Kafkova 13

Vracel jsem se domů s další krabičkou cigaret, upřímně byla to prostě ta jediná věc, co dokázala zabavit ty prsty, co si pořád chtěly hrát s mobilem a vymýšlet kraviny, které jsem chtěl psát a ne, ne, tohle dávalo smysl, nebyl důvod to zlepšovat, nebylo snad tohle to, co jsem celou dobu chtěl? Ignorovat ho, odcizit si ho, získat zase ten stoický, odměřený pohled na svět, to jsem potřeboval a zoufale se mi to nedařilo, když byl blízko u mě. Musel jsem konečně přestat snít a vrátit se zase na zem, protože tenhle život jsem si vybral, do tohohle světa jsem patřil, ale Sebastian ne a já neměl právo ho neustále odstrkovat, jen abych ho na poslední chvíli zase přitáhl k sobě, protože bez něj jsem prostě už nemohl fungovat. Jenže tohle, celej tenhle vztah, byl až moc nebezpečnej a já to věděl. Byla to první věc, o které jsem Enzovi lhal, první, kterou jsem mu dělal za zády a já ho znal dost dobře na to, abych věděl, jak nesnáší lži. A možná se mohlo zdát, že šukat Sebyho v bytě, o kterém neměla rodina Verzini ani ponětí, zase takovej zločin není, jenže Enza nebude zajímat důvod, bude ho zajímat jen to, že jsem si dovolil mu lhát. A já moc dobře věděl, jak dopadají ti, kteří ho zradí. Často jsem byl totiž jejich katem já. 
Nevím, nechtěl jsem nad tím přemýšlet, když jsem si do pusy strkal bílou ruličku a zhluboka potahoval, jako by na tom závisel můj život, když jsem to uslyšel. Výstřel. Možná by si jinej člověk řekl, že je to náhoda, že se mu to zdálo, ale já v tomhle žil celej život a dokázal bych poznat Berettu na míle daleko. Dokázal, protože italská pistole na českým sídlišti byla jako pěst na oko. A že bych věřil, že je to náhoda? Mmm, náhody neexistujou. 
Slyšel jsem to, zběsilé kroky, křik, italské nadávky, fuck, to si snad děláš prdel.. Nebyl čas zjišťovat, kdo přesně to je, ačkoliv jsem si byl jistý, že tyhle gorily si přišly pro mě. Ten styl, zbraně, kožené bundy, zatraceně! Hlavou mi stihlo blesknout, že Enzovo lidi tohle nejsou, což byla do jisté míry značná úleva, kterou ale vzápětí nahradil nepopsatelný šok, když jsem si uvědomil, kdo před nimi utíká, ačkoliv ten vyděšený výraz se nepodobal ničemu, co jsem na jeho tváři kdy viděl.
Ne. 
Ne, ne, ne!
"Do prdele.." rozhodl jsem se ve vteřině, tady a teď, celej život jsem byl cvičenej k tomuhle, k tomu neváhat, vyhodnotit situaci a rozhodnout se, netrvalo mi ani minutu nad tím přemýšlet, nebyla žádná jiná možnost, kterou bych zvažoval. I když jsem měl. I když jsem věděl, že následky už zpátky nevezmu, že tímhle zpečetím jeho i svůj osud, ale tak do prdele, měl jsem ho tam nechat umřít? Měl, když se mi prudce rozbušilo srdce a já se v jediné minutě rozhodl všechno zahodit? Ne, i kdybych chtěl, nemohl jsem. Nemohl jsem, Sebastiane, protože možná jsem nemohl být s tebou, jenže jsem rozhodně nemohl být bez tebe. 
Vyšel jsem z poza rohu naprosto nekrytý, ten klidný výraz v mé tváři jen svědčil o tom, že má mysl byla čistá a prázdná. Cvičili mě v tom, potlačit emoce, potlačit tu lidskost, protože jinak v tomhle světě nepřežiješ. Pár rychlých kroků, neváhal jsem, glock zastrčený za pasem tmavých džínů, pevně chytit drsnou rukojeť, natáhnout, známý, uklidňující zvuk zapadajícího náboje, uvolnit pojistku, výstřel. 
Nezastavoval jsem, nenechal se rozhodit tělem, které se sesunulo k zemi, zopakovat, cinknutí náboje dopadajícího na dlažbu, když jsem znovu natáhl a zmáčkl spoušť. To obrovské tělo se celé napjalo, krev se rozstříkla po olupující se fasádě, zatímco jsem došel naprosto vyrovnaným krokem až k poslednímu muži, který se stačil otočit, stačil zvednout tu ruku se zbraní proti mě, ale místo krytí jsem prostě jen naposledy odjistil zahřátou zbraň, ozvala se poslední rána a horká krev se rozstříkla po té sladké, nevinné tváři, když jsem mu zasadil z blízkosti ránu do hlavy. 
