Fakultní nemocnice Motol

Do nemocnice jsme přijeli na urgentní příjem, kde jsem po výstupu převzal pár papírů a pak se s lehátkem vřítil dovnitř nekompromisně řvoucí na sestry na recepci, kterým jsem papíry doslova hodil na stůl, kontroloval kapačku, na kterou jsem mladíka s pár analgetiky během jízdy připojil a hledal nejbližšího možného doktora. Bylo mi fuk, že na chirurgii stály nechutně dlouhé fronty, že na chodbách postávaly stejná lehátka, že na mě zíraly ty samé oči, co jsem sem před pár hodinami s pár zlomeninami  dovezl a teď jsem jim nevěnoval pohled, který jsem střídavě upíral na tu stále víc a víc blednoucí tvář. Nebylo to fér. Nebylo fér si vybírat, upřednostňovat, prioritizovat a zahrávat si s lidskými životy jako kdyby to nebylo nic víc než zboží na pultě. A možná se mi to nelíbilo, ale nemohl jsem s tímhle systémem bojovat, protože bych už dávno prohrál. Ne, namísto toho jsem se soustředil na věci, které jsem dokázal ovlivnit a doufal, že doktoři, kterým tyhle křehké zlomené a poničené duše předávám, je dokážou slepit dohromady. Snad i proto jsem kývnul na Milana, matčina partnera, který pracoval právě na chirurgii a i když měl za sebou už 24hodinovku, nepochyboval jsem o jeho naprosto profesionálnímu přístupu. Přispěchal a na mě se upřely unavené hnědé oči, které ale přesto jiskřily stejnou jistotou kterou jsem měl já sám, když jsem mu za běhu na vyšetřovací sál objasňoval, co se stalo. "Mladík, 21 let. Nehoda, srazilo ho auto. Viditelné krvácení na hlavě, částečně reaguje, odpovídá, ale částečně také ne. Tříštivá zlomenina pravé stehenní kosti, zatím jsem s ním víc nepohyboval, vnitřní krvácení nemůžu vyloučit.." Můj pohled znovu zabloudil níž, nejspíš jsem neměl, neměl jsem si tyhle věci pouštět k tělu, ale vždycky jsem to nakonec udělal. Ať už se jednalo o kohokoliv. Ale můj pohled zvážněl a byl snad ještě víc starostlivější, protože jsem si vybavil tvář ještě mladší a nemohl.. Kývnul na mě a pacienta si přebral, zatímco já se odebral na recepci, protože jsem po té neuvěřitelně dlouhé šichtě skoro sám padal na hubu a nutně jsem potřeboval to nemocniční kafe, co sice kafe vidělo z dálky, ale mě to bylo jedno. Stejně jsem nemohl nic dalšího dělat, jen doufat, sedět a čekat. Nesnášel jsem to, žralo mě to a tak jsem se buď vrhal zpátky do práce a nebo šel prohodit pár trapných vtipů na recepci. Ale teď mi do smíchu moc nebylo. Nemohl jsem tu tvář vyhnout z hlavy a pátrat po otázkách, proč se do téhle situace dostal. Po pár minutách jsem na recepci konečně dovyplnil nekonečné množství papírů o příjmu spolu se Soňou, postarší recepční ke které jsem zvedl pohled a v rukou převracel občanský průkaz, který nám předali policajti, co našli doklady ve Starbucsku vedle nehody. Dominik Myšák. Sledoval jsem ten obrázek, tu fotku, ty rysy, co se na mě dívaly a tu tvář bez úsměvu, která mi, nevím proč, k němu přišla nepatřičná. Převracel ji chvíli v rukou než jsem ji předal sestrám, ledabyle se opřel o pult a přitom nakukoval k počítači. "Kontaktovali jste rodinu?" Poslední hlt toho nechutného nekafe, kdy jsem zkřivil pusu nechutí, ale přesto se na Soňu usmál, když zvedla obočí, protože ne vždycky jsem projevoval zájem o zraněné tak rychle.
"Kontaktovali, ale.." Krátce něco vyťukala do počítače než nakrčila obočí schované za širokými brýlemi. "Našli jsme zatím jen kontakt na otce, rozhodně nebyl nikdy u nás hospitalizovaný, a víš že v případech nehody nejsou uvedeny přímé kontakty pro případ.. " Krátce se odmlčela. "No, hovor padá do schránky. Ale budeme to zkoušet.." Stiskla mi ruku a já neucukl před tím dotykem, zatímco jsem jí věnoval další pousmání, přemýšlel jsem, věděl jsem, jak jsou nehody někdy komplikované a nechtěl tady vzhledem k zástupu pacientů oxidovat déle než jsem musel. Zapnul jsem si vestu a znovu vyrazil ven, ale přesto jsem se nedokázal zbavit pocitu, té naděje, že až se vrátím, bude v pořádku.

Upřímně rád bych řekl, že jsem měl tušení, co se kolem mě děje, ale pravdou zůstávalo, že bylo čím dál těžší udržet vědomí, i když jsem se snažil poslouchat, co mi ten klidný hlas říkal. Bylo to divný, už dlouho jsem od nikoho neslyšel nic takovýho, nic starostlivýho a uklidňujícího. Pořád opakoval, že to bude dobrý, v těch mlhavých okamžicích se mi zdálo, že konejšivě drží mou ruku, ten klidný hlas, jen kvůli němu jsem se snažil neupadat do té bezbřehé prázdnoty, chtěl vidět tu tvář, chtěl vidět tvář, která patří k němu, k tomu pocitu klidu a bezpečí, k tomu teplu, které jsem cítil. Jenže udržet oči otevřené bylo stále těžší a těžší a pak, pak jsem je prostě jenom zavřel a všechno zmizelo v černočerné tmě. 
Probudila mě drsná ruka, která mě násilím budila ze sna, dokud jsem unaveně neotevřel oči a nedíval se do postarší, ale usměvavé tváře muže v bílém oblečení. "Ale no prosím, dobré ráno! Vítej v novém životě." 
Matně jsem si uvědomoval, že tu tvář poznávám, nebyl to ten doktor ze včerejška? 
Byl vůbec včerejšek? 
Zděšeně jsem sebou trhl, když jsem si uvědomil, že neležím ve své posteli. "Sakra, musím do práce.." prudce jsem se posadil, jen abych vykřikl bolestí, když mnou projel ten ostrý pocit z pravé nohy, až se mi zamotala hlava a já si chtěl rukou instinktivně zatlačit do tepajících spánků, ale ruku jsem měl napojenou na několik hadiček a jen se ji zděšeně snažil vymotat. 
"Pomalu, kluku, zbláznil ses..? Sakra, ty ses do tý hlavy praštil fakt hodně, co..? Jsi v nemocnici, srazilo tě auto. Ležel jsi dva dny v umělém spánku." zatímco mě doktor chytil za ramena a zase mě zatlačil do peřin, já na něj zděšeně koukal. Dva dny? Auto..? 
"Mu-musím si zavolat, jestli nepřijdu do práce, vyhodí mě." můj výraz byl vystrašený, protože jsem tu práci potřeboval a trvalo fakt dlouho, než jsem našel něco tak dobrýho a teď to vypadalo, že bych o to měl přijít, ale to jsem nemohl, nemohl připustit! V mém dalším pokusu vyndat si všechny ty hadičky mě zastavila jeho rázná ruka a on jen zavrtěl hlavou. 
"Uklidni se! Dan tam bral tvoje věci, vědí, že jsi v nemocnici. Snažili jsme se kontaktovat i tvou rodinu, ale nikdo nám nebere telefony, máš nějaké jiné číslo?" zněl klidně a trpělivě, naprostý opak mě, který se kolem sebe zmateně rozhlížel a snažil se to všechno pochopit. Ta zmínka o rodině mě ovšem místo uklidnění rozrušila ještě víc. A že myslet v tomhle stavu bylo zatraceně bolestivé.. 
"N-ne, nemám, oni.. naši tu nejsou, oni.. oni,.. jsou v zahraničí, jo pracujou v Německu." vysoukal jsem ze sebe, naprosto pyšný na tu nepromyšlenou lež, protože sakra, v hlavě mi tepalo, jako bych v ní měl zaražený kolík a srazilo mě auto! Mějte trochu pochopení! Starší lékař pozvedl obočí, nezdálo se mi, že by mi to uvěřil, ale jakmile pootevřel pusu, umlčel jsem ho otázkou, kterou jsem předběhl tu jeho. "Kdy mě pustíte?" 
Evidentně jsem řekl něco tak nepochopitelného, že okamžitě zapomněl na absenci mých rodičů a tentokrát se překvapeně zatvářil on. "Kdy? Máš tříštivou zlomeninu a silný otřes mozku, kromě jiného.., když to půjde dobře, tak za šest, sedm týdnů můžeš začít rehabilitovat, teoreticky to jde ambulantně, ale doporučoval bych.."
"Šest týdnů?!" moje vyděšená otázka ho přerušila v půli věty. Zesinal jsem v obličeji, sakra, šest týdnů? Nemusel jsem bejt matematickej génius, aby mi nedošlo, že mě nemocenská nejen neuživí, ale že mě z tý práce nejspíš tak jako tak vyrazí! Sakra, sakra! 
Starší doktor znovu začal mluvit, ale já cítil, jak se mi klepou dlaně, jak se mi po spáncích valí studený pot, moje hlava se točila jako zběsilá a já cítil, jak na mě jdou mdloby. 
Když jsem se znovu probudil, pokoj byl prázdný a za okny šero. Nechal jsem si sestrou vyměnit kapačku, ale když se začala vyptávat, jestli nemám jiné příbuzné, které by mohli kontaktovat, dělal jsem, že spím. A pak znovu, když přišla k ránu s léky, a znovu, když se objevila mladá lékařka a svítila mi baterkami do očí. Protože jsem nevěděl, jak jim mám vysvětlit, že už tři podělaný roky mi nechyběl jediný z nich. Nebo možná všichni, ale to vyšlo nastejno.. Jasně, nejspíš jsem měl zavolat Jordymu, ale jednak jsem si nepamatoval jeho číslo a jednak.. sakra, znal jsem Jordyho. Nejspíš by po vzoru Kriminálky Miami prošel všechny kamerový záznamy v republice, toho řidiče by našel a pak by mu opaloval chlupy v nose ledlampou, jen aby z něj vytáhl přiznání. A ne, neděsilo mě, že můj nejlepší kámoš mě evidentně sadistické sklony, děsil mě fakt, jak byl některými věcmi posedlý a já si moc dobře uvědomoval, že pro něj znamenám dost na to, aby dělal jen samé blbosti a o to jsem upřímně nestál. Ne. Hlava mi třeštěla prakticky nonstop, kdybych nebyl skoro permanentně pod práškama, asi bych brečel bolestí té zatracené nohy a to nemluvím o tom, jak taktně a svorně mlčel všechen personál, když jsem se nevinně zeptal, kdy zase budu chodit. Ne, ne,.. já nechtěl, nechtěl myslet, nechtěl nikoho vidět, nechtěl s nikým mluvit a upřímně si užíval ty chvíle, kdy mi píchli dost morfia na to, aby všechny moje těžké myšlenky odvál vítr a já na chvíli zapomněl na svůj mizernej, podělanej život. 
Jo, tolik k tomu dobrému, kam to všechno směřuje..

