OD Flip

Zatímco jsem mu cestou stihl odvyprávět svou top deset sestavu nejlepších raperů, kde největší problém zůstávalo, jestli jednička je Andy nebo Kie, dojeli jsme k obchoďáku. Bez přemýšlení jsem to stočil k drivu, nějak jsem upřímně neměl náladu vylézat ven a sedět mezi lidma. Občas se stávalo a hlavně v nákupácích, že mě děcka poznávala a upřímně já si s touhle pozorností moc neuměl poradit ani normálně, natož když jsem byl na tomhle totálně cringe rande s Erikem, který nemám tušení jak by reagoval na tu situaci, kdy mi třináctileté holky ječí před nosem a snaží se zazpívat moje beaty, zatímco já tam trapně stojím, protože nemám to srdce je poslat do háje. Nebo jsem si prostě hodlal Erika nechat jen sám pro sebe, to možná byla ta pravdivější varianta. 
"Říkal jsi, že chceš něco doporučit?" konečně jsem na něj přetočil pohled a jen se pobaveně ušklíbl, když jsem zastavoval u okýnka a rádoby znalecky si promnul bradu. Jako jo, v mcmenu jsem se rozhodně vyznal líp než v holoubátcích a kohoutech na víně!
"Hmmm dáme si vaše nejlepší hranolky a nějakou francouzskou archivní kolu do vašich nejlepších kelímků. No a rozhodně big mac a taštičky, hodně taštiček." bylo mi jedno, že pokladní na mě zvedá obočí jako bych byl retardovanej, já se jen usmál, uvolněně a vesele, protože jo, já byl rozhodně kluk, kterej si dá kuřecí kousky, zapije to kolou, vysměje se lidem se salátem a završí to dvojitým mcflurry s lentilkama. S dvěma pytli jídla jsem popojel kousek dál do postranní uličky, zaparkoval, zapnul světlo a prostě se rozhodl, že si dál nebudu hrát na znalce aut, když jsem ve svém předraženém Bentley žral fastfood celkem běžně. Spokojeně jsem si to tam vykempil, podával Erikovi jednu krabičku za druhou a fakt se nerozpakoval, když jsem si toho hambáček vzal pěkně do ruky a začal se futrovat, jako bych rok nejedl, protože jo, tohle rande mi už pár hodin dopředu způsobovalo žaludeční koliku, takže toliko k mému apetitu. Při futrování hranolek jsem se otočil na Erika a zamyšleně pokýval hlavou. 
"Netypoval bych tě na mekáč. Spíš na Ugo. Nebo bagetérii. Jíš vůbec bagety? A sushi?" významně jsem zvedl prst, jako bych právě pokládal otázku, na které závisí přežití lidstva, což popravdě nebylo daleko od pravdy a jen s vážným výrazem pronesl. "A teď důležitá otázka.. ananas na pizze, ano nebo ne?" 
Prohlížel jsem si ho, jak do něj padá jeho porce stejně hladově jako do mě, jak mu to příliš velké tričko dělá varhánky na břiše, ty jeho roztrhané džíny, které mu vážně, vážně hodně slušeli a jen se tiše zasmál, fakt jsem ho vzal do baráku s křišťálovýma lustrama? "Myslím, že některá z těch nebohých stařenek měla určitě infarkt.. ale jak jsi teatrálně shodil ty skleničky, to bylo fakt něco. Byla to vlastně docela sranda. Příště tě vezmu do národního." uznale jsem pokýval hlavou, sakra, jak mě mohl dostávat pořád víc a víc jen tím, že se spokojeně ládoval mekáčem a moje oblečení mu tak zatraceně slušelo? Fakt, jsem v háji, totálním háji!

