Stodolní 1868

Ztrácel jsem se v něm, vnímal tu naléhavost a nutilo mě to paradoxně přemýšlet ještě víc. Neumíme spolu mluvit, ale musíme spolu spát, to byl fakt zvláštní vztah, o který jsem ale nestál. Já ho nechtěl mít jen na to jedno, takový jsem nebyl a když už jsem si pustil někoho do svého života, chtěl jsem ho mít celého, ne jen na těch pár chvil, kdy nemůžu racionálně myslet, protože jeho vzdechy mě ohlušují a jeho vůně mě omamuje. Odtáhl se ode mě a jeho oči mě sledovaly, zamračil jsem se, štvalo mě, do jakých stavů mě přivádí, že to vůbec nemám pod kontrolou, že nemám žádnou jistotu a to jsem neměl rád. Ty jeho věčné provokace, miloval a nesnášel jsem je zároveň, cítil zrychlený dech, vzrušení, které se mi hromadilo v dolních partiích, když jsem od něj dostal příslib toho, že si s ním celou noc můžu dělat, co chci. A bojoval s tím odtáhnout se a říct mu, na co myslím. Že jsem se vykašlal na práci jen kvůli tomu, že se usmívá do telefonu a já žárlím. Že mám plnou hlavu obav, že u těch dveří jednou stát nebude. Proč jsem se choval jako děcko, proč mu skočil na každou provokaci. Tolik jsem chtěl být dospělý a vyřešit to, ale místo toho jsem mu vyhrnul tričko a sklonil se k jeho horkému tělu, zasypával polibky jeho hrudník, jazykem obkroužil jeho bradavku, vsál a jemně kousl, vnímal, jak se jeho tělo prohýbá, jak mi vychází vstříc. Neodtahoval jsem ruku z jeho chlouby, zpracoval ho rychle, pumpoval nahoru a dolů bez zjevné snahy o nějakou provokaci. Kousl ho do jemné kůže na břiše, vsál a jen se díval, jak na tom místě vzniká tmavomodrá modřina. Chtěl jsem ho trestat? Doufal jsem, že po tom sexu se to nějak vyřeší, ale pravdou bylo, že jsem měl jen víc otázek, jen víc frustrace a nejistoty, jen víc představ, když už jsem věděl, jak skvělé to je. Chtěl jsem ho víc a víc, namotával si mě stále pevněji a pevněji a mě štvalo, že se s tím neumím vypořádat nějak normálně, ale prostě jsem nemohl poručit svým pocitům. Žárlil jsem, chtěl ho pro sebe a byl naštvaný, že to nechápe, i když jsem věděl, že to nechápu ani já sám. 
Když jsem z jeho tváře vyčetl blížící se vyvrcholení, ruku jsem odtáhl. Proč jsem se někdy choval jako totální sráč, to jsem taky vysvětlit nedokázal. Odtáhl se od něj, posadil se, opřel se o rám postele a přitáhl si ho na svůj klín, kde se pod kalhoty dávno rýsovala zřetelná vyboulenina. Zvedl jsem k němu pohled, ve kterém nebyl náznak ničeho, ani nemohl být, protože moje pocity byly jako bouře. Jen jsem si olízl rty, ale neusmál se, neušklíbl, zůstal jsem dokonale nečitelný, protože jsem věděl, že jestli ukážu nějakou emoci, přijdou všechny. A to jsem nechtěl. Nechtěl ho vyděsit tím, jaký bordel v té hlavě mám. Ruku jsem nečinně nechal na jeho pozadí a pohlédl mu do očí.  
"Do toho. Zabav mě." 

Bylo to nějaké moc rychlé, jako jo, já si nestěžoval, upřímně jsem měl rád, když na mě nebere ohledy, ne proto, protože bych se nějak vyžíval v bolesti nebo sebemrskačství, ale líbil se mi ten pocit, že nemám všechno pod kontrolou. Ten pocit mě totiž nutil ho o to víc provokovat, nutil mě zkoušet hranice jeho i mě, chtěl jsem objevovat tenhle nový svět, chtěl zjistit proč moje tělo reaguje naprosto přehnaně na jeho dotyky, proč chci pořád víc a víc. Chtěl jsem mít hlavu prázdnou, ale namísto toho tam byl chaos. Proč jsem sem přišel? Pro tohle? Pro sex? Měl jsem pár známostí na sex a nevadilo mi to, ale s ním to tak být nemělo. Nebo aspoň do vztahu na sex se netahají city a rozhodně z toho není tolik otázek a tolik neznámých. Je to jasné, sex a domů. Tak proč jsem chtěl tady zůstat do rána a probudit se vedle něj? Nebylo to jen kvůli tomu. Chtěl jsem mu říct, jak ta přednáška byla k uzoufání nudná a že jsem na něj nemohl přestat myslet, chtěl jsem mu říct, že bychom mohli někam zajít, něco podniknout. Ale ty otázky by znamenaly přiznat si, co konečně jsme. A vnímal to vůbec stejně? Nevyznal jsem se v něm, a tak jsem se radši nechal strhnout tím, co umím nejlíp. Dělat, že se to samo nějak vyřeší a užívat si jeho doteky a přítomnost. Což jsem rozhodně dělal, když jsem se zakláněl, tiše nechal steny unikat z mých úst, nechat se strhnout do propasti, chtěl to ukončit a zároveň chtěl vyvrcholení oddalovat, ale ne teda doslova tak, že.. Prudce jsem otevřel přivřené oči, když toho nechal a upřel na něj celkem dost naštvaný pohled. Doprdele, vážně? Proč jsi jako přestal?
Než jsem stačil protestovat seděl jsem mu na klíně a znatelně cítil jeho vzrušení pod sebou. Byl jsem tou změnou jeho chování na chvíli vyvedený z míry, zmateně hledal v jeho očích odpovědi. Zabav mě. Copak jsem snad nějaká jeho osobní striptérka nebo co? Jako já rád přebíral iniciativu, o to nešlo, ale většinou jsem to dělal ve věcech, které jsem znal a měli trojky kozy a ne s klukem, přišel jsem si nejistý a nesnášel sebe i jeho za ten pocit. Znovu jsem se díval na ten jeho netečný výraz, děsil mě a vzrušoval zároveň, jeho slova zněla jako rozkaz a přitom ne. Olízl jsem si rty a rozhodl se srát na to, pokud chce zabavit, má to mít. Moc dobře věděl, že neřeknu ne.
Byl jsem to já, kdo mu položil ruku na hruď a donutil ho se víc zapřít do postele, zatímco já se odtáhl, vyhrnul si tričko, ale nesundával ho, všiml jsem si, že se mu líbí, když ho mám na sobě. Zkousl jsem si ret a dlaněmi si přejížděl po hrudi, odhaleném břichu, k boxerkám, které jsem si předtím frustrovaně nasadil zase zpátky, když se mé prsty ledabyle ztratily pod jejich lemem. Spolu s tím, jak jsem sám sebe začal uspokojovat jsem se pozadím, které se usídlilo na jeho mužství o něj začal vehementně třít. Pokud mě neuspokojí on, můžu to přece vždycky udělat já sám, pokud chtěl zabavit, mohl se jen dívat. Přivřel jsem oči a sklonil se k němu, abych spolu se stenem přejel jazykem po jeho odhaleném krku a ne zrovna vybíravě zkousnul, pak jsem jazykem putoval výš, k jeho uchu do kterého jsem věnoval další sten, oddálil se a svou tvář nasměroval k němu, snad jen kousek od jeho rtů, o které jsem se ale jen svými jemně otřel, zatímco jsem své tempo na jeho rozkroku zrychloval. Pak jsem ale na chvíli přestal, když jsem se od něj odtáhl a beze slov osvobodil skrz ty sakra těsné kalhoty i jeho chloubu. S pohledem upřeným na něj jsem se sklonil, nejdřív špičku mazlivě objel jazykem, pokračoval jazykem níž a pak už ho pohltil rovnou celého. Já byl na rozdíl od něho milosrdný a jeho zpracovávání si vychutnával, dával mu show, kterou chtěl a přitom nespouštěl pohled z jeho tváře na které jsem doufal, že uvidím něco jiného než tuhle chladnou netečnost.

Popravdě nevím, co jsem čekal, ani vlastně netušil, proč to dělám. Byl jsem z nějakého důvodu naštvaný, ale věděl, že on to nemůže pochopit, dokud neřeknu, co se mi vlastně honí hlavou. Možná se vám zdá, že by to bylo jednoduché a jasné, ale nebylo. Dohromady jsem o něm nic nevěděl, znal ho tak zatraceně krátce a netušil, jak se mi mohl dostat pod kůži tak jednoduše, ale nemělo smysl nad tím přemýšlet. Přemýšlet, to stejně nešlo, když se na mě podíval tím zmateným pohledem a já věděl, že jsem sráč, sráč co ho zneužívá, protože jsem moc dobře věděl, že neřekne ne. 
Sledoval jsem upřeným pohledem jeho počínání, jak si vyhrnul tričko, ale nesundal ho, zjevně i já pro něj začínal být čitelný, když tak lehce odhalil mou obsesi tímto kouskem oblečení na jeho těle, ale i tak se mi ten pohled líbil. Jeho ruce, které putovaly po jeho hrudi a břiše, odolával jsem nutkání se ho dotknout taky a jen se díval, díval, jak s tím pohledem upřeným do mé tváře prsty putoval i na mnohem nebezpečnější místa a vnímal, jak se otírá o mé naběhlé mužství. Lascivní, erotické a smyslné, nedokázal jsem od něj odtrhnout oči, užíval si to a přitom myslel jen na to, jak moc se ho chci dotýkat. Pootevřel jsem ústa, nic neřekl, jen se konsternovaně nadechl, nebyl jsem žádný Casanova, co by klátil každý večer někoho jiného, takže mě tohle soukromé divadlo vyvádělo z míry asi víc, než bych byl ochotný přiznat. Snažil jsem se udržet si ten výraz, ale bylo to stále těžší, když se věnoval mému krku a já musel přivřít oči a tiše sykl, protože ta horkost mi stoupala do hlavy bez jakékoliv kontroly. No a když mi zasténal do ucha, věděl jsem, že veškeré mé sebeovládání jde hezky rychle do kytek, ten zvuk, chtěl jsem to slyšet znovu a znovu. 
Instinktivně jsem se naklonil k němu blíž, bažil po těch zapovězených ústech, ale protože jsem vytoužený polibek nedostal, jen jsem frustrovaně vydechl a sledoval, jak se oddaluje, rozepíná pásek, jak na mě upírá pohled, když se jeho jazyk dotkl mé chlouby a kašlal na to, co jsem mu tímhle vším chtěl vlastně dokázat nebo sám sobě? Zaklonil hlavu, zavřel oči a nahlas vzdychl, zatraceně, to bylo tak skvělé! Znovu jsem hlavu sklopil, chtěl jsem to vidět, chtěl jsem se na něj dívat, když tolik provokoval a stejně už dávno věděl, že vyhrál, že ten výraz z mé tváře zmizel a nahradil ho jiný, temnější, ale mnohem jasnější. Protože jediná věc v mých očích byl hlad. Hodlal jsem si ho vzít kousek po kousku, dokud nebude celý můj. 
Zvedl jsem ruku a položil mu jí na hlavu, v dlani sevřel jeho vlasy, když jsem si sám udal tempo pronikání mé chlouby do těch horkých úst. Možná jsem mu měl dát najevo, že je v tom dobrý, že nemusí být nejistý, protože já v jeho tváři dokázal číst, ale nepotřeboval moje ujišťování, protože moje nedočkavé počínání a zastřený pohled mluvily za vše. Nedržel jsem se zpět, protože jsem věděl, že to chce, že nechce, abych na něj byl milý a starostlivý. Ne, Maty možná vypadal jako nevinný anděl, ale chtěl to tvrdě a já mu to hodlal všechno dát. 
Donutil jsem ho zvednout hlavu a se zamračením překonal tu touhu se mu prostě udělat do pusy a místo toho jsem si ho znovu vytáhl na klín, ale tentokrát jsem mu nedal šanci uhnout, prostě jsem ho tvrdě políbil, bez citů nebo snahy být něžný, protože tak jsem to prostě necítil. Sundal mu spodní prádlo, to triko mu sobecky nechal, když jsem pod něj vjel rukou a přejel po jeho zádech až k zadku, který jsem toužebně stiskl v dlani, zatímco druhou rukou jsem nasměroval svou chloubu do jeho těla a pomalu do něj začal pronikat. Možná jsem si ho chtěl vzít se vším všudy, ale nechtěl jsem mu ublížit, zvlášť v poloze, kdy jsem do jeho těla pronikl tak hluboko. 
Objal jsem ho jednou rukou, vzadu si nahrnul jeho tričko do dlaně, takže mu obkreslovalo linie těla a navíc odhalovalo jeho chloubu, po které jsem přejel druhou rukou. Přiblížil jsem se, jazykem polaskal jeho ucho a slastně vydechl. 
"Pokračuj." 

