhnul ho k tribuně, přelézt hrazení, znovu jsem ho chytil za loket ale jen proto, abych ho mohl zády narazit na jeden z betonových sloupů a v milosrdném příšeří ho schovat před zraky ostatních. Protože teď jsem ho sobecky chtěl jenom pro sebe. Byl jsem tak blízko, bylo skoro až nesnesitelné se ho nedotýkat, když jsem hypnotizoval jeho rty, tak blízko, zatímco jsem upřel pohled do těch jeho průzračných studánek. 
"..a vezmu si tě. Znovu a znovu a znovu.." dokončil jsem tiše tu větu, neusmál jsem se, jak jsem to měl ve zvyku, moje slova byla myšlena naprosto vážně, protože v podstatě v okamžik, kdy jsem dokončil poslední slovo, jsem si znovu přivlastnil jeho ústa a nebylo v tom nic hravého nebo provokativního, bylo to jen nedočkavé a plné chtíče. Zatáhl jsem za jeho spodní ret zuby, a když ústa poslušně otevřel, okamžitě jsem dovnitř vnikl jazykem. Vyhledal ten jeho, přel se s ním, proplétal, propátrával jeho ústa, zatímco jsem rukama už dávno sklouzl po jeho hrudníku, na břicho, pod tmavou mikinu k té horké kůži a za boky ho přitáhl k sobě, nedočkavě ho přitiskl na ten sloup jen proto, abych ho vlastním tělem mohl uvěznit z druhé strany. Potřeboval jsem ho cítit, potřeboval vnímat každý drobný pohyb, každý sval na tom těle, po kterém jsem toužil žalostně dlouho. Levou nohu jsem vklínil mezi jeho stehna a začal se třít o jeho rozkrok, dávno věděl, že dneska si nebudu hrát, dneska si ho vezmu. Rychle, hladově a netrpělivě. Protože jsi mi to odpíral a já už víc nemohl, nemohl se držet zpátky, i když jsem ti z nějakého důvodu nechtěl ublížit.

Cítil jsem jeho pevní ruce na svých bocích, jak naprosto nekompromisně a bez přípravy přirazil do mého těla a znovu a znovu. Bral si mě rychle, nedával mi prostor zpomalit, nedával mi prostor přemýšlet, zkoumat a já byl rád, byl jsem rád, že s každým dalším vniknutím do mého těla se jedna myšlenka za druhou vytrácelo a já nemyslel na nic jiného než jen na to, aby s tím rozhodně nepřestával. Myslel jsem jen na to, že chci víc tohohle pevného těla, těch tvrdých přírazů, toho chladného pohledu. Provokoval jsem, provokoval a měl to čekat, ale rozhodně jsem nečekal, že to bude takové. Líbilo se mi to, líbilo se mi pozorovat, jak ta chladná samolibá tvář ztrácí zábrany, jak si to prostě bere, jak se přestává ohlížet, jak je venku všechen ten chtíč a já to cítil, cítil v každém přírazu, v každém prudkém nádechu. Nebránil jsem se vzdechům, zakláněl hlavu, zatímco jsem nehty bolestně zaryl do jeho zad. I já sám ztrácel zábrany, i já sám mu vycházel vstříc, nechal se tím pohlcovat, protože to bylo dobré, lepší, než jsem si představoval. Zjevně v kapitánovi bylo víc než jsem čekal. A já chtěl, aby mi to ukázal všechno.
Cítil jsem jeho ruku na svém hrdle, jak mě pevně drží, zatímco jeho tvář se nebezpečně přibližuje. Nemohl jsem se soustředit, nejspíš jsem měl uhnout, ale svíral mě pevně, nejspíš jsem mu to neměl dovolit, ale už dávno jsem věděl, že si to vezme i bez mého svolení. Že mě možná respektoval, ale nejspíš si uvědomil, že tady není nikdo, kdo by ho zastavil v tom si vzít to, co chce. Nejspíš jsem se měl z jeho stisku vymanit, ale já ho nechal. Nechal, protože jsem se soustředil jen na jeho zběsilé tempo, na jeho chloubu, co do mě pronikala v tom neskutečně zvráceném tempu, a tak mi na protest nejspíš ani nezbyla síla. Ten polibek mi nevadil. Nevadil, protože nebyl o lásce. Nebyl ani o intimitě, neměl prohlubovat tuhle chvíli, neměl do ni vnášet něžnost ani romantiku. Ne, byl to polibek drzý, sobecký, chladný a lhostejný. Šlo mu jen o to mě pokořit, vyhrát, dokázat mě i sám sobě že to má pevně v rukou on, že jemu nikdo rozkazovat nebude. Polibky jsem mu neoplácel, ale nebránil jsem se jim. Nebránil jsem se, když propátrával má horká ústa zatímco já se ztrácel v jeho těle.
"Ale~xi.." Jeho jméno jsem vyslovil spíš víc než prosebně, když jsem balancoval těsně pod vrcholem, ale ještě jsem to nechtěl ukončit, ještě ne. Odtáhl jsem se od něj, upřel světlé oči do jeho tváře, odklonil se od něj, zapřel se rukama za zády a pevně obemkl prsty okraje lavice, zatímco jsem se rozhodl mu tím dát lepší přístup. Chtěl jsem z toho dostat všechno. Nekrotil se, nesnažil se hrát si na to, že to se mnou nic nedělá, když jsem ho přivřenýma očima pozoroval, sténal jeho jméno, vzdychal. Fuck.. Dokola a dokola, svět se vytrácel, necítil jsem nic jiného než jeho v sobě. Věděl jsem, že je blízko, cítil jsem to z jeho pohledu, co snad ještě víc ztmavl, co byl zastřený chtíčem stejně jako ten můj. Znovu jsem se vyhoupl k němu, umístil ruce mezi své nohy a spolu s jeho pár posledními prudkými přírazy došel k slastnému vrcholu ve stejném okamžiku co on. Ještě pár přírazů, snad jen proto zpomalit, zpomalit, nechat to doznít, nechat to odejít. Nesetrvával jsem v jeho náručí proto, protože bych se nechtěl odtáhnout, ale protože jsem rozdýchával to, co se před chvílí stalo. Chvíli měl zavřené oči, než jsem je otevřel a opět se střetl s tím pohledem, znovu ty tmavé oči, co mě zaujaly na první chvíli. A už v tu chvíli jsem věděl, že mi to dáš. Že mi tohle všechno ukážeš.
Vystoupil jsem z něj a bez nějakých okolků začal hledat svoje věci. A když jsem si přes hlavu přetahoval tu tmavou mikinu a prohrábl si tmavé vlasy, neodolal jsem, abych se nepodíval na tmavovláska, co tam stále ještě seděl nahý a sledoval mě. Neusmál jsem se, neušklíbl. Neříkal mu děkuju, nesliboval, že se to stane znovu. Necítil se trapně ani nechtěl utéct. Prostě jsem ho sjel pohledem od shora dolů, vychutnával si to, všechny ty svaly, všechny ty jednotlivé linie toho pevného těla.
"Erik.." Pronesl jsem tiše, když jsem pohledem naposledy zavítal do jeho tváře. Nevím, proč jsem to udělal, když žádné příště nebude. Nevím, proč jsem opět porušil další ze svých pravidel. Ale nejspíš si na anonymitu moc hrát nemusím, když jsem si to právě rozdal s člověkem, jehož tvář zdobí stovky billboardů v republice a i tohohle stadionu.
"Měj se, Alexi.." Lehce jsem se ušklíbl než jsem vrazil ruce do kapes a z šaten se vytratil. Zatímco jsem kráčel tmavými chodbami, cítil jsem se lehce. Ještě na těch pár okamžiků jsem měl hlavu prázdnou, tělo příjemně vláčné, unavené. Tyhle společenské akce jsem z duše nesnášel když se nejednalo o koncerty, ale dneska, dneska ta výjimka stála za to. Přejel jsem si jazykem přes rty a když jsem vyšel ze stadionu, všiml jsem si, že už je venku dávno tma. Nejspíš bych si to došel k nejbližší tramvaji, ale cestou přes prázdné parkoviště jsem své kroky přeci jen zastavil. Zastavil, abych vzhlédl od tmavých conversek k těm hnědým očím, co mě upřeně propalovaly. Neusmál jsem se, ale nutno říct, že jsem to věděl. Věděl, že tady bude. Věděl, že na mě počká. A věděl, že otázkám, co se mu zračily v očích, se nevyhnu. Díval jsem se do té až hříšně perfektní tváře, která postrádala tu klasickou přívětivost a pohodu. Neuhnul jsem pohledem, ale přesto se cítil zvláštně. Pokaždé, když byl tak blízko jsem se cítil nesvůj a ten pocit nesnášel.
"Danny" Sjel jsem vysokého hnědovláska pohledem a věděl, že to prázdno, co jsem měl v hlavě, nadobro skončilo. Protože teď jsem měl v hlavě zas jen jeho, stejně jako tolik nocí předtím.

Ani já nemohl déle čekat. Nemohl čekat na lepší chvíli, lepší místo, když jsem se odtrhl od jeho rtů a nechal se vést na tribunu. Nechal se přikovat na ten betonový sloup a nepřemýšlel, jak moc je to zhýralé, protože bylo jasné, že by mohl kdokoliv přijít. Kdokoliv nás vidět, že by to možná mohlo znamenat nový nadpis novinových článků, že by to mohl být kolosální průser. Ale já s ním nemyslel, nemohl, když jeho vůně byla všude kolem mě a já se jí nechal opájet, já se jím nechal vést. Nechal bych ho dělat všechno, všechno. Slyšel jsem jeho slova, jeho slova, která rozvibrovala každou buňku mého těla. Cítil jsem ten chtíč, cítil jsem, že chci, zoufale moc chci, aby splnil přesně to, co řekl a bral si mě. Nevěděl jsem, proč se mu tak poddávám. Proč se tak zoufale tisknu k jeho kůži, proč toužím po jeho dotecích, proč mě jeho horké dlaně na mém těle tak vzrušují. Tak moc, že poslušně otevírám ústa, že mu vycházím vstříc. Že se mu nebráním, ale naopak vycházím vstříc. Nebyly v tom city, nebyla v tom zamilovanost. Ne, teď jsme si jen oba brali to, co po čem jsme prahli dlouhou dobu. Měl jsem se mu bránit, měl jsem říct dost a poslouchat svoje svědomí, co na mě doslova křičelo, že tohle je špatné, špatné a zhýralé a že toho budu litovat. Proč to s ním bylo tak jiné? Čím byl tak jiný než všichni ostatní? Nebyl jsem anděl, měl jsem toho za sebou víc než bych byl ochotný přiznat, ale přesto to byl on, ke komu se mé myšlenky vracely. Nevěděl jsem, proč to dělá on. Netušil, co ho tak láká. Možná mě pokořit? Vyhrát to, co tak dlouho chtěl? Ale já věděl, že jsem už dávno prohrál, když jsem se na něj díval tak, jak jsem se díval. Když jsem cítil, jak se mé tělo napjalo při každém jeho doteku, jak cítím, že chci víc, víc než jen tahle krátká rychlá chvíle. Byly to mé ruce, do zajely pod jeho mikinu a prsty jsem mapoval jeho záda. Nebylo cesty zpět, nebylo úniku před těmi světlými oči, nebylo úniku před jeho rty a doteky. Prsty jsem sjel níž, opět se s nimi vrátil dopředu a nejspíš jsem měl jen nečinně čekat, ale já byl ve finále stejně netrpělivý jako on, když jsem prsty nedočkavě rozepínal jeho kalhoty. Má mysl už dávno vypověděla službu, už dávno jsem všechny ty pochybnosti a výčitky zadupal hluboko do země. Nesnášel jsem ho, tu jeho povrchnost, tu jeho sobeckost, i ty sebevědomé pohyby. Naprosto přesně věděl, co dělá, věděl, jak mě dostat tam, kam chce. Nesnášel jsem tuhle jeho část a zároveň se přistihl, že ho téměř žádám o to, aby mi jí ukázal mnohem víc. Zamotal jsi mi hlavu Antle, víc, než bych chtěl. Víc, než bych čekal.
"Filipe.." Zasténal jsem mu do úst, nevím, jestli to bylo doznívajícím adrenalinem, jeho vůní, tělem, nebo situací, ve které by stačilo tak málo a někdo by nás našel. Ale chtěl jsem ho. Každá část mého těla po něm prahla a já nedočkavě chtěl, aby mi to dal, když jsem prsty zahákl o lem jeho boxerek, když jsem rukou nenechavě zajel pod ně. Znovu jsem si ukořistil další toužebný polibek. Měl pravdu, přišel jsem si pro to. Přišel a nesnášel se za to. Nesnášel se za to, že každá má myšlenka patřila jen jemu.

Stál jsem opřený o tmavomodré Bentley, asi tak jediný důkaz, že přece jen jsem ten člověk, kterýho jste viděli v posledním vydání vašeho oblíbenýho magazínu, ale jinak nedal najevo nic. Stál jsem tu docela dlouho, ale čas jsem nevnímal, byl ponořený v myšlenkách, v otázkách a nebylo překvapením, že předmětem mého zájmu byl onen hnědovlásek. Protože ten byl v mé hlavě snad od té doby, co se vypařil z mého bytu bez jediného slova a následně dělal, že prostě neexistuju. Možná jsem byl ten největší pohodář pod sluncem, ale i mě vadilo, když to dopadalo takhle a nemohl jsem nad tím mávnout rukou, ne, když jsem měl tolik otázek a žádnou odpověď. Vždycky jsem se všem jevil jako ten floutek, co má všechno na salámu, ale ve skutečnosti pro mě existovaly důležité věci, které jsem odmítal ignorovat. A můj první intimní zážitek s klukem? Kdyby šlo jen o sex, možná, ale já věděl, že pro mě to takhle jednoduché a chladně strohé rozhodně nebylo. 
Možná jsem tady jen ztrácel čas, možná to vypadalo zoufale, ale já to v sobě potřeboval nějak uzavřít a jediný člověk, který mi mohl dát rozhřešení, se mi z nějakého důvodu vyhýbal. Nebudu lhát, na tohle jsem prostě zvyklý nebyl a nebyl ochotný se s tím smířit jen tak, ne, když jsem o něm každou noc snil, když jsem v těch klubech s úsměvem odmítal jednu holku za druhou, protože žádná neměla ty jiskřivé oči, žádná neměla jeho sebejistotu, žádná mě neuměla uzemnit tak laxním způsobem. Žádná nedovedla probudit to mražení, to vzrušení, sotva jsem si vzpomněl na tu noc, kdy jsem ztratil hlavu, kdy jsem se přestal ovládat a zapomněl na všechno. Ne, Erik mě pronásledoval na každém kroku, i když se mi tak úspěšně vyhýbal a já to hodlal uzavřít. 
"Můžeš si nastoupit? Chci s tebou mluvit." neusmál jsem se, jo, i já uměl mít špatnou náladu! A mohl za to on! Fakt bylo tak těžký napsat mi zprávu naser si, bylo to příšerný? Můj hlas byl tvrdší než obvykle, ale i když to možná vyznívalo jako příkaz, fakt ho tu nebudu unášet, jestli řekne ne. Ale tak snad jsme dospělý, ne? Propaloval jsem ho pohledem, sakra, byl jsem jak vlhká třináctka, když jsem si olízl rty a radši do toho auta sám vlezl, protože jsem věděl, že na něj civím už moc dlouho. A já nechtěl, nechtěl z toho dělat drama, nechtěl ho nutit, prosit nebo tak něco, ale zároveň jsem nechápal, jak to může brát tak jednoduše. Jak může dělat, že se nic nestalo. 
K mému překvapení se pár minut po mě otevřely dveře na místě spolujezdce a on beze slova opravdu nasedl. Chvíli jsem jen tak seděl s rukama na volantu, možná fakt čekal, že se mi vysměje a odejde, popravdě čekal a nebyl moc připravený na tu možnost, že fakt udělá, co říkám a možná proto se mi ty ruce tak třásly, ale nakonec jsem pohodil hlavou, uklidni se Danieli, jo? A místo toho nastartoval a vyjel. I když soustředit se na jízdu, když na mě zcela neúprosně upíral půl cesty pohled, to byl nadlidsej výkon!