Sledoval jsem, jak auto stočil k drivu, objednal jako skutečný gurmán a já s protestujícím hladovým žaludkem nad jeho výběrem nijak neprotestoval. Poslouchal jsem ho a mlčel. Mlčel, ne proto, protože bych mu neměl a nebo nechtěl nic říct, ale protože jsem to tak prostě měl. Nebyl jsem ten typ co zaujme celou místnost nebo má potřebu se dělit o všechna svá tajemství a život s širokým obecenstvem. Vystačil jsem si v ústraní, vystačil jsem si mlčením, protože většinou Kuba nebo mé naivní fanynky si hravě vystačili samy. A mě to vyhovovalo. Stejně jako mi vyhovovalo, že mele kravinu za kravinou zatímco jsem mohl pozorovat jeho tvář. Nemohl jsem, ač jsem vážně moc chtěl, ignorovat ten fakt, že mě přitahuje. Že mě přitahuje ten sladký otevřený úsměv, co mu ve tváři způsoboval to uvolnění, že chci znovu a znovu vidět radost v těch očích, co konečně nabraly to jiskření, co zahodily tu nejistotu, co tam doteď byla. Že nechci jen mlčet a poslouchat.. Děsilo mě to, a tak jsem se namísto toho jen pustil do další z dvaceti taštiček válejících se po těch kožených sedačkách.
Pak jsem jen protočil očima, jako pokaždé, co mě odhadoval na něco, co rozhodně nemělo se mnou nic společného. "Jasně, dávám si denně tři zrnka rýže a vodu. Ne, vesměs mám rád všechno jídlo, indii, asii, sushi, bagety, mekáč, KFC.. Jako jo, nemám rád ovocný knedlíky a vepřoknedlozelo, ale jinak jsem celkem normální.." Ušklíbl jsem se a pokrčil rameny. Pak jsem k němu vzhlédl s povytaženým obočím. "Promiň, vypadal si jak princezna v nesnázích, co z toho paláce potřebuje zachránit. Ty rozbitý skleničky jen vypadaly, že tě konečně proberou, takže tomu říkám neškodný bonus." Znovu jsem protočil očima, ale pak si tiše povzdechl. "Chápu o co ti jde, Danny.." Zabodl jsem do něj pohled a odložil papírový obal stranou. Dalo se v něm tak dobře číst, všechny ty pohledy, ty pohledy, co byly až moc nebezpečné. Nedělej to, Danny. Nezamilovávej se do někoho, kdo ti nemůže dát nic víc. "Jsem obyčejnej kluk, nikdy jsem neměl drahý hadry nebo nejedl v exkluzivních restauracích. Kluk, co nemá rád ananas na pizze a miluje hudbu. Tak to přestaň řešit.." Mávl jsem nad tím rukou a pohled přetočil dopředu na sklo, kde světlo z auta osvětlovalo temnou ulici a žlutý nápis Mc nad drivem. "Já asi ani nejsem moc na jídlo venku, nebo nevím, vlastně jsem ani nikdy nebyl na žádném rande" Nevím, proč jsem se tak rozmluvil. Hlavou mi rezonovala ta slova, ta slova, která můj blonďatý přítel přesně věděl proč vyřknout. Protože věděl, že mi nedají spát, věděl, že nad nimi budu přemýšlet ve chvíli, kdy to budu nejmíň chtít. Nejsi prokletej. Zkus to.. Mohlo by to být tak snadný? Mohlo by bejt snadný přestat všechny věci analyzovat, přestat sledovat všechny důsledky, přestat přemýšlet a řešit to, že teď nebo později mu prostě a jednoduše ublížím? Nechtěl jsem. Měl jsem si držet odstup, měl jsem mlčet, měl jsem se snažit mu to všechno znechutit. "S Kubou si objednáváme pizzu a všechno většinou domů a pak sjíždíme nějakej trapnej seriál co vybere" Podotkl jsem, věděl jsem, že zmíňka o Kubovi v něm nejspíš znovu bude zrcadlit stejné rozporuplné pocity jako předtím. A tentokrát jsem do něj nechtěl rýpat, když jsem si přejel jazykem po rtech a znovu k němu přetočil pohled. "Upřímně.. Fakt jsem nečekal, že bys byl ochotnej to s Kubou akceptovat." Skutečně jsem chtěl vědět, proč to dělá. Chtěl znát důvod toho, proč kvůli mě překopává všechny svoje hranice, všechno svoje myšlení, všechno přesvědčení.. Chtěl to pochopit. Protože to nedávalo smysl. Nemohl to chtít tolik jen po pár dnech.. nebo..? "Ale dík, že se snažíš.." Zabručel jsem už o tóninu tišeji, vím, že jsem mu to dopředu řekl, že jsem ho na to připravil, ale čekal jsem, že couvne, že to zruší, protože je to něco nenormálního. Ale on to neudělal. A já se zas a znovu ptal proč. Nikdy jsem to nedělal, nikdy se neomlouval, nikdy neděkoval ani neprosil. Ale teď jsem to chtěl udělat. Chtěl, protože jeho skleslý pohled se mi nelíbil, nezamlouval a já nemohl.. Ah fuck.

