Korunní 7

Překulil jsem se na druhý bok, pak na břicho, víc se zachumlal do polštáře, ale ke sladkému spánku ze kterého mě ten vyrušitel tak neurvale probral, se ne a ne propracovat. Byl jsem naštvaný, když jsem se snad po sté převalil na záda a nebylo to jen tím, že jsem ještě pořád nedokázal z hlavy, a z klína, dostat všechny ty ranní polibky a doteky. Polibky a doteky.. od kdy mi stačilo tak málo? Od kdy jsem propadal jen těmhle něžnostem a nesmyslům? Dal jsem si ruku přes oči, ale v místnosti bylo až moc velké světlo a v mé hlavě až moc velký bordel na to, abych to dokázal překonat. Pootevřel jsem oči a sledoval druhou zvalchovanou polovinu postele. Pohled jsem odvrátil, nevrle mlaskl, ale pak tam stejně sklouzl znovu, když jsem sám nad sebou protočil očima a s povzdechem si vlezl na druhou, Dannyho polovinu. A když jsem se otočil na bok a rukama objal polštář, co voněl po něm, byl jsem tuhej do pár vteřin. A sváděl jsem to čistě na to, že se mi napravo stejně spí lépe!  
Když jsem se o hodinu později, polonahý po sprše ocitl v kuchyni, vážně jsem nad sebou začínal přemýšlet, a taky nad jeho slovy a nad tím, co jsem odsouhlasil. Budeme spolu s jeho kámošema někdy na koncertu jeho kámoše. Znělo to tak úchylně až sladce, až jsem nakrčil nespokojeně obočí. Zápasil jsem sám se sebou, bojoval se svou s tou svou netečností, lhostejností a poker facem, který se v přítomnosti hnědovláska čím dál tím hůř udržoval. Dostával se mi pod kůži, dostával se dál, než bych čekal, když jsem zkontroloval telefon, abych zjistil kolik je hodin a ne to, jestli mi náhodou nenapsal. Byl jsem skutečně v háji, začínal zjišťovat, že mi chybí jeho smích, který vyplňoval místnost i tu hlubokou díru uvnitř mě samého. A mě to děsilo, sakra jak mě to děsilo. A přesto jsem pořád ještě chtěl ochutnat víc, chtěl cítit víc toho zvláštního pocitu v podbřišku kdykoliv byl poblíž, chtěl testovat všechny ty hranice toho sladkého obličeje a provokativního úsměvu, do hellu, chtěl jsem ho celého. Se vším všude neustále a nesnášel se za to. Protože vztah byl špatný, špatný a zkažený a nemohl dopadnout dobře.. nebo?
"Bábovka.." Protočil jsem očima a zavrtěl hlavou, ale přesto stál dál v kuchyni a futroval se jí. Nemohlo to být větší klišé než to, že sice nadávám, jak je hnědovlásek sladký a že snídani nesnáším, ale stejně jsem se jí teď cpal a zapíjel totím úchylným hrníčkem s motivem star wars. Nakonec jsem přeci jen hrnek odložil, vzal do ruky mobil a ne, zklamu vás, nevyťukal číslo svého.. přítele.. ale druhého přítele. Strohá esemeska a ještě strozejší odpověď, jak já byl rád, že je můj nejlepší přítel stále ještě takový, jaký měl být. Naštěstí Kuba věděl, jak nesnáším dlouhé citáty, a tak mě s nimi většinou netrýznil. A já byl rád, že ho večer na tom koncertu obklopen "přáteli" budu mít u sebe!
