Stodolní 1868

Chvíli jsem jen zíral na velmi vysoký panelák, téměř celý prosklený, novostavba v jedné z nejžádanějších čtvrtí. Ještě jednou jsem zkontroloval adresu, kterou mi poslal Martin esemeskou. Věděl jsem, že když jsem ho v 1 ráno tolik vzbuzeroval kvůli jedné adrese budu to mít navždycky u něj, ale stálo to za to. Nakonec jsem jen i vyťukal kód, který mi potom doposlala i milá Terezka, když jsem jí nadšeně oznámil, že jdu s jejím bratrem pít a chci ho překvapit. Byla celkem nadšená nejspíš z dojmu, že Theo získal nějaký super kámoše a líp se začlení do party a já ji v tom vědomí nechal.
Nakonec jsem jen jel až nahoru, jako fakt bydlí až úplně nahoře? Co když se zasekne výtah? A pak jen bloudil chodbami a hledal číslo bytu o kterém jsem byl informován. Najednou, když jsem stál před černými dveřmi v setmělé chodbě, začal jsem se cejtit divně. Co že jsem tady vůbec dělal? V pravé ruce jsem svíral telefon a v levé flašku toho Kubánského rumu co u mě nechal Karel. Až potom mi došlo, že Theo říkal něco o nechuti k alkoholu. No, co, buď ho teď spolu překonáme nebo se přinejhorším ožeru sám. Zvednul jsem ruku a krátce zazvonil, potom i jemně zaklepal. Potom jsem si ale uvědomil, že znovit na někoho v půl 2 ráno s flaškou v ruce není ani dospělé ani moc dobrý nápad, mohl jít jen spát a já ho fakt mohl jenom vzbudit. Nakonec jsem se ale přeci jen přemluvil zůstat ještě chvíli stát a doufat, že mi otevře, abych tady fakt nestál jak nějaká pošetilá fanynka. Protože mi bylo jasné, že před těmihle dveřmi nestojím první ani poslední z jeho fanoušků.

Sundal jsem sluchátka a chvíli jen nechápavě zůstal sedět před PS5kou, kde jsem si z frustrace dával Mortal Combat a řešil svou zlost přehnaným školením nováčků. Fakt jsem slyšel zvonek? Podíval jsem se na hodiny, rozhodně jsem teda nikoho nečekal. Navíc to bylo fakt divný, vždyť pin ke dveřím měla snad jen Tereza a naši, po těch incidentech, kdy se mi před dveřmi kupily ječící třináctileté holky, jsem to musel pořešit jinak. Možná i proto jsem nechal sluchátka na krku a šel, protože jediná věc, proč by někdo z nich stál v půl druhý ráno u dveří, bylo nejspíš něco fakt nepříjemnýho. Někdo se zranil? Nebo snad.. 
Otevřel jsem dveře a zůstal nechápavě koukat na hnědovláska, který stál ležérně opřený o zárubně dveří. Fakt to byl on? Zamrkal jsem, nemohl skrýt to překvapení, protože jsem čekal kohokoliv a cokoliv, ale fakt ne zrovna jeho! 
"Maty..? Co tu děláš?" v mém hlase znělo několik emocí, hlavně překvapení, ale i jistá zatrpklost a naštvání. Popravdě, naštvaný jsem byl spíš sám na sebe. Fakt jsem se zachoval jako totální děcko a odpojil se, když mi napsal, že měl rande? Co jsem jako čekal? Věděl jsem, že chodí s holkama, věděl to, ale když jsem si to přečetl po tom, co jsem půl hodiny čekal a přemáhal bolest hlavy, prostě mě překonala impulzivita a já to vypnul, nechtěl ho slyšet, nechtěl vědět o tom, jaká byla nebo co všechno dělali. Nechápal jsem to, takovej jsem nebyl, tak jsem problémy neřešil. Byl jsem zvyklej říct pravdu narovinu, klidně i kdyby to znamenalo, že proti sobě někoho poštvu, ale s ním.. s ním to tak nebylo. Nechtěl jsem o něj přijít a zároveň nechtěl poslouchat, že právě to, o čem přemýšlím snad od chvíle, kdy jsem ho prvně viděl, dělá s někým jiným. 
Napřímil jsem se a pozoroval ho, i když jsem byl stále ještě tak trochu uražený, cítil jsem zároveň i určitou radost a možná i nervozitu z toho, že tu byl. Najednou nás nedělila síť, nemohl jsem se schovat za avatara a předstírat. A zároveň jsem byl rád, že vůbec nemusím. Povzdechl jsem si, promnul si ospalé oči, založil ruce na prsa, pořád se tvářit tak trochu tvrdě a lhostejně, jak jsem měl ve zvyku, ale ustoupil jsem ze dveří a dal mu tak jasně najevo, ať jde dál.

Chvíli jsem ještě vyčkával, možná to nějakou dobu chtěl i vzdát, ale pak se dveře otevřely a z nich na mě skutečně koukal Theo. Vídával jsem dlouhou dobu jen jeho avatar a na té párty mu zas tolik pozornosti nevěnoval, tak mi nedošlo, o kolik je vlastně vyšší než já, když jsem zaklonil hlavu, abych na něj viděl. Tvářil se všelijak, rozhodně jsem nečekal nějaký "bro" úsměv, ale mohl projevit trochu nadšení! Nakonec mi přeci jen uhnul, tak jsem prošel kolem něj a chvíli jen upřeně pozoroval celý byt, co byl pro jednoho až sakra velký! Postavil jsem se v kuchyni a na kuchyňský ostrůvek položil flašku. 
"Noo.. dobrá otázka. Za prvý, věděl jsem, že spát nebudeš.." Opřel jsem se zády o ostrůvek a věnoval mu vědoucí úšklebek. Bylo to zvláštní, vidět se, nepustit si hru, nehrát a jen tak kecat, ale skutečně se reálně vidět. "A za druhý, vím, že jsem přišel pozdě. Ale fakt jsem se snažil! Už nikdy nejdu na rande, co mi dohazují nějaký kámošky kámošek. Bylo to tak hrozný, že ti to snad ani radši nechci popisovat.." Ještě teď jsem se nechutí otřásl a pak k němu zvedl pohled. "Nechtěl jsem, aby ses naštval a pak jsi se odpojil, a tak.. tak jsem si říkal, že tě poctím návštěvou a když jsem tvé ségře nadšeně oznámil, že si jdu s tebou pokecat a ještě i s alkoholem, dala mu nějaký kód i adresu a máme se prý dobře bavit.." Pak jsem si ale jen prohlížel byt, co byl velmi vkusně zařízený. Nebyl bych to já, kdybych nezkoumal vnitřek, přeci jen to byl nový byt v centru a mě jakožto budoucího architekta tyhle věci občas i zaujaly! Proto jsem neomaleně šel do další místnosti ve které jsem viděl spoustu monitorů, nejmodernější počítačové techniky a jediné, co tomu trochu kazilo design bylo to ošoupané křeslo. Otočil jsem se na něj. 
"Hele, upřímně, než jsem tě viděl na té párty, myslel jsem si, že máš pedoknírek a jsi zahrabaný někde v kutlochu, já vím, předsudky jsou předsudky, ale tohle.." Rozmáchl jsem rukama kolem sebe. "To je něco jiného.." všude ta prosklená velká okna a ten výhled z nich! Rozhodně jsem nechtěl vyznívat jako někdo, kdo mu leze do zadku, to vůbec. Jen se mi líbilo, jak je to zařízené a stavěné. "Jak jsi mi nabízel, že můžu bejt u tebe, tohle bych si nechal líbit.." Jo, jeho nabídku jsem si pamatoval, ačkoliv jsme se k ní nikdy nevraceli. Nebral jsem ji jako reálnou nabídku, ale musel uznat, že to od něj bylo hezké gesto. Potom jsem si všiml několika her ve velkých krabicích v rohu místnosti, některé byly ještě vybalené, některé limitky, některé úplně nové a jen prsty přejížděl po známých i neznámých názvech.

Následoval jsem ho do kuchyně. On. V mojí kuchyni. Error. 
Postavil jsem se s rukama stále ještě na prsou před ostrůvek a sledoval ho nic neříkajícím pohledem. Netušil jsem, jestli mám být rád, že se mi nakvartýroval do bytu, ne protože bych byl reálně naštvaný, ale protože se tím obnažovaly věci, které měly zůstat skryté. Nevěděl jsem, jak dalece jsem schopen se ovládat, nikdy jsem nebyl bůhví jak dobrý lhář, takže mě docela znervózňovalo, jak se na mě ledabyle usmívá. Protože byl zatraceně cute. 
Kdo ví proč, když nakonec zmínil, že to rande bylo hrozné, pozvedl jsem sice cynicky obočí, ale koutek rtu mi přece jen vystoupal krapet výš do pokřiveného úšklebku. Co jsem měl dělat, nemohl jsem tomu odolávat, když zase jenom žvanil, ale ty jeho dolíčky a trapná omluva, nebyl jsem imunní, ne vůči němu. Pokrčil jsem rameny a jen si unaveně protáhl krk. "No, když nic jiného, můžu díky tobě zase tejden zůstat doma.." prohlásil jsem s úšklebkem, bylo mi jasný, že zítra tu milovaná sestřička bude jako na koni, aby vysondovala, jak to s Matym máme. Jasně, určitě to nebude myslet v tom slova smyslu, jak bych si to přál já, ale že jsem si já udělal dobrovolně kamaráda a ještě z kluka, se kterým jsme se div neporvali, tak to pro ní musí být jobovka dne! 
"Buď jako doma.." vyzval jsem ho znovu se sarkastickým podtónem, když se nakvartýroval do další místnosti, možná jsem měl bejt uraženej, ale já nebyl. Jen bylo zvláštní ho vidět procházet se místnostmi. Nemohl jsem si pomoct, prostě ho následoval a cítil, jak moje špatná nálada ustupuje. Možná jsem si měl víc stát za svým, ale já jsem prostě nechtěl, když se na mě tak nevinně usmíval. 
"Dovol, holím se každé ráno. Ale jestli tě to uklidní, pár geekovských triček mám." mrknul jsem na něj už s trochu ležérním úsměvem, nevadilo mi, že si dělá srandu, vlastně naopak. "Ty odpovídáš přesně mým představám o MatyistheBest." pokračoval jsem s úšklebkem, bylo jasné, že moje nálada je už zase v pohodě. Nechal jsem ho, ať si tam dělá, co chce, nevadilo mi, že si prochází moje věci, i když obvykle jsem moc rád za cizí přítomnost v bytě nebyl. On mi ale cizí nepřišel, možná proto jsem se cítil tak v pohodě. 
"Pin a adresu už máš, tak co ti brání?" upřený pohled do jeho tváře, možná až moc přímý na to, co jsem měl všechno v hlavě. Radši jsem uhnul pohledem, byl mnohem socializovanější než já a já nechtěl riskovat, že pozná, na co myslím. Na to, jak rád bych překonal těch pár kroků k němu a pak a pak.. 
"Mmm dáš si něco, když už jsi tu? Kromě toho.. kubánský rum? Chceš mě opít?" vrátil jsem se k PS5ce a napsal do chatu, kde mě beztak všichni hejtili, že odcházím. Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj, vážně se mi zdálo, že jeho přítomnost vyplňuje celý byt a byl z toho tak nějak nesvůj. To ale neznamenalo, že jsem nebyl rád, že tu je. Protože jo,... byl.

Na chvíli jsem přestal sledovat názvy jednotlivých her a přetočil na něj pohled. "Jo? A jaké jsou tvoje představy o mě?" Zeptal jsem se čistě nevinně, zajímalo mě, jestli to znamená, že jsem nejlepší, jak napovídá název a nebo zoufalec co si to napíše do přezdívky. Jako jo, založil jsem to, když mi bylo asi tak patnáct, tak mě suďte, ale nějak jsem byl vždycky až moc líný na to to nějak změnit. Doufal jsem ale, že samozřejmě řekne, že to první. "Hmm, budeme celý dny jen pařit? Pokud jo, už se balím.." Krátce jsem se ušklíbl než jsem pohled znovu stočil dolů. Měl tady hotové poklady a rozhodně nevypadal, že by ho to nějak vzrušovalo. Za to já kypěl dobře skrývaným nadšením, sice jsem ho bral už dost familiárně, ale to stále neznamenalo, že jsem chtěl, aby si o mě myslel, že jsem jen puberťák s nabubřelým egem. Což je možná zčásti pravda, ale pořád si to nemusí myslet. Nakonec jsem vytáhl titul Naruta, hru, co jsme hráli naposledy a po tváři se mi rozlil jakýsi vítězoslavný úšklebek. Právě jsem totiž dostal geniální nápad. Vzal jsem hru a šel za ním k té PS5tce načež jsem mu podal i danou hru. "No, to, že nepiješ mi došlo až ve chvíli, kdy jsem stál před dveřma. Takže, buď mě napadlo tu tvou nechuť překonat a nebo se přinejhorším opiju sám.." Zase jsem mu věnoval krátký úsměv než jsem pohled stočil na hru, co jsem mu podával. "Hele, nevěřím, že jsi vždycky stoprocentní. Musíš mít nějaký slabiny. A jelikož jsi mi v tomhle posledně hodně nandal, požaduji odvetu. A budeme hrát do doby než tě prostě aspoň jednou porazím!" Založil jsem ruce na hrudi, myslel jsem to naprosto vážně. Pak jsem šel zpátky do kuchyně pro ten rum. "A abych tě motivoval, kdo prohraje, tak pije panáka. Třeba ti to ještě zachutná.." Znovu jsem se zašklebil, nebyl bych to já, kdybych nepřišel s nějakou kravinou. "Nebo si snad měl nějaké lepší plány?" Naklonil jsem vyzývavě hlavu na stranu, jak jsem říkal, spánek je pro srabi!