Bylo fakt neuvěřitelný, jak se během chvilky změnila ta atmosféra, to dusno se nějak vyvětralo a k mému překvapení dokonce i Erik s tím svým stoickým výrazem promluvil. Pousmál jsem se, bavilo mě, jak mi vždycky tak sarkasticky odpoví, upřímně po všech těch fanynkách to prostě bylo jako závan svěžího vzduchu, když na mě přetočil ten znuděný pohled a odpálkoval mě jedinou větou, bavilo mě to a líbilo se mi to. Možná jsem si měl užívat tu pozornost a chvalozpěvy na svou osobu, ale já si mnohem víc užíval ten jeho ironický podtón, který ze mě nedělal žádnou superstar, ale prostě jenom mě, Dannyho, obyčejnýho kluka, kterýho občas lidi kolem přehlíželi. 
Hraně jsem vyvalil oči a dokonce odložil i krabičku od taštičky, asi páté v řadě. "Ty nemáš rád knedlovepřo?" teatrálně jsem se chytil za srdce a chvíli dýchal, jako bych přemáhal infarkt. No upřímně po těch dvou hambáčích, velkejch hranolkách, litru coli a bambilionu taštiček by se nebylo čemu divit! "Pffff no a je to tady, naše první vztahová krize, upřímně Eriku, tímhle jsi mě dost zklamal, no nevím, jak se s tím vyrovnám.." zvedl jsem ruce a zatvářil se vážně. Dělal jsem si prdel? No rozhodně! Já byl ve skutečnosti přesně takovej pitomec, věčně jsem si z někoho utahoval, ale u něj jsem se vždycky jenom bál, že prostě nic neřekne, otočí se na podpatku a prostě mě tam nechá stát, jenže dneska už jsem se ztrapnil dost a místo toho, aby mě tam nechal, mě vzal za ruku a zachránil situaci. A možná proto jsem cítil, že si zase můžu trochu věřit. Že Erik není žádná představa na růžovém obláčku, které se nemůžu dotknout. Erik byl Erik a rozhodně na moje legendární hlášky protočí očima, ale i to jsem na něm začínal mít vážně rád!
