FA ČVUT

Stál jsem před jedním z kabinetů na druhé straně fakulty, v tom nejvyšším patře, kde v létě nejvíc pařilo slunce a co nutilo studenty šlapat ty nekonečné schody a ztrácet se ve všech těch značkách, než se zastavili na tom jméně, co je ještě ke všemu, dle zvěstí, děsilo do morku kostí.  Zapřel jsem se nohou o zeď a ignoroval pohoršený pohled uklízečky, co projížděla s tím svým vozíkem kolem, vzhlédl jsem od papírů, co jsem svíral v rukou a projížděl jeden za druhý a jen po ní šlehnul tím okouzlujícím úsměvem a ledabyle si přehodil jazykem červené lízátko v ústech na druhou stranu a vychutnával si příjemnou lehce nakyslou i sladkou vůni jahod, které přinášelo. Od doby, co jsem se rozhodl přestat kouřit, nebo spíš už nemohl vystát věčné hudrování rodičů, že si mysleli, že jsem s tím vším svinstvem přestal a polepšil se, znovu se stal tím hodným vzorný synkem, bylo tohle jediná záchrana. Pravdou bylo, že jsem si skutečně před nimi hrál na toho starého jedničkáře s tím upnutým výrazem, ale po večerech jsem si dělal, co jsem chtěl. Budil se sám v té prázdné posteli a marně hledal teplo těla ze včerejšího večera které jsem sám nad ránem vyhostil, protože mi už dávno nic nepřinášelo. Nic z toho, co bych chtěl.
Zvedl jsem oči a pohledem přejížděl po té jednoduché cedulce se všemi těmi nesmyslnými tituly než jsem se konečně dostal k tomu jménu. Denis Maleček. Na rozdíl od ostatních mě jeho jméno tolik neděsilo, sice jsem už jako pitomec nehltal vydání nejnovějších vědeckých časopisů, ale když jsem ho po přednášce zastavil s tím, jestli by se nepodíval na jeden z mých návrhů a on mě sice sjel tím opovržlivým, chladným a přitom děsně sexy výrazem, jo, nebudu lhát, že nebyl předmětem mých určitých představ o sexu s učitelem. No k věci, nakonec si ode mě můj navrh vzal, chvíli mlčel než mě nasměřoval do tohohle kabinetu a já s ním mohl probrat návrh, který mi pravděpodobně zajistil už přípravu na bakalářku. Z Malečka šel strach, o tom žádná, už jsem se s ním setkal na jednom ze seminářů ve svém předešlém oboru a považoval jsem ho za modlu všeho jaderného inženýrství. Dneska jsem ho už nehltal tak moc jako to lízátko v mých ústech, ale jistý respekt jsem k němu měl, a když mi na cvičení udělil B-, považoval jsem to za vítězné A+. Dneska jsem s ním naštěstí už moc mluvit nemusel, protože chtěl jen přinést jeden z výkresů nad kterým jsem málem nechal po další noční jízdě duši.
Sice jsem se neopovažoval zaklepat, protože jsem za dveřmi slyšel tlumené hlasy a tak prostě jen čekal tu nekonečně dlouhou dobu před kanceláří, sjížděl znuděně Instagram, nějaké nové přijaté zprávy, než se dveře konečně otevřely a z nich vyšel někdo jiný než ten dvoumetrový týpek s kamennou tváří. Zaujatě jsem pozoroval hnědovláskovu netečnou tvář, když se mávnutím rozloučil s osobou za ním, zavřel dveře a jeho pohled se konečně zvedl. Neodolal jsem, když jsem pohledem mapoval tu známou tvář a snažil se zakrýt překvapení nad tím, že je mi víc než povědomá. Sledoval jsem stoupající hvězdu rapové scény, jak si nenuceně sedá na jednu z laviček před kabinetem a ignoruje všechny ty nadšené fanynkovské šepoty a vzdechy těch dam, co kolem něj chodbou procházeli. Jako nebudu lhát, prohlížel jsem si jeho zamyšlenou tvář, a sám přemýšlel nad tím, že by mě nikdy nenapadlo, že Andy Bauer bude studovat ČVUT. Lehce jsem se pousmál, naklonil hlavu na stranu a nenuceně prohodil.
“Buď jsi z toho vyděšenej a skvěle to předstíráš,  nebo je to jen morous a má tě v oblibě” sice mě zajímalo, co tady dělá stejně dychtivě jako všechny ostatní, ale nehodlal jsem se řadit mezi ně. Oči jsem od něj odlepil a kývnul hlavou ke kabinetu. “Jakou má náladu?” Netušil jsem, jestli vůbec mívá jinou náladu než takovou jaká předchází jeho pověst, ale zkusil jsem to. Protože jsem se přemlouval jestli zaklepat a věřit, že mi někdo otevře nebo zo zkusit poslat emailem.
“Jsem Damián, moc tu nikoho neznám ještě, tak zkouším starou dobrou poznávačku na chodbě” natáhl jsem k hnědovláskovi ruku, věděl jsem, kdo je, ale o to nešlo. Usmál jsem se na něj tím přátelským úsměvem a přitom uvažoval, že je ještě hezčí než na fotkách na insta.

Mávl jsem na vysokého tmavovláska, nevzrušeně přešel fakt, že se on pro změnu neobtěžoval ani otočil od stolu a vyšel na rušnou chodbu. Kolem dveří byl posvátný kruh, do kterého se nikdo neodvažoval vstupovat, smát nebo mluvit, přece jen doc. Maleček měl svou pověst a nikdo ho nechtěl nasrat. Nežádoucí pozornost jsem vzbuzoval jako obvykle já, když ty holky kolem vyprskly v nekontrolovatelný smích a začaly si na mě děsně nenápadně ukazovat, zatímco já si nasadil sluchátka, která jsem měl doteď pověšená na krku a zaposlouchal se do nového beatu, který přišel od Dannyho. Ušklíbl jsem se, od té doby, co chodil s tím odtažitým hnědovláskem, nejen že byl ještě vytíženější než obvykle, ale jeho hudba byla jiná. Veselejší, hravější, vždycky to tak měl, v melodii se perfektně mísily všechny jeho pocity a já v něm mohl číst jako v otevřené knize. Možná proto jsme si rozuměli tak dobře, v životě i v hudbě, protože skrze ni jsme dokázali mluvit o věcech, které normálně zůstávaly nevyřčené. Posadil jsem se na lavičku a místo spěšného odchodu jsem začal líně pročítat nové odkazy, které mi můj vedoucí práce naposílal, jako obvykle jen protočil panenkami nad množstvím, které si představoval, že přečtu do příští konzultace, protože ten chlap měl neskutečný nároky a stačil jedinej chybnej krok vedle a bylo po titulu, ale nějakým způsobem mi ta přímost seděla a vyhovovala. Na rovinu mě zjebal a kriticky zhodnotil snad všechno, co jsem udělal, ale i když to dělal tím dost nepříjemným způsobem, musel jsem mu nechat, že jeho znalosti jsou prostě na jiné úrovni. Málokdo chápal, proč tohle dělám a já zase nechápal, že si všichni myslí, že jsem jen raper a tím všechno končí. Nechápali, proč to dělám, o čem ty songy vlastně jsou, když jsem si na papíře jen třídil myšlenky, když jsem v nich akumuloval všechnu tu bolest. Mimoděk jsem stáhnul oznamovací panel a znovu ho zkontroloval, přestože jsem věděl, že nová zpráva od tebe tam nečeká. Už jsem nebyl naivní jako dřív a stejně pořád byl, když šlo o tebe, Lukáši, protože jsem se s tím odmítal smířit a zároveň se tomu poddat. Bylo to už pár týdnů, co se objevil a pak z mého bytu zase zmizel. Beze slova, bez jediné indicie, bez jedinýho pocitu a já věděl, že ty Dannyho beaty teď nevyužiju, protože na rozdíl od něj, kterej lítal v oblacích a byl zamilovanej až po uši, já zamilovanej sice byl pořád stejně, jenže pořád stejně naivně. Lukáš byl pryč a bolelo to pořád stejně, i když jsem se tomu tak moc bránil. 
Zrovna jsem klikal na odkaz z Tipsportu, kde na mě vyjížděla nejnovější senzace, kterak pardubický útočník Anthony Scott přestupuje do Sparty, upřímně neudržel jsem ten úšklebek, to abych cestou domů nakoupil, protože Michal v tý svojí náladě sežere nejspíš i sádrokarton, když na mě někdo promluvil. Pošoupl jsem si sluchátka z ucha na stranu a zvedl k němu hlavu. 
Nesnažil jsem se tvářit, že si ho neprohlížím, sladký obličej, kudrnaté vlasy, ten andělský úsměv, hnědovlásek naproti mě rozhodně stál za povšimnutí a jeho oči, jiskřivé a zvědavé, mi jen těžko dokázaly neuváznout v hlavě. Prohlížel jsem si ho, jak snadné by bylo vzít ho domů a zapomenout v tom sladkém hlase. Zapomenout na tu bolest. Jenže jsem už dávno věděl, že ten pocit se zase vrátí, že se vrátí mnohem tvrději a hlouběji. 
"Je v pohodě." oznámil jsem nezaujatě s pohledem stále upřeným do té tváře, než jsem si s povzdechem pošoupl sluchátka bokem a pokrčil rameny. "Ale má mě v oblibě." 
O Denisi Malečkovi kolovaly hotové legendy a nebudu lhát, že jsem nebyl krapet nervózní, když jsem na jeho dveře klepal poprvé, neuklidnil mě ani fakt, že profesor má dva metry a nabušenou muskulaturu, jenže časem jsem zjistil, že právě v tom opovrhování a strohém, kritickém přístupu, je určité kouzlo. Je v pohodě by o něm řekl nejspíš málokdo a znamenalo to prostě jen to, že mi už ode dveří nestrhal celou novou kapitolu těmi nelítostnými vědeckými termíny, kterým jsem asi každému druhému nerozuměl a že i takový dny byly, ale popravdě já s ním problém neměl. 
Znovu jsem se myšlenkami vrátil k hnědovláskovi, který mi podával ruku a rozhodl se pro dnešek nebýt takové hovado. "Andy." stisk jsem mu opětoval a na znamení smíru teda neochotně vypnul hudbu, která v tiché chodbě vyřvávala jako na lesy. "Jdeš na zkoušku? Jsi kde, v prváku?" dvě otázky, páni, asi jsem fakt plánoval být přátelský.