Přetočil jsem na něj pohled, možná v sobě cítil trochu paniku, když nakousl mé představy o něm, protože těch jsem skutečně měl plnou hlavu a ne, rozhodně bych je nenazval přátelskými, ale naštěstí to tak nemyslel a já se zase uklidnil. "Pokecáme o tom, až dokončíš patnáctou úroveň." mrkl jsem na něj s ironickým úšklebkem, možná to bylo únavou, uražeností nebo prostě jen tím, že byl u mě v bytě a já z toho byl nervózní, ale nějak se rozjížděla moje drzejší stránka. Možná proto, že jsem se nebál, že by se urazil? Těžko říct, o co mi šlo, to jsem byl zkrátka celý já. Zatímco jsem mu nedal jasnou odpověď, přestože jsem měl v hlavě celkem jasnou představu, znovu jsem pozvedl obočí, když řekl, že se už balí. Dělá to schválně, nebo jen vesmír zkouší, co vydržím?
"Jasně, budeme mít sto kilo a cukrovku druhého typu, ale budeme jen pařit.." ušklíbl jsem se, možná jsem se tou ironií prostě snažil zamaskovat nervózitu z narážek, které dělal, ale vůbec nechápal, jaký dopad to na mě má! Proč, fakt, ptám se proč?! Co jsem komu udělal, že se na mě tak nevinně usmívá a přitom mě jeho otázky pálí jako by mě svlékal do naha! Pak jsem se ale jen nesměle ošil a znovu se na něj podíval. "Ale myslel jsem to vážně. Přijď, když budeš chtít.."
To už jsem se ale otočil k němu zády a rozdýchával to, tohle bylo špatné a já začínal přemýšlet, že zvát ho dovnitř asi nebyl nejlepší nápad. Jak jsem řekl, nebyl jsem zvyklý něco předstírat a zdálo se mi, jako by mě vybízel snad každou větou, abych to prostě řekl nahlas. Líbíš se mi. Chci tě. Nemůžu tě dostat z hlavy. Znovu jsem se na něj podíval, jak se nadšeně přehrabuje v krabici, byl jako dítě, byl jen rozmazlený děcko, tak proč jsem se pokradmu usmíval a měl radost z jeho nadšení? 
Sledoval jsem hru v jeho ruce i flašku v té druhé a jen pozvedl obočí. "Myslím, že podceňuješ mě i moji nechuť pít." oznámil jsem s drzým úšklebkem, když jsem si od něj vzal hru a zasunul ji do PS5. Podal jsem mu ovladač, počkal, až se hra načte a uvelebil se vedle něj na gauči. "Tak do toho, předveď se.." pohlédl jsem na něj s jasnou výzvou v očích, na chvíli se ve mě přece jen probudilo to hráčské ego, to, proč jsem ve skutečnosti začal hrát hry. Protože když nechceš vyhrát, když nejsi hladovej po vítězství, nemá to smysl. "Dám si random mód, stejně tě porazím i s tímhle děckem.." pokrčil jsem rameny a jen se na něj provokativně pousmál, když mi naskočilo něco s názvem Konohamaru a já neměl totálně ponětí, co s ním budu dělat. Ale upřímně mi to bylo jedno. Prostě jsem si jenom ten večer chtěl užít.

"Podceňovat, to už bych si nedovolil. Naopak, vidím v tobě alkoholový potenciál. Vážně se se mnou chceš paktovat? Ještě tě zkazím" Ušklíbnul jsem se a pak sebou fláknul na gauč vedle něj. Jasně, měl jsem určitou výhodu, tu hru jsem hrával donekonečna ještě s Filipem, kdy všechno bývalo zalitý sluncem a problémy odešly pryč. Dlouho jsem jí potom odolával a nakonec se k ní ale přeci jen rád vracel. Všiml jsem si, že si dal random mód, jako co si budeme, mohl jsem taky, aby to bylo fér, ale trošku jsem přeci jen pořád byl to dítě, tak jsem si vybíral soupeře, které proti němu měli očividnou výhodu. Hele jako, nechte si ty soudy pro někoho jinýho, hrál jsem proti esu, tak jsem musel vytáhnout nějaké triky abych měl aspoň vůbec nějakou šanci. Vybral jsem si proti němu teda Itachiho, takovýho temnýho týpka, u kterého jsem si myslel, že bude co k čemu. Ale celkem jsem se spletl, hráli jsme nějakou starší verzi a když se hra spustila a já bych ho kvůli jeho věčnému Die, die.. technice nedokázal trefit ani kdyby hrál poslepu! 
"Ježišmarjá, no vidíš, co tam dělá? I moje babča by byla rychlejší.. Proboha, tohle ne, prosím!" A bylo to tady zase, vždycky jsem se až moc nechával strhnout, ať už kolem mě bylo obecenstvo nebo ne, vždycky jsem to musel komentovat. Nenadával jsem ani při prohře neházel po nikom ovladač, jen jsem nedokázal potlačovat rozčílení nebo radost. Ani jsem nechtěl, a jestli se mnou chtěl hrát, bude si na to muset zvyknout. Nevěděl jsem, jak to dělá, když mi hra oznámila game over a já si byl naprosto jistý, že teda tuhle postavu už nikdy víc a že ta prohra byla jasně kvůli tomu. Tak jsem si tentokrát picknul takovýho hrozně namakanýho borce, co jedním prstem všechny kosil a zkusil štěstí s ním. Neopomněl jsem ale předtím ještě otevřít flašku a sám si loknout, krátce jsem se zaxichtil, jak mi hořká tekutina vypalovala hrdlo, ale sázka byla sázka. Jen jsem doufal, že fakt někde bude mít mezery protože jestli tu flašku vypiju sám, bude mě hledat pod gaučem. 
"Hele, zajímalo by mě, to si v tomhle obrovským bytě fakt úplně sám?" Jako jo, celkem mě zajímalo jestli na mě třeba ze skříně nevyskočí nějaká holka v bikinách nebo nějaký skrytý spolubydlící nebo jsem prostě jen vyzvídal, jak to u mě bylo celkem zvykem. A pak těsně před začátkem fightu jsem prohlásil. 
"Hele, uděláme to trochu zajímavější. Dáme si trochu otázky na tělo, ty prej sbližujou nejvíc. Hmm, nevím. Tak třeba, v kolika jsi měl první sex? Samozřejmě se můžeš ptát taky" Nevím, chtěl jsem ho rozpovídat, chtěl jsem se o něm dozvědět víc než jenom povrchní informace, jako jo, věděl jsem o jeho škole, jeho rodině, ale vždy jsme jen tak tlachali nikdy nic víc a já prostě jen chtěl vědět, kdo je člověk, se kterým m přijde konverzace a bytí tak přirozené jako ještě s žádným z mých kamarádů předtím. A snažil jsem se to pochopit, to, proč je to s ním tak jiné. Potom ale začal fight a já doufal, že tentokrát se udržím aspoň do časového limitu!

"Že nepiju neznamená, že zkaženej už nejsem.. třeba zkazím já tebe." mrknul jsem na něj drze a pousmál se, kdybys jen věděl, co bych s tebou chtěl všechno dělat.. Slušně se o tom fakt nedá mluvit, o všech těch představách, které se mi honily hlavou snad každé druhé ráno, co jsem si vybavoval ten konejšivý hlas a už s naprostým stoicismem si ho honil nad představou, jak ten samý hlas opakuje moje jméno. Bylo to zhýralé a totálně se to nehodilo, když jsem s tím klukem chtěl zůstat kamarád, ale jak jsem měl tělu poručit, aby odolávalo jemné vůni vody po holení a tomu věčnému úsměvu, který mě evidentně dokázal přesvědčit o čemkoliv? 
Sledoval jsem, jak tam jeho postava chodí div ne o berli a normálně se regulérně zasmál, to fakt nešlo, když tam na něj řval, ať hne prdelí, zatímco já vůbec nehrál, prostě se jen smál a nemohl uvěřit, že se mě snažil sundat s tímhle! Jasně, ta postava byla potenciálně silná, ale Maty byl přesně typ, který jí nikdy nevyužije, protože to chtělo plánování a trpělivost a on byl příliš nadšený, než aby tam vymýšlel nějaké finty a taktiky. 
"Mmm tak tímhle tempem se neopiju nikdy." poznamenal jsem, když se na mé půlce obrazovky objevilo WIN! Hodil jsem na něj všeříkající úsměv, tak tenhle večer začínal vypadat zajímavě. Docela mě to celé překvapovalo, že sice prohrává, ale nebyl z toho naštvaný nebo uražený. Možná i proto jsem si dovolil pár sarkastických poznámek na jeho adresu. 
"Mám hrát s jednou rukou za zády?" podíval jsem se do toho obličeje, který se na mě varovně podíval, ale nevydrželo mu to dlouho, dodržel sázku, hodil tam loka, zaksichtil se a vybral další postavu. Líbilo se mi to, díval jsem se, po očku, jak zuřivě mačká tlačítka, oči přitisknuté na obrazovce, jak se snaží a na poslední chvíli vyplazuje jazyk, když můj blonďatý hrdina Minato uskočil jeho až příliš OP ultimě a místo toho mu zasadil totální IK. Jeho výraz byl k nezaplacení, ale já se jen zasmál a sledoval, jak s nelibostí pije druhého loka. Uměl dodržet sázku, to bylo celkem... nadějné! Vážně jsem ho chtěl opít? Sliboval jsem si od toho něco? Nejspíš ne, neměl jsem v plánu mu cokoliv dělat, vždyť jedinkrát neukázal jakýkoliv náznak vůči mé osobě, ale i tak. Popravdě čím víc prohrával, a že těch proher přibývalo, tím byl roztomilejší, jak se na mě stále uvolněněji hihňal, neustále se nakláněl až k mě, neustále se mě letmo dotýkal a mě to vyvádělo z míry a přitom nutilo k totálnímu soustředění. Využíval jsem své nadvlády? Tak jako určitě. Čím víc pil, tím to navíc bylo snadnější, co si budem! 
"Úplně." odvětil jsem na tu otázku, jestli tu bydlím sám. Ptal se, protože mu přišel byt moc velký? Jako on byl, zbytečně, ale měl jsem rád ten výhled a nechtěl se toho vzdát, i když byly místnosti někdy k uzoufání prázdné. To ale určitě nebyl případ dneška, když se znovu ozvalo jeho hlasité zaúpění a můj vítězoslavný smích. Doporučil mi, ať si tam tu ruku teda vážně strčím a vybral mi nějakou růžovovlasou nánu, zatímco sám si vzal svého oblíbeného Naruta. 
Jeho otázky osobního ražení pro mě byly.. těžké. Trochu mě znervózňovalo, že mám odpovídat, ne proto, že bych se nějak styděl, ale protože jsem se bál, že se nějak podřeknu. Třeba hned ta první, první sex.. a já měl na jazyku, jestli myslí s holkou nebo klukem. Naštěstí jsem si rychle uvědomil, že to není správná reakce a jen si s úšklebkem odkašlal. 
"Ve 14. Na Comic-conu. A byla starší a v cosplayi Wonder woman." oznámil jsem po pravdě s tou netečností sobě vlastní, nedodal, že nejspíš už tehdy jsem si uvědomil, že tímhle směrem to nejspíš nepůjde. Pokradmu jsem na něj přetočil pohled, zatímco se připravoval k zápasu a tichými slovy hecoval sám sebe. Jo, už toho měl v sobě docela dost, zatímco já si tam dál cucal svojí minerálku. Ale no tak, předveď mi víc! "A ty? S intervalem, ve kterém střídáš holky, to vidím tak na devět a půl maximálně se spolužačkou v tělocvičně na žíněnkách." moje modré oči se do něj zapíchly, proč jsem měl nutkavou touhu znát nějakou odpověď? Proč jsem cítil to nejasné vzrušení, když jsem věděl, že teď se můžu ptát na cokoliv a on mi určitě odpoví? Znal jsem ho už docela dobře a věděl, že s tím nemá problémy a teď byl dokonce opilý. Byl jsem možná sráč, ale hodlal toho využít. "Nějaké skryté.. touhy, fetiše, úchylky?" neodtrhl jsem od něj pohled, nestyděl se ani se nečervenal, jen s trochu špatně skrytou zvědavostí chtěl vědět, jestli si na něco ujíždí. Moje představy by se mohly trochu upgradnout, ne snad? 
Když prohrál i další hru, jen jsem se na něj podíval a s úsměvem totálního zmrda hraně zazíval."Mmm tohle je fakt nuda, ty se nesnažíš! Víš co, zvyšuju sázky.. kdo prohraje, musí se.. mm.. svlíkat!" upřel jsem oči do těch jeho, nepřeháním to už trochu? Možná tu byla možnost, že mě pošle do hajzlu, že už jsem překročil tu hranici, ale já si byl skoro jistý, že to neudělá. Na to ty výzvy měl až moc rád a neuměl prohrávat. A já věděl, že jsem sráč, když toho zneužívám k vlastnímu potěšení, ale nemohl jsem si pomoct. Byl tak blízko, stačilo by jen natáhnout ruku a mohl bych ho mít a přitom mezi námi byla jakoby neviditelná bariéra, přes kterou jsem nemohl. Mohl jsem se jen dívat. Tak ať to sakra stojí za to!

