FA ČVUT

Vešel jsem do rozlehlé posluchárny, ve které se překvapivě netísnilo tolik lidí, kolik byste asi čekali. Ne, tady bylo jen těch pár vyvolených, ačkoliv přednáška byla povinná. I tak se ale blížila zkouška z technického kreslení a to byl pro mě docela dost pádný důvod se tu dnes nacházet. Vystoupal jsem od vchodu nahoru, našel si pěkné zapadlé místečko uprostřed a zapojil notebook. 
Otočil jsem hlavu, rozhlédl se po místnosti, jako bych někoho hledal, ale zcela nepřekvapivě jsem žádnou známou tvář nenašel, takže jsem se opět vrátil k obrazovce. Otevřel jsem příslušný program, se kterým chtěl profesor dnes pracovat, narovnal se a.. a nudil se dřív, než bych předpokládal. Rukou jsem si podepíral bradu a přemáhal spaní, fakt bych nevěřil, že něčí hlas dokáže být tak neskutečně monotónní, takže když holce přede mnou sklouzla hlava a s rachotem dopadla na lavici, společně se smíchem spolužáků, kteří se konečně na téhle nudné přednášce probrali, jsem se rozhodl využít čas produktivněji. Připojil jsem bezdrátová sluchátka, jedno si zastrčil do ucha a dvojklikem na fialovou ikonu zapnul nejnovějšího Rezident Evila. Na playku a s ovladačem to sice bylo něco jiného, ale nestěžoval jsem si, když jsem se probojovával katakombami a sundával jednoho zombíka za druhým. Když jsem se dostal ke známým dveřím, narovnal jsem se, zhluboka se nadechl a do dvou minut zase umřel. Zasupěl jsem, to snad není pravda! Od včera jsem tuhle misi dělal nejmíň osmkrát a začínalo mě to fakt vytáčet! Vážně, radši kydat kravám, než znovu absolvovat tohohle bosse! Když jsem ale vzhlédl a uviděl tu zrůdnost, kterou profesor zrovna vysvětloval, radši jsem hodil reset a jel si to celé odznova a ano, zase jsem prohrál. 
Naštvaně jsem udeřil do stolu, což ke mě obrátila oči celé posluchárny a já jen párkrát zamrkal, sakra, trochu se ovládej! 
"Pardón. Moucha." oznámil jsem klidně a frustrovaně se sesunul do nepohodlného křesla. Tohle fakt nedávám!

Vřítil jsem se do posluchárny jako velká voda. Joo, asi nečekejte, že jsem přišel pozdě, když jsem se ještě před chvílí válel v posteli s černovláskem. Sakra, v posteli, s ním. Celá posluchárna ztichla, když mě profesor probodl velmi, ale velmi vážným pohledem, protože se dveře do posluchárny za mnou rázně zarazily. No skvěle, aneb jak nenápadně upoutat pozornost, v tom bych byl mistr! Já rychle vyhledal Martinovo háro a vplul vedle něj. Dělal jsem dlouhou dobu, že jsem vzduch, a tak se zase stařík přesunul k té nudné činnosti, co dělal doposud, uff. Hodil jsem na Martina celkem naštvaný výraz, no co, byl jsem frustrovanej, který mi ale mile opětoval a pak ke mě přisunul papír s poznámkami. Rychle jsem je prolétl a.. dělá si prdel? Ty testovaní otázky jako říkal už na začátku? To mi to nemohl napsat? Martin se ale jen ušklíbl a pronesl, že když už on musí trpět, budu já taky. Hodil jsem zoufalý pohled na tabuli, kde výpočty nebrali konce a já si uvědomil, že jsem si nevzal tužku, papír a ani počítač, co tady budu jako dělat? Vytáhl jsem mobil a děsně nenápadně projížděl Instagram, ale to bez zvuku taky nebylo úplně ono. Taky jsem chvíli mžoural pohledem na tabuli, ale namísto soustředění jsem si vybavil vzpomínku na jeho ruku kolem mého krku, na černovláskovo oči, na jeho ruku na mých.. no doprdele! Matyáši, vzpamatuj se, nebo tady začneš sténat uprostřed přednášky. Ale když já ho nedokázal vyhnat z hlavy, nemohl jsem, nešlo to. Má hlava se k těm momentům pořád vracela a já si musel přiznat, že se toho možná bojím, ale nemůžu se večera dočkat.
Další půl hodiny mi přišla jak desetiletí a já si už myslel, že mám vousy a hůl, ale z mého stárnutí mě přerušilo prudké bouchnutí do stolu. Překvapeně jsem přetočil pohled na kluka vedle mě, co prohlásil, že to byla moucha, ale když jsem pohledem zabloudil na obrazovku jeho počítače, neubránil jsem se ušklíbnutí. No to je mi ale vzorný student. To si nejspíš budeme rozumět. Chvíli jsem ho sledoval, jak to zase marně zkouší a jen si s potěšením uvědomoval, že já už dávno vím, jak na to. Ale teda, nebýt Thea, trápil bych se s tím samým levelem ještě doteď! Snad proto jsem se i slitoval, když jsem si potichu přišoupl židli blíž k němu, div jsem ho chudáka nevyděsil a pronesl.
"Musíš chvíli počkat. Vím, že tě ty zombíci tlačí dovnitř, ale zkus vyčkat, ten první není finální boss, ten je o dost menší a slabší, ale healuje tady tohohle obra. Musíš sejmout toho druhýho, takže si počkej až tenhle vyjde ven a pak tam běž. Musíš to udělat rychle, ale je to datelný.." Cítil jsem se jako velkej king, když jsem mu tohle sebejistě vyprávěl a s jistým očekáváním čekal, až tam vejde a tu mojí, respektive Theovu strategii zkusí. Zakřenil jsem se na něj a v duchu si říkal, jestli jsi to takhle musel cítit taky. To, když jsem tě snad po desáté konečně poslechl a vážně to vyšlo.

Posluchárnou to sice šumělo, protože i ti nejzarytější šprti už se kousali nudou, ale když se těsně vedle mě ozval hlas, stejně jsem nadskočil, div zase nepředvedl nějakou scénu. Že mě kopnul kůň už by mi asi profesor tentokrát nesežral. Pootočil jsem hlavu a zadíval se do obličeje hnědovlasého kluka, který se na mě spiklenecky usmíval. Chvíli jsem na něj jen civěl a přemítal, o co mu jde, ale nakonec nejistě přikývl a vrátil se ke hře. Co jsem mohl ztratit víc, než další roky života na téhle nudné přednášce? Já bych snad s babi Mářou radši štrykoval, než další úhel pohledu na polohu tolerančních polí, děr a hřídelů vzhledem k nulové čáře. Sledoval jsem, jak mi hnědovlásek nakukuje přes rameno, když se hra resetovala a já zase prošel známou trasu až k laboratoři, za jejímiž dveřmi se schovávala horda. Frustrovaně jsem vydechl, ale nakonec zmáčkl mezerník, dveře se otevřely a mě známá masa nemrtvých se vyvalila ven. Potlačil jsem nutkání začít kolem sebe střílet z brokovnice jako pominutý a místo toho couval a couval, dokud jsem nebyl v bezpečné vzdálenosti a neměl dostatečný odstup, aby se ven dostal i poslední nepřítel, nenápadný zombík v bílém plášti, na kterého hnědovlásek zuřivě ukazoval prstem. Namířil jsem na něj kolečkem zaměřovače a vystřelil několik ran z brokovnice, párkrát se ohnal nožem po slabších zombících kolem, ale nakonec se probil kolem toho monstra, které mě sundalo snad stokrát až k pláštíku, kterého jsem mačetou sundal jedna dvě. Pak už jen stačilo nožem dorazit zbytek a já jen nevěřícně koukal, jak všechny mrtvoly kolem mě leží, zatímco já s žalostně červeným životem se radostně točím kolem své osy. 
"Yeah!" nadšení přemohlo i mou reálnou maličkost, když jsem zase až moc nahlas zatnul pěst a znovu se setkal s finálním bosem, chtěl jsem říct nasupeným profesorem. Zamrkal jsem a jen se nejistě usmál. "Už jsem to konečně pochopil.." prohlásil jsem s pohledem upřeným na tabuli plnou hieroglyfů, načež se starý dědula poplácal spokojeně po velkém břiše a pokračoval ve výkladu. 
Přetočil jsem pohled na hnědovláska vedle sebe a potlačil smích. "Díky, ještě jednu prohru a začal bych fakt dávat pozor.." zamumlal jsem tiše, bylo mi jasné, že jestli na sebe přilákám pozornost potřetí, už se mnou fakt vytře podlahu. Střetl jsem se s modrýma očima a konečně si toho kluka lépe prohlédl. Spokojeně se na mě zazubil, jako by to bylo jeho vítězství a jeho dolíčky ve tváři ve mě vyvolali rozrušení. "Jsem Štěpán."

Sledoval jsem, jak na mě přetočil pohled, ale beze slova zapnul hru znovu. A když jeho postava zůstala žít, zatímco se odemykaly další levely, nemohl jsem zakrýt ten široký spokojený úsměv. Když pak na mě od obrazovky vzhlédl, prohlédl jsem si ho důkladněji, zkoumal jeho tvář a snažil se ji někam zařadit. Jasně, fakulta byla rozlehlá, bylo tady lidí spousta, nebylo proto divu, že jsem si ho nemohl nikam zařadit, to ale neznamenalo, že mě nepobavilo, jak se už podruhé vyhnul tomu vražednému profesorovu pohledu.
"To lhaní by ti šlo. Stejně nejradši poslouchá sám sebe a nás ignoruje" Pronesl jsem s úsměvem, který se ale hodně rychle proměnil na otrávený, když jsem pohledem zabloudil na tabuli, pak na Martina, co s tím přitloublým zamilovaným úsměvem nejspíš odepisoval Theovo ségře, hlavně, že mě nutil sem přijít, když mě pak celou dobu ignoruje. Znovu jsem se otočil na hnědovláska, když na mě promluvil. "Já se s touhle misí patlal průběžně tak dva měsíce, vždycky jsem to zapnul, pak vypnul, frustrovaně začal týden hrát jinou hru, pak to nadějne zkusil znovu a zase nic! Pak mi ale Theo vysvětlil, jak na něj a šlo to. Celkově jsem díky němu prolomil mnohem víc her, jinak si myslím, že bych vyhodil počítač oknem" Bylo zvláštní o něm mluvit. Protože mi na rtech přistávali slova jako kamarád, která chutnala hořce, pak přítel, což bylo ještě horší, protože jsem se s tím za prvé nemohl ještě úplně sžít a za druhé, já nikdy neměl dlouhé vztahy natož nějaké smysluplné vztahy. Tak zůstávala otázka, kdo vlastně byl? Rozhodně jsem ho chtěl vidět, prahnul po něm, chtěl se s ním smát, chtěl být v jeho přítomnosti ale.. ale stejně jsem o něm dokázal mluvit jen jako o Theovi. Uvědomil jsem si, že zatímco rozjímám nad svým milostným životem, upírají se na mě ty velké světlé oči. Zvedl jsem k němu pohled, široce se usmál a kývnul. "Jsem Matyáš. Ale říkej mi Maty.." Prohodil jsem a pohled upřel na telefon, kde se zase v chatu Karel rozepisoval, že si nabrknul nějakou novou a neopomněl poslat fotku jejího poprsí. Pohled jsem ale znovu vzhlédl ke Štěpánovi. "Mockrát jsem tě tu neviděl, studuješ Architekturu? Ale je fakt, že se na přednáškách ukážu jen ve chvíli, kdy je to nutný.." Prohodil jsem nenuceně, zatímco jsem viděl, jak se na mě otáčejí spolužáci z předních lavic a za námi na mě pští. Protočil jsem očima a znuděně si podložil bradu rukou. Martin se dál hihňal jak puberťák, takže jsem svou pozornost upřel na Štěpána.
"Hmm, co bys řekl na to to tady zabalit a jít dělat něco zábavnějšího? Můžem probrat tu hru nebo hrál jsi Evil dead? Můžu ti doporučit, totální lekačka, ale jinak skvělý.." Klasicky jsem mlel pátý přes devátý, ale nějak jsem se rozhodl, že když mi tady pan zaláskovaný ignoruje, najdu si nového kámoše!

