Sanderova 14

Zabočil jsem do podzemních garáží, projel parkoviště až dozadu a postavil motorku vedle černého Chevroletu, který jsem používal jako doprovodné vozidlo, když se chtěl Enzo projet v jednom ze svých sporťáků a já mu jen dělal ochranku. Nikdy jsem tomuhle moc nerozuměl, asi jsem v tom byl prostě celý život a neviděl za tu oponu, ale mě tyhle drahý výstřelky prostě nic neříkaly, i když jsem si je mohl dovolit. Mnohem radši jsem měl střídmost a praktičnost a co si budeme, když vyjedeš tímhle autem do ulic, moc nenápadnej nejsi. V tuhle chvíli by mi však bylo jedno, kdyby na mém parkovacím místě stálo třeba Enzovo ikonické Lambo, sesedl jsem z motorky a chytil se bolestivě za pravý bok. Vnímal jsem, jak adrenalin pomalu vyprchává, jak se ta rána začíná ozývat víc a víc. Nechával jsem za sebou kapky krve, jak jsem se pomalu sunul k výtahu, stejně jako Sebyho, který mi půl cesty něco hulákal do ucha, ale upřímně i kdybych ho slyšel, neodpověděl bych. Hlavou se mi míhalo až příliš mnoho myšlenek, než abych mu mohl dát nějaké odpovědi, protože skutečným problémem nebyli ty mrtvoly, ale kdo je poslal a proč. A ano, tím největším problémem, který jsem tak úspěšně ignoroval, byl právě hnědovlásek, který mě hlasitě následoval. Opřel jsem se o prosklenou stěnu výtahu, neřešil, že za mnou zůstává na perfektně vyleštěném zrcadle krvavá šmouha, protože jsem věděl, že ráno bude pryč a nikdo se nebude ptát. 
Vytáhl jsem z kapsy mobil, vytočil známé číslo a jen se bolestivě nadechl. "Kafkova. Ukliďte tam. Hned!" pár strohých slov, výtah cinknul a dveře se otevřely do rozlehlého střešního bytu. Nic jsem neřekl, když jsem vystoupil a vbelhal se dovnitř, sral na to, jak za mnou na bílých kobercích zůstávají špinavé otisky, mířil prostě do kuchyně, kde jsem z proskleného baru vytáhl lahev předražené brandy, z horní police sundal malý stříbrný kufřík a vrátil se s tím do obýváku. Zapadl jsem do bílé sedačky, syknul bolestí a na okamžik zvrátil hlavu přes opěradlo dozadu, abych se mohl nadechnout, protože ta bolest začínala být nesnesitelná. Naprosto jsem ignoroval drahé vybavení, které nasáklo mou krví, moc dobře jsem věděl, že stačí zvednout telefon a v tu ránu budou všechny důkazy pryč. Nebyl jsem tu už týdny a přesto bylo perfektně uklizeno, všechny polštáře pečlivě načančané, okna umytá a podlahy vyleštěné. Ten byt mi dal Enzo jako dárek a já ho nesnášel. Všechen ten okázalý luxus, designové kousky, to fakt nebylo nic pro mě. Jenže teď jsem neměl na výběr, protože ten glock stačit nebude a já potřeboval něco výkonnějšího. Nejdřív ale k tomu palčivějšímu problému. 
Přitáhl jsem si flašku a ze všeho nejdřív se zhluboka napil. To jsem obvykle nedělal, vlastně jsem nepil skoro vůbec, ale už jsem věděl, co mě čeká a upřímně jo, chtěl jsem se trochu otupit. S vypětím všech sil jsem si přes hlavu přetáhl mikinu i s tričkem a s patrnou zkušeností si prohlížel zubatou rozeklanou ránu na svém boku. Prohmatal prsty kolem, bolelo to, pálelo, krvácelo a štípalo, ale tím okem jsem zhodnotil, že nejde o průstřel, nejspíš mě ta kulka jen škrtla, takže bych rozhodně mluvil o štěstí. Otevřel jsem kufřík, ve kterém bylo spoustu lékařských propriet a vyndal sterilní krytí a obvaz. Bez zaváhání jsem polovinu lahve vylil na ránu, zatnul zuby i všechny svaly, abych přečkal nával té bolesti, než jsem na ránu přitlačil bílý čtvereček, zatím se neobtěžoval s obvazováním, protože jsem věděl, že mám ještě jeden větší problém. Roztřesenýma rukama jsem ze sebe stáhnul roztrhané džíny a s tím nepříjemným pohledem zhodnotil zející díru ve svém levém stehnu. Protože tady už kulka neminula svůj cíl, i když kdyby trefila tepnu, nepomohli by mi ani všichni svatí. Rána byla docela čistá, okraj hladký, ale otevírala se jen na jedné straně a to bylo přesně to, čeho jsem se bál. Lehký tlak a šílená bolest mě ujistila, že tohle je v prdeli. 
"Sebastiane, zůstala tam. Vevnitř je kulka a já jí potřebuju dostat ven." zahleděl jsem se pevně do jeho tváře a následně pohled stočil ke kufru, kde ležela stříbrně lesklá dlouhá pinzeta. Upřímně byl ten poslední, koho jsem tu chtěl, poslední, kdo tohle měl řešit, ale bylo až příliš mnoho ale v téhle situaci a já si dost silně uvědomoval, že krev ztrácím až příliš rychle. Nechtěl jsem se na něj spoléhat, ale bez něj jsem neměl šanci. Stejně jako před tím, i teď jsem si ránu polil alkoholem a zvedl k němu ten tvrdý pohled podkreslený bolestí. Byla celkem ironie, že po tom všem jsi moje jediná naděje ty..

Nevěřícně jsem pozoroval tu obrovskou budovu téměř v centru ke které neomylně zamířil. Ale namísto toho, abych si všímal všeho toho luxusu nebo se zabýval tím, jak se sakra od tatérovi dostal k milionáři, o tom chevroletu v garáži jsem se už nezmiňoval vůbec, jsem pozoroval jen jeho tvář, jeho kroky, které byli čím dál tím víc náročnější a on razantně odmítal jakékoliv mé pokusy o to mu pomoct. Ne, namísto toho jen všude zanechával krvavé fleky a já zjišťoval, že se pomalu ale jistě začínám zalykat hysterií. Že cítím tu úzkost, paniku, co mi svírala hrdlo, ty slzy, co se mi tlačily do očí a já nechtěl nic víc než se schovat nejlépe někam do koupelny, kolébat se dozadu dopředu a prostě a jednoduše přestat existovat, přestat na to myslet. Dokola, dokola se mi před obličejem vynořovala ta scéna, ta pistole tak blízko mé hlavy, ty minuty, kdy jsem odpočítával svou smrt a pak ty mrtvé pohledy, ta krev, kterou jsem teď jasně viděl i na svých dlaních, které jsem roztřeseně zvedl vzhůru, zatímco se Elias ztratil v útrobách domu. Pozoroval jsem nevěřícně své dlaně ruce a dokola si opakoval, že se tohle neděje, že je to nějak prank, špatnej vtip. Jen to jediné dokázalo uklidnit mou mysl, utišit ten řev, všechny ty otázky pro které přece muselo existovat nějaké logické vysvětlení.
"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se to děje?" Můj hlas zvláštně přeskakoval, jak jsem se přestával kontrolovat, když si sedl na gauč a začal si stahovat oblečení. Jindy, jindy bych pohledem mapoval ty linie toho vypracovaného břicha, tu cestičku vedoucí k jeho kalhotám a nemyslel na nic jiného, ale teď jsem ji sledoval se zcela jiným kontextem. A to tím, když jsem sledoval tu nekončící krev, co se valila po holém stehně a on si do ní s naprosto suverénním výrazem vylil flašku alkoholu.
"Doprdele, oni tě postřelili! Postřelili! A tys.. tys zabil je! Ježiši! Ježiši!" Vjel jsem si rukou do vlasů. Vytáhl jsem mobil z kapsy a roztřesenými dlaněmi se snažil vyťukat kód, ale skrz zakrvácené dlaně mi neustále vypadával na zem. "Musíme zavolat záchranku, okamžitě! Musíš do nemocnice! Hned!" Už po sté jsem se znovu marně snažil zapnout telefon, který mi z rukou vyklouzl a svezl se po naleštěné podlaze. "Nebo policajty! Ježiši, musíme to oznámit okamžitě! Tys je zabil.. a já jel s tebou, to ze mě dělá spolupachatele! Co jsi zač? Proboha, myslel jsem si, že jsi tatér co nanejvýš někde dealuje, ne že se budeš venku ohánět bouchačkou a zabíjet lidi! To.. to.." Začínal jsem slušně vyšilovat, naprosto nevědomky ignoroval jeho sinalý obličej, když jsem přecházel před gaučem a v hlavě kalkuloval všechny možné scénáře a můj obličej vypadal víc a víc zoufaleji. A pak se na mě otočil s tím příkazem, abych mu vyndal kulku. Haha.. Ha! Zaklonil jsem se v pase když jsem sehystericky rozesmál a zavrtěl hlavou, opravdu, můj zdravý rozum vzal za své, ale když jsem vzhlédl k jeho očím, byly nekompromisní a já jen pohledem zatěkal k ráně ze které se stále ještě valila krev a..
"To myslíš jako vážně? Ježiši, já nemůžu! Nemůžu, nesnáším krev, proboha, vždyť mě se dělá blbě i z náběrů z prstu, nemůžeš po mě chtít.." Sedl jsem si na gauč a přiblížil se k ráně, jen proto, abych pohledem zatěkal znovu k tomu zakrvácenému gauči, koberci, všemu a znovu vyskočil na nohy, když jsem se prudce naklonil za gauč a rozdýchával ten nával nevolnosti, který se mnou lomcoval víc a víc. Znovu jsem se vrátil na místo a sledoval jeho tvář. "Sakra, já to nezvládnu. Co když při tom umřeš? To ze mě udělá vraha!" Bylo vidět, že tohle nezvládám, ale tak divili byste se mi? Byl jsem obyčejnej kluk, obyčejnej a prostej a tohle pro mě bylo sci-fi, tohle nebyla realita a přesto byla.. tak hmatatelně a jasně, když jsem sledoval ten obličej, který stále víc a víc ztrácel na barvě a i někdo jako já si uvědomoval, že pokud nic neudělám, vykrvácí! Ale já, já nemohl. Nemohl. Vzal jsem pinzetu do roztřesených rukou, které se nedokázaly uklidnit, takhle tu kulku rozhodně nevyndám ani kdybych vážně chtěl!
"Musíš do nemocnice.." Opakoval jsem dokola a dokola, zatímco jsem si uvědomoval tu tíhu toho všeho, co se stane, pokud budu dál mluvit. Měl jsem strach, vážnej strach, a i když jsem vážně chtěl vědět, co se děje, představa, že mi umře pod rukama byla stonásobně horší. Proto jsem vzal flašku z jeho rukou a prudce si z ní přihnul, načež jsem si s ní polil ruce a pinzetu, sklonil se k té otevřené ráně a hned se zase oddálil. "Já, já.." Cítil jsem v pohledu, co se do mě zabodl tu bolest, bolest tak čitelnou. Trpěl, a ta bolest se tak nehodila k tomu jindy klidnému a lhostejnému pohledu. Chtěl jsem mu pomoct, ale bál se, že nedokážu uklidnit ty ruce, co se třásly a nezvládaly tíhu tohohle okamžiku. Co když to jen zhorším? Co když..?

Upřímně, kdyby to nebyla situace, při které mi šlo regulérně o život, snad bych se i ironicky smál, smál, protože ta situace byla prostě naprosto groteskní a směšná jako z nějaké brazilské telenovely! Nebylo na místě to zlehčovat, ale tak sakra tohle byl asi nejhorší scénář, jakej se mohl stát, ale byl jsem postřelenej, se snad nikdo neposere, že sám sobě si řeknu, že jsem moc dobře věděl, že se to všechno prostě musí posrat, až o něco později. Zašátral jsem v kapse odhozené mikiny, vytáhl cigaretu a mezi tím, co tam Seby měl jedno psychické zhroucení za druhým, já potáhl, abych se uklidnil. Potřeboval jsem mít hlavu čistou a jasnou, ale to se mi dělalo špatně, když jsem pořád masivně krvácel a do toho se hroutila moje jediná naděje na přežití. A ano, po několika jeho větách jsem to nevydržel a i přes tu situaci, kdy jsem se rozhodně měl chovat nějak pokorněji, jsem se prostě hlasitě a hlavně ironicky zasmál.
"Do nemocnice..?" zopakoval jsem nevěřícně a ano, na mé tváři sice míjely všechny ty stíny, ale i tak jsem evidentně měl potřebu bejt sarkastickej, protože řekněme si to na rovinu, ono mi toho moc jiného nezbývalo. "A nevezmeme s sebou rovnou ty tři mrtvoly?" můj hlas zněl pobaveně, možná krapátko vyšinutě, ale ona celá tahle chvíle byla naprosto bizardní a nejen Seby byl tím, kdo pomalu propadal všem těm obavám a úzkostem. Protože zatímco on dokázal vidět jen všechnu krev, což mu očividně dělalo celkem problém, já viděl dál a místo na to teď jsem přemýšlel nad budoucností. Nad tím, že tohle jsem prostě kompletně posral. 
"Jestli tě trápí poldové, můžu tě uklidnit. Protože ty nejsi jenom spolupachatel, Seby, jsi hlavně svědek. To je v prdeli, to je totálně v prdeli.." prsty od krve jsem si vjel do vlasů, kurwa, tohle bylo špatné, tohle bylo kompletně v hajzlu. Mrtvoly nemluví, heslo, které se tradovalo v klanu Verziny snad od nepaměti, heslo, které jsem svědomitě dodržoval celý život, celý.. celý, dokud jsi se do toho nezamíchal ty, Seby, a já tě nenechal žít. Protože jsem věděl, jak to dopadne, jak tohle celé skončí, až se Enzo dozví pravdu. A ne, právě proto, že jsem byl jeho nejbližší přítel jsem věděl, že tuhle zradu mi neodpustí. Seby byl hrozba a mým úkolem bylo ho zlikvidovat. Jenže už tam, už tam na té ulici jsem moc dobře věděl, že tentokrát ti, Enzo, věrný nebudu. Protože já ho zabít nemohl.. 
"Sebastiane, jestli něco rychle neuděláš, umřu tak jako tak.." zvedl jsem k němu pohled, mísila se v něm únava, vyčerpání, bolest i jistá rezignace, protože z téhle situace není žádné východisko. Nevysvětlím mu to, neobhájím, od smrti svého otce byl paranoidní a já věděl, že bych ho nepřesvědčil o tom, že tenhle naivní kluk, který se na mě díval s takovým strachem v očích, pro něj není žádná hrozba. Byl jsem postavenej před hotovou věc a věděl, že si budu muset vybrat. 
Díval jsem se, jak vzal do ruky pinzetu, jak se mu klepou ruce, jak je ten krásný sladký obličej v naprosté panice. Povzdechl jsem si, už to chápeš? Už chápeš, proč ses ode mě měl držet dál? Proč jsem tě k sobě nechtěl pustit blíž? Protože teď, teď musíme oba nést následky za svoje chyby, Seby. 
Zvedl jsem ruku a s naprostým klidem vzal něžně jeho třesoucí se dlaně do těch svých. "Hej.. podívej se na mě." naklonil jsem se k němu, pokoušel se ignorovat protesty svého těla, které už pomalu začínalo vypovídat službu a mohl jsem si hrát na tvrďáka, ale nebyl jsem nesmrtelnej. Nemohl jet do nemocnice, protože bych musel vysvětlit, proč jsem kurwa postřelenej. Nemohl jsem si zavolat našeho doktora, protože Enzo by všechno věděl. Věděl by o tobě, Seby a to by byl tvůj ortel smrti. Konečky prstů jsem ho jemně pohladil po hřbetu ruky a pevně semkl jeho prsty kolem nástroje. Naklonil jsem se k němu blíž, ale pohled neodtrhl. Ten můj byl vážný, plný bolesti, kterou jsem už nemohl zakrýt, ale zároveň klidný. Já byl smířený od prvního dne, ale to tys mi ve všem udělal bordel, Seby. "To je v pohodě, zvládneš to. Nic to není.." šeptal jsem, rty jsem měl suché a motala se mi hlava. Cítil jsem se malátný a slabý, ale nechtěl, nechtěl jsem, aby za tohle musel nést zodpovědnost. Jenže jiná cesta nebyla. Nebyla a já byl realista. "Seby, to bude dobrý. Posral jsem to, ale napravím to, jasný? Prostě to jenom vyndej, nedívej se na mě, soustřeď se jenom na tu kulku, zvládnu to, dobře? Oba to zvládneme." sklopil jsem jeho ruce níž k ráně a vyndal další obvaz, který jsem měl v plánu zkousnout, protože jsem už tuhle bolest znal. A nebylo o čem, budu řvát. Ale to tě nesmí odradit. Nesmí, jestli to mám přežít a ochránit tě. "Udělej to!"

