Sanderova 14

Nechápal jsem to, nechápal jsem nic z té naléhavosti v jeho očích, z toho hlasu, který měl daleko od toho věčně chladného a rozkazujícího. Takhle jsem ho nikdy neviděl, nikdy v životě jsem neviděl, že mě se na mě díval takhle. V tomhle všem skutečně zněla žádost, neskrývavá a jasná, jeho oči mě prosily, žádaly, abych ho poslechl a já svěsil ruce se kterými jsem ho hodlal odstrčit a nechal se skutečně do toho stísněného prostoru zavřít.
To, co se dělo potom, věděl jsem, že to z hlavy už nikdy nedostanu. Ne, když jsem se tou škvírkou těch špatně přivřených dveří díval ven a doufal, že se neotevřou a neodhalí mě uvnitř. Ne, když se dovnitř vřítili ozbrojení muži s mlčenlivými tvářemi. Věděl jsem, že už nedostanu z hlavy ty temné chladné oči toho muže, co vešel do místnosti a jen tím jediným pohybem z ní dokázal vysát veškerý vzduch. Mrazilo mě z toho, z toho, jak se Elias, který by jindy nikdy nikomu nedovolil něco takového říkat nebo dělat, stál strnule a zpříma. Nechal ho přijít blíž, nechal a já sledoval všechny ty rysy té bezcitné tváře, díval jsem se do těch temných očí ve kterých bylo něco nelidského, něco, co roztřáslo každý kousek mého těla. Něco, co mě nutilo křičet, prosit a škemrat a neskutečně se bát. Nezvládal jsem dýchat, nezvládal myslet, jen se choulil do rohu a věděl, naprosto jasně věděl, že ten, kdo stojí před Eliasem, je zasranej vůdce celého drogového kartelu. A přišel osobně.
Musel jsem si skrýt ruce před obličej, abych skutečně nevydal ani hlásku ve chvíli, kdy muž vzal Eliasovo zbraň a přitlačil mu ji na tu ránu. Ránu o které jsem věděl, že je hluboká, čerstvá a nedokázal si představit bolest, co musel prožívat. A ani nechtěl. Věděl jsem, že ta jediná věc, co stojí tomu oslnivě pohlednému, leč naprosto monstróznímu muži v cestě aby mě našel a zabil, byl zrovna on. Elias. Bál jsem se dýchat, bál se udělat sebemenší pohyb, co by mě prozradil, protože jsem byl naprosto přesvědčený, že by byl můj poslední.  A tak jsem jen mlčky sledoval to celé, celé a jen doufal, že to brzo skončí. Sledoval jsem Eliasovo záda, co stála bez hnutí, jen ty zatnuté pěsti prozrazovaly, že s tím vším skutečně s hrdostí bojuje. A nedokázal skrýt jistý údiv, obdiv nad tím, kolik toho jeho tělo dokázalo vydržet. Nechápal jsem to, proč nepadl na kolena, proč to trpěl a nebo proč, proč se sakra nebránil? Bylo to nemilosrdné a naprosto očividné, že trpí, ale ten muž, ten muž nedal najevo absolutně žádné smilování. Neříkal, že je dvojka celého kartelu? Tak proč ho tak týral? Za co vlastně?
Nechápal jsem to, nechápal a tak jen pevně sevřel víčka k sobě, soustředil se jen na svůj dech, snažil se uklidnit a doufat, že odejdou. Doufat, že mě nenajdou.
Otevřel jsem je až ve chvíli, kdy se dveře skříně otevřely a ke mě dolehl ten tlumený, ale známý hlas. Hlas, co zněl jinak, tiše, vyčerpaně. Sledoval jsem jeho popelavou tvář a věděl, že tohle všechno je zvrácené, že tohle všechno je zatraceně špatně. Mísilo se ve mě spoustu pocitů, spoustu. Chtěl jsem na něj začít řvát, řvát a hystericky se ptát, proč se nebránil. Proč ho nechal.. Má mysl to stále odmítala akceptovat, byl to projev oddanosti? Takhle zvrácený, pokroucený pohled na realitu? Proč, Eliasi? Věděl jsem ale, že odpovědi nedostanu. Nedostanu ani když budu řvát, nedostanu ani když budu brečet, nedostanu nic. Protože tohle byla realita, krutá a nemilosrdná a já si víc než kdy jindy uvědomoval celou závažnost.