Měl jsem spoustu času a v tomhle bytě, ve kterém na mě všechno křičelo a všechno mi Dannyho připomínalo mi ty otravné bzučivé myšlenky nedaly pokoj. Nedaly, když jsem se znovu vydal do patra se obléct, ale když jsem se přehraboval ve svých věcech, můj pohled, ať jsem se snažil jak jsem chtěl, stejně zalétával k té otevřené skříni. A tak jsem prostě bezmyšlenkovitě šel a než jsem se nadál, už jsem prsty procházel jednotlivá trička a oblečení, až jsem nakonec skončil u bílé mikiny s růžovým nápisem lvlDK. Nenápadné, ale přesto naprosto jasné. Přejel jsem po ní prsty, ne proto, že bych byl fanda, ne proto, že bych byl přítel.. prostě proto! A nakonec, neptejte se mě zaboha proč, jsem si ji přetáhl přes hlavu. Přeci jen jsem se ale zastavil, abych k ní nevoněl ani se do ní nechumlal, protože to já přece nedělám a nakonec se přece jen vykopal ven na další nekonečně dlouhou a nudnou přednášku. Proč že jsem to vlastně pořád ještě studoval? Ale snad naštvaný upocený knír pana docenta mi připomene realitu a ne tuhle nesmyslnou romanťárnu. Bránil jsem se tomu vztahu jak jsem chtěl a mohl, ale pravda byla, že jsem víc a víc prohrával. Prohrával, když jsem prsty sevřel okraje mikiny a vyrazil ven, chlácholil se myšlenkou, že ho jen chci rozhodit, protože nebude vůbec čekat, že bych si kdy něco takového a očividného vzal na veřejnost, ale v hloubi duše jsem věděl, že to vůbec není ten pravý důvod.

Přesun

Možná jsem se tvářil nezúčastněně, klidně a naprosto vyrovnaně, když jsem stál před těmi zapadlými budovami uprostřed ničeho, s rukou vraženou v těch roztrhaných džínech a druhou zvednutou k tomu jednomu jedinému zvonku. Ale klidný jsem rozhodně nebyl. Ne, ten klid v duši, tu jasnou mysl, co jsem měl v blonďákovo náručí a se kterou jsem ho opouštěl, ten byl ten tam, když jsem měl stát tady. Nikdy jsem to nedělal, nikdy jsem nebyl ten, co by ty druhé lidi vyhledával, nikdy jsem nebyl ten, co by se vracel. Ale z nějakého důvodu, který byl čím dál míň neznámější a o to víc děsivější, jsem se k tobě vrátil. Cítil jsem zvláštní neklid, nervozitu, která mě málem nutila k tomu nervóznímu úsměvu, k tomu dát najevo to očekávání, co se mi vkrádalo do toho dokonale netknutého obličeje. Nevěděl jsem, jestli je doma, měli jsme se vidět až zítra, ale já nemohl a nechtěl čekat. Ne, věděl jsem, že doba, co spolu máme se neúprosně blíží ke konci, a já tě musel vidět. Musel se ujistit, musel zjistit, co je tak jedinečného a zvláštního na tvé tváři na kterou neustále myslím, co je tak jiného na tobě, na tvém úsměvu, na tobě celém po kterém jsem prahl tak jak po nikom předtím. Sex byl sexem, který končil s posledními přírazy stejně jako můj zájem, ale u tebe pro mě bylo všechno nové, všechno to bylo horská dráha a já měl pocit, že se mi z ní akorát donekonečna točí hlava. Štvalo mě to, ničilo a rozhazovalo všechny ty hranice a nastavení, co jsem měl. A přesto..
Nechtěl jsem se dívat, jestli se nahoře svítí, nechtěl přemýšlet jestli jsi ve studiu, jestli jsi doma a jen sleduješ ty nerdský seriály. Nechtěl nad tebou přemýšlet vůbec. A přesto to byla má ruka, co tak jasně zvonila několikrát na ten osamocený zvonek s tvým jménem. Sakra, cítil jsem se jen jako nějaká přehnaná fanynka, možná se chtěl otočit a odejít, znovu od toho všeho utéct. Ale jedna má část chtěla, aby se ty dveře, na které jsem upíral ten nezúčastněný pohled otevřely. Ne, jedna má část chtěla poprvé v životě zůstat.

