Adrian Cruz Garcia

Narodil jsem se do velevážené rodiny Garcia. Jasně, nejspíš vám to zní jen jako jméno z laciné telenovely, ale věřte, že naše rodina je něco jako španělská smetánka. Tedy většina a můj otec rozhodně neměl být její součástí. Byl totiž chudý, obyčejný bankéř, jenže nechybělo mu něco, čemu můj děda s oblibou říká tener un perro en ti. Mít v sobě psa. Byl ambiciózní, vychytralý a ochotný bezcitně dělat tvrdá rozhodnutí, za hranou, daleko za tou obecnou morálkou, jen aby dosáhl svého. A tak když k němu přišla moje matka, mnohem mladší a hlavně naprosto hloupoučká dcerka milionáře, jen aby si uložila další nepotřebné šperky, neváhal využít situace a okouzlil jí natolik, aby se naivní puberťačka rozhodla, že on je láskou jejího života a nic jí nesmí stát v cesta.

Ne, můj děda opravdu nebyl nadšený, když si jeho sedmnáctiletá jediná dcera přivedla o patnáct let staršího chudého kluka, ale přece jen to on z ní vychoval rozmazlenou slečinku, znuděnou svým vlastním, zbohatlickým životem a tak nakonec zatnul zuby a svatbu povolil, přestože otci významně vysvětlil, že z jeho peněz rozhodně nic nebude. S tím se ale táta rozhodně smířit nehodlal.

Narodil jsem se sotva pár měsíců po svatbě a rozhodně dost okázale na to, aby bylo všem jasné, že až do svatby moji rodiče rozhodně nečekali a táta nutil mámu chodit za dědou tak dlouhou se mnou v náručí s prosíkem, až se abuelo Garcia slitoval a nějaký ten milion pustil, aby jeho první a jak se později ukázalo i jediný vnouček nežil v dvoupokojovém bytě. Jenže táta rozhodně neměl v plánu vrazit ty prachy do mě.

Když nic jiného, musí se mu uznat, že má rozhodně obchodního ducha a hlavu na ty správné nápady. Ty prachy vrazil do společného podnikání se svým obchodním partnerem, tvrdým a nekompromisním mužem jménem Archer, kterého potkal na britské burze a světe div se. Malá zaprdlá republika kdesi uprostřed Evropy, kde se prachy roztočily nevídanou rychlostí a vystřelily oba muže do toho pravého business světa. A tak se z nikoho stal někdo.

Mě to upřímně bylo naprosto fuk, co si pamatuju, vyrůstal jsem se zlatou lžičkou v puse, prestižní soukromá anglická školka, kde jsem stával za Tobiasovými zády, zatímco se pral s jinými dětmi o plastové hrabičky, které vlastně vůbec nechtěl, ale měl je někdo jiný a tenhle pocit neměl rád. 

Tobias, to je kapitola sama o sobě. Syn tátova partnera, který se stal nedílnou součástí mého života. Netuším, jestli naše rodiny tolik prahly po tom, abychom byli kamarádi, nebo prostě využívaly toho, že jsme byli ve stejném věku a byl od nás pokoj, ale Tobias tam je, od začátku, od té první vzpomínky, kterou mám, je v ní on a to se nikdy nezměnilo. Byl rozmazlený, byl soutěživý, byl agresivní a násilnický a já, sakra, já ho miloval snad od toho prvního okamžiku, kdy nás posadili ve stejným oblečcích do toho dětského koutku a naše matky se rozplývaly nad tím, jak nám to v té Prada kolekci sluší.

Rostli jsme spolu, školka, prestižní základka, soukromí učitelé, pochybná maturita a pak vysoká, o kterou jsme ani jeden nestál, ale moc dobře jsme věděli, že to je ta nejjednodušší cesta jak uniknout povinnostem a zraku rodičů. Ne, že by se o nás nějak víc zajímali..

Naše rodina je ideální, všichni to neustále komentují, ona je nádherná, sečtělá a laskavá bytost s jemností a vychováním aristokracie, on je příjemný, sympatický gentleman s ochotou každému pomoci a jejich syn, vychovaný, za všech okolností slušný, vzdělaný a úspěšný. Žádné problémy, žádná špína, žádná poskvrnka na perfektním jméně. Všichni jsme prostě dobří herci a lháři, tak to prostě je.