Nic nedávalo smysl, nic z jeho slov, nic z jeho pohledu, toho, který postrádal všechnu tu ledovou lhostejnost, tu temnotu a odtažitost. Tenhle byl jiný, zoufalý, zmatený, všechny ty emoce, co se mu míhaly bledou tváří a já bych jindy jásal, jindy bych se radoval z toho, že jsem prolomil tu nedobytnou hradbu, že jsem dostal to, po čem jsem tak zoufale toužil, ačkoliv to, co z jeho očí sálalo nebyla láska, ale strach. A to bylo pochopitelné, vzhledem k tomu, že svěřil svůj život do mých rukou. Svěřil ho mě. Nedokázal jsem tomu uvěřit, nedokázal, že namísto toho, abych jeho život svěřil do rukou profesionálů, budu to já, kdo bude katem nebo zachráncem. Hlava už to dávno vzdala, už jsem byl dávno za hranicí toho, abych to nějak pochopil, abych se z toho všeho nějak vymanil. A ne, nepomáhaly ani jeho dlaně, které mě uchopily s překvapivou něžností a já vzhled a střetl se s těmi tmavými oči. Ne, nepomohl ani jeho klidný a jasný pohled, ani jeho ujištění, že to zvládnu. Chtěl jsem na něj hystericky křičet, že to teda rozhodně nic není a že to nezvládnu, ale když jsem sledoval tu bolest, co se mu míhala tou jindy tvrdou tváří, která se pod těmi špatně skrývanými bolestnými grimasy změnila, věděl jsem, že nemám na výběr. A že pokud mám být jeho poslední naději, udělám to. Ať už je to zabiják, vrah, co já vím co, sám satan, ať už to bylo cokoliv, nedokázal jsem zapomenout. Ne, v mé hlavě to byl pořád jen ten dost otravný a sarkastický sráč, co mi lámal srdce každým momentem, ale já mu ho stejně dával znovu a znovu. Protože jsem chtěl a musel, protože jsem si nemohl pomoct. A protože přijít o tebe nepřicházelo v úvahu.
Vyndat kulku nebylo tak jednoduché ani po tom, co třas v mých rukou přestal a já skutečně se zatnutými zuby a zběsile bušícím srdcem sklopil pohled k ráně, do které jsem ale neviděl absolutně nic. Nejspíš by to někomu přišlo úsměvné, když jsem volnou rukou nahmatal telefon a namísto policie, záchrany nebo vlastní matky jsem zapnul svítilnu a posvítil si s ní do rány, protože ne, nechtěl jsem přervat třeba nějakou tepnu! Sebastián Malý, pouliční lékař. Vážně, chtělo se mi smát, brečet, utíkat a schovat se, ale já ho skutečně poslechl. Skutečně jsem ani jednou nezvedl pohled k jeho tváři, když jsem ránu na jeho noze roztáhl a po krátkém hledání konečně našel hrot měděného náboje.
"Vidím jí.." Nevím, jestli jsem to úlevně říkal jemu nebo sobě, jen abych přehlušil ty přidušené steny, co se draly z hrdla nade mnou. "Přísahám, že až tohle skončí, řekneš mi všechno. Všechno, co se tady děje." Kousnul jsem se do rtu, abych zadržel slzy, co se mi draly do očí, protože jo, já nebyl žádný badass a měl jsem toho tak akorát dost. Ale teď nebyl čas na slzy, nebyl. Ne, představoval jsem si něco jiného, představoval jsem si, že je to jen další vystoupení, jen další naučené kroky, jen tohle a nic víc. Nechtěl myslet na to, co dělám, na to, co vidím nebo cítím. Věděl jsem, že to bude bolet, nedokázal si představit, co prožívá, ale jeho tělo už ani neprotestovalo, když jsem zajel pinzetou hlouběji a pár tahy uchopil kulku a skutečně ji vytáhl. Děkoval jsem bohu za ty otravné lekce tanga, které donutily mít mou ruku jistou.
"Mám jí.." Až teď jsem se přistihl, že skutečně dýchám, když jsem rázně počítal své vlastní nádechy, vzal obvazy a látky, které leželi vedle jeho těla a kterými jsem viděl, jak si obvazuje první ránu a proto jsem to samé zopakoval i s touhle druhou a utáhl, abych ránu lehce zaškrtil a zastavil tak to krvácení. Až v tu chvíli, v tu chvíli, kdy jsem uslyšel cinkot kulky o naleštěnou podlahu, jsem se z podřepu svalil na zem. Položil jsem obličej do dlaní ignorujíc, že mi zakrvácené dlaně zanechaly jen další krvavé šmouhy. Tolik krve, co jsem měl na sobě a co nebyla má.. Bylo mi zle, zle z toho všeho, ze sebe samého. Znovu jsem si vjel rukou do vlasů, která se znovu začala nekontrolovatelně třást a konečně jsem se odvážil zvednout obličej, kdy se na mě dívaly přivřené tmavé oči.
"Já, já, jsi v pořádku?" Jeho obličej stále postrádal barvu a já nevěděl, co dělat, nechtěl hysterčit, nechtěl mu to ztěžovat ačkoliv jsem potřeboval svoje odpovědi. Nejdůležitější bylo, že žil. Aspoň prozatím. Nebo? Ne, musel, musel být v pořádku. Chtěl jsem se k němu naklonit, odhrnout mu zpocené vlasy z čela, přejet prsty po jeho tváři a ujistit se, že bude v pořádku, ale neudělal jsem to. Pořád jsem nemohl.. "Dojdu ti pro vodu.." Vyškrábal jsem se na nohy a v tomhle obrovském bytě se ztratil v kuchyni, kde jsem natočil studenou vodu a nejdřív si sám dal několik hltavých doušků, než jsem se vrátil zpátky, opatrně sklenici přidržel před jeho rty a pomohl mu se i přes protesty napít. Ačkoliv jich bylo o poznání míň než předtím. Odtáhl jsem se, posadil se na gauč vedle a mlčel. Mlčel, protože jsem nevěděl, bál se, a tak jsem si jen přitáhl kolena k bradě a položil na ně obličej, který jsem přeci jen natočil na jeho stranu a pozoroval ho obezřetnýma očima. Sledoval jeho hrudník, co se trhavě nadzvedával. "Děkuju, žes mě zachránil.." Zamumlal jsem, nechtěl jsem přemýšlet čí to byla vina nebo kdo byl ten muž s tmavým pohledem a tou pistolí v ruce, chtěl jsem se soustředit na něj, na Eliase které jsem znal a pamatoval si ho, ale přesto.. přesto jsem věděl, že je něco špatně. A ten nekontrolovatelný vztek vystřídala už jen ticho a odevzdanost. "Jsi.. budeš, budeš v pořádku?" Bál jsem se, i přesto všechno jsem se bál. O tebe..

V rukou jsem držel polštáře tak pevně, až mi zbělaly klouby, ale i přes to, že ta bolest byla téměř nesnesitelná, neucukl jsem a nevydal přes pevně stisknuté zuby ani hlásku. Ne, nemohl jsem mu to udělat, nemohl ho děsit ještě víc, když jsem viděl ten jeho výraz plný obav, zděšení, odporu a zoufalství. Já věděl, do čeho jdu, rozhodně to nebylo prvně, co jsem schytal kulku a bohužel jsem si byl jistý, že to není ani naposledy, ale tys tenhle svět neznal a já musel jen tiše obdivovat, že to skutečně udělal. Protože i když to neřekl ani jeden z nás nahlas, oba jsme věděli, že se možná snažím tvářit nad věcí, ale ten čas neúprosně tiká. Kdyby to neudělal, vykrvácel bych. Ale byl to Seby, Seby, do kterého jsem se zamiloval už dávno právě proto, že v tom klukovi se vždycky skrývalo něco divokého, tvrdého a silného a já věděl, prostě věděl, že to zvládneš, i když to bylo přesně to, co jsem ti nikdy nechtěl udělat. 
Kulka zazvonila o podlahu, konečně jsem si dovolil povolit všechny zaťaté svaly, mé tělo polevilo, když jsem se zabořil do polštářů a zavřel oči, moje srdce bušilo, ta bolest odcházela jen pomalu, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít. I přes to jsem to cítil, slabost, vyčerpání, šňůrky potu, které se mi svážely po spáncích, železný zápach krve, která byla všude kolem mě. Věděl jsem, že jsem jí ztratil fakt hodně a bude trvat pár dní, než se zvládnu postavit na nohy, ale díky tobě jsem byl z nejhoršího venku. 
Pootevřel jsem oči, díval se, jak se svalil na zem, jak si zakrýval tvář zakrvácenýma rukama, ale nic jsem neřekl, nešel ho utěšit, nesliboval mu zázraky, neujišťoval ho, že to přejde. Protože nemělo cenu mu lhát, viděl všechno a já byl moc unavený, moc rezignovaný na to, abych mohl přemýšlet nad budoucností, třeba jen nad zítřkem, třeba jen nad tím, co budu dělat za pár minut. Můj hrudník se zdvihal jen ztěžka, točila se mi hlava, svět kolem mě se motal, sléval, cítil jsem jemné šimrání v konečcích prstů, ale nemohl jsem přimět tělo se pohnout. Nechal Sebastiana ztratit se v útrobách bytu, netušil, jestli byl pryč minutu nebo hodinu, chvílemi jsem upadal do bezbřehého bezvědomí, jen abych se znovu a znovu probouzel s pohledem na tebe, jak se na mě ustrašeně díváš, snažil se odstrčit jeho ruku, ale neměl jsem sílu a nakonec si nechal pomoct a dostal do sebe pár doušků. Posadil se vedle mě, ani jsem se nepohnul, chvíli držel oči nebetyčně zavřené, skoro to vypadalo, jako bych ztratil znovu vědomí, ale zničehonic jsem se pohnul a natočil k němu tvář, upřel na něj pevný pohled a jen ho vážně pozoroval. 
"Zachránil jsi mi život." navzdory té situaci se mi v pobledlé tváři mihl panovačný úšklebek, když jsem slabě mávl rukou, jakoby to vůbec nebyl žádný problém. "Neboj se, tohle mě nezabije." možná to bylo arogantní tvrzení, ale cosi v mém hlase ho ubezpečovalo, že s tímhle už mám zkušenosti a možná nebyl čas na vtipy, ale já tomu nehodlal přikládat víc váhy než bylo třeba. I tak jsem se ale smát přestal, když jsem se mu zahleděl do očí a byl znovu dokonale vážný. "Děkuju.."
Sklonil jsem se a s bolestivým syknutím se sklonil, abych sebral ze země zakrvácenou kulku. Znovu jsem zapadl do gauče, zvedl si ji před tvář a s přivřenýma očima si ji prohlížel. Mohlo to vypadat jakože si hraju na drama queen, ale ve skutečnosti jsem zkoumal vyrytá čísla na spodní části kulky. Protože jsem už teď věděl, že tohle nebyl konec. 
Bylo ticho, vnímal jsem jen jeho intenzivní pohled, který se ze mě ne a ne odtrhnout. Povzdechl jsem si a odložil kulku na stolek. "Tři otázky." můj hlas byl ochraptělý, ale pohled pevný. Asi jsem té krve ztratil fakt hodně, že jsem mu dělal tuhle nabídku, ale asi si to po tom všem, po vší té krvi, která byla úplně všude a já netoužil po ničem jiném, než ji ze sebe smýt, prostě jenom zasloužil. Neusmíval jsem se, ale v mé tváři bylo něco.. něco měkčího. "Tři, víc ne.."

Sledoval jsem ho intenzivně a upřeně. Co se to sakra stalo? Nevím, co jsem se snažil zjistit, možná prostě jsem jen potřeboval utišit ten křik ve své hlavě, to intenzivní bzučení, ten železný pach krve vznášející se všude kolem mě, co mi neustále dookola převracel žaludek, ta jasná vzpomínka na ty výstřely, z nich každý z nich rozbušil mé srdce víc a víc a donutil mě při té vzpomínce pokaždé jemně cuknout. Přestane to někdy? Nebo mě tahle realita skutečně bude pronásledovat každý den po zbytek života? Chtěl jsem na něj být naštvaný, chtěl křičet, chtěl mu to všechno vyčítat, chtěl prostě nějakou reakci, ale když jsem sledoval jeho tvář, nemohl jsem. Nemohl, dokud tomu nebudu rozumět. Možná jsem se měl zvednout, jít se mu stulit do náruče, zavřít pevně oči a doufat, že je to jen nějaká noční můra, ze které mě za pár hodin probudí budík a já mu jí budu se smíchem vyprávět. Ale neudělal jsem to. Ne, držel jsem si odstup, protože jsem si bolestivě uvědomoval, že toho člověka, co sedí vedle mě neznám. Vůbec ho neznám.
"Tohle tě nezabije? Aha, to mě mělo uklidnit! Hned se cítím bezpečněji.." Pronesl jsem, protože jo, možná jsem měl strach, pohlcovala mě úzkost a panika, ale nemohl jsem si v téhle situaci odpustit rýpavé poznámky, protože jsem začínal být čím dál tím víc frustrovanější z toho jeho klidu, když dýchal tak trhavě, když byl tak bledý a když se stalo tohle všechno.. A pak promluvil znovu. Znovu a já ho znovu pozoroval přivřenýma očima.  
"Co, jak jenom tři? Ale já chci! No tak hele, počkat, to nebyla otázka, nepočítá se to, že jo? A zase se ptám, ježiš, neber to jako otázky, jenom plácám!" Začal jsem lehce panikařit přitom, jak jsem se jen dál a dál ptal a přitom to vůbec nebyly otázky, co jsem chtěl pokládat. Zamračil jsem se, možná jsem ho neznal, ale moc dobře jsem znal tuhle jeho chladnou logiku, ten rozkazovačný tón, to diktování podmínek přes které nejede vlak a neskutečně mě to vytáčelo, že se chová jako dirigent i v téhle naprosto absurdní situaci. Ale něco uvnitř mě, něco, co tam bylo schované a schoulené, se přece jenom lehce zatetelilo. Ale přesto. Co kdybych chtěl slyšet víc? Co pak?
Chvíli jsem mlčel, když jsem přemýšlel, co říct. Na co se zeptat, co křičí víc, jestli celá tahle nesmyslná situace, jeho zranění, mé vlastní ruce, co mi před chvílí ošetřovaly ránu. Nakonec jsem k němu ale zvedl světlé oči. "Kdo jsi, Eliasi?" Otázka, co mě trápila ze všeho nejvíc. A ne, nechtěl jsem slyšet, že je jen obyčejnej tatér, co se k něčemu připletl, rozhodně jsem ani nevěřil, že je dealer nebo někomu dluží prachy. Protože ne, nikdo si neumí tahle ošetřit zranění, nikdo nenosí za pasem bouchačku uprostřed noci v Praze a rozhodně, rozhodně už nikdo s ní tahle neumí! Sakra, byl jsi jako nějakej posranej James Bond! Takže ne, nebyl jsem tak hloupý, abych skočil na lži. Protože v tomhle muselo být něco víc. A já si po tomhle všem aspoň zasloužil trochu upřímnosti! Možná jsem na něj chtěl vychrlit další otázky, kdo byli ti muži, proč byli u něj doma, proč, proč, proč? Ale mlčel jsem, mlčel a chtěl svou odpověď na základě které se rozhodnu, na co se budu ptát dál. Pořád se mi lehce točila hlava, z toho všeho, z nás, z tvé laxnosti, z toho, žes proboha málem před chvílí umřel! Budu moct být po tomhle všem někdy znovu normální? Sklonil jsem hlavu k rukám, co se stále lehce třásly a na kterých stále ulpívalo tolik krve. Ne, nevěděl jsem, co všechno se po tomhle změní, ale měl jsem hořký pocit, že naprosto všechno. A to mě děsilo.

