Na Dlouhé stráni 2

Možná mě mělo děsit, že jsem evidentně fakt tak zvrhlý, když se mi líbí rozdávat si to s mým nejlepším kámošem, zatímco mi popisuje sex s jiným borcem, ale smutnou pravdou zůstávalo, že po tom jsem toužil celou tu dobu, kdy jsme byli jenom kámoši a já mu hluboko do noci vyprávěl své sexuální zážitky. Protože já vždycky všechno prožíval spíš fyzicky než psychicky, pamatoval si vůně, doteky, bolestivé škrábance daleko víc než pocity. Když se mě teď dotýkal, když jsem na kůži cítil vlhkou cestičku od jeho jazyku, když mě líbal a já ho přivřenýma očima sledoval a pozorně poslouchal, byl jsem mnohem vzrušenější než bych asi měl. Byl jsem zvrácený, ale už dávno jsem se svými démony smířil a přestal proti nim bojovat. Protože dokud jsem měl Erika, který se toho temného a zlého ve mě nebál, který viděl nejhorší věci mého nitra a stejně se mnou zůstával, nehodlal jsem si tím zatěžovat hlavu. 
Vnímal jsem jeho tichý, melodický hlas a ty jemné doteky, které byly tak pomalé a přesto provokující, že jsem cítil, jako by mě kůže pod jeho prsty pálila. Věděl jsem, o co mu jde, chtěl mi to ukázat, chtěl, abych to cítil a já vážně chápal, jak to myslí, proč mu to tak vadí a zároveň se mu to líbí. Bylo to mnohem intenzivnější a intimnější než cokoliv, co jsme spolu dělali. Mé tělo hořelo nedočkavostí, tolik jsem chtěl víc, tolik jsem chtěl, aby už přestal a prostě to dodělal, a přesto jsem nic neřekl, nechal ho, ať pokračuje a užíval si všechno, co mi prováděl. Pootevřel jsem rty a div prosebně nefňukal, když jsem se vytouženého polibku nedočkal, měl ho na dosah a přesto nás dělila celá propast a já chtěl, hrozně moc jsem ho chtěl políbit. Když mi ten polibek konečně dal, pomalý, mazlivý, vracel jsem mu ho, oplácel a chtěl zoufale víc, i když tohle mi způsobovalo husinu na zátylku. Bylo to jiné. Zavzdychal jsem jako nadržená děvka, když si vyhrál na mém krku a ještě mnohem hlasitěji, když se mé ruce ocitly nad mou hlavou. S Erikem jsem byl zvyklý na všechno sladké a něžné, nikdy vůči mě nebyl násilnický a já to po něm ani nechtěl, stejně by to odmítl, ale já byl na tyhle tvrdé hrátky snad odjakživa a když teď svíral moje ruce, znovu jsem si vzpomněl na Patrika a jeho drsné doteky. Proč to jen muselo být tak dobré? 
Konečně se mě dotkl a já zadržel dech, proč to bylo všechno mnohem citlivější než jindy? Proč to chutnalo úplně jinak, když to bylo pomalé a smyslné, že všechny buňky mého těla byly v pozoru a čekaly, čekaly na to, až si to konečně vezme. Jenže tyhle doteky mi nestačily, tyhle pocity byly málo. 
"Zatraceně, vezmeš si mě už..?" můj hlas byl ochraptělý a prosebný, tohle bylo mnohem víc, než jsem byl ochotný unést. Pánví jsem se proti němu pohnul a znovu se o něj otřel svou chloubou. Díval jsem se na něj skelnýma očima, už jsem chápal, co tím myslí a to jsem na to byl připravený a uměl se s těmahle pocitama vypořádat o hodně jednodušeji než on, protože já je přijímal. Ale naprosto jsem chápal, proč ho to tak vyděsilo. Protože v tom bylo tolik citů, až bych začal sám přemýšlet, jestli Erika náhodou nemiluju! 
Dlaní jsem ho od sebe jemně odstrčil, už jsem to nevydržel, oba jsme tohle využívaly ke stejnému účelu - oba jsme si chtěli z hlavy něco vymazat, oba jsme chtěli zase najít zdravý rozum a já věděl, že jediná cesta je si to prostě vyšukat z hlavy, alespoň pro mě! Vzal jsem jeho chloubu do dlaní a pohltil ji hluboko do svých úst. Nesnažil jsem se hrát si nebo provokovat, prostě jsem ho jen v rychlém tempu zpracovával svými ústy, laskal jazykem na špičce a dráždil zuby, nemilosrdně a bez citů, uspěchaně, hladově, protože i já se potřeboval přesvědčit, že to s Patrikem byl prostě jenom úlet, stejně jako jsem se snažil přesvědčit Erika, že svět je pořád normální. Nechal jsem ho vyklouznout ze své pusy a bez varování se mu znovu posadil na klín a nechal ho proniknout do svého těla. Ne, nechtěl jsem teď city, nechtěl jsem pochyby, nechtěl jsem myšlenky, chtěl jsem prázdnou hlavu a v ní ticho a to mi mohl dát jediným způsobem. Zvedl jsem jeho ruku a položil si ji na boky, donutil ho mě pevně chytit, zarýt mi nehty do kůže, když jsem se nadzvedl a dosedl, kašlal na předehru, protože z jeho doteků, z jeho polibků, z jeho slov jsem byl nabuzený a potřeboval, musel to ze sebe dostat. Teď. Hned!

Neubránil jsem se úsměvu, když jsem slyšel ten ochraptělý hlas, zastřený naprosto jasnou touhou a chtíčem. Chtěl jsem, aby cítil to, co já, protože jinak jsem mu to předat neuměl. Nikdy jsem to se slovy moc neuměl, uměl jsem spíš konat, ukazovat to jinak. A když jsem viděl, jak se ten sladký blonďák na mě div nemračí protože ho tak dlouho mučím, věděl jsem, že mu to došlo. To, jak mě hnědovlásek trápil aniž by to tušil, jak mi to všechno dával po tak zoufale malých dávkách, jak si mě kousek po kousku vychutnával a až teď, ve chvíli, kdy se mi blonďák znovu vyhoupnul na klín, jsem se dával znovu dohromady. Zaklonil jsem hlavu a pozoroval ho zpod přivřených víček. Jeho horké úzké tělo bylo přesně to, co jsem potřeboval. To, co jsme oba potřebovali, když jsem si všiml, s jakou razancí blonďák pokládá mé dlaně na jeho boky. A já jsem ho poslechl, já jeho přání vyslyšel, když jsem mu pomáhal se nadzvedávat, když jsem tempo zrychloval, když jsem nám oběma dával sex v té nejsyrovější podobě. Jen si to vzít, vypnout, dostat se na vrchol a zbavit se toho všeho bordelu co se nám honil v hlavě. Protože jsem věděl, že on ho tam má taky. Že se možná tvářil zase jako starý Jakub, ale z toho jeho chtivého div ne frustrovaného pohledu mi bylo jasné, že tohle nutně potřebuje. Tohle zběsile rychlé tempo které jsem jen nevinně umocnil. Měl jsem co dělat abych se neudělal jen po tom, co mi vlezl na klín, protože pokud někdo odmítl někoho jako je on, neuměl jsem si představit jak silnou musel mít sebekontrolu a co měl za důvod, že od tohohle utekl. Jako jasně, kdyby to byl nějaká chudinka, nejspíš by ho Jakub vyděsil a on by utekl sám. Ale takové typy si on nevybíral. Ne, po těch nešel, ty postrádaly vzrušení, ty byli moc jednoduché a nudné. Ale to evidentně černovlásek nebyl. A já tak na svém klíně naprosto jasně cítil jeho frustraci a tíhu toho odmítnutí které si prostě a jednoduše potřeboval vyšukat z hlavy.
Přirážel jsem tvrdě a hluboko do jeho těla, bral jsem si ho nenasytně, nenakláněl se k němu, nevyhledával jeho rty, jen tiše sténal, kousal se do rtu a sledoval jeho tělo jak se prohýbá a vlní na tom mém. Nemělo to trvat dlouho, nejspíš bych jindy vydržel déle, ale tohle nebylo o výdrži. Balancoval jsem, přestal přemýšlet, nechal se pohltit chtíčem, vzrušením.. dál jsem jen nenasytně tiskl jeho boky a znovu a znovu přirážel. Dokud jsem necítil, že víc nezvládnu, že mu víc dát nemůžu. Pustil jsem jeho boky, jednu ruku nasměroval pod jeho zadek a druhou obmotal kolem jeho údu a začal ho v dlani zpracovávat. Ne snad nijak pomalu a mučivě, ale rovnou ve stejném zoufalém a zběsilém tempu, které udal už jen tím, jak se na mě před chvílí podíval. Chtěl jsem, aby měl v hlavě prázdno, aby měl tělo vláčné, aby mi padl do náruče.. Mohli jsme si nejspíš otevřít pivo, dát si hambáče a zkouknout fotbal.. Ale to jsme my dva prostě nebyli a věděl jsem, že ani nikdy nebudeme.
"Udělej se pro mě.." Zvedl jsem k němu hravý pohled a olízl si rty, když jsem se udělal hluboko do jeho těla a cítil, že i on mě jen o vteřinu později následoval, což dokazovalo jen teplo, co se mi rozlilo po břiše. Pustil jsem ho, zvedl ruku a odrhnul mu prameny vlasů z tváře, kterou jsem upřeně sledoval. Protože jsem chtěl vidět ten výraz uvolnění, prázdnoty, sladkého konce.. Dokonce jsem začal přemýšlet nad tím, proč jsme spolu nezačali šukat už dávno.

Co k tomu dodat, já měl vždycky slabost pro hovada, vzrušovalo mě to, že to nemůžu mít, i když časem jsem to otočil a sám se stal nedostupným pro ty naivky, co si mysleli, že ten nevinný obličejík je pravdivý a Erik to věděl ze všech nejlíp, a proto aniž bych mu to musel sáhodlouze vysvětlovat pochopil, že to chci rychle, jednoduše, bez her a průtahů, bez citů a lží. Chtěl jsem jenom sex v té nejzákladnější podobě, takový, který mě vypne, který mi vyrazí dech z plic, který mě donutí zase něco cítit. A on to chápal, zatraceně přirážel tak rychle a neomaleně, tak hluboko a tvrdě, že nezbýval prostor pro myšlenky. Jen jsem se zapřel rukama za jeho hlavou a vycházel mu vstříc, pánví vycházel vstříc těm surovým pohybům, tak živočišným a pudovým, že se v ničem ani vzdáleně nepodobaly tomu sladkému mučení, které mi předváděl před chvilkou. Ale to přesně jsem chtěl, když jsem se snažil přesvědčit, že to odmítnutí mě nemusí trápit. Věděl moc dobře, jak mi dát zapomenout na tu frustraci a ponížení. 
Nesnažil jsem se ho políbit ani se ho dotýkat, nepřerušil jsem ho a neprovokoval, jen poddajně přijímal to, co mi dával. Zaklonil jsem hlavu, vzdychal, když mě začal nekompromisně honit, nekontroloval zvuky, které mi vycházely z úst, zatímco jsem se vlnil na jeho klíně a sobecky si to uzurpoval všechno pro sebe. Vnímal jsem teplo uvnitř svého těla a možná ten pocit mě vystřelil do výšin, okradl mě o všechny myšlenky, vypnul všechny pocity a já vnímal jen to teplo, vůni, ta místa na bocích, které ještě před chvílí tvrdě svíral a já věděl, že tam budu mít modřiny, ale nevadilo mi to. Jak jsem řekl, mnohem víc jsem vnímal svým tělem než svou hlavou. Udělal jsem se mu do dlaně jen o chvilku později a s posledním vzdechem nechal odejít všechno, všechnu frustraci i obavy, všechno, co tížilo mou mysl. Vrátil jsem hlavu do původní polohy, nechal ho, ať mi odhrne vlasy z čela, opětoval mu ten pohled, pootevřené rty, kterými jsem se snažil znovu nadechnout, skelné oči, prázdné a tiché, ten výraz, kdy jsem byl v úplně jiném vesmíru. 
"Eri~ku.." zamumlal jsem, aniž bych od něj odtrhl pohled a v tónu mého hlavu bylo všechno. Miloval jsem to, jak jsme si rozuměli, aniž bychom řekli jediné slovo. Zvedl jsem stále ještě roztřesenou ruku a pohladil ho po tváři, měl tu touhu stále se ho dotýkat, mazlil jsem se s tou sladkou tvářičkou, kterou jsem znal snad nazpaměť a bříšky prstů se zastavil na jeho rtech, sledoval jsem je nic neříkajícím pohledem a naklonil se k němu, ale těsně u jeho obličeje jsem se zastavil a místo polibku ho jen hravě kousnul do tváře. Protože i já chápal význam téhle chvíle a věděl, že i když můžu, taky nemusím. A mě šlo hlavně o něj.
Natáhl jsem se přes něj a položil do postele krabičku kapesníků, jen neochotně z něj slezl, ale sotva jsem ze sebe setřel stopy toho famózního sexu, znovu jsem se uvelebil na jeho hrudníku, sám si sobecky přehodil jeho ruku přes pas a položil ruku na jeho srdce, které se pomalu ale jistě vracelo zpět do původního tempa. Cítil jsem se prázdný a lehký, malátný a unavený a věděl, že s tou vůni jeho kůže, klidným dechem, jeho rukou kolem svého pasu a pravidelným tlukotem jeho srdce, mě žádné noční můry provázet nebudou. Zavřel jsem oči a ztratil se v tom, ztratil se v něm jako už stokrát před tím. 
"Dneska je ten Theův turnaj,.. půjdeme tam?" můj hlas byl ospalý, já sám už jsem byl někde napůl mezi sněním a bděním, ale to nevadilo. Bylo jedno, co bude za hodinu, co bude zítra, co bude za rok. Protože byly věci, které se nikdy, nikdy nezmění.

Zachrastil jsem klíčem v zámku a nijak mě nepřekvapilo, že je odemčeno. Tušil jsem, že když jsem se na ranní přednášky vysral já, zazdil je i Kuba. Dělal všechno se mnou a nudit se na architektuře sám nepřipadalo v úvahu. Procházel jsem byt dál, do nosu mě uhodila vůně trávy a její nasládlý pach mi nijak nevadil, ale rozhodl jsem se, že hulit takhle brzo je moc i na mě. Jako.. normálně by nebylo, ale nejdřív jsem nutně potřeboval pár kofeinu do žil, jelikož mě ten nekřesťan vzbudil takhle brzo! Prej pracovní schůzka, by mě zajímalo, co dělá. Počkat, oprava, nezajímalo.
Rozrazil jsem okno v obýváku, v kuchyni si nalil pořádný kbelík kafe a dle šplouchání vody v koupelně usoudil, že Kuba bude nejspíš ve sprše. Jen jsem doufal, že je tam sám, ne, že by si ke mě někoho vodil, ale kdo ví, co se v té jeho pomíchané hlavě zrodilo za plán. Já se jen chtěl pohodlně rozvalit ve své posteli, do svých zmuchlaných peřin, naladit bezmyšlenkovitě na televizi nějaký program a na chvíli zavřít oči. Potřeboval jsem se obklopit svými věcmi, svými rituály abych měl pocit, že je všechno zase v pořádku, že se nic nezměnilo, že se nic přece neděje. A přitom se dělo všechno.
Pootevřel jsem oči a pohled upřel na svou černou krásku na stojanu vedle televize. Hlavou mi projely vzpomínky na včerejší večer, když jsem se k němu nakláněl, cítil vůni jeho vody po holení, cítil jeho prsty, co byly zprvu nejisté, ale po pár vteřinách naprosto jasně vybrnkávali tu správnou melodii. Prudce jsem oči zavřel a pro jistotu přes ně i přehodil ruku, abych dal jasně najevo, že tohle teda ne! Nadechl jsem se, poslouchal jen tiché kapání vody, vzdálené hučení televize a snažil se svou hlavu vyprázdnit, uklidnit, zpomalit. Možná jsem u Dannyho vytuhl a skutečně se vyspal do růžova, což bylo vzhledem k tomu v jak cizím prostředí jsem se nacházel zvláštní, ale možná mě ukolébala ta blízkost, to horké tělo vedle mě, ačkoliv pevně usídlené na své půlce. Běžně jsem byl zvyklý spát vedle Kuby, a tak namísto nervozity a přemýšlení, jsem si přišel zvláštně v bezpečí. A to bylo pěkně v prdeli.