Když se bytem rozezněl zvonek, upřímně jsem si toho ani nevšiml, protože jsem měl na hlavě velká bílá sluchátka a nový track z nich vyřvával na plné pecky. Byl to nový beat, který jsem skládal pro Andyho, protože mi sice taktně ale zcela nepokrytě naznačil, že ty předchozí zrovna dvakrát nevibuje a já se tak snažil dát dohromady něco jiného, ačkoliv řekněme si narovinu, bylo těžký nahodit ten poklidnej, chladnej styl, kterej Andy preferoval, když stačilo pípnutí smsky s tou jeho strohou odpovědí a já se vznášel pár centimetrů nad zemí. Vím, že jsem byl jak vlhká třináctka, ale nešlo to, nemohl jsem si pomoct, když jsem na něj pořád musel myslet, znovu a znovu si vybavoval ty neskutečný okamžiky, prohlížel si po ránu v zrcadle tetování na žebrech a jen přemýšlel, jak sexy je křivka jeho boků, kde se skrývalo jeho nové tetování. Sakra, fakt bych se měl trochu uklidnit! 
Když zvonek zazvonil podruhé, sundal jsem sluchátka z uší a pověsil si je na krk, odsunul se od stolu a jen v těch ošoupaných teplácích a ve vytahaném tričku se Spidermanem se vydal ke dveřím, protože světe div se, velká megastar lvlDK bydlela ve starém bytě bez dálkového otevírání! Inu upřímně já si fakt nepotrpěl na tyhle zbytečnosti, investoval jsem do hudby, ale ten zbytek byl jako obvykle bezpředmětnej. Netušil jsem, kdo mě přišel navštívit, ale nedělal jsem si z toho hlavu, nejspíš se máma rozhodla, že už moc dlouho žeru mekáč a donesla mi domácí rizoto nebo mi dorazil další nevyžádaný balíček s nějakými reklamními předměty? Byl jsem v naprostém chillu, když jsem otevíral, ale jen do doby, než mi došlo, kdo za těmi dveřmi stojí. Protože jsem očekával i Ježíše Krista, ale tebe ne! 
"Eriku!" vyrazil jsem ze sebe překvapeně a zamrkal na něj, jako by spadl odněkud z vesmíru. Vytáhl jsem z kapsy mobil a podíval se zmateně na datum na obrazovce, neměli jsem se sejít až zítra? Seknul jsem se? Znovu jsem zvedl hlavu a cítil, jak mi začínají rudnou uši. Protože jsem byl asi tak sexy jak jen může být kluk v ponožkách se Santa Clausem v květnu a odrbanou dírou na koleni, jak jsem často lezl do spodních poliček pro cédéčka. Sakra! Reputace v hajzlu! 
"Já.. já myslel, že se máme sejít až zítra?" vykoktal jsem překvapeně, proč musí vypadat tak dobře? Ten jeho stoický klid, neměl na sobě nic výjimečného, nevypadal, že by se snažil, prostě ten jeho ležérní styl a stejně vypadal jak nějaká podělaný star s tím ledabylým výrazem ve tváři. 
"Pojď dál." poškrábal jsem se nervózně na zátylku, fakt jsem měl pocit dejavu když vstupoval dovnitř a já si vzpomněl na ten první večer s ním, kdy jsem rádoby nenápadně uklízel ty geekovský věci z jeho dohledu, ale to teď nebylo možný, protože jsem skládal a to znamenalo, že naprosto všude se válely notový papíry, na podlaze několik notebooků a jiné elektroniky, na gauči ležely mraky nejrůznějších nástrojů a korunu všemu dávala ta čínská polívka a velká pepsina na konferenčním stolku. Jo, moje pověst drsňáka se nezapře! "Promiň, nečekal jsem tě. Sedni si.." ukázal jsem na to jedno volné křeslo a bezradně se podíval po prostoru, jako bych tím jediným pohledem dokázal zachránit situaci. Jasně, už jsem se v jeho přítomnosti necítil úplně mimo, ale zase všechno mělo své meze a já fakt toužil si před jeho návštěvou alespoň vyčistit zuby!