Usmál jsem se do jeho rtů, tahle jeho stránka.. zatraceně, jak jsem měl být imunní vůči tomuhle? Celou dobu mě odmítal, poučoval, zatracoval, nesnášel, odporoval, celou dobu s tím chladným výrazem, celou dobu s tím razantním ne a najednou to byly jeho rty, které mě líbaly tak divoce, jeho ruce, které mi pod mikinu vjely tak nedočkavě, v jeho pohledu se zračila touha, zatraceně, ten jeho sladký obličejík byl snad ještě dokonalejší, když měl tváře lehce růžové a v očích ten šukací výraz. Možná jsem měl cítit ten pocit vítězství, možná jsem se měl radovat, že jsem ho dostal, ale při pohledu na tu jeho nedočkavost, při tom, jak se jeho ruce ztrácely s naprostou samozřejmostí pod mým oblečením jsem si vcelku nelibě uvědomoval, že takhle to ani zdaleka není. Protože tohle bylo nad moje očekávání, nad mou kontrolu. Byl to rozmar, prostě hezkej kluk. Hezkej kluk, kterej mě odmítal, kámoš mého bráchy, šukatelnej kámoš, zamilovanej do Matese. Výzva, čistá provokace, prostě jsem ho chtěl dostat, pokořit, prostě proto, že jsem chtěl, že jsem mohl. Ale když jsem sklonil hlavu a svůj hladový vzdech utlumil v jeho kůži, když jsem přešel po jeho krku zuby a jazykem, když jsem vdechl tu vůni a zavřel oči.. nechápal jsem to, nechápal, proč to není tak jako obvykle. To já byl ten, co to začínal i končil, to v mých rukách byl celý průběh, to já byl hlavní hvězda programu, to já si hrál a provokoval. Jenže teď jsem nemohl, nemohl být nad věcí. Protože jsem to neuměl pojmenovat, ale když vyslovil mé jméno, přicházel jsem o rozum. 
Chytil jsem jeho ruku a vytáhl ji ze svých kalhot, otočil ho k sobě zády a přitiskl se vybouleninou v kalhotech na jeho pozadí. Předklonil jsem se, vyhrnul mu mikinu a horkými polibky zasypal jeho šíji, jazykem putoval níž, obratel po obratli, rukama zajel na jeho hrudník a promnul mezi prsty jeho bradavky. Neměl jsem dost, neměl dost těch doteků, polibků, vůně ani vzdechů, tolik jsem toužil to ukončit, rychle a milosrdně a zároveň se mučit čekáním znovu a znovu. Ale za to mohl on, protože si tak neúprosně bral, zasahoval do mých plánů, bořil moje představy a nahrazoval je mnohem erotičtější realitou. Uměl být tak chladný, ale když jsem ho svíral v náručí, když se mé tělo tisklo k tomu jeho, jako by byl někdo jiný. A mě se to líbilo. Líbilo se mi, že mám toho Štěpána, kterého Maty nikdy nedostal. Možná jsem byl prostě jenom sobeckej sráč, ale to už jsi stejně dávno věděl..
Ty tepláky jsem mu stáhnul skoro bez rozmyslu, protože jak jsem to obvykle měl pod kontrolou, teď mě ovládaly pocity a touhy a já se tomu nechtěl vzpírat. Vysvobodil jsem svou chloubu z rozepnutých džínů a nedočkavě se otřel o jeho horkou kůži, musel se ušklíbnout, vážně, víš vůbec, co se mnou děláš? Nepamatoval jsem si, kdy bych to chtěl tak divoce a syrově, kdy bych nehrál hry, lži a namotávky. Teď jsem si ho prostě jen toužil vzít, umlčet hlasy ve své hlavě, protože jsem už dávno vzdal tu myšlenku na jeho pokoření. Protože jsem se ve skrytu duše spíše obával, že si mě už dávno namotal on.
Rukou jsem ho objal kolem pasu, když jsem do něj pomalu pronikal. Pralo se to ve mě úplně všechno, touha prostě mu tvrdě a rychle naložit a smysl si to celé užít, tu hru, jejíž vítězství bylo až příliš sladké, než abych to sfouknul během pár minut, i když horkost a těsnost jeho těla mi chvíli dávala pocit, že napočítám asi tak do pěti a pak mi říkejte oneminuteman! Vydechl jsem do ohybu jeho krku a povzdechl si, Filipe fakt, co to tu předvádíš? Fakt tě dostane jeden pěkně zkaženej Anděl? 
Druhou rukou jsem putoval k jeho tváři, nepřemýšlel, když jsem mu pootočil hlavu a prostě ho políbil, nedočkavě, detailně, hluboce a... jinak. Netuším, v čem přesně ten polibek byl jiný, ale byl, vnímal jsem tu vibraci snad každé buňky v těle, to vzrušení z pouhého polibku! Jeho ústa byla lačná a horká a já chtěl víc, víc, nemohl se jich nabažit, znovu a znovu si kradl jeden za druhým, dokud jsem mu neobmotal prsty zepředu na krku, aby zůstal jen v mírném předklonu a konečně se pohnul proti jeho tělu, krátce, tvrdě, ale nemohl jsem, nemohl si pomoct, můj mozek stávkoval a kontrolu přebíraly pudy, pravěké a neukojitelné, ne, když jsem měl v náručí právě tohohle kluka.

Bylo to drsné, rychlé, neurvalé a vášnivé. Chtěl jsem sám sobě namluvit, že v tom není nic víc než jen ukojení toho chtíče, té magické nevysvětlitelné přitažlivosti, kterou jsem k hnědovláskovi cítil pokaždé, co jsem ho viděl. Ten chtíč, který jsem ignoroval, ignoroval, snažil se přetvářet, snažil si namluvit si, že Filip není nic víc než ta perfektní tvářička a že mi nestojí za to se namotat do jeho sítě, do jeho her. Nechtěl jsem se mu poddat, nechtěl ho nechat vyhrát a přesto jsem tady stál. Nechával jeho ruce putovat po mém těle, dělat si s ním, co chce, vycházet mu vstříc bytostně vším, co jsem byl. Zase jsem to dělal, zase jsem propadal někomu, kdo byl rozhodně hodně hodně špatnej nápad. A on to věděl, věděl, že jsem se v něm ztratil, že ho chci zoufale moc a neumím to vysvětlit a už vůbec to neumím zastavit. Tak moc jsem chtěl být někým jiným, tak zoufale moc chtěl všechny ty úlety brát jen jako úlety, ale vždycky jsem se přistihl, že přemýšlím, kam by to mohlo vést. A pak jsem se divil, že mám zlomené srdce. Znovu a znovu.
Sám sebe jsem přesvědčil, že s Antlem je to stejné, pobláznění mysli, které zmizí ve chvíli, kdy si mě vezme. Které zmizí s každým dalším přírazem. Ale nic nemizelo. Ne, když mě obrátil a já se dlaněmi dotýkal kamenného sloupu. Ne, když vzal do ruky můj obličej, pootočil ho a jeho ústa si znovu brala ty má v polibku, který jsem neuměl, nedokázal vysvětlit. Tak si mě vezmi a nestarej se o mě, ukoj tu touhu a nenuť mě myslet si něco víc. Neber si mě tak hladově, ztrácel jsem z něj hlavu, vnímal jsem ho všude, cítil ho všude. Cítil, jak je mé tělo napjaté, jak lační a žadoní o víc. A když do mě pronikl, cítil jsem jeho přítomnost všude, v každé buňce. Nebylo to drsné a syrové, nešlo o ukojení vší té touhy naráz. Cítil jsem z toho příslib, frustraci z toho, že to chci ještě zažít znovu, detailněji. Jinak než skrytý pod rouškou milosrdné tmy na fotbalovém stadionu. A ty myšlenky byly špatné. A stejně jsem to dělal znovu, nepoučitelný, zranitelný a přitom jsem to nechtěl omlouvat.
Kousal jsem se do rtu, tlumil steny, které jsem přestával kontrolovat zatímco jsem mu pánví vycházel vstříc. Položil jsem ruku na tu jeho kolem mého krku abych do ní zatnul nehty, nechtěl jsem jeho pomalé tempo, a tak jsem napříč jeho pohybům zrychloval. Věděli jsme kam směřujeme, věděli jsme oba, že to nebude dlouhé a něžné, ale rychlé a jasné. Chtěl jsem se ho dotýkat, ale tahle pozice mi to příliš nedovolovala, a tak jsem hodlal si to od něj vzít, všechno. Možná jsem si namlouval, že tohohle všeho už mám plné zuby, že končím s tím být něčí hračkou.. Ale přesto jsem tohohle světlovlasého Antla nemohla odmítnout. A ani nechtěl.

Sice se to tak mohlo zdát, ale já nebyl ten typ na jednorázovku a pak už nikdy nezavolám. Uznávám, sice se to někdy stávalo, ale bývalo to proto, že jsem dostal, co jsem chtěl a víc už mě to nezajímalo. Ale zároveň jsem se nebránil si to zopakovat, když to bylo dobré, když jsem na to nemohl přestat myslet. Erika jsem si vzal stokrát a neměl dost, prostě byl dobrý a věděl, co mám rád. Neviděl jsem důvod to ukončit. Jenže se Štěpánem to bylo jiné a já věděl, že to, co se mezi námi odehrává, začíná být nebezpečné. Nebyl jsem hovado bez citů, pouze byl můj životní styl.. divoký. Neměl jsem vztah ne proto, že bych o něj nestál, ale protože jsem neuměl být někomu věrný a ani jsem nechtěl, zároveň jsem ale nebyl takovej sráč, abych cíleně někoho podváděl. Ne, já nikomu nesliboval lásku až za hrob, i když jsem ji ze svého života nevylučoval. Pouze nebyl nikdo, kdo by mě dokázal zaujmout natolik, abych o tom vůbec přemýšlel. Měl jsem rád sex, rád jsem hrál hry, rád jsem provokoval. Zároveň jsem ale žil dost kočovným životem, neustále se stěhoval, objevoval se a mizel a nechtěl donekonečna řešit, proč už zase neberu telefon. Někdy jsem stál o to prostě se vedle někoho probouzet nebo si prostě jenom pokecat nad sýrovou pizzou, ale zároveň věděl, že se vždycky začnu nudit. Tak proč někomu slibovat nemožné, proč kolem toho vytvářet zbytečné dusno. Zašukali jsem si a tím to mohlo skončit. Jenže já věděl, věděl jsem, že jednou mi to stačit nebude. Jenže Štěpáne, já moc dobře věděl, co se ti honí hlavou, i když ses to tolik snažil přehlížet. 
Bylo to jiné, než jsem si představoval, jiné, než jaké jsem to chtěl. Protože mě vždycky odmítal, tvrdě si stál za svým a nechtěl, nechtěl tohle, ale v tuhle chvíli se tomu poddal a bral si to mnohem sobečtěji než já. Nenechal mě udělat to tak, jak jsem chtěl, nenechal mě to prodlužovat a hrát si, vnímal jsem, jak si to bere, rychle, nedočkavě, propadal tomu, ztrácel se v tom a já vnímal, vnímal ten rozpor uvnitř něj. Dávno jsem věděl, co je ve tvé hlavě, Štěpáne. Dávno věděl, že ses zamiloval. Že ses zamiloval do hovada, jako jsem byl já. A nebyl jsi naivní, abys věřil na tu o Popelce. A já to chtěl pomalu a provokativně právě proto, že to znamenalo, že to mám pod kontrolou. Ale když sis to bral tak hladově a nedočkavě, přestával jsem se ovládat, stále víc a víc se na povrhl rvala ta myšlenka, že ani já ho neberu jen jako pouhou výhru, jen jako hračku. A to bylo nebezpečné, probouzel jsi ve mě city a o to jsme nestáli ani jeden! 
Vnímal jsem, jak mi zatíná nehty do ruky, jak vzdychá a poddává se tomu. Oba jsme chtěli stejnou věc, dělat, že to, co se mezi námi probouzelo, prostě neexistuje, jen každý svým vlastním způsobem. Já tím, že budu to obvyklé provokující hovado a on tím, že to bude drsné, tvrdé a bezcitné. Bylo to směšné, směšné a mě to vytáčelo, vytáčelo, protože to nebylo tak, jak jsem chtěl, vůbec jsem to neměl pevně v rukách, vůbec jsem necítil ten pocit uspokojení a vítězství! Já jsem nebyl vítěz, já byl na celé čáře poražený, namotaný a ztracený v ten světlých očích, v tom nevinném obličeji, v tom padlém andělovi, který nejspíš neměl sebemenší tušení, co mi vlastně dělá. 
Pustil jsem ho a prudce ho otočil k sobě, chtěl jsem se na něj dívat, chtěl jsem vidět tu krásnou tvářičku jak vzdychá, jak ztrácí kontrolu. Chtěl jsem vidět, jak dojde k vrcholu kvůli mě, chtěl jsem, ať vzdychá moje jméno a prosí o víc a přitom ve skutečnosti jsem přesně tohle chtěl dělat já, opakovat jeho jméno a slibovat mu nemožné, když bude můj. Sakra, jak to jen dělal? Jak se ti tohle povedlo, Štěpáne? 
Vysadil jsem si ho do náruče a opřel zády o sloup, tohle místo, poloha zezadu, všechny ty provokace, tma, to, že nás někdo může vidět. Jen to mělo podpořit definici našeho vztahu, jednorázovku bez citů, vinu, hanbu, ale nic z toho nefungovalo, nic mě nemohlo odradit od toho, jak jsem se naklonil, vpletl mu prsty do vlasů a dobýval si jeho ústa, hladově, nedočkavě a naprosto nekontrolovatelně, protože tohle jsem chtěl víc než cokoliv jiného, znovu a znovu se ztratit v tom pohledu, znovu vnímat to horké tělo, když jsem do něj znovu a znovu pronikal, zatínal jsem mu nehty do horké kůže, táhl ho za vlasy, aby zaklonil hlavu a zasypával jeho hrdlo polibky, aniž bych z něj sklonil pohled. Ne, tenhle boj jsem dávno prohrál a věděl, že ať jsem si to chtěl nalhat sebevíc, tohle ty hlasy v mé hlavě nemůže umlčet. Protože jsem od tebe chtěl víc.