Nevím, nevím, proč jsem kráčel tou sterilně bílou chodbou s hromádkou věcí v rukou na lůžkové oddělení chirurgie aniž bych si sundal oranžový mundúr, který jasně oznamoval, co jsem a co tady dělám. Namísto toho, aby mě ale doktoři posílali pryč, na mě jen kývali, sestry se usmívaly zatímco já jim úsměvy jedna báseň oplácel, buď to bylo proto, protože znali mou matku, jejího novomanžela anebo mě znali už jen proto, protože jsem tu v dětství strávil téměř rok svého života. Chodby byly důvěrně známé, dřív jsem se jim vyhýbal, děsila mě jejich stísněnost, ty vzpomínky, které to jen zas a znova obnovovalo, ten sterilní pach, který se vznášel kolem a nedal se zaměnit, ale už mě to neděsilo. Už ne. Zrovna jsem měl polední pauzu a namísto toho, abych se nacpával bagetou z místního bufáče a šel si dát dvacet do sanitky, zas a znovu jsem stál u toho pultíku sester a rádoby nezaujatě se vyptával na toho mladíka. Odpovědí mi bylo jen pokrčení ramen a zavrtění hlavou se slovy, že odmítá jakoukoliv pomoc, nekomunikuji a jeho rodinu se pořád ještě nepodařilo sehnat. Zeptat se na číslo jeho pokoje už nebylo tak těžké a skutečně jsem tam nešel za žádným jiným účelem, jak by se mohlo zdát, ale proto, protože se nám konečně podařilo získat od policie jeho zadržené věci. Nebylo jich moc, roztrhané oblečení od krve skončilo hned v koši a já jen svíral těch pár zbylých osobních věcí. Možná jsem to mohl předat sestrám, ale mě vždycky tak nějak sobecky táhla touha zjistit, že jsou v pořádku. Věděl jsem, že je, že se operace zdařila, že si sice pár týdnů poleží, ale s dostatečným klidem, péčí a důslednou rehabilitací bude zase žít normální život. I přes tyhle informace jsem ty pacienty ale chtěl a vlastně i musel vidět, protože vidět, že budou v pořádku, pro mě bylo jakési zadostiučinění. A že já o toho hnědovláska měl skutečně strach, když mi sinalý ležel na lehátku a část mě, hluboko zakořeněná pod všemi těmi gesty a širokými úsměvy, se bála, že by to nemuselo dopadnout dobře. Snad i proto se mi po tváři rozlil široký úsměv, když jsem zaklepal na dveře, otevřel a zjistil, že je v pokoji sám, protože okolo něj všechny propustili relativně brzo. Nevšiml si mě hned, když jsem sledoval jeho tvář, s pár modřinami a škrábanci, ale jinak v pořádku, zahleděnou do toho malého okna směřujícího ven na rozlehlé parkoviště. Byl tak mladý. Nedokázal jsem lhát, když jsem pohledem putoval níž, na ruku se zavedenou kanylou a na nohu, co byla položená přes deku a hyzdila ji sádra, co se táhla od kotníku až po břicho a která vypadala, že kdyby vstal, okamžitě ho svou vahou sama pošle k zemi, takže jsem si nedokázal představit, jak by se s ní dokázal sám postavit. A vzhledem k tomu, že sestry hodně a rády mluvily, neušlo mi, že pomoc vehementně odmítá. Jeho tvář se otočila, když jsem přišel blíž a já se pohledem vrátil k těm očím, co mě propalovaly a já byl rád, že konečně nebyly zamlžené a bolestivé, ale naprosto jasné a zářící.
"Eh.. Policie nám dala tvoje.. Vaše věci, když došetřila tu nehodu. Není jich moc, ale přinesl jsem ti.. sakra Vám je zpátky.." Položil jsem je na prázdný stolek vedle postele, přišlo mi hloupé mu vykat, ale zase by mě máma ztřískala, kdybych se o to aspoň nepokusil. Prohrábl jsem si tmavé vlasy a posadil se na stolečku vedle něj, než jsem k němu zvedl ruku, protože možná jsem se o to pokusil, ale pořád to neznamenalo, že to budu dodržovat. "Jsem Dan. Dovezl jsem tě sem rychlou, když se to semlelo.." Netušil jsem, kolik si toho pamatuje a nechtěl ho vyděsit tím, že budu příliš vlezlý. Ale měl jsem to tak vždycky, tykal si s babkami i dědky, staral se o ně, když jsem věděl, že nemají nikoho jiného na koho se obrátit, ačkoliv to bylo naprosto mimo moje kompentence. A něco v tom pohledu, něco, měl s nimi společného. To, že skutečně je teď odkázán na personál, ta bezbrannost a odevzdanost a já toužil ji smazat a nahradit něčím veselejším. Rozhlédl jsem se po prázdném pokoji a znovu se pohledem vrátil zpátky. "Nepotřebuješ něco? Do koupelny nebo něco přinést? Chápu, že nechceš, aby ti sestry pomáhaly, ale neboj, nejsou to žádné křehké květinky, něco zvládnou. Anebo když jsem tady teď já, dostanu tě z té postele rychleji a.." Uvědomil jsem si, že možná má přehnaná pomoc a neomalená pusa může způsobit, že se urazí nebo vyděsí, ale já to tak vůbec nemyslel. Došlo mi, že s tím, co má na noze se sotva sám pohne a když ho chodí ošetřovat Helena, tak bych té šedesátnici taky moc nevěřil, že mě do té sprchy spíš nehodí. Nakonec jsem ale přeci jen sklapl a chvíli zůstal sedět a jen se tiše rozhlížel, než jsem si poupravil neviditelná smítka na bundě a znovu se k němu otočil. "Tak já, jestli nechceš, půjdu, ale mám chvíli čas, kdybys zase chtěl.." Sakra, chtěl jsem mu pomoct, ale nikdy jsem nejednal s nikým jako on a netušil, jestli by mou pomoc přijal nebo nakonec odmítnul. A tak jsem prostě jen seděl, sledoval ten obličej, co si mě zmateně prohlížel a zjišťoval, že si všímám všech detailů, té perfektní tváře jemných rysů, těch plných rtů, těch očí té barvy, ve které jsem se okamžitě topil a nechal se unést. Protože jsem nikdy nikoho jako on neviděl. Něco v té bezbrannosti se kterou tady ležel, všechny ty otázky kolem jeho rodiny, všechna ta samota, co tak neseděla k té příjemné tváři.. sakra, nedokázal jsem uhnout a nevěděl proč.

Ze zamyšlení mě vytrhlo otevření dveří, ačkoliv jsem nově příchozímu nevěnoval moc pozornosti, protože jsem měl v hlavě spoustu starostí, které na mě každým dnem v tomhle prázdném pokoji dopadaly víc a víc. Moje práce, peníze, byt.. dalo mi práci dostat se až sem, vyhrabat se z toho, postavit se na vlastní nohy a teď jsem doslova cítil, jak se mi to všechno hroutí pod rukama. Nedělal jsem si iluze, bytná byla nerudná babka, která mě vyhodí v den, kdy nedodám nájem a neměl jsem tušení, jak dlouho mi podrží místo ve Starbucksu, každý den se jen znovu a znovu ptal, jak to vypadá a kdy už budu moct jít, ale odpovědí mi byly jen otázky, jestli mi má kdo pomoct a jak chci rehabilitovat. Nechtěl jsem a věděl, že nikdo nepřijde. Nikdo nevěděl, že jsem tady a kromě Jordyho nejspíš nebyl ani nikdo, koho by to zajímalo. Dny jsem trávil zíráním z okna a přemýšlením, jak se z tohohle mám dostat, takže když místo sestřičky, která by mi s trpělivým úsměvem znovu pokládala otázku o tom, jestli už o mě rodiče vědí, vešel můj urostlý zachránce, chvíli jsem na něj koukal jako z jara, aniž bych byl schopný reakce. 
Inu popravdě nebylo to jen tím, že jsem ho nečekal, ale že jsem ho ve své paměti rozhodně neměl uloženého takhle a když se na mě teď díval, když tam stál v té oranžové bundě a jen se na mě přátelsky usmíval, když se přiblížil a mě do nosu udeřila ta vůně jeho vody po holení.. sakra, to fakt musel být tak zatraceně hezkej?!
"Já vím. Moc si toho nepamatuju, ale tvůj hlas byl.." zarazil jsem se uprostřed věty a stiskl pevně zuby k sobě, co jsi mu jako chtěl říct Niku?! Že ten hlas nemůžeš dostat z hlavy? Že z tý sanitky si nepamatuješ skoro nic, jenom ten hlas, jak opakuje tvoje jméno a uklidňuje tě, že všechno bude dobrý? Jasně a o podpis na prsa si říct nechceš?! "Pamatuju si tě." odkašlal jsem si a doufal, že to stydlivé horko ve tvářích nedoprovází taky červeň, která by mě nejspíš okamžitě prozradila. Jak se zdálo, formulací své ne příliš jasné odpovědi jsem mu dal najevo, že mi má tykat, když jsem mu bázlivě tiskl tu velkou ruku. Vyplašeně jsem zamrkal a stydlivě si potáhl okraj nemocničního anděla níž, abych zakryl alespoň malou část svého těla, protože pyžamo jsem samozřejmě neměl a nebyl nikdo, kdo by mi něco mého donesl. A ne, doteď mě nenapadlo nad tím přemýšlet, ale když se na mě usmíval tenhle kluk, který by mohl jít z fleku do Muže roku, byl jsem z toho značně nesvůj. Protože ač jsem se snažil tvářit rádoby klidně, mé oči se neustále zvedaly a já si letmo znovu a znovu prohlížel tu hezkou tvář, hřejivý úsměv, který se na jeho tváři objevoval tak lehce, ty veselé oči, které mě zaujatě sledovaly, lákaly a znervózňovaly zároveň. Plaše jsem zvedl oči a jemně se pousmál, když na noční stolek odložil mé věci. Ta otázka, proč mi věci nenechal u sestry, zůstala viset ve vzduchu, protože jsem nechtěl znát odpověď. Pokrytecky jsem si uvědomoval, že jsem rád, že je tady. "Jsem Dominik. A děkuju.. za věci i za záchranu." ten úsměv mi v tváři chvíli zůstal, když jsem se na něj díval s vděkem v očích, jen marně hledal slova, kterými bych vyjádřil, že mě jeho starost z nějakého důvodu naivně potěšila, že si pamatuju, jak mě držel konejšivě za ruku, že jsem mu vděčný, že se mnou byl celou tu dobu, kdy jsem byl zmatený a vystrašený, ale ten melodický hlas mě dokázal ukonejšit. Nenašel a tak jsem se jen usmál a sklopil oči, jen abych se mohl natáhnout, prohrábnout pár těch krámů, které jsem u sebe měl, peněženka, zamotaná sluchátka, diář, to všechno zůstalo bez povšimnutí, když jsem mezi tím vším vyhrabal otřískanou nokii a zkusil ji zapnout. Ta vzdorovitá obrazovka se tentokrát ani neobtěžovala rozsvítit a já po chvilce hodil mobil naštvaně do klína. "Sakra.." sykl jsem odevzdaně, netrápilo mě, že jsem bez mobilu, trápil mě fakt, že jsem ho rozbil, přestože jsem věděl, že ani Jordy nemá rozhodně na rozhazování. Věděl jsem, že mi nic vyčítat nebude, ale byl jsem na sebe za to naštvaný. Kdybych si dával trochu pozor, nic se stát nemuselo a já nemusel nikomu přidělávat starosti.. 
Nakonec znovu promluvil hnědovlásek a přitáhl tak k sobě znovu mou pozornost, když jsem překvapeně pohlédl do té klidné tváře, která mi z neznámého důvodu zase nabízela pomoc a já věděl, poznal jsem z těch gest, z toho výrazu, že to myslí vážně, nezištně, že se o mě doopravdy zajímá a prostě.. prostě.. 
Kousl jsem se do spodního rtu a nasadil jeden z těch falešných úsměvů, které jsem se naučil v práci. "Ne, díky, všechno mám, sestřičky i doktoři jsou na mě moc hodní.." odvětil jsem tak nějak bez přemýšlení, občas se našel někdo, kdo mi nabízel pomocnou ruku, ale já prostě měl problém s tím takovým lidem důvěřovat, protože jsem se obvykle spálil, napálil, naletěl a naučil se lidem nedůvěřovat a protloukat se nějak sám. Jenže když jsem znovu pohlédl do té tváře, ve které se odrážela jakási nevinná nejistota, když mi tak neohrabaně chtěl pomoct a já si uvědomoval tu nepochopitelnou nervozitu, věděl jsem, že ve skutečnosti nechci, aby odešel. To mě nemohl zachránit nějaký protivný dědula s pivním pupkem? Kdo se prosil o tohohle modela z pobřežní hlídky.. být gay bylo na hovno! 
"Mmm.. I když.." můj hlas byl tichý, skoro to nebylo slyšet, když jsem si nejistě žmoulal okraj svých svršků a stydlivě se na něj usmíval. Radši jsem nepřemýšlel nad těmi myšlenkami, že je rozhodně lepší varianta, než ta šedesátiletá sestra, která mi nemilosrdně píchala kanylu s tím nadšeně maniakálním úsměvem a vsugerovával si, že je to čistě praktické, protože ty bicáky se mu sakra rýsovaly i přes tu z neznámého důvodu sexy bundu. "Mohl.. pomohl bys mi do koupelny? Snažil jsem se to zachránit vlhčenýma ubrouskama, ale sprchu bych potřeboval." 