"Ale no tak! To není možný, přiznej se, určitě máš pod tou mikinou někde skrytý nějaký ultimy, protože jinak tomu nerozumím!" Zaúpěl jsem znovu, zavrtěl hlavou, zatímco jsem do něj lehce strčil a prsty mu prohmatal tmavou mikinu, kupodivu jsem nahmatal spíš svaly než cheaty. Vážně nebyl takovej nerd, jak jsem si původně představoval. Potom jsem ale pohled přetočil zpátky na obrazovku a zasmál jsem se představě jeho a slečny ve Wonder woman oblečku. 
"Hele, já nejsem takový hovado, jak si myslíš! Většinou slečnu ještě mile pozvu na snídani kde jí vysvětlím, že ten vztah nikam dál nepovede. A ne vždycky s nima spím! Nepotřebuju si uspokojovat nějaký základní potřeby a jen proto střídat holky jako ponožky, na to mi hravě vystačí pravačka. Ale nebudu lhát, pozornost mám rád" Zvedl jsem ruce na svou obranu, fakt jsem netušil, za jakého playboye mě měl. Jo, měl jsem rád jejich hladové oči, nebudu lhát, ale ne vždycky jsem měl rád, jak to končilo. "Bylo mi 13 a odpanila mě bráchova ex. Nevím, jestli mě chtěla zaškolit nebo se bráchovi jen pomstít, nicméně se to stalo a on to naštěstí doteď neví, aspoň myslím.." Znovu jsem zuřivě mačkal tlačítka a hypnotizoval svou postavu, aby už kurňa něco udělala nebo tady vážně nechám duši! Nad fetiši jsem se krátce uchechtl. "Jasně, sex jedině v ponožkách a latexové masce." Když jsem viděl na krátko jeho překvapený výraz, rozesmál jsem se na celé kolo. "Ne, dělám si srandu. Nemám žádné skryté úchylky, ale přeci jen se přiznám, že mě takovej ten sladkej, něžnej sex s růžemi moc nebere. Mám rád, když to má jiskru, vášeň, když je to hladové, tvrdé a nespoutané. Bohužel se to někdy nepovede, když je většina těch holek na mol nebo si představuje takovou tu červenou knihovnu nebo naopak těch 50 odstínů čehosi.." Neměl jsem to rád. Dlouho jsem to hledal, to, kdy nad tím nebudu přemýšlet a ne vždycky to tak dopadlo. Spíš to skončilo sexem kdy jsem byl tak opilej, že mi na tom stejně nesešlo. "A ty? Poutáš je těmi ovladači a děláte to na tom herním stole?" Jen jsem do něj rýpal, ale pak jsem se přistihl, jak nad tou představou vážně uvažuju a že ta představa to rozhodně byla zajímavá. Normálně jsem hodně žvanil, ale čím víc stoupala hladina alkoholu v mé krvi, tím víc se mi pouštěla pusa na špacír. Tím víc jsem mluvil otevřeněji, tím ví rýpal, tím víc se smál.
Když další má postava dostala na prdel a já si všiml, že flaška je z poloviny prázdná a on ještě ani jednou neprohrál, upřel jsem na něj pohled. Vážně si dovoloval, to, jak se mi vysmíval! Ale vážně! Při jeho výzvě jsem se na něj na chvíli zadíval o trochu déle. Ne proto, že bych za tím něco hledal, ale protože jsem prostě přemýšlel, proč to udělat.. a proč taky ne! Takže jsem se nakonec jen ušklíbl a kývnul. Další hra samozřejmě nedopadla nijak jinak než Theovo vítězstvím, jako jasně, moje reflexy po té půlce rumu nebyly zrovna nejrychlejší, ale i tak se mohl aspoň smilovat. Ale i tak mě to štvalo! Já nerad prohrával a nikdy jsem výzvy neodmítal, ať už byli jakkoliv šílené, i přesto že jsem věděl, že je nemožné vyhrát, nikdy bych neřekl ne. 
"Stejně je tu vedro a jestli chceš, abych tě okradl i o spodky, tak prosím.." Podotknul jsem, když jsem si přes hlavu přetáhnul bílou mikinu. Ne, já vážně nechtěl uznat, že bych dál prohrával! Vzápětí následovala další hra, tentokrát jsem už i já házel random, protože moje taktika vybírat si někoho jako dělaného proti němu prostě nějak nefungovala! Byl jsem celkem frustrovaný a zároveň dost opilý, proto jsem po flašce sahal sám, aniž bych pít musel a pil snad už jen z naštvání. Po mikině následovalo i tričko, které jsem odhodil kamsi za sedačku a pravačkou si prohrábl rozcuchané vlasy. Následně jsem si olízl suché rty a skousl spodní ret, když jsem znovu horečně přemýšlel, jak bych ho asi tak mohl porazit. Na chvíli jsem odložil ovladač a přetočil na něj pohled. Bylo to zvláštní, tak zvláštní tady s ním být. Měl jsem spoustu kámošů, ale nikdy jsem se s nikým z nich necítil tak uvolněně. Nemusel jsem si na nic hrát, nemusel přemýšlet, co řeknu, nemusel se snažit vehementně zapadnout a bavit celou společnost. Ne, stačilo jen být, jen se smát, jen kecat. Mohl bych to dělat pořád.. Snažil jsem se přijít na to proč, proč je to s ním tak jiné, když jsem hleděl do té tváře, která se mi dost často vysmívala, přejel pohledem po rtech, ze kterých padali jen samé sarkastické poznámky na mojí osobu a já si uvědomoval, že mi to vůbec nevadí. Že naopak, se mi tahle jeho stránka začíná dost zamlouvat. Nevím, proč, nevím, nejspíš to bylo alkoholem, že jsem si jeho tvář prohlížel důkladněji, byl vážně pohledný.. snažil jsem se zjistit, co se skrývá za tím modrým pohledem, snažil se zjistit, kdo tenhle kluk je a proč.. Proč na něj do prdele tak zírám a přemýšlím, jak asi vypadá bez té mikiny? Zavrtěl jsem hlavou, popadl zpátky ovladač a přetočil pohled zpět na televizi.

Nejspíš jsem chtěl odvětit něco ironického, možná urazit jeho herní styl nebo provokativně zazívat, ale když do mě strčil a pak se jeho prsty najednou dotýkaly mého břicha, zmohl jsem se jen na zoufalé zadržení lapání po dechu. Jako vážně, co je se mnou špatně a proč je to všechno tak moc vyhrocené? Věděl jsem, že mu propadám nějak moc rychle a snažil se sám sebe přesvědčit, že je to na všech frontách beznadějné, ale jak se zdálo, všechna má snaha šla hezky rychle do kytek, když stačilo tak málo, letmý dotek přes mikinu na mém břiše a moje pečlivě budovaná netečnost šla do háje. 
Kulantně jsem si odkašlal a hodil si na klín polštář, to by člověk řekl, že ve svých letech už se budu umět ovládat, ale jak se zdálo, neměl jsem věci pevně v rukách, když byl vedle mě. Nemohl jsem, neustále po očku sledoval jeho reakce, ten smích, hněv, nadávky, to jak roztomile šermoval rukou na obrazovku, jak si zoufale projížděl vlasy prsty, jak kdykoliv se naše pohledy střetly, se okamžitě usmál. Měl jsem ho plnou hlavu a všechny ty řeči tomu fakt nepomáhaly. 
"Mmm já ti nevím, na vztah bez lásky jsem asi starej, blbej, naivně romantickej, nebo všechno dohromady. Chci od toho víc než jen sex na jednu noc. I když pravačka někoho jinýho už by se mi hodila, v jednom už to začíná být nuda.." odvětil jsem věcně, možná jsem právě plkal o lásce, pohádkách a jednorožcích, ale to neznamenalo, že jsem u toho neměl ten svůj otrávený výraz. Nejspíš proto, že objekt mých tužeb seděl vedle mě, neměl ale vůbec tušení, že pravačkou si honím právě nad představou jeho v mojí posteli a měl ještě tu drzost se mě na to ptát! Vážně, tenhle svět je hroznej, hroznej a nespravedlivej! 
"Bráchova ex? Pff silnej kalibr, tohle kolo jsi myslím vyhrál." ušklíbl jsem se naprosto ironicky, a to se mě snažil přesvědčit, že není hovado?! Moc se mu to nevedlo. Když se na něj člověk díval, vypadal jako andílek, ta nevinná tvářička, snad bych i věřil, že chodí do katolické školy, ale čím déle jsem ho znal, tím více tahle jeho stránka upadala a objevovaly se nové, mnohem zvrhlejší. Třeba jeho komentář k těm fetišům. Člověk by řekl, že okvětní plátky a svíčky kolem postele budou přesně něco k němu, ale z jeho potutelného výrazu jsem pochopil, kam tím míří. Do hajzlu, tohle mi fakt neměl říkat. Okamžitě jsem si ho představil, okamžitě mu chtěl dát všechno to, po čem toužil. Moje hlava toho byla plná, jak ho bez varování přirazím na zeď a držením rukou mu nedovolím se ani pohnout, jak ho ohnu o stůl v kuchyni, jak mi zatíná prsty do zad, jak prosí o víc.. 
Naklonil jsem se ke stolu a radši se nalokal minerálky, protože všechny tyhle věci mi až moc lezly na mozek. Nemůžu o tom takhle myslet, nemyslí mě, nemyslí vůbec kluky sakra, tak se vzpamatuj! Chce takhle ošukat nějakou holku, ne, že si ho tu přišpendlíš k sedačce a uděláš všechno, co máš v tý svojí zvrhlý hlavě! Jenže to jaksi nepomáhalo.
"Dobrej sex nemůže bejt něžnej. Chceš toho druhýho držet, nechceš nad tím přemýšlet, prostě si to chceš vzít. Chceš si ho vzít, sotva za ním zapadnou dveře, chceš bejt sobecký hovado, který je majetnický a nebere ohledy, ale jen proto, že mu tím chceš v nejsyrovější podobě ukázat, jak moc ho chceš." díval jsem se na něj, do těch očí, do toho sladkého obličeje, který mě sledoval zpoza přivřených víček. Byl opilý a já pochyboval, že si to bude zítra pamatovat, ale možná právě proto jsem se na něj díval s tím pokřiveným úšklebkem, protože jsem byl nadržený a frustrovaný a všechno, co jsem chtěl, bylo na dosah a stejně jsem si to nemohl vzít. "Takže jo, klidně budu mít kabely od ovladačů nebo pouta, klidně to bude v kuchyni, na stole, na podlaze, znáš to, v tomhle se prostě nechceš držet zpět.." sledoval jsem jeho rty, olízl si je a já se jen zhluboka nadechl. Tohle nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré. Proč si sakra vůbec neuvědomoval, co mi dělá? Užíval jsem si to a přitom mě to sralo neskutečným způsobem. Odkašlal jsem si, když jsem si uvědomil, jak to nejspíš vyznělo a zase se radši opřel. "Mmmm je něco, do čeho bys nešel? Nebo spíš, co nejšílenějšího jsi udělal?" zvedl jsem oči a pohlédl na něj, v těch mých byla tichá výzva, věděl jsem, že je to nefér, že se nechá vyhecovat, zvláště ve stavu, ve kterém se nacházel. A já to chtěl vědět, mučit se tou představou, zaměnit si místo, čas, mít ho v tu chvíli jenom pro sebe. Povzdechl jsem si, proč to vůbec nechápeš..? 
Možná proto jsem si naschvál vybral jednu ze silnějších postav, nějakého dalšího Uchihu, co se uměl neskutečně rychle probliknout a absolutní výhrou, kdy jsem mu nedal šanci ani na jeden úder, jsem ho zbavil kalhot. Překvapeně jsem zamrkal, možná jsem byl naštvaný a frustrovaný a chtěl mu to dát sežrat, ale když se s nadávkami postavil a ty kalhoty si fakt sundal, zmohl jsem se jen na hlasité polknutí. Kurva, tak takhle daleko jsem to nedomyslel. Nedošlo mi, že mít ho téměř nahého na svém gauči vlastně asi nechci, protože kdo proboha asi vydrží nečinně sedět a tvářit se drsně, zatímco se vehementně přemlouvá, aby mu nečuměl do rozkroku?!  
Maty něco blábolil, vůbec jsem ho neposlouchal, snažil se si v sobě srovnat pro a proti téhle situace a nejlépe to tu celé ukončit, takže jsem moc nepřemýšlel, když jsem si vybíral postavu a začal souboj. Jak jsem měl myslet, když můj pohled neustále zabíhal na druhou stranu sedačky? Putoval jsem očima po jeho hrudníku, plochém břiše až k lemu černých boxerek, v hlavě jsem měl tak jasnou představu, co bych teď mohl udělat, že jsem chvílemi nevěděl, co je realita a co má fikce. Jestli vyhraju, bude.. bude úplně, jakože úplně..! Udělá to, tím jsem si byl jistý. Ale co já? Vnímal jsem, jak si poposedl, jak se víc věnuje hře, zatímco můj palec párkrát prohmátl naprázdno, zatímco jsem kroutil hlavou a snažil se se dát zase dohromady. A než jsem se nadál, jeho výraz byl naprosto euforický, když vyskočil s rukama nad hlavou, zatímco na jeho půlce obrazovky blikalo zelené vítězství a na té mé červená prohra. Já jsem fakt.. prohrál? 
Snažil jsem se uklidnit, hlavně aby nepoznal, co se mi honí hlavou, ale on mi nedal pokoj, nadšeně zase skočil na sedačku a píchal mi prstem do hrudníku, zatímco neustále opakoval, že mě přece jen k tomu chlastu donutí. Byl moc blízko, moc jsem cítil jeho vůni, než abych s tím mohl cokoliv dělat a tak jsem se raději natáhl po flašce a místo jednoho si tam nalokal alespoň deset, protože jsem potřeboval, aby mě ta hořká pachuť zase trochu probrala. Položil jsem flašku, ale Maty na mě stále koukal jako dítě čekající na Ježíška. Natáhl se, jeho prsty se zahákly o okraj mé mikiny a on zatahal. Došlo mi, kam to směřuje, ne, že bych z toho vlastního blbého nápadu měl kdoví jakou radost, ale když se zase přesune na svojí půlku gauče, klidně! A tak jsem stáhnul mikinu a způsobně ji složil na křeslo, když jsem se zase vrátil vedle něj jen v teplácích. 
"Mmm nechutný. Chceš ještě hrát nebo..?" 

