Tobias Archer

Golden boy with anger issues
Jsem sráč. Ne ten, na kterého si spoustu lidí hraje nebo o něm někdo tvrdí, že to tak je, protože zrovna urazil něčí křehké ego. Já jím skutečně jsem. Rozmazlenej bohatej synáček, kterej může mít všechno na co ukáže a skutečně to dostane. Neřídím se žádnými tabu, jsou mi u prdele názory ostatních lidí. Vidím jen sám sebe, a tak to prostě je. Řídím se svými názory, svými pocity. Dělám si legraci z těch nul, z té spodiny nebo kohokoliv, kdo se mi zrovna v tu danou chvíli nelíbí nebo se mi jakkoliv postaví. Nebojím se jít pro ostrá slova nebo tvrdou ránu daleko, protože adrenalin, v jakékoliv formě, chci dostávat denně a rovnou do žil. Říkejte tomu upřímnost, ale vážně, co byste mi za to udělali? Neexistuje nic, na co bych neukázal a nedostal, není žádná, která by mi nepodlehla nebo dlouho odolávala, není nic, co bych mohl udělat a dostat za to trest pokud nepošpiním jméno rodinného businessu mám za sebou horu otcovo právníků, kteří za mě vyžehlili nejeden průser. Ale já skutečně nejsem průserář, v očích svých rodičů jsem ten hrdý a perfektní syn, který si jen neskromně užívá jejich prachů, když si vyjedou tou nechutně předraženou jachtou na výlet.

Jsem věčně hladovej po tom úspěchu a chvále, a taky věčně nespokojenej s těmi neperfektními výsledky. Miluju výhry a musím vyhrávat. Nejsem ten typ, co prohru nějakým způsobem snáší dobře, a tak prostě nepohrávám. Ať už v životě, v sexu, sportu nebo jakékoliv jiné výzvě. A pokud se tak náhodou stane, rozhodně to není tak, že bych to snášel klidně a způsobně. Ne, jednou skvrnou na tom dokonalém resumé je má až přehnaná vznětlivost a agrese. Jsem výbušný, přiznávám. Jsem ten cholerik, který když se mu něco zakazuje nebo odpírá tak křičí, tříská věcmi kolem sebe, ničí a demoluje, dokud nezbyde nic než zničená místnost a to nekonečné prázdno v duši. Dřív to tak nebylo, dřív jsem skutečně byl jen přehnaně citlivý na prohru, jak mě máma chlácholila, vztekal se kvůli rozbitému autíčku, které jsem stejně nakonec rozmlátil, strkal děti ve školce nebo šikanoval ve škole studenty a učitele nevyjímaje, ale s příchodem puberty a jisté události se všechno mnohonásobně zhoršilo. Doslova vidím rudě a nedokážu se kontrolovat, nedokážu ten záchvat korigovat nebo zmírňovat, mám temno ze kterého se špatně dostává dokud nezůstane nic než ta zlomená a prohnilá duše, která zoufale touží po něčem, čemkoliv, co by zabilo to, co v tu chvíli cítím. To temné dno, ten malej kluk, co pořád ještě nevěří všemu, co se stalo a co viděl. Ale to je něco, co nikdo neví a v nejlepším případě se ani nedozví. Svých démonů se nebojím, ačkoliv boj s nimi je něco, co nedokážu vyhrát.


Rich kids don´t give a fu**
Co na to říct, narodil jsem se v UK, přesněji řečeno Manchesteru, ale moc si z toho místa nepamatuju, kromě přízvuku, který ke mě neodmyslitelně patří, když mluvím s rodiči anglicky a nebo se tím vytahuju při nudných anglických přednáškách na univerzitě. Nepamatuju si toho moc, protože jsme se zhruba ve čtyřech letech přestěhovali sem, do České republiky. Nemám tušení, co to otce popadlo za kravinu, ale nestěžuju si, když jsme ten stařičký byt v Manchesteru vyměnili nejdřív za stejně polorozpadlý dvoupokoják, ale potom po roce za obří vilu. A jo, tu už si vybavuju dokonale. Táta se přistěhoval do ČR s nadějí na to, že tady konečně rozjede svou vývojářskou firmu a trhne balík. Padlo pár slov, investorů, podání rukou, co já vím, byl jsem děcko a bylo mi to jedno, ale se hlavně spolčil se svým nynějším business partnerem a troufám si tvrdit i nejlepším přítelem, Garciou. Španěl s divokou krví, kterého otcovo nápad naprosto nadchnul a jelikož měl od mého dost striktního a věčně nepříjemného otce víc pohodářskou povahu a schopnost komunikovat s lidmi, a tak dokázal sehnat dostatek investorů na to, aby firma raketově stoupla. A od té doby je z nás smetánka, rád tvrdím nás, protože nejsem jediné dítě, kromě svojí sestry Hany, která se do toho luxusu už víceméně narodila, co se přes noc stalo milionářem. Adrian, Adri, dítě pana Garcii a můj nejlepší přítel od dob, co si pamatuju. Naši rodiče měli nejspíš stejnou megalománskou úchylku, a tak nechali vybudovat svoje obří sídla hned vedle sebe a nás s Adrim tak spojovalo víc než jen bohatství, věk nebo humor, doslova jsme spolu bydleli, vymýšleli kraviny, dráždili rodičům nervy stejně jako se jim snažili podlézat kvůli prachům, těžko říct, nejspíš kousek od obojího. Každopádně já a on, ten špunt se stejně prořízlou pusou jsme někdo, koho nechcete rozdělit a nejspíš ani nerozdělíte.