Líbilo se mi to, líbilo se mi, jak se jeho pohled mění, jak zaklání hlavu, jak se z jeho úst linou vzdechy jen kvůli mě. A sobecky jsem chtěl vidět jak tenhle pohled patří jen mě. Jen mě to ujišťovalo v tom, že to dělám dobře, zahnalo to nejistotu z toho, že to pro mě všechno bylo nové, tak moc nové a proto tak moc vzrušující, že jsem to všechno chtěl najednou a nejlépe hned. Nevadila mi jeho ruka v mých vlasech, kterou tak jednoznačně a nekompromisně udával tempo, které jsem mu milerád dopřával. Chtěl jsem ho mučit a zároveň chtěl, abych ho zrovna já, dostal na vrchol. Věděl jsem, že se přemáhá, cítil, jak tvrdne mnohem víc, jak se mu dech zkracuje, a přesto, přesto toho nechal a zvedl mi hlavu. Vážně, tak co teda chtěl? Namísto přemýšlení, jak to teda v sexu s chlapem funguje, jsem už byl znovu na jeho klíně, obratně zbaven spodního prádla. Zakázal jsem si přemýšlet nad tím, kolikrát asi tohle už dělal. V mých očích bylo tolik otázek, proto jsem byl vděčný, když si hladově dobýval moje ústa, nechal jsem se, nechal jsem se podmaňovat, nechal se a vycházel mu ochotně a pokorně vstříc. Co bude až tohle skončí? Pokračuj. Další strohý rozkaz, tón, kterým to pronesl mě vzrušil a zároveň jsem v jeho očích hledal něco víc. Něco, co tam ještě den předtím bylo, nebo jsem si to aspoň myslel a teď tam byl jen hlad, chtíč. A tak jsem se rozhodl přestat to řešit, brát to tak, jak to je, dát mu všechno, ukojit ten hlad v jeho i ve svých očích. Neprotestoval, neodseknul jsem mu, jak jsem měl ve zvyku, naopak, poslechl jsem ho beze slov.
Krátce jsem sykl, když do mě pronikl tak hluboko a zůstal nehybně sedět. Dlaně jsem usídlil na jeho hrudi pod tmavým tričkem, které mě rozčilovalo, protože s těma tetováními byl tak sexy! Sakra, jak já moc ho chtěl. Mučil mě, mučil mě a moc dobře to věděl. Zvedl jsem se, pomalu, skousl ret a zatnul mu nehty do kůže. Po chvíli, co jsem si ale zvykl, jsem tempo začínal pomalu zrychlovat a dostavilo se něco jiného. Něco, co jsem chtěl víc a víc a odpovídalo tomu i tempo, ve kterém jsem se začal nadzvedávat a dosedat. Díval jsem se mu přitom do tváře, snažil se udržet to, zvládnout odolat jeho pohledu, ale nakonec mi to bylo fuk. Nakonec jsem se rozhodl pustit všechny problémy, zahodit hranice, zahodit myšlenky, když jsem hlavu zaklonil a začal hlasitě vzdychat. Ze zběsilého tempa jsem přešel opět v mučivě pomalé, sám si vychutnával to všechno, co to ve mě vyvolávalo, chtěl jsem si od něj vzít všechno, všechno, abych konečně v jeho blízkosti mohl normálně myslet, normálně se chovat. Nakonec jsem se ale k němu natáhl a znovu si ukořistil jeho rty, kousat, sál a znovu a znovu do nich vzdychal, když jsem se rozhodl přestat mučit sám sebe a dostat ze sebe všechny ty emoce, které jsem nedokázal pochopit.
"Pořád mám pokračovat?" Pronesl jsem drze, když jsem se odtáhl od jeho rtů, odlepil se od jeho hrudi, opřel se rukama za zády, chtěl jsem víc.

Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet, nebo se spíš obával, jaké myšlenky přijdou, až zase budu schopný ten mozek použít. Takhle to být nemělo, bylo tam něco špatně, něco v jeho pohledu, něco v tom, jak to bylo celé chladné a bezcitné, ačkoliv jako by nás k sobě něco magicky přitahovalo, jsme se oba snažili udržet odstup, a přesto se k sobě zase vraceli, zase se potřebovali dotýkat, líbat a mě se to nelíbilo, nelíbilo se mi, jak se na mě dívá, se směsicí chtíče a strachu. Tohle jsem v tobě probouzel? Štvalo mě, že nic neříká, že se nebrání, že tohle chování, sobeckost, chlad a odtažitost přijímal. Chtěl jen sex bez lásky? Vyhovovalo mu to takhle? Protože já to možná dělal, a vím, že to zní naprosto absurdně, ale já nechtěl! Probouzel ve mě to nejhorší. Nikdy jsem nebyl dobrý v kontaktu s lidmi, ale teď jsem věděl, proč ho chci tak blízko a zároveň ho od sebe vší silou odstrkuju. Kolik pozdních rozhovorů, kolik debat, když se noc přelévala v ráno, kolikrát jsi mi se smíchem řekl o další nevydařené schůzce, další holce, kterou jsi pozval na snídani a pak se s ní navždy rozloučil a já to věděl, věděl, že se vždy pro něco nadchneš, ale nevydrží ti to dlouho. A děsilo mě, jak spalující a šílená je ta touha mezi námi, protože vyhoření přijde o to rychleji. Protože mi na něm záleželo a já se bát, že jednou tenhle chtíč zmizí a nezbyde nic. Vůbec nic. 
Proč jsem se na něj díval a nechal ho v tom, když jsem šílel z pohledu na to, jak se nadzvedává na mém klíně, proč jsem nic neudělal, když jsem toužil sevřít jeho boky? Protože se na mě díval a já se ztrácel v tom pohledu, tolik jsem ho chtěl mít jen pro sebe. Zpomalil, olízl jsem si rty a silněji stiskl jeho zadek, druhou rukou se dotýkal jeho mužství, nechal ho v dlani prokluzovat v tempu jeho mučivě pomalých přírazů, sklonil hlavu a své vzdechy tlumil v jeho horké kůži. Chtěl jsem víc, chtěl jsem si od něj sobecky vzít úplně všechno a věděl, že to nejde. Že dokud mi to sám nedá, nemůžu si to přivlastnit silou ani příkazy. Bylo to jeho rozhodnutí, jakkoliv jsem si to nechtěl přiznat. 
Znovu jeho rty, nepřemýšlel jsem, oplácel mu nedočkavé polibky, jako bych si jeho ústa bral poprvé, přel se s jeho jazykem, vzdychal, když kousal a sál a nedržel se zpět, už ne. Zase to skončilo stejně, zase mě přemohla touha znovu to vidět, znovu slyšet vzdechy, znovu se ztratit v jeho dotecích. 
Frustrovaně jsem sykl, když se zeptal, jestli má pokračovat, protože byl drzý, drzý a provokoval, věděl, že to nesnáším a že šílím z každého pohybu, který udělá. Nemínil jsem mu odpovídat, nemínil dělat, že to mám pevně pod kontrolou, když jsem ho zády povalil do zvalchované postele, ale nevystoupil z něj, klekl si mezi jeho nohy, přidržoval ho až bolestivě za boky ve vzduchu, když jsem zase já popustil uzdu svým představám a vzal si tu iniciativu zpět, vyprovokovaný a nadržený prostě jen bezmyšlenkovitě přirážel, rychle a hladově, neměl jsem dost a chtěl víc. 
Chytil jsem jeho ruce, zvedl mu je nad hlavu, přirážel hluboko do jeho těla, protože jsem věděl, že stejně jako já balancuje těsně pod vrcholem, nedovolil jsem mu udělat se rukou, protože jsem si to chtěl prostě sobecky nechat pro sebe. Stačili ještě tři, čtyři lačné přírazy a udělal jsem se hluboko do jeho těla, zatímco bílá tekutina skropila jeho břicho. Zavřel jsem oči, pustil jeho ruce, ale nemohl jsem to prostě bezcitně ukončit, nemohl, když jsem se sklopil a znovu ho políbil, vpletl mu prsty do vlasů a odmítal ho pustit. Bylo to špatné, špatné, špatné, ale nemohl jsem si pomoct. Protože i když jsem si ho vzal, z mojí hlavy nezmizel. 
Spíš naopak.

Dlaně již volných rukou jsem umístil na jeho záda, kde jsem prsty jemně sjížděl po látce jeho trička výš a níž, nebyl v tom žádný skrytý podtext, jen to, že ani já se nechtěl moc oddalovat z jeho blízkosti, ačkoliv to, co se před chvílí událo spíš napovídalo o tom, že si mě chce držet od těla co nejdále. Líbilo se mi to, mělo to všechno, po čem jsem toužil, napětí, touhu, vášeň, ale nevím, i já, co děvčata nad ránem s úsměvem vyprovázel ven jsem zatoužil po tom, aby v tom bylo něco víc než jen ukojit ten hlad. Ale v jeho tváři se přitom nepromítlo nic a mě to děsilo. Protože jsem nevěděl, jestli to takhle chci, nevěděl, co pro něj jsem, ale věděl, že s tím nemůžu přestat, nemůžu se ho přestat dotýkat a chtít ho, ať už to bylo bez citů nebo ne. Nevím, měl jsem v hlavě chaos a snažil si vychutnávat to prázdno, dech, co se pomalu zklidňoval, tělo, co vrnělo spokojeností po prožitém orgasmu i přesto, že bylo naprosto vyčerpané, já byl vyčerpaný a přesto bych si stejně dal říct znovu. Paradox. Odtáhl jsem se od něj, ale jen proto, abych se natáhl pro spodní prádlo a snažil se utřídit si v hlavě co se stalo a co bude následovat. Mám se zvednout a odejít? Chce mě tady vůbec? Všechno byl jeden velký otazník, a to bylo naprosto šílené. Šílené, protože jsem vždycky právě kvůli tomuhle brával ty holky na snídaně, abych jim to vysvětlil a neuváděl je v omyl. Neměl jsem to rád. A přesto jsem mlčel, přesto to nedokázal říct, když jsem se na něj otočil. Ani jsem se nezvedl a neodešel, ale ani neotevřel pusu ve vysvětlení. Ne, namísto toho jsem si zalezl zpátky do peřin k němu, položil hlavu na jeho hruď a natiskl se víc k jeho horkému tělu. Prsty jsem mu vyhrnul tričko a přejížděl po všech těch fascinujících obrazcích, jimž bylo jeho tělo pokryté, sledoval jednotlivé linie a mlčel. "Neboj, ráno neuteču jako naposled. Očekávám přinejmenším snídani do postele a rychlovku ve sprše" Zabručel jsem a ušklíbl se, zatímco jsem k němu vzhlédl a střetl se s tím tmavým pohledem. Sakra Theo, dej něco najevo. Cokoliv! Ta tvář, to tajemno, co mě k němu dřív lákalo, najednou bylo překážkou. Protože jsem nevěděl, co se děje. Byl jsem pro něj jen pobavení, odreagování od práce? Jasně, byl jsem mladší, tohle jsem neznal, tohle jsem neuměl, vyžíval se v mé nejistotě a proto se mnou byl? Namísto toho abych se narovinu zeptal, jsem mlčel, bál se, že by mi potvrdil moje domněnky a to jsem nechtěl. Jemně jsem ho políbil na bradu a pak rozhodně prohlásil. "Sice je tvoje postel fakt pohodlná, ale někam si vyjdeme. Až budeš mít čas.." Pronesl jsem opatrně a znovu se na něm uvelebil. Ale čekání na odpověď bylo moc dlouhé, mé tělo příjemně unavené, cítil jsem, jak se mu hrudník klidně zvedá, cítil jeho paži kolem sebe, cítil jeho vůni, cítil jeho. A to naprosto stačilo k tomu, abych zavřel oči a umlčel ty hlasy ve své hlavě.

Když jsem ráno poté otevřel oči a všiml si, že se na mě dívá, znovu jsem se ušklíbl, vymanil se z jeho sevření a vstal. Zatímco jsem se zády k němu protahoval a dával mu tak výhled na své samozřejmě perfektní pozadí jsem se na něj přes rameno otočil a věnoval mu provokativní úsměv. "Jdu do sprchy, přidáš se?" A nemusel jsem čekat na odpověď dlouho..


Takhle to probíhalo celý další týden. Myslel jsem si, že se něco změní, že skutečně něco podnikneme, někam vyrazíme, byl bych ochotný pro něj zazdít i další zkoušky a přednášky, ale Theo byl v tomhle až moc nekompromisní. Nejenom, že dbal na to, abych do školy začal víc chodit, byl v tom fakt strašně otravnej, ale i on sám v ní byl téměř pořád! Přes den se učil, doháněl, co kvůli hraní nestíhal nebo spal, protože je pravda, že jsme spolu trávili večery až do rána, kdy jsem mu zase mlel všechno možné a on mě pak umlčel jinými a zajímavějšími věcmi. Naše setkávání se proto zase omezila jen na večerní hodiny, kdy ale ve finále doháněl práci. Únava se projevovala i na mě, kdy jsem na přednáškách spíš spal, a přesto jsem se nemohl dočkat večera, kdy zase zaklepu na jeho dveře, on mi s tím svým nečitelným výrazem otevře, já mu povím něco málo o svém dni, on o tom svém a pak stejně skončíme tak, že mu na lince sténám jeho jméno. Protože jeho tělo byla moje droga a já ji musel dostávat v pravidelných dávkách.

Podíval jsem se na hodiny na mobilu a krátce si povzdechl. Před půlhodinou jsme měli vyrazit do kina, ale Theo se znovu zasekl na další hře. Chápal jsem to, alespoň se nějak snažil, protože jeho tým se dostal do celosvětového finále, takže měl tréninky o to intenzivnější, sponzoři na něj tlačili a já si tak dost často všiml, že se stresuje víc, než obvykle, teda ne, že by to někdy dal najevo víc než lehkým povzdechem. A jo, snažil jsem se to chápat, zrovna já, který pro práci nikdy nehnul ani prstem a na účtu mu každý měsíc přistávala slušná suma kterou utrácel za nesmyslně drahý hadry, chlast a jídlo. Nerad jsem si přiznával, že jsem s Theem rád, ale že potřebuju víc. Že chci být s ním víc, podnikat s ním ty normální věci, poznávat ho víc. A bál se mu to říct, protože ještě stále jsme nebyli schopní si nic hlubšího říct. Ne, vždycky to skončilo sexem, beze slov jsme si stanovili hranice a ani jeden vůči nim neprotestoval.
Bylo půl páté, byl jsem s klukama na obědě, vymluvil se, že musím dřív, protože jdu za Theem, neřešili to, brali to tak, že jdeme pařit, tak nad tím mávli rukama a já nemusel vysvětlovat a zase přemýšlet nad tím, jak ho mám před nimi definovat. Trávil jsem s nima míň času, protože Erik s Kubou zkoušeli na blížící se koncert, Martin byl s tou svojí a já jen nerad zjišťoval, že kromě Štěpána nemám co dělat. Štěpán. Trávil jsem s ním přednášky, volné odpoledne, několikrát si vyšli na pivo nebo do kina na Rychle a zběsile ani nevím kolik, kde jsme se hlasitě chlámali a házeli všude popcorn, jak jsme se se slzami od smíchu plácali po ramenou, když hlavním představitelům museli dát pořádnej retuš aby furt vypadali po těch letech svěže. Bavilo mě s ním trávit čas, protože jsem s ním nic nemusel řešit, nemusel se na nic ptát. Vyprávěl mi trapné vtipy, já jemu zase svoje trapné historky, posílali si vtipná videa, označovali se v nejtrapnějších meme světa a bylo to fajn. Přetočil jsem se v posteli na záda a protáhnul se, zatímco mi video o nějaké nejnovější hře přerušila zpráva. Rozklikl jsem si ikonku s názvem Štěpán is the best, jak se drze sám přejmenoval a já to tak z lenosti nechal a přečetl si obsah.
"Vondráček zase mele nesmysly a tys mě v tom drze nechal. Nepůjdeme dělat něco zábavnějšího? Zkusil jsem si nainstalovat ten Evil Dead, ale pořád mi to padá, mrknul bys na to? Třeba v 6 u mě? Adresu pošlu" Mobil jsem vypnul, když jsem se zaposlouchal do zvuků vedlejší místnosti. Neozývalo se zběsilé klikání myší, a tak jsem vstal a vydal se tam. Všiml jsem si černovláska na židli, jak si na chvíli odložil sluchátka a promnul spánky. Zezadu jsem se k němu přiblížil, objal ho kolem krku, s nosem na jeho krku jsem vdechl jeho vůni, na obrazovce bylo game over a chat začal opět zuřivě vyskakovat. Povzdechl jsem si, když jsem si přečetl pár zpráv a věděl jsem, že dnes máme po kině.
"Odložíme to na jindy, to nic, chápu to. Nechci tě tu rozptylovat, tak si zajdu si zahrát s kámošem, nevadí?" Políbil jsem ho na krk, přešel před něj a upřel na něj modré oči, část mě chtěla, aby protestoval, aby projevil nelibost, cokoliv. Hlasy ze sluchátek se zase začaly ozývat.
"Stavíš se zítra? Mám dvě online přednášky, tak budu doma a jelikož je můžu jen poslouchat a nikdo mě u toho neuvidí, můžeme něco vymyslet, teda, pokud budeš mít volno.." Můj hlas už byl celkem rezignovaný, nebyl jsem na něj naštvaný, jen frustrovaný a trochu zklamaný, nebudu lhát.