Věděl jsem, že je to naivní. Naivní a dětinské, představa mě a Filipa Antla, jak tvoříme něco víc než jen náhodný sex. Ale přesto mě ta myšlenka lákala. Nejspíš jsem byl fakt jak ty holky, co se prostě musí na nějakýho kluka upnout a pak brečí nad tím, že to nedopadlo tak, jak chtělo. Byl jsem zoufalec, co je přesvědčený o tom, že vždycky říká, co si myslí. Ale vždycky jsem to říkal ostatním, nikdy jsem ale nebyl upřímný sám k sobě. Prostě jsem možná chtěl happy end, možná jsem chtěl to, v čem jsem vyrostl, v tom domu obrostlém břečťanem, dobře, to ne, přeháním, ale něco, něco, co by mě ujistilo, že nemusím být věčně věků sám. A možná to jednou najdu, jen jsem nebyl plně přesvědčen, že to najdu v sexu s Filipem na stadionu. A nebo kdekoliv jinde. Otočil mě k sobě a vysadil do náruče, tak moc jsem nechtěl vidět jeho tvář, ty provokující rty, ty jiskřivé oči s tím příslibem toho všeho, toho nespoutaného chtíče, toho všeho, co by mi mohl dát, kdybych řekl ano a prostě a jednoduše s ním znovu a znovu padal do peřin a vykašlal se na všechny tyhle svoje nesmyslné představy.
A já chtěl, tak moc chtěl, když jsem se mu poddával, všemu, co dělal. Poslušně zakláněl hlavu, přestal šlapat na tempo, nechal se unášet jím, poddal se všemu, co byl a to bylo nebezpečné. Nebezpečné, že v mých očích četl jako v otevřené knize, ale já se tomu nebránil. Nebránil jsem se těm tichým stenům, co jsem šeptal pod rouškou tmy, ani jeho jméno, co mi ze rtů tiše splývalo spolu s nimi. Chtěl jsem sténat hlasitě, chtěl jsem jeho jméno sténat hlasitě do jeho horké kůže, ale nemohl jsem, nemohl, a tak jsem jen otevřel oči, opětoval mu ten pohled v tom šeru a zatínal mu prsty do těch paží, kterými mě bez problémů vyzvedl a já chtěl, aby mě držel pevně, pevněji než teď, vášnivě, lačněji. Hořel jsem, spalovalo mě to, pohlcovalo, zas a znovu. Věděl jsem, že jsem na vrcholu, já i on, když jsem sledoval jeho ruku co obemkla mou chloubu a začala ji zpracovávat spolu s dalšími posledními přírazy. Každá buňka mého těla křičela, chtěla to, chtěla to ukončit a přitom protahovat tuhle krátkou a rychlou chvilku donekonečna. Udělal jsem se mu do ruky spolu s tím, jak jsem poslední sten utlumil v jeho rtech, v tom jemném kousnutí, co říkalo vše. Opřel jsem si čelo o to jeho a jen se vydýchával, zatímco jeho ruce opustily moje tělo a dávno mě spustily dolů. Nebyl čas, nebyl čas na to něco řešit, něco dělat, když se čím dál blíž nás začaly ozývat hlasy. Hlasy, co mě probudili z toho sladkého opojení jménem Filip Antl.
Chtěl jsem něco říct, chtěl jsem se možná zeptat na to, na něco, čeho bych nejspíš litoval, ale potřeboval vědět. Uvidím tě znovu? Nebo jsi dostal to co chtěl a už se nevrátíš? Otázky, co visely ve vzduchu, ale nebyla na ně odpověď. Ne, když se na mě naposledy podíval s tím svým klasickým provokatérským úšklebkem a já se nemohl naivně zeptat na to, co se zoufale dralo ven. Pousmál se a ztratil se ve tmě, zatímco mi strážný Jarda začal svítit baterkou na záda zatímco já se horečně prohraboval taškou.
"Něco jsem tady zapomněl, tak jsem to ještě hledal. Promiň, že jsem tě vyrušil od zápasu Manchestru, příště se ozvu a donesu ti pivo.." Mrknul jsem na něj nevinně a doufal, že mi tou baterkou nevypálí díru do obličeje. Mé oči sice vypadaly nevinně, ale nehledali nic ve tváři vousatého strážného, ale něco, co se ztrácelo ve tmě za ním. Něco, co jsem věděl, že mi nedá spát. Že mi nedá zapomenout. Že to budu chtít znovu. A v tu chvíli jsem věděl, že jsem ten boj sám se sebou dávno prohrál.
Vzal jsem si těch pár svých švestek a sám se ztratil ve tmě.
Přesun

Znovu to chladné ráno, znovu ta lezavá zima, co se mi zakusovala do těla skrz tlustou látku bílé mikiny, co mi kradla teplo z konečků prstů, ve kterých jsem svíral další cigaretu a zuřivě potahoval. Bylo brzo ráno, hodina před tréninkem a já už tušil, že tenhle den bude stát za hovno, když jsem už od pěti pochodoval po bytě s neschopností usnout. Převaloval se v posteli ze strany na stranu, nedokázal usnout, když mi tělo svírala palčivá křeč, panika, panika z toho pokaždé, co jsem se postavil a znovu cítil to zklamání v tom prokletém kolenu, znovu cítil tu touhu, spalující neukojitelnou potřebu po tom zaplašit všechny ty myšlenky. Matně jsem si vybavoval tu zuřivost když vyprchaly všechny ty opiáty z mého těla, já z postele s křikem vykopnul tu hloupou brunetu a pak jen mlátil se vším, co mi přišlo pod ruku. Vyhazoval šuplíky, zoufale přehraboval všechny své skrýše, abych doluxoval zbytky, co tam stejně nebyly. Abych potom skončil na zemi uprostřed toho chaosu a zoufale tisknul kolena k tělu. Syknul jsem, zavrtěl hlavou, típnul jsem cigaretu a hodil ji na zem a třas, co se opět ozval ve zkřehlých rukou rozhodně nebyl tou zimou, co zahalila stadion do bílé mlhy. Ne, bylo to tím absťákem, tak šíleným, že jsem cítil, jak pevně tisknu zuby k sobě. Neměl jsem v sobě nic, nic, co by to utlumilo, nic, co by mi pomohlo, a proto jsem stál znovu tady. Znovu kráčel tou známou chodbou do těch známých a naprosto nenáviděných chirurgicky bílých dveří. Neklepal jsem, když jsem dveře prostě s rázným fláknutím otevřel a zastavil se na prahu, abych sledoval vysokou postavu v místnosti na kterou jsem upřel tmavý pohled. Žádné nervózní přešlapování, žádné uhýbavé pohledy, žádné sliby ani kličky, když jsem si stáhnul kapuci z obličeje. Věděl jsem, že bez těch prášků nepřežiju, ale to nebylo to jediné, co mě na tenhle práh přivedlo. Nebylo. Když jsem seděl v tichu té místnosti a věděl, že můj život je totálně v prdeli, pořád ještě jsem věděl, že jednu věc zoufale chci. Že to semínko naděje mě možná dostane přes ten okraj té pomyslné propasti, že pokud tohle udělám, už nikdy se nedostanu zpět. Ale já to chtěl risknout, chtěl, i ta tu mlhavou šanci které jsem nechtěl přikládat žádnou váhu, ale zároveň bych si nikdy neodpustil, kdybych tomu nedal šanci.
Zvedl jsem tmavé oči, přestal tak křečovitě tisknout zuby k sobě a prudce vydechl.
"Fajn.." Opřel jsem se znuděně o rám dveří. "S čím začneme, doktore?" Lehce jsem se provokativně ušklíbl a přejel si jazykem přes suché rty. Nechtěl jsem tu být, ale zároveň věděl, že všude jinde by mě nečekalo nic lepšího.

Vypisoval jsem další kartu hráče, povzdechl jsem si, jako už mě fakt unavovala laxnost předchozího týmového doktora, protože v těch jeho záznamech byl prostě neskutečný bordel a já naprosto jasně věděl proč. Tadeáš Pokorný rozhodně nebude jediný, který dostával ta kvanta léků na předpis, věděl jsem, že celej tenhle chaos má prostě jen uklidit a zamést pod koberec všechny ty načerno vystavený recepty, který by jinak rozhodně neprošly. Nedivil jsem se, že je z Tadeáše závislák, když mu šel evidentně doktor na ruku, ale to neznamenalo, že jsem s tím hodlal pokračovat i já! Protože sorry, já ještě pořád věřil v ty dobrý konce a doufal, že mu můžu přece jen nějak pomoct. Nebyl jsem ten sluníčkový typ, co by věřil na zázraky, ale už jsem měl něco za sebou a věřil si, že znám i jiné cesty. Otázka zůstávala, jestli on bude vůbec chtít. A že když se mi objevil v kanclu s tím drzým úšklebkem, bylo mi jasné, že touha trénovat a uzdravit se v tom fakt není. 
Chvíli jsem jen mlčel a významně se díval na jeho třesoucí se prsty, nemusel jsem říkat, že absolutně nevěřím, že by to měl chudáček z chladu. Nebyly to jen ruce, jeho křídově bílý obličej, tmavé kruhy pod očima, možná se ušklíbal, ale já naprosto přesně věděl, co prožívá. Protože jsem to znal z první ruky, tohle fakt nebylo prvně, co jsem viděl absťák. Jen jsem si povzdechl, s tím bude prostě hodně práce! Jenže já se odmítal vzdát, nějak ho prostě donutím, ačkoliv jsem ještě nevěděl jak. 
"Sundej si kalhoty." vyzval jsem ho klidně, rozhodně nehodlal dát najevo svou nelibost nad jeho stavem a místo toho dost okázale vytáhl pár platíček s léky, které jsem začal zamyšleně kombinovat do bílého kalíšku. Bylo mi jasné, že hodit mu tam ibalgín hned nemůžu, ale rozhodně jsem mu hodlal ty dávky pomalu snižovat, musel jsem ale opatrně a s rozvahou. Chtěl jsem po něm nějakou snahu a právě těma lékama ho musel motivovat, jinak by nic nedělal, takže musí cítit úlevu, ale zároveň musí jít s tím množstvím dolů. Zapeklité. Ale upřímně mě to vlastně dost bavilo, po všech těch natažených achilovkách a naražených palcích jsem si po dlouhé době zase přišel jako docent!  
Otočil jsem se a trochu překvapeně zamrkal, když jsem zjistil, že si ty kalhoty opravdu sundal a upřímně,.. nezvládal jsem to hlavou brát jenom profesionálně. Prohlížel jsem si ho, jeho tělo sice bylo zjevně nevyužívané, ale stále se mu na pažích i nohou rýsovaly ty svaly, typické pro vrcholového fotbalistu. Pohodil jsem hlavou, nebudu se tu rozplývat nad tím, že je vlastně zatraceně sexy! Vůbec, polkl jsem a nasměroval ho na vyšetřovací lehátko. Nasměroval jsem si ho na záda a můj zneklidněný výraz se změnil na soustředěný, když jsem se zaměřil na jeho koleno, skrze které se táhlo hned několik jizev. Pěkná fušařina, abych pravdu řekl. Zvedl jsem ruku a položil mu měkce dlaň na napjatou kůži, překvapilo mě, jak najednou celé jeho tělo ztuhlo, jak zaryl prsty do lehátka a jeho výraz se změnil na naprosto chladný a odtažitý. Netlačil jsem, ještě jsem nevěděl jak moc ho to bolí nebo jak moc je to citlivé, proto jsem se jeho kůže zatím dotýkal jenom naprosto nepatrně. 
"Řekni, kde to bolí.." zrak jsem z jeho tváře sklopil znovu k jeho koleni, když jsem začal jemně promačkávat jednotlivé body a zjišťovat rozsah jeho zranění.

Nebudu lhát, že zatímco jsem si sundával kalhoty, všiml jsem si, co můj ošetřující lékař dělal a rozhodně to nedělal nijak potajmu. Přímo mě na očích. Skvělé, vážně skvělé, když jsem potlačoval tu touhu mu rovnou skočit po krku, vyrvat všechna ta plata a všechny ty pilulky do jedné spolykat. A bylo by mi jedno, že by mi to pravděpodobně přivodilo nějaký záchvat nebo zástavu, nutně jsem to potřeboval. Tak moc, že jsem odhodil kalhoty, znovu zatnul ruce v pěst, znovu ji povolil zatímco jsem si nehty zarýval do vnitřní straně dlaně jen proto, abych cítil něco jiného než ten neutichající tlak a hukot ve své hlavě. Nejspíš jsem měl cítit nějaký stud, ale absolvoval jsem už tolik vyšetření, že mě nějakej další rádoby fyzioterapeut nemohl rozhodit.
Nakonec jsem přeci jen s těmi zatnutými pěsti došel k lehátku, lehl si, ale nemohl se pořád ještě uklidnit, nemohl se uvolnit nebo na to snad přestat myslet. A nepomáhal ani ten fakt, když se sklonil a  okamžitě ho zaujalo mé celkem zřízené koleno. Jak to bylo dlouho co jsem se pohledem tomu místu vyhýbal? Už jen proto, že jsem nesnesl všechny ty jizvy ne kvůli té bolesti, ale kvůli tomu, co symbolizovaly. Kvůli tomu všemu, co mi vzali, co mě přinutili dělat. Každá ta jizva, každý ten doktor za nímž ty jizvy stály, to všechno mi jen připomínalo tu bolestnou ztrátu. V obličeji se mi nepohnul ani sval, ale nutno říct, že jsem se na to nechtěl dívat. Nechtěl, když jsem radši upíral pohled do soustředěného obličeje vysokého hnědovláska. Takhle zblízka jsem si mohl všimnout mohutných tricepsů na jeho pažích, co se lehce zvlnily pokaždé, co sáhnul na nějaké další místo. A že se mi ten pohled, co jsem viděl moc líbil. Skutečně líbil natolik, že jsem se rozhodl své myšlenky přesměrovat spíš na to, co by tyhle ruce mohly dělat než na to, co skutečně dělaly. Možná proto jsem ignoroval jeho otázku, nevnímal tu bolest, tak známou, že jsem sotva postřehl její bodavou připomínku, když zatlačil na jedno z míst. Až ve chvíli kdy jsem nespokojeně sykl a nohu z jeho sevření vyškubl jsem si všiml, že se mě na něco ptal a nevrle k němu přetočil pohled. Nesnášel jsem, když se mě někdo dotýkal zrovna tam, když se někdo snažil vyléčit něco, co vyléčit nešlo, když mi pak sdělí nějakou zázračnou diagnózu o kterou jsem nestál a přitom ji zoufale chtěl slyšet. Nesnášel jsem to a přesto to teď trpěl, ačkoliv se mi to příčilo každým okamžikem a každým momentem jsem bojoval s tím nutkáním odsud utéct a vykašlat se na to. Pak tady ale byla ta druhá stránka věci, věděl jsem, že pokud uteču, nedočkám se té slastné spásy, a tak s ním prostě tuhle hru hrát budu. Protože jsem neměl na výběr.  
"Po stranách. A pod čéškou." Odvětil jsem naučeně, za těch let jsem to sděloval už mnoha lidem jako byli on. "Už to nebolí nijak trhavě, je to spíš tupá tepavá konstantní bolest, když chodím, když sedím, když tu nohu jakkoliv zatížím" Nemluvil jsem nijak nadšeně, spíš jendotlivá slova odsekával a bylo naprosto jasné, že se snažím dostat do nejdál od doteků jeho prstů, které nebolely tak moc, ale i přesto mě pálily. Tak zoufale jsem svíral okraje lehátka a utěšoval se myšlenkou, že to brzo skončí. A taky tím, když jsem znovu zavedl pohled na tělo svého ošetřovatele a neodolal tomu, abych se lehce neušklíbl.
"Děláš to často?" Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu a drze se ušklíbl. "Mučíš své pacienty nějakou spásnou představou o uzdravení a ještě jim odpíráš analgetika? Zajímavá léčba.." Nebyl jsem to já, abych si neodpustil kousavé poznámky. Ale nedělal jsem to pro svoje pobavení nýbrž proto, protože jsem zoufale potřeboval utlumit ten křik ve své hlavě, co mě zoufale prosil o to, ať už mi na tu nohu znovu nesahá.