Sledoval jsem ho, v jeho tváři se střídaly všechny výrazy jako letní počasí, viděl jsem strach, zoufalství, zmatení, chaos, ale i naštvání, frustraci a zlost. Všechno bylo pochopitelné a mě to nepřekvapovalo, jen jsem nevěděl, co mám udělat, abych ho z téhle situace dostal. Upřímně já v tomhle vyrostl, byl jsem v klanu od narození, od mimina jsem viděl krev, smrt, bouchačky, špinavý prachy, hory koksu, děvky, drahý auta a okázalé opulentní oslavy. Nemohl jsem mu pomoct, protože jsem si neuměl představit, co vlastně prožívá, protože i když jsem se s tím vším, krutostí, bolestí a pachem smrti setkával denně, už jsem k tomu dávno otupěl. Zabil jsem tolik lidí, že jsem je dávno přestal počítat. Zraněnej jsem byl víckrát, než bych mohl vypovědět, unikl jsem smrti rozhodně víckrát, než má kočka životů, takže jsem prostě byl klidný, smířený. Před očima mi neběžel celý život, nebylo nic, co bych si vyčítal, nic, co bych potřeboval uzavřít. Byl jsem připravenej zemřít každej jeden den, ale to by se špatně vysvětlovalo klukovi, jehož největší problém do včerejšího večera bylo, že s ním nechci chodit. Možná jsem se měl natáhnout a dotknout se ho, možná jsem ho měl chlácholit, ale já takovej nebyl a jeho pohled mi jasně naznačoval, že o to nestojí. Nestojí, protože kromě zmatenosti jsem v jeho očích četl i tu nedůvěru a nejistotu. Nevěděl jsi, co si myslet? Chápal jsem to a necítil se ublíženě, protože se mě teď nejspíš bát. Chápal to všechno, protože jsem ti vždy ukázal jen to, co jsi směl vidět, ale tohle bylo jiné. Tohle bylo mé já bez skrývání a přikrášlování, to všechno, proč ses měl držet ode mě co možná nejdál. 
Nechal jsem ho, ať se s tou situací vyrovná po svém, nezasahoval do toho, nenutil ho, nevysvětloval mu to, protože to nemělo cenu. Nebylo to nic, nad čím by mohl prostě mávnout rukou a bude to trvat, než to pochopí, protože i když to znělo tvrdě, pravdou zůstávalo, že nic jiného mu nezbyde. Díval jsem se na něj a věděl, že mu to ještě nedošlo, že to ještě vůbec nepochopil, ten fakt, že teď už nemůže utéct, že nemůže zapomenout, že nemůže dělat, že se nic nestalo. Protože teď jsi byl na tom seznamu a mou prací bylo lidi z něj umlčet. Díval jsem se a jen si povzdechl, dávno smířený s tím, že tahle možnost stejně jako ta, že budeš žít jako před tím, prostě neexistuje. Jenže ani já sám nevěděl, co to vlastně znamená. A to byl problém. Protože to možná bylo jen pár hodin, ale já věděl, že ten čas, kdy si můžu promyslet další kroky, se nebezpečně zkracuje. Jenže moje hlava byla otupělá a prázdná.
Dokonce i když mi položil tu otázku, dál jsem mlčel. Znovu přemýšlel, jestli to mám říct, jestli mám odhalit věci, které mu navždy změní život, jenže ty už jsi těmi dveřmi prošel a já nebyl naivní ani snílek, abych věřil na zázraky. Že jsem stále ještě žil v tomhle světě bylo jen proto, že jsem byl chladnokrevně přízemní a mojí hlavní prioritou bylo připravit se na nejhorší. A ty ses to urychleně musel naučit taky.
Sáhl jsem po krabičce cigaret a zapálil si, přestože dýchání bylo stále bolestivé a obtížné. Z krabice s lékařským náčiním jsem vytáhl tubu analgetik a pár si jich bez přemýšlení hodil do pusy a zapil je zbytkem chlastu z lahve, chtěl jsem si trochu ulevit, ale zároveň jsem potřeboval mít hlavu jasnou, což byl trochu problém. Olízl jsem si rty a s povzdechem a unaveným pohledem se na něj podíval. „Elias Dimitrov, dvojka italského mafiánského klanu Verzini, pravá ruka bosse, ochranka a kat.“ Potáhl jsem z cigarety, ale ten pohled nepřerušil, sakra já věděl, že to zní jako laciná hláška z béčkovýho thrilleru, jenže můj pohled jasně značil, že rozhodně nemám náladu dělat si srandu. Chtěl jsi slyšet pravdu? Tady byla, čistá a nepřikrášlená. Znovu jsem potáhl, vyfoukl kouř nosem, bolestivě se rozkašlal a pohodlněji se zabořil do polštářů. „Další..?“

Sledoval jsem jeho pohled ještě dlouho poté, co promluvil. Ještě dlouho poté, co jsem jen mlčky zpracovával informace, které mi sdělil a nedokázal skrýt to překvapení, co se mi zračilo ve tváři stejně tak jako jistou paniku. V hlavě mi to začalo znovu hučet, jedna otázka křičet přes druhou, jistá dávka hysterie, když jsem si zaryl nehty hlouběji do paže, kterou jsem doteď křečovitě svíral. Nejspíš bych se dokonce opět hystericky rozesmál, protože jestli tohle nezní jako španělská telenovela tak už nevím co! Vážně, vážně jsem své srdce musel dát někomu, kdo se prohlašuje za člena italské mafie, kata i jeho pravou ruku v jedné větě? Nejspíš bych se mu vysmál, říkal, že mele blbosti, bouchnul ho tou pěstičkou do hrudi a prohlásil, že já jsem v tom případě princ Harry, ale to bylo stejně absurdní jako celá tahle situace. Věděl jsem totiž s naprostou jistotou, že si srandu nedělá, že na tom není nic vtipného ani polehčujícího a že jeho ruce jsou pokryté větším množstvím krve než bych si dokázal představit. Jasně, dávalo to smysl, to, jak dokonale držel zbraň, jak chladně kalkuloval, proč po něm někdo střílel a proč se celou tu dobu tak odtahoval, proč jsem o něm nevěděl nic kromě jeho jména.. Ale stejně, má hlava to pořád ještě nedokázala zpracovat, co to znamená, co to znamená pro mě, pro něj, pro nás. Zmatek, šílený zmatek který ta odpověď jen způsobila, když vyvolala jen další převratné otázky a já nevěděl na kterou se zeptat dřív. Doprdele, byl to mafián! Mafián! Víme všichni jak mafiáni vypadají a co dělají ne, z těch filmů? Měl jsem se tě bát o to víc, Eliasi? Měl? Sakra jo měl! Ale přesto jsem nemohl, nemohl, když jsem sledoval tu stále stejně bledou tvář a přál, fakt si tajně přál se vyděsit natolik, abych už nikdy víc nevzal do úst tvoje jméno. Ale z nějakého podělaného důvodu jsem to nedokázal.
"Přijdou znovu? Ti muži, co.. co jsi zabil" Poslední slova jsem spíš jen zamumlal, snad jako kdyby tím tichým tónem ztratila tu pravdu, kterou skrývala. Protože to byla pravda, zabil je bez špetky slitování a já měl doteď ve tváři jeho výraz, starostlivý stejně jako chladný. A možná jsem mu vděčil za život, ale na jak dlouho? Nedokázal jsem počkat na odpověď, nedokázal, protože jsem si s jeho první odpovědí až bolestivě uvědomoval, co všechno to pro mě znamená. Sám jsem byl svědkem toho, co dokázal a bál se, co se stane, co bude následovat po tom, až přijde ráno, až přejde ta bolest z jeho rány, až se ta zbraň, co před chvílí svíral v rukou, obrátí proti mě.
"Zabiješ i mě?" Zvedl jsem k němu pohled, mluvil jsem tiše, bál se to vyslovit, ale víc než té otázky jsem se bál jeho odpovědi. Protože jsem věděl, jak svědci v těhle zápletkách dopadají. Věděl jsem, že jsem někdo, kdo ví víc než by měl. A po tom, co jsem slyšel, jak do telefonu říká úklid, mi došlo, co tohle znamená. Beze stop. Bez jakýchkoliv zvědavých pohledů. Ale co jsem teď byl já, Eliasi? Přítěž? Zachránil jsem tě jen proto, abych.. Sledoval jsem ty tmavé oči, se směsicí strachu, očekávání, bolesti i zmatení. Co se mnou bude? Co, Eliasi? Věděl jsem, že víc otázek nedostanu, ale já už nechtěl znát další detaily, nechtěl už vědět nic víc než jen to, jak tohle celé skončí.

Bylo ticho, dlouhé, tíživé, ale nepřerušil jsem ho, nedal najevo, jestli mi to vadí nebo ne, dal mu ten čas, kolik času jen chtěl, kolik ho potřeboval, aby si to v hlavě přebral, aby si plně uvědomil význam mých slov, aby se vyděsil, aby to pochopil. Nebyla to hra, nebyla to sranda, šlo mu o život a já pořád nevěděl, jestli to chápe. Nikdy jsem nebyl zrovna dvakrát empatický a prostě za ty roky jsem byl už dost otupělý vůči ostatním, jak bych mohl přežít v tomhle světě, kdybych cítil lítost nebo výčitky? Dřív, dřív jsem nad tím možná přemýšlel a možná to byl důvod, proč mi dal Enzo svobodu, ale všechny tyhle pochyby se vytratily po tom, co jsem se k němu dobrovolně zase vrátil. Protože jsem si tuhle cestu zvolil sám a odmítal se litovat. 
Nakonec přeci jen promluvil a ve mě znovu jen narostlo to podezření, že nemá absolutně tušení, s čím má tu čest. Potáhl jsem a zbytek cigarety típnul o mahagonový stolek, než jsem vyfoukl nosem a ostře se na něj zadíval, ne, rozhodně jsem mu nehodlal dávat falešné naděje ani ho uklidňoval sladkou lží. Můj pohled byl tvrdý a přímý. "Přijdou, oni nebo někdo jiný, mám dost nepřátel.." byl jsem zvyklý na tu přímost, na pravdu a drsnou realitu, protože když jsi snílek, chcípneš jako pes, tak proč jsem nevydržel ten pohled do těch vyděšených očí, proč jsem ho chtěl chytit za ruku a nějak ho utěšit? Protože jsem k němu cítil něco, co jsem necítil k nikomu na tomhle zavšivenym světě. A možná proto jsem si povzdechl a tiše zabručel i ten rádoby uklidňující dodatek. "Ale ne sem. Tam jsem byl jenom bezvýznamnej tatér, přijít sem znamená vyhlásit válku. A nikdo není tak blbej, aby chtěl nasrat Enza.." už jsem nad tím nepřemýšlel, nemělo cenu lhát, používat zkratky, šifry, falešný jména, do prdele věděl, kdo jsem, byl svědek, kterého jsem měl zabít, ale já to neudělal a dávno se vzdal možnosti, že to ještě dodělám, protože jsem pro něj prostě měl slabost a byl až moc velký realista na to, abych si kreslil nějakou růžovou budoucnost nebo přemýšlel o tom, že ho možná dodělám ve spánku, takže proč mu tajit Enzovo jméno nebo cokoliv z toho, co jsem v sobě držel celé roky, stejně už jsme byli oba mrtví, tak kurwa o co jde?!
Možná to vycítil, možná konečně začínal docházet tam, kam moje myšlenky směřovali už od začátku, kdy jsem je měl nechat ho zabít a pak prostě zamést stopy, ale tehdy stejně jako teď jsem to měl v hlavě překlopený a naprosto srovnaný a ne. Nelitoval jsem, Sebastiane. 
"Měl bych." můj hlas byl tvrdý a strohý, tohle byla pravda, nepřikrášlená, zdrcující a já mu nepomáhal, když jsem se na něj díval tím pronikavým pohledem a zkoumal ten jeho, ten pohled vyplašené srnky, která ví, že jde na smrt, že by měla utíkat, ale z nějakého důvodu jen stojí a dívá se. Měl jsi mě nenávidět, měl jsi na mě křičet, ve tvých očích měl být odpor a zhnusení, ale já to tam neviděl, viděl jsem tam jediné a štvalo mě to, vytáčelo, protože takhle to bejt nemělo a jenom ten tvůj pohled nás sem dostal, protože kdybych se do tebe nezamiloval, mohl jsi žít krásnej a spokojenej život. Jenže to všechno bylo v prdeli a stejně jako ty ses na mě díval s nedůvěrou, strachem, nejistotou, ale tou stejnou oddaností, já nemohl zastírat ten fakt, že tě pořád miluju a nedokážu ti ublížit. Můj povzdech byl tak těžký, jako bych na zádech nesl tíhu celého světa. "Ale neudělám to, nemůžu." nemělo cenu lhát, nemělo cenu vyhrožovat, děsit, slibovat. Byl jsem unavený, vyčerpaný a nemohl mu lhát. Zvedl jsem ruku a dotkl se jeho tváře, palcem rozmazával krev na jeho obličeji, když jsem s ním s nebývalou něžností přejel po hraně jeho čelisti a sral na všechna svoje přesvědčení, na tu odtažitost, jak jsem mu velkodušně chtěl dát čas se s tím srovnat, jak jsem mu chtěl dát prostor, aby se s tím smířil. Protože pravdou zůstávalo, že to já potřeboval uklidnit, potřeboval na chvíli zase cítit pevnou půdu pod nohama, a proto jsem se ho potřeboval dotknout, ujistit se, že je pořád naživu, že je tady se mnou, že dýchá, že je po mém boku. I když ta prázdnota z mého pohledu nezmizela. "I když nám tím oběma podepisuju rozsudek smrti.." 
Znovu to ticho, které agresivně křičelo víc, než kdybych střílel. Hřbetem ruky jsem si zatlačil do spánků, kurwa, ta migréna, únava, chtěl jsem to jenom vypnout, všechny myšlenky, všechny pocity, vypnout, zapomenout a nepokládat si znovu a znovu ty samé otázky bez odpovědí. Z ničeho nic jsem se pohnul a vrávoravě vstal, musel jsem něco dělat, cítil jsem, že jinak se zblázním, že jinak mě to sežere zevnitř. Chytil jsem se okraje sedačky, cítil, jak se mi motá hlava, jak ta zkurvená noha bolí, ale odmítal to tvrdohlavě akceptovat. Můj pohled jasně naznačoval, že jeho tři otázky byly zodpovězeny a víc to rozebírat nehodlám. "Zůstaneš tady, dokud nevymyslím, co dál. Máš na sobě všude krev. Běž si to smýt, půjdu po tobě." 