Zaparkoval jsem tmavě zeleného karoqa poblíž vysoké budovy a vystoupil, nemusel, ale prostě jsem chtěl a věděl, že ho nenechám odejít jen tak, ne po tom, co se ještě před pár desítkami minut válel v naší posteli v mém objetí a sladce sténal moje jméno. Měl jsem dobrou náladu, vlastně jsem se naprosto spokojeně usmíval, když jsem mu otevřel dveře a nonšalantně mu pomohl vystoupit. Jeho křídově bílá barva v obličeji mě okamžitě rozesmála a já se zády opřel o dveře auta a přitáhl si ho k sobě, obmotal kolem něj ochranitelsky paže a políbil ho na čelo. 
"Řekni a vezmu tě zase zpátky do postele.." zašeptal jsem mu do vlasů, vdechl zhluboka tu vůni, moji vůni, protože ráno jsme si dali společnou sprchu, použil zcela přirozeně můj šampón a pak si to po bytě vykračoval v mém tričku, to bylo snad jasné, že jsem ho do té postele hodil jen znovu, protože prostě provokoval, ačkoliv jsem pochyboval, že by to dělal záměrně. Ale tak jsem to s ním měl vždycky, vždycky jsem mu tak bezhlavě propadal, vždycky byl připravený splnit mu jakékoliv přání, stačilo, aby ke mě zvedl ty velké, jasné oči a snesl bych mu třeba modré z nebe. I teď ke mě zvedl hlavu a já se jen znovu usmál tomu vyděšenému výrazu. Moc dobře jsem věděl, čeho se bojí, ačkoliv sám jsem s ním tohle prostě neprožíval, obvykle to bylo naopak, to mě se všichni báli, když jsem na ně přetočil ten ostrý pohled, ale ten můj sladký blonďáček asi těžko mohl vzbuzovat hrůzu a tak se mi teď schovával v náručí a tím pohledem mě přesvědčoval, abych mu pomohl, ale já ho jen pohladil po tváři a sklonil se, abych ho jemně políbil na rty. "To zvládneš. Sakra, vždyť jsi sám přežil v Norsku, jednoho protivnýho učitele dáš levou zadní. Na, udělal jsem ti svačinu." 
Zatímco jsem ho jednou rukou pořád objímal, tou druhou jsem mu do ruky dal papírový pytlík s rohlíkem a vykrájenými jablky, protože ten můj truhlík nemohl samým stresem ani snídat, když mu přišel email, že se má co nejdřív dostavit na konzultaci. Popravdě to byl můj nápad, aby šel hned, protože jak jsem Matěje znal, nejedl by s tím vyděšeným výrazem ještě týden. Nehodlal jsem ho tam dovést za ručičku, věděl jsem, že nakonec to zvládne. "Odpoledne můžeme do kina nebo si dáme maraton Harryho Pottera." líbnul jsem ho na tvář a konečně ho pustil. Upřímně jsem jeho rozhodnutí dál chodit do školy moc nepodporoval, věděl jsem, že ho to nebaví a nezajímá a neviděl důvod se stresovat, když o nic nešlo, ale Matěj a očekávání rodičů byla kapitola, do které jsem se většinou moc ochotně nepouštěl, protože ačkoliv jsem s jeho rodiči vycházel dobře, byly věci, které jsme všichni taktně přecházeli. Já neviděl nic špatného na tom, kdyby měl střední a šel prostě normálně makat, ale zároveň jsem tu hodlal být, jestli se rozhodne radši utéct, protože tak jsme to prostě měli. Nenutil jsem ho do ničeho a zároveň jsem, i když jsem s mnohými jeho názory nesouhlasil, ho prostě podporoval, protože se mi někdy zdálo, že ho ten vítr odfoukne a ta tíha situace zlomí, stejně jako teď, když na mě nevinně zamrkal a já to nedal, nedal, když byl tak dlouho pryč a já teď absolutně nechápal, jak jsem to bez něj mohl vydržet, takže jsem ho možná předtím pustil, ale teď jsem ho prostě znovu přitáhl k sobě, vpletl mu prsty do vlasů a políbil ho, dlouze, detailně a hluboce, naprosto sral na obecenstvo, neviděl jsem napravo ani nalevo, prostě jsem jen sám sebe potřeboval ujistit, že je to skutečné a jeho ujistit, že i kdyby se svět změnil v apokalypsu, já tu pro něj budu. 
"Napiš, až budeš chtít vyzvednout, budu na stanici." možná jsem měl volno, to volno, které jsem i vybral poprvé za těch pět let, co jsem sloužil, čistě proto abych mohl být s ním, ale jistá workoholická část mě se nezapřela a já věděl, že než se doma užírat, radši pojedu něco dělat.

Nemyslel jsem, že mi ještě něco řekne, když mě pustil a začal se oblékat, zatímco já si líně utíral břicho toaleťákem a natahoval na sebe kalhoty, ale přišlo to, jeho ruka, která mě znovu tvrdě narážela a já k němu zvedl ten přimhouřený pohled, varovný a tvrdý, už v něm nebyla ta hravost a provokace, protože už jsem dostal, co jsem chtěl a tohle se mi nelíbilo. Nelíbilo.. nelíbilo se mi, jak si vynucuje svou pozici, ale nebudu zastírat, že mé tělo na jeho doteky nereagovalo, protože ať jsem chtěl nebo ne, vždycky jsem si to užíval, tvrdé a drsné, i teď jsem tiše vydechl a snad instinktivně naklonil hlavu na stranu, když se dotýkal mého krku a já přivřel oči, jako bych čekal pokračování a moc dobře jsem věděl, že kdyby to udělal, kdyby skutečně chtěl, dal bych mu to znovu a znovu, ale tohle nemělo už nic společné se sexem, cítil jsem to z toho sevření, z tónu jeho hlasu. Chvíli vážně očekával spíš rány a bolest a ano, možná jsem byl zvrácený, ale nejspíš bych i tohle přijal, snad i vítal, prostě jsem takový byl, pokroucený a rozbitý, teď ještě mnohem víc než kdy dřív, když jsem si nejasně uvědomoval, že ty myšlenky se vrací až příliš rychle, že ty pocity nezmizely, jen je na chvíli přehlušilo něco sladkého a vášnivého, co ale vyprchávalo stejně rychle jako teplo a váha jeho těla na mém. Zvedl jsem k němu pohled, tvrdý a odhodlaný, ale neřekl jsem nakonec nic. Co on o tom mohl věděl, zbohatlickej kluk, kterej byl nespokojenej se svým životem, rozhodně mě netrápilo jeho varování, protože jsem pochyboval, že bych ho ještě kdy viděl. Na přednáškách se ke mě už hlásit nebude, věděl jsem, že my dva jsme skončili právě v tuto chvíli a upřímně mi to bylo jedno, to, co způsobovalo mou zhoršující se náladu totiž nebyl černovlásek, který mizel ve dveřích, ne, všechny ty pocity ve mě vzbuzoval někdo úplně jiný a já si začínal uvědomoval, že z toho už bez újmy neodejdu. 
Upravil jsem i oblečení a vyšel na chodbu, nepřekvapilo mě, že Erik tam stále stojí, dívá se na dveře, jako by se snažil je hypnotizoval a jen cítil, jak ve mě všechny ty pocity narůstají. Obvykle to stačilo, sex, tvrdej a rychlej, obvykle to rozptýlilo mé myšlenky, zahulil jsem si a nějak se vzpamatoval, ale teď jsem nechtěl šukat ani si motat hlavu tím svinstvem, teď jsem potřeboval něco docela jiného a když ke mě zvedl ten ochranitelský pohled, který by kdokoliv jiný nazval netečným nebo nezúčastněným, byl jsem to já, kdo si položil hlavu na jeho rameno, kdo mu zabořil nos do té sladké kůže na krku a vdechl jeho vůni. Bezpečí, porozumění, okamžitě jsem potlačil ten třes v konečcích prstů, bouři, která se vzedmula v mém nitru, sotva ty hrubé doteky zmizely, sotva se vytratilo kouzlo okamžiku a realita na mě dopadla tvrdě jako balvan. Stačilo se na něj podívat, na ten pohled, kterej mě nikdy nesoudil, nikdy mě nenechal odejít, i když jsem v sobě měl tolik temnoty, i když jsem byl zmrd a sobeckej sráč, to jen před ním jsem si dovolil být stejně zranitelný a naivní, jako jsem býval tehdy, tehdy když ses bál stejně jako já, když jsi byl jen kluk, kterýho šikanovali a já věděl, že se za tebe budu prát celej život, stejně jako ty za mě. On, ten jedinej, před kterým jsem si nemusel na nic hrát a před kterým jsem si dokázal přiznat pravdu, i když mě děsila k smrti. Stál jsem tam na chodbě a jen chtěl, aby mě vzal domů, aby mě položil do postele, která voněla tou známou, uklidňující vůní, aby se konečky prstů dotýkal mých zad a ochránil mě tak před sebou samým. 
"Je to v hajzlu, Eriku.. já myslím.. asi jsem se zamiloval." 