Neušel mi ten jeho výraz, ani pohled, kterým mě nebezpečně intenzivně sledoval. Nekomentoval jsem vlastně celkově změnu jeho chování od toho sladkého a hravého k tomu odmítavému a protivnému, ale tak to se závisláky bývalo, pamatoval jsem si mámu, milovala mě, ale za dávku by mě bez přemýšlení nechala napospas vlkům. Věděl jsem, že jeho myšlenky se okamžitě stočily ke kalíšku, který tak provokativně ležel na stole a čekal na něj, ale byl to jen další psychologický trik, kterým jsem upevňoval ten mocenský vztah mezi námi. Protože to možná byla nečistá hra, ale bylo mi jasné, že on udělá cokoliv, abych mu ty prášky dal a já zase potřeboval, aby spolupracoval. Win win pro oba, nebo ne? 
Nepřekvapilo mě s jakou nedůvěrou a neochotou mě nechal dotýkat se jeho nohy, ne proto, že by byl homofóbní nebo v tom hledal nějaký skrytý význam, tenhle kluk, sebevědomý kapitán, hvězda Sparty, se prostě jen bál dalšího zklamání. A já se mu nedivil. Při pohledu na všechny ty jizvy jsem přemýšlel nad tím, kolik planých nadějí mu dali, kolik bolesti vytrpěl a že já věděl, že ta psychická bolest je mnohem horší než jakékoliv fyzické zranění. Protože noha se zahojí, ale duše ne. Když jsem se díval na všechny ty šrámy a cítil ten odpor, který nebyl vlastně vůbec mířený na mě, když jsem vnímal všechnu tu nedůvěru, s jakou se na mě díval, vzpomněl jsem si na ten pocit, pocit absolutního štěstí, když seš tam, fotbal nebo volejbal, je absolutně jedno, co to je, když to miluješ, když to naplňuje celej tvůj život a ze dne na den se toho musíš vzdát. Já to dělal kvůli Kristiánovi a ačkoliv jsem se s tím nikdy nesmířil, bylo to moje rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitoval. Jenže tys neměl na výběr, že ne..? 
"Špatně srostly vazy. Podělali ti ty první operace, ty další to jen zhoršily, měli tomu dát čas, aby se všechno zhojilo, ale tys nechtěl čekat, co? Rehabilitace byly pak jako časovaná bomba, stačila větší zátěž a.." silněji jsem stiskl jeho koleno v místě, kde se vazy křížily v jediném bodě a cítil, jak sebou bolestivě trhl. Zvedl jsem pohled a střetl se s tím jeho, trochu překvapeně jsem se díval do té zamračené tváře, do těch prázdných, chladných očí, protože takhle zblízka jsem jeho skutečnou tvář ještě neviděl. A musel uznat, že všechna ostrost, všechno to temné, co z něj vyzařovalo v tuhle chvíli, mě v jediném okamžiku kompletně vzrušilo. Sakra Tadeáši, co všechno se skrývalo za tím upřeným, chladným pohledem? Vždycky ve mě byl ten kousek sráče, který sice s výčitkami ale stejně podváděl lásku svého života, ale tenhle kluk.. neuměl jsem to popsat, prostě jsem jen cítil, jak se propadám do toho pohledu stále hlouběji a hlouběji a ani mě nepřekvapilo, jaké myšlenky se mi honily hlavou. A o jeho zdravotním stavu to teda fakt nebylo. 
Přitáhl jsem si kolečkovou židli blíž, když jsem začal palci tlačit na jednotlivé body na jeho lýtku, zkoumal rozpětí jednotlivých šlach a vazů, vzal jeho chodidlo do dlaní a ohnul ho, rotoval, odhaloval pružnost jeho svalů a jejich funkci a pak se táhlými pohyby skrze jeho kůži vracel zase zpátky nahoru, minul jeho zjizvené koleno, ale nezastavil se a naprosto klidně pokračoval dál na svalnatá stehna. Palcem jsem tlačil mezi jednotlivá svalová bříška, pokrčil jeho nohu v koleni a zvedl ji, přitáhl ji k jeho břichu, zatímco jsem se sám zvedl a přitlačil ji k jeho tělu ještě blíž, takže jsem se sám dostal do jeho těsné blízkosti. Byl to obvyklý způsob protažení svalů, tak proč mi to celé přišlo tak zatraceně vzrušující, když jsem se pánví otíral o jeho nohu, zatímco jsem dlaněmi klouzal po jeho stehnech stále níž a níž, prohmatával svaly, zajel úplně dolů a chvíli se prostě s tím doktorským pohledem dotýkal jeho zadku, aniž bych sám sobě byl ochotný přiznat, že tohle už s jeho kolenem nemá moc co společného, ale prostě jsem to chtěl jen dopřát sám sobě. Vojto, Vojto, lékařská etika vzala rychle za svý co, hlavně že ho tu celou dobu vychováváš! Ale copak jsem mohl být v myšlenkách profesionálem, když jsem mu rotoval končetinou a palci zajížděl tak vysoko po jeho tříslech, že jsem se dotýkal okraje jeho upnutých boxerek? Fuck, možná jsem si ty rehabilitace měl nejdřív trochu promyslet.. Naklonil jsem se ještě blíž, jeho kůže byla horká a voněla, voněla tabákem, alkoholem a ostrou kolínskou a do prdele, byla to naprosto, ale naprosto neodolatelná kombinace! Moje tvář byla tak blízko jeho, když jsem si pomalu olízl rty a skoro ochraptěle zamumlal: "Tvoje fyzička je na hovno.. vážně bys mě začít něco dělat." 
Pustil jsem ho stejně nečekaně, jako jsem se ho začal dotýkat a odstoupil, obrátil se k němu zády a raději se posadil za svůj stůl, protože upřímně neručil jsem za to, kam až by mé doteky směřovaly, kdybych byl v jeho blízkosti ještě chvíli, protože jsem si dokázal přiznat, že mě prostě přitahuje každým drzým pohledem, který mi věnoval. Jenže pravidla byla pravidla a přes ty nejel vlak. Kristiánovi jsem odmítal ublížil, rozhodně ne víc, než co už jsem dělal a tahle práce bude jiná než ta před ní. Tady to prostě dělat nebudu..
"Brát prášky na bolest není léčba, tím jen potlačuješ to, co ti tvoje tělo připomíná. Že je stále zraněné. Neléčíš problém, tlumíš příznaky a to nikam nevede. Nehledě na to, že ty nebereš prášky kvůli bolesti. Tvoje tělo bolí, protože ty prášky chce.." zvedl jsem hlavu a tvrdě se na něj zadíval, nehodlal jsem hrát tu hru na chudáčka zraněného fotbalistu, protože jsem věděl, že o tom už to dávno není. Místo přednášky na téma škodlivosti drog, jsem si však povzdechl a místo kárání k němu přisunul bílý kalíšek. Odměna za statečnost, jestli chceš! "Nehraješ už jak dlouho, tři čtvrtě roku? To mi přijde celkem adekvátní doba, začneme s rehabilitacemi a osobně dohlédnu, abys je dělal poctivě. Neslibuju ti zázraky, nevím, jestli to ještě půjde zachránit. Ale ty už stejně nemáš co ztratit nebo se pletu?" neuhnul jsem pohledem a nešel na to kulantně, jak jsem to měl ve zvyku, protože on nechtěl slyšet mé sladké sliby. Mohl jsem mu slibovat hory doly, ale já nechtěl být jako ti ostatní, kteří mu dávali naději a on kvůli tomu ztratit v doktory důvěru. Protože jsem nevěděl, jestli mu můžu pomoct. Ale když nic jiného, můžu se o to pokusit nebo alespoň zmírnit ty další problémy. Ne?

Jeho slova o podělané operaci a nějaké další řeči, nebyly pro mě žádnou novinkou. Sám jsem si doteď vzpomínal na to, jak doktoři rázně vrtěli hlavou, odmítali mě znovu operovat, tvrdili, že to nezvládnu, ale vždycky stačilo vytáhnout jen svazek bankovek, nějaké ty kostlivce ze skříně se kterými jsem mohl jít na veřejnost a hned všichni poslušně plnili, co jsem chtěl. A taky jsem to dostal. Dostal jsem jen tuhle prázdnotu, tohle podělané místo asistenta trenéra, což byla jen o něco líp placená sekretářka. Mohl bych se dál utápět v té sebelítosti, ale to by mě z ní nesměli vytáhnout ty jeho doteky. Ne, nebylo to koleno, co mě donutilo přimhouřit oči a sledovat ho podezřívavým pohledem. Dotýkalo se mě spoustu doktorských rukou, většinou jsem jen zíral do zdi nebo znervózňoval nebohé sestřičky nebo paní doktorky, ale Vojta byl jiná liga. Už jenom v tom jeho děsivém smyslu pro spravedlivost, kdy nebyl k podplacení a nic špatného kromě hvězdného volejbalisty, doktorátech a dalších sladkých sračkách jsem o něm nenašel. A jo, že jsem se snažil, přece jste si nemysleli, že bych se dobrovolně vzdal toho, aby mi šel na ruku? Ne, nefungovalo na něj nic. Ale já byl přece jen přesvědčený, že každý má nějakou slabinu. A byl jsem odhodlaný tu jeho za každou cenu odhalit.
Jeho horké dlaně na mých stehnech, jeho pohled, tak blízko, tak soustředěný a jasný, pokaždé, co nějaké místo víc prohmatal, damn. Nebudu si hrát na borce, jeho doteky se mi líbily a i já cítil to vzrušení, vzrušení jako nikdy předtím. Protože předtím na mě sahali páprdové a nějaké trapné čtyřicátnice. Ale teď.. Přestával jsem se soustředit, ne v mé hlavě bylo dávno něco jiného. Nebyl bych to já, kdybych se neušklíbl ve chvíli, kdy se jeho dlaně umístily pod mým zadkem a já si představoval, jak mě vyhoupne do vzduchu a narazí na tu zeď za sebou.
"Můžeš klidně přitlačit, mám to rád tvrdě.." Zašeptal jsem, byl tak blízko, tak blízko, že stačilo natáhnout ruku.. No, nebyl bych to já, abych si neodpustil ten chladný provokativní úšklebek se kterým jsem ho doprovázel celou dobu, co se ode mě oddálil a znovu tak strašně profesionálně odešel za ten svůj doktorský stůl. Postavil jsem se, sehnul se ze země pro kalhoty a velmi, velmi pomalu si natahoval kalhoty. Protože jsem prostě riskoval, provokoval, protože mě zajímalo, jestli něco s tím poker facem dokáže pohnout a já věděl, že ses díval..
"Napadá mě spoustu způsobů, jak si zlepšit fyzičku. Sex se počítá, ne?" Pokrčil jsem rameny, znovu zvedl pravý koutek úst v tom úšklebku a pak jen protočil očima a tichým bla bla jen okomentoval jeho další přednášku. Kalíšek z jeho stolu jsem vzal až s příliš velkou razancí a rovnou si jich pár nasypal do úst. Ale ne všechny, nehodlal jsem zase před ním dělat smažku, i když nedělal jsem si o jeho názoru na mě valné iluze, která se teď půjde schovat do rohu a sjede se do zapomnění. To sice udělám, ale až po tom, co odsud odejdu.
Navzdory jeho slovům o tom, že mi tu nohu nejspíš nezachrání, se moje nálada zvedla do raketových výšin. Ten tam byl ten chladný odmítavý postoj, ne, teď jsem se vrátil do toho svého sráčského provokativního módu a hodlal toho využít. Protože měl pravdu, skutečně jsem neměl, co ztratit. A tak jsem nechal kalíšek na lehátku a přesunul se k tomu velkému stolu, obešel ho, ono že by mi nějaký osobní prostor dělal problémy se říct nedalo, a usadil se na desku stolu těsně vedle jeho kolečkového křesla. Upřel jsem na něj pohled a zvědavě naklonil hlavu na stranu. "Musíš si to osahávání mladých kluků celkem užívat vzhledem k tvojí.. orientaci, řekněme" Můj pohled byl jasně čitelný, chtěl jsem se dozvědět víc, chtěl jsem ho znervóznit, dostat tam, kam jsem potřeboval. A nebo jsem si nejspíš prostě jen znuděně chtěl hrát než začne nějakou další k uzoufání nudnou přednášku. Rukama jsem se zapřel o desku stolu a naklonil se k němu, tak blízko, že jsem sledoval jeho tvář, klouzal pohledem od jeho kalhot, břiše, těm namakaným rukám až k tomu neproniknutelnému výrazu a olízl si rty. "Zajímalo by mě, kolik z nich si už ošukal.. Třeba přímo tady.." Prsty jsem přejel po hladké desce a odhodil pár papírů, přičemž jsem jen zkracoval vzdálenost, co nás od sebe dělila. Rozhodně jsem si o doktorovi nemyslel, že je andílek. Ne, s tímhle tělem to přece ani jít nemohlo! Kousnul jsem se do rtu a pak se tváří oddálil, ale stále zůstával sedět na místě.
"Mám si ten osobní dohled vyložit stejně?" Nejspíš jsem tušil, že mi buď natáhne nebo mě rázně vyhodí, ale dokud jsem měl svůj kalíšek s pilulkami pevně schovaný u východu, nebylo moc věcí, co by mě dokázalo naštvat. I když těch sladkých pilulek bylo o poznání míň, než bych si přál.

Tadeáš byl prostě.. Tadeáš! Nebylo tak překvapivé, jak rychle ze svého odtažitého přesvědčení přešel v tohle provokující hovado, ale lhal bych, kdybych chtěl tvrdit, že mě to nechávalo chladným. Protože právě všechna ta jeho drzost, ten zatraceně sexy úšklebek, to sebevědomí a jistá míra prosakující temnoty k němu přitahovala můj nechtěný pohled a on to moc dobře věděl, když si ty kalhoty zapínal tak šíleně pomalu a nechal mě, abych se na to díval, abych přemýšlel, abych se musel ovládat a nesundal mu je zase hned dolů. Věděl to? Věděl, že mě přitahuje? Určitě jsem nebyl první, kdo propadal téhle jeho stránce, protože on neměl evidentně zábrany a jeho slova, to jak se posadil na můj stůl a šel na to prostě naprosto zpříma, mě vytáčelo a štvalo, ale zároveň neskutečně vzrušovalo. Kolik už to bylo měsíců, co jsem se zařekl, že s tím skončím? Kolik milých, ale odmítavých úsměvů na všechny sekretářky a roztomilé poslíčky, kolikrát jsem si ho honil na záchod po tréninku těhle hloupoučkých kopaček, protože sice valná většina z nich měla intelekt cvičené opice, ale jejich těla byla vysportovaná a horká a já chtěl, chtěl prostě víc. Jenže Tadeáš byl jiný, jeho pohled, když jsem zvedl hlavu od papírů a vnímal ta slova, netušil, o co mu jde, kam tím vlastně míří, ale zcela nepokrytě se mnou flirtoval a nejspíš nevěděl, jak je to nebezpečné. Nebo to možná věděl naprosto přesně a jenom mě chtěl vyprovokovat? Netušil jsem, co se mu honí hlavou, proč tohle dělá, ačkoliv pochybuji, že jeho chování nebylo záměrné. Ne, tahle kopačka to měla v hlavě perfektně srovnané a ten drzý pohled, který ze mě nespouštěl ani na chvíli, mi toho byl jen důkazem. Fuck, byl hot, moje kalhoty v mžiku těsné, když byl tak blízko, když s tím sráčským úsměvem dělal tyhle rádoby nevinné narážky a já nevěděl, nevěděl, co tím vlastně sleduje a cítil, jak se namotávám do těch her. Olízl jsem si suché rty a uhnul pohledem, bylo to moc intenzivní, moc nebezpečné dívat se mu do toho fucking šukatelného pohledu, protože ano, ať jsem chtěl nebo ne, ať mě tenhle kluk vytáčel jak chtěl, nic to neměnilo na těch představách, které jsem o něm měl. A že ohnout ho rovnou o ten stůl by mi moc práce nedalo! 
Zničehonic jsem se odšoupnul a postavil, v mžiku jsem tak vyměnil naše pozice a tyčil se nad ním, neodtáhl se, využil té těsné blízkosti, kterou se mnou udržoval, když jsem stál mezi jeho nohama, položil ruce na stůl za ním a vlastním předklonem ho donutil se prudce zaklonit dozadu. Vdechl jsem tu vůni, v mém pohledu už fakt nebyl takový vyzenovaný klid, když jsem se pánví otřel o jeho rozkrok a dal mu tak poměrně jasně pocítit, že ty jeho otravné kecy mají následky. 
"Proč, chceš být první?" přimhouřil jsem oči, neusmál se, neprovokoval, jen jsem se na něj zblízka díval, nehodlal jsem si tu hrát na spasitele, když měl celou dobu pravdu a já jich o svůj stůl ohnul už tolik, že se to jen těžko dalo spočítat. Tuhle hru jsem znal a chtěl jsem, aby věděl, že moc dobře vím, o co se snaží. Ačkoliv ten důvod mi byl stále záhadou. On byl taky na kluky nebo..? Nejspíš to jen všechno dělal pro to, abych mu do toho kalíšku naházel další barevné lentilky, ale to měl smůlu a můj pohled to jasně říkal, i když rozhodně nebyl tak stoický, jak bych si přál. To šlo těžko, když jsem ho měl pod sebou a on se vůbec nebránil, zatraceně, měl mě v hrsti a ani nevěděl jak! 
"Nezkoušej tyhle hry. Mohl bych tě vzít za slovo." zavrčel jsem tiše, těžko říct, kterého z nás jsem chtěl vlastně varovat, protože jsem si přece nemyslel, že bych ho tím vyděsil nebo odradil, prostě jsem jen potřeboval nakreslit tu dělící čáru mezi námi, kterou jsem ale sám neměl překračovat a to bylo popravdě dost komplikované. Protože když tam tak seděl, když jsem cítil žádostivé tepání ve slabinách, aniž bych se ho jen dotkl, když jsem slyšel jeho chraplavý hlas, který by tak nadrženým způsobem mohl sténat moje jméno, když jsem si představil všechny ty pozice, do kterých bych ho mohl dostat, nemohl jsem udržet ten poker face věčně. A on to moc dobře věděl! 
"A místo sexu zkus radši posilovací lavici.." na kterou bych tě milerád položil a posiloval klidně do alelůja! Se sebezapřením jsem se odtáhl a sedl si zase zpět na židli. Protože být v jeho blízkosti ještě chvíli, nebyly by to jen kalhoty, které bych z něj ve spěchu strhával a to jsem odmítal. Ne, tady to bude jiný, i když mi Tadeáš Pokorný rozhodně dělal ze života peklo!