Začínal jsem si uvědomovat, že jsem toho vypil možná víc, než bych měl. Ne jenom proto, že porazit mě by zvládl i naprostý anti talent, ale protože jsem nějak úplně přestal přemýšlet. Přestal přemýšlet nad tím, proč se svlékám. Přestal přemýšlet nad tím, proč, když se na mě černovlásek dívá, když mi s tím upřeným pohledem popisuje, co všechno a kde by dělal, cítím to zvláštní chvění? Proč jsem si představoval sám sebe v té pozici? A proč se mi to proboha ještě i líbilo? Další úsměv, snažil jsem se zamaskovat nervozitu, kterou ve mě tyhle myšlenky vyvolávaly a rozhodl se to svést na hodně chlastu a prázdnou hlavu. Měl jsem pocit, že jeho otázky někam směřují, že jeho pohledy něco chtějí, nebo sem si to jen sám sobě vsugerovával? A ještě ke všemu mi to ani nevadilo, ne, naopak, přistihl jsem se, že čím dál častěji vyhledávám jeho pohled, že čím dál častěji zírám na jeho pohybující se rty a ten sarkastický úšklebek na nich. Co nejbláznivějšího jsem udělal? Nebo chceš vědět, co spíš teprve udělám? 
Takže jsem to klasicky zakecával, mlel páté přes deváté a snažil se soustředit na hru. Možná to bylo právě tím vehementním soustředěním, když na mé obrazovce zablikalo zelené WIN. Jako vážně? Vážně? Přetočil jsem na něj široký naprosto vítězoslavný úsměv a jen se zadostiučiněním sledoval, jak pije z flašky, sledoval jeho nelibý výraz a když flašku odsunul, byl jsem to já, kdo se pro ní natáhnul a už jen tak z nudy si z ní přihnul znovu. To se ale mezitím černovlásek vrátil, chtěl jsem pronést něco o tom, že může rovnou složit i to moje oblečení, co jsem tak neomaleně rozházel všude kolem, ale to už si sednul vedle mě a já se přistihl, že na něj nepokrytě zírám. Fakt, že pod tou mikinou neměl žádné triko a já rovnou zíral na jeho odhalené paže, hruď, břicho a zjišťuju, že to není jen nerd, co tráví všechen čas za počítačem, ale že evidentně ho tráví i taky ve fitku. Sledoval jsem silné paže, vysekaný hrudník a prorýsované břicho a znovu si vjel rukou do vlasů. To, že byl namakaný nebyl jediný fakt, co mě lákal ho sledovat. Ne, bylo to i množství tetování, co se mu vinulo po pažích. Sakra, Theo, mohl bys bez té mikiny chodit častěji! Celkem jsem už chápal všechny ty žádostivé a chtivé pohledy, co na něj na té párty ty holky házely, protože když tam tak seděl, v upnutých teplákách a bez trička, přistihl jsem se, že na něj zírám úplně stejně jako ty holky předtím. Zavrtěl jsem hlavou, co to se mnou sakra bylo? Proč jsem nechtěl nic jiného než se dotknout těch tetování, přejet prstem po linii svalů na jeho břichu, stisknout a zarýt nehty do jeho paží.. Snažil jsem se nějak probrat, ale stejně pohled nedokázal odtrhnout. 
"Hezký tetování. Netušil jsem, že gameři znají i třeba fitko nebo tatéry" Pronesl jsem a ušklíbl se. Namísto toho, abych se zvednul a řekl, že je na čase abych vyrazil domů, jsem se přisunul o kus blíž. Byl jsem to já, jehož prsty se zvedly a drze přejížděly po tetování na jeho předloktí. Sakra, proč jsem cítil to pnutí v kalhotách? Byl to kluk, kluk a já na kluky nebyl. Nebo? Nikdy jsem tuhle část neprobádával, protože jsem neměl důvod. Nikdy jsem na žádného kluka nepohlížel tak, jako na něj. Tak proč jsem si přišel zase jako ten třináctiletej nezkušenej kluk, co chce zjistit, co všechno může se svým tělem a s tělem holky před ním dělat? Mlčel jsem, což u mě bylo nezvyklé, jedna myšlenka střídala druhou, ale hlava zamlžená chlastem už dávno neposlouchala. Ne, vnímal jsem jen své tělo, co až zoufale chtělo se černovláska jen dotýkat. Bylo to tím, že jsem za celý večer necítil nutkání utéct? Nutkání se předvádět nebo zoufale prosit o pozornost? To, že jsem s ním mohl být uvolněný a svůj? 
Mé prsty putovaly výš, obkreslovaly jednotlivé linie dalších tetování, slov, neznámých obrazců aniž bych vzhlédl k jeho pohledu. Nejspíš jsem se ho bál. Bál? Ale no tak, Maty se přece nebojí ničeho. Byl jsem sráč, co si bral to, co zrovna chtěl, a chtěl jsem si dokázat, že já rozhodně nejsem nějaká nemotorná zvlhlá patnáctka, co před ním bude studem klopit zrak! Tak to zkusím, co když.. co když to nebude tak špatné? Byl jsem to já, kdo naprosto ignoroval jeho otázku ohledně hraní, co se zvedl, ale jen proto, abych se znovu posadil, ale tentokrát obkročmo přímo na jeho klín a na ty tepláky, co mu tak hezky viseli nízko u boků, když se vracel na gauč. Co jsem to dělal? Otázka, kterou jsem umlčel a zakázal si na ni myslet. Ne, byl tady jen on, jeho modré oči, co se do mě zabodly, když jsem k němu zvedl nedočkavý pohled. Ten jeho výraz.. A znovu mé představy, jeho slova o tom, vzít si to, prostě si to sobecky a majetnicky vzít. Byl jsem to já, kdo se k němu sklonil, k jeho uchu, tak blízko. "Jaké byly tvoje představy o MatyistheBest?" Zavrněl jsem mu do ucha a špičkou jazyka sjel po jeho krku dolů. Chtěl jsem ho škádlit, provokovat. Chtěl jsem vidět jeho výraz se změnit a nevěděl jsem, proč. Proč jsem chtěl slyšet, že i on o mě smýšlí jinak. Oddálil jsem se, ale jen natolik, abych se znovu přiblížil k jeho tváři. Doprdele, Matyáši, vzpamatuj se! Sápeš se tady jak chobotnice po cizím klukovi! Klukovi! Hlava na mě křičela, křičela tak hlasitě, ale tělo říkalo něco úplně jiného. A tak jsem se ji rozhodl umlčet, když jsem překonal tu krátkou, nesnesitelně krátkou vzdálenost a políbil ho. Ne nijak školácky, ne, hladově, žádostivě, polaskal horní ret, přejel jazykem po jeho dolním rtu, razil si cestu dovnitř a ztratil se v jeho horkých ústech, co mě štvaly celej večer! Dlouho jsem to nezažil, něco takového, ryzí chtíč, který jsem si nedokázal vysvětlit, možná chlast, nejspíš určitě.. asi? To, co jsem mu popisoval, že bych chtěl zažít, ten hlad, co tady byl a co jsem už dlouho, dlouho nezažil s žádnou jinou. Dál jsem si přivlastňoval jeho rty a rukama sjížděl po vypracované hrudi, břiše až k lemu kalhot. A pak to přišlo, snad jako kdybych se vzpamatoval, na tu krátkou chvíli si uvědomil, na čí klíně sedím a kam svými rukami putuju! No do hajzlu! Prudce jsem se odtáhnul, ale nedokázal se přinutit odstrčit natolik, abych se zvedl a odešel. Nesklonil jsem pohled, jen zavrtěl hlavou a znovu hypnotizoval jeho rty, skousnul si ten svůj, abych se udržel na uzdě. "Hele, Theo, já.. tohle bylo to nejšílenější, co jsem kdy udělal" Neusmál jsem se, ale nedokázal odtrhnout pohled od těch modrých očí, co se mi pravděpodobně teď vysmějou a vykopnou pryč, protože jsem homo něco a nemůžu po něm takhle vyjíždět. Ale možná, možná jsem jen doufal, že ty pohledy předtím, že jsem si je nevsugerovával.

