Bělohorská 22

Upřímně, nijak jsem se ho neptal na názor, když jsem ho se smíchem táhnul za ruku do taxíku a nechal nás dovézt až sem. Ne, nijak jsem se neostýchal, když se dveře výtahu zavřely a já byl ten, kdo ho přišpendlil k jedné ze stěn, zatarasil mu tělem cestu, v jedné ruce svíral jeho jemný obličej a v druhé načatou flašku vodky a jen si ho dlouze prohlížel tmavým pohledem od shora dolů. Olízl jsem si rty a krátce se ušklíbl, nevím, jestli mé pocity byly zkreslené nebo naopak mnohem intenzivní po tom, co jsem se rozhodl pustit uzdu, zbořit všechna ta pravidla, všechny ty řetězy, co poutaly to zvíře uvnitř mě, co si razilo nekompromisně cestu ven a já mu rozhodně už nehodlal stát v cestě. Už ne, nechtěl jsem si odpírat další věc, další věc ve svém životě, po které jsem tak zoufale a nekontrolovatelně prahl. A to byl právě on. Ten drzý bělovlásek, který mě vším, čím byl doháněl k naprostému šílenství. Cítil jsem ten chtíč, to pnutí v kalhotách, už jen při pohledu na něj, aniž bych se ho nějak víc dotkl, aniž bych udělal cokoliv dalšího než to, že jsem mu palcem přejel po rtech, abych ho s cinknutím výtahu v pátém patře pustil a rozešel se dlouhou chodbou k rohovému bytu. Otevřel jsem prosté 4kk a nijak se nepozastavoval nad tím, co jsem tím porušil. Co jsem udělal. Protože už jsem v tom byl stejně moc hluboko na to, abych to řešil. Abych řešil, komu tím ublížím, co tím zničím. Protože jsem to zničil už dávno. Už ve chvíli, kdy jsem se rozhodl přistoupit na ten život v tom očistném kruhu lží a polopravd a měl toho akorát dost. Hodil jsem klíče do toho směšného růžového košíčku a vešel dovnitř. Ignoroval všechny ty láskyplné nápisy Home, Love i ty párové obrazy, které jen směšně potvrzovaly tu lež, co jsem si roky nalhával. Andula byla na pár dní pryč a já si byl jistý, že se nevrátí a snad i proto jsem se rozhodl si sem blonďáka vzít. Protože už jsem se nehodlal skrývat v baru nebo ve skladu. Ne, chtěl jsem si ho vzít v každé jedné z místností, v každé pozici, neustále. A přesto jsem se držel, udržoval to magické napětí, co se vznášelo ve vzduchu, protože jsem pořád ještě chtěl, aby se rozhodl sám. Už jsem měl dost nucení nebo přetvářky. A možná právě to, že Kuba byl tak otevřený a kompletně upřímný byla jedna z věcí, co mě k němu tolik přitahovala.
"Jako doma.." Prohodil jsem bez výrazu, přihnul si z flašky, odložil ji na pult a opřel se zády o naleštěnou kuchyňskou linku. Přetočil pohled z okna na město, které se už dávno ponořilo do tmy. Přesto jsem stále ještě měl ten výhled rád, vybavovala se mi chvíle, kdy jsem tenhle byt koupil, v té hezké čtvrti, s hezkým výhledem, po tom, co se mi konečně v baru začalo dařit a já si to mohl dovolit a Andula mi s nadšením skočila kolem krku s tím, že tady založíme rodinu. A já jí to tehdy naivně nevyvrátil. "Dáš si něco? Myslím, že je tady leda tak Prosecco a jahody.." Přetočil jsem pohled na linku, kde se válela bábovka a nějaký dopis se sto srdíčkama a radši pohled upřel zpátky do lednice, kterou jsem nakonec zavřel a přeci jen vytáhl to víno i jahody. "Nechtěl jsem tě tak vytáhnout. Jen jsem si říkal, že bychom mohli změnit prostředí.." Můj pohled byl roztěkanější než obvykle, ale rozhodně ne méně temný, když jsem si ho znovu změřil pohledem, detailně, od shora dolů. "Děkuju, žes přišel.." Věděl jsem, že do baru přišel, protože jsem chtěl, aby tam byl. Protože jsem mu řekl, ať tam je. Nakonec jsem ale musel oči varovně přimhouřit, když se kolem nohou bělovláska začala nebezpečně lísat ta proradná koule bílých chlupů, která mi dneska ráno ještě nachcala do bot.
"Téhle příšery si nevšímej, jestli ji naštveš, moc ráda ti zanechá dárek na rozloučenou.." Ironicky jsem se ušklíbl, vytáhl dvě skleničky a rovnou do nich bohatě nalil, aniž bych čekal na Jakubovo odpověď. Nemohl jsem skrýt tu nedočkavost a jistou naštvanost, která mnou stále rezonovala po slovech Dominika. Něco hluboko ve mě, v té zodpovědné části mé mysli, byly pochyby. Pochyby o všem, co dělám, o pravdě, kterou mou přítel měl a já ji vehementně popíral. Už jsem odmítal čekat, už jsem odmítal říkat ne, když celé mé tělo zoufale křičelo ano a já už nechtěl zažívat ten boj, který jsem stejně nikdy nemohl vyhrát.

Čekal jsem na něj celý večer, ne, opravdu jsem se nebránil, když mě se smíchem vyvedl z baru a vzal do taxíku. Neptal jsem se, kam jedeme, protože mě to nezajímalo. Bylo mi to jedno, nikdy jsem se nestaral o to, kdo jsou, co jsou zač, koho podvádějí, komu ubližují, kým jsou beze mě, nikdy, netrápilo mě svědomí, necítil jsem výčitky, když jsem s nima šukal na záchodech a jejich prsteny mě škrábaly do stehen, nedíval jsem se na fotky těch sladkých holek, které měli v peněžence, zatímco mi kupovali další předražený drink, nestaral jsem se o jejich životy, tak proč jsem teď cítil to podivné úzko uvnitř sebe, když jsem procházel bytem, ze kterého na mě na každém kroku dýchal její parfém, její ruce, její tvář z obrazů..? Ošil jsem se, nebylo to poprvé, kdy jsem byl v něčím bytě a přítomnost jejich partnerů na mě dýchala stejně okázale. Nikdy, nikdy mě to nezajímalo. Tak proč jsem teď nedokázal odtrhnout pohled od těch fotek zamilovaného páru? Proč jsem cítil pochybnosti..? Byla hezká, hezká a sympatická, ale upřímně to mě nechávalo chladným. Možná jsem byl hovado, ale já nebyl ten, kdo někoho podváděl, já nerozvracel rodiny, neničil vztahy, nešlapal po nehynoucí lásce, to nebyla moje zodpovědnost, moje rozhodnutí. Nebyla. Jenže tak lehce jsem to brával z jednoduchého důvodu - nezáleželo mi na těch drahých polovičkách, stejně jako mi nezáleželo na nich. Spal jsem s nima a to bylo všechno. Sex. Konec. Tečka. Necítil jsem vinu, protože nad ránem jsem zmizel z jejich životů, zapomněl jejich tváře, zapomněl ty vůně a plané sliby temných nocí a šel dál s hlavou lehkovážnou a prázdnou, ale teď.. teď to bylo jiné. Jiné, protože jsem si bolestně uvědomoval, že s ním to tak nemám. S ním jsem spal, ale místo toho, aby to naplnilo mé nitro klidem a nezájmem, to otevřelo jen další a další dveře, otázky, touhy. Takže když jsem se díval na ten usměvavý obličej, moc dobře jsem věděl, proč cítím ten vnitřní neklid. Protože měl jméno, které jsem nechtěl zapomenout, ruce, které jsem nechtěl pouštět, smích, který jsem nechtěl přestat slýchat, ale život, do kterého jsem nepatřil. 
"Proseco a jahody, vážně..?" pootočil jsem hlavu a s ironickým úsměvem naklonil hlavu na stranu. "A co bude dál, pěna a plátky růží?" možná jsem byl cynický, ale prostě jsem tím jen snažil sám sebe oklamat, zahnat ten narůstající pocit uvnitř své hrudi, přehlušit to narůstající hučení ve spáncích. Přecházel jsem po bytě, sakra, mohl to být ještě větší kýč? S Erikem bychom se tomu smáli, jen se smáli, až bych s ním ležel v posteli a vyprávěl mu další ze svých sexuálních eskapád, ale já věděl, že o téhle mu vyprávět nebudu. Nemůžu. Pozorovaly mě, pozorovaly mě všechny ty oči z fotek a já vnímal ten nepříjemný pocit uvnitř sebe. Pocit, který jsem neznal a znát nechtěl. Nechtěl a odmítal si ho připustit. Možná proto, když jsem se k němu otočil a ledabyle rukou sklopil jeden z rámečků fotkou k desce stolu, jsem měl ve tváři vepsaný ten výraz plný čehosi, co bylo někde mezi vzrušením, touhou, zvráceností, hněvem a frustrací. 
"Změnit prostředí..?" pozvedl jsem obočí a jen se zlověstně ušklíbl, když jsem k němu udělal pár kroků. V očích se mi třpytila temnota, ta pradávná touha si dokázal, že patří mě, ukázal tomuhle bytu, té neviditelné auře, jí, že on patří mě, dostat ho, pokořit, svést a zmást, dostat na kolena, vyhrát a vzít si ho pro sebe, kousek po kousku. Olízl jsem si rty a přiblížil se, aniž bych uhnul pohledem. "Chtěl jsi říct, že mě chceš ošukat, aniž by tě u toho něco nebo někdo rušil." můj hlas byl čistý a jasný, ne, já nepil ani nehulil, moje hlava byla čistá a nejspíš právě proto jsem prožíval ty pocity mnohem intenzivněji, jenže o to jsem nestál. Ty hlasy v mé hlavě, ne.. byl jenom jeden způsob, jak je vypnout, jak je umlčet. O nohu se mi otřela bílá kočka a já na ni jen vrhl chladný pohled plný pohrdání, ne, neměl jsem náladu na další důkaz nehynoucí lásky a tak jsem se prostě jen shýbl, vzal ji do náručí a bez zjevné snahy to nějak zakamuflovat jí prostě bezcitně zavřel v chodbě, protože jsem měl i bez ní dost problémů, stačilo, že na mě kouká jeho zasraná přítelkyně, nemusím to dělat ještě před jejich kočkou! 
Vrátil jsem se zpátky k němu s tím pohledem, pohledem, který mluvil za vše. Chtěl jsem s tím šukat a chtěl jsem to hned. Zastavil jsem se před ním, absolutně nedodržoval žádnou slušnou vzdálenost, když jsem mu z ruky vzal sklenku a napil se. 
"Takže.. kde chceš začít?" jazykem jsem si olízl rty, pomalu, detailně, díval jsem se na něj, dráždil ho, vybízel, stahoval jeho pozornost na svá ústa, která jsem pootevřel a jen si skousl spodní ret, zatímco jsem vzal jeho ruku, ve které ještě stále držel jednu z jahod a prostě ji jen zvedl, abych si mohl provokativně s pohledem upřeným na něj ukousnout. Nesnažil jsem se z toho dělat žádnou hru, moje počínání bylo jasné a zřetelné, směřovalo jen k jedinému, když jsem ústy z jeho prstů vzal i druhou půlku jahody a neopomněl se jazykem a rty otřít o konečky jeho prstů, když jsem mu sladkou šťávu dráždivě slízl ze hřbetu ruky. "Myslel jsi na mě, když jsi držel tu sladkou blondýnku v objetí u televize..?" nevím, nevím, o co mi vlastně šlo, proč jsem ho chtěl trestat a provokovat, proč jsem na něj zkoušel všechny tyhle špinavý triky, proč jsem ho chtěl dostat. Žárlil jsem..? Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, když jsem dlaněmi putoval po tmavém tričku výš, když jsem mu ruce vplétal do tmavých vlasů. "Nebo sis představoval, jak mě ohneš o tuhle linku, kterou s láskou vybírala..?" přiblížil jsem se, otíral a mazlil jsem se s jeho tělem, vnímal tu horkost, napětí, dusno, které se mezi námi rozkládalo a já si uvědomoval, že to nemám pevně v rukou, jak bych si přál. Že ho provokuju jen proto, že to sám chci, že chci, aby v tomhle zasraném bytě byla cítit moje vůně, aby se otisky mých rukou skvěly na té dokonale vyleštěné desce, že chci, aby ten byl naplnily moje vzdechy. Olízl jsem si rty, když jsem se k němu naklonil, k jeho uchu, zatímco moje ruka se ztratila za lemem jeho kalhot, kde se mé prsty pevně semkly kolem jeho chlouby. "Sníš o mě, zatímco jí šukáš v tý posteli s hromadou polštářků..?" to ochraptělé zašeptání, proč mi tolik záleželo na tom, abys ztratil hlavu..? Protože jsem tomu sám propadal a bál se, bál se, Patriku, že ten pád bude až příliš bolestivý. Nepřestával jsem ho zpracovávat, když jsem se odtáhl a zadíval se mu tím přivřeným pohledem plným chtíče do očí.  "Nechci víno, jahody ani romantiku, nejsem tvoje holka. Dám si tebe. Ve všech polohách. V každý místnosti tohohle bytu. Znovu, znovu, dokud to jediný, na co budeš schopnej myslet, nebudu já.."   