Popravdě jsem to nečekal. Nečekal jsem, že se po mých slovech vážně zvedne. Chtěl jsem ho jen provokovat, chtěl jsem jen trochu té uštěpačné radosti z toho, že doktora dostávám do rozpaků, už jen z toho pocitu zadostiučinění za všechno to peklo, co jsem kvůli jeho podělaným komplexům cti zažíval. Mohlo to být jednodušší, mohl mi prostě dát všechno, co jsem chtěl, pár barevného štěstí a to včetně toho naprosto luxusního sixpacku, který přes to upnuté bílé tričko nešel přehlédnout. Protože já neměl problém dát najevo, když se mi někdo líbil. Dřív to tak nebylo a vědělo to jen málo lidí, pohrdal jsem všemi buzeranty, nesnášel je, prováděl neskutečnou šikanu na každém z nich, ale ve chvíli, kdy se všechno posralo jsem se na to celé vysral. Proč? Protože jsem zjistil, že potřebuju dostat ty hlasy z hlavy a bylo mi naprosto jedno čí tělo ukojí ten naprosto šílený hlad. Bylo mi to jedno, kluk, holka, všichni dohromady, tělo jako tělo a to stačilo dokud mě dokázalo dostat do nebe, dostat k těm pocitům, které jsem chtěl cítit namísto té zpropadené bolesti a výčitek, které mě sžírali každé ráno. Možná se bolest otupěla a výčitky přestaly křičet tak hlasitě, ale nezmizely. Nezmizely ať už jsem se snažil sebevíc. A snad i proto jsem se na doktora díval tímhle pohledem, protože jsem si dokázal představit, co by ty šikovné paže dokázaly udělat a co si budem, mohl by mi tím kompenzovat spoustu, spoustu věcí, především ten šílený absťák, který jsem cítil i přesto, že jsem spolykal téměř veškerou dávku na týden.
Cítil jsem jeho tvrdý rozkrok, cítil jsem to a neodolal, abych si nepomyslel, kam bych to mohl nechat zajít. Ignoroval jsem jeho výhružky, protože ty se mnou nedělaly nic, vůbec nic. Sledoval jsem ho tmavým pohledem, mě už nešlo o kariéru, já už dávno ztratil všechny ty zábrany které svazovali ostatní. A tak jsem se lehce ušklíbl, když mi došlo, že tenhle doktor rozhodně není svatej. A co ten sladký hnědovlásek, co ho tak láskyplně objímal? Věděl to? Věděl to, co bys chtěl dělat? Nebo ten středeční sex o pár minutách v posteli byl prostě moc velká nuda?
Olízl jsem si rty a znovu se ušklíbl. Cítil jsem to napětí, cítil to jiskření, cítil jsem, jak se drží zpět a věděl, že je to jen otázkou času. "To bys měl. S doktorem jsem ještě nespal, aspoň bych se třeba dozvěděl pár hezkých latinských názvů.." Nakonec se přeci jen odtáhl a já možná byl zklamaný, ale možná mnohem víc pobavený. Protože teď jsem měl své pilulky a nic mě nemohlo rozházet, ba naopak, prohlubovalo to moje už tak dost pokřivené nápady. Nakonec jsem ale při tom jeho vážném proslovu jen protočil očima, seskočil ze stolu, ale neodolal, abych se přeci jen nesklonil, lehce přejel po opěradle jeho židle a zavrněl mu do ucha.
"Tak zase příště, Vojto.." Neodolal jsem dalšímu drzému úšklebku, když jsem jeho jméno poválel na jazyku než jsem se skutečně otočil, zabořil ruce do kapes a spokojeně odcházel. Jo, ten dnešní trénink bude hned najednou o dost růžovější! Bylo mi jasné, že jen na pár okamžiků, jen na tak dlouho, dokud se neozvou všechny ty sračky, co mě stejně doženou. Ale to byl problém budoucího Tadeáše!

Ruce jsem měl zabořené v tmavých teplákách, zatímco jsem procházel povědomými chodbami, až na to, že povědomá na nich byla leda tak ta ošoupaná barva na záchodech, ty ostatní byli nazdobené, nově natřené, tak moc jiné než ty v dětství, které sem i zdály až příliš velké, které pro mě byli wow i s tou starou omítkou a ošoupanými panty na dveřích. Na stadion jsem dorazil už o několik hodin dřív než začínal trénink, a tak jsem měl dost času si ho prohlédnout. Zastavil jsem se u plakátu u vchodu a krátce si prohlížel tvář, která se na mě z něj dívala. Ruce založené na prsou a ten výraz, drsný a hladový, ty oči, které jiskřily stejně jak jsem si pamatoval a přitom. Ne, byla to tvář, kterou jsem poznával stejně jako tyhle staronové chodby. Nepoznával. A uvědomoval si, že zoufale chci vědět, kdo teď jsi, Alexi. Kam jsi se dostal, slyšet tvůj příběh. Protože pro mě jsi pořád byl ten malej kluk, co mě prosil ať zůstanu. A uvědomoval si, že nejspíš naše seznámení bude horší než tehdy, že mě neuvítáš s otevřenou náručí, protože pravdou bylo, že všechno to přátelství jsem pohřbil, když jsem přestal odepisovat. Byl jsem arogantní debil, co si myslel, že je víc než ostatní, kdy má znak Liverpoolu na prsou. Skutečně jsem byl zvědavý na to, co tenhle tým Sparty bude a neměl z toho dobrý pocit. Neměl, už jen po tom rozhovoru s Kennym, který jsem vedl ráno v jeho kanceláři. Věděl jsem, kdo byl, slyšel o něm zvěsti, netušil, co dělá v tomhle zapadákově, ale způsob se kterým ke mě promlouval a kterým si mě prohlížel rozhodně nebyl ten na který jsem byl zvyklý. Ne, Spencer lidi nehypoval a nepovzbuzoval, budil hrůzu a snažil se těšit z toho, když mají hráči strach a hlad než naději a motivaci. A já se rozhodně s jeho názory neztotožňoval, ale mlčel. Mlčel, protože Sparta byla po tom zranění má jediná naděje na to znovu nabrat ztracenou slávu.
Vymotal jsem se z chodeb a objevil se na rozlehlém trávníku. Jak jsem čekal, mí spoluhráči už byli dávno na ploše, ale já se jim v šatnách úspěšně vyhnul, protože jsem měl ještě jednu návštěvu. Chytil jsem se zábradlí a zkušeně protáhnul koleno a kotník a cítil pnutí tejp, které drželi koleno pohromadě. Ale kromě toho necítil bolest ani obvyklý tlak a skutečně obdivoval práci nového fyzioterapeuta Vojty, od kterého jsem právě přišel. Vnímal jeho rady a zkusil je zakomponovat do dnešního tréninku až po dlouhé pauze nohu konečně pořádně zatížím. Rozhlédl jsem se a hledal v davu neznámých nepřívětivých tváří svých spoluhráčů, co se ke mě tvrdě obrátily, tu známou a jasnou. Ale nebyla tam a já se nenechal rozhodit. Někteří si mě prohlíželi se zaujetím, pár z nich se usmálo, ale zbytek.. Bylo mi jasné, že jsem pro ně jen další rival než ta obávaná posila a rozhodl se, že když už v tomhle nehostinném prostředí kterému jsem nerozuměl, musím být, rozhodně se z nich nesesypu. Na to jsem ve hře až moc dlouho. A tak jsem se jen pousmál a hodlal jim ukázat, že mě to zranění nijak nelimituje. A to i tomu tvrdému pohledu trenéra, který mi zas a znovu nepříjemně propaloval záda. Co se to sakra s tímhle klubem stalo?

Procházel jsem ty známé chodby a ačkoliv jsem věděl, že jdu pozdě, rozhodně to nepůsobilo tak, že bych někam pospíchal. Rozhodně ne, jedna z těch věcí, které mě naučil Pokorný, že když jsi hvězda, oni čekají na tebe, že seš lepší poznáš tak, že když hrdě přijdeš a díváš se na ně, možná čumí jak dementi, ale jedinej z nich neřekne ani slovo. A to se stalo i teď, když jsem s tou hlavou hrdě vztyčenou a nekompromisním výrazem dorazil na hřiště a jen sledoval ty nakrknuté výrazy, ale nikdo nic neřekl a to včetně trenéra, který se jen zkoumavě díval tak, jako vždycky. Byl v tomhle zvláštní, s tím minulým jsem upřímně míval problémů celou prdel, neustálý kecy o týmu a spolupráci, ale Kenneth se zdál být spíš mým chováním potěšen. A samozřejmě že já mu jeho záměry, ať už byly jakékoliv, rozhodně nevyvracel. 
"Racek, co se tak debilně tlemíš? Máš rozcvičku, tak hni zadkem." křiknul jsem s tím varovným podtónem a zamračil se. Upřímně ten tupý výraz mého mladšího a značně neschopného spoluhráče byl to poslední, co mě dneska ráno sralo. Slečinka Pokorný si mě ráno objednala jako taxi, přísahám, že jestli se ještě jednou zasměje do telefonu a prohlásí, že blesk by určitě šáhnul po senzaci s teplým Králem, narvu mu kopačku do prdele! No dobrý, táhnout se přes půl Prahy byla relativně malá daň, avšak když se se mnou u šaten s tím jeho debilním tak nazdar Šuline rozloučil, dvakrát mě to nepotěšilo. Ne, fakt jsem nestál o další trénink plný stěžování si na toho novýho doktora nebo komentování mojí kondice, zatímco zahříval lavičku a ládoval se snikerskou, ale když mám být upřímný, rozhodně jsem ho měl radši na očích. Protože už to bylo pár dní a on mou zálibu v šukání s chlapama nevykecal, ale Tadeáš byl přesně ten typ zmrda, který si s neochvějnou trpělivostí počká, až se budeš cítit v bezpečí a v tu chvíli ti zasadí úder. Znal jsem to, rád bych řekl, že jsem toho byl často svědkem, ale pravdou zůstávalo, že spíše komplicem. Ne, srdíčko mě fakt netížilo, tak jdeme dál na výčet věcí, co mě dneska ráno nasraly. 
Anděl byl nemocnej, chudáček, rýmička nebo černej kašel, upřímně mi bylo u prdele, co má za problém, ale docela jsem se těšil, že se po dnešním tréninku trochu odreaguju, stejně jako včera a předvčírem a předevčírem.. leda hovno! Jestli neumírá na mor, rozhodně chcípne na tu nálož, kterou mu na dalším tréninku předvedu! 
A zlatý hřeb večera? Nová posila, oznamoval mi nadšeně ředitel, když jsem mířil na trávník a absolutně nechytal ty nelibé výrazy, které jsem směrem k němu vysílal. Jako jo, kádr nestál moc za nic, Anděl měl potenciál a i když byl princezna, musel jsem uznat, že naše souhra byla víceméně dokonalá, takže proč přesně potřebuju nějakýho amatéra na křídlo? Ježiš, tak hrál v Anglii, se poserte! A co hůř, jako kapitán ho mám přece na starost! Upřímně jo, trochu jsem litoval, že tu Tadeáš není, protože jsem rozhodně plánoval nováčkovi udělit lekci.. 
Zatímco moji spoluhráči se líně a s odporem rozmístili kolem fňukajícího Racka, všiml jsem si, jak se jejich pohledy střídavě míhají mezi mnou a tribunou. Přimhouřil jsem oči a otočil se, čekal nějakou novou uklízečku s pětkama kozama, ale ten, koho jsem na okraji vápna uviděl, byl rozhodně ten poslední, o koho jsem stál. 
Nevím, nevím, jak mám vyjádřit ten pocit rozpolcenosti, který se bolestivě ozval uvnitř mého těla. Polkl jsem, ale přes stažené hrdlo to nešlo. Tolik vzpomínek, když jsem se díval do té známé tváře, starší, tvrdší, ale s těmi stejnými jemnými rysy, s těma očima, které se na mě upíraly s takovým očekáváním a které měly stále stejnou fascinující barvu. Čas jakoby se zastavil, zase jsem byl to dítě, malej kluk, kterej se díval do toho obličeje, den co den, trénink co trénink, znal každou pihu, vrásku i jiskřičku, znal ten smích, pláč, hněv i odhodlání, znal ten pocit hrdosti a souznění. Znal tu bolest a zradu. Znal to osamění, pomalu se měnící v temnou zlost. 
"Dvacet koleček a pak sprinty! Nečum na mě jako bych ti prcal mámu, začni!" zařval jsem na ploužící se mužstvo, ale ignoroval to hekání a brblání, já ty přivřené oči nespouštěl ze světlovláska, který stál naproti mě. Můj pohled byl tvrdý, tvrdý a jasný. Tenhle klub je můj, hvězdičko.. a jestli s tím máš problém, milerád ti ukážu, kdo je Alex Král! 
Otočil jsem se, rozhodně neměl v plánu mu skákat kolem krku a vítat ho doma, svou šanci prosral a teď nebyl nic víc než vyhaslá stár. Ne, sral jsem na celého Nováka, sral jsem na ty roky, kdy jsem tě bezmezně obdivoval a miloval, protože ten kluk byl už dávno pryč a tys na tom měl lví podíl. Tvoje zrada, Tadeášův teror, kašlal jsem na to, kašlal na vás, kde jste vy a kde jsem já? Stiskl jsem pěsti a rozeběhl se, dávno rozhodnutý nepřipustit si jeho přítomnost ani ten upřímný pohled, který mi věnoval. Protože my dva, to byla dávno minulost a teď jsme nebyli nic jiného než rivalové. A já rozhodně nehodlal prohrát!