Možná jsem mu měl cokoliv říct, cokoliv, donutit ho, aby mě zabalil zpátky do toho auta, pevně mě připoutal a odjel se mnou kamkoliv, kamkoliv jinam, mimo tohle místo, tohle místo kterému jsem se úspěšně dlouhou dobu vyhýbal a teď jsem byl zase zpátky. Zpátky na tom prokletém místě, které mě přivádělo do tolika úzkostí, které jsem z hloubi duše nesnášel a znovu cítil tu bezmoc a beznaděj. A nepomáhaly ani ty jeho úsměvy, ani ty pevné velké paže, které jsem pevně svíral prsty a bořil hlavu do jeho ramenou v tom zoufalém gestu toho, aby mě ochránil a nenutil odejít. Vím, choval jsem se dětinsky, choval jsem se jako dítě, co prosí rodiče, aby ho nechali doma, a věděl, že nemám právo ho do takovéhle situace stavět, ale já to nedokázal jinak. Vdechoval jsem tu čistou jasnou vůni s příměsí něčeho pronikavého, přesně jako on, se špetkou té peprnosti a já to na něm miloval. Jen nerad jsem opouštěl jeho náruč, tu teplou vyhřátou postel, ale věděl jsem, že musím. Že to není konec světa, že mě nesežere zaživa a já přežiju další den a jen za malou chvíli se vrátím na místo, do kterého jsem patřil. Do toho bezpečného světa jeho doteků, polibků, jeho péče a starostlivosti.
"Ten maraton zní fajn.." Pronesl jsem tiše, ale přesto se donutil lehce pousmát a zvednout k němu pohled. Ne, neříkal jsem mu o tom, že tam nechci, sám to moc dobře věděl. Nevysvětloval jsem mu, proč to pořád dělám, i když mě to mučí a nutí, protože jsem moc dobře věděl, že by to nepochopil. Nebyla to jeho vina, nebyla, protože se jen těžko vysvětloval ten pocit, že musím, že nechci zklamat rodiče, otce, který ve mě vkládal tolik nadějí, nechci zklamat všechno to, co do mě vkládali a investovali a já cítil jistou povinnost jim to oplatit.  I když jsem se mnohem svobodněji cítil schovaný za tím fotoaparátem. Byl to můj boj a já ho už nechtěl do něj zatahovat, myslel jsem si, že když odjedu, zjistím, co chci, rozhodnu se, nějak to rozseknu, ale jen jsem to oddaloval a jen si dál nalhával. Věděl jsem, jaký má Honza s rodiči vztah, že jsem je sám ještě nikdy nepotkal a že o nich nerad mluvil, a tak prostě byly témata, které jsme ani jeden neotevíraly a vyhýbali se jim. Možná to nebylo pro náš vztah zdravé, ale já věděl, že kdyby šlo do tuhého, budu mu to moct říct. Budu, protože on takový prostě byl, má skála, mé ujištění, ten, bez kterého jsem si nedovedl představit se znovu probouzet. Jen jsem kývnul, sevřel v rukou tu krabičku nad kterou jsem s tím nepatrným úsměvem zavrtěl hlavou, byl až příliš laskavý a starostlivý a já měl někdy pocit, že si tu jeho hřejivou náruč a péči vlastně ani nezasloužím. Než jsem za ním skočil do auta a opustil ten sžíravý pocit, co mi neúprosně svíral žaludek, byl můj ochránce ten tam a já se díval na vysokou budovu se směsicí strachu, očekávání a nejistoty. Ale zavrtěl jsem hlavou, krátce se nadechl a rozešel se. Přece to nemůže být tak zlé, ne? Ne, není. A já už nejsem ten ustrašenej kluk kterým jsem býval. Nejsem.. nebo?
Zatnul jsem zuby k sobě a přemýšlel spíš nad pozitivními věcmi, když jsem kráčel chodbou, marně se snažil na tabuli značící jednotlivé kabinety najít číslo 414 a pak se vydal kráčet po těch nekonečných schodech nahoru. Cestou jsem o svém vedoucím práce přemýšlel. Pravdou bylo, že k profesoru Malečkovi jsem skutečně nechtěl. Nechtěl, když jsem ode všech slyšel, jak je neskutečně náročný a nekompromisní a téma práce, co mi po emailu zadal, jsem si musel týden googlit. Ale jelikož mi po příjezdu z Erasmu nezbývalo moc možností, byl mou jedinou možností, jak tuhle školu ukončit v termínu a konečně se dostat skrz tuhle nekončící letitou noční můru.
Na chodbě bylo překvapivě rušno, procházel jsem skrz až k těm daným dveřím, když se můj pohled zastavil na dvou postavách před kabinetem. A když jsem v té jedné spatřil toho oblíbeného zpěváka, který mi už tolikrát pomohl na cvičeních a přednáškách, aniž bych ho poprosil, musel jsem se chtě nechtě pousmát. Čekal tady, na mě. Jak slíbil. Andy byl překvapivě velmi pozorný a všímavý a zjevně si na rozdíl od všech ostatních všiml mého zoufalství a na cvičení si ke mě přisedl a s tím nečitelným výrazem mi trpělivě vysvětloval všechny ty rovnice a algoritmy a i když jsem se stokrát zeptal na to samé, zvedl ke mě ty hnědé oči a já očekával všechno, jen ne to, že mi s lehkým povzdechem ochotně znovu všechno zopakuje. Adam Bauer nebyl jen zpěvákem, byl to pro mě jediným světlým bodem který jsem za svou dobu na téhle univerzitě poznal. A já si toho vážil. I toho, že se mě snažil přesvědčit, že profesor není tak strašnej a že na mě pro jistotu počká. Kývnul jsem na něj i přesto, že se jeho pohled a pozornost upírala na někoho jiného, které jsem si prohlédl s nakloněnou hlavou. Neznal jsem ho, ani z cvičení ani z přednášek, ale to neznamenalo vůbec nic, protože jsem si nepamatoval spoustu lidí, co sem chodilo. Ačkoliv jsem si byl jistý, že ty jiskřivé modré oči, co se do mě zabodly s takovou intenzitou a živostí, bych si pamatoval, kdybych je potkal. Chtěl jsem se jich na něco zeptat, možná na to, jestli to setkání s bestií přežiju, otevíral ústa.. ale to už se dveře od kabinetu otevřely a přerušily veškerou možnou konverzaci. Nikdo se venku neobjevil, ale všem nám bylo jasné, že víc než tohle pozvání dovnitř nedostaneme, a tak jsem pohledem zatěkal k oboum s němou otázkou a otočil se na mě menší hnědovlásek, co mi podal hromádku papírů a kývnul směrem dovnitř. Rychle mě s úsměvem požádal o to, jestli bych tohle nepředal Malečkovi, protože jinak tady zešedne věkem a já jen němě a naprosto konsternovaně kývnul, převzal si od něj papíry a s malou duší vešel do otevřených dveří, které jsem za sebou tiše zavřel. Zavřel a vešel do malého, strohého kabinetu, jehož strohost mě skutečně překvapila. Stejně tak jako osoba uvnitř. Protože jsem si nejspíš o něm měl nejdřív něco vygooglit, možná zkusit zjistit, proč v emailové schránce nemá fotografii, abych si uvědomil, že profesor Maleček nebude páprda nad hrobem, co si kompenzuje stáří nad těmi mladými delikventy, ale někdo úplně jiný. A já se toho možná vyděsil ještě víc.
"Dobrý den. Jsem Diviš. Měl jsem se k vám dnes dostavit na konzultaci ohledně bakalářské práce.." Slova ze mě padala, ale s mnohem menší jistotou než jsem si myslel. Protože tu nejistotu v hlase, jsem skrýt prostě nedokázal.

Seděl jsem na rozhrkané židli, cpal do sebe dva dny starou a značně okoralou pizzu, ignoroval nepořádek v místnosti, kde se od nejrůznějších knih a papírů s vědeckou tématikou kupily i naprosto zřejmé odpadky, krabice od pizzy, boxy od číny a já se v duchu jen proklínal za to, že jsem minulý týden poslal do hajzlu tu novou uklízečku způsobem, kvůli kterému odmítla do mého kabinetu dále docházet. Vypadalo to, že budu muset začít své problémy řešit sám, ale zatím se nezdálo, že se k tomu chystám, ne, když jsem na chodbě slyšel hlasy a zamračil se, protože jestli jsem něco neměl rád, byl to hluk v okolí mého kabinetu. Měl jsem za sebou odpoledne plné konzultací a třebaže oba z mých svěřenců byli schopní a já proti nim vesměs nic neměl, nic to neměnilo na faktu, že mě otravovalo už dost lidí a já neměl náladu na další. To otravné žvástání mě ale přece jen donutilo vstát a rozrazit dveře. 
Zatímco můj dnešní poslední svěřenec vkráčel do místnosti, místo vítání a fáborek jsem mu prostě vytrhl z ruky papíry a mávl na něj rukou, aniž bych k němu přetočil pohled. "Impulzní plazmové systémy, vím." potvrdil jsem, že s konzultací jsem srozuměn, ačkoliv pohled na ten papír mě ujistil, že ten kluk s jemňonkým hlasem rozhodně nebude překvapením dne, který by přece jen přinesl to, co jsem chtěl, protože ty papíry patřily k úplně jinému výzkumu. Vzal jsem ze stolu červenou propisku a zatímco ten kluk mluvil, plně jsem ho ignoroval jen proto, abych cestou ke dveřím přelétl těch pár řádků a nemilosrdně několik částí naprosto vyškrtal a některé zakroužkoval. Znovu jsem rozrazil dveře a kudrnatému hnědovláskovi, který alespoň na chvilku zmlkl, jsem papír vrazil do ruky, zatímco jsem na něj upíral nesmlouvavý pohled. Ale díval jsem se na něj, to bylo víc, než mohl čekat! "Odstavce pět, osm a dvanáct jsou dobré, rozšířit. Zbytek smazat, takový blábol." ušklíbl jsem se skoro pobaveně, když jsem opět zabouchl a postavil se před blonďáka s rukama široce založeným na hrudi, takže jen vyniklo to staré tričko s Nirvanou, protože na oblek jsem na svém patře, kam obvykle nechodil nikdo významný, zvysoka sral. Upřel jsem pohled do té sladké tvářičky a skoro by mě rozesmálo, jak se zděšeně rozšířily ty oči, když se střetl s těma mýma tvrdýma, které mu neoblomně, nekompromisně skenovaly tu sladkou tvářičku. Nevědět detaily, snad bych věřil, že ty jemné rysy a roztřesené rty patří holce. Ne, že by to nějak diametrálně měnilo situaci. Odkašlal jsem si a bez známek zájmu pozvedl obočí. "Kolego, neznamenal jsem návrh Vaší anotace, výzkumné cíle ani teoretické zdroje podpírající Vaše hypotézy. Budu shovívavý a budu se tvářit, že oba věříme, že se tyto dokumenty ztratily kdesi v kyberprostoru." tón mého hlasu, částečně znuděný, částečně chladný, částečně ironický. Upřímně nesnažil jsem se ho vyděsit, jen jsem toho měl už dneska vážně dost, potřeboval se napít a díval se na nějakého zatraceného zelenáče, který u mě skončil jen proto, že ostatní byli příliš vytížení. Stačil letmý pohled do systému a věděl jsem, že tenhle blonďák ví o plazmatu zhruba tolik co já o současné popkultuře. Nechtěl jsem působit přátelsky a nechtěl být shovívavý víc, než co mi nařizovalo personální, které mě s tím věčným upozorňováním na stížnosti studentů tak akorát sralo. Narovnal jsem se, převyšoval ho o takový kus, že ani nebylo nutné tvářit se výhružně a já se ani neobtěžoval, když jsem vrazil ruce do kapes a dál ho skenoval pohledem. "Takže buďte tak laskav a vysvětlete mi, co chcete dnes konzultovat." nastalo ticho, za mou hlavou odtikávaly hodiny další a další minuty, když kluk jen stál a díval se na mě, zatímco já otráveně pohodil hlavou. "To jsem si myslel." jak se zdálo, tento rozhovor bude silně jednostranný, ale to byl nejspíš můj cíl, jestli jsem chtěl co nejdřív domů. Nemohl jsem ho vyhodit, to mi agenda nedovolí, ale nikde nebylo napsané, že mu musím stát za prdelí. Ačkoliv jsem nakonec znovu otráveně zavzdychal a sebral ze země jednu z obrovských hromádek knih v angličtině, které jsem mu podal, a které dokazovaly, že jsem si přece jen dal tu práci a na konzultaci se připravil. "Tyto zdroje prostudujete a sepíšete rešerši do příští konzultace, to jest příští týden ve čtvrtek v tuto hodinu. Očekávám zmíněné dokumenty a seznam relevantních zdrojů, které chcete citovat. Rozmyslete si laskavě vaši motivaci, protože svým přístupem pouze marníte můj čas." 
Otevřel jsem dveře a vrátil se na své místo, protože tímto pro mě konzultace skončila.