Vyšel jsem ven ve chvíli, kdy si lehl na postel. Pohled jsem přesunul na tu kaluž krve vedle skříně a namísto toho, abych se pozvracel hned vedle ní, jsem jí přešel a své rychlé kroky směřoval do kuchyně. Od kdy se tohle pro mě stalo normální? Proč jsem se nechoulil v rohu a neházel nenávistné hlášky? Protože jsem nechtěl, protože mi na něm záleželo. Protože jsem spoustu věcí nechápal, ale věděl, že musím fungovat, že pokud se neudržím v chodu, skutečně se to celé zhroutí a já už nikdy nenajdu pevnou půdu pod nohama. Nebudu lhát, ruce se mi stále ještě třásly, když jsem vzal z koupelny ručníky, z kuchyně z lékárničky, kterou jsem viděl předešlý den brát Eliase, vzal čisté obvazy a vracel se zpátky do ložnice. Hlavu jsem měl plnou myšlenek, myšlenek na to, proč, když byl tak oddaný, když byl členem mafie, proč mě neudal. Proč mě tehdy ušetřil.
Klekl jsem si před něj, mezi jeho kolena, když jsem se napřímil a prsty jemně přešel po jeho boku, který jsem jemně očistil navlhčeným ručníkem a položil na ránu gázu. Myšlenky mě přemáhaly, jedna za druhou, chtěl jsem na něj řvát, že je pitomec a že toho mám dost, ale stejně tak jsem nemohl. Nemohl, protože jedna má část přemýšlela nad tím, že to všechno udělal proto, aby mě ochránil. Udělal to kvůli mě. Možná mě nenahlásil proto, protože se bál o to, že by ve vteřině zabil nejenom mě, ale i jeho za to, že jsem dávno neležel pod drnem. Ale ta část, ta jedna skrytá, ale velká část mého nitra si přála věřit té první části. Chtěl jsem se zeptat proč, slova mě svrběla na jazyku, proč to celé dělal, když jsem pro něj nic neznamenal? Tolikrát mi to řekl do očí, tolikrát odcházel, tolikrát mě zas a znovu ničil a přitom.. Nic nedávalo smysl.
Odstrčil jsem jeho ruku s tepláky z krvácející rány, stejně opatrně ji omyl a ošetřil, chvíli na ní mlčky tlačil ručník, než jsem přes ní začal převazovat tlustý obvaz. Mé prsty se jeho pokožky dotýkaly jemně, nezvedal jsem oči k jeho tváři, nesnažil se v ní nic zjistit. Bylo ticho, nezvyklé ticho, protože většinou jsem byl já ten, kdo ho vyplňoval. Ale teď.. Nedokázal jsem mluvit, pořád to ještě zpracovával, ale přesto jen tiše vydechl.
"Zůstanu"  To jedno slovo, hloupé slovo, ale skutečně to tak bylo. Neodejdu, ne dnes, ne teď, protože jsem věděl, co by to znamenalo. A nechtěl, skutečně nechtěl zemřít. Jen jsem si přišel lapen v kleci obklopen vlky a ten pocit stísněnosti mě ničil. Ale přesto jsem souhlasil. Zvedl jsem ruce k jeho tváři a něžně mu odrhnul vlasy z tváře, když jsem mu jemně ručníkem otřel tvář stále umístěný mezi jeho nohama. Nemohl jsem si pomoct, nemohl, i když jsem chtěl protestovat, prosit ho, aby mě neopouštěl. Aby mě tady nenechával samotného, protože až přijde tma, znovu si mě to najde. Ale neřekl nic, vůbec nic. Nechtěl jsem to zhoršovat, nechtěl to ani zlepšovat. Chtěl jenom, ať to přejde. Ať to skončí. Ten plíživý pocit strachu, ta úzkost, co mě zas a znovu lapala do svých sítí. Ale ve chvíli, kdy jsem klečel před ním a ošetřoval mu rány, jsem věděl, že pro tuhle chvíli, kratičkou a bezvýznamnou, budu v pořádku. Že když jsem s ním, budu v bezpečí.