Nakonec jsem se jen pobaveně zakřenil a pokýval souhlasně hlavou. "Připadal jsem si jak princezna v nesnázích, takže díky za záchranu, i když mým záměrem teda fakt nebylo chovat se jak tvoje náctiletá fanynka.." jako obvykle jsem dřív mluvil než myslel, ale to už jsi o mě stejně dávno věděl, ne? I to, že tvoje fanynka dávno jsem. Bylo to zvláštní, v Erikovi jsem nedokázal číst, neměl absolutně představu, co si myslí nebo jak mě vnímá, ale dokázal jsem bezpečně vycítit, kdy mi tím svým chladným způsobem dával najevo svou náklonost. Možná se tvářil jako ledová královna, ale já viděl ty tvoje pohledy, já věděl, že se mnou mluvíš, i když to nemáš rád, já cítil, že říkáš věci, které se ti neříkají lehce. A znamenalo to pro mě víc, než sis uměl představit, víc než kdybys mě falešně přesvědčoval o své lásce, víc než kdybys mě radši umlčel tím svým neodolatelným sex appealem. Protože jsem věděl, že mi teď ukazuješ něco, co normálně schováváš. A já se cítil šťastný, prostě jenom naivně šťastný. "Ne, jsi všechno možné, ale obyčejnej rozhodně ne.." můj pohled směřoval k jeho obličeji, nechápal jsem, jak mě může vykolejit tak, abych ho úplně v křeči vzal do směšně drahé restaurace jen proto, abych udělal dojem a pak mi zvednout ego na maximum jen tím, že místo výsměchu mě z té nejistoty vytáhneš. 
Díval jsem se na něj, tys to věděl, že jo? Už dávno jsi poznal, co k tobě cítím. To jsem zase nechápal já. Věděl jsi, že to beru naprosto vážně a já zase věděl, že přesně to nechceš. Tak proč jsi pořád seděl v tom autě, proč jsi v té restauraci nepředstíral tu tvou chladnou pózu, proč jsi mi dával naději? Nevěděl jsem proč, netušil, proč je to s tebou jiný, proč se toho tak moc nechci vzdát, když jsem věděl, jak je to směšné a naivní, neuměl jsem to vysvětlit, byl jsi mi tak vzdálený a přitom jsi byl tak blízko, tak zatraceně blízko, chápal jsi mě, rozuměl mi a já věděl, že se namotávám jen víc a víc, ale hodlal jsem to risknout. Hodlal risknout, že mi zlomíš srdce, protože to už stejně dávno bylo tvoje. 
Zmínka o Kubovi na mé tváři znovu vyvolala to zklamání, nechtěl jsem se přetvařovat a tím spíš, když dodal i ten zbytek. Protože to nebylo tak, že bych akceptoval Kubu. Ne, Kuba s tím neměl nic společného. Já to dělal kvůli tobě, Eriku. Povzdechl jsem si a zvedl hlavu, nehodlal jsem uhýbat pohledem a nehodlal jsem lhát. Předstírání mi nešlo, to už dávno věděl a stejně jsem věřil, že s upřímností nejdál dojdeš. "No popravdě smířenej s tím moc nejsem, a když jsem tě tam s ním dneska viděl a představil si, že.." zavřel jsem oči a promnul si kořen nosu, nechtěl jsem na to myslet, měl jsem v hlavě obrazy, výjevy, které bolely a já zas a znovu pochyboval o svém rozhodnutí. Byl jsem ochotný ustoupit a tolerovat spoustu věcí, ale takhle.. tahle byla něco, co mě zraňovalo, ale Erika to dělalo šťastným a to byl přesně ten paradox, který jsem si v sobě neuměl vyřešit. Protože jsem to nechtěl, nechtěl, jenže zároveň jsem odmítal být tím, kdo mu sebere tu možnost volby, kdo určí, co je správné a co ne. Protože jsem si ho až moc vážil na to, abych určoval pravidla. Protože přes to všechno jsem věřil, že vztah dělají dva. "Nelíbí se mi, že s ním spíš, nelíbí se mi, jak na tebe všichni koukají, holky, kluci.. ale podle mě je vztah hlavně o důvěře. Když ti to zakážu, změní se něco? Přestaneš to dělat, protože jsem to zakázal? Já tomu taky ještě moc nerozumím, to jak tě vnímám a co cítím, nevím, tohle se mi ještě nestalo. Dohromady o tobě nic nevím a nemám právo ti říkat, co máš nebo nemáš dělat. Možná se toho časem vzdáš, chci věřit, že jednou to budu jenom já, že jednou to bude dost, možná se s tím naučím žít, možná se rozejdeme, já nevím, ale taky děláš věci, které jsou proti tvému přesvědčení kvůli mě. Tak se taky snažím dělat kompromisy." neuhýbal jsem pohledem, chtěl jsem, aby věděl, že možná nechápu spoustu věcí, že mu ne vždy rozumím, že v něm nedokážu číst tak snadno jako on ve mě, ale že vidím ty věci, které dělá jenom kvůli mě. Mohl se tvářit jako kamenná socha, ale já věděl, věděl, že i on překračuje svoje hranice kvůli mě. Nesliboval jsem, že se s tím smířím. Jen jsem chtěl, aby věděl, že kvůli němu se o to pokusím. 