Když mi otevřel dveře, má tvář ani pohled se nezměnili. Ne, nebyl jsem ten typ, co by jásal, skákal mu do náruče, dával mu zamilované polibky a vyprávěl o tom, jak moc mi chyběl. Nebo co to ti lidi v páru dělají. Nevím, mezi námi i přesto, že to bylo lepší, panovalo jisté napětí, jisté hranice, které jsme s nadšením překonávaly a bořily v náručí jeden druhého a pak zas a znovu se za ně schovávali. Nebo alespoň já. Prohlížel jsem si ten jeho domácí úbor, který mě, kupodivu už nijak nepřekvapil, až jsem se zastavil na jeho tváři. Na té tváři, na které bylo jasně patrné to překvapení a zaskočení z mé přítomnosti, ale ta radost smíchaná s nervozitou, kterou jsi prostě za ty jiskřící oči nikdy nedokázal skrýt. Věděl jsem, že kdybych řekl, že jsem tady, protože mi chybíš, protože na tebe myslím každou jedinou podělanou vteřinou a štve mě to, neustále mě to otravuje a vytáčí, věděl jsem, že by to na tvé tváři vykouzlilo snad stowattový úsměv. A já ten úsměv chtěl vidět. Ale nehodlal jsem ti dát najevo víc, než jsem doposud dělal, a že už to bylo moc. Bylo to moc jiné na toho Erika, kterým jsem byl a býval, než jsem tě poznal. Už teď jsi byl dál než kdokoliv před tebou. A to mě děsilo.
Vešel jsem do bytu, možná jsem na jeho prahu lehce zaváhal, ale přesto ten krok udělal a porozhlédl se kolem. Sledoval ten svinčík, který mě také nijak nerozhodil, protože jsem nebyl typ člověka, co by potřeboval mít doma naklizeno a perfektně barevně srovnané kartáčky. Ne, posadil jsem se na místo, kam mi ukázal, přečetl pár názvů různých cédéček na zemi, krátce zhodnotil všechny ty nástroje na pohovce než jsem to pohledem znovu zakotvil v jeho tváři. V té, ve které jsem hleal všechny ty odpovědi, všechno to, abych pochopil, co se děje a proč se to děje. S tebou. Ale jen jsem se v tom víc ztrácel a utápěl.
"Máme se sejít zítra.." Krátce jsem se odmlčel a uhnul pohledem, cítil jsem i já tu zvláštní nervozitu. Nervozitu z toho, že mě jistě překvapeně pozoroval a čekal, co ze mě vypadne, ale já to nedokázal a nejspíš ani nechtěl pojmenovat. Nechtěl říkat skutečný důvod, proč jsem tady. Proč bez tebe nedokážu vydržet ani minutu natož pár dní. Sakra, máloco mě rozházelo a teď jsem se cítil zase jako na pódiu, zase s tím samým stísněným pohledem, s tou trémou, která mě uváděla v rozpaky z toho, že jestli promluvím, znovu se zakoktám nebo omdlím a tentokrát tady nebyl Jakub, do jehož tváře bych se podíval a zjistil, že bude všechno v pořádku. Nakonec jsem jen lehce zavrtěl hlavou a znovu se na něj podíval.
"Měl jsem dneska volno a napadlo mě se stavit a zeptat se, jestli bys nechtěl do toho kina dneska" Možná jsem chtěl lhát a říct, že zítra něco mám a tak to musíme přesunout na dnešek, ale pravdou bylo, že jsem s tebou chtěl strávit i ten další den. Znovu jsem se porozhlédl po místnosti a vzhledem k množství práce, co měl, jsem usoudil, že je to špatný nápad. "Ale jestli máš moc práce, můžu přijít zítra a nechat to tak.." Pokrčil jsem rameny a pomalu se zvednul. Potlačil touhu zeptat se ho, co tvoří. Nakouknut mu přes rameno do všech těch počítačů, podívat se na ty rychle naškrabané tóny na zemi a zkusit pár z nich vybrnkat na tu krásku položenou ledabyle vedle něj. Ale neudělal jsem nic z toho.