Moje máma je hysterka se stále se stupňující hypochondrií, člověk by nevěřil, kolik prášků je do sebe schopná během dne narvat a kolik hodin u soukromého terapeuta týdně stráví, jen aby mu mohla vyprávět o útrapách ženy, jejíž jedinou starostí je co si obléct k večeři nebo do tenisového kluku. Mimochodem k tomu terapeutovi chodím taky už od čtyř let, kdy seznala, že i já mám život plný bezbřehých útrap. Táta je sice přátelský pohodář, ale protože mnohem snadněji důvěřuješ tomu, kdo působí laskavě a mile, kdo ti zdánlivě pomáhá, ale nenechte se plést. Tohle je business a nic pro mého otce neznamená víc než peníze. Nic, ani já nebo nedej bože má excentrická matka.

Celý život žiju v jedné dlouhé a naprosto promyšlené lži, které se nesnaží uvěřit jen ti lidé venku, ale hlavně ti uvnitř. My si nehrajeme na spořádanou rodinu, my jí opravdu jsme, jen tím divný, pitvořním způsobem. Sedíme v jídelně u obrovského stolu každou středu, jíme nadívaného krocana, ptáme se jeden druhého na hloupé, tryskní otázky, které nikoho z nás nezajímají. Jaký jsi měl den drahý? To jsou nové šaty drahá? Sluší ti. Jak se ti daří ve škole, synu?

Kecy, kecy, kterým nikdo nevěří, ale všichni svorně žijeme ve svém růžovém, sluncem zalitém světě. A ne, jestli se ptáte, nemám potřebu to měnit. Tohle není jediná věc, kterou před nimi tajím, před nimi, před tebou, Tobiasi, před vámi, před sebou..

Bylo mi jedenáct, když jsem běžel po Archerovic honosném sídle, když jsem se se smíchem otáčel na zamračeného Tobiase, dokud jsem nevyběhl na horní schodiště a vítězoslavně se na něj neusmál. Vyhrál jsem, jen další hloupý závod, možná jsem byl lhář a zdánlivě vychovaný synek, ale ani já neuměl prohrávat, jenže tehdy, tehdy když jsem mu se smíchem řekl, že běhá jak holka, se jeho pohled změnil, jeho pevné ruce, které mě svíraly za tričko, ten pohled, naprosto nepříčetný a prázdný, se kterým mě prudce strčil z těch schodů a já jen padal, padal dolů. Zlomil jsem si tehdy nohu, měl pár modřin a škrábanců, ale když vyděšená matka doběhla do nemocnice a jako správný milující rodič mě objímala a srdceryvně štkala nad mým zraněním a ptala se, proč mi to Tobias udělal, s ledovým klidem a naprostou přesvědčeností v hlase jsem jim oznámil, že to byla nehoda. Viděl jsem otcův pohled, moc dobře věděl, že tohle slyšet nechtěl, že chtěl ten důvod, jen aby z toho vyvolal skandál, jen aby vytřískal další prachy, i když by to byl jeho nejlepší přítel, ale já mu jen oplácel ten chladný pohled a za svým tvrzením si stál. V noci, v tichu pokoje, bez rodičů, kteří rozhodně neprojevili touhu se mnou zůstat, abych se necítil osaměle, jsem nad tím jen znovu a znovu přemýšlel. A jako tolikrát prostě jen stoicky došel k jasné odpovědi - to, co jsem k tobě cítil, nebylo jen přátelství. Protože tys pro mě nebyl jen kamarád, tys ve mě probouzel pocity, které jsem neznal a které mě děsily. Jo, Tobiasi, už v těch jedenácti jsem věděl, že tě miluju a tohle ti odpustím jako cokoliv jiného jen proto, že bez tebe nechci a nemůžu být.

A tak jsem se nerozmýšlel, když jsem tam s tou sádrou druhý den přikulhal. S úsměvem jen založil další nekončící lež, abych ti mohl být nablízku, abych tě mohl zpovzdálí sledovat, abych mohl rozvíjet své fantazie, které se s každým rokem jen a jen zhoršovaly a utvrzovaly mě v té domněnce. Jediné pravdě v mém lžemi prolezlém životě. Miloval jsem tě a to se nezměnilo dodnes.