Nevím, co jsem čekal, když jsem vešel dovnitř. Jasně, čekal jsem, že se otevře pekelná brána a celého mě spolkne a já bych jí možná i vítal, kdybych mohl někam jinam, kamkoliv jinam než na tohle místo. Místo, kde jsem tím vyděšeným nervózním pohledem skenoval tu místnost plnou naprostého chaosu a nepořádku, a raději ho rychle zvednul, když na mě můj vedoucí práce upřel ten chladný nesmlouvavý pohled. Sakra, možná by bylo lepší, kdyby to byl dědek nad hrobem, protože bych jeho chování možná přičítal věku a určité počáteční demenci, ale tohle.. tohle na mě bylo moc silné. Ne, nevydržel jsem se dlouho dívat do toho chladného nekompromisního pohledu, nedokázal jsem být v přítomnosti někoho, ze kterého vyzařovali tolik autority, tolik ironie a já věděl, věděl, že tenhle dvoumetrový chlap, co se nade mnou tyčil jako hora, bude moje noční můra. Bude, protože když začal mluvit, začala se mi z jeho slov motat hlava a podlamovat kolena. Bylo to tady zas, ten třas, ta úzkost, ten knedlík, co se mi dral do hrdla, ta vlna naprostého zoufalství, protože jsem mu nerozuměl ani slovo, nevěděl, co po mě chce, ale věděl, že to chce hned. A taky věděl, jak se na mě dívá. Tím znuděným intenzivním pohledem, tím, kterým říkal, že jsem naprostý pitomec a jen má samotná existence v téhle místnosti ho k smrti otravuje. A já se vážně tak cítil. Jako ten idiot, co netuší, co tu dělá a možná si naivně myslel, že mu jeho vedoucí práce alespoň naznačí o čem ta práce je, jak má začít, co má zkusit. Vrátil se po tak dlouhé době z ráje do tohohle zahořklého pekla a když jsem znovu zvedl hlavu a střetl se s Denisem Malečkem osobně, věděl jsem, že tohle nedopadne dobře.
"Já.." Nedokázal jsem nic říct, nic, čím bych se obhájil, neřekl mi, co si mám na konzultaci připravit a já ani nevěděl, kde začít. Kniha, co mi podal do rukou mě pálila stejně jako ty slzy, co se tlačily ven a já je zastavil jen silou vůle, abych mu neukázal, jak moc v hajzlu z tohohle celého jsem. Z téhle školy, ve které jsem propadal snad ze všeho, kde jsem se v tom topil, ztrácel a neviděl jediné východisko. Ne, denně jsem ležel v knihách kterým jsem nerozuměl, počítal ty nesmyslné příklady bez jediného správného výsledku, hodiny se učil ty dlouhé definice jen abych je nad ránem zase zapomněl a znovu se přemlouval se do téhle noční můry probudit. A ten jeho pohled, sakra, věděl jsem, že si o mě myslí to samé, a tak jsem se nebránil, jen mlčel, mlčel a nechal ho.
"Budu to mít připravené. Dě..děkuju a nashle.." Spíš jsem zamumlal, když jsem se na patě otočil a se zadrženým dechem z kabinetu vypadl ven. Dveře jsem sice opatrně zavřel, ale div se za ně nezhroutil, protože jsem si až teď dovolil se nadechnout a hřbetem ruky setřel ty slzy, co se mi do očí vehnaly. Ještě hodnou chvíli jsem měl skloněnou hlavu, snažil se zastavit ten třas v rukou, když jsem se objal pažemi, a až po pár minutích si dovolil hlavu zvednout a pátrat po tom jediném pevném bodu v místnosti.
"Asi.. asi budu potřebovat doučování." Poodešel jsem pár kroků, když jsem zvedl pohled k vysokému hnědovláskovi. "Andy, já, nerozuměl jsem mu ani slovo! Ani slovo! Neříkal jsi, že je celkem v klidu? Vypadal, že mě sežere zaživa!" Hlas mi lehce přeskočil a já ho radši ztlumil, když jsem vrhl kradmý pohled na pevně zavřené dveře kabinetu. "Já tu školu nedám, po tomhle? Nedám. Končím." Vrtěl jsem hlavou, zvedal ruce v zuřivých gestech a snažil se poskládat dohromady. Zas a znovu. Potřeboval jsem na vzduch, když jsem si pošoupnul batoh na zádech a přemluvil se nahodit ten jemný úsměv. Věděl jsem, že to takhle dopadne a stejně mě to zase dostalo. "Tahle škola je moje noční můra. Já, nechci tě otravovat, ale neměl bys čas se mnou projít tohle?" Ukázal jsem na knižní svazek ve své ruce a doufal, že mě snad hnědovlásek zázračně zachrání. "Ale pokud nemáš čas, chápu, že toho máš moc, já, někoho si najdu.." Mumlal jsem páté přes deváté jak ztracené štěně a nesnášel se ještě víc za to, že takhle zním. Postranní pohled jsem hodil i po druhém hnědovláskovi, třeba by on mohl někoho znát? Na něj se Maleček netvářil jako na největšího loosera po světem, tak třeba by mohl.. Sakra, zavolám Honzovi, koupím hromadu nachosek a popcornu, a dáme si toho Harryho Pottera. Protože jeho hřejivá náruč, teplá deka, huňaté ponožky a dobrý film je to jediné, co mohlo zahojit tuhle ránu.

Cítil jsem na sobě ten pohled. Pohled, který byl sice nezaujatý, ale mě neušlo, s jakou měrou si mě prohlíží. Protože možná myslel na to samé, co já. Na to, jaké by to bylo, se potkat někde mimo tyhle zdi. Třeba někde na tvém koncertu.. Protože mi bylo jasné, jaké pohlaví tenhle sexy zádumčivý hnědovlásek preferoval, protože to virální video na instagramu o tom, jak ho nějaký blonďák líbá před davy v jednom z pražských klubů, mi rozhodně neuniklo. Než jsem stihl hnědovláskovi odpovědět, do chodby se přiřítil jednak blonďák, kterému jsem zcela drze a už celkem popuzeně s prosbou vložil papíry do rukou a jednak se profesor jen o pár minut vyklonil ven z kabinetu a podal mi přeškrtané papíry zpátky s tím pravděpodobně nějakým pokřiveným pobavením nad tím, že mi mou týdenní práci hodil téměř do koše. Obě varianty mě ovšem přerušili v rozhovoru, který jsem s hnědovláskem nepokrytě chtěl zapřít, protože ty hnědé oči, co se ze mě nespouštěl, jsem skutečně chtěl vidět projevovat zcela jiné, naprosto jasné emoce.
"Eh. Tak asi, díky profesore?" Procedil jsem lehce drze s úsměvem než se dveře zabouchly. Ještě před několika lety, když jsem tyhle chodby procházel poprvé, bych si nikdy nedovolil se na kapacitu jako byl on ani dívat déle než by se mělo, ale už jsem nebyl ten zapálený nerd se smyslem pro spravedlnost a bezpráví, ale ten pokroucenej sráč, který se prostě jen rozhodl se svým životem konečně udělat něco trošku správně. Možná. Možná se někde uvnitř mě nezapřel ten dětskej sen, kterej tak dávno vybledl, zmizel a pokroutil se a část mě tuhle školu začala dělat spíš z nějaké nostalgie.
"Šel jsem předat jeden projekt. Jak vidím, moc ho nenadchnul.." Pokrčil jsem rameny, ne, netvářil jsem se nijak zmučeně na to, že Maleček o mé práci pronesl, že je to blábol. Prostě to jen znamenalo to udělat znovu a líp. Než jsem se tím ale nějak víc trápil, můj pohled se znovu přetočil na hnědovláska, usmál jsem se, vytáhl lízátko z úst a malou kuličku jen smyslně poválel na jazyku, než jsem ji znovu strčil do úst a sroloval papíry do úhledné ruličky, které skončila v zadní kapse těch napůl upnutých a napůl roztrhaných džín. "Jsem v prváku na Jaderným inženýrství" Ne, rozhodně jsem nehodlal všem vyprávět ten srdceryvný proslov o tom, jak jsem tady po letech znovu a proč jsem vůbec prvotně skončil. Protože to bylo zbytečné a protože to otevíralo rány a myšlenky, které jsem se rozhodl pohřbít hluboko do své duše. Tu pandořinu skřínku kterou jsem přísahal znovu neotevírat. Než jsem se stihl hnědovláska na něco zeptat, dveře od kabinetu se znovu otevřely a z nich vyšel ven bělovlásek, jehož barva tváře vypadala naprosto totižně s tou nemocničně bílou za jeho zády. Jajsk. To asi nešlo podle plánu. Vypadal, jako kdyby ho Maleček zaživa sežral, rozčtvrtil a nechal ho poskládat se zase po kouskách dohromady. A nebudu lhát, že jsem stejný pocit zoufalství také někdy, kord zrovna tady, nezažil. Nijak jsem se nezapojoval, nesnažil se ho uklidňovat, když jsem si ho mlčky prohlížel, protože jeho slova nebyla mířená mě, ale Andymu stojícímu vedle něj. A jelikož jsem neměl nic na práci než odpolední brigádu která stejně začínala až za pár hodin, mohl jsem se na tomhle dramatu aspoň chvíli bavit a možná, možná alespoň zjistit, jestli by ten hvězdný raper byl ochotný zkusit trošku toho hříchu.