Neděsil mě ani ten fakt, kdo byl, ne, to mě sice drželi v jisté napjatosti a odtažitosti, protože jsem to nechápal, protože jsem se s tím nedokázal smířit a zoufale nedostával ten prostor, který bych k tomu potřeboval. Ne, kdyby to bylo jakkoliv jinak, zvednul bych se a odešel, utřídit si to, srovnat se, prostě to nějak do prdele překousnout, ale to nešlo, nešlo, když jeho tvář byla tak blízko, když vypadal v takovémhle stavu, který se sice snažil zakrývat, ale poznal jsem to, věděl jsem, že to není tak, jak se dělá. Takže ne, on ani jeho zaměstnání nebylo to, kvůli čemu mi přejížděl mráz po zádech. Byla to ta vážnost, smrtelná vážnost v jeho tváři se kterou pronášel jedno slovo za druhým, slova, která jen vyvolávala další a další otázky. Jména, jména, které jsem neznal a očividně ani neměl znát a teď tady nad námi visela, stejně jako všechny ty hrozby, všechny ty obavy. I mě z toho všeho bylo zle, protože nic nedávalo smysl. Tohle nejspíš byl jeho život, ačkoliv se mi to zdálo pořád ještě jako jeden velkej blbej, fakt hodně blbej vtip, ale můj ne, můj život to nebyl. Ne, já nedokázal mluvit o smrti, vraždách, mafii, válce nebo bolesti. Ale z jeho pohledu, z jeho gest, z těch tmavých naprosto rozhodných očí jsem věděl, že odsud nemůžu odejít, nemůžu před tímhle utéct. Už ne. A to mě děsilo do morku kostí. První odpověď jsem nevnímal tolik jako tu poslední. Nedokázal zastavit to napětí, co jsem cítil, to známé úzkostné sevření kolem žaludku, když řekl, že by měl. Skutečně by..? Nechtěl jsem na to myslet, nechtěl, ale cítil jsem ten nepříjemný pocit, co se mi vkrádal do hlavy, těla, mysli a já očekával nejhorší.. jenže on potom řekl, že to neudělá. Překvapeně jsem zamrkal, konsternovaně zíral na jeho odevzdanou tvář a snažil se v tom jeho chování najít něco, co by mi to vysvětlilo. Proč nemůžeš, Eliasi? Je to protože.. Ne, nechtěl jsem být snílek a už rozhodně ne v téhle situaci a nevěřil, že by to udělal z čistoty duše. Ne potom všem, co se stalo, ne po tom, co mi tolikrát naznačil, že všechno, co si myslím tak rozhodně není. Odstrkoval jsi mě kvůli tomuhle? Nebo to zase byly jen mé domněnky, jen něco, čím jsem se chtěl uchlácholit v tomhle moři zoufalství ve kterém se můj život začal pomalu potápět. Měl jsem ucuknout, bát se jeho zvednuté dlaně, měl jsem ho odstrčit, ale když prsty přejel po mé tváři s něžností, kterou jsem neznal a jen zas a znovu nechápal, zůstal jsem. Zůstal, sledoval jeho tvář, hledal v ní nějaké pochyby, cokoliv, ale nebylo v ní nic, jen tak otupělá prázdnota. Nechápal jsem jeho slova, nechápal je a chtěl je vysvětlit, hned, okamžitě. Ale otázky, které se mi rodily v hlavě by byly jen hluché výstřely do tmy. Protože on už mi nic neřekne. Ne, mé otázky došly. A já se s tím nechtěl smířit, nechtěl, ale střetl jsem se jen s tím nekompromisním pohledem a opětoval mu ho přimhouřenými oči, protože jestli jsem něco byl, tak tvrdohlavý a rozhodně dost vznětlivý. A rozhodně ne někdo, koho jen tak umlčí. Ale když se zvednul a já poznal, že to sotva zvládá, vztek v mé tváři vystřídaly obavy a já se prudce vymrštil ze svého místa, když jsem se objevil z druhé strany a okamžitě ho podepřel. "Pomůžu ti.." Bylo mi jasné, že odpovědí mi bude zavrčení a nějaké přednášky o tom, kdo tady velí a jak to všechno zvládne, ale já k němu zvedl hlavu a čelil tomu nekompromisnímu pohledu necohvějně, s naprosto stejným chladným výrazem. "Pomůžu ti.." Artikoval jsem slovo po slově, znovu, tentokrát dost jasně, když jsem se odmítal jakkoliv vzdálit. "Můžeš mi vykládat všechny ty řeči o tom, že tohle není poprvé, ale nezajímá mě to. Promiň, můžeš sotva chodit, takže nevidím, že bys byl v pozici mi zrovna dvakrát rozkazovat, takže.." Pomalu jsem se rozešel s tím, že jsem měl v úmyslu ho do koupelny dotáhnout a umýt i jeho, protože pravdou bylo, že na mě sice krev byla, ale on se v ní mohl doslova koupat. Nijak jsem se nevyjadřoval k té koupelně, šedá podlaha, která dokonale ladila se stěnami pokrytými černým mramorem se zlatým žilkováním. K tomu ty zlaté kohoutky, odkrytý sprchový kout a volně stojící vana uprostřed místnosti, která by pojala rozhodně víc než jednoho člověka. A tu jsem se rozhodl napustit, protože držet ho ve sprše by nejspíš vůbec nefungovalo. A tak jsem prostě napustil tu naprosto nevkusně zazobanou vanu a pomohl mu i přes protesty ze všeho zakrváceného oblečení. A nejspíš jsem měl zachovávat klid, ale ne, v tuhle chvíli, i v tuhle chvíli, kdy byl zraněný a ztracený, jsem přece jenom nedokázal odolat pohledu na jeho tělo. Nedokázal jsem, když stál přede mnou nahý, abych pohledem nepátral po tom dokonale vytrénovaném hrudníku, břiše, pokračoval níž, přes pevná stehna, abych stejně pohledem zavítal do míst.. "Sedni si.." Zabručel jsem, zvedl k němu ruce na pomoc a pohled radši rychle upřel na vanu a rozhodně se nechápal. Měl jsem být k smrti vyděšený a ne přemýšlet nad tím, co by ty pevné paže mohly dělat. Nejspíš jsem měl nějaké poškození mozku nebo tak něco, nejspíš způsobené tím hlubokým traumatem, ale když se ke mě upřely ty tmavé oči, rozhodně jsem si uvědomoval, že mi ty kalhoty nejsou už tak volné. Asi jsem se skutečně zbláznil..
Sednul jsem si na stoličku vedle vany. Opatrně jsem vzal bílý ručník složený vedle a namočil ho do horké vody, když jsem se k němu sklonil a jemně smýval krev z jeho ramenou, přecházel přes jednotlivé svaly na jeho zádech až jsem došel k jeho pažím. Ignoroval, že se voda ve vaně zbarvila do ruda, ignoroval jeho pohled, ignoroval tužby svého vlastního těla, když jsem znovu namočil ručník a zvedl ho k jeho tváři po které se, stejně jako po té mé, táhly krvavé fleky. Zastavil jsem se s prsty a ručníkem u jeho rtů, všímal si svého zrychleného dechu, prudce bijícího srdce, když jsem nedokázal od těch rtů, proklatých rtů odtrhnout pohled. Právě jsem se stal vězněm, svědkem, zajatcem a nejspíš to můj život změní navždy. Ale já si uvědomoval, že dokud je tady se mnou, necítím strach. Ale že chci jen jedno. Utišit to všechno, všechen ten křik, všechen ten chaos, bolest, zmatení. To všechno utišit v tobě. S tebou, Eliasi. Ať už to bude stát cokoliv.

Znovu a znovu mě jen překvapoval, když se na mě díval těma varovnýma, přivřenýma očima, chtěl jsem se mu smát, bylo vážně sladký, jak se snažil být chladný a drsný, ale vůbec mu to nešlo, ale nakonec jsem neprotestoval, ne proto, že jsem si moc dobře uvědomoval, že ho potřebuju, že bez něj bych byl už dávno mrtvej, ale protože i když jsem se to tak vehementně snažil ignorovat, líbilo se mi to, líbilo se mi, jak se na mě dívá s tím tvrdým pohledem, protože jsem čekal hysterickou scénu, čekal jsem výčitky, možná pláč nebo křik, čekal jsem prosby a zoufalství a sakra věděl, že to všechno uvnitř tebe je, ale z nějakého důvodu to překousl, všechen ten chaos v jeho očích vystřídal jiný, neochvějný pohled, když mě podepřel a i když jsem se hodlal bránit, protože přes to všechno jsem před ním nechtěl dát najevo slabost, nakonec jsem podlehl a nechal se vést, prohlížel si ten odhodlaný pohled a jen se znovu ptal sám sebe, proč to všechno děláš. Celou tu dobu byla tohle moje noční můra, celou tu dobu jsem si jen znovu a znovu říkal, že tentokrát je to naposledy a on musí z mého života pryč, protože jsem v jeho tváři nechtěl vidět ten smutek, zděšení, odpor a strach, jenže i když jsem z něj cítil tohle všechno, v jeho tváři to nebylo. Jeho pohled, který ke mně upíral, byl pevný a on rozhodný a sakra, jak jsem měl být vůči tomu imunní, když to bylo to poslední, co jsem čekal? Vždycky byl takovej, dělal si co chtěl, neposlouchal, provokoval, překračoval hranice a já vrčel a trestal ho, ale v hloubi duše věděl, že to je ono, že to mě vzrušuje, že na něm miluju tu stránku, která se z toho neposere a to, co mi ukazoval teď, mě jenom utvrzovalo v tom, že možná má ten nejsladší obličej, jaký jsem kdy viděl, ale není žádný chudáček. Jenže hřbitovy jsou plný hrdinů, Seby,..
Dokulhal jsem do koupelny, rozhodl se ignorovat tu hrdost a opíral se o něj, protože toho bylo dost a já už na to neměl, hádat se s ním, odporovat mu, když se mi motala hlava a moje nohy byly nejisté, ale byl tu, cítil jsem jeho ruce kolem svého pasu, jeho ramena pod svýma pažema a bylo to prostě zvláštní a neznámé. Nebyl jsem zvyklý na pomoc, v tomhle světě jsem se vždycky spoléhal jen sám na sebe a prostě se z toho musel nějak dostat, ale nemohl jsem si pomoct, prostě bylo příjemný nechat se podepřít, vysvléknout, vlézt do té vany a jasně že jsem tam házel krutopřísné pohledy, ale ve skutečnosti jsem protestoval jen tak, aby se neřeklo. Pozoroval jsem ho, každý detail v jeho tváři, každý pohled, který věnoval mému tělu, sakra Seby, četl jsem v tobě jako v knize, v tom jak jsi se snažil bránit tomu, ale ten pohled pořád sklouzával a já se neubránil pobavenému ledabylému zdvižení koutků.
Se syknutím jsem se posadil do teplé vody, zavřel oči, zaklonil hlavu a vydechl. Všechno mě bolelo, každej zatracenej sval, ale já to ignoroval, bolest, štípání, to napětí, protože jsem vnímal ten pohled, to intenzivní očekávání, když jsem oči otevřel a upřel je na něj, zatímco mi měkkým ručníkem  smýval krev ze zad, z paží a já nejistě cítil, jak pomalu ramena povoluju, jak klesají dolů pod těmi jemnými, bázlivými doteky, jak neochotně to napjaté tělo povoluju a polevuju v ostražitosti. Nebyl jsem na tohle připravenej, uměl zatnout zuby a jít dál, přežít, jenže ty, tvůj pohled, vůně a doteky, to mě prostě kompletně odzbrojovalo. Zastavil se u mých rtů a díval se na ně, měl jsem, měl jsem tě odstrčit, vysmát se ti, zavrčet, vyhnat tě a říct, že to zvládnu sám, tak proč jsem se nakláněl přes okraj vany, proč jsem mokrýma rukama putoval po jeho tváři, proč jsem mu vplétal ruce do vlasů a přitáhl si ho k sobě, abych ho mohl políbit? Ne, nebyl jsem něžný ani jemný jako on, šel jsem si tvrdě za svým a rovnou si hladově podmaňoval jeho ústa, ten adrenalin, všechno ve mě pořád bylo, chvíle, kdy můžeš umřít a sobecká radost, že jsi přežil další zkurvenej den. Líbal jsem ho hluboce a nedočkavě, v tom polibku nebyly city, nechtěl jsem ho uchlácholit, nechtěl mu dát najevo, že ho miluju, prostě to mezi námi vždycky bylo takový, dravý, tvrdý, nedočkavý a já si to od něj bral víc a víc, jazykem se přel s tím jeho, pevně stiskl mezi prsty jeho vlasy, jen abych si ho mohl přitáhnout ještě blíž, když jsem se od jeho rtů odtrhl.  "Nedívej se na mě tak, Sebastiane.. mohl bych si to špatně vyložit." 
Díval jsem se do jeho očí, tak mě sakra odstrč, křič, měj v očích ten strach, protestuj, braň se, udělej něco, co mi dá najevo, že ses toho konečně vzdal, že se toho konečně můžu vzdát taky! Byl blízko, tak blízko a moje srdce bušilo, chtěl jsem ho pustit, měl, musel, jenže jeho pohled zůstával stejný a já s tím neuměl a nemohl bojovat. Pustil jsem jeho vlasy, putoval po zádech níž až na jeho bedra, ruku mu obmotal kolem pasy, zapřel se a zcela bez přemýšlení ho prostě přes ten okraj vany stáhnul k sobě do vody. Neřešil, že má na sobě pořád oblečení, rád bych si nalhal, že jsem mu tím jen chtěl připomenout, kdo je tady pánem situace, kdo to má pod kontrolou, ale pravdou zůstávalo, že jsem kontrolu ztrácel a přestával myslet. 
"Jsem zraněnej a podrážděnej, neprovokuj mě." ignoroval jsem bolest, přitáhl si ho do klína, jen abych mu dal jasně najevo, co přesně mám v plánu udělat, aniž bych ho pustil, aniž bych ruce stáhnul z jeho těla. Naklonil jsem hlavu na stranu, mokré oblečení se mu lepilo na hrudník a já jen frustrovaně vydechl, proč je to tak hrozně těžký a neovladatelný, proč mě nikdy neposlechneš, proč si pořád děláš, co chceš, a proč to tak zatraceně miluju?! Mé vztyčené mužství mu dávalo najevo, že celý ten pohled mě nenechává chladným, ale i tebe ty mokré a naprosto upnuté kalhoty prozrazovali, Seby, když jsem sklouzl pohledem a bez skrupulí si ho prohlížel. Budu mít sakra někdy dost? Zvedl jsem hlavu, narovnal se, takže jsem byl sotva pár centimetrů od jeho tváře. Neusmál jsem se, nedal mu najevo nic, nic, co by mu dávalo naději  a stejně každý můj pohyb, každý dotek, každý trhavý nádech prozrazoval, jak hrozně moc ho chci. Moje hlava, chaos, zmatek, chtěl jsem to utišit, vyčistit si myšlenky a Seby, ten nejlepší, kdo mě dokázal zbavit všech mých démonů, jsi byl stejně vždycky ty. Olízl jsem si rty a podíval se mu vážně do očí. Protože jsem pořád byl vrah a tys to měl mít na paměti. ".. jestli chceš jí, jdi hned." 

Jeho oči, co mě pozorovaly, tím pohledem, tím pohledem, který zkoumal každičký centimetr mé tváře, každé zaváhání, špatné nadechnutí. Dřív, ještě před tímhle vším ve mě tenhle jeho pohled vzbuzoval všechnu tu husí kůži a zároveň to mravenčení, co se mi rozlévalo podbřiškem, aniž by cokoliv udělal.
A to samé se dělo i teď, když jsem setrvával kousek od jeho tváře, a on si mě měl tím chladným pohledem, věděl jsem, že slovo vražedný, by situaci vystihovalo mnohem lépe, ale vzhledem k jeho povolání jsem na to nejspíš ani nechtěl myslet. To bylo ono, nechtěl jsem myslet, když si mě přitáhl blíž. Když si mě podmanil v tom jednom jediném podělaném polibku, ve kterém si dobýval má ústa a já se nechal, nechal se vlákat do téhle dravé a vášnivé hry bez myšlenek na následky. Sakra, vždyť mě donutil mu tiše, snad až příliš žádostivě a lacině zasténat do rtů, protože jsem chtěl víc, víc a nemohl se tomu bránit. Nikdy jsem nemohl. Té přitažlivosti, té magnetické, absurdní přitažlivosti. Té, která vás strhne a nemůžete jí odolat, ne, chtěl jsem z tebe servat všechno a vzít si všechno, aniž bych chápal, proč se to děje, aniž bych chápal, proč to takhle moc chci pořád, i přes to všechno. Ale pak řekl to, co řekl a já se odtrhl jen abych mu věnoval zamračený pohled a nejspíš ještě zamračenější, když jsem se oblečený ocitl v teplé vodě. Sebastiáne.. Ne, že bych neměl své jméno rád, ale proč z jeho úst znělo tak panovačně, tak nadřazeně, tak jasně majetnicky a mě to štvalo, štvalo mě to, jak moc mě to vytáčelo a zároveň tak neskutečně vzrušovalo. Chtěl jsem, abys mě podmanil, znovu a znovu mě trestal, bral si mě, kontroloval můj život, ničil mě a spojoval a měl kvůli tomu v hlavě větší chaos než kdy předtím. Ale nebyl bych to já, abych se mračil, když jsem neodolal a pohledem shlédl níž na jeho plně vztyčený úd těsně u mých těsných džín a věnoval mu provokativní úsměv, který byl celkem hazardní vzhledem k tomu jeho varovnému zavrčení. "Hm, konečně dáváš najevo aspoň nějaký city! Měli by tě podle mě postřelovat častěji, je to příjemná změna.." Ušklíbl jsem se a neodolal, abych provokativně své dlaně umístil právě do těch vztyčených míst a přejížděl palcem dráždivě po špičce, nechal si pomoct vodou k tomu, abych párkrát bez problémů přejel nahoru a dolů, zas a znovu, zatímco jsem sledoval ten netečný obličej. Ten obličej, který zvážněl, když se napřímil a já si uvědomoval, moc dobře si uvědomoval, že tohle není žádná zvrácená hra. Věděl jsem, kdo je, řekl mi to, varoval mě, ale já se přesto znovu vrhal do jeho náruče. Myslel jsem si, že mě miluje? Ne, v tom, co jsme dělali, nebylo nic, co by se tomu mohlo podobat. Nikdy to tak nebylo, ač jsem se snažil sebevíc, vidět v tom něco.. nikdy to tam nebylo, jeho tvář se nezměnila, jeho sliby ani slova stejně tak. A teď víc než kdy dřív. Řekl mi, abych odešel. Dal mi volbu. Na okamžik můj pohled zavítal k otevřeným dveřím ložnice, ke světlu, které vycházelo z místnosti za ním, než se vrátil k jeho tváři. Vážně bys mě nechal jít? Nerozuměl jsem ti, Eliasi. Nerozuměl jsem tomu celému. Protože i když si to říkal, nikdy bych odejít nemohl. Nebyla to volba, nebyla. A nebylo to jen proto, že byl zraněný a vyčerpaný, protože i kdybych odešel, našel by mě. Našel by mě, jen aby mi připomněl, že z tohohle už není úniku. Protože jsem se dostal až moc daleko, stal jsem se svědkem událostí, u kterých svědci nebývají. A on měl být mým katem, tím jsem si byl jistý. Nezabiješ mě teď, ale později? Budeš mě držet jako vězně? Měl jsem nějakej podělanej syndrom zajatce nebo proč jsem k tobě přesto zvedal tvář a i když mě poléval strach, i když jsem se tě částečně bál, protože jsem netušil, kam tohle celé spěje. Stejně tak mě polévalo ale horko, horko, adrenalin, který mi zběsile rozbušil srdce a já nechtěl myslet, co bude až tenhle okamžik vyprchá. Nechtěl jsem myslet vůbec, možná to bylo zoufalé a zbabělé, ale já chtěl v tobě jen na chvíli utišit to všechno kolem sebe. Protože jsem ti možná zachránil život, ale tys mi ho zachránil také. I já dnes unikl smrti a to vědomí mě děsilo, děsilo tak, že jsem chtěl jen sedět v rohu a tiše se modlit k bohu. Co to znamenalo, že jsem naživu? Přehrával jsem si tvá slova, dokola a dokola, o tom rozsudku smrti nás obou a nerozuměl tomu. Tolik otázek, na které mi ty odpovědi už nedáš. A tak mi nezbývalo nic jiného. Nic jiného než si vzít to jediné, co jsme měli, to jediné, co bylo zhýralé a přesto normální. Snad i proto jsem spustil svoje ruce dolů, rozepnul si zip a stáhl ty těsné, vodou nasáklé kalhoty dolů, když jsem se postavil a odhodil je stranou, jen abych ve vaně dosedl zase zpátky, vzal tvoje dlaně, drze je umístil na své boky a pohnul se proti tobě, dráždivě, dost jasně, protože jsem chtěl jediné. "Vzhledem k tvému zranění si tempo udám sám.." Pronesl jsem těsně u jeho rtů, když jsem jazykem přejel po jeho spodním rtu, kousnul, vsál a pak se do nich ponořil. Hrát tu hru, tu přetahovanou o nadvládu našich jazyků, horkých rtů, protože já si tě bral stejně chtivě a vášnivě a nehodlal přestat.

