Korunní 7

Proč mi přišlo, že si to trápení mě prostě užíváš, Eriku? Netušil jsem, kam s očima, když se tam oblékal tak pomalu, že jsem měl možnost stejně vidět úplně všechno a ne, nenechávalo mě to chladným. Nemohl jsem si pomoct a jen doufal, že mě to časem přejde, ta nedočkavost, netrpělivost, touha kašlat na vlastní pravidla a prostě mávnout rukou, zase to z něj hezky rychle sundat a zabavit se docela jinýma věcma, než bylo hraní playáku, ale ne, nechtěl jsem to, nechtěl, protože jsem pochyboval, že by to zázračně vyléčilo tu mou obsesi na něj a o tomhle vztah nebyl, alespoň pro mě ne. Já chtěl víc, chtěl jsem s ním prostě trávit čas, chtěl jsem o něm vědět víc, protože mě děsilo, hrozně mě děsilo, že na tohohle kluka mám očividně crush jako kráva a přitom o něm nevím vůbec, ale fakt vůbec nic. Zajímalo mě to, chtěl jsem vědět, co ho baví a co nesnáší, co mu chutná a na co má alergii, chtěl jsem ho vidět se smát i vzdychat moje jméno, chtěl jsem z polštářů cítit jeho vůni a nechat mu jeho kartáček na zuby vedle toho mého a vůbec.. já vím, že jsem byl asi naivní třináctka, ale nestačilo mi s ním jen spát, i když jakmile si v mém oblečení lehl do mojí postele, opět jsem zauvažoval o studené sprše a noci na gauči! Netuším, proč to tak bylo, proč jsem si vedle něj přišel jako totální idiot, nechtěl, když mi tolik záleželo na tom, co si myslí. 
Posadil jsem se nejistě vedle něj, hodil mi ovladač a já byl rád, že něco vybral, tak napůl jsem byl pořád připravený na jeho odchod, sledoval, jak vybral Naruta, sice se cítil trapně, že většina mých her byly anime a podobný geekovský blbiny, ale když to vybral, docela se mi ulevilo, asi to teda znal? Jako jasně, vykolejilo mě, když si vybral Naruta, protože to já za něj obvykle pařil a teď jsem fakt netušil, koho si zvolit, nebude Sasuke moc klišé? Nebude to vypadat jako narážka? Protože sorry jako, ti dva měli skončit spolu! Dilema střídalo dilema, když jsem si konečně vybral, že teda ok, budu avanger, pokradmu jsem sledoval Erika, který se tvářil naprosto stejně jako vždycky, ale moc mu to nešlo. Mám ho nechat vyhrát? Bude naštvanej, když prohraje? Nebo ho mám ultimátně skosit, abych udělal dojem? 
Na obrazovce zablikalo velké WIN a já si uvědomil, že jsem prostě vyhrál, vyhrál, prostě jenom tak, aniž bych se moc snažil. Povzdechl jsem si, nenapadlo by mě, jak těžké bude s někým prostě jenom tak trávit čas, nikdy jsem tohle neměl, žvanil, smál se, dělal blbosti, bylo jedno, s kým jsem se bavil, já byl ten typ, co mohl vyjít s každým. S každým, až na Erika.. Nebylo to jím, to jen já nemohl zastavit tok svých myšlenek, nemohl nad tím prostě jen mávnout rukou, protože mi na tom záleželo. Protože jsem tolik chtěl slyšet tu jednu, jedinou odpověď, až se za ten měsíc zeptám, i když se teď mohlo zdát, že to byl spíš úlet. Pootočil jsem hlavu, sledoval, jak jeho pohled už po několikáté klesl dolů, kde se jako obvykle válelo spoustu nástrojů. Když promluvil, skoro jsem sebou trhl, jako vážně, že Erik začne sám od sebe rozhovor, to bylo to poslední, s čím jsem počítal. Sledoval jeho tvář, věděl, že to playko ho nebaví, ale teď vypadal jinak. Jeho pohled, to, co se v něm tak slabě odráželo, mě donutilo se jen pousmál, vypnout televizi a sejít schody dolů. Když jsem se vrátil, v mojí ruce byl můj černý, klasický Gibson, kterého jsem snad láskyplně svíral v náručí a skoro posvátně pokládal na postel mezi sebe a Erika. 
"Hraju, ale spíš tak sám pro sebe. Nikdy jsem se neučil nebo tak, většinou se s nástroji naučím tak nějak.. intuitivně. Hraju na spoustu věcí, kytara, bicí, piano, housle.. nikdy mě nebavilo dělat pořád to samé, mám rád, když se to všechno míchá, střídá, doplňuje. Proto dělám hudbu jinak. Nechci hrát na kytaru, chci jí slyšet ve skvělý písničce s dalšími zvuky a efekty, baví mě experimentovat a bořit tabu, je skvělej pocit vykročit do toho neznáma a najít něco, co zní dobře.." zvedl jsem kytaru, opřel ji o stehno a zabrnkal pár akordů. Moje prsty byly naprosto jisté, když jsem vybrnkával Drugs and Candy, přestože noty jsem nikdy neviděl. Mě stačilo hudbu slyšet a vnímat. Prsty jsem přejížděl po strunách s naprostým klidem, ani nepřemýšlel nad tím, že se na něj dívám, aniž bych sklopil pohled nebo se zakoktal, ne, když jsem mluvil o hudbě. Nevěděl, jestli se zeptal schválně nebo mi jen prostě chtěl dát šanci, ale bylo mi to jedno, hudba pro mě byla můj život, proto jsem byl klidný, protože jsem dokázal myslet racionálně. Protože tohle byl můj svět, tohle jsem byl já. Svěsil jsem ruku dolů a jen se na Erika usmál. "Naši mě v tomhle vždycky podporovali, věděli, že je to pro mě to nejdůležitější a nechali mi to, nenutili mi vystudovat dobrou školu nebo hrát fotbal, vždycky v tomhle stáli za mnou a já, já to prostě vždycky jenom miloval. Někdo by řekl, že jsem hudbě obětoval život, ale hudba je můj život a to je prostě celý. Je mi jedno, jestli hraju ve vyprodaný aréně nebo s tebou v posteli, dělám to pro sebe, ne pro nikoho jinýho." odložil jsem kytaru a prohrábl si rukou vlasy, no jo, já věděl, že to zní trapně, ale tak to prostě bylo, tak jsem to cítil a neviděl důvod, proč mu lhát. 
Chvíli jsem se díval, jak sleduje kytaru pohledem a pak mu ji prostě a jednoduše podal. "Jestli to děláš srdcem, přijde to, tím jsem si jistej." můj pohled byl zkoumavý, zvláštně melancholický, trochu stydlivý, ale hlavně plný očekávání. Nemohl jsem si pomoct, nemohl, když to byl on, když seděl v mém tričku v mých peřinách, když svíral mou kytaru a jeho pohled byl jiný, jiný než kdy předtím. Naklonil jsem hlavu na stranu, pohledem neuhnul. "Zahraj mi. Líbí se mi, když jsi na pódiu, ale chtěl bych tě vidět takhle." 

Ještě chvíli jsem svíral ovladač, ačkoliv obrazovka zčernala a jen s jistou úctou sledoval černý nástroj v Dannyho rukou. Sledoval jsem jeho prsty, co se rozběhli po strunách a zvuk perfektně naladěné kytary mi zavibrovala snad každou buňkou těla. Vnímal jsem jeho slova, nejspíš bych se měl chovat nějak obdivně nebo snad aspoň uznale kývat hlavou, když skutečně jeho ruka, co svírala hrdlo kytary byla naprosto jistá. Překvapilo mě, že melodii znám, když jsem zvedl pohled z jeho rukou a střetl se s těma hnědýma očima, co mě tak otevřeně a upřímně pozorovaly. Tentokrát on ale neuhnul pohledem, neklopil ho, necítil jsem z něj tu nervozitu jako předtím, cítil jsem jen radost a klid. Jako kdyby přede mnou stál někdo jiný než ten kluk, co se při slově orgie div nesnažil splývat s linkou. Pozoroval jsem jeho tvář upřeně a zvědavě. Byl jsem překvapený, překvapený z toho, že hbitě střídá akordy aniž by je znal, nebo je snad někdy viděl? Mělo mě děsit, že zná jeden z našich největších hitů? Nepřemýšlel jsem nad tím, co to znamená, jestli se mám děsit toho, že se o mě snaží zjistit něco hlubšího nebo že to už dávno ví. Vzal jsem si od něj podávanou kytaru zprvu lehce nevěřícně, ale pak jsem si ji stejně jako on před chvílí opřel o stehno a zjistil, že mi do rukou perfektně pasuje. Líbil se mi její tvar, její váha, perfektně vyvážená, co určitě nijak netížila rameno jejího majitele, když na ni hrál. Přejel jsem prsty po strunách a zvedl k němu pohled, tentokrát lehce váhavý, protože nevěděl jsem, jak on, ale já jsem ke své červené krásce pouštěl jen málokoho. Bylo to zvláštní, neměl jsem si od něj kytaru brát, neměl jsem se ptát na ty otázky, neměl jsem se snažit zjišťovat všechny tyhle věci, ale přesto jsem to dělal, přesto jsem to znovu a znovu porušoval, protože jsem z jeho očí vyčetl, že tu lásku k hudbě má naprosto stejně. Miloval jsem hrát na kytaru, nechat Kubu bubnovat mi na stehno rytmus a skládat k tomu text, protože ty momenty byly skvělý a já je miloval. A bál jsem se toho, že tenhle moment, kdy mě pobídl k tomu, ať mu zahraju a v jeho očích nebylo nic víc než jen zvědavost, by mohl být stejný. Nechtěl jsem najít něco, co bych s ním chtěl dělat dohromady, ale zároveň se tomu nemohl bránit. 
Lehce jsem se pousmál, když jsem na něj upřel pohled. "Byl jsi na našem koncertu?" Tázavě jsem nadzvedl obočí, když jsem si spojil naši melodii s jeho slovy o tom, že mě viděl na pódiu. Nečekal jsem, že lvlDK bude fanouškem někoho, jako jsme my. Měl jsem spíš za to, že je jedna z těch hvězd, které nezajímají nic jiného než jen oni sami. A nejspíš jsem se spletl. 
Namísto toho, abych ale začal hrát, jsem kytaru krátce odložil, natáhl se až k němu, rukou se opřel vedle jeho nohy zatímco druhou jsem šátral na nočním stolku za ním a naprosto drze a bez okolků vzal jeho notes. Zatímco on může hrát naše noty, nebude snad vadit, když si půjčím jeho. Ne, neuniklo mi, že si něco psal předtím, než jsem přišel, znal jsem ten pohled soustředěný, znal jsem ten pohled, když člověk píše a je někde úplně jinde, ztrácí se ve svém vesmíru, a proto mě nepřekvapily noty, co jsem na papíru viděl. Nelistoval jsem dál, nechtěl mu texty ukrást, ale zároveň jsem nemohl utišit tu zvědavost se kterou jsem pročítal jednotlivé řádky. Nejspíš jsem mu mohl odpovědět něco stejně hlubokýho a mohli jsme si poplakat u Adele, ale já málokdy mluvil, byl jsem vždycky ten tišší, vnímavější a uzavřenější a i když mluvil o něčem takovém, radši jsem konal než mluvil.. A tak jsem si vzal černou kytaru znovu do rukou, sklonil hlavu nad notami, přidal k nim pár akordů, co mi přišly na mysl a prsty vyhrál první tóny. A nemohl jsem se ubránit myšlence, že byly sakra dobrý, když jsem pokračoval dál a dál a nechal si hudbou zaplnit mysl i duši. Když jsem skončil a zvedl k němu pohled, už jsem se neusmíval, přestože jsem cítil, že chci slyšet víc, víc z těch not, co byly chaotické a neuspořádané a přitom perfektně vybalancované. "Už chápu proč ti jde všechno na co sáhneš. Je to dobrý.." Možná jsem nezněl jako jeho uječená fanynka, ale pravdou bylo, že jsem ty tóny měl v hlavě a věděl, že se jich ještě dlouho nezbavím stejně jako toho pocitu, který jsem měl, když jsem se znovu střetl s jeho pohledem a věděl, že i on chce víc. A možná jsem byl vyděšenej a zarputile přesvědčenej, že je to špatný. Ale v tuhle chvíli jsem ani jedno z toho necítil.

Zaujatě jsem ho sledoval, nebylo to tak, že by mi bylo jedno, kdo si půjčuje mou kytaru, naopak, normálně by mě to nejspíš ani nenapadlo, ale tohle nebyl jen tak někdo. Byl to Erik a já prostě jen sobecky chtěl prožít tu chvíli, kdy ke mě zvedl pohled a váhal, ale já se jen usmál, ne, u tebe mi to nevadilo. S pobavením a zároveň nadšením jsem sledoval, jak opatrně ji bere do rukou, jak si ji prohlíží a jemně se jí dotýká prsty, líbilo se mi to, vnímal jsem, že v tomhle si perfektně rozumíme, že v tomhle myslíme stejně. I já měl tenhle rituál, skoro jsem se s nástroji mazlil, než jsem je začal používat a vidět tohle dělat jindy netečného Erika bylo prostě.. jiné. 
Zvedl ke mě pohled a usmál se, možná by to někdo jiný ani neoznačil za úsměv, ale já to viděl, viděl, protože jsem po tomhle toužil takovou dobu a teď jsem nemohl z jeho tváře odtrhnout pohled. Slušelo mu to, vypadal teď jinak, úplně jinak než Erik, který mě vždycky z mě neznámých důvodů neměl rád, jinak něž Erik, který mě dostával tím svým vyzývavým chováním do kolen, nebyl to Erik, který mě provokoval a vysmíval se mi, ne, tohle byl Erik, který mě přikoval na místě tím nevinný úsměvem a já si jen říkal, jestli někdy dojdu do fáze, že mě na něm nebude neustále něco fascinovat. Upřímně jsem o tom ale pochyboval, protože stejně jako jsem toužil po dalších a dalších polibcích, toužil jsem znovu vidět tu sladkou netečnou tvářičku se znovu usmát. 
Trochu stydlivě jsem se pousmál a pokrčil bezelstně rameny. Sakra, fakt bych si měl dávat pozor na to, co říkám! "Víckrát, než bys měl vědět, pokud nechci, aby sis myslel, že jsem tvoje náctiletá fanynka..." upřímně kromě doby, kdy jsem byl v Americe s Kiem, jsem byl snad na všech vašich koncertech. Ne kvůli tvému hezkému pozadí, ale protože jsem měl rád jejich hudbu, rád jsem vnímal ten dokonale přesný Kubův rytmus, i Erikův lehce ochraptělý hlas. Znal jsem tolik tvých písniček nazpaměť, ale měl jsem dostatek rozumu, než abych si teď hrál na fanynku no. 1, protože mi bylo jasné, že to by mě Erik poslal hezky rychle do hajzlu. Přemýšlel jsem, jestli to teď bude jiné, až budu zase sedět anonymně někde na baru, sledovat ho v tom šátku, s tím drzým výrazem a vědět, že je můj.. 
Na zem mě znovu vrátil pěkně v Erikovském stylu, když se najednou ocitl v mé bezprostřední blízkosti a já jenom zamrkal jako tele na nová vrata, vždycky mě tím dokázal dokonale vykolejit, ale tentokrát nenásledovaly k mé smůle žádné provokace, jen vzal ze stolu můj otrhaný blok a otevřel ho. Rozšířily se mi oči, natáhl jsem ruku, chtěl mu to zase rychle zabavit a zahanbeně to někam schovat, nebylo to hotové, nebylo to dobré! Ale to už svíral kytaru pevně v rukách a vybrnkával jeden akord za druhým. Svěsil jsem ruku a jen ho sledoval, jen se díval na jeho přivřené oči, které ledabyle upíral na noty, na ty šikovné prsty, které k původní hudbě hravě dodávaly nové a nové tóny. Fascinovaně jsem ho sledoval, možná jsem netušil, o čem s ním mám mluvit, možná jsem se ho někdy bál, možná mě znervózňoval, ale teď, v tuhle chvíli, jsem věděl, že mi dokonale rozumí. Že v tomhle mě perfektně doplňuje. A neodolal jsem, když byl ta zabraný do hraní, abych nevytáhl mobil a pokradmu, samozřejmě aby si toho nevšiml, protože to protočení očima by jistě bylo ultimátní, jsem si ho vyfotil. Protože jsem si chtěl tenhle moment zapamatovat, uchovat navždy. 
"Jo,.. zní to dobře."
***
Probudil jsem se za svítání, vždycky jsem byl ranní ptáče a zase, znovu jen pootočil hlavu a v prvních slunečních paprscích si fascinovaně prohlížel tu tvář, která tak klidně spočívala na polštáři vedle mě. Nebičujte mě za to, ale spící Erik byl nejenom extrémně cute, ještě tu byl dobrovolně a spal, spal! Možná jsem čekal, že se ráno probudím a on bude pryč, ale jeho tělo bylo horké, hřálo mě, když jsem natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. Neodolal jsem a samozřejmě k té včerejší přidal hromadu dalších cute fotek, evidentně si budu muset změnit tapetu! Pravda byla, že jsem toho moc nenaspal. Erik zahrál moji novou melodii a pak další, další, spontánně si užíval kytaru ve svých rukách a já ho nechal, poslouchal, pozoroval a užíval si to užíval si tu hudbu,  užíval si jeho. Mluvil, ptal se na to, jak dělá tenhle tón, dokud mi nevrátil kytaru a nepokládal mé neohrabané prsty na ty správné struny, nevěřil bych, že toho řekne tolik, i když jsme kecaly jenom o kytarách, trsátkách a basáku. Bylo to fuk, bylo to skvělý a já chtěl víc, víc tohohle Erika, který ke mě zvedal pohled a v něm byla ta jiskra, zájem, když jsem mluvil o svojí první kytaře, když jsem se ho ptal na tu jeho. 
Usnul zničehonic, soustředil jsem se na ten jeden tón, hrál ho znovu a znovu, nadšeně se otočil, když se mi konečně povedl a zjistil, že leží vedle mě a prostě spí. Spí! Uklidil jsem kytaru, všude pozhasínal, vrátil se do postele, lehnul si a jen pozoroval tu klidnou tvář, znovu, znovu, minuty, hodiny, netuším, jak dlouho jsem se na něj díval, jak dlouho nad ním dokola a dokola přemýšlel. Nechápal jsem, jak to dělá, jak se do něj můžu zamilovat pokaždé znovu a ještě mnohem víc. Když jsem teď v mdlém světle znovu vnímal to drobné tělo, které klidně spalo vedle mě, neděsil mě ten pocit. Neděsilo mě si přiznat, že ho mám rád. Naopak mě to naplňovalo klidem, bylo to stejné, jako když jsem v největších depresích a úzkostech popadl sluchátka a pustil nahlas hudbu, vnímal, jak se všechny pocity odplavují do neznáma a zůstává jen ten vnitřní mír. To byla láska. Láska k hudbě, láska k Erikovi. A já věděl, věděl, že nakonec ho získám. Protože když miloval hudbu stejně jako já, měl jsem půl z toho v kapse. 
"Zlato, udělal jsem palačinky ve tvaru srdce, přelité růžovou omáčkou a smoothie z čerstvých jahod. Zabalím tě do deky a pustíme si Lásku nebeskou, jo..?" vyšel jsem schody do patra s tácem v ruce a jen se díval, jak Erik rozespale rozevřel oči a vyděšeně se podíval do mého sladce se usmívajícího obličeje. Dokud jsem ten sladký úsměv nezkroutil v úšklebek a vítězoslavně na něj nemrknul. "Kecám, je to rohlík se šunkou, včera jsem zapomněl nakoupit." 
Položil jsem tác na noční stolek vedle postele, fakt se dost bavil na tom Erikovo pohledu, který byl napůl zděšený, tak trochu překvapený a hlavně fakt dost naštvaný. Posadil se a já neodolal, neodolal jsem pohledu na tu rozespalou tvářičku, ne, když si tak roztomile promnul oči a já si uvědomil, že má na sobě to moje staré tričko. Naklonil jsem se k němu, možná protestoval, ale stejně jsem mu nedovolil uhnout, když jsem mu vpletl prsty do vlasů a s širokým úsměvem ho políbil, jemně, sotva jsem se ho rty dotkl, palcem sklouzl po jeho tváři a nadzvedl mu bradu, abych se mohl znovu podívat do těch světlých očí, které byly tak bezedné a prázdné zároveň, které mi nikdy nic neřekly, ale já je přesto miloval. Znovu jsem měl v hlavě včerejší večer, to, jak jeho prsty láskyplně svíraly kytaru a žárlil, žárlil, protože jsem ten pohled chtěl taky. Pro sebe. Znovu jsem se sklonil, ale už jsem se neusmíval, když jsem vzal za jeho spodní ret, vsál ho a hravě zkousl, když jsem zatáhl k sobě a poškádlil ho špičkou jazyka, když jsem to nevydržel a vnikl dovnitř. Evidentně bylo jedno, kolikrát si to vezmu, těch polibků jsem neměl dost, chtěl víc, znovu objevoval ta horká ústa, hrál si s jeho jazykem a prohluboval ten polibek stále víc a víc. Poddával se tomu, vnímal jsem, jak klesá zpátky do peřin, jak si mě za krk přitahuje k sobě, moje ruka se drze ztratila pod dekou, jen aby vnikla i pod to tričko a já se dotýkal jeho horké kůže. Přejel po jeho břiše se stejnou něžností, jako jsem se dotýkal strun, vyjel výš, objevoval jeho hrudník, zatímco jsem se vpíjel stále víc a víc do jeho rtů. Neměl jsem dost, neměl jsem absolutně dost a věděl, že jestli neskončím hned, neskončím nejspíš nikdy. 
"Mmm mám pracovní schůzku. Až budeš odcházet, tak za sebou zabouchni. Stavím se pro tebe večer." tiché zašeptání do jeho ucha, nemohl jsem to prodlužovat, protože jsem věděl, že jestli ho nechám se mě jen dotknout, všechny moje zásady půjdou do kytek a já si ho vezmu jen v tom tričku, takže jsem se narovnal, věnoval mu poslední spokojený úsměv a vyběhnul z bytu dřív, než si to všechno zase rozmyslím!
Přesun