Sledoval jsem ten nevinný pohled, pohled, kdy klopil oči, bázlivě je znovu zvedal, prohlížel si můj obličej stejně jako já před chvílí jeho a jasně si uvědomoval, že nejsem jediný, kdo se v téhle situaci cítí zvláštně. A možná jsem se mu nedivil, sám jsem mu sem nakráčel, chtěl po něm různé věci aniž bych ho znal aniž by to jakkoliv příslušelo mé práci. Můj výraz byl sice pořád stejně trapně vysmátý, ale jen jsem tím zakrýval ten fakt, že jsem si nebyl jistý, co tu vůbec dělám a co touhle situací sleduji, protože jsem se možná chlácholil tím, že přinést mu věci a zkontrolovat ho bylo to, co dělám pro lidi běžně, ale běžně jsem se tolik nezdržoval. Jasně, babky většinou nepřestávaly kecat o vnoučatech, operacích a oblíbených seriálech, ale on.. Neřekl mi vlastně vůbec nic a přesto jsem byl rád, že si mě pamatoval, že jsem pro něj byl nejspíš jediný jistý bod v tu situaci, která byla naprosto děsivá. Snad i proto jsem jen pokrčil rameny a nasadil ten nenucený úsměv. "Nikdy za záchranu neděkuj. Jsem rád, že jsem byl včas na správném místě. Ale říkám ti, až se znovu rozběhám, už se prosím tě pod ty auta nevrhej! Jedině, že bys mě chtěl vidět znovu.." Plácal jsem nesmysly, ale možná jsem prostě takový byl. Snažil se situaci odlehčit a ve většině případů ji ještě zhoršit nebo zabít nějakým nejapným pro ostatní nepochopitelným vtipem. Nejspíš mě neslyšel, když jsem ho sledoval, jak se snaží zapnout rozbitý telefon a uvědomoval si, že nemám tušení, jak hrozné to pro něj musí být. Nikdo za ním doteď nepřišel, jeho rodiče ani známé nebylo k sehnání, a když je mohl sehnat sám, stejně to nešlo. Neříkal jsem nic, nesnažil se ho víc chlácholit, protože jsem si uvědomoval, jak by to bylo už velmi velmi nevhodné, ale přesto mi neunikl ten sklíčený výraz. A ten se mi k té sladké tváři rozhodně nehodil. Když mě odbil s tím, že pomoc nepotřebuje, nahodil jsem sice opět ten pohodářský úsměv, ale uvnitř mě bylo něco, co prostě se nechtělo vzdálit. Nevím, sakra, přišel mi tak jinej než ostatní, až příliš křehkej pro to, co se mu stalo, příliš drobnej na to, aby se s tím popral sám a prostě jsem v sobě ty ochranářský komplexy nemohl nijak zapřít. Možná jsem se s ním chtěl přeci jen hádat a ukecávat ho, že to pro mě není problém, ale než jsem stačil nahodit svůj rádoby šarm, ozval se sám a přerušil tak moje výrazné nadechnutí a hluboký proslov. Roztáhl jsem rty v široký úsměv, prohlédl si ho, naklonil se blíž, ale přesto mi neunklo, že skutečně mluví na mě a chce pomoc.
"No jasně, od toho tady přece jsem.." Na rozdíl od něj já mluvil hlasitě a jasně, pohledem jsem zavítal ke koupelně na začátku místnosti a postavil se. Sundal jsem si bundu, která se do tohohle sterilního prostředí nehodila a nechal na sobě jen to bílé tričko pod ní. Nechtěl jsem na něj tlačit, ale taky jsem nechtěl čekat na to, až se pokusí hrdinně zvednout a spadne mi tady jak pytel brambor, protože byste nevěřili kolik lidí tuhle blbost dělá jen proto, aby nedalo najevo slabost. A tak dřív, než by udělal nějakou pitominu a ublížil si, jsem jemně vzal za cíp peřiny, odrhnul ji, a namísto toho, abych ho prostě jen z boku podepřel mi přišlo rychlejší a bezpečnější, aby tu nohu nezatěžoval, když vložím obě ruce pod jeho nohy a vysadím si ho do náruče. A tak jsem prostě nepřemýšlel a udělal to a tím jistým krokem ho nesl do koupelny. I přes tu několika kilovou sádru mi jeho tělo přišlo lehké, lehké a mnohem víc jsem si uvědomoval tu křehkost, cítil horko jeho těla, co bylo tak blízko, vůni, kudrnaté vlasy, prohlížel si jeho tvář, ačkoliv bych měl uhnout a byl rád, že koupelna je jen pár kroků ačkoliv před sprchou jsem ho z náruče pouštěl jen nerad. Nevím, prostě jsem měl pocit, že pomoc nějakým způsobem potřebuje a nedokázal vysvětlit proč jsem takový pocit měl. A nebo to prostě bylo mnou, těžko říct. Můj pohled, aniž bych chtěl, zavítal k odhaleným zádům, přešel po linii jeho páteře, která jasně vystupovala až k.. pohled jsem rychle odvrátil, ale stejně jsem, spalte mě za to v pekle, se neodolal a na chvíli vrátil, než jsem zatnul zuby, protože se chovám jako prvotřídní úchyl! a otočil se zády se zkříženýma rukama na hrudi. "Až budeš, řekni, pomůžu ti ven, abys neuklouznul nebo tak něco, ta zlomenina není sranda.." Zabrblal jsem, jen abych skryl ten fakt, že jsem právě pacientovi nepokrytě zíral na zadek! Tak mě suďte, ale co, byl jsem jen chlap. Chlap, co prostě nevěděl kam s očima a rozhodně se to někomu z nás nestalo poprvé. Bylo to tělo jako tělo, vždycky jsem to tak bral, ale teď.. Nějakým způsobem jsem nechtěl narušit jeho soukromí, protože zrovna tady ho, jak už to tak ve špitálech bývá, moc nebylo.