"No jo, občas od toho stolu i vstanu." ušklíbl jsem se, když jsem si uvědomil, jak nepokrytě zírá na mé paže. Popravdě nebyl první a asi ani poslední, stávalo se to pravidelně a i třeba ségra nebo rodiče byli dost vyjevení, když jsem s tím prvně přišel, ale pak už si nějak zvykli. Zato Maty byl fakt roztomilý, jak se snažil tvářit, že se nedívá, ale v té opilosti mu to moc nešlo. Tím spíš mě ale překvapil, když se jeho ruce zvedly a prsty se jemně dotkl mé paže. Přejížděl po jednotlivých obrazcích a já cítil, jak mi naskakuje husí kůže, možná to byl jenom letmý dotek, ale jako by mě pálil každý jeden pohyb, který udělal. Bylo to poprvé, kdy se mě dotýkal a po celém tomhle náročném večeru jsem byl už tak na hraně, že mi evidentně stačilo jen hlazení po ruce, abych hned přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby mi těmi nehty drásal kůži a vzdychal u toho. Byl jsem marnej, co k tomu dodat..
Bylo ticho, napjaté ticho ve které se až příliš ozýval můj zrychlený dech, zatímco prsty putoval stále dál a já přemýšlel, kolik toho ještě vydržím. Byla to jen další hra? Uvědomoval si vůbec, co mi tímhle dělá? Celé mé tělo bylo napjaté, nevědomky jsem zadržoval dech, když se sklopenou hlavou putoval prsty po holé kůži. Chtěl jsem, aby zvedl hlavu, chtěl, aby se zasmál a pronesl nějaký hloupý vtip, chtěl, aby mi dal jasně najevo, že to bylo prostě opilé jednání mého navždy jenom kamaráda, ale místo toho se zvedl. Možná bych si i úlevně oddechl, ale místo toho se zničehonic posadil na můj klín a já vážně vzdychl, když se pozadím otřel o mé mužství. Tak to ne, tohle nedávám.
Díval jsem se do jeho tváře, ale byla vážná, žádný náznak úsměvu nebo provokace, naopak. Možná nejistota, možná strach, ale hlavně a především chtíč. Díval jsem se na něj a ujišťoval se, že to není jenom nějaký blud, že se mi to nezdá. Skutečně jsem ho měl na klíně, skutečně se na mě díval s tím nepopsatelným hladem v očích, když se sklopil a jeho jazyk se dotkl mého krku. Přivřel jsem oči, myslí to vážně? Celej večer se držím, tvářím se, že je mi to všechno úplně jedno.. ale to nešlo, to prostě nešlo, když se ke mě naklonil a políbil mě. Explodoval ve mě příval pocitů, nebyla to žádná nejistá pusa, žádné otření rtů a když jsem váhavě ústa pootevřel, okamžitě polibek prohloubil a já byl ještě zmatenější. Frustrovaný, nadržený a hladový po něčem víc. Stále jsem seděl jako prkno, neodvažoval se něco udělat, nějak mu odpovědět. Byl jsem na to moc vyděšený, moc vystrašený z toho, že se ho dotknu a on to pochopí, dojde mu to a odejde. A přitom každá buňka mého těla ho chtěla, tolik jsem se ho toužil dotýkat a líbat ho a všechno, ale když se odtrhl a se směsicí překvapení, pochopení a touhy na mě jen zůstal koukat, netušil jsem, co mám dělat. Celou dobu bylo jeho jednání naprosto jisté a cílevědomé, šel si za tím, co chtěl a neměl pochyby. Tak proč jsem je měl já..? 
Nakonec jsem odpověď na svou otázku dostal, i když jsem jí stále nemohl uvěřit. Díval se na mě, možná se zarazil, možná ho to vyděsilo, ale pořád mi seděl na klíně, pořád na mě upíral ty oči jiskřící vzrušením a touhou. Neodešel. Pořád tu byl, v jeho pohledu byla otázka, jasně jsem v nich mohl číst stejnou nejistotu, jakou jsem celou dobu pociťoval já, když jsem sám sebe přesvědčoval, že ke mě nemůže cítit nic víc než kamarádství. Skutečně se mě teď beze slov ptal, jestli i já chci víc? Skutečně by mohl.. 
"Tak vidíš, nakonec jsem to byl já, kdo zkazil tebe.." můj hlas byl ochraptělý, z části drzý, z části vzrušený. Konečně jsem se pohnul, moje ruce se bez váhání usadily na jeho lýtkách, putoval jsem dlaněmi přes jeho stehna nahoru, vychutnával si to teplo, které z něj sálalo, moje představy dávno jely na plné obrátky. Konečně jsem doputoval k cíli, mohutnými dlaněmi zakotvil na jeho pozadí, když jsem si ho přitáhl blíž a záměrně se o něj znovu otřel. Možná byl opilý, ale jsem si jistý, že tenhle signál pochopí i v tomhle stavu. Protože svoje fyziologické reakce jsem fakt už dávno neovládal. 
"Vážně to chceš vědět..? Vážně chceš vědět, jaké představy o tobě mám..?" díval jsem se mu do očí, v mé tváři už nebyla ani otrávenost ani lhostejnost, v očích mi jiskřilo očekávání, už jsem dál nemohl a ani nechtěl skrývat všechno, co jsem s ním chtěl dělat. Ne, když mi tak ochotně leze na klín, dotýká se mě, líbá mě a provokuje snad každým pohybem! Moc jsem nad tím nepřemýšlel, když jsem dlaněmi skončil pod lemem posledního kousku oblečení, které měl na sobě a stiskl jeho zadek. Olízl jsem si suché rty, byl jsem ten racionálnější, věděl, že tenhle kluk je mimo. Měl jsem být ten zodpovědný? Měl jsem ho od sebe odtáhnout? Možná proto jsem tak váhal, možná proto jsem mluvil, snažil se sám sebe přesvědčit, že tohle je špatné. Jenže to nešlo. Jeho vůně byla všude, váha jeho těla na tom mém, horký dech na mém krku. Byl jsem ztracený a moc dobře to věděl. 
"Tohle bylo nejšílenější, co jsi kdy udělal..? Myslím, že ti budu muset trochu rozšířit obzory.." ruce jsem přesunul na jeho boky, nedělalo mi problém strhnout ho pod sebe, položit ho zády na protestující sedačku a okamžitě se zase vrátit do jeho blízkosti. Znovu ty ruce, které jely po jeho stehnech výš, znovu pánev, kterou jsem naléhal na jeho tvrdnoucí chloubu, hrudník, kterým jsem nalehl na ten jeho a pak nedočkavý polibek, kterým jsem si dobýval jeho zapovězená ústa. Byla horká, hladově jsem je prozkoumával, tahal za jeho měkké rty zuby a pak jazykem něžně opečovával vzniklé ranky, rozhodně jsem se nedržel zpět a nešel na to zlehka. To nešlo, držel jsem to až moc dlouho na to, abych teď mohl nahodit zpátečku. Rukama jsem bloudil po jeho těle, věnoval se jeho hrudníku, zkoumavými tahy přejížděl po linii svalů, až k lemu boxerek, pod které jsem bříšky prstů jen provokativně zabloudil, ale místo dál jsem se zase vracel zpět k jeho krku, kde jsem ruku nechal, obmotal mu prsty kolem něj a palcem ho donutil zaklonit hlavu. Prohlížel jsem si jeho tvář, ty oči ve kterých se zračilo úplně všechno, co cítil. 
"Zatraceně, proč jsi tolik pil. Nejspíš vůbec netušíš, co děláš, mm?" pronesl jsem tiše, palcem přejel po jeho spodním rtu, zatímco on ústa pootevřel a drze jej vsál do úst a olízl. Jak jsem měl myslet, jak jsem měl být ten zodpovědný, jak jsem neměl zneužívat té situace, když se jeho tělo proti mě samo vybízelo, když to byl on, čí ruce si mě zase přitahovaly zpět a já se znovu a znovu nořil do jeho úst a vášnivě si je bral, sobecky, majetnicky, protože jsem se už nechtěl držet zpět, nechtěl nic předstírat, když mi vycházel vstříc a já dokázal přemýšlet jen nad tím, jak zatraceně sexy u toho je. Vlhkými polibky jsem postupoval po hraně čelisti, zabloudil k jeho uchu a tentokrát to byl já, kdo do něj zavrčel nespokojeným hlasem. 
"Víš, jaký to bylo celej večer si všechno tohle jenom představovat, aniž bych mohl něco udělat? Jsi vážně hroznej.." vsál jsem jeho ušní lalůček a pak ho tvrdě kousnul, možná mu chtěl dát najevo, co všechno jsem musel kvůli němu vytrpět a možná jsem prostě věděl, že on ani já nejsme na žádné slaďoučké milování, protože jeho prsty zatínající se mi do zad jasně svědčily o tom, že možná bolestivě vzdychl, ale tohle přesně se mu líbí. Sklouzl jsem rty ní, jazykem obkroužil jeho bradavku a provokativně z jeho pozadí, které jsem do této chvíle mazlivě tiskl, přejel na vybouleninu v jeho rozkroku, kterou jsem drze stiskl. Musel pochopit, o co jde, co chci, na co myslím a jestli chtěl utéct, měl by si pospíšit, protože jsem začínal ztrácet veškeré zábrany.

Nečekal jsem, že se situace takhle.. vyvine. Nejspíš jsem měl couvnout, sakra, nejspíš určitě jsem měl couvnout, ale já už byl dávno za hranicí, kdy bych to chtěl udělat. Už dávno jsem přestal pochybovat, už dávno jsem se přestal přít se svou hlavou a naopak se tomu plně poddal. Jemu. Všem těm dotekům, tak žádostivým a chtivým, až jsem se přistihl, jak zavírám oči a skrz rty, které jindy při sexu bývají naprosto tiché, unikají hlasité steny. Zas a znovu jsem se ztrácel v jeho rtech kterých jsem se nemohl nabažit. Bylo to živočišné, drsné a já chtěl víc, mnohem víc. Ńemohl jsem odolat tomu jeho zatraceně sexy pohledu který po mě vrhal kdykoliv se naše pohledy střetly. Nikdy jsem to necítil, tolik jiskry, tolik touhy, to tak moc bolestné pnutí v kalhotách, dožadující se pozornosti, když jsem pánví vycházel vstříc jeho ruce. Nevnímal jsem jeho slova, byl mi jedno jejich skrytý nebo neskrytý význam, já měl v hlavě jen jedno. To, čeho bych se nejspíš měl bát, ale namísto strachu jsem bažil ochutnat každičkou píď jeho těla. Znovu jsem prsty zaryl do jeho zad a nechával na nich karmínové škrábance, jak jsem se snažil odventilovat vlastní vzrušení. Proč to s ním bylo tak jiné než s kýmkoliv jiným? Bylo to tím alkoholem? Ne, opilý jsem byl už mnohokrát a nikdy to nebylo takové. Splňoval každičkou část toho, co jsem mu řekl, toho, co bych od sexu vyžadoval. A já to nechápal a nejspíš ani nechtěl chápat. S každým jeho dotykem jsem se víc a víc prohýbal, slyšel svůj vlastní zrychlený dech, každou buňku, co ho téměř prosila o to, aby nepřestával. Co se to se mnou ksakru dělo? 
Byl jsem to já, kdo ho od sebe jemně odstrčil a že mě to stálo veškeré přemáhání. Říkejte mi stereotypní, ale ten gauč se mi na všechny ty představy, co se mi honily hlavou, zdál zkrátka moc malý. Proto jsem se zvedl, pobaveně sledoval jeho nechápavý a napůl naštvaný výraz, než jsem ho chytil za zápěstí a táhnul hlouběji do útrob bytu. Nejspíš bychom ložnici našli trochu rychleji, kdybychom si nedávali mezi zastávky v kuchyni, v chodbě, kde jsem mu vpletl ruce do tmavých vlasů, jemně vzdychl, když mě přitlačil zády na studenou zeď a zas a znovu dobýval ta horká zapovězená ústa. Nakonec jsem se smíchem skutečně vpadl do ložnice a doslova ho i přes jeho nelibost dostrkal do světlých peřin. Byl jsem to já, kdo se znovu vyhoupl nad něj, tentokrát ale s lepším výhledem. Sklonil jsem se a byl jsem to já, kdo polibky zahrnoval jeho krk, hruď, břicho a celou cestu zopakoval ještě jazykem, aby mi neunikl ani kousek. Provokoval jsem ho, když jsem se vracel k jeho rtům, které jsem ale neochutnal, jen se znovu vracel rty k jeho tělu a vyzývavě se zhoupnul na jeho klíně, kde mi rozhodně neuniklo, jak moc mě chce. Ne, plně jsem si to uvědomoval a ještě víc mě to vzrušovalo, takže jsem pohyby své pánve protahoval, lehce jsem se nadzvedával a zase dosedával a jen s potěšením sledoval, co ty pohyby dělají s jeho tváří a jeho tělem. Byl jsem to já, kdo se znovu nadvzedl a dlaní se ztratil pod lemem jeho kalhot a tmavých boxerek. Pak jsem se jen provokativně naklonil k jeho tváři a zavrněl. "Ukaž mi všechno.." Koledoval jsem si, nejspíš hodně, vzhledem k tomu, že jsem o tomhle území nevěděl nic a neměl žádné zkušenosti. Ale nemohl jsem si pomoct. Ne, pořád ještě jsem byl ten spratek, co chce všechnu pozornost pro sebe.