Sledoval jsem pozorně jeho vysmátou tvář, s navazováním nových známostí neměl evidentně žádné problémy. Byl bezprostřední a dobrý v komunikaci, ale přesto jsem spíš místo poslouchání přívalu slov pozoroval jeho tvář. Velké, světlé oči, upravené hnědé vlasy, které ale přesto působily nějak ledabyle a ten sladký úsměv, ve kterém se objevily dolíčky pokaždé, když se v jeho očích objevily ty spiklenecké jiskry. Byl sladký, možná až moc, ale nemůžu říct, že se mi přesně tohle nelíbilo. Byla to kombinace jeho zjevu anděla a zároveň jeho pusa, která jela na plné obrátky a sdělovala mi spoustu kravin. Líbil se mi. 
"Kvůli týhle misi jsem dělal geodézii až na potřetí." odpověděl jsem nakonec s krátkým úšklebkem, to nejspíš hovořilo za vše, že jsem se skoro nechal vylít ze školy kvůli hře. Táta by mě hnal vidlemi, kdyby věděl, že místo učení, jak jsem jim to monotónně opakoval v každém hovoru, se akorát vztekám nad zatracenýma zombíkama, kteří nejdou zabít! Nemluvě o mé nábožensky založené mámě, která by mě nejspíš vykoupala ve svěcené vodě. Na druhou stranu ostatní chodili chlastat, tak mohli být rodičové možná rádi! Nebudeme se starat o ten fakt, že bych možná šel, ale neměl jsem s kým. 
"Přistěhoval jsem se nedávno, jsem ze Struhařova a jestli ti to nic neříká, bude to tím, že je to prdel světa, o které nikdo nikdy neslyšel. Takže sice chodím na architekturu, ale chodil bych třeba na soustružníka, kdyby to bylo někde, kde lišky nechodí dávat dobrou noc a kohout tě nebudí v pět ráno." ušklíbl jsem se, obvykle jsem tak výřečný nebyl, ale docela dlouho jsem si nepromluvil s nikým jiným, než s klukama z týmu a kdo chce pořád rozebírat útočnou formaci druhého typu? S Matym jsem se cítil fajn, líbilo se mi, jak se bez okolků ptá, zatímco já si stále prohlížel jeho obličej a s překvapením zjišťoval, že o něm chci vědět víc. 
"Půjdu třeba háčkovat dečky pod televize, vážně, i mojí babi s Alzheimerem a divným německopolským nářečím rozumím víc než jemu. Jdeme!" naházel jsem věci do batohu, dal mi najednou impulz, který jsem potřeboval, fakt bych s ním odešel i za lízátko a se spikleneckým kývnutím jsem se nenápadně odsunul řádkou sedadel až ke dveřím. Jejich těžké zavrzání zase přilákalo pohled profesora, ale to už jsem se normálně zasmál a jako malej kluk prostě utekl do rozlehlé chodby.

Měl pravdu, Struhařov jsem teda vážně netušil, kde se nachází. Těžko říct, já měl někdy problém říct, kde leží i naše hlavní město natož zrovna tohle, takže to zase takové překvapení nebylo. Musel jsem se usmát, když jsem si uvědomil, že jeho důvody chodit na vysokou jsou dost podobné těm mým. Já mohl bydlet v luxusních vilách někde uprostřed Švédska a Albánie, ale namísto toho jsem zvolil tohle velkoměsto, co oproti těm ostatním mohlo vypadat jen prosté a obyčejné, ale pravdou bylo, že já ji miloval, srdcem i duší, právě proto, protože byla obyčejně neobyčejná. Ani já neotálel, když zavelel k odchodu, mávnul na Martina co na mě vytřeštil oči a rozběhl se směrem za ním. Jen doufám, že si KingMartin bude psát poctivé poznámky! Vyběhl jsem za Štěpánem na chodbu, kde jsem se rozesmál na celé kolo a pak k němu zvedl pohled.
"Myslím, že je na čase ti ukázat, jak to ve velkoměstě chodí. První krok, vykašlat se na přednášku - splněno. Druhý krok - jít to někam zapít. Je mi ctí být tvým prohnaným průvodcem.." Krátce jsem se ušklíbl, mrkl na něj, naznačil ať mě následuje, když jsem mu s přehnanou nonšalantností otevřel dveře fakulty a vyšel ven za ním. Venku se schylovalo k večeru, přednáška byla dnes poslední a nebylo se čemu divit, že tam žáci skutečně usínali. Ale já nás hodlal pěkně rychle probrat!
Přesun oba

V posluchárně jsem byl první a to jasně hovořilo o míře mého zoufalství. Pohrával jsem si s mobilem, kam jsem před chvílí vyťukal strohou zprávu Erikovi, že jsem tu, ze které mu jistojistě dojde, že očekávám jeho brzký příchod, protože v tomto pololetí to bylo prvně, kdy jsem na přednášce k předmětu Kulturologie II. vlastně byl a ne, o čem byla Kulturologie I. jsem neměl tušení. Sedl jsem si dozadu, byl jsem přesně ten typ studenta, který dává pozor asi tak prvních deset sekund a pak doufá, že si Erik dělal zápisky, protože já u toho obvykle klimbnul, jenže dneska jsem si hlavu na lavici položil víceméně okamžitě, zavřel jsem oči a jen si zdlouhavě povzdechl. Mohl jsem jít domů, ignorovat celej svět a vypořádávat se se svým zármutkem v posteli s kýblem haagen dazs, jenže jednak jsem věděl, že Erik na tuhle přednášku chodí pravidelně a jednak jsem věděl, že se potřebuju nějak zaměstnat, že potřebuju ten dnešek nějak překlenout činností, jinak se prostě zblázním. 
Ty otázky, měl jsem jich plnou hlavu, všech pochyb a faktů, které se ale mísily a jen mi znovu a znovu všechno překrucovaly. Nevěděl jsem, co si mám myslet, co od toho čekat a děsilo mě, že s takovou situací jsem neměl zkušenosti. Nebylo to tak, že bych nikdy nebyl zamilovaný, ale obvykle to bylo jiné, spalující a vášnivé, byl jsem ten typ, který vzplál láskou jako trám, obvykle bez toho, aby protějšek cítil ty samé city a pak se ze mě stávala ta naivní přítelkyně, která pro svou drahou polovičku udělala cokoliv, cokoliv, dávala peníze, nechávala se mlátit, využívat a ponižovat, protože zamilovaný jsem byl prostě vážně jenom naivní snílek, který pořád tak nějak věřil, že to má důvod, že to má vysvětlení, dokud jsem si příliš pozdě neuvědomil, že je má duše na cáry a Erikovi dalo hodně práce mě pak vytáhnout z letargie. Jenže teď,.. teď jsem necítil tu spalující vášeň, lásku až za hrob, v uších mi nezněly svatební zvony, ne, já si nebyl vůbec jistý tím, co vlastně cítím. Jestli tohle láska vůbec je. A jestli jo, tak proč je to tak jiný? Proč to bolí a hřeje zároveň? Proč se mi chce létat a brečet v jediný chvíli.. 
Dal mi ochutnat něco zakázaného, něco, po čem jsem toužil a já vnímal ten strach. To jsem nebyl já, já se nebál ničeho, vždycky jsem šel do všeho po hlavě, bez rozmyslu, bez váhání, beze strachu z následků, ale teď.. teď jsem se bál, že mi vážně, vážně ublíží. Že to, co k němu cítím, je jiné, vážnější, dospělejší, opravdovější než cokoliv, co jsem kdy cítil a děsilo mě to, děsilo mě, že všechno tohle cítím ke klukovi, který není lehkovážný jako já, který neopustí svoji ženu jen pro jeden prošukaný víkend. Znamenalo to pro něj vůbec to, co pro mě? Byl jsem vytržení ze všednosti života, hračka na pobavení, dokázání si, že na to má? Proč mě neujišťoval, že se mnou chce být a proč jsem mu tak ochotně sliboval, že za ním přijdu? 
Odpověď byla směšně jednoduchá. Protože jsem tomu propadl, zcela a beze zbytku, tak jak jsem to měl naivně ve zvyku. Znovu jsem se podíval na display mobilu a jen si povzdechl, Eriku, pospěš si..

Jako obvykle jsem se s lehce panickým podtónem držel dveří, protože Tobias a řízení, to byla kapitola, o které se není třeba zmiňovat. Že obvykle střídal pouze brzdu a plyn a jeho nejoblíbenější částí vozu byl klakson, tak to asi všichni pochopili. Nic jsem neříkal, když na přechodu před školou skoro přejel nebohou babču s chlupatým smetákem pod paží, protože bych rád řekl, jak mě trápilo jeho chování, ale upřímně ne. Bylo mi jedno, jaký průser zase udělá, dávno jsem vyrostl z té naivity, strachu o něj, protože nezáleželo na tom, co dělal. Stačili peníze, ti správní lidé a nakonec ho z toho vždycky dostali, takže když parkoval na tom exkluzivním místě přímo před vchodem do fakulty, nehnul jsem ani brvou, protože to byly peníze mého otce, kdo toto parkovací místo platily. 
Místo toho, abychom se oba hrnuli ven, přestože čas neúprosně tlačil, konečně jsem dokončil ruličku ve svých rukách, zkušeně jsem ji smotal a vložil si ji do úst, abych ji mohl zapálit a hlubokým potahem do sebe dostal všechny ty sračky, které mi pomůžou přežít další den. Fakulta architektonická, velký nápis nad vchodem, který mě jako obvykle donutil se pousmát, když jsem podával ruličku Tobiasovi. Znovu jsem si vybavil ten dojemný proslov, který jsem vedl k otci, kdy jsem se ho snažil přesvědčit, že chci náš obchod vést novým, inovativním směrem a obchodovat s nemovitostmi a jako takové bych je přeci měl umět znát a hodnotit. Táta si samozřejmě přál, abych měl ekonomku, ale to s mou matikou nepřicházelo v úvahu, nicméně můj srdceryvný výkon hodný Oskara ho tehdy přesvědčil a já byl už třetí rok hrdý student. Co na tom, že realita byla úplně jinde a o našem osudu rozhodly šipky, které jsme s Tobiasem se smíchem házeli na nejrůznější letáčky z vejšek a prostě vybrali tu, ve které jich bylo nejvíc? Díky bohu, taky jsme mohli skončit třeba ve Vyškově.. 
"Trénink máš do čtyř? Dáme pak playko?" zatímco jsem nasával sladký kouř, po očku jsem Tobiase sledoval. Samozřejmě mi playko bylo u prdele, potřeboval jsem vědět, jestli se jeho plány nezměnili, aby nás náhodou s Oliverem nevyrušil v nejlepším, protože po tom víkendu, kdy jsem musel půl noci poslouchat tu uřvanou krávu a ani si to nemohl dobře udělat, jsem pociťoval dost jasné známky frustrace. A Tobias, který si zálibně prohlížel svůj výstavní sixpack, mi v tom fakt nepomáhal! 
"Kurva, zapomněl jsem na tu seminárku.." hulení jsem prokládal pročítáním instáče a emailu, kde se kupila oznámení o posledních termínech zkoušek, které jsem zdárně ignoroval. Nicméně předmět, který jsem podobně zazdil už pětkrát, mi už trochu hrozil vyhazovem. Inu co, on se najde nějaký chudák, který si vezme moje prachy a napíše to za mě a nebo ne a donutím ho jinak, svět se nezboří. Slastně jsem vdechl poslední díl kouře a podal Tobiasovi posledního práska.
"To je dost dobrý, od koho to máš?" zatímco jsem na nás oba stříkal voňavku, aby ten čpící odér nebyl zase až tak brutálně nápadný, vystupoval jsem z auta, protože ty vole asi tam stejně budu muset dolézt. Nespokojeně jsem se podíval na své kalhoty, tyhle jsem nesnášel, ale žádné jiné jsem čisté neměl a moc dobře věděl, že Nataša je u nás dnes naposledy, protože jestli nezvládneš vyprat pár košů prádla, jsi k ničemu, holka! 
Rozešel jsem se do budovy, se zamračením a tím pohledem v očích, který mu jasně říkal, že za to, že jsem si nestihl sníst svou snídani může on, jsem Tobiasovi ukousl kousek banánu, hold dneska si asi zahřeším v bufetu. Vešel jsem do přednáškové haly, lidí tu bylo jako nasráno, ale příliš mě netankovalo, že poslední řady jsou plné, když jsem zamířil zrovna tam. Ne, kámo, já rozhodně nebudu sedět vepředu. 
"Dovolíš? To je moje místo." s tím sladkým úsměvem jsem oslovil blonďáka, jež otevřel pusu, sladký, tos fakt chtěl něco říct? No asi jo, ale rychle ho to přešlo, když se za mými zády objevil Tobias, kluk popadl batoh a i s kámošem se rychle zdekoval, jen aby uvolnil místo těm pravým. Jak jsem říkal, já byl vždycky zvyklý dostat, co jsem chtěl a Tobias.. Tobias byl ještě tisíckrát horší. 
"Tohle přednáší ta stará čarodějnice, jak tě nazvala kyblíkem špíny?" otočil jsem se na svého kámoše a usmál se. Ne, když byl vedle mě, nějak to přežiju.