Mé oči ho pozorovaly, tvrdě a jasně. Nedokázal jsem odtrhnout pohled, nedokázal, protože všechno, co dělal, mě bytostně přitahovalo. Byl jako neřízená střela, neměl jsem ponětí, co udělá, věděl jsem jen jediné a to to, co chce. Protože to jediné se mu naprosto jasně zračilo v té perfektní tváři, v těch světlých modrých očích a mě to stačilo. Stačilo mi vědět, že mě chceš, protože já si naprosto jasně uvědomoval, a nedělalo to jen to rostoucí napětí a pnutí v příliš těsných kalhotách, že tě chci taky. Zoufale moc si přeju tě podmanit, konečně zavřít ta drzá ústa, donutit ho, aby opakoval jen to jediné. Mé jméno. Všechno to, co dělal, všechny ty výrazy, všechny ty pohledy, všechna ta gesta, kterým jsem se tak dlouhou dobu zoufale bránil, odpíral si to.. Dokola a dokola jsem se předtím chlácholil tím, že už nejsem ten člověk, co jsem býval. Že už nechci brát, ubližovat, už nechci být ten sobecký zmrd bez svědomí, a tak jsem jen zatnul zuby a dělal, že tenhle bělovlásek s tím intenzivním pohledem prostě neexistuje. Že mě jeho tělo nevolá, že mě nedráždí jeho vůně, že si ho nepředstavuju klečet na kolenou. Ale on existoval, hmatatelně tady byl, když překročil tu vzdálenost, když se jeho rty obemkly kolem mých prstů a kdyby mi nezbývala ta špetka sebeovládání, nejspíš bych nezvládl potlačit to zavrčení, co se mi dralo hrdlem, to vzrušení, už jen z toho, jak dobře to se mnou uměl, z toho naštvání a frustrace, že si mě obmotal těmihle lacinými gesty a já chtěl víc, mnohem víc, Jakube.
Byl jsem rád, že jsem v klubu do sebe naházel ještě několik panáků, protože než Andula odjela, nestihl jsem a ani nemohl doplnit zásoby v lednici, protože těžko by se u vyléčeného alkoholika hledala flaška alkoholu. A tak to prosecco, kterému se vysmál, a tak lehce ho přešel, stalo tím jediným, co mě zbavilo všech pochyb, které někde hluboko uvnitř mě stále křičely. Věděl jsem, že je to špatné, s každým pohledem na ty společné fotky, s každým pohledem na místo, které Anna tak zoufale milovala, se všemi těmi vzpomínkami, kdy mi ležela v klíně, smála se. Vybavovala se mi její hezká starostlivá tvář a já zjišťoval, že mě to netrápí. Že už necítím ty výčitky, že už nepřemýšlím nad následky, protože každá fotka v tomhle pinterestovém bytě, každý detail, každá vzpomínka nebylo nic jiného než jedna velká lež. Protože já ji nemiloval, já ji potřeboval. A když pominulo i to, nezbylo nic, k čemu bych se vracel, nic, co by mě k ní poutalo kromě nekonečné studnice viny, která mě sužovala každou noc, co jsem myslel na někoho jiného než na ní. Ale i ta byla pryč, mizela s každým jeho dalším slovem. Mělo mě to naštvat, Jakube? Mělo mě to vytočit, vydráždit, donutit k akci? Protože mě ta slova nevytáčela, naopak, vzrušovala. Protože měl pravdu. V každé jedné větě. Tolikrát jsem si u toho představoval jeho, ty drzé jiskřící oči, tu prořízlou pusu, co sténá dokola moje jméno, zatímco splývalo z jejích rtů.
Nic jsem neříkal, když se jeho ruka ztratila za lemem mých kalhot. Nic, kromě toho nebezpečného úsměvu, co se mi rozlil po rtech a těch očí, co se hladově přivřely. Prudce jsem se odstrčil od linky a donutil ho, bohužel, přestat v tom, co dělal, ale já s ním měl jiné plány, když jsem ho přišpendlil k lince za jeho zády a byl jsem to já, kdo zvedl ruku, sevřel jeho bradu mezi prsty, překonal tu bezprostřední vzdálenost a otřel se o jeho rty. "Neboj se. Udělám všechny ty zvrhlé představy, co jsem o tobě v tomhle bytě měl, budu tě šukat tak dlouho a tvrdě, že moje jméno bude to jediné, co z téhle drzé pusy ještě vypadne.." Pustil jsem ho, ale jen proto, abych ruce umístil pod jeho zadek a vysadil si ho do náruče. Byl tak lehký, drobný, když se ke mě jeho tělo automaticky přivinulo a já tak mohl jednu ruku stáhnout níž a uchopit do ní flašku Prosecca, kterou jsem už dávno otevřel. Nedělal jsem z toho to, co všichni, co podvádějí. Neměl žádný tajný plán, že rozhodně neposkvrním naši ložnici. Ne, možná by ji bolelo, kdyby to zjistila, ale nemělo to pro mě kromě toho žádný hlubší význam. Snad i proto mé kroky neomylně mířily do ložnice, kde jsem ho pustil a nechal spadnout přímo do těch roztomile načančaných polštářků. Můj pohled byl temný, plný příslibu něčeho, co se nedalo odhadnout na první chvíli. Já totiž nepřemýšlel, neměl plán a neměl v hlavě nic jiného než jen všechny ty představy, jedna za druhou, která se mi vybavovala ve chvíli, kdy se zády opřel do toho jemného povlečení. Chvíli jsem si ho prohlížel, tu předstíranou nevinnost, co skrývala něco temnějšího a mě to lákalo. Lákalo, protože to bylo něco, co mě s ním spojovalo. Temnota, která nás obklopovala a nebáli jsme se jí vytáhnout na povrch. Už ne.
Sklonil jsem se, rozhodl jsem se, že dnešní večer, těhle pár chvil, budu mít pod kontrolou sám. Ne proto, protože jsem se bál, že ti propadl, ale protože jsem si nechtěl hrát, chtěl jsem si tě prostě sobecky celého vzít. A tak jsem prostě přišpendlil jeho ruce k posteli, sevřel je v jedné své za jeho hlavou a pak jen očima putoval níž. Odložil jsem flašku na noční stolek, sklonil se k jeho tělu, volnou rukou mu povoloval pásek, sjížděl se zipem níž a vyhrnoval mu triko až ke krku, abych se kochal pohledem na tu alabastrovou kůži, nevinnou a neposkvrněnou. Znovu jsem oči zvedl k jeho tváři, jen, abych si všiml toho upřeného pohledu, co mi věnoval. Potom jsem se znovu vrátil k otevřené flašce, přihnul si z ní a pak prostě bez okolku přiložil vršek flašky k jeho odhalenému břichu a nechal studenou tekutinu z lahve stéct přímo na jeho odhalený hrudník. Byl jsem to já, kdo se sklonil, kdo hladově slízával tu tekutinu, užíval si její hořkou chuť a chuť jeho horkého těla. Pocitvě slíbával každou kapku, co z něj stekla a vpíjela se do prostěradla. Nezastavil jsem se, když jsem hořkou cestičkou pokračoval k oběma jeho bradavkám a věnoval jim detailní péči. Sál, lízal, tvrdě skousnul a nepřestával v tomhle sladkém mučení, kdy jsem na něj znovu nalil Prosecco, tentokrát následoval cestu mezi jeho břichem, lízal a sám, zajel jazykem do pupíku a pak následoval cestu až níž. Tak proklatě nízko, k tomu citlivému místečku nad lemem boxerek, kde jsem jemnou kůži tvrdě stiskl mezi zuby a rozhodně nenechal žádnou kapku alkoholu přijít nazmar, když jsem jazykem zajížděl za lem tmavých boxerek, za kterým se tekutina ztratila aniž bych pouštěl jeho ruce z toho pevného sevření. Zvedl jsem k němu pohled, krátce se ušklíbl a naznačoval jediné. Teď jsi můj, Jakube. Jen můj.