"Jsi v pořádku?" ruku jsem svěsil okamžitě dolů, když jsem si uvědomil ten výraz, který hrál v jeho tváři. To zděšení, strach. Ucukl jsem pohledem, nevím, fakt nevím, proč jsem dokázal chladnokrevně popravit tři chlapy, ale kvůli tvému pohledu plnému úzkosti jsem dokázal zaváhat. Udělal jsem k němu krok a ne, nemohl jsem potlačit ten zraňující pohled, když před mou zdviženou rukou ucukl. Chytil jsem ho nelítostně za krk, shrnul si rukáv mikiny přes dlaň a jediným pohybem setřel krev z jeho tváře. Můj stiskl povolil, když jsem si uvědomil, jak se jeho tělo třese, jak je v křeči, jak na mě jen vyděšeně zírá. 
"Dýchej, Seby,.. nadechni se." moje ruce najednou zvláčněly, ten dotek byl měkký a jemný, když jsem mu vzal tvář do dlaní a palci mu přejel po tvářích, naklonil se tak blízko němu, aby viděl jen mě, mě a nic z toho, co bylo kolem, nic z toho, kam se jeho oči stáčely a on jen lapal po dechu. Zatřásl jsem s ním, lehce, ale důrazně, dokud se do jeho očí zase nevrátila ta jiskra, zatímco zbytek jeho těla se mi prudce vymanil, chtěl jsem ho znovu chytit, uklidnit, ale jeho ruka se prudce zvedla, následoval jsem pohledem jeho třesoucí se dlaň, ale v tu chvíli se jen ozval výstřel a pak druhý, volnou rukou jsem ho od sebe prudce odstrčil zpátky do bezpečí té zapadlé uličky, zatímco se mé tělo prohnulo dozadu a já couvnul o pár kroků vzad. Fuck, tak tohle je v hajzlu..
Nestalo se nic dramatického, záběr se nezpomalil jako v akčních filmech, ne, takhle to totiž nefunguje. V tu chvíli prostě jenom přemýšlíš nad tím, že musíš přežít. Žádný útržky tvýho života, žádný rekapitulace, jen ten pradávnej pud přežít, prostě jenom přežít. Nepřemýšlel jsem, když se moje ruka se zbraní zvedla a s naprostou samozřejmostí vystřelila, nebyla to náhoda, byl to instinkt, instinkt zabijáka, protože já nesebral jeden, dva, ani deset životů a když jich vezmeš dost, stane se to pro tebe stejně automatický jako chůze nebo dýchání. A já.. já jich vzal až moc. 
Nastalo ticho, vyčerpávající tupé ticho, ohlušující, zdálo se mi, jako by i můj dech byl stonásobně hlasitější, hučelo mi v uších a můj pohled se tříštil, když jsem si rukou vjel pod tričko a vytáhl prsty zamazané od krve. Mojí krve. Tak tohle je konec? Tohle je konec slavné dvojky klanu Verzi? 
Nevím, nevím, proč jsem se tak zoufale držel života, který pro mě vlastně nic neznamenal. Nebo to nebylo kvůli mě? Nebylo to jen pro to, že jediné, na co jsem dokázal myslet, byl ten vyděšenej kluk, jehož ruce mě najednou držely? Zvedl jsem hlavu a zadíval se do jeho tváře, jako bych jí viděl poprvé, když jsem se napřímil a nedal ve svém pohledu znát nic, nic. Protože tohle nebyl konec. 
"Musíme pryč." kolik jistoty člověk zvládne dát do pár slov, kolik přesvědčení. Nebyl jsem snílek, věděl, jaká je situace. Ale odmítal jsem tu umřít, když stál pořád vedle mě. Odstrčil jsem ho od sebe, možná se trochu motal, ale tak do prdele fakt myslíš, že tohle bylo poprvé, co jsem tancoval se zubatou? Můj tvrdý pohled, tentokrát jsem neměl čas čekat, až se vzpamatuješ. Ta černá motorka byla naštěstí jen těch pár metrů ode mě, když jsem na ni nasedl, nevrle zavrčel bolestí, ale odmítal se tím víc zabývat, když jsem neměl tušení, co všechno může následovat. Musel jsem ho dostat do bezpečí, rozhodně do tý doby nechcípnu jako zpráskanej pes. 
"Hned!" zdůraznil jsem, když se stále neměl k pohybu a v tom nejsyrovějším gestu k němu prostě jen natáhl ruku. Jen tohle, protože na ničem jiném už nezáleželo.

