Matěj Diviš

Povaha

Nebudu lhát, jsem snílek. Jsem ten, co si prostě věci až příliš idealizuje, ten, co sní o těch růžových zámcích, co má vždycky až příliš dlouho nasazený růžový brýle, ten, co prostě touží po tom, co ostatní považují za nesmysl. Ale je taková hloupost věřit v dobrý konce? Je tak troufalý věřit v to, že ten život není tak hroznej, když se člověk naučí radovat z těch malých věcí? Nevěřím na to, že svět je jenom černobílej. Ne, naučil jsem se v něm vidět i ty barvy.

Když se zamiluju, miluju vášnivě a příliš. A když mi něco vadí, taky to řeknu, naplno. Teda.. jak kdy a jak komu. Cizinci rozhodně, blízkému? Už zas tak lehce ne. Jsem nerozhodný, ta pravá váha, co je jak na houpačce, jeden den je přesvědčená, že s tou školou skončí, druhý den jde na rodinný oběd a věci jsou zase úplně jinak. Z toho plyne i ten chaos, co mě doprovází. Vždycky chodím pozdě a miluju organizovaný nepořádek.

Až příliš snadno všem důvěřuju a svoje srdce dávám až příliš na odiv, ale nikdy mi to nevadilo. Nebojím se pádu nebo zklamání, bojím se toho, že bych něco neprožil naplno. Mým strachem je rutina, stereotyp, každodenní nudná práce, každý den to samý, vydělávat a když se dost našetří, tak si někam vyjet. Ale ačkoliv mě to děsí, nejsem nikdy schopný vyjít z té komfortní zóny, vzít si ten batoh a foťák, jednosměrnou letenku a jít prozkoumávat to, po čem tajně sním.



Vztahy

S rodinou mám a vždycky jsem měl dobré vztahy. Neměl jsem zapotřebí jim lhát nebo před nimi cokoliv skrývat, ačkoliv poslední dobou se pár drobností najde. Narodil jsem se jako třetí dítě svých milovaných rodičů. Máma byla učitelka na základní škole a otec, no, řekněme, že u něj se ten výčet titulů bojím jen vyslovit. Natož výčet jeho vášně o veškeré jaderné fyzice. Nemůžu mu mít za zlé, že se rozhodl, že alespoň jedno dítě půjde v jeho šlépějích, když mě přihlásil na ČVUT, protože ani jedna z mých starších sester to rozhodně být nemohla. Ne, jak nejednou prohlásil, i když je miluje, nebudou nejostřejší tužky v penálu a mají dělat to v čem jsou dobré. Hádal bych se s ním, ale to u nás bylo vždycky ztracené téma. Sára dělá modeling a Klára návrhářku. Ta to s metrem sice umí, ale spíš než matematické výpočty jí jdou ty ženské a pánské míry.

A tak jsem na otcovo sen zbyl jen já. Neměl jsem to srdce mu říct a stále nemám, že vejšku, co studuju z duše nesnáším a rozhodně nejsem stejně hvězdný student jakým býval on. Ne, nejde mi to, každá zkouška a zápočet je kombinací frustrace a hysterie. Nemůžu si dovolit skončit, ale nejsem si jistý, jestli vůbec to zvládnu dokončit. A to už jsem ve třeťáku! Ne, mou vášní se namísto nesmyslných vzorečků a matematických výpočtů stalo focení. Miluju zachycovat momenty, tváře, události jedno jakých rozměrů a zlepšovat tak dny ostatním. Co na to říct, fotky jsou barevné oproti té fádnosti a nudnosti jakými je struktura a přeměna atomového jádra! Sorry no sorry!

Možná tátovi tenhle lehký detail zatajuju, ale nikdy jsem se netajil s tím ostatním. S tím, že nejspíš nebudu ideálním adeptem na horu vnoučat, když má orientace je jasně daná opačným směrem. Uvědomil jsem si to už v pubertě a vyrovnali se s tím oba rodiče statečně. A to i ve chvíli, kdy jsem potkal jeho, Honzu. Toho hasiče, který má k sympatickému a usměvavému sice dost daleko, ale když proniknete hloubš a blíž, zjistíte, že ten drsňák rozhodně nemá chladné srdce, když mi s láskou připravuje svačiny než jde zachraňovat koťata nebo prostě jen nebrblá, když se rozhodnu sledovat film, co prostě nemá rád. A za to ho miluju, fakt! Stalo se to tři roky dozadu, tehdy ještě ve spolubydlení, kdy mi prostě chytil toustovač, protože to starý přístroj už prostě nedal a já tam ty tousty z frustrace z další zkoušky nechal prostě o dost dýl než by mělo. Nestalo se nic závratného ani převratného, prostě to trochu chytlo, vypadalo to děsivě, ale ve finále jsem tím neohrožil nikoho dalšího než sám sebe a udělal bych to znovu, kdyby mě z těch plamenů sápajících se po mé duši se nevynořil ten hasič z těch holčicích vlhkých snů a držel mě v náručí. Nevím, tehdy jsem se fakt nemohl soustředit na klidný dech a mysl, jak mi radil, když jsem pohledem visel na jeho tváři a děkoval mu za pomoc. Nevím, jestli se mu mě zželelo, ale od té doby jsem mu propadl a chtěl ho vídat, chtěl o něm vědět víc a nejspíš jsem byl prostě tak otravnej, až jsem ho prostě na ten oběd ukecal a zjistil, že máme víc společného než jsem si myslel.
Jo, Honza umí bejt svéráz a to pro otce byl dlouho oříšek. Nechápal, jak jsem mohl skončit s někým se středním vzděláním a kladl mi na srdce, že za žádnou cenu se té vejšky kvůli němu nevzdám. Za to máma, ta ho miluje a ráda si s ním vykládá o nové úrodě rajčat na zahradě, takže to beru celkem jako výhru a souhlas.
Nevím, i přesto, že jsem měl vztah jako v pohádce, chlapa, co mi každá tajně záviděla, cítil jsem na sobě stále větší a větší tlak. Propadal se do depresí, škola mě stresovala a já se přistihl, že nechci nic víc než se válet v té zmuchlané posteli s tím sexy hasičem, ale musel jsem a cítil se z toho každý den jen hůř a hůř. A abych si zachránil zdravý rozum, přihlásil jsem se na Erasmus. Norsko, cizí země, zima a chlad, ale při tom úchvatná příroda a vzpomínky, které si za ten rok ponesu navždy v srdci. Poznal jsem spoustu nových přátel, lidí, cítil se konečně sám sebou nestahován žádnými planými sliby, které jsem dal někomu, kdo můj život už dávno nemůže řídit. A tam jsem začal znovu. Ne, nebojte se, nestal se žádný převrat, Honza to se mnou pořád vydržel ačkoliv u facetimu nadával o sto šest, že se prostě filmovat nebude. Ale nebylo nic, k čemu bych ho pár rafinovanými narážkami a sliby nedonutil. Rok se s rokem sešel a já se vracím zase do toho černobílého Česka. Ale tentokrát, tentokrát doufám, že do něj vnesu trochu těch barev.