Možná jsem měl, měl jsem cítit strach, ale tak to nebylo. Neděsilo mě, co jsem viděl v jeho tváři, to bezbřehé temno, které jsem tak dlouho hledal. Ne, nelitoval jsem, nesnažil se tomu uniknout, nebyl vyděšený ani nejistý, naopak. Z mé tváře byl patrný jen klid, naprostý ledový klid, se kterým jsem přijímal ten pohled, který nebyl podobný ničemu, co mi doposud ukázal. Bral jsem si to, ty pocity, které se mu promítaly ve tváři, v tom divokém, neklidném pohledu, který mi jasně říkal, že jsem překročil tu hranici a nemůžu to vzít zpět, jenže o to jsem stejně nestál. Já to chtěl, chtěl jsem to vidět a zažít, chtěl jsem to vytáhnout ven a poddat se tomu, chtěl jsem převrátit tvé nitro a vzít si tu část tebe, kterou nemá, která v tomhle načančaném bytečku bila do očí víc než cokoliv jiného, neměla tu co dělat, která sem nepatřila, stejně jako já. 
Nechal jsem ho, aby mě přitiskl k lince, vůbec jsem se nebránil ani neuhnul, přestože jeho pohyby už dávno nebyly něžné ani jemné, ne, cítil jsem z něj prchlivost, určitou sobeckost, se kterou se na mě díval, s tím očekáváním, že ukojím ten hlad. Vnímal jsem jeho slova, slova, která jen potvrzovala mé domněnky, slova, která rezonovala každou buňkou mého těla a zanechávala za sebou jen vzrušení a očekávání. Bylo to špatně, cítil jsem, že je to všechno špatné, moc temné, moc patetické a destruktivní, ale jen to otevíralo dveře tomu, co jsem obvykle dokázal ovládat, všem těm zhýralostem a úchylkám, všem mým zvrhlým choutkám, které jsem potřeboval k tomu, abych mohl dýchat, abych něco cítil. Cokoliv. 
Zvedl si mě do náruče a já ho nechal, přitiskl se k němu, vzrušovalo mě to, měl jsem to prostě rád, tu dominanci, to, jak jsem neměl tušení, co si myslí nebo chce udělat, ale nebál jsem se, i když bych možná měl, i když ten pohled mě možná měl varovat, neuměl jsem to. Můj svět byl jiný, pokřivený, ale to ten tvůj taky,.. že? Předtím, kdykoliv jsem ho dráždil a provokoval, když jsem to dělal jen z těch sobeckých důvodů, kdy jsem chtěl tvoji odpověď, jakoukoliv, jsem z tebe cítil ten rozpor, nerovnováhu a neklid, divokost ve tvém pohledu, ale to všechno bylo teď pryč. Nepochyboval, nepokládal si žádné otázky, necítil nejistotu, když mě pouštěl do té postele, která ani pro mě nebyla symbolem posvátnosti lásky nebo místem, kde zničím jejich rodinné štěstí. Protože z toho pohledu jsem cítil, že nic z toho dělat nemusím, protože tobě na ničem z toho už nezáleží. Mělo mě to děsit..? Měl jsem cítit výčitky já..? Jenže tak to nebylo. Já takovej nebyl a možná proto jsem cítil to dokonalé souznění. Protože uvnitř jsme byli stejní. 
Zvedl mi ruce nad hlavu a já s nimi trhl, ne protože bych se chtěl osvobodit, ale protože jsem to chtěl cítit, chtěl jsem vnímat ten pevný dotek, chtěl jsem vědět, že se nemůžu hnout, že nemůžu utéct, že je tady, že tohle všechno nejsou představy, ale realita, surová a zřetelná. Byl jsem otupělý, tolik chtěl cítit lásku, tolik jsem v sobě toužil probudit nějaké pocity, ale už dávno jsem to neuměl, už dávno se propadl někam hluboko, kde nebylo světlo ani zvuk, kde jsem necítil chlad ani vůně, výčitky, strach nebo cokoliv jiného. To se mnou bylo špatně a já to věděl, jen jsem netušil, jak to napravit. Chtěl jsem, zoufale jsem chtěl něco cítit, cokoliv, takže když mě bolestivě svíral, trhal jsem rukama, ne protože bych se bál, ne protože bych chtěl, aby mě pustil, ale protože ta bolest ostře pronikala do mého bezcitného světa jako světlo na konci tunelu a já chtěl víc, zoufale víc.. 
Nespouštěl z něj oči, nestyděl se ani nebránil, když mi vyhrnul tričko, když mi rozepl kalhoty a prohlížel si mě, nechal jsem ho a jen mezi tím sledoval tu dokonalou tvář, která byla naprosto jiná a já se nemohl odtrhnout, vnímal každý nový detail, každý nový stín, který se na ní vykresloval a propůjčoval mu zcela nový, děsivý vzhled, který mě ale lákal, lákal, tak jako mě vždycky přitahovalo to, čemu jedinému jsem rozuměl. Nic jsem neříkal, když mi chladná tekutina stékala po napjaté kůži a jeho horké rty ji slízávaly, neříkal a nemusel, moje tělo mluvilo za mě, zdálo se mi, jako bych všechno cítil mnohonásobně silněji a intenzivněji, každý dotek jeho jazyka, jeho rtů, zubů a nesnažil jsem se to ovládnout. Nechal jsem to, nechal jsem to všechno mluvit za mě, jak se moje tělo prohnulo ve chvíli, kdy se věnoval mým bradavkám, jak jsem slastně vydechl, když pokračoval níž na břicho, zadržel dech a znovu se trhavě nadechl, bolestivě zakňučel po tom, co mě tvrdě kousl, ale mé tělo před tím neutíkalo, ani můj pohled, který byl jen temnější a temnější, mé oči přivřené a divoké, hladové po tom, co dělal, co mi ještě nedal.   
"Ah~hhh.." ochraptělé a ničím nekontrolovatelné zasténání bylo jen důkazem, že mé tělo se mu naprosto poddává, nesnažil jsem se tomu utéct, nechtěl to ovládat, potřeboval jsem to vypustit ven, všechny své démony, protože jsem věděl, že je unese, že je přijme, že mě nechá tápat a hledat v tom jediném, čemu jsem rozuměl. Opětoval jsem mu ten pohled, naprosto oddaný a bezbranný, naprosto odevzdaný, protože já tohle chtěl, Patriku, chtěl jsem, ať si mě vezmeš, ať si mě přivlastníš, ať mě roztrháš na kusy a donutíš všechno zapomenout, protože jenom tak to dávalo smysl a já netoužil po ničem jiném, než být tvůj, nechat tě naplnit mé tělo i mysl, vzít a pohltit moji duši. Proto jsem pootevřel ústa, proto se mé toužebné vzdechy mísily s tichými slovy. 
"Tohle nestačí.." sledoval jsem ho tím pohledem, který tě měl děsit, který tě měl odradit, ale z nějakého důvodu tě přitahoval stejně jako mě lákalo to, co jsem viděl ve tvém pohledu. To, co jsem tak dlouho hledal a teď se toho nemohl vzdát. "Potřebuju to. Hluboko. Bolestivě.." hlas se mi třásl, když se mé tělo pnulo proti němu, když jsem mu dával vším najevo, ať si vezme každý kousíček a zatratí ho v nicotě. Žádná nevinnost v tom nebyla, i když jsem nehrál žádné hry, neprovokoval ani ho nechtěl zastavit. Jen jsem chtěl, aby mě pochopil. Aby mi ukázal to nejhorší. Protože já chtěl vlastnit ten nejniternější kousek tebe. "Chci cítit to, na co myslíš.. všechno to, co máš v očích.."

Sakra, mít ho tady, v téhle posteli, s tím pohledem, který byl směsicí odevzdanosti, bezbrannosti, spalující touhy a chtíče, temnoty stejně tak jako nevinnosti a já věděl, že tenhle jediný pohled je smrtící, Jakube. Že je to pohled, pro který bych bez zaváhání zabíjel, pohled, kterým chci, aby ses na mě díval zas a znova až se v tobě budu ztrácet a znovu nacházet jako někdo nový, jiný, přetvořený a já to zoufale chtěl najít. Tenhle pohled byl smrtící pro toho Patrika, který chtěl bejt někdo jinej, hodnej, slušnej a poctivej, ten kterej se zoufale chtěl držet na tý správný straně tohohle podělanýho světa, ale zjistil, že druhá, ta temná a zkažená je mnohem lepší, vábivější, zlověstnější. Protože tam neexistují hranice, vytyčená tabu, všechny ty škatulky, do kterých bych měl patřit a ten pocit byl osvobozující a spalující a já ho zoufale moc chtěl. Uvolnit se z těch pout, snad i proto jsem dopil posledních pár hltů, nechal hlavu pohltit tmou a jeho vůní a přítomností, která vyplňovala tenhle jindy nudný a stereotypní prostor. Ale v téhle posteli, s tím padlým andělem, jehož horké tělo se mi podbízelo, jsem se nechal, nechal se tím naprosto pohltit, chtěl se tím nechat unést, chtěl to všechno do posledního kousku a věděl, že to chce stejně, když jsem se sklonil a dalšími hladovými polibky zasypával jeho hrudník nahoru. Ne, nehodlal jsem ti to dát hned, ne teď, když tě můžu mít. Jeho steny, jeho prosby, ta naléhavost v tom ochraptělém hlase, to všechno stačilo, abych ztvrdnul jako skála a nemyslel na nic jiného než to z něj strhnout, hladově a nedočkavě. Ale já jen víc přitlačil na jeho vzpouzející se dlaně, cítil ten pevný stisk, když jsem zvedl hlavu a přiblížil se k jeho tváři. Dlaní volné ruky jsem uchopil jeho obličej, přejel prsty po hraně čelisti, než jsem ho chytil za bradu a přitáhl ještě blíž. Prohlížel jsem si zblízka ty oči, to všechno, co mi ukazoval a dával a nebál se toho, nebál, když se mé rty pohnuly do toho smyslného a zcela hříšného úsměvu, který sliboval příslib toho všeho, co se mu odráželo v očích. Přejel jsem mu palcem po rtech a nechal ho vklouznout do těch pootevřených rtů a hned po tom ho vyndal a přidal ukazováček a prostředníček, kterým jsem přejížděl po jeho jazyce, vychutnával si jeho horkost, dovnitř a ven, cítil jsem to tepání, tu naléhavost, ale já jen fascinovaně sledoval ten obličej, co mi dával to všechno, co jsem tak zoufale všechny ty roky chtěl. Pustil jsem jeho ruce, když jsem rukama došel k jeho kalhotám a tentokrát se jich zbavil spolu s boxerkami. Chytil jsem ho drsně za boky, když jsem si během vteřiny prohodil naše pozice a nechal ho vyhoupnout se nahého na můj klín.
"Tak si to vezmi, Jakube. Dokaž mi, že je to všechno mnohonásobně lepší než všechny ty představy, co jsem o tobě měl." Má ruka vystřelila, když jsem si ho za krk přitáhl blíž a těsně u jeho rtů tvrdě a jasně šeptal. "Chci, abys sténal, křičel, prosil a nechal se šukat tak dlouho, dokud budu chtít.." Neodolal jsem, neodolal, když jsem si ukořistil ten majetnický a drzý polibek. Který ale rozhodně nebyl uspěchaný, když jsem si dával záležet na tom, abych detailně prozkoumal každý centimetr jeho úst, bral mu dech, nenechal ho se vzdálit, i když nám rapidně docházel kyslík, podmaňoval jsem si ho a bral kousek po kousku, protože to přesně jsem chtěl. Vzít si ho, nerušeně, bez spěchu, bez strachu a výčitek. Plný toho živočišného chtíče, když jsem rukou přejel po jeho páteři, té přesné linii jeho zad až k tomu dokonale klenutému pozadí, které jsem tvrdě stisknul v dlaních. Chtěl jsem cítit všechny ty démony, co měl v hlavě a utopit v něm ty svoje. Protože pokud doteď neutekl, zůstane. Musí.. Protože jsem věděl, že jsem mu propadl. Propadal jsem mu čím dál tím víc, vším, čím jsem byl. Čekala mě propast plná temna, ale s ním, s ním jsem do ní skákal bez záchranného lana. Zas a znovu.