Změnil se, od toho léta, kdy nám bylo jedenáct, se v něm něco přepnulo, otevřelo něco, co tam nejspíš skryté vždy bylo, ale teď se to nekontrolovatelně dostávalo ven. Nevím, nikdy jsem se nezeptal, proč tomu tak bylo a on o tom nikdy sám nemluvil, ale věděl jsem, že od té doby je něco špatně, něco co ho ode mě vzdalovalo a přitom naprosto nepochopitelným způsobem poutalo ke mě. Protože zatímco všichni utíkali a báli se, já tam zůstával, stál v jeho blízkosti a jen čekal, až další záchvat pomine, jen abych ho mohl něžně svírat v náručí, až vyčerpaně usne jen kvůli tomu, že takhle klidně dokázal spát jenom se mnou v posteli.

Bylo nám patnáct, Tobias se měnil, šla na nás puberta a zatímco já dělal průsery sofistikovaně a pod rouškou zapření a komplotů, on své názory publikoval dost veřejně. Na své rodiče, na holky, na gaye. A že o žádném z těchto lidí neměl valnou představu je vám asi jasné. Jestli mě někdy napadlo mu o svých pocitech říct? Zkuste to, když dokázal skoro zabít kluka, který se jen držel s jiným klukem za ruku. Když zařídil, aby jiného kluka vyhodili z týmu jen proto, že podle něj příliš dlouho koukal, jak se sprchují. Nebál jsem se jeho záchvatů, nebál se jeho agrese, to, čeho jsem se skutečně děsil, bylo, že zjistí, co k němu cítím a odejde, že mě v tomhle zasraném světě nechá samotného.

Tehdy se konal jeden z našich večírku, ano, bylo nám jen patnáct a ne, nebyl rozhodně první ani poslední, kde si s významným povykem ostatních zbohatlických výrostků odvedl jednu z těch pipin na pokoj a ano, naprosto přesně jsem věděl, co tam jdou dělat.

Co jsem tehdy cítil? Jak mám popsat chvíli, kdy se mi zhroutil svět, kdy jsem cítil, že mi ho bere něco, nad čím absolutně nemám kontrolu, co nemůžu ovlivnit, nad čím nikdy nemůžu vyhrát? Tobiasi, tehdy jsi mi tolik ublížil, tolik, aniž bys to za celý život jedinkrát pochopil..

A tehdy začaly také moje milostné eskapády, ačkoliv v mém duchu plné tajemství a lží. To tehdy začal ten podivný vztah s jedním z dělníků, který dělal na naší vile, když jsem Oliverovi bez dovolení vešel uprostřed noci do pokoje a donutil ho mě ošukat. Neptal jsem se, vyhrožoval, měl v očích vepsané všechny ty pocity, frustraci a temnotu a on to nejspíš pochopil, jediný viděl to, co jsem nikdy nikomu neukázal. Že i floutek jako já má city a že to zasraně bolí. Opil jsem ho a v podstatě ojel já jeho, i když to tehdy dělal mě, natáčel si to jen proto, abych ho později mohl vydírat, aby to musel udělat znovu a znovu, i když nechtěl, i když se se mnou o tom snažil bavit, i když moc dobře pochopil, kvůli komu to celé dělám. Dneska už mu žádným videem nevyhrožuju, už ho nepřemlouvám, když každé pondělí přijde do našeho pražského bytu opravovat tu spoušť, kterou obvykle na sobotní párty Tobias napáchá a znovu a znovu si mě bere, rychle, lačně, jen aby byt opustil přesně ve čtyři, kdy se Tobias vrací z tréninku, ale ty kecy, ty psychologické kecy, ty na mě zkouší pořád, ačkoliv jsem mu už dost krát vysvětlil, že se tohle Tobias nikdy nesmí dozvědět. 

A to jsem já. Student architektury, který propadl snad ze všech předmětů a který rozhodně nemá v plánu tu školu někdy dokončit, ale to nebrání mým rodičům vyprávět o mých nekonečných studijních úspěších, kterými je tak rád krmím. Vychovaný syn, pýcha rodu, jediný dědic impéria Garciů, protože dědu jsem zpracoval už jako děcko, když jsem za nimi jezdil každé prázdniny a usmíval se jako největší svatoušek, zatímco jsem tyhle dva měsíce nenáviděl, protože byly bez tebe. Geniální tenista, juniorská světová jednička, ten kluk, kterýmu šel každý sport, který si jeho ambiciózní otec vymyslel, ale který ho nikdy, nikdy nezajímal ani nebavil. Kluk se sladkým úsměvem a milou povahou, který si jde tvrdě za svým a neváhá pro svoje cíle obětovat chladnokrevně naprosto cokoliv. Kluk zamilovanej do svýho nejlepšího homofobního kámoše.. To jsem já, Adrian Cruz Garcia, Hijo de la gran Put!