Jako obvykle jsem měl ruce strčené v kapsách tmavých tepláků, ruce pevně sevřené vpěst, abych zastavil ten nekontrolovatelný a nepříjemně vlezlý třas, a kapuci vraženou hluboko do čela, protože jsem neměl potřebu a chuť, aby mě kdokoliv z těch pakoňů viděl, nebo nedej bože Spencer se svým rádoby drsným pohledem. Ne, neměl jsem dobrou náladu, neměl, Krále jsem dokázal pár výhružkami donutit mě sem odvézt, protože jet přes město sám by znamenalo, že bych nejspíš už nedorazil a namísto toho se snažil koupit si pravděpodobně nějakej špatně řízlej a zředěnej fet jen abych se na chvíli cítil o něco líp než tahle oživlá mrtvola.
A tak jsem s pohledem upřeným dopředu kráčel přes ty známé chodby a raději nezvedal pohled ke všem těm trofejím, k těm pár fotografiím na kterých jsem ten hrdý pohár svíral ve svých rukou já, dokud mě nevystřídal Král. Musel jsem uznat, že si Vojta nemohl vybrat víc zapadlou kancelář, procházet tady každý týden bylo jedno velké osobní peklo. Ale co si budeme, já se pekla nebál, sám jsem mu vládl. A tak jsem se jen chladně ušklíbl, přehodil si párátko z jednoho koutku na druhý, pohrával si s ním jazykem, jen abych se zbavil toho urputného nutkání, toho pocitu nutnost, co mě sžíral, co mi až bolestivě připomínal všechny ty věci, co jsem potřeboval a nedostal a to jen kvůli tomu jednomu jedinému pitomci.. Jako obvykle jsem rozrazil dveře od kanceláře, nijak se neobtěžoval s tím, že jsem přerušil nějaký bezvýznamný rozhovor s jedním ze spoluhráčů, který ke mě zvedl pohled, ustrašeně kývl na Vojtu, stejně ustrašený pohled věnoval i mě, když jsem ho přejel tím výsměšným pohledem a celkem se vyžíval tom, jak vzal čáru a radši se vrhal do náruče Kennetha než být v mé skromné přítomnosti. Ty stejně ledové posměšné oči jsem zabodl do svého doktora. Už dost her, provokací, hraní si na svatouška jen proto, abych mu dokázal, že si ty prášky zasloužím. Ne, prostě mi prohmatej nohu, dej pár pitomejch cviků na který se stejně vyseru, dej mi pár přednášek které jsou k hovnu úplně stejně, ale hlavně, dej mi ty pilulky a každej si můžeme jít svým směrem. Ale i přesto jsem nešel k lehátku, ne, jako obvykle jsem obešel stůl, abych se o něj opřel, stejně jako při našem posledním rozhovoru, a vzpomínka na něj mi na rtech přeci jen vyvolala zdvižený koutek úst. Nic jsem neříkal, když jsem pohledem pátral po prášcích ve vitríně za Vojtovo zády a odolával nutkání vzít jednu z těch perfektně ořezaných tužek a prostě mu ji zabodnout do hrdla a ty prášky si vypáčit. Nutno říct, že tahle varianta by mi ale rozhodně nepomohla o nic víc. A tak jsem namísto toho narazil při svém pátrání po stole na něco jiného. Na fotografii ve směšně načančaném rámečku, kde Vojta, zjevně na nějakém zápase, když svíral vítězný pohár nad hlavou, objímá kolem krku menšího hnědovláska, který se do objektivu culí tak, že by tím stowattem a tou sladkou naivitou v očích propálil v jiných doslova díru. Natáhl jsem ruku a drze vzal fotku do rukou než jsem si ji prohlédl zblízka, obličejem naznačil něco jako nevýslovné znechucení a pak ji odložil vedle sebe, kupodivu ji nerozmlátil, jak jsem měl prvotně teatrálně v úmyslu. Ne, chtěl jsem ti ublížit Vojto, za to všechno, cos mi bral a čím jsi mě nechával projít a věděl, že můžu zasáhnout i jinde.
"Hezkej přítel. Myslím, že jsem tě s ním viděl v klubu. Hmm, mám takový pocit, že to máte doma harmonický.." Krátce jsem se odmlčel, protože ta fotka, co jsem viděl, byla rozhodně hodně stará. "Ale jaký to je v dlouhodobém vztahu? Slyšel jsem, že to po pár letech začne sss.. trošku skřípat. Řekni, Vojto, jaký to je dělat to každou středu v sedm na misionáře a pak si pustit výměnu manželek?" Sklonil jsem se a ignoroval to, že kdyby chtěl, natáhne mi během vteřiny. Ale to ti to tvoje doktorský dekórum zjevně nedovolí. A tak jsem se naklonil ještě blíž, vnímal jeho vůni, vnímal jeho přítomnost, mohutnou postavu, cítil doslova jeho dech ve tváři, když jsem u jeho ucha zašeptal "Vzrušuje tě to?" Krátce jsem se zasmál a odtáhl a rozhodně to nebyl ten pobavený a sladký úsměv, jako měl hnědovlásek na obrázku. Ne, já měl svou temnou náladu a on byl jejím spouštěčem, takže proč bych si to neměl nějak kompenzovat, no ne? Nakonec jsem přeci jen seskočil ze stolu, přetáhl si mikinu přes hlavu a kývnul hlavou k lehátku. "Dáme si masáž, doktore?" Jasně, plně jsem si uvědomoval, jak jsou fyzioterapeuti nasraní pokaždé, co si jejich práci někdo splete s masáží. Ale holt jsem ho dneska neměl v úmyslu jakkoliv šetřit. Zasloužil si to, parchant, že mě obírá o něco, co je moje!

S kýváním hlavy a tím vážným, ale přívětivým výrazem jsem poslouchal jednoho z mladších hráčů, který si stěžoval na vystřelující bolest v lopatce, když se rozrazily dveře a já si v nich všiml hnědovláska s úšklebkem, který ale rozhodně nevěstil nic dobrého. Nepřekvapilo mě, když ten chudák kluk zděšeně zamrkal a radši vyklidil pole, nejen proto, že jsem si už dávno udělal obrázek o duu Pokorný-Král, ale protože ten výraz, Tadeášovy oči, který se ke mě upíraly a já si uvědomoval tu bezbřehou prázdnotu, ten moment, kdy překročíš hranici a je ti to jedno, všechno, úplně všechno, protože celej tvůj život se soustředí jen v jediným bodě, jediný touze, jediné naději. Díval jsem se na něj naprosto klidně a bezvýrazně, protože jsem nebyl překvapený ani zaskočený. Ne, já tenhle pohled moc dobře znal a věděl, co znamená. Ten pohled, kterej z tebe udělá kohokoliv nebo cokoliv, co ti přinese úlevu a už dávno nemáš žádnou hranici, přes kterou bys nešel. 
Sklonil jsem hlavu a beze slova pokračoval ve vyplňování protokolu. Nevím, co čekal, jestli si fakt myslel, že sem nakráčí, já se poseru strachy jako zbytek týmu a dám mu zlatý klíč od brány k nebi? Ne, vitrína zůstávala zavřená, stejně jako má ústa, když jsem ho naprosto ostentativně ignoroval, jen abych mu dal najevo, že já nejsem jeho spoluhráč, kapitán, trenér nebo majitel, kteří tak úslužně přehlížejí jeho závislost jen proto, že jeho jméno má ještě pořád svou váhu. Ne, já tu nebyl kvůli penězům, slávě ani moci, já tu byl, protože jsem chtěl lidem pomáhat, protože mě to bavilo a rád jsem se díval, že má moje práce smysl, takže co, čím mi chceš vyhrožovat, čím mě chceš děsit, abych udělal, co chceš..? Znal jsem to, možná jsem se fakt měl bát, když byl tak blízko a já stále skloněný nad papíry ignoroval jeho vyzývavý postoj, protože jsem věděl, co závislí dokážou, když nechceš dělat to, co si přejí. Sám jsem měl jizvy, fyzické i duševní, které mi připomínaly, proč takovejm lidem nemáš ustupovat. Ačkoliv jsem musel uznat, že Pokorný byl mnohem chytřejší, než jsem si na začátku připouštěl. Nebo mnohem hloupější, když se rozhodl provokovat mě tím jediným, na co jsem byl skutečně ochotný reagovat. 
Zvedl jsem hlavu a přimhouřeným, varovným pohledem se díval na jeho ruce, ve kterých svíral tu fotografii. Nešlo o ni, ten rámeček jsem nesnášel a ačkoliv jsem měl všude důkazy naší lásky, byl to Kristián, který mi dával fotky na stůl a do peněženky, kdo mi kupoval medvídky k Valentýnu a nutil mě chodit na Petřín prvního máje. Já o to nestál, miloval jsem ho, ale nebyl jsem ten typ, co by tu potřeboval cizím lidem dokazovat, že on je ten pravej. Takže ne, nešlo o to, že bych měl problém s tím, jak neopatrně svíral ten klenot, který Kristián s láskou vybíral, šlo o ten kontext, o slova mezi řádky, která mi posílal a já tu zprávu chápal, naprosto přesně jsem si uvědomoval, co se mi tím snažíš říct. A ne, nelíbilo se mi jediné slovo, které řekl. Tím spíš, že měl pravdu a já jen cítil ten vnitřní neklid, který narůstal spolu s tím, jak se odtáhl a já si frustrovaně uvědomil, že ta ostrá vůně jeho vody po holení mě nenechává chladným, že blízkost jeho těla mě vzrušuje, že chci, aby mi šeptal do ucha stejně jako před chvílí, i když byly rozhodně jiné situace, které jsem si představoval a chtěl, aby mi pokládal tuto otázku. 
Neudělal jsem mu tu radost, abych vypěnil a přirazil ho na stůl, abych mu natáhl pěstí do toho drzého obličeje, i když by si to zasloužil a já to věděl, ale ne, neudělal jsem nic, pouze pod stolem zatnul pěsti k sobě a zhluboka se nadechl, když jsme ho pozoroval, jak se milostivě přesunul k lehátku. 
Vstal jsem a udělal totéž, avšak nespouštěl jsem z něj ten přivřený, neklidný pohled, když jsem se k němu naklonil, rozepl knoflík jeho kalhot a stáhl mu je, příliš jednoduše, příliš rychle než abych dokázal zakrýt fakt, že to rozhodně nedělám poprvé. Neskrýval jsem fakt, že si ho prohlížím a ano, frustrovalo mě zjištění, že pohled na jeho tělo mě prostě vzrušuje. Prostě jsem potřeboval šukat, pardón, ale čím více jsem se snažil tomu vzdorovat a chovat se jako příkladný partner, tím horší představy a touhy jsem měl a jo, těžko se drželo zpět, když se kolem ometal on, když se na mě díval tím pohledem, když pode mnou ležel tím vyzývavým způsobem a já věděl, věděl, o co mu jde, ale stejně jsem se namotával jak školák! Položil jsem ruku na jeho nárt, jemně, vábivě a překvapivě něžně putoval výš po jeho holeni, sklouzl dolů na jeho lýtko, jen abych mu ohnul zcela zlomyslně a beze snahy udělat to bezbolestně nohu v koleni, které jsem silou přitlačil k jeho břichu. Naklonil jsem hlavu na stranu, když jsem místo jeho podkolenní jamky opustil jen proto, abych rozevřenou dlaní pokračoval těmi dráždivými pohyby po vnitřní straně jeho stehna níž, dál, dokud jsem se nezarazil o lem jeho boxerek. Sklouzl jsem druhou rukou po jeho bocích níž, jen abych ho prudce přitáhl na lehátku proti sobě, jak jsem vlastní pánví přirazil proti té jeho v tom neomaleném, ale vzrušujícím gestu. Naklonil jsem se proti němu, nohu mu ještě víc přitlačil k hrudníku, čímž jsem se ale záměrně ještě víc natiskl na jeho slabiny, aniž bych dal jakkoliv znát, co při tom cítím. A ne, klidný jsem vážně nebyl! 
"Přestaň se srát do mého soukromí. Jestli si myslíš, že umíš lidem znepříjemňovat život, počkej, až začnu já.." můj hlas nebyl výhružný nebo děsivý, byl ledově klidný, když jsem se z té těsné blízkosti díval do jeho tváře, prohlížel si ty nezkrotné oči a jen si víc a víc uvědomoval, že ho chci. Sakra, jak já ho chtěl, i když mě sral snad každým okamžikem, kdy otevřel tu neomalenou hubu! Olízl jsem si pomalu rty a zkušenými tahy začal masírovat jeho stehno. "Chceš svojí dávku..? Chovej se slušně." tiché zavrčení, varovné, důrazné, aniž bych přestal tisknout jednotlivé body na jeho kůži, kterými jsem se znovu pomalu přibližoval k těm místům, o která jsem se stále otíral svým rozkrokem. Naklonil jsem se ještě blíž k jeho tváři a s tím drzým úšklebkem, který prozrazoval mou nadřazenost, jsem jen výsměšně přimhouřil oči. Jak daleko jsi ochotný zajít..? Možná se tohle neshodovalo s mou lékařskou morálkou, jenže on nezapadal do žádné normální škatulky. Kde pak, Tadeáš Pokorný byl jako lavina, která strhne všechny zábrany, které se jí postaví do cesty a já se rozhodl neustoupit. Znovu jsem si olízl rty a provokativně, ale důrazně se pousmál. "Popros." 

Trénink byl dlouhý a náročný. Tiskl jsem čelisti k sobě nelibostí z toho, když jsem se některých cvičení nemohl kvůli stále ještě špatnému kotníku účastnit a rozhodl se, že to nebudu brát násilím jen proto, že zbytek družstva opovržlivě čumí a nebo si šeptají slova typu No jo, Liverpool, tam se asi tohle dělat nemusí. Držel jsem se, protože jsem věděl, že když to přeženu můžu další sezónu skončit na lavičce a tam jsem rozhodně nemířil. Ne, po tom, co jsem na konci tréninku po zkoušce útoku kličkou zesměšnil tři obránce v řadě, ukázkově zasadil gólmanovi všechny připravené trefy do pravého horního rohu, nikdo na konci už nic neřekl a já už jim své pohledy ani nevěnoval. Snažil jsem se usmívat, snažil se držet zpátky, bejt ten pohodář, snažil jsem se vehementně najít tu atmosféru která panovala v zahraničí, tu radost a nadšení, vzájemnou podporu, ale to v tomhle týmu zoufale chybělo. Ne, tady byla jen čistá zášť, rivalita, která se dala jasně vycítit ze všech hráčů a která byla jen živena samotným Kennethem. A radši se nebudu zmiňovat o strachu, kdy hráči na lavičce bázlivě klopili oči, kdykoliv se na ně tmavovlásek otočil a sjel je tím opovržlivým pohledem. Tmavovlásek, kapitán, když je řeč o něm.. Co se stalo, Alexi? Co se z tebe stalo?
Skončil jsem ve sprchách, převlékl se do mikiny a tepláků, zaklapl skřínku a všímal si jeho příchodu do šaten. To, jak hromově všichni ztichli nebo naopak začali hlásat přehnaně hlasité a výsměšné poznámky mě jen donutilo nakrčit obočí. Nevyjadřoval jsem se, věděl jsem, že nemůžu. Viktor mě dost jasně upozorňoval, že po tom zranění a všech těch průserech, co jsem v LV nadělal, můžu být rád, že mě Sparta vzala a že je to jediná má šance na nějakou další úspěšnou kariéru, než to všechno vyšumí. Měl jsem se tím řídit, měl jsem se spokojit s tou záští, s těmi tvými varovnými pohledy, protože já to cítil, Alexi. Nechtěl si se mnou mluvit, odcházel jsi kdykoliv jsem se přiblížil, pokusy o to s tebou mluvit končily katastrofou. A já to chápal. Chápal, protože jsem tě tady nechal a choval se jako totální sobecké hovado. Ale i tak jsem nedokázal pochopit a překousnout to, co se dělo. Kdy se z toho sladkého kluka s velkými sny stalo tohle?
Potřeboval jsem s ním mluvit, snad i z toho důvodu jsem se zvedl, přešel do jeho bezprostřední blízkosti zrovna ve chvíli, kdy zavíral svou skříňku zatímco já se dlaní opřel o tu vedle něj. Nevím, proč se všechny pohledy zvedly k nám a proč se šatna začala až překvapivě rychle vylidňovat, ačkoliv moc lidí v ní stejně už nezbývalo. "Zlepšil ses v obraně.." Podotknul jsem a usmál se, protože jsem si vzpomínal na doby, kdy jsem ho to dookola musel učit a i když tehdy nic nevážil a byl tintítko do kterého by fouknul vítr, zarytě tvrdil, že to musí zkusit znovu a znovu. Bylo to zvláštní, zvedat k tobě zrak, protože jsi byl větší, než když jsem odjížděl. Mnohem větší, silnější. Zamakal jsi, tvrdě a bylo to vidět a v mých očích nebylo nic jiného než obdiv. Nebyl jsem tvůj nepřítel, Alexi. Ani jsem jím nikdy být nechtěl. Nevím, prostě jsem to nechápal a myslel si, že bychom se mohli vrátit do dob, kdy bylo všechno jiné a lehčí. Cítil jsem se v téhle nepřátelské Spartě sám a věděl, že hledat v něm oporu je sobecké a naprosto naivní, ale možná jsem si myslel, že pokec u pár piv tohle spraví. Sledoval jsem ty tmavé oči, které postrádaly všechno z té naivity a lehkosti, která v nich byla dřív. Tyhle byly tvrdé a neústupné. "Nikdy jsem ti nepogratuloval ke kapitánovi. Vždycky to byl tvůj sen.." Lehce jsem pozvedl koutky úst, když mi pohled padl k červené pásce na jeho paži. Bylo to zvláštní, nevěděl jsem, jak s ním mluvit a přitom to bylo přesně jako dřív. Alespoň v momentě, kdy jsem stál vedle tebe a buď jsem mohl rýpat, hecovat nebo prostě jen pomáhat. Teď jsem nevěděl, co z toho můžu a co ne. Co je ta hranice, proč před tebou všichni utíkají a spěšně se balí? Potřeboval jsem to vědět. Protože variantu, že se z tebe stalo šikanátorské hovado jsem odmítal připustit. Nebo?
"Nezajdeme večer na jedno? Zajímalo by mě, co se tady změnilo.." V mých slovech byla prostá přátelská nabídka, ačkoliv jsem někde v hloubi duše věděl, že ji nepřijme.

