U Trati 76

Sledoval jsem jeho chladný výraz, ty přivřené oči, co si mě přeměřovaly, protože mi bylo naprosto jasné, že se mu nelíbí, že jsem tady. Na tomhle místě. A to mnohem víc než to, že jsem ho znovu překvapil. Že ať chceš nebo ne, jsem to já, kdo je o krok napřed. Protože já můžu všechno, Nicku. Všechno, co chci a to se nezmění ani kvůli tomu vzdorovitému pohledu. Nelíbí se mu, jak jsem vyplňoval ten citlivý osobní prostor, to jediné bezpečné místo, které jsem našel, narušil, pošlapal a věděl, že už se na něj nikdy nebude dívat stejně. Že už se tady nikdy nebude cítit stejně. A nebudu lhát, že mě ta myšlenka sobecky potěšila. Nenechal jsem se rozházet těmi řečmi, tvářil se stále stejně, chladně, ale nemohl jsem zastřít ten fakt, když jsem ruce v kapsách kalhot pevně sevřel v pěst a znovu povolil. To napětí v ramenou, když se mu po tváři rozlil ten provokatérský úsměv. Ne, byl jsem naštvaný. Byl, z toho očividného nerespektování celé mé osobnosti, z toho, že se nebál, že to pořád bral tak lehkovážně, protože na tom nic jednoduchého ani vtipného nebylo. Vadilo mi, že se nepodvolil, vadilo mi, že překračoval ty hranice, a nepotřeboval jsem ochranku ani velká gesta na to, abych ti dokázal, že balancovat na hraně se mnou je nejenom nebezpečné ale naprosto bláhové. Nedržel jsem se na místě, když jsem pár kroky překonal tu vzdálenost, co nás od sebe v téhle malé místnosti dělila. Když jsem se dostal před něj a neustupoval, když jsem se přibližoval a svou postavou ho nutil couvat, couvat a přirozeně ustupovat, dokud se jeho nohy nedotkly toho herního stolu. Vyndal jsem ruce z kapes a umístil je vedle jeho boků, tvrdě sevřel prsty kolem okraje desky a přiblížil se tak blízko, až jsem sledoval tu perfektní tvář, hledal v ní jakékoliv nedostatky a ke své frustraci stejně jako potěšení je nenacházel. Byl ve všech ohledech perfektní, splňoval to všechno co jsem od dokonalosti vyžadoval, to, po čem jsem toužil, ale něco mu přece jenom chybělo. A to ta povaha, která mě vytáčela, nutila mě chtít ho jen víc a víc pokořit a dostat na kolena, donutit ho prosit, ale stejnou měrou jsem to neudělal, jen z toho principu, že by mi nepřineslo žádné potěšení, kdybych si ho teď vzal. A on to věděl. A to bylo, drahý Nicku to jediné, jediné, co ti teď stále ještě dávalo to privilegium dožít se dalšího dne. Protože mě to rozčilovalo, rozčilovalo mě, jak zoufalo po něm prahnu, stejně jako mě to bavilo. Ale obě dvě věci měli jistou konečnou dobu. A ta se každým dnem zkracovala.
Zvedl jsem ruku, chytil ho za bradu, palcem a ukazováčkem ji drsně nadzvedl, ale ne proto, abych ho donutil dívat se mi do očí, když jsem prsty spustil o kus níž a přejel jimi po tom odhaleném a zcela prázdném krku. Nespokojeně jsem nakrčil obočí, vrátil mu hlavu do původní pozice a naklonil hlavu na stranu, když jsem se díval do těch sladkých očí.
"Nemáš obojek.." Prohodil jsem něco, co bylo zcela očividné, ale já ten fakt zkonstatoval schválně, varovně. Protože to byl ten důvod, proč jsem tady byl. Mé oči potemněly, víc, víc, než kdy dřív. "Nicku, Nicku.." Nespokojeně jsem sykl, zavrtěl hlavou a zvedl koutek úst vzhůru, ale nic z toho se mi neodráželo v očích. Nepouštěl jsem ho z toho sevření a zcela jasně si uvědomoval vlastní vzrušení z jeho blízkosti. Protože jsem ho chtěl, chtěl ho zoufale moc a děsilo mě, kolik šancí mu ještě dávám. Nebyl první, rozhodně nebyl prvním z dlouhé řady mých milenců, hraček, majitelů těchto ozdob, nazývejte to jak chcete, ale byl prvním, kdo u toho neklesl na kolena. Ať už padaly strachem nebo chtíčem, nakonec přeci jen podlehly. Ale ty ne. I přesto, že jsi první, koho jsem varoval. A já nikdy neupozorňoval, nikdy jsem svá slova neopakoval, ale tys mě k tomu zas a znovu nutil. Vklínil jsem se mezi jeho nohy, lačně ho sledoval, možná skutečně vypadal, že si ho za trest vezmu, tvrdě a nekompromisně na tomhle laciném stole, ale má ruka se z jeho tváře svezla k jeho krku, kolem kterého se obmotala zcela pevně a nekompromisně. Stahovala se, víc a víc, s tím jak jsem jsem ho svíral v tom železném stisku a bylo mi naprosto fuk, jestli mu dělalo problém dýchat. Naopak, přiblížil jsem si jeho tvář ještě blíž, dýchal mu do tváře, užíval si tu jasnou nadvládu.