Věděl jsem, proč jsem se objevil před známou bytovkou a vkládal taxikářovi peníze do ruky. Měl jsem jet domů, měl jsem se snažit dělat, že se to nestalo. To, na co jsem myslel celou cestu sem. Na hnědovláskovo oči plné něhy, na jeho polibek, který se mnou rezonoval, u kterého jsem málem sám sebe přistihl, že mu chci vyjít vstříc.. do doby než jsem otevřel oči a neuvědomil si, že oči, které se na mě dívají a rty, co mě líbají nejsou ty, co chci líbat já, nejsou to ty temné oči, od kterých jsem nevěděl, co čekat a ztrácel se v nich každý den. A chtěl se ztrácet. Ne, Štěpánovi oči byly něžné a láskyplné a já se přistihl, že tenhle pohled chci, tak moc chci. Ale ne od něj. Bylo to sobecké a dětinské. Namotal jsem si ho, řekl jsem si o to, měl jsem mu to dát najevo, všechno. Odstrčit ho, ignorovat jeho pohledy, ale já sobecky nemohl. Ne, já byl sobecké děcko, co bylo uražené a potřebovalo pozornost, potřebovalo novou hračku. A to nebylo fér. Ne vůči němu ani vůči Theovi. A ač jsem chtěl Theovi nadávat, že je to jeho vina, že kdyby dorazil, nestalo by se to. V hloubi duše jsem věděl, že jediný, na koho to můžu svádět, jsem jen já sám. A já byl z toho naštvaný a frustrovaný. Rozhodl jsem se to Theovi všechno říct, v mé opilé mysli, která mi dodávala kuráž to znělo jasně. Řeknu mu to. Ale teď, když se dveře jeho bytu otevřely a on rozespalý se sluchátky na uších vykoukl ven, nemohl jsem. Všechna odvaha mě opustila, došly mi slova. Sakra, nemohl aspoň vypadat nějak blbě? Abych si to mohl nějak obhájit? Jeho oči mě propalovaly, měl jsem pocit, že to ví, že to ví, protože mi musí vidět až na dno mé duše. A já tam stál, rukama si objímal koženou bundu a pozoroval ho, jeho známé rzce plné tetování, tepláky, co měl posazené tak zatraceně nízko a.. A byl jsem to já, kdo namísto pozdravu roztáhl ruce a objal ho kolem pasu. Zabořil jsem hlavu do jeho hrudi, vnímal jeho vůni, jeho pevné tělo, vnímal jeho. Vina mě sžírala, sžírala, když jsem se prudce odtáhl beze slova odtáhl a vydal se postupně dál do bytu. Proč to nemohlo být jednoduché? Proč?
"Já, promiň, že jsem sem tak vpadnul. Koncert už končil a já tě chtěl vidět, ale máš určitě práci, počkám.." Nervózně jsem se usmál a radši se otočil, protože jestli bylo něco, v čem jsem byl fakt špatný, bylo to lhaní. Začínala mě bolet hlava, ta, která začínala procitat a až moc vnímat tíhu reality, cítil jsem únavu, co na mě padla, cítil jsem sžíravou vinu, co mě pálila na jazyku a já přesto mlčel, mlčel, i když ve mě všechno křičelo, že bych mu to měl říct a odejít. Cítil jsem telefon, co mi vibroval v kapse. A věděl, že mi přišla další zpráva. A věděl od koho. Nevzal jsem telefon do ruky, nechtěl to číst, nechtěl to řešit. Ne, ne teď, nebyl jsem na to připravený. Chtěl jsem se jen stulit do jeho velké náruče a nic neřešit.
Vešel jsem do ložnice a odložil věci stranou, dokonce jsem je i úhledně složil na židli, ne dle Theovo standardů, ale jakž takž. Hodil mobil na postel, prohrábl si vlasy a jen v trenkách a svém tričku,, ano svém, původně jsem si chtěl vzít jeho, ale najednou mi všechno přišlo moc. Přišlo mi, že to nemůžu udělat.
"Zajdu si do sprchy.." Podotknul jsem, usmál se na něj tak nejlíp, jak jsem to dokázal a vypařil se pryč. Jako kdyby sprcha mohla všechno smýt. Musela. Musela..

Rozhodně jsem nečekal návštěvu a už vůbec ne jeho. Popravdě byl jsem rozmrzelý a naštvaný, nejdřív na něj, protože mi nevadilo, že nás Filip přerušil a zjistil to, bylo mi to upřímně jedno, vadilo mi, že i když nás Filip přistihl přímo uprostřed sexu, jsem dál jenom zasranej kamarád. Tak to bylo se vším. Proč, to jsem neuměl říct, nechtěl tohle, nestál jsem o nezávaznej sex, nejen že jsem na tohle nebyl, já v něm viděl něco mnohem víc než jen objekt mých sexuálních tužeb. Takže když to jeho brácha tak nevinně vyslovil a Maty na to neřekl vůbec nic, prostě už jsem nemohl, nechtěl. Byl jsem z toho unavený, z věčného mlčení a přecházení problémů, z té nejistoty. Možná se stačilo prostě zeptat, ale čím víc takových nenápadných věcí se dělo, tím víc jsem začínal reálně věřit, že jsem pro něj prostě jenom homofobní experiment, hračka, která ho brzo omrzí a přestane bavit. Jenže zároveň jsem nad ním nedokázal přestat přemýšlet, měl ho plnou hlavu a bál se, že jestli to téma nadhodím, zmizí mi ze života úplně. A to mě děsilo. Zvykl jsem si na ty noční návštěvy, na postel, která voněla jeho šamponem, na infantilní gify, které mi v jednom kuse posílal, to nejisté přešlapování u dveří tolik kontrastující s tím pohledem plným chtíče, který se mu odrážel v očích ve chvílích, kdy jsem si ho zas a znovu bral. Mělo mě to odradit, zastrašit, ale já chtěl víc, chtěl jsem víc Matyho ve svém životě, ale pořád jsem se točil v nějakém podělaném kruhu. Napsal, že na koncert nemůžu, ačkoliv jsem už dávno začal odmítat spolupráce a jen dodělával, co už jsem měl uzavřené, abych měl víc času, prostě jen proto, že jsem se cítil ukřivděný a naštvaný a pak se s mobilem, kde jsem kontroloval smsku, na kterou mi vůbec neodpověděl, jen užíral dlouho do noci. Protože mi docházelo, že místo na něj jsem naštvaný na sebe. Že se chovám tak dětinsky a místo toho, abych to hodil za hlavu a byl prostě s ním, tu tiše trucuju. 
Takže když se objevil na prahu, byl jsem opravdu překvapený, hlavně proto, že jsem z něj okamžitě vycítil něco.. špatného. Promnul jsem si ospalé oči, povzdechl si, jak dlouho ještě budeme hrát tuhle hru? Chtěl mě vidět. A já jeho taky, sakra Maty, celou noc čekám, až se ozveš, až zaklepeš na moje dveře. Byl jsem odhodlaný mu to říct, miluju tě, vážně to je tak těžký Theo? Jenže než jsem to udělal, měl jsem ho v náručí. Objal mě kolem pasu a já ho instinktivně objal, zabořil hlavu do jeho vlasů. Ale něco bylo špatně. Nevím, neumím říct, z čeho jsem tak usoudil, jak jsem to vycítil, ale vyděsilo mě to. Tohle bylo jiné, jiné než naše obvyklá setkání u dveří, kdy jsme kolem sebe procházeli po špičkách, ale jen proto, že to napětí mezi námi bylo příliš velké. Teď se mi zdál v mém objetí zranitelný. Měl jsem to na jazyku, otázky, chtěl mu zvednout hlavu, zadívat se mu do očí a zjistit, co se mu stalo, ale odstoupil ode mě, prošel do bytu, ten jeho předstíraný klid, už jsem věděl, že tady něco nehraje. V něčem mi.. lhal. Všechno v jeho chování, v tom, jak se na mě nikdy nepodíval zpříma. Cítil jsem, jak mi něco svírá hrudník, nemohl jsem se pořádně nadechnout. Ne, tenhle pocit už znovu ne. Následoval jsem ho do bytu, neřekl ani slovo, jen ho pozoroval a čekal, jestli něco řekne, jestli mi to vysvětlí. Prosebně jsem na něj upíral oči a chtěl odpovědi, chtěl umlčet pochyby ve své hlavě, které na mě dávno křičely jedinou věc. 
Sedl jsem si k počítači, ale ani nepohnul myší, jen tam mlčky seděl a díval se k zavřeným dveřím, odkud bylo slyšet jen šumění vody. Bubnoval jsem prsty do opěradla židle a jen poslouchal pravidelné vibrování mobilu, který ležel na posteli. Promnul jsem si spánky, ne, tohle neuděláš. Pokusil jsem se zabavit otevřením discortu, ale nedokázal jsem to, nešlo to, stále znovu a znovu jsem slyšel ten zvuk, který se zarýval stále hlouběji a hlouběji do mé mysli. Až jsem to nevydržel a vstal. 
Chvíli jsem si telefon přehazoval z jedné ruky do druhé, zvedal hlavu, kontroloval nekonečný zvuk dopadající vody a váhal. Nechtěl jsem to udělat, ale vnitřní hlas v mé hlavě nebyl k utišení. Když jsem mačkal tu stupidní kombinaci 1234 už jsem věděl, že není návratu. Neexistovala možnost, že tohle skončí dobře. Buď navždy zničím naši důvěru a nebo zjistím něco, co mi zlomí srdce. To už jsem ale otevíral zprávy a se smutným úsměvem zjišťoval, že to je opět možnost číslo dva. Nemusel jsem to číst celé, stačily ty dvě poslední zprávy, které uživatel Štěpán is the best poslal. Můžeme si o tý puse promluvit? Omlouvám se, jestli jsem to podělal, ale to cos dělal celej večer, myslel jsem, že to chceš. 
Znovu jsem mobil zamknul a položil ho zpět na postel, zatímco jsem se vrátil zpátky k počítači. Tupě jsem zíral před sebe, srdce mi zrychleně bilo a třásly se mi ruce. Nevěděl jsem, co mám dělat, nevěděl, co mám cítit. Ale věděl jsem, že mi to ublížilo víc, než bych byl ochotný si přiznat. Proč. Kdybych tam byl, tak možná.. Zavrtěl jsem hlavou. Na tyhle kdyby jsem už dávno nevěřil. Jen nemohl uvěřit, že se to děje zase. Zase. Zase. Zase. Člověk by řekl, že to znovu bude jednodušší, ale nebylo. Bolelo to pořád stejně. Voda přestala téct a já se skoro panicky nadechl. Přišlo mi, že se dusím. Hypnotizoval jsem dveře a čekal. Čekal, protože jsem chtěl věřit, že otevřeš, podíváš se mi do očí a vysvětlíš to. Doufal jsem, že se mi podíváš do očí a řekneš pravdu.

Vodu, co mi stékala po těle jsem téměř ani nevnímal. Ne, když jsem jen tak stál pod sprchou, čelem opřený o studené kachličky a nedokázal, nedokázal zastavit příval všech myšlenek a emocí, co se mi zběsile jedna přes druhou honily hlavou. Co jsem tady sakra dělal? Neměl jsem tu být, neměl. Byl to blbej nápad. Zatnul jsem ruce v pěst a znovu je povolil. Byl jsem naštvaný, choval jsem se jako pitomec, když jsem ho nechal, aby se mě dotýkal, když jsem se na něj díval tím pohledem a věděl jsem, věděl jsem, co to může znamenat. Věděl jsem, že tady nemůžu zůstat věčně, za prvé by to bylo podezřelé a za druhé jsem cítil chlad, co se mi dostával pod kůži, když jsem vypnul vodu a uvědomil si, že už nějakou dobu jen zírám na jedno místo před sebou. Nadechl jsem a vydechl, osušil se, oblékl, vyčistil si zuby a všiml si, že se tady chovám už jako doma. Jak se to mohlo tak moc pokazit? Měl jsem před očima jeho oči, jeho ruce, co mě pevně objaly a já si to nezasloužil, nezasloužil jsem si jeho, nezasloužil jsem si to, co jsme měli mezi sebou, ať už to bylo cokoliv. Bylo to křehké a nové a já si to měl užívat, měl jsem si užívat každou chvíli a ne ji ničit tím, že se mi, sobeckému spratkovi nedostávalo dostatek pozornosti.
Vyšel jsem ven, všiml jsem si, že v ložnici není, tak jsem se vydal do pracovny, kde jsem ho viděl otočeného k monitoru. Přemýšlel jsem, měl jsem mu to říct. Sakra, měl jsem mu to říct, prosit o odpuštění a nějak to vyřešit, konečně mu říct všechno, co cítím, proč jsem to udělal. Konečně jsem se pro jednou v životě měl zachovat dospěle. "Theo. Já.." Kousnul jsem se do rtu, pro tentokrát čistě z nervozity a byl rád za přítmí, co v místnosti panovalo. Nezvládl bych se mu dívat do očí, nezvládl bych to, co bych v nich viděl. Měl jsem mu to říct, sebrat se a odejít. Možná jsem ho měl nechat na mě křičet, nevím, cokoliv. Ale já jsem věděl, že pokud to udělám, tak o něj přijdu. Neodpustí mi. Odpustil bych totiž já jemu? Bál jsem se. I kdyby to měl být jen nezávazný sex, stejně jsem se bál, že se probudím a on tu nebude. Nebudu cítit jeho vůni, nebudu poslouchat jeho věčně sarkastické poznámky ani se utápět v jeho rtech. Ale mohl jsem mu alespoň ukázat, že ho respektuju. Že mu nechci a nebudu lhát. "Jsem unavený, půjdu si lehnout. Přijď až to tu doděláš, dobře?" Pousmál jsem se, měl jsem k němu říct, políbit ho, cokoliv, co by bylo míň nápadné než tohle, ale to já nemohl. A ano, ani jsem mu nemohl říct pravdu. Prostě jsem byl zbabělec a sobec. Ale takový jsem asi prostě už holt byl. Kdybych k němu přišel, sedl si mu na klín a díval se mu do očí, řekl bych mu všechno, co by chtěl vědět. A to se nemohlo stát. Věděl jsem, že pokud bych se ho dotýkal, jen by se to celé ještě zhoršilo. Neměl jsem sem jezdit. Neměl, ale teď jsem tady byl a musel jsem to uhrát tak nejlíp, jak jsem jen mohl. Otočil jsem se a zamířil do postele. Do postele co po těch dnech odloučení voněla jen po něm. Jindy by mě to uklidnilo, teď jen zdvojnásobilo výčitky a chaos, co jsem měl v hlavě. Zavřel jsem oči, sledoval vedlejší místnost, zvedl ruku, chtěl jsem vzít tu jeho, stulit si ji na hrudi a dělat, že se to vůbec, ale vůbec nestalo. Ale namísto toho jsem ruku spustil dolů a rozhodl se to zaspat. Zaspat a vyřešit, až na to budu připravený. Ale budu někdy?