Nebyl jsem nikdy typ, co by kypěl vztekem nebo nějakým jiným způsobem projevoval svou frustraci, ale musel jsem uznat, že když jsem se prudce posadil, abych zvedl ruku a naprázdno chmátnul po usmívajícím se hnědovláskovi, jeho záda jsem s chutí propaloval velmi, ale velmi nevraživým pohledem a rozhodně jsem ten vztek cítil dost. Takhle si se mnou nikdo nehrál, nikdo mě neškádlil způsobem jako on. Tím drzým, provokatérským, se kterým mě nejdřív vyděsí představou ranního tulení a pak mě líbá tak hladově a vášnivě, že v téhle chvíli se rozhodně neodchází, Danny. Ne ode mě. A rozhodně jsem měl v plánu mu tohle rázně vysvětlit. Protože pokud chtěl provokovat, stačí říct. Byl jsem zvyklý na provokace, na nejrůznější balancování na hraně, na varovné i chtivé pohledy, na ty momenty předtím, než si ukojíme oba, co chceme. Ale tohle bylo jiné. Tak jiné od všeho co jsem znal a já nevěděl, jak na to mám reagovat. Mám po něm hodit polštář? Mám se stulit do peřin, co pořád ještě voněly po něm? Nakonec jsem se rozhodl nedělat vlastně nic, a tak nějak pokračovat v popírání reality a dělání, že to, co jsme včera dohodli prostě neexistuje. A dělalo se mi to zatraceně těžce, když jsem si uvědomil, že ležím v jeho posteli, v jeho oblečení a láduju se rohlíkem, co mi připravil k snídani, protože prostě mám hlad.
Prohrábl jsem si vlasy a vymotal se z peřin. Byl to zvláštní pocit, procházet se po cizím bytě, natož se vůbec probudit u někoho jiného. Nikdy jsem to nedělal, nechtěl, příčilo se mi to vědomí, že se ráno na sebe podíváme a budeme muset přetrpět tu chvíli, kdy se seberu a odejdu. A tak jsem radši nikomu nic nesliboval, nikomu nedával ta rána, protože na ně nikdy nedošlo. Mohli prosit, mohli brečet, mohli mi nadávat do egoistických hovad. Ale mě nešlo o to je opustit, abych jim ublížil. Opouštěl jsem je proto, aby nemohli ublížit oni mě. Krátce jsem si povzdechl, tohle se tak strašně vymykalo. Myslel jsem si, že hudba bude téma neškodné, ale když jsem se do té hodinové a hodinové konverzace pouštěl dál, chtěl to slyšet, chtěl o něm vědět, zase tak neškodné to nebylo. Nebylo, protože to znamenalo, že máme něco společného. Ptal jsem se sám sebe, proč zrovna on? Proč on když nikdo jiný předtím ne? A zarputile se utvrzoval v tom, že je to kvůli tomu koncertu a o ničem jiném.
Procházel jsem byt, zkoumal jednotlivé věci, co v něm byly, byl to jeden velký chaos a zároveň jakýmsi způsobem organizovaný chaos. Zkoumal jsem jednotlivé nástroje, jejichž vzhled mi naprosto nic neříkal a lehce po nich přejel prsty nebo je vzal do rukou a zkusil na ně zahrát a zhrozil se těch děsivých tónů, které jsem díky své neznalosti vydával. Nakonec jsem přešel v ložnici k poličkám na kterých byly úhledně seřazené nejrůznější akční figurky, některé ještě i v původním obalu a neubránil jsem se protočení očí. Byl jako dítě a přitom.. Položil jsem figurku Harryho Pottera se šálou Nebelvíru stranou a rozhodl se znovu propátrat jeho skříň. Ne proto, abych si ho představoval v nejrůznějších upnutých tričkách.. A že to nebyla špatná představa, ale nezlobte se na mě, nepůjdu do MHD v tričku téhle animované kreatury. Oblečení z předchozího dne jsem taky zavrhl, vzhledem k tomu, že smrděly pivem, které na mě po cestě do šaten nějaký ožralý týpek na stadionu vylil. A tak jsem prostě propátrával skříň, vrtěl hlavou, přehraboval se dalšími tričky co nepřipadaly v úvahu až jsem dole na polici něco našel.. Něco až povědomě známého. Přešel jsem po bílém názvu The Unbreakable uprostřed látky prsty. Naše první triko. Nejdřív jsme Merch vydávat nechtěli, ale Kuba mě překecal a říkal, že to dělaj přece všechny cool kapely a já se nechal ukecat, jako vždycky, Kuba by mě ukecal k čemukoliv, neuměl jsem mu říct ne. A tak vzniklo tohle, spolu s ujetýma ponožkama a kšiltovkou. Nevěřil bych, že ho bude mít zrovna on. Kolik toho už o mě víš, Danny? A kolik toho chceš vědět? Zavřel jsem skříň, hodil triko Naruta na postel a přetáhl si tohle přes hlavu. Div bych neprotočil očima sám nad sebou, neměl jsem rád tuhle lacinou propagandu, kdy si musím nosit vlastní trička, ale jelikož bylo jediné, co připadalo v úvahu a jelikož mě stále ještě nepřešla vzpomínka na tu jeho ranní drzou provokaci, rozhodl jsem se si ho prostě a jednoduše nechat.
A tak jsem si natáhl džíny, zkontroloval peněženku a mobil v kapse, nasadil si bezdrátová pecková sluchátka a vyšel z bytu ven. S pocitem, který jsem ještě nezažil a se vzpomínkami na které jsem se bál myslet.
Přesun

Nevím, sice jsme spolu cestou domů skoro nepromluvili, ale bylo to jiné než cestou do restaurace, kdy by se dalo napětí krájet. Věděl jsem, že to zní jako hláška z béčkové telenovely, ale já si prostě jenom užíval jeho přítomnost, věděl, že sedí vedle mě, sledoval, jak kýve hlavou do rytmu písniček, vnímal, jak se pokradmu dívá do mé tváře, když si myslí, že nedávám pozor. Možná jsem měl být naštvaný z toho, že mě nijak neutěšoval, že mi neděkoval za mou trpělivost, že mě neujišťoval, že bude zase všechno v pořádku, ale já nebyl. Já od něj vlastně čekal přesně tuhle reakci a prostě z nějakého důvodu mi to jeho krátké kývnutí hlavou stačilo. Přicházel jsem na to, jaký je, objevoval stránky, které mi nechtěl ukázat nebo ještě neměl tu možnost a zjišťoval, že se mi to líbí. Že chci vědět víc, že ho chci poznat hlouběji. Pomalu jsem ho poznával a věděl, že jeho mlčenlivost není projevem chladu nebo absencí emocí. Ačkoliv by to do něj člověk moc neřekl, vlastně mi přišel jako docela introvert, což při jeho životním stylu bylo vcelku překvapivé, ale mě to docela vyhovovalo. Nevadilo mi, že nemluví. Klidně jsem byl ochotný mluvit za nás za oba, protože někdy, někdy nebyla slova potřeba. 
Zaparkoval jsem před bytem a vystoupil, zbavil se důkazů o naší luxusní večeři a zrovna ve chvíli, kdy vystoupil, jsem přistoupil až těsně k němu a rukou překvapivě netrpělivě přibouchl dveře auta, na které jsem ho hned vzápětí přitiskl. Neměl jsem potřebu mu dávat najevo svou dominanci nebo převahu, ale v mém chování, v mých gestech, v mém pohledu, každou částí svého těla jsem dával najevo, že celou tu cestu myslím jen na jedinou věc.
Moje ruce už se dávno sebevědomě nacházely na jeho bocích, hravě jsem vklouzl pod svoje vlastní tričko a konečky prstů nedočkavě vyjel od jeho boků po zádech výš. Možná se mnou byl celou tu dobu, ale to mi zjevně nestačilo. Nestačilo, když jsem tím jediným krokem překonal tu kratičkou vzdálenost, když jsem ho uvěznil mezi svým tělem a autem a přitiskl ho k sobě, bylo mi jedno, že jsme uprostřed ulice, že to může vidět kdokoliv z mých sousedů, jedno, co si myslí všichni kolem, když jsem překonával tu nekonečnou vzdálenost a bez jediného zaváhání přitiskl své rty na ty jeho. Neptal jsem se, jestli můžu, prostě jsem si ten polibek bral, dobýval si jeho ústa netrpělivě a hravě zároveň, nechtěl jsem si ho podmaňovat, chtěl jsem se jen znovu a znovu propadnout do toho pocitu, který jsem neznal, nepoznával, který mě děsil i naplňoval a kterého jsem neměl, rozhodně neměl dost. 
"Držel jsem se zpátky, protože jsem věděl, že by se ti to nelíbilo, ale už nebudu. Vezmu si to kdykoliv budu chtít.." zašeptal jsem mu do rtů, nebyla to výhružka, byl to příslib, byl to trest za toho Kubu, za všechny jeho podmínky, bylo to prokletí, kterého jsem se nemohl zbavit, kdykoliv byl poblíž a já nedokázal myslet na nic jiného. Znovu jsem ho políbil, potahal za jeho spodní ret, jazykem vnikl do jeho úst a pohrával si s tím jeho, už dávno to nebylo nevinné a nejisté, už jsem se nebál těch polibků, ani těch pohledů. Ne, už když mě držel za ruku a táhnul z té restaurace, už tam jsem se rozhodl. Nebudu přemýšlet nad budoucností, prostě jen z přítomnosti vyždímu maximum a nebudu se ohlížet zpět. 
Odstoupil jsem od něj stejně nečekaně, jako jsem se k němu přiblížil. Vnímal jsem své zrychleně bijící srdce, ale už mě to nepřekvapovalo. Už jsem si zvykal, že vedle něj všechno v mém nitru dělá kotrmelce, ale už mě to neděsilo. Jestli on měl v sobě svou roztomilou stránku, kterou mi nechtěl ukázat, mohl jsem i já poodhalit svou horší stránku. A ta někdy dokázala být dost provokativní zmrd. 
Jen jsem se usmál, sladce a nevinně, ale v mých očích pobaveně jiskřilo. Když on mohl provokovat, kudy chodil, proč bych si trochu zábavy nemohl užít taky já? Protože Erik, který mi dával jasně najevo, že chce něco víc než jen polibky, byl i po tom všem naprosto mimo moji ligu. Tak sorry, že budu hrát trochu nečestně. 
Vzal jsem ho za ruku, kašlal na ty jeho protáčející se oči, hodil si na rameno jeho tašku a táhnul ho do bytu. Nepřemýšlel jsem, nechtěl z toho dělat drama, nechtěl si hrát na někoho, kým jsem nebyl, když jsem byl stejně jenom mizernej lhář. Položil jsem jeho tašku na stolek v obýváku a zmizel v kuchyni. Vrátil jsem se se dvěma plechovkama piva a rovnou to zakempil na sedačce, ačkoliv uznávám, že letmé vzpomínky na to, co jsem tu s ním dělal naposledy, mě v klidu přece jen nenechávaly. Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj, jestli teda jako ten plán s večerem u Simpsonů platí.

Ten polibek u auta? Ale no tak, takového Dannyho jsem neznal. Nečekal jsem to, nečekal když jsem sledoval jeho pohyby, když jsem k němu zvedl pohled a jen čekal, čekal jako vždycky, co udělá, kam zajde, co si vezme, kolik si toho vezme.. A k mému překvapení i zklamání si toho vzal víc než jsem čekal. Jeho rty mě jako vždy odzbrojovaly, ale tentokrát to bylo jiné. Bylo to jiné protože jsem cítil tu drzost, cítil jsem, že je pryč ta sladká nevinnost, ta nervozita a zvědavost a zůstalo něco jiného. Možná mi trochu chybělo, že už jsem neviděl tu nerozhodnost, co se mu v očích zračila. Ale zároveň mě zajímalo kolik z tohohle provokatéra se v něm skrývá. Přepadl mě a já nemohl zakrýt to překvapení, nemohl, když se oddálil a já si olízl rty a odlepil se od auta. Protočil jsem očima a pak se znovu zamračil, protože jsem rozhodně chtěl víc. Mnohem víc a po kolikáté už to bylo co mě nechal? Nevěděl s kým a čím si zahrává, abych si to s tou nevinnou dušinkou nechtěl všechno vzít hned na tomhle parkovišti. Ale nakonec jsem se rozhodl hrát jeho hru, nechat stoupat to napětí, co jsem cítil pokaždé když se přiblížil. To napětí, co se stupňovalo a já ho neznal, neznal v takové intenzitě. Většinou šlo o prodlužování sladkého konce, pár her než se ten druhý namotá do té sítě pokušení.. Ale tohle? Tohle bylo jiné a já se snažil pochopit proč.
Vešel jsem do bytu a zatímco Danny odešel já strčil ruce do kapes a procházel se po obýváku jako lev v kleci. Rozhlížel jsem se, sem tam si vjel rukou do vlasů, cítil se divně. Cítil se nepatřičně, protože tohle jsem prostě nedělal a bylo to mimo mou komfortní zónu protože ač jsem chtěl nebo ne, nemohl jsem to s Dannym brát tak, že jsem na návštěvě kámoše. Ne, všechno na mě křičelo, že tohle je začátek toho vztahu, že tohle je to sladké omámení, že začínám mít růžové brýle a to byl jen první krok do záhuby.
Po kolikáté jsem tady byl? Po třetí? Už jsem znal rozmístění místností, znal ten chaos ve kterém ale vládl jakýsi pokřivený řád věcí. Už jsem věděl, že si ujíždí na různé akční figurky a další nerdské věci. A ještě mám na sobě jeho tričko. Krátce jsem se ironicky ušklíbl, zjevně jsem si tohle na sebe ušil já sám, když jsem se rozhodl tahat jeho věci jako správná vztahová lady a stát se tak neomylnou součástí tohohle místa. Skvělý.
Došel jsem k jediné věci, co tady patřila mě a zalovil v tašce, abych se převlékl do svého a nemusel se cítit tak stísněně, tak, že na mě padá strop a stěny se přibližují.. Protože to pro mě bylo nové a já se toho děsil. Možná jsem chtěl provokovat s tím tričkem, ale nevypadalo to, že by na něj hnědovlásek reagoval tak, jak bych chtěl. Chtěl jsem totiž, aby mi ho sundal a dal mi všechno, co jsem chtěl už od toho pitomého rána. Rozepnul jsem tašku a namísto toho abych hledal tričko na mě vykoukla růžová hra. Růžová.. U mě? Když jsem ji vzal do rukou a otočil, vypadl na mě lísteček se srdíčkem a kostrbatým písmem, které jsem znal nazpaměť, které mi sdělovalo, ať tomu dám šanci. Zamračil jsem se a povzdechl si a krátce si přečetl o čem to vlastně je. Bylo mi jasné, že Kuba to dělá jen proto, aby mi nějakým zvráceným způsobem pomohl, ale seznamovací hra pro mě? Věděl, jak nesnáším o sobě cokoliv říkat. A možná, možná jen tím chtěl dát hnědovláskovi.. nebo mě šanci na to mu něco říct aniž bych musel začínat sám. Povzdechl jsem si. Jakube, Jakube..
Otočil jsem se hrou na právě přicházejícího hnědovláska a beze slov ji vzal a vložil do Playka. Chvíli blikala obrazovka a pak se tam růžovým nápisem začala hra otevírat. Aniž bych cokoliv řekl, sedl jsem si na sedačku a hodil po něm obal.
"Pořád o mě chceš něco vědět. Tohle je nějaká nevinná seznamovací hra s pár otázkami.." Pořád ale ve mě dozníval jeho polibek, pořád jsem k němu házel ty pohledy, ty pohledy, které jasně naznačovali, že tak jednoduché to nebude. "Pokud tam budou otázky na které jeden z nás nebude chtít odpovídat." Olízl jsem si rty a ušklíbl se. "Ten kdo neodpoví si svleče kus oblečení.." Přejel jsem pohledem po jeho tričku, co mu krásně obkreslovalo svaly, přes kalhoty a damn.. Jak já ho chtěl vidět bez toho všeho. A taky jak moc jsem si chtěl užít tu jeho zvláštní nervozitu u těch peprných otázek který jistě přijdou. A když nebudu chtít odpovídat? Tak pro mě se svléct bude jen potěšením!