"Varoval jsem tě, ať ho nezkoušíš sundat, ale ty si nenecháš říct, co?" Sledoval jsem, jak lapá po dechu, jak zoufale ztrácí půdu pod nohama a tentokrát se usmál, doopravdy. "Chci tě, Nikolasi. Chci si tě vzít a donutit tě, aby každá tvoje myšlenka patřila jen mě" Šeptal jsem do jeho rtů a na mé tváři se nepromítla špetka lítosti, zatímco jsem stále drtil jeho krk v tom krutém stisku. Tohle nebyla hra. A pokud byla, byl v ní jen tvůj život. "Jsi moje hračka. Ale dej si pozor na to, aby mě moc rychle neomrzela.." Ten úšklebek byl krutý, naprosto chladný a bezcitný, když jsem se rozhodl ho po té nekonečně dlouhé době pustit a umožnit mu se konečně nadechnout. Odstoupil jsem o krok od něj a porozhlédl se po místnosti než se mé oči nekompromisně zabodly do těch jeho.
"Nasaď si ho. Hned." A v těch slovech bylo všechno. Už tam nebylo to varování, tohle byl jasný rozkaz. Ta hranice, kterou bych mu nedoporučoval překročit. Už ne.

Upřímně vlastně jsem sám vůbec nevěděl, co mám očekávat, proč jen stupňuju a vyhrocuju celou tu situaci, která očividně směřovala k nějaké nebezpečné eskalaci, ale v tu chvíli jsem prostě ztrácel svou pověstnou kontrolu, protože nikdy, nikdy za celý svůj život jsem se nesetkal a někým, kdo by se mnou jednal tak,.. tak.. Nevím, ta situace se mi nelíbila z mnoha důvodů, ať už proto, že s naprostou samozřejmostí okupoval můj osobní prostor a zcela vědomě mi tím bral mou svobodu nebo jednoduše proto, že tohle nebyla hra logiky a manipulace, už nešlo jen o slova a umně schované narážky, neštítil se použít mnohem podřadnější triky a já toho měl být brzy svědkem.
Skutečně jsem začal zcela instinktivně couvat, když se ke mně přiblížil, možná jsem ve tváři držel ten vzdorovitý výraz, ale já rozhodně nebyl zvyklý na násilí, na ten fyzický pocit strachu, který jsem nedokázal ovládat, na ten neodbytný kontakt, který jsem ale neměl absolutně pod kontrolou a nemohl se vymanit z jeho blízkosti, cítil, jak zatínám čelisti k sobě, ještě ve mně narostla další zlost, jen protože jsem cítil tu bezbřehou bezbrannost, protože jsem ho dokázal porazit hlavou, ale fyzicky jsem neměl šanci, neměl.. kdybych se měl vůli bránit. Jenže já tím byl ohromený, situací, kterou jsem neznal, nechápal a která mě z naprosto absurdních důvodů vzrušovala. Ten jeho pohled, proč jsem cítil to jemné očekávání, chvění v břiše, proč jsem mu hlavu nevytrhl, proč jsem zadržel dech, když se mě dotýkaly jeho prsty? Dokázal jsem si lidi obmotat kolem prstu, dokázal je zmanipulovat tak, že nakonec dělali přesně to, co jsem chtěl, aniž by je jen napadlo, že každý jejich krok je pečlivě naplánovaný. Jenže on byl naprosto jiná liga a já si to bolestivě uvědomil, když se jeho ruka pevně sevřela kolem mého hrdla. Instinktivně jsem zvedl ruce a položil je na tu jeho, zatínal mu nehty do rukávu toho směšně drahého obleku, jak jsem se snažil vytrhnout z toho železného sevření a tehdy prvně, vůbec poprvé se mi v očích promítl strach, strach, protože jsem si až bolestivě uvědomoval, že o něm nevím nic, nic a není jediné vodítko, jediná indicie, která by mi napověděla, jestli je to další trik, zastrašení nebo jsem tu hranici skutečně překročil a on mě teď zabije. Jenže zároveň to neznámo, ta bolest, sípavé nádechy, to sladké a naprosto děsivé balancování na hraně vědomí a bezvědomí, to všechno, všechno zanechávalo v mé mysli nesmazatelnou stopu. Vzrušení, adrenalinu, strachu a touhy, touhy pramenící z té ostré vůně, kterou jsem vdechoval nedostačujícími nádechy, touhy po chuti těch rtů, které mi vyhrožovaly a vzrušovaly mě a byly tak blízko. Mé ruce ztrácely sílu, už jsem mu nezvládal odporovat, už jsem jen čekal na tu slastnou temnotu, jeho slova jsem vnímal dokonale ostře a přitom jakoby z velké dálky. A věděl, věděl jsem, že tenhle pocit, ten pocit, který v sobě snoubil tolik protichůdných emocí, nejspíš nezapomenu.