Jsme zazobanci, jsme rozmazlení smradi co si pamatujeme a nikomu z nás to nevadí ani nikdy nevadilo. Máme lidi téměř na všechno, a tak si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy držel v ruce utěrku, hm, nejspíš nikdy. Soukromí učitelé a hodiny, nejrůznější kroužky, všechny sporty, na které si jen vzpomenete, jo táta na mě zkoušel všechno možné, aby se mohl vychloubat partnerům na golfu, a já mu to nebral. Nevadilo mi hrát si na perfektního syna, já se jím totiž skutečně zoufale toužil stát. Můj otec pro mě byl vzorem, přebral jsem po něm všechny svoje návyky a považoval je za tu jedinou správnou věc. Otec byl vždy jistým způsobem odměřený, vždy s tím nadhledem toho pravého britského gentlemana, byl tvrdým protivníkem pro své nepřátele, byl nekompromisní a jasný vítěz. Akorát ten gentleman trochu pokulhával. Nebál se shazovat ženy na veřejnosti, dávat najevo svou jasnou mužskou nadřazenost. Možná matku nikdy neuhodil a zasypal ji až nechutným bohatstvím, ale že by se k ní choval jinak nějak láskyplně se říct nedalo. Kdykoliv mohl, mluvil o ní jako o naivní huse nebo zesměšňoval její postavení a víc než dost jí dával najevo, čí prachy si utrácí za ty drahé Gucci kabelky. Nutno říct, že jestli to mámě vadilo, nikdy nic neřekla. A pokud s tím byla v pořádku, byla to její věc, nejspíš jí víc záleželo na té kartičce do tenisového klubu než na své sebeúctě a mě tak bylo vštěpováno, že ženy jsou tady od toho, aby muže uspokojili, případně mu porodili děti a tím láska hasne. A fajn, pokud je tohle definice do úspěšného života, nevadí mi se jí řídit.