Nijak jsem nepospíchal, když jsem dorazil do haly jen pár minut před začátkem. Ale přesto jsem měl neodbytný pocit, že bych se měl dostavit co nejdřív, už jen z té strohé zprávy, kterou jsem si před chvílí přečetl nebo z toho, že na tuhle přednášku Kuba prostě nechodil a vždycky spoléhal na to, že se budou testy opakovat a nebo to nějak prostě dopadne. Ne, něco bylo špatně, věděl jsem to, tušil a nějak se na to nesnažil připravit, protože jsem prostě hodlal tady být pro něj i kdyby po světě běhaly jednorožci nebo táhnul do pekel, tak jako vždycky. Bohužel jsem tušil, že dnes to bude to druhé. Prohrábl jsem si ledabyle vlasy a s tím stejným nečitelným nic neříkajícím výrazem se rozhlédl po davu. Byl to celkem oříšek blonďáka najít, vzhledem k tomu, kolik tady bylo lidí, začátek pololetí bylo prostě vždycky narváno. Ale platinové vlasy a místo, kde jsme obvykle sedávali mi dost pomohli. Došel jsem až k němu, bez pozdravu nebo čehokoliv hlasitého jsem se mlčky posadil vedle něj, jen to zavrzání židle naznačovalo, že jsem přišel, když jsem hodil batoh na stůl a začal vytahovat notes s tužkou. Počkal jsem, počkal, až zvedne hlavu a upře na mě ty světlé oči. A jen ten jediný pohled stačil, abych věděl, co se stalo. Tohle nebyla dobrá zpráva. Kuba byl se svými pocity a emocemi jak na horské dráze, prožíval je intenzivně, na rozdíl ode mě, co dělal, že pocity neexistují, on jim otevíral dveře a schytával jednu ránu za druhou. Nebál se jim čelit, protože vždycky tvrdil, že je lepší cítit něco, cokoliv, než to bezedné prázdno. V jeho tváři se většinou zračilo mnoho pocitů, euforie, radost, nadšení, zakalenost po tom, co si dal nutnou dávku jen proto, aby utlumil tu realitu, co se valila a nebo nic. A to hluboké nic tam bylo i teď, když se na mě díval těma jasnýma modrýma očima. A tahle nálada byla ze všech nejhorší. Nesoudil jsem ho, když jsem si ho důkladně prohlížel tím pohledem, co nenaznačoval jedinou myšlenku, co se mi honila hlavou, ale přitom pochopil všechno. Ty modřiny jasně lemující ten světlý krk, které se ani nesnažil skrývat, to zápěstí poseté tím samým. Měl jsem mít starost? Nejspíš měl. Ale tahle to u nás nechodilo. Budu tu pro něj, až to bude sám chtít.
"Náročný víkend?" Prohodil jsem, protože jsem věděl, že se ani ptát nemusím a během pár chvil mi to všechno řekne sám. A já to chtěl slyšet. Zoufale jsem potřeboval řešit a vnímat něco jiného než vlastní pocity, které se mě zmocňovaly a já se jim zoufale bránil, já je popíral a odmítal jakýmkoliv způsobem řešit. Potřeboval jsem prostor, prostor, když jsem ráno odcházel od té rozesmáté tváře, která mi jako obvykle probudila, naservírovala sladkoslanou snídani a pak ujistila, že se brzo uvidíme. A já sice zabručel nějakou štiplavou odpověď, ale pravda byla, že namísto toho, abych se oblékl a konečně vypadnul, válel jsem se v peřinách, co voněly po něm. Nechápal jsem to, nechtěl a nesnášel všechno tohle, co se dělo, ale přitom věděl, že to, do čeho jsem se řítil, je příliš nebezpečné, že už je to příliš osobní, že už mi jde o víc. Upravil jsem si tmavou mikinu, díky bohu, že jsem si dneska nakonec rozmyslel znovu tahat jeho věci. Sledoval jsem tvář svého přítele a přitom po očku mrknul na přednášející, co vešla do místnosti. V jeho přítomnosti jsem ale skutečně něco cítil. Starost, starost a výčitky, že zatímco já prožívám tuhle rádoby love story, jeho dávám stranou. A tak to být nemělo. Ne, chtěl jsem zpátky ty chvíle, kdy jediný člověk, co měl v mé hlavě i srdci místo, jsi byl jen ty. Ale hořce jsem si uvědomoval, že už tomu tak není. Že se tam dostalo něco, co tam nikdy být nemělo. A já věděl, že ten pád, co nás dva čeká Danny, bude o to bolestivější. Potřeboval jsem prostor, potřeboval se nadechnout, potřeboval si utřídit myšlenky, potřeboval být na chvíli od něj co nejdál, abych se mohl rozhodnout o tom, jak to bude dál. Ale ne dnes. Dnes jsem svou pozornost soustředil na bělovláska. Protože stejně jako já poskládám zas a znovu jeho, on zvedne mě. Ať už se bude dít cokoliv. "Musí to bejt fakt vážný, že tu sedíš. Kulturologii II. nesnášíš." Stejně jako tu učitelku, co ho na první přednášce před pár lety sjela a on jí to oplatil tím, že ji jen zas a znovu ignoroval.

Ignoroval jsem zvyšující se hluk, bylo mi naprosto u prdele co se kolem mě děje, slova, vrzání židle, vůně, pachy, smích, ignoroval jsem to všechno aniž bych zvedl hlavu z lavice, protože jsem toužil to všechno nějak přehlušit a zároveň mě to rozčilovalo, moje tělo na všechny ty vjemy reagovalo naprosto neadekvátně, citlivě a přehnaně, cítil jsem to nutkání se mračit, křičet, ale židle vedle mě zavrzala a já věděl, kdo se vedle mě nachází ještě dřív, než vůbec promluvil. 
"Mmm chyběl jsi mi.." světlé oči jsem upřel na něj, když jsem zvedl hlavu a prohlížel si ho. Zdálo se mi, že jsem ho neviděl celé věky, měl nutkání studovat tu tvář, jestli se něco náhodou nezměnilo a ano, změnilo, jen jsem nebyl schopný popsat, co to je. Znal jsem každý vlas na jeho hlavě, každou vrásku, každou pihu a věděl, Eriku já moc dobře věděl, že je něco jinak. Jen jsem nemohl jasně říct, čím to je. Nezdráhal jsem se, když jsem se naklonil, instinktivně, zranitelně a na chvíli si jen položil hlavu na jeho rameno, dotkl se rty jeho krku, nijak sexuálně ani dráždivě, jenom mazlivě a líně, vdechl zhluboka tu známou, uklidńující vůni, která ale nebyla ani známá ani uklidńující. Nemusel nic říkat, poznal jsem to, věděl, v čí posteli jsi spal, v čí náruči jsi v noci sténal. Slabě, docela nevinně jsem ho políbil na hranu čelisti a zadíval se mu s tím jemným úsměvem do očí. "Voníš jinak.." narážka, ne, nebudu ho nutit, jen jsem ho tím ujišťoval, že může mluvit o čemkoliv bude chtít. 
Ignoroval jsem lidi kolem nás, přednášející, která si tam mlela to svoje, protože jsem ho prostě potřeboval cítit, jasně, hmatatelně, pocity jsem prožíval intenzivně a silně, ale ten fyzický kontakt, doteky, ty jsem vnímal ještě o poznání zřetelněji. Byl jsem zvyklý řešit svoje problémy takhle, no popravdě spíš neřešit, ale svou rozjitřenou mysl jsem klidnil výhradně v jeho náruči, v klidu a teple jeho postele, kde jsem vdechoval tu čistou vůni a neutuchající pocit, že všechno je zase v pořádku. A tak ačkoliv jsme v žádné posteli nebyli, stačilo, že jsem cítil teplo jeho kůže a ten sotva patrný dotek, abych okamžitě cítil ten vnitřní klid. 
Neptal se, věděl, že mu všechno řeknu, protože já musel všechny svoje pocity vyřknout nahlas, aby konečně začaly dávat smysl. Potřeboval jsem jeho postoj, přízemní, chladný, odtažitý a bezcitný, protože někdy se mi zdálo, že levituju nad zemí a uletím, jestli mě zase nepřidrží dole. Naklonil jsem se k němu, moje ruka se dávno nacházela na jeho stehně, potřeboval jsem ho vnímat a dotýkat se ho. "Patrik mě vzal k sobě do bytu. Šukali jsme všude, úplně všude, v každý místnosti, v každý poloze, celej víkend. Divím se, že vůbec můžu chodit.." na mé tváři hrál úsměv, slabý, otupělý a unavený. nezatajoval a nepřikrášloval jsem nic z toho, co jsem cítil a prostě mu to musel říct. Olízl jsem si rty, stále jsem ještě na nich cítil jeho chuť, tu touhu, vášeň, nedočkavost. "Bylo to skvělý, udělal jsem se tak stokrát.." v očích mi slabě zajiskřilo, zatepalo mi ve slabinách, když jsem si to vybavil, znovu a znovu, šílenost a hladové zoufalství, s jakým si mě bral, zas a zas. A já neměl, fakt jsem neměl dost. 
Můj pohled ale nebyl živý dlouho, pohasla ta jiskra a znovu ji nahradila jen ta bezbřehá prázdnota. Otupělost smísená s netečností. "Ale bylo to divný." natáhl jsem ruku, pomalu přešel po jeho stehnu a vzal ho za ruku, propletl si prsty s těmi jeho a jen si s nimi hrál, bez přemýšlení, beze snahy tomu dát nějakou myšlenku. "Všude jejich fotky, polštářky, mejdla,.. bylo mi to vždycky u prdele, ale teď.. nevím, rozčilovalo mě to." ošil jsem se, znovu se nahnul tak blízko, abych cítil tu vůni, kterou jsem neznal, ale z té mikiny, kterou jsem si tak často půjčoval, slabě stoupala i ta jeho. "Chtěl jsem vědět, co bude dál.. ale mlčel jsem, protože jsem měl strach, co odpoví. Nikdy jsem tohle necítil, konečně mi někdo rozuměl, dal mi to, co jsem chtěl a všechno to přijal.." mimoděk jsem rukou zabloudil na svůj krk plný modřin, znal mě, věděl, jak to mám rád, že tohle násilí není nic, k čemu bych ho sám nedonutil. Erik znal to dobré ve mě, ale i to špatné. Nemusel jsem mu nic vysvětlovat, ví, co myslím, to něco, co jsem tak obratně skrýval, ale s Patrikem jsem nemusel. Zvedl jsem hlavu a zadíval se mu do očí, jeho oči, potřeboval jsem ten pohled, potřeboval jsem všechno, co byl. "Padám do toho, Eriku a děsí mě, že pořád nevidím dno.." položil jsem vyčerpaně hlavu na jeho rameno a zavřel oči. Přišlo mi, že svět padá, boří se, ale dokud byl se mnou, nějak to zvládnu. "Co mám dělat..?"

Neopomíjel jsem většinu osazenstva haly, už od příchodu obdarovat opovržlivými pohledy. Protože jo, většina z těch lidí, řekněme téměř všichni, mě nějakým způsobem neskutečně vytáčeli už jen snad tím, že tady dýchali nebo prostě jen existovaly ve společné místnosti. Jediné, co mou náladu skutečně trochu zachraňovalo byl stále sladký pozůstatek omamné trávy, která mi alespoň na chvíli umlčela tu hlavu a pěsti, co chtěli každou chvíli něco rozmlátit. Hulil jsem často, když jsem měl zrovna volno mezi sezónami, protože mi to jistým způsobem pomáhalo utlumovat všechny ty návaly zlosti. Ale pravda byla, že někdy jsem to přehnal a o to to bylo horší. Měli štěstí, že dneska to bylo to první. Neusmíval jsem se na ty šuliny, co nám zabírali místo jako Adrian, když jsem je probodl tím tmavým pohledem a prostě očekával, že mi zmizí z dohledu. Báli se, věděl jsem to a taky se měli bát a proč. Neměl jsem problém si na ně počkat po přednášce a zmalovat jim ty výserské obličeje jen abych trochu ulevil tu nahromaděnou frustraci z toho, že musím bejt zavřenej v jedný místnosti s tolika idioty. Ne, skutečně jsem tuhle školu neměl rád, dělal to stejně jako Adri, abych našim zavřel hubu a mohl si od nich držet určitý odstup. Od otce určitě. Musel jsem, potřeboval to.
Posadil jsem se na židli a kopnul sportovní tašku pod lavici, načež jsem z kapsy vylovil mobil a namísto poznámek okamžitě začal otevírat svou oblíbenou aplikaci. "Kyblíkem špíny.." Ironicky jsem pozvedl koutek úst aniž bych odtrhl pohled a podíval se na hnědovláska vedle sebe. "Ta ježibaba mě nazvala pytlem sraček, co tenhle předmět udělá přes její mrtvolu.." Nedivil jsem se, po tom, co mi řekla, že i šimpanz by to napsal líp, jsem jí prostě a jednoduše rozmlátil půlku té načančané sborovny. Samozřejmě to byl průser jako kráva, ale nebylo nic, co by prachy nebo rodiče nezahladili. A jelikož to otec jako vždy zahrál na tu kartu, že je jeho syn nezvladatelný už od školky a chudák si nemůže poradit s tou agresí, přidal k tomu pár přehrocených příkladů mého nezvladatelného chování a balík peněz, že by si s ním pořídila ty sborovny tři, stalo se nemožné a učitelka mě začala litovat. Vždycky se na mě dívala tím pohledem plným soucitu a já se tak na těhle přednáškách nemusel moc přetrhnout. O čemž svědčil i můj absolutní nezájem, když jsem prostě swipoval doprava nebo doleva nad obrázky vykozených bárbín. Protože do soboty bylo daleko a já si prostě chtěl zašukat v autě, po tréninku nebo kdykoliv, kdy se mi zamanulo. Cítil jsem to, ty pohledy ostatních v místnosti, když jsem zvedl oči a střetl se s těmi zelenými oči brunetky pár lavic přede mnou. Hihňala se spolu se svou spolusedící a ukazovala na nás s Adrim. Nic jsem neříkal, nijak se nevyjadřoval, když jsem jí ten rádoby nenápadný pohled konečně oplatil. Bylo to tak jednoduché, chvíli jí sledovat, projevit zájem a hned ho zase ztratit a ty nány přicházely a zase odcházely. A odcházely hodně rychle, protože na nějaké medvídkování jsem neměl čas ani náladu. Většina z dámského osazenstva střední nebo jakékoliv školy či místa kde jsme byli mě nesnášela a považovala za arogantního debila. Jejich smůla, že si myslely, že jsou něco víc než rozhoďnožky.
"Ten matroš byl sakra dobrej. Měl jsem ho od nějakýho blonďáka, Lukáš se myslím jmenoval. Dostal jsem na něj kontakt od Codyho, i to, co donesl na poslední párty bylo od něj.." Stávalo se celkem často, že jsem odpovídal se zpožděním, protože jsem na otázku buď zapomněl nebo se neobtěžoval odpovídat. Ale Adrimu jsem nakonec přeci jen odpovědi dal, sice byl někdy otravnej, vždyť jste sami to ranní buzení viděli! Ale z nějakého důvodu jsem ho jako jediného v místnosti vedle sebe chtěl mít. Možná bych skutečně svůj pohled znovu upřel na hnědovlásku, kdyby se před mými oči neodehrávalo něco, co mě skutečně donutilo znechuceně ohrnout ret. Možná kdybych byl někdo jiný, nechal bych to být. Ale já se nikdy nedržel zpátky. Nikdy jsem ani nemusel.
"Ty krávo, vidíš je? Ty dva buzeranty před námi? Jestli budu muset do konce přednášky poslouchat o tom, kdo komu dřív vyhulil a kolikrát se udělal.." Sice má slova směřovala k Adrianovi, ale mluvil jsem dostatečně nahlas na to, aby to ti pitomci před námi slyšeli. Obzvlášť jeden. Sledoval jsem ho pohledem a nebylo to poprvé. Nebylo to poprvé, co ačkoliv jsem předstíral zájem o někoho jiného, mé oči k němu vždy sklouzávaly. Myslel jsem si, že je to proto, protože přítomnost homoklád mě naprosto irituje a vytáčí do nepříčetnosti, ale věděl jsem, že je za tím něco víc. Že mi pohled k té perfektní a sladké tváři sklouzával častěji, že jsem ho poslouchal a tvářil se sice výsostně znechuceně, ale ve skutečnosti to ve mě vyvolávalo daleko hlubší pocity. Pocity a vzpomínky, které jsem chtěl zoufale udusat, a tak jsem to řešil hněvem. Protože to jediné jsem u toho cítil. Hněv. Vztek, zlost. A nic jiného. Rozhodně nic jiného. Choval jsem se tak ke všem, stačilo se jen tvářit teple a schytal ji zprava, protože to bylo něco bolavého, hluboko uvnitř mě pohřbeného. A já se k tomu nechtěl a nemohl vracet.
"Ještě chvíli a zavřu mu tu hubu sám.." Odložil jsem telefon, naklonil se výhružně dopředu a celkem okatě si prokřupal prsty kloubů. Vážně, vážně jste si vybrali blbý místo, jestli si myslíte, že si tyhle homo shity můžete dělat přede mnou. Otočil jsem se na Adriho a zlověstně se pousmál. Tohle mohlo dopadnout jen jedním způsobem.