Sledoval jsem ho upřeným, intenzivním pohledem, protože jsem upřímně netušil, co bude následoval. Připomínalo mi to ten první večer, to první setkání, kdy jsem seděl v baru a celou svou aurou dával všem okolo najevo, že chci svůj klid a měl jsem ho, skutečně jsem seděl sám na té stoličce, v okruhu pár metrů kolem mě nebyla ani noha, ale tentokrát jsem nebyl, nebyl klidný a odtažitý, nebyl zahloubaný ve svých myšlenkách, nesnažil se chlastem vymazat další a další vzpomínky, které by mohly prorůst až dovnitř a překroutit se ve výčitky, ne, tehdy jsem jen seděl se skleničkou v ruce a díval se na kluka, který tancoval na parketu, nebyl ničím výjimečný, prostě další náctiletý ucho, až na to, že mě k sobě táhnul jako magnet, až na to, že všechny ty racionální myšlenky se rozplývaly, čím déle jsem se na něj díval, na ten nespoutaný tanec, pohyby, kterými vyjadřoval víc, než bych byl schopný popsat slovy, díval jsem se na divokost v jeho gestech, ten neskutečně smyslný výraz v jeho tváři a nemohl, nemohl ty oči odtrhnout. Vycítil to, sakra musel by bejt blbej, aby si nevšiml toho, jak se na něj přivřenýma očima dívám, ale místo toho klopení očí, místo strachu, místo toho nervózního ošívání se jen otočil a naprosto suverénně došel až ke mě. Tehdy, stejně jako teď, jsem se jen díval, protože jsem v tobě nedokázal číst, mračil se a vrčel, snažil se tě vyděsit, ale jen stěží zakrýval fakt, že mě to baví, že to chci, že mě vzrušuje ta tvoje drzost, prořízlá pusa, sebejistota, kterou jsi mi ukazoval, když sis tehdy bral mou skleničku s tím lascivním výrazem ji vypil, stejně jako jsi teď s týmž výrazem sjel rukama na mé mužství a já věděl, věděl jsem, že ti jenom zase bezbranně propadám. Možná jsem to dokázal ledabyle skrýt, možná jsem se uměl tvářit odtažitě, ale kurva Seby, moje srdce bušilo jako splašené. 
"Pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.." pozoroval jsem ho přivřenýma očima, neodstrčil ho ani si ho nepřitáhl blíž, byl jsem na pochybách, prala se ve mě logika, vycvičená ostražitost, ta přízemnost, se kterou jsem přežíval léta další a další útoky a slabost pro tebe, pro každé gesto, každý pohled, tu drzost, kterou jsem nesnášel a miloval zároveň, tu jiskru ve tvých očích, která měla zmizet, Sebastiane, měl jsi mít v očích jen strach, ale stejně jako jsi se bál tehdy v baru, i dneska se ve tvém pohledu kromě strachu mísilo i něco jiného. 
Zatímco pozoroval dveře, já pozoroval jeho tvář, ruce pevně zatínal do okraje vany, protože jsem chtěl, hrozně jsem chtěl, aby ses zvednul a vypadnul, ale moje ruce se instinktivně svíraly už jen při té představě, že to skutečně uděláš. Dával jsem ti tu možnost a přitom jsme oba věděli, že tě nemůžu a nechci nechat odejít. Mohl jsem to svádět na tu situaci, mohl se tvářit, že jde jen o to, žes viděl to, cos vidět neměl, ale nemělo cenu si nic nalhávat. Protože i když moje racionální stránka se hroutila, ta naivní, ta která ti už dávno kompletně propadla, cítila úlevu. Protože když jsi ke mě tvář přetočil, věděl jsem, jak tohle celé dopadne. 
Sundal si kalhoty, povzdechl jsem si, měl něco dělat, ale já nemohl a nechtěl. Protože jsem věděl, proč to děláš a taky věděl, že to chci ze stejného důvodu. Oba jsem hledali tu ztracenou půdu pod nohama v tom jediném, co nám oběma dávalo smysl. Protože svět kolem se hroutil, ale tvoje tělo bylo skutečné, tvoje tvář, teplo, vůně, každej zasranej dotyk byl reálnější než sto kulek a projížděl mnou mnohem ostřeji a já nechtěl, nechtěl myslet, nechtěl už bejt zodpovědnej, nechtěl už bejt odtažitej a ostražitej. Protože já byl zvyklej na ten neustálej stín smrti, ale nebyl jsem připravenej na ten úzkostnej pocit uvnitř sebe, když jsem přemýšlel nad tím, že můžeš umřít i ty. 
Dosedl, olízl jsem si rty, tiše vydechl, ale neodtáhl se, nechal ruce na jeho bocích, sklonil pohled, nechtěl jsem se dívat, do prdele Sebastiane, tohle je cesta do pekel a ty to víš, tak proč to děláš? Roky, kdy jsem se držet zpátky, kdy jsem dělal všechno pro to, aby ses mi nedostal pod kůži a teď jsem věděl, věděl jsem, že jestli zvednu hlavu a podívám se na tebe, budu navěky v prdeli. Stiskl jsem zuby pevně k sobě, když jsem pronikal do jeho těla, když se nadzvedával a znovu dosedal, když jsem cítil na sobě jeho pohled a tvrdošíjně mu ho odmítal opětovat, ale čím víc jsem ho vnímal, čím byla ta slast nesnesitelnější, čím více se mé tělo uvolňovalo, tím míň síly jsem měl s tím bojovat, neustále si to odpírat, neustále být ten rozumnější, když nic nedávalo smysl. Byl jsem unavený, vyčerpaný těmi lži, tou přetvářkou, tou chorobnou touhou držet si tě od těla, když jsem dávno věděl, že jsem ti kompletně propadl. A tak jsem to prostě vzdal, vzdal, udělal ten krok směrem k hořkému konci a prostě odevzdaně zvedl hlavu. 
Díval jsem se na něj se zvláštním pohledem v očích, bylo to, jako bych ho viděl poprvé, ten obličej plný touhy, chtíče, ty oči, které se na mě upíraly, pohled, který mi věnoval a já nemohl, už ne. Ten pohyb byl prudký a iracionální, bolestivý a zbytečně dramatický, ale já už neměl co ztratit a to, co jsem viděl ve tvé tváři Seby, to mě prostě připravilo o všechen zbytek rozumu. Měl jsem ho otočil tak, jako vždycky, udělat to chladně a bezcitně, ale já ho jen objal jednou rukou a překlopil ho dozadu, voda se rozvlnila všude kolem nás, když jsem ho přirazil zády na okraj vany, jednou rukou se chytil jejího okraje a tou druhou putoval po záhybech jeho kůže k jeho bokům, do kterých jsem jen tvrdě zaryl prsty a přitáhl si ho blíž, že si budeš udávat tempo? Přimhouřenýma očima jsem sledoval ten zasraně perfektní obličej, když jsem nemilosrdně přirazil hluboko do jeho těla a znovu a znovu, nenasytně, hladově, aniž bych odtrhl pohled, aniž bych jedinkrát přerušil ten intenzivní oční kontakt, protože jsem se držel zpátky až moc dlouho a teď jsem ho hltal a polykal a kradl si všechno, všechno pro sebe.

Bylo by to tak jednoduché. Dřív jsem to prostě měl udělat, měl jsem si najít někoho jiného, někoho lepšího. Měl jsem zapomenout na celý tenhle prazvláštní vztah, co jsme mezi sebou udržovali, měl jsem se na to prostě a jednoduše vykašlat a najít si něco, co mě bude dělat opravdu šťastným. Někoho, kdo mi nebude rozkazovat, kdo mě od sebe nebude neustále odtahovat, dávat mi naděje a znovu je brát, ničit mě a slepovat jen proto, aby mě udusal ještě níž, někoho, kdo by mě skutečně miloval. Ale já to přesto neudělal, ne, nikdy jsem to nedokázal a pravdou bylo, že jsem se o to vlastně nikdy ani tolik nesnažil. Protože nikdo nebyl jako ty. Bylo to špatné, naprosto špatné, zhýralé a určitým způsobem hraničilo s nějakým psychopatickým syndromem, ale já nedokázal odejít z tohohle chtíčem prosyceného vztahu. Prostě nedokázal..
Cítil jsem ho v sobě a nijak neskrýval všechno, co to se mnou dělalo. Ne, dával jsem na odiv všechny ty pocity, ten chtíč, ten neutichající hlad po jeho těle, po tom zapomenout, po tom brát si to, co jsem chtěl, co mi dával, než bude pozdě. Než se zase probudím do téhle noční můry, která ale teprve jenom začínala. Otázky, tisíce otázek, co bude ráno, co bude zítra? Co má práce, co mí přátelé, co to všechno znamená? A tak jsem jen dosedal a nadzvedával se, jen proto, abych s každým dalším přírazem zapomněl a nechal se unášet tím sladkým pocitem slasti, který vibroval celým mým tělem, každou buňkou a já zoufale upíral pohled do tváře, která zůstávala skloněná. Nedivil jsem se, nikdy ses na mě nedíval. Nikdy a já si pořád a dokola tak zoufale přál vidět tě, vidět tvou tvář, sobecky vidět, co s tebou dělám a vychutnat si to, těch pár momentů pomíjivého vítězství,  i kdyby se tvoje tvář zkřivila slastí jen na mlhavý okamžik. Sakra, měl jsem na tebe řvát, bušit ti do hrudi, prát se s tebou, snažit se utéct, ale já nedělal nic. Nic, než že jsem očima propaloval tvoji skloněnou tvář a jen tě trápil tím mučivě pomalým tempem, kterým jsem se rozhodl rozehrát tuhle naši sladkou známou hru chtíče a posedlosti. Ale ve chvíli, kdy jsem znovu zaklonil hlavu a tiše vzdechl, byl to on, co mě překotně převrátil dozadu, jeho tělo, co mě ukotvilo v tom pevném sevření bez možnosti útěku, jeho pevné ruce, co sjely na mé boky a majetnicky mě přitahovaly ještě blíž. Ale nebylo to to, co mě skutečně překvapilo. Ne, nebyla to pozice, kterou jsem za ty roky od tebe nikdy nedostal, ale to, když jsem zvedl pohled a střetl jsem se s těma tmavýma očima. Očima, co mě pozorovala, tmavé, nečitelné, hluboké a naprosto ledové, čišela z nich ta ledová zuřivost, ta, co vás spálí na popel, ale nikoliv žhavým výbuchem, ale plíživou mučivou smrtí. A já se jich měl bát. Teď víc než kdy dřív. "Neměl bys- ach, Eli~asi" Měl jsem mu říct, že si ublíží, měl jsem ho tvrdošíjně odstrčit a prostě mu říct, že je blázen, ale já namísto toho zvedl paže, obmotal mu je kolem krku a sám se přitiskl k tomu horkému tělu, sakra, měl jsem mu říct, že ho to musí zatraceně bolet, ale místo toho jsem se ztratil v tom pohledu, když jsem mu klouzal po tváři. Něco jsem v ní hledal a ačkoliv jsem věděl, jak je to bláhové a beznadějné, stejně jsem to tam nenašel. A možná to způsobilo, že jsem se jen pobaveně ušklíbl, sváděl to na jeho ješitnost a ego, když prostě nemohl jen nečinně přihlížet a prostě mu jen pánví vycházel vstříc. Neskrýval jsem jméno, jeho jméno, co mi dokola splývalo z pootevřených rtů, aniž bych ten pohled odpoutal. Dával jsem mu všechno, všechno, co jsem chtěl a potřeboval, sobecky, aby viděl, aby litoval a chtěl ještě víc.. Všechny ty steny, vzdechy, všechnu tu rozkoš, kterou jsem se třásl s dalším a dalším přírazem a nedokázal to zastavit, chtěl to umlčet, potřeboval zastavit všechny ty další a další otázky, co se začaly ozývat, protože já tomu nerozuměl, Eliasi. Na jednu stranu jsem se bál, bál jsem se toho, že tohle je to jediné, co tě ke mě poutá. Že to, že spolu šukáme ve vaně zatímco jsi postřelen není výplodem nějakého kýčovitého thilleru, ale je to jen způsob, jak mě umlčet, jak to celé nějak překonat. A nechtěl jsem žít v naději, ne, nechtěl jsem si namýšlet, že v tom je něco víc, protože nebylo. Nebylo, ne pro tebe. Nebo? Další pohyb, prudký, hluboký, kdy se mi přes rty znovu vydral další hluboký sten, ochraptělý, smyslný, když jsem si zkousnul ret, přejel po něm jazykem a odhalil tak vlčí úsměv, který od tebe sobecky žádal víc a víc. Nikdo nebyl jako ty, Eliasi. Byl jsi posedlý kontrolou, majetnický hovado, které mi nikdy nedalo šanci na útěk. Ať už teď nebo předtím. A nejhorší na tom všem bylo, že mě se to líbilo. Stejně jako v ten večer kdy jsem tě potkal a tvoje oči mě propalovaly a já ten pohled neznal, nechápal a přesto naprosto dokonale rozezněl každý tón mého těla. Chtěl jsem tancovat pro tebe, jen pro tvoje oči, zatímco jsem někomu jinému skákal do náruče nebo tou rukou sjel na místa, kam jsem sahat rozhodně neměl. Ne, všechny ty show byly vždycky jen pro tebe. Chtěl jsem ať se díváš, nesnášel jsem to a miloval zároveň. Ten pocit, že na tu mizivou chvili jsem jen tvůj. A ty zase můj, Eliasi. Jen můj v tom živočišném a zhyralém smyslu, kdy si tě mé tělo žádá stejně zoufale jako teď, když jsem se prostě jen sklonil, věděl, že si hraju, že balancuju a riskuju, že se tě bojím a v koutku mysli skutečně chci utéct, ale ve chvíli, kdy se mé tělo třáslo chtíčem, jsem chtěl jen tohle. A proto jsem de nekontroloval, sklonil, polaskal jeho ušní lalůček a pak drze tvrdě skousnul. Vezmi si mě a znič mě, Eliasi. Protože to jediná krátká chvíle, kdy tě skutečně budu moct mít.