Inu byl jsem to jen já nebo bylo vážně v pokoji tolik napětí, že by se to dalo krájet? Byl jsem zvyklý na ten tlak, zažíval jsem ho doma dnes a denně, napjaté čekání, až se táta vrátí domů, napjatý strach, kdy to začne, protože jsem už dávno nebyl tak naivní, abych věřil, že dneska to bude výjimka, napjaté ticho před bouří, než se ozval křik nebo zvuk tříštícího se nábytku a pak nastalo peklo, ale tohle napětí bylo jiné, elektrizující, plné očekávání a příslibů, plné čehosi, co mě k sobě lákalo a vábilo, co mě nutilo neustále tím pohledem znovu a znovu bloudit k té usměvavé tváři. Cítil to taky..? Nebo se to zdálo jen mě..? 
Nedal mi příliš času na to se s tím nějak popasovat, zkusit třeba říct něco smysluplnýho nebo nedejbože vtipnýho, abych nevypadal jako totální asociál, když tak ochotně splnil mé přání, ačkoliv naprosto jinak, než jsem si představoval. Možná, kdyby přivezl vozík, kdyby zavolal tu starší sestru, kdyby mě podepřel, možná bych dokázal vydýchat jeho blízkost, ale jak jsem měl sakra udržet klid, když se ocitl tak blízko, když si mě do náruče vyhodil tak lehce, když si sundal tu bundu a já zůstal pohledem viset na těch svalnatých pažích, které se mě dotýkaly na tak intimních místech, kterých se sakra nikdo před tebou ani nedotkl! Zajíkl jsem se, v životě mě nikdo nedržel v náručí a mě to vyděsilo, proboha to doma zvedáš vagony od vlaků nebo co pane Úžasňák?! Zděšeně a naprosto instinktivně jsem mu obmotal ruce kolem krku a přitáhl se ještě blíž k němu, nervózně těkal mezi zemí, která se mi zdála šíleně daleko, tím jeho zblízka ještě mnohem perfektnějším obličejem a mým holým zadkem, u kterého se jeho ruce nacházely až nebezpečně blízko! Teď jsem rozhodně rudý byl, o tom jsem nepochyboval, když jsem mrkal, abych nějak rozehnal ten pocit studu, který se ale k mé panice začínal mísit s naprosto nesmyslným vzrušením! Ten kluk mi ochotně přišel pomoct, nezištně mi zachránil život a ještě mě tu nosí do sprchy jak nějakýho lazara a já co? Já cítím narůstající problém rád bych řekl v kalhotách, ale já žádné neměl! 
Naprosto hystericky jsem se k němu otočil zády, sotva mě položil na zem, naprosto kašlal na tu sádru, i kdybych tam tu nohu neměl, rozhodně jsem musel zakrýt ten fakt, že se mi všechna krev z mozku evidentně odstěhovala někam úplně jinam! Děsilo mě to, děsilo, protože tohle se mi nestávalo, nechápal jsem, co se to děje a zároveň věděl moc dobře, proč moje tělo reaguje tak bláznivě. Nebylo to jen tím, že byl tak hezký, že voněl naprosto neodolatelně a byl sexy až to bylo k smíchu, jenže i když byly moje hormony naprosto zblázněné, jasně jsem si uvědomoval, že to, co mě k němu nejvíc táhne, je ten hřejivý úsměv a pocit bezpečí, kdykoliv se na mě podíval, kdykoliv promluvil, kdykoliv se mě dotkl. Tohle jsem neznal a byl nedůvěřivý, bázlivý, když to dělal, děsilo mě to, protože jsem každou chvíli čekal nějakou podmínku, nějaké ale, které mi ten pocit zničí a zase mě jen vrátí do tvrdé reality, ale já.. já tomu naivně nechtěl věřit, propadal tomu klukovi, kterého jsem zatraceně vůbec neznal a to jen proto, že se na mě tak sladce usmíval a byl na mě bezdůvodně milý.. 
"Jojo, tak už běž." vyprovodil jsem ho spěšně, popravdě mnohem víc o svou zlomeninu jsem se bál toho, že si všimne, co se mi vzdouvá pod volným andělem a ne, nestál jsem o výsměch, zhnusení nebo odpor, od něj ne.. Opřel jsem se o zeď, abych získal stabilitu, nechal tu jednu nohu mimo vaničku a pustil na sebe proud studené vody. Páni, jak slastný to byl pocit po tolika dnech, kdy jsem marně prosil sestřičky, ať mě tam pustí a pak zděšeně přesvědčoval drsnou vrchní, že místo umytí žínkou od ní to snad radši přežiju s mokrýma ubrouskama.. Namydlil jsem si ruce a pěnou posel celé své rozbolavělé tělo, na mnoha místech jsem měl šrámy a modřiny, ale to nebylo nic, na co bych nebyl zvyklý. Pamatuju si, jak mi táta v deseti zlomil ruku, protože jsem podle něj nešel dost rychle. Ušklíbl jsem se, ne, rodina mi nechyběla, ne tak, jak by měla, i když na mámu a ségry jsem vzpomínal často. Jenže já tohle nechtěl, nechtěl jsem být jako oni, smířený se svým osudem. Ne, když jsem věřil, že život může být i lepší. Bezmyšlenkovitě jsem si šamponem vydrhnul neposedné vlasy a spláchl se čistou vodou. Bohužel jsem si uvědomoval, že můj zachránce stojí stále venku a já ho nechtěl otravovat víc, než bylo nutné, ačkoliv jsem si sobecky uvědomoval, že chci, aby tu zůstal déle.. 
Ručníkem jsem si spěšně vysušil mokré vlasy a pak si ho obmotal kolem boků, když jsem se bezradně podíval na ten nemocniční mundůr. 
"Emmm.. Dane? Nemohl bys mi prosím sehnat něco na sebe? Tu věc mám na sobě už pár dní a smrdí jako barel s dezinfekcí. Já.. nemám pyžamo." kousl jsem se do spodního rtu a zahanbeně sklopil oči, ačkoliv mě hnědovlásek ani nemohl vidět. Jenže těžko se někomu přiznává, že celej tenhle svět o vás vlastně vůbec nestojí..

Nevím proč jsem stál před tou koupelnou, ruce pevně zkřížené přes hruď, očima pátral po místnosti a pak je prostě jen naštvaně zavřel, když jsem se přistihl, že poslouchám sprchu, jak kapky dopadají na zem, bubnují o vaničku sprcháče. A že si nepředstavuju jen ten uklidňující a jistým způsobem netrpělivý zvuk. Ne, už jsem tohle dělal několikrát, čekal, až se pacienti osprchují, dopřával jim soukromí, čekal na jejich žádost o pomoc a nebo jsem prostě i přes protesty vešel dovnitř a pomohl, kde se dalo, protože jsem to nikdy neřešil a oni taky ne, protože byli v pozicích, kdy tu pomoc potřebovali a já tu byl od toho. Ne vždycky jsem dělal jen záchranáře, bylo to pro mě mnohem, mnohem víc. Dřív jsem za to dostával čočku, sestry mě neustále vyhazovaly, brblaly, že tady někdo jako já nemá co dělat, ale po pár měsících to prostě vzdali a nechali mě dělat, co jsem chtěl. A já chtěl pomáhat, zoufale a akutně jsem to potřeboval. Naplnil jsem touhle prácí svůj život, jen proto, abych vyplnil tu hlubokou ránu, co mi zela v hrudi ačkoliv jsem si myslel, že se ztratí a zahojí, když to budu dělat. Protože stejně jako se naši vyrovnávali se ztrátou sestry a i když to bylo už tolik let, díra po ní z mého srdce nezmizela ač jsem se ji snažil zacelit, jak nejlépe jsem dovedl.
Zavrtěl jsem hlavou, těch myšlenek bylo moc, moc a ubíhaly se jiným směrem. Směrem k tomu, jak jsem si představoval, jak se ty lehké kapky svážejí po tom drobném těle, jak opečovávají tu rozbolavělou kůži plnou šrámů a modřin z toho pádu a přistihl se, že sleduji jejich cestu i na úplně jiná místa. Mračil jsem se čím dál tím víc a o to víc, když jsem téměř nadskočil, když se zpoza dveří ozvalo moje jméno. Sakra, takhle přece nemůžu přemýšlet! Jo, byl hezkej, mladej, malej a sakra roztomilej, ale byl to pacient po těžké nehodě a já neměl a nesměl tohle dělat. Nejspíš bych tam vtrhl jako velká voda a opět zachraňoval hrdinně situaci, ale chvíli jsem počkal, než mi došel význam těch slov. Pohled mi padl na noční stolek, kde jsem nechal oblečení, kterého si zjevně nevšiml a došel pro něj.
Nebylo to nic moc, jedno mé obyčejné černé tričko a k tomu pohodlné kraťasy u kterých mi bude jasné, že jemu budou hodně hodně velké, ale třeba to tričko postačí, když tady nic neměl a ty nemocniční úbory jsou fakt za trest. Nevím, napadlo mě to snad automaticky po tom, co jsem se sestřiček snad po sté ptal na jeho rodinu a jestli někdo přišel a když mi dali znovu tu zápornou odpověď jako vždy jsem bral věci do svých rukou. A tak jsem otevřel dveře koupelny, nechtěl se rozhlížet, když jsem pokládal věci na umyvadlo, ale přesto se obrátil, abych se ujistil, že je v pořádku. Pohledem jsem pátral v té tváři, po té mnohem víc viditelné modřině na tváři a rozbitém rtu, po tom hrudníku plným dalším šrámů až k ručníku a znovu rychle zvedl oči k těm očím, co mě pozorovaly a o to to celé bylo snad jen horší. Ale jen jsem se usmál a rozhodl se nedat nic najevo abych ze sebe nedělal většího hlupáka než jsem byl.
"Přinesl jsem ti něco. Než někdo z tvé rodiny přijde, prosím, vezmi si to. Až se převlečeš tak houkni nebo chceš.." Nadechl jsem se a vydechl. Ne, nechce pomoc, kdyby chtěl, řekne to, dal jsi to dost jasně najevo a teď vypadni. Můj pohled se od jeho tváře odvrátil a já větu s otázkou ohledně pomoci nechal viset ve vzduchu a rozešel se ven. "Prostě řekni.." Zabrblal jsem u odchodu a snažil se uklidnit vlastní rozlétanou mysl. Ale ta stále ještě jasně utíkala k tomu obličeji a já věděl, že jsem se do toho zahrabal víc než bych měl a chtěl.