Místo odpovědi mi v klíně přistál obal pokrytý srdíčky a obtisknutými rtěnkami. Pozvedl jsem obočí, tak upřímně jestli byla nějaká věc, která k Erikovi seděla jako pěst na oko, byla to rozhodně tahle hra! Sledoval jsem nabíhající obrazovku a tvářil se trochu zděšeně, protože líbající se animovaná dvojice a popis na zadním přebale hry byl fakt celkem nevinný, ale když to vypadlo z Erikovo úst, podezřívavě jsem přimhouřil oči, protože jak už jsem dávno zjistil, nevinnost bylo Erikovo nejméně oblíbené slovo. Navíc ten princip, fakt mi o sobě chce říct něco víc? Jasně, že jsem chtěl, chtěl jsem to od doby, kdy jsem ho znal a to jsem v jeho blízkosti ani neměl splašené pubertální hormony, jenže jsem znal jeho odpor k mluvení, natož mluvení o sobě. No a samozřejmě mě vzápětí vyvedl z omylu, že to bude jenom naivní hra pro zamilované hrdličky. 
"Hej, tak to ale není vůbec fér! Má to bejt trest pro oba!" zaprotestoval jsem a s vehementním vrcením hlavy na stolek dokonce odložil plechovku a zamyšleně naklonil hlavu na stranu, dokud se na mé tváři neobjevil sladký, nevinný úsměv. "Tak co tohle: když neodpovím já, tak se svleču, ale když neodpovíš ty, dáš mi pusu. Polibek." viděl jsem, jak mu ten úsměv zamrzl na rtech a jen se široce usmál. "Jo, vášnivej, zamilovanej polibek, kterej mě dostane do kolen!" díval jsem se na něj a čekal, co udělá, trochu myslel, že zavrtí hlavou a zase nasadí ten svůj ultimátní odpálkovací skill, ale on nakonec jen tvrdošíjně pohodil hlavou a kývnul. Znovu jsem se usmál, fakt chtěl hrát tuhle hru se mnou? Eriku, já jsem přece vztahovej král a hubu nezavřu, jak je rok dlouhej! Takže jsem z žádných otázek strach fakt neměl!
Čapnul jsem ovladač a pohnul joystickem, roztočilo se jakési pofiderní kolo štěstí, všude kolem létala srdíčka, hrála dramatická hudba, dokud se kolo nezastavilo a za zvuku fanfár a výbuchu ohňostroje se neukázala první otázka: S kým jsi zažil své poprvé, kolik ti bylo a jak sis to užil?
Chvíli jsem na tu otázku koukal, em,.. jako nevím, proč jsem si myslel, že to budou otázky typu které jídlo máš nejradši nebo která Spicka je tvoje nejoblíbenější, ale začínalo mi docházel, že v téhle oblasti se asi úplně rochnit nechci. Protože mluvit o sexu tak otevřeně jako Erik, to jsem teda asi fakt nedával!
"Emm, no,.. takže.." poškrábal jsem se ve vlasech, upřímně moc se mi do tohohle typu otázek nechtělo, ale tak ještě před minutou jsem se tvářil jako největší borec, tak asi necouvnu hned u první otázky, protože jsem doslova cítil Erikův výsměšný pohled na svém tričku a ne, nehodlám mu to dát zadarmo! "Jmenovala se Eliška, byla to moje spolužačka a bylo to, když jsme končili devítku, takže asi v patnácti? Chodili jsme spolu od osmičky a šli každej na jinou školu, ale byli jsme hrozně zamilovaný, tak jsme to chtěli udělat spolu. Bylo to u jejích rodičů, odjeli na noc někam pryč, ale upřímně by stačilo, kdyby šli nakoupit." s úšklebkem jsem pokrčil rameny, jako nebudeme si nalhávat, že ty tři minuty byly kdoví co, ale tak poprvé. "Bylo to fajn, koupil jsem jí kytku a nějakej krabicák, na víc jsem neměl a dělali jsme to v jejím pokoji mezi spoustou plyšáků." široce jsem se usmál, tak to bylo ještě trapnější, než jsem si myslel, ale asi to mohlo bejt horší a na své poprvé jsem vzpomínal vlastně docela rád, protože i když to nebyl žádný výkon, bylo to s někým, koho jsem měl rád, ačkoliv zpětně vzato jsem v té době nejspíš netušil, co láska znamená. Ani chtíč nebo vzrušení. Ne, to teda fakt ne, zvláště ve chvíli, kdy jsem upřel svůj pohled na to ztělesnění sexu na své sedačce a jen si povzdechl. "Co ty? Buď milej a ušetři mě těch zvrhlejch detailů, i tak to byly určitě orgie!"

Jasně, že jsem mu nehodlal říkat věci, co by se mi nelíbily. A tak jsme začal tuhle nevinnou hru, které se ale zase ne už tak nevinnej Danny chytil a dokonce využil ve svůj prospěch. Nemohl jsem, stejně jako on, ale už couvnout, a tak jsem se prostě jen zabořil do gauče, podepřel si bradu rukou a sledoval to naprosto pofidérní kolo štěstí vytáčet první otázku. Jako vážně, tohle si Kuba jako koupil nebo od koho to dostal? Ten úlet by na něj celkem seděl, ale s kým by to hrál, to jsem si neuměl představit, se mnou rozhodně ne. Pravděpodobně to dostal v dobré víře od své mámy, vzhledem k tomu, že stále marně doufala v tom jejich domu obrostlém břečťanem, že si její chlapeček najde tu lásku na celý život. Nutno říct, že v tomhle by byla paní Zábranská celkem šokovaná, že její syn si sice lásku vehementně hledá, ale rozhodně se nebojí k tomu využívat nejrůznějších zvrácených fantazií a technik. Přečetl jsem si otázku a přetočil pohled na hnědovláska, když tentokrát jemu, ten úsměv na rtech zamrzl. Jako jo, taky jsem čekal celkem, že se budou ptát na ovoce co nám přijde nejvíc hot, ale tohle mě trochu pobavilo. Nedokázal jsem skrýt úšklebek, když jsem si všiml, jak začal usilovně přemýšlet a k mému zklamání skutečně odpověděl. Hm, že mě jeho odpověď nepřekvapila taky nebylo žádným tajemstvím. Byl prostě takovej, sladkej, něžnej.. Možná trochu provokatér, ale naprosto přesně jsem si dokázal vybavit toho patnáctiletého sladkého hnědovláska, jak dává tu první naprosto školáckou pusu.
Pak se jeho pohled upřel na mě a já jen pokrčil rameny. "V 18ti, jméno té holky si moc nepamatuju, nejspíš byla podobně stará. Bylo to na záchodech jednoho pajzlu, kde jsme s Kubou měli náš první rádoby koncert. Byl jsem opilej a v euforii a ona tam prostě.. byla" Neměl jsem k tomu nic víc říct, protože to tak bylo. Nestyděl jsem se za to, že jsem měl sex až tak pozdě. Ne, protože jsem do té doby na vztah, v jakékoliv podobě neměl ani pomyšlení a nejspíš jsem neměl ani s kým, protože jsem rozhodně nebyl ta třídní hvězdička. Holky by o mě neopřely tehdy ani kolo. A pak.. pak se to nějak zvrtlo. Ani moc nevím jak, protože má povaha se od té doby moc nezměnila. Stále jsem byl tichý, ale s Jakubem po boku a nějakými zkušenostmi, které jsem během let nabral, jsem prostě chtěl víc a víc. Chtěl jsem si to brát, chtěl jsem provokovat a hrát si. Ale ve finále jsem byl stejně rád za to, že jsem mohl večer v klidu skládat texty a hrát, jen tak, pro sebe.
Naprosto mi neunikl šokovaný výraz hnědovláska vedle mě a rozhodl se proto rychle zvolit nějakou další otázku než spustí tu salvu otázek, co se mu jistě drala na jazyk. Kolo se opět rozjelo a já přemáhal protočení očima nad tou zrůdností srdíček.
Jaká je tvá nejtajnější sexuální fantazie?
Znovu jsem se ušklíbl, ale no tak, vypadalo to, že mě tahle hra začíná mít ráda! Chvilku jsem mlčel než jsem si prohrábl vlasy a spustil. "Sex při mé písničce na vyprodaném koncertu O2 arény přímo na pódiu" Přejel jsem si jazykem přes zuby a znovu se ušklíbl. Střelil jsem pohledem po hnědovláskovi, u kterého jsem tušil, že tohle bude tabu a já se dočkám toho trika dole a nebo mi řekne něco o něžném sexu v hedvábném povlečení. Neřekl jsem mu ale, že to ta představa nebyla celá. Nebyla, protože jsem toho zažil už spoustu, trojky, orgie, sex na různých místech.. Ale tohle byla představa jiná. Protože u toho nemusel být dav ječících fanynek, nemusel u toho být nikdo, než jen moje písnička v reproduktorech, naše spojená těla objevující se na těch obřích obrazovkách, ten obličej, co sténá moje jméno a.. A někdo, s kým bych tohle skutečně chtěl prožít. Někdo ke komu bych.. Takže jsem mu nelhal, ale neříkal celou pravdu, protože tu jsem si chtěl nechat sobecky pro sebe. Protože to byla jen fantazie. Jen fantazie která se ve skutečností nikdy nestane.
Zvedl jsem k němu pohled. "Předpokládám u tebe klasiku nebo mě překvapíš nějakým sado masem?" Měl jsem mlčet, měl a neměl mi na tváři hrát ten stupidní pobavený úšklebek při pohledu do té překvapené tváře vedle sebe. Sedačka nebyla moc velká, seděl u mě realtivně blízko a já si uvědomoval, že mě jeho přítomnost nevadí. Ne, naopak, sjížděl jsem pohledem po tom upnutém tričku a hodlal vítězoslavně vidět mnohem víc.

Sledoval jsem ten Erikův stoický klid a jen se pousmál, znovu a znovu jsem si přišel jak v Jiříkově vidění, že sedím u sebe v bytě zrovna s ním na sedačce a hrajeme hru, jejíž přebal vypadá jako by ho sežral a vydělal zpět jednorožec a Erik se u toho tváří tak smrtelně vážně, až by si jeden myslel, že tu probíráme teorii vzniku vesmíru. I přesto mě samozřejmě jeho odpověď dokázala spolehlivě vykolejit a já neudržel ten šokovaný výraz, když jsem na něj nevěřícně vyvalil oči. "V osmnácti? Ty?" znělo to ještě mnohem konsternovaněji než jak jsem si tuto otázku pokládal ve své hlavě, ale jako sorry? Erik?! Čekal jsem peprnou historku s klubem roztleskávaček ve třinácti, ne náhodnou známost někde na hajzlech! Eriku, ty fakt nejsi romantik! "Počkej, počkej.. jak jako byla? Na záchodech, to je fakt.." větu jsem nedokončil, ale můj obličej se zkřivil do znechucení, jako já fakt nechápal, co na tomhle lidi mají, jako rychlovku v autě bych asi ještě pochopil, ale záchody? Fakt ne, díky. Znovu jsem zavrtěl hlavou a podíval se mu do obličeje. "Tomu nevěřím, že by tě žádná holka neuhnala až do osmnácti! Přece jsem to nemohl mít dřív než ty!" 
Ještě bych k tomu nejspíš dodal další šokovaný pohled, ale Erik se se mnou rozhodně nepáral, když tentokrát on zkusil svoje štěstí a jo, evidentně kde to neměl v lásce, měl to ve hře. Zamrkal jsem na otázku a jenom polknul, sakra a to jsem si stěžoval na tu předchozí? Přetočil jsem pohled na hnědovláska, ten jeho úšklebek, ten parchant si to normálně užíval, on moc dobře věděl, že tohle jsou přesně ty otázky, které mě přivádí do rozpaků. Protože jo, ještě před pár dny bych nejspíš řekl sex na poušti pod hvězdičkami a se spoustou svíček, ale od jisté události ve výtahu se mé sexuální preference obrátily o sto osmdesát stupňů a já to vůbec neměl pod kontrolou. Jak se ale zdálo, můj rozkošný přítel rozhodně neměl problém s vyslovením představ, které mě vehnaly červeň do tváře. 
"P-podiu?" zopakoval jsem slabě a znovu byl snad sinalý v obličeji, když jsem si představil koncert a ty lidi a světla a Erika a.. a sakra, to nebyl moc dobrý nápad. Nechápal jsem to, byl jsem se svojí sexualitou vyrovnaný, věděl, co mě vzrušuje a co nemám rád, věděl, co mě zaručeně nabudí a co mě odpuzuje, neměl jsem žádné speciální představy, sex jsem si užíval a bavil mě, vždycky jsem si myslel, že je dobrý.. dobrý, dokud jsem nepotkal jeho, který všechny moje dosavadní přítelkyně poslal s úsměvem brečet k mámě. To napětí, tu vzájemnou přitažlivost, tu elektricitu ve vzduchu, kdykoliv byl vedle mě, dokonce i teď, aniž by se mě jedinkrát dotkl, se stačilo jen na něj podívat, jen si připomenout, že sedí tak blízko, jen se dívat, jak si přejíždí jazykem přes rty, jen si představit, jak zaklání hlavu a sténá, jak je jeho tělo horké a byl jsem vzrušený, vzrušený a naprosto odzbrojený tím, jak smyslný dokázal být, takže ne, moje nejtajnější sexuální fantazie už se netýkaly růží a romantiky, už v nich nebyly něžné polibky a láskyplná objetí, s pohledem do těch jeho pobavených očí jsem věděl, věděl, že už dávno sním o něčem úplně jiném. 
"Já, mmm..." znovu tu byla ta nevinnost, kterou jsem se snažil nějak potlačit, ale v těhle otázkách jsem proti němu byl prostě nezkušený. Nebylo to tak, že bych se styděl, ale věděl jsem, že své představy nemůžu říct nahlas. Nemůžu, protože byly plné jeho, vlastně to ani nebylo o konkrétní věci, bylo to prostě celé o něm, všude, na všech místech, ve všech polohách, znovu a znovu, protože jsem měl pocit, že ten pocit, že ten hlad prostě nikdy nemůžu ukojit. "No.." upřel jsem pohled do jeho tváře, mohl jsem plácnout nějakou kravinu, mohl mu vyprávět o svých představách o něm v maidkovském oblečku nebo tom, jak mi nahý klečí u nohou a s tím jeho nesmyslně smyslným pohledem mi rozepíná kalhoty, ale já ještě nebyl připravený to vyslovit nahlas. Ne před ním. Nestyděl jsem se jen.. jen jsme každý byli nezkušený v jiné oblasti. I když jsem si vždycky myslel, že jsem na tom celkem dobře. Ha..ha.. "A-asi si to radši nechám pro sebe." pousmál jsem se rezignovaně a povzdechl si, když jsem vzal za okraj svého trička a hrdinně si ho přetáhl přes hlavu. Odložil jsem ho na křeslo a radši se vyhnul Erikově pohledu, protože jo, docela jsem se styděl! Ne, nebyl jsem chudinka, co by ze sebe měla mindráky, ale tak jako pardón, bylo to prostě divný! Místo toho jsem radši popadl ovladač a dal tam další otázku a jen se v duchu modlil, aby padlo něco dobrého, protože o kalhoty jsem jen tak přijít nechtěl! 
"Uf, má to i light verzi.." oddechl jsem si upřímně nahlas, když se na obrazovce rozsvítila otázka: Jak dlouho trval tvůj nejdelší vztah? To bylo rozhodně něco, co byla bezpečná půda a mě nevadilo o tom mluvit, spíš mi dělalo problém se rozvzpomenout na detaily. Nakonec jsem teda zvedl hlavu a podíval se na něj. "Mmm s Terezou jsem chodil rok a půl, ne, s Klárou to bylo dva a kousek, než jsem odjel do Ameriky." tentokrát byl můj pohled zvědavý, tohle byla osobnější otázka a já chtěl vědět, jestli se náhodou pan Mámzjevnouradostžejetotričkodole taky trochu nezapotí! Tu pusu jsem chtěl, fakt!

Opět jsem protočil očima nad hnědovláskovo otázkami. Ačkoliv upřímně, ne, že by mnoho lidí tuhle informaci vědělo, ale pokud už náhodou ano, překvapovalo je to stejně. Jenže oni mě neznali, nevěděli, jaké to všechno bylo a i já sám si dost často neuvědomoval, jakou změnou jsem vlastně od svého pubertálního já prošel. Začal jsem mít rád sex, to bylo celé. A ten zbytek tak nějak přišel sám.
"Nebylo to tak, že bych čekal na tu pravou nebo držel celibát do svatby.." Krátce jsem se ušklíbnul, v současnosti to znělo vážně trochu zvláštně. "Jen jsem neměl s kým. Věř nebo ne, nebyl jsem zrovna typ po kom by davy prahly, Kuba by ti mohl vyprávět. Vždycky jsem byl jako dítě spíš uzavřenej a plachej, neměl jsem moc kámošů a mluvit s holkou pro mě býval problém.. No a rovnátka do konce střední spolu s tou teenagerovskou pletí nebyly zrovna lákadlo na ty top holky. A zase jsem nepatřil mezi ty zoufalce co se vyspí s tou ošklivkou Vendulou jen proto, aby si dokazovali, že patří do společnosti. A tak jsem to neřešil a ono to prostě nějak přišlo.. samo" Dokončil jsem svůj až nadměrný monolog, abych umlčel ty jeho jistě dodatečné otázky, které na mě už určitě čekaly. Krátce jsem si povzdechl, nebyly ti chladní odtažitý typy, co mlčeli a jen šukali a byli hezký vlastně lepší? Když jsem ale sledoval hnědovláskovu tvář při otázce, kde ho nejenom zaskočilo její znění, ale i má odpověď, věděl jsem, že nebyli. Protože jemu nevadilo mé mlčení, má mrzutost nebo ignorace. I přesto všechno to prostě toleroval. A já se sám sebe čím dál častěji ptal proč.
No dobře, nezvládl jsem ten svůj stoický klid, když se na mě tak díval, když se rozhodoval jestli mi to řekne nebo ne a já měl neodbytný pocit, že vím, co se mu honí hlavou. Ne, neudržel jsem to, když jsem lačně sledoval jak jde jeho tričko dolů, rozhodně si ten výhled patřičně užil a neubránil se lehkému pousmání. Probral jsem se ale snad dostatečně brzo na to, aby si toho nevšiml a sledoval další otázku na obrazovce. Dannyho odpověď mě znovu nechala klidným, protože on prostě byl celkem čitelnej a nijak se tím netajil. Možná bych čekal vztah tak na 5-6 let, ale i tak to bylo celkem sladký a nevinný. Svou odpověď jsem ale i tak věděl celkem jistě. Jen jsem nevěděl, jak ji správně formulovat. Protože vztahy jsem měl, jen nebyly takové, jaké si můj přítel vedle mě představoval.
"Kdy jsme uzavřeli tu dohodu? Včera? Hmm.. Tak dva dny.." Ušklíbl jsem se a znovu pokrčil rameny. Pak jsem ale pro objasnění dodal. "Nikdy jsem s nikým nechodil. Neměl vztah jako takový. Šlo o jednorázovky, o sex s holkama, klukama jejichž jména jsem si nepamatoval, protože jsem se na ně ani neptal. Nechtěl jsem je vědět, nepotřeboval to. Šlo jenom o to jedno a pak jsem odešel. Nikdy jsem s nimi nezůstával do rána, nikdy jim nic nesliboval. Nevím, nikdy jsem neměl chuť s někým.. zůstat" Mluvil jsem upřímně a pravdivě, ačkoliv konec mi přišel zvláštní. Vztahy jsem nesnášel kvůli svým vlastním komplexům, nevěřil na ně, odepíral si je záměrně.. ale skutečnou otázkou zůstávalo, jestli bych ho vlastně nechtěl zkusit. Nikdy jsem nepochyboval, ale teď, když jsem viděl ty otevřené hnědé oči, jsem začínal váhat a tápat ve vlastních přesvědčeních. Zavrtěl jsem hlavou, ale ty myšlenky už nešly zastavit.
"Jako nebylo to tak, že bych vždycky měl jednou a dost, občas se stávaly i výjimky, ale nic jiného než sexuální vztahy to nebyly.." Vzpomněl jsem si mimoděk na úšklebek neodolatelného a velmi, velmi šikovného staršího Antla a rozhodně věděl, že ten měl svou výjimku pevně danou. Ale detailů jsem se rozhodl Dannyho ušetřit, už tak na mě určitě zíral. Ale já prostě nefungoval jako on, nic v tom nehledal, nic si nepřipouštěl. A stejně jako pro něj byly nepochopitelné mé jednorázovky bez citů, pro mě jeho dlouhodobé vztahy s hromadou pocitů. Přesto jsem se neubránil poznámce.
"Nezačne ten vztah bejt po takový době.. nudnej?" Neměl jsem s tím zkušenost, měl jsem pocit, že když se člověk kompletně otevře, nejenom, že se mu dá velmi snadno ublížit, ale byl jsem přesvědčenej, že po tom, po tom všem jeden z nich skončí zlomenej, protože ten druhej přestane chtít to, co na začátku. Protože už mu nebude stačit.. ve všem.
Hleděl jsem mu do očí, možná tu odpověď ani nechtěl znát, když jsem svůj pohled přetočil a na ovladači zmáčkl další otázku. A ačkoliv jsem se stále tvářil nad věcí, tak tahle jedna, ta byla zvláštní i pro mě.
Řekl jsi někdy někomu, že ho miluješ?
Čekal jsem, že u hnědovláska bude tohle úsměvné, ten to musel říkat snad už na potkání nebo. ale u mě. U mě to tak nebylo. Bylo pro mě zvláštní na tuhle otázku odpovědět, protože já už skutečně miloval. Miloval jsem Jakuba naším zvláštním nepopsatelným způsobem a řekl mu to nebo ukázal už několikrát. Ale nebylo v tom to, co nejspíš tahle otázka chtěla slyšet. Protože ne, nikoho jsem nemiloval touhle stránkou sám sebe. Nechtěl jsem mu to popisovat, nechtěl otevírat zase to téma se kterým se sám vypořádával, nechtěl, a proto jsem si prostě jen povzdechl a zavrtěl hlavou. A pak, aniž bych cokoliv řekl, jsem se zvedl. Zvedl a jedním pohybem přešel k hnědovláskovi. Nijak jsem se s tím netrápil, když jsem si drze sednul obkročmo na jeho klín. Když jsem dlaněmi přejel po jeho odhaleném hrudníku a dlaně potom nechal na jeho tváři. Skláněl jsem se nad ním, vnímal jeho vůni, očima mapoval jeho tvář, prsty přejel po hraně jeho čelisti a pak prostě a jednoduše si ho přitáhl blíž. Radši jsem nad tím nepřemýšlel, nad tím, že ho vlastně chci líbat. Že mi to nevadí tak, jak by mělo. Sklonil jsem se a vpil se do jeho rtů. Mohl jsem to brát jako školáckou pusu, ale já ho chtěl trápit. Chtěl aby věděl, co touhle výzvou způsobil. To, když jsem se mazlil s jeho rty, laskal spodní, tahal za něj, pak jazykem přejel po horním a nakonec jazykem vnikl dovnitř. Prohluboval jsem polibek, neustupoval, když se mé tělo mimoděk zhouplo v jeho klíně. Ne, líbal jsem ho dlouho a detailně. Ale nakonec jsem se přeci jen oddálil, stáhnul ruce k tělu, přejel si jazykem po rtech na kterých jsem stále ještě cítil jeho chuť a pak se s úšklebkem svalil na místo vedle něj.
"Můžeme další?"