Nepřestával jsem sledovat ten sladký obličej, mladou tvář těch jemných rysů, nevinnou a čistou, v níž ale hrály ty oči, které mi prozradily mnohem víc. Ty oči, které jiskřily životem, drzostí a provokací, oči, které pokládaly nevyřčené otázky. Ty oči, které byly tolik podobné těm tvým. Asi nebylo překvapivé, že se mi líbil, protože mi tě tolik připomínal, Lukáši, tu verzi tebe, kterou už ani jeden z nás neznal, zkaženého anděla, jakým jsi býval, když jsme se tehdy poznali. Možná právě proto jsem se na něj díval déle, než bylo nutné, déle, než bych mohl ospravedlnit jakoukoliv výmluvou, ale já se vymlouvat nechtěl. Ne, když mluvil a já víc než jeho slova sledoval ta ústa, jak se křivý do jednotlivých hlásek a přemýšlel, jak by asi chutnala, co všechno by mi mohl předvést. Lízátko v jeho ústech, ani jsem se nesnažil zakrývat ten pokřivený úšklebek, když ta nevinná a zároveň jasně směřovaná provokace vyšla a můj pohled prostě sklouzl a sledoval, jak kuličku objíždí jazykem. Možná bych vážně porušil ty zásady, které jsem sám sobě stanovil. Lukáši, proč jsi vždycky musel přijít a zničit všechno, co jsem tak pečlivě budoval? Proč, když už mi konečně připadalo, že se z tebe začínám vzpamatovávat, proč jsi mi to dal znovu ochutnat? Přišlo mi, že jsem zase na začátku, zase s tím pocitem prázdna uvnitř sebe, které nešlo vyplnit, i když jsem se o to tak moc snažil a zoufale chtěl, tolik chtěl, tolik, že jsem vážně uvažoval o tomhle hnědovláskovi, o tom jak vypadá ten jemný obličej stažený slastí, jak chutná jeho kůže, ale než jsem stačil cokoliv říct, otevřeli se dveře, vyšel ven Matěj a já věděl, že Maleček si zase užil strašení prváků, jak to měl konec konců ve zvyku. Sledoval jsem, jak si otřel rukávem tváře, rozhodně nebyl první a nejspíš ani poslední, kdo z jeho kabinetu odcházel s brekem, a přestože jsem neplánoval ho objímat a utěšovat, měl jsem pro to pochopení, nebyl jsem přece z kamene. Ne, když jsem toho kluka znal, věděl, že pro to dělá první poslední, tolikrát mu znovu a znovu vysvětloval základy a jen se díval do těch nechápavě mrkajících očí a přemýšlel, proč to dělá. Proč, když jsme oba věděli, že to nesnášíš? Upřímně ale to nebyla moje věc a já neměl právo mu do toho kecat a nehodlal jsem to dělat ani teď. 
"Klid, Matěji." udělal jsem k němu ty dva kroky a stiskl mu povzbudivě rameno, znal jsem ho už dost dobře na to, abych věděl, že Maleček mu dal zabrat a současně jsem věděl, že i když ten čas rozhodně nemám, tomu klukovi se štěněčím pohledem neřeknu ne, ne, když vypadá, že se mi tu zhroutí. Vzal jsem do ruky knihu, kterou křečovitě svíral a kývl hlavou s tím letmým, sotva patrným úsměvem. 
"To jsem četl, není špatná, objasní ti základy." prohodil jsem, ale když jsem viděl ten pochybovačný pohled, pokrčil jsem s povzdechem rameny. "Co si dát kafe a probrat to? Vypadáš, že něco k jídlu by ti bodlo." letmo jsem se dotkl prsty té bledé tváře a odstoupil od něj, nepřipadalo v úvahu nechat ho tu a ačkoliv jsem měl své práce dost, jako obvykle jsem na něj nemohl koukat, fakt mi tím bezradným pohledem připomínal Michala až hrůza. Hodil jsem si na záda batoh, ale nakonec jsem místo odchodu otočil svou pozornost k hnědovláskovi. 
"Znáte se? Chodíte na stejnej obor." nehodlal jsem jim tu dělat seznamovací agenturu, ale neříkal Damián náhodou, že tu moc lidí nezná? A já náhodou věděl o někom, kdo se zrovna vrátil z Norska a z celé školy jsem byl evidentně jeho zpovědní vrba já. Nebyl jsem ten typ, co by bavil společnost, tu roli zastával obvykle Michal, já se spíš vždycky držel stranou, ale říkal jsem si, že každej chce tak trochu zapadnout a vědět, že je ve stejným shitu, zvlášť na vejšce a před Malečkovo kabinetem. A taky jsem možná ještě stále neopustil tu myšlenku na hnědovláska v mé posteli..

Lhal bych, kdybych chtěl tvrdit, že jsem si neužíval to pozdvižení, které se zvedlo všude kolem, když jsem vypnul motor yamahy, sesedl, nechal ji postávat na okraji silnice přímo před hlavní budovou a na řídítka pověsil černou helmu s růžky, které tam kdosi kdysi přidělal a ony se mnou zůstávaly stejně jako ta černá mikina, která nebyla moje a přitom mi patřila víc než Adamovi. Adam, ten jedinej důvod, proč jsem se nacházel tady. Upřímně stále jsem vůbec nechápal, kdy přesně se z mého Andyho stal vysokoškolák a ještě ke všemu na týhle šílený škole, ale přišlo mi to sexy a možná, až mě alespoň třikrát ošuká, se zeptám na detaily. Vytáhl jsem z kapsy kalhot vapku a párkrát potáhl, kdo ví proč jsem cítil jemné, nervózní chvění v konečcích prstů, jako bych tu prvně čekal na kluka svých snů a ne na kluka svých snů, se kterým jsem spal nejmíň tisíckrát, ale nezáleželo na tom, kolikrát to bylo, kolikrát ses mě dotkl, kolikrát jsem usínal ve své náruči, kolikrát jsem se díval do tvé tváře a tiše ti propadal, protože to nakonec vždycky bylo jako poprvé, ten stejnej pocit, ta nervozita spojená s očekáváním, sakra Adame, to na tebe jsem myslel všechny dny, kdy jsem vyřizoval pohledávky a předával prachy, kdy jsem dělal další a další věci přes čáru, okradl toho namyšlenýho pitomce z tvýho bytu, vyhrožoval Hrdinovi jenom proto, abych si mohl koupit ten krátkej čas s tebou. Ty, vždycky to bylo o tobě, ačkoliv jsem to neříkal nahlas, ačkoliv z mého chování nebylo tak jasné, jak moc tě miluju, ale miloval, tebe a nikoho jiného, tak sobecky a šíleně, jak to může jenom někdo bez duše jako já dělat. 
A možná proto jsem ty oči přimhouřil, když jsem tě konečně uviděl, chladně a tvrdě, protože ten pohled se mi nelíbil. Nezastírám, že jsem vždycky nebyl chorobně žárlivý hovado, který těm chudinkám nedělalo ze života peklo jen proto, že ses na ně nevinně usmál, ale tak sakra, co to má bejt?! Sledoval jsem tím nebezpečným pohledem blonďáka, který těmi kratičkými, rychlými krůčky doslova tančil vedle tebe, zatraceně co to bylo za výraz? Vyfoukl jsem nasraně kouř, ten obdiv, s jakým zbožně upíral pohled do tvé tváře, rozhodně jsem se nesnažil ovládnout ten pokřivený, trpký úšklebek, inu co, další naivní trouba, na kterého bude stačil zavrčet a důrazně mu vysvětlit, kde je jeho místo, ale blonďák, který nevinně mrkal na mého kluka rozhodně nebyl hlavním zdrojem mé stupňující se obezřetnosti. Znovu jsem potáhl, ale ještě než se mi kouř dostal do plic jsem věděl, že nikotin mě rozhodně neuklidní. Ne, když jsem sledoval toho hnědovláska z druhé strany tvé paže a ten pohled,.. ten pohled, který z mé tváře mazal tu počáteční rozechvělou touhu a zanechával jen hořkou temnotu. Protože tím pohledem jsem se na tebe díval stejně, stejně nevinně a zároveň drze, stejně vyzývavě a hladově, neměl jsem jedinou pochybnost o tom, že ať je to kdokoliv, chce s tebou šukat a to bylo to poslední, co jsem hodlal akceptovat a tvůj pohled? No tak to byla poslední kapka. 
Vapka letěla do hajzlu, když jsem se hnul z místa a vykročil přes trávník k té pomalu se pohybující trojici, možná jsem nad tím měl přemýšlet, možná jsem se mohl zeptat nebo to řešit v klidu, ale upřímně? Já nechtěl. Nechtěl a rozhodně žádný racionální důvod nehledal, když jsem došel až před ně a zastavil se s tím, jak jsem ten nečitelný pohled upíral na vysokého hnědovláska, protože jenom tys mě skutečně zajímal. Ta okázalá ignorace, jako by tam ti dva ani nestáli, když jsem konečně získal jeho pozornost a místo vítání, místo úsměvů, omluvy nebo sladkých gest jsem prostě překonal tu krátkou vzdálenost a natáhl k němu ruce, netuším, proč jsem věděl, že nic neuděláš, že mě od sebe neodtáhneš, že se nebudeš bránit, nebo jsem tomu prostě jenom chtěl věřit? Netušil jsem, netušil a nezajímalo mě to, protože stejně jako před pár týdny na tom koncertu, jedinou myšlenku, kterou jsem měl v hlavě, jediné slovo, bylo prostě moje. Moje. Ty jsi byl můj, Adame, můj a ničí jiný a já odmítal komukoliv jen si myslet něco jiného. Byl můj se vším všudy, vždycky jsem to tak měl, mohl jsem vědět, že jsem udělal něco špatně, že mu ubližuju, že mu tohle dělat nechci, ale nakonec jakoby se v mojí hlavě něco přeplo, něco, co se tvářilo tak tvrdě, co bylo tak temné a prázdné a přitom se tam vzadu jenom skrýval Lukáš, který měl prostě jenom strach. Strach, že to moje vybledne a pak už nezbyde nic, vůbec nic. 
Nepřemýšlel jsem nad tím, jakmile jsem se ocitl v jeho blízkosti, vdechl tu důvěrně známou vůni a nechal si mezi prsty projet jemné pramínky tvých vlasů, zapomněl jsem na svět kolem, zapomněl jsem myslet i dýchat, když jsem mu ty ruce dával kolem krku, stoupal si na špičky a kradl si polibky, majetnické, hluboké, ty, kterými jsem všem kolem dával najevo, že tohle můžu dělat jenom já, já a nikdo jiný! Vzít mezi zuby jeho spodní ret a zatáhnout, nezastavil mě, když jsem jazykem vklouzl dovnitř a dotkl se jeho, vnímal jsem jeho polibky a ta bouře uvnitř mě se pomalu uklidňovala, pomalu se zase vyplňovala ta díra a strach, strach, že jednou zmizíš a můj svět skončí jako mávnutím kouzelného proutku. Odtrhl jsem se od něj, ale ještě chvíli, těch pár sekund, které jsem se mu jen němě díval do očí, jako bych ho viděl poprvé, setrval v jeho blízkosti, znovu vdechl tu vůni a nechápal, nechápal, kde se ve mě bere tolik citů, tolik v té prázdné skořápce, kterou jsem bez tebe byl, Adame. Protože jen s tebou jsem mohl létat. 
"Představíš mi svoje.. kamarády?"  poodstoupil jsem od něj, ale tu ruku z něj nesundal, pořád si ho držel u sebe, zcela jasně a očividně. Ne, tohle gesto nemělo být nenápadné, bylo jasné a já chtěl, aby to oba pochopili, když jsem vyslovil to poslední slovo s jasným výsměchem a varovnýma očima se díval přímo na hnědovláska za Adamovo ramenem. Protože ať chceš cokoliv, já ti to nedám a ten pohled byl výmluvný. Protože právě sis chtěl vzít to jediný, na čem mi skutečně záleželo a nemusím zdůrazňovat, že já nebyl typ, kterýho je radno srát. Protože když ti na ničem nezáleží, nemáš zábrany. A to všechno se mi odráželo v pohledu, který byl prvním a zároveň posledním varováním. Zkus to a poznáš hněv boží.