Upřímně naprosto mě svou reakcí odzbrojil, natolik, že jsem ani nestihl vypísknout jako ukázková náctiletá hrdinka z filmu pro pamětníky a zakrýt si nahý hrudník, od kterého se tak prudce odtrhl pohledem. Můj pohled mezi tím zatěkal k umyvadlu, kde ležela ta kupička oblečení a já na ni zíral jako tele na nový vrata. Nechápal jsem to. Nechápal jsem jedinou větu, jediný krok, který tenhle kluk dělal, jediný důvod, proč se o mě tak staral, proč se zajímal, proč se vůbec vrátil. Díval jsem se na hromádku oblečení a chtěl mu říct, že nikdo, nikdo sem nepřijde, že ten nemocniční mundůr je mým osudem, tak jak mohl sakra vědět, že tu nikdo nebyl a já nemám svoje pyžamo? Jak tě mohlo napadnout, že budu potřebovat tvoje..? A jak jsem se měl sakra tvářit, že mi to nerozbušilo srdce?! Cítil jsem to, chvění a mravenčení, sakra, jak jsem si neměl namlouvat ty nereálné domněnky, když jsem rukou bázlivě přejel po měkké látce a jen usilovně mrkal, protože mě v očích pálily slzy. Nebrečel jsem, když mě doma táta řezal, nebrečel, když jsem se choulil v seprané mikině mezi bezdomovci v podchodu, nebrečel, když mě srazilo auto a můj život se zdál znovu poslaný na začátek té předlouhé cesty, ale když jsem vnímal ten drobný projev laskavosti, svíralo mi to hruď. Protože jsem nechtěl, aby to směřovalo tam, kam to směřovalo, ale nemohl jsem si pomoct. 
Pomalu, nejistě jsem na sebe natáhl jeho kraťasy a neubránil se krátkému pousmání, když jsem tu šňůrku musel zauzlovat snad na třikrát, aby mi hned zase nespadly dolů a pak si váhavě přetáhl přes hlavu i to tričko, které mi sahalo až ke stehnům a já naprosto naivně a bez špetičky rozumu zabořil nos do měkké látky. Jak jsem neměl mít plnou hlavu představ, když mě doslova objímala jeho vůně, když jsem si představil, že tohle tričko měl na tom svalnatém těle, že se ho dotýkalo naprosto stejně jako mě. Ta vůně mě uklidňovala, naprosto uvolňovala mou mysl, když jsem zavřel oči, potáhl si vršek trička k nosu a chvíli se prostě jen naprosto ztřeštěně mazlil s hebkou látkou jako zatracený ztracený štěně. Tohle se mi nepodobalo, takhle neopatrně jsem se nechoval, naučil jsem se stát nohama pevně na zemi a brát život takový, jaký je, jenže to se dělalo zatraceně těžko, když jsem cítil tu vůni tak intenzivně, když se na mě usmíval tak bezelstně, když jsem z nepochopitelného důvodu propadal klukovi, kterého jsem vůbec neznal a možná byste řekli, že jsem byl prostě jen vyvedený z míry tím hezkým chováním, na které jsem nebyl zvyklý, ale pravdou zůstávalo, že jsem ho možná neznal, ale tu vlastnost, které jsem si cenil nejvíc, už mi ukázal dávno. Netoužil jsem po bohatství a moci, nechtěl žít v luxusním sídle a nemuset hnout ani prstem, neimponovali mi drzé úšklebky a přemrštěná ega. Já chtěl jistotu, náklonost, upřímnost a lásku. Toužil jsem po někom, kdo se na mě usměje tím širokým, opravdovým úsměvem, komu budu moct dát všechno a kdo vedle mě bude, když se bude svět pod mýma nohama otřásat a jo, byl jsem naivní, když jsem o tomhle snil u kluka, kterého jsem znal doslova pár minut, jenže já prostě věděl, že takový je, dokazoval mi to každým svým činem, každým starostlivým pohledem, každou maličkostí, o kterou jsem neprosil a stejně to udělal a to bylo nejhorší. Jak jsem se měl nezamilovat, když představoval ideál všeho, co jsem chtěl? 
"Můžeš.." zamumlal jsem, moc dobře jsem věděl, že stojí za dveřmi připravený mě přijít hrdinně zachránit, kdyby mě jen ofoukl vítr a líbilo se mi to, sakra, tolik jsem si ten pocit užíval, až mě to děsilo. Protože jsem lidem nevěřil a moc dobře věděl proč. Jenže on do mého nepřístupného života vpadával s takovou sebejistotou, které jsem se neuměl bránit. Pohrával jsem si se šňůrkou na kraťasech, které jsem v pravidelných intervalem vytahoval výš, aby mi nespadly a jen se na něj usmál. 
"Mám pocit, že nemáme stejnou velikost. Přes ramena mě to trochu táhne.." pokus o vtip? Jasně že jsem si musel udělat srandičku, když jsem v jeho oblečení doslova plaval s nulovým náznakem svalů, zatímco ty jeho se tak markantně rýsovaly pod upnutým tričkem a jen probouzely představy, které jsem ve své hlavě normálně opravdu nemíval. Zkuste se tomu ale bránit, když jsem si jen představil, jak mě znovu vezme do náruče a šimralo mě v podbřišku, táta mi vždycky říkal, že se chovám jako holka, ale jestli to znamenalo, že jsem měl ten pocit nepochopitelného vzrušení, když mě s lehkostí zvedl do své náruče, tak sorry, asi měl pravdu. Protože to pevné tělo, jeho síla, jeho úsměv i pohled byl jako pevná skála, která odolá bouřím a to bylo něco, co mě vždycky chybělo. "Ale oceňuju to, tvoje tričko je fakt pohodlný.. děkuju." přivřel jsem oči v tom širokém, vděčném úsměvu, když jsem se potahal za cíp trička a podíval se mu do tváře, protože nemělo cenu držet si odstup, ne, když jsem tu stál v jeho oblečení a zoufale chtěl, aby ta situace byla opravdová a my dva nebyli jen bezradný pacient a jeho chrabrý zachránce. Suďte mě, ale měl jsem snad právo na to chvíli snít, když jsem věděl, že tahle krásná představa zalitá sluncem brzy skončí. Viděl mě, ví, že jsem v pořádku, že to přežiju, že svůj úkol splnil a půjde zase dál, zachrání někoho dalšího a bude se o něj starat se stejně vřeným pohledem, nebyl jsem naivní. Dobrý člověk, skvělý záchranář, nejspíš se stejně hodnou přítelkyní, domkem se zahradou, psem Pajdou a dvěma dětmi. Uvědomoval jsem si realitu, bolestně a jasně. Ale pro jednou jsem naivní být chtěl a prostě utéct té bolestivé realitě, osamělé a bezútěšné, až se ty dveře zavřou a já se zase probudím do dalšího šedého rána. Sám.
Natáhl jsem k němu ruce a jen se stále napůl bázlivě pousmál. "Pomůžeš mi, prosím?"

Vešel jsem dovnitř, nevěděl jsem, jestli si skutečně moje věci vezme, jestli to nebylo příliš troufalé, příliš drzé a příliš za čárou. Ale skutečně jsem nedělal tyhle věci s žádným postranním úmyslem kromě toho, aby mu bylo líp. Protože nebylo nic horšího než tyhle čtyři bílé zdi, ten personál, co se sice smál, ale snažil si držet si odstup, nic hřejivého nebo rodinného v těch strohých pokojích a lůžkách. Kord, když na něj byl upoután. Znal jsem ten pocit, co se mu zračil ve tváři skryt za tím úsměvem, znal jsem ho tak dobře a známě a uvědomoval si, že nechci, aby v těch jasných očích byl. Protože se domů vrátíš, k těm všem lidem, co konečně přijdou, za rodinnou a životem, který tam čeká. A možná to ode mě bylo lehce sobecké, ale budu rád, když tu tvář tady alespoň párkrát ještě uvidím. Protože jsem věděl, že pak splyne se všemi ostatními. Protože zeptat se pacienta na číslo bylo už fakt moc přes čáru a já nehodlal zneužívat jeho stavu ani situace. Vpadl jsem tam s tím profesionálním úsměvem, který nakonec opadl v lehké překvapení, když jsem očima přejel po něm. Po těch směšně velkých kalhotách u kterých by si tu tkaničku mohl obmotat stokrát kolem pasu a pořád by to bylo málo. O tom, jak se v mém tričku ztrácel, jak mi v něm připadal ještě drobnější a zranitelnější a já si neuvědomoval, jak mě tenhle pohled na něj v mém oblečení dostane. Protože to bylo moje a on.. On v tom vypadal zatraceně roztomile, s tím úsměvem, s tím, jak klopil oči a zvedal je k mé tváři, tahal se za cíp toho trička a já ho prostě jen chtěl držet a opečovávat, po tom, co mi přišlo, že se ztrácí. Neměl jsem slov, neměl, má hlava, co si usmyslela, že to udrží na té čistě pracovní rovině teď jela na plné obrátky a upřímně řečeno, pracovní věci byli to poslední co v ní bylo. Mé rty se ale přeci jen roztáhly v úsměv, když jsem bezmyšlenkovitě pronesl: "Sluší ti". Možná jsem to neměl říkat, což jsem si uvědomil vzápětí, když jsem se sklonil, vložil ruce pod jeho kolena a zas a znovu si ho vyzvedl a zas a znovu byl překvapený tou drobností, tím teplem, co z něj sálalo, když se mi tiskl k hrudi, k té vůni, když jsem lehce sklonil bradu a ve tváři mě zašimraly jeho neposedné vlasy. Došel jsem s ním k posteli, nechtělo se mi ho pouštět, nechtělo se mi sobecky ztrácet tu blízkost, když jsem ho posadil na postel a díval se na něj až příliš, příliš dlouho a příliš zblízka, když jsem měl tvář tak blízko jeho jak stahoval dolů své ruce kolem mého krku. Možná jsem chtěl něco říct, nebo neříkat nic a jen zkoumat ty detaily, které mi předtím unikly, ale prudce jsem pusu zavřel a odtáhl se, kdy se dveře s vrzáním otevřely a dovnitř vpadla postarší sestřička. Sjela mě kritickým pohledem a pak přešla až k nám.
"Oběd." Položila tác s nevábným obsahem na pult a já nakrčil obočí načež jsem si vysloužil ještě kritičtější pohled skrz tlusté brýle, jak začala Dominikovi obratně měnit kapačku a podávat léky. "Dane, hledali tě na příjmu. Myslím, že bys měl.." Podíval jsem se na hodiny na stěně, vyskočil na nohy a spěšně přes sebe přetahoval bundu než jsem se naklonil k hnědovláskovi i přes to nesouhlasné mlasknutí vrchní. "Být tebou, radši si zacpu nos a představuju si cheese než to sním.. Copak, Maruško, náročný den?" Švihl jsem po sestře blýskavým úsměvem než jsem se zvedl a vysloužil si naštvaný pleskanec po zádech. Nechtěl jsem odejít, ale musel. Neotáčel jsem se, neloučil se, neříkal nic o příště, byť jsem velmi chtěl, když jsem si uvědomil, že má pauza skončila překvapivě rychle a mě čekala další nekonečná šichta. Ale věděl jsem, že tady nejsem naposledy a já věděl, že kdybych se otočil, zůstanu.