Nemůžu říct, že bych ho znal, protože upřímně to já, které mi ukazoval, nejen mě, které ukazoval všem kolem sebe a já věděl, věděl, že to je jen maska, kterou si nasazuješ a sám jí nevěříš, mě nezajímalo, tím jsem se nechtěl zdržovat, to mě nepřitahovalo, ale když jsem se teď díval do jeho tváře, do jeho očí, vnímal všechny ty výrazy, které nebyly milé, ani přátelské, ani povrchní, nedokázal jsem odtrhnout pohled, nedokázal se odpoutat od toho naprosto nekontrolovatelného já, které se dralo na povrch vyburcované všemi těmi provokacemi a ano, zarážela mě ta temnota, zarážel mě ten styl, ten chladný pohled, ledově klidný a vyrovnaný, necítil jsem z něj žádné pochyby, jen ten hlad, hlad, který cítíš, když si něco příliš dlouho odpíráš, když si něco zakazuješ a najednou si přiznáš, že po ničem jiném netoužíš, když po dlouhé době odříkání popustíš uzdu a prostě si to sobecky bereš, bez rozmyslu nebo strachu z následků. A tenhle pohled byl naprosto jasný a nezamlžený a já věděl, že jsem dostal ven něco, co se tam skrývalo hodně, hodně dlouho. 
Ne, necítil jsem strach, nelitoval jsem, nesnažil se tomu uniknout. Mé oči ho pozorovaly se stále stejnou zkaženou zvráceností jen proto, že jsem to chtěl, že jsem si to od něj bral a pohlcoval to jen stále víc a víc, ztrácel se v té temnotě, protože to možná bylo paradoxní, ale jen v ní jsem cítil tu svobodu, tu volnost být sám sebou, nestydět se před ním ukázat všechno to špatné a schované a potlačované, co ale bylo součástí mě a já jen stále hledal někoho, kdo to unese, kdo to přijme, kdo mě přijme s tím vším v mé duši a věděl, věděl, že on to chápe. Možná proto jsem neutíkal, možná proto jsem to naivně přijímal a jen se k němu nahýbal blíž, tolik mu toužil dát ten pocit, že je to v pořádku, že je v pořádku mít v sobě všechny ty démony, protože jsem si nemohl pomoct, ale teď, teď, když se na mě díval, se mi zdál tak živý, živý a plný všech těch vjemů, plný všech tužeb a představ a já mu je chtěl všechny do poslední splnit. 
Díval jsem se do jeho očí, když se mě dotýkal, když byla jeho ruka na mém obličeji, jemně, něžně, v úplném kontrastu k tomu stisku, kterým ještě stále bolestivě ukovával mé ruce nad hlavou, ale mě se to líbilo, ten sladký paradox, rozechvívalo to každou buňku v těle, a proto jsem neváhal, když vnikl prsty do mých úst a já je sál, lízal, kousal a hrál sis nimi jazykem, nadrženě, frustrovaně a přitom jsem cítil to napětí v rozkroku, moje tělo bylo mnohem citlivější a odpovídalo mu tak směšně prvoplánově, až bych se musel ušklíbnout. Sám jsem pohyboval hlavou, dával mu tou lascivností jen najevo, že já nemám žádné hranice, žádná pravidla, žádné tabu, že to chci, všechno, jen jsem mu tou nejjednodušší cestou ukazoval, co všechno mu chci dát a věděl, věděl jsem, že si to vezme, ačkoliv jsem si musel celkem frustrovaně přiznat, že trpělivý jsem nikdy nebyl a jeho tempo bylo příliš pomalé, aby ukojilo tu touhu v mém nitru. 
I tak jsem ho nechal, když mě svlékl a přetočil nad sebe, nebránil se, nestyděl ani nezakrýval fakt, jak moc jsem z něj vlastně vzrušený, protože proč. Proč jsem si to měl odpírat? Proč jsem neměl naplnit všechny ty zvrácené touhy, které o mě měl, když jsem se mu chtěl dát každým centimetrem svého těla. Ne, viděl jsem to v jeho pohledu, vnímal to z jeho doteků, tu touhu, kterou cítil stokrát v téhle posteli, ale teď jsem tu byl, tak blízko tebe.. 
Přitáhl mě k sobě v tom majetnickém polibku a já ho nechal, nechal ho si to všechno vzít, oplácel mu tu vášnivost, když jsem se jen opřel rukama vedle jeho hlavy a zcela instinktivně se prohnul proti jeho klínu, nechal ho to cítit, pomalé, smyslné, dráždivé vlnění, kterým jsem se jen přes jeho kalhoty otíral o jeho mužství, které se tvrdě dožadovalo pozornosti, ale věděl jsem, co chce, chápal to, vnímal tu touhu prožít to se vším všudy, pomalu a detailně, i když mi dalo práci z něj to oblečení prostě nestrhat. Já takový byl, prchlivý a nedočkavý, frustrovaný, když jsem nedostal to svoje, ale tahle hra se mi líbila, vzrušovala mě a já cítil tu jeho obsesi, tu touhu ukázat mu, jak dobré to může být. A jen jsem se usmál do jeho rtů, když jsem přivřel provokativně oči a rozhodl se mu to dát všechno, všechno to, o čem jsi snil. 
"Říkej mi Jakube, vzrušuje mě to.." tentokrát jsem já vzal do dlaně jeho ruku a olízl jeho ukazováček, nevzdaloval se, zůstával předkloněný tak blízko k jeho tváři, aby mu neunikl žádný detail. Dráždivě pomalu jsem objel první článek jeho prstu, díval se do jeho očí, když jsem drásavě pomalu pohnul hlavou a pohltil ho v tom nejjasnějším gestu a zároveň se stejně pomalu a precizně pohnul proti jeho klínu. Líbilo se mi to, vnímal jsem, jak se pode mnou pohybuje, jak lační po všem, co mu dávám, protože se mi líbila ta představa, že ho to vzrušuje, že já ho vzrušuju. Udělal jsem to znovu, hluboko a dráždivě pomalu, hrál si s jeho prsty jazykem, sál a zároveň mu tančil na klíně holou, napjatou kůží. Nechal jsem jeho prsty vyklouznout z mých rtů, sklonil se, rozepl jeho kalhoty a osvobodil jeho mužství. Sakra, byl vážně obdarovaný a já se jen ušklíbl tomu vzrušení, co mnou projelo při té představě, že teď, teď už mi to konečně dá.. Sklonil jsem hlavou, vzal ho do ruky a aniž bych odtrhl drzý pohled od těch jeho lačných očí, olízl jsem ho po celé délce a pak znovu, nevzal jsem ho do pusy, jenom ho dráždil svým jazykem, stáhl napjatou kůži níž a zajel i za ní, pralo se to ve mě, pocity touhy, které to chtěly všechno ukončit v jediné minutě a to hravé oddalování, které mě jen dráždilo každou minutou víc a víc. Pustil jsem ho, jen se zase vrátil do původní pozice na jeho klíně, ale když jsem se sklonil, místo do pusy jsem jeho prsty obmotal kolem svého krku. Vždycky, vždycky co si pamatuju jsem na tohle měl slabost, prostě mě to vzrušovalo, na krku jsem byl vždycky nejcitlivější a jeho velká ruka, která mé štíhlé hrdlo obmotala tak silně a pevně, mi způsobovala vzrušení, které jsem nemohl ventiloval jinak než táhlým zasténáním. Byl jsem vzrušený, vzrušený na maximum, když jsem s tím temným pohledem zesílil jeho stiskl do té míry, že se mi začínalo špatně dýchat, že se mi nedostávalo kyslíku, ale moje tělo, sakra, vnímal jsem každý dotek až bolestivě, jak citlivé bylo, když jsem sklouzl rukou do svého klína a aniž bych se jedinkrát zastyděl, jsem s ním dráždivě pomalu začal přejížděl po vztyčeném mužství. Cítil jsem to jeho, jak se stále ještě vlhké mými slinami otírá o mé pozadí, jak jsem se jemně a táhle pohyboval proti němu, dráždil ho, ale nenechal ho si to vzít, ještě ne. Chtěl jsem mu to dát, všechny ty zakázané představy, které jiné lidi děsily nebo pobuřovaly, ale mě tepalo ve slabinách, když se otíral o můj vstup a já jen prosebně zavzdychal, tak blízko jeho tváře, že musel vidět všechny ty odlesky touhy, které mi tančily v očích. Protože jsem mu ukazoval všechny své zvrácené touhy jen proto, aby pochopil, že mě ty jeho nevyděsí, že se nemusí bát, že to nezvládnu. Protože já byl už stejně dávno zatracený.. 
"Ukaž mi to. Ty představy, kterých se bojíš.. Dělej si se mnou, co budeš chtít.." můj hlas, ochraptělý a lačný, prosebný i rozkazující v jediné větě, zatímco jsem slastně zvrátil hlavu dozadu, ale nenechal ji tak, nemohl, když jsem to chtěl vidět, když jsem chtěl, aby to viděl taky. Dej mi všechno, všechno o čem sníš..

Nedokázal jsem odtrhnout zrak. Nedokázal spustit ty přivřené oči z té tváře, z té tváře, která dávala najevo naprosto všechno, všechno, co chtěl dělat, co dělal a moc dobře si uvědomoval, jak bolestivé tepání mi tím v určitých partiích způsobuje. Nejenom tím, když mé prsty zmizely v těch horkých ústech a já se musel hodně držet, abych tomuhle soukromému divadlu odolal. Ne, byl jsem vzrušený, chtěl jsem to, sakra, jak moc jsem ho chtěl, do posledního stenu, do posledního kousku. Cítil jsem to, něco dravého, hladového, co se dralo na povrch lačnící po všem, co mu bylo tak dlouho odpíráno. Každým tímhle gestem, každou provokací, ty oči, co se ke mě zvedly ve chvíli, kdy jazykem laskal mé mužství a já.. damn. Ještě chvíli, ještě chvíli a vzal bych si ta horká ústa a znovu a znovu zjišťoval, do dokážou, protože tohle bylo zoufale málo! Trápil mě, mučil a já zjišťoval, že na to, jak jsem si myslel, že si ho vezmu a budu sladce mučit já jeho se naše role dost drasticky obrátily. A to se mi nelíbilo. Ne, má trpělivost vyprchávala stejně jako alkohol z mých žil a to bylo špatné, protože jsem po té opojnosti té hořké tekutiny lačnil stejně zoufale jako po těhle horkých drzých ústech, které vydávaly jeden slastný sten za druhým, když se o mě otíral a já jen pevněji sevřel ruce na jeho bocích, až bolestně, jen, abych mu připomenul, že to, co dělá je nebezpečné a jakmile to překročí, tu hranici, co se stále ztenčovala, nebude cesty zpátky.
Bylo to lepší než ty představy, představy, co jsem o něm měl, o tomhle okamžiku, všech těhle momentech zatímco jsem pod sebou svíral jiné drobné tělo a nemohl si dovolit to, co teď. Ne, musel jsem se krotit, skrývat, soustředit, ale s tebou, Jakube, s tebou to bylo jiné. Nechávalo mi to v hlavě prázdno, ta volnost, ta svoboda, co jsem cítil po tom, co jsem viděl všechnu tu zhýralost, všechno to špatné a temné, to, co jsem tak dlouho hledal a on mi to nabízel, ukazoval a já nedokázal říct ne. Už ne. Nečekal jsem na jeho další provokace, ne, když ve chvíli, co vyslovil, že si s ním můžu dělat to, co chci, vložil jsem volnou ruku mezi naše těla a nasměroval s ní své tvrdé mužství přímo do jeho těla a nijak se netrápil tím, když jsem rovnou tvrdě a hluboko přirazil do jeho těla. Chtěl jsem to vidět, tu tvář zkřivenou vší tou touhou a slastní. Odmítal jsem si odpírat byť jen další minutu v tomhle horkém úzkém a lačném těle, a tak jsem z něj vyklouzl a opět přirazil. Ale tohle sladké krátké tempo mi vydrželo jen pár momentů, než jsem ruku z jeho hrdla stáhnul, ale jen proto, abych ruce pevně umístil na jeho boky, nadzvedl ho a byl jsem to já, kdo se rozhodl udávat tohle tempo. Tempo, které nabývalo na intenzitě, které si nebralo serbítky a neznalo smilování, když jsem v neúrposném tempu začal přirážet do jeho těla, zatímco jsem ho pevně držel a nenechal ho přebrat iniciativu ani na moment. Ne, teď jsem to chtěl vést já, teď jsem si tě chtěl vzít. A bylo to špatné, protože jsem si víc než kdy dřív uvědomoval, že mi tohle nestačí, že nechci tuhle jednu noc, ale chci spoustu po ní, chci vidět tebe, celého, zkaženého i nevinného, ve všem formách a pozicích, dokola a dokola, ale nedokázal jsem se kontrolovat. Kontrola.. Slovo, co pro mě začínalo ztrácet význam. Slovo, co jsem dlouhé roky uctíval, ale v mé tváři po ní nezbyla ani stopa, když jsem ignoroval jeho steny a prostě si ho nemilosrdně podmaňoval a rozhodně neuhýbal pohledem, kterým jsem klouzal po jeho tváři. Nestačilo mi to, ne, tahle pozice ve které jsem viděl všechno a přitom zoufale málo. A snad i proto jsem ho ze sebe nechal vyklouznout, jen proto, abych si znovu prohodil pozice. Hodil jsem ho do postele na břicho, vložil ruku kolem jeho pasu a vytáhl ho na všechny čtyři. Možná jsem chtěl hladově přirazit, brát si ho z téhle pozice, kde jsem měl mnohem lepší přístup, kde jsem mohl pokračovat v téhle rozehrané hře. A já se skutečně přiblížil, když jsem svým mužstvím se znovu otřel o ten vstup, ale nebylo to jen mé mužství, co se o něj otíralo, když jsem se sklonil a svou chloubu vystřídal za svůj jazyk, který se rozhodl ochutnat zakázané, vydráždit ho, jeho i sebe, slyšet ty steny deroucí se z těch úst, které budou prosit o víc a chtít víc. Nedělal jsem to dlouho, ochutnával ho krátce, lačně a drze, než jsem svůj penis znovu nasměřoval do jeho těla, jednu ruku vpletl do těch světlých vlasů, které jsem drze a bolestivě přitáhl k sobě, jak jsem mu zvrátil hlavu dozadu a druhou ruku umístil kolem jeho krku v tom železném stisku který si tolik přál. Ušklíbl jsem se, když jsem přirazil a během pár chvil pokračoval v tom nastaveném tempu. Tempu, kdy jsem ho šukal až na doraz, přirážel jako blázen, nedával mu moment na to vydechnout, na to se vzpamatovat.
"Sténej moje jméno, Jakube. A pros o víc.." Můj hlas nebyl svůdný ani vábivý, byl jasný a plný ryzích příkazů, které jsem hodlal dostat splněny, zatímco jsem znovu trhnul jeho hlavou, pustil jeho vlasy, putoval dlaní po tom prohnutém těle, abych ji znovu pevně umístil na boku a donutil své tělo ještě zesílit ten tlak a tu naléhavost. Nechtěl jsem se krotit, nechtěl, když jsem konečně po tolika letech vypustil ven to temno, co tak dlouho prosakovalo na povrch a bylo neustále udusáváno. "Chci tě.." V hlavě jsem měl už dávno jen jeho, jen jeho a nic jiného. Nebál jsem se, neptal a nezpovídal. A rozhodně s ním nehodlal skončit.