Tohle bylo špatně, celý tohle bylo naprosto, naprosto v prdeli a já to věděl, nemohl to dostat z hlavy, uvědomoval si to, celou tu tíživost situace, celou tu zoufalost a beznaděj, všechny ty následky a možná proto jsem jeho boky svíral tak pevně, možná proto jsem přirážel rychle, krátce, prudce, protože jsem to potřeboval ze sebe dostat pryč, nějak ukonejšit hlasy ve své hlavě, všechny ty racionální myšlenky, že je pozdě, že všechno je ztracené, všechno skončilo. A já věděl, že ničeho nelituju, že bych si to vybral bez přemýšlení znovu, že bych si tě znovu odvedl do toho zatraceného bytu, že bych tě znovu šukal pořád a pořád dokola, že bych tě znovu zachránil a nechal žít. Protože jsem nebyl ten typ, který by si kreslil růžovou budoucnost, který by věřil na zázraky a i když jsem byl v hajzlu, se svým osudem jsem byl smířený. Díval jsem se na něj, ten jeho úšklebek, cítil jsem, jak svírám pevně čelisti k sobě, naštvaně, varovně, sakra Sebastiane, to fakt nic nechápeš?! 
Ne, chápal jsi to, chápal jsi to dokonale, tohle jsi prostě dělal, provokoval ve chvílích, kdy jsi neměl, cítil strach a stejně to zkoušel a já tě za to měl proklínat, ale miloval jsem to, tu drzost smísenou s bázlivostí, ten respekt, který ale nikdy tak úplně nevytlačil ten vzdor, který jsi měl vepsaný v tom pohledu, kdy jsi mě zase jenom namotával a moc dobře to věděl. Všechny ty vzdechy, steny, jak dokola opakoval moje jméno, zatímco já od něj nedokázal odtrhnout pohled a věděl, že už to nebude jako dřív, že už to nikdy nezvládnu ukočírovat, že jsem tomu bezmezně propadl a tu tvář, tu tvář plnou chtíče a slasti, ten pohled, hluboký a vášnivý, ty rty, v tom drzém úšklebku, které vzdychaly tak lacině, ne, věděl jsem, že to je jako droga, kterou budu potřebovat znovu a znovu, až do hořkého konce, dokud to nebude můj i tvůj neodvratný úděl. 
Vycházel mi vstříc, jeho tělo bylo horké, úzké, vnímal jsem ruce, které si mě přitahovaly ještě blíž a já měl, měl jsem tě od sebe odstrčit, ale jen jsem ho k sobě tiskl s o to větší posedlostí, posedlost, to bylo to správný slovo. Byl jsem tebou posedlý a nedokázal s tím bojovat, ne, když jsem to měl všechno před sebou a mohl, ne, musel jsem si to vzít. A já si to bral se vší tou sobeckostí a náruživostí, jakou jsem nedokázal cítit k nikomu jinému než k tobě, protože jenom tys ve mě probouzel tolik protichůdných pocitů v jediném okamžiku. 
Sykl jsem, když mě kousl do ucha, ztrácel poslední známky soudnosti, jak mohl být tak šíleně sexy, jak mohl být každý jeden jeho zasraný pohyb tak neskutečně smyslný, vábil mě a motal víc a víc a já neměl sílu se tomu vzpouzet, když jsem do něj jen přirážel prudce a neomaleně. Ta bolest, kterou přehlušovala hluboká a nekonečná slast, mučivý pocit, netrpělivost a šílenství, tvoje steny, které plnily tu místnost a já cítil s každým dalším jen větší a větší hlad. Moje myšlenky utichly, obavy, předzvěsti, uměl jsi mě perfektně připravil o rozum a já přestal, přestal se snažil v tom hledat smysl, když nic, nic už nemělo význam. 
Sklonil jsem se, jen abych ho tvrdě kousl do krku a pak ještě jednou, silněji, chtěl jsem ho trestat, chtěl jsem si ho značit, chtěl jsem ho kontrolovat a vlastnit a to všechno jenom proto, abych mu nepropadl já, tak to prostě bylo, když jsem mu zarýval nehty do stehen a jen ho pevně tiskl na stěnu vany a šukal ho naprosto bezcitně, i když s tisícem pocitů v sobě. 
Díval jsem se na něj, díval se do toho vzdorovitého obličeje, když došel vrcholu, když se v jeho tváři promítly všechny ty emoce a já ho následoval snad jen z kvůli tomu, jen si to ukládal do hlavy, ten obraz, který mě vzrušoval a zatracoval v jediné minutě. Prudce jsem vydechl, vystoupil z něj a pustil ho, ne, nemohl jsem ho mít blízko sebe, musel jsem pryč, pryč od jeho doteků, od té vůně, od jeho pohledů, okamžitě, dokud jsem to ještě dokázal ovládat. Nedal jsem na sobě znát nic, vůbec nic, když jsem vstal a zhlédl nemilosrdně do jeho očí. 
"Pokoj pro hosty je na konci chodby." ne, nehodlal jsem mu nic vysvětlovat, nehodlal dát najevo jedinou myšlenku, i když jsem ho měl plnou hlavu. Fakt jsem si myslel, že když ho ošukám, budu moct zase myslet? Zatracenej Sebastian, jasně, že to bylo ještě tisíckrát horší, když se na mě díval tím vyčítavým pohledem, ale neřekl jsem už nic, jen prostě odešel, převázal nasáklé obvazy a ještě s kapkami vody, které jen dál dráždily mé tělo, prostě zapadl do té saténem povlečené postele, protože jsem doufal, že alespoň spánek mi vrátí zdravý rozum, protože čas běžel a čas, ten rozhodoval o životě a smrti.

Bylo to tak dobré, tak, že jsem zapomínal dýchat, zapomínal jsem myslet, všechno se to vytratilo, neexistovaly žádné vraždy, odhalené tajemství, žádná krev nebo střelné zbraně. Nic, jen my dva, jeho dlaně, prsty drsně zaryté do mých boků, co mě kotvili v přítomnosti, v realitě, zatímco má hlava byla někde jinde, balancovala nad tou slastnou propastí, sténala tvoje jméno, kousala se do rtů, chtěla víc zoufale víc. Nebyli jsme tady, na tomhle místě, ne, zase jsme byli u tebe, v tom druhém bytě, v mojí hlavě bylo všechno v pořádku, byl jsi ten temnej sráč, co si mě prostě bral, hladově, chladně a krutě a já ti propadal bezmyšlenkovitě, chtěl to, lačnil po tom, nesnášel to, jak mě od sebe odtahuješ a zároveň miloval ty chvíle, kdys mě nedokázal nechat jít s někým jiným. Ale ty momenty netrvaly dlouho, má hlava nemohla zůstat na tom místě, kde jsem necítil strach, co by mi svíral útroby, necítil to zoufalství, to zklamání a osamělost, co se do mě zakousla ve chvíli, kdy ten blažený hřejivý pocit pominul a realita na mě dopadla a dala mi několik tvrdých facek. Kdy jsi ode mě odstoupil, kdy zmizelo to hřejivé teplo tvého těla, co mě konejšilo, kdy v tvých očích nebyla jen ta odtažitost, ale chlad, který mě skutečně zklamal a bolel, víc, než kdy dřív. Mohl jsem se ušklíbnout a tvrdit, že jsem tě využil já, ale já neuměl lhát, a to ani sám sobě. Zaskřípal jsem zuby a tiše zanadával. Sakra, skutečně jsem pro tebe byl jen tohle? Přítěž? Odreagování? Pobavení po těžkém dni? Co to bylo, Eliasi? Co jsem byl já? Zase ty proklaté otázky, co se vrátily jako bumerang a pohltily mě víc než předtím. Chvíli jsem v té vaně dál seděl, když jsem si přitáhl nohy k bradě a seděl tam v tom promáčeném oblečení, odhalený na těle i na duši. Až chlad, co se mi vkrádal do těla skrz mě donutil vstát a vydat se do pokoje, kam Elias ukazoval. Pokoj byl temný, plný nechutně drahého nábytku, od obří postele až po stejně nechutně předraženou vlastní koupelnu. Neobtěžoval jsem se rozsvicovat, když jsem vpadl dovnitř a cestou ze sebe strhával mokré oblečení. Chvíli jsem se hrabal ve skříni, kde jsem dokonce našel i saténový župan, ale lepší to, než abych se tady producíroval nahý. Ne, že by mi to vadilo, ale tady, na konci té temné chodby, uprostřed tohohle neznámého a nevítaného místa, jsem se nechtěl cítit víc obnažený. Zapadl jsem do peřin, přetáhl si deku přes hlavu a pokusil se usnout, ale myšlenky mi nedaly spát. A ne jenom myšlenky. Nedokázal jsem spát, když jsem pohled upíral na dveře vedoucí do chodby, na kliku, jako kdyby se měla každou chvíli pohnout. Když jsem se zatajeným dechem poslouchal každý nepatrný zvuk, co se kolem mě mihl. Sledoval tmu za okny a bál se ho byť jen pootevřít. Bál jsem se, že se vrátí, že mě skutečně v téhle neznámé posteli zardousí a zabijou a.. Násilím jsem zavřel oči a držel je pevně zavřené, počítal do deseti, hledal tu pevnou půdu pod nohama, ale namísto otázek teď přišly obrazy. Krvavé obrazy. Jeden za druhým, ten pocit, kdy jsem si myslel, že zemřu, ten pocit, co mi teď úzkostí stahoval hrdlo a já se bál, že se už nenadechnu, že se udusím vlastním strachem, pochyby a panickým záchvatem, co se o mě pokoušel. Krev, všude jen krev, všechny ty výkřiky, příliš hlasité výstřely, ty ústa zkroucená v tom mrtvolném výkřiku na které jsem nevěřícně upíral zrak, a pak ty oči, ty temné oči, co vystupovaly z téhle noční můry, ale nebyly tak přívětivé. Ne, byly plné té temnoty a chladu a ta rukojeť té zbraně se otočila hlavní přímo na mou hlavu a já.. Prudce jsem otevře oči, lapal po dechu, kterého se mi zoufale nedostávalo, a já chtěl pryč, pryč, daleko odsud, křečovitě svíral povlečení, tiskl zuby k sobě a pokořeně cítil slzy, co se mi valily po tváři. Protože v tomhle tmavém pokoji, kde opadla ta maska, kterou jsem si doteď snažil udržet, mi jediným svědkem byla přívětivá tma. Ne, nedokázal jsem to dál snést, nedokázal, když jsem si otřel tváře a naštvaně z pokoje odešel. Kdy jsem chodbu přešel, aniž bych se otočil za všemi těmi stíny a přízraky, co na mě za mými zády šeptaly a vábili mě. Bál jsem se, bál, když jsem své kroky ještě zrychlil a naprosto bez ohlášení vpadl do Eliasovo pokoje a prudce se opřel o dveře. Pokoj byl temný, ale když jsem viděl postavu v rozlehlé posteli, nevím, nevím proč, konečně jsem dokázal dýchat. Tu paniku, ten strach nahradilo něco jiného. Vztek, hněv. Měl jsem sto chutí na něj začít ječet, že je to jeho vina, Že to všechno je jeho podělaná vina, to, že tu jsem, že tu musím zůstávat, že nedokážu spát, protože mě trápí představy, které nejspíš jen tak nezmizí. Ale neřekl jsem nic, ne, byl jsem příliš unavený, odmítal se hádat, odmítal se dál vzpírat a rozhodně se odmítal nechat odsud vyhodit, protože do toho pokoje vedle se nevrátím! Rozhodně ne dneska.. A tak jsem zcela drze vlezl pod deku a naprosto bez přemýšlení vyhledal jeho. Věděl jsem, že si zahrávám, ale lepší tohle než to prázdno, co mě sužovalo před chvílí. Objal jsem ho rukou kolem pasu, nijak se na něj netiskl, ale prostě jsem ho potřeboval vnímat. Cítit, že dýchá, cítit, že je blízko, jeho vůni, jeho teplo. A já si uvědomoval, že se mé tělo uvolňuje, že opadá to napětí, že se znovu můžu nadechnout. A byl to paradox, paradox, protože jsem objímal vraha, zabijáka bez citů, někoho, kdo mi lhal, kdo mě do tohohle celého zatáhl a já ho měl nesnášet. Ale já necítil nic jiného než bezpečí, než to, že má hlava byla lehčí, prázdná. Že mi víčka těžkla, jak se má mysl uchylovala ke spánku. Možná to byl naivní pocit, kterým jsem se kolébal a který mě spálí. Ale rozhodl jsem se, že to risknu. Že je tenhle démon lepší než ti, co mě pronásledovali ve snech.

Z toho neklidného spánku mě probudily kroky. Možná jsem netrpěl nočními můrami, už ne, ale měl jsem vycvičené instinkty zabijáka a dokonale probuzený jsem byl ještě před tím, než vůbec došel k mým dveřím. Moje ruka se ztratila pod polštářem, pevnou dlaní jsem nahmatal chladnou zbraň, která pod ním byla ukrytá a zcela klidně odjistil pojistku a špičku ukazováčku nechal ledabyle, ale naprosto suverénně položenou na spoušti. Nepohnul jsem se, nezvedl se, nedal najevo, že o té noční návštěvě vím, když se dveře prudce otevřely a mé napjaté tělo připravené k okamžité akci se hned uvolnilo, protože jsem naprosto přesně věděl, kdo stojí ve dveřích, aniž bych musel otevřít oči. Věděl jsem, že jsi to ty, netuším, jak jsem to poznal, ale věděl jsem to a všechny mé svaly v jediné minutě opět ochably. Hlavou mi vířily myšlenky, přemýšlel jsem, co mám udělat, co je ta správná možnost a ačkoliv jsem obvykle byl naprosto rozhodný a dokázal si bez zaváhání nebo výčitek vybrat tu nejracionálnější volbu, teď jsem jen ležel a nedělal nic, nic, protože jsem neměl tušení, jak se v tuhle chvíli zachovat. Ve chvíli, kdy se tichem nesl jeho zrychlený dech, kdy jsem cítil jeho pocity, kdy jsem vnímal to čiré a ničím nepřikrášlené zoufalství a strach. Nedivil jsem se ani mu to nevyčítal, nehodlal se mu vysmát ani házet rádoby hlášky o tom, jak to musí překousnout a jít dál, protože byl jenom kluk, kluk, kterej viděl mrtvoly, cítil zápach smrti, na jehož rukou byla krev a já znal ten pocit, kdy drhneš a drhneš a ona tam pořád je, možná jí nevidíš, ale cítíš jí neustále. Já s tímhle pocitem žil a cítil ten pach pořád, pořád, každou noc vídal ty tváře a ne, to nebyly výčitky, byla to jen daň za to, že se můžeš další ráno nadechnout a jít dál. 
Možná proto jsem se nepohnul, možná proto jsem dál předstíral tvrdý spánek, když mi vlezl do postele a já věděl, že bych ho měl odstrčit, vyhodit, udržet si ten odstup, ale nemohl jsem, nemohl, když jsem vnímal, jak ledové má ruce, které mi obmotal tak zoufale kolem pasu, jak mu tluče srdce tak šíleně nahlas, jak se jeho neklidný dech odráží od mé kůže a vnímal to, vnímal každý ten intenzivní pocit, který z něj prosakoval do téhle postele a já věděl, že mě teď potřebuje, že mě možná nenávidí, že je naštvaný a zlomený, že má strach a chce utéct do bezpečí a nemohl jsem ho nechat odejít, když jsem i přes to všechno tenhle pocit jistoty pro něj byl já, po tom všem, co jsem ti udělal, po tom všem, cos kvůli mě musel prožít jsi šel stejně za mnou, nepokusil se utéct, nekřičel, nehádal se, jenom potřeboval cítit ten jedinej pevnej bod, a proto jsem mlčel, proto jsem neudělal vůbec nic, protože jsem ti nechtěl dávat žádný naděje a zároveň jsem tě nemohl zlomit ještě víc. 
Usnul, jeho dech se pomalu zklidnil, ten křečovitý tiskl jeho rukou povolil a já otevřel oči, abych si prohlédl tu bledou tvář, jak zoufale jsem chtěl natáhnout ruku a přejet po ní prsty, zašeptat do těch jemných vlasů, že všechno bude v pořádku. Ale to nešlo, nešlo Seby, nešlo, protože tahle jistota byla luxus, který jsem si nemohl dovolit. Protože jsem věděl, že ten, koho se snažím uklidnit, nejsi ty ale já sám a já musel zůstat ve střehu, musel být připravený na všechno, musel napnout každou buňku svého těla k prasknutí, protože jinak.. jinak už nikdy nebudu mít šanci dívat se na to, jak jemné jsou ty rysy, když se uvolní všechno to napětí ve tvé tváři, jak mladě vypadáš, s jakou naivitou mi svěřuješ svůj osud. Tragikomicky jsem se pousmál, když mi docházelo, že je to nejspíš poprvé, kdy je v mé posteli a není to o sexu. Nakonec jsi to dokázal, dostal, co jsi celou dobu chtěl, ale za jakou cenu, hmm..? 
Ráno bylo chladné a nepřejícné, ale odpovídalo realitě a mě nedalo práci probudit se z toho neklidného spánku. Ne, už jsem se na jeho tvář nedíval, když jsem ještě za rozbřesku nechal to drobné tělo spát a sám vylezl, jen abych si dal studenou sprchu a obhlédl stav svých zranění. Pár tabletek, zapít čistou vodou, několik telefonátů, strohých příkazů, dokud jsem se neoblékl do tmavých tepláků a neposadil se ke směšně velkému stolu v jídelně. Nevšímal jsem si jich, nemluvných, obezřetných žen, které se objevily v bytě jako přízraky, které donesly na stůl snídani, zatímco jiné osvědčenými prostředky drhly z koberců krev, zatímco jsem si s černou kávou v ruce četl se zdánlivě lhostejným klidem noviny. Hledal jsem informace, zmínky, nejen o případných svědcích včerejší nehody, ale i podezřelé zprávy, které by vedli k cíli. Protože to nebyla náhoda a já musel zjistit, co se děje dřív, než se ta situace bude opakovat. Telefon vibroval, ale ignoroval jsem příchozí zprávy, když jsem slyšel kroky bosých nohou o naleštěnou podlahu, ale neobtěžoval se vzhlédnout od novin ve svých rukách. 
"Dej si snídani." žádné vysvětlení, žádné utěšování, žádné bohulibé úsměvy. Ne, na to jsem teď neměl čas a on se s tím musel naučit žít, protože v tomhle světě se ocitl ať chtěl nebo ne. Cítil jsem ten upřený pohled a věděl, co chceš, ale to jsem ti odmítal dát. Protože jistota byla to poslední, co tě udrží naživu.