Pustil mě a já se chytil stolu, předklonil a ztěžka se nadechl, motala se mi hlava, v tu chvíli jsem si naprosto jasně uvědomoval, jak jednoduché by pro něj bylo mě zabít. Nebyl bych první, komu to udělá, nebyl bych ani poslední, byl tak dokonale klidný a i v téhle situaci dokonale elegantní, až to vyvolalo na mé tváři pobavený úsměv, celá ta situace plná paradoxů, naprosto nesmyslná! Tohle byl teď můj život? Tohle znamená být tvoje hračka? No nejspíš mi ten nedostatek kyslíku nenávratně poškodil mozek, ale já místo strachu nebo krčení se u jeho nohou jen zvedl hlavu a podíval se na něj jinak, v tom pohledu byla stále zloba, ale i jakési pochopení, jakási výzva, jakási zvrácená pobavenost. Právě mě skoro zabil a já vnímal své zběsile bušící srdce, strach, úzkost, nejistotu, jenže on by nikdy nepochopil, že to byly věci, které jsem necítil, které jsem neznal. Celý život jsem měl všechno dokonale pod kontrolou, nikdy, nikdy se nemusel snažit, nikdy nemusel o něco bojovat a asi to bylo šílené, ale ty pocity, které se mi vůbec nelíbily, byly konečně něco, co jsem cítil, co mnou ostře prostupovalo a já si uvědomoval, že nemám tušení, co bude za minutu, za hodinu, zítra, kdykoliv, kdy pohlédnu do té nečitelné tváře, když ucítím ten pevný dotek, když se na mě upřou ty nekompromisní oči, kdykoliv, když budeš poblíž, bude to znamenat ohrožení a to byla výzva, jakou jsem nemohl, prostě nemohl odmítnout. To já překonal ten jediný krok směrem k němu, tentokrát jsem já drze, nekompromisně a bez souhlasu vstupoval do jeho osobní zóny, když jsem z kapsy vyndal ten obojek a bez toho, abych odtrhl pohled z jeho tváře, jsem si ho těsně připnul kolem rozbolavělého krku, kde se mi zcela jistě rýsovaly modřiny. Ale nevadilo mi to. Asi jsem měl reagovat jinak, asi jsem měl poslechnout ty hlasy ve své hlavě a prosit ho o odpuštění, ale já neuměl sklonit hlavu, i kdyby to znamenalo můj konec. Protože všechno bylo konec konců jen hra, jen se zdálo, že tímhle činem tak trochu zvedl sázky.
„Spokojen?“ pronesl jsem bez náznaku úsměvu, když jsem ruce svěsil, ale neodstoupil od něj. „Možná mě donutíš tohle nosit, ale nic se tím nezmění. Chceš vyhrát stejně šíleně jako já, ale tohle je jen chabá cena útěchy. Ne, nepřestane tě to bavit, protože zatím jsi to ty, kdo mě nemůže dostat z hlavy.“ Moje ruka se zvedla, položil jsem ji na jeho hrudník v té perfektně padnoucí košili a pomalu se pohyboval níž, nepřemýšlel nad tím, jak uspokojivý je to pocit, že to nedělám jen pro tu provokaci, ale protože chci, protože mě to riziko vzrušuje a přitahuje, protože nemám zdání, co udělá, ale v tom bylo kouzlo. V tom byla jeho moc a já mohl jen doufat, že si to ještě neuvědomil. Přešel jsem prsty po jeho břiše, zavadil o knoflík na kalhotách, které mu ležérně visely kolem boků a v tu chvíli jsem od něj ustoupil já. 
„Chci tu smlouvu.“ pronesl jsem klidně, ne, ta hra nekončila, naopak. Tohle byl teprve začátek.