Bylo ticho, ohlušující ticho, na které jsem byl zvyklý a nikdy mi nevadilo, ale teď jsem ho nemohl vystát, možná jsem na něj vrčel a odmítal to, ale bylo by mi milejší, kdyby křičel, kdyby házel věcmi, kdyby dával najevo, co si myslí, protože ta chvíle, kdy mi klečel u nohou, ale odmítal se na mě podívat, byla horší než jakákoliv slova, která by mohl říct. Cítil jsem ji, vinu, tíživou a palčivou, to před něj jsem chtěl padnout na kolena a omlouvat se, tisíckrát zopakovat, že mě to všechno mrzí, ale to už dávno nemělo smysl. Nechtěl jsem se na něj dívat, zlomeného, vystrašeného, rezignovaného a smířeného s osudem, chtěl jsem něco říct, nějak ho uklidnit, dát mu naději, že to bude v pohodě, ale nemohl jsem mu lhát a tak jsem mlčel stejně jako on, jen ho pozoroval, ty známé rysy v jeho tváři, světlé oči, ty dlouhé husté řasy, rty v té pevné, neprostupné lince. Jeho jemné prsty, bylo absurdní, že mě ta jeho očividná péče skoro nutila do smíchu? Jo, chtěl jsem se ironicky smát, ale nejspíš jsem tím jen potlačoval ten druhý, mnohem nebezpečnější pocit, pocit neskutečné oddanosti, který se mi rozléval tělem, když se o mě staral, o to tělo, kterému jsem zakázal cítit bolest nebo pochyby, ale teď jsem cítil obojí a to jen proto, že se mě dotýkal s tou něhou a starostlivostí a já věděl, moc dobře jsem věděl, že mu na mě záleží. A to zjištění bylo ze všeho nejvíc nebezpečné. Sakra Seby, viděl jsi pravdu, věděl jsi, kdo jsem, měl jsi mě nenávidět, měl ses ode mě držet co nejdál, ale místo toho jen konečně zvedl hlavu a v tom nejdůvěřivějším gestu, jaké jsem kdy zažil, mi odhrnul vlasy z obličeje a začal mi ho jemně otírat. Jak jsem měl být k tomuhle imunní? Jak, když to jediné, co jsem chtěl, bylo zavřít oči a zapomenou v jeho náruči na celej tenhle podělanej svět? Chtěl jsem toho tolik? Obyčejnej život, normální život, kde bychom se hádali o hloupostech, kde bych žárlil na to, že se na tebe dívá někdo jiný, kde bys nemohl vystát mou posedlost úklidem, kde bychom se večer pohádali do krve, ale v té milosrdné tmě se ve víru těch pocitů vrhali jeden na druhého a v tom narůžovělém svítání bys mi usínal v náručí. Díval jsem se do jeho tváře a uvědomoval si, že prvně, úplně prvně lituju, že jsem tě nepotkal dřív. Že jsem tě nepotkal v době, kdy jsme měli naději. A děsilo mě, že to bylo současně prvně, kdy jsem pochyboval o všem, co v mém životě dávalo smysl. A to se rovnalo zradě. Zradě, kterou Enzo neodpouštěl. 
Bez přemýšlení jsem se naklonil, to moje ruka spočinula na jeho krku, měkce, něžně, spíš jsem se s jeho kůží mazlil, když jsem palcem přejel po hraně jeho čelisti a překonal tu vzdálenost, dotkl se těch rozechvělých rtů jen proto, protože jsem se nedokázal dívat do těch prázdných očí, které byly plné strachu a nejistoty, protože jsem neměl odpovědi, které bych ti dal, ne, byla jediná věc, kterou jsem ti mohl slíbit, i když byla tak bláhová a naivní. 
"Nikdo ti neublíží, Seby.." nebyl to slib, nebylo to ujištění, tón mého hlasu byl naprosto čistý a jasný, protože nic, nic jiného pro mě nemělo vyšší prioritu, nic nebylo důležitější a já to pronášel tak klidně a stoicky právě proto, že jsem věděl, co jsem ochotný obětovat tomu, aby přežil. 
Všechno.
Mé rty se otřely o ty jeho, jazykem jsem polaskal jeho spodní ret a pronikl dovnitř, nesnažil jsem se ten polibek nijak prohloubit, nechtěl jsem sex, nesnažil jsem se vynutit si od něj věci, na které rozhodně neměl náladu. Jen jsem mu byl vděčný, vděčný za to, že i přes to všechno mě nikdy nezatratil, že možná cítil zmatek, ale v jeho pohledu bylo i něco jiného než ten panický strach. Nechtěl jsem to pojmenovávat, bál jsem se toho, ale zároveň jsem nemohl potlačit ten fakt, že jsem to vidět sobecky chtěl. Zradil jsem kvůli němu všechno, v co jsem věřil. Kvůli němu jsem lhal a dával v sázku svůj život. A nelitoval jsem, Seby. Protože jsem si moc dobře uvědomoval, že kdybych dostal na výběr, vybral bych si tě znova a znova. A to byl ten důvod, proč jsem teď uvažoval o zradě, proč jsem jako ten nejnaivnější hlupák chtěl vidět tu naději, i když jsem byl tím, kdo stejné hlupáky posílal na smrt. Protože jsem chtěl bejt s tebou a na ničem jiném nezáleželo. 
"Vrátím se." zašeptal jsem do jeho rtů a odtrhl se, můj pohled byl ledově chladný, když jsem vstal a převlékl se, do batohu naházel pár zbraní, sebral tu složku ze země a vydal se z bytu, musel jsem pryč, doufal, že když budu z dosahu toho pohledu, když nebudu vnímat tu vůni, když nebude vedle mě, třeba se mi zase vrátí zdravý rozum, ale nebyl jsem snílek a uvědomoval si, že ta otázka už dávno není otázkou. V tu chvíli, kdy jsem viděl ten pohled, prázdný a zlomený, jsem se rozhodl. Zradím Enza, protože nic není důležitějšího než ty. 
Přesun