Snažil jsem se na něj moc nezírat, protože tolik slov mi ještě za celou naši známost neřekl a já se tetelil blahem, ale snažil se to nějak krotit, aby se mu ty oči neprotočily až ven. Tak jsem měl radost, byl to zločin? Tolik jsem se o něm nedozvěděl za celou dobu a nelitoval, nelitoval jediné otázky, která v téhle hře padne, i kdybych tu měl sedět nahý, protože jsem cítil, že jsem se těmi otázkami posouval mílovými kroky k němu, k tomu skutečnému Erikovi, který se mi zdál stále víc a víc odlišný od toho, kterého jsem dříve znával. Byl jiný, úplně jiný, než jak jsem ho do téhle doby viděl a já se přistihl, že mě to baví, že se mi to líbí, že mě to k němu táhne ještě víc než kdy předtím. 
Jen jsem se jemně pousmál a zahleděl se do toho perfektního obličeje, ne, fakt jsem nevěřil, že by někdy někoho mohl nepřitahovat! "Měl jsi rovnátka? Sakra, to musím vidět!" pousmál jsem se zvědavě, popravdě představa Erika s rovnátky byla asi ještě o level výš než Erik v cosplayi, protože mi to prostě přišlo hrozně, ale hrozně cute! Zavrtěl jsem hlavou a jen pokrčil rameny. "Popravdě si tě neumím představit jako plachého nebo nejistého, zatraceně, vždyť jsi asi nejvíc sexy člověk, kterého znám, jestli tebe holky nechtěly, co jsem měli dělat my stydlivý průměrové?" výčitka? Jako fakt z něj musím vytáhnout nějaké fotky, odmítal jsem věřit, že někdy nebyl chodící sexbomba jako teď! Navíc v osmnácti? Nemohl se přece tak moc změnit během tak krátké doby! 
Naklonil jsem hlavu na stranu a znovu se zamyslel. Znovu mluvil o Kubovi a ano, trochu mě to štvalo, trochu jsem žárlil, ale na druhou stranu jsem si říkal, jak dobrý vztah musí mít, mluvil o něm s takovou samozřejmostí, bylo z toho tolik cítit to vzájemné pouto, které jsem prostě nedovedl pochopit a netušil, jestli se ho bát. Nebyl jsem naštvaný nebo smutný, jen jsem to prostě chtěl už nějak rozseknout a děláním, že blonďák neexistuje, to asi nevyjde. Byl jsem v tomhle vždycky jinej, přesně ten typ, co si tu lepenku prudce strhne a před problémy zásadně neutíká. Já to neuměl, když jsem cítil, že je něco špatně, nedokázal jsem o tom mlčet. A možná proto se rozhodl to lépe pochopit, téma, které pro mě bylo vlastně docela tabu. "Mmm jak dlouho se vlastně s Kubou znáte?" 
Neznělo to uraženě ani zklamaně, prostě jsem se jen normálně zeptal, stále na něj upíral oči a čekal, co odpoví. Možná mě pravda někdy bolela, ale oceňoval jsem, že se mnou mluví na rovinu a netahá mě za nos. Když nic jiného, naprosto jsem věřil, že Erik by mi řekl cokoliv, dobrého i špatného, že ani on nemá v povaze litovat toho, co udělal. A možná kvůli tomu jednou hrozně narazím, ale v tuhle chvíli jsem si toho vážil. 
"Tys fakt nikdy s nikým nechodil?" znovu moje obočí vysoko nahoře, já fakt nechápal, nechápal, že někdo jako on může žít v tomhle pro mě nereálném světě. Já měl první holku snad už ve školce, když si pro mě o přestávku přišla Maruška, čapla mě za ruku a prohlásila, že jsem její a já.. já prostě pokrčil rameny a dál si hrál s xylofonem. Nutilo mě to ale jen znovu přemýšlet nad tím, proč zrovna mě na to kývl. Fakt to bylo jen kvůli tomu koncertu? Netušil jsem, jestli bych měl věřit něčemu jinému. Jenže teď, teď když byl tady, vedle mě, jsem prostě nechtěl být skeptický. Nechtěl a nemohl. Jeho výraz byl k nezaplacení a tak jsem jen pokrčil obranně rameny. "Já jen.. neumím si to představit. Mám rád sex a tak, ale asi bych si ho neuměl užít s někým, koho vůbec neznám. Jsem v tomhle trochu staromódní, já vím. Ale já chci vědět, jakej si uvnitř." jo, i já v tu chvíli zapřemýšlel nad tím, že můj vztah s tímhle klukem začal jako jednorázovka, ale na mou obranu, já do toho nešel s tím, že už ho nikdy neuvidím. Další moje vynikající vlastnost - tvrdohlavost a neústupnost! Protože uvědomění téhle skutečnosti dokonce i mě vyvolalo na tváři překvapení. Překvapení a až neuvěřitelně triumfální úsměv. "Mmmm takže jsem tvůj první?" 
Jeho výraz mě rozesmál, jojo, už se klidním! Bavilo mě ho provokovat, většinu času to byl on, kdo si se mnou dělal, co chtěl, tak jsem měl snad taky právo si k tomu něco říct, ne? Se zaujetím jsem ho sledoval, bylo fakt zvláštní uvědomit si, že i on o všem tomhle přemýšlí. Jindy by nad tím asi mávl rukou, ale teď ne. Viděl jsem, že teď to bere skoro stejně vážně, jako to beru já. A čert ví proč mi to dělalo takovou radost! Protože i on se ptal, i on se o něco zajímal, o mě, o můj názor a já našlapoval tak opatrně jen proto, protože jsem se bál, že to zase podělám a já nechtěl, nechtěl jsem tuhle chvíli, kdy jsem k němu měl tak blízko, nějak podělat. 
"Tak jako není to jako na začátku. Obvykle to, co se ti na té osobě na začátku líbilo, začneš pak nenávidět. Jenže zároveň objevíš dalších milion věcí, který naopak začneš milovat a nemůžeš bez nich být." zamyšleně jsem pokrčil rameny, nebyl jsem žádnej vztahovej expert, pořád jsem hledal tu pravou lásku, ale věřil, věřil jsem v ní pořád! "Změní se, ale ty se změníš taky, měníte se spolu a někdy je těžký, že to už není stejný a skončí to špatně, ale když to přečkáte, když to překonáte, získáte něco, co je navždycky jen vaše. Jeden druhýho a.." sklapnul jsem, když jsem si uvědomil, co ze mě zase padá, neuměl jsem o tom přemýšlet, neuměl o tom mluvit, aby to neznělo tak naivně a dětinsky, ale já takovej prostě byl, beznadějnej romantik s citlivou duší, který prostě neuměl lhát. Trochu zahanbeně jsem sklonil hlavu, možná jsem se fakt bál, že se mi po tom vysměje. Jenže já takovej prostě byl. Nehrál si na tvrďáka, nebyl žádná citlivka, jen jsem prostě chtěl, chtěl jsem ten pocit, to teplo, které jsem vídal u svých rodičů i po těch letech. Protože díky nim jsem věděl, že to všechno jde. "Já vlastně nevím, tak dlouho jsem nikdy s nikým nebyl. Ale líbí se mi ta představa, že s tou pravou osobou sedím na verandě v papučích v houpacím křesle a všechno dává smysl." 
Nastalo ticho a já byl rád, děsně rád, že tam dal další otázku a já radši nemusím myslet, protože jsem si nebyl jistej už ničím, otevíral jsem se mu a bál se, fakt jsem se bál, že mě za to odsoudí, protože jsem možná byl extrovertní flegma, ale i moje duše byla zranitelná a nejistá, když šlo o něco, na čem mi tak záleželo. 
Ze zamyšlení mě vytrhl až jeho povzdech, vstal, jen jsem ho překvapeně pozoroval, když se ke mě přiblížil a bez okolků si sedl na můj klín. Překvapeně jsem zamrkal, ale to už se jeho ruce dotýkaly mého hrudníku, polkl jsem, sakra, na tohle jsem nebyl připravenej, ne teď, když jsem si přišel tak obnažený, snad instinktivně jsem mu položil ruce na stehna, miloval jsem se ho dotýkat, vnímal teplo jeho kůže, pohled jeho očí, když se sklonil a políbil mě, provokoval, připravoval mě o dech a mazal jednu mou čistou myšlenku za druhou jen tím jazykem, jen tím, jak se ponořoval stále hlouběji do mých úst a já své ruce pomalu sunul výš, dál na jeho zadek, vzdychl, když se tak drze zhoupl na mém klíně a když jsem šel dál, když se moje ruce pomalinku ztrácely pod jeho tričkem, prostě se odtáhl a skulil na místo vedle mě, to teplo bylo pryč, jeho vůně, ale ten pocit vzrušení zůstávat, to zastření, ten pocit, že chci víc. 
Jeho otázka, přetočil jsem k němu nechápavě hlavu, co že po mě vlastně chtěl? Díval jsem se na něj a cítil, jak mu podléhám, jak zase padám do těch jeho sítí, uměl to se mnou tak lehce, ale nechtěl jsem to po něm? Dostat mě do kolen, no gratuluju, vyhrál jsi na plné čáře. Ale já se ještě nehodlal jen tak vzdát. "Mmm no jasně, další..." zopakoval jsem a aniž bych jakkoliv přemýšlel, prostě jsem se jen naklonil k němu, byl tak blízko, ale nebyl dost blízko, nebyl a já to chtěl změnit a to hodně rychle. Moje ruka na jeho stehně, tentokrát jsem neváhal, když jsem vyjel výš a ztratil se konečky prstů pod měkkou látkou jeho trička, když jsem laskal tu jemnou kůži na jeho bocích, zatímco jsem překonal tu vzdálenost a tentokrát jsem ho políbil já, přeskočil ty úvodní provokace a rovnou si kradl hladové polibky, podmaňoval si ta zapovězená ústa znova a znova, protože jsem prostě neměl dost. Sice jsem se odtrhl, ale zůstával pořád na vzdálenost pár centimetrů od jeho tváře. Znovu jsem si ho prohlížel, ne, tahle andělská tvářička prostě musela dostávat do kolen každého. V mé tváři se objevil nevinný úsměv plný provokace. Protože když můžeš ty, můžu taky! "Aha, tys myslel otázku.. jejda.. promiň."
Nakonec jsem se přemohl a vzdálil, nemotorně tam dal další otázku, co si budeme moje přemýšlení už nebylo nejostřejší, takže když pak vyjela další otázka: S kým by jsi si chtěl dát trojku? Jen jsem na ni s tím tupým úsměvem chvíli zíral. Ale fakt jen chvíli. 
"Troj-" doslova jsem cítil, jak se mi do tváří hrne červeň. To jsem měl jako jmenovat lidi? Jasně že bych se rád zasmál a prohlásil, že trojku bych nechtěl, protože jsem nad tím do teď ani nepřemýšlel, jenže teď, teď když jsem ještě stále cítil chuť jeho rtů na svých, se do mé hlavy valila doslova lavina nebezpečných představ a úvah. Ne, nenene, tohle ne! Trhavě jsem se nadechl, podal si plechovku, hltavě se napil a nakonec se postavil. "Začínám si myslet, že jsi to nějak nafixloval.." prohodil jsem, aniž bych se na něj podíval, protože mé roztřesené nemotorné prsty začaly neochotně rozepínat knoflíky na mých kalhotech. Ne, na tuhle otázku jsem odmítal odpovědět, to nepřipadalo v úvahu! Protože mě docela překvapilo, že teď v mých představách nebyl jen on, ale že se ho v nich dotýkaly i jiné ruce a mně.. mně se to asi líbilo.. Krve by se ve mě nedořezal, když jsem červený jako chilly paprička zase dosedl na gauč jen v černých boxerkách a rovnou si do slabin nasyslil polštář, protože ta jeho orgastická show před chvílí mě rozhodně nenechala v klidu. Aniž bych na něj přetočil pohled, jsem mu podal ovladač. "Jsi na řadě.." 

Skutečně jsem si chvíli myslel, že jsem ho dostal. Sice přiznat si, že ty polibky mi už nevadí tolik jako dřív, nejspíš jsem se s tím faktem, že to tak bude, prostě a jednoduše smířil. Ale líbilo se mi, jak podléhá, jak mi jeho tělo vychází vstříc, jak v jeho pohledu nevidím žádnou nervozitu, žádnou zvědavost, ale čistý chtíč, ty zastřené oči, pootevřená ústa, jak snadné to mohlo být? Čekal bych, že to bude chtít co nejrychleji hodit na další otázku, ale namísto toho se můj pohled přesunul na ruku, co se mi umístila na stehně. Na ten drzý pohled, který jsem nedokázal rozluštit dokud se jeho rty znovu neusídlily na mých. A vážně, být to na mě, kašlu na celou hru a vezmu si to, tak jako vždycky. Protože po dnešku? Po tom ránu? Po tom u toho auta? Co čekal? Já nebyl žádná cudná panna, já ani nebyl někdo, kdo by si chtěl něco oddalovat jen proto, aby to potom bylo lepší. Ale s ním.. Damn, propadal jsem těm polibkům, oplácel je se stejnou intenzitou, protože jsem zjišťoval, že to prostě tak chci. Že se mi líbí propátrávat ta ústa, vpíjet se do nich, jezdit prsty po jeho těle a objevovat místa, kterých sem si předtím stihnout nevšiml. Takové to je spát s někým znovu a znovu? Nemělo by to potom stačit? Neměl by už člověk mít dost, protože je to to samé?
Odtrhl se ode mě, znovu to ukončil. Znovu a já se neubránil dalšímu zamračení které jsem mu za dnešní večer věnoval. Mělo mě to vážně ještě překvapovat? Neměl jsem rád hry ve kterých jsem neměl navrch. A ač jsem si myslel, že jsem ho dostal, začal jsem zjišťovat, že tuhle hru začínám prohrávat na plné čáře.
Nespokojeně jsem mlaskl, když jsem přetočil pohled na obrazovku a nechal povytažené tričko zase volně sklouznout zpátky přes boky. Takového jsem ho neznal, hravého, provokativního. Tu stránku která tolik přebila tu nejistou předtím, tak, že jsem z toho byl zmatený, protože jsem si uvědomoval, že ač se mi nelíbí, že mé požadavky na sex nejsou dostatečně uspokojovány, líbí se mi, jaký je teď. Bavilo mě ho poslouchat, to, co se mu míhalo v očích, jsem totiž viděl málokdy. Tolik nadšení, tolik radosti a melancholie zároveň. A zatímco on hledal další otázku, já se neubránil tomu přemýšlet nad jeho slovy předtím. Nad slovy ke kterým jsem se nevyjádřil, ale to neznamenalo, že jsem nad nimi nepřemýšlel. Nechtěl jsem, bránil se tomu, ale nenechala mě chladným. Možná jsem už se nepotřeboval červenat jako třináctka z každé pusy nebo doteku, ale rozhodně jsem byl skutečná panna v těhle citových ohledech, které mě rozčilovaly. Dřív bych nad tímhle mávnul rukou, řekl bych si bláboly nějaké nány která stejně skončí jako všichni ostatní. Ale tady.. Tady jsem nemohl utéct, nemohl odejít. A to mě nutilo ho poslouchat. Zaujala mě ta zmínka o verandě. Takhle daleko jsem nikdy nepřemýšlel. O téhle budoucnosti. Možná jsem si myslel, že prostě skončím s Kubou, s pivem v ruce a výhledem na všechna naše prodaná alba. Ale uvědomil jsem si, že Kuba se mnou možná zůstane, ale co když se pak zvedne a odejde? Co když půjde za svou rodinou, za svojí láskou? Protože ač byl Kuba jinej jak chtěl, chtěl lásku. Chtěl tu čistou, upřímnou a odzbrojující. Nebál se toho špatného, přijímal to, hledal to. Tu lásku se vším všudy kterou já neznal a nechápal. Takže jsem věděl, že až ji najde, nikdy se mezi námi nic nezmění, ale až se setmí, možná na té verandě zůstanu sám.
Trhnul jsem hlavou až ve chvíli, kdy si začal sundávat kalhoty a já si přečetl zadání otázky. Sledoval jsem, jak zrudnul a nacpal si tak teatrálně ten polštář do klína. Možná jsem měl protočit očima, možná jsem měl to ignorovat, ale já nemohl, nemohl jsem to udržet, když jsem se s cukajícími koutky otočil na hnědovláska a skenoval ho pohledem, který mi odmítal opětovat.
"Ale, přemýšlel si nade mnou? Líbí se ti představa, že to někomu dělám zatímco ty.." Viděl jsem, jak si rukou kryje obličej a neubránil se výbuchu smíchu, jen jsem si z něj utahoval, když jsem po něm hodil radši další polštář a rozhodl se si tuhle informaci zapamatovat. Pak jsem se nad otázkou zamyslel sám. Trojka jsem zažil a kdybych ji chtěl znova, byla by jedině s Kubou, ale..
"Tak lidí by byla spousta. Ale nejspíš bych si ji dal s tebou, nebudu lhát, možná se tváříš občas naivně, ale si zatraceně hot a.." Krátce jsem se zamyslel nad tím, jestli zmiňovat Kubu by v hnědovláskovi vzbudilo jen další pochyby a já ho chtěl trochu trápit. "a s kýmkoliv koho by sis představoval.." Olízl jsem si rty a ušklíbl se, neodolal, abych pohledem nesjel po téměř nahém hnědovláskovi a celkem kriticky se zastavil na tom polštáři v klíně. Nakonec jsem ale přepnul na další otázku. Byl jsi někdy zamilovaný a do koho? Ani nad touhle otázkou jsem nepřemýšlel. Všiml jsem si předtím, že se na mě a Kubu ptal a proto jsem nezaváhal s odpovědí, protože tyhle odpovědi stejně sám chtěl vědět. Byl jsem tím překvapený, tím, že se pomalu, po dětských krůčkách snaží tomu porozumět a rozhodl se mu trochu pomoct.
"Byl, jednou. Do Kuby.." Bylo to upřímné leč to mohlo vyvolat jen spoustu dalších otázek, a proto jsem pokračoval. "Známe se s Kubou už od školky, ale jen matně, víc jsme se poznali až na základce. Byl jsem do něj zamilovanej právě tehdy. Neví o tom, nikdy jsem mu o tom neřekl a on tyhle věci neřeší, tak bych se nedivil, kdyby mu to doteď nedošlo.." Krátce jsem se ušklíbl. "Byl jsem dítě a co si budeme, byl jsem prostě hrozně ztracenej případ. A Kuba byl.. jinej. Otevřenej, upřímnej, věčně věků veselej, s hlavou v oblacích. Všichni s ním chtěli mluvit, ale on i přesto všechno trávil čas se mnou. Já mlčel, on mluvil, pořád, pořád.. Bál jsem se toho, těch pocitů, nejenom té rádoby zamilovanosti ale i toho, že by ke mě mohl mít někdo tak blízko, že by někdo chtěl. A tak ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nikdy jsem ho nedokázal odehnat. Nikdy mě nenechal zůstat samotného, nikdy.." Sklopil jsem pohled a prsty ledabyle kroužil po playstationu. Ano, skutečně pro mě znamenal svět. A to právě proto, protože zůstal. Protože mě v tom nikdy nenechal. Pak jsem ale upřel pohled na hnědovláska a mávnul rukou. "Už to k němu necítím, už dávno ne. Může to znít šíleně, ale ani on to takhle nemá. To, co mezi sebou máme není.. Je to můj nejlepší přítel, sdílíme spolu prostě všechno, nemáme žádné tajemství ani žádná tabu. Nečekám, že to budeš chápat. Ale je to tak.." Sledoval jsem ty hnědé oči, ale mluvil k němu upřímně, to, co jsem mu řekl jsem za dlouhou, co za dlouhou, za celý život neřekl nikomu jinému než Kubovi. Vztahy mě děsily, byly mou noční můrou, a tak jsem vždy utíkal. Ale teď mě neděsil vztah, děsila mě ta myšlenka, že mi to nevadí. Že mi nevadí s ním mluvit, nevadí mi s ním ani mlčet, jen prostě být. Otevíralo to všechny ty dávno zamčené a pohřbené dveře. Od kterých jsem si myslel, že už neexistuje klíč.