Možná bych jindy držel hubu, možná bych to jindy ignoroval a přešel to se smíchem a povzdechem, kde se v jinejch lidech neustále bere ta nenávist, ta neopodstatněná nadřazenost jen proto, že mrdáš s holkou a já s klukem. Fakt jsem tyhle typy miloval, protože nalijme si čistého vína, ti co křičeli nejhlasitěji, taky obvykle padali do mých sítí nejjednodušeji. Jindy, jindy bych pohodil hlavou a řekl si, že má smutnej život, když má potřebu řešit ten můj, jenže jindy nebylo dneska a dneska.. dneska jsem měl tu špatnou náladu, tu náladu, kterou neměl Erik rád, protože v mých očích nebylo nic, vůbec nic, stejně jako v mé hlavě nebo nitru. Tyhle nálady neměl rád, protože při nich jsem se obvykle choval naprosto nevyzpytatelně, sebedestruktivně a nebezpečně, protože jsem rád vytloukal klín klínem a když jsem cítil bolest psychickou, radši ať je fyzická, protože z ní se oklepu. A možná proto jsem se otočil s tím úsměvem na rtech rovnou na hnědovláska, který tak rádoby neadresovaně komentoval mé problémy, protože jestli seš takovej hrdina, že mi to neumíš říct ani do obličeje, nemohl jsem než nemít ve tváři ten sarkastický úšklebek. 
"Asi třicetkrát, bez nadsázky.. za to tvoje šukání s královnou krásy o víkendu asi stálo za hovno, ne? Nebo je nějakej jinej důvod, proč máš potřebu komentovat cizí rozhovory?" můj hlas byl zvučný, víc než klidný, vyspělý nebo asertivní byl prostě hlavně provokativní. Protože upřímně? Já ho chtěl naštvat! 
Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlédl si ho, neskrýval to, jak hodnotím jeho tvář, svalnaté ruce, mohutný hrudník, sakra, tohle bude fakt nejspíš bolet, ale já a určitě i Erik už dávno věděl, že jsem tu hranici už dávno překročil. A nic s tím nemělo co dělat, že byl fakt materiál k píchání! Znal jsem ho, nepřitahoval jen ty pohledy holek, ale i ten můj, protože kdo by dokázal odolat tomu sixpacku, ramenům a bicákům? Byl jsem si jistej, že šukat, to určitě umí. Hezká tvářička, to byl, ale tohle nebylo rozhodně poprvé, kdy komentoval teplouše tímhle směrem a jindy mi to bylo u prdele, ale dneska jsem měl ten den, kdy jsem prostě hledal záminku a díky, dával jsi mi přesně to, co jsem chtěl. Zvlnil jsem rty do pokřiveného úsměvu, zvedl pomalu, smyslně oči a upřel je do těch jeho. Ten intenzivní pohled, zajímalo mě, jestli to vůbec vydržíš. Sakra, byl fakt pěknej, totálně můj typ a já to věděl. Klesl jsem pohledem na jeho klín, na ty tmavé tepláky a jen si pečlivě, promyšleně a pomalu olízl spodní ret, než jsem zvedl znovu oči a hravě pozvedl obočí. "Žárlíš? Protože kdybych ti to udělal já, rozhodně tě nebude svět kolem tak srát." jemný úsměv, sakra já věděl, že jsem totálně za hranou, ale bylo mi to jedno, v tom pohledu, který jsem mu věnoval, bylo něco vyzývavého a drzého, příslib, zvrhlost i to vábivé jiskření, rozhodně ne strach nebo poddajnost. Ne, to jsem měl hodně rád, ale teď jsem ho stejnou měrou sváděl i sral a moc dobře jsem si to uvědomoval. Přejel jsem si ukazováčkem po rtech, maličko ten spodní potáhl, špičkou jazyka si rty navlhčil, neodtrhával ten přivřený pohled, jen abych se mohl kousnout do spodního rtu a tiše zašeptal: "Fakt chceš, abych zavřel hubu nebo si představuješ, co všechno bych s ní mohl dělat..?" 

Můj pohled se od Adrianovo tváře přetočil zpátky k lavici přede mnou, přímo k tomu rozesmátému obličeji blonďáka, který na mě upřel světlé oči. Ty kecy, díky kterým jsem měl sto chutí vzít volnou židli vedle sebe a mrštit s ní přímo po něm. Ale namísto toho jsem stejně jako on naklonil hlavu na stranu, ale zatímco v jeho pohledu byla provokace, ale nejenom to, něco vyzývavého, něco, co mě rozpalovalo do běla už jen proto, že v jeho očích nebyl žádný strach, žádné rozčílení z mých urážek, nic než jen ta neústupnost, v těch mých bylo varování. První a poslední, co mu dám, když jsem je varovně přivřel a sevřel ruce v tvrdě v pěst, až se bolavé klouby znovu ozvaly. To, že v jeho očích byl spíš výsměch než pokora, to bylo něco, co jsem nesnášel snad ještě víc než jeho vyprávění o teploušských zážitcích. A hodlal mu ukázat, koho se rozhodl právě nasrat.
"Po tom, co to hulákáš na půlku haly mi to nepřišlo moc soukromý. A někteří z nás by po tomhle chtěli na oběd" Můj hlas naprosto postrádal kontrolu, protože jo, tu jsem fakt nikdy neměl! Spíš než klidné rýpání se můj hlas změnil v temné vrčení, protože já nehodlal tuhle přestřelku řešit slovy. Ne kámo, já byl mnohými označován za psychopata, a všechny ty řeči o nezvladatelném děcku byli ve skutečnosti pravda. Já si je uvědomoval, všechno to ničení a vztek a tys ho jen přiživoval. Vším, čím byl a nebylo to jen tím, že reprezentoval tu polovinu populace, kterou jsem z duše pohrdal. Sledoval jsem jeho pohyby, ten upřený pohled, který jsem mu opětoval se stejnou intenzitou, sledoval kam jeho oči míří, jak si mě zálibně prohlíží a kromě urputné touhy rozmlátit mu ten sladkej xicht o nejbližší dveře jsem taky cítil něco jiného. Ten neznámý pocit v žaludku, ten, co se nebezpečně pohyboval k podbřišku, to mrazení a mravenčení. Něco, co jsem popíral, co jsem považoval za absurdní, když jsem prudce zatnul čelist, jak jsem se snažil nedat najevo to, co se mnou ta poslední slova udělala. Fuck. Musel jsem pryč, musel jsem mu ukázat, kdo jsem a že tyhle oči, řeči a pohyby se mnou nedělají nic kromě toho hladu po krvi na svých pěstech. Potřeboval jsem ho umlčet, umlčet tu drzou hubu, umlčet všechno bolavě a tvrdě, abych tím všem a všemu vyslal jasnou zprávu. Protože to, co se dělo při pohledu na něj s mým tělem, bylo něco, nad čím jsem ztrácel kontrolu snad ještě víc. Nevím proč, proč to bylo zrovna s ním, když jsem ho pozoroval se zcela jasným odporem ve tváři, ale přesto mi myslí proběhla myšlenka, jaké by to bylo, kdyby ta pusa skutečně naplnila ty zvrácené představy.
Prudce jsem vstal, až se židle překotila a já ignoroval ty nejbližší pohledy, co se na mě prudce obrátili. Zapřel jsem se dlaněmi o lavici a usmál se, ale ten samý úsměv se mi v očích rozhodně neodrážel. "Myslíš si, že se ti tady za ty sračky co vypouštíš z huby nic nestane? Nemám zábrany, tomu věř.." Věděl jsem, že hala pomalu ztichla, jak se pohled té staré rašple opřel mým směrem, ale já se ani nenamáhal zvednout hlavu nebo nějak reagovat na její rádoby milé oslovení mého jména. Jednala se mnou jak s autistou, nevyzpytatelným magorem a co si budeme, nebyla daleko od pravdy. Věděl jsem stejně tak, že mě hnědovlásek vedle mě nezastaví, nechá mě. Vždycky mě nechal. "Řekni mi to do očí venku a uvidíme, jakej budeš hrdina.." Byl jsem to já, kdo obešel lavice, kdo se cpal přes ty lidi jen aby se dostal k blonďákovi, kterého jsem ne zrovna vybíravým způsobem chytil za zápěstí a vytáhl ven z učebny, když jsem po učitelce střelil pohledem, který jasně říkal, že když pomlčí, bude to nejlepší pro nás všechny. Jako jo, neměl jsem problém s tím ho zmlátit uprostřed všech těch lidí, ale věděl jsem, že pokud chci být od otce co nejdál, měl bych k sobě jeho pozornost poutat co nejmíň. Jedna věc je rozsekat učitelce kabinet, druhá zmlátit kluka do bezvědomí na její přednášce.
Ne zrovna vybíravě jsem ho táhnul tmavou chodbou a pak prostě narazil na nejbližší zeď. Přiložil jsem mu předloktí ke krku a dost jasně tak dal najevo, že jestli se hne trochu víc, nebudu váhat mu trochu víc ublížit. Volnou ruku jsem zatínal a povoloval v pěst, měl jediný štěstí, že jsem v sobě pořád ještě měl dost trávy na to, abych nevypustil tu bestii hned. Pozoroval jsem ho tmavým pohledem plným arogance a nekonečné studnice vzteku a zuřivosti. "Cože jsi mi chtěl říct, ty malej sráči? Budu se moct vyjadřovat k tvým rozhovorům jak budu chtít, nadávat ti, jak budu chtít, protože na rozdíl od tebe, mě za tohle nikdo nevyhodí.." Ten samolibý úšklebek co doprovázel má slova, když jsem se sklonil tak blízko, že se můj dech odrážel od jeho tváře. Chtěl jsem to vidět, ten strach, to pokoření, slyšet ty omluvy, protože jinak nebudu mít dost. Potřeboval jsem, aby se zlomil, abych věděl, že jsem vyhrál, jen abych zaplašil všechny ty myšlenky, co se začaly zběsile honit tou chaotickou myslí. Ty myšlenky na ty drzé rty, ty představy toho, jak se mi omlouvá zatímco si vezmu to hebké tělo, protože jsem se fakt držel, abych si ho neprohlížel, abych se soustředil jen na tu tvář, ty oči a ten hněv, co mi víc a víc zatemňoval mysl.