Nakonec jsem se jen pousmál, když mi poděkoval, sakra, proč jsem měl takovou chuť natáhnout ruku a dotknout se jeho tváře? Proč jsem tolik toužil se naklonit a políbit ho, bez vedlejších úmyslů, bez touhy po pokračování, prostě ho jen políbit, protože byl tak.. tak.. "Je roztomilý, když se snažíš chovat chladně, ale nejde ti to." naklonil jsem hlavu na stranu a jen se znovu usmál, bylo mi jasný, že s tímhle mě pošle do hajzlu, ale bylo mi to fuk. Mohl si říkat, co chtěl, ale ta jeho sladká stránka, kterou se tak vehementně snažil schovat, tu prostě byla a já jí chtěl, hrozně moc jsem jí chtěl jenom pro sebe. Drze jsem rukou překonal tu vzdálenost, chytil mezi prsty jeho bradu a lehce mu zaklonil hlavu, abych si tu krásnou tvářičku mohl prohlédnout. Damn, fakt jsem byl ztracenej případ.. "Líbí se mi to."
Nakonec jsem ruku stáhnul, jen se usmál a naházel všechny prázdné obaly do pytle, evidentně mi žíly netrhalo, že půl auta je od hranolek a sladkokyselé omáčky, když jsem nastartoval a jen na něj hravě mrknul. "Vydali novou sérii Simpsonů, takže jestli je to pro tebe dostatečně trapnej seriál, pojedeme?" 

Myslel jsem si, že to nepůjde. Od začátku jsem věděl, jak moc jsme oba dva rozdílní. Tak moc, že neexistovala v mé hlavě možnost, že by to mohlo fungovat. I kdybych si nakrásně přiznal, že vztah s hnědovláskem chci, nebylo pro mě možné ho zrealizovat. Protože mě typy jako on rozčilovaly, ty s tím věčným optimismem, ty s tím úsměvem co oslepoval davy, ty bezprostřední a otevřené. Protože nikdo nemohl být tak nevinný, tak čistý, tak.. Vždycky jsem vyhledával ty chladné typy, ty egoisty kterým stačilo tak málo, pošeptat ta správná slova, polaskat ta správná místa, nechat je brát si a přitom řídit celou show.. Ty co se na nic neptají, co nechtějí nic víc než utopit svá ega, své problémy i své tajemství v tom jednom a tom samém. Ale on.. Sledoval jsem ho bedlivě, každé zavření očí, prohrábnutí vlasů, každou nervozitu i jemnou změnu v jeho tváři. A uvědomoval si, že to, to, že přiznal, že ho to štve ale přesto to chce překonat, přesto to chce pochopit.. V tu chvíli jsem si tvrdě uvědomoval, jak moc jsem se pletl. Opravdu byl typ, který mě rozčiloval tím nechutně hezkým obličejem a úsměvem, ale stejnou dávkou i přitahoval. Vtahoval mě do sebe, nutil mě přemýšlet nad různými věcmi, nutil mě zvažovat tu možnost co by se stalo. Co by se stalo kdyby.. Kdybych si nezachovával svůj poker face cítil jsem, že i já se chci lehce pousmát. Že se chci zasmát té jeho naivitě, že se možná chci lehce pousmát té upřímnosti a otevřenosti kterou jsem na něm cenil víc než bicepsy a vysekané buchty. Jeho úsměv mě odzbrojoval a mě to štvalo, tak moc mě to štvalo.