Upřímně netušil jsem, co se tu děje a byl jsem z toho nervózní, což se mi nepodobalo a jen to dokazovalo, že Erik je pro mě prostě něčím výjimečný, jiný, protože já byl přesně ten spontánní typ, který mávne rukou, nahodí mikinu a jde, jenže když šlo o něj, pořád jsem nějak nedokázal úplně překonat tu nejistotu. Nejistotu, kterou jsem nikdy necítil, protože mi na tom nikdy tak moc nezáleželo. Chtěl jsem být sám sebou, fakt, ale zároveň jsem si neustále kladl ty otázky, neustále hledal v tom nic neříkajícím pohledu odpovědi, které mi ale nedával, ale nakonec.. byl tady. Byl tady, já nic nechápal, fakt vůbec nic, ale nemohl jsem v hrudi a ani v té tváři potlačit ten pocit, radost a motýlky v břiše, stačilo se mi na něj dívat, stačilo mít ho tu, i kdyby jenom seděl na gauči a tvářil se otráveně, naivně jsem si uvědomoval, že je mi fuk, proč vlastně přišel a možná, jenom možná jsem si dovolil na chvíli věřit, že přišel, protože stejně jako já celou dobu myslím na něj, i on chce být nakonec se mnou. Protože neznamenalo to přesně tohle? Nepřišel, protože chtěl se mnou strávit čas? 
Nevím, nevyznal jsem se v tom klidném výrazu a nechtěl se ptát, ale zároveń nemohl potlačit ten rozšiřující se úsměv, i když jsem byl v teplácích a moje vlasy trčely do všech stran. Vzpomněl jsem si na naše první rande, na ten fail s restaurací, kde mi řekl, že mám být sám sebou. Tohle jsem byl já. Já ve svém vytahaném oblečení uprostřed chaosu se sluchátky na uších. A on tu stál taky, nakukoval mi přes rameno a já si uvědomoval, že na něj nemusím dělat dojem, protože přišel, aniž bych ho já musel přemlouvat, on přišel, protože chtěl a já chtěl pištět jako zamilovaný holka, ale naštěstí jsem se jen usmíval jako měsíček na hnoji. 
"Chci,.. jo, jasně." vyrazil jsem ze sebe až přehnaně překotně a naprosto tím zhatil své rádoby drsňácké plány, jak budu chvíli dělat Irenky, abych byl jakože velkej badass. Protože když vstal, uvědomoval jsem si víc než cokoliv jiného, že rozhodně nechci, aby odešel! Nerozuměl jsem mu, ale to neznamenalo, že jsem se o to nesnažil a že jsem nechtěl to, co mi nenuceně nabízel. Otřel jsem si nervózně ruce do nohavic kalhot, chvíli bylo ticho, jindy bych fakt asi uhnul pohledem a s nějakou trapnou výmluvou, třeba jestli nemá hlad a nedá si domácí bábovku, bych vycouval do kuchyně, jen abych s ním a svými nekontrolovatelnými myšlenkami nemusel být sám, ale i když jsem skutečně byl nervózní, zároveň jsem cítil touhu udělat to po svém a to, že tu byl sám od sebe, mě jen utvrzovalo v tom, že si nemusím na nic hrát. Udělal jsem ty dva pomalé kroky k němu, moc dobře jsem si uvědomoval ten intenzivní pocit a čekal, kdy pozvedne to obočí a řekne mi, že mi na tyhle sladký sračky sere, ale moje představy o vztahu zahrnovaly spoustu věcí a já teď prostě potřeboval jediné. 
"Mmm ahoj.." zamumlal jsem s tím jemným úsměvem, který vyjadřoval mou nejistotu, ale zároveň jsem v něm nedokázal skrýt tu touhu. Touhu se ho dotknout, touhu mít ho ještě blíž, když jsem zvedl ruku a dotkl se jeho čelisti, sjel konečky prstů po hladké kůži a nechal je na jeho krku, jen abych mu hlavu maličko zaklonil a přistoupil ještě o kousíček blíž, protože od té chvíle, kdy jsi překonal práh, jsem nemyslel na nic jiného. Ten polibek, který jsem mu dal, nebyl vášnivý ani hladový, byl hravý a měkký, potřeboval jsem se s ním pozdravit po svém, zase se trochu uklidnit, udělat něco, co přišlo ve vztahu naprosto normální mě a možná jsem tak trochu čekal to cynické protočení očima, ale jestli mě od sebe neodstrčí, budu to považovat za výhru! 