Díval jsem se, jak odchází do ložnice, žádná pusa, dotek, nic. Vždycky mě s tím provokoval, i když jsem měl práci, dokázal mě poslouchat jen chvíli, pak se z té postele zvedl a došel ke mě, rádoby nevinně se dotýkal mého těla, jeho rty se mazlivě otíraly o ty mé, možná se snažil tvářit jakože o nic nejde, ale moc dobře věděl, že se nakonec chytím, že si povzdechnu, vyčtu mu to, protočím oči, ale vždycky, vždycky jsem kašlal na práci, na lidi, na povinnosti, na cokoliv a znovu a znovu tomu propadal, protože jsem vůči němu neuměl být imunní, mohl se tvářit tak cudně, ale měl mě omotaného kolem prstu, stačilo písknout a dělal jsem, co chtěl. Ale teď odešel, jeho ruce se mě nedotýkaly, jeho rty nešeptaly provokativně moje jméno, byl tak vzdálený a já tam jen seděl a díval se na místo, kde ještě před chvílí stál tak neobvykle ve svém oblečení i když věděl, že miluju, když nosí to moje. Můj dech se pomalu zklidňoval, tlukot srdce se zpomalil, byla tma, ticho, všechno se zdálo být naprosto v pořádku. Jenže nebylo. V pořádku nebylo vůbec nic. 
Jak dlouho jsem tam seděl? Možná pár minut, hodin? Nepřítomně se díval před sebe a přemýšlel, já vážně neměl tušení, co bych měl udělat. Stokrát si prošel pro a proti, rozhodl se, že to ukončím, teď, tady, navždy, neměl jsem to zapotřebí, nestál jsem o další lži, nechtěl si ubližovat ještě víc. Ale kdykoliv jsem rozhodně vstal, kdykoliv jsem nakráčel do ložnice a viděl ho ve své posteli, nemohl jsem, nechtěl! Lehl si vedle něj, nedotýkal se ho, cítil jsem všechno to naštvání, frustraci a vztek, proč Maty? Proč jsi mi neřekl pravdu, věděl jsem, že bych mu to odpustil, odpustil bych mu cokoliv, ale nemohl jsem mu odpustit fakt, že mi lhal, že ležel v mojí posteli, že nechával svou vůni v mých peřinách, že jsem cítil jeho teplo a on mlčel, i když mě sžíraly všechny ty myšlenky. Cítil jsem ho, tak blízko vedle sebe, ale jako by mezi námi byla zeď. Měl bych to ukončit. Musím mu říct, že to vím. Ale sám sobě jsem lhát nedokázal a věděl, že to neudělám. Dnes ani zítra. Že mě zklamal, zranil, že mi ublížil, ale i přes to jsem ho nechtěl pustit a nechtěl se toho vzdát. Protože i když jsem se tomu vzpíral, dávno jsem věděl, že jsem se prostě naivně zamiloval. A na to jsem zapomenout nemohl. 
Otočil jsem se k němu zády, zakázal si projevit jakoukoliv emoci, zavřel oči, ale věděl, že tahle noc bude dlouhá. A ráno? Nechtěl jsem přemýšlet, nechtěl, protože jednou přijde chvíle, kdy to budu muset řešit. A já si nebyl odpovědí ani trochu jistý.

Nevěděl jsem, co tu dělám. Ne, když jsem snad už po sté přešlápl a nechal ruku volně klesnout zase zpátky. Kód ke vchodových dveřím mi Theo už dávno dal, abych ho pořád neotravoval protivným zvoněním, protože jsem měl ve zvyku zvonit třikrát a když neodpovídal dostatečně rychle, prudil jsem ho o to víc. Tahal jsem se za cíp jeho tmavé mikiny s nápisem THGam, kterou jsem mu dosud ještě nevrátil a kterou jsem na sebe oblékl proto, protože jsem ho potřeboval cítit. Potřeboval jsem se ujišťovat, že jeho vůně se mnou pořád ještě dělá tohle, že mé myšlenky jsou správné, že mé city jsou opravdové. A ve chvíli, kdy mě jeho vůně obklopila, cítil jsem se dobře, cítil jsem, že i přes všechny ty tajnosti, přes všechny ty problémy to chci zkusit. Že to musím zkusit. Že si nepřeju nic víc než ho vidět, vysvětlit mu to, stulit se v tom jeho medvědím objetí, zabořit mu hlavu do hrudi a pak ho provokovat nejapnými narážkami a nebo prostě ho jen líbat a zapomenout na svět.
Ale ani jedno z toho jsem nehodlal dělat do doby, než si tohle celé vyjasníme. Než si vyjasníme všechny tyhle žárlivé scény, všechny ty tajemství. Potřeboval jsem odpovědi a nehodlal se odsud hnout dokud je nedostanu. Už jsem měl po krk toho uhýbání, toho, jak před tím utíkal. I kdyby mě to mělo zranit, potřeboval jsem to vědět. Potřeboval jsem znát jeho příběh, jeho verzi, ne ta palčivá slova, co mi pořád ještě vrtala hlavou od posledního rozhovoru s jeho ex.
Zatnul jsem ruku v pěst, cloumalo se mnou spoustu věcí, spoustu včetně slov mého nejlepšího přítele, který mi sám řekl, že sem mám jít. I přesto, jak moc ho to muselo bolet, měl mě rád a přál mi šťastný konec. Ale mohl být šťastný s tímhle tvrdohlavým černovláskem? Necítil jsem se ve své kůži, byl jsem to já, kdo tyhle věci neřešil, kdo je opouštěl, kdo před problémy utíkal co nejdál a všechno co smrdělo jakoukoliv komplikací jsem nechával jít. Tak proč to sakra u něj bylo tak jiné? Proč jsem ho nemohl nechat jít? Prohrábl jsem si frustrovaně hnědé vlasy a pak se konečně odhodlal zaklepat. Ať už to dopadne jakkoliv, pravda byla, že jsem se těšil. Těšil na jeho netečnou tvář i ty rádoby ledové oči. Protože přesně ty jsem miloval.

Bylo to už pár dní, kdy jsem zavřený doma odmítal jakýkoliv kontakt se světem. Nebylo to tak, že bych si naivně myslel, že když se tu schovám, moje problémy zmizí. Ne, bylo to naprosto o něčem jiném. Bylo to o vině, sžíravé vině, která mě zasáhla tak hluboko pokaždé, když jsem vzal do ruky mobil a objevila se fotka, jak sedí s tím širokým úsměvem v mojí mikině na kuchyňské lince, když jsem našel jeho učebnice poházené pod postelí, když jsem zandával zubní kartáček do kelímku a on se otřel o ten druhý, který patřil tobě. Stál jsem tam, díval se na svůj obraz v zrcadle a nenáviděl se, tolik jsem se nenáviděl, styděl a věděl, že se mu nemůžu, prostě nemůžu podívat do očí. 
Bylo to jiné než kdykoliv předtím. Podvedl jsem někoho už víckrát, než bych byl ochotný vůbec spočítat, znovu a znovu se vracel do Nickovi náruče, znovu prohluboval svoje jizvy a věděl, že jsem hovado bez citů, kterému na ničem nezáleží, jenže teď.. teď to tak nebylo. Teď jsem tě měl plnou hlavu, teď jsem si prostě jen přál vrátit čas a nikdy to neudělat. Protože to za to nestálo. Ty hlasy, které v mé hlavě byly, totiž neutichly, nezmizely, ne, od té noci, od noci, kdy jsem tě podvedl jako největší hajzl na světě kvůli své vlastní paranoie, ty hlasy křičely nepřetržitě a já netušil, netušil co mám vlastně dělat. Věděl jsem, že bych se k tomu měl postavit čelem a ukončit to, netrápit sebe ani tebe, ale já nemohl, nemohl, Maty, protože čím větší chybu jsem udělal, tím bolestivě jsem si uvědomoval, jak moc pro mě znamenáš. Už to nebylo tak, že jsem se snažil přebýt svoje pocity k Nickovi dalším bezcílným vztahem. Teď jsem si jen uvědomoval, že moje city k němu jsou dávno pryč a všechno, úplně všechno ve mě teď patřilo tobě. A právě to, že jsem to všechno tak hloupě posral, na tom bylo nejhorší. Protože to nevyřešilo absolutně nic. 
Uslyšel jsem klepání, nechtělo se mi z té postele vylézt, nechtěl jsem čelit světu tam venku, chtěl jsem dál ležet a jen se tiše proklínat, ale už jsem sám se sebou nemohl být ani minutu, takže jsem se zvedl a prostě došel otevřít. A byla to chyba, obrovská chyba. 
"Maty.." to jméno, tvoje jméno, mi hořklo na jazyku. Ne kvůli tobě, ale kvůli té tváři, těm pocitům, tomu teplu a temnotě, které jsem znovu cítil až v konečcích prstů, kvůli té chvilkové slabosti, kvůli všemu tomu, co jsem skrýval ve svém nitru a nechtěl ti to za žádnou cenu ukázat. Jeho tvář byla bílá, zdál se unavený a přešlý a já věděl, věděl, proč to tak je. Ustoupil jsem ode dveří a nechal ho projít do bytu. Olízl si suché rty, třásly se mi ruce. I teď jsem ho chtěl obejmout, přitáhnout ho k sobě a tisíckrát zopakovat, že ho miluju, ale to nešlo. To jsem nemohl. Nemohl, když uvnitř mě pálel ten pocit zrady, to zhnusení nad sebou samým, když jsem se díval do těch očí, které ke mě provinile zvedl. Byl tu. Kvůli mě. Přišel, i když jsem to měl být já, kdo ho bude prosit o odpuštění, kdo se bude tisíckrát omlouvat. Jenže já nemohl, nemohl jsem mluvit ani dýchat, jen tam tak stál a díval se na něj, díval se na kluka, kterého jsem z celého srdce miloval a věděl, že už nic nebude jako dřív.

Čekal jsem déle než obvykle, nejistě přešlapoval na místě, vjížděl si rukou do světlých vlasů, kousal se do rtu, dokola si přehrával, co bych mu chtěl říct a když už jsem vydechl a prostě se to rozhodl vzdát a odejít, dveře se přeci jen otevřely. Sledoval jsem postavu, co se za nimi objevila, sledoval jsem jeho výraz, jeho oči, snažil jsem se přijít na to, co se mu honí hlavou, jestli je to radost, úleva nebo jen další naštvání, ale nedočkal jsem se ničeho. Jindy mě to tajemno, co ty tmavé oči skrývaly přitahovalo, lákalo, vzrušovalo, ale teď ne. Teď mě všechny ty záhady zrazovaly a já skutečně toužil po tom spatřit všechno, všechno, co chci vědět, všechno, co si myslí, do posledního detailu protože v téhle nejistotě jsem už nezvládal fungovat. Už jsem nezvládal žít sám se svou myslí, která dokola přemýšlela, co je to za prazvláštní vztah a jestli má smysl v něm zůstat. Zoufale jsem si na všechny ty otázky chtěl odpovědět ano, ano a i proto jsem teď vstoupil do toho bytu, proto jsem tady byl, proto, abych se skutečně dozvěděl pravdu.
"Theo.." Vydechl jsem jeho jméno, sklopil zrak a pokračoval jsem do toho známého bytu, vdechoval tu vůni, kterou jsem znal tak dobře, tu vůni, kterou jsem vítal, která byla známá a konejšivá. Zastavil jsem se až v kuchyni, opřel se zády o linku a konečně na něj přetočil pohled. Jindy bych se nejspíš lehce začervenal při vzpomínce, jak jsem na téhle lince o kterou jsem se opíral sténal jeho jméno, ale teď ne. Teď jsem k němu zvedl modré oči. Tak moc jsem chtěl ho obejmout, chtěl mu říct, že to byla hloupost a prostě na to znovu zapomenout, ale nešlo to. Nebylo to zdravé, nebylo to pro nás správné věci neřešit. Málem jsme kvůli tomu spolu ani nezačali chodit a i přesto jsme pořád od pořádného vztahu byli na míle vzdálení.
"Já.. omlouvám se. Za Maxe. Chtěl jsem ti to vysvětlit, ale tys odešel a já.. Já, přísahám, nevěděl, nevěděl jsem, jaké ke mě chová city, nikdy mi to neřekl, já se teda nikdy neptal ale.." Znovu jsem zvedl dlaň a sjel si s ní na zátylek zatímco jsem čelil tomu upřenému pohledu, který se ale občas stočil jinam. Nevěřil jsi mi to? Nic neříkal, nic a já se zoufale sám sebe ptal, co jsem zase udělal špatně. No tak, Theo, zařvi na mě, udělej něco, cokoliv, jen neprotahuj to ticho, co se zlověstně vznášelo všude kolem. "Byl tady Nick a já měl pocit, že odejdeš, že kvůli němu mě opustíš, protože nevím, nevím, co to máte za zvláštní vztah. A tak jsem mu napsal, aby přijel, ze srandy, ale on skutečně přijel a pak.. pak si viděl, co se stalo a co bylo. Je to můj nejlepší přítel od dětství, sakra, vždyť jsme spolu spali v posteli už od školky! Nepřišlo mi to zvláštní, asi teda mělo.." Zase jsem přeskakoval, snažil se mu to vysvětlit a přitom se do toho jen dál zamotával. Tak jsem si jen tiše povzdechl a sklonil zrak. Sledoval světlou podlahu a pak znovu pohled zvedl a jemně se pousmál. "Ale to je jedno, s Maxem jsme si to vysvětlili. Řekl jsem mu, nebo myslím, že to věděl sám, že jediné, co chci, jsi ty.." Mluvil jsem tiše, ale přesto rozhodně. Neskočil jsem mu ale šťastně do náruče, ne, můj pohled byl naprosto jasný, chtěl jsem odpovědi a hned. "Chci s tebou bejt, Theo. Ale musíš mi říct pravdu. Pravdu o tom kdo je Nick a co se stalo, protože já už v těhle tajemstvích žít nemůžu." Zavrtěl jsem hlavou a spustil ruce podél těla. Zas a znovu jsem v jeho tváři pátral po nějaké emoci, jakékoliv. Ale ničeho se nedočkal. A to mě drtilo víc, než bych si byl ochotný přiznat.