Já tu stydlivost nehrál, nechápal jsem to, nebyl jsem žádná nepolíbená panna, nebyl to první vztah, ve kterém jsem s někým měl sex nebo prostě cítil chtíč, jenže Erik dával všem těmhle představám úplně nový rozměr a já se přistihl, že přemýšlím nad věcmi, které bych do téhle doby nikdy ani nezvažoval jen proto, že bych je chtěl zažít s ním. Že bych ho chtěl vidět. Že bych si chtěl vrýt do paměti každý jeho výraz ve tváři, každý pohyb, vůni, vzdech, každý detail, znovu a znovu. Děsilo mě, jak jednoduše jsem bořil všechna svoje tabu jen pro tu touhu s ním zažít všechny ty nepoznané věci, které mi tak škodolibě nabízel. Dělal si ze mě srandu, popichoval mě, pro něj to byla jen hra, ale já to myslel vážně. 
"Nevím.. od té doby, co jsem s tebou, jsou všechny moje představy.. jiné. Představuju si věci, které mě do teď nikdy nenapadly. Chtěl bych tě prostě vidět.. ze všech pohledů. Jaký jsi, i jak vypadáš, když.." zarazil jsem se, ne, ani teď jsem to nedokázal vyslovit, v mé tváři se to všechno zrcadlilo tak upřímně, touha a přirozená stydlivost, chtíč to objevit a nevinnost, protože se vším tímhle zvráceným smýšlením jsem neměl žádné zkušenosti. Moc jsem se ve svých myšlenkách nevyznal, moc jsem tomu nerozuměl, ale věděl jsem naprosto jasně, že to nesouvisí s pudy, orientací nebo preferencemi. Tohle všechno, všechno v mé hlavě, prostě jenom stálo a padalo s Erikem, s jeho tváří, s jeho tělem, s jeho steny, s jeho pohledem, s každou větou, kterou mi dával najevo, že i on myslí na všechny ty věci, které byly i v mé hlavě. To kvůli němu jsem měl hlavu plnou trojek, sexu na veřejnosti nebo sexuálních her, protože jsem ho chtěl vidět v každé zasrané situaci, na jakou si můj nadržený mozek byl schopný vzpomenout. Znovu jsem se začervenal, těsněji si přitlačil polštář do slabin, ale pohledem jsem neuhnul. "Ale nevím, jestli bych to zvládl. Asi bych.. fakt hodně žárlil. Nechci, aby tě tak viděl někdo jiný než já.." 
Bylo zvláštní přiznat něco takového nahlas a věděl jsem, že to zní naivně, že se mi nejspíš vysměje a nechtěl ignorovat jeho minulost nebo životní styl, jen jsem prostě vždycky musel říct přesně to, co jsem cítil. Protože když jsem to vyslovil, stávalo se to reálnějším a já se mohl snadněji vyrovnat s tím, že tohle jsem k nikomu jinému necítil. Věděl jsem, že to asi není dobrá vlastnost, ale nikdy s žádnou holkou jsem v sobě neměl tolik žárlivosti jako ke klukovi, který mi dával všemožně najevo, že mi na nějaký monogamní vztah sere a jehož sexuální energie nejspíš magicky přitahovala snad každého v okruhu deseti kilometrů. Možná proto jsem se zatvářil tak zranitelně, když mi bezcitně oznámil, že byl zamilovanej do Kuby. Protože i když se kolem něj motal někdo skoro neustále, byl to Kuba, z jehož přítomnosti jsem měl největší strach. A moc dobře jsem věděl proč. Protože kdykoliv se Erik ocitl v jeho blízkosti, byl někdo úplně jiný. Netušil jsem, čím ani jak bych to popsal, ale kdykoliv byli spolu, věděl jsem, že tuhle hru nikdy nemůžu vyhrát. 
Poslouchal jsem ho, nepřerušil ho a snažil se mít čistou mysl a přistoupit k tomu otevřeně. Protože i když mi to vadilo, chtěl jsem to pochopit, chtěl jsem porozumět tomu, kde je moje místo v Erikově životě, jakou roli vlastně mám hrát. A byl jsem překvapený, kolik informací mi byl ochotný dát. Kolik pocitů to ve mě probudí. Kolik otázek. Ale hlavně, kolik odpovědí. 
"Upřímně, pořád ten váš vztah moc nechápu a nevím, co si o tom mám myslet.. ale když o něm mluvíš, tak jsi úplně jinej než ke komukoliv jinýmu a já, nevím, na jednu stranu mě to hrozně sere a na druhou ti to vlastně trochu závidím. Je vidět, že jste fakt kámoši, že k sobě máte hrozně blízko a i když mi to bude asi trvat se s tím nějak vyrovnat, nechci ti brát něco, co je pro tebe tak důležitý. Jestli říkáš, že už to tak není, tak.. nevím, asi ti chci věřit." Pootočil jsem hlavu a zadíval se na něj, sledoval, jak mu cukají koutky, jak se směje, možná mě, ale směje se a přemýšlel nad tím, že je někdo úplně jiný, než za koho jsme ho měl. Protože i ten jejich rádoby zvrácený vztah s Kubou mi najednou přišel naprosto přijatelný a svým způsobem nezkažený a čistý. Já vím, že to zní ujetě a paradoxně, ale začínalo mi docházet, že Erik prostě svoje pocity projevuje naprosto jinak než já. Mnohem živočišněji, mnohem niterněji a intimněji, ale to neznamenalo, že nejsou stejně hluboké nebo důvěrné. Neříkám, že jsem to pochopil, že nebudu reagovat stejně ublíženě a zranitelně, až je spolu znovu uvidím, ale díval jsem se na to teď jinak. Díval jsem se na to z pohledu někoho, kdo nesnášel samotu a dokázal pochopit tu touhu cítit, že vedle vás je někdo, komu můžete věřit. 
Zamyšleně jsem si poposedl, už se asi smířil s tím, že si tu sedím jen v těch boxerkách, když jsem překvapeně pozvedl obočí. "Když nad tím tak přemýšlím, já to nikdy nikomu neřekl. Teda ne přímo. Vždycky jsem jen říkal já tebe taky, ale nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Nemám jasnou představu, jaký to je bejt zamilovanej, ale když se nad tím zamyslím, nic z toho, co jsem zažil, to nebylo. Rozešli jsme se a prostě.. nic. Nic to se mnou neudělalo, nebyl jsem zlomenej, ani smutnej, takhle to asi bejt nemá. Chci lásku, která mě srazí na kolena a vynese k výšinám, chápeš, ne?" podíval jsem se na něj a usmál se, někdy jsem prostě zněl jako naivní blázen, ale tak nějak mi přišlo, že v tomhle mi porozumí. Protože jeho vztah s Kubou mi jen ukazoval, že Erik není chladný a odtažitý, ale naopak loajální a milující a bylo to překvapivé zjištění, které ale do toho všeho jen zapadalo. Nevyznal jsem se v něm, nechápal, proč se chová tak, jak se chová, když z každého jeho slova jsem byl přesvědčen o opaku, přišlo mi, jako by vědomě odmítal city nebo závazky, ale netušil jsem proč. Netušil, ale chtěl jsem to zjistit. Protože jsem možná byl naivní hlupák, ale já chtěl věřit tomu, že se ten vztah mění, že se posouvá, že se mi možná neochotně a pomalu, ale přece jen otevírá. A možná ho to děsilo jako mě, ale doufal jsem, že zároveň chce vědět víc stejně šíleně, jako jsem to chtěl já. 
Místo dalšího pitvání se v tom, jsem svrnkl do joysticku a nechal hru vybrat další otázku. Vybral by sis raději dětství v úplné, ale nešťastné rodině nebo rozvod, ale rodinnou pohodu? Pozvedl jsem obočí, ty otázky byly fakt jako na houpačce, ačkoliv tohle téma mi bylo rozhodně milejší než trojky, sexuální představy, vibrátory, úchylky, fetiše a jiná témata, která by jistě potěšila Erikovu zlomyslnou mysl! Možná proto jsem se tak uvolnil a jen pokrčil rameny s klidným úsměvem. 
"Mmm docela hluboká otázka.. popravdě nevím, co mám odpovědět, je to asi docela divný, ale naši se nejspíš nikdy nepohádali a když si představuju láskyplnej vztah, vlastně jenom vidím je dva na gauči v obýváku, jak koukají po sté na Titanik. Naši jsou skvělý, jsem si jistej, že i kdyby se rozvedli, vycházeli by spolu hlavně kvůli mě, já byl prostě vždycky to milovaný rozmazlovaný děcko, jedináček, co bys chtěl." pootočil jsem k němu hlavu a jen se ušklíbl, byl jsem si vědom, že jsem měl dětství jako z pohádky a někdy si to neuvědomoval, ale s rodiči jsem měl perfektní vztahy a vděčil jim za mnohé. "Samozřejmě bych chtěl, aby byli spolu, ale kdyby byli nešťastný, nemělo by to cenu. Zatraceně, to jsou otázky, já snad budu chtít ještě nějakou o sexu!" ušklíbl jsem se drze, prostě jsem měl dobrou náladu a jen se smál, dokud mi nedošlo, že tu sedím jen v trenkách a asi bych si radši neměl vyskakovat.

Málokdy se to stávalo. Velmi, velmi málo, abych k někomu upíral pohled a poslouchal jeho slova. Jindy bych nejspíš protočil očima nad tou sladkou naivitou jeho slov, nepřemýšlel nad nimi, nehledal důvody pro ně, nehledal v nich odpovědi na své otázky. Nemohl jsem se tomu bránit, ta jeho upřímnost mě odzbrojovala. Ta naivita, ale zároveň rozhodnost. Ta nevinnost a stud a drzost hned vzápětí. Jasně, s Kubou jsme taky vedly otevřené rozhovory, s Kubou jsme mluvili o všem a neustále a já ho miloval poslouchat, ale jeho názory jsem ne pokaždé sdílel. Nechtěl nad nimi přemýšlet, chtěl s ním jen prožít všechno, do detailu. Ale teď jsem se přistihl, že mě tenhle hnědovlásek zajímá. Zajímá a to bylo nebezpečné. Poslouchal jsem jeho slova o trojce, o tom všem, co by chtěl dělat a jen sledoval, jaks e z někoho, kdo se bál vyslovit slovo orgie nahlas stává tenhle zvrhlík. Krátce jsem se ušklíbl, žárlil by? Žárlivost jsem neznal, nikdy jsem si nikoho nepřivlastňoval, na to, abych žárlil bych musel někoho chtít jen pro sebe a to se nikdy nestalo. Věřil jsem, že žárlivost je opět spjatá s nějakými hlubokými city, s nějakou nejistotou a jak může fungovat vztah založený na nedůvěře? Nijak. Přesně tak. Pro mě žárlivost nebyla známkou toho, že jednomu na druhém záleží, ale jen nějakou sobeckou emocí a nevyrovnaností. Ale přesto jsem si nemohl odpustit ten úšklebek spojený s tím, že mě potěšilo, že by žárlil. Protože to znamenalo, že si to představil, že to chtěl zkusit. A já bych mu rád jeho představy do detailu splnil. Ukázal mu celý tenhle nový a neznámý svět a donutil ho chtít z něj vytěžit maximum.
Dál jsem o Kubovi, nemluvil nevyjadřoval se, neděkoval mu. Pro mě slova neměla váhu, mohl tvrdit, že se s tím pokusí smířit, ale já potřeboval vidět činy, abych mu uvěřil. A ty jsem viděl, viděl jsem ten vnitřní boj a jen to posílilo tu touhu o něm vědět něco víc. Tu nebezpečnou touhu odhalit každý jeho niterný detail, dostat se dál než kdokoliv jiný a ta touha, ta byla nebezpečná. To byla ta red flag, to mě mělo donutit cuknout, zvednout se, odejít, zrušit tuhle dohodu, utéct od toho, protože to stejně nemělo smysl, stejně by to skončilo. Ale já tam jen dál seděl, přejížděl očima po jeho nahém těle, po množství tetování, po vyrýsovaných svalech po kterých jsem toužil přejet prsty. Možná proto mi unikala jeho slova o zamilovanosti, protože jsem v hlavě i já sám měl dávno jiné věci.
"Chceš to i přesto, že ti to pravděpodobně ublíží?" Tentokrát jsem pozvedl obočí a věnoval mu zkoumavý pohled. Láska pro mě ničila, brala, kradla, ubližovala a rozhodně nenesla do výšin. Ale nechtěl jsem se s ním o tom hádat, jen mě zajímalo, proč. Proč to tak zoufale moc chce. A pak jsem pohled znovu přetočil k obrazovce a nové otázce. Poslouchal jeho slova, ten úsměv, když se rozplýval nad svými rodiči a já se přitom ztratil v těch svých vzpomínkách. Ta otázka, pořád dokola jsem ji četl, vpalovala se mi do mysli, otevírala tu Pandořinu skřínku, tu temnotu, které jsem se zoufale zuby nehty vyhýbal. A když jsem ho poslouchal, věděl jsem, že to nemůže nikdy nepochopit. Věděl jsem, že jsme oba tak diametrálně odlišní, pochopil jsem, proč to tak zoufale hledá, proč to tak moc chce. Protože skutečně věřil, že to existuje. Vybavila se mi vzpomínka na matčin zoufalý křik, na to obviňování, na to, jak láska zhořkne, jak snadno se přetvoří v nenávist. Nenáviděl jsem všechny ty pocity, co přinášela. Ta naděje, to, když jsem hodiny seděl u těch dveří a nepřestával věřit, že se vrátí. Že mě můj otec miluje natolik, aby se vrátil, aby se vrátil ke mě a k mámě, k sourozencům, aby se vrátily ty momenty na gauči, ten smích, ta radost, co odešla a nahradila ji ta hořká pachuť co se mi rozlila v ústech. Ne, ten den mě naučil, že láska bere a ubližuje a rozhodně nic nedává, jen planou naději, jen hloupé sliby. Byl jsem možná jen zakomplexovanej malej zlomenej kluk. Ale tak moc jsem se bál, že mi někdo ublíží znovu stejně, že to možná znělo lákavě, že jeho slova byla vábivá, jeho pohledy, jeho doteky, dokázaly mě zlákat, skutečně jsem na malou chvíli věřil, že bych to chtěl zkusit a zažít. Ale pravdou bylo, že jsem se tak moc bál toho pádu, nechtěl jsem, aby mě láska a tyhle pocity srazily na kolena, protože jsem se z toho pádu doteď nevzpamatoval. Až tak, že jsem zavřel dveře před vším ostatním. Musel jsem. Byl jsem vlastně za tuhle otázku vděčný, byla to vítaná facka, vítaný návrat do reality co mi srazil ty růžové brýle.
Nehodlal jsem mu nic vysvětlovat, když jsem se zvedl. Přešel k němu, přejel po něm nic neříkajícím pohledem, abych se sklonil a znovu mu věnoval polibek na rty. Laskal jsem jeho rty, ale nijak ho neprohluboval, nijak nepokračoval, ztratilo to tu jiskru, tu vášeň, tu touhu. Ne, byl to jen polibek bez citů, polibek z donucení, ten polibek, který jsem mu měl věnovat už dávno.
"Už mě to celkem nudí. Půjdu do sprchy.." Zabručel jsem a odtáhl se od jeho rtů, aniž bych se dotkl jeho těla, po kterém jsem bažil ještě pár minut předtím. Potřeboval jsem to ze sebe smýt, všechen ten chaos, všechny ty pocity, co se na mě lepily, stahovaly mě, pohlcovaly a já potřeboval dýchat, protože toho na mě bylo prostě moc. Všechny ty bolestivé vzpomínky, všechno bylo na chvíli zpátky a já potřeboval zapomenout. Potřeboval jsem něco jiného než Dannyho sladká slova. Věděl jsem, co potřebuju. Ale vzhledem k tomu, že jsem teď byl ve vztahu, nepřicházela k mé smůle varianta nezávazného sexu s cizincem v úvahu. A tak jsem se musel spokojit se studenou sprchou, co by mě mohla probrat z tohohle transu do kterého jsem se během dnešního večera nechal uvést. Musel jsem si ty neznámé city, co se draly na povrch s každým dalším Dannyho úsměvem vymazat z hlavy. A to hned.