Bylo to překvapivé, když jsem otevřel oči a neviděl ho na místě vedle sebe. Nepřekvapila mě absence jeho těla vedle toho svého, překvapila mě má vlastní reakce, která nebyla taková, jakou jsem ji obvykle čekal. Ne, neprosil jsem o jeho přítomnost jako v noci, nenadával jsem si, že mě využil, zničil, znovu ze svého života vykopl jen proto, aby mě o pár momentů později zase připoutal zpět. Ani jsem se neválel na jeho místě, nevdechoval tu ostrou vůni, která z polštářů stále jasně sálala.. Ne, nezračilo se mi ve tváři nic, když jsem vstal a vydal se do koupelny. Sledoval jsem mlčky ten odraz ve svém zrcadle, ten kluk, jehož oči jindy jiskřily nadšením, ten kluk, co jindy každé ráno protancoval v koupelně na vypalovačky z devadesátek, co si s ničím nelámal hlavu. Ten tam nebyl, díval se na mě někdo jiný, prázdný a odevzdaný. Nevěděl jsem, co se bude dít, zdálo se mi, že se jen topím, když se dokola ptám, co to znamená, přehrával si ty bolestné okamžiky včerejšího večera, které ale nebolely tak, jak by měly. Stále mnou otřásaly, stále mě strašily a já věděl, že jim jednou budu muset čelit, ale byl jsem příliš unavený a vyčerpaný na to, abych ten boj vedl teď zas a znovu. Nebral jsem si na sebe nic jiného než jen to směšně velké tričko a trenky ve kterém jsem usnul, když jsem se dopotácel do kuchyně. Můj pohled se přetočil nejdřív na ty ženy, které ke mě nepřetočily pohled zatímco uklízely něco tak očividného, od čeho by jiní utíkali. Sledoval jsem připravené prostírání u stolu naproti němu, tu bohatou snídani. Upíral jsem celou tu dobu pohled jen do jeho tváře, dlouhou dobu, čekal nějaké vyjádření, něco, cokoliv, co by mě ujistilo v tom, že tohle není jen špatnej sen.
"To mě tu teď jako budeš věznit? Musím jít do práce." Pronesl jsem, ale jeho pohled zůstával stále pevně upřený na noviny a on si dál popíjel to kafe jako kdybych byl jen někdo, kdo ho svou přítomností spíš obtěžuje než někdo, kdo mu zachránil život! Nebo on mě? Ne, určitě to bylo celé jeho chyba, od začátku. Nechal mě se namotat, nechal mě do toho padnout místo toho, aby mě od sebe nadobro odstrčil. Byl jsi ve skutečnosti sobec Eliasi. Sobeckej sráč. Přistihl jsem se, že od toho probuzení skutečně něco cítím. Emoci tak silnou, až mě donutila prudce stisknout opěradlo židle a vrhnout po svém vězniteli na druhé straně rozzuřený pohled. Ano, musel jsem do práce, Danny měl za čtvnáct dní vyprodanou o2 arénu a já měl trénovat do úmoru a ne tady s ním popíjet podělaný kafe. Cítil jsem tu zuřivost, tu jedinou, co mi zbyla po tom, co mě rozšlapal na kousíčky, po tom, co jsem se choulil strachy, po tom, co jsem dal přednost tomuhle dravci před ostatními. A odmítal akceptovat, že není schopný se mnou mluvit, vytáčel mě ten jeho klid, ten rozkaz v tom jasném tónu, kdy mi oznamoval, že si mám dát snídani. "Mám svůj život, abys věděl. Budou se ptát, když nepřijdu. Nebudu tady sedět a poslouchat tvoje rozkazy" Nevydržel jsem to, nevydržel, když jsem prostě vzal ten drahý porcelánový hrnek a prostě s ním mrštil přímo do té tváře přede mnou jen proto, aby mi kurwa věnoval nějakou pozornost. Kupodivu má muška nebyla zrovna nejlepší a já skutečně litoval, že jsem tanečník a ne nějaký profesionální nadhazovač, protože jsem si moc přál, aby se ten hrnek roztříštil o tvoji hlavu a ne proletěl pár centimetrů vedle a roztříštil se o zeď za ním. Sledoval jsem střepy, co se svažovaly dolů, neztrácel jsem zuřivost, ne, neuspokojilo mě to, ba naopak, když žena od vytírání krve přešla plynule uklízet střepy aniž by se i ona pozastavila nad absurdností celé téhle podělané situace. Hej, co je to s váma špatně? Co je to s váma špatně, lidi? Nechápal jsem to, nechápal a odmítal akceptovat, že tohle by měl být můj život.

Nejspíš jsem to měl čekat, měl, protože jsem ho znal, protože tohle nebylo poprvé, kdy dával najevo svoje pocity, protože takovej už prostě byl. My dva, to nemohl být větší paradox, větší rozdíl, když já tam seděl s ledovým klidem a z něj doslova sálaly všechny ty emoce, které prostě nedokázal skrýt. Neměl jsem mu to za zlé, snad ho i chápal, snad mu chtěl dát ten prostor, aby se s tím vyrovnal po svém, jenže pravdou zůstávalo, že já jsem prostě nebyl trpělivý typ a navíc jsem měl mnohem důležitější věci na práci, než krotit jeho hysterické záchvaty, jakkoliv opodstatněné byly. Moc dobře jsem věděl, že včerejší večer, včerejší noc byla chyba, že jsem mu nikdy neměl dávat okusit tu slabost, že jsem měl mlčet a dál ho od sebe držet dál a dneska jsem si to vyčítal a ano, byl to jeden z důvodů mé špatné nálady, ačkoliv jich byla celá řada a upřímně jsem si nemohl vybrat, který je zábavnější. Jestli zmeškané hovory mého podřízeného, které jsem s bolestí hlavy ignoroval, nebo Enzovo mlčení, které by možná kohokoliv jiného uchlácholilo, jenže mě ježilo chloupky na krku. Protože Enzo nezapomínal a já moc dobře věděl, že ta situace bude mít dohru a čím delší čas na zahlazení stop mi dával, tím horší budou následky. Možná proto jsem k němu zvedl ty přimhouřené oči, když mi kolem hlavy prosvištěl hrnek a já se ani neobtěžoval uhnout. Jestli jsem věřil, že mě skutečně netrefí nebo mi to bylo srdečně u prdele, inu to je otázka, která zůstávala ve hvězdách. Vyndal jsem zbraň, kterou jsem měl zcela logicky zastrčenou za pasem, protože jsem byl zasraná dvojka drogovýho kartelu s paranoidním strachem v palici, protože jsem byl kat mafiána, protože jsem potřeboval myslet a zasraně jsem selhával a třísknul s ní o stůl tak prudce, až luxusní porcelán zařinčel. Důrazně a jasně. "Zůstaneš tady. Alespoň prozatím." neptal jsem se, oznamoval jsem, protože mě rozčilovalo, že to pořád nechápe, že to bere na lehkou váhu. Viděl jsi mrtví lidi, co chceš víc, aby ti došlo, že tohle není hra?! Bylo ticho, jen žena za mnou dometla v tichosti střepy a vytratila se z bytu, mlčky a beze stop. Jak prozaické. 
Hned po zbrani následovaly noviny, kterými jsem také hodil o desku stolu a vstal, jen abych vyndal mobil ze zadní kapsy kalhot a poslal ho po desce k němu. "Zavoláš do práce a řekneš, že jsi nemocnej. Potom se uklidíš do některýho z těch padesáti pokojů v tomhle zasraným bytě a než vymyslím, co udělám, nechci o tobě vědět." mohl jsem být milejší? Mohl jsem se to snažit pochopit? Mohl jsem zachraňovat to málo, co se zachránit dalo? Mohl. Jenže já ti teď musel zachránit život a jestli mě budeš nenávidět, ale budeš žít? Ta volba byla směšně jednoduchá a já to hodlal obětovat bez mrknutí oka.

Zvedl ke mě ty přimhouřené tmavé oči, ledové, naprosto postrádající jakýkoliv náznak emoce. Kruté a nepřístupné, takové, jaké jsem je moc dobře znával, ale teď v nich bylo něco mnohem mnohem nebezpečnějšího než jen ten ledový klid. Něco, z čehož jsem pociťoval nervozitu, něco, co mě nutilo k obezřetnosti, když mi po zádech přejel známý mráz. Mráz, který ale nedokázal uhasit ten požár, co se rozdmýchal v mé duši, v mých pocitech. V bolestných, prohraných, absurdních pocitech. Opětoval jsem mu ten pohled do doby než do desky stolu prudce udeřila zbraň a já k ní musel upřít zrak. Ta chvíle, ten moment, kdy jsem sledoval tu hlaveň a instinktivně o krok couvl. Všechno se vrátilo, když jsem sledoval tu zbraň a vybavoval si ty momenty, kdy tak lehce zvládla ukončit ty životy. Tři ohlušující výstřely, a to ticho. Tíživé, mrazivé a nekompromisní ticho co se rozléhalo ulicí zatímco jsem hleděl na ty bledé tváře. Stejné ticho, co se rozprostřelo v místnosti, když na mě upíral ten pohled, který nepřipouštěl námitky. Mělo mě to vystrašit, mělo, měl jsem ho prostě poslechnout, když jsem znovu zvedl pohled a on mi znovu začal diktovat co bych měl udělat. Měl jsem to všechno akceptovat a doufat v zázrak, choulit se na posteli do klubíčka a modlit se k něčemu, v co jsem ani nevěřil, že existuje. Ale to nepřipadalo v úvahu. Ne, když jsem zatnul ruce v pěst a vzdorovitě zavrtěl hlavou. "Ne" Čelil jsem tomu pohledu a neuhnul. Ano, uvědomoval jsem si, že se chovám jako děcko. Uvědomoval jsem si, že se vzhledem k situaci chovám naprosto nepřístupně, ale nehodlal na tom nic měnit. Nehodlal se dál krčit a bát. Ne, nehodlal jsem ustoupit a bát se každý další podělaný chvíle. Nebylo to proto, protože bych se chtěl nechat dát zabít, protože bych mu nevěřil, že to neudělá až se mu zachce, ale protože jsem si odmítal připustit všechno, co se dělo. Odmítal jsem věřit té realitě ve které jsem měl žít. Bylo to pro mě něco tak bolestného a traumatizujícího, připustit si, že jsem skutečně klíčovým svědkem, že mám na zádech terč, že mi hrozí bezprostřední smrt a nehodlal si to přiznat. Nemohl, protože kdybych to udělal, zhroutil bych se jako domeček z karet. A tak jsem dupal, řval, dělal scény, zuřil a skutečně přemýšlel nad tím, že po něm hodím klidně celou kredenc když budu muset jen abych utišil ty plíživé hlasy, pochyby, co se snažily probojovat si cestu do mé hlavy a roztrhat mě zaživa.
"Na to zapomeň. Jdu si pro věci a vypadnout z tohohle podělanýho místa" Byl jsem blázen a věděl to. Naprosto jsem se zbláznil, choval se iracionálně a impulzivně, ale ten jeho klid, vytáčelo mě to. Vytáčelo, že zatímco já pomalu přicházím o všechno, o rozum, o práci, o život, který jsem miloval a chtěl milovat dál, on na mě jen vrčel a neprojevoval slitování. A já toho měl dost. A tak jsem prostě se otočil na patě a nasupeně vypochodoval z místnosti. Mířil jsem do ložnice pro své věci, i kdyby měly být roztrhané a zmatlané cizí i jeho krví, protože jsem nehodlal strávit na tomhle místě ani o minutu víc.

Neměl jsem dobrou náladu, když jsem stál ve výtahu, s tím tvrdým výrazem si upravoval si knoflík od toho perfektně padnoucího tmavě modrého saka a pohledem sledoval kovové dveře, které se s cinknutím otevřely zatímco v zádech cítil ty mlčenlivé pohledy mužů v tmavých oblecích. Má špatná nálada nebyla zapříčiněná jen mým drzým novým majetkem, ale také situací, která se dle mého zbytečně prodlužovala a která byla velmi nemilá. Ne, už dávno jsem byl informován o tom, že si můj elitní zabiják nechal uklidit po sobě svinčík v pražských ulicích a ještě si vzal dovolenou na místo toho, aby mě neprodleně informoval o tom, co se to sakra stalo. Informace o střelbě, možném útoku, zátah na Spicy a Viktorovo doporučení o tom na chvíli se stáhnout z trhu.. Možná jsem byl prostě paranoidní, ale bylo to až příliš náhod, až příliš špatných událostí v jednu dobu na to aby byly jen pouhou shodou náhod, a já skutečně nebyl zvyklý na to, abych tohle musel nějak víc řešit. Porozhlédl jsem se po strohém leč vkusně zařízeném bytě, který jsem Eliasovi daroval a ve kterém by sotva někdo poznal, že tam někdo žije. Doteď mě Eliasovo skromnost překvapovala, ale jeho osobní život mě nezajímal dokud bude dělat to, co má. Což nedělal. Ne, bylo to poprvé za celou dlouhou dobu, co se mi neozval a já hodlal zjistit proč. Když mě donutil táhnout se přes celé město až sem.
Nehulákal jsem jestli je někdo doma, nijak svůj příchod dramaticky neoznamoval, když jsem se porozhlížel po kuchyni ve které padl můj pohled na nachystanou snídani, rozpité, ještě teplé kafe a.. k mému překvapení tam nebyla nachystaná snídaně jen pro jednoho. Bylo mi fuk, jestli si Elias tahá do bytu děvky nebo nějaké povyražení, ale pokud to byl důvod jeho mlčení, bude ho to stát víc než to, co za tu noc skutečně dostal. Možná jsem měl projevit shovívavost, možná jsem skutečně se na něj měl usmát a poplácat ho přátelsky po ramenou, ale tak to nefungovalo. Byl Dimitrov a já jeho pán a na to nikdy neměl zapomínat. A já skutečně doufal, že mu jeho místo nebudu muset připomínat.
Zaujaly mě spěšné kroky vedoucí z chodby k pokojům, proto jsem se otočil a vydal se tam, s tím, že jsem přeci jen nechal muže jít před sebou i za sebou. To, že by Elias zahynul bylo vzhledem k jeho schopnostem nepravděpodobné, ale ne nemožné a já se nehodlal nechat zaskočit. A tak jsem procházel dlouhou chodbou v jejich zástupu než jsem se zastavil před otevřenými dveřmi rozlehlé hlavní ložnice a vešel dovnitř až tmavé boty zaklapaly na naleštěné podlaze. Po tváři se mi rozlil chladný úsměv, když se můj pohled střetl s tím tmavým, dobře známým.
"Eliasi, čekal jsem nějaké příjemné přivítání, když jsme se dlouho neviděli" Z mých slov rozhodně nevyznívalo to přátelství a příjemná atmosféra, jakou vypovídaly. Ne, tohle nebyla milá návštěva. A rozhodně mě nepotěšilo, že jsem ho jako krysu musel téměř hledat, abych si vyžádal jeho pozornost. Můj pohled na krátkou chvíli přelétl místností než se k němu vrátil. Nevěřil jsem mu? Ne, nevěřil. Protože v mém světě jsem nemohl věřit nikomu. Ani tomu, kdo mi od přísáhl svůj vlastní život.