Cítil jsem na sobě patrnou únavu. Únavu z toho, že jsem se po dlouhé čtyřiadvacítce měl vyspat víc než pár hodin, ale já namísto toho znovu kráčel po té dobře známé chodbě. Tentokrát mé záda nezdobila oranžová bunda, ale světlé džíny a tmavé tričko přes které byla přehozena bunda kožená. Snapback naražený kšiltem dozadu, který jsem si před sestrami na recepci rázně smeknul než jsem se vytratil jejich dotěrným otázkám, které mě jistě neminou. Nevím, proč jsem sem zase šel, proč jsem prostě nespal doma a nechal to bejt, ale byli to ty tmavé, ale přesto jasné oči, co mě nenechaly spát, myšlenky na to, jak se tady má, na tu samotu, vzpomínky na to, co bylo dřív, noční můry a dokola a dokola a spánek byl ten tam. A tak jsem se namísto toho rozhodl udělat něco smysluplnějšího. Zaklepal jsem, chvíli jsem se nervózně ošíval, což mi nebylo podobné, ale potom jsem přeci jenom zvedl ruku, zaklepal a rázně otevřel. Vešel jsem dovnitř, pokoj byl stejně prázdný jako předtím, kromě plné postele na konci chodby s hnědovláskem jehož pohled se stejně jako předtím upíral z okna. Sledoval jsem ho tiše, přemýšlel, co za výmluvu vymyslím, když jsem kráčel k němu, prostě si drze ukradl volnou stoličku vedle postele a pak z batohu vedle začal tahat věci.
"Zdravím Dominiku, jak se cítíš?" Sice to bylo jen pár dní, ale skutečně jsem se neubránil tomu pousmání, když jsem sledoval blednoucí modřiny na jeho tváři. Vzal jsem z batohu noťas a položil mu ho na kolena. Až potom jsem si uvědomil, že jsem cizinec, co ho znovu bez důvodu přišel navštívit a že to možná může být zvláštní, ale já to vysvětlit neuměl a nemohl. Nedokázal jsem popsat, proč jsem sem musel jít, proč jsem chtěl a musel vidět jeho tvář. "Promiň, že jsem sem tam vpadl. Jen jsem měl volno a viděl jsem, že ti nefungoval mobil. Náhradní sice nemám, ale mám starej noťas, co by ti mohl pomoct se třeba jen trochu zabavit. Na wifinu se připojí i když v nemocnici pořád padá." Vzal jsem ruku a otevřel ho, obrazovka párkrát zablikala. Uvědomoval jsem si tu blízkost, to narušení toho osobního prostoru, ale nebylo to pro mě nic zvláštního. Vždycky jsem v tomhle byl trochu drzejší a kdyby řekl nebo jakkoliv naznačil, že už je to moc, odešel bych nebo toho nechal. Prstem jsem ukazoval na jednotlivé ikony a otevřel jednu složku s názvem Filmy. "Nahrál jsem ti tam pár svých oblíbenců. Snad mě nebudeš soudit, je tam i Bridget Jonesová, Sex ve městě, ale stejně tak i nějaké thillery, akčňáky apod. Nevím, co máš rád, ale všechno lepší než to, co se dá naladit v nemocnici.." Zabrblal jsem, dobře jsem si pamatoval, jak to ségra nesnášela a prosila mě, abych přinesl něco lepšího. Otočil jsem tvář k té jeho a lehce se pousmál. Snažil jsem se tím zamaskovat vlastní nervozitu. Byl jsem zas tak blízko, a tak abych mu dal prostor, přeci jen jsem se odtáhl. Nervózně zvedl kšiltovku, prohrábl si vlasy a zase ji položil zpátky. "Jestli ale nechceš, tak mě klidně pošli do háje. Já jen.. Prostě mě napadlo, že by se to mohlo hodit než ti donesou věci.." Snažil jsem se znít nenuceně, ale ve skutečnosti jsem prostě chtěl tady být s ním.

Díval jsem se z okna,, dny utíkaly pomalu, dlouhé hodiny se nekonečně táhly, rozdělené podle přesně daných časů - snídaně, vizita, oběd, kapačka, svačina, rehabilitace, večeře, přemlouvání, abych šel s paní Kropáčkovou koukat na Ordinaci, večerka. Lezlo mi to na mozek, přemýšlel jsem nad věcmi, které jsem obvykle úspěšně vytěsňoval, když jsem si dobrovolně bral po práci další směnu nebo jen novou brigádu a doma pak jen vyčerpaně padal do postele, protože jsem na tyhle věci myslet nechtěl. Nechtěl a nemohl. Nechtěl si představovat, co by kdyby, nechtěl snít o tom, co nemůžu mít. Protože to jen jitřilo rány a rozesmutňovalo mou duši. 
Dan se už neukázal a já jen každý další den odolával pokušení zeptat se sester, jestli o něm něco nevědí, jestli ho neviděli, jestli.. jestli co, Dominiku? Nechápeš to nebo co? Jsi jeho pacient, byl jenom starostlivý, když tě přišel zkontrolovat a možná až příliš hodný, že tu nechal svoje věci. Asi mu tě bylo líto. A dál..? 
Věděl jsem, že ty myšlenky jsou hloupé a naivní, co jsem čekal? Že se znenadání objeví ve dveřích? Přestaň koukat na romantické komedie, leze ti to na mozek. Byl jsem tvrdý, sám k sobě vždycky, protože jenom to mi pomohlo přežít. Dva z mých tří nejlepších kámošů byly bůhví kde a nežil jsem ve světě, kde bych doufal ve šťastné konce. Jordy byl přesně na té hraně, která hrozila překlopit se hned sem, hned zase tam a já věděl, že od šťastného života v houpacím křesle na verandě nebo kulce do hlavy ve smradlavém podchodu ho dělí stejná míra. A já? Ne, v mém světě byly sny luxus, který jsem si nemohl dovolit, tak jsem se díval z okna a přemýšlel, jak utáhnu nájem, jak se o sebe postarám, ale v noci, v tichu, když se dveře pokoje zavřely a dovnitř nemohly ani ty logické, racionální myšlenky, tehdy jsem zavíral oči, tiskl nos do toho trička, ze kterého stále slabě stoupala jemná vůně a představoval si život, který bych mohl žít, kdybych byl někdo jiný. Jenom tehdy jsem si dovolil nad tebou přemýšlet tak, jak moje hlava chtěla, jak po tom toužilo moje tělo, všímavé, citlivé, které vnímalo dotek hebké látky na kůži a moje hlava byla plná představ o tobě, o tom, jak se mě dotýkají tvoje ruce, jak chutná tvoje kůže, jak intenzivní může být tvůj pohled, když se na mě díváš, jak sladké a opojné jsou tvé rty.. a pak přišlo ráno, šedivé, prázdné, tiché, ráno, ve kterém sem byl osamělejší než kdy dřív. 
A možná proto jsem tomu nezabránil, nedokázal ukočírovat to překvapení a nadšení, které se mi tak dětinsky odráželo v hlase, když jsem otočil hlavu a uvědomil si, že stojí ve dveřích. "Dane? Co tady děláš?" 
Konsternovaně jsem mrkal a pohledem bloudil z jeho tváře na svá kolena, do kterých pokládal notebook, ačkoliv na něm můj pohled nevydržel dlouho. Znovu jsem se na něj díval jako by byl Červená Karkůlka, protože jsem snad ve dveřích čekal spíš Lukáše s Mikulášem, než mého zatraceně sexy zachránce. No vážně, to v těch džínech musí vypadat tak dobře? Urychleně jsem se snažil rukou udělat z toho vrabčího hnízda na hlavě něco normálního, zatímco jsem se choulil zděšeně do jeho trička jako by to byla poslední záchrana na světě. 
"Já.. nevím, co říct. Přísahám, že bych chtěl říct něco chytřejšího, ale prostě.. děkuju." vydechl jsem nakonec, když jsem se díval na displej počítače a nechápal to, nic z toho jsem nechápal, protože tohle jsem přece nemohl přičítat jeho záchranářské shovívavosti nebo jo? Měl jsem si to nějak vykládat? Znamenalo to pro něj něco? Protože pro mě.. 
Pousmál jsem se, když  mi vyjmenoval výčet filmů, ta jeho bezprostřednost byla návyková, líbilo se mi, jak mluvil upřímně, jak se ke mě nakláněl, jak z jeho oblečení stoupala ta samá vůně, kterou jsem fetoval posledních pár nocí a já si to užíval, užíval si každou minutu a naprosto kašlal na všechny ty zákazy, které jsem sám sobě tvrdošíjně stanovil. Nakonec jsem se jen bezelstně usmál a zatvářil se provinile. "Popravdě nejradši koukám na romanťárny, kluci se mi vždycky smáli." bylo lehké s ním mluvil, lehké, když se na mě díval tím pohledem, pod kterým jsem se sice ošíval, ale nebylo to tou nepříjemností nebo strachem či nedůvěrou, bylo to tím šimráním, které se mi nedobrovolně rozlézalo podbřiškem. Vděčně jsem se pousmál a kývl ke dveřím, za nimiž byla společenská místnost. "I když kdybych musel s paní Kropáčkovou znovu koukat na Esmeraldu, nejspíš bych si dobrovolně zlámal i vaz.." přiznal jsem nakonec, neměl jsem srdce staré dámě říct, že se mi fakt nechce koukat na Chosé Armanda a navíc každých pět minut vyslechnout její hodnocení minulého dílu. 
Zvedl jsem k němu pohled a když se mi div neomluvil, že za mnou přišel, neovládl jsem se vůbec a ruku naléhavě položil na tu jeho. Teplou a pevnou. "Ne, ne, jsem rád, že jsi přišel." sklouzl jsem pohledem ke své dlani, která spočívala na hřbetě jeho ruky a jako bych si až te´d uvědomil, co to vlastně dělám, zase jsem cuknul a zahanbeně ji odtáhl. Pozvedl jsem obočí a prohlížel si jeho bledou tvář. "Vypadáš hrozně. Teda sluší ti to, to tričko a.." moje koktání zcela jistě doprovázelo rudnutí, když jsem se do toho zamotával, ale tak sakra, jak jsem měl myslet, když se mu to tričko s každým nádechem napínalo přes rozložitý hrudník? "Chtěl jsem říct, že vypadáš vážně unaveně." vysoukal jsem ze sebe nakonec namáhavě a naklonil hlavu na stranu. "Neměl by ses jít radši vyspat?" 