"Nevím, podle mě je to rovnováha. Když zažiješ něco špatnýho, víc si vážíš toho dobrýho.." pokrčil jsem rameny, jo, někdy jsem sám sobě zněl jako naivní trouba, ale nemohl jsem za to, jak jsem byl vychovaný, jaké hodnoty jsem si v sobě od dětství nesl. Tu o Popelce mi máma vyprávěla pořád a já prostě věřil na to šťastně až do smrti, i kdyby šel celej svět proti mě. Protože jsem věřil, že jednou toho někoho, kdo mě přijme takovýho, jakej jsem, bez předsudků, bez touhy mě změnit, prostě najdu a potom mu snesu třeba modrý z nebe, protože tohle byla podle mě láska. Vědět, že to může zatraceně bolet, ale taky že ti to může dát ten pocit, že můžeš lítat. 
Moc jsem nepřemýšlel, možná byl ještě myšlenkami v tom svém růžovém světě, když jsem zvedl hlavu a zjistil, že Erik je téměř u mě. Překvapeně jsem zamrkal, ale to už se ke mě naklonil a věnoval mi ten polibek. Okamžitě jsem věděl, že je něco špatně. Tohle nemělo s polibkem nic společného, jeho postoj, pohled, chladný dotek jeho rtů. Nic jsem nechápal. Vůbec nic. Netušil jsem, co se stalo, nechápal, čím jsem ho zase naštval, čím jsem způsobil, že se zase uzavřel. Tolik jsem doufal, že už jsem dál, že teď jsem tam, někde tam za těmi zavřenými dveřmi, ale ve skutečnosti je jen pootevřel a z neznámého důvodu zase zavřel. Věděl jsem, že jsem to podělal, ale netušil čím. Co jsem řekl, Eriku? Čím jsem zničil to něco mezi námi? Nechápal jsem ho, někdy jsem ho vážně vůbec nechápal a cítil jsem tu beznaděj, tu zoufalost. Přišlo mi to jako chytat vodu rukama, už to vypadalo, že ho mám a najednou mi zase proklouzl mezi prsty. Chtěl jsem se zvednout a jít, prostě ho chytit za ruku, otočit k sobě a čelit tomu, pokládat otázky, nějak z něj ty odpovědi vypáčit, ale věděl jsem, že by to bylo k ničemu. Neznal jsem Erika a nechápal, netušil, co se mu honí hlavou, ale byl jsem si jistý, že jestli na něj teď budu naléhat, uzavře se úplně a tohle, ta chvíle, kdy jsem k němu měl tak blízko, se už nebude opakovat. Já byl ten otevřený typ, který potřeboval tvrdou upřímnost, který nevydržel dělat, že se nic neděje a prostě to musel řešit, ale on byl opak, stačil ten jediný pohled a věděl jsem, že ta chvíle souznění je pryč a prostě se jen vrátil ten Erik, který mě od sebe z mě neznámých důvodů pořád odhání, který před vším, co zavání city, prostě vždycky utíká. Někdy mi přišel tak křehký a zranitelný, vřelý a empatický a vzápětí tvrdý jako ocel a chladný jako led. Proč? Proč ses choval takhle? Proč si se tak moc snažil mě od sebe odehnat? Z čeho jsi měl strach? 
Sklonil jsem hlavu, sevřel obličej v dlaních a vydechl. Možná to byla blbost, možná prostě o nic nešlo a fakt to bylo celé jen o tom pitomém koncertě.. ale já to nechtěl, nechtěl a odmítal tomu uvěřit, odmítal to vzdát! Vždycky jsem byl tvrdohlavej mezek a byl pevně odhodlaný tu cestu k tobě najít, i když ses tak moc snažil, abych tě nechal na pokoji. Já chtěl prostě věřit, že někde tam uvnitř je ten kluk, který se na mě tak upřímně smál, který si užíval moje polibky, který se na mě díval se směsicí pocitů, které možná neznal a děsily ho, ale zároveň chtěl víc. Protože já se tě nechtěl vzdát, ještě jsem nebyl připravenej prohrát! 
Zvedl jsem se a zamířil do koupelny. Srdce mi bušilo, asi jsem byl nervózní a vlastně nevěděl, co dělám, ale jako obvykle jsem se neřídil žádnými logickými pochody, já se vždycky řídil intuicí a pocity a moje pocity teď věřily, že přes všechny ty hradby, které sis kolem sebe vystavěl, tu stále jsi, neodešel jsi, a proto jsem to dělal, proto jsem kvůli tobě překonával všechny ty hranice a pravidla, všechny ty bezpečné zóny a padal do neznáma, protože pro mě to bylo stejně děsivé, ale ta touha být prostě s tebou byla silnější. 
Ani si nevšiml, když jsem vešel do koupelny, nebo to alespoň nedal najevo. Sledoval jsem jeho záda, jak mu voda dopadá na tmavé vlasy a jen tam tak chvíli stál, přemýšlel nad svými pocity, nad tím, co bych udělal kdykoliv jindy, komukoliv jinému, ale ne tobě. Protože ty jsi byl prostě úplně mimo moji realitu, ale možná proto jsem byl tak zvědavý a neodbytný. Protože jsi kompletně měnil můj pohled na svět a já chtěl vědět proč. Sundal jsem ten poslední kousek svého oděvu, stud si vzal evidentně vale, když jsem otevřel naprosto bez přemýšlení dveře sprchového koutu a vstoupil za ním. Moje ruka se zvedla, ale nedotkl jsem se ho, jen ji položil zezadu přes jeho rameno na kachličky a naklonil se blíž, cítil tu jemnou vůni jeho těla, teplo, které z jeho kůže vyzařovalo, když jsem sklonil hlavu a nechal kapky vody dopadat do světlých vlasů. 
"Prý jsem tě ráno zklamal.." můj hlas byl chraplavý, rozhodně nezněl omluvně, nebyl plný viny, já se nehodlal omlouvat. Ani jsem nevěděl za co. Ne, moje staré já by se v tom potřebovalo šťourat, potřebovalo by to řešit, ale já už dávno věděl, že to s tebou to nemá smysl. Budeš mluvit jen tehdy, kdy budeš sám chtít a já se to prostě rozhodl risknout, respektovat to a nenaléhat. Sklonil jsem se ještě víc, rty se sotva patrně dotýkal jeho ucha, nechtěl jsem to řešit, nechtěl jsem se trápit, netušil jsem, co si mám myslet, ale cítil jsem se unavený, zmatený a prostě chtěl jenom na chvíli přestat myslet, zapomenout, ztratit se v jeho vůni, jeho dotecích. Celý náš vztah, on, všechno bylo tak složité a já chtěl prostě jen něco jednoduchého, jasného, přirozeného, něco, co mi zase připomene, proč to dělám, proč s ním chci být, proč to nechci vzdát. Stále jsem zůstával opřený přes něj, udělal ten poslední krok, takže jsem se tělem dotýkal toho jeho, přivřel oči, zatraceně, jak to sakra dělal, že jsem byl kompletně vzrušený, aniž by cokoliv řekl nebo udělal. Volnou ruku jsem zvedl, přejel s ní po jeho boku dopředu na břicho a nechal dlaň položenou tak provokativně nízko, tak moc, ale neudělal nic, nic, prostě tam jen nevinně stál a rty se otíral o jeho ucho. Netušil jsem, co udělá, netušil, ale nehodlal mu to vyčítat. Prostě jsem ho jen potřeboval cítit, jenom mu dát najevo, že jsem tady a že ho nenechám utéct, že ho nenechám mě odehnat. Nechtěl a ani už jsem nemohl být prostě jen ten sladký, naivní Danny, ne s tebou. Ne, když jsi byl tak blízko a moje mysl jiskřila představami, které tam stále znovu a znovu zaséval.
"Myslím, že dohoda zněla sex pokaždé, kdy se vidíme.. a mě už nestačí se jen dívat." mluvil jsem tiše a aniž bych čekal na jeho souhlas, prostě jsem rukou drze sklouzl do jeho klína a začal ho zpracovávat. Protože jsem se ho nedotýkal už zatraceně dlouho a on nebyl jediný, komu to všechno chybělo!

Neslyšel jsem ho přijít když jsem se dlaněmi opíral o chladné kachličky a nechal kapky vody dopadat na holá záda. Byl jsem ztracen v myšlenkách kterých jsem se zoufale potřeboval zbavit a nešlo to. Nešlo, byly moc hlasité, moc otravné a příliš zmatené. Potřeboval jsem utéct, utéct od té minulosti, co se nade mnou hrozivě vznášela, utéct od téhle reality, vrátit se do těch kolejí, co jsem znal, prostě a jednoduše tohle celé skončit. Ale nemohl jsem utéct, na útěk bylo příliš pozdě, začal jsem si to moc připouštět, začal jsem si ho pouštět blíž a blíž a bylo pro mě příliš těžké to teď utnout. Sám sobě jsem se snažil namluvit že mi jde o kariéru, o ten pitomej koncert, jen o to a o nic jiného. A přesto pokaždé, co jsem zavřel oči, jsem cítil jeho doteky, jeho rty, vybavoval si ty oči, co tak jiskřivě zářily a ten úsměv, ten úsměv, tak upřímný a čistý, takový, který jsem nikdy neviděl a který bych považoval za naivní a sladký a .. A zase jsem to dělal, zase na něj myslel.
Lehce jsem sebou cukl, když jsem si uvědomil jeho přítomnost. Když jsem ucítil letmý dotek jeho rtů na svém uchu, to teplo, co mě obklopilo, ta vůně, která se nesmývala ani v tuhle chvíli. Neodpovídal jsem mu, ani nechtěl. Nechtěl jsem mluvit, nevěděl jsem, co by ze mě vypadlo, jestli by to bylo dobré nebo špatné, jestli bych toho litoval nebo ne. A tak jsem mlčel, mlčel, protože slova nebyla má silná stránka. Měl jsem ho odstrčit, měl jsem ho odstrčit a říct, ať mě nechá bejt, protože jeho přítomnost byla to poslední, co jsem potřeboval. Ale já to neudělal, nic z toho, když se jeho ruka dotkla mého mužství a já jen znovu přivřel oči. Byl jsem to já, kdo ruce zatnul v pěst, kdo se poddával jeho péči, jeho dotekům, kdo jim propadal. Nerozuměl jsem tomu, nerozuměl a hodlal to všechno umlčet, hned teď a tady. Nechci jeho sladká slova, nechtěl jsem jeho úsměvy, jeho naivní sny a představy nad kterými mě nutil přemýšlet. Ne, chtěl jsem to po svém, chtěl jsem si to vzít tak, jak jsem to uměl jen já. Chtěl to vyřešit jediným způsobem který jsem znal. Snad i proto jsem zaklonil hlavu a opřel si ji o jeho rameno, víc se netiskl tělem na to jeho, kousnul se do rtu a krátce vzdychl, frustrovaně, naštvaně, zoufale i chtivě.
"Danny.." Jeho jméno splynulo z mých rtů, tiše, bolavě, ale přesto svým způsobem provokativně. Protože jsem tak moc nechtěl jeho přítomnost a přitom mé tělo lačnilo po jeho dotecích, víc a víc, když jsem vycházel jeho dlani vstříc. Nic jsem neříkal, ani nemusel, protože jsem vším čím jsem byl dával najevo, že chci víc. V mých očích se možná nezračilo vůbec nic, protože jsem nechtěl dát najevo nic víc, nic, co by znamenalo lásku, city, hlubší vztah. Chtěl jsem si ho vzít, chtěl jsem cítit jeho v sobě a přehlušit tak všechen ten chaos, co ve mě jeho jméno vyvolávalo. Cítil jsem totiž, že se na krátkou dobu dostal za ty hradby a já ho potřeboval, potřeboval udržet mimo ně. A tohle byl jediný způsob, kterým jsem se mohl bránit. Tím, že ho nechám si mě vzít, že si ho já vezmu, hned, bez ptaní, bez zbytečných otázek, bez zbytečných souhlasů, jen s tou živočišnou touhou, s tím chtíčem až nezbyde nic, vůbec nic.

Vnímal jsem jeho tělo, postoj, tón jeho hlasu, když vyslovil mé jméno a já věděl, věděl nad čím přemýšlí, věděl, že toho lituje, že chce všechno vzít zpět a prostě odtud odejít, zmizet, utéct ode mě a nebudu říkat, že mě to na jednu stranu nebolelo, ale na druhou jsem chápal, proč to chce udělat. Protože i pro mě byla tahle situace neznámá, nová, děsivá, jenže já byl kompletně opačná osobnost než on, já byl přesně ten typ, který šel proti všemu hlavou, který se do toho prostě vrhnul a věřil v něco lepšího, který neváhal a prostě to udělal, ale Erik ne. Pralo se to ve mě, otázky, tolik otázek, tolik jsem chtěl znát všechna ta skrytá zákoutí, která mi tak vehementně odmítal byť jen ukázat, tolik jsem toužil otevřít pusu a vyklopit všechny ty protichůdné pocity, které jsem s ním cítil, ale neudělal jsem to. Neudělal, protože i když jsem netušil, co jsem udělal, nějak jsem mu ublížil a cítil jsem tu vinu, cítil, že jsem ho ranil někde hodně hluboko, ale i přestože v jeho hlase bylo odmítání, jeho tělo mě přijímalo bytostně vším, čím mohlo. Přitáhl jsem ho k sobě, nijak něžně nebo zamilovaně, možná jsem tomu nerozuměl, ale nechtěl jsem prohlubovat jeho rány, nechtěl mu ubližovat a možná to bylo paradoxní, ale sex byl v tuhle chvíli to nejbezpečnější území, které jsme mezi sebou měli. Protože i když mi to přišlo smutné, nejvíc jsem o něm věděl právě tady. A nějak tušil, že netouží po mých omluvách, láskyplných objetích nebo romantických polibcích. Možná jsem někdy tlačil moc na pilu, dřív mluvil než myslel, ale v tuhle chvíli jsem věděl, že nepotřebuje útěchu. Potřebuje cítit bezpečí a jistotu a i když to bylo zvláštní, věděl jsem, že sex pro něj tuhle bezpečnou zónu představuje. A rozhodl se pro jednou zapomenout na vlastní přesvědčení, protože mě možná konejšila sladká teplá náruč, ale jeho ne a já se musel naučit respektovat všechny ty odlišnosti, jestli jsem chtěl, aby se mnou zůstal. A já chtěl,.. zatraceně jak moc jsem tohle chtěl! 
Pevněji jsem ho uchopil a zrychlil tempo pohybů svou dlaní, nahoru, dolů, nehrál jsem si, ani ho netrápil, prostě jsem mu jen dával to, co jeho tělo chtělo, bez přemýšlení, bez něžných doteků nebo sladkých slov. Zvedl jsem druhou ruku a položil ji na jeho hrudník, ale neobjal jsem ho, ani nepřitiskl k sobě, prostě jsem se prsty začal věnoval jeho bradavkám, zatímco jsem sklonil hlavu a dráždivě ho kousnul do ucha. Bylo to divné, pro mě to bylo rozhodně divné a nebudu říkat, že jsem nepotlačoval nutkání ho k sobě otočit, dívat se mu do tváře, líbat jeho rty a šeptat mu do nich upřímné omluvy, ale tohle nebylo o mě a já se rozhodl udělat to tak, jak to chtěl on. Vnímal jsem ty jemné pohyby jeho těla, jak se vybízelo proti mojí ruce, miloval jsem tuhle jeho drzost, zatraceně bylo to tak sexy, jak nezaváhal, jak se nestyděl, jak si to prostě sobecky bral a já věděl, že v téhle hře nikdy nemůžu vyhrát, ale já ani nechtěl. Mě stačilo se prostě jen dívat na to, jak se jeho tělo prohýbá, jak se mu zrychluje dech, jak mu bije srdce, protože to moje ruce se ho dotýkaly, protože to moje pohyby ho dováděly až sem. Olízl jsem si suché rty a pustil ho, zvedl ruce položil je na ty jeho a donutil ho se opřít o studené kachličky celým hrudníkem, zatlačil na jeho záda, přejel po páteři, obratel po obratli, sklonil se, nechal dopadat vodu na svou hlavu, když jsem jazykem pokračoval až k dolíčkům na jeho bedrech, ale to bylo všechno, pár něžných doteků, které jsem prostě potřeboval, protože jsem to neuměl tak jako on, nešlo mi to a potřeboval jsem alespoň na chvíli vnímat jeho tělo vlastní cestou, než jsem promnul v dlani svou chloubu a bez zbytečných keců ji prostě nasměroval do jeho těla. Hlasitě jsem se nadechl, mohl jsem si tu stěžovat na absenci citů a lásky jak jsem chtěl, ale moje vzrušení bylo tvrdé a nedočkavé, protože prostě.. Erik! Erik, který mě dokázal vzrušit snad jen tím, že dýchal, Erik, který se teď tak vyzývavě předkláněl a dával mi zakusit celý ten erotický výjev, Erik, jehož jsem pevně chytil za boky a začal přirážet, přivřenýma očima sledoval, jak se mu po holých zádech sváží kapičky vody a prostě nemohl, nemohl uvěřit, co se děje, že je můj, že tohle chce dělat se mnou, že ho vzrušuje tahle chvíle stejně jako mě, protože ať jsem chtěl nebo ne, měl jsem ho plnou hlavu a nemohl si pomoct. Bylo jedno, co jsem s ním dělal, neměl, prostě jsem ho neměl stále dost..