Dopadající kapky vody byly příjemné, příjemnější než kdy předtím, ale možná to bylo prostě jen tím, že jsem fakt hodně hulil, že moje tělo bylo tak citlivé a vnímavé, ještě stále jsem cítil ty ruce, drsné a přímočaré doteky, které ve mě probudily cosi neznámého, cosi zapomenutého a schovaného za tou rouškou nevinnosti a her. Měl jsem Patrika plnou hlavu a nesnažil se s tím bojovat, věděl, že nemá cenu sám sebe přesvědčovat, že o nic nejde, takovej jsem nebyl. Já neuměl chodit kolem problémů, neuměl ignorovat svoje pocity, byl jsem v tomhle kompletně otevřený, opravdu neměl žádná tabu, předsudky ani pravidla a šel si za tím přes cokoliv, přes mrtvoly, když to bylo nutné a včerejší večer ve mě otevřel tu temnou stránku, to skutečné prohnilé a sebestředné já, které jsem tak mistrně ukrýval a o kterém neměl nikdo tušení. Nikdo až na něj. 
Jen s ručníkem ledabyle zamotaným kolem pasu a tím druhým, kterým jsem si sušil vlasy, jsem vešel do obýváku. Zůstal jsem stát u rámu dveří a jen se díval, vnímal Erika sedícího na gauči se zavřenýma očima a rukama na nich, okamžitě jsem věděl, že je něco špatně, něco jinak. Uměl jsem v něm za ty roky dokonale číst a věděl, že je teď zmatený, ztracený sám v sobě, že se mu stalo něco, co hluboce zasáhlo jeho pocity a on se to snaží potlačit, vždycky byl takový, skálopevně rozhozený se k nikomu a ničemu nevázat, nikdy nedat najevo radost nebo smutek, ale teď byl ztracený. Těch pár kroků k němu, vůbec jsem nepřemýšlel, když jsem zahodil ručník stranou a vylezl mu naprosto suverénně na klín, když jsem jemně odtáhl jeho dlaně z tváře a naklonil se nad ním, takže těžké kapky vody z mých vlasů dopadaly na ten krásný obličej. Byl jsem zatraceně mimo a věděl jsem, že to pozná na první pohled, díval jsem se na něj těma rozšířenýma zorničkama, ale to neměnilo nic na faktu, že můj pohled byl intenzivní, zkoumavý a zvědavý. Starostlivý, když šlo o něj. 
"Dvakrát spíš v cizí posteli? Začínám žárlit.." naklonil jsem se ještě blíž, zhulený jsem měl ještě menší zábrany než obvykle a měl, prostě měl tu potřebu se ho dotýkat, jenom ho tak jemně provokovat, když jsem se rty dotkl jeho rtů, sotva patrně se o ně otřel, sladkými polibky přešel jeho tvář a vzal krátce mezi zuby jeho ušní lalůček. "Hezké tričko.. nevěděl jsem, že šukáš s fanynkama.." pobavený tón, který se ztrácel v ohybu jeho kůže, když jsem rty pokračoval na jeho krk. Samozřejmě jsem si všiml, tohle bylo snad poprvé, kdy jsem ho v našem tričku viděl a ano, schválně jsem dal důraz na to slovo fanynka, protože tohle tričko bylo až příliš velké na to, aby ho nosila drobná holka. Byl jsem zvědavý, zvědavý a roztěkaný a potřeboval, hrozně jsem se potřeboval uklidnit v jeho náruči, v těch známých rukách, rtech, v té vůni, která znamenala, že svět je v naprostém pořádku. Zvedl jsem hlavu a ty pronikavé oči upřel do jeho. Měl jsem hlavu plnou otázek a chtěl znát pravdu, musel jsem znát pravdu, když šlo o něj.

Nemusel jsem přemýšlet nad tím, proč přišel. Nemusel jsem přemýšlet ani nad tím, proč se tak naprosto sebejistě usídlil na mém klíně a odtáhnul mé ruce pryč. Nemusel, protože to byl on, Jakub. Člověk, kterému bych dovolil všechno, pro kterého bych bez mrknutí oka udělal cokoliv a bylo mi jedno, co mě to bude stát. Sledoval jsem ty modré oči, co se pobaveně upřely do mých. Věděl jsem, co se děje, věděl, protože jsem v jeho tváři dokázal číst tak jasně. Znal jsem každý jeho pohled, ten jasný, i ten zastřený, ten pobavený i smyslný, každý lehký pohyb v jeho tváři, všechno. Neptal jsem se na stíny, co se tak jasně míhaly v těch jasně zářících očích. Neptal, protože jsem ho přijímal i s nimi. Ale byl zvědavý, zvědavý na to, co je vyvolalo a proč. Proto jsem zvedl ruku a zatímco jeho rty zkoumaly mou tvář, já prsty kroužil po jeho odhalené kůži, objížděl jednotlivé obratle na jeho zádech a postupoval stále kousek po kousku výš. Věděl jsem, že mě má přečteného naprosto stejně jako já jeho a mě to na rozdíl od nikoho jiného nevadilo. Protože jsem nikdy neměl v úmyslu mu lhát.
"Jsem ve vztahu.." Znělo to zvláštně, tak zvláštně, když jsem to já, zrovna já, vyslovil nahlas. Sledoval jsem jeho tvář a oči, co mě znovu zvědavě zkoumaly a prsty mu odhrnul pár neposedných blonďatých pramenů z tváře. "Na měsíc. Měsíc ve vztahu výměnou za předskokany lvlDK v O2 aréně." Připadal jsem si lehce prodejně, nebudu lhát, ale byla to obrovská šance a připustit, že to nedělám jen kvůli vidině úspěchu nepřipadalo v úvahu. Možná jsem Kubovi nikdy nelhal, ale ani jemu nedokázal vysvětlit, co cítím. Ne protože bych nechtěl, ale protože jsem nemohl, neznal slova, nechápal ten význam, nechtěl znát. "Je to taková dohoda se kterou přišel Danny." Zavrtěl jsem hlavou, znělo to absurdně, takhle nahlas, vyprávět to někomu jinému, byla to hloupost a já na ni přesto přistoupil. "Chtěl jsem to ukončit, ale.. mohla by to pro nás být konečně ta šance na kterou čekáme. A stejně, přežiju měsíc nesmyslných pravidel jako spát u něj třikrát týdně, a podobné nesmysly a za měsíc řeknu stejně ne a všechno bude zase jako dřív.." Nevím, jestli to, co jsem říkal, mělo ujistit víc mě než jeho, ale to stejně bylo jedno. Bylo, protože jsem svá slova chtěl dodržet. Správná otázka byla, jestli to dokážu. A já věděl, že dokážu. Nebylo to proto, protože jsem chtěl Dannymu ublížit. Nechtěl. Ale vztahy prostě nekončili dobře, to, co po mě chtěl, nemělo happy end i kdybych na krásno propadl jeho pohledu a těm proradným horkým rtům. Skončí to špatně. A já byl vždycky zčásti sobec, sobec, který nechtěl připustit, že by cítil znovu to zklamání, znovu tu bolest, znovu si prožil ty strašáky z minulosti.
Prsty jsem přešel po jeho čele, něžně pokračoval po hraně čelisti a zastavil se na rtech, co pootevřeně lákaly k tomu se sklonit a utlumit v tom známém, v tom bezpečném prostoru všechny ty nebezpečné myšlenky. Věděl jsem totiž, že tohle líbání mě na scestí nesvede, věděl jsem, že Jakub neodejde, že mě neopustí, a sice nikdy nebude můj životní partner, ale bude něco víc. Něco, co bylo bezpečné a známé a já se tomu, na rozdíl od Dannyho, nemusel nikdy bránit.

"Ve vztahu..?" stále jsem mu seděl na klíně, ale teď jsem se odtáhl, abych se mohl zkoumavě zahledět do jeho tváře. Protože tohle bylo poprvé, co jsem od něj tohle slovní spojení slyšel. Úplně poprvé a to jsem ho znal od školky. Sledoval jsem jeho tvář, ty známé rysy, zvedl ruku a dotkl se jí, byl tak hezký, až příliš hezký a roztomilý na tu hroznou povahu, kterou měl a kterou jsem nadevše miloval. Ve vztahu. Je ve vztahu. Zatím jsem nevěděl, co to znamená a možná mě to na jednu stranu děsilo jako jeho. Možná jsem se bál, že to kouzelné ve vztahu znamená, že se ode dneška budu muset dělit. Neuměl jsem si to představit, neuměl si představit den, kdy bych ho neviděl, kdy by mi neodpovídal na zprávy, kdy by se mnou nekoukal na Love island. Sklonil jsem se a rty přešel po těch jeho, nedržel jsem se zpět, když jsem jazykem s až nečekanou majetností vnikl do jeho úst a kradl si ten hluboký, hladový polibek. Protože jsem mohl. Zůstal jsem u něj blízko, stále se mazlivě dotýkal jeho tváře, jen se tak provokativně usmál. "To už nebudu moct dělat tohle..?" ruce jsem mu obmotal kolem krku, rozhodně jsem neměl v úmyslu mu z toho klína slézt, ale místo obav byla v mém pohledu zvědavost. Ne, já neměl strach. Nebál jsem se. Erik byl můj, navždycky můj, ta část, která patřila jen mě, tu nikomu nedá, ani kdyby to byl zatraceně slavnej DJ se sexy zadkem, i kdyby byl ve vztahu deset let, zůstane můj, prostě zůstane a nebylo nic, co by mě přesvědčilo o opaku. Olízl jsem si rty a jen se pousmál, když jsem nad tím tak přemýšlel, měl jsem vlastně spíš radost. Radost z toho, co prožíval, protože sorry jako, ale můj potutelný úsměv jen dával najevo, že mu tu pohádku moc nežeru. Vážně, má péro ze zlata nebo na co tě nalákal?  
"O2 Arena? Vážně, tvoje pusa umí zázraky.." nadšeně jsem se sklonil a líbnul ho hravě na špičku nosu, měl jsem radost? No ty vole, jasně, že jsem měl radost! Cítil jsem v jeho hlasu tu lehkou nejistotu, styděl ses za to? Jenže já si byl jistý, že Danny takovej není. Možná to podal jako obchod, ale jenom kvůli tobě. Přemýšlel jsem, jestli to tak vnímá i on a nebo v tom prostě hledá ten jediný důvod, tu jedinou věc, proč být s tím rozkošným hnědovláskem ve vztahu, aniž by utrpěla jeho hrdost a přesvědčení. Danny se učil docela rychle, to se mu muselo nechat.. 
"Takže tam na tebe sexy heterák počkal? Vážně, tak hodnej kluk, měl bys na něj být milejší.." v mých očích byly jiskřičky pobavení, když jsem se lísal a tulil k jeho horkému tělu, evidentně mě informace, že je zadaný, v tomto ohledu nechávala chladným. Rozhodně jsem se nehodlal vzdát své obsese na něj, ale to jsi věděl, ne? "Třikrát týdně budeš spát u něj..? Mmmm.." zvedl jsem oči, upřený pohled, který jsem mu věnoval, by rozdýchal jen málokdo, bylo celkem patrné, že tahle informace se mi moc nelíbí. Zatím jsem netušil, jak se s tím smířím, Erika jsem měl od malička vždycky jen sám pro sebe  a chtěl, fakt chtěl, aby byl šťastný, i kdyby to bylo ve vztahu s hnědovláskem, ale to ještě neznamenalo, že mé sobecké já se s tím dokázalo dospěle vyrovnat. Musel jsem ale Dannymu nechat, že mu to s Erikem vlastně docela jde. Já sám byl na vážkách, jestli by na něco takového přistoupil a hele.. on to dělá. Samozřejmě za tu O2 Arenu, my víme, Eriku! Ehm ehm! Nakonec jsem se jen usmál. "Docela mu to pálí, tak dej pozor, aby ses nespálil ty.." rukou jsem postupoval po jeho hrudníku, obkroužil všechna písmena na našem tričku a následně skončil u lemu kalhot, ale jen proto, abych dlaní vnikl pod něj a bříšky prstů tančil na jeho holé kůži. Pohled jsem neklopil, jen se v něm odráželo něco tichého, hrozivého a temného. Sklonil jsem se a mezi zuby tvrdě stiskl jemnou kůži na jeho krku. "Jestli ti něco udělá, udělám mu ze života peklo." špičkou jazyka jsem tmavnoucí otiskl ošetřil, ten pohled jsem myslel vážně, stejně jako svá slova. Erik to věděl, znal mě, znal všechna zákoutí mé temné duše a věděl, že v tomhle si srandu nedělám. Erik pro mě byl všechno, všechno a myšlenka, že mu někdo ublíží, mi nedávala spát. Nenechal bych ho, nenechal, i když jsem toho sexy heteráka měl docela rád, jestli se kvůli němu jen nakrčí ten tvůj roztomilý nosík, bude litovat, že se na tebe kdy podíval. Hravě jsem ho kousl do hrany čelisti a spiklenecky se usmál. "A sex? Dlooouhý a detailní..? Je to jiný, když šukáš se svojí láskou?" jo, já byl prostě sráč, co ho v jedné chvíli byl ochotný bránit před celým světem a v druhé si z něj dělal prdel, ale tak to bylo a on s tím stejně už dávno uměl žít.