Nic jsem mu na Kubu neřekl, žádné ujištění, žádné stisknutí jeho ruky, ani žádný vřelý úsměv. Nic než jen strohé pokývnutí. Protože se s tím musel poprat sám, protože jsem řekl všechno, co jsem chtěl a nebylo potřeba řešit něco dalšího. A pak se pohnul, pohnul a já cítil jeho obličej tak blízko mému. Tušil jsem, že to bude chtít udělat. Stejně jako on toleroval mou podmínku nemohl jsem já ignorovat jeho. A tak jsem ho pozoroval a namísto toho, aby tu vzdálenost překonal, se vzdálil. Vzdálil a spolu s ním i jeho vůně, horkost jeho těla a má frustrace z rána začínala nabírat neskutečné hodnoty. Zamračil jsem se, jednak nad tím, že jsem tohle neznal a nechápal to. Byla to hra? A jednak nad jeho slovy o tom, že je můj výraz roztomilej. Probodl jsem ho pohledem, ale to už se hnědovlásek usmál a startoval to svoje naleštěné Bentley.
"Myslím, že mi pořád ještě něco za to ráno dlužíš.." Ucedil jsem protože to byla jediná možnost jak zastavit ten pitomý úšklebek, co se mi hnal do tváře. Jediná obrana která mi ještě zbývala a které jsem se držel zuby nehty. Víc než to abych si přiznal, že představa jeho a Simpsonů ve vyhřáté posteli nezní zase tak špatně..

S povzdechem jsem nakoukl do další výlohy, zamyšleně zíral na novou kolekci pánviček od Ety jako by na tom závisel můj život a přitom jen cítil, jak se ty dva stíny zastavily dva tři metry ode mě a rádoby nenápadně zíraly do výlohy s dámským prádlem, což byl ostatně můj cíl, protože takhle na ně koukali všichni jako na dva úchyláky. Promnul jsem si bradu a nespokojeně se rozhlédl, bylo to už pár dní, kdy se tihle dva šašci nacházeli zřejmě naprostou náhodou naprosto všude, kam jsem se hnul a jestli měli být jakože nenápadní, tak asi málo koukali na jakoukoliv kriminálku! Haló, vždyť vypadáte jak dva funebráci v obchoďáku, to je fakt děsně nenápadný! 
Znovu jsem pokračoval naprosto znuděně dál, lidé kolem se na mě dívali, mávali mi, smáli se a ukazovali, protože tak jsem to měl, všude přitahoval pozornost, ale dneska jsem se dokázal jen slabě usmívat a vysílat ty pasivně agresivní signály, ať mi všichni políbí prdel! Jestli jsem nějaké plány měl, rozhodně to teď vypadalo, že si prostě znuděný děcko krátí čas nakupováním sraček, protože jo, rozhodně jsem neměl v plánu jim ukazovat, co tak běžně dělám, aby to mohli okamžitě vyzvonit šéfovi. A zase ty myšlenky..