Čekal jsem něco jiného, čekal jsem objetí, čekal jsem zase ta sladká zrádná slova, která by byla to poslední, co bych v tuhle chvíli chtěl slyšet. Ale nic z toho nepřišlo, nic, jen pomalu se zrychlující tempo jeho ruky a já se přistihl, jak se mé tělo napjalo a uvolnilo zároveň, jak mu vychází vstříc, jak chtělo víc, víc těhle hrubých doteků, a on to všechno beze slov dokázal pochopit. Dokázal, když jsem cítil jeho ruce vyjít nahoru, věnovat se mému hrudníku, to, s jakou razantností mě přišpendlil na ledové kachličky a já cítil jeho hebké horké rty na zádech. Nebránil jsem se tichým stenům, co se mi linuly přes rty, nechtěl jsem se jim bránit, nechtěl si to odpírat a ani se mu nějak zalíbit, prostě jsem to dělal pro sebe, protože jsem si to užíval, protože přesně tohle jsem potřeboval. Vzdychat a mít v hlavě prázdno, soustředit se jen na jeden jediný cíl, na ten sladký pocit vrcholu a jeho využít jen k tomu, abych k tomuhle sladkému vítězství došel.
Cítil jsem ho v sobě, damn, znovu se prohnul v zádech, kousnul se do rtu, sevřel ruce v pěst a přizpůsobil se jeho tempu přírazů, které udávaly ty silné paže, co mě držely za boky. Nechtěl jsem se s ním přít, nechtěl jsem se mu ani poddat, vlastně jsem skutečně nevěděl, co chci, a tak jsem jen konal, tak, jak jsem byl zvyklý. Jeho přírazy nebyly jemné, naopak, ten tam byl ten sladký Danny, kterého jsem poznal první večer. Ne, tohle bylo jen syrové, živočišné, takové, jaké jsem to chtěl, jen znásobené tím zdlouhavým odpíráním z rána a celého dne.
Možná bych skutečně jen pokračoval v tomhle tempu a vzal si to. Vzal si to a neohlížel se na to, jestli se to líbí jemu, jestli je to podle něj, protože jsem znovu nechtěl myslet na ten jeho obličej. A přesto, i přesto, že to bylo přesně podle mě, podle toho, jak jsem to já chtěl a cítil, něco bylo jinak. Něco nefungovalo tak, jak mělo. Ne, protože jsem si uvědomoval, že přišel, přišel ale jen proto, aby mi dal to, co chci. Aby se znovu podřídil všem mým potřebám, aby tenhle sex byl podle mě i přesto jak moc dobře jsem věděl, že on to chce trochu jinak. Zatracenej Danny! Protože tohle všechno, tohle jeho věčné ustupování, tohle všechno dělal jen proto, protože mu na mě záleželo. Protože v tom pořád měl ty city, protože to chtěl udržet, protože to nemohl nechat jít a i přesto, že jeho tělo bylo opojné, já se nedokázal ubránit všem těm myšlenkám. A to mě neskutečně vytáčelo, štvalo a rozčilovalo a zároveň.. Přestaň na mě myslet, přestaň tohle dělat, protože tohle nás zahubí Danny, tohle nás zničí.
Snad i proto jsem se odlepil od chladné zdi, přerušil to tempo přírazů, nechal ho ze sebe vyklouznout, abych se vymanil z jeho sevření a otočil se k němu čelem. Stál jsem tam, nechal kapky vody dopadat na svou tvář, sledoval i tu jeho, s tím samým netečným pohledem, ve kterém nebyla ta provokace, ale touha a chtíč zůstal. Byl jsem to já, kdo překonal tu krátkou vzdálenost, pravou ruku mu položil jemně na krk, prsty přejel po hraně čelisti a pak ho políbil. Dravě, hladově a živočišně. Rozhodně to nebyla sladká něžná pusa, protože jsem si rovnou probojoval cestu dovnitř, protože ano, byl jsem nadržený a frustrovaný. Zatímco jsem líbal jeho ústa, má druhá ruka sklouzla k jeho naběhlému údu, kterým jsem několikrát zapumpoval a pak ho prostě a jednoduše znovu navedl do svého těla.
Nevěděl jsem, proč jsem to udělal. Možná proto, protože jsem prostě nechtěl, odmítal to, aby se pořád omlouval, aby se pořád přizpůsoboval, aby ve mě hledal něco, co tam není. Protože on chtěl tyhle doteky, chtěl tyhle polibky stejně moc jako já potřeboval ty drsné doteky. A přestože jsem si odmítal přiznat, že k němu něco, cokoliv cítím, nemohl jsem mu odolat. Ne, od doby, co jsem ho poznal, jsem sex s ním nemohl brát jako se všemi ostatními, protože ač jsem chtěl nebo ne, byly v něm city. City, které tam s jinými před ním nebyli. Oddálil jsem se od jeho rtů jen proto, abych do nich táhle vzdychl. Proč to muselo být takhle? Proč jsem tě nemohl odstrčit, nechat jít, zapomenou tvoje jméno, ne ho opakovat pořád dokola. Nechtěl sem, aby se omlouval, protože to nebyla jeho vina. Ne, ten bordel v mé hlavě, ty sračky, co mě doháněly byly jen můj problém. A já nechtěl nic jiného než aby mě tvrdě šukal, ale zároveň se na mě díval. Protože právě ty oči, ve kterých se ta nevinnost a jemnost proměnila v něco úplně jiného, mě přiváděla na vrchol.

Upřímně nebyl jsem o moc moudřejší než před tím, když mě od sebe odstrčil, vymanil se z mého sevření a otočil ke mě, v jeho tváři nebylo nic, nic, co by mi napovědělo, co vlastně chce, co si myslí a možná proto jsem byl tak překvapený, když se dotkl mého krku, tváře, když na mě upřel ten pohled plný nedočkavé touhy a pak mě políbil, kradl si ty drsné polibky a já to nechápal, nechápal jsem už fakt vůbec nic, nebylo to přesně to, co jsi chtěl? Nechtěl jsi, abych si od tebe držel odstup, aby to bylo prostě jenom o šukání a ne o pocitech? Tak proč mi zase pleteš hlavu, Eriku, proč mi dáváš naději, proč jsou tvá ústa tak horká a lačná, proč nedokážu odolat a nebrat si to, proč se nebráním. V mojí hlavě byl hroznej bordel, ale když jsem vnímal jeho jazyk, jak se pře s tím mým, jeho horké tělo se ke mě tisklo, jeho ruce se dotýkaly mého mužství, když mi znovu dal okusit slast svého těla, nemohl, já prostě nemohl a nechtěl přemýšlet, narazil ho zády ke zdi, pevně ho vysadil kolem svého pasu a prostě přirážel, tvrdě, krátce, lačně a netrpělivě, zarýval mu nehty do jemné kůže na stehnech, na zadku, jak jsem ho tiskl stále silněji do svého klína, proti svému tělu ve zběsilém tempu. Nezavíral jsem před tím oči, opětoval jsem mu ten pohled, chtěl, aby to viděl, aby se díval, co se mnou dělá, že jenom kvůli němu přicházím o rozum a ztrácím zábrany, ale to nešlo, nešlo, když jsem překonal tu vzdálenost a znovu ho líbal na ta uhrančivá ústa, slíbával kapky vody z jeho krku, nechával na něm otisky svých zubů, poslouchal jeho steny a chtěl víc, lačnil jsem po zvuku jeho hlasu, řekni to, Eriku, řekni moje jméno, vzdychej hlasitěji.. 
Ztrácel jsem se v něm, ztrácel se sám v sobě, nemohl jsem normálně myslet, když byl tak blízko a opětoval mi ty neurvalé polibky, které pro mě byly cizí, úplně jiné než jaké jsem byl zvyklý svým partnerkám dávat, ale on mi zase jen dokazoval, že s ním jsem někdo úplně jiný a vůbec, vůbec se nepoznávám. Přidržel jsem si ho jednou rukou pod zadkem a prsty té druhé obmotal kolem jeho žádostivě se tyčícímu mužství, díval se na to, sledoval každý drobný detail v jeho tváři, chtěl to vidět, chtěl jsem tě vidět jak se uděláš, chtěl jsem, abys mi to všechno, všechno dal! 
S táhlým vzdechem jsem se udělal hluboko do jeho těla, opřel se čelem o jeho rameno a nepouštěl ho, nechtěl, ještě jsem nemohl, ještě jsem si užíval dozvuky toho hladového orgasmu, ještě jsem chtěl cítit teplo jeho těla a mít ho blízko, tak blízko, jak to jen jde. Možná jsem byl jenom naivní zamilovanej kluk, ale já si prostě nemohl pomoct. 
"Vůbec ti nerozumím.." zamumlal jsem do jeho hedvábné kůže, srdce mi bilo jako splašené a já netušil, netušil jestli je to kvůli tomu živočišnému sexu nebo protože jsem stále ještě cítil na rtech jeho nedočkavé polibky, ty polibky, které mi sám tak ochotně dával a já byl zmatený, dokonale zmatený z toho, co mám cítit. Proč se mnou nemluvíš, Eriku? Jak tě mám pochopit, když je s tebou všechno tak složité. Povzdechl jsem si a zase ho opatrně postavil na zem. Zvedl jsem hlavu a trochu nejistě se na něj podíval, netušil, jestli je stále naštvaný, jestli se mnou nemluví, co sakra jeho chování vůbec znamená, ale když jsem se na něj díval, když jsem upíral svůj bezbranný pohled do těch jeho bezedných očí, nějak mi přišlo, že to možná netuší ani on sám. A možná to bylo naprosto pochopitelné a já chtěl prostě jenom všechno hned. Takže jsem nakonec jenom zvedl ruku a něžně se dotkl jeho tváře. 
"Chceš si pustit film nebo tak..?" já, prostě naprosto já, když jsem se prostě rozhodl neřešit to a doufat, že se to všechno neposere. Protože nic jiného mi stejně nezbývalo. Můj pohled možná byl plachý, ale rozhodný, když jsem se mu snažil dát najevo, že se nebudu ptát, nebudu, dokud mi to sám nebudeš chtít říct. Nakonec jsem prostě jen ze sprcháče vylezl a odešel do ložnice, hodil na sebe tepláky, s červenáním v obličeji mu v koupelně nechal svoje tričko na spaní, protože jo, rozhodně jsem ho tak chtěl vidět zase a šel radši připravit nějakou noční sváču, protože kdybych se někde zasekl, hrozilo, že bych mohl začít přemýšlet a to bylo v tuhle chvíli nebezpečné. Protože těch myšlenek jsem měl v hlavě kvůli němu doslova bambilion!

Stál jsem ve sprše a pohled upíral za jeho odcházející postavou. Ještě chvíli jsem ve sprše zůstal, jen so vychutnával tu chvíli ticha, ten prázdný a přesto svým způsobem naplněný pocit, tu lehkost, ten proud myšlenek, který na chvíli utichl a já cítil, že se znovu dokážu nadechnout. Že se znovu vracím do té chvíle, kdy jsem to já, kdy jsem sám sebou. A i když jsem se tak skutečně na chvíli cítil, nemohl jsem ani já se zbavit toho neodbytného pocitu, že to tak úplně není pravda. Protože ač jsem chtěl nebo ne, v přítomnosti hnědovláska jsem byl někdo jiný. Někdo, kdo na něj bral ohledy, kdo se neohlížel jen na sebe a kdo na místo toho, aby přemýšlel, jak ho co nejrychleji opustit, mé myšlenky se ubíraly spíš k tomu, jestli by bylo tak špatné zůstat.
Vyšel jsem ze sprchy, díval se na svůj odraz v zrcadle, na tvář, co byla až příliš podobná tomu, co mě opustil. Prohrábl jsem si tmavé mokré vlasy a zavrtěl hlavou, rozhodně jsem si nehodlal ty myšlenky vracet. A rozhodně jsem nehodlal přestat bojovat tu bitvu se svým přesvědčením o tom, že tenhle vztah byl špatný. Ač mě ta představa v něm zůstat lákala sebevíc. Ten chaos začínal dávat smysl, mé zmatení přecházelo ve zvědavost a.. Můj pohled padl na to černé tričko, co bylo úhledně složené vedle umyvadla. Prsty jsem se dotkl měkké látky, zvedl ho, sevřel v prstech a skutečně ho zvedl k obličeji, aby mě obklopila ta známá vůně, ta vůně čistoty, domova, něčeho známého a přitom neznámého. A pak jsem si povzdechl a protočil očima ve chvíli, kdy jsem si ho s velmi naštvaným výrazem přetahoval přes hlavu. A zpět k té pohádce o tom, že já rozhodně nebudu tahat jeho věci jak nějaká nadržená puberťačka a rozhodně ho nebudu očichávat jak v nějaké telenovele. A hele, jak jsem dopadl.
Se stejným, snad už i znuděným výrazem jsem se vrátil do ložnice, další protočení nad tím, jakou sváču udělal, když se na posteli objevil tác se vším zdravým, nezdravým, ještě skleničky prosecca a půjde zvracet duhu. Nakonec jsem se ale usídlil na, zjevně už mé, polovině postele a ignoroval jeho pohled na jeho tričko na mém těle. Sledoval jsem, jak na počítači nastavuje nějakej akční thriller jehož jméno jsem neznal a nad jehož názvem jsem pokrčil rameny a přitom do sebe futroval horu brambůrků, ačkoliv jsem přísahal, že se té domácí sváči teda nedotknu.
Polovinu filmu Danny komentoval, zatímco já odtrhl nad všemi těmi poznámkami opět protáčel očima. Ignoroval jsem ten fakt, že mi to nevadí, že mi nevadí jeho přítomnost, jeho blízkost, že mi nevadí s ním trávit čas jen tak. A že i když jsem tak vehementně protáčel panenkami, vlastně mi to zase až tak nevadilo. Zvedl jsem pohled od telefonu ve kterém jsem znuděně překlikával videa na tik toku a upřel ho na hnědovláska ve chvíli, když se po místnosti rozhostilo podezřele dlouhé ticho. Můj pohled klouzal po té uvolněné tváři, která spokojeně spočívala na polštáři, který zespod objímal silnými pažemi, jak se ve spánku zjevně přetočil na břicho. Jeho tvář byla otočená ke mě, a tak jsem si ji mohl detailně prohlédnout bez toho, aniž bych se stresoval z toho, že to uvidí. Neměl jsem to dělat, neměl, když jsem mapoval každičký detail a přemlouval sám sebe, abych nenatahoval dlaň a nedotkl se ho, těch pootevřených rtů, těch jemných vlasů. Nakonec jsem se přeci jen přisunul blíž, ale jen proto, abych vzal poloprázdný tác a položil ho na zem vedle postele. Radši jsem vypnul i telefon, aby mě, mě! snad nelákalo si tenhle nevinný obličej vyfotit. To už fakt jako teda ne. Chvíli jsem poslouchal jeho mělký dech a zaklapnul počítač, takže se v místnosti rozhostila zma. Milosrdná tma. Nemohl jsem spát, nemohl, když jsem sledoval světlý strop a pak si jen tiše povzdechl.
"Není to tvoje vina.. " Můj hlas byl spíš šepot, nevím, jestli jsem skutečně mluvil na něj nebo pro sebe. Ale nebyla to jeho vina, nebyl jsem naštvaný, měl jsem svoje démony, kteří mě dneska dohnaly a otevřely všechny ty staré rány..  "Neměl jsem dětství jako ty. A proto mě to možná tak vzalo.." Jasně, svěřovalo se lépe někomu, kdo vás neposlouchá, protože čelit jeho hnědému pohledu by mě donutilo se stáhnout a mlčet, ale teď.. Jediný ke komu sem byl upřímný, komu jsem se nebál svěřit svoje nejnitěrnější pocity a myšlenky byl Kuba. Jen proto, protože mě přesvědčil o tom, že když to udělám, nijak mi neublíží, nevezme moje srdce a neroztrhá ho na kousky které už nikdy neslepím. A netušil jsem, netušil, proč mám potřebu tohle všechno říkat i někomu jinému. Přetočil jsem se k němu tváří, ačkoliv jsem viděl v šeru jen obrysy jeho tváře. Chvíli jsem mlčel, dlouhou chvíli, než jsem znovu do ticha pronesl otázku, co mě trápila už zatraceně dlouho. "Jsi blázen. Proč jsi to nevzdal? Proč se pořád tak moc snažíš, aby to fungovalo?" Zamračil jsem se, protože jsem věděl, že odpověď nedostanu a nerozuměl sám sobě, proč se ptám. "Možná nechci abys to vzdal.." Poslední slova ze mě vypadla dřív než bych nad nimi stačil přemýšlet. A možná právě vyslovení tohohle tichého přání mě donutilo se rychle otočit na druhou stranu a pevně sevřít víčka. Nevím, co to ze mě vypadlo, jestli to skutečně byla pravda. Ale uvnitř, hluboko uvnitř jsem věděl, že byla.

Upřímně mé ráno bylo sladké, tak sladké, jako může být ráno někoho, kdo byl v polospánku, ale slyšel tě, Eriku. Slyšel každý jedno tvoje slovo a ano, dál jsem sice dělal, že spím, že vůbec o ničem nevím, ale to, co jsi řekl, mi rozbušilo srdce a vzalo dech. Protože to bylo poprvé, vůbec poprvé, kdy jsi vůbec přiznal, že to celou dobu není jenom moje planá naděje, ale že i ty chceš dát tomuhle vztahu šanci a já.. já byl vděčný, že jsem to mohl slyšet, i když jsem věděl, že to nesmím přiznat nahlas, protože bys to v lepším případě popřel, v horším se rovnou sbalil a už se mnou nepromluvil. Jenže pro mě to byl ten impulz, slovo, které mi zase dodalo přesvědčení, že to s tebou nechci a nemůžu vzdát. Když mám být upřímný, sice jsem celý večer mlel blbosti o filmu, který ho zjevně nezajímal, ale bylo to jen proto, že jsem v sobě cítil všechnu tu nejistotu a zmatení. Že jsem nevěděl, co si o tom všem mám vlastně myslet, co si mám myslet o tobě, o nás. Protože kdykoliv mi přišlo, že už jsem se dostal blíž, zase jsi mě spolehlivě přesvědčil, že to byla jen moje naivní představa. Jenže já taky nemohl doufat věčně, Eriku. Ležel jsem vedle tebe v posteli, sledoval film a vůbec, vůbec ho nevnímal. Snažil jsem se v hlavě srovnat si ty myšlenky, které ale nikdy nebyly ucelené, vždycky část chyběla, vždycky něco přebývalo a já byl unavený a vyčerpaný tou věčnou snahou, když jsem ani nevěděl, jestli to vůbec vnímáš alespoň trochu stejně jako já. Jenže ta noc, ta přívětivá tma, když mě vzbudilo, jak jsi se v posteli pohnul, ale odmítl jsem oči otevřít a pak tvá slova.. 
Ležel jsem na břiše, pořád ještě objímal ten polštář a culil se jak měsíček na hnoji, nemohl jsem to zastavit, když jsem se díval do té nevinné tváře, která oddechovala v mých peřinách, tiskla si můj polštář do náruče, zachumlaná v mém tričku, sakra, jak jsem měl být vůči tomuhle imunní, jak jsem to mohl vzdát, když jsem byl naprosto hotovej jenom z toho, že spíš vedle mě a tvůj obličej je tak hrozně roztomilej? Nemohl jsem mu říct, co jsem v noci slyšel, nemohl ho ujistit, že teď to teprve nevzdám, ale mohl, mohl jsem dělat jiné věci. 
Zvedl jsem se na loktech a naklonil se nad něj, vdechl tu známou vůni, mísila se s mým šamponem a pracím práškem a všechno to do sebe zapadalo, tak fajn, přiznávám, já prostě byl romantik s citlivou duší, co mu poskočilo srdíčko jenom z toho, jak si tam tak sladce slintal na polštář, ale cajk, to už stejně všichni ví! Zvedl jsem ruku a jemně odhrnul jeho vlasy z čela, neodolal, když jsem ty hebké pramínky projel konečky prstů, protože jsem to chtěl prostě vždycky udělat a úplně viděl ten jeho výraz, kdybych se o to pokusil za jeho bdělosti, ale teď spal a já si mohl chvíli hrát. Špičkou ukazováčku jsem pokračoval níž, přešel po záhybu jeho ucha, až nakrčil nos a lehce se ošil, ale já ruku neodtáhl, po hraně jeho čelisti pokračoval k jeho pootevřením rtům, po kterých jsem přešel palcem, dokud nevydal táhlé mmm a ze spánku se lehce nepousmál. No a pak jsem to samozřejmě nevydržel, když jsem se naklonil a ta sladká, neodolatelná ústa hravě polaskal jazykem, přešel po nich těmi svými, dokud se nepohnul, dokud se v peřinách lehce nezamrmlal a já využil té chvíle, využil toho jeho rozespalého stavy, kdy se nebránil, spokojeně vyměnil ten polštář v jeho objetí za sebe a položil mu dlaň na tvář, sjel na krk a jazykem mu pootevřel ústa, zatáhl za spodní ret a vklouzl dovnitř, jen jsem si hrál, jen jsem provokoval, dokud nenabyde vědomí a nepošle mě s těma sladkejma kravinama do hajzlu. Ale co už, stejně mi dneska tu náladu nezkazíš! 
Vzal jsem jeho poddajné ruce do svých a pomalu ho přetočil na záda, aniž bych ten polibek přerušoval, zvedl mu je nad hlavu a nechal je tak, nepouštěl ho, když jsem mu drze vlezl pod peřinu a prostě si jenom užíval to teplo, tu vůni, ten rozespalý pohled světlých očí, které až jim dojde, co mu dělám, mě nejspíš usmaží rentgenem! 
"Nemluvíš náhodou ze spaní? Včera se mi zdálo, že jsi něco říkal.." zamrkal jsem na něj nevinně, jako bych neuměl do pěti počítat, hotovej hereckej výkon, protože jsem tu skutečnost, že moc dobře vím, o čem mluvil, hodlal tutlat. Přetočil jsem se nad něj, užíval si tu chvíli, kdy se jeho tělo ocitlo kompletně pode mnou a já jen naklonil hlavu a prohlížel si ho zvědavým pohledem. Ne, už jsem ty oči neklopil. 
"Sluší ti to.. je nějaká denní doba, kdy nevypadáš dobře?" pousmál jsem se, líbilo se mi, co jsem viděl, jak tam odevzdaně a bezbranně ležel a jen se pomalu probouzel a já věděl, věděl, že už nikdy se mi nebude usínat stejně, až tady nebude, že mi bude chybět to teplo, ta vůně, ty oči, které se na mě upíraly s takovou intenzitou. Byl jsem zvyklý spát s někým v posteli, i v předchozích vztazích jsem ty holky v posteli měl do rána, ale nikdy to nebylo takové, nikdy jsem z toho neměl takovou dětskou, naivní radost, nikdy jsem necítil podobný pocit vítězství jako ve chvíli, kdy se mu moje tričko vyhrnulo vysoko nahoru a já si jen skousl ret. Dneska ráno ho nejspíš nenechám odejít jen s polibkem jako včera..
"Mmm můj dobrej kámoš má dneska večer koncert. Nechceš jít se mnou?" zvedl jsem pohled od jeho lákavě vypadajícího břicha k jeho tváři a jen přemýšlel, jak moc očividný je můj výraz a kdy pochopí, že ho prostě chci vzít někam ven, že chci, aby všichni viděli, že patří ke mě, že chci, aby znal moje kamarády, protože jsem prostě chtěl, aby pochopil, že chci, aby se stal součástí mého života. Protože jsem pochyboval, že nemám ve tváři vepsaný všechny pocity stejně jako ten stupidní zamilovanej úsměv.