Nakonec jsem jen poodstoupil, vnímal, jak zase začínám panikařit, ale zároveň jsem byl prostě a jednoduše šťastný. Fakt, ještě asi pět minut a proměním se nejspíš na Popelku! Usmál jsem se, abych zamaskoval své rozpaky a konečně se podíval ve směru jeho pohledu, vlastně mě ani nepřekvapilo, že si prohlíží nástroje a elektroniku za mými zády. 
"Chceš si to poslechnout? Moc na tohle nejsi, já vím, jednou jsi mi řekl, že to moje ducduc je ideální leda na šlapání zelí, ale snažil jsem se, fakt." zazubil jsem se vesele, nejspíš fakt cítil tu touhu mu to ukázat, pochlubit se, nechat ho taky něco přidat, protože kdykoliv téma souviselo s hudbou, jeho výraz se změnil a já.. já ten odlesk v jeho pohledu fakt miloval. Pousmál jsem se, když jsem si sundal sluchátka z krku a místo toho je opatrně nasadil na jeho hlavu. Ten letmý pohyb, dotek jeho kůže na mé, vůně jeho vlasů, fakt jsem byl marnej! "Zkus to. Převleču se, dej mi pět minut." odstoupil jsem od něj než můj hormony přesycený mozek vymyslí nějakou další romantickou slaďárnu, za kterou mě už vážně vyhlásí, tím jedním tlačítkem pustil hudební stopu a konečně se otočil, sundal si to tričko a vydal se najít něco reprezentativnějšího, v čem nebudu vypadat jako houmlesák.

Nedivil jsem se tomu, že ke mě přišel. Ostatně to bylo něco, co se zrovna od něj dalo očekávat. Nepřekvapilo mě, že se přiblížil, nepřekvapilo mě, když se jeho prsty dotkly mé tváře a on se na mě díval tím pohledem ve kterém jsem dokázal číst jako v otevřené knize. Viděl jsem tam všechno, všechno tak jasně a čistě. Ne, Danny mě nepřekvapoval. Překvapovalo mě moje tělo, moje reakce, kdy jsem se neoddálil, neodtáhl, nijak neucukl. Nechal jsem se opečovávat a laskat jeho rty, ale namísto toho, abych to nějak přetrpěl, protože líbání a tyhle jemné doteky nebyly nic pro mě, jsem si to vychutnával. Vychutnával jsem si měkkost jeho rtů, tu jemnou hru sladkého objevování, jeho vůni, která mě obklopila a já cítil, jak se mi zběsile rozbušilo srdce. Ten pocit, pocit, který rozechvěl každou buňku mého těla a já jen přivřel oči, když se oddálil a nerozuměl tomu, že to málem byly moje ruce, co si ho přitáhly blíž. Tohle bylo nebezpečné, tak strašně nebezpečné, nechtěl jsem se tomu poddat, bojoval každým kouskem své duše, svého těla i mysli, ale všechno prohrávalo. Prohrávalo a ztrácelo smysl, když jsi byl v mé blízkosti a usmál ses. Usmál ses tím nevinným optimistickým úsměvem a já si zas a znovu kladl otázkou, kdo jsi, Danieli Krausi. Jak to, že tě tenhle svět ještě nezměnil? Jak to, že tě nepřetvořila sláva, peníze, fanynky, úspěchy i pády? Jak to, že ses pořád tak bezstarostně usmíval? To dobro v tobě, bylo hřejivé a nakažlivé. A já se přistihl, že ho chci víc.