Sledoval jsem jeho tvář, déle než normálně, déle než u kohokoliv jiného, když ke mě zvedal ty sladké nevinné oči, když se usmál a já si uvědomil, že jsem ještě neviděl hezčí úsměv. Že na tu perfektní tvář, možná plnou pomalu mizejících šrámů a modřin, ale přitom pořád stále perfektní, zírám až příliš. Ale nemohl jsem si pomoct, nemohl, když se mi po tváři rozlil ten široký úsměv po té jeho historce s paní Kropáčkovou, dokázal jsem si to živě představit. Uvědomoval jsem si, že má přítomnost v tomhle pokoji už dávno není jen o tom, že kontroluju někoho, koho jsem zachránil. Že je v tom mnohem víc než jenom  ten stejný zájem jako u každého jiného, že už mi nejde o práci, protože i já byl ten, co na tenhle obličej nemohl přestat myslet. Nedokázal jsem tě dostat z hlavy a to už od okamžiku, co jsem tě zachránil. Nevím, nevím, čím to bylo, co na něm bylo tak jiného, ale chtěl jsem, nutně jsem potřeboval ho ochraňovat před celým světem, schovat ho ve svém náručí, dotknout se jeho hladké pokožky, i když jsem si nebyl jistý, jestli bych vůbec kdy směl. Ne, možná jsem byl upřímný, vtipálek, co má vždy co říct, ale teď jsem si překvapivě uvědomoval, že je v tom něco víc. A že by to tak být nemělo. Nebo?
I já sklouznul pohledem k jeho dlani na té mé, vypadala oproti ní směšně malá, drobná a útlá, a já cítil ten neodbytný pocit ji uchopit do své a zjistit, jak do ní pasuje a.. A ne, ne, byl zraněný pacient, byl tu sám a já skutečně nestál o nic jiného než mu jen zpříjemnit tyhle nudné chvíle a vykouzlit ten úsměv na jeho tváři. Protože to za to skutečně stálo. Můj úsměv se ještě rozšířil, když se zamotával do svých slov a já to přisuzoval tomu náhlému přepadení se kterým jsem sem vtrhl. Ale tak to se mnou bylo vždy. Zavrtěl jsem hlavou, nechtěl mu vysvětlovat, že nedokážu vysvětlit, že radši místo spánku budu tady s ním, a tak jsem se sklonil a začal z batohu lovit další věci které jsem mu házel na klín. "Nevěděl jsem, jestli máš rád sladké nebo slané, tak jsem ti něco přinesl.." Znovu jsem se zazubil, ale trochu nervózněji než na mě bylo zvyklé, nebudu lhát, když jsem pohledem přelétl tu sbírku na jeho klíně vedle počítače. "Oreo, Bueno, nějaké polomáčené a pak brambůrky a tyčinky. Jako chtěl jsem ti vzít i kafe, ale za to by mě sestřičky už určitě umlátily, takže až budeš moct, jedno ti přinesu.." Chtěl jsem říct, že na jedno zajdeme, skutečně mě zajímalo, jaký je, nedokázal zastavit ten pocit touhy zjistit o něm něco víc, ale neptal jsem se, nepřišlo mi to správné. Znovu jsem zvedl ruku a položil ji na zátylek, když jsem si uvědomil, že to zase na něj chrlím. "Nesmíš to na mě napráskat, ale ta nemocniční strava je fakt na hovno, tak jsem si myslel, že bys mohl chtít i něco lepšího.. ale jestli jsi alergickej na lepek nebo tak něco, tak vymyslím něco jiného" Mrknul jsem na něj s tím potutelným úsměvem. Nevím, asi jsem mluvil příliš, stejně jako on, možná to byla věc, co mě o něm nutila zas a znovu přemýšlet. Nakonec, abych ale přerušil všechny ty informace kterými jsem ho zahltil, jsem na počítači vyhledal jeden z filmů. Láska nebeská byla prostě klasika, a tak jsem s tím širokým úsměvem prostě přiznal, že sám mám slabost pro romanťárny. Jako nevadí mi i akčňáky, ale on byl pacientem a tedy i mým pánem, a tak jsem se přizpůsobil jeho potřebám, samozřejmě! Vstal jsem, drze si přitáhl ještě jednu židli pro návštěvy, hodil na ní nohy a pohodlně se opřel.
"Radši to pusťme hned, teda jestli chceš. Nebo si to pusť pak sám, nechci tě tady prudit. Maruška je na obědě, a vizitu jsi měl už ráno, pokud nečekáš návštěvu, tak dřív jak za dvě hodiny tě zkontrolovat nepůjdou a mě nevyhodí za to, že otravuju pacienty mimo návštěvní hodiny" Protočil jsem očima, ale znovu to následoval tím upřímným úsměvem. Nevím, být v jeho přítomnosti mi přišlo jednoduché. Ačkoliv to, jakým směrem se ubíraly mé myšlenky při těch kradmých pohledech k té jeho, už tak jednoduché rozhodně nebylo.

Všiml jsem si, že mě pozoruje dost upřeně a intenzivně, ale ten pohled jsem mu nemohl opětovat, ne, když jsem cítil tu nervozitu, červeň vstupující mi do tváři i mravenčení v břiše, všechno v jedinou chvíli a to jen proto, že na mě z nějakého důvodu koukal tak dlouho, nejspíš proto, že jsem měl zbytek oběda na tváři nebo nevím. Rozhodně jsem na něco takového nebyl zvyklý a ano, značně mě to vyvádělo z míry, protože jsem věděl, proč tohle všechno cítím a popravdě jsem nebyl rád. Pocity, které jsem cítil v jeho blízkosti, byly hloupé a naivní. Byly to pocity, co mi dřív nebo později ublíží, avšak nedokázal jsem se jim bránit, když se na mě usmíval, když jeho zvonivý smích vyplňoval tu žalostně prázdnou místnost a já nemohl, prostě mu nemohl říct, aby mě nechal na pokoji, což by bylo ze všeho nejrozumnější, jenže já ho tu pokrytecky chtěl, protože jeho přítomnost dělala svět barevnější a já se toho prostě odmítal vzdát. 
Možná jsem se měl ptát víc, být zodpovědnější a dospělejší, ale když se usmál a do klína mi nandal všechny ty věci, prostě jsem nemohl držet ve tváři ten kamenný výraz a usmál se naprosto nevěřícně a vesele, přirozeně a upřímně, protože tenhle kluk mi bral slova, ať už dělal cokoliv, protože tohle chování, to bylo jako z jedné z těch romantických komedií, až na to, že já nebyl hlavní hrdinka románové knížky. I tak jsem zavrtěl hlavou a nechápavě zíral na kopec dobrot ve svém klíně. "Ty se mi snad jenom zdáš, myslíš to vážně? Tohle všechno bych nesnědl ani kdyby mi tu nedávali najíst vůbec!"
Nepoznával jsem svůj hlas, nevzpomínal si, kdy naposledy byl tak lehký a hravý, kdy naposledy jsem se na někoho usmíval tak nekontrolovatelně a upřímně, jako na záchranáře, který mluvil až přes příliš a mě to naprosto vyhovovalo, ne protože bych mluvit nechtěl, ale protože jsem nemusel a on jako by mou přirozenou ostýchavost chápal. Nebo jsi prostě byl takový nic neřešící pohodář? Proč jsem tak zoufale chtěl vidět víc, proč jsem o tobě chtěl vědět víc, když ses na mě tak upřímně usmíval a já věděl, moc dobře jsem věděl, že bych ti měl neutrálně poděkovat a celou tuhle nepochopitelnou situaci bezbolestně ukončit, jenže já nemohl. Nemohl a především nechtěl. Protože to osamění, které jsem cítil, den za dnem, hodinu za hodinou, celej svůj šedivej život, se ve tvé blízkosti zdálo naprosto nepochopitelné, i když jsi o mě nic nevěděl, i když jsem nic nevěděl o tobě, zdálo se mi, jako bych tě znal už věky. 
"Dělá tohle všechen nemocniční personál? Protože jestli jo, mám špatnýho doktora.." neuměl jsem se s lidmi bavit, neuměl se jim otevřít a věděl, že bych s tím měl víc bojovat, ale bylo tak snadné podlehnout tomu kouzelnému úsměvu, když s tím nenuceným tónem seděl vedle mě. 
"Ne, musíš tu zůstat, chci s někým probrat, jestli je lepší scéna, kdy Mark vyzná Juliet lásku přes ty karty nebo když Sam proběhne letištní ochrankou. Navíc mi musíš pomoct to všechno sníst, jinak mě příště do té koupelny budeš muset odtáhnout jeřábem." místo odmítnutí s tím omluvným úsměvem jsem ze zcela nelogických důvodů bral do ruky to bueno, roztrhl obal a podával mu jednu z čokoládových tyčinek, zatímco jsem se uveleboval v polštáři, jako bychom spolu leželi někde v obýváku a ne v nemocnici, jako by byl můj dávný přítel a ne záchranář, který z nepochopitelných důvodů navštěvuje neznámého kluka v nemocnici. Nevím, co jsem hrál za hru, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem v té sladké a naprosto nesmyslné představě setrvával, když seděl vedle mě, známé dialogy narušovalo jen šustění a křupání brambůrků, ačkoliv ten film byl to poslední, na co jsem se dokázal soustředit. Protože mnohem víc než film jsem z pod těch dlouhých řas sledoval jeho. Bylo pěkně nespravedlivé, že někdo je nejen tak sebejistě charismatický ale navíc i neskutečně hezký! A ještě mnohem nespravedlivější bylo, že byl tak blízko a stejně jsem se ho nemohl dotknout. Protože jsem si to neuměl vysvětlit, ale při pohledu na něj mě napadaly představy, které jsem jindy naprosto úspěšně potlačoval. 
Strčil jsem s chutí do pusy další oreo, měl pravdu, nemocniční strava fakt stála za hovno a nenápadně si odkašlal. "Emmm.. nebudou se na tebe doma zlobit, že trávíš tolik času tady..?" raději jsem rádoby nenuceně přesunul pohled k filmu, protože lhaní mi nešlo a byl jsem si jistý, že jestli mi koukne do tváře, moc dobře pozná, že jenom sonduju informace. Protože jsem zoufale potřeboval slyšet, že ho doma čeká přítelkyně, abych si konečně uvědomil, že nejsem Keira Knightley a tohle není film.