Popravdě ani nevím, co se mi zdálo, ale nejspíš něco hezkýho, protože je pravda, že tvrdým spánkem jsem skutečně usnul až nad ránem, protože jsem do té doby přemýšlel nad tím, co jsem vypustil z pusy a kam se moje myšlenky nebezpečně ubírají. Připadal jsem si v téhle cizí posteli zranitelnější, otevřenější a zmatenější než kdy dřív. A zároveň, zároveň taky zvláštním nevysvětlitelným způsobem příjemně. Nevadila mi jeho přítomnost, ačkoliv jsem u sebe kromě Kuby nikoho nesnesl. Ale možná jsem to s tou přítomností myslel předčasně, když se mě někdo snažil probouzet v tuhle jistě nekřesťansky brzkou hodinu. Nechal jsem se, nechal, protože jsem vážně toužil po tom jen znovu usnout a radši vlastně vůbec nemyslet než čelit té realitě, tou všemu, co tížilo mou jinak vždycky prázdnou a velmi velmi jasnou mysl. Vždycky jsem věděl jasně, co chci a co nechci a díky hnědovláskovi se to všechno začalo bortit a přestávalo dávat smysl. Včerejší rande a noc byli zvláštní. A já to asi prostě ještě úplně nestačil zpracovat. Nechal jsem se, nechal jsem se unášet polibky, nechal se unášet těmi příjemnými doteky a polibky, ale jen do doby, než jsem si jeho první větu, která ke mě docházela až z velké dálky konečně dostatečně nepřeložil. Otevřel jsem oči a střetl se s těmi hnědými, sladkými a už ne zas tak nevinnými, které ale jiskřily. Jiskřily nadšením, radostí a otevřeností a já se tomu pocitu, co ve mě vyvolávali, prostě nedokázal bránit. Chvíli jsem ho propaloval světlým pohledem, abych se ujistil, že skutečně nic o mém včerejším zkratu neslyšel, než jsem lehce trhl rukama, abych si s nimi promnul rozespalé oči a nejlépe se otočil na druhý bok, ale to by mě můj ranní mučitel nesměl držet v pevném stisku. Lehce jsem se zamračil a byl nucen sledovat tu pobavenou tvář. A snad ještě víc se zamračil právě proto, protože mi poloha, ve které jsme se nacházeli, vůbec nevadila. Protože jsem se přistihl, že myslím jen na to, až zopakuje to, co dělal před chvílí, ale s menší sladkostí a větší intenzitou.
"Je nějaká denní doba kdy nemáš tu sluníčkovskou náladu?" Zabručel jsem a protočil očima. Pořád jsem ještě byl rozespalý a bylo naprosto jasné, kdo z nás dvou zvládá rána lépe. Protože já jeho elán a energii rozhodně nesdílel. Sledoval jsem jeho tvář, viděl, jak se kousnul do rtu, viděl, kam se upírá jeho pohled a rozhodně doufal, že mu podlehne. A pak se tak naivně zeptal, jestli půjdu s ním na nějakej koncert. Viděl jsem ten výraz, a jo, naprosto jasně jsem věděl, že z nějakýho důvodu chce tímhle prohlásit náš vztah za oficiálně neoficiální. A naše představy o tom sdílet a proplétat své životy byly úplně jiné. Já měl málo přátel, nehodlal si ani vytvářet nové. Nechtěl jsem se nikde promenádovat, nehodlal všem s rukama propletenýma ukazovat, že teď to teda jako platí. A ne proto, protože by mě děsili jejich pohledy. Ale protože to děsilo mě. To udělat to takhle veřejně znamenalo si to přiznat. A to já nechtěl. Nechtěl jsem si přiznat, že už to dávno není o té dohodě, že už to dávno není o tom koncertu. Pral jsem se s pocitama kterým jsem nerozuměl a bál se, že to tohle jenom zhorší.
"Ne?" Pronesl jsem s povytaženým obočím a nejspíš hodlal bejt zlej a odmítavej, ale po chvilce ticha jsem přece jenom dodal. "Mám snad na výběr?" Dohoda zahrnovala vztah a ten představoval nejspíš tyhle trapný situace, ale to neznamenalo, že bych s tím souhlasil. "Mám pár přednášek do večera a pak zkoušku s klukama, když to vyjde, stavím se.." Pokrčil jsem rameny a rozhodl se tímhle ten rozhovor ukončit. A rozhodně, rozhodně se mi nelíbilo, že nejenom, že jsem mu rázně neřekl ne, ale že jsem dokonce zvážil tu možnost, že tam skutečně půjdeme. Nakonec jsem se proto rozhodl radši soustředit na to, co umím nejlépe. Krátce jsem se ušklíbl, přejel si jazykem po rtech a upřel do hnědovláska jasný pohled.
"Nemusím ti připomínat, že mi to ranní pusinkování rozhodně nestačilo a že jestli se teď zvedneš a odejdeš, ojedu tě na záchodech na tom koncertu?" A myslel jsem to smrtelně vážně.

Bavilo mě sledovat ten jeho výraz, jak se roztomile mračil a krčil nespokojeně nos, trhal rukama, ale popravdě docela jsem si tuhle polohu užíval a vlastně už mi ani nepřišlo nic divnýho na tom, že jsem měl v hlavě okamžitě představy o tom, že někam si ho připoutat a pak si s ním moct dělat úplně cokoliv, by vlastně nebylo úplně nejhorší. Spíš naopak.. čím víc jsem o tom přemýšlel, tím těžší bylo se na něj jen tak nevinně usmívat, protože moje tepláky už teda fakt nebyly tak volné, jak bych si nejspíš přál. Ale to byl Erik, stačila jen představa toho, co bych s ním chtěl dělat, a mohl jsem si jít dát studenou sprchu v cuku letu! 
"Počkej.. no.. vlastně.. ne!" odvětil jsem nevinně na jeho sarkastickou otázku o sluníčkaření, no co, ať je rád, taky jsem mohl začít básnit o jeho rozkošném rozespalém výrazu nebo o tom, jak je jeho tělo bezbranné a vláčné a já bych si s ním moc rád dělal, co by se mi zachtělo. Měl jsem ho plnou hlavu a nebylo třeba to zdůrazňovat, protože to věděl mnohem lépe než já. Líbilo se mi to, celé to probuzení bylo tak nevinné, jeho rozespalé zamračení, můj veselý úsměv, jasně, tohle ranní ptáče asi nebude nikam skákat, ale já ani nechtěl, aby z mojí náruče vlastně kamkoliv odcházel. Chtěl jsem víc, víc těhle doteků, těhle pohledů, tohohle Erika, který byl mnohem víc můj než kdykoliv předtím. Uvědomoval jsem si, že si dovoluju stále víc a víc, ale nemohl jsem si pomoct. Říká se, že s jídlem roste chuť a že já měl na něj chuť teda pořádnou!
Popravdě mě moc nepřekvapilo, že mě s tím koncertem odmítl. I přesto jsem ale nedokázal potlačit ten zklamaný výraz štěněte, které páníček nechal samotné na zahradě. Ani ne tak proto, že evidentně odmítal tu oficiální cestu našeho vztahu, jako spíš z toho důvodu, že ho dnes večer neuvidím. Jo, až takhle špatný to se mnou bylo! A možná jsem byl víc zatoulaný štěně, než jsem si myslel, protože když se po chvíli ticha odevzdaně zeptal, jestli má na výběr, div jsem nezačal šťastně vrtět ocasem. Jako vážně, já s tímhle musím začít něco dělat, protože ani kdybych říkal své pocity nahlas, nebylo by to více jasné než teď! Ale co jsem měl dělat, já měl prostě radost, prostě jenom dětinskou radost, že půjde se mnou, že to zase posune ten vztah o kousek dál, že pozná moje kámoše, že to všechno bude dávat zase trochu větší smysl. I když jak znám Andyho, ten mi to tím svým sarkastickým způsobem hezky rychle vysvětlí, jestli se budu chovat jako zamilovanej trotl!
Ačkoliv na všechny své kamarády jsem v mžiku zapomněl, když s tím sexy výrazem pronesl tu poslední větu. V tu chvíli jsem věděl, že pusinkování skončilo a on se definitivně probudil. Jaká škoda.. nebo..? 
Nevím, co to do mě vjelo, co mě posedlo, že jsem po tom, co mi tak upřímně oznámil, jaké úmysly se mnou má, jsem se nezačal červenat až na zadku a míst toho se z té ňuňací polohy přesunul nad něj, aniž bych jeho ruce pouštěl. Vlastně naopak, přikoval jsem je k posteli ještě pevněji. Sklonil jsem se a jazykem přejel přesně ta místa, která před chviličkou objel tím svým. Prostě jen proto, že ta jeho zapovězená ústa byla moje! 
"Mmmm takže to znamená, že budeš muset přijít,.. nebo ne?" hravě jsem potáhl za jeho spodní ret zuby a naklonil se k jeho uchu. I jeho ušní lalůček jsem stiskl tvrdě mezi zuby a následně místo opečovával svým jazykem, přehodil si obě jeho ruce do jedné své a tou volnou putoval po jeho odhalené kůži, která, buďme k sobě upřímní, mě stejně sváděla celou tu dobu! Špičkou jazyka jsem poškádlil i ohyb jeho ucha a jen se ušklíbl. "Na záchodech jsem to nikdy nedělal. I když já nedělal spoustu věcí, dokud jsem tě nepotkal. Nemůžu uvěřit, že nad tím fakt přemýšlím. Zkazil jsi mě."

Ty jeho pohledy, nejspíš byly roztomilé, až moc sladké při tom, jak mu v nich znovu zajiskřilo nadšením, div ne jak nějaké třináctce na našem koncertu když jí náhodou spadla do klína Kubova kšiltovka, kterou jsem mu drze kradl a pak ji nonstop házel do davu. Dal jsem mu naději, že přijdu a vlastně vůbec nechápal, proč to dělám. Měl jsem ho s tím vším poslat do hajzlu, hádat se, ignorovat to, cokoliv, co by Erik nejspíš normálně dělal. Ale já nemohl, nemohl po tom, co jsem viděl to nadšení a prostě mi to ne nešlo přes rty, to odmítnutí, které jsem v sobě udusal a namísto toho přemýšlel, jaké by to mohlo být. Děsilo mě to, přiznám se, děsilo mě do morku kostí to, co se mnou dělal, jak mě měnil, přetvářel, nutil mě chtít něco, co neexistovalo. Nutil mě cítit něco, co jsem cítit nikdy nechtěl a neměl. Protože to, co se mu odráželo v očích nebyla láska. Bylo to poblouznění, jen ty růžové brýle o které přijde při první známce jakéhokoliv sváru. Ale nechtěl jsem mu je brát, nechtěl, protože jsem cítil, že i já se tím nechávám unášet, že i já to chci cítit. To, co jsem mu v noci řekl nebyla lež, chtěl jsem to. Chtěl, jen jsem věděl, že je to stejně naivní jako ten štěněčí pohled v jeho očích.
Po mé zmínce o záchodcích jsem čekal, že zčervená. Čekal jsem, že z toho bude v rozpacích, jako ten Danny, kterého jsem poznal a který byl tak sladce nepolíbený všemi těmi zhýralostmi. A ten samej kluk mou zbraň ve vteřině obrátil proti mě, když se zachoval jinak než bych čekal a já zůstal na chvíli jen překvapeně zírat. Znovu jsem lehce nakrčil obočí a nos, když jsem sledoval jeho počínání. Jeho stisk, který rázem byl mnohem silnější a jasnější, jeho jazyk na mých rtech.. Mé tělo na něj reagovalo ať jsem chtěl nebo ne, když jsem přivíral oči, znovu se kousal do rtů, když se dostal k tomu citlivému místu na uchu. Prohnul se nedočkavě v zádech jakmile se jeho ruka dotkla mého těla. Bylo by to znovu, znovu to samé, znovu s tím samým člověkem, myslel jsem si, že to přejde, vyprchá, vyšumí. A já ho přitom chtěl znovu. Chtěl víc tohohle Dannyho, který teď naprosto jasně přiznal, že by to chtěl na záchodech a ještě je zkaženej.
"Zkazil." Přikývl jsem, když jsem ho znovu upřeně pozoroval a neodolal, abych si jazykem znovu nepřejel po rtech, protože jsem stále ještě cítil jeho dotek. A zcela překvapivě chtěl víc. Fuck. Musel jsem pryč, musel, potřeboval jsem na chvíli odstup, potřeboval jsem si uvědomit, že tohle nic neznamená. Potřeboval, protože pokud to neudělám, budu ho mít plnou hlavu. Stejně jako teď když jsem pohledem svlékal ten poslední kousek oblečení na jeho těle.
"Tak fajn. Přijdu na koncert a rozdáme si to na záchodech.." Můj hlas zněl podezřele sladce, když jsem se lehce nadzvedl a hravě ho kousnul do hrany čelisti. Lehce jsem se pousmál, protože sladký Danny se velmi rychle naučil hrát tuhle hru. Ale pořád ještě neměl vůbec tušení, co ho vlastně čeká.

Chvíli jsem se na něj jen tak překvapeně díval, jako by mi až teď docházelo, co jsem vlastně nahlas řekl a nešlo to už vzít zpět, ale upřímně já to ani zpět brát nechtěl. Asi jsem vážně byl zkažený, když jsem se místo červenání jen ušklíbl, když jsem cítil to mravenčení v konečcích prstů, to svrbění a šimrání v podbříšku, o kterém jsem si dříve myslel, že je to láska, ale začínal jsem zjišťovat, že stejně jako lásku k němu prostě cítím tu neutuchající touhu, naprosto mě odzbrojoval tím pohledem, tou samozřejmostí, s jakou mluvil o tom, co se mnou chce dělat a já prostě jen přemýšlel, že místo toho abych se cítil stydlivě nebo vyděšeně, jen uvažuju nad svými vlastními představami o něm. Neznal jsem to, měl jsem spoustu vztahů a jasně, s těma holkama prostě zažíval dobrej sex, ale tohle.. to bylo jiný, intenzivnější, hlubší a silnější, s žádnou holkou by mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že si zašukáme někde na záchodech v klubu, tak proč jsem teď cítil, jak se mi všechna krev hrne z mozku do úplně jiných partií jenom při té představě, jak tlumeně vzdychá moje jméno, zatímco si ho beru a ta veřejná situace jen umocňuje to vzrušení? Neuměl jsem to vysvětlit, ale zdálo se mi, jako by se začínaly naše role ve vztahu prolínat a měnit. Já ho možná pomalu učil těm sladkým věcem, sakra vždyť jsem ho probudil těmi sladkými polibky a on na to neřekl ani slovo! Ale i on mě měnil a místo kategorického odmítání jsem si uvědomoval, že tohle bude nejspíš první koncert, na který nepůjdu primárně kvůli hudbě.. 
Sklonil jsem se, pustil jeho ruce a místo toho ho k sobě přitáhl, sevřel ho v objetí, když jsem si jeho polonahé tělo tiskl k tomu svému a s překvapivou nedočkavostí si dobýval jeho ústa, kašlal jsem na ty něžné polibky, už mi nestačily, když jsem jazykem vklouzl do jeho úst a bral si to, nutil ho k polibkům, které možná nesnášel, ale teď mi je oplácel, teď jsem z jeho těla, z něho pohledů, z jeho doteků cítil ten samej jasnej vibe, tu samou nedočkavost, ten příslib, to, že si to teď odepřeš jen proto, abys na to myslel celej den, abys tam přišel jen kvůli tomu, že už ta touha bude nesnesitelná. A já věděl, věděl, že dneska má všechna moje práce nulovou šanci na úspěch, protože jediný, co v tý hlavě budu mít, jsou všechny ty představy. 
"Je to ve Spicy od osmi. Přijď včas nebo si pro tebe dojdu a pak tě budu za trest líbat celej večer na veřejnosti!" pousmál jsem se do jeho rtů, zatraceně, co se mnou jen dělal, ta jeho vůně, teplo jeho dlaní, že jsem se nemohl odtrhnout, že jsem nechtěl odejít. Cos mi to sakra udělal, Eriku, kdy jsem přestal přemýšlet hlavou a začal jednat v dokonalém souznění se svým přirozením? A dost! Sklonil jsem se a ještě si ukradl poslední hladový polibek, zajel vysoko pod svoje tričko na jeho těle a drze se usmál. "I když to nejspíš udělám tak jako tak.. uvidíme se večer." krátké líbnutí na tvář, než jsem se definitivně odtrhl a vstal, musel jsem pryč, musel si tu hlavu zaměstnat něčím jiným, protože jinak mě to úplně pohltí a já budu kompletně ztracený. "Na stole je bábovka, až budeš odcházet, tak zabouchni!" křikl jsem ještě a zmizel dřív, než si to rozmyslím a kromě záchodů to všechno zrealizuju taky hned teď ve svojí posteli! 
Přesun