Upřímně? Byl jsem krůček od toho tu pistoli zvednout a začít střílet, když se na mě Sebastian podíval a zavrtěl hlavou, co kdyby zavrtěl hlavou, když se sebral a prostě odkráčel a já do prdele věděl, že si nedělá srandu, že teď na sebe natáhne ty zkrvavený hadry a prostě odejde a ještě mi na cestě z bytu ukáže fakáče, sakra tohle nebylo rozhodně poprvé, kdy by něco podobně zkratkovitého udělal, ačkoliv dřívější zkušenosti s tímto chováním nastávali, když jsem s ním odmítl trávit noc, když jsem mu zcela netaktně naznačil, že má odejít nebo prostě jen oznámil, že mám práci po dalším divokém sexu, který měl být zaručeně tím posledním, tehdy býval podobně naštvaný, sebral hrdě svoje věci a s hlavou vztyčenou a v doprovodu nadávek odcházel uprostřed noci, abych ho jen o pár dní později uprostřed noci zase brával zpět a znovu a znovu mu podléhal, znovu a znovu se přesvědčoval, že je to naposledy a ty, že je to tentokrát určitě jiné. A kde jsme byli, Seby? Já si moc dobře uvědomoval, že jsem to měl ukončit už dávno, dávno, dokud byl ještě čas, dokud jsme měli naději, ale ta byla pryč a ty sis musel uvědomit, že teď mě nemůžeš vyfakovat a odejít, protože za zdmi tohohle bytu seš mrtvej kurva! 
"Sebastiane. Sebastiane!" naštvaně jsem tu pistoli zase zastrčil za pas kalhot a rozešel se za ním, zatínal zuby k sobě, kulhal a sykal bolestí, ale rozhodně jsem teď necítil bolet nebo možná jo, ale ten nával neutuchající nasranosti byl mnohem větší. Do prdele tohle není hra, pochop to už konečně! Nemůžeš si odtančit do západu slunce, protože tam, kde ses teď ocitl, žádný slunce nesvítí! "Řekl jsem, že.." došel jsem za ním do ložnice, ignoroval rozšiřující se krvavou skvrnu na stehně a jen se instinktivně chytil rukou v místě průstřelu na břiše, ztěžka jsem dýchal, moc dobře jsem si uvědomoval svou slabost, moje tělo nebylo v pořádku a mě to jen víc a víc vytáčelo, protože když nebudu v pořádku, někdo z nich přijde a bude lehké mě zabít, lehké mě odstranit a pak jsi na řadě ty, ty sakra, uvědomuješ si to?! Prudce jsem se nadechl ochotný riskovat třeba mrtvici, jakou jsem hodlal spustit spoušť, jenže z přední části bytu jsem zaslechl klapnutí a okamžitě se instinktivně obrátil za zvukem. Bylo to tu, moje noční můra se stávala skutečností. 
Neptal jsem se, chytil ho za loket a i s tím oblečením, které držel v rukách, ho nekompromisně strčil do skříně za jeho zády. Poličky zarachotily a já na něj upřel pohled, pohled, který byl naprosto nepodobný ničemu, co se v něm odráželo jindy. Protože v tomhle pohledu byla prosba, žalostná prosba, ať mě jednou, jednou jedinkrát poslechne a udělá, co chci! Protože ta prosba, někde za ní, se ukrývalo něco hlubšího a hmatatelnějšího. Strach. "Zůstaň tu a buď zticha. Zticha Seby, prosím tě! Zůstaň tam, ať se děje cokoliv, ať uslyšíš cokoliv, rozumíš?!" nečekal jsem na souhlas, ta naléhavost v mém hlase byla děsivá a intenzivní. Protože bylo něco jiného se tím strachovat a prožívat to. A můj obvyklý klid, ten ledový klid, se kterým jsem dokázal zvládnout jakoukoliv situaci, byl v hajzlu, když jsem věděl, že je v nebezpečí. A to byla smrtící kombinace. 
Přirazil jsem dveře skříně a otočil se právě v okamžiku, kdy do pokoje vstoupili dva muži a hned po nich ten, jehož jsem se skutečně obával. Rozhodně jsem na sobě nedal znát žádný z těch tisíce pocitů a myšlenek, které se mi prohnaly hlavou, když jsem se zcela instinktivně narovnal, ruce sevřel za svými zády ve vojensky pevném držení a zvedl bradu, díval se mu do očí, nikoli bez respektu, ale naprosto stoicky. 
"Tu situaci řeším a mám pod kontrolou. Nechtěl jsem tě zdržovat, o nic nešlo." můj tón byl ledabylý, ale strohý, bylo k neuvěření, že ten muž přede mnou byl tím samým klukem, se kterým jsem si hrával jako dítě. Protože teď v našem vztahu nebylo nic z toho přátelství, zůstala jen oddanost, ale i míra paranoi. Znal jsem tě koneckonců ze všech nejlíp. Možná proto jsem nijak nereagoval na ten úsměv, který rozhodně nevěstil nic dobrého a šel rovnou k věci, protože když byl tady, bylo něco špatně a já to moc dobře věděl. I tak jsem neucukl pohledem, rozhodně nedal najevo ten narůstající pocit úzkosti, tu touhu otočil se a podívat na skříň za mými zády, ale věděl jsem, že nesmím přitáhnout jedinou špetku Enzovi pozornosti. Čekal jsem trest, ale najít tam tebe.. sakra Sebastiane, víš vůbec, co by ti udělal, jen aby mě potrestal? Moc dobře jsem si uvědomoval, že rychlá kulka do hlavy by byla ta nejmilosrdnější varianta. Nebál jsem se smrti. Bál jsem se, že se budu muset dívat na tu tvou a možná proto jsem teď opětoval tvrdošíjně ten neoblomný pohled, i když jsem vnímal, jak mi krev stéká po stehnech a v pravidelných intervalech odkapává na podlahu. Jenže to není omluva, já vím, Enzo.

Ten úsměv mě velmi rychle přešel, když jsem krutýma, naprosto nemilosrdnýma očima sledoval svého vojáka, který se mi s těmi napřímenými rovnými zády díval zpříma do očí. Nespokojeně jsem sykl, když odpovídal větami, kterým jsem ale moc nevěřil a udělal k němu jen další krok. Nemyslel jsem si, že by mi lhal, ale rozhodně mohl udělat víc než mě odbít větou, že má situaci pod kontrolou. Myslíš těch několik mrtvol, co si nechal odklidit? Víš vůbec, kdo byli, komu patřili a co chtěli dělat? A hlavně, cos dělal zrovna na tomhle místě, Eliasi? Nepřišlo mi žádné hlášení, žádná informace, nic. V jednom měl pravdu, nechtěl jsem se zabývat těmihle věcmi, ale pokud se toho stalo tolik, čekal jsem, že mě nebude obcházet. "Máš pod kontrolou? Čekal jsem, že to bude už dávno vyřízené" Můj hlas nezněl ironicky, ale rázně a striktně. Nikdy jsem s ním nejednal bez respektu, ale ani ho nijak nenadřazoval. Balancoval na stejně tenkém ledě jako všichni ostatní. Periferním viděním jsem si stačil všimnout, jak se muži, ti, kterým obvykle velel a sám je trénoval, rozprostřeli kolem Eliase v úhledném půlkruhu. Naklonil jsem hlavu na stranu, když jsem očima sklouzl k jeho ovázanému boku, pokračoval níž, k noze, kde jsem si všiml tmavé skvrny na stehně prosakující skrz tmavé tepláky. A krev. Zajímavé. Čelil zraněním už nesčetněkrát, ale většinou se ozval na to, aby k sobě zavolal doktora. Ale teď z nějakého důvodu ne. Nebylo to snad tak vážné, abys někoho dalšího obtěžoval? Něco se mi nelíbilo, něco bylo špatně a já mu hodlal dát svou nelibost najevo. Udělal jsem další dlouhé kroky, až jsem se dostal do jeho těsné blízkosti. Díval jsem se do toho pohledu, který nebyl odevzdaný, ani drzý, ale naprosto vyrovnaný a nutno říct, že to bylo něco, co mě naopak potěšilo. Naklonil jsem se blíž, tak blízko, až jsem zvedl ruku a zapřel se s ní o skříň za jeho zády. Jen proto, abych druhou volnou rukou neomylně zamířil za jeho pas a zcela troufale z ní vytáhnul zbraň, kterou tam neomylně nosil. Stáhl jsem ruce k zbrani aniž bych k ní přesunul pohled, nepochyboval jsem o tom, že je nabitá. Prostě jsem ji vzal a přejížděl s hlavní po jeho spánku, tváři, bradě, hraně čelisti, nahou hruď, pořád níž, níž, dokud jsem nenarazil na to jistě bolavé místo a zcela bez jakéhokoliv náznaku soucitu do ní začátek zbraně hluboko zaryl a párkrát pootočil. "Příště, Eliasi, to radši vyřeš hned nebo mě okamžitě kontaktuj než si začneš lízat rány s děvkama" Sledoval jsem tu tvář, zatímco jsem nemilosrdně zarýval zbraň dál do rány a ignoroval stále zvětšující se kaluž krve pod jeho nohama. Bylo to sladké varování které jsem dával jen vyvoleným. A jen jednou. Ale to on už dávno věděl. Nepřemýšlel jsem nad tím, že jestli mi v životě byl někdy někdo nejblíž, byl to on. Nevzpomínal jsem si na ty momenty, kdy jsme spolu otravovali učitele při domácí výuce, dělali si legraci ze všech těch vážných tváří. Byli jsme děti. A tam to končilo, přátelství i jakékoliv bližší vztahy. Protože já nevěřil nikomu. Naše cesty byly předurčené, stejně jako já možná nestál o to stát se vůdcem mafie, možná ani on nestál o roli zabijáka. Ale tak to bylo. Muselo být. Byl můj, vlastnil jsem ho, ale dávno to nebylo o vlastnictví po tom, co jsem ho pustil a on se dobrovolně vrátil. Ale stejně tak ve chvíli, kdy to udělal, se dobrovolně zavázal k tomu, co ho čeká, pokud poruší tu tenkou linii oddanosti. A já nešetřil nikoho. Ne, v tomhle světě byl možná on katem, ale já tím, kdo vyřknul rozsudek. Konečně jsem od něj poodstoupil, hodil mu zakrvácenou zbraň k nohám, otřel si ruce do ručníku, který mi podával jeden z mužů a znovu nespokojeně zavrtěl hlavou. "Jelikož jsi mi teď jak vidím naprosto k ničemu, mám pro tebe jiný úkol" Upravil jsem si košili a vedle zbraně hodil tlustou složku, kterou mi znovu vložili do dlaní. "Sleduj ho. Chci vědět o každém momentu, každém jeho nádechu i výdechu, s kým se stýká, s kým ne, co rád jí, co nesnáší, o každé vteřině jeho života." Nemusel jsem dodávat, že by měl být skutečně neviditelný u toho sledování. Pak jsem smetl neviditelná smítka z tmavého saka zatímco jsem k němu znovu zvedl tmavý pohled. "Všechno mi budeš hlásit. Okamžitě, Eliasi." Můj hlas nepřipouštěl žádné námitky. "Očekávám vyřešení té přestřelky taktéž okamžitě. Předpokládám, že všichni svědci byli odstraněni?" Nadzvedl jsem obočí a neočekával zápornou odpověď. Podle zpráv ostatních na místě nehody nikdo nezůstal kromě útočníků, takže buď ho nikdo neviděl nebo je odstranil sám. Díval jsem se mu do očí a hledal jakýkoliv náznak lži, jakýkoliv náznak nejistoty, cokoliv, co by mi dokázalo, že ten, koho jsem cenil nejvíc, není tím, za koho jsem ho měl. Pohled jsem stočil na zlaté hodinky na zápěstí a znovu na něj. "Rozumíme si?" Už jsem se s touhle nepříjemnou záležitostí zdržel až příliš.

Nepohnul jsem se, jedinkrát nezaváhal ani neucukl, když ke mě došel tak blízko, tak blízko, jak bych nikomu jinému nikdy nedovolil, ale před ním jsem stál klidně a jen pozoroval jeho počínání, jak jsem říkal, věděl jsem, že přijde trest. To ale neznamenalo, že jsem ten varovný pohled nevěnoval čtveřici mužů, kteří mě obestoupili. Samozřejmě se mi nelíbilo, že mě vidí v této ponižující pozici, ale věděl jsem, že by splnili jakýkoliv Enzův rozkaz, protože jsem je sám vycvičil, aby tak učinili, i kdyby to mělo být mé zabití. Málokdo by tohle dokázal pochopit, ale to bylo úlohou Dimitrovů celá léta a já nad tím nepřemýšlel, nepřemýšlel, když jsem ucítil, jak bere odjištěnou zbraň a míří na můj spánek. Neucukl jsem ani nesklopil pohled, prostě jsem jen čekal. Uvědomoval jsem si, kdo jsem a uvědomoval jsem si, kdo je on. Jestli mě chtěl zabít, nehodlal jsem se bránit. Ne proto, že bych chtěl zemřít, ale protože jsem mu slíbil oddanost a loajalitu a to jsem porušil. Nezdálo se, že by mě nějak znervózňovalo, že mi hlaveň klouže po obličeji, přestože jediný špatný pohyb by znamenal mou smrt. Protože takový můj život prostě byl. Byl jsem jen věc, majetek, nástroj, se kterým si mohl dělat, co chtěl, protože tohle jsem si dobrovolně vybral. Zatnul jsem ruce za svými zády v pěst, stiskl pevně čeliti k sobě a byl hrdý, že jsem nevydal ani hlásku ve chvíli, kdy zaryl hlaveň do otevřené rány na mém stehně a zálibně jí otáčel, zatímco ta šílená bolest ochromovala mé tělo v jedné nekončící agónii. Bylo to nesnesitelně bolestivé, ale ani v tu chvíli jsem se nebránil, ani ve chvíli, kdy krev kapala na zem s hlasitým čvachtáním, ani když tlačil tak silně, že jsem skoro prosil, aby mě radši střelil do té hlavy, protože tak by to bylo alespoň hned vyřízené. 
Díval jsem se do té známé tváře, která mi ukazovala to všechno, proč se ho lidé kolem báli a já necítil strach, ale lhal bych, kdybych řekl, že ten intenzivní pohled mnou neprojel s destruktivním dopadem. Enzo nebyl typ, který by odpouštěl chyby, který by dával druhé šance, i když jsem si moc dobře uvědomoval, že tohle jsem podělal a kdokoliv jiný na mém místě by už dávno ležel pod drnem, nejspíš dokonce mou rukou, aniž bych jedinkrát zaváhal, věděl jsem, že v jeho organizaci mám výsadní postavení, ale to neznamenalo, že by mě nesprovodil ze světa ve chvíli, kdyby věděl, že jsem ho zradil. A důkaz mé viny se schovával ve skříni za mými zády jen pár centimetrů od něj. V duchu jsem děkoval za ty roky tréninku, za roky, kdy jsem znovu a znovu dělal věci, se kterými jiní nemohou žít, protože v mé tváři se nepromítlo nic, nic z té paniky, kterou jsem pocítil ve chvíli, kdy se opřel o skříň a já se letmo podíval na pootevřené dveře, které jsem špatně přirazil. Vyhrožoval mi smrtí, mířil na mě zbraní, způsoboval mi mučivou bolest, ale nic z toho jsem nedokázal vnímat ani zdaleka tak intenzivně, jako byl strach z toho, že vydáš jedinou hlásku, že se prozradíš a můj svět se změní v tratoliště krve. Stačilo by málo, tak málo..
Chvěly se mi ruce, když konečně odstoupil a zbraň dopadla k mým nohám. Nic jsem neříkal, on nečekal žádnou odpověď, čekal, že prostě udělám, co chce. Nesnažil jsem se mu nic vysvětlit, nesnažil se vymlouvat nebo hledat lichotky, prostě jsem tam jen dál stál, pevně, majestátně a potlačoval neutuchající touhu se svést na kolena, protože tenhle akt oddanosti by stejně bral jenom za projev slabosti a já věděl, že už tak jsem na velmi tenkém letě. Možná jsem s ním měl mnohem bližší vztah než kdo jiný, ale to neznamená, že mě nezabije ve chvíli, kdy mě už nebude potřebovat. Taková byla realita a já se s tím už dávno smířil. Sledoval jsem pohledem složku, nemusel dodávat detaily, málokdy jsem tuhle práci dělal, na to měl dost jiných poskoků, takže se jednalo o něco důležitého nebo něco, v čem selhal někdo přede mnou. Buď jak buď, znamenalo to prostě jen to, že já si chyby dovolit nemůžu. Ale to bylo v pořádku. 
"Rozumím." jediná strohá odpověď, tvrdý hlas, ve kterém se neodráželo nic, vůbec nic z toho, co jsem cítil a na co jsem v tu chvíli myslel. Protože když chceš v tomhle světě přežít, nesmíš ukázat slabinu, nikdy. Oni na ní čekají, každej kolem tebe a využijou ji rychle a přesně. Ne, tahle hra byla konečnou sázkou a já moc dobře věděl, že si nemůžu dovolit prohrát. A tak jsem tam jen stál, díval se na jeho vzdalující se záda, aniž bych se pohnul, aniž bych dal cokoliv najevo, čekal ještě hodnou chvíli poté, co klaply dveře a bytem se rozhostilo tíživé ticho přerušované jen pleskáním krve o podlahu z otevřených ran. Teprve po celých dlouhých minutých jsem se zlomil v kolenou a předklonil se, rukou zatnutou v pěst se opřel o skříň a bolestivě zasténal, konečně se sípavě nadechl a se zavřenýma očima se snažil vyrovnat se vším, co mnou otřásalo a že ta fyzická bolest, ta byla tím nejmenším. 
"Jsou pryč.." poznamenal jsem, když jsem rukou pootevřel dveře skříně a nahlédl do temného prostoru. Dýchal jsem ztěžka a pomalu, ve tváři neměl téměř žádnou barvu a cítil, že na mě jdou mdloby, ale odmítal jsem se tu skácet, protože teď jsem na nic z toho neměl čas. Musel jsem Enza zase donutit mi věřit, protože tohle bylo jenom zasraný štěstí! 
"Už rozumíš?" můj hlas byl tichý, unavený a rezignovaný. Obrátil jsem se, sednul si na postel a stáhl si tepláky, jen abych je na ránu se syknutím přitlačil, protože jsem potřeboval zastavit krvácení. Toužil jsem po tom svalit se do postele, zavřít oči a dělat, že nic, nic z toho se nikdy nestalo, zaspat všechny ty sračky a problémy, být chvíli normální, docela normální, ale to jsem nebyl, nic, nic v mém životě normální nebylo a já nebyl snílek. 
"Budu muset na nějakou dobu pryč, mám práci."