Upřímně uznávám, že jsem nečekal až tak agresivní reakci, byl jsem zvyklý a připravený na příval nadávek, to pro mě obvykle znamenalo konec konverzace, protože nadávky na mou orientaci mě nechávaly naprosto chladným, nicméně jak se zdálo, tentokrát mě má drzost přece jen měla něco stát a to celkem draho, když mě chytil za ruku a bolestivě táhl za sebou. Nemusel jsem být kdovíjak znalý, abych věděl, že tyhle ruce rozhodně někoho nezbijou poprvé a že si to nejspíš užije, což pro mě samozřejmě nebylo dobré, na druhou stranu pokud si myslíte, že se mi teď rozbušilo srdce strachem a začal jsem prosit o odpuštění, bohužel vás zklamu. Protože jsem možná nečekal, že se ta hádka tak vyostří, ale na druhou stranu jsem byl v poněkud sebedestruktivní náladě a na tu bolest jsem se snad i těšil! 
Přirazil mě zády na zeď a nebylo v tom nic z toho sexuálního hraní, na které jsem byl zvyklý, a přesto jsem jen vzdychl, částečně bolestivě a částečně vzrušeně. Nechtěl jsem slyšet plané sliby o lásce, nepotřeboval jsem něhu a péči, chtěl jsem zapomenout, chtěl jsem otupit všechno to, co jsem cítil a skutečně mě to trápilo a jestli to mělo být bolestí, neměl jsem s tím problém. Vždycky jsem byl jinej a vždycky jsem ke zvládání takových věcí přistupoval dost svérázně. Erik mi to bude vyčítat, ale nějak mě domů dostane a rány na těle se zacelí lépe než ty na duši. Možná proto jsem to udělal, zatímco mi držel ruku pod krkem a bolelo to, protože se zarýval do všech těch modřin, ale já to chtěl. Možná proto jsem neprosil a zachoval se naprosto jinak, protože místo strachu jsem udělal něco nemyslitelného, nečekaného a naprosto nelogického, prostě jsem jen pohodil hlavou a zasmál se. Tvrdě, drze, chladně. Nebylo to chichotání, nebylo v tom nic veselého. Byl to ten smích hraničící s vrčením a v mých očích se pomalu začínala objevovat ta propast, která předznamenávala jediné - chtěl jsem nějakou reakci a věděl, že teď už zpět necouvnu, protože jsem bolestivě potřeboval něco cítit, cokoliv a on mi to dá. 
"Kdybys mě chtěl zmlátit, neobtěžoval by ses mě tahat ven." necuknul jsem pohledem a díval se do těch jeho očí se stejnou intenzitou, s jakou mi tak očividně vyhrožoval. Jenže cítit strach, to jsem ve skutečnosti neznal a tys nebyl první rádoby heterák, kterej mi vyhrožoval pěstmi. A já si moc dobře všiml toho, co ses ve svém pohledu snažil zakrýt. Zaklonil jsem hlavu a nechal ho tak stisknout mi krk ještě víc, moje oči byly přivřené a plné toho jiskření, napětí, se kterým jsem uměl provokovat jenom já. "Ve skutečnosti jsi přesně ten typ, kterej chce pozornost a svědky, chceš cítit jejich strach nebo se pletu? Jenže tys mě vzal sem, kde není nikdo. Vůbec nikdo." v mé tváři se mísila ta nevinnost s temnotou, když jsem mluvil pomalu a naprosto klidně, jako by to tlačítko s pudem sebezáchovy nefungovalo. Ve skutečnosti fungovalo až příliš dobře, ale sebezáchova v tuhle chvíli znamenala umlčet ty dotěrné myšlenky na dnešní ráno a všechny ty otázky, které probouzelo. Pomalu jsem si olízl rty a jemně hlavu předklonil, ačkoliv mi stále v pohybu bránila jeho ruka, ale byl blízko a já tím jediným pohybem překonal těch dalších pár centimetrů mezi námi. "Bojíš se si to přiznat? Klidně zopakuju, co jsem řekl a nechám tě mě zmlátit, dám ti ten důvod, kterej tolik chceš, ale co ty, hrdino? Přiznáš, že mě chceš? Bojíš se, že by se ti to líbilo víc než s holkou? Protože si buď jistej, že na mě bys nezapomněl." vnímal jsem tu předraženou vodu po holení, ostrou, intenzivní a cítil to vzrůstající vzrušení, kterému jsem se ale na rozdíl od něj vůbec nebránil. Mé oči ho sledovaly vyzývavě, plálo v nich něco divokého a nezkrotného, něco, co mě nutilo ztlumit hlas, šeptat, svůdně, měkce, aniž bych ucuknul, aniž bych se pohnul a přesto se zdálo, jako by se mé tělo k tomu jeho přibližovalo, vinulo, tisklo, protože jsi udělal tu osudovou chybu a opovážil se stát tak blízko. Neuměl jsem se prát, nepoužíval své pěsti, já měl jiné, mnohem rafinovanější zbraně a celé mé tělo mu dávalo jednoduše najevo to, co bylo nadmíru jasné, ačkoliv si to nejspíš odmítal byť jen připustit. Přimhouřil jsem oči a sledoval jeho rty, pevně semknuté, výhružné, lákavé, zapovězené.. nevinně jsem se usmál a věděl, že tohle je ta poslední kapka, která rozhodne o tom, jestli mi jednu natáhne a dá mi to všechno sežrat a nebylo vyhraju a potom tě pohltím já, kousek po kousku: "Nikdo to neuvidí. Dělej, co chceš, zmlať mě, jestli ti to udělá dobře.. nebo si to přiznej a vem si to všechno.."

Sledoval jsem jeho tvář se stále stejným zuřivým výrazem, který se s každým tím dalším slovem, co vypadlo z té nevymáchané pusy, jen stupňoval a já ho sledoval obezřetněji, výhružněji, čekal jsem na jeho kroky, ty chyby, které mi dovolí udělat to, co jsem chtěl. Ne, že bych se někdy ptal nebo měl z toho výčitky, ale přeci jenom mi něco bránilo v tom z té sladké tvářičky udělat maděru. A možná to bylo příčinou mého narůstajícího vzteku. Jak si mohl dovolit říkat také sračky? Ne, nelíbilo se mi to. Nelíbily se mi ty pohledy které mi dával, to tělo, co se jasně tisklo k tomu mému aniž by se v jeho očích zračila byť jen špetka toho strachu, který jsem tak důkladně hledal. Ne, kdyby se bál, kdyby prosil, kdyby dělal cokoliv jiného než tyhle provokace, mohl jsem prostě napřáhnout pěst a udělat to, co jsem měl udělat celou dobu namísto toho, abych ho vůbec nechal mluvit a neužíval si to, jak mi na zemi chrchle krev. Proč jsem mu dával ještě šance? Proč jsem pohledem pátral v té tváři po něčem, něčem, co by potvrdilo mou nadvládu. Podřízenost, tu jsem hledal, potřeboval a vyžadoval a naprosto mě iritovalo, že mi nic z toho nedal. Že mě nutil zamýšlet se nad věcmi, které jsem potlačoval a schovával hluboko, hluboko a daleko, na těch bolavých místech, v těch temných vzpomínkách. Dělilo nás pár centimetrů a já namísto toho, abych ucukl, jsem i já sám sklouznul pohledem k jeho rtům. Byly lákavé, drzé, nezkrotné a já se přistihl, že mě napadlo, že by se daly umlčet jiným způsobem než pěstmi. Že bych ho mohl donutit prosit a škemrat u mých nohou jinak než jen tím, že mu budu vyhrožovat fyzickým násilím, protože to zjevně nefungovalo. Byl jsi blázen? Naprostý blázen, protože spoustu lidí pod mýma rukama skončilo v bezvědomí v nemocnici a já si šel vesele chlastat s kámošema aniž bych se jedenkrát otočil. Protože mě to bylo fuk, zajímal jsem se jen o sebe. O to umlčet ty myšlenky, umlčet všechny ty vzpomínky, všechny ty nepochopené pocity, které se draly na povrch a v přítomnosti bělovláska, jehož tvář mě fascinovala a přitahovala zcela jiným způsobem než jsem byl zvyklý, ještě gradovaly. Cítil jsem to, to nepopiratelné vzrušení z možnosti, že by tohle mohlo dopadnout jiným způsobem. Zavrtěl jsem hlavou a odtáhl se, prohrábl si rukou vlasy a krátce se zamyslel. "Drž hubu.." Pohled mi znovu potemněl, když jsem ho znovu přetočil na něj, znovu udělal ten krok vpřed, strčil do něj a s tichým, ale patrným zavrčením znovu jeho tělo a mnohem rázněji přišpendlil ke zdi. Byl jsem zmatený, zmatený z toho všeho co se odehrávalo, naštvaný a vytočený z těch slov a toho debilního úsměvu na jeho rtech. Ale přesto, přesto všechno jsem se skutečně otočil, nepatrně se rozhlédl po té vylidněné chodbě kde k nám doléhaly jen zvuky probíhající přednášky z haly vedle. Na mé tváři se neodrazil úsměv, jen ten chladný úšklebek, vnímal jsem jeho vůni, když jsem se přiblížil víc. Přestal se tomu bránit, tomu vzrušení, má hlava už dávno nefungovala. Potřeboval jsem to vědět. Potřeboval jsem vědět, proč na to myslím, proč to tak zoufale chci. Proč kdykoliv, když jsem tě viděl sedět v těhle lavicích chtěl jsem dělat přesně to, cos popisoval. A rozhodl se dokázat si, že to nepotřebuju a nic to se mnou nedělá. Že je krátkodobé pomatení smyslů, nic víc. Protože nic víc to nebylo. Dokážu mu, že se plete, donutím ho prosit a škemrat. Donutím ho dělat to všechno, protože chci a můžu. Zaskřípak jsem nevrle zuby, zatnul čelist a znovu ji povolil, pořád ještě bojoval se svou myslí, než jsem se definitivně rozhodl. "Fajn, blondie. Ukaž mi, co v tobě je. A já se rozhodnu, jestli ti potom ten obličej přeci jen nezmaluju.." Pronesl jsem tiše u jeho obličeje a jednou rukou ho poplácal po tváři, načež jsem se otočil k záchodům vedle haly, vzal ho znovu nekompromisně za ruku a táhnul tím směrem. Však já mu ten debilní úsměv z toho obličeje vymažu, hned.

Nedal jsem na sobě znát ten pocit vítězství, když mě vyzval, ať mu to předvedu. Protože jsem v tom uměl chodit a moc dobře věděl, že jsem právě unikl bolestivé nakládačce, ale to neznamenalo, že mě nezmlátí hned ve chvíli, kdy ho znovu naštvu. Byl tak vznětlivý a prchlivý, každé jeho gesto, zamračení, ta touha po nadvládě a zastrašení, chvíle, kdy mě ke zdi přirazil ještě silněji a já pohledem neuhnul, protože ty ses mi možná snažil předvést, s čím si nemám zahrávat, jenže já si to v tobě dávno přečetl. Ten, kdo neměl tušení, s kým má tu čest, jsi byl ty. 
Neřekl jsem nic, moc dobře věděl, že bruslím na tenkém ledě, chodil jsem v tom už tak dlouho, že jsem bezpečně dokázal poznat tu hranici, kterou není radno přešlapovat, dokázal jsem vyčíst z jeho pohledu, násilných doteků i krátkého, varovného dechu, co si teď smím a nesmím dovolit a moc dobře si uvědomoval, že jestli mu teď nedám, co chce, bude mě to bolet o to víc, musel jsem vybalancovat tu míru provokace, která tě stejnou měrou přitahovala i rozpalovala do běla s tou touhou dokázat mi, že máš nade mnou převahu. Jenže zatímco tys měl rád tyhle provokace a bavil ses, třebaže jsi mi chtěl tak sladce a naivně tvrdit opak, já měl zase rád tohle adrenalinem prosycené balancování nad propastí, do které jsem mohl spadnout každým neuvážlivým slovem nebo gestem. A stejně jsem věděl, že kolem tebe nebudu chodit po špičkách, protože bez té hrozby by to nebyla zábava.. 
Znovu mě chytil za zápěstí a táhl za sebou jako psa, ale nechal jsem se, nakonec to stejně bude podle mých pravidel, tak jako vždycky, já dostanu, co chci a ty odejdeš s tím domnělým pocitem vítězství. Dveře posluchárny se otevřely zrovna ve chvíli, kdy zašel do bílé chodbičky a já se pohledem střetl s tím Erikovo ustaraným. Erik, má sladká láska, to mě šel fakt zachraňovat? Vždycky tu byl pro mě, i když jsem se někdy choval jako sebevražedný maniak a já se teď jen usmál, slabě, sotva patrně, ale jeho kývnutí hlavou mi bylo jasnou odpovědí, že naprosto přesně chápe, co se tu děje. Konec konců nebylo to poprvé ani naposledy..
Zatáhl mě až na kabinky a já se jen ušklíbl, romantika a pohodlíčko, to mám rád, ale ve skutečnosti jsem tohle rád měl, protože to strohé prostředí jen umocňovalo ten pocit, který jsem hledal. Anonymní šukání bez citů, které mě má prostě jen zbavit těch tíživých myšlenek a věděl jsem, že on hledá to samé. Tak sterilně se snažil uniknout čemukoliv, co by zavánělo romantikou, až mě to nutilo ke smíchu. Možná si to představoval jinak, ale byl jsem to já, kdo se mu nečekaně vysmekl, jen abych ho mohl strčit do těsné kabinky a zabouchnout za námi dveře. Zámek cvakl, nechtěl jsem nežádoucí návštěvy, protože moje společnost se zdála napnutá jen tím pomyšlením, že to někdo zjistí, ale to se obávat nemusel. Budeš jen další zářez, sakra, vždyť ani nevím, jak se jmenuje! 
Strčil jsem do něj, donutil ho sednout si na ten hajzlík a nečekal ani minutu, když jsem se mu sám naprosto suverénně posadil na klín. Jednou rukou jsem putoval po jeho krku, k hraně jeho čelisti, jen abych mu hlavu s naprosto jasným záměrem zaklonil a téměř okamžitě se vpil do jeho rtů. Hádám, že mi do nich brzo zavrčí, že se nelíbá, ale to mi bylo srdečně u prdele, když jsem zuby tvrdě skousl spodní ret a zatáhl, jen abych si do těch pevně semknutých rtů vynutil vstup. Okamžitě jsem vnikl jazykem dovnitř, neměl jsem tušení, co udělá další minutu a prostě toho hodlal sobecky využít, když jsem našel jeho jazyk a provokativně ho olízl, jen abych si s ním mohl hrát, malicherně a drze. Proč? A proč ne! 
Moje druhá ruka putovala po tom předraženém tričku níž, ukazováčkem jsem s nečekanou netrpělivostí zajel za okraj jeho džínů, ale místo toho, abych z něj ty kalhoty strhal, jsem dlaní putoval opačným směrem a jen mu to tričko vyhrnul až ke krku. Odtrhl jsem se jen proto, abych se mohl podívat, sakra, tak tenhle materiál nebyl k zahození, o tom žádná. Ale vydrželo mi to jen chviličku, když jsem se na jeho klíně zhoupl, pánví se natiskl na ta choulostivá místa a místo k jeho ústům zamířil k jeho uchu. Olízl jsem lalůček a vsál, asi jsem měl držet hubu, jak mi doporučil, jenže já to neuměl a hlavně.. hlavně jsem to vůbec neměl v plánu: "Myslel jsem, že ti ho budu muset vykouřit, ale zdá se mi, že to nebude potřeba.. Budu to venku brát jako předehru." na mé tváři se rozlil škodolibý úšklebek, když jsem se znovu a znovu třel o jeho rozkrok v naprosto jasném a srozumitelném gestu. Pootočil jsem hlavu a zadíval se mu do očí. Ne, strach tam rozhodně nebyl, zato narůstající chtíč? Cink cink! Kousl jsem se do spodního rtu a usmál se. "Nebo by jsi chtěl? Abych ti klečel u nohou, zatímco mi budeš přirážet do pusy? Mám prosit?" ne, v mém hlase se neodráželo to, co tam nejspíš chtěl slyšet, ale jistý příslib tam byl. Protože pro výhru jsem byl ochotný udělat hodně, třeba si hrát na to, že to máš pevně v rukách. Moje ruka klesla z jeho břicha, kde jsem doteď přejížděl po těch pevných břišácích a já se ho naprosto suverénně dotkl přes napjatou látku tepláků.