Někdo by řekl, že bych nejspíš měl jeho ruce setřást, že bych měl ignorovat jeho pohledy, že bych se měl odtrhnout od jeho rtů, protože jsem teď přeci jen byl ve vztahu. Nebyl jsem hlupák, ale pořád ještě jsem úplně nevěděl, co to přesně znamená, jak se mám chovat, jestli mám odolávat, jestli se tomu nemám poddávat. A nejspíš bych to dokázal, nejspíš bych nikomu jinému nevycházel rty vstříc, možná bych ostatní skutečně ze svého těla setřásl. Protože mě nezajímali, protože jsem nechtěl jejich doteky, nechtěl jejich lačné pohledy. Protože kdybych skutečně chtěl.. Dostal bych je. Ale u Kuby to bylo jiné, nečekal jsem nic jiného než tohle, když si mě znovu a znovu tak majetnicky přivlastňoval. Tolikrát mi říkal, že se mu líbí být tím jediným komu tohle všechno dovolím. Odtáhl jsem se a sledoval jeho tvář. Vadí ti ta informace? Vadila. Ne proto, protože by na hnědovláska žárlil. Takhle to mezi námi nebylo. Ale protože to byl sráč, byl to sobec, který chtěl mít ta privilegia, chtěl mít všechna ta prvenství. A nemusel se ptát, nemusel se ujišťovat, protože k tomu nebyl jediný důvod, protože ač to znělo šíleně, bláznivě a naprosto nepochopitelně, blonďák nikdy nebude ničím míň než byl doposud.
"Ty budeš moct dělat vždycky cokoliv.." Podotknul jsem zatímco jsem pohledem znovu mapoval jeho tvář. Ten úsměv, bylo mi jasné, že mi to nevěří. Ale skutečně to tak bylo. Možná to znamenalo něco jiného, možná jsem to nedělal jen pro O2 arénu, ale ať už jsem to dělal pro cokoliv, nedokázal jsem to pojmenovat, nedokázal to rozeznat a ani nechtěl. "Udělili jsme si spoustu podmínek. Výměnou za ty tři noci budeš ty moct dělat vždycky všechno. Možná chudák neví na co kývnul, ale bude to tak" Můj pohled byl neústupný, naprosto jasný. Protože možná jsem měl nějakou slabost pro ty hnědé oči, ale naprosto stejnou slabost jsem měl pro ty modré, co se na mě upřely s takovou intenzitou kterou jsem oplatil povytažením koutků. Nehty jsem mu přejížděl po odhalených zádech, až jsem dojel až k jeho odhalenému pozadí a stiskl ho mezi dlaněmi. "Počkal? Víš o tom snad něco?" Naklonil jsem hlavu na stranu, nemusel jsem se ptát, jen po tom, co to dořekl mi bylo jasné, že to on mohl za to, že na mě Danny čekal i přesto, že jsem si to v šatně rozdával s kapitánem Sparty. Ani jsem možná radši nechtěl vědět, co mu říkal.
Jeho zuby na mém krku, zaklonil jsem hlavu a tiše sykl, než jsem stočil pohled níž, na ten potutelný úsměv. Zaryl jsem mu nehty do boků, než jsem dlaněmi znovu sjel níž a tentokrát s nimi vjel pod jeho zadek a položil ho zády na gauč, zatímco jsem se vyhoupl nad něj. Byl jsem to já, kdo prsty začal mapovat to nahé horké tělo, co se přede mnou bez okolků vystavovalo. Já, kdo sledoval ty oči, ty rty, co si ze mě prostě a jednoduše dělali dobrej den. Pitomec. Protočil jsem očima nad jeho otázkou, když jsem se sklonil, neodolal, abych i já neochutnal jeho odhalený krk. Jazykem kroužil po té napjaté kůži, přesně tam, kde to miloval i nesnášel zároveň.
"Nechal mě.." Zamumlal jsem mu do horké kůže a zvedl pohled. "Včera jsme si jednou zašukali a ráno? Ráno něco začal, pak se vymluvil na pracovní schůzku a prostě odešel.. Odešel." Podotknul jsem naprosto vážně. V mém netečném pohledu pro jednou něco bylo, když jsem při té vzpomínce nespokojeně našpulil rty. Nechal mě. Mě. Bez sexu. Hazardoval a ani nevěděl jak.
"To jsou všichni ve vztahu takový? Budeme to teď dělat jen každou středu po Ordinaci nebo?" Ironicky jsem se ušklíbl, než jsem dlaněmi vyjel po jeho stehnech výš, stejně jako on mě před chvílí, i já jeho zasypával doteky, jemnými, dráždivými, naprosto jasnými. Protože jsem byl frustrovaný, nadržený a rozhodně jsem nebyl imunní vůči jemu, jeho pohledům, pohybům i chuti jeho rtů. Jemu jsem neuměl říct ne.
"A ty? Dostal si konečně to, cos chtěl?" I já byl zvědavý. I já věděl, že po fotbale nešel domů spát. I já věděl, že má rozdělanou práci. Jeho pohled byl chtivý, ale temný. Rýsovaly se v něm stíny, stíny, co tam předtím nebyli. A já věděl, že se něco změnilo. Že se něco otevřelo a dralo na povrch. A on věděl, věděl, že to může vypustit. Že mi to může ukázat, říct, vysvětlit. A já ho nechám a neodsoudím.

"Tři noci za tohle..? Buď je jakože fakt hodně free a nebo nechápe, co odsouhlasil. Vysvětlil jsi mu vůbec, co spolu děláme?" vnímal jsem, jak mi sjíždí prsty po zádech, jak se nevinně dotýká mého zadku a jen se tomu musel smát, litoval, že jsem nebyl u té chvíle, kdy tohle dojednávali, protože jsem si to neuměl totálně představit. Byl jsem rád, o tom žádná a líbilo se mi, co mi Erik říkal, ten pohled, tón, sakra, tys moc dobře věděl, co chci slyšet, co? Jenže to bylo ono, to přesně bylo to, proč jsem byl tak ledově klidný a vůbec mě tahle novinka nevzrušovala, protože jsem věděl, že Erik mi to dá, stejně mi to všechno dá a to mi stačilo. Dokud mi Danny nebude chtít Erika vzít, budu hodná sudička z pohádky, co jim bude přát štěstí! 
"Ne." můj nevinný úsměv, ale v očích mi nebezpečně jiskřilo, mohl jsem lhát, ale stejně by to poznal a já se za to nestyděl, neměl by mi naopak být vděčný? Takhle mohl šoustat s kapitánem i sexy heterákem, win win, nebo se pletu? Bezelstně jsem pokrčil rameny a zatvářil se jako nejcudnější panna. "Jen jsem mu řekl, že jsi víceméně vedoucí kapitánova fanklubu. V podstatě bez fotbalu nemůžeš žít. Prostě jsem ti připravil půdu, kdybys chtěl ještě někdy vyrazit na zápas.." můj pohled byl pobavený, tak sakra jako, vytáhnul mě na fotbal, to bylo samo o sobě vypovídající o tom, že kapitán ho musel dostatečně zaujmout, protože všechny sporty ze srdce nesnášel! Takže si tu nebudeme vyprávět tu o Popelce, když Erik byl vždycky spíš ta zlá, manipulativní sestra! Ale já ho miloval stejně pořád nejvíc!
Když mě tvrdě chytil za boky a pak obrátil naše polohy a já se zády dotkl gauče, v mé tváři hrál nedočkavý úsměv. Miloval jsem ho za to, miloval tyhle hry, provokace, tu vzájemnou blízkost, kdy se naše rozhovory stejně intimně odmluvily jako prožily. Věděl dokonale jak na mě, věděl, jak a kde se mě má dotýkat, věděl, že víc než jeho slova vždycky vnímám doteky, vůně, tu vzájemnou blízkost, kdy mě jazykem dráždil na krku a já mu slastně a pořádně hlasitě zavzdychal nadrženě do ucha a obmotal mu ruce kolem krku, naprosto jsem ignoroval, že jsem pod ním nahý a ještě víc roztáhl nohy, aby se mě mohl tím horkým tělem dotýkat ještě blíž. Možná jsem byl zvrácenej sráč, ale komu z nás to vadilo..? 
"Lásko, nechci znít jako moralista, ale tvoje tempo jen tak někdo nedá.." zamumlal jsem, vtipné, že to říkám zrovna já, co? Usmál jsem se, když se moje ruce ztratily pod jeho tričkem a já mu zaryl nehty do zad, přivřel oči, sakra, bylo až moc nebezpečné, že zná všechny moje slabiny. Vyzývavě jsem se pohnul proti němu, svým klínem se bezostyšně otíral o jeho slabiny, zatímco jednou rukou jsem se zvedl na lokti a tou druhou mu bez okolků stiskl naběhlou chloubu přes kalhoty. Můj pohled se zvedl a já se mu zahleděl přímo do očí. "Můžu se o to postarat, jestli chceš.. ale něco mi říká, že ty máš větší chuť na nějaké techno nebo se pletu?" šeptal jsem, hravě překonal tu vzdálenost mezi námi, abych ho jemně políbil, zatímco jsem rukou tvrdě přecházel po jeho chloubě, provokoval jsem a byl drzý, ale zároveň připravený se odtáhnout, protože stejně jako Erik spoustu věcí nedovedl pojmenovat, já zatím nevěděl, kde jsou ty hranice nebo spíš jak to teď vlastně chce. Nebylo to tak, že by mě kdovíjak brzdilo, že je ve vztahu, zbrzdil by mě pouze fakt, že tohle mučení, tohle sladké odpírání možná nesnáší, ale zároveň moc dobře ví, že může na konci dostat něco mnohem sladšího. Protože tomu jsem rozuměl a byl ochotný se držet zpátky jen proto, aby si to hodně, ale fakt hodně užil. Protože co si budem, až mi bude vyprávět šťavnaté detaily, rád si to s ním projdu znovu..
Po jeho poslední otázce jsem se položil zpátky na gauč, ačkoliv jsem stále nechával nohy obmotané kolem jeho pasu a rukou si až příliš dětinsky pohrával s přezkou na jeho pásku. Můj pohled byl podivně povznesený, ale zároveň už ne hravý. Ne, díval jsem se do jeho tváře s podivným klidem, tím klidem, který předchází bouři. "Nedostal.. skoro jsem si to vzal." můj hlas byl ochraptělý, jen jsem si to vybavil, jen jsem vnímal ty vůně, drsné doteky, tu atmosféru, abych cítil vzrušení, jak mi červenají tváře, když jsem zvedl ruku a vpletl mu ji do vlasů. "Vykouřil jsem ho, zatímco se bavil s přítelkyní o svatbě." ve tváři mi hrál úsměv, úsměv toho zvrhlého hovada, kterým jsem byl, žádné výčitky, žádné pochyby, takový jsem nebyl a Erik to věděl. Ta temnota, která se dlouho skrývala uvnitř, se teď dostávala ven a já věděl, že on před ní nebude utíkat. Naopak. Přijme ji, neodsoudí to, co jsem udělal. A proto jsem ho miloval. Protože být sám sebou nebyly jen ty plané kecy, skutečně jsem neměl strach říct mu všechno, všechno, co se skrývalo na dně mé prohnilé duše. Olízl jsem si rty a toužebně vzdychl. "Pak mi to udělal, ale nebylo to takový, jak jsem to chtěl.. bylo to.. myslím, že jsem něco posral, Eriku. Myslím, že jsem otevřel něco, co mělo zůstat zavřený. Ale znáš mě.." skousl jsem si spodní ret, ale usmívat jsem se nepřestal. Ne, já se té temnoty uvnitř Patrika nebál, protože já možná působil nevinně, ale skrývalo se ve mě něco děsivého, sobeckého a zvráceného. Přejel jsem palcem Erikovi po tváři a jen se mu díval do očí. "Já to chci.." 

Protočil jsem očima nad jeho poznámkou o mém tempu  i o tom, že jen potvrdil mou domněnku o tom, že za tím vším stojí. Obočí mi ale přesto vyletělo o kousek výš. Ale no tak, nebyl jsem to já, kdo se tomu druhému tak vehementně otíral o klín, ale nemohl jsem říct nic, nic, když jsem lehce přivřel oči a pozoroval ho zatímco jsem dlaní stále přecházel po jeho stehnech, ne už však nijak jemně, když jsem mu nehty zaryl do stehen ve chvíli, kdy s tou provokací nepřestával a já nebyl imunní. Nebyl, nemohl jsem být, měl jsem před sebou krále všech provokací. Možná jsem ho znal, znal dokonale každý detail jeho tváře, každý pohled, každé gesto nebo jemnou změnu v jeho obličeji, ale to neznamenalo, že jsem na něj byl připravenej, že se mnou jeho doteky ani pohledy nic nedělaly. Možná jsem neměl zábrany v tom kolikrát, neměl problém se s někým vyspat a ve vteřině jít za někým dalším pokud mi to za to stálo, neměl jsem výčitky. A neměl jsem je ani teď, když mě ty světlé oči probodávaly, když se ke mě jeho nahé tělo tisklo, když mi odhaloval každý detail, každé místo které jsem pohledem pečlivě zkoumal. Nemohl, nemohl jsem blonďákovi říct ne. Nikdy jsem nemohl. Ne po tom všem, čím jsme byli a čím jsme si prošli. Ne potom, co jsem jako dítě neměl nikoho dokud nepřišel on, dokud mě tím svým zvláštním způsobem nespasil, dokud jsem nepropadl těm očím ve kterých bylo tolik světla a temna zároveň a já už tehdy věděl, že jsem v nich ztracen. Tehdy jsem si představoval, že jednou budeme tohle, tehdy jsem vztah chtěl, přál si ho, i když jsem tě vehementně odstrkoval. Ale tys to nevzdal, ty ses vždycky vrátil. A možná jsi nikdy nepochopil, že jsi byl můj první crush, protože Jakub vždycky zůstane Jakubem, tím co vidí svět jinak než ostatní a to nevadilo. Nevadilo, protože spousta věcí teď byla jinak, mé city se změnily, přetvořily, vyvinuly v něco jiného. V něco, co není láska co rozeznívá každou buňku těla, ale je to láska, která zůstane. Olízl jsem si rty, když jsem se krátce ušklíbl a užíval si blízkost jeho rtů.
"Nikdy jsem neměl vyhraněný styl. Mám rád víc žánrů.. najednou" Nechal jsem se líbat, nechal se poddávat jeho dotekům, jeho žádostivým pohledům. Cítil jsem, jak se mi dech zkracuje, jak bolestně tvrdnu, jak moc chci víc. Nedalo se to vydržet, nemohl mě takhle mučit a pak chtít skončit. Ne, jeden se mě nejspíš rozhodl sladce trápit, ale to neznamenalo, že si to nechám líbit znovu.
Když sebou hodil na gauč, sklonil jsem se, všiml jsem si změny jeho chování, ale nic neřekl. Nic neřekl, nechal ho mluvit, nechal ho mi to všechno říct bez obalu. Protože on nechtěl můj souhlas nebo mé ujištění. Ani mé rady. Chtěl mi to jen říct, tak jako všechno ve svém životě, a tak jako vždy jsem poslouchal, vnímal rytmus jeho těla, když jsem rty polaskal jeho kůži na hrudi, na břiše, pod pupíkem, na vnitřní straně stehen a pak pohled zvedl a zavrtěl hlavou. Ne proto, protože bych ho soudil, ale pobaveně, když se na mé tváři objevil úsměv. Typickej Kuba, ani mě nepřekvapilo že si dovolil něco takového.
"A co s tím budeš dělat?" Zeptal jsem se ho kousek od jeho tváře, cítil jsem to, ten jeho chtíč, tu touhu. Chtěl to, nevím, jestli mě nebo oživit tu vzpomínku co mu vehnala červeň do tváří, ale chtěl jsem to taky. Chtěl jsem taky ochutnat to, co se mu zrcadlilo v očích ať už to bylo cokoliv. Pohled jsem odtrhl od jeho tváře, když jsem se sklonil, sklonil, abych znovu tentokrát jazykem zkoumal jeho tělo, zastavil se u bradavek, jemně vsál, kousal, zahrnoval jeho hruď drobnými kousanci zatímco moje ruce se ztratily v jeho klíně, kde jsem ho začal zpracovávat. Rychle a jasně.
Měl jsem mít výčitky, že dělám tyhle zvrhlé, nevysvětlitelné věci se svým nejlepším kámošem zatímco tam venku je někdo, kdo na mě myslí? Měl. Měl, ale já už dávno vyložil své karty na stůl a Jakub byl eso, kterého jsem se nehodlal vzdát. Ani pro ty proklaté hnědé oči, ani pro ty rty a doteky, kterým mé myšlenky patřily i teď, ať už jsem chtěl nebo ne.