Možná jsem skutečně zmatenému Matějovi vedle sebe chtěl odpovědět, přetočit na něj svůj pohled, věnovat mu trochu té pozornosti, možná ho trochu podpořit, protože ten chudák vypadal jako chodící neštěstí, ale k tomu jsem se nedostal. Nedostal, když jsem zvedl ten pohled a sledoval postavu, co se k nám pomalu, ale jistě blížila. Poznal bych ho kdekoliv, i bez té naleštěné motorky za jeho zády, i bez toho vražedného výrazu, který jistojistě nepatřil mě. Zastavil jsem se na místě, jen tak daleko, aby mi tak perfektně padl do objetí. Byl jsem překvapený? Byl. Ale to nic nezměnilo. Jeho ruce, co se tak jasně, jednoduše a naprosto samozřejmě obmotaly kolem mého krku, a ty mé, co se svezly po siluetě jeho těla, co se tak pevně ukovaly na jeho bedrech a já si ho prostě automaticky přitáhl blíž, tak, jak jsem to dělal vždy, protože do mého náručí perfektně zapadl. Nechal jsem se líbat, nechal ho krást ty majetnické drzé polibky a vycházel jim vstříc, protože jsem si bolestně uvědomoval, jak moc mi chyběly. Nechal bych ho dělat cokoliv, cokoliv, co by chtěl. Kdykoliv, kdekoliv, pokaždé..  
Viděl jsem ho a svět kolem mě se zastavil. Stejně jako už tolikrát, když jsem sledoval tu tvář, co se za ty roky změnila, kdy jsi rozšířil sbírku těch malých jemných tetování při němž jsem u pár z nich byl. Doteď si vybavoval ten pajzl, kterým jsi nazýval tatérský salón a nechával svou kůži poznamenávat tolika obrazy zatímco jsem tě držel za ruku i když jsi vehementně odmítal. Bylo to špatné, naprosto a kompletně špatné. Věděl jsem, že mě to ničí, kousek po kousku, pokaždé, co odejdeš, zmizíš, vezmeš sebou kousky mojí duše, které už nikdy nejsou jako dřív. A neslepí to tvůj návrat, nevrátí to, nezahojí to. Jen to zastaví, stejně jako ten čas, když jsem byl s tebou. Zapomínal na všechno, na všechno, co se stalo, nemyslel na to, co bude až zase odejdeš a znovu mě zničíš. Ne, vnímal jsem vůni tvých vlasů, tu měkkost té velké mikiny, co ti nepatřila, ty oči, temné, prázdné, ale přitom v mé přítomnosti tak živé. Nic jsem neřekl, nic, když naklonil hlavu na stranu a sledoval spolužáky za mými zády. Neokřiknul ho, nezastavil ho, jen sledoval tu tvář tím intenzivním pohledem a hledal v ní něco, co mě přesvědčí, že to zítra bude jiné.
Nebyl jsem z jeho chování překvapený nebo vyvedený z míry. Dělal to tak pokaždé, vrčel na všechny kolem nás, když mě jen dál majetnicky držel a komukoliv, kdo by se odhodlal přiblížit dal jasně najevo, že jedině přes jeho mrtvolu. Dřív mi to připadalo úsměvné, těšilo mě to, ten jeho zájem o mě, protože mi to dávalo pocit, že ti na tom záleží. Že ti na mě záleží.. Miloval jsem tuhle tvou drzou temnou stránku, miloval jsem všechny tvoje stránky..  
Nic jsem mu neřekl, když jsem se otočil a přejel po obou pohledem. Myšlenky na hnědovláska a jeho rty se vypařily s každou další minutou strávenou ve tvé přítomnosti, protože jsem věděl a jasně si uvědomoval, že jediný, po kom bolestně toužím a zoufale chci, jsi jen ty, Lukáši. A že ten sladký hnědovlásek by byl jen náplastí na ránu, kterou dokážeš zocelit jen ty. I když jsem si dnes víc než kdy jindy uvědomoval, že je tak hluboká a rozjitřená, že ji nedokážeš zahojit už ani ty, tvá slova, tvé doteky nebo činy.
"Matěji, přesuneme to na jindy, jo? Napiš mi a můžeme to probrat u mě" Netvářil jsem se provinile, ani výmluvně, prostě jsem sděloval jasné informace. Nehodlal jim ani jemu nic vysvětlovat. Na Damim můj pohled spočinul jen krátce, než jsem se vrátil k té známé, tak bolestně známé prokleté tváři.
"Pojedeme?" Kývnul jsem hlavou k motorce zaparkované u krajnice. Věděl jsem, jak moc ji miluje, jak moc mu na tomhle kousku záleží a věděl, že nechce nic víc než odsud odjet. Tentokrát jsem ale nepřehodil laxně ruku kolem jeho ramen a nepřitáhl si ho k sobě, zatímco bychom kráčeli k motorce, já bych se usmál a zašeptal mu do ucha nějaké ironické hlášky, kterým by se jen tiše ušklíbl. Ale tentokrát jsem to neudělal, když jsem ho obešel a pomalým krokem se vydal na určené místo. Chtěl jsem, zoufale jsem chtěl dělat, že se nic nestalo. Ale stalo. A já už nad tím nemohl dál zavírat oči.

Sledoval jsem jeho tvář a cítil se jako největší zmrd na světě, prodával jsem drogy, kradl, porušoval zákony, vydíral, makal pro mafii, ale nikdy, nikdy se ve mě neprobudil větší pocit viny než v tu chvíli, kdy na mě upřel ten pohled a já v jeho tváři viděl jen bolest. Možná by si toho nikdo nevšiml, možná to vypadalo naprosto normálně a přirozeně a já věděl, že každý, kdo nás teď viděl, prostě neomylně ví, že patříme k sobě, ale sakra, já znal každou drobnou vrásku v té nádherné tváři, každé jemně nakrčené obočí, každý letmý úšklebek, dokázal jsem rozklíčovat, na co myslí jen tím, že se na mě podíval, lehce se usmál nebo zlověstně zamračil a dokázal jsem v jeho tváři číst i teď, teď, když jsem věděl, že pohled v jeho očích je prostě už jenom zlomený. To je ta chvíle? To je moment, kdy jsi to se mnou vzdal? Zhloupl se mi žaludek, na moment jsem vážně myslel, že budu zvracet, ale potlačil jsem to. Ne, nehodlal jsem se tady před nima rejpat, nehodlal se s ním hádat ani ho prosit, tohle byla moje a jeho věc a já s ním chtěl být sám, mít ho zase jenom pro sebe, přesvědčit ho, prosit, slibovat, sakra Adame, udělal bych cokoliv bys chtěl, cokoliv. Kvůli tobě bych se vzdal čehokoliv, jen aby v tom pohledu byla zase ta jiskra, to něco, co mi vždycky bezpečně řeklo, že jsi naštvaný, že nesouhlasíš s tím, co dělám, že ti to ubližuje, ale že mě pořád miluješ, že se pořád mám kam vrátit. Protože když tohle nebude, proč by mělo smysl dál dýchat? 
Podíval jsem se na toho blonďáka a jen přimhouřil varovně oči, jasně, že on by byl tisíckrát lepší než já a já to do prdele věděl, ten sladkej obličej, miloval by tě naprosto nepodmíněně a vždycky by na tebe čekal doma s teplou večeří. A ten druhej? Pohled, který mi věnoval, možná se tvářil jako andílek, ale ty oči mi říkali něco docela jiného. Měl jsi takové typy rád, měl jsi rád tu temnotu a drzost, bavil by tě, ale nakonec by ses ráno probouzel s ním po boku, protože by se do tebe prostě bezhlavě zamiloval, jinak to ani nešlo. Díval jsem se na ně a jen se opovržlivě ušklíbl, jako bych v hlavě právě nevyhodnotil, že nemám nic, co ti můžu nabídnout. Nic. Jenom svou duši, své srdce.. 
Otočil jsem se a bez jediného slova vyšel za ním. Byl jsem zmrd každým coulem, zmrd, kterej ti to nedovolí, sobecký hovado, protože mi bylo jedno, co to stojí, já se tě nechtěl a nemohl vzdát, protože bez tebe jsem nebyl nic. Nic. 
Váha jeho těla, když mě objal a já nastartoval, ten pocit, sakra, rozklepaly se mi ruce, miloval jsem to, tyhle chvíle, kdy jsem tě jen znovu se smíchem přemluvil, ať se na všechno vysereš a pak jsme prostě jeli, kamkoliv, tak daleko, aby všechny problémy zůstali daleko za námi, aby se svět smrskl jen na nás dva. Možná jsem byl naivní, ale když šlo o tebe, jel bych třeba na druhou stranu vesmíru, jestli tam budeš můj a já tvůj. Protože k čemu mi byl můj život, když jsi v něm nebyl? 
Protúroval jsem drze výfuk a pak už jen vyrazil. Kamkoliv. Protože tvoje ruce mě držely a já věděl, že svět je na těch pár minut zase v pořádku. 
Přesun