Upřímně možná by si někdo myslel, že jsem vyděšeně vyběhl z učebny a snažil se svého nejlepšího kamaráda uklidnit, protože ten pohled v jeho očích byl naprosto dychtivý někoho zmlátit, vybít si tu zdánlivě neopodstatněnou agresi, ale ve skutečnosti jsem neudělal vůbec nic. Tohle chování, neustálé vyhledávání problémů, neopodstatněná zlost, vztek na celý svět, to byl Tobias a popravdě já neměl jediný důvod nějak mu v tom bránit. Zakročil bych ve chvíli, kdyby jemu hrozilo bezprostřední nebezpečí, což ale od toho malého blonďáka vážně nehrozilo a nebo pokud by to pro něj znamenalo problémy, ale ani toho jsem se neobával. Znal jsem jeho otce, ten chladný výraz, gentlemanské chování a nekonečnou kreditku, která zavřela hubu každému, kdo by chtěl dělat problémy. Nebylo to poprvé, kdy Tobias způsobil podobnou scénu a upřímně ani naposledy. Nechávalo mě to klidným, hned v tu chvíli, kdy pronesl tu hlášku o teplouších jsem věděl, že ten sladký blonďáček dostane přes držku, protože bylo jedno, jak se zachová, jestli bude klopit zděšeně oči nebo se bránit, Tobias vyhledával tyhle spory a vyhrocoval je naprosto cíleně, takže nemělo cenu se do toho míchat. 
Pomalu jsem si začal balit věci do batohu, v posluchárně bylo ticho, všechny oči se stáčely ke mě, jako by čekali, že se zasměju a řeknu: haha, to byl jen vtípek, naletěli jste! Ale to se samozřejmě nestalo. Sbalil jsem i Tobiasovi a zvedl jsem se, hodlal prostě vyjít ven, najít ho, nejspíš ho odtrhnout od toho nebožáka s tím sladkým ksichtíkem na kaši a prostě ho vzít pryč, avšak všiml jsem si, že nejsem jediný, kdo odchází. Byl to ten hezký hnědovlásek, kterému blonďák všechno vykládal a lísal se k němu, kdo vyšel z řady pode mnou a s tím starostlivým obličejem se vydal ke dveřím. Povzdechl jsem si, měl by radši sedět na prdeli a být rád, že si Tobias nevzal na paškál i jeho, ale jestli chtěl lézt do jámy lvové, prosím. I tak jsem zamířil za ním, věděl jsem, že se můj nejlepší kámoš někdy utrhne ze řetězu a přece jen dva zmlácení teplouši uprostřed budovy plné lidí přitahovalo až příliš pozornosti a ne, nešlo mi o ty dva naivní kluky, nehodlal jsem absolvovat další hovor s hysterickou matkou, která bude požadovat, abych se z toho hrozného a toxického prostředí vrátil rovnou domů a cestou si dal sezení u terapeuta, aby na mě to negativní klima nezanechalo nějaké následky. Musel bych se ušklíbnout, jak někdy dokázala být naivní. Pravda, před nimi se Tobias obvykle choval celkem slušně, jako já moc dobře věděl, že rodiče mají únosnou mez, kam naše úlety mohou dojít a vracet se zase do rodičovského područí se nám ani jednomu nechtělo. 
Vyšel jsem za hnědovláskem do chodby a překvapeně se rozhlédl, když jsem zjistil, že neslyším křik ani tlumené sténání, že po zemi nejsou krvavé šmouhy a nikde v okolí nevidím ty zuřivé, divoké oči. Pozvedl jsem obočí a zkusmo nahlédl do několika pootevřených místností, Tobias nebyl moc plánovací ani strategický typ, prostě by blonďáka vzal na chodbu a omlátil mu hlavu o nejbližší dveře, ale nikde po něm nebylo ani vidu ani slechu. Lehce jsem se zamračil, až se mi udělala výrazná vráska na čele a vytáhl mobil, protože mě nenapadlo nic chytřejšího, než mu zavolat.

Poslouchal jsem ho, ačkoliv jsem svůj pohled upíral na učitelku, ve skutečnosti jsem nechával přednášku přednáškou. Vnímal jak se na mě jeho tělo tiskne, vnímal si těch doteků, jemných a ujišťujících a kdyby chtěl, dovolil bych mu cokoliv. Cokoliv, jen abych na chvíli utišil ty pochybnosti, ten smutek v jeho očích a tu bouři v jeho nitru která jen čekala na to, až se bude moct dostat ven. Znal jsem to, znal jsem ten pohled a ačkoliv jsem na něm miloval každičkou jeho část, ty dětské naprosto bezmyšlenkové úsměvy, to nadšení z každé další složené písničky,  ty provokace, ty zastřené oči které na mě upíral, když si tak důvěrně položil hlavu na mou hruď. Miloval jsem je i teď, i když se na mě dívaly jasně, jasně, ale přitom víc prázdně, mnohem víc temněji než kdy dřív. A možná jsem se tvářil, že to se mnou nic nedělá, že i když jsem se ke všem jeho výstřelkům nebo proměnlivým povahám nijak nevyjadřoval, skutečně jsem tyhle okamžiky neměl rád.
Střelil jsem pohledem po tmavovláskovi, mlčky přihlížel té ostré výměně slov a věděl, věděl, proč to Kuba dělá. Věděl jsem, že ho záměrně dráždí, že zoufale potřebuje něco cítit, cokoliv než ten zmatek který jsem ani já nedokázal utišit, to ztracení, kde se ani ve mě a mých ujišťujících dotecích nemohl najít, a tak hledal jiný způsob. Bolestivější, drsnější a mnohem víc sebedestruktivní. Nechal jsem ho, nejspíš bych ho i nechal být, ale ten varovný pohled v tmavovláskových očích mě přeci jen znejistěl. Protože na rozdíl od Jakuba, já s ním na ty přednášky chodil běžně a byl svědkem horších věcí než tohohle. Proto když si ho vytáhl na nohy a odvedl pryč, nečekal jsem, začal spěšně balit i svoje věci a rozhodl se tentokrát zakročit. Nechal bych tě padat do té hluboké jámy, tak jako tolikrát, vidět tě spálit se, vidět tě zas a znovu vyhledávat ta temná zákoutí a pak jsem to byl já, kdo tě tahal nahoru, kdo tě dával dohromady a nikdy na to nic neřekl, nikdy tě neodsoudil. Ale teď? Tohle byla hranice i na mě a já cítil víc než kdy dřív starost. Starost a výčitky. Výčitky nad tím, že zatímco si já hraju na zamilovaného školáka, můj nejlepší přítel je na to všechno sám. A to nebylo fér, takhle to nikdy nebylo, vždycky jsem tady byl pro něj, vždycky a teď? Cítil jsem, že je to mnohem horší než dřív, že ta jeho hranice je posunutá a pokřivená a já nehodlal přihlížet tomu, jak ho zmlátí do bezvědomí i když mi bylo naprosto jasné, že na té zemi nejspíš skončíme oba dva. Udělal bych pro něj cokoliv a on to věděl. Vyšel jsem z haly a rozhlédl se, bylo podezřelé až zlověstné ticho, které bych nejspíš prolomil, kdybych si nevšiml té tmavé části v chodby, kde tě ty platinové vlasy prozrazovaly. Když jsem si všiml toho pevného stisku na tvém těle, ale chyběly tomu ty pěsti ve tvé tváři a já se shledal s tvým pohledem. Tím lehkým pokýváním, tím pohledem, který jsem také moc dobře znával. Dostaneš, co chceš. A možná mnohem víc. Nevěděl jsem, jestli se mi ulevilo, že bych měl začít litovat spíš toho hromotluka než svého přítele, ale zároveň ve mě stále hlodal ten pocit toho, že tohle bylo prostě jiné, vážnější a že měl možná tentokrát jen štěstí. Nešel jsem ho ale zastavit, nešel, když jsem se opřel zády o nejbližší zeď a pokrčil nohu v koleni. Věděl jsem, že bych to měl nechat být, ty otravné vibrace ve své kapse, které se dožadovaly pozornosti a já přeci jen nakonec vytáhl ten mobil z kapsy. Nechtěl jsem se dívat, nechtěl, když jsem očima přelétl první řádky zprávy od uživatele "Láska mého života" a protočil očima, když jsem si uvědomil, že zase přepsal svoje jméno. Začal si dovolovat víc a víc a já si s nelibostí uvědomoval, že ho víc a víc nechávám.  Potřeboval jsem odstup, odstup, když jsem si všiml, že v chodbě nejsem sám. Že je tady někdo další, kdo stejně jako já před chvílí hledá toho druhého, ale k jeho smůle už přišel příliš pozdě.
"Jsou na záchodech. Šli si zašukat. Nevím, kolik toho tvůj přítel snese, ale jak znám Kubu, nedávám mu moc šancí" Prohlížel jsem si hnědovláska s mobilem u ucha a nijak mě netrápilo, že mluvím otevřeně. Pokrčil jsem rameny. "Ale jestli chceš, klidně se přidej, myslím, že Kubovi to vadit nebude.." S těmi slovy jsem znovu sklopil pohled k mobilu. Přelétl pohledem po několika zprávách, co pro mě byly zbytečné a nepodstatné, ale přesto jsem nad nima protočil očima než mě zarazila ta poslední. Kino, zítra. Měl jsem odmítnout, sakra, chtěl jsem si od něj držet odstup, musel jsem, můj kámoš mě potřeboval a já nemohl zase utíkat do tvé zpropadené náruče. Ne, potřeboval jsem klid, svůj prostor, potřeboval myslet, potřeboval bez tebe zase volně dýchat. A i přes to všechno, co jsem věděl, že musím, jsem nedokázal zastavit ty prsty, co se rozběhly po obrazovce a tomu strohému fajn, co se odeslalo druhé straně. A už teď se za to proklínal.