Nevím, nevím, co jsem vlastně očekával, proč jsem celé tohle dělal, kam jsem to směřoval, jaký tohle mělo vlastně cíl nebo smysl.. bylo to jiné než kdy předtím, jiné, protože nešlo jen o sex, nedělal jsem to jen pro ten chvilkový pocit slasti. Byly v tom city, zřetelně jsem něco cítil, ale nedokázal to pojmenovat. Provokoval jsem a chtěl z něj vytáhnout tohle, ale teď, když jsem to dostával, jsem cítil jen ten chaos v hlavě, ještě mnohem větší, než když mě nechal čekat, když mě odmítal a nechtěl mi to dát. Myslel jsem, že sex to vyřeší, to napětí, přitažlivost, to šílenství, které mi hučelo v hlavě, ale opak byl pravdou a já věděl, věděl, že tímhle ve mě probouzí jen další a další otázky.. 
Teď jsem ale myslet nemohl, nemohl, když si mě vzal, když prudce pronikl hluboko do mého těla a já se jen prohnul a nekontrolovatelně zasténal, emoce ze mě tryskaly bez zjevné snahy je nějak zakrýt, protože jsem mu to chtěl ukázat, věděl, že to potřebuje, že po tom touží, že to chce. Moje ruce jsem položil na jeho hrudník, zarýval mu nehty do citlivé kůže jen proto, abych ten silný a narůstající pocit napětí ze svého těla nějak odventiloval, zoufale jsem to potřeboval, jeho pevné ruce na svém těle, hrubý stiskl, krátké, intenzivní přírazy, když si mě bral znovu a znovu a já přivíral oči, zatímco má ústa zůstávala otevřená, lapal jsem jimi po dechu, kterého se mi nedostávalo, když se na mě ze všech stran valilo to spalující horko. 
"Patri.. Ahhh.. Patri~ku.." nechal jsem ho, neodporoval, nesnažil jsem se přebrat iniciativu, protože já o to nestál, já chtěl, abys mě pevně držel, abys nade mnou dominoval, abys mi dal pocítit sílu tvého zoufalství a chtíče, zatímco jsem se mu submisivně poddával, protože i když jsem býval já ten, kdo si obvykle sobecky bral, bylo to jen pro ten pocit slasti, který mi teď ale dával v plné míře a já se chtěl jenom ztratit v jeho pevném náručí, poddat se mu vším, čím jsem byl. Protože to byla pozice, po které jsem toužil, po bolesti, surovosti, touze v té nejzákladnější podobě, kdy jsem se mu odevzdal a zcela důvěřivě mu nechal volnost. A že Patrik, ten se opravdu nekontroloval ani v nejmenším. 
Překvapeně jsem zamrkal, když mě nečekaně poslal na břicho a zvedl na všechny čtyři, nebránil jsem se, ačkoliv mé končetiny byly rozbolavělé a vláčné, roztřesené slabostí, kterou jsem cítil v celém těle. Natočil jsem k němu hlavu. Absence jeho tepla, jeho tělo, které se mi zdálo tak šíleně daleko, ten pocit, že jestli se mě přestane dotýkat, shořím na popel. Ale udělal něco jiného, horšího, slastného a hříšného, když jsem vnímal jeho jazyk na svém těle. Podlomily se mi ruce, nechal jsem tvář zapadnout do polštářů a jen zasténal, zoufale a prosebně, zatraceně, to bylo vážně víc, než jsem byl schopný unést. 
"Mmmm... ahh.. Patri..ku.. pro~..sím." chtěl to, věděl jsem, že to chce, když do mě konečně znovu přirazil a jeho hlas byl tvrdý a bezcitný, neměl mě svádět, neměl být smyslný a mě přejel mráz po zádech, vzrušení smísené s podivným strachem, který mě ale vzrušoval, sakra, netušil jsem, že mě tahle jeho stránka bude vzrušoval tak moc, tak zatraceně moc, když mě jeho ruce pevně svíraly a já vzdychal, prostě jenom hlasitě vzdychal a dával mu najevo, že to tempo je neúnosné, že na to nemám, že nemůžu. Jeho ruka na mém krku, to neurvalé tahání za vlasy, bolest, která se mísila se slastí a já chtěl víc, bože, lapal jsem po dechu a vyvracel hlavu a stejně byl můj výraz jen plný zvrácené touhy, protože jsem byl nadržený jako nikdy, když tohle dělal a mě se to líbilo, šíleně se mi to líbilo. Zarýval prsty do toho saténového prostěradla, ze kterého stoupala lehká, květinová vůně a mísila se s tou mou, chtěl jsem, sobecky jsem toužil tu zanechat svoje stopy, chtěl jsem, ať si to pamatuješ, ať si vtiskneš do hlavy tenhle obraz, když jsem k němu natočil hlavu a díval se na něj, roztouženě, divoce, nespoutaně, protože jsi byl můj a já sobecky toužil ukázat ti, o co přicházíš v tomhle bytě z reklamy beze mě v téhle zasraně fancy posteli! 
Konečně jsem se zvedl zpátky na rukách, cítil jsem se slabý, malátný, balancoval na hraně a věděl, že to nebude trvat věčně, že ten okamžik přijde, ale nevadilo mi to, protože jeho pohled, sakra, ten pohled mi sliboval tolik, dáš mi to, dáš mi všechno, co chci, vezmeš si to všechno a necouvneš, už ne a mě to vzrušovalo, vzrušovalo na maximum, když jsem se narovnal do kleku jen proto, abych se k němu mohl dostat blíž, abych mohl otočit hlavu a přitáhnout si ho k sobě v divokém, nezkrotném polibku, bezmyšlenkovitém, zhoubném, majetnickém, protože tohle byla cesta do pekla, ale už dávno jsem se se svými démony smířil a jen vítal ty tvoje. Protože jsem věděl, že mi rozumíš. Že jsem to konečně našel..

Fuck, fuck, fuck. V hlavě už mi neznělo nic jiného, než jen to, že to, co jsem sám nasadil, to tempo, to všechno, co mě pohlcovalo, to, jak zoufale jsem prahnul po něčem větším, víc víc a víc, jsem přestával zvládal! Znovu, nekontrolovatelně, živočišně a dravě jsem přirážel, když jsem na něj nebral ohledy a opakovaně si bral jeho tělo, drobné, ale přesto pevné, ta světlá jemná kůe přímo vybízela k ochutnání a neodolal jsem, když jsem se sklonil a zasypával tu jasnou linii jeho páteře polibky a nekontrolovatelnými kousanci, kterými jsem se snažil jen ventilovat všechen ten tlak, co neúprosně stoupal každou vteřinou tohohle pekla, které ale nebylo peklem, nýbrž nekončící slastí, kterou jsem tak dlouho nedostával, ale teď. Sakra, Jakube, plnil jsi mi ty nejdivočejší představy. A to sténání? Ztrácel jsem všechny zábrany, ignoroval jeho roztřesené nohy, jeho ruce, co ho sotva udržely, zatímco jsem přirážel pořád surověji a hlouběji spolu s tím, jak se z jeho úst dookola ozývalo mé jméno, ty prosby, ty steny a já ho sobecky chtěl slyšet, pořád se opakovat v nekonečné smyčce, přesně tak, jak to všechno znělo v mé hlavě. Věděl jsem, že po tomhle už nebudu mít dost. Věděl jsem, že po tomhle se už nedokážu nikdy vrátit k tomu životu, co jsem vedl předtím, nedokážu se dál probouzet do tééhle lži. Ne, když moje duše prahla po něčem stejně temném, po něčem, co jsem dokázal najít a utopit jen v alkoholu a teď i v něm. I on dokázal mou mysl zabavit, ačkoliv byla alkoholem zastřená, nebudu lhát, ale už jsem ho nepotřeboval jako palivo. Stačilo mi jeho tělo, dokud si ho budu brát, bude to dost. A že já byl hladový a žíznivý a rozhodně nehodlal skončit, ačkoliv to všechno k tomu slastnému konci směřovalo. Ten polibek, když se napřímil a vyhledal má ústa a já mu ho oplácel. Jen zvýšil tlak na jeho krku, přitáhl si ho ještě blíž, blíž, tak, abych si to vychutnal, tu dokonalou souhru našich jazyků, úst, propojených těl. Cítil jsem svůj trhavý nekontrolovatelný dech, zběsile bušící srdce, i já lapal po dechu, i já se v tobě ztrácel.
"Takhle se ti to líbí.. Jakube?" Zašeptal jsem se rty přitisknutými na jeho tváři, zatímco jsem jeho tělo podroboval těm neúprosným přírazům, ale já nechtěl zpomalit, nedovolil si to, chtěl jsem, aby se jeho tělo třáslo, vzdychalo, prosilo a čelilo tomu tlaku a tomu neúprosnému spalujícímu chtíči. Aby toužil po vrcholu stejně zoufale jako po té nekončící slasti. A z jeho očí jsem vyčetl, že to, co jsem mu dával, bylo přesně to, co chtěl. A to utvrzení jen vyvolalo na mé tváři potěšený úsměv. Věděl jsem, že nevydržím dlouho, ale to nevadilo. Nevadilo to, protože jsem věděl, že tohle není konec, ale jen začátek. Snad i proto má ruka sklouzla z jeho krku k jeho vztyčenému mužství které jsem třel a honil ve stejném tempu neúprosných přírazů, a dovolil si ho dojít k vrcholu stejně jako já, když jsem tlumil ten hluboký sten stejně jako zrychlený dech v té napnuté kůži jeho krku. Nepouštěl jsem ho, nepouštěl, když jsem dlaněmi putoval po jeho hrudníku, po tom krku, k jeho tváři, kterou jsem překvapivě jemně sevřel, znovu otočil k sobě a věnoval mu polibek jiný. Opatrný, pečlivý, když jsem jazykem opečovával rty, které jsem doposud trýznil jemnými kousanci, vlepil jsem mu překvapivě něžný polibek a pak ho pustil a plně z něj vyklouzl. Svalil jsem se do postele vedle něj, do toho povlečení té růžové barvy kterou jsem nesnášel, vlastně spoustu věcí jsem na tomhle bytě nesnášel, protože ani jedna nebyla moje, ani jedna neztělesňovala nic, co bych byl já. Ale když jsem zkřížil ruce za hlavou a otočil svůj pohled na blonďáka vedle mě, věděl jsem, že jedna věc přeci jen moje byla. A bude. Jen moje zas a znovu, dokud nebudu mít dost. A pochyboval jsem, že někdy mít budu.
Možná jsem ho měl nechat být, když jsem prsty přejížděl jemně po jeho ramenou, po jeho lopatkách, níž, až k oblině jeho pozadí a neodolal, abych se k němu neotočil čelem. Neodolal, když jsem prsty znovu sjížděl níž a výš, k bedrům, ke stehnům a zase zpátky. Než jsem prostě stejně jako předtím mu nedal šanci na útěk, když jsem ho přetočil na záda, pokrčil mu nohy v kolenou a položil mu ruce pod zadek, zatímco jsem se sklonil a znovu ho jemně, ale přesto lehce drze políbil na odhalený ještě stále prudce se zvedající hrudník. V očích se mi temně, ale potěšeně zablýsklo, když jsem je zvedl k těm modrým očím, co mě pozorovaly.
"Neříkal jsi, že to chceš dělat všude, kde jsem si to představoval?" Přiblížil jsem se, sklonil jsem se k jeho rtům, držel se od něj v té zatraceně mizivé vzdálenosti, když jsem pohledem klouzal od jeho očí zpět k těm hříšným rtům a lehce pozvedl koutek úst výš. "Tohle byl jen začátek, Jakube.." A s tím jsem mu věnoval jen další polibek, který ale znovu ztrácel na té něžnosti a opatrnosti, když jsem si ho vyhoupnul do náruče a hodlal si ho vtisknout do paměti na každém zasraném centimetru tohohle bytu. Nevěděl jsem proč, nechápal, proč je to s ním takové, jiné, hravé, temné, drsné ale zároveň neuvěřitelně spalující. Ale věděl jsem, že teď si ho vezmu, každý kousek té prohnilé duše.