Nechtěl jsem a nemohl z vysokého hnědovláska odtrhnout pohled, když jsem se znovu pousmál a znovu naprosto drze přehodil již prázdnou tyčinku v ústech, protože jsem si všiml, kam ten tvůj chladný a netečný pohled směřoval a řekněme, že už tu odtažitost začal postrádat. Ne, měl jsem s tebou zajímavé plány, Adame Bauere a nejspíš tě hodlal po tomhle všem někam pozvat, ale to by se jeho pozornost nesměla přesunout jinak. Můj pohled se nezměnil, ale pravdou bylo, že jsem byl lehce otrávený, když jsem sledoval blonďáka ze kterého ta nevinnost, nejistota a naivita sršela na míle daleko, co se táhnul za Andym jako ztracené štěně a co svůj pohled s těmi povzdechy upíral střídavě na mobil a na knihu ve svých rukou. I já tu knihu znal. Až moc dobře, protože ty šílené nepřeložitelné odstavce mě někdy i teď budili ze spaní. Ale dokázal jsem si z ní vzít to, co jsem potřeboval, což se o Matějovi? říct rozhodně nedalo.
"Jsem Damián.." Natáhnul jsem sebevědomě s tím optimistickým širokým úsměvem k blonďákovi ruku a vydal se s ostatními ven. Nejspíš bych něco dodal, možná se víc zeptal jich obou na pár věcí, jen abych vyplnil ten tíživý a depresivní tichý pochod, ale to by mě v tom mém otevírání pusy něco, respektive někdo co něco dělal s Andym! přerušil. Sledoval jsem blonďáka, kterého jsem naprosto jasně poznával z toho virálního instagramového videa, jak zcela majetnicky a sebevědomě naplno vyplnil Andyho prostor i pozornost. Sledoval jsem, jak si přivlastňoval celou jeho osobnost a těmi pohledy nám jasně sděloval svůj názor. Nejspíš bych se býval jen ušklíbnul a nedal se tak snadno odradit těmihle ohranými divadly, protože jsem je moc dobře znal. Když jsem sledoval s jakou jistotou si dobýval jeho rty, otevřelo to rány a vzpomínky, které jsem vidět ani otevírat nechtěl. Na to, jak se mé tělo vinulo úplně stejně těsně kolem toho tvého pokaždé, co na tebe někdo upřel ty zbožné oči. Možná bych se už jen tím nechal popudit k činu, jen abych zapomněl v hnědovláskovo náruči na to všechno, ale byly to blonďákovo oči, co mě donutily o krok ustoupit a div nezvednout ruce do vzduchu na upřesnění smíru. Ne, setkal jsem se se spousty stejně žárlivých a majetnických sráčů jako jsem byl já sám, ale tady bylo něco jinak. Z toho kluka čišelo něco smrtelně nebezpečného a já věděl, že by to nejspíš znamenalo něco horšího než přehlídku ega. A tak jsem prostě jen mlčel, sledoval je stejně detailně a upřeně jako Matěje, který se tvářil rozhodně vyděšeněji než já. A tak než jsem se stačil s Andym rozloučit, vypařil se s ním blonďák za hlasitého tůrování stejně rychle jako se objevil a mě nezbývalo nic jiného než zkusit trochu uklidnit situaci.
"Viděl jsi to samý, co já?" Vypadlo ze mě, ale na tváři mi znovu už pohrával jen ten široký úsměv. Nevím, nevím, proč jsem to udělal, když jsem sledoval tu ztracenou duši tam stát nehnutě, smutně a opuštěně a po chvíli váhání přeci jenom pronesl. "Andy mluvil o kafi a něčem k jídlu. Po tomhle potřebuju nutně oboje, nezajdeme?" Nestál jsem o seznamování, nebyl jsem v prváku a nehledal stejně zoufalé duše se kterými bych sdílel školní traumata. Ale něco na tom blonďákovi bylo tak nevinné a zoufalé, že se i někomu stejně prohnilému jako já ho na chvíli sželelo. A tak jsem se rozešel směrem do místní kavárny, co byla jen o chlup lepší než místní menza a zaplul do jednoho z rádoby pohodlných křesel. Zkontroloval hodiny, do služby u našich ještě zbývalo dost času, a tak jsem si objednal jedno vanilkové chai latté, odrhnul si neposedné vlasy z čela a hodil papíry od Malečka na stůl. Pak jsem zvedl hlavu k Matějovi naproti sobě.
"Neviděl jsem tě na přednáškách. Chodím teda do prváku na Jaderné inženýrství, ale stejně.. ty chodíš už vejš?" Naklonil jsem hlavu na stranu a znovu se jemně pousmál. Skutečně mě jeho příběh nezajímal, ale on vypadal, že by potřeboval trochu vyprázdnit hlavu a já zabít čas.

Byl jsem Andymu vděčný, hrozně vděčný, protože kdykoliv jsem se hroutil a myslel si, že můj život skončí zasypaný nesmyslnými rovnicemi a výpočty, zničehonic se objevil jako víla z pohádky jen aby mě zachránil. Byl v tomhle skvělej, nejdřív jsem netušil, co si o tom odtažitém výrazu myslet, ale brzo jsem zjistil, že se sice skoro nikdy neusmívá a chová se odtažitě, ale ve skutečnosti je nejen nekonečně trpělivý, ale taky neskutečně milý. Měl jsem ho rád a byl mu vděčný, hrozně vděčný, protože bez něj bych už dávno vyfičel do věčných lovišť a možná proto jsem teď cupital za ním jako ztracené kachně, dokud se tedy neobjevil ten potetovaný blonďák a já se ani nesnažil držet pusu zavřenou, když došel k Adamovi a v tom neskutečně majetnickém a vyzývavém gestu ho líbal, jako by byli jediní dva na planetě, jako by na ně s tou otevřenou kušnou nekoukala půlka školy. Co to bylo? Zděšeně jsem zamrkal, když na mě ten blonďák upřel ten mrazivě varovný pohled a jen couvl kousek vzad, fakt jsem čekal, že vytáhne kudlu a bodne mě do zad! A snad ještě víc překvapující byla chvíle, kdy se Adam sebral, oznámil mi, že mu mám napsat a sejdeme se, jako bych po tomhle mlčenlivém vyhrožování vraždou tě mohl ještě kontaktovat! Jen jsem konsternovaně přikývl hlavou a díval se, jak společně odjíždí na motorce. Fakt neskutečný! Že je Andy na kluky jsem věděl, ale představoval jsem si nějakého sladkého klučíka ne tohle potetované monstrum! 
"Jo. To bylo.. divný. A děsivý.." odvětil jsem hnědovláskovi, který zůstal po mém boku a společně jsme chvíli v tichu sledovali už prázdnou silnici, než se zeptal, jestli nezajdeme na jídlo a mě jako na povel hlasitě zakručelo v břiše. Ušklíbl jsem se, naprosto jsem na jídlo zapomněl, i když v tašce mě tížil ten pytlík se svačinou, kterou jsem měl od Honzi. Zasmál jsem se a kývnul hlavou. "Rozhodně."
Následoval jsem ho do kavárny, objednal si kapučíno a zapadl vedle něj do pohodlného křesla. Sice jsem si dělal zálusk na ten mrkvový dort, ale nakonec jsem vytáhl ten pytlík a z něj krabičku s vykrájenými jablky a housku se šunkou a sýrem. Pousmál jsem se, bylo to infantilní a já to miloval.
"Ne, byl jsem rok na erasmu v Norsku, přiletěl jsem teprve včera, ale ten email od Malečka mě tam strašil už pár dní, tak jsem to chtěl vyřešit." ušklíbl jsem se posmutněle, sice jsem byl venku, ale ještě stále se mi klepaly ruce jen jsem si vzpomněl na to šílené setkání. Kolik jich ještě budu muset absolvovat? Kolik, než mě nakonec stejně vyrazí? Táta mě zabije.. "Nedám to, fakt, vůbec netuším, co mám dělat, ani to téma nechápu! Myslel jsem, že si trochu užiju nějakou zábavu s Honzou než začne pořádně semestr, ale tohle mi sebralo chuť.." zakousl jsem se do housky, dokonce dovnitř přidal i list salátu, fakt byl nejlepší a mě štvalo, že mi ta houska hořkne v puse, ale nemohl jsem si pomoct. Zcela vážně jsem si povzdechl a zapadl do křesla ještě víc. "Budu si muset najít doučování, nemůžu pořád otravovat Andyho, naposledy, když jsme se spolu učili, mu pořád zvonil telefon a s někým domlouval koncerty. Věděl jsi, že je raper? Chci jít na nějaký koncert." zasněně jsem pokýval hlavou, upřímně jsem se hrozně těšil, že s Honzou někam vyrazíme, chtěl jsem zajít do kina a na koncerty, možná nějaká výstava nebo fesťák? Bylo mi to upřímně jedno, třeba se s ním budu válet u telky a koukat na Euforii, bylo mi jedno, kde a kdy, hlavně, že to bylo s ním. Přihodil jsem si do pusy sladké jablko a teatrálně si odfrkl. "Teda jestli přežiju další konzultaci v pekle.."