Zůstal jsem stát a díval se na tmavovláska, chvíli jako bych nevěděl, že mluví na mě, chvíli jako by mi nedocházel obsah jeho slov a skutečně, musel jsem si to sdělení zopakovat několikrát za sebou, abych byl ochotný těm slovům přiřadit správný význam. Protože nedávala smysl, naprosto ho postrádala! 
"Tobias šel.." můj hlas se zlomil, tu větu jsem nedokončil a nechal ji viset ve vzduchu, protože prostě.. wtf?! "To není.." okamžitě jsem litoval té překvapenosti, nevěřícnosti, která se mi odrážela v hlase, protože já byl hrdý na to, že se dokážu ovládat za všech okolností, za všech, ačkoliv jedna výjimka se přece jen našla a ano, ta výjimka si to právě rozdávala s klukem?! "Jsi si jistej, že.." ani tuto větu jsem nedokončil, nemusel jsem, protože ten pohled hnědovláska mi byl jasnou odpovědí. Věděl to. 
Cítil jsem, jak se mi roztřásla ruka, tik z dětství, ta jediná věc, která obvykle značila, že moje sebeovládání prochází těžkou zkouškou a opravdu, v tuhle chvíli já.. ty vole, tohle nedokážu popsat slovy. 
Z ničeho nic jsem vzal Tobiasův batoh, který jsem do teď ochranářsky svíral v ruce a vší silou ho hodil chodbou, až s rachocením narazil do světlých dveří a svezl se k zemi. Ve tváři se mi nepohnul ani sval, když jsem rázně prošel kolem hnědovláska, aniž bych se na něj podíval. Místo toho jsem svůj pohled upíral na mobil, odkud jsem roztřesenými prsty mazal Tobiasovo číslo a psal jiné, skryté za dívčím pseudonymem jen proto, aby mému nejlepšímu kámošovi nikdy nedošlo, že ty pravidelné schůzky jsou s tebou. Ozval se vytáčecí tón, přiložil jsem si mobil k uchu a tou druhou si spěšně zapaloval cigáro, ignoroval vrátnou, která za mnou hulákala, že v budově se kouřit nesmí. Svůj temný pohled jsem upíral před sebe, tak varovný a vzteklý, až se mi doslova klidili všichni z cesty. Protože jsem prožíval něco naprosto ochromujícího, bolestivého a neuvěřitelného zároveň. 
Šukáš s klukem. 
Šukáš s klukem, do prdele!
Šukáš s klukem a nejsem to já.. 
Ozval se veselý hlas, ale přerušil jsem ho v půli slova strohou větou: "Přijď do bytu. Hned." zatímco jsem potáhl a s dalším vzteklým zavrčením jen zjišťoval, že třes v ruce nepolevuje, vnímal jsem nějaké sračky, které mi na to odpovídal, ale já na to neměl  nervy. "Seru na to, že jsi v práci. Hned!" nečekal jsem na odpověď, když jsem hovor típnul, protože jsem nevěděl, nevěděl, co mám dělat, musel jsem pryč, daleko od těch zvědavých očí, které mě znaly jen klidného, lhostejného a vyrovnaného, protože jsem věděl, že ten pokerface, tu dokonalou přetvářku nevydržím mít dlouho. Potřeboval jsem, aby mě ošukal, aby si mě bral znovu a znovu, dokud nezapomenu všechny myšlenky a pocity, dokud nebudu otupělý k té bolesti uvnitř své hrudi. Protože já ti podřídil všechno, úplně všechno a tys mě zradil, Tobiasi. 
Přesun

Nevím, nechápal jsem, co za absurdní experiment zrovna předvádím. Čeho jsem tím vším chtěl dosáhnout, tím, že namísto toho, abych ho prostě zmlátit do bezvědomí, odplivl si vedle té sladké zkrvavené tváře a pronesl něco o tom, že až příště pronese tyhle teploušské sračky, měl by si to rozmyslet, protože možná nebudu tak přejícný jako dnes. Nebyl jsem miláček, nebyl a každý takový člověk s těma řečmi mě naprosto vytáčel k nepříčetnosti. A přesto jsem tady seděl, na školním hajzlu s tímhle suverénně naprosto sexy blonďákem na klíně a uvědomoval si, že nenávist nebo odpor je to poslední, co cítím, ačkoliv to zoufale moc cítit chci. Jo, ačkoliv se mi to nelíbilo, ačkoliv jsem s tím bojoval každým coulem, nedokázal jsem odtrhnout ty varovné přimhouřené oči z toho obličeje. Nedokázal, protože to nebylo poprvé, co jsem ho pozoroval. Co jsem si představoval, co by mohl dělat mě, namísto toho hnědovláska. Nenáviděl jsem každou ze všech těch představ, ale nezastavil ho, když jeho ruce klouzaly po mém těle. Nezastavil ho, když se jeho rty dotkly mých a já si uvědomil, že jen tenhle stupidní dotyk, jen to, že mě políbil, že se jeho prsty dotkly mého napjatého těla, způsobuje mnohem víc než všechny ty cuchty, co prošly mou postelí během posledních pár dní. Nedalo se to srovnávat, ten pocit vzrušení, který mnou projel, když pronášel ty drzá naprosto provokující slova, když si hrál, evidentně si mě dobíral a já mu možná nevycházel vstříc, ale ani se tomu nebránil.
"Chtěl bych, abys konečně zavřel tu drzou klapačku" Zavrčel jsem tak blízko jeho tváře, se můj dech odrážel. Sklouzl jsem pohledem k jeho rtům a zpátky a uvědomoval si, že ho chci. Chci ho zoufale moc, ale přesto jsem neudělal nic. Netvářil se nijak, nedával mu ty záminky, ačkoliv představa jeho u mých nohou byla moc lákavá, ale tělo mě zrazovalo. Zrazovalo, když jsem byl tvrdý jak skála jen z těch naprosto dokonalých provokativních pohybů a chtěl to nedočkavě a hned. Snad i proto to byla má ruka, co prudce chytila tu jeho, zvedla ji a zkroutila mu ji za zády, zatímco jsem druhou rozepínal knoflík na jeho kalhotách, donutil ho se zvednout a sledoval, jak mu klouzají po hebkých stehnech, jak tím jedním netrpělivým pohybem stahuju dolů u jeho boxerky a stejnou trpělivost ztrácím i sám se sebou, když přes tu tenkou látku teplák osvobozuji i svoji tvrdou naprosto naběhlou chloubu. Fuck. Netušil jsem, co to se mnou je, když jsem volnou rukou putoval po tom dokonalém pozadí, které jsem si přitiskl ještě víc a žádostivěji do klína a potlačoval to toužebné syknutí, protože jsem mu nehodlal dopřát nic. Nic než jen to, že je jen podělanej nástroj proto, abych zjistil, že tohle se mnou absolutně nic nedělá a že nejsem.. že nemůžu být. Že nejsem jako on a nikdy nebudu.
Přejel jsem volnou rukou přes jeho záda, obratel po obratli, užíval si tu horkou hebkou kůži, než jsem prsty skončil v jeho vlasech a prudce zatáhl, abych tentokrát zaklonil hlavu já jemu, když jsem se sklonil a nevybíravě ho kousnul do krku. Jazykem dráždil ty jasně viditelné modřiny a nevím, jestli mě víc rozčilovalo, že si to užíval evidentně ještě před několika hodinami s někým jiným nebo mě ten fakt absolutně netrápí. Ne, věděl jsem jen, že ho chci, hned, okamžitě. Měl jsem pocit, že vybouchnu, jako kdyby všechen ten vztek, všechna ta hromaděná frustrace musela ven, musela se ztratit v tom lákavém horkém těle, v tom provokativním úšklebku, který jsem už teď toužil umlčet.
"Prostě tě omrdám ty malá děvko a ty budeš držet, poslouchat a dělat, co máš" Procedil jsem, neusmál se, nezměnil ten tvrdý naštvaný výraz, když jsem pustil ruku za jeho zády, přitáhl si ho do klína a bez jakýchkoliv dalších slov nebo přemýšlení prostě pomalu, ale jasně pronikal do jeho těla. Úzkého, dokonalého, naprosto odzborujícího a nechal se pohltit tím pocitem, který jsem neznal a zjistil, že potřebuju znát víc. Bylo to jiné než všechno, co jsem doposud zažil, víc intenzivnější, nebyla to ta nudná rutina, kdy ta holka sténala aniž bych smočil a hrála to všechno jen proto, protože jsem chtěl. Snad i proto jsem pátral v jeho tváři a potřeboval to vidět. Že to cítí taky, ne proto, abych byl nějak opatrný, ale abych to udělal znovu. Přitlačil víc, tvrději, dostával se hlouběji a pral se sám se sebou. S tím, jak zoufale moc jsem toužil přesně po tomhle momentu a jak moc, jak zkurveně moc jsem se za to nesnášel. A tak jsem přirazil, jasně a tvrdě až po kořen, když jsem zaryl prsty do jeho boků a chtěl víc. Mnohem víc.

Nepřekvapovalo mě jeho chování, slova ani ten naštvaný výraz. Fakt jsi nebyl první rádoby heterák, který mi chtěl dokázat, že s klukem fakt nikdy a stejně jako ti před tebou i ty jsi špatně skrýval pravdu, že ti to zoufale nejde. Upřímně byl jsem zmrd, který si rád vybíral typy jako byl on, namakaná hovada, sebestředná, arogantní, sladce naivní v tom svém sebejistém odmítání, protože jsem se vždycky tak královsky bavil na těch zatnutých čelistech a péru, které bylo tvrdé jako kámen, protože možná jsi dokázal držet jazyk za zuby a skálopevně tvrdit, že tě to všechno nechává chladným, ale ta zrádná část tvého těla s tvými slovy nesouhlasila a oba jsme to věděli. Bylo mi fuk, co mi vlastně říká, jak mě uráží, jak mi rozkazuje, mám-li být upřímný, vzrušovalo mě to, hrubé zacházení, to temné násilí, které jen probouzelo všechny mé stíny, ty pevné paže, které mi zkroutily ruku bolestivě za zády, až jsem zasténal někde na hranici bolesti a slasti, ty samé paže, které si mě braly tak majetnicky a sebejistě, protože byly zvyklé vždycky dostat, co chtěly, oči, v nichž se odrážel ten vztek, vztek, který jen kryl tu paniku, protože se ti to líbilo, protože jsi chtěl víc, ta slova, nazýval jsi mě děvkou, ale v mých očích se zrcadlilo jen pobavení smísené se vzrušením, protože mě to neuráželo, mě to prostě jenom dovádělo do extáze, protože klidně budu tvoje děvka, nechám tě mě omrdat a poslušně ti podržím, když mi už konečně to velký tvrdý péro dá, co chci. 
Nebránil jsem se, když mě svlékl, jen jsem ho pozoroval lačným pohledem a potlačoval ten vítězoslavný úsměv, i když ruka pevně přitisknutá za mými zády bolela, stejně jako kousance na mém krku, když jsem se opět ocitl na jeho klíně a on mi neurvale zakláněl hlavu. Sakra, ano, udělej to znovu! Zavzdychal jsem, celé mé tělo bylo rozbolavělé a citlivé od víkendu, který jsem prošukal v Patrikově bytě, ale teď jsem na něj myslet nechtěl, to kvůli němu jsem to všechno dělal, takže když jsem na svém pozadí cítil jeho pevné dlaně, když se o mě opřel naběhlou chloubou, jen jsem vyhledal jeho tvář a díval se, díval se na to zamračení, které k té tváři, k celé jeho osobnosti tak zkurweně pasovalo a mě to vzrušovalo, každej zasranej centimetr jeho těla. Zaryl mi prsty do kůže a pronikl do mě a já se nesnažil předstírat, že to není přesně to, co celou dobu chci. Zaklonil jsem naprosto spontánně hlavu a zkousl si spodní ret, potřeboval nějak odventilovat ten fantastický pocit, když byl konečně ve mě a já chtěl, fakt jsem chtěl víc. Vnímal jsem jeho intenzivní pohled, co, chtěl jsi pochvalu? Věděl jsem, na co myslí, věděl, že se mu můžu vysmát a vpálit mu to do ksichtu, ale bylo mi naprosto u prdele, co si o mě myslí nebo co říká, protože mi dával to, co jsem chtěl a tak jsem zase hodlal dát já jemu to, co chtěl on. I když mi tak vehementně tvrdil opak. 
Jednou rukou jsem se opřel za jeho zády o zeď a tu druhou mu obmotal kolem krku, když jsem se k němu přiblížil, otřel se rty ledabyle o jeho ucho a rovnou mu do něj slabě zasténal, jak jsem se svým mužstvím otřel o jeho namakané břicho. To bylo vážně sexy. 
"Pro~sím. Ošukej mě. Víc~,.. víc, zatraceně ah~hh.." nedržel jsem se zpět, můj hlas byl ochraptělý a naprosto nekontrolovatelný, nepředstíral jsem nic z toho, co se mi zračilo ve tváři, co odráželo mé napjaté tělo, které ho celého pohltilo a já se jen ostře nadechl, když se dotýkal uvnitř všech těch citlivých míst. Byl jsem tak blízko, servíroval jsem mu ve své tváři všechno, úplně všechno a nemusel lacině sténat, když jsem pokrčil nohu a opřel se o mísu, jen abych se sám nadzvedl a přirazil proti němu stejně tvrdě a hladově, znovu, znovu, drze jsem si to bral, stejně sobecky jako si to bral on, protože jsme tu byli oba s jediným cílem, i když sis chtěl myslet, že to máš pevně v rukách. Chmm naivní. Dívej se, pamatuj si to, sni o tom znovu a znovu, protože bylo naprosto jedno, co se mi snažíš nakecat, tvoje tělo tě dávno zradilo, ale to mě to moje taky. Protože tvoje péro bylo dokonalé a zasloužil sis to vědět.