Nevím, všechno se seběhlo tak rychle. V jednu chvíli mi nějaký muž italsky křičí něco do tváře, drží mě přišpendleného k chladné zdi zatímco mi jeho zbraň výhružně šermuje před obličeje a v druhé sleduji, jak se jeho tělo zhroutilo na zem jako kdyby nic nevážilo, jako kdyby se tohle nikdy nestalo. Výstřel, další a další, ani jsem sebou neškubnul, ani jsem se neprobral, mé tělo bylo v šoku, zapomněl jsem i dýchat, zapomněl na všechny základní funkce svého těla, protože má hlava nedokázala vstřebat situaci přede mnou. Nedokázal jsem vypravit nic, nic, když jsem jen šokovaně pozoroval tu tvář před sebou, ty tmavé oči, co se na mě upíraly s tou známou vážností. Sledoval jsem ten obličej co jsem viděl snad tisíckrát a přesto jsem ho nepoznával, nepoznával, když jsem očima zatěkal ke zbrani v jeho ruce, kterou používal s naprostou samozřejmostí a ne jen tak ledabyle, k těm všem mrtvolám pod jeho nohami. Automaticky jsem ucukl, chtěl utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Chtěl jsem na něj křičet, ale nevycházela ze mě slova. Měl jsem pocit, že tam vlastně ani nejsem, že je to jen sen, nějaká scéna na kterou koukám odněkud zdálky dokud ke mě nedolehl jeho drsný hlas a to zatřesení před kterým jsem se automaticky vymanil protože jsem nechtěl, netoužil, aby se mě dotýkal. Aby se mě dotýkal někdo, o kom jsem vlastně vůbec netušil, kdo byl. A bylo mi fuk, že mi nejspíš v tuhle chvíli zachránil život. Nejspíš bych se vážně rozohnil, začal na něj hystericky křičet, kopat kolem sebe, brečet a nadávat, ale když jsem se k tomu chystal, byla to jeho ruka, co mě od sebe odstrčila a pak jen další výstřely. Sledoval jsem jeho tvář zkřivenou bolestí, když jsem si jasně všiml, že tentokrát ty pistole, pistole, co jsem viděl leda tak ve filmu nebo muzeu! zasáhli živý cíl.
"Eliasi!" Můj hlas zněl ochraptěle a cize, ale jasně, když jsem se vzpamatoval a bez jakéhokoliv zaváhání k němu přispěchal. Co to mělo bejt? Nějaká posraná kovbojka? A proč po tobě proboha střílejí? A proč ty po nich? A proč vypadáš, že to neděláš poprvé? Ta nemilosrdně přesně mířená střela, co poslala posledního ozbrojence k zemi a já jen do náruče chytal jeho, kdo na sobě nedal znát nic. Chtěl jsem si ulevit, dle jeho výrazu jsem si říkal, že má na sobě nejspíš neprůstřelnou vestu nebo tak něco.. musel přece, nebo? Nevím, zase ty jeho rozkazy, když se tentokrát on vymanil z mého sevření a nasedal na černou motorku opodál. Váhal jsem, tentokrát jsem skutečně váhal, když jsem si nedůvěřivě prohlížel motorku, jejíž motor hlasitě zaburácel, jak nastartovala, pistoli v jeho ruce, kterou schoval za záda až jsem pohled zvedl k jeho tváři. Tváři, která byla známá a přesto tolik jiná. Ještě chvíli jsem tam stál, ještě chvíli, než ke mě natáhl zakrvácenou dlaň a já namísto toho, abych prostě a jednoduše se sesypal na zem, nebo vzal telefon a zavolal někoho, kdo tohle nějak rozumně a racionálně vyřeší! jsem prostě jeho otevřenou dlaň přijal a naskočil za něj jako bych to nedělal poprvé, ale posté. Cítil jsem hučení v uších, když se zběsile rozjel městem pryč do temné noci, zatímco já obmotal roztřesené paže kolem jeho pasu. A v tu chvíli jsem myslel, že budu počítat andělíčky, protože jsem si skutečně uvědomil, že to, co se mi rozlévalo po otevřených dlaních nebyl vtip a rozhodně tam neměl žádnou podělanou vestu.. Ne, cítil jsem tu lepkavou hustou krev, co prosakovala skrz tmavou mikinu, co jsem svíral v prstech a já si uvědomoval, že tohle je totálně v prdeli.
"Eliasi krvácíš, zastav, proboha! Ježiši!" Ačkoliv jsem se snažil křičet, bylo jasné, že mě neposlouchá, nevnímá, nechce a nebo nemůže slyšet, když nás bral jen dál a hlouběji do města a já si uvědomil, že nemocnice rozhodně není místo kam tolik spěchá. A nechápal nic, absolutně nic.
Přesun