Zatímco jsem upíjel tu naprosto sladkou tečku, chlácholil se nadýchanou pěnou a vůní vanilky, která mě alespoň na chvíli uklidňovala, když jsem začal tohle setkání v kavárně s tímhle roztřeseným blonďákem proklínat. Ne proto, protože bych pro něj neměl pochopení, ale protože jsem už dávno nebyl tím klukem, který by s ním sympatizoval, říkal mu, jak to bude dobré a plácal ho po zádech, jako jsem to dělal se všemi, kteří se mi u všech těch doučování těch algoritmů hroutili, zatímco já dělal všechny možné eseje jen tak pro zábavu. Pro to zapálení, které jsem pro jadernou fyziku cítil a která mě teď nechávala naprosto chladným. Možná jsem v nitru byl už dost pokřivený, ale rozhodl jsem se začít znovu a snad i proto jsem se donutil Matěje poslouchat a házet na něj všechny ty soucitně chápavé pohledy. Můj pohled neopomněl padnout i na tu domácí krabičku s těmi jablíčky, která byla fakt už za hranou i pro mě, chápal, proč je z toho všeho teď tak mimo pokud byl rok pryč, a taky pozoroval tu tvář, co se, aniž by to jakkoliv tušil, při vyslovení toho mužského jména rozzářila. Ty oči, co zajiskřili, ačkoliv v nich převládal jistý smutek a naštvání.
"Norsko, wau, jejich programy jsou vyhlášené. A co, našel sis tam nějakou hezkou Norku nebo.. Nora?" Jasně, že jsem slyšel slovo Honza, ale nějak jsem potřeboval ujištění, jestli jsem jeho vyjadřování pochopil správně, a taky mě nějak škodolibě těšilo sledovat tu tvář, kterou jsem svou otevřeností jistojistě přivedl do rozpaků. Pak jsem pokrčil rameny.
"Viděl jsem pár videí z koncertů a slyšel pár Andyho písniček. Je dobrej, ale na ČVUT bych ho fakt netipoval.." Pořád ve mě byla jistá zášť z toho, že mi u Andyho pšenka nepokvete a budu se muset poohlédnout jinde, ale nakonec jsem se aspoň na to neviňátko usmál, nějak mi to chlácholení pořád ještě nešlo přes pusu. A tak jsem radši reagoval na jiné věci. "Tak můžeme někdy zajít na koncert spolu, podpořit Andyho. Nebo jsi říkal, že chceš něco podnikat s Honzou, to se do toho nebudu plést.." Pousmál jsem se znovu, nevinnost sama. Ale jen proto, protože to jméno, prokleté jméno které s tím nemělo vůbec nic společného, mě stále ještě ničilo. Nedokázal jsem ho znovu vyslovit, aniž bych si nevybavoval tvoji tvář..
Chvíli jsem mlčel, mlčel, když se vybavily všechny ty bolestné okamžiky, tahle stejná, leč ošuntělejší kavárna před kterou mě vyzvedával a nutil mě s tím výserským úsměvem zapíchnout všechny ty nesmyslné hodiny. A já to udělal, pro něj bych udělal cokoliv..
Sledoval jsem Matějovu tvář, tu sladkou a nevinnou, ztrápenou tím, co se mu dělo, tou budoucností, která se zřejmě zdála v troskách a nevím, nevím, proč jsem zase začal i když jsem v hloubi duše nechtěl. Proč jsem si po nějaké době ticha tiše povzdechl a pak se na něj povzbudivě usmál.
"Popravdě, tu knížku jsem četl. Tuším, že tvoje bakalářka bude mít něco společného s plazmovými systémy, ta moje byla o plazmových zdrojích.." Nejspíš jsem prozrazoval až příliš, protože jsem se mu rozhodně nechtěl svěřovat s tím, že jsem už měl i téma, i rozpracováno, než jsem to všechno zahodil. "Příští týden nás čekají nějaké průběžné zápočťáky. Jestli chceš, můžu tě to doučit místo Andyho. Teda, nevím, jestli budu tak dobrej, ale něco umím.." Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Sakra, čím víc jsem se na něj díval, tím víc jsem si uvědomoval, že důvodem, proč jsem to dělal, bylo to, že jsem tohle byl kdysi i já. Ne tak zoufalý a zničený, ale taky ten sladkej nevinnej kluk, co měl v očích stejnou zbožnou zamilovanost, než šlo všechno do hajzlu. Ten kluk, co chtěl jen dostudovat, splnit si ty svoje sny. A ačkoliv jsem nechtěl a otravovalo mě to, co jsem před chvílí ve slabé chvilce vypustil z pusy, nemohl jsem to vzít zpátky. Ne, když ty oči, co se do mě zabodly, otevíraly všechny ty hluboko pohřbené rány. Třeba když mu pomůžu, bude mi karma milostivá..

Zatímco jsem si užíval klidu, míru a té dokonalé housky a kafe, poslouchal jsem hnědovláska, který si vychutnával tu vonící nádheru, až jsem trochu záviděl, že jsem si taky nedal něco víc fancy. Bylo příjemné sedět mezi ostatními studenty, kteří rozhodně řešily stejné problémy jako já, i když jsem pochyboval, že některý z nich má stejně nerudného vedoucího práce jako já. Kdyby byl alespoň dědek nad hrobem, bych ho mohl omlouvat, že ho bolí kyčel, ale tenhle vysekanej třicátník má prostě co za problém?! Nakonec jsem do pusy strčil další jablko a přisunul krabičku směrem k Damimu, když se mi zdálo, že na ní kouká nějak divně. Má hlad? 
"Norsko je úžasný, lidi jsou hrozně milý a je to tam krásný! Mám asi milion fotek!" zazubil jsem se, když se jednalo o ten roční oddych, úplně jsem cítil, jak se ze mě vytrácí to napětí, znovu jako bych byl od téhle školy tisíce kilometrů daleko a všechno bylo hned barevnější a veselejší, i když realita zůstávala stejně tvrdá. Překvapivě jsem nevytáhl mobil a nezačal mu vnucovat selfíčka z fjordů, zase tak otravnej jsem bejt nemusel, ale když došlo na otázku, jestli jsem si tam našel někoho, neubránil jsem se tomu lehkému začervenání. Ne, nestyděl jsem se za to, že žiju s klukem, s tím už jsem se smířil dávno, jen jsem se ještě pořád nedostal z té fáze, že je to zrovna Honza, s kým chodím. Protože přece jenom, viděli jste ho? "Ne, já mám už tři roky přítele, teda ten poslední rok jsme měli vztah na dálku, ale zvládli jsme to, Honza je skvělej." pousmál jsem se a věděl, že zním jako zamilovanej školák, ale těžko se to potlačovalo, protože jsem prostě měl radost a cítil tu zamilovanost, ten vnitřní klid a úlevu, že i po tom roce, co jsme se neviděli a já pochyboval, jsem se vrátil do jeho náruče a všechno bylo stejné. Miloval mě pořád stejně, pořád stejně mě chtěl a já to prostě v sobě nemohl a vlastně ani nechtěl dusit. Měl jsem šťastnej vztah a byl na to hrdej.
"Ani já ne, ale já ho nejdřív poznal tady, zachránil mi zadek na zkoušce z mechaniky. Pak teprve jsem zjistil, že rapuje. Fakt je třída." pokýval jsem nakonec k tématu Andy, ještě stále jsem se z něj nějak nevzpamatoval a nebylo to jen tím, že Andy byl samé překvapení a to nejen kvůli rapu, ale i kvůli tomu dramatickému odjezdu. Ozvat se mu, to tak! A pak schytám kulku nebo tak něco! I přesto se ale mé oči rozzářily, když nadhodil, že můžeme jít na koncert. Protože ve skutečnosti jsem přesně tohle chtěl už fakt fakt dlouho! "Jo! Pojďme, chci jít už fakt dlouho!" vyhrkl jsem dychtivě a zvedl k němu ty rozzářené oči. "Nevím, jestli by Honza šel, moc ho tohle nebere, ale i kdyby jo, určitě si budete rozumět. Můžeme jít všichni nebo můžeš vzít i někoho ty!" chrlil jsem ze sebe informace, které možná byly moc soukromé, ale čert to vem, nechtěl jsem se držet zpátky, Maleček mi zkazil den, tak mi snad nemusí kazit i plány do budoucna a já se fakt hodně těšil, že si užiju toho pravého vysokoškolského života, zajdeme na nějakou párty, festival, koncert, chtěl jsem zažít něco nového, něco neotřelého, než budu muset zatnout zuby a tu školu prostě nějak dodělat. Věděl jsem, že Honza na tyhle akce moc není a dostat ho tam bylo čiré peklo, ale někdy se kvůli mě přece jen překonal a ty vzpomínky byly super. Sice jsem se Damiho neodvážil zeptat přímo, ale pokradmu jsem ho sledoval, rande ve čtyřech přece znělo jako z nějakého amerického filmu!
Přesto jsem byl nadšený, můj výraz po jeho další větě nabral zcela nového odstínu a já dokonce odstrčil i to rozpité kafe, když jsem na něj vyvalil oči a zamrkal jako oddané štěně. "To myslíš vážně? Prosím, rozhodně jo!" nemohl jsem uvěřit, že bych vážně měl tolik štěstí, že bych se seznámil s klukem, který mi dával naději, že Malečka a vlastně všechny ty šílené předměty možná zvládnu! Přece se bavil s Andym a Maleček byl i jeho vedoucí práce a vypadal úplně v klidu, když mu vrátil tu přeškrtanou práci, nezhroutil se jako já, takže co jsem si mohl přát víc? "Můžeme se sejít třeba zítra? Jestli máš čas, i když o víkendu asi čas nemáš.. to je jedno, řekni, kdy můžeš. Můžeme být tady nebo nechceš přijít k nám? Umím fakt dobrý kafe a nějaké jídlo koupím, nebudu vařit, nemusíš se bát. Bydlíme kousek od fakulty." chrlil jsem to ze sebe rychlostí blesku, ale tak sakra, právě se mi zdálo, že mi někdo do rozbouřeného moře hodil záchranný kruh a možná, jenom možná mi to dávalo naději, že tu školu přece jen nějak doklepu, táta bude hrdej a já si konečně budu moct dělat, co budu chtít! Možná byl ten den černej, ale právě teď se mi zdálo, že vidím světlo na konci tunelu.