Nic jsem neříkal, když mi nasadil sluchátka, já zvedl ruce a poupravil si je na uších, přičemž jsem se konečky prstů dotknul jeho kůže a ten dotek tak jednoduchý a bezvýznamný, způsobil a znovu otevřel všechny ty pochybnosti a touhy. Díval jsem se, jak odchází, sledoval, jak si sundal tričko a nedokázal pohled odtrhnout od jeho zad, od těch svalů vlnících se při každém pohybu, když jsem klouzal níž a jen se ušklíbl. "Škoda, ten Spiderman byl sexy.." Pokrčil jsem rameny, pravdou bylo, že v tom vypadal sladce a tak nějak klukovsky, ale nebyl bych to já, abych s tím neměnným výrazem nerýpnul. Pravdou bylo, že mi kino bylo celkem u zadku a nejradši bych vyběhl schody za ním a dokončil to převlékání za něj. Ale nevěděl jsem, co víc znamená, že spolu jsme. Jestli rande venku mezi lidmi nebo válení se v posteli se všemi těmi úmysly a představami. To už se mi v uších rozezněli první libé tóny a já se přistihl, že namísto ducduc spíš já pohybuji hlavou do rytmu, přivírám oči a vnímám všechny ty jemné odchylky a perfektně sladěné přechody. Nemyslel jsem to o jeho tvorbě tak, jak jsem řekl. Byl jsem rozčílený z toho, že mi hvězdička jako on vyfoukla první shot na to, zkusit něco rozjet, a tak jsem z toho přirozeně byl dost uražený. Ale nikdy jsem netvrdil, že se mi jeho hudba nelíbí. Ne, měl talent, jeho beaty měly duši, srdce, hravost i smyslnost, všechno, co byl. Neodolal jsem, neodolal, když tady nebyl a já byl plně ponořen do hudby, abych se nepousmál. Abych vypustil svět okolo, když jsem poslouchal ty tóny, kde se snoubila ta temnota, s jiskrou, se stupňující se vášní, s rytmem, co vás nutil poslouchat dál. Pohledem jsem zatěkal ke kytaře volně položené na gauči. Váhal jsem, věděl jsem, co pro něj znamená, ale neodolal jsem, když jsem přejel po její hraně prsty a nakonec se na gauč posadil. Vzal ji do ruky, byla lehká, perfektně naladěná, když jsem si znovu pustil stopu a do těch jemných mezer vložil pár kytarových tónů, pro podtrhnutí a zvýraznění, a naopak pro zjemnění, když jsem po strunách jen zlehka přejížděl bříšky prstů. Na chvíli jsem neřešil, co bude zítra, co bude až tohle celé skončí, co se stane, když tomu propadnu.. Ne, vnímal jsem hudbu a svět kolem utichl. Vnímal jsem tebe. Protože tvá hudba jsi byl ty a já tě viděl v každém jednom tónu.

Nahodil jsem na sebe obyčejné bílé tričko, dělat ostudu v dalším ze série mých marvel multivesmíru oblečení můžu i jindy a zapadnul do koupelny, abych si teda vyčistil ty zuby, trochu zkrotil ten chaos na své hlavě a navoněl se, i když tohle už asi situaci nezachrání. Když nic jiného, šli jsme ven a já byl jako malé děcko, které se chce kamarádům hrozně pochlubit s novou hračkou a ne, rozhodně jsem Erika nebral jako hračku, ale tak sakra, viděli jste, jak se na něj všichni, všichni vždycky dívají? Bylo špatné, že jsem prostě namyšleně chtěl dát vědět světu, že tahle totální topka je moje? Možná jo, možná jsem se fakt choval jako puberťák, ale měl jsem z toho dětinskou radost, stejnou měrou toužil si ho vodit za ruku po městě a nebo si ho vzít na tom gauči, věděl jsem, že celý den budu nesoustředěný, že ten film si stejně neužiju, protože bude celou dobu vedle mě a já budu naprosto nesmyslně odpočítávat minuty, kdy si ho zase budu moct odvést domů, ale tak to prostě bylo a já jsem se tomu nebránil, nechal jsem všechny ty zmatené pocity a touhy proudit mou hlavou, protože stejně nakonec vyhrála myšlenka, že přišel, že to byl on, kdo chtěl být se mnou a já bych s ním šel třeba kopat kanály a ještě bych se s radostí usmíval, protože tohle byl mnohem větší důkaz jeho zájmu a já si nepamatoval, kdy jsem měl z obyčejného rande takovou radost.  