To tupé hučení v mé hlavě se stupňovalo, ta bolest ve spáncích, s každým dalším jeho slovem, s každou další omluvou a vysvětlením, s každým dalším bolestivým pohledem, který ke mě upíral, aniž by tušil, že to já jsem ten zmrd, to já, já, já mu dělám scény, já ho viním z nevěry, já ho soudím, když přitom dělám jemu za zády přesně to, za co se mi omlouvá. Mlčel jsem a jen se na něj díval, zarýval si nehty bolestivě do svěšené paže, nemohl jsem ho poslouchat, nemohl snést jeho slova, když v mé hlavě ta vina narůstala do gigantických rozměrů. Díval jsem se na ten obličej, kdy se začal tvářit takhle? Byl vždycky tak bledý, unavený, tak smutný a odevzdaný? Proč už ses neusmíval tak bezstarostně, Maty.. Ne, to moje přítomnost ve tvém životě z tebe udělala tohle. A já se za to nenáviděl. 
"Podvedl jsem tě, Maty.." můj hlas zněl tak ostře a hlasitě jako vystřelená kulka, pročísl ticho a odrážel se od stěn, znovu a znovu se ke mě vracelo to, co jsem nemohl, nemohl zatajit. Nedozvěděl by se to, nikdy by na to nepřišel, kdybych mlčel, jenže já mlčet nemohl, nemohl žít s tím, že se mi omlouvá, zatímco já jsem tu ten největší sráč pod sluncem. Všechno v mojí hlavě, všechny ty hlasy, paranoia, žárlivost a temnota, nesl jsem si s sebou spoustu stínů a věděl jsem to, ale nikdy by mě nenapadlo, že mu tím ublížím. Nikdy, nikdy jsem nechtěl, Maty, vážně nechtěl.. 
Nastalo ticho, jen jsem tam stál a přemýšlel, co mám vlastně říct, kde začít, jak mu to vysvětlit, ale neměl jsem slova, nevěděl, jak mu popsat celej svůj posranej život a všechny noční můry, které mě doprovázely na každém kroku, i když je nemohl vidět. Zvedl jsem pohled a bolestně se na něj podíval, v mé jinak chladné tváři se odrážela vina, vina a odevzdanost, ten smutek a zklamání. 
"Objevil se Nick a řekl, že se začneš nudit a přestanu ti stačit, zase se mi dostal do hlavy a pak ten kluk ve tvojí posteli a já.." zarazil jsem se, znělo to tak banálně a hloupě, jak jsem mu měl vysvětlit, že má nade mnou takovou moc, proč to znělo tak hloupě, jako nejobyčejnější výmluva. Ale tak to prostě bylo. Ta nejistota a nedůvěra, kterou jsem si s sebou nesl do každého dalšího vztahu, kterým jsem se jen snažil zapomenout. Jenže s tebou to bylo jiný, Maty. Protože když jsem tě podvedl, místo tupé prázdnoty jsem cítil všechnu bolest světa. Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí, nechtěl před tím utíkat, nechtěl klopit oči, protože si zasloužil znát pravdu, i když tolik bolela. "Zpanikařil jsem, přišlo mi, že svůj život vůbec neovládám a nekontroluju, byl jsem naštvanej a chtěl si dokázat, že ani Nick ani ty nade mnou nemáte moc." nesnažil jsem se o prosebný tón, nechtěl jsem, aby mi odpustil, nechtěl jeho lítost. Jen jsem potřeboval konečně říct něco, co mě ohlušovalo zevnitř, co mě dusilo a zraňovalo, ale za co on nikdy nemohl. Nemohl a já chtěl, aby to věděl. 
Bylo ticho, tolik jsem chtěl natáhnout ruku a dotknout se ho, tolik jsem chtěl místo slov jenom zabořit hlavu do jeho vlasů a vdechnout tu známou, uklidňující vůni, tolik jsem chtěl v jeho náruči zapomenout na všechny svoje chyby, ale to nešlo. Nešlo, protože já už byl dospělý a za své chyby jsem musel převzít zodpovědnost. 
"Byla to chyba a já se za to nenávidím. Jen jsem si uvědomil, že to jediný, co doopravdy chci, je bejt s tebou." už jsem nechtěl lhát, nechtěl si ho držet od těla, protože jsem to zkusil a věděl, že toho budu navždycky litovat. Protože do té doby jsem si neuvědomoval, jak moc pro mě vlastně znamenáš. Jak moc mě bolí představa, že o tebe přijdu. Natáhl jsem ruku, ale nedotkl se ho. Nesměl, neměl jsem na to právo. Už ne. "Maty promiň, mrzí mě to, hrozně mě to mrzí.." 

Čekal jsem všechno, čekal jsem další naštvání, čekal jsem jen další příval výčitek nebo výhružné ticho, těžko říct, co z toho by si vybral raději, přišlo mi, že se v něm nevyznám, že se v něm ztrácím. Ale příhodnější otázkou by bylo, znal jsem ho vlastně někdy?
Čekal bych cokoliv, cokoliv jiného než to, co vypustil z pusy. Dlouhou dobu jsem mlčel, mlčel, pozoroval ho nevěřícným pohledem, pohledem, ve kterém se odráželo víc, víc, než bych chtěl. Jeho slova, všechno, co řekl potom kolem mě jen prolétlo, přestával jsem ho vnímat, přestával, když mi dookola v hlavě zněla jen ta první proradná věta. A pak další, další, stejně zrádná, stejně bolavá, ale stejně pravdivá. Pootevřel jsem pusu, chtěl něco říct, chtěl na něj křičet, chtěl po něm něco hodit, brečet, vztekat se, ale nevyšlo ze mě vůbec nic. Ne, moje duše se tříštila na kousky, srdce, které jsem mu dal jen proto, aby si s ním mohl hrát. Protože to byla jen hra, Theo? Ruce jsem pevně zaryl do bílé linky a stisknul zuby k sobě. Nechtěl jsem se mu tady rozbrečet, nechtěl dát najevo, jak moc mě to sebralo. Tak moc, že jsem cítil, že se topím, že přestávám dýchat, že se topím hlouběji do té úzkosti a paniky, co mi svírala hrdlo. Bylo to jiné, než když to udělal s Kubou nebo když jsem se líbal se Štěpánem. Protože v jeho očích jsem věděl, že nelže, viděl jsem tu lítost, viděl jsem tu bolest, ale odmítal to brát jakkoliv v potaz. Protože já kvůli tobě všechny odmítal, odstrkoval, měl jsem pocit, že je to všechno moje vina. Měl jsem pocit, že to já jsem příčina všech tvých výbuchů, všeho tvého vzteku, všeho toho majetnictví. Nechal si mě tak se cítit. Já se ti omlouval, já ti řekl svoje pocity a ty? Proč? Proč, Theo?
Zvedl jsem k němu modrý pohled. Prázdný, tak moc prázdný, odevzdaný a rezignovaný. "Měl pravdu.." Mluvil jsem tlumeně, spíš víc pro sebe než pro něj, než jsem se ostře nadechl a tentokrát se mu skutečně díval do tváře. "Nick, říkal, že mě podvedeš. Říkal, že si nemůžeš pomoct, že to prostě děláš. A já tomu nechtěl věřit, myslel jsem si, že bys nemohl, že my.." Zavrtěl jsem hlavou, všechno to moc bolelo, to, jak na mě dopadla ta má sladká naivita, co teď spíš chutnala hořce. A pak jeho další slova, probouzel se ve mě hněv, hněv a křivda, ta ublíženost, protože ty si mi vážně ublížil Theo. Zlomil si mi srdce. A já nevěděl, jestli to dokážu překousnout.
"A k tomu uvědomění ti vážně muselo pomoct šukání s někým jiným? Bravo." Ironicky jsem se ušklíbl. Plival jsem kolem sebe a bezbranně kopal, protože jsem nevěděl, jak se s tím vypořádat. Protože jsem sobecky chtěl, aby ho to bolelo úplně stejně. Protože se mi to nikdy nestalo, protože mi na nikom nikdy tolik nezáleželo a to byl nejspíš důvod, proč mě to tak bolelo. Sledoval jsem jeho nataženou ruku, jak moc bych chtěl to překonat, jak moc jsem chtěl se přivinout do jeho náruče, vnímat jeho vůni a prostě a jednoduše to nechat jít. Ale měl jsem toho dost. Už toho bylo příliš, všech těch lží, všech těch tajemství, nemohl jsem dál. Dusil jsem se a potřeboval pryč. Snad proto jsem rázně odstrčil jeho ruku, odlepil se od linky a prošel kolem něj. Přeci jen jsem se ale zastavil.
"Já už takhle nemůžu, Theo. Nemůžu. Všechny ty tvoje scény, ta tvoje paranoia, záhadní ex, všechny ty tvoje tajemství." Pomalu jsem vydechl a nadechl. "Nemůžu být ve vztahu ve kterém nefunguje důvěra. Nemůžu ti po tomhle věřit a nezvládnu další žárlivou scénu.." Smutné, že všechno, co mě trápilo jsem říkal až teď. Protože všechno na mě křičelo, ať prostě jdu, jdu a neohlížím se. A já chtěl, tak moc jsem chtěl jít a třísknout dveřmi, ukončit to, zapomenout na něj. Tak proč to nešlo?
"Potřebuju prostor, potřebuju čas. Teď, teď s tebou nechci mluvit, nemůžu, nemůžu se na tebe ani podívat aniž bych si nepředstavoval, cos dělal!" Zavrtěl jsem hlavou a hřbetem ruky si otřel tvář, protože jo, tohle bylo to poslední, co bych chtěl. Byl jsem Antl, to já lámal srdce, to já je opouštěl, to já zapomínal.. "Teď nemůžu.." Opakoval jsem dokola, načež jsem se vydal ke dveřím. Musel jsem pryč, dřív, než mě to pohltí.

Nechtěl jsem se znovu procházet po té prázdné chodbě, nechtěl znovu stát před těmi známými dveřmi. Nechtěl se vracet k těm vzpomínkám, kdy jsem tady stál poprvé s flaškou v ruce pro abstinenta, myslet na to, jak se do mě tvé oči zabodly s takovou intenzitou aniž bych cokoliv z toho tehdy chápal. Ani tehdy, když se tvé rty poprvé dotkly mých a já věděl, že jsem v tu chvíli ztracený, zmatený, nezkušený a naivní. Ale bylo to s tebou a já ten nový svět chtěl objevovat. Nechtěl se toho bát, ať už náš vztah byl jako na horské dráze, plný tajemství, nepochopení, chaosu, bolesti, ale i lásky. Jiné, divoké, náhlé, komplikované a přesto naprosto jednoduché, protože láska by měla být jednoduchá. S tebou. S tebou bylo všechno jiné.
Myslel jsem si, že rozhovor se Štěpánem mi pomůže to celé konečně rozseknout. Konečně se přestat utápět v té depresi, konečně to nechat jít, ať už touhle nebo jinou cestou, musel jsem z toho kruhu pryč, musel jsem se konečně naučit znovu volně dýchat a žít. Mohl jsem doufat, že se mnou to bude jiné. Mohl jsem být ten naivní snílek, a já vážně doufal, doufal, že nejsi to, co Nick říkal. Že ses změnil. Ale vážně ses změnil, když jsi jen udělal to, co říkal? Mohl jsem ti po tomhle všem věřit? Mohl, Theo? Tolik otázek a tak zoufale málo odpovědí. Vjel jsem si frustrovaně rukou do vlasů, snad už po sté během té krátké chvíle, co jsem přešlapoval před dveřmi a neustále ruku stahoval a znovu zvedal, nutil se k tomu klepání, nutil se k tomu čelit tvému pohledu a svým pocitům, které možná doma byly otupělé a prázdné, ale teď křičely a hlasitě se dožadovaly pozornosti. Zaplavovaly mě jako lavina. Zavrtěl jsem hlavou, tohle jsem nebyl já, nebyl a nechtěl jím být. Snad i proto jsem zvedl pravou ruku a zaklepal, zatímco v levé jsem svíral vypranou a úhledně složenou tmavou mikinu. Nosil jsem jí celou dobu, od té chvíle, co jsi mi to řekl až do dnešního rána. Spal jsem v ní, uklidňoval se tvou vůní, prsty přejížděl po té herní přezdívce, která všechno začala a odmítal se jí vzdát. Až do téhle chvíle. Až do chvíle, kdy se ty proklaté dveře otevřely a já v nich zahlédl tebe. Myslel jsem, že to zvládnu, že budu silnější, ale pravda byla, že jsem to byl já, komu se z toho všeho, z tvé přítomnosti, z tvé vůně i tvého pohledu chvělo tělo i myšlenky. Přesto jsem ale pohledem neuhnul, odhodlaně jsem stál před tvými dveřmi rozhodnutý si dojít pro své věci a dát ti to poslední na čem záleželo. Možná jsem chtěl odpovědi, chtěl znát všechny tvoje tajemství. Chtěl jsem, víc než cokoliv jiného ti vběhnout do náruče a zapomenout v ní na všechno, co se stalo. Ale přesto jsem to neudělal. Miloval jsem tě, víc, než bych si myslel, že jsem schopný. Ale nevěděl jsem, jestli budu schopný napravit škody, cos napáchal. Nevěděl jsem, jestli ti znovu dokážu věřit. A na co je vztah bez důvěry?
"Jdu si pro věci.." Sklopil jsem pohled, protože zvednout ho a znovu ti čelit, by mě stálo veškeré síly. A ty já už neměl, byl jsem vyčerpaný z věčných myšlenek a boje a chtěl, aby to přestalo.