Nevím, co jsem čekal. Čekal jsem, že bude naštvaný, že na mě bude házet ty rádoby drsné a hodnotící pohledy, které mě mají postavit do latě nebo zažehnout nějaký plamínek nějakého svědomí. Ups, to už jsem jaksi dávno neměl. Čekal jsem nějaké další přednášky, kdy mě bude zase vydírat nebo mě upozorňovat na můj k ničemu stav a já budu protáčet očima a absolutně ho ignorovat, ale to, co se dělo, jsem teda nečekal. Ne, jestli tohle měla být fyzioterapeutická péče tak já byl svatá Helena.
"Hej, au, co to doprdele děláš?!" Můj výsměšný tón nahradilo stejně výhružné vrčení jako to jeho, když jsem přimhouřil oči a věděl, že jsem se ocitl v naprosto nedobrovolném sevření a že to zraněné koleno se pod tíhou jeho těla namáhavě natahuje, nepříjemně to táhne a znovu a znovu mi to připomíná mé největší životní zklamání. Můj pohled byl ještě temnější než předtím, protože se mi rozhodně nelíbilo, co dělal. Protože to nebyla jen bolest, co jsem cítil, ale bolest co se mísila s něčím nebezpečnějším. S vlastním vzrušením z toho, co dělal, z těch naprosto jasně mířených doteků, dráždivých, někdo by řekl, že jsou součástí nějaké téhle péče, ale já moc dobře věděl, že teda nejsou! A rozhodně to není jeho vzrušení, co se tisklo na to mé vlastní, které jsem cítil a nedokázal krotit ani kontrolovat. Byl jsem vzteklý a naštvaný, vzteklý z toho, že ta situace se obrátila, že mě má plně pod kontrolou, že na mě mluví s tím ledovým klidem ačkoliv uvnitř mě zuřilo mé osobní peklo. Nejenom, že jsem bolestivě toužil po další dávce čehokoliv, že mě bolelo koleno, zas a znovu a já tu bolest v hrudi a v něm nedokázal nijak utišit ani zacelit, ale že mě svírá i vlastní vzrušení, které taktéž nemůžu ukojit, protože nejsem v pozici, kdy bych ho dokázal dostat na kolena. Naklonil jsem pomalu hlavu na stranu, klouzal tím temným varovným pohledem po jeho tváři, cítil tu bolest smíšenou s tou náhlou touhou, kdy jsem možná chtěl říct, ať toho nechá a prostě mě omrdá, protože na tyhle hry nemám dneska náladu. Ale pravda byla, že právě tohle jsem mu dát nechtěl. Ne, bude to podle mých pravidel, Vojto. "Vidím, že jsem měl pravdu. Tohle je mnohem vzrušující, co, pane doktore?" Můj pohled padl na jeho rty, co si olízl zatímco já sám jsem ten svůj spodní tvrdě skousl mezi zuby a postižené místečko opečovával jazykem než jsem k němu pozvedl koutek úst vzhůru. "Představuješ si mě, zatímco šukáš jeho?" Mé oči ho probodávaly, hrály divokou hru, protože mě bolest nevadila. Ne, stravovala mě každou podělanou vteřinu mého života, byl jsem na ni zvyklý, snažil jsem se ji zatratit a zničit, ale stále tam byla, tím temným stínem mé mysli. A pokud si to chceš vzít, nebudu se bránit. Protože já tě stejně dostanu, stejně vyhraju. V mé tváři byl nakrátko ten vítězoslavný pohled, ale opravdu jen na chvíli, když mi řekl, že bych ho měl poprosit. Poprosit, v téhle pozici. Možná jsem byl jen podělanej feťák, co by pro dávku udělal cokoliv, ale sklonit hlavu? Já byl Tadeáš Pokorný a rozhodně se neskloním před tebou. Nebo..?
Věděl jsem, jak je mé tělo napjaté, napjaté a citlivé na každý jeho dotek, bolest, zoufalá touha po tom ukojit tu potřebu všechno umlčet smíchaná se vzrušením z toho pohledu a toho rozkazu, který se mi protivil a přitom jsem věděl, v hloubi duše jsem věděl, že bych pro těch pár pilulek zaprodal duši ďáblu. Protože v té mé už stejně nic nezbylo.
Mohl jsem sebou cukat v jeho sevření, odstrčit ho, volnýma rukama se zkusit z toho dostat. "Jdi do hajzlu.." Zavrčel jsem vztekle, mé povahy, nálady se střídaly s každou vteřinou tohohle nekontrolovatelného chaosu a i když jsem ho skutečně poslal do těhle zapovězených míst, byly to moje ruce, co se zvedly. Co se zvedly, vpletly se do těch hnědých vlasů, sklouzl jsem na jeho krk a přitáhl si ho blíž. Blíž, když jsem i já sám se nadzvedl a dostal tak blízko, tak blízko, že jsem znovu cítil jeho vůni, jeho dech. Jen jsem se drze ušklíbl a nedal mu šanci utéct, když jsem se rty otřel o ty jeho, špičkou jazyka po nich přejížděl, po té tenké lince mezi nimi, nebojoval s ním, jen ho dráždil tím způsobem, kterým jsem uměl jen já, zatímco jsem to byl já, kdo se prudce opřel do jeho slabin a zvrátil hlavu dozadu v tom tichém zaúpění, protože jo! Jo, chtěl jsem ho. Dej mi to, co se ti odráží v očích, poddej se tomu, přiznej si, že mě chceš a umlč ty démony, co mě nenechají spát. "Pro~sím.." Zaúpěl jsem stále s hlavou zakloněnou s tím skousnutým rtem, tím tónem ve kterém bylo všechno, co jsem chtěl a potřeboval, než jsem se znovu narovnal a sledoval jeho tvář s tím úšklebkem ve své tváři. Donutil si mě prosit, fajn. Ale budeš to ty, kdo bude žadonit o víc.

Upřímně dával jsem svou frustraci dost jasně najevo a byl ještě protivnější osina v prdeli než normálně, takže moji spoluhráči se sténáním žrali hlínu s trávou, ale rozhodně se nezdálo, že by mě to nějak zajímalo. Snažil jsem se nedávat najevo, jak mě přítomnost jistého nejmenovaného světlovláska na hřišti irituje, ale herec jsem asi dobrý moc nebyl, ačkoliv jsem tvrdošíjně odmítal opětovat jeho pohled, třebaže jsem ho cítil v zádech polovinu tréninku. I když nenamlouvejme si, že jsem ho nepozoroval, když střílel na bránu a jen se s nelibostí mračil víc a víc, protože už jsem skoro zapomněl, jak talentovaný vlastně je. Nicméně ten pohled plný obdivu byste v mých očích hledali marně. Já už nebyl to oddaný děcko, co za tebou pořád běhalo a chtělo být jako ty.. 
Neuniklo mi, že vynechává některé cviky a zatímco kluci brblali nějaký sračky o Liverpoolu, já se místo toho zaměřil na jeho pohyby, na opatrný rozběh, na to nezvyklé našlapování. Byl jsi zraněný, že jo? Jakože nešel jsem těm polenům vynadat, ať ho nechají na pokoji, když za to chudáček nemůže, ale zároveň mě to k mé nelibosti zaujalo. Protože nebudeme si nalhával, že i s tou napůl chromou nohou nebyl lepší než půlka manšaftu. A to se mi jako jejich kapitánovi skousává dost těžko. Možná proto byl dnešní trénink tak brutální, protože sice ztrapňoval ty pitomce, jejichž duševní rozpoložení mi bylo totálně u prdele, ale když ztrapňoval tyhle kopyta, ztrapňoval tím celý klub a klub jsem byl já. Takže sorry, ale tohle jsem prostě odmítal akceptovat. 
Zůstal jsem na hřišti o něco déle, nebylo to nic neobvyklého, normálně jsem tu nutil Anděla k dalším kolečkům z čistě pragmatických důvodů - prázdná šatna = sex, ale dneska Anděl chyběl a ten, kdo střílel znovu a znovu na prázdnou branku, jsem byl já. Protože jsem už dlouho neměl tenhle zkurvenej pocit. Pocit ohrožení. 
Do šatny jsem zapadnul až o notnou chvíli později a doufal, že žádnej z těch patolízalů už v ní nebude, ale to jsem se šeredně spletl. Zrovna, když jsem si sundával propocený dres a ze skříňky lovil hygienu, zarachotil plech a já otočil hlavu, jen abych se střetl s těma jasnýma, modrýma očima. Neuhnul jsem, díval se na svého někdejšího nejlepšího přítele a zatímco on si mě prohlížel s tím překvapením v očích, můj pohled zůstával lhostejný, protože na rozdíl ode mě ty ses nezměnil vůbec. Bylo to zvláštní, na tak osobní kontakt jsem nebyl zvyklý, protože nikdo z hráčů si nedovolil to, co si dovolil tenhle sráč s naprostou suverenitou a mě to sralo a vytáčelo, to co si dovoluje, to jak ležérně se mnou mluví, to jak naprosto ignoruje všechno to, co mě obrátilo život naruby. Zamyslel ses vůbec někdy nade mnou? Napadlo tě někdy za těch xlet, že jsi mě tady nechal, že jsem tě potřeboval? Jenže v mém pohledu se neodrážela ani ta stará známá bolest, ani lítost z toho, jak to celé dopadlo. Neodráželo se v nich vůbec nic, protože on pro mě už vůbec nic neznamenal.        
Mlčel jsem tak dlouho, že to vypadalo, jako bych ho ani neslyšel. Netušíš, co všechno se mi odehrálo v hlavě, než jsem se konečně narovnal a třísknul dveřmi skříňky, až Racek u protější stěny vyjeknul. Zůstal jsem loktem opřený o skříňku, výhružně se naklonil dopředu a zůstal v těsné blízkosti toho obličeje s až příliš jemnými rysy. Bylo to poprvé, kdy jsem se na něj shora díval já. 
"Na sny ti seru, nejsem malej fakan. Mám cíle a neprohrávám. Tak se přestaň chovat jako bychom byli kámoši, protože to nejsme." nesnažil jsem se vrčet ani ho děsit, můj hlas byl prostě chladný, odtažitý a tvrdý, když jsem ho sledoval tím jasným, bezcitným pohledem. Protože mě vytáčelo to, co se mu odráželo v očích, ta otázka, ten údiv. Čemu ses tolik divil?! Tohle jsi ze mě udělal ty. 
"Seš mi u prdele,  ty i důvody, proč jsi se vracel." koutek úst se lehce zvedl a vytvořil pokřivený úšklebek, arogantní a sebestředný, co si jako myslel? Fakt ho napadlo, že se usměju a nadšeně poběžím si z něj dělat kámoše, protože.. protože proč do prdele?! Odtáhnul jsi a já to musel přežít, žil sis jako nějaká zasraná celebrita, ale to já se musel vyhrabat z těch všech sraček. A teď se na mě budeš dívat tím vyčítavým pohledem, teď už ti za to konečně stojím? Protože mám novinku. Na celýho Vítka Nováka seru! 
Naklonil jsem se ještě blíž, můj hlas se ztišil do varovného skřípění, mé oči se přivřely, když jsem ho pozoroval, jasně a naprosto bez přetvářky. Protože jsem věděl, o co ti jde a hodlal dát jasně najevo, že ani zkurvenej Pokorný ani zasranej Novák mi to neseberou. To, co jsem si muset vydřít, to co jsem si musel vybojovat. Už jsem nebyl Alex, kterej tě bezmezně miloval a naivně věřil, že pro tebe něco znamená. Protože ses možná tvářil starostlivě, ale nebyl jsi o nic lepší než já, stejný sobecký hovado až na to, že já se nebál si to přiznat a hrát si na něco lepšího. "Myslíš si, že jsi přijel spasit chudáky z maloměsta, hvězdičko? Leda hovno. Tady jsi na Spartě a na Spartě jsem králem já." 