„Tyhle hudební příměry jsou vážně sexy..“ zamumlal jsem, když jsem se znovu natáhl, znovu překonal tu vzdálenost mezi námi a políbil ho, už dávno jsem věděl, že jsem tu hranici překročil, ale výčitky stále mlčely a vina odešla spolu s pochybami, jestli to mám udělat, jestli mám Erika pokoušet a provokovat, jestli nemám podporovat něco, co pro něj mělo evidentně váhu, i když to on sám přiznat nechtěl. Ale když to nebyl problém pro něj, proč by měl být pro mě? Nešlo mi o to rozvracet mu vztah, nechtěl jsem si ho přivlastňovat, nebo teda samozřejmě tak trochu jo, ale já chtěl prostě Erika, Erika jako člověka, nejlepšího kámoše, frontmana, milence, nezáleželo na tom, co spolu budeme dělat, prostě jsem ho jen potřeboval u sebe a to bylo všechno. Sexy heterák to bude muset vydýchat, protože já se toho prostě odmítal vzdát.
Vnímal jsem, jak se rty dotýká citlivých částí mého těla, hrudníku, břicha, podbřišku, stehen, zakláněl jsem hlavu a bez zábran sténal, moje tělo bylo napjaté k prasknutí, možná mi to Patrik udělal, ale to napětí neodešlo, to očekávání, nedočkavost, citlivost na doteky, na ten horký dech, pohledy, polibky, byl jsem jako v transu, omámený a zesláblí a miloval, miloval u něhu, se kterou se mě dotýkal, se kterou mě provokoval a dráždil, aniž by se mě pořádně dotýkal a já byl přitom vzrušený na maximum. Jeho pohled, zatraceně, ty přimhouřené oči, které mi jen ukazovaly, jak moc to chce, i když jsem věděl, že jeho myšlenky nejsou pouze o mě. Jenže přesně o tom byl vztah s Erikem. Nežárlil jsem na to, že se ho dotýkám a on při tom myslí na Dannyho. Líbal mě na vnitřní straně stehen a já měl plnou hlavu Patrika, ale to nevadilo. To neponižovalo tuhle chvíli, nic jí neubíralo, jen to dávalo tomu chtíči nový rozměr. Mísila se realita a moje sny, moje představy, tužby a chtíč, myslel jsem na Patrika a líbal mě Erik a bylo to přesně to, co jsem chtěl a necítil stud ani výčitky. Jen vnitřní klid. Erik byl mou součástí se vším všudy a tak to prostě už navždy bude.   
„Nevím.. myslím, že už to není na mě. Myslím, že teď si bude dělat, co chce..“ můj hlas byl ochraptělý a tichý, jako bych ho nepoužíval celé věky, ale bylo to jen tím, jak se tón mého hlavu mísil s hlasitými vzdechy, které jsem odmítal zadržovat. Líbilo se mi, jak se mě dotýká, jak jeho rty pečují o můj hrudník a když sklouzl rukou mezi mé nohy, zavřel jsem oči, pevně chytil mezi prsty polštáře a jen vydechl, uvolněně, nenasytně, moje tělo se pohybovalo proti němu, přirážel jsem do jeho ruky bez zábran nebo přemýšlení a nestyděl se za to, protože to bylo uvolňující a prázdné. Uměl to se mnou a mě nepřišlo nic divného, že mi honí a já mu tu svěřuju své hluboké emocionální sračky. Protože sexa  emoce, to u mě šlo vždycky ruku v ruce. „Tuhle hru už nemůžu vyhrát, Eriku. Budu muset čekat, doufat, že řekne ano, nabízet se jako laciná coura a nevědět, jestli mi to dá..“ dýchal jsem rychle a přerývavě, cukal víčkama, bože, bylo to tak dobrý, dával mi přesně to, co jsem potřeboval, aby všechno z mé hlavy odcházelo pryč. Moje hlava byla prázdná, stejně jsem byl napůl zhulenej a tohle, tohle sladké peklo jen otevíralo všechny ty zavřené dveře a já věděl, věděl, že teď mu řeknu naprosto cokoliv, nejniternější pocity, obavy, touhy. Pootevřel jsem oči a zvedl ruku, mávl s ní bezradně do vzduchu, ale on tam byl, dotkl jsem se jeho kůže a pohlédl mu do očí. „Je se mnou něco špatně, když mě to vzrušuje..?“ můj pohled byl zmatený, bezradný, příliš otevřený, ale to jsem byl já. Nikdy ne jen černobílý, ale ve všech odstínech šedi. „Myslím, že už ani nevím, jak láska vypadá..“ naklonil jsem hlavu na stranu, nespouštěl prsty z jeho tváře, stále se s ním tak nějak mazlil, najednou jsem si přišel ztracený, ztracený sám v sobě, v tom, po čem jsem toužil a realitou. Protože moje chování k žádnému šťastně až do smrti nevedlo. „Závidím ti..“ rukama jsem jel po jeho krku, hrudníku, břiše, nepřemýšlel nad tím, jak paradoxní jsou moje slova a činy, prostě jsem to jinak neuměl a ani nechtěl. „Chtěl bych to sladký a nevinný, jako máš to s Dannym..“ moje ruce skončily na jeho pásku, nepřemýšlel jsem, když jsem ho rozepínal, když jsem povoloval knoflík, zip, když jsem rukou vjel pod jeho boxerky a osvobodil jeho chloubu. „Chtěl bych to stejně čistý jako s tebou..“ to já nasměroval jeho mužství do svého těla, to já ho nechal proniknout dovnitř, zatímco jsem zaklonil hlavu a táhle zasténal. Protože bylo fuk, co spolu děláme, důležitý bylo, že je se mnou, v dobrém, ve zlém, vždycky, nenechá mě odejít, nebude mě soudit, neopustí mě, to bylo všechno, na čem záleželo. Obmotal jsem mu ruce kolem krku a pohnul se proti němu, potřeboval jsem ho cítit, vnímat, vzít si ho, přivlastnit, vědět, že se nic nezmění, nic, že Erik bude pořád můj Erik. V hlavě se mi mísily touhy, chtíč, vina i to temno a já to nechal, nechal proudit společně s tím, jak přirážel do mého těla, protože díky němu jsem se toho nebál. Ne, s ním jsem se nebál ničeho.

Sledoval jsem jeho vzrušení, co se mu zračilo ve tváři spolu se vším ostatním. Četl jsem v jeho tváři a věděl všechno, všechno, aniž by cokoliv musel říkat. Možná to mohlo vypadat, že je to jednostranná konverzace, ale on nepotřeboval ujištění slovy, nepotřeboval znát mé názory, potřeboval mě. Mé doteky, mé pohledy, mou blízkost, teplo mého těla i tu touhu. A já mu to nechtěl brát, nechtěl, když jsem viděl všechno, všechno v jeho pohledu co jsem prožíval spolu s ním. Znal jsem ho, znal jsem ho tak moc dobře, že mě ničil ten prázdný a odevzdaný pohled. Možná jsem tak nevypadal, ale sdílel jsem s ním vždycky všechno. To špatný, to dobrý, to zmatený, nejistý i to, co je v jiných realitách naprosto nepřijatelné, neuvěřitelné, syrové a zlé. Bylo mi fuk jaký sračky má v hlavě, protože my dva, to byl náš bezpečnej prostor. Kolikrát jsme se jen zhulili, leželi v posteli, každý na jiné straně a přesto stačilo pootočit hlavu a vždycky jsem se střetl s těma jiskřivýma očima, s tím úsměvem. Řešili jsme všechno, od tajemství vesmíru po naše nejerotičtější fantazie. Sdíleli jsme obavy, tajná přání, sny co vedly ke hvězdám. A já to miloval. Stejně jako to, jak vzal mou chloubu do ruky a navedl ji do svého těla. Jak bez jakéhokoliv varování sebejistě udával tempo přírazů a já ho nechal, nechal, když jsem jednu ruku umístil na jeho boky a vycházel mu vstříc, dával mu to všechno. Jeho emoce mě pohlcovaly, cítil jsem z toho všechno, byli jsme propojení, jinak než by kdokoliv dokázal pochopit. Cítil jsem ten chaos v jeho hlavě, tu bouři v jeho nitru, cítil jsem ho z těch nedočkavých doteků, žádostivých pohledů a cítil to stejně.
Druhou rukou jsem putoval po jeho plochém břiše až nahoru k jeho krku, kde jsem ruku nechal. Ne proto, abych ho tvrdě svíral, ale proto, abych si ho za krk přitáhl ještě o kousek výš. Abych palcem nadzvedl jeho bradu a donutil ho dívat se mi do tváře kterou jsem naklonil ještě blíž. Palcem přejížděl po těch růžových rtech a neříkal nic, ale v mém pohledu bylo všechno.
"Je fuk co tě vzrušuje, i kdyby to byly posraný štěňata. Dokud to budeš chtít, dokud po tom budeš toužit, dokud tě to bude spalovat a bude to tvoje každá myšlenka, není na tom nic špatného.. Na tobě není nic špatného.." Nepotřeboval jsem slova, když jsem se sklonil, sklonil tak blízko až jsem cítil jeho dech ve své tváři zatímco jsem táhle a plynule přirážel do jeho horkého těla, co se ke mě tisklo, co se kolem mě vinulo a já se v něm ztrácel a znovu nacházel. Znovu a znovu. Dýchal jsem ztěžka, přerývavě, když jsem si opřel čelo o to jeho a prsty mu jemně vjel do vlasů.
"Taky to nevím. Ale vím jistě, že tebe budu milovat vždycky, nic se nezmění, s tebou mě nic neděsí, vím, že nikdy neodejdeš. Ať už budu ve vztahu nebo ne.. nic se nezmění.." Nikdy jsem to nedělal, ale pomalu jsem překonal tu vzdálenost a pomalu ale jistě ho políbil, táhle, jemně, vychutnával si jeho rty, opečovával je, mazlil se s nimi, sladce, měkce, přesně tak jako jsem tehdy propadl těm rtům které patřily někomu jinému, chtěl jsem mu dát tu něžnost Dannyho doteků, potřeboval ze sebe dostat ty jeho letmé doteky, co ale pálily jako oheň a vzbouzely ve mě něco, co tam dávno nemělo být. Takže možná jsme jeden v druhém utápěly své představy a problémy či hrůzy a nejistoty, ale to jenom proto, protože jsme si byli tak blízcí. Protože jsme byli odlišní a přesto stejní.. Pro něj jsem svá tabu nebořil, pro něj nikdy neexistovala.  
Odtáhl jsem se od něj, klouzal jsem rukou po jeho těle, dotýkal se ho všude, mazlil se s jeho tělem spolu s tím, jak jsem dál a dál přirážel do jeho těla když jsem ho volnou rukou svíral za bok. Užíval si ty steny, nebránil se ani svým vlastním, co se ztrácely, mísily, přestávaly dávat smysl. Má ruka se opět ztratila v jeho klíně a zpracovávala ho v tom čistém, jasném tempu. Žádné provokace, žádné oddalování ani žádný zběsilý sprint. Dával jsem mu to, co chtěl a bral si to, co mi dával. Nevydržel jsem moc dlouho, ne, když jsem byl s ním, ne, když se na mě takhle díval. Ani nechtěl, nechtěl to zkracovat ani prodlužovat, chtěl to nechat plynout. Zvedl jsem k němu pohled. Pohled ve kterém se mísilo vzrušení, blížící se vyvrcholení ale i mé vlastní obavy, obavy, které bych nikomu a nejspíš ani sobě samému nepřiznal, ale jemu ano. Jemu jsem neuměl lhát. Cítil jsem, že to musím říct, že to nemůžu věčně schovávat, že stejně jako on dokázal říct všechno, dokázal jsem to říct i já, pro ten prchavý okamžik kdy jsme jen my dva, pro tu hranici na které jsem balancoval, pro ten chaos v sobě, v nás.
"Já, nechci.. nemůžu to mít sladký a nevinný" Vydechl jsem ztěžka do ohybu jeho krku. I můj pohled na chvíli potemněl "Zlomím mu srdce, Jakube.." Myslel jsem to vážně, neexistovalo pro mě žádná varianta ve které se to nestane. Pokud tomu moc propadne, pokud to budeme brát vážně, zničím ho, dřív či později. Protože ani pro mě žádný happy end neexistoval.

Usmál jsem se a byl to jiný úsměv, než kterým jsem se ledabyle smál na všechny kolem sebe, nebyla v tom provokace, nebyl v tom posměšek, ne, já se usmíval z čiré radosti, z toho pocitu klidu, volnosti, z toho sladkého poznání, protože on vždycky věděl, co říct, vždycky stál na mojí straně, ať jsem se choval jako největší kokot, sobec, děvka, hovado, nebyla věc, za kterou by mě odsoudil, nebyla věc, kterou by mi vyčítal. Nebylo to tak, že by mě neuměl poslat do hajzlu nebo říct, že se chovám jako debil, ale i když to řekl, i když se na mě mračil, i když s mým chováním nebo názory nesouhlasil, stejně stál za mnou, stejně mě podporoval, stejně podpořil každý můj hloupý nápad, protože tak to mezi námi chodilo. Byl mnohem víc než můj bratr nebo milenec, neuměl jsem vyjádřit slovy ten vztah, který jsem miloval, miloval úplně nejvíc na světě, tu touhu za něj dýchat a prožít s ním všechno dobrý i špatný, žárlit na něj a přitom mu to z celého srdce přát, vždycky, vždycky jsme byli protiklady, náš vztah plný paradoxů, ale to nám bylo fuk, protože to do sebe všechno perfektně zapadalo a dávalo to smysl. 
"Já vím.. já vím, Eriku." šeptal jsem mu do rtů, jak mohl vždycky vědět, na co myslím, jak mohl znát všechny moje obavy a přání, někdy jsem tomu skutečně věřil, že mi vidí do hlavy, že z mého pohledu, z letmých doteků a pohybů dokáže perfektně vyčíst, co se mi v té hlavě odehrává. Neděkoval jsem mu, jen se k němu tiskl, roztřesenými dlaněmi se dotýkal jeho těla, hladil jeho horkou kůži a nebylo v tom nic sexuálního, prostě jsem ho jen potřeboval cítit a on to věděl, dával mi všechno, co jsem potřeboval, všechnu svou pozornost a lásku a já se jen jako děcko schovával v jeho bezpečném objetí, i když se mé tělo v tom pomalém, lačném tempu pohybovalo stále proti němu, když jsem se rty mazlivě dotýkal jeho krku a věděl, věděl, že nikdy neodejde. Že tenhle vztah, tenhle náš svět nikdo nemůže zničit. Nemusel jsem mu říkat, že ho miluju úplně stejně, že bych pro něj udělal cokoliv, že jsem mu vděčný a že ho potřebuju, protože to věděl, už dávno to všechno věděl. 
Vnímal jsem jeho polibky, tu změnu, líbal jsem se s ním tisíckrát ale ne takhle, tohle bylo jiné, Erik byl jiný a stejně jako ve mě, i v něm se odrážely jeho obavy a myšlenky. Vpletl jsem mu ruce do vlasů, vychutnával si tu něhu, tu jemnost a starost, s jakou si podmaňoval má ústa a vracel mu to jen tou otevřeností, tou odevzdaností a důvěrou, sakra, nechal bych ho udělat mi cokoliv, naprosto cokoliv by si přál. Všichni ho znali jako toho chladného badasse, toho kluka, který neustále protáčí očima, všechny bez mrknutí oka pošle do hajzlu, šuká a všechny tvrdošijně odmítá a já to nechápal, nechápal, jak někdo o mém Erikovi může říct, že je chladný, že je odmítavý, že je lhostejný, když dokázal vnímat každou z mých podělaných emocí, když mě líbal tak láskyplně, přestože polibky nesnášel, že to šukání už dávno nebylo šukání, ale milování, protože věděl, že i když to chci tvrdě a drsně, teď potřebuju cítit tu jistotu, lásku, jeho bezvýhradnou lásku, tu lásku, které se tolik bál, ale mě jí zahrnoval vždycky, vždycky už od té doby, kdy jsme byli děti, on mě zatvrzele odstrkoval a já v těch rádoby chladných očích viděl tu prosbu, abych neodcházel, abych ho zachránil. Miloval jsem ho, miloval jsem ho úplně jinak než kohokoliv na světě, ale ta láska byla čistá a bezpodmínečná. 
Nebránil jsem se vzdechům, které se mi draly přes pootevřená ústa, nepřemýšlel nad těmi doteky, kterými jsem neustále udržoval to spojení mezi mnou a jím, teď jsem ho potřeboval, prostě potřeboval cítit a vnímat všude, úplně všude a možná to bylo celé sladké, ale to neznamenalo, že se budeme objímat a pusinkovat se. Pořád přirážel do mého těla a já věděl, věděl, že už dlouho neudržím. Jen s ním jsem si dokázal užít sex tak pomalu a intimně, jen s ním jsem se nebál všechno ukázat a jo, zní to divně od někoho, kdo šukal s každým a kdekoliv, ale rychlej sex na záchodech neměl nic společného s city a důvěrou a právě proto to bylo s Erikem tak přirozené, tak bezstarostné a volné. Proto jsem nemusel přemýšlet, nemusel se schovávat, nemusel nic předstírat. Poslouchal jsem jeho slova, zarýval mu nehty do zad, objal ho nohama kolem pasu a zrychlil, bral si to hladově a nenasytně nebo mu to prostě jenom dával, nevím, nepřemýšlel jsem, stačilo, že jsem ho cítit, že jsem cítit jeho přítomnost úplně všude, že jsem ho měl jen a jen pro sebe a věděl, věděl, že i kdyby tenhle svět zmizel v prachu, tohle tu zůstane. Udělal jsem se do jeho dlaně s táhlým vzdechem, který jsem mu tak odevzdaně věnoval přímo do ucha, chtěl jsem, aby věděl, že jen díky němu se cítím tak dobře, protože i já cítit ten blažený pocit, když se udělal hluboko do mého těla. Nepouštěl jsem ho, stále jsem ho objímal, stále odmítal opustit ten bezpečný prostor jeho náruče. 
Moje ruce se zvedly a já ho objal, přitiskl ho k sobě a jen se rty dotýkal jeho tváře, líbal jeho rty, víčka, bradu, když jsem sotva patrně zavrtěl hlavou. Namotával jsem si na prsty pramínky jeho vlasů a jen se usmál. "Přestaň se bát, nejsi prokletej.. neutíkej, Eriku. Prostě to zkus, poddej se tomu a doufej, a když narazíš, tak tu budu a zase tě zvednu. Nepřemýšlej. Je fuk, jak moc mu ublížíš, hlavně když neublíží on tobě.." věděl jsem, co ho tíží, věděl, čeho se bojí, věděl, proč nechce přiznat, že k Dannymu cítí něco víc, proč ho tolik děsí ta dohoda, proč si tam dal všechna ta nesmyslná pravidla. Tak moc jsi si ho chtěl držet od těla a já věděl, věděl, že ti to vůbec nejde a to tě děsilo. Děsilo tě, že se dostane tak daleko, aby ti mohl ublížit. Neměl jsem radu, neměl jsem nic, co bych mu mohl říct, netušil jsem, jak to dopadne, jak se zachová, jak se zachová Danny, ale věděl jsem, byl jsem si naprosto jistý, že budu na jeho straně, ať se stane cokoliv, ať ho rozmrdá na sračky, ať ho podvede, poruší pravidla, zlomí mu srdce nebo nos, nebyla věc, ve které bych tě nepodpořil. Já a ty proti celýmu světu, tak to bylo a tak to bude. Položil jsem hlavu zase zpět do polštářů a jen se ušklíbl, v hlavě jsem měl prázdno, dýchal jsem klidně, nic mě netížilo, na těle, na duši, ale to jsi uměl vždycky. Vždycky jsem byl kompletní jenom ve chvíli, kdy jsem věděl, že jsi se mnou. "Má štěstí, zatracenej heterák.. asi bych mu měl vysvětlit, že dostal tu největší topku." 