Ten pocit, pocit dokonalého souznění, dokonalého porozumění, když jsem došel vrcholu, ale naprosto zřetelně si uvědomoval, že on taky a bylo to nejspíš poprvé, kdy mě to zajímalo, kdy mi na tom záleželo. Opětoval jsem mu ten polibek, sladký a něžný, který se tolik nepodobal čemukoliv, co do teď dělal a bylo to v dokonalém kontrastu, který mě nutil cítit to tak zoufale silně. Všechno. Nepustil mě hned, držel mě stejně pevně a podivně ochranitelsky, jako když jsme to dělali poprvé a já se neudržel na nohách, stejně jako teď, když mě pustil a já se odevzdaně svezl na břicho. Zdálo se mi, že se nemůžu ani pohnout, protože kdyby se ta saténová deka svezla po mém těle, tak citlivém a vzrušeném, nejspíš bych se udělal podruhé. Zběsile mi bušilo srdce, dýchal jsem trhavě a lačně, mé tělo se pomalu zase vracelo k realitě a první známky jeho tvrdého zacházení mi pomalu dávaly najevo, že na tom krku budu mít nejspíš modřiny, že ten sex byl drsný a surový, ale bylo mi to jedno, naopak, já to vítal, všechnu tu bolest, která se v mé hlavě mísila s tou slastí, která pomalu vyprchávala z mého těla, zatímco všechno v mé hlavě dokonale mlčelo, klidné, zastřené a mírumilovné. Ty pocity, chaos, pochyby, vztek, frustrace, žárlivost, nebylo tam nic, nic, i když jsem ležel v jejich posteli, protože ty oči se upíraly na mě, jenom na mě, viděl jsem ti to na očích, to že i tvoje hlava je plná jenom mě a sobecky si to užíval, jak se mě dotýkal, jak mu mé tělo mazlivě odpovídalo a vypínalo se zcela přirozeně proti němu, jak jsem tam ležel odevzdaný a bezbranný a cítil se v blízkosti těch démonických očí v naprostém bezpečí. Vždycky jsem to měl jinak, ale to ty taky, že..? 
Sledoval jsem ho, když ke mě otočil hlavu a prohlížel si mě, stejně jako jsem já studoval jeho tvář. Najednou byla tak uvolněná a klidná, stíny byly pryč, to napětí v tvých čelistech, vrásky kolem očí, ne, najednou jsem věděl, že všechny ty pocity necítíš. Cítil jsi vůbec něco..? Protože já bezpečně věděl, že něco se uvnitř mě rodí, něco, co mě k tobě táhne úplně jinak než cokoliv, co jsem znal.
Líně jsem se usmál, když mě otočil na záda a znovu byl v mé bezprostřední blízkosti, odmítat? To jsem neměl rozhodně v plánu, když mě políbil na hrudník a já jen slastně vydechl, v tom jediném stenu bylo tolik příslibů a vzrůstajícího napětí, až mě to děsilo, to, že mě ošukal tak jako nikdo před ním, ale stejně to nestačí, že se ho chci znovu dotýkat, že chci znovu ochutnat jeho kůži, znovu vidět ten pohled, cítit tvou touhu tak hmatatelně, všechnu tu temnotu ale i něhu, která se ve tvých očích zrcadlila teď, nevinná a přesto spalující. Bavilo mě to, jeho slova, ten hlas protkaný temnotou a hravostí zároveň, touha, která byla stejně silná a magnetická a já jí naprosto bezmezně propadal. 
Nechal ho, aby mě zvedl do vzduchu, jak sexy to bylo, damn.. Obmotal jsem mu vyzývavě nohy kolem pasu a neřešil fakt, že mé vzrušení se rychle opět budilo k životu, když jsem mu dal ruce kolem krku a třel se o jeho břicho, nadrženě a frustrovaně, zatímco mě donesl do koupelny a já se jen usmál. Přitáhl jsem se k němu ještě blíž a pomalu, pečlivě olízl jeho ucho. 
"Honíš si ho tajně ve sprše, zatímco si představuješ, jak mi přirážíš do pusy?" tvrdě jsem ho kousl do lalůčku a vymanil se z jeho sevření. Nestyděl jsem se, naopak jsem se k tomu sprchovému koutu vydal houpavou, provokativní chůzí, protože jsem věděl, že se dívá, že to všechno chce vidět a vystavoval se jen proto, že i já cítil to vzrušení, které viselo ve vzduchu a celá ta hra byla jen o tom, kdo prolomí tu zapovězenou hranici podruhé, potřetí, podesáté..
Vešel jsem do sprchy, ani se neobtěžoval ji za sebou zavírat, když jsem pustil teplou vodu a nechal stékat ze svých vlasů na záda, zadek i stehna a celou tu dobu cítil ten spalující pohled, než jsem se otočil čelem k němu a jen se opřel o kachličky, zvedl ruku, dráždivě roztíral kapičky vody po tom těle, které si bolestivě žádalo jeho pozornost, stále ještě přecitlivělé z nedávného vyvrcholení, ale to lehké mravenčení v konečcích prstů jsi cítil taky, ne? Díval jsem se na něj, když jsem krouživými pohyby přecházel po svém hrudníku, sklouzl na břicho, chvíli si hrál na podbřišku, než jsem s tím přimhouřeným pohledem nesjel mezi své nohy, abych ho uchopil a začal zpracovávat. Pousmál jsem se, když se ke mě přidal, ale nenechal ho se mě dotknout, ruku stáhl ze svého těla a místo toho pokračoval k polici, kde byly úhledně vyskládané nejrůznější růžové dózičky a lahvičky, s tím zlomyslným úsměvem jsem jednu věc za druhou ledabyle shazoval na zem sprcháče, sladké, květované vůně, olejové emulze s vanilkou i ovocný peeling, dokud jsem do ruky nevzal poslední lahev, jedinou, která nevoněla sladce a zženštile. Nechal jsem si do dlaně vytéct modrou tekutinu, okamžitě jsem tu známou vůni rozpoznal, ostrou, sytou, tvrdou, patřila k němu, celé jeho tělo jí bylo prosycené a já k němu jen přistoupil, rozmydlil jeho gel do jemné pěny a zvedl ruce, uchopil ty jeho velké do rukou a jednu po druhé jemnými, dráždivými tahy namydlil, mačkal a hladil jsem tu snědou kůži, silné svaly, pokračoval nahoru na jeho ramena i rozložitá záda, zatímco jsem se k jeho břichu tiskl nahým tělem, po kterém klouzala voda a splývala s kapkami na tom jeho. Užíval jsem si to, líbilo se mi, jak velký proti mě je, to mohutné, mužné tělo mě vzrušovalo, pevné a silné, svalnaté, záda, bedra, zadek i stehna, ale poodstoupil jsem, jen abych se mohl věnoval jeho hrudníku. Potupoval jsem pomalu, hladil kůži prsty a pak ji drze škrábal nehty, vnikl i na břicho, ploché a vysekané a jen si olízl smyslně rty, sakra, byl jsem tvrdý, když jsem si podmaňoval jeho tělo, ale z nějakého důvodu jsem pro teď sobecky netoužil po vlastním vyvrcholení. 
Rukama jsem sjel níž, na podbřišek, ale těsně před tím, než jsem se ho dotkl, minul jsem jeho mužství a zamířil po stehnech dolů, věnoval mu vyzývavý pohled, když jsem klesnul na kolena a zůstal tak, dílem proto, abych pěnou pokryl celé jeho tělo, dílem s tou jasnou provokací, kdy se jeho ztopoření nacházelo tak blízko mého obličeje, zatímco jsem hlavu zvedl a s úšklebkem se mu díval do očí. Vrátil jsem se zase zpátky, ale tentokrát jsem ho vzal do rukou a v pomalém tempu se rozhodl nevynechat ani kousíček, když mi dráždivě prokluzoval mezi namydlenými prsty a já se jen díval z té ponižující, a přesto naprosto vyzývavé pozice. Začátek? Samozřejmě, že to byl jen začátek! Protože tohle, to mi rozhodně nestačí..