Asi ani já bych s klidným srdcem nemohl říct, že jsem měl všechno pod kontrolou a popravdě vůbec jsem netušil, co dělám. Možná jsem měl přemýšlet dopředu, možná jsem mohl předvídat budoucnost, ale já jsem nechtěl. Věděl jsem, že to, že mě zrovna teď chce, nemusí znamenat vůbec nic, byl opilý a opilí lidé jsou sice nejupřímnější, ale také se budí do bolestivé kocoviny. A já neměl ani jistotu, že si to bude pamatovat a když, že bude chtít pokračovat. Jenže to bylo právě ono, já jsem si nechtěl tyhle scénáře připouštět, nechtěl myslet na smutné ráno ani osamělé noci. Hodlal jsem si ho prostě vzít a užít si všechno, vytřískat z toho okamžiku maximum a nelitovat. 
Nelibě jsem nesl, když vstal a vedl mě do ložnice, já bych to teda klidně zvládl i na tom gauči, ale alespoň ty zastávky, kdy jsem si ho jako posedlý přitahoval do své blízkosti a hladově ho líbal, mi pomohly tu cestu přece jen přežít. Mrknutí oka, ležel jsem na zádech v peřinách a on znovu seděl na mém klíně, tahle pozice se mu evidentně líbila a ačkoliv jsem měl perfektní výhled, moc spokojený jsem nebyl, protože jsem viděl, jak si užívá tu nadvládu, jak schválně provokuje a na mém vzrušeném klíně se houpe a vlní, zatímco já pevně stiskl zuby k sobě, abych nedal najevo, jak zatraceně dobrý v tom je. Sakra, měl jsem se zeptat, jestli měl někdy něco s klukama, protože jsem nevěřil, že tohle je nezkušený andílek Maty, který se na mě u dveří tak nevinně usmíval. Ne, tohle byl někdo úplně jiný, ačkoliv v tom sobeckém jednání jsem spatřoval jeho pozornosti chtivé já. A líbilo se mi to. Zatraceně mě to vzrušovalo. Možná jsem se bál na něj sáhnout, abych ho nevyděsil, ale když mi zajel rukou do kalhot, nevydržel jsem to a hlasitě zavzdychal, nechápal, kde se to v něm bere. Jeho polibky a doteky, hlavu v polštářích jsem zakláněl dozadu a tiše sykl, tohle celé bylo nad moje chápání a já nevěděl, co se sebou. Nepředstavoval jsem si ani zlomek z toho, co se právě dělo a představa, kam to směřuje a že Maty teda fakt nevypadal, že by to nechápal, mě naplňovala vzrušením. 
Rukama jsem znovu věnoval pozornost jeho zadku, který na mém mužství prováděl hotové orgie, ale nezdržel se dlouho, objal ho kolem pasu a sundal ho pod sebe. Taky jsem si chtěl užít zábavu a hlavně pokud by se tou pánví pohupoval ještě chvíli, nejspíš by tenhle večer skončil předčasně a to nechceme. Já měl totiž dost jasnou představu, co by mělo následovat! Uvelebil se v polštářích, neprotestoval, jen se drze usmíval, mezi prsty svíral prostěradlo, když jsem si znovu začal užívat chuti jeho kůže, zatímco jsem ho líbal na krku. Znovu jsem jazykem sjel na jeho hrudník, polaskal břicho, když se ozvalo známé vyzvánění z vedlejší místnosti. Protočil jsem očima a podíval se na budík, sakra, ten hovor s amíkama! Expit s nerdama z jinýho státu ve fantazy světě bylo to poslední, na co jsem měl pomyšlení, moje fantazie se právě uskutečňovaly, ale když se pípání začalo nanovo a já viděl Matyho, jak naklání hlavu na stranu a soustředí se na zvuk, naštvaně jsem syknul. 
"Fuck.." zvedl jsem se a šel do té pracovny, neobtěžoval jsem se s klasickým vypínáním, prostě celé PC vyhodil ze zásuvky, protože jsem neměl nervy cokoliv řešit, měl jsem ho plnou hlavu a chtěl od něj všechno, všechno, takže když jsem se vrátil do pokoje a uviděl ho, jak se zavřenýma očima uprostřed mých bílých peřin sladce oddychuje, nejspíš jsem měl trojitou mrtvici. 
"To nemyslíš vážně.." došel jsem k němu a sedl si na okraj postele, nezkoušel jsem s ním hýbat, zas takovej sráč, abych ho tady znásilňoval napůl spícího jsem teda fakt nebyl, prostě jen chvíli seděl a čekal, co se stane, ale když se spokojeně převalil na bok a pokračoval ve veselém chrupkání, rezignovaně jsem přes něj přetáhl peřinu a zamířil do koupelny. Jo, jestli se ptáte tak ano, byl jsem nasranej na maximum. Nasranej a nadrženej, jak se to lišilo od mého běžného večera s ním? Že teď byl v mojí posteli, byl polonahý a já si mohl dělat, co jsem chtěl, doslova cokoliv.. jenže já to takhle nechtěl. 
Po studené sprše a kámošce pravačce, protože ani studená voda v tomhle případě nebyla dost, ne, když jsem na sobě neustále cítil jeho doteky, jsem se vrátil do ložnice. Vešel jsem dovnitř jako velká voda, možná fakt chtěl, aby se vzbudil, abych mu mohl vyčíst, že usnul uprostřed podle mě fakt famózního sexu, jenže on objímal můj polštář, slintal mi na něj a ze spánku se lehce usmíval, zatímco huhňal něco o tom, že mě konečně porazil. Povzdychl jsem si, znovu se posadil na okraj postele a vjel mu prsty něžně do vlasů. 
"Zatraceně, i když spíš, tak mě máš totálně v hrsti, víš o tom?" díval jsem se na ten jemný obličej, jak slabě oddechoval a tváří se lísal k mé dlani jako kočka, nějak podvědomě věděl, že jsem vedle něj a tvářil se tak spokojeně, až ze mě všechna zloba vyprchala. Fakt, jsem jak zamilovaná třináctka, který si svýho novýho bojfrenda chce vyblejskout na tapetu. No, možná jsem o tom přemýšlel, ale nakonec se udržel, mám taky nějakou úroveň! Odrhnul jsem peřinu a lehl si na druhou stranu, stačilo asi pět vteřin a hnědovlásek se otočil a tentokrát si udělal polštář ze mě, fakt byl jak kočka, co instinktivně vyhledává teplo a bylo mu úplně fuk, jak jsem na tom já a jak proklínám tu lahev rumu, kterou do sebe naklopil. Ale upřímně, byli bychom bez ní tady? Myšlenky se zase vracely, možná výčitky, možná strach. Netušil jsem, co bude ráno, netušil, ale nechtěl jsem si tu chvíli kazit, nechtěl myslet na to, o co můžu přijít. Já si chtěl užívat to, co jsem získal. 
"Snad si vzpomeneš, kdo tohle celé začal.." rukou, na které mi stejně naprosto drze ležel, jsem ho objal a přitáhl k sobě, okamžitě si položil hlavu na můj hrudník jako by se nechumelilo a já se jen musel pousmát tomu, jak snadné to má. Znovu jsem si pohrával s jeho vlasy, znovu se konečky prstů dotýkal jeho tváře a těžce si vzdychl. Možná je to naposledy, co se ho smím dotknout a možná bych měl být větší hovado a prostě si to vzít, ale jak jsem říkal. Já byl sice nečekaný sráč, ale nevěřil jsem na vztah bez citů. Takže bych možná uspokojil chtíč, ale ne srdce. To měl teď v rukou on a bylo jen na něm, jestli ho zlomí nebo..
Sklonil jsem hlavu a krátce ho políbil do vlasů. "Dobrou noc, Maty.." 

Řekl bych, že mě romanticky probudily první paprsky slunce, ale namísto toho mě probudil spíš močový měchýř, co se hlasitě dožadoval pozornosti. Jen nevrle jsem rozlepil oči a rozhodl se je hned zase zavřít a víc se zabořit do polštáře vedle sebe. Hlava mi tepala jako střep, v ústech jsem měl sucho, bylo mi jasné, že včerejší večer jsem nebyl o neperlivé vodě. Už dlouho se mi nestalo, že bych měl takovou kocovinu, to teda musela být párty! Mezitím, co jsem se marně rovzpomínal na to, co se dělo, jsem cítil kolem pasu příjemné teplo a váhu. No skvělý, nejenom, že mám totální kocovinu, ale ještě budu muset vysvětlovat nějaký náně, že jsem to včera přehnal a ani si nepamatuju její jmé-  A sakra! Když jsem se snažil vymanit skrz pevné sevření a otočil svou tvář na mého objímacího věznitele, všiml jsem si, že mě nesvírá kolem pasu brunetka s déčkama, ale černovlásek. Sledoval jsem vytřeštěnýma očima jeho tvář, klidnou, spící, jak mu pár pramenů tmavých vlasů spadlo do čela. Jemně oddechoval, evidentně si vůbec neuvědomoval, že na něj zírám. Byl polonahý, zatímco když já nadzvedl peřinu, uvědomil jsem si, že já taky a po bližší kontrole místnosti a postele jsem zjistil, že ani nejsem u sebe doma! Co se to stalo? Vážně jsme se.. jako co? Opatrně jsem se vysoukal z postele a zatímco jsem hledal své svršky, všechno se to vracelo. Všechny vzpomínky, všechny ty hladové polibky, všechna ta vášeň. Polilo mě horko i chlad zároveň. Vážně jsem se  s ním málem vyspal? Co to do mě vjelo? Myslel jsem si, že se znechucením otřesu, ale já místo toho jen sledoval Theovu tvář a uvědomoval si, že to cítím znovu, Že se chci vrátit zpátky do té postele, že chci pokračovat v tom, co včera tak předčasně skončilo, že chci znovu okusit jeho rty, tahat za ně, líbat je a .. zavrtěl jsem hlavou. Nerozuměl jsem tomu. Děsilo mě to. Děsilo mě to vědomí, že nad sebou nemám kontrolu, že dělám věci, na které jsem nikdy dřív ani nepomyslel. Možná právě proto jsem pohled odvrátil a vydal se hledat své oblečení, které zjevně v ložnici nebylo. Našel jsem ho v obýváku, kde se objevovaly jen další a další vzpomínky. Naházel jsem na sebe oblečení, našel telefon, co nejrychleji si zavolal Ubera a rychle z bytu vypálil ven. Musel jsem pryč, pryč od něj, abych si dokázal v hlavě srovnat, co se stalo a proč se to stalo. A doufal, že tím to vyřeším, že třeba zapomenu, on zapomene.. možná. 
Přesun

Spal jsem dlouho, až příliš. Nebylo asi nic překvapivého na tom, že mě nedokázal vzbudit ani jeho odchod, vzhledem k tomu, jak slušný spánkový deficit jsem za posledních pár měsíců nasbíral, takže jakmile nezvonil budík, který dokázal zmobilizovat moji zodpovědnou stránku, byl jsem totálně tuhej. Probudil mě až hluk v patře pode mnou, někdo se s někým hádal, že si ten výtah přivolal první a já s námahou rozevřel unavené oči. Dalo by se to popsat jako krásné ráno, kdy jsem konečně zase načerpal ztracenou energii, ale krásné nebylo z jediného důvodu - místo vedle mě bylo prázdné. 
Povzdechl jsem si, nešel ho hledal, nešel zjišťovat, jestli tu ještě je, protože jsem věděl, že jsem tu dávno sám. Zase jsem hlavou zapadl do měkkých polštářů a sledoval bílý strop. Tak tohle bylo přesně to, co jsem zažít nechtěl. Nebyl jsem dítě, nežil jsem v pohádce a milejší by mi rozhodně bylo, kdyby mě normálně vzbudil a poslal do hajzlu, než tohle drama z červené knihovny. Rozuměl jsem tomu, že byl opilý a určitě ho to ráno vyděsilo, ale i tak.. něco tam přece být muselo, nevěřil jsem, že se prostě kvůli chlastu zbláznil a ruplo mu v kouli, sednul si mi na klín a začal mě líbat. Ne. Bylo to tam, byl jsem si jistý, věděl jsem, že cítí to samé, co jsem cítil já kdykoliv jsem se na něj podíval. Ten chtíč, touha, to nebylo vymyšlené, nebyla to jen hra, nebyla to opilost. Možná jsem byl naivní, možná jsem byl snílek, ale nechtěl jsem se tak lehko vzdát. 
Vykopal jsem se z postele, vzal mobil, na kterém bylo snad deset zmeškaných hovorů a naťukal krátkou zprávu. Jen jsem se ho stroze zeptal, jestli je v pořádku a jestli si můžeme promluvit. Žádnou nehynoucí lásku ani rozbitou hubu jsem mu nesliboval, takový jsem nebyl. Mobil jsem odložil a šel ze sebe udělat trochu přijatelnější kulturní hovado, ale jak jsem zjistil, žádná odpověď nedorazila. Nebyl jsem z těch, co by před problémy utíkaly, takže jsem vytočil jeho číslo a prostě mu zavolal. A uslyšel známou větu, že volané číslo se nehlásí. Tuhle větu jsem pak během následujícího týdne slyšel asi tisíckrát. Z jistého pochopení přecházelo mé rozpoložení v naštvání a pak k nasranost. Vážně neřekl ani slovo a prostě mě odstřihl? Co jako čekal, že udělám, až mi řekne, že to byla chyba? Vážně se musel chovat jako mimino a dělat, že neexistuju? Protože to bolelo! Protože mi chyběl a chtěl jsem mu to vysvětlit, chtěl ho vidět a dostat z něj odpovědi, ale dělal, jako bych byl vzduch a to jsem nemohl ignorovat.