Zdálo se mi něco šíleného, znovu a znovu jsem se probouzel zpocený, vyděšený přeludy, které nedávaly smysl, ale nejhorší na tom bylo, že realita byla stejně děsivá. Protože když jsem se otočil na druhou půlku postele, ve které nebyl, znovu a znovu jsem si bolestně uvědomoval, co jsem udělal. Co jsem tobě udělal. A ten pocit znechucení, viny, hanby a nenávisti jen znovu a znovu tupě narůstal. 
Neměl jsem v plánu na to klepání reagovat. Neměl chuť znovu poslouchat Tereziny přednášky, nechtěl jsem jíst a pořádně spát, nechtěl jsem jít na procházku ani se sebrat, nechtěl a nechápal, proč mi nedá pokoj. Snažil jsem se s tím vyrovnat, ale jak jsem mohl, když jsem s tím byl všechno jen ne smířený? Odmítal jsem to, nechtěl to, nechtěl, tak proč jsem se měl snažit dělat, že je všechno ok? Nedával jsem najevo city, vždycky před problémy zavíral oči a zapomínal, ale teď to nešlo, ty hlasy byly moc hlasité, pocity moc ostré, dýchání moc složité, myšlení bolestivé. 
Čas.
Dej mu čas.
Znovu a znovu jsem si v hlavě přehrával Nickova slova, ale už mi docházela trpělivost, docházela mi naděje, že se něco změní. A nepomáhalo jeho ujištění, že jestli mě miluje, přijde. Protože to jen dokazovalo, že ne a to mě jen znovu a znovu ubíjelo. Nechtěl jsem myslet, nechtěl. 
Klepání bylo hlasité a já se bezmyšlenkovitě zvedl ze sedačky, přišlo mi, že všechno je zbytečné, nesmyslné, cítil jsem se podivně lehký, jako bych zapomněl i chodit. Doufal jsem, že mě uvidí a nechá na pokoji, ale když jsem dveře otevřel, zorničky se mi rozšířily překvapením a já tam jen stál. 
Můj pohled zjihl, okamžitě se v něm odrazilo všechno, úplně všechno, co jsem cítil a nebyly to jen výčitky, byla to radost a láska, to nadšení, že ho zase vidím, že přišel. Neuměl jsem si pomoct, neuměl to zastavit, nikdy jsem tyhle věci nedával najevo, ale teď jsem nad tím nepřemýšlel, když byly mé oči zase živé a plné jeho, ne té prázdnoty, zoufalosti a výčitek. Protože já ho vážně, vážně rád viděl, i když byl bledý, unavený a zlomený a já moc dobře věděl, že za to všechno můžu já. Všechno to nadšení opadlo, když promluvil, když mě jeho oči propalovaly a já tam jen stál a mlčel, ne protože bych neměl co říct nebo mi na tom nezáleželo, ale protože to bolelo, bolelo mě mluvit, dýchat, nechtěl jsem myslet, nechtěl, aby to ta hlava pochopila a přijala. Sklouznul jsem pohledem na tu mikinu, kterou svíral v rukách, dokonale složenou a věděl, že je konec. 
Místo slov jsem jen ustoupil stranou a nechal ho projít do bytu, zlomený, nemohl jsem se na něj dívat, nemohl, protože jediné, co jsem chtěl udělat, bylo natáhnout ruku, sevřít tě pevně v náruči, přitáhnout tě k sobě a omlouvat se, znovu a znovu ti slibovat, že pro mě jsi ten jediný ty, ty a nikdo jiný. Zdálo se mi to tak hloupé a pošetilé, každá fatální chyba, každej krok, kterej nic neznamenal. Nic, vůbec nic. Chtěl jsem jenom vrátit čas, vzít tě znovu do své postele, vdechovat tvojí vůni a konečně usnout, klidně, bez těch nočních můr, bez pocitu, že se nechci probouzet, protože to nemá smysl. Opřel jsem se o zeď, udržoval si od něj tu pečlivou vzdálenost, protože jsem věděl, že to nezvládnu, že nemůžu, ale zároveň jsem si plně uvědomoval, že na to už nemám právo. Udělal jsem chybu a chtěl respektovat jeho rozhodnutí, ale jak jsem to měl udělat, když byl znovu tady, v mém bytě, kde jsem už nechtěl být sám. Tolik jsem chtěl, tolik jsem se ty dlouhé týdny přesvědčoval, že mu nechám tu volbu, že nebudu naléhat, že přijmu jeho rozhodnutí a nebudu mu víc ubližovat, ale když tu byl, když byl u mě.. nemohl jsem. 
"Maty.." můj hlas zněl podivně cize, jak jsem ho dlouho nepoužil. Tichý, zlomený, konečně jsem zvedl hlavu a zadíval se na něj, nic jsem neskrýval, nic nepřikrášloval, prostě se na něj jen díval tím odevzdaným pohledem, protože jsem věděl, že jsem o něj přišel. A bylo jedno, jak dlouho to bylo, všechny ty pocity jsem cítil pořád stejně zoufale. Zaryl jsem nehty do rukávu mikiny a jen tiše vzdychl. "Zůstaň." 

Nemohl jsem se na něj dívat dlouho, nemohl, protože ač jsem sám sobě nalhával, že to dokážu, že to přejdu, že to všechno přebolí a přejde, nedělo se nic z toho. Nic, když jsem v těch jindy chladných očích viděl všechno, naprosto všechno, všechno, co jsem tam chtěl vidět tak dlouho, tak dlouho, ale nebylo na to moc pozdě, Theo? Vždycky jsem věděl, že mu na mě záleží, nikdy jsem si nemyslel opak. Těmi maličkostmi, když pokaždé vycházel z té své komfortní zóny.. jen pro mě. Jen kvůli mě ignoroval rozházené oblečení po jindy perfektně uklizeném bytě, mé vyprávění všemožných nesmyslů do rána, to, když jsem ho otravoval při práci a on jen čím dál častěji utíkal za mnou i když věděl, co ho to může stát. Věděl jsem, kdo jsi. A přesto nevěděl vůbec nic. Byl jsem hlupák, co všemu naletěl? Byl jsem náplast na něco, o čem jsem neměl ani ponětí, dokud se neobjevil blonďák a musel to být on, kdo mi to vysvětlí? Nesnášel jsem tvé mlčení, protože přesně to nás dostalo do téhle situace. Pochopil bych to, vážně bych to pochopil, kdybys se mnou nechtěl být, kdybys.. Mísily se ve mě emoce, bylo jich tolik, tolik, až mě to nutilo sklopit pohled a prudce vejít do bytu. Ten pocit, kdy jsem prostě chtěl nad tím mávnout rukou, zapomenout, věřit tomu pohledu.. Ale přitom. Proč ses na mě takhle díval, po tom všem? Po tolika tajemstvích, po vší té bolesti, kvůli které jsem se tě snažil zoufale nesnášet. Stejně jako jsem miloval a nesnášel tu vůni, co mě obklopila, ty vzpomínky, co se mi vybavily, když jsem procházel bytem a sledoval všechny ty místa, kdy jsem tak zoufale toužil po tom objevovat každý kousek tvého těla a duše. Byla to všechno jen lež? Hodil jsem na postel jeho mikinu spolu se sportovní taškou do které jsem začal házet těch pár kousků, co jsem měl ve skříni, protože jsem stejně většinou tahal ty jeho. Tak urputně jsem se snažil vyhýbat jeho pohledu, ale jeho přítomnost byla tak patrná, tak jasná, i přesto, že nás dělilo spoustu prostoru. Cítil jsem to napětí, to dusno, co vysávalo všechen vzduch z místnosti, cítil jsem, že nemůžu dýchat, že se tady topím a zoufale potřebuju pryč. Pryč, dokud ještě mám šanci odejít..
A pak jsem to zaslechl. Ty slova, co se mi zaryla do paměti a přehrávala se dokola jak nějaká podělaná zaseknutá páska. Dokola a dokola a já mezi prsty pevně sevřel látku trička. Neříkej to, Theo. Neříkej. Nešlo to, nešlo to vydržet, když jsem pustil všechny ty věci, otočil se a během pár kroků překonal tu vzdálenost, co nás dělila. Nepřemýšlel jsem, když jsem se nechal pohltit vší tou zuřivostí, bolestí, zklamáním, těmi všemi pocity, které jsem nechápal a nezvládal. Chtěl jsem na něj křičet, chtěl jsem mu říct, že nemá právo tohle říkat, nemůže tohle po mě chtít, protože já to nezvládnu. Ale místo toho, abych cokoliv řekl, jsem jen zůstal stát před ním, v té těsné blízkosti, kdy jsem zvedl pohled a pátral v jeho tváři. V té tváři ve které bylo tolik lítosti a bolesti. Překvapilo mě to, překvapilo, zaskočilo, nechalo bezbranného. Můj pohled nebyl tak tvrdý, ale přesto jsem mlčel. Mlčel a sledoval detailně jeho obličej jako kdybych ho viděl poprvé. Zoufale jsem se chtěl vrátit do té chvíle, kdy jsem byl jen naivní, kdy jsem neznal tebe, ne takhle. Kdy jsi pro mě byl jen přítelem, konkurencí, položkou, kterou jsem chtěl pokořit a zároveň se s ní spřátelit, protože tak jsem fungoval. Ale všechno bylo jinak. Protože teď, ať už jsem chtěl nebo ne, jsi pro mě znamenal celý svět.
Hlava na mě křičela, urputně se vzpírala představě, že jsem tak blízko, představě, že jsem s ním v jedné místnosti. Ale tělo, tělo dělalo něco úplně, úplně jiného. Neovládal jsem své ruce, nekontroloval tu touhu, když jsem mu prsty vjel na krk a do tmavých vlasů. Proč? Co? Tolik otázek, tolik zmatku. Pral jsem se s touhou utéct a touhou udělat přesně tohle. Tohle, když jsem si stoupnul na špičky a byl jsem to já, kdo ho políbil. Nedočkavě, když jsem se rty otíral o ty jeho, ale neustupoval, ne, chtěl polibek prohloubit, chtěl to všechno. Se vším, detailně si to zapamatovat. Protože jsem si myslel, že to bude naposled. Potřeboval jsem sám sebe ujistit, že už tohle nechci. Potřeboval jsem vědět, že když tě budu líbat v mých představách to budou tvé ruce, co putují po tělo někoho jiného, že budu cítit ten odpor, tu nechuť to dělat. Ale nic nepřišlo, nepřišlo, když jsem jazykem pronikl dovnitř a bral si to všechno. Protože jsem nevěděl, co udělám, až tohle skončí, až ta touha vyprchá. Ale věděl jsem jasně, že jen díky tomuhle, jen díky tvé přítomnosti, tvým rtům a dotekům, to všechno najednou dává smysl.

Díval jsem se, jak se obrátil a prudce došel až ke mě. Nic jsem neudělal, neuhnul, ani k němu nevztáhl ruce, i když jsem chtěl, tolik jsem chtěl! Viděl jsem v jeho tváři tolik negativity, bolesti, zrady, znovu jako v ten den, kdy jsem ti to řekl, ale neuhnul jsem pohledem, díval se do jeho tváře, trýznil se tím pohledem, protože jsem si to chtěl pamatovat, chtěl sám sebe trestat, protože i kdybych chtěl hledat výmluvy, i kdybych se chtěl obhájit, pravdou zůstávalo, že jsem mu udělal něco neodpustitelného a měl plné právo mě nenávidět. Nebyl jsem žádá drama queen, ale tohle jsem si zasloužil, tohle všechno, co se odráželo v jeho tváři a mě to bolelo stejně jako tebe. Protože jsem věděl, že jsem tě zradil, že jsem to všechno posral a zahodil a až pozdě si uvědomil, že tohle není stejný jako s těmi před tebou, že se nesnažím od tebe nikam utéct. Naopak. Jediný, co jsem chtěl, bylo zase se k tobě vrátit, nechat tě křičet, nadávat, házet věcma, jen kdybys neměl v očích všechnu bolest světa. 
Překvapilo mě, když překonal tu krátkou vzdálenost mezi námi a políbil mě. Ten pocit, hořkosladká chuť jeho rtů, to opojení, když byl tak blízko a já věděl, věděl, že to nemůžu zastavit, že přemýšlím jenom nad tím, že chci zavřít oči a poddat se tomu, dát mu, co chce, vzít si to všechno, ale tohle celé bylo špatně. Tohle jsem nechtěl, Maty. Já nehledal sex. Já chtěl zpátky něco hlubšího a důležitějšího, chtěl jsem zpátky tvůj smích a tvoje provokace, chtěl jsem ty něžné doteky a rozespalé pohledy, když ses mi budil v náručí, chtěl jsem, abys zase tahal moje oblečení a chodil mě rušit, když jsem pracoval, chtěl jsem s tebou usínat, dívat se bezmocně na tu sladkou tvář, které jsem propadal, poslouchat ty tvoje nesmysly, já tě chtěl zpátky, protože jsem na tobě miloval naprosto všechno, ale tohle, jeho pohled, ty vibrace, všechno, co jsem z tebe cítil.. to bylo špatně. 
"Nedělej to.." odtrhl jsem se od něj, bolestivě a prosebně šeptal do jeho rtů, které jsem nechtěl nic jiného než líbat, ale držel jsem ho od sebe, protože jsem nemohl, nemohl dělat, že se můžu vrátit k vztahům bez citů. Ne s tebou, Maty. Zvedl jsem ruce, držel jeho tvář ve svých dlaních, pevně, a přesto něžně, když jsem palcem sklouzl na jeho rty, přešel po nich, opřel si čelo o to jeho a jen se nadechl, nechtěl jsem ho nechat pokračovat a zároveň ho od sebe nemohl odtáhnout. "Já vím, že nemám právo po tobě nic chtít, ale jestli mi to chceš vrátit.." polkl jsem, můj hlas se vytrácel, byl jsem unavený mluvit, myslet, bojovat s tím vším, co jsem chtěl dělat, ale věděl, že jestli ho nechám, jestli to bude pokračovat, už nic z toho zpátky nevrátím. Jestli ho nechám to udělat, všechno skončí. 
Odtáhl jsem ho od sebe, ale jeho tvář nepouštěl, jen se mu díval do očí, vážně a prosebně, protože jsem chápal, že mi chce taky ublížit, ale pro mě největším trestem bylo, že nejsi se mnou. "Nedávej mi naději.." mlčel jsem, jen se na něj díval, miloval ho, zatraceně, tolik jsem ho miloval a nenáviděl se za každý hloupý, dětinský rozhodnutí, který mi ho bralo. Proč jsem to udělal? Přišlo mi to tak malicherné, co bylo důležitější než ten pohled, kterej mě bodal a trhal na kusy? Moje ruce se svezly po jeho tvářích, znovu jsem od něj odstoupil, i když nás pořád dělil sotva jeden krok. Neuměl jsem ho od sebe pustit, i když jsem ho teď odmítal pustit blíž. Protože nezvládnu bejt nad věcí, jestli budeš pokračovat. A jestli budeš, všechno tím pohřbíš. To chceš? Vážně tohle chceš, Maty..? Byl jsem připravenej ho nechat být a smířit se s tím. Byl. Dokud tu znovu nestál, dokud mě jeho oči nepropalovaly a já si neuvědomoval, jak moc mi chyběl. 
"Ublížil jsem ti a nic z toho zpátky nevrátím. Ale jestli něco můžu.. Maty, řekni, co mám udělat a já to udělám." zvedl jsem pohled, díval se mu do očí, znovu zvedl tu ruku a jen se bříšky prstů jemně, skoro bázlivě dotkl jeho tváře. Už nic nezbývalo, čas vypršel a nezbylo nic, než poslední věc, kterou jsem mu mohl dát. "Miluju tě. Prosím, zůstaň." 