Bylo to jiné. Jiné než s kýmkoliv před ním, které jsem stejným činem musel nutit nosit ty obojky. Bylo jich spousta, těch, co brečeli, prosili, hystericky křičeli, škemrali nebo s hranou hrdostí vzdorovali, ale jen do tohohle okamžiku. Do okamžiku, kdy jsem jim dal jasně najevo, kam tyhle hranice sahají, co od nich chci výměnou za ten pomíjivý okamžik slávy, moci a bohatství. Pak zkrotli, zkrotli a chovali se dle předpokladů do doby, než mě skutečně ty hezké obličeje začaly nudit. A ten jejich hořký konec bych nejspíš detailně nepopisoval. Nikdy jsem ale nepotkal nikoho, kdo by se bál, jasně jsem ten strach vycítil, v tom pohledu, který jsem znal, když jsem mu tiskl hrdlo a on se na mě vystrašeně díval, ale přesto i když jsem skončil, rozhodně poslušně hlavu nesklonil. A který netoužil po ničem z toho, co jsem mu nabízel. A možná mě to vytáčelo, ten úsměv, co se mu objevil na tváři, ta jasná provokace se kterou přistoupil blíž a ten obojek si skutečně nasadil, zatímco jsem jeho počínání hodnotil přivřeným pohledem a rozhodně mi neušly ty tmavnoucí otisky, co se tam ještě nějakou dobu usadí a kterých mi bylo skutečně líto. Ne snad toho, že jsem mu je uštědřil, ale toho, že hyzdili něco, co mělo být perfektní.  Ale stejně tak jsem musel uznat, že mě to jeho chování jistým způsobem vzrušovalo. Líbilo se mi, že tu hru prodlužuje, že se nedá a neustále mi tak dává ten pocit toho, že ho musím pokořit jinými a důmyslnějšími způsoby. Ten paradox té frustrace z toho, že ho nemůžu mít, zlosti z toho, že se odmítá klanět, ale stejně tak i ta neskutečná spalující touha, ta zábava, kterou blonďák skutečně byl, to bylo něco, proč jsem ho chtěl ještě víc. Víc než kohokoliv jiného před ní. Neměl jsem další důvod mu ubližovat, když skutečně šel a ten obojek si nasadil, ale přesto jsem nespokojeně nakrčil obočí při těch slovech co padaly z těch drzých úst. Byl blízko, tak blízko s těmi všemi provokacemi, a skutečně kdybych chtěl a mohl, mohl jsem ho znovu lehce ukovat na ten stůl a byla by to moje ruka, co by ho donutila dokončit to, co právě začínal. Protože jsem sledoval jeho oči, co si užívaly to očividné vítězství z toho, že věděl, že to neudělám. Neudělám to jen z toho principu, že by ta výhra nebyla sladká. Ale jak dlouho si myslíš, že mě tohle bude bavit, Nicku? Zatím jsi byl trofej a symbol, ale nebyl jsem pověstný svou dlouhodobou trpělivostí.
Nechal jsem ho odstoupit, nechal a neudělal nic, ale věnoval mu pohled, který slibovat mnohé. Nekonečnou bolest nebo slast, možná trochu obojího. Zvedl jsem koutek úst, ale nic neřekl, když jsem zvedl ruku, upravil si pomuchlaný rukáv od saka a z kapsy vylovil vibrující mobil. Krátce jsem po něm přelétl pohledem než jsem ho schoval zpátky.
"Stefano ti smlouvu předá." Můj tón jasně vyzníval, že ač jsem projevoval zájem jakýkoliv, byl v momentě pryč. Protože to, pro co jsem si sem přišel, jsem už dostal. Navíc jsem věděl, že se jeho spolubydlící každý moment vrátí a já nehodlal utrácet víc peněz za pár minut navíc, jen proto, aby se mě jen znovu snažil vytočit. Nutno říct, že se mu to dařilo. Znovu jsem zabořil ruce do kapes a prošel kolem něj, než jsem se u jeho dveří ale přeci jen zastavil a ohlédl, pozoroval jsem ho, od shora až dolů, než jsem se vrátil k těm očím, očím, co byly pro tuhle hru mou největší slabinou. A ty já neměl.
"Myslím, že by ses měl s Patem a Matem spřátelit, budete si teď dost blízcí" A s těmi slovy jsem byt opustil. Nepotřeboval jsem ho znovu varovat, protože kdybych to udělal, bylo by to to poslední, co by uslyšel. A tahle hra se bude hrát až já budu chtít, a to pro tuhle chvíli skončilo.
Přesun