Nevšímal jsem si těch pohledů, co se k nám obrátily. To děsivé ticho, co se v šatně rozhostilo po tom, co Alex naproti mě rázně třísknul skřínkou a věnoval mi pohled, který jsem neznal. Ne u něj. Měl mě vyděsit, měl jsem možná toho nechat, stáhnout ocas jako všichni ostatní a líbat velkému Králi nohy, ale to já nechtěl. Ne proto, protože bych neuznával tvoji pozici nebo tvůj talent, ale protože to, čím sis vydobíval úctu Alexi, bylo něco, co jsem nedokázal skousnout. Jeho slova o přátelství bolela. Bolela, ačkoliv jsem je čekal. Čekal, protože já jsem věděl, že jsem to podělal, když jsem tě tu nechal. Že jsem šel za slávou, prachama a vším tím, co zahraniční klub nabízel a nechtěl se ohlížet zpátky. Nechtěl litovat nebo se hrabat v minulosti, protože jsem věřil, že se sem už nikdy nevrátím. Karma ale byla svině a já musel čelit tomu, co jsem spáchal. Jen jsem netušil, že to dojde tak daleko. Ne, myslel jsem si, že se pohádáme, ale netušil jsem, že v tvých očích uvidím to bezedné prázdno. Pátral jsem pohledem v té neznámé tváři, o tolik starší, vyspělejší a mužnější než jsem si ji pamatoval a hledal v ní člověka, kterým jsi býval. A beznadějně. Nejspíš si tohle nikdo nedovolil, stát tak blízko, ptát se na otázky, co tě zjevně rozčilují. Všiml jsem si, jak se šatna během pár minut vylidnila než jsme tam nestáli jen sami dva a já neuhýbal před tím temným pohrdavým pohledem, který jsi po mě vrhal. Nebál jsem se tě Alexi. Možná ostatní ano, ale já ne. Ten úšklebek, další bolestná slova. Měl jsems e otočit a nechat to bejt, prostě si říct, že se z tebe stalo tohle a nějak se s tím srovnat, ale to já nemohl. Nemohl, protože mě, na rozdíl od tebe, na tobě záleželo. Možná jsem to podělal, možná jsem tady nebyl, když jsi potřeboval. Ale to neznamenalo, že se nechám zastrašovat Král. Zavrtěl jsem hlavou, v mých očích byla jakási nevěřícnost, nedůvěra v to, co jsem viděl a slyšel a nechtěl to akceptovat. Tohle nebyl ten kluk, kterému jsem pomáhal na všech soustředěních, svěřoval se mu, motivoval ho, hnal ho dál a dál jen proto, protože jsem věřil, že na to máš. Protože jsem věřil, že nejseš vypatlaná guma, ale někdo, kdo je na tenhle krutej svět až moc dobrej. A zjevně jsem se spletl. Porozhlédl jsem se po šatně, neusmíval jsem se, netvářil se naivně, jen mu opětoval ten chladný pohled, ale neubránil jsem se jistému zklamání. Protože tvoje slova bolela a já cítil, že tohle teď skutečně jsi. A nelíbilo se mi to.
"Jestli musíš budit respekt strachem, pak je mi tě fakt líto" Prohodil jsem k němu ledově klidně, nebyl jsem rozčílený, nechtěl ho naštvat nebo si poměřovat ptáky. Konstatoval jsem jen smutnej fakt, kterej jsem během těch pár hodin zjistil. Že tahle Sparta je to poslední, co bych od ní čekal. Mohl jsem se hádat, mohl jsem se obhajovat, ale to jsem nechtěl, protože já si svoje chyby uvědomoval. Sice pozdě, sice fakt debilně, ale uvědomoval. Ale viděl jsi to ty, Alexi? Co se z tebe stalo?
"Dřív jsi šikanou pohrdal. Teď to vypadá, že si seš sám sebou tak nejistej, že budit strach je to jediný, co ti drží tu pozici.." Myslel jsem si, že tu pásku, co má, bude nosit hrdě. Bude je podporovat, motivovat, slavit s nima výhry i brečet za prohry. Ale tohle? Zavrtěl jsem hlavou, konečně uhnul pohledem i jeho blízkostí, která měla být jasně zastrašující a já se skutečně měl bát, protože mi ve vteřině mohl natáhnout, ale jestli to udělá, jen tím potvrdí, že to, co říkám, je pravda. Odlepil jsem se od skřínky a vrátil se zpátky k té své. Necítil jsem se naštvaně, jedině tak sám na sebe, když jsem se k němu otočil zády a házel věci do tašky. Cítil jsem se prázdně a zklamaně. Chtěl jsem to napravit, Alexi. Ale když jsem se díval do tvojí tváře, měl jsem tušení, že na to je příliš pozdě.

Popravdě asi jsem sám nebyl připravený na to, co přijde a možná jsem se chtěl tvářit, že to mám pevně v rukách, ale pravdou zůstávalo, že jsem nad celou touhle situací ztrácel kontrolu. Ale překvapivé to nebylo. Nebylo, protože zkrotit něco tak divokého, jako by Tadeáš, připravit se na to, naplánovat to, to prostě nešlo, protože on byl jako řeka, klidný, ledově chladný a vzápětí plný peřejí a spodních proudů. A já.. já se začínal topit. 
Sledoval jsem ho přivřenýma očima a nic neříkal, nic, protože jsem mu nehodlal dávat to zadostiučinění. Mohl jsem lhát, ale ty oči by mě prohlédly, pochopil bys, jak moc se držím, abych neztratil hlavu a nevzal si tě hned teď se vším všudy. Co jsem mu měl říct, vyprávět, jak se straním těch večerů ve společné posteli, svazujících, láskyplných, jak se vymlouvám na práci a bolest hlavy, protože prostě necítím nic, nic a děsí mě to, nechci to, jenže s tím nemůžu bojovat. Co jsem mu měl říct, když stačilo tak málo, když mě dostával do kolen jen tím chraplavým hlasem, těmi drzými poznámkami, které rozproudily moji krev stejnou měrou naštváním i vzrušením? Protože pokud jsem si ho doteď nepředstavoval, nedělal jsem si iluze, že kdykoliv se Kristiána dotknu, budu mít před očima tohle, jeho tělo tak lascivní a vyzývavé, ten pohled, temný, dráždivý a plný toho zakázaného vzrušení, vůni, až příliš ostrou a naprosto omamující, ty rty, úšklebek, který jsem mu z tváře toužil vymazat a přitom jsem měl co dělat, abych si je okamžitě nepřivlastnil. Mělo mě to odrazovat, to všechno na něm, ta očividná snaha mě dostat a vedlo se ti to, i když jsem vehementně odolával, ale propadal jsem tomu stejnou měrou, protože ten jeho postoj, to bažení po výhře, to jsem prostě nemohl ignorovat a i když nahlas bych to nikdy nepřiznal, ta hra mě vzrušovala na maximum, ten pocit, že o to musím bojovat, že si to chci sobecky vzít, že ho chci držet pevně a brát si ho tvrdě, divoce, bez přemýšlení, bez něhy a citů a přitom jsem měl v hlavě tolik myšlenek! 
Zasranej Pokorný, tohle je špatně. 
Vnímal jsem jeho prsty na svém krku, když se přitáhl ke mě blíž a já zčista jasna pochopil, jak naivní bylo myslet si, že můžu vyhrát, když byl tak blízko, když se jeho jazyk sotva patrně dotýkal mých rtů a mě to dovádělo k šílenství, když mě jedním dechem poslal do hajzlu a pak zaprosil, sakra, jak jsem tomu měl odolat, když se tiskl k mému rozkroku se stejnou neodolatelnou touhou, jakou jsem cítil i já? Co mi vlastně bránilo si ho nevzít, teď, hned, rychle, tvrdě, hladově..? Co..? 
Prohrál jsem, věděl jsem, že jsem mu propadl, když se na mě podíval a já bez přemýšlení překonal tu kratičkou hranici a políbil ho, dá se tomu vůbec říkat polibek? Dobýval jsem si jeho ústa hladově a spěšně, jako bych si potřeboval připomenout tu vášeň a chtíč a divokost, která mi ve vztahu chyběla, která dávno vyprchala, ale tenhle nezkrotný sráč měl všechno, všechno, co mě rozpalovalo do běla a nutilo ho chtít stále víc a víc. Vysral jsem se na všechny ty sladké shity kolem, prostě rovnou jazykem vpadl do jeho úst a drze si kradl ty polibky, vášnivě a toužebně, zatímco moje ruce sklouzly na jeho boky a přitáhly si ho blíž do klína. Byl sexy, jak mohl vůbec být někdo tak zatraceně přitažlivý a odpudivý v jediném momentu, jak mohl pohltit mou mysl tak jednoduše, že jsem nemyslel na nic jiného než na to jeho zaklánění hlavy a prošení a chtěl, chtěl, aby to zopakoval. Jenže to bylo přesně ono. To bylo přesně to, co jsi chtěl.. a já věděl, že možná prosil, ale ten pohled tě prozrazoval. Ten pohled jsem znal a věděl, že by udělal cokoliv, co jsem chtěl, ale kvůli mě to nebylo.. a to jsem nechtěl, protože namlouvat si něco, to nebyl můj styl. 
Odtrhl jsem se od něj stejně nečekaně, jako jsem ho předtím políbil. Dýchal jsem přerývavě a ještě chvilku tak zůstal, v těsné blízkosti té tváře, v blízkosti toho tepla, v blízkosti vůně, která trávila mou mysl a já věděl, věděl, že teď, když vím, jak to chutná, bude to všechno jenom horší.. jenže ačkoliv se to nezdálo, něco z té tvrdohlavosti jsme měli společné. 
"Příště si to líp rozpočítej.. Přijď v pátek, v době, kdy máme domluvenou konzultaci." můj hlas byl tichý a klidný, když jsem mu dal přesné a stručné pokyny. Ne, nedám ti to vítězství, nebudu ten, kdo tě podpoří, kdo to bude přehlížet. Na mě tohle divadlo platit nebude a příště, příště až budeš prosit, bude to opravdové. Pustil jsem ho, nechal ho tak, odstoupil od něj a upravil si oblečení, než jsem se narovnal a s klidným pohledem se na něj podíval, jako by se posledních pár minut ani nestalo. Propadal jsem mu, ale ještě tak docela nevyhrál a já věděl, že přijde bouře, ale nebylo to poprvé, kdy jsem se rozhodl tančit s ďáblem. Zastrčil jsem ruce do kapes a pohlédl na něj tvrdě a zcela nekompromisně. Žádné prášky jsem mu dát nehodlal. "A teď běž."

Nejspíš bych se zasmál, výsměšně, vítězně, tak, jak jsem to cítil a věděl, že ta sladká výhra je na dosah.  Byl jsem sráč a naprosto si užíval to vědomí, že tenhle souboj rozhodně nemohl vyhrát. Ne, když mě jeho rty líbaly tak, že jsem se ani zasmát nestihl. Bral si mě, přivlastňoval, podmaňoval a já tuhle hru hrál moc rád, když jsem věděl, čí skóre je momentálně ve vedení. A tak jsem mu ty polibky oplácel se stejnou náruživostí, kousal ho do rtu, roztahoval rty v provokativní úsměv, ale znovu a zas se nechal umlčet. Věděl jsem, že podlehneš, věděl, poznal jsem to z toho špatně skrývaného pohledu, z těch očí, co tě prozrazovaly, když ses rozhodl přiblížit tak troufale blízko, když sis dovolil mi vyhrožovat. Nemohl jsem zastřít ten fakt, že se mi to líbilo. Líbilo se mi nahlédnout pod tu perfektně upravenou masku a probudit to, co se skrývalo uvnitř. A že hodnej kluk to rozhodně nebyl. Co by tohle řekla drahá polovička? Věděla, jak jsi jí ubližoval? Vojto, Vojto. Já jsem možná byl sráč bez svědomí, ale alespoň jsem si nehrál na to, že jím nejsem. Tys ubližoval, bral a lhal naprosto stejně jako já a já to dávno prokouknul. A chtěl jsem víc. Víc, mé tělo se k němu žádostivě tisklo, přitahoval jsem si ho blíž a blíž, sjížděl rukama po těch svalnatých pažích, motal ho do svých sítí víc a víc a přitom se sám zaplétal do těch jeho. Cítil jsem to, tu touhu, jasnou a spalující. Ne, nelíbal jsem ho jen proto, abych vyhrál. Ale i proto, abych z toho něco měl. A že díky doktůrkovi jsem měl pěkně napěchované kalhoty a rozhodně s nimi potřeboval něco dělat. S tím vším. To vítězství chutnalo sladce, tak sladce a opojně, že jsem zapomínal na to, co prvotně chci, proč to vlastně dělám. Místo toho jsem si užíval tu kontrolu, co z něj vyprchala a projevilo se to, co se mi líbilo mnohem víc než ten ledový klid. Jenže zničehonic se ten sráč odtáhnul, skončil. Díval se na mě, zůstával v mé blízkosti a já to nechápal. Nechápal a rozhodně si tu blízkost neužíval, když se mě jeho rty nezmocňovaly, když se v jeho očích objevovalo znova to, co jsem tam prostě a jednoduše vidět nepotřeboval. Fuck! Odstoupil ode mě, sledoval jsem ho celou dobu, přivřenýma očima, ve kterých se odráželo něco temnějšího než kdykoliv předtím. To opojení, vášeň, touha či cokoliv z toho, co jsem cítil před chvílí vyprchalo spolu s jeho blízkostí a nahradilo ji jen znovu to nekonečné prázdno. To, co se rozhodlo mě spolu s jeho slovy stáhnout níž a níž. Ne, přestával jsem myslet úplně, když mi oznámil, že mi nic nedá. Co prosím? Zaskřípal jsem zuby, když jsem se prudce odlepil z lehátka a spěšně se oblékal. Rozhodně jsem se nijak nekrotil s tím jasně vepsaným vztekem, co se mi odrazil ve tváři, kdy jsem i já sám odhodil tu masku a rozhodl se mu ukázat to monstrum, kterým jsem byl. Protože si to doprdele zasloužil kretén! Co si o sobě myslel? Že si se mnou bude hrát? Se mnou?! Cítil jsem to, to napětí, tu frustraci, všechno to, co mě stahovalo víc a hlouběji do sebe. Přetáhnul jsem si mikinu přes hlavu a střelil po něm pohledem, vražedným, naštvaným a zlověstným. Vjel jsem si rukou do vlasů, když jsem se prostě rozmáchl a jedním kopem zasáhl odpadkový koš, který se rozletěl po místnosti až se z něj vysypaly potrhané papíry všude kolem. Přešel jsem k jeho stolu, kde jsem prostě a jednoduše jedním tahem shodil všechny ty pečlivě srovnané papíry spolu s tou podělanou fotografií v rámečku, co se rozsypala na zemi aniž bych jí věnoval pozornost, a tím jsem rozhodně nekončil. Ne, když jsem pevně stiskl čelisti k sobě, zatnul a povolil pěsti, vzal do ruky nejbližší skleničku s vodou a prostě a jednoduše ji mrštil přímo naproti němu. Možná jsem byl dobrý fotbalista, ale mizerný házenkář, a tak jsem namísto toho podělaného obličeje, který jsem si nepřál nic víc než znetvořit, trefil vitrínu s léky za ním, až se sklo ze sklenice i z vitríny s hlasitý rámusem vysypalo. Zrychleně jsem dýchal, pohledem spočinul na té jeho tváři a v té mé se kromě zuřivosti odráželo něco jiného. Pomsta. Pomsta bude sladká a velmi bolestná.
"Budeš toho litovat.." Zvedl jsem zdvižený prostředníček a z místnosti odešel. Věděl jsem, že to bylo přes čáru, ale bylo mi to skutečně u prdele. Ne, cítil jsem to, že to bez prášků dál nezvládnu, že balancuju na hraně, že potřebuju nutně do baru, koupit si cokoliv, co budou mít pod pultem a sjedu se do bezvědomí. Vojtovo prášky nebo ne, bude mi to fuk, až budu mít hladinku a nasypaný bílý prášek na pultu. Řítil jsem se chodbou, nevšímal si ničeho, co se v ní odráželo, když jsem naprosto jasně dorazil do šaten a rozrazil prudce dveře. Můj pohled padl na Krále, netvářil jsem se mile, ale když jsem sledoval ten povědomí obličej druhého muže v místnosti, mé rty se zkřivily v naprosto nepřirozený a velmi zlověstný úšklebek. "Ale ale, kohopak tady máme? Slavný Novák osobně. Liverpool už se nemohl koukat na ty sračky, co tam předvádíš? Nedivím se. Smutný, s tím zraněním si ve Spartě moc nepolepšíš. Už ses seznámil s místními zvyky jak vítat nováčky?" Naklonil jsem hlavu na stranu a sjel Vítu opovržlivým pohledem, olízl si rty a přivřel oči. Moc rád bych vymáchal Novákovi hlavu v míse, ale bylo mi jasné, že po tom fiasku s Vojtou si nemůžu dovolit další přestřelek. Chytil jsem se rámu dveří tak prudce, až mi zbělely klouby prstů a pohledem jsem švihl po Alexovi.
"Král, nerad ti kazím tenhle románek, ale jdeme do baru. Hned. Potřebuju se ožrat nebo za sebe neručím. A doporučoval bych ti si ušetřit ty podělaný přednášky nebo na dalším listě komu a jak zničit život přihodím i tvoje jméno" Ne, ten tam bylo to přátelství, skutečně jsem neměl dobré rozpoložení a ačkoliv jsem neměl v úmyslu nic o Královi prozrazovat, neznamenalo to, že ho s tím nebudu srát.