Z přemýšlení mě vytrhl křik ve sluchátkách, nehledě na to, že hlas křičel moje jméno. Povzdychl jsem si, zavrtěl hlavou a zkusil se znovu soustředit na misi, ale myšlenky se mi tříštily a já nebyl schopný udržet pozornost. Jak asi? Moje oči co chvíli ubíhaly k digitálním hodinám, které mi každou další neúprosnou minutou dávaly najevo, že jsem nejen ještě nedodělal práci, která se, jak se zdálo, ještě dost protáhne, ale navíc tu hnědovlásek ještě stále nebyl. Že není tak úplně dochvilný jsem už tušil, ale i přesto jsem nemohl potlačit nutkání vzít mobil a zkontrolovat, jestli mi během té minuty, odkdy jsem ho kontroloval naposledy, náhodou nenapsal. 
Celý tenhle den byl prostě naprosto k ničemu, snažil jsem se dělat nějakou činnost, ale neustále jsem někde postával, koukal do zdi a tak. Když jsem ho zval, aby hrál večer u mě, moc jsem o tom nepřemýšlel, měl jsem ho plnou hlavu a nemyslelo mi to jasně, ale teď, když byl daleko ode mě, se mi ty myšlenky vracely. Poklepával jsem do stolu a přemýšlel, co budu dělat, až se objeví. Měl jsem ho prostě jenom pozdravit? Obejmout? Políbit? Promnul jsem si spánky, fakt jenom asociál jako já může být takové vztahové dřevo. A byl to vůbec vztah? Neznal jsem ho tak dlouho, ale mockrát mi zopakoval, že vztahy mu nikdy nevyšly, že žádné nechce, že žádné ani nehledá. Tak co jsem byl potom ale já? Byla to prostě jenom jednorázovka a teď budeme kámoši? Nebo kámoši s výhodama? Jsme pár? Mám ho držet za ruku a říkat mu medvídku? Fórky stranou, směšné mi to nepřišlo, spíš mě to dost stresovalo. Už jsem jednou vyzkoušel, jak řeší problémy a další týden, kdy se bude schovávat v bytě, bez něj nedám! Přišlo mi absurdní, že to vůbec řeším a štvalo mě, že ani nevím, koho bych se měl ptát na nějakou radu! Můžu o tom vůbec mluvit? Nebo chce dělat, že se tohle nikdy nestalo? 
Bylo tu tolik otázek a žádné odpovědi a to jsem fakt neměl rád. Komplikoval mi život, narušoval jeho dokonalý řád, ničil můj perfektní stereotyp, tak proč jsem zase jako posedlý probouzel mobil k životu, abych zjistil, že je půl desáté a žádná zpráva v dohledu? Byl jsem zoufalec, zoufalec, který na něj čekal jako na smilování boží a přitom neměl nejmenší jistotu, že se cítí stejně jako já. 
Fakt smutný, Theo.. 

S poměrně velmi veselou náladou jsem vyťukal na bytovku ten kód, co jsem si kupodivu od minula pamatoval a dveře se mi jako mávnutím kouzelného proutku otevřely. Teď už jen vyjet výtahem do nejvyššího patra, vážně Theo, co si tou výškou kompenzuješ? No, když jsem si vybavil dnešní dopoledne, došlo mi, že vlastně vůbec nic. Na sucho jsem polkl, co mi to dělal? Chtěl jsem ho snad ještě víc než předtím. Uvědomoval jsem si, že mm víc jak půl hodinové zpoždění, ale město bylo ucpané a jo.. trochu jsem se se Štěpánem zakecal, nebudu lhát. Našel jsem známé číslo bytu v setmělé chodbě osvětlované jenom takovým tím stylovým tlumeným světlem, zvedl ruku a zaklepal. Uvědomil jsem si, že ta dobrá nálada mě rázem přešla, ne snad, že bych se někam ztratila, to ne. Ale zaplavila mě nervozita. Otevře mi? Bude naštvanej? Mám mu dát pusu a jít dovnitř jako kdyby se nechumelilo? Nakonec jsem se rozhodl, že to nebudu řešit a ono se to samo nějak vykrystalizuje. Zajel jsem si rukou do vlasů a čekal na černovláska ve dveřích jako na spásu. Uvědomoval jsem si taky, že hru s klukama taky nedáme, protože jsem si počítač nechal doma. Theo tu možná měl nějaký záložní, ale jen těžko jsem dokázal zahnat všechny ty zhýralé myšlenky, co se mi honily hlavou když jsem věděl, že nás dělí jen tyhle proklaté dveře. A že ty myšlenky rozhodně nebyly o hře a klukách, ale spíš o různých polohách, stenech a.. a tak!

Dostával jsem právě výchovnou přednášku o tom, že do práce se netahají osobní problémy a jestli jsem dostal krámy nebo proč dneska hraju jako totální noobie, když se ozvalo klepání na dveře. Okamžitě jsem leadra našeho týmu přestal poslouchat a sluchátka si pověsil kolem krku, když jsem to uslyšel podruhé a zřetelně. Nebyl jsem tak blbej, aby mi nedošlo, kdo to v tuhle hodinu asi tak může být a ne, Terezu jsem fakt nečekal. Na sucho jsem polkl, olízl si suché rty a prohrábl si černé vlasy. 
"THGam AFK." oznámil jsem uprostřed rozhovoru o zodpovědnosti a týmové pospolitosti, ignoroval příval anglických nadávek a zvedl se, abych došel ke dveřím. Otřel jsem si do džínů zpocené dlaně, zase takovej tragéd, abych tady cvičil porodní dýchání jsem nebyl a tak jsem prostě otevřel a stanul tváří tvář jemu, hnědovláskovi, na kterého jsem myslel celý podělaný den!
"Ahoj.." zamumlal jsem odměřeně, nebyl jsem naštvaný, zase tu nemusel stepovat na minutu přesně, jen jsem byl nervózní a nevěděl, co mám teď udělat. Zvedl ke mě hlavu, zadíval se na mě těma světlýma očima a já si uvědomil, že cítím cigaretový kouř a pivo. Moje myšlenky se znovu rozeběhly, kde byl a s kým, ale nehodlal jsem být stíhačka, rozhodně ne ve chvíli, kdy jsem ani nevěděl, co to my dva sakra vůbec jsme. Stál jen kousek ode mě, ošil jsem se, tolik jsem toužil natáhnout ruku a prostě si ho k sobě přitáhnout, dělat, že žádný den ani nebyl a prostě pokračovat, kde jsme ráno skončili, ale ze sluchátek se ozval další rozzlobený křik a já si prohrábl roztržitě vlasy. 
"Promiň, ta dnešní mise se protáhla, musím to ještě dodělat." nezmínil jsem se, že se protáhla kvůli mě, protože se nejsem schopný soustředit na nic jiného, než představy o tom, co všechno dělám s jeho tělem a místo toho poodstoupil ode dveří. "Pojď dál."

Vážně jsem stál nervózně na prahu jak kdyby mi bylo třináct a já prosil otce svý spolužačky o svolení k tomu s ní jít ven. Trvalo to celkem dlouho než se ozval rachot a dveře se dokořán otevřely. Upřel jsem pohled na černovláska a neubránil se tomu si ho prohlédnout od shora až dolů. Cítil jsem to, to, že ani jeden teď nevíme, co máme udělat, že na sebe zíráme a marně hledáme slova. Teda, já měl problém je najít a to u mě nebylo normální.
"Ahoj, promiň, že jdu pozdě, zdržel jsem se ve městě" Ne, rozhodně jsem neměl v úmyslu mu lhát. Nedělal jsem nic špatného, že ne? To trapné ticho ale rozsekl křik ze sluchátek a já se přistihl, že jsem úlevně vydechl, že dokud bude v práci, nebudeme muset nic řešit. Jen jsem mu věnoval úsměv a proklouznul kolem něj do bytu. Tentokrát měl na sobě jen tričko, co mu tak hezky obtahovalo vypracované paže, ale já ho přesto proklínal, protože mi neukazoval všechna ta tetování na která jsem myslel celý den. Teda téměř celý den. Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou. "V pohodě. Dám si u tebe mezitím sprchu, jo?" Cítil jsem se jako na první přespávačce u své holky, kdy vedle v pokoji chrápali její rodiče. Super. Maty prober se. Věděl jsem, že pěkně dlouhá a studená sprcha ze mě vytluče nejenom alkohol, ale i problém v kalhotách. Proto jsem se rozhodl prozkoumat rozlehlý byt a hodil sprchu v té koupelně jejíž naleštěné kachličky a zlatá umyvadla mě fakt vyděsila! Sprcha ale splnila svůj účel a já alespoň na chvíli cítil, že můžu zase volně dýchat. Měl jsem na sobě jen trenky a ručníkem si sušil mokré vlasy, když jsem procházel do ložnice kolem otevřených dveří do pracovny. Neodolal jsem a nakouknul dovnitř, viděl jsem Thea s někým mluvit, tak jsem to zakotvil v ložnici. Uvědomil jsem si, že mi oblečení smrdí hospodou a že jsem si žádné čisté nevzal, tak jsem se prostě drze rozhodl prozkoumat černovláskovu skříň. Jen jsem protočil očima a zašeptal neskutečný, když jsem viděl, jak má všechno snad na centimetr přesně srovnané v úhledných komínkách. Vzal jsem si jedno z větších černých triček a přetáhl si ho přes hlavu. Okamžitě mě zaplavila jeho vůni a já se přistihl, že jsem lem trička sevřel v rukou a tu vůni si chvíli vychutnával. Potom jsem hodil mobil na postel a rozešel se směrem do pracovny. Neodolal jsem nakouknout blíž, když jsem se objevil vedle něj a zády se opřel o stůl na kterém sídlil obří monitor ve kterém zrovna kosili nějaké zombíky. Otočil jsem hlavu na stranu a zaujatě chvíli sledoval vývoj hry, ale stejně jsem se neubránil tomu, když jsem očima zkoumal jeho soustředěnou tvář. Večer se Štěpánem byl fajn, ale já si prostě musel přiznat, že jsem toužil jen po něm. Pořád.
"Vzal jsem si tvoje tričko, protože jsem si sebou nic nevzal. Snad nevadí. A možná nevadí, když tu zůstanu.. přes noc?" Zvednul jsem k němu pohled. Neměl jsem v úmyslu odcházet ve dvě ráno. Věděl jsem, že bych neměl, že bych ho měl nechat v klidu pracovat, ale byl jsem to já, kdo si při pohledu na něj přejel jazykem přes zuby a skousnul spodní ret. Celou noc, celou dlouhou noc vedle něj? Neměl bych jít na gauč? Sakra, měl bych se odebrat do ložnice nebo kuchyně nebo někam pryč, hned!

Sledoval jsem, jak zachází do útrob bytu a přestože jsem ho tu už jednou přesně takhle měl, bylo zvláštní se dívat, jak prochází chodbou. Znovu mě napadlo, jak je ten byt zatraceně prázdný, když jsem tu sám a uvědomil jsem si, jak mi buší srdce. Nervozitou? Možná, nebo tou představou, že bude nahý v mé koupelně. Která je jen přes chodbu. Dvoje dveře, tak maximálně dvacet kroků. Nahý. V mojí sprše. 
Zatřepotal jsem hlavou a snažil se soustředit na hru, přišlo mi, že mám fakt obě ruce levé, zatímco všichni skákali z budovy na budovu, já se opakovaně řítil do ulice a měl co dělat, abych těm zombíkům utekl a neslyšet šum vody mi nepomáhal ani hlas kapitána, který mě posílal opakovaně do hajzlu. Sakra, pochlap se trochu! Tak je u tebe ve sprše, co je na tom tak divnýho?! Soustřeď se a dodělej to tu. Nespokojeně jsem sykl, když jsem zombíka z blízkosti asi tak metru netrefil a musel do něj jít s nožem. Na jednu stranu jsem byl rád, dokud jsem měl na uších sluchátka, dokud jsem měl na drátě kluky, měl jsem výmluvu, proč nejít za ním, proč na něj znovu nezírat jako leklá ryba a nepřemýšlet, co mám sakra asi udělat. Bylo to divné, fakt divné, když stál mezi dveřmi a jen jsme na sebe zírali a já cítil znovu paniku, protože jsem tak trochu spoléhal na to, že to nakonec nějak rozsekne. Protože z nás dvou byl on ten způsobilejší řešit tyhle otázky! Nechtěl jsem o tom znovu přemýšlet, nechtěl znovu prohlubovat své obavy, že realita nemusí být taková, jakou si jí představuju. Tolik jsem ho tu chtěl mít, byl jsem šťastnej jako malej kluk, když jsem ho viděl u dveří, a přesto jsem se pořád tvářil tak chladně a nezúčastněně, protože jsem nevěděl, jestli nejsem jenom naivní trouba. Co když si fakt přišel jenom zahrát?! 
Lekl jsem se, když na mě promluvil, protože jsem si ho do té doby vůbec nevšiml. Zvedl jsem hlavu, střetl se s realitou, ve které seděl na mém pracovním stole v mém tričku, z vlasů mu padaly těžké kapky vody a já... já to nedával. Na obrazovce za mnou se objevil obrovský nápis GAME OVER, zatímco v gifu za ním znovu a znovu ve smyčce moje postava dostávala ultimátní headshot. Do prdele, co? 
"Jo, jasně, říkal jsem, ať jsi tu jako doma.." snažil jsem se nezírat, ale nemohl jsem poručit tělu, nemohl zarazit ruce, které jsem si psychopaticky mnul, abych je nezvedl a nepřitáhl si ho na klín, kde se moje chlouba bolestivě nevešla do těsných kalhot. Nene, tohle bylo špatné, na to jsem nebyl připravený. Chtěl jsem ho přitáhnout k sobě, chtěl jsem mu nechat jenom to tričko, až s ním zopakuju všechno to, co jsem mu dělal včera v noci. Polkl jsem a totálně zazdil nadávky linoucí se ze sluchátek, když jsem je odložil na stůl a nervózně zabubnoval do opěradla židle. 
"No jo, zůstaň tu. Jestli ti nevadí být se mnou v posteli, ten gauč už má to nejlepší za sebou." ty vole, co to zase kecám?! Upřímně jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na postel, nemohl, když jsem si ho v ní představoval, když si kousal ten ret a jeho oči se na mě upíraly a já už věděl, jak sladce zní jeho steny a jak dokonalé je jeho tělo, když se prohýbá slastí. Olízl jsem si rty a povzdechl si, uklidni se a hned! 