Myslel jsem si, že přiznáním se, že vyřčením svých obav nahlas se jejich dopad zmírní, zmírní, utiší, nejlépe zmizí, ale to se nestalo. Necítil jsem ten klid jako předtím, neměl jsem v hlavě to slastné prázdno které tam bývalo vždycky. Vždycky, když jsem byl s ním, vždycky, když jsem své pocity mohl utopit v jeho těle, jeho rtech, jeho dotecích nebo jen v jeho úsměvu, tomu nepochopenému pohledu na svět, v rytmu jeho paliček bubnujících v tom perfektně přesném tempu.. Ať už to bylo kdekoliv a jakkoliv, cítil jsem se prázdný a naplněný zároveň. Teď jsem nejspíš cítil klid, ale klid před bouří, před tou bouří, co na mě číhala při každé vzpomínce na tu dohodu, při každé myšlence na to, co jsem to udělal a jaký to bude mít důsledky. Jakubova slova o tom, že nejsem prokletej a neměl bych utíkat nevyzněla tak, jak jsem potřeboval. Protože jsem cítil tu narůstající paniku a neklid, blonďák moc dobře věděl, co se ve mě odehrává, věděl to, čeho se bojím, věděl naprosto přesně co cítím a stejně pro mě neměl radu, stejně neměl nic než jen to ujištění, že zůstane. Stačilo mi to, věděl jsem, že i kdyby shořel celý svět, budu mít vždycky jen jeho. Ale z nějakého zvláštního důvodu mi ani ty jiskřivé modré oči nepomohly se vzpamatovat, ani jeho slova mě neutěšila, neuklidnila. Protože to, že to Jakub věděl, že to se mnou sdílel, to znamenalo, že to něco znamená, že je to něco opravdového. A to tak být nemělo a mě se to ani za mák nelíbilo. Nelíbilo a já se nemohl zbavit toho neodbytného pocitu, že bych měl odejít, utéct, dřív, než bude pozdě.
Prohrábl jsem si vlasy, absence horkého těla pode mnou mě přiměla znovu se vzpamatovat, vrátit do reality, do které se mi nechtělo. Nechtělo, protože stejně jako já byl jeho bezpečná náruč, on byl pro mě to samé. Domov, místo, kam se můžu vždycky vrátit.
Lehce jsem se ušklíbl nad jeho posledními slovy, sklonil se, jemně mu odrhnul pramínky vlasů z toho hezkého uvolněného obličeje, sklonil se, políbil ho naposledy na odhalenou hruď a pak se z toho rozvrzaného gauče konečně zvedl.
"Jdu se sbalit a pak do sprchy. Objednáme pizzu a dáme Love Island?" Řekl jsem to po cestě do ložnice s tím svým perfektně netečným výrazem, ale co, i mě zajímalo, jestli už konečně tamta ošuká tamtomu tamtu! Nerad jsem koukal na tyhle kraviny, ale Kuba to miloval a jak už jsem tisíckrát a znovu opakoval, stačil jeden jeho štěněčí pohled a já mu neuměl odporovat. Nevěděl jsem, kdy mě hnědovlásek vyzvedne, nutno říct, že na telefon jsem se už nějakou dobu nepodíval a i teď ležel netknutý na kuchyňské lince což nejspíš porušovalo jedno z vymezených pravidel. Neřešil jsem to, když jsem do sportovní tašky naházel pár nezbytností a nutností, neměl jsem ale žádné úchylky nebo skryté nerozlučné plyšáky a jo, ty pouta jsem si na chudáka hnědovláska radši nechal doma! Nakonec jsem šel do sprchy, stoupnul si pod kohoutek a pustil na sebe teplou vodu jako kdyby snad ona mohla konečně utišit ty naprosto nesmyslné myšlenky, ty pochyby, ty pocity. Přesně proto jsem vztahy nesnášel, byly komplikované a k ničemu. Krátce jsem si povzdechl, zamračil se a umyl. Když jsem ze sprchy odcházel naprosto jasně jsem na sebe nasazoval tričko naší kapely i přesto, že jsem neměl rád nošení naší vlastní kapely na hrudi. Dělal jsem to z jednoho prostého důvodu, abych svého "přítele" naprosto jasně trochu provokoval, protože ano, i přesto, že jsem si užil sex s Kubou, stále mi dlužil to ráno a já si to dost jasně pamatoval. Nikdo mi neříká ne nebo mě nenechává čekat, nebyl jsem na to zvyklý a hodlal dát svůj nesouhlas najevo. Potlačil jsem nutkání přivonět k jeho triku hned potom, co jsem si ho přetáhl přes hlavu a radši zavrtěl hlavou. Zavrtěl hlavou a utěšoval se tím, že je to jen měsíc. Jen měsíc a budu moct mít všechno tohle drama zase za sebou.

Sledoval jsem ho zcela nepokrytě celou tu cestu, kdy se ode mě odklonil, kdy zmizelo teplo jeho těla z mého dosahu a on se ztratil v koupelně a jen se ušklíbl. Ten jeho pohled, vážně, nepamatoval jsem si, kdy by ho nějaká událost tak vykolejila. Možná tehdy v pubertě, kdy jsme měli existenční krizi a on mě od sebe pořád odstrkoval, tehdy býval jeho pohled podobný, plný nesmyslů a paradoxů. Věděl jsem, že má v hlavě zmatek a že moje slova ho neuklidnila. Možná potřeboval slyšet ujištění, možná chtěl, abych mu řekl, že o nic nejde, nejspíš toužil po tom, abych mávnul rukou a vzal to na lehkou váhu s tím lehkovážným úsměvem, jenže já nechtěl a nemohl. Nelhal jsem mu, nikdy jsem mu nelhal, i když to byly věci, které nesnášel, které ho bolely, kterých se bál, neuměl jsem mu lhát, protože jsem nechtěl narušit tu intimitu, tu čistou náklonost, kterou jsem k němu cítil. Věděl jsem, co chtěl slyšet, ale nedal jsem mu to a z jeho obličeje bylo patrné, že to slyšet nechtěl, ale naše přátelství nebylo vždycky jen o tom dobrém. I kdybych to dokázal, byl jsem si jistý, že to cítí stejně. Vždycky jsem k němu byl upřímný, ale právě proto byl náš vztah výjimečně pevný. Protože neexistovaly hranice, tabu, pravidla, protože neexistovalo nic, co bych před ním nemohl říct, neexistovaly myšlenky, které by přede mnou skrýval a já to měl vždycky, vždycky stejně. 
Ležel jsem na zádech na sedačce, pro zatím se neobtěžoval oblékat, nechtělo se mi zvedat, ještě stále jsem cítil na těle jeho doteky, proudila mnou ta energie a já se jen líně rukou dotýkal podlahy, moje tělo bylo vláčné a lehké, tohle se mnou vždycky dovedl udělat jenom on. Vypnout. 
Asi bych tam ležel do chvíle, dokud by se nevrátil, zazubil bych se na to jeho protočení očima a vzal si alespoň tepláky, svalil bych se zpět na sedačku, položil mu hlavu do klína a neodpustil si komentáře na to, jak je Rachel děvka a že chudák Lu by si měl radši zašukat s Oliverem, ale moje zamyšlení přerušil zvonek, který drnčel až příliš hlasitě na to, abych mávl rukou a nechal toho za dveřmi si ten problém nějak vyřešit. Vyhoupnul jsem se do sedu, trochu zmateně se rozhlédl a hledal a hledal, ale moje oblečení bylo klasicky rozházené úplně všude, ne že by Erik byl tak vášnivý, i když to uměl, stejně jsem se mu na tom klíně většinou drze svlékal sám, ale když jsem šel zhulený do sprchy, všechno jsem ze sebe sundával cestou. Nakonec jsem popadl ručník a vydal se do předsíně jen s ním, neobtěžoval jsem se zavazováním a jen si jím kryl intimní partie doufajíc, že jde stará Kropáčková a z mého pipíka jí konečně klepne pepka! 
"Danny!" pohled na hnědovláska, který nervózně přešlapuje u dveří na mé tváři okamžitě vyvolal nebezpečně milý úsměv. Sexy heterák, to je náhodička! Neopomněl jsem ho sjet pohledem, jako líbil se mi i předtím, ale co si budem, teď jsem ho prostě vnímal v docela jiném světle! Konečně jsem zvedl pohled z jeho rozkroku zpět k tomu sladkému obličeji a zazubil se. "Rád tě vidím, promiň, tepláky mám někde pod gaučem,.. pojď dál." nechal jsem ho projít do bytu, ignoroval fakt, že mám stále jenom ten ručníček v rozkroku a mezi svým oblečením, které se válelo celou cestu až do obýváku, jsem kličkoval do útrob podotýkám Erikova bytu, ačkoliv vzhledem k mé v podstatě nepřetržité přítomnosti jsem se už dávno považoval za jednu z bytových relikvií. 
"Eriku! Eeee-riii-kuuu! Přestaň si už gelovat ty vlasy, budeš se mu líbit i taaak!" křikl jsem drze do útrob bytu, no co, určitě vyleze s tím svým ultra mega krutopřístým pohledem, tak jsem chtěl chudáčka hnědovláska trochu povzbudit, takže jsem své halekání doplnil i krátkým mrknutím oka. "Dej mu chvíli, je ve sprše, asi myslel, že přijdeš později, ještě před chvílí jsme se váleli na gauči." pronesl jsem s ledovým klidem, s vítězoslavným úsměvem našel tepláky pod stolem v kuchyni a konečně se teda oblékl. Na love island a pizzu jsem mohl zapomenout, ale upřímně jsem se docela těšil na ty drby, které z Erika rozhodně vytáhnu! Což mi připomíná..
"Prý jsi ho ráno nechal v posteli." tón mého hlasu byl naprosto stoický, i když uvnitř jsem se bavil na tom jeho zděšeném výrazu. "Hele, já nejsem odborník, ale dovol mi dát ti pár rad do života, jako veterán nováčkovi.. Erik potřebuje sex, chce sex ráno, večer, o polední pauze, v kuchyni, v koupelně, v podstatě je mu to jedno, jako jasně někdy to můžeš sfouknout kouřením nebo honěním, ale tak znáš to, šukání je prostě šukání. Jako fakt bych mu to neodpíral, je pak děsně protivnej.." mávl jsem rukou a posadil se na kuchyňskou linku. "A prosím tě, hlavně žádný romantický gesta, kup kytku a buď si jistej, že ti jí omlátí o hlavu, nesnáší sladký, takže zapomeň na nějaký bonboniéry a jestli mu někdy koupíš medvídka s nápisem I love you, nejspíš ti ho narve do krku, takže prostě tak.. musíš na něj udělat dojem, zaujmout ho, má rád, když víš, co chceš, buď sebevědomej, rozumíš, pořádnej alfa samec." rukama jsem naznačil pěsti, upřímně já měl jasnej typ, ale to i Erik a rozhodně museli mít svaly a sebevědomí. "Ale neboj se, bude sice protáčet očima, ale když jsi ho donutil s tebou chudit, jsi podle mě jasná desítka." zazubil jsem se a přátelsky ho plesk po zádech. Jak jsem řekl, stačilo slovo a udělám mu ze života peklo, ale jinak měl tenhle vykuleně se tvářící hnědovlásek mé vřelé sympatie!

