Starbucks

Prohlížel jsem si na mobilu požadavky k přihlášce na střední a jen si povzdechl. Obrazovka zablikala, občas se stávalo, že vynechávala, ale trpělivě jsem čekal, než se text zase nahodí a četl všechny ty požadavky dál a dál. Denní program nepřicházel v úvahu a dálkových na výběr moc nebylo, ale i tak jsem je projížděl a přemýšlel, jestli to není hloupý nápad. Za pár dnů jsem se měl sejít s Jordym a chtěl se ho zeptat, co si o tom myslí. Jasně, v mém životopisu, se kterým jsem do kavárny nastupoval, samozřejmě stálo vzdělání střední s maturitou, ale šlo o padělek, ve skutečnosti jsem dodělal jen tu základku. Kdo ví, asi mi prostě přišlo, že poslední dobou se můj život ubírá celkem dobrým směrem a dodělat si školu, jo, to bylo na mém seznamu přání do budoucna. Měl jsem stálou práci, poměrně dobře placenou, abych utáhl nájem, ačkoliv ten mobil, který se zase trucovitě zasekl a odmítal načíst další data, která jsem kradl kavárně, protože wifi doma jsem si nemohl dovolit, byl Jordyho a kromě něj jsem mu visel ještě pár stovek, které mi před nedávnem půjčil na lítačku, jinak bych do té práce musel chodit těch dvacet kiláků denně pěšky. Ale i když byly dny, kdy jsem neměl co do huby a po zavíračce na tajňáka místo do pytle na prošlé zboží házel neprodané pečivo do batohu, nestěžoval jsem si. Nebyl jsem v dluzích, nebo alespoň ne v takových jako lidé z mého okolí, nevyšetřovala mě policie, nemusel jsem do pasťáku a nikdo mi výpraskem denně nedával najevo, že jsem jenom omyl a nepovedená nula. Přijde vám to málo? Za těch pár let jsem se naučil radovat z maličkostí a možná jsem cítil nervozitu, ale i přesto jsem klikl na tlačítko podat přihlášku a se zadrženým dechem začal vyplňoval své jméno, když mi moje blonďatá kolegyně zamávala dvoustovkou před obličejem a nadšeně se zazubila. 
"Hele, co tu zapomněla ta stará rašple! Dobrý dýško!" pohlédl jsem přes okno výlohy na postarší paní, které jsem před chvílí prodával dvě frappuccina, zatímco mi s úsměvem vyprávěla, že to nese vnučkám, protože o tom pořád tak básní, ale je to přece jen dost drahé. Bez přemýšlení jsem Pavle vytrhl bankovku z ruky, krátce se na ni zamračil a vyběhl z obchodu, protože zatímco tahle bárbí měla brigádu jen proto, že jí rodiče nechtěli koupit nejnovější iPhone, já moc dobře věděl, co všechno si za dvě stovky můžeš a nemůžeš koupit, protože pro mě dvě stovky znamenaly další dva dny jídla! Možná proto jsem přeběhl tu ulici a babču zastavil, protože jsem ve svém životě dělal hodně chyb, ale teď už jsem byl někdo jiný a kdybych chtěl, těch dvoustovek jsem mohl mít třeba pytel, v nehlídané kase se jich válelo spoustu, ale problém byl, že já už nechtěl! 
Dostal jsem samozřejmě štípanou do obou tváří a ten široký úsměv, když jsem paní vracel a jo, upřímně to byl dobrej pocit, pocit hrdosti a spokojenosti, se kterým jsem se vracel zpátky do prodejny, pocit lehkosti a nové energie vrhnout se do těch přihlášek, pocit, kterej mi zapomněl připomenout, že po tý silnici, po který jsem ledabyle tančil zase k obchodu, taky jezděj auta. Viděl jsem ho, ty světla, troubení, ale uhnout už jsem nestačil. Necítil jsem bolest, necítil jsem vlastně vůbec nic, jen jsem si uvědomoval, jak je moje tělo lehké a vláčné, když jsem letěl vzduchem a pak jen tvrdé přistání a tma, dlouhá, černá tma. 
Vnímal jsem kolem sebe hluk, někdo na mě mluvil, slyšel jsem slzy a zděšená lapání po dechu, ale byl jsem moc unavený, moc malátný na to, abych otevřel oči a taky se podíval, čemu se ti lidé tak diví. Přišlo mi, jako bych svoje tělo ani necítil, něco mě bolelo, ale nebyl jsem schopnej určit, co to je. Čas jako by se zastavil nebo plynul neskutečně rychle, upadal jsem znovu a znovu do té temnoty, jen abych se zase budil a vnímal ty hlasy, hodně hlasů, dokud jeden z nich z té vřavy nevystoupil, ostře, jasně, asi se mnou třásl a dokola se ptal, jak se jmenuju. Byl jsem vyčerpaný, tolik vyčerpaný, ale ten hlas, nevím, z nějakého důvodu mě ta naléhavost nutila ho vnímat dál a dál, dokud jsem oči slabě nepootevřel a nezadíval se do té rozmazané tváře, do těch tmavých očí, které mě upřeně sledovaly. 