Sledoval jsem ho přivřenýma očima, těma, které ale nebyli přivřené slastí nýbrž jakousi ostražitostí, tichým varováním, tím nekontrolovatelným chtíčem, který jsem cítil pokaždé, co na mě upřel ty velké oči, roztáhl ty rty v ten provokující úšklebek který jsem nesnášel a zároveň si uvědomoval, že právě on je to, co mě dostává stále víc a víc za hranice, co mě provokuje, co mě pokouší. Chtěl jsem ho tvrdě narazit na ty kachličky za ním a prostě si znovu vzít to, co je pro tyhle momenty čistě jen moje a nehodlal hrát žádné hry, ale když jsem rukama sklouznul k jeho mužství frustrovaný tím divadlem, které sice bylo něco, co jsem nemohl a nechtěl přerušit, protože se mi to zatraceně líbilo, ale co mě stejně nechávalo netrpělivým, roztěkaným, s hlavou plnou představ, kterou jsem chtěl zas a znovu jednu po druhé uskutečnit. Temně jsem zavrčel, když mé ruce odstrčil a nedokázal ignorovat ten zdvižený koutek nad tím, jak neomaleně shazoval všechno, co mu evidentně v téhle koupelně velmi překáželo a ne, nebyl jsem překvapen, že to byli Anči věci, protože jsem za těch pár chvil, co jsme spolu strávili v něm dokázal alespoň trochu číst a věděl, proč to dělá a že to omylem rozhodně není. Svůj výhružný pohled jsem ale nijak neměnil, když jsem ho nechal se dotýkat mého těla těmi dráždivými doteky, které mě dostávaly do naprostého šílenství. Strhávali mě víc a víc do propasti bezedného chtíče, cítil jsem to napětí, to vzrušení, co prosytilo vzduch a namísto toho, abych ho odstrčil, sám jsem jen zůstal stát pevný jako skála na všech místech nevyjímaje a chlácholil se tím, že mě spíš víc než to do něj přirazit a neurvale si ho vzít, slíbat každou zatracenou zbloudilou kapku, co stékala po tom perfektním těle plném již patrných pozůstatků předchozího milování, ale to mi nijak netrápilo v tom ho znovu zopakovat. Držel jsem se, ale nedokázal zastavit tělo, co se mu samo vybízelo, protože ten malej provokatér to dělal tak dobře a promyšleně a já se tomu propadal víc a víc. Sledoval jsem, jak si klekl na všechny čtyři a sakra, vážně mi hodlal splnit každou zvrácenou představu kterou jsem měl aniž bych cokoliv řekl? Protože vidět tě pode mnou na kolenou v téhle pozici byla jedna z věcí, co jsem toužil udělat už dlouhou dlouhou dobu, Jakube. Nechal jsem se hýčkat jeho doteky, kterých bylo na můj vkus zoufale málo a cítil, jak sám přirážím do jeho dlaně, protože tohle tempo mi sakra fakt nevyhovovalo! Sledoval jsem ho, jak si hraje s mým penisem, dráždí mě do maxima a já věděl, že ta hranice, kdy má trpělivost dojde bude velmi velmi brzo překročena. Sledoval jsem ten obličej, ty modré oči, které byly ale hluboké a naprosto odzbrojující. Co jsem cítil kromě toho spalujícího chtíče a vášně? Těžko říct. Určitě jsem něco cítil, ale pohřbil to hluboko pod to všechno. Ne, nechtěl jsem se znovu zabývat těmi výčitkami, sužovat se tím strachem, kdy znovu někoho zradím, kdy znovu někomu ublížím, kdy zas a znovu zklamu. Žil jsem život v nekonečné lži, v tom napětí, v tom věčném tlaku a měl jsem toho dost. Chtěl jsem jen znovu žít ten nezkrotný život, ten život bez všech těch duchů minulosti, co by mě v noci budili ze spaní, neotáčet se, stát se sobcem, kterým jsem býval a který se nemusel věčně dívat zpátky, být jak zasranej mnich v celibátu a na do smrti se trestat za své hříchy. Ne, hříchů jsem měl požehnaně a odmítal se dál kát. A přesto i když byl blonďákovo pohled naprosto neodsuzující, ne, čím dál jsem se na něj díval, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem se s nikým nikdy necítil takhle.. svobodný. Neexistovalo nic, co bych udělal a on by to odmítl, on by mě zastavil, díval se na mě jinak a ta surová moc spolu s tím jasným chtíčem bylo něco, co jsem zatraceně dlouho postrádal. V jeho očích nebyl ten soucit, v jeho očích nebylo to odsouzení, ale jen čistý chtíč. Nedělal jsem z něj zase sudičku, bylo mi naprosto jasné, že je to stejný prohnilý sobec, ale i to byl fakt, který mě k němu táhnul blíž a blíž. Snad i proto jsem zrovna neomaleně zastavil jeho ruku, vpletl ruku do jeho vlasů a zaklonil mu hlavu prudce dozadu, čím jsem jen dokázal to, že pootevřel za drzá ústa a já se mužstvím přiblížil rovnou k nim. Ne, využil jsem té šance, těch očí, co na to zjevně jen čekaly, když jsem si svým údem vynutil vstup do těch horkých lačných úst a nechal ho pohltit až po kořen. Fuck.. Zaklonil jsem hlavu, když jsem si razil to neúprosné tempo do jeho úst aniž bych se jedenkrát pozastavoval nad tím, jestli to takhle chce. Vnímal jsem jeho jazyk, zuby, vnímal jsem všechno a přivádělo mě to ke stejnému šílenství s jakým jsem si bral jeho ústa, znovu a znovu je chtěl cítit, protože ano, Jakube, představoval jsem si to na tomhle proklatém místě, kde klečíš na čtyřech. Položil jsem mu ruku na rameno, tlak na jeho hlavu ještě zesílil, když jsem s ní rázně pohyboval tam a zpátky a nebránil se hlubokému stenu, co se mi prodral skrz pootevřená ústa. Ani to jsem už pod kontrolou neměl. Nejspíš bych se udělal, hluboko do jeho pusy a neřešil to, ale namísto toho jsem se těsně předtím odtáhl, mezi prsty stiskl jeho tváře, přejel prsty zas a znovu po jeho rtech, než jsem ho vytáhl na nohy. Má trpělivost právě došla bodu, kdy jsem si ho prostě jen znovu vyhodil do náruče, tvrdě přirazil na ty studené kachličky za ním, jednou rukou se opřel za jeho hlavou, zatímco druhou ho držel za pozadí, které jsem nastavil tak, abych do něj zas hrubě a neurvale přirazil. "Takhle to chceš, Jakube? Nebo mám ještě zpomalit?" Tentokrát jsem já mučil jeho a věděl to. Ne, neměl jsem dost, neměl a pochyboval, že někdy mít budu. Bral jsem si ho, nenasytně, když jsem z něj vyklouzl a znovu zasunul, ale neodolal, abych se nesklonil a nepolíbil ho na rty. A v tom polibku bylo všechno, co slova říct nemohla. Ta vášeň, nezkrotný chtíč, to všechno, co se mnou dělal a moc dobře to věděl, ta frustrace, ta radost, opojná a nekonečná, zatímco jsem se ztrácel v něm, v sobě a nechal všechny ty myšlenky i tu přicházející nechtěnou střízlivost stranou.

Jen jsem se v hlavě pousmál, ne, byl jsem si jistej, že tohle se svojí přítelkyní neděláš a ano, jestli to chcete vědět, znamenalo to pro mě dost, ten fakt, že v tomhle bytě, v jejím bytě, dokážu vytlačit její přítomnosti, i když tady všechno voní jako ona a vypadá jako ona, to mě přiráží do pusy s tím výrazem ve tváři, který je všechno jen ne milý a ohleduplný. Ztrácel jsem se v tom, naprosto ho nechal, aby tak hrubě svíral mé vlasy a zakláněl mi bolestivě hlavu, nechal ho přirážet mi tvrdě, hluboko do pusy, i když jsem se hrozně potřeboval nadechnout, i když to bylo ponižující a naprosto mimo mou kontrolu, ale místo toho, abych to dal najevo, abych se nějak bránil, jsem jen ty přivřené oči upíral na něj, na to, jak zaklání slastně hlavu, jak ji znovu sklání a ten pohled mi opětuje a jo, nebyl jsem žádná zneužívaná chudinka, když jsem si rukou zajel k vlastnímu mužství, protože tohle byla přesně ta chvíle, kdy jsem se měl bát, kdy jsem měl prosit, ať toho nechá, kdy jsem se měl cítit špatně a zneužitě, jenže necítil, necítil jsem nic z toho a jen tvrdě přejížděl po vzrušené chloubě, volnou rukou jsem přejížděl po svém hrudníku, nehty zarýval do rudnoucí kůže, tiskl mezi prsty své bradavky, protože mě to vzrušovalo, protože s každým dalším přírazem do mých úst jsem jen cítil, že chci víc, mnohem víc toho všeho. Nechal bych ho, nechal bych ho udělat se mi do pusy a ještě bych mu ukázal, jak to poslušně spolykám, ale viděl jsem v jeho pohledu tu netrpělivost, ten rostoucí chtíč, to jak tu situaci absolutně nedokázal ovládat. Zajímalo mě, jestli to někdy bude jiné, jestli až mě ošuká po desáté, bude mít dost a zpomalí, jestli se někdy dostaneme do fáze, kdy alespoń jeden z nás u toho zvládne i myslet nebo racionálně uvažovat. Protože já nemohl, ne teď, ne s ním, ne když mě neurvale vytáhl na nohy a já se ocitl znovu v jeho náručí a jen slabě zasténal, bolestí i slastí, když mě natiskl na kachličky a já ho znovu jen objal, znovu se k němu natiskl, jako by na tom závisel můj život. 
Přirazil do mě stejně bezcitně jako před chvilkou přirážel do mých úst a já se chtěl, chtěl jsem se smát té nedočkavosti, normálně bych se fakt bavil na tom, s jakou zoufalostí to prožívá, jak snadno propadl těm laciným trikům, které jsem předváděl, jenže problém byl, že jsem se tak nechoval jen proto, abych ho sbalil, protože já věděl, že posedlý mnou už je, choval jsem se tak proto, že mi tohle celé přišlo naprosto přirozené, že jsem to sám chtěl, že jsem přicházel o rozum, když byl znovu ve mě a já zaklonil hlavu a zasténal, táhle, nekontrolovatelně a hlasitě, ne, jediný, komu jsem se mohl vysmát za tu netrpělivost, jsem byl já sám. Znovu mě líbal a já mu odpovídal, hladově, zoufale, vpíjel se do jeho rtů, kousal ho do nich, tahal a špičkou jazyka o ně pečoval, jen abych znovu a znovu pronikal hluboko dovnitř v dalším divokém, spalujícím polibku. Byly tohle vůbec ještě polibky? A bylo tohle milování? Věděl jsem, co by řekli ostatní, věděl, že tohle dávno překročilo všechny myslitelné i nemyslitelné hranice, jenže o to šlo. To bylo to, co mě dovádělo k šílenství. Že takhle, přesně takhle jsem to chtěl. 
Zvedl jsem ruce a vpletl mu je do vlasů, tentokrát jsem byl já tím, kdo mu zakláněl násilně hlavu a prudce ho kousl do krku, tvrdě a bezcitně, potáhl za kůži a znovu, znovu, jen ventiloval všechno to napětí a agresi, kterou bylo celé naše souznění protkáno. Cítil jsem to z tebe, hněv, frustraci a potlačovaný vztek a jen ti dával najevo, že je v pořádku ho ventilovat takhle, skrze mě, skrze ty neurvalé doteky a destruktivní přírazy. Protože já,... já byl stejně rozbitej jako ty. 
Konečně jsem se odtrhl od jeho krku a přiblížil tvář k té jeho, nelíbal ho, ačkoliv jsem vnímal, jak se můj dech odráží od jeho tváře. Nehodlal jsem skrývat nic, nic, ani hrát žádné hry, protože jsem myslel, že to bude stačit, že to bude dost, ale nebylo a já prostě jenom chtěl dojít k tomu zoufalému vrcholu a najít sám sebe, protože jsem se v tobě už dočista ztratil.  
"Chci, abys to dělal tvrději a hlouběji, chci, abys mi vyšukal z hlavy všechny myšlenky, chci jenom nesmyslně opakovat tvoje jméno, než se ti udělám na břicho!" můj hlas byl tvrdý a nekompromisní, neprosil jsem ho ani nežádal, přikazoval jsem mu to, protože sakra možná jsem byl submisivní typ, který ti bude bez problémů kouřit v kleče, ale zároveń jsem byl sobec zvyklý dostat, co chce. Ale to se ti na mě líbilo, já vím..