Popravdě jo, byl jsem nervózní, když jsem postával před tím bytem, protože ráno, když jsem Erikovi tak sebevědomě oznamoval, že ho večer vyzvednu, byl sladce rozespalý a bezbranně roztomilý, ale něco mi říkalo, že se už dávno probudil a jeho výraz mi jasně napoví, co si o celé téhle záležitosti s randíčkem myslí. Pořád jsem nějak nemohl uvěřit tomu, že teď fakt randím zrovna s ním. S ním! Ještě před pár dny jsem ani netušil, že jsem na kluky a najednou nějakou erupcí na slunci jdu s klukem, který je naprostý antivztahový typ na romantické rande. Jako jo, fakt jsem si celkem připadal jako Alenka v říši divů, ale cajk viď! No a to jsem neměl nejmenší tušení, co mě čeká za dveřmi. 
Otevřel jsem pusu, chtěl blonďáka pozdravit, ale upřímně.. ty vole, co to bylo za smršť?! On si mě prohlížel celkem okatě, ale to nebylo nic proti tomu, jak jsem konsternovaně zamrkal, když jsem si uvědomil, jaký sporý obleček má na sobě. To šel fakt s tímhle pidiručníčkem otevřít? Vždyť to nebylo větší než žínka! A moment.. co dělá v Erikově bytě? 
"Psal jsem mu zprávu.." alespoň tohle jsem dokázal vysoukat z pusy, zatímco jsem si s neuvěřitelným mrkáním prohlížel jeho kompletně nahý zadek a.. a nechápal, nechápal absolutně nic. Jako i když jsme spolu mluvili o hudbě byl prostě jinej, ale tam to nevadilo, tam mi to přišlo skvělý, ale když teď mašíroval přede mnou v podstatě nahý, nedokázal bych udržet pokerface ani kdybych s něčím takovým měl zkušenosti!
"Na gauči..?" zopakoval jsem nechápavě, jak se zdálo, Erik nebyl jediný, u koho mi trvalo déle, než se spoje v mém mozku napojily na stejnou vlnovou délku, protože až ve chvíli, kdy si konečně nasadil kalhoty, mi začala docházel plná váha jeho slov. Okamžitě mi v mysli vytanula Erikova tvář, která mi se stoickým výrazem oznamovala to jeho ledově klidné šukáme spolu, zatímco se na mě blonďák bezelstně usmíval, po bytě se všude válelo jeho oblečení jako by ho z něj někdo strhával a on sám tu byl nahý, nahý! Zamrkal jsem, to jako fakt teď šukali nebo..? Měl jsem na jazyku spoustu věcí a přiznávám, že jsem snad ani nebyl naštvaný jako v naprostém šoku, tak jo, evidentně budu potřebovat mnohem víc času, než jsem myslel, abych se s tímhle jejich podivným vztahem vyrovnal, ale to už Jakub seděl na lince a já cítil, jak mi po krku stoupá červeň, protože obsah jeho sdělení byl nejspíš přínosný, ale totálně, totálně otevřený. Zalapal jsem po dechu, jako fakt mi tu právě vypráví o.. sakra, ani myslet na to nemůžu! Zase ten error v mém mozku, jakmile se jednalo o jejich vztah, já fakt ani nevěděl, jestli mám teď žárlit, být naštvaný, prohodit nějakou hlášku a nebo být vděčný za užitečné rady, protože ten blonďák se sice usmíval, ale myslel to smrtelně vážně! Tolikrát jsem slovo šukání nejspíš za svůj život neslyšel! 
Chvíli bylo ticho, jen jsem se díval do jeho tváře a snažil se zpracovat veškeré informace o gauči, šukání, kouření, honění, romantice a alfa samcích a jo, uznávám, že tohle na mě bylo trochu silné kafe. "Díky..?"
Nervózně jsem se usmál, můj hlas přeskakoval tóniny a mé oči těkaly po bytě, upřímně jestli sem Erika magicky nepřivolám svým zoufalstvím, tak už nejspíš ničím! Popravdě jo, prvně jsem zapochyboval, do jaké společnosti jsem se to dostal. Já nebyl ten typ, co by někoho soudil, ale na tohle jsem si potřeboval asi sednout a vydýchat to.

Zatímco jsem si v koupelně skutečně sušil a upravoval vlasy, neuniklo mi, že se v kuchyni Kuba s někým baví. Podle hlasu, který jsem slyšel skrze ty naše papírové dveře, jsem si moc dobře uvědomoval komu patří. A s povzdechem si uvědomil, že se to skutečně děje. Že před tím neuteču, že co jsem si odsouhlasil budu muset splnit. Nelíbilo se mi to, nehodilo se to do mého života, k mému stylu, do mé rutiny na kterou jsem byl zvyklý a s nadšením ji přijímal. Tohle všechno bylo něco nového, nepoznaného, znervózňovalo a děsilo zároveň, a ač bych to nikdy nepřiznal nahlas, naplňovalo mě to určitou zvědavostí. Žádný z těch pocitů jsem nehodlal hnědovláskovi svěřit, ale jednou jsem udělat mohl. Rozhodně to nebude tak, jak si představoval. Ne, když už jen zvuk jeho hlasu, co mi chtě nechtě proudil každou buňkou, mě donutil se zamračit na svůj odraz v zrcadle a odhodit ručník stranou. Vyšel jsem ven, neuniklo mi, jakou palbou ho zahrnuje můj oblíbený blonďák a rozhodně ho nijak nešetří. Kuba možná sociální cítění nějaké měl, ale bylo mu to jedno. Dřív mluvil než myslel. Byl jinej, to on mě naučil o všem mluvit tak otevřeně, nemít zábrany, nebát se všeho, co neznám, ale skočit do toho po hlavě. Protože takový byl on, snílek s hlavou v oblacích, ale nepatrným kouskem duše v pekle. A mě se to nemohlo líbit víc. Ačkoliv jsem si byl téměř jistý, že Danny můj názor nesdílí.
"Kubu neber vážně, občas trochu přehání. Třeba sex v autě je trochu opruz.." Neubránil jsem se lehkému ušklíbnutí, když jsem zabodl světlé oči do hnědovláskovo naprosto vyděšené tváře. Neuměl to skrývat, neuměl, možná ani nechtěl, a to bylo roztomilé a zároveň děsně naivní zároveň. To, jak tě všechno dostane. Jestli se zděsil po tom, co já prohlásil sex na veřejnosti nevím, co se s ním muselo dít teď. A nebudu lhát, že jsem se nad tím nebavil. Prohrábl jsem si vlasy, fláknul tašku s věcmi do kuchyně a zůstal stát, kousek od Dannyho, aniž bych nespouštěl zrak z jeho tváře. Kuba měl pravdu ve spoustě věcí, stejně jako jich spoustu přikrášloval aby Dannyho poškádlil. Ale v jedné se nemýlil. Moje jasná jedenáctka stála přímo přede mnou a já dál a dál sledoval ten postoj, výraz, ty světlé oči. Nevěděl jsem, co udělá, děsil se toho, přijde mě obejmout, dá mi pusu nebo? Protože já nehodlal dělat ani jedno z toho.
"Ale ještě nezapomeň na vanu s plátky růží a svíčkami, nerad bych se v ní z toho utopil.." Nedával jsem mu to zadarmo, nejspíš bych se nad ním slitoval, ale vzhledem k tomu ránu jsem měl jisté důvody proč ho trochu trápit. Vrhl jsem po Kubovi lehký úšklebek, věděl, co tím myslím, stejně jako jsem já věděl, že tady chudáka hnědovláska vědomě či nevědomě dost trápí. Ale nakonec jsem nad tím mávnul rukou. Z toho jak Danny těkal pohledem mezi námi dvěma jsem usuzoval, že přemýšlí, co se tady stalo. Možná jsem mu měl vyvrátit, co se stalo, ale to bych lhal a to já nedělal.
"Kuba je tady často, nebaví ho spát na koleji tak bydlí se mnou.." Objasnil jsem situaci, na kterou se ale nikdo neptal, ale já i tak chtěl trochu uvolnit hnědovláskovu napjatou tvář. Pak jsem kolem něj prošel, natáhnul se k lince a zvednul telefon k očím. Vážně tam byla nepřečtená zpráva. Strčil jsem mobil do kapsy a zvedl k němu pohled.
"Promiň, nejspíš jsem zrovna neměl čas odpovídat." Znovu ta nevyřčená slova proč, možná taky proto, protože jediné, co bych na to odpověděl by bylo stejně strohé ok. "Půjdeme?" Očima jsem zavítal k východu, protože mi bylo jasné, že pokud zůstaneme, je schopný mu Kuba bez okolků u kafe vyprávět, jak dobrej ten sex dneska byl. A před tím už jsem se ho rozhodl zachránit.

Skutečně jsem byl tak trochu vyděšený, ne, že bych byl ta chudinka, co nikdy neudělala nic špatného, ale blondákovou tempo na mě bylo prostě příliš a ta otevřenost.. nesoudím, na to jsem povahu neměl, ale přece jen jsem byl vychován rodiči, kteří mi sice vysvětlili jak funguje sex už ve druhé třídě bez motýlků a včeliček, ale zároveň jsem za každé sprosté slovo dával pětikajdu do kasičky. Takže tohle bude chvíli trvat, než nějak vnitřně zpracuju. Byl jsem ale rozhodnutý se s tím nějak poprat, protože jsem dávno z Erikova chování pochopil, že Kuba má v jeho životě své pevné místo a zůstane v něm i kdybych nakrásně chtěl protestovat a popravdě, já ani nechtěl, ačkoliv jsem ten jejich kulantně řečeno nestandartní vztah nechápal. 
Zvedl jsem hlavu, když jsem uslyšel jeho hlas a podíval se do té krásné tváře, která se opět tvářila jak jinak než nejasně. Možná mě to mělo odrazovat, že v podstatě nevypadal moc nadšeně, že mě tu vidí, jenže mě to neštvalo. Mě se prostě líbil i tak, líbil a zajímal mě o to víc, když se tvářil jako bych ho obtěžoval a přece jen to dělal. Fakt to bylo kvůli té smlouvě, Eriku? Nechtělo se mi věřit, že by tohle všechno dělal jen pro jeden koncert, ale i kdyby jo, byl jsem připravený ho za ten měsíc přesvědčit. K čemu vlastně? No jo, Daniel Kraus si zjevně rád dává nemožné cíle, třeba aby se do mě za měsíc zamiloval jen proto, že jsem v jádru dobrej kluk. Už chápete, proč jsem to radši neřekl nahlas? 
Nemohl jsem potlačit to pousmání, tak jsem prostě fakt cítil radost jen z toho, že ho zase vidím, nebudeme si přece nalhávat, že jsem na něj nemyslel celej boží den a nedostal za to seřváno od svého manažera, když jsem během porady s vydavatelem čuměl z okna a usmíval se jak zamilovanej idiot, jeho slova. 
"Proč by to někdo dělal v au-.. to je asi radši fuk." pokrčil jsem bezelstně rameny, když jsem viděl, jak se Kubovi zalesklo v očích a já věděl, že další historku o šukání dneska nedávám, ale rozhodl se tím nenechat vykolejit. Asi jsem nemohl dělat, že mi to přijde normální, na druhou stranu já byl známej právě proto, že když všichni něco řeší, já jsem ten co pokrčí rameny a prostě se s tím naučí žít, tak nějak vydejchám i Kubu ve svém vztahu s Erikem, nerad jsem to totiž přiznával, ale byl v něm dřív než já a tomu se těžko konkuruje. 
"Mám jenom sprcháč, leda bych ti to poházel po té vaničce.." díval jsem se mu vesele do očí, prostě jsem se odmítal urazit, odmítal se nechat vyděsit tou jejich hrou, o které jsem stále nevěděl, jestli je záměrná nebo jenom nepobírám kontext, ale tak cajk, já měl vždycky plnou hubu keců. Vždycky jsem se považoval za romantika, ačkoliv bych nejspíš neudělal nic z toho, co tu ti dva popisovali, to bylo hardcore i na mě. Pro mě romantika znamenala dát si společně večeři, zajít na koncert nebo mít tričko toho druhého a když už jsme v tom.. 
Tentokrát jsem se zatvářil snad ještě zděšeněji, než když mi Kuba vyprávěl všechny ty rady, které by v televizi museli vypípat, protože jsem si konečně Erika prohlédl pořádně. Byl hezký, možná si tam skutečně s těma vlasama něco dělal, protože i když byly tak ležérně neupravené, působily naprosto perfektně, cítil jsem jemnou vůni, která už byla v mé hlavě neodmyslitelně spjatá s tím, jak jsem líbal jeho kůži a vždycky, vždycky vnímal právě ji, nenásilnou, sladkou a nenápadnou, která k němu tak hrozně seděla. Ale hlavně jsem si uvědomil, že to tričko, které mu bylo o pár čísel větší, je jednoznačně moje. A že je to přesně to, které jsem se před ním snažil tak vehementně schovat. 
"Sluší ti to.." zamrmlal jsem a snažil se nějak potlačit ten stud a zároveň úsměv, který se mi brutálně kradl do tváře. Sakra, fakt v něm chce jít ven? V mém tričku? Nedělá to z něj oficiální mého přítele? Styděl jsem se, styděl, protože jsem moc dobře věděl, že si ho vzal jen proto, aby si ze mě udělal dobrý den, ale jestli mám být upřímný, mě trápila jediná věc a to ta, že jsem si ho hrozně, hrozně chtěl vyfotit, abych se pak mohl sám v posteli chichotat jako třináctka na novou profilovku Justina Biebra. A to bylo špatné! 
Když vzal do ruky mobil a oznámil mi, že asi nejspíš neměl zrovna čas odpovídat, krátce se v mé tváři mihlo jakési zklamání a smutek. Možná to pro Erika bylo normální, možná byl zvyklý na sex bez citů, ale já ne. Pro mě to prostě něco znamenalo. Ne, nebyl jsem naivní a byl rád, že mi to Erik řekl na rovinu a snažil, fakt jsem se snažil to pochopit a nebrat si to osobně, ale to se těžko dělalo, když jsem tu stál, blonďák se na mě bezelstně usmíval, hnědovlásek se tvářil nečitelně a já.. já cítil to semínko sklíčenosti, když jsem si mermomocí zakazoval myslet na to, co spolu ti dva dělali. Připravil mě na to, řekl mi to a já mohl říct, že je to problém, ale to bych ho neměl vůbec a já.. já byl ochotný s tím žít, radši, než být bez něho. Ale to neznamenalo, že mě to netrápilo. Možná jsem pocítil touhu se zamračit, možná jsem zvažoval hysterickou scénu, ale věděl jsem, že nakonec neudělám nic z toho. Nic, ne protože bych byl slaboch, co by se bál následků, ale protože jsem byl v jeho životě sotva pár dní a nechtěl ho omezovat jen proto, že moje myšlení bylo jiné než jeho. Snažil jsem se ho pochopit, ačkoliv to, jestli se s tím někdy vypořádám, už bylo ve hvězdách.  
".. jasně." odvětil jsem bezbarvě, prostě udělal krok dopředu a přehodil si jeho tašku přes rameno. Věděl jsem, že nechce, abych ho objímal a líbal, prostě na to nebyl a já se za to nezlobil, jen jsem přesně nevěděl, kde jsou ty mantinely a bylo teď trochu divné se v tom plácat, ale já byl optimista a prostě jednou to bude lepší, tomu jsem věřil. Vykročil jsem ke dveřím, nechtěl z něj dělat slečinku v nesnázích, ani ho nepasoval do role holky, prostě mě máma učila, abych pomáhal ostatním, tak jsem tu tašku čapnul a šel, nehledej v tom žádný skrytý význam! 
"Tak pojďme. Čau Kubo, příště doufám pokecáme víc." na odchodu jsem se ještě otočil a široce se na blonďáka usmál, ne, možná jsem to měl sám v sobě nevyřešený, ale to neznamenalo, že jsem nechtěl vycházet s nejlepším kámošem kluka, kterému jsem beznadějně propadal, protože jestli byl pro Erika tak důležitý, stálo za to o něm zjistit víc.