Sledoval jsem jeho oči, cítil jeho dlaně na svých tvářích, když se odtáhl a já jen těkal pohledem po jeho tváři, protože jsem to nechápal. Nechápal jsem sám sebe, proč jsem to udělal, co jsem tím chtěl získat, dosáhnout. Ale nechápal jsem ani jeho. Věděl jsem, že by mi podlehl a nechtěl to udělat proto.. sakra Theo, já se nechtěl mstít. Nešlo mi o to, abys cítil stejnou bolest. O to nešlo. Nedokázal jsem bojovat s tím, co jsem cítil a měl pocit, že tohle by to mohlo zachránit. Že když to udělám, zjistím, jestli to dokážu. Jestli ti dokážu odpustit, jestli to celé není jen o té nepopsatelné touze kterou jsem cítil, o tom doteku jeho horkých dlaní, do kterých jsem chtěl schovat obličej a nechat všechny ty propletené a zmatené emoce vyplout na povrch. Sledoval jsem jeho oči, odevzdané, prázdné. Zračilo se v nich už tak dost bolesti, ale namísto toho abych cítil pocit zadostiučinění z toho, jak se cítil, jak zpytoval svědomí, jsem zjistil, že mi to vadí. Že mi vadí, že i po tom všem.. slibuješ mi volnost a přesto mě jen dál směřuješ do míst, kam si myslíš, že bych měl patřit. Že jen sám určuješ, co by pro mě bylo dobré, co ti chci nebo nechci dát. Frustrovalo mě to, zraňovalo, chtěl jsem jen, abys pochopil, že se dokážu rozhodovat, že nejednám zbrkle a dětinsky, že o tomhle to není Theo. Cítil jsem své prudce bijící srdce, kdy se každý úder zrychloval s tím, jak ses odtahoval a já to nechápal. Ale možná měl pravdu, možná jsme naše problémy vždycky řešily takhle a pak jsme takhle dopadly. Ale já, byl jsem tak zmatený, tak moc, že když se oddálil, až v tu chvíli jsem si uvědomil, že vůbec dýchám. Jen proto, aby mi vzal dech znovu, když se jeho pohled znovu setkal s mým. Zoufale jsem hledal v jeho očích potvrzení, že ta slova, ta slova, co vyřknul poprvé nahlas, jsou pravdivá. Že to není jen další léčka, další hra, do které se zamotám, abys mi v další chvíli zase dal kudlu do zad. Hledal jsem slova, marně, marně se snažil něco říct, když jsem naprázdno otevřel pusu a znovu ji zavřel. Protože pravdou bylo, že i já ho miloval. Víc, než si uměl představit. Tak moc, že jsem nemohl jíst, spát, dýchat, když jsem byl bez něj. A přesto jsem ale nemohl ani fungovat, když jsem byl s ním. Nemohl, protože jsem pořád ještě tápal. Jedna má část ti chtěla zoufale věřit každé slovo, každičké slovo, propadnout tomu, podlehnout a zapomenout na všechno, co se stalo. Ale nemohl jsem. Nemohl, protože to jediné, co jsem po tobě chtěl bylo..
Mé oči se do něj zabodly, když jsem od něj ustoupil. Nevyvracel mu to, co si myslel, nevyvracel to ani sám sobě, když jsem pořád ještě neúprosně bojoval s touhou to vzdát a znovu spadnout do toho, co jsme měli předtím. Ale to, co jsme měli, nebylo zdravé. Ať už s nevěrou nebo ne, ten vztah, co jsme vedli, měl spoustu problémů. A já se k tomu nechtěl, nemohl vracet.
"Sedni si.." Bylo to zvláštní, nepoznával jsem svůj hlas, to tiché ale rázné zašeptání, když jsem ho jedním pohledem poslal sednout si na postel. Bylo zvláštní vydávat rozkazy namísto toho, abych se prostě sebral a odešel. Překvapivě mě poslechl, když jsem sledoval, jak se odebral k posteli, až ke mě upřel znovu ten téměř prosebný pohled ať to nedělám. Ať nás nezatracuju. Ale já takhle nemohl dál, Theo. Byl jsem to já, kdo se mu obkročmo posadil na klín. Ne proto, abych si ho vzal, ne proto, abych překonal tu děsivě krátkou vzdálenost, co nás od sebe dělila. Nijak jsem ho neprovokoval, když jsem mu odevzdaně seděl v klíně, nesahal na něj, nepřitahoval si ho k sobě ani nežadonil o jeho doteky. Ne, sledoval jsem jen jeho tvář, všechny ty emoce, co mě děsily, protože jsem se v nich nevyznal a nevěděl jestli jim můžu věřit. Ale chtěl jsem, tak moc zoufale jsem chtěl.
"Já.." Nevěděl jsem, jak to vysvětlit, když jsem krátce uhnul pohledem a nervózně si skousnul spodní ret, jak jsem to dělával vždycky, když jsem nevěděl, co dělám. Nakonec jsem se ale přeci jen odhodlal, když jsem se pohledem znovu vrátil k jeho očím, rtům, všem těm detailům, kdy mi přišlo, že je vidím poprvé. "Neodejdu, Theo.." Jeho jméno, to proklaté jméno. Trhaně jsem se nadechl a znovu vydechl, snažil jsem se uklidnit, neodejdu, nikdy bych odejít nedokázal, ať jsem se tvářil všelijak. Nemohl jsem, protože mě to k tobě táhlo. Tak moc, tak moc mě to k tobě táhlo, ty pocity, které jsem nedokázal popsat a které mě trhaly zevnitř. To teplo, co se mi rozlévalo tělem kdykoliv si byl poblíž a přehlušovalo všechnu tu bolest, kterou jsi mi způsobil. Prsty jsem opatrně přejel po jeho pažích, až jsem ho objal kolem krku. "Chci pravdu. Já potřebuju.." Odmlčel jsem se, když jsem se přiblížil k jeho rtům, jen na tu krátkou vzdálenost, abych stále sledoval jeho oči a jakoukoliv změnu v nich, jakékoliv zaváhání, nejistotu. Něco, co by mě donutilo se zvednout a jít. Ale nic takového v nich nebylo, nebylo a já se v nich utápěl, ztrácel a znovu nacházel. "Ukaž mi všechno. Všechno, Theo.." Všechno špatný, zlý, všechno co tě děsilo, všechno, co ti scházelo nebo co tě donutilo k tomu, abys to udělal. Potřeboval jsem pochopit, kdo skutečně jsi, co ti můžu dát, co spolu dokážeme přejít. Protože je možnost, že to nezvládnu, možná tu pravdu neunesu, možná mě to dostane ještě hlouběji než jsem byl. Ale já byl ochotný to risknout, já byl ochotný to přijmout. Protože jsem tě miloval. A nedokázal se tě vzdát.

Nechápal jsem to, nic z toho, co udělal od toho polibku jsem nechápal a snažil se v jeho tváři, v těch smutných očích najít odpovědi, ale rodily se jen další a další otázky. Nejspíš bylo sobecké po něm chtít jasnou odpověď, když jsem tak hmatatelně cítil, že pochybuje, ale bylo asi normální, že jsem prostě chtěl jen tu nejjednodušší odpověď. Ale zároveň jsem věděl, že po něm chci moc. A že na to nemám právo, že i to, že tu zůstal, že váhal, že nad tím přemýšlel, je víc než v co jsem mohl doufat. Možná proto jsem se nebránil, možná proto jsem opravdu k té posteli šel, sedl si, nechal ho sednout si mi na klín a silou vůle držel ruce od něj, nechal je rozklepané a žádostivé zaťaté v peřině, protože jsem si to prostě nedovolil, věděl, že tohle není odpověď, že tohle je jen krok do neznáma, protože i ve tvé tváři se zračily pochyby. Chtěl jsem zvednout ruku, dotknout se tvé tváře a jen ji něžně hladit, jen nějak dostat z tvých očí tu nedůvěru, strach, nejistotu. Chápal jsem, proč váhá, ale to neznamenalo, že jsem nepropadal panice a šílenství v představách, kdy si to nakonec rozmyslí a po tom všem, po tom, co mi dal naději, zase odejde. Neuhýbal jsem pohledem, prostě ho jen oddaně sledoval a čekal, dával mu ten čas, i když ve mě narůstalo všechno, všechny ty zrádné pocity, úzkost, nemohl jsem dýchat, ruce se mi neovladatelně třásly tím víc, čím déle mlčel. Řekni něco. Urážej mě. Křič. Vyčti mi to. Řekni něco, Maty..
Když oznámil, že neodejde, nadechl jsem se, konečně jsem se nadechl tak prudce a lapavě, jako bych si až teď vzpomněl, že ten vzduch potřebuju k životu. Neznamenalo to nic, neznamenalo to, že mi odpustil, ale pro mě to znamenalo všechno. Všechno. Díval se na mě, poprvé za tenhle večer neuhýbal pohledem, viděl mě a mě z toho bušilo srdce, protože jsem věděl, jak to musí být těžký. Ale tyhle drobnosti mi dávaly pocit, že to má smysl, že to ještě můžu nějak zachránit, že mi dáš šanci tě milovat, i když jsem to všechno posral. Vnímal jsem jeho horké dlaně na svých pažích, chvění svého těla, když se mě znovu dotýkal a já chtěl, zoufale moc chtěl jen zvednout ruce a obejmout tě, ale neudělal jsem to, neudělal, protože jsem nevěděl, jestli můžu. Jestli mi to dovolíš. 
Ale i přes to, to cos po mě chtěl.. Zavřel jsem oči v tom nejzoufalejším gestu. Protože jsem nechtěl, nemohl jsem ti ukázat to, cos chtěl tak zoufale znát, co ses snažil pochopit, ale v tom nic k pochopení nebylo. Nenáviděl jsem tuhle svou část, nenáviděl všechno to, co jsem dokázal ovládat, dokud se neobjevil Nick a nevytáhl to na světlo, jednou, podruhé a najednou to bylo tolikrát, že jsem bez toho nemohl žít, že jsem potřeboval dělat všechny ty věci, že jsem dokázal dokonale oddělit ty city a sex a jenom si to sobecky brát, jenom nějak ukojit tu temnotu v sobě, abych mohl zase žít. Využíval a zraňoval lidi kolem sebe jen pro tu touhu ty hlasy umlčet, abych se zase jen zlomený a prázdný vracel k němu, znovu a znovu se propadal do té propasti a s každým dalším selháním jen víc a víc přiživoval všechno to, co jsem z hloubi duše nenáviděl. Nechtěl jsem ti to ukazovat, nechtěl jsem, abys to znal. Ale tys to musel vidět, že jo? Tys potřeboval odpovědi a já potřeboval vědět, že mě přijmeš se vším všudy i s mými démony. Nick měl pravdu, my dva, tenhle vztah nikdy nebude opravdovej, když si budu hrát na něco, co nejsem. A i když jsem to dělal jen proto, abych tě neztratil, pravdou zůstávalo, že to prostě bylo mou součástí. A tys měl právo to vědět a rozhodnout se, jestli tohle chceš. Jestli chceš bejt se mnou i přesto, že jsem chorobně žárlivý hovado, co v sobě má všechny ty sadistický sklony, co to potřebuje mít všechno pod kontrolou, co ho vzrušuje dávat ti rozkazy a vědět, že tě může ovládat. Musel jsi to vidět, musel jsi to zažít, jestli jsem chtěl, aby tohle mělo šanci. Bál jsem se, Maty, hrozně jsem se bál, že tě to vyděsí, že to nezvládneš, protože jsem ve tvé tváři viděl ty pochyby, já věděl, že i ty máš strach se podívat, co všechno skrývám, ale chtěl jsi to vědět a já, i když to byla moje noční můra, jsem ti to musel ukázat, musel, jestli jsem chtěl, aby to mezi námi bylo opravdový. 
"Můžeš kdykoliv říct dost a já přestanu.." zamumlal jsem ochraptěle, olízl si suché rty, bojoval s tou touhou to prostě zase všechno potlačit, ale to nešlo. Možná odejde, ale nechtěl jsem ho ani sebe dál trápit v něčem, co nebyla pravda. Protože těch lží bylo už dost. 
Stále jsem měl zavřené oči, násilně si vybavoval všechny ty okamžiky, které ve mě vyvolávaly tu úzkost a strach, nejistotu a dětinskou paranoiu, tebe s mobilem v mojí posteli, jak se usmíváš na kohokoliv v konverzaci, ty letmé pohledy ostatních chlapů, Štěpána a chvíli, kdy tě políbil a ty ses nechal, Maxe ve tvém oblečení, ve tvé posteli..
Otevřel jsem oči a v nich nebyla ta oddanost, žádná odevzdanost ani vina, byly prázdné tím zlověstným způsobem, všemi těmi nočními bludy a děsy, které se z té úzkosti měnily jen ve frustraci a ta ve vztek, vztek, tolik vzteku, tolik zuřivosti, tolik žárlivosti a chladné lhostejnosti v jediném pohledu, nesnažil jsem se to ovládnout, nepotlačoval všechny ty pocity, které mě zaplavovaly a měnily mou tvář k nepoznání. Protože tohle jsem byl já, Maty. Všechny pochyby, které jsem neuměl řešit slovy, které jsem v sobě jen dál a dál dusil a přetvářel je, překrucoval a deformoval, až nezbylo nic než jen to prázdno. Všechno to špatné, zlé, všechna ta chuť prostě si jen sobecky dělat to své a neohlížet se zpět, prostě si to vzít a nemyslet na následky. Tohle jsi chtěl vidět? Děsilo tě to? Protože tohle jsem byl já, tohle všechno, Maty. 
Nezaváhal jsem, neptal se na svolení ani nebyl nejistý i po tom všem, co se právě stalo, protože nemělo smysl to držet v sobě. Nemělo cenu předstírat, když jsem ho pevně chytil a přetočil pod sebe a s tím stejně chladným, stejně upřeným pohledem ho shora sledoval. Chtěl jsi to pochopit, chtěl jsi vědět, proč jsem to udělal a já netušil, jak bych ti to vysvětlil slovy, tak jsem to otevřel, Pandořinu skříňku, tu skrytou část své duše, kde se skrývali všichni mý démoni, strach, pochyby, bolest, nedůvěra, ta tisíckrát zlomená a toxická láska, kterou jsem k němu cítil a která ze mě udělala tohle, frustrace a nenávist pokaždé, když si se mnou hrál, když se jen tiše vysmíval mým citům, zatím co jsem mu se vší tou sebenenávistí znovu a znovu propadal. Ty nejsi on, věděl jsem to, věděl, ale nedokázal to oddělit, přišlo mi, že po těch letech ani nic jiného neznám, žádný normální druh lásky, nic čistýho a upřímnýho, nic, co by mi nechtělo ublížit. Ta ostražitost, neustále pocit nebezpečí, neustále ty otázky, kdy mi ublížíš...
Zvedl jsem ruce, přišpendlil ty jeho nad jeho hlavu a bez zjevné snahy o jakékoliv něžnosti jsem vyndal pásek z jeho kalhot a prostě mu s ním připoutal ruce k pelesti postele. Kontrola, posedlost kontrolou, cítil jsem vždycky tolik nejistoty, že jsem potřeboval tuhle situaci držet pevně v rukách, copak jsi to nechápal? Bylo se mnou něco špatně, bylo, já to věděl, ale to jsem byl já. Poničený, zlomený, s nespočtem hříchů, když jsem se sklonil a prostě si sobecky vzal ten majetnický polibek, tu chvíli, kdy jsem si nekompromisně přivlastňoval jeho ústa, prohloubil ho, vnikl do jeho úst, bez jakýchkoliv citů, prostě jenom s tou temnou touhou vepsanou v každém pohybu. Destruktivní, všechno tohle bylo špatné a já se nenáviděl za to, že mě to vzrušuje, když jsem mu vyhrnul tričko a odtrhl se od jeho rtů prostě jen proto, protože jsem mohl a chtěl to jenom dělat po svém. Sklonil jsem se, neodtrhl ten pohled od jeho očí, chtěl, aby to všechno viděl, aby ses díval Maty, na všechno to špatný a zlý, všechno pokřivený a zhoubný v mojí duši. Sklonil jsem hlavu, drobnými kousanci a toužebnými polibky pokračoval na jeho krku, bral si to, bral si každý centimetr jeho kůže a chtěl víc, mnohem víc, když jsem cítil tu vůni, co mě zrazovala a omamovala a jen víc popouzela, protože jsem jí propadal, protože jsem se v jeho blízkosti nemohl ovládat. Vyhrnul jeho tričko vysoko ke krku, sklonil hlavu a jazykem si razil cestu po jeho hrudníku, vsál jeho bradavku, zatímco jsem si druhou pohrával prsty, ale nevydržel jsem to dlouho, ne, když jsem ho tvrdě kousnul do tenké kůže na břiše, zatímco má ruka se bez zaváhání ztratila za lemem jeho kalhot. Protože jsem chtěl, abys sténal, abys prosil o víc, abys opakoval moje jméno, znovu, znovu, znovu byl můj, Maty, i když to všechno bylo špatně..