Líbilo se mi, když jsem si uvědomil, že se jeho tvář víc uvolnila, že z ní opadla všechna ta prvotní nervozita, kterou jsem mu rozhodně nevyčítal ani neměl za zlé, protože tím, kdo tady naprosto bezdůvodně a zvláštně obtěžoval pacienta mimo své veškeré pravomoce jsem byl já a mohl mě za to kdykoliv nahlásit nebo vyhodit. Nechtěl jsem si připouštět, že ten kluk s tím nevinným úsměvem se mi vkrádá do mysli i představ mnohem víc a ne jenom jako pacient, a prostě jsem chtěl setrvávat v jeho blízkosti. Mohl jsem to svádět na všechno, na to, že ten nepřítomný pohled, co měl ještě před pár hodinami, jsem moc dobře znal, protože jsem ho vídával na stejně krásné nevinné tváři, a proto jsem se rozhodl s tím něco dělat. Ale to byla jen část pravdy a já to věděl.
"Ber to jako VIP zacházení. Když už jsem tě zachránil, taky si tě pohlídám, abys mohl co nejrychleji na nohy.." Pozvedl jsem koutek úst a poťukal rukou na tvrdou sádru na jeho stehně. Ne, nemělo to vyznít špatně, skutečně jsem chtěl, aby mohl co nejrychleji zase žít mimo tyhle čtyři zdi, i když jsem sobecky věděl, že ta myšlenka, že by odešel, mě trápila víc, než by měla. Sledoval jsem ho v tom svém velkém tričku, které mu prostě tak nenuceně slušelo, vypadal jako ten typ, co prostě bude sladký a roztomilý i v halloweenském kostýmu donutu zatímco do sebe ládoval všechno, co jsem mu přinesl a přitom to ze začátku tak vehementně odmítal.
"Jednoznačně scéna s letištní ochrankou.." Pronesl jsem s pokýváním hlavy, když jsem se natáhnul pro pár dalších brambůrků a přitom si neuvědomil, že v tom pytlíku už dávno měl zabořenou ruku svojí. Pod bříšky prstů mě zašimrala ta jemná hladká kůže, ten jemný, téměř nulový dotek, ale já si uvědomil, že jsem tu ruku měl stáhnout mnohem rychleji než jsem ve skutečnosti udělal. No, lehce jsem se nakonec pousmál a byl rád, že ticho, co nastalo, proťala otázka, na kterou jsem znal celkem jednoduchou odpověď. "Já.." Zavrtěl jsem hlavou, ale mou odpověď přerušilo vrzání značící otevírání dveří a já přetočil tvář v domnění, že uvidím burácející Marušku, ale místo toho mě uvítala jinak známá tvář.
"Dane Strnade, můžeš mi laskavě vysvětlit, kde máš telefon? A co tady zase děláš? Na recepci mi museli sdělit, že tě najdu tady a.." Její pohled tmavých očí se přesunul na Nika v posteli a já z ní prudce sesedl zpátky na židli. Matka přelétla znovu pohledem skrz Nika, spoušť na posteli a zpátky ke mě. Čekal jsem nějaké sekýrování nebo nadávky, ale po matčině tváři se rozlil úsměv, který byl snad ještě horší než ten pohled!
"Tak tohle je ten pacient který tě tak zajímá.. Drbe o tom celá recepce" Pohledem zhodnotila jeho celého a já se modlil, aby se nesnažila být upřímná. Ale to by to nesměla být má matka. "Zdravím. Jsem doktorka Alexa Zlatá, z oddělené dětské JIPky. Můžeš mi říkat Lexo a jsem.." Sledoval jsem Nikoho nechápavý výraz a radši mámu přerušil v dalším vyprávění.  
"Mami, myslím, že to by stačilo. Přinesl jsem jen něco, co chutná líp jak kafe z automatu. Za to mě nemůžeš vinit. Potřebovalas něco?" Zvedl jsem ruce na obranu a upravil si vlasy pod čepicí, kterou sjela jasně varovným pohledem. Jasně, i když je mi přes třicet, pořád mě bude poučovat. Na Nika ovšem vrhala jeden zářivější úsměv než druhý.
"Těší mě, Niku. Vždycky ráda poznávám, když si Dan udělá nové.. přátele" Rázně jsem si odkašlal, než ke mě upřela další strašlivý pohled. "Nevím zlatíčko, to mi pověz ty. Naháním tě po celé nemocnici. Mohl by sis třeba pro začátek zkontrolovat telefon, aby mě tvůj otec přestal bombardovat s otázkami, jestli mu pomůžeš přestěhovat tu lednici a namontovat do garáže poličky. Nechápu, 10 let po rozvodu a stejně furt se o vás musím starat jak o dva puberťáky.." Sevřela pevněji ruce v deskách a odfrkla si. Miloval jsem, když mluvila o tátovi, bylo to naprosto perfektní ztrapnění a završení celého jejího monologu. Jen jsem na ni kývnul a zkontroloval hodinky na zápěstí, skutečně jsem měl za půlhodiny být jinde.
"Jasně, díky mami, ozvu se mu. Mohla bys jít? Stejně sem za chvíli přijdou na další kontrolu nebo z rehábka, takže půjdu. Díky za starost, určitě mu zavolám.." Protočil jsem očima a doufal, že si tuhle scénu přehnaně starostlivé matky Nik rozhodně nebude pamatovat. Ta se ale nedala odbít a ještě než odešla, sladce na Nika mrkla.
"Až se uzdravíš Niku, ráda tě poznám blíž. Třeba někde na grilovačce? Až teda Milan konečně zprovozní tu pergolu, co jsi slíbil, že mu pomůžeš.. A zavolej mu. Prostě otci zavolej, Dane, nemám na tohle čas.." Další zamračení a povzdech, ale to už se pakovala k východu až za ní zavlál bílý plášť. Mohla mi vynadat, mohla mě vyhodit, ale v jejím pohledu bylo i něco dalšího. Něco, čemu jsme rozuměli jen my dva, když jsme si vzpomněli na doby, kdy jsme se u stejné postele hádali znovu. Ale ta v té době už byla prázdná..
Když se za ní zaklaply dveře, podrbal jsem se na zátylku a přetočil na Nika výmluvný pohled. "Moc se za ní omlouvám, někdy je prostě přehnaně zvědavá." Zavrtěl jsem hlavou a začal do batohu házet všechny ty prázdné obaly od sušenek. A jen se modlil, doufal, že mi má matka práce nezruinovala šanci na to, vidět ho znovu..

Taky si tě pohlídám.. sakra, proč jsem té větě přikládat mnohem větší význam? Myslel to určitě naprosto jinak, nevinně, ale já si nemohl pomoct, nemohl, když jsem cítil ten jasný pocit v břiše, mravenčení a lechtání, když jsem se prostě musel stydlivě usmát a sklonit oči, protože jsem ten pohled jeho očí neunesl. Nemohl jsem se na něj dívat, protože jsem si byl jistojistý, že by to poznal. To, co se rodilo hluboko v mém nitru a tak moc mě to táhlo k němu. Nemohl jsem si to připouštět, nesměl jsem tomu propadat, a přesto jsem naprosto jasně cítil, že to vůbec nemám pod kontrolou, když se naše ruce děsně romanticky potkaly v pytlíku brambůrků a ten pocit pálil a laskal a ten jediný dotek mnou projel jako blesk až ke špičkám prstů. Nemohl jsem zastavit ty představy, které se mi probouzely v hlavě a zaplavily mě jako lavina, představy, ve kterých se mě ty stejně pevné ruce dotýkaly, které se mě dotýkaly s úplně jiným cílem, s úplně jiným záměrem a já se jim chtěl poddat, sakra, jak moc jsem toužil, aby se tou mohutnou dlaní stejně jemně dotkl mé tváře, mých rtů. Neuměl jsem lhát, neuměl nic předstírat a když promluvil, aby mi odpověděl na tu prostou otázku, věděl jsem, že jsem se k němu otočil moc rychle, že příliš dychtivě visím na jeho rtech, které mi mohly vzít nebo dát naději, že třeba.. třeba.. 
Dveře se rozrazily a stejně jako on ode mě, i já odskočil od něj, div jsem se z té postele nesvalil, jak jsem děsně nenápadně dělal, že ty žaluzie jsou hrozně zajímavé. Žena ve dveřích promluvila na Dana, ale já si prohlížel tu tvář, možná teď přísně zamračenou, ale s těmi zřetelnými jemnými rysy, ty hluboké tmavé oči, možná kolem nich měla více vrásek, ale ještě než se představila, věděl jsem, že je to jeho máma. Ta podoba se zapřít nedala a já se chtě nechtě musel usmát, když jsem si je pokradmu oba prohlížel. Dokud se ta povědomá tvář neobrátila ke mě a ona neprohlásila, že jsem Danův oblíbený pacient a ví to evidentně půlka nemocnice. Jestli jsem se do teď lehce rděl, teď jsem zčervenal jako pivoňka, to to bylo vážně taka očividné? Zamrkal jsem, nejraději bych se někam schoval nebo utekl, ale to se s tou sádrou na noze dělalo dost špatně a tak jsem se snažil splynout s polštáři, ale Dan s mámou nesdílel evidentně jen podobu fyzickou, ale také tu bezprostřednost a ukecanost. Sledoval jsem tu slovní přestřelku, všímal si těch Danovo otrávených pohledů, jasně, bylo to úsměvné a já si o něm nemyslel nic špatného, asi každej dospělej chlap by se tak cítil, jenže já.. já cítil, jak se ten úsměv pomalu vytrácí, stejně jako barva v mém obličeji. Protože to, co ty jsi považoval za přehnané, po tom jsem já toužil celý život a nikdy to nedostal. Zlatíčko.. Myslím, že tak mě máma nikdy neoslovila. Možná Domi? Domčo? Ve světlejších okamžicích, když nebyl otec v dohledu a ona se nebála, že jí vlepí facku, protože jsem kvůli ní a těm jejím výmyslům až moc zženštilý, ale smutnou pravdou zůstávalo, že máma mě vlastně neoslovovala většinou nijak, protože se mnou vlastně nikdy moc nemluvila. Bylo to jako poslouchat někoho za sklem, z jiné strany reality, mohl jsem se dívat, ale necítil jsem nic. Jak to, že rozvedení lidé spolu dokážou mluvit, že má o něj strach, i když už je dospělý..? Ani jsem netušil, jestli mě někdo hledal, když jsem utekl a zmizel. Nechtěl jsem se litovat, měl jsem kluky, oni byli moje rodina, ale i přesto. Ten pohled mě bolel. Chtěl jsem se taky tvářit jako Dan, zlehčovat situaci, přát si, aby mi máma dala na chvíli pokoj a neztrapňovala mě před přáteli, ale pravdou zůstávalo, že moje máma mě nehledala, a přestože jsem byl v ohrožení života, nikdo z těch, které jsem miloval, to nevěděl. Nikdo mě nepřišel zkontrolovat, nikdo mě neseřval, že mi nefunguje mobil. A já se nemohl ubránit těm myšlenkám, jestli by si vůbec někdo všiml, kdybych zmizel úplně. 
"Děkuju, rád jsem vás poznal paní Zlatá." pousmál jsem se vděčně, věděl jsem, že je stejně přímočará a starostlivá jako její syn, nejspíš ho to právě ona naučila a já chtěl, hrozně chtěl odkývat, že určitě přijdu, protože jsem chtěl sedět v té určitě pěstěné zahradě a smát se hloupostem vedle něho, chtěl jsem si připadat chtěný, chtěl jsem někam patřit. Ale tenhle svět byl jen dokonalou iluzí, jakých jsem si ve své hlavě za ty roky vytvořil stovky. Iluzí, které se nepotkávaly s realitou. 
Jeho mamka odešla a já jen sklonil pohled ke svým dlaním položeným v klíně, nechtěl jsem se mu dívat do očí, nechtěl, aby to viděl, aby viděl ten prázdný výraz v mých očích, smutek a osamělost, které mě zachvátily jako už dlouho ne. Byl jsem mu vděčný, protože alespoň na chvíli mi přišlo, že můj život přece jen má nějaký smysl. 
"Tvoje máma je hodná a moc milá. Určitě máš skvělou rodinu. Je fajn, když se o tebe někdo stará." zamumlal jsem s tím předstíraným úsměvem, ne, tohle jsem neměl dělat, neměl jsem ho nechat tu být, neměl jsem se na něj dívat a doufat, doufat v co vlastně? Bylo naivní si to připouštět a já věděl, že to bude bolet, protože mezi námi byla propast, propast, protože každý jsme žili v jiném světě. Sledoval jsem, jak si balí, věděl, že odejde, že mě tu nechá, že bude žít svůj krásný život s milující rodinou a hodlal ho nechat odejít, musel jsem ho nechat odejít, tak proč jsem zvedal hlavu a tvářil se tak zoufale? Proč jsem na něj upíral ty osamělé oči a dával si naději, která mi ublíží? Proč..? 
"Mmm.. přijdeš ještě..?" protože to možná bolelo, ale ten pocit byl krásný. Pocit, že o mě má někdo strach a někomu na mě záleží, i když to byla iluze, i když to byl sen.. chtěl jsem snít ještě alespoň o pár minut déle.