"Neboj, nerdských triček mám plnou.." s širokých úsměvem jsem se vracel do místnosti, ale zarazil jsem se uprostřed té věty, když jsem první slyšel tóny, známý beat, který ale v těch nejasných okamžicích protnul zvuk nový, který do původní stopy nepatřil, ale to jsem ho už konečně viděl, na mém gauči, s mou kytarou v náruči, jak se zavřenýma očima a mýma sluchátkama na uších jemně pokyvuje hlavou a jeho prsty přejíždí po strunách tak systematicky a precizně, až jsem nemohl, prostě nemohl odtrhnout pohled. Miloval jsem ho za spoustu věcí, ale chvíle, kdy se mi z něj tajil dech, kdy moje srdce bušilo jako splašené, kdy jsem chtěl létat a propadnout se zároveň, ta byla ve chvíli, kdy hrál a já mu najednou rozuměl, perfektně jsem rozuměl všemu, co cítil, tehdy jsem mu skutečně rozuměl a nemohl si pomoct, tohle jsem chtěl vidět znovu a znovu. Jeho tóny, jak nenásilně vkládal ty neobvyklé pasáže do těch volných míst, nechápal jsem to, nechápal a přitom mi to bylo naprosto jasné, děsilo mě, s jakou samozřejmostí vnímá něco tak intimního a osobního, čím byla moje hudba, protože já do ní vždycky dával kus své duše a ty.. tys to právě dělal taky, Eriku. Jenže tys vkládal kousky svého srdce do mojí hudby. Do mojí duše. Všechno dokonale ladilo, perfektně se to hodilo a já prvně za celou tu dobu vnímal, jak se naše duše doplňují tak jednoduše a jasně, až jsem zapomínal dýchat. 
Byl jsem to já, kdo zvedl mobil a naprosto stalkersky si udělal tu fotku, kde se ledabyle opíráš o polštáře, ta kytara naprosto přirozeně zapadá do tvých rukou, tvůj výraz je tak uvolněný a otevřený, celé tvé tělo je přístupné a lákavé, sakra Eriku, na té fotce jsi tak šťastný a já možná byl fakt jen zamilovaný stalker, ale když jsem si tě dával na tapetu a věděl, že se budu probouzet každé ráno s tímhle obrazem v mysli, znovu jsem jen cítil ty motýly v břiše a nebránil se tomu. V tenhle moment jsem tě miloval snad ještě víc než kdy dřív a všechno to dávalo perfektní smysl. 
Konečně jsem se pohnul, udělal k němu těch pár opatrných kroků, nechtěl jsem ho vytrhnout z té chvíle, byl jako dokonalá socha uprostřed rozkvetlé zahrady a já to chtěl jenom vnímat, ale zároveň ve mě byl ten muzikant, ten kluk, kterej vždycky toužil jen po skvělé hudbě a tohle.. to jsem nemohl nechat být. 
"Zahraj to ještě jednou." naklonil jsem se přes opěradlo, pomalu a opatrně stáhl sluchátka z jeho hlavy, dýchnul mu zezadu na krk, jemně provlékl ruku pod tou jeho a do kytary zapojil pár kabelů. Ne, ta písnička by bez tvé části rozhodně nezněla tak dobře a já to sobecky chtěl uchovat a pak to poslouchat znovu a znovu, myslet při tom na tebe a opájet se tím pocitem.  
"Nemysli si, že dám tvoje jméno před to svoje jen proto, že u toho vypadáš tak dobře.." zamumlal jsem s ledabylým úsměvem, když jsem zapínal stopáž, ale neoddaloval se od něj, nějak musel vyplnit ten prostor, protože se mi zdálo, že mé srdce buší hrozně hlasitě a on to co nevidět uslyší. Zůstal jsem u něj, nechtělo se mi vzdalovat, nechtěl jsem dělat, že se dívám jinam, když můj pohled směřoval pouze na něj. Tak to prostě bylo, ty a jenom ty, ty, kdos vyplňoval mou mysl, duši i srdce a já se toho nechtěl a nemohl vzdát.