Nemohl jsem odejít. Nemohl jsem odejít aniž bych to nevěděl. Aniž bych si nebyl jistý, že to, co mezi námi bylo, ať už to byla láska nebo ne, nebylo opravdové. Nechtěl jsem to zahodit, nechtěl jsem to ukončit, protože jsem se tě možná snažil nesnášet, protože jsi mi zlomil srdce jako nikdo jiný a já ten pocit ublíženosti nikdy neznal, nedokázal jsem to. Nedokázal, a tak jsem si myslel, že když to uvidím, když to konečně pochopím, dokážu se rozhodnout. Všechny ty polopravdy, ty útržky, které mě jenom mátly a splývaly mi v jedno, v jeden neskutečný a obrovský kolotoč pocitů, kdy jsem nevěděl, který z nich je pravý a správný. Zoufale jsem toužil to hodit za hlavu, věřit tomu, že se to stalo jen z určitého důvodu, že jsi pro to musel mít jiný důvod než jen to mi ublížit, protože jestli to byl jediný důvod, nebyl jsem si jistý, jestli ho dokážu přejít. Sledoval jsem ty oči, překvapivě něžné, jemné, zoufalé a smutné. Neskutečně smutné a já si přál věřit té bolesti v nich. Věděl jsem, že to pro něj není jednoduché, protože mi to doteď neukázal. V hlavě se mi dokola ozývaly všechny ty útržky konverzací, ten Nickův tón se kterým se mi svěřoval o Theovo úchylkách. Ale mnohem víc jsem se zaměřil na Thea. Tehdy jsem to nechápal, nechápal tvou nenávist a nevraživost, nechápal jeho slova o tom, že se za ním stejně vrátíš. Měl jsem možná víc vnímat tvé zatnuté pěsti, měl jsem jim přikládat větší váhu než jen jako nesmyslné žárlivé scény. Protože v tvé žárlivosti bylo něco jiného, něco jiného než majetnická chorobná posedlost, něco ochranářského. Jedna část tebe se o mě bála a já potřeboval vědět proč. Protože ses mě snažil chránit před ním a nebo před tebou, Theo?
Jeho oči potemněly, přetvořily se způsobem, který mě donutil krátce zalapat po dechu. Protože jsem v nich marně hledal stopy po té vině, po té lásce, která v nich byla, ač jsem se snažil ji zoufale přehlížet, ale teď v nich nebylo nic víc než to temno, ta hluboká propast a ta mě děsila víc než tvoje slova. Kdo jsi byl, Theo? Potřeboval jsem to vědět, zoufale. Jeho slova, hluboká, smyslná, co mnou rezonovala, co mi zběsile rozbušila srdce, ne ze vzrušení, ale ze strachu. Co chceš udělat, že mi musíš říkat tahle slova? Co by mě mělo donutit tě zastavit? Nevím, byl jsem zmatený, zoufalý, jistým způsobem stále ještě smutný a zničený, ale stejně jsem tě pozoroval. Cítil, že mé tělo je napjaté, napjaté v očekávání, když si se mnou zničehonic prohodil pozice a mé ruce se ocitly přikované k pelesti postele. Trhl jsem za ně, ten neznámý pocit mě ochromil. Ochromil mě ten pocit naprosté bezbrannosti, kdy nebudu moct nic dělat. Nebudu moct na něj sahat, projíždět prsty jemné prameny jeho vlasů, propátrávat jeho tělo, vnímat tu blízkost, přitahovat si ho pro další a další polibky. Protože já to tak chtěl, možná jsi mi ukázal jen zlomek toho, co chceš, co umíš a co jsi, ale já byl zvyklý na to si tě přesto držet blízko. Ale to teď nešlo. A já se skutečně bál toho, co bude následovat. Snad díky té bezmoci bylo mé tělo snad ještě víc citlivější na všechny jeho doteky. Na jeho rty, které si braly má ústa naprosto lačně a hladově a já chtěl, aby zůstal déle, aby ten polibek prohloubil, aby zůstal, protože mé tělo na tebe i přes to všechno reagovalo stejně a já tě prostě chtěl líbat Theo, a utopit všechny ty pochyby v tom. Ale to nešlo, nešlo a já to musel vidět. Ten pohled, který jsi mi věnoval celou dobu, co ses věnoval mému tělu a já se chvěl, chvěl očekáváním, chvěl strachem, chvěl přemožen všemi těmi neznámými pocity, kdy jsem nevěděl, jestli se mi to líbí, jestli se mi líbí ta dravost, ta bolest smíchaná se slastí, když jsi kousal jemnou kůži mého těla a zanechával na něm tak jasné otisky. Ne, zmítal jsem se někdy mezi strachem z toho, co chceš udělat, co je to, co nedokážu pochopit, to, co přede mnou tak vehementně skrýváš a mezi tím chtíčem, který to ve mě probouzelo. Protože ano, cítil jsem to vzrušení z tvých doteků, cítil a chtěl víc. Protože namísto toho, abych odcházel, jsem se zadrženým dechem čekal, co uděláš. Mé tělo se k tobě až bolestně vypínalo, byl jsem pod tvou nadvládou, mohl sis dělat, co jsi chtěl, cokoliv, a já bych se nemohl bránit. Zmítal jsem se stále ještě někde na pomezí a přesto.. Když se jeho ruka ztratila pod lemem kalhot a já jen znovu trhl rukama a hlavou, lapal po dechu, odvracel pohled, protože jsem to nevydržel. Nevydržel tu temnotu, co se v tobě odrážela, protože byla jiná, odlišná od té, co jsem znával. Tahle neměla hranice, ta předtím, ta co jsem znal, ta je znala, respektovala a já ji znal. Já ji dokázal pochopit. Ale neděsilo mě jenom to, cos dělal Theo, nebo co jsem ve tvých očích viděl. Děsilo mě, že namísto toho, abych tě zastavil, nechal jsem tě pokračovat. Možná jsem nevydržel ten intenzivní pohled, když jsem hlavou trhl na stranu a přivřel oči, ale nehodlal jsem utéct. Ještě ne. Ne, dokud to neuvidím všechno, dokud nebudu přesvědčený o tom, že to nezvládnu. Má slova byla tichá, bázlivě šeptaná, ale přesto vyslovená. "Pokračuj.."

Nedal jsem na sobě znát nic, nic z toho, co se mi honilo hlavou, co ohromovalo mou mysl a křičelo, křičelo, že tohle je špatné, špatné, špatné a měl bych přestat. Ten pohled, viděl jsem v jeho očích to překvapení, cítil, jak se jeho tělo napjalo a ztuhlo, jak nedokázal potlačit tu reakci, ten strach, který ze mě cítil. A to bolelo. Nebylo to tak, že bych to nečekal, ale prvně, prvně za celou tu dobu jsem vnímal tu potřebu ucuknout, přestat, zastavit to všechno, když se na mě díval tím bázlivým pohledem, když trhl marně rukama, aby se osvobodil. A přesto jsem ho nepustil, přesto jsem ho neutěšoval, přesto jsem své chování nezjemnil, protože tohle jsi potřeboval vidět, mě, mě se vším všudy, se všemi těmi démony a defekty, které jsem si s sebou nesl. Se vší tou touhou tě naprosto ovládat, naprosto si tě přivlastnit, majetnicky, sobecky, surově, jakkoliv, jen když budeš můj, můj a ničí jiný. Odráželo se mi to v pohledu, moc dobře jsem věděl, jakým pohledem se na něj dívám, když to nevydržel a odvrátil hlavu, když nemohl unést to, co viděl a já jen bolestivě zatínal zuby k sobě, abych necuknul, abych nevycouval, protože to nebylo všechno, Maty, tohle nebyl konec, tohle nebyla hranice. To byl jenom začátek. Možná proto mě překvapilo, když promluvil, když tím jemným hlasem, který se tolik nepodobal tomu hravému tónu řekl, ať pokračuju. Protože jsem čekal, že to zastavíš, čekal, že řekneš dost, že to neuneseš, ale tys z neznámého důvodu zůstával, nesl to všechno dál a dál, i když jsem věděl, že nechceš. Tvoje tělo bylo poddajné, odpovídalo na mé doteky a polibky, věděl jsem, že jistou část tebe to vzrušuje, ale to bylo normální, normální, protože jsem se tě dotýkal, protože jsem záměrně využíval tvých slabin, protože podvědomě jsem chtěl, abys zůstal, abys to zvládl. Jenže ten pohled ve tvých očích.. 
Vzrušovalo mě to ještě vůbec..? U Nicka jo, u Nicka se vzrušení míchalo s hněvem, s tou touhou ho potrestat za všechno, co mi dělal, za všechny ty sračky, které jsem kvůli němu cítil, ale on si to užíval, on mě k tomu donutil záměrně a já mu jen zas a znovu s výčitkami dával to, co mě sžíralo zevnitř, tak dlouho, dokud jsem nedokázal nic jiného, dokud v mé hlavě nebylo nic jiného než ta touha mít to alespoň jednou pevně v rukách. Chtěl jsem ho ovládnout, kontrolovat, chtěl jsem mít pocit, že to zvládám, ale nikdy, nikdy nedošel k tomu smíření, k tomu spásnému vrcholu, protože on mě nikdy nenechal, nikdy mi ten pocit, že to mám pod kontrolou nedal. A proto jsem to dělal znovu a znovu, znovu to hledal, klid, smysl, jenže při pohledu na tebe, Maty, jsem necítil to co s Nickem. Necítil jsem tu posedlost, ten hněv, ne tolik, ne na tebe. Nesmál ses mi do rtů, nevysmíval se mým pocitům, neprovokoval mě, jen abych přitvrdil, abych posouval ty hranice. Ne, pohled ve tvých očích byl jiný, než jaký jsem byl zvyklý a já.. ani já tohle nedával. 
Odtáhl jsem se od něj a zašátral v nočním stolku, jen abych našel černou masku na spaní a i přesto, že ke mě upíral ten vyděšený pohled, mu ji prostě přetáhl přes oči. Možná ses ty nemohl dívat na mě, ale ani já nemohl pokračovat, když ses na mě díval se vším tím strachem a nejistotou. Protože jsem se tomu vzpíral, ale vnímal ty pochyby, pochyby o tom, že ti nechci ublížit. Nemohl jsem být bez tebe, ale nešlo to ani s tebou. Nevěděl jsem, co chci, a proto jsem musel, musel pokračovat, musel ty odpovědi najít, musel, i když se mi to všechno příčilo. Přejel jsem po jeho stehnech až na boky a bez varování ho otočil na břicho, nesnažil se mu to usnadnit, nebyl opatrný, když se mu pásek zařezával do rukou a já si to moc dobře uvědomoval. Sundal jsem mu kalhoty i s boxerkami, vytáhl ho do kleku a roztáhl mu nohy, aniž bych u toho řekl jediné slovo. Naklonil jsem se k jeho uchu a současně v dlani promnul jeho ztopořený úd. 
"Nesmíš se udělat, dokud ti to nepovolím. Rozumíš, Matyáši?" můj hlas byl ostrý jako břitva, neptal jsem se, oznamoval jsem mu to, zatímco jsem palcem dráždil jeho špičku a rty přesunul z jeho ucha na krk, líbal a vzápětí kousal ta jemná místečka podél jeho páteře, na bedra, ohbí klenutého pozadí, nechával za sebou vlhkou cestičku i otisky zubů, zatímco jsem ho zpracovával tvrdě a provokativně a vzápětí jen líně a pomalu, jen abych ho vydráždil, abych ho vzrušil na maximum, ale nedal jsem mu to, nedovolil mu to, nedal mu tu slast, když jsem vnímal signály jeho těla, to napínání, vzdychání, zatínání pěstí a v té poslední chvíli ruku odtáhl a klekl si za něj, otřel se pánví o jeho vstup, držel ho pevně za boky, ale nedělal nic, vůbec nic, jen ten rozkaz se vznášel vzduchem jako švihnutí bičem. Protože o tom to bylo. O kontrole, o pocitu, že nad tím mám nějakou moc, že mě to nestáhne do hlubin, že s tím můžu bojovat. Jak jsem ti měl tohle vysvětlit? Jak jsem ti měl popsat, že jenom tohle mi dává jistotu v tom moři beznaděje? Protože teď víc než kdy jindy jsem si uvědomoval ten palčivý strach. Strach, že odejdeš a já už kousky sebe znovu nikdy neposkládám zpět. 
"Popros."