Nevím proč, celej svůj podělanej život jsem dokola a dokola bojoval s tím napětím, s tím nekontrolovatelným vztekem, naštvaností, zlobou na všechno a všechny. Snažil jsem se tomu uniknout, ať už tvrdými tréninky do úmoru, těmi pěstmi, které stále a bez přestání bušili do všeho, co potkali a přesto nic nepomáhalo, nic ani na chvilku neutišilo ten řev, co mi probublával každou buňkou těla, trhal mě zevnitř, sžíral a jen dál a dál se šířil jako kyselina, co jednou spálí naprosto všechno. Teď to bylo podobné, ten vztek nezmizel, ale rozhodně se dalo říct, že ho přehlušilo něco jiného. Něco, co bylo tak smyslné, lákavé a naprosto perfektní a přitom naprosto nepřípustné, zakázané a nepřijatelné. A já nedokázal přestat, nedokázal zastavit tu propast do které jsem se řítil, do té černé díry své duše, do které jsem se zoufale bál nahlédnout. A tak jsem proti tomu jen dál bojoval a to i v tu chvíli, kdy jsem s přivřenými oči pozoroval tu tvář, která mi dávala naprosto všechno a mě to vzrušovalo, naprosto a nekontrolovatelně a já se jen cítil jako ten, co nutně potřebuje víc. Jen abych utlumil to všechno, a taky proto, abych konečně přestal cítit ten neskutečný tlak, který potřeboval nutně uvolnit, protože krev z hlavy už dávno naplňovala zcela jiná místa. Nebudu lhát, byl jsem tvrdý, naprosto připravený, zatímco jsem do něj zas a znovu pronikal a vychutnával si tu horkost, vychutnával si jeho tělo kousek po kousku ačkoliv jsem nedělal nic víc než jen tvrdě svíral jednou rukou jeho boky, zatímco ta druhá se dávno přesunula na to tvarované pozadí, snad jen proto, abych si umožnil lepší přístup. Bylo mi jasné, že tohle není poprvé, co tohle dělá, že to celé možná i sám chce, ale byly mi fuk jeho sebedestruktivní pohnutky dokud bude dělat to, co dělá a že to dělal zatraceně dobře, když mi vycházel vstříc a já se musel kousnout zevnitř do tváře jen proto, abych nedal najevo, co to dělá. Že ani já nedokážu udržet tu kamennou masku, co pomalu sklouzávala a odhalovala to, co jsem nikdy zjistit nechtěl. Ne, potřeboval jsem to zastavit, znovu chytit otěže téhle nekontrolovatelné zhýralosti a tak jsem prostě zvedl ruku z jeho pozadí a přiložil prudce dlaň na jeho ústa, která sice vydávala líbivé zvuky, ale já je nepotřeboval slyšet proto, abych se udělal, abych tě mrdal dokud nebudu moct, a rozhodně jsem nechtěl, aby je někdo venku slyšel, byť to bylo sebenaivnější. A tak jsem jen hrubě tiskl ruku na jeho ústa zatímco jsem spolu s jeho tělem dál přirážel, nekontrolovatelně, hladově a tvrdě a uvědomil si, že už ho tolik nesvírám, že jsou to mé prsty, co jsem sám strkal do těch pootevřených úst a prudce zaklonil hlavu pod návalem té slasti, kterou mi to přineslo. Znovu jsem ho pozoroval zpod víček tím varovným pohledem, který ale rozhodně postrádal to, co předtím. Protože teď jsem ho nechtěl odstrčit, ne, chtěl jsem to všechno. A věděl, že to zanedlouho dostanu. Nevydržel jsem to, nevydržel, když jsem věděl, že balancuju a že z toho chci všechno. Že stejně jako si budu pamatovat tu tvář na kterou jsem se nechtěl dívat, chtěl jsem, sobecky si chtěl pamatovat ty rychlé a tvrdé přírazy a ten hlad a chtíč, který přehlušil, poprvé v životě všechno, všechno ostatní. Ačkoliv jsem to popíral, zoufale nenáviděl, dělal jsem pravý opak, protože mé ruce znovu klouzaly po tom hladkém těle a já tentokrát obě ruce umístil pod jeho pozadím, když jsem se s ním v náručí prudce zvedl a narazil ho na jednu z těch tenkých stěn záchodu. Díval jsem se mu zblízka do obličeje tím naštvaným varovným pohledem, když jsem ho chytil jednou rukou zatímco ta druhá se umístila na jeho krku a zcela příznačně a jasně obkreslila ty stejné modřiny jako už tam byly a já se musel chladně ušklíbnout, když jsem si uvědomil, že mě to kurewsky vzrušilo.
Chtěl jsem, aby držel hubu i svoje tělo tam, kde měl a já konečně mohl ukončit tuhle slastnou jízdu, protože jsem se už dávno přestal kontrolovat. A tak jsem ho držel přišpendlého na stěně a sám udával to rychlé tempo krátkých přírazů. A během těch několika přírazů, těch tvrdých nekompromisních doteků jsem si uvědomil, že tohle všechno už nedělám proto, abych to zjistil.. Ale proto, protože jsem ho sobecky chtěl ošukat. Pro sebe, pro ten zvláštní klid, pro to prázdno, pro to všechno. Tak už mi to sakra dej. Hned.

Upřímně starat se o to, co se mu v tu chvíli honí hlavou, bylo to poslední, co mě zajímalo. Neobtěžoval jsem se zjišťovat, proč to vlastně dělá předtím a rozhodně jsem s tím nehodlal začínat teď, když mi dávat přesně to, po čem moje tělo prahlo jako smyslů zbavené, přesně to tvrdé, krátké, neosobní šukání, které sice ty myšlenky vyžene jen na chvíli, ale už dávno jsem zjistil, že je to ta nejjednodušší věc, jak si vyčistit hlavu a vrátit si zase ten vnitřní klid. Někdo dělá jógu, někdo medituje, někdo žere prozac a já prostě šukal, to bylo celý. Nepřisuzoval jsem tomu žádný význam, neprožíval jsem to, neměl potřebu mu šeptat sladká slovíčka do ucha ani zjišťovat jeho číslo, já jenom chtěl, aby mě omrdal a vzal  s sebou při odchodu všechny ty shity z mé hlavy a možná proto jsem vůbec neprotestoval, když mi překryl ústa rukou, hrubě a netaktně, ale já sklopil oči, přivřel je a jen se na něj díval, výsměšně a provokativně, protože sorry jako, snad mi teď nechce fakt ještě tvrdit, že to pro něj nic neznamená nebo že chce jenom zkusit, jestli třeba náhodou nezpochybňuje svou sexualitu. Protože i kdybys tu přísahal na Ježíše Krista, tvoje tělo tě naprosto zrazovalo, to tělo, které tak bažilo po tom, co jsme spolu dělali, které si mě bralo nekontrolovatelně, divoce a sobecky, takže mi bylo u prdele, že e tváří tak varovně a snaží se mě umlčet, přišlo mi to prostě jenom k smíchu, nikdy jsem nechápal, proč mají lidi takovou potřebu se vymezovat, definovat to, co cítí, jak šukají, co chtějí.. mě to bylo fuk, s kým, jak, kde, kolikrát, šlo o ten pocit a bylo mi u prdele, kdo mi ho zrovna dává. Ale to jsi cítil taky, že jo? Děsil tě ten pocit, že mě chceš víc, než všechny ty holky přede mnou? Pochyboval jsi o tom, že by jakákoliv z nich dokázala to, co já? Protože já věděl, že to chceš, že to chceš znovu a znovu a ty horké ruce, které mě držely tak pevně a neomaleně jen prozrazovaly, jak moc se držíš, abys to nedal najevo. Ne přede mnou, můj názor tě nezajímal. Ty ses bál sám sebe, a to bylo mnohem horší.
Jeho prsty se ocitly v mé puse a já je jak jinak než instinktivně olízl, hrál si s nimi jazykem, nechával je prokluzovat hluboko do těch zapovězených úst, protože na rozdíl od tebe nebyla věc, kterou bych si odepřel, protože mě to vzrušovalo, každej zasranej dotek, každej varovnej pohled, každej prudkej pohyb, který pronikal mým tělem až do konečků prstů. Ah sakra, šukej mě víc, chci víc..
„Bože..“ zasténal jsem roztouženě, když se i se mnou v náruči zvedl a přirazil mě k té zdi, chtělo se mi smát, smát tomu, jak to nedokážeš ovládat, jak selháváš a stejně se tváříš tak nasraně, ale ne, nesmál jsem se, ne protože bych se bál, ale protože jsem měl mnohem větší problémy, když mě držel pod krkem a já bolestivě cítil každou modřinu a přesto jsem jen znovu táhle zavzdychal, všechny ty protichůdné pocity, které se dokonale propojovaly s každým dalším přírazem a já prostě jen chtěl, aby mě konečně udělal. Bylo mi fuk, co mi udělá, jestli překročím Rubikon a snese se na mě boží hněv, to já mu drsně vpletl prsty do vlasů, já je sevřel pevně a přitáhl ho k sobě, jen abych mu vrazil jazyk do pusy a bral si to, dával mu to, co chtěl, provokoval ho dál a dál, dál ho nutil myslet jen na mě, zarýt si hluboko do morku kostí ten pocit, když šukáš se mnou, když víš, že to budeš chtít znovu a znovu. Protože jsem byl sebedestruktivní sráč a ty jen loutkou v mém divadle. Obmotal jsem mu nohy kolem boků, ruce putovaly po těch rozložitých ramenech, kde jsem zanechával vášnivé škrábance nehty, než jsem levačkou sklouzl mezi své nohy a začal se sám uspokojovat, třel se o jeho pevné břicho, zatímco do mě tvrdě přirážel a věděl, že za pár minut, pár sekund skončí tohle sladké peklo a všechno bude zase jen prázdné a čisté.
Zavřel jsem oči a odtrhl se od jeho rtů, ale ne od jeho tváře, stále jsem se dotýkal jeho kůže, když jsem bez zábran zasténal a vyvrcholil. Ty pevné ruce, ostrá vůně, tvrdé přírazy, to všechno mě poslalo nahoru, ale já i přesto, i přes ten pocit slasti, měl stále v hlavě jen jedno…
Pootevřel jsem oči a jen se pousmál, neušklíbl jsem se, ale zároveň to rozhodně nebylo tak sladké jako obvykle. „Neboj se, nebudu ti volat ani ti říkat medvídku, ale dovol mi říct, že kdybych věděl, jaký to bude, poslal bych tě do hajzlu už dávno.“ Neodpustil jsem si to, věděl, že balancuju na tenkém ledě a nic ho nedrží od toho mi jí lupnout jako pozdrav na rozloučenou, ale dost jsem věřil svým schopnostem a jestli mi jí nabančí i po tomhle divokém sexu, tak je asi fakt na holky..

Oči jsem měl zavřené, vydýchával se, možná i popadal dech, možná využíval těch pár vteřin k tomu, abych si utřídil myšlenky, na chvíli zastavil tu lavinu, co nekontrolovatelně bušila na dveře, na chvíli si užíval ten pocit absolutního prázdna, vdechoval tu sladkou zvláštní vůni, co mě přitahovala víc a víc s každým okamžikem. Zamračil jsem se a rozhodl se oči otevřít, čelit tomu peklu, co mě pomalu, kousek po kousku znovu pohlcovalo. Udělal jsem to, skutečně jsem to udělal. Vyspal jsem se s klukem jen proto, abych zjistil..
Jeho slova, bože, vážně dokázal být neskutečně otravný, ačkoliv jsem mu musel uznat, že to s tou pusou uměl dobře, moc dobře a já si ji dokázal představit znovu a znovu, kdy mu do těch horkých lačných úst budu tvrdě šukat a budu si užívat ty modré provokující oči, co se na mě bezpochyby budou upírat. Namísto toho, abych to ale skutečně možná znovu udělal, jsem si ho jen prohlížel tmavýma očima, zkoumal jeho tvář, ten poloúsměv, který jsem mu z tváře ale rozhodně hodlal vymazat. Ruka, co se stáhla z jeho krku, možná to vypadalo, že snad i skutečně odejdu, když jsem se odtáhl a zpátky natáhl kalhoty a poupravil i zbytek oblečení. Nejspíš bych i odešel a nijak se k tomu nevyjadřoval, ale já se namísto toho znovu otočil zpátky, jedním krokem znovu překonal tu vzdálenost, vjel mu rukou do vlasů a drsně za ně zatáhl natolik, abych ho donutil hlavu o kousek zaklonit a otočit stranou. Přiblížil jsem se k jeho uchu, k odhalenému krku, tiskl se na něj svou tváří a nebyla v tom žádná špetka citu. "Koukej držet jazyk za zuby, rozumíme si?" O tomhle, o tomhle všem. O těch pár minutách něčeho, co mi doteď ještě vehnávalo krev na nesprávná místa. Fuck. Tvrdě jsem ho ještě jednou narazil na zeď, mazlil se s jeho napjatou kůží na krku, výhružně mu dýchal do tváře a naposledy si ji prohlížel, než jsem ho pustil a skutečně se vzdálil. Věděl jsem, že to on není příčinou toho vzteku, že to není on na koho jsem shlížel s nechutí a nevolí. Ale že jsem to byl já sám. A že tohle bylo naposledy, co se tohle stalo. Protože já nebyl jako on, neměl jsem zvrácenou mysl, nebyl jsem hříčkou přírody, tím nechutným svinstvem, co by se nemělo narodit. Ne, byl jsem Tobias Archer, stoprocentní heterák. A pokud někdo bude tvrdit opak, věděl jsem, že jsem schopen všeho, jen abych zavřel ty nevymáchané huby. Otázkou ale zůstávalo, že jediný, komu tuhle pravdu z tváře nikdy nesmažu, budu já sám.
Hodil jsem si tašku přes rameno když jsem bez jediného ohlédnutí procházel záchody až do rozlehlé chodby. Kde se na mě neupíraly oči mého přítele, nýbrž jiné, světlé, zvláštně nezúčastněné, když namísto mě pátral kdesi za mými zády. Nespokojeně jsem syknul a přešel kolem něj, aniž bych si neodpustil ten stejně varovný pohled jako jsem věnoval jeho kámošovi. Vytáhl jsem mobil z kapsy, napsal Adrianovi strohou smsku o tom, že jdu rovnou na trénink a doufal, že mě to fitko, kde si narvu tolik sérií, kolik budu schopen vydržet, dostatečně zničí abych nemusel myslet, na nic. Nic z tohohle všeho.

Přesun