Otevřel jsem dveře bytu, bylo v něm trochu zatuchlo, vzhledem k tomu, že se v něm nejspíš dlouhou dobu nikdo neobjevil. Jak mi Kuba vysvětlil, strávil několik dní u Patrika a já.. Já si uvědomil, že jsem se doteď válel taky v cizí posteli. Bylo to zvláštní, to uvědomění, že někdo jako já, kdo zásadně nezůstával nikde a u nikoho déle než bylo nezbytně nutné, ten kdo si nikoho kromě Kuby nepřipouštěl blíž, teď tahal cizí trička a culil se do telefonu. Sakra, co se to se mnou dělo? To jako za chvíli začneme uvažovat u kterého z nás dvou se bydlí líp, začneme si hledat společné bydlení a uvažovat o pořízení domácího mazlíčka? S tím nic neříkajícím výrazem jsem si prohrábl vlasy, snad jako jedinou známku toho zoufalství a paniky, co se mi krátce odrazila v očích, protože jsem skutečně do toho začínal padat a zjišťoval, že se moje hlava, stejně jako můj svět, dokola a dokola otáčí a překrucuje a já to nesnáším a zároveň se tomu nebráním.
Ale nechtěl jsem, aby to bylo o mě, když jsem vedle klíčků na linku položil i dvě krabice pizzy a otočil se. Věděl jsem, že je něco špatně, když jsem upřel oči do toho zmateného, jistým způsobem zlomeného obličeje a nesnášel to prázdno, co se za těmi jindy věčně jiskřícíma očima skrývalo. Ne, tuhle Kubovo fázi jsem nesnášel a hodlal tady pro něj být, ať se děje cokoliv. Může spát se stovkami lidí, může vyzkoušet jakékoliv svinstvo, co chce, propadat na dno, vyhledávat ten adrenalin, bláznit. Ať udělá cokoliv, nikdy, nikdy to nedovolí ho zpochybnit, odsoudit nebo jakkoliv změnit mé city k němu. Protože ty se nikdy nezměnily, ani přesto, že jsem se teď choval jako ukázková poblázněná puberťačka. Miloval jsem ho stejně teď jako když jsem byl dítě, jinak, hlouběji, přirozeněji a stejně tak úplně jinak než tak, jak jsem pohlížel na hnědovláska. U Kuby mi nebušilo srdce, nepřejížděl mráz po zádech ani se nekonal ten otravný šimravý pocit v břiše který jsem ignoroval. Ne, u něj byly ty city tak jasné a čiré, že jsem věděl, že se nemusím bát mu dát všechno ze sebe, protože mě znal, každou píď mé pochroumané duše, každý strach, každou bolest. A já se nebál, že by mě zničil. Nebál jsem se, že by odešel.
Zamiloval jsem se..
Už v hale jsem slyšel jeho slova a věděl, věděl, že to je špatně. Věděl stejně tak dobře, že se Kuba dokázal velmi rychle a často zamilovávat, že miloval tak hluboce a jasně a o to to bolelo víc, pokud to z té druhé strany nebylo tolik opětované. A dle jeho výrazu to nebylo jednoduché. Byli jsme v tomhle tak odlišní, zatímco on miloval často, hluboce a jasně, já miloval málo a vůbec. Zatímco on své city dával na stříbrném podnosu, já je ignoroval a zadupával. Ale teď bylo něco jinak, na tu kratičkou chvíli, jsem věděl, že mu poprvé v životě rozumím..
Udělal jsem krok k němu, v té malé chodbě vypadal opuštěný a samotný a já ten pohled nedokázal snést. Přešel jsem k němu, byla to má ruce, co se zvedla, mé prsty, co přejely po té jemné tváři, dotkly se čela, nosu, tváře, brady, pokračoval jsem s tím netečným pohledem níž, až na ten krk, kde jsem jemně objel ty jasně zářící skvrny, ty důkazy té jeho zvrácenosti, kterou jsem znal a nechával být. Pak jsem se vrátil zase nahoru, nadzvedl mu bradu a chvíli jen sledoval jeho oči. Nakonec jsem vzal druhou volnou ruku a položil ho na tu jeho, když jsem si s ním v tom naprosto jednoduchém, ale přesto důležitém gestu propletl prsty a táhnul ho do ložnice. Nebyl jsem dobrý se slovy, neuměl ho utěšovat, neuměl mu lhát ani lichotit. Ale dokázal jsem ho vyslechnout. A tak když jsem se vedle něj posadil na postel aniž bych pustil naše spojené dlaně, odhrnul mu druhou rukou z čela neposedné prameny vlasů, konečně jsem rozsekl to ticho. Zvrácené a zvláštní, protože ho jindy vyplňoval blonďákův smích. "Řekni mi všechno nebo neříkej nic.." Mluvil jsem tiše, ale jasně, když jsem pohled stále upíral do jeho tváře. "Dělej, co chceš.." Seděl jsem bez hnutí a mé oči prozrazovaly, že to myslím naprosto vážně. "Nikam nepůjdu." Jen ty a já proti všemu. Pořád a pokaždé. I kdyby svět pohltily plameny a vše naplnila tma, budeme tam stát, spolu. A na tom se nikdy nic nezmění.

Nikdy mě nepřestávalo překvapovat, jak snadné je nechat všechno na něm, vložit ruku do té jeho a nechat ho, aby mě vedl, aby mě chránil, důvěřovat mu, svěřit mu všechno, všechno, v co jsem věřil a co bylo důležité, a prostě vědět, že na to nikdy nebudu sám. Litoval jsem všechny, kdo nemají Erika, kterého jsem měl já, nechápal, jak o něm někdo může říct, že je chladný nebo odtažitý, když zvedl ruku a jemně se dotýkal mé tváře a já jako oddané štěně nastavoval tvář těm dotekům, mazlil se tak přirozeně s jeho dlaní, přivíral spokojeně oči a dovolil mu to, věci, které bych nikomu nedovolil, protože bych se cítil zranitelný a odhalený, ale jeho jsem se bát nemusel, protože on by mi nikdy neublížil. Nic neřekl na ty modřiny na mém krku, nic mi nevyčítal, vlastně to nijak nekomentoval a já ho za to miloval, za to, že mě přijímal takového, jaký jsem byl a alespoň část té tíhy z mé hlavy zmizela, protože jsem se už tolik nevinil z toho, že je se mnou prostě něco špatně, to sebemrskačství mizelo s tím starostlivým dotekem jeho teplé dlaně, která mě chytila za ruku, pevně si propletl prsty s těmi mými a já ho ochotně následoval. Posadil jsem se vedle něj, jen ho tiše sledoval, Erika, kterému jsem tolikrát zachránil zadek a znovu a znovu se kvůli němu dostával do problémů, ale nelitoval jsem jediné minuty, protože tahle chvíle mi byla dokonalou odpovědí, dokonalou karmickou symbiózou, když tentokrát zachraňoval on mě, znovu a znovu sbíral střípky mé roztříštěné duše, kterou jsem tak často dával v sázku a zase je trpělivě dával dohromady. 
Sledoval jsem jeho tvář, netušil, co v ní hledám, protože jsem věděl, že to co chci, mi dát nemůže, ale to jsem po něm ani nechtěl. Chvíli byl můj pohled prázdný, zastřený, když jsem uvažoval nad tím nechat ho, aby si mě vzal, aby mi tím mým způsobem dal rozhřešení, ale věděl jsem, že to už fungovat nebude, že sex tohle nepřehluší, ale Erik mi mohl dát něco mnohem hlubšího než povrchní slast a pár okamžiků sladkého zapomnění. Mohl mi dát klid a s tím jsem mu jednou rukou putoval po hrudníku až na rameno, jen abych ho strhl dozadu, nechal ho ležet v těch peřinách, sledoval pozorně tu krásnou, známou tvář, když jsem se sklonil a rty se dotkl těch jeho, nechtěl jsem ho líbat, nesnažil jsem se to prohloubit, potřeboval jsem ho cítit, všemi částmi svého těla, všemi vjemy, když jsem zhluboka vdechl jeho vůni, když jsem mu položil hlavu tak blízko tváře, až mě zašimraly na kůži jeho jemné vlasy, když jsem ruku zvedl a zabloudil s ní pod jeho mikinu, kde prostě zůstala nehnutě, suverénně ležet na hrudníku, jako bych měl nutkavou potřebu kontrolovat činnost jeho srdce. Nepouštěl jsem jeho ruku, stále měl prsty zakleslé do těch jeho, protože jsem potřeboval vědět, že je vedle mě, i když jsem zavřel oči a dlouhé minuty ho jen vnímal, teplé tělo, které mě chránilo ne před světem, ale před tou temnotou uvnitř mě. 
"Jsem zmatený." promluvil jsem nakonec tiše, věděl, že moje myšlenky i slova budou chaotická, ale on to pochopí. Koneckonců zná mě ze všech nejlíp. "Ten byt, všude měli společné fotky a cítil jsem její parfém a každej zasranej kout křičel, že tam spolu žijou a já jsem cítil výčitky a zároveň mě to rozčilovalo, hrozně mě to rozčilovalo, žárlil jsem. Chci ho pro sebe, šukal jsem s ním všude jenom proto, aby to byla moje vůně, aby na tý lince byly moje otisky. Jenže to bylo zvláštní, já nevím proč, neumím to vysvětlit, ale cítil jsem, že je něco špatně, že tohle nemá šťatnej konec." hlas se mi lámal, bylo těžký dát těm nejasným obrysům tvar, zformulovat obavy, které mě zaplavovaly. Vždycky jsem byl ten typ, kterej shoří, jasně a rychle, neuměl jsem si držet ten odstup jako Erik, neuměl jsem to mít pod kontrolou. Buď jsem chladně nemiloval nebo jsem miloval divoce a naplno a věděl jsem, sakra, jasně že jsem věděl, že je to špatně, ale takovej jsem byl a nedokázal to změnit. "Rozdal jsem si to s tím rádoby heterákem, ale bylo to pryč moc rychle, ty myšlenky zůstaly, myslel jsem na něj.." nedávalo to smysl, ale ani nemuselo. Nechtěl jsem, aby tu situaci řešil, aby s ní něco dělal. Chtěl jsem jenom, aby poslouchal, tak jako vždycky. Tiskl jsem se k němu v tom nejzranitelnějším gestu, protože mi přišlo, že jestli mě nebude držet, rozpadnu se na kusy. "Proč to nikdy nemůže být normální? Čistý, nevinný. Chci to, co mám s tebou.." 

Nechal jsem ho. Nechal jsem ho, když mě tím jemným gestem povalil do postele, když se ke mě vzápětí tiskl. Nechal jsem ho mazlit se s mým tělem, protože jsem věděl, že tohle je jediné místo, kde se cítít bezpečně. Říkal to tolikrát, a leckdy ani nemusel a já věděl, že když budu vedle něj, budu ho stejně jako teď hladit něžně konečky prstů po zádech, přejíždět obratel po obratli, vnímat jeho dech jak splývá s tím mým, a nechat jeho rty laskat i objevovat všechno, co si zamanuly, bude v pořádku. Na tenhle moment, na tuhle kratičkou chvíli. Poslouchal jsem ho s přivřenými oči a nijak se nevyjadřoval. Nepotřeboval má slova, nepotřeboval mé ujištění, chtěl jsem tu pevnou půdu pod nohama, kterou zoufale ztrácel pokaždé, když tohle dělal. Držel jsem ho pevně, pevně, protože mi v mém náručí přišel dnes křehčí a zranitelnější a já to nesnášel. Nesnášel, když se tak cítil, protože jsem si pro něj přál to nejlepší. Přál jsem mu to, po čem jeho srdce prahlo tak hluboce a tak moc zranitelně. To, aby ho někdo miloval. Aby mu dal ten pocit, že může létat, stejně jako padat aniž by mu ublížil nebo ho zranil. Věděl jsem stejně tak, že je to vážné. Ať už s ním ten pohledný majitel Spicy udělal cokoliv, ničilo ho to. Možná jsem se mohl zlobit, vyčítat to Patrikovi, vyčítat to Jakubovi, to, že je naivní, vyčítat mu, že si nemá zahrávat s někým, kdo je ve vztahu, ale žádný z těch pocitů jsem necítil. Ne, byl jsem tady, když padne, když vstane, když bude milovat i nenávidět a to se nikdy nezmění.
"Protože by tě to potom nebavilo.." Pronesl jsem s lehkou špetkou ironie, ale byla v tom pravda. Nechtěl ten rutinní přízemní vztah, ačkoliv to, co jsme mezi sebou měli, byla jistá forma lásky, ta nejupřímnější a jediná, po které jsem dlouhou dobu toužil, ta jediná, co mi stačila, věděl jsem, že on chce tu, co ho rozstřelí na kusy, slepí, naprosto nekontrolovatelně pohltí a možná i zničí. Nebál se pádu, nebál se bolesti. Na rozdíl ode mě se nikdy nebál milovat. A já ho za to vždy obdivoval. Vjel jsem mu konečky prstů do vlasů, něžně je znovu prohrabával, nechal si jednotlivé prameny prokluzovat mezi prsty, vnímal jeho vůni, vybavovaly se mi všechny ty vzpomínky, všechny ty roky, co jsme spolu prožili..
"Víš. Zamiloval jsem se do tebe už ve chvíli, kdy jsem tě poprvé uviděl" Zvedl jsem oči ke stropu, mluvil jsem jasně a stroze, ačkoliv jsem věděl, že tohle je něco, co nikdy nevěděl. Nevěděl, že jsem ho miloval ve chvíli, kdy se na mě upřely ty modré oči a jako jediné se na mě nedívali skrz prsty. Neviděl toho ustrašeného kluka, co se krčil v rohu, ne, byl to on, kdo se mě zastal před třídou, když jsem zase u tabule nervózně koktal, kdo se vysmál všem mým trýznitelům, kdo skutečně viděl mě. Pod vším tím, čím jsem býval a doteď byl. Viděl mě celého. Se vším tím dobrým a špatným a já tomu blonďákovi s tím širokým úsměvem, s tím zasněným pohledem, který jakoby nebyl vůbec z téhle planety, tím kouskem temnoty v duši, naprosto a kompletně propadl.
"Nikdy jsem ti to neřekl. Nepřišlo mi to důležité, nechtěl jsem náš vztah zničit, stačilo mi, jak to bylo" Nevěděl jsem, proč mu to říkám teď, po všech těch letech. Změnilo by se něco, kdybys to tehdy věděl? Protože jsem věděl, že jsem pro tebe blízký, ale ne takhle. Takhle ne. Vždycky jsem se bál mu to říct, ale teď, když jsem to vyslovil nahlas, nebyl to strach, co mě pohlcovalo. Ale jistá úleva. Protože jsem si uvědomoval, že to, co mu říkám, není teď. Že už se nemůžu vrátit zpátky, k těm pocitům, které jsem měl, když to byl on, kdo mě chránil před světem. Miloval jsem ho, tím jasným a čistým způsobem. Ale věděl, že se něco změnilo. Něco, co mě donutilo říct všechny ty pocity a obavy nahlas aniž bych se jich víc stranil. A i teď, když jsem ho svíral ve svém náručí a říkal mu to, s tou něhou a láskou, se kterou jsem ho hladil po těle, jsem se stále ještě bál. Všech těch pocitů, které jsem poprvé vyřknul nahlas.