"..~nik." mluvil bylo těžké, tak těžké, jako tahat závaží, když jsem se stále odevzdaně díval do té tváře, která jediná vystupovala z té okolní barevné šmouhy a dívala se na mě plná starostí a obav. Vážně se právě bál o mě..? Nevím, nevím, proč mě to zjištění zvláštním způsobem ukolébalo a potěšilo zároveň, proč jsem se najednou cítil klidný, když jsem znovu zamrkal a pootevřel ústa. "Domi~nik.."

Necítil jsem žádnou nervozitu, žádný přehnaný strach nebo snad nejistotu z toho, co se stalo, co uvidím nebo jakou naději náš příjezd má. Nikdy to tak nebylo, když jsem vyskočil ze záchranky s nachystaným kufříkem a razil si cestu davem čumilů, kteří akorát blokovali místo a okrádali zraněné o čas. Nesnášel jsem tyhle davy, které se srocovaly na místech nehody, nebyli k ničemu dobří, kromě překvapených pohledů a zážitku, co budou vyprávět svým známým. Ne, jediný důležitý tady byl člověk, co se uráčil zvednout telefon a to byl překvapivě jeden z těch, co byli otřeseni nejvíc. Když mladá brunetka svírala telefon a zoufale popisovala nejbližšímu policistovi, který přijel jen pár okamžiků po nás vzniklou situaci, věděl jsem, podle těch gest a výrazů, že ačkoliv byla v šoku, dokázala alespoň zavolat pomoc. Nevšímal jsem si ničeho dalšího, nepátral po tom, kdo co zapříčinil, nehledal viníka, ale jen zraněného, když se mi konečně podařilo probojovat k ležícímu mladíkovi a že každá vteřina hrála klíčovou roli. Nevšímal jsem si lidí okolo, kolegů, ničeho dalšího, když jsem hbitě zkontroloval životní funkce a hnědovlasého mladíka několikrát poplácal po tváři, nadzvedl mu víčka, zkontroloval tep a rychlým úsudkem hodnotil rozsah zranění, které bych mohl prvotně zachránit a které by ho ohrožovali na životě. A že jsem si skutečně nebyl jistý. Ale můj hlas zněl klidně, naprosto vyrovnaně, když jsem na něj mluvil, nenechal ho padnout do té temnoty, která se mu jistojistě vkrádala do mysli po tom, co mu po pravém spánku tekla stružka krve. Dál jsem na něj mluvil, ptal se na informace, abych zhodnotil jeho vnímání, ale dostávalo se mi jich zoufale málo! Nespokojeně jsem sykl, když jsem pohledem pátral po dalších zranění a všiml si nohy zkroucené v nepřirozeném úhlu, na tu stehenní kost, která dost jasně schytala největší zásah. Ignoroval odřeniny, co se mu táhly tělem po tom, jak se projelo štěrkem a soustředil se jen na tohle, když jsem ho ukládal na lůžko a snažil se ho napolohovat tak, abych nezpůsobil ještě větší škodu, vnitřní krvácení, které mohlo být jasně případné a které jsem nedokázal odhalit. Potřeboval pryč, hned.
A zatímco se sanitka se známým houkáním rozjela, byl jsem to já, kdo přikládal na jeho tvář kyslíkovou masku, kdo mu odrhl zvlněné pramínky z čela tím jemným gestem, zatímco jsem sledoval jeho tvář. Tak mladou tvář plnou těch nejjemnějších rysů, které jsem kdy viděl, ačkoliv ji hyzdilo pár podlitin a odřenin, ty velké oči, co se na mě upíraly tím mlhavým pohledem, kdy průběžně ztrácel a nabýval vědomí. Možná jsem se tvářil klidně, ale nedokázal zastavit ten adrenalin, co se mi vlil žilami, když jsem si uvědomoval, že nezemře. Že byl až moc mladý na to, aby to takhle skončilo. Nepátral po tom, proč přecházel tak neopatrně tu ulici, ne, protože mi bylo jedno proč. A rozhodně se mu nic nestane, zvládne to. Ne, když jsem tady já. Naivní a tak moc proti té realitě, které jsem denně čelil, ale tak jsem to měl. Nikdy jsem to nevzdával. A proto jsem mu jen stisknul ruku a lehce se na cizince pousmál. "Budeš v pořádku, slibuju. V naprostém pořádku.."
Přesun