Jak jsem už říkal, můj otec pro mě byl vzorem ve všech možných i nemožných smyslech a směrech. Chtěl jsem být jako on, řídit se stejnou dravostí, stejnou vážností, být stejně tvrdý a nekompromisní, a tak jsem se i tajně plížil do jeho pracoven, abych už v brzkém věku zvládnul nastudovat, co vést takovou firmu obnáší. Hm, to jsem netušil, že to fakt nebyl dobrý nápad. A tak mé jedenáctileté já v jedno letní odpoledne vidělo něco, co se mu nikdy z hlavy nesmazalo. Viděl jsem svého otce šukat posraného zahradníka do prdele přímo na desce toho mahagonového pracovního stolu a vydávat u toho takové zvuky a výrazy, jaké jsem jakživ z matčiny a jeho ložnice neslyšel. Fuck, vážně, tati? Nechápal jsem to, nechápal, když celý život tvrdil, že buzeranti jsou odpad lidstva a teď. Hroutilo se to, všechno to, co jsem si vysnil, idealizoval se vytrácelo stejně rychle jako ty tvrdé přírazy, když mě otec zahlédl a v jeho očích jsem snad poprvé v životě viděl čiré zděšení. Utekl jsem, nemohl jsem tam zůstat, skutečností zůstávalo, že jsem před tím ale nikdy utéct nemohl. Tehdy přišel jeden z mých nejhorších záchvatů. Záchvatů, kvůli kterým se mě stranila většina dětí mého věku a kvůli kterým mi byla nařízena i domácí výuka. Jediný, kdo se mi nikdy nestranil byl Adri. Nevím proč, ale byl vždycky někdo, kdo mě jako jediný dokázal v té bouři a chaosu uklidnit a já si nepřipadal tak úplně mimo. Jen díky němu..
Ale k věci, mé nekontrolovatelné výbuchy vzteku, kdy jsem skutečně nešel pro ránu daleko, byly nic oproti tomu jaké peklo zuřilo v mém pokoji po tomhle. Nekontroloval jsem se, když jsem ničil všechno, co mi přišlo pod ruku a pokojem jsem nekončil, když jsem trhal na cucky všechny ty předražené obrazy na stěnách, ty portréty té dokonalé rodiny. Tehdy přišla máma, když jsem po ní hodil právě jeden z těhle podělaných obrázků jak z plakátu a nepřikládala váhu tomu, co a proč ničím, ale brala to jen jako další nekontrolovatelný záchvat nezkrotného syna. Měl jsem jí to říct a chtěl jsem jí to říct, jestli ví, co je její manžel zač, ale v tu chvíli zakročil otec a rázně mě odvedl zpět do zničeného pokoje. Tehdy jsem v jeho očích viděl tvrdost, ale stejně tak i strach. Měl jsem to říct, ale nikdy jsem to neřekl. Ne, nikdy víc jsem s ním o tom nemluvil, ale něco se ve mě zlomilo. Ta neochvějná věrnost, ten vzor, co se pokroutil a změnil a já byl přesvědčen, že ani po té noci a slibech s tím otec nepřestal. Ale mě to už bylo u prdele. Ne, otec si mé mlčení platil těmi nejdražšími dárky které mohl, penězmi, kterými mě zasypával, abych zachoval své mlčení a já ho skutečně nikdy neprozradil, jinak bych všechno tohle bohatství a business co si vybudoval poslal tímhle skandálem oficiálně ke dnu.

Stal se ze mě někdo horší, to nekontrolovatelné hovado s rostoucí pubertou které vědělo, že si může dělat co chce a nikdo mu to nezakáže, protože neexistovala páka, kterou by na mě otec měl. Jasně, teď v dospělosti straší tím, že mě odřízne od peněz a dědictví, protože slovo dítěte už přece nemá váhu, a tak jsem nucený sekat alespoň před ním a jeho zrakem latinu, ale tatíkovo pravidla neplatí, když je z domu pryč, a tak není překvapení, že s Adrim pořádáme v době jejich nepřítomnosti naprosto ultimátní legendární párty!

Mé záchvaty se ale nepřestávaly zhoršovat, každá prohra, každá špatně ustlaná postel, jídlo, co mi nechutnalo, každý detail ve mě trigeroval něco, co se nedalo zastavit. Všichni nad tím klopili oči, matka apelovala na otce, abych šel k psychologovi, ale ten to rázně odmítl. Jasně, protože vyklopit psychologovi tvoje tajemství by byla moc velká hanba. A tak jsem se neléčil, pral jsem se s tím sám a ubližoval všem, kdo se v té bouři dostali nejblíž. I tobě jsem ublížil Adri, když jsem tě v záchvatu zlosti shodil z těch naleštěných schodů po tom, co jsi je v nějakém pitomém závodě vyběhnul dřív než já, protože jsi prostě vždycky byl rychlejší, a pak ses mi vysmíval a já to nedokázal krotit. Doteď si to vyčítám, ale ty namísto výčitek jsi přitáhl se sádrou na noze, obřím fixem a hecoval mě k tomu ti tam nakreslit něco sprostého. Nikdy jsme se o tom nebavili, nikdy jsi mi to nevyčetl ani mě od sebe neodstřihl. Nikdy ses mě ani po tom nebál, ačkoliv ses mě měl bát. A proto ses nejspíš stal jediným člověkem, kterému jsem nikdy už ublížit nechtěl.

Bylo nám 21, nějak jsme se protloukali a rozhodli se, že se nudíme u našich už dost dlouho a chce to změnu. A tak, abychom utekli těm zvědavým a rázným očím našich drahých rodičů, odstěhovali jsme se do Prahy, do obřího bytu samozřejmě placeného rodiči s vlastní uklízečkou, a stali se z nás naprosto skvělý spolubydlící, kteří se rozhodli přihlásit na nějakou random vejšku jen proto, abychom naše umlčeli, protože je naprosto jasné, že stejně tohle impérium jednou zdědíme aniž bychom se nějak nadřeli.

Takže fu*k it, my jsme ta smetánka, my jsme ta elita a ta se právě rozhodla zbořit vaše město do základů.