Mimoděk jsem si přejel po krku, kde se pod černou mikinou teatrálně zavázanou a utaženou kolem krku nacházel obojek, který mi Enzo té noci násilím připnul na krk a já se od té doby neustále díval na svůj výraz do zrcadla a jen se vždy tvářil o něco víc chladněji. Protože ano, zpočátku jsem byl nejvíc ze všeho vyděšený a hlavu jsem měl plnou myšlenek, jak z toho ven, jenže čím více dnů uteklo a mě se na paty lepila Esmeralda s Chosém, tím víc se ten strach a vnitřní panika přetvářela v něco jiného. Ne, pokud si Enzo myslel, že mi dá na krk tuhle značku a já se podvolím, tak byl na omylu! Protože víc než co jiného jsem toužil mu jen ukázat, že já nejsem žádnej jeho podělanej mazlíček! Možná proto jsem se zničehonic prudce zastavil uprostřed toho davu lidí a zajel rukou na svůj krk, stáhnul prudce mikinu, kterou jsem se ten obojek snažil tvrdošíjně zamaskovat a místo toho trhl za patentku, která sice odolávala mému lomcování, ale nakonec vypadla ze zámečku a mě se ten kus kůže svezl do dlaní. Ušklíbl jsem se a zhluboka se nadechl, byla ve mě dětinská radost, škodolibost, protože jsem to udělal, neposlechl a co?! Usekneš mi za to ruku?! Mého ramene se dotkla pevná dlaň, stiskla mi nemilosrdně svaly a otočila mě k sobě. 
"Nemáš dovoleno si to sundávat, pán jasně říkal.." zatímco Stefana pouštěla hromy a blesky, já jen protočil očima a ukázal na první obchod, který jsem měl po ruce. 
"Klídek, chci si jenom vyzkoušet nějakej rolák, novej styl, elegantnější, rozumíš, abych se pánovi líbil!" odvětil jsem pohotově, vytrhl jsem se z jeho sevření a než stačil začít nadávat, přetáhl jsem si kapucu přes hlavu, popadl první věc ze stojanu, na kterou jsem narazil a vyrazil ke kabinkám s jasně mířeným pohledem, že jestli jeden z nich vleze dovnitř, zařídím, aby jim Enzo nandal košík! 
Nasraně jsem vešel do malé chodbičky s kabinkami, odhodil hadry stranou a začal přecházet z jednoho konce na druhý. Věděl jsem, že tohle nedám, nějak to musím zarazit, nějak to musím zase vzít do svých rukou, ale jak.. jak.. 
"Promiň, ty jsi NickName, že jo? Ježisi, úplně tě miluju, koukám na všechny tvoje videa!" prudce jsem se otočil na kluka, který na mě upíral rozzářené oči a věděl, že tentokrát už tu masku neudržím, když mě zčista jasna něco napadlo. Mou tváří se rozlil spokojený úsměv. 
"No jo, to budu já. Stačí Nick, jsme snad skoro stejně starý ne?" samozřejmě jsem mu odkýval, když si se mnou chtěl udělat fotku a v tu chvíli, kdy se postavil vedle mě, jsem si mimoděk uvědomil, že nejen, že jeho výška odpovídá té mé, měl i podobnou postavu. A světlé vlasy. 
Paráda. "Hele, mám takovej divnej dotaz.. teda popravdě natáčím tu jedno video, prank, a víš, potřeboval bych tvoji pomoc!" 
Slyšel jsem Esmeraldu, jak naštvaně oznamuje, že si tam ten jeden svetr zkouším už moc dlouho a jen kývnul na kluka, který stál teď vedle mě v mém oblečení i s tou kapucí a jen se zubil, protože samozřejmě neměl nejmenší tušení, že nebude nová youtubová celebrita, ale nejspíš dostane pěkně přes držku, až těm dvěma pitomcům dojde, že mě ztratili. Jenže to už nebude můj problém. 
"Už jdu ježiš!" křiknul jsem ven rádoby naštvaně, ale i mě na rtech hrál úsměv. Možná mě v kapse červené mikiny, kterou měl ten kluk na sobě, tížil ten znak mé prohry, ale další kolo vyhraju já! Kluk ukázal vztyčené palce, já mu to oplatil a pak už jen zpoza rohu sledoval, jak vyrazil rychle ven, čímž znuděnou ochranku okamžitě zburcoval k činu, zatímco já si počkal, až všichni tři zmizí za rohem a s rukama v kapsách a s okázalým pískáním se vydal opačným směrem. Protože já rozhodně nebudu ten mazlíček, kterej bude oddaně čekat na tvou pozornost. Budu kousat, když to bude nutné. 
Přesun