Vnímal jsem jeho pevné objetí a jen si s úsměvem vybavoval toho hubeného kluka s rovnátky, kterého by snad odfoukl i vítr, znovu jsem před očima měl ten nejistý výraz, to bázlivé klopení očí za tlustými brýlemi, jak se usmíval jen koutky úst, aby náhodou neukázal rovnátka, za která se styděl, ale teď mě držel pevně, tak pevně a sebejistě, že jsem bláhově věřil, že mě dokáže ochránit před čímkoliv. Vždycky jsem z nás dvou byl ten divočejší a bláznivější, ten, který se bez rozmyslu vrhal po hlavě do čehokoliv, ať to byla láska nebo rvačka, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, všichni si automaticky mysleli, že to já jsem ten dominantnější z nás, ale pravdou zůstávalo, že to Erik byl silnější, stoický a neochvějný, který jediný mi uměl dát ten paradoxní pocit, že můžu létat i stát pevně nohama na zemi. Vždycky mě držel za ruku, abych neuletěl, pevně a jasně a zároveň mě neváhal pustit, když jsem potřeboval roztáhnout křídla, vždycky dokázal perfektně vycítit, co zrovna potřebuju a já mu dokonale zapadl do náruče a nechal se konejšit těmi láskyplnými doteky, které bych nikomu jinému nedovolil, za které bych se komukoliv jinému vysmál, ale k němu jsem se sám lísal jako ztracené štěně a kňoural o víc, protože to hojilo všechny ty hluboké rány. Tak, jako vždycky. 
Pousmál jsem se do jeho kůže, měl pravdu, i kdybych se snažil sám sobě nalhat, že toužím po stabilním a jednoduchém vztahu, jemu bych lhát nedokázal a on mě znal, věděl, že všechno musím cítit naplno nebo vůbec, nic mezi tím. Miloval jsem nebo nenáviděl, neuměl jsem to prožít klidně a rozumně, takovej jsem nebyl a líbilo se mi, jakým tónem to pronáší, protože se možná ušklíbal, ale nebyla to výčitka, nechtěl mě tím urazit ani naštvat a já ho za to miloval jen zase o kousek víc. Za to, že mě vždycky přijme se vším špatným i dobrým uvnitř mě. Protože svět celej můj život chtěl, abych se změnil, ohladit ty ostrý hrany a zapadnul, ale ty ne. Tys mě nechal být tím, kým jsem přirozeně byl, i když to někdy znamenalo být šílenec.
Kreslil jsem mu na hrudi kytičky a srdíčka, položil si na ni hlavu a jen poslouchal pomalý tlukot jeho srdce, někdy jsem to potřeboval, cítit horkost jeho kůže a slyšet údery jeho srdce, jen abych se znovu uklidnil, že moje srdce tepe ve stejném rytmu a všechno dává smysl. Ale tentokrát jsem hlavu prudce zvedl, když jsem se vyhoupl na lokty a otočil k němu tu zděšenou tvář.  
"Eriku,.. jak nepřišlo mi to důležité sakra! Proč jsi mi to neřekl?" díval jsem se zmateně do těch klidných očí a v mé hlavě zuřila bouře, tolik otázek, tolik slov, která jsem chtěl říct a netušil, kterým začít, když jsem se na něj díval se směsí bolesti, lásky i zklamání. Miloval mě? Nevím, možná jsem byl prostě pitomec, možná to bylo očividné? Jenže já to tak neviděl, nemohl a nechtěl, nechtěl jsem ho tak vidět, ne, když každej zasranej vztah, kterej jsem měl, jen končil další bolestí, další prázdnotou a osaměním. Já o tobě tak přemýšlet nemohl, nemohl, protože bych to nezvládl, nezvládl bych, kdyby se ten vztah rozpadl a já o tebe přišel! V mých očích se odehrávaly všechny ty pocity, které mnou vířily a křičely a já s ním chtěl naštvaně zatřást a zároveň ho láskyplně tisknout v objetí. Miloval. Vážně jsi mě miloval? Nemluvil jsem, jen se nad něj stále skláněl, kousal si spodní ret v tom nejprovinilejším gestu a nemohl se zbavit těch představ, těch pochybností. Protože nikoho jsem nemiloval jako tebe, nikoho nikdy nepustil blíž a to, co řekl, bylo lákavé, bylo a já na ten prchavý okamžik chtěl skončit v jeho náruči a nechat se unášet tím pocit, strhnout lavinou a nechat ho, aby mě miloval, aby mi dal, po čem má duše tak zoufale prahla. Kdo jiný než on mi mohl dát to rozhřešení? Jenže jeho pohled se neměnil a já věděl, věděl jsem, že je pozdě. Že tu šanci jsem už dávno propásl. 
Zvedl jsem ruku a něžně odhrnul vlasy z jeho tváře, když jsem se sklonil a jemnými polibky zasypal jeho tvář, víčka, nos, bradu i ústa. Stále jsem se dotýkal čelem toho jeho, když jsem ho znovu pohladil po tváři a posmutněle se usmál. "Promiň, jsem debil, já jsem.. nevěděl jsem, že.." nemohl jsem najít ta správná slova. Proč jsi nic neřekl, hm? Proč jsi mě nechal vyprávět o další bláznivé lásce, o všech těch sexuálních zážitcích, o mých představách a snech,.. odtáhl jsem se a naklonil hlavu na stranu, má záda se nahrbila, jak jsem se zhroutil nejistě sám do sebe, jak jsem k němu zvedl ty lítostivé oči. Znal jsem ho, kdo jiný tak dokonale věděl o těch pocitech, o pochybách, které v sobě nosil, o tom prokletí, strachu a úzkosti, kterou jsem znal a nenáviděl. Kdo jinej lépe než já věděl, jak moc se bojíš zamilovat, protože nechceš, aby ti někdo ublížil. A přesto jsi tu ležel tak klidně a odevzdaně a říkal mi, že jsi miloval mě, mě,.. Mé starosti jako by odvál vítr, teď mi záleželo na čemsi docela jiném. Na jediném člověku, který mě nikdy, nikdy neopustil. "Ublížil jsem ti?" 

Viděl jsem jeho tvář, ty velké překvapené a zmatené oči, které se na mě upíraly s nejistotou, kterou jsem u něj ve své přítomnosti moc času neviděl. Sakra, Jakube, dokázal jsem v tobě číst jako v otevřené knize, dokázal rozšifrovat všechny ty emoce, co se na té známé tváři promítaly, dobré, zlé, vždycky jsi to měl jako na horské dráze. Ten ublížený výraz.. Ne, neříkal jsem ti to proto, abych ti ublížil. Abych do tebe zasel pochybnosti nebo výčitky. Proto jsem to nedělal. Řekl jsem to proto, protože jsem věděl, že teď ti má slova nemůžou ublížit. Ne, když tvé myšlenky teď patří někomu jinému, protože kdyby nepatřily, nechoval by ses takhle. Sebedestruktivně, slepě, naivně a hloupě a přitom tak naprosto racionálně. Je to někdo jiný, kdo tě nutí dělat všechny tyhle kraviny jen abys na chvíli mohl zase dýchat, protože tvoje srdce, tvoje srdce Jakube, teď patří někomu jinému. A to mé.. Na chvíli jsem uhnul pohledem, jen na těch pár vteřin sklopil ty oči než abych je znovu zvedl k té krásné tváři. K té tváři kterou jsem znal naprosto dokonale, každou malou jizvu, když jsi někde spadnul a odřel se, znal jsem každý odlesk v těch jasně modrých očích a nebál se ani jednoho z nich. "Bál jsem se, že bych tě ztratil. Ale už vím, že se nic nezmění.." Nevím, doufal jsem v to? Ne, věřil jsem to. Jestli byl někdo, komu bych svůj život svěřil a věděl, že mi nikdy neublíží, byl jsi to ty, Jakube. Býval jsi má dětská láska, ale teď jsi byl má spřízněná duše. Někdo, kdo mi rozuměl beze slov. Zvedl jsem ruku k jeho tváři, pohladil ho po ní prsty, zas a znovu, neoddaloval svoje čelo od něj, nechtěl se dostat pryč, nikde ve mě nezuřil poplach z toho, že jsme moc blízko, že se musím odtáhnout, že musím utéct. Ne, zavřel jsem oči a klidně dýchal, protože v jeho blízkosti jsem necítil nic jiného než klid. Zavrtěl jsem hlavou a pak se lehce pousmál. Málokdy jsem se usmíval, ale v jeho blízkosti, jsem nepřemýšlel nad divadlem, neměl ty hradby ostražitosti zvednuté, ne, byl jsem tam jen já. Obnažený a odhalený a nebál se. Nebál se tebe, Jakube. Mé oči se zvedly a znovu se upřely do těch jeho. "Nikdy jsi mi neublížil. Rád jsem tě poslouchal, byl ve tvé přítomnosti, sledoval, jak ti jiskří oči. Řekl jsem to proto, protože chci abys věděl, že když sis získal mé srdce i přesto, že.." Krátce jsem se odmlčel. Ne, jemu jsem nedokázal lhát a stejně to dávno věděl. "I přesto, že se tak moc bojím tyhle věci dělat nebo říkat. Ty se nemusíš bát. Vím, že tě někdo bude milovat stejně moc jako já. Pro tvoji dobrotu, pro tu špetku temnoty, pro tu tvojí horskou dráhu, tu nevinnou snílkovskou duši. Pro ten úsměv i smutek. Zasloužíš si tu lásku z těch filmů po které toužíš. A nikdy se nespokoj s ničím jiným.." Nikdy jsem takhle nemluvil, nikdy, natož takhle otevřeně. Nechtěl jsem ho utěšit. Chtěl jsem mu jen říct, jak výjimečný je. Pro mě. Pro tenhle svět. To já si jeho tvář přitáhl blíž a spojil naše rty v tom mazlivém jemném polibku.

Díval jsem se na něj, vnímal každý detail té známé, nádherné tváře, kterou jsem vždycky sledoval s tím zjihlý pohledem, vždycky jsem se na tebe díval jinak než na ostatní, vždycky cítil ten starý známý pocit, že tě musím chránit, protože možná všichni viděli chlad ve tvé tváři, ale já viděl tu křehkost tvojí duše, viděl jsem tvé oči plné pochyb, pochyb o sobě, o tom, jestli si to zasloužíš, jestli to zvládneš, jestli si to můžeš vzít. Vždycky ses toho bál a nedával to najevo, skrýval to za všechny ty odtažité pohledy a neprostupný chlad, ale já znal Erika uvnitř tvojí duše a věděl, že nejsem jediný, kdo touží po tom šťastně až navěky. Nechal jsem ho mazlit se s mojí tváří, otíral se jemně o jeho kůži, miloval jsem tyhle doteky, které neměly nic společného s tím sexuálním pnutím, které jsem obvykle v dotecích vyhledával, ne, tohle byla prostě moje forma komunikace s ním, odpovědi mého těla výmluvnější než slova, když jsem ho nechal dělat všechny ty intimní věci a věděl, že i on tím vyjadřuje mnohem víc, než vysloví nahlas. Nebyl typ, který by mi vyznával lásku každý druhý den, a přesto jsem věděl, že mě miluje víc než kdokoliv na světě. Ale to i já jeho. 
"Nemůžeš mě ztratit. Nikdy ti nedovolím odejít.." zašeptal jsem sebejistým hlasem s ústy přitisknutými na jeho uchu. Nebylo to ujištění, věděl dávno, že pro mě znamená víc než co bych dokázal opsat slovy, bez něj jsem nemohl dýchat, nemohl žít a nepřišlo mi nic zranitelného na tom to přiznat. Protože on to proti mě nezneužije. Zvedl jsem hlavu a díval se do jeho očí, když promluvil, když vyřkl slova, která nikdy nepronášel, když mluvil mnohem déle, než jak to obvykle odbyl mávnutím ruky a každým slovem, každým gestem, každým jedním pohledem mě jen přesvědčoval, že už navždy bude druhá polovina mě samého a že bez něj nikdy nebudu v celku. Znovu jen porušoval svoje zásady, aby mi pomohl, aby mě zachránil před tou propastí, aby mě bránil přede mnou samým a já byl vděčný. Vděčný, že jsem toho kluka poznal a zamiloval se do něj vším, čím jsem byl, i když to nebyla ta láska, o které mluvil, ale já pochyboval, že někdy dovedu milovat čistěji a věrněji. 
"Fakt si to myslíš?" posadil jsem se a chvíli se na něj díval, v očích jsem měl vepsaný ten nejistý výraz, pochyby, které obvykle byly hluboko uvnitř mě, protože mě každý znal jako to sebevědomé hovado, co si sobecky vezme cokoliv, co vyhraje, ale Erik znal Jakuba, který byl sám, který nikdy nezapadl a trápil se tím, kterého nikdo nechápal, a přesto se našel jeden naivní kluk, kterej ho přijal se vším, čím byl. Vylezl jsem na jeho klín, naprosto suverénně se tam usídlil a jen zvedl ruku, abych vzal jeho tvář do dlaní. 
"Eriku, vážím si toho, žes mi to řekl. Ale možná, že kdybys mi to řekl už tehdy, možná kdyby ses nebál, mohlo být všechno jinak. Nelituju toho, miluju tě naprosto nadevšechno a jsi můj nejlepší kámoš, brácha, půlka duše, to se prostě nezmění.. ale nechci, aby ti něco jenom stačilo. Nechci, aby ses pořád jen bál." sklonil jsem se, byl jsem blízko a díval se mu naléhavě do očí, protože jsem chtěl, aby věděl, že tomu, co mu říkám, věřím na tisíc procent. Protože jestli si nevěřil on, nevadí. Budu věřit za nás za oba. "Vím, že nejsi jako já a nevrháš se bez rozmyslu do všeho po hlavě.. ale zkus tomu dát šanci. Vím, co se odehrává v té tvojí krásné hlavě.." zatímco jsem ho políbil hravě na špičku nosu, lehce jsem se usmál. Nemusel jsem to pojmenovávat, nemusel říkal, o kom mluvím, protože tys to přece věděl mnohem lépe než já. To jen jako obvykle jsem já tahal na světlo věci, kterých ses bál, abych jim na tvém klíně s tebou dokázal čelit. Protože sám jsi nebyl. "I ty si zasloužíš lásku jako z pohádky." pousmál jsem se a palci jemně nadzvedl jeho tvář a usmál se, klidně, vyrovnaně, trochu smutně, ale šťastně zároveň. Něžně jsem ho políbil na rty a ťukl ho čelem do čela. "Jenom ne se mnou.." prsty jsem něžně prohrábl jeho vlasy, díval se na něj, tolik se změnil, tolik vyrostl, dospěl a já to chvíli jen vnímal, každý drobný detail, než jsem se znovu usmál a kousl ho hravě do čelisti. "Tak jdi, oba víme, že máš být někde jinde. S někým jiným. I já si to musím jít vyřešit."

Vnímal jsem jeho slova, uvědomoval si jejich tíhu, váhu, i význam a zjišťoval, že když je slyším z jeho úst, všechny ty strachy a obavy mizí, že ta slova nebolí ani mě neničí ačkoliv se bavíme o něčem, o čem jsem si přísahal ani nemyslet natož je prožívat. Cítil jsem se volněji, cítil jsem se lehce, když jsem ho svíral pažemi a sledoval tu tvář, ty hluboké oči, co se na mě upíraly a já věděl, věděl, že vidí každý kout mé duše a nebojí se ničeho, co tam uvnitř spatří. A věděl, věděl jsem, že ať se stane cokoliv, ať budu ztracený, zničený, naivní hlupák nebo sobeckej sráč, bude tady se mnou. Každý, každičký moment. A to bylo něco, za co jsem ho miloval snad ještě víc. I přesto, že zas a znovu otevíral rány a momenty o kterých jsem odmítal mluvit. Přivřel jsem oči, když byl u mě tak blízko a říkal věci, kterým jsem se zoufale bránil. Těm myšlenkám na toho hnědovláska, který mě ovládal tak, jako nikdo předtím. Který pohlcoval každou mou myšlenku, každou mou volnou chvíli, co mi rozbušil srdce prudčeji a divočeji jako nikdo předtím i přesto, že jsem mu nikdy nedal najevo nic víc než jen ten nezaujatý pohled. Mohl bych..? Skutečně bych mohl ho pustit tak daleko jako tebe, Jakube? Nesnil jsem o lásce z pohádky, na pohádky jsem nevěřil, ale možná jsem chtěl se probouzet v tom pevném objetí, vidět každé ráno ten široký a bezstarostný úsměv a ládovat se tou domácí bábovkou.. ale. Ale. Ale ten strach tady pořád byl, jasný a čitelný a jen narůstal s tím, jak na mě víc a víc dopadala pravda Jakobovo slov. On to věděl, všechno to dokonale věděl bez toho aniž bych něco řekl a já za to byl vděčný stejně jako naštvaný.
Nic jsem neřekl, když jsem ho políbil na čelo, pak sjel dlaněmi z jeho zad na jeho pas a prostě ho ze sebe rychlým pohybem shodil. Něžně jsem ho ale potom položil na záda vedle sebe a znovu se natáhl. Tentokrát ale pro ovladač. Nemusel jsem nic říkat, věděl jsem, že odejdu, že půjdu tam, kam mě moje srdce táhne, táhne tím chtíčem i steskem, přestože to bylo jen pár dní, ale já ho potřeboval víc a víc. Ale teď, teď jsem ještě nechtěl a nemohl. Ne, když jsem si blonďáka přitáhl do náruče, obmotal kolem něj ruku a spustil na televizi Láska je slepá.
"Půjdu. Ale neříkej mi, že ani ty nechceš vědět, jestli ho nechala u oltáře nebo ne" Lehce jsem se pousmál, tak, jak jsem to dělal jen v jeho přítomnosti. Odejdu a půjdu, ale na těhle pár chvil bych chtěl být tady, protože i pro mě bylo tohle bezpečné místo. Půjdu čelit svých démonům, pochybám, touhám i citům. Ale až po tom, co svět bude na chvíli jen nás dvou.