Když jsem si všiml, že krátce po mém příchodu se na obrazovce objevilo GAME OVER, což u Thea nebývalo zvykem téměř nikdy, uvědomil jsem si, že ačkoliv to tak možná nevypadá, je v práci, v reálné práci a já ho právě provokoval přímo uprostřed ní. Bylo to špatné, fakt špatné, ale já si nemohl pomoct, když si sundal sluchátka a upřel na mě ten svůj pohled. Pohled, ve kterém se nezračilo nic, že mě frustrovalo, že si v něm nemůžu číst, že nemám tušení, co si myslí. Frustrovalo mě to a vzrušovalo zároveň, to neznámo a tajemno, které mě k němu táhlo jako magnet už od začátku. Krátce jsem se pousmál, než jsem se odlepil od stolu a rozešel se do ložnice, ale jelikož jsem si všiml, že pořád ještě nehraje, zastavil jsem se za jeho zády. Neodolal jsem, nemohl jsem ani, alkohol mě ještě plně neopustil a když jsem ho tady viděl, jen v tričku a upnutých kalhotech, sakra, chtěl jsem znovu zažít to, co v noci, ten ohňostroj pocitů. Snad proto jsem neovládl ruce, které se usídlili na jeho ramenou a já lehce masíroval ztuhlé svaly. Odolával jsem nutkání sklonit se a jazykem ochutnat jemnou kůži jeho krku, kousnout ho, zasypat ho nenechavými polibky. Představivost mi zase jela na plné obrátky, to, jak mě ohne na tom stolu před námi a já zase sténám jeho jméno. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se ho dotknout, musel znovu pod prsty cítit jeho kůži, jeho.. sakra. Snad i proto jsem společně s tím, jak zapínal hru nechal ruce sjet dolů z jeho ramen, přejel jsem dlaněmi po jeho hrudi, níž a pak se naklonil k jeho uchu. Kašlat na to, co jsme byli nebo nebyli. Kašlat na nervozitu, co mě pohltila pokaždé, co byl poblíž. Ať už jsme byli cosi co jsme ani jeden neuměli nebo možná nechtěli pojmenovat, já věděl jistě, co chci v tuhle chvíli a v tuhle noc. Proto jsem se sklonil k jeho uchu, povolil všechny ty hranice, co jsem si vytyčil. Možná, že to nebude chtít, možná mě vyžene s tím, že ho ruším při práci, ale mě to bylo v tu chvíli fuk. Probouzel se ve mě zase ten spratek a já ho nedokázal zastavit.
"Dobře, tak až to dohraješ, budu v ložnici. Ale nehraj do rána, neslibuju, že budu ještě při smyslech.." Neodolal jsem a rty se jeho ucha lehce dotkl, sotva patrně a pak se odtáhl a konečně, konečně sám sebe překecal a odtáhl do té ložnice. Rozvalil jsem se v té posteli co byla pro jednoho až směšně velká, pěkně si podepřel hlavu všemi těmi směšnými malými polštářky a zapnul telefon. Všiml jsem si, že jsou na ní nepřečtené zprávy, ne od kluků z chatu, ty s urgováním skončili už tak před hodinou kdy jsem jim řekl, že hru nestíhám, ale od neznámého čísla. Zprávy jsem rozklikl a zjistil, že jsou od Štěpána. Jejich obsah mě pobavil, neubránil jsem se úsměvu, když se mé prsty rozběhly po klávesnici a já poslal rychlou odpověď.

Možná bych si fakt oddechnul, když se zvedl a já zase plánoval rozdýchat ten problém v kalhotách a dělat, že něco dělám, ale jak jsem to měl asi udělat, když se jeho ruce znenadání dotkly mých ramen a on mi je začal masírovat? Bylo to příjemné, bylo to skvělé, ale napětí se teda fakt nezmenšovalo, spíš naopak! Fakt jsem byl jak zamilovanej školák, když jsem byl tak hotovej jenom z toho, že se mě dotýká na ramenou! Ale byl to dotek a já si jenom říkal, kdy už budu mít dost, kdy přestanu snít o všech těch věcech, které mě napadaly, zatímco se jeho ruce dotýkaly mého těla a já chtěl, hrozně moc jsem chtěl něco udělat, ale to prostě nešlo. Jeho dlaně putovaly níž, přes hruď, kterou jsem jen silou vůle držel v normálním tempu, protože srdce už mi zase bilo na poplach a to jsem netušil, že mi do ucha zašeptá větu, po které jsem mohl hmatatelně cítit své vzrušení. Sakra, to je špatné, moc špatné. 
Otočil jsem hlavu, díval se, jak odchází do ložnice, jak si lehá do mojí postele s mobilem v ruce, ignoroval hluk v pozadí, kterým mě moji kolegové volali zpět ke hře, která se mezitím resetovala zase na začátek, ale jak jsem se teď měl soustředit na kosení nepřátel, když jsem ho měl rozvaleného v posteli? Nasucho jsem polkl a otočil se s nelibostí k monitoru, tak fajn, pochybnosti stranou, leží mi v posteli v mém tričku, má cenu se strachovat o to, co vlastně jsme? Musím tomu dávat jména? Zvážněl jsem, byl jsem pevně rozhodnutý to tu dodělat a jít si to vyjasnit. Nějak. Nebo si ho prostě jenom bez keců vzít, buď jak buď, jeho přítomnost jsem nemohl ignorovat věčně. 
Konečně to začalo celkem dávat smysl, nekurvil jsem každej druhej pohyb, konečně utichly hlasy i mých spoluhráčů, takže to celkem odsýpalo a já si fakt zakázal myslet na to, co jsem plánoval za pár minut udělat, ale to by se z ložnice nesměl ozývat tlumený smích. Pootočil jsem hlavu, ale hned se v duchu okřikl a zase se obrátil k monitoru, ale ono to nepřestávalo a já jen naštvaně sykl a prostě se na té kolečkové židli posunul dozadu, takže jsem měl perfektní výhled od ložnice. Ležel na posteli a smál se na mobil, ale nemusel jsem být žádný genius abych poznal, že místo na debilní videa se směje do chatovacího okna. Zase jsem se vrátil do výchozí pozice a sundal pár zombíků ze zálohy, ale když se znovu ozval pobavený smích, ve vedlejším okně počítače jsem rozklikl skupinový chat, kterého jsem byl součástí. A nic. Martin, Karel i zbytek jeho kamarádů byl už dlouho neaktivní a chat byl mrtvý. Promnul jsem si krční páteř, když to nebyli kluci, tak kdo? Pokračoval jsem v misi, nebo se alespoň snažil, když mé myšlenky zase utíkaly jinam pokaždé, co se ozval smích. Když ne kluci, tak kdo.. 
Chvíli jsem bubnoval prsty do stolu, ale když se ozval výbuch smíchu, nabouchal jsem do chatu, že bouřka vyhazuje wifinu, sral na příval naštvaných hlasů, natvrdo počítač vypnul a rozešel se do ložnice. Chtěl jsem být racionální, chtěl být dospělý, chtěl se k tomu postavit jako chlap.. ale v hlavě jsem měl jedinou myšlenku, fakt si v mojí posteli píše s nějakou holkou?! 
Nevšiml si mě, dokud jsem kolenem nedopadl na matraci a nesebral mu mobil z ruky. Nestaral jsem se o ten jeho překvapený výraz, když se mobil proletěl po místnosti, zatímco jsem mu vzal obě zápěstí a přirazil ho zády k posteli. 
"Zatraceně Maty, takhle to dál nejde.." frustrovaný sykot, byl jsem naštvaný, na něj, že mi není schopný dát žádné odpovědi, na sebe, že se chovám jako děcko, na to, jak jsem se sklonil, nepustil jeho ruce a místo toho ho hladově políbil, podmaňoval si jeho ústa, naléhavě, tvrdě a majetnicky, potřeboval jsem ho cítit, vzít si zpátky jeho pozornost, i když to bylo dětinské a hloupé. Tohle se mnou totiž dělal, ruinoval mi moje perfektní sebeovládání a já ho za to nesnášel. Ale to neznamenalo, že jsem nechtěl mnohem, mnohem víc!
Jednou rukou jsem ho pustil a vnikl s ní zcela drze pod své tričko, hladil ho po jemné, horké kůži, dokud jsem směr nestočil dolů a nezavítal prsty taky pod lem boxerek. Mohl jsem promluvit, mohl jsem mu říct, co všechno mě znervózňuje, co vyvolává v mé hlavě obavy, ale já nechtěl. Nechtěl mluvit, nechtěl nic řešit. Jen to všechno ve své hlavě jednoduše vypnout.

Skutečně jsem si ho všiml až ve chvíli, kdy jsem se naprázdno natáhnul po mobilu, který zahodil kamsi do dáli a bylo slyšet jen občasné pípnutí zprávy, které ale utichlo, protože se druhá strana, respektive já, přestala ozývat. Nemohl jsem zastavit přívaly smíchu z dalších vesnických historek, gifů a nesmyslných výzev, kterými mě hnědovlásek zasypával, ale ty se vytratily ve stejné chvíli, kdy mi černovlásek přišpendlil ruce k posteli. Pozoroval jsem jeho oči, modré, azurové, a přesto chladné, temné a odtažité. Co sis myslel, Theo? I já zoufale prahnul po tom vědět, co tohle všechno znamená. To, že se ti jako puberťačka válím ve tvém tričku ve tvé posteli a ještě tě div neprosím o to, aby sis mě vzal, protože na to čekám od chvíle, kdy jsem zaklepal na dveře od tohohle bytu. Měl pravdu, takhle to dál nešlo, nešlo, ale já to nemohl zastavit. Ne, když byl tak blízko, že jsem cítil jeho zrychlený dech a své, zmatené, ale zrychleně bijící srdce. Byl tak blízko, tak zoufale blízko, že kdyby se nesklonil níž, byl bych to já, kdo by jako první vyhledal jeho rty. Bylo to až bolestně spalující, ta touha, co nás táhla k sobě a nemohli jsme s tím nic dělat. Já s tím nemohl nic dělat. Prošlo mi postelí spoustu holek, ale nikdy, nikdy jsem tolik nechtěl prosit o víc jako v tuhle chvíli. Užíval jsem si pozornost jeho rtů, které jsem oplácel stejně naléhavě a stejně prudce. Když se jeho prsty rozběhly po mé kůži, cítil jsem, jak jsem se napjal, bože, dýchal jsem vůbec nebo celou dobu dech zadržoval? A když se jeho ruka konečně dotkla mého mužství, které snad zoufale prahlo po jeho pozornosti, měl jsem v hlavě prázdno. Dlouze jsem zasténal. Zadusil v sobě všechny otázky, všechny spekulace, všechnu nejistotu. Měli jsme celou noc a bylo jedno, že jsem nevěděl, co bude zítra, pozítří, na konci týdne? Skončí to touhle nocí nebo budeme chtít zas a znovu?
Chtěl jsem se ho dotýkat, chtěl, aby mě pustil blíž a přitom si zároveň nepřál nic jiného, aby mi dal tohohle sobeckého a majetnického hajzla, aby mi držel ruce pevně sevřené, aby mě líbal, kousal, bral si mě kousek po kousku, protože přesně to samé jsem chtěl udělat já jemu. Odtáhnul jsem se a jen znovu pozoroval jeho oči.
"Doufám, že nejsi moc unavený. Myslím, že noc je ještě dlouhá.." Na tváři se mi usídlil přesně ten Matyovský přidrzlý úšklebek, když jsem se zase se stejnou drzostí kousnul do rtu a nehodlal před ním klopit oči.