Že by to byla chudinka, která ode mě dostávala jen nějaký násilný a brutální sex, tak to rozhodně ne, to si nepleťte. Ne, šukal jsem ho tvrdě a nemilosrdně ale ne proto, protože bych takový prostě byl, ale protože sám v tom probuzení tohohle zvířete měl spolu s alkoholem četný problém. Když jsem pil, bylo pro mě těžké se kontrolovat, neexistovaly pro mě hranice, nic a když k tomu přidám všechny ty jeho slova, pohledy, vzdechy, nedokázal jsem dál sám sobě i jemu říkat ne. A rozhodně už nem když mi sám zaklonil hlavu a podmaňoval si moje tělo stejně tvrdě a jasně jako já to jeho, ačkoliv už nebylo co podmaňovat, co pokořovat. Naše těla se pohybovala v dokonalé souhře, jeho steny, spolu s jeho rozkazy na které jsem odpověděl jen tím stejně provokativním úsměvem, když jsem zas a znovu přirážel, v tom tempu co nám oběma neúprosně bralo dech, co i mě nutilo sténat, protože i já sám cítil, že tohle je něco, co nezvládám, co je mimo moje chápání a přesto v tom zoufale pokračuju jako kdyby na tom závisel život. Ne, tohle bylo něco, co nemělo ani zdaleka na to, co jsem doposud prožíval, kdy jsem se jen díval do zdi nad postelí a doufal, že to brzo skončí. Ne, v tomhle jsem skutečně cítil, že žiju ať už to bylo sebevíc zvířecí a zvrácené. Tohle bylo to, co jsem chtěl a ne sedět u Love Islandu a chodit spát v deset. Chtěl jsem tenhle nespoutaný a nezkrotný život a ne se usadit a mít rodinu. Nemohl jsem, ne s těmi démony, co jsem v sobě choval a které on tak obětavě přijímal. A já to věděl.
A tak jsem nás oba prostě a jednoduše poslal na vrchol, nevydržel jsem toho moc, nezvládal jeho, tohle všechno, když jsem se oddálil a jen v posledních nekonečně mučících přírazech sledoval s pootevřenými rty jeho obličej, vrýval si do paměti ten pohled, který mi věnoval, kterým neuhýbal nebo ho neskláněl jako mnozí, co neuměli čelit vlastními potěšení. Byl to právě pohled jeho očí zakalených touhou co mě dostal na ten pomyslný vrchol, když jsem se udělal hluboko do jeho těla, umístil ruku na jeho chloubu a dodělal ho jen o pár okamžiků později. A zas a znovu jsem zůstával v jeho blízkosti, nechával kapky vody smývat z nás to všechno, napětí, které se vytratilo, když zůstal jen ten zvláštní mír a klid po té bouři. A já vnímal jeho dech ve své tváři, vnímal jeho stejně prázdný pohled a z nějakého důvodu se nechtěl oddalovat, nechtěl ho pouštět ze svého náručí, nechtěl to drobné tělo už dál trýznit, chtěl jsem ho prostě jen svírat a mít. A nebo si ho vzít znovu a znovu, dokud nám oběma nedojdou síly. Snad i proto jsem se usmál, nebyla v tom provokace, jen lehké rýpání, když jsem z něj vyklouzl, pustil ho opatrně dolů a dlaně umístil na jeho boky za které jsem si ho přitáhl ještě blíž. Tak blízko, že se mé rty dotýkaly jeho ucha a já pobaveně pronesl. "Tak co, vyšukal jsem je všechny?"

***

Byl jsem vzhůru aniž by do pokoje ještě pronikaly první sluneční paprsky. Měl jsem ruce zkřížené za hlavou a sledoval strop v té šerem pohlcené místnosti. Měl jsem se cítit radostně, nabitě, uvolněně. Ale já namísto toho přemýšlel. Vždycky jsem byl vzhůru brzo, mohly za to noční můry a nechtěné myšlenky. Cítil jsem, že jsem znovu střízlivý, cítil všechny ty pocity, které včera úspěšně neexistovaly, které jsem zdárně utopil v chlastu a v tom horkém těle jehož tíhu jsem cítil na své hrudi a nevybavoval si, že bych si ho do té náruče přitáhl. Ale nevadilo mi to, neodstrčil jsem ho. Neměl jsem výčitky z toho, že jsem se opil, ani z toho, že v té posteli, kterou jsem měl sdílet se svou budoucí ženou, je místo ní on, ale z těch útržků, z toho chtíče, co mě popadl, z toho zvířete, co jsem pustil ven a napáchal s ním škody na tom drobném těle, co na mě teď mělce oddechovalo. A cítil se z toho mizerně. Nesnášel jsem tyhle rána, rána, které byli jako ledová sprcha, která mě nutila čelit realitě před kterou jsem se snažil zoufale utéct, a tak i proto jsem zas a znovu šel pro ty drogy, šel pro ten chlast. Prostě proto, aby tohle všechno nemělo čas přijít. Vymotal jsem se z postele, když jsem spícího Kubu převalil na druhý bok, nasadil si kalhoty, triko a mikinu a vydal se do probouzejícího se města. Když jsem se o hodinu později vrátil v mnohem lepší náladě po tom, co jsem u večerky vyžahl pár piv a zbytek si nesl cinkající do zásoby, stavil se pro snídani asi na třech různých místech a provoněl byt čerstvou kávou. Vše jsem efektně smíchal na tác a spolu s ním šel do toho pokoje, kde už skutečně panovalo ráno. Sledoval jsem spící obličej mého milence a neuniklo mi, jak jeho paže i krk zdobí modré modřiny. Na chvíli jsem odvrátil tvář, bylo mi to líto. To, že to viděl, že to musel snášet. Bohužel ani lítost ani tenhle obrázek nesmazal to, co jsem otevřel a nezastavil to, co neodmyslitelně přijde. Políbil jsem blonďáka na odhalené rameno, pokračoval drobnými polibky přes přechod ramene a krku, až k uchu do kterého jsem ho jemně kousnul. Pak jsem před něj položil tác se směsicí nejrůznějších typů snídaní od Meka po výběr hodný hotelu, protože jsem skutečně netušil, co jí, nejí, ale věděl, že mu chci jistým způsobem udělat radost. Umístil jsem se do postele vedle něj a prostě čekal, až se tahle Růženka probudí a vmete mi do tváře, že to není má přítelkyně. Ne, tou rozhodně nebyl. Nevěděl jsem, co přesně tohle znamená, ale věděl jsem, že se toho ještě nechci vzdát.

Popravdě, nemám tušení, jak jsem se dostal do postele, netuším, jestli jsem se k němu tulil nebo ležel na druhé straně postele, rozdali jsem si to znovu, znovu, ztrácel jsem pojem o čase a prostoru, přestal počítat, kolikrát jsem zasténal a zaprosil, kolikrát jsem mu nařizoval, aby už mi to udělal, aby mi to dal, všechno, každý kousíček. Netušil jsem, kolik je hodin, dny se střídaly s nocí, ale pro nás dva jako by čas neexistoval, jako by neexistovalo nic kromě té neukojitelné touhy. V kuchyni, na stole, na lince, na sedačce, v chodbě, přišlo mi, že oba prahneme po tom samém, po tom přesvědčit samy sebe, že jinej život neexistuje, že nemá zasranou snoubenku, že tohle sebedestruktivní chování je normální, že ten pokřivený vztah, který jsme spolu měli, je v pořádku. 
A pak jsem usnul, usnul tím vyčerpaným spánkem, ve kterém jsem nevnímal nic, vůbec nic. Nevěděl, že odešel, sakra já ani nevěděl, že je ráno. Mé tělo bylo unavené, rozbolavělé, ale dokonale uvolněné, vláčné a lehké, moje hlava prázdná, klidná a mírumilovná, jak jen může být být někdo, kdo došel až k maximu, kdo si vzal všechno, kdo všechno ze sebe dal. V nose mě zašimrala známá vůně a já pomalu začínal uvědomovat, že svět, jak ho znám, se nevypařil do vzduchoprázdna a že stále žiju, žiju, což mi nemilosrdně připomínaly rozbolavělé končetiny, jak jsem sebou lehce zavrtěl, když jsem ucítil ty letmé, sladké doteky, když se rty dotkl mého krku a já ze spánku jen lehce vzdychl, mé tělo bylo přecitlivělé a reagovalo naprosto špatně, ale nechal jsem to tak, bylo to příjemné, těch pár minut, kdy svět za mými víčky ještě neexistoval, kdy jsem ještě neviděl ty hnusné barvy reality, ale jen cítil tu lahodnou vůni kávy mísící se s tím známým gelem na mytí, kdy jsem na své kůži vnímal jeho jemné, hravé polibky, kdy mě rozpustile kousl do ucha a na mé tváři se rozlil ten rozespalý úsměv. 
Líně jsem pootevřel oči a první, to první, co jsem udělal, bylo, že jsem je okamžitě upřel na něj. Nic jsem neřekl, jen si ho prohlížel, jako bych ho viděl poprvé, jako bych stále ještě tak úplně neprocitl, když jsem tam jen tak ležel a vychutnával si tu prvotní chvíli, to ticho, klid, dokonalé smíření. 
Konečně jsem se pohnul a pomalu, namáhavě a s tlumeným sykotem se posadil. Ta bolest, ostrá, pulzující, mě zase vracela do reality, ale jestli se ptáte, ne, necítil jsem se špatně, nelitoval jsem, ani ho nehodlal seřvat za to, že kolem mých zápěstí se zřetelně rýsovaly otisky jeho prstů a byl jsem si jistý, že můj krk bude temně fialový, ale můj pohled byl naprosto klidný, naprosto vyrovnaný, protože i když se nekontroloval a udělal mi tohle všechno on, já to chtěl, já ho provokoval, já mu to dovolil a i když to bolelo, byla to příjemná bolest, bolest, která mi jen znovu a znovu připomínala ty okamžiky nekončící slasti, ale i porozumění. Věděl jsem, že kdybych se komukoliv snažil vysvětlit své pocity, bude mě mít pravděpodobně za blázna, ale tak jsem to prostě cítil, v tu chvíli, kdy padli hranice a zábrany, kdy přestala existovat pravidla, se můj svět smrskl na pramálo věcí a jeho pohled, sakra ten pohled, temný, vášnivý, nekontrolovatelný, ale tam někde, někde hluboko v té vší potlačované agresi, jsem to viděl taky. Ten pocit, že s tebou můžu být sám sebou. 
Pohlédl jsem na tác se snídaní a jen se ušklíbl, abych mu mohl věnovat ten drzý úšklebek. "Nejsem tvoje přítelkyně.." můj hlas, ochraptělý a slabý, jak jsem pořád dokola a dokola sténal jeho jméno znovu a znovu, dokud nezačalo znovu dávat smysl. I tak jsem se ale natáhl a s neochvějnou jistotou sáhl po té největší prasárně, která se na talíři nacházela a s chutí a očividnou spokojeností se začal ládovat hambáčem. Když jsem do sebe dostal prvního a zcela beze studu si vzal jahodovou koblihu, tak sakra, doslova jsem prošukal víkend, snad mám právo na trochu prasení, zalil jsem to notným lokem kávy, do které jsem neopomněl přidat mléko i cukr. Můj pohled se zvedl k němu a já se usmál, hravě a naprosto spokojeně. "Ale jestli budeš tohle dělat každé ráno, klidně budu.."
Pokrčení ramen, ne, já nezastíral fakt, že je zasnoubený, že jsme u ní v bytě, že jí se mnou podvedl asi tisíckrát na všech těch načančaných polštářcích a mezi dekorativními soškami, ale mě to nezajímalo. Nezajímalo, protože já byl vždycky lehkovážný, vždycky v tomhle tak dětinsky naivní, ten, který nikdy nepřemýšlel nad budoucností. Ne, to jsem nemohl, protože já se té budoucnosti bál. Dojedl jsem koblihu a jen pozvedl obočí, když mi došlo, že zatímco já se láduju, on zatím nesnědl vůbec nic, ale nehodlal jsem to připustit. Netrápil mě fakt, že jsem nahý, když jsem se vymotal z pod peřiny a namířil si to rovnou na jeho klín, vzal ten kyblík hranolků a drze, provokativně si jich pár pomalu zasunul do pusy. 
"Nesnídáš? Snídaně je základ dne.. vážně si nedáš..?" jednu z hranolek, dlouhou a chutnou, jsem si strčil do pusy, ale naprosto očividně ji nechal viset z pusy ven, když jsem zvedl ruce a obmotal mu je kolem ramen. Věděl jsem, že ten čas ubíhá, ale jak jsem řekl. Budoucnost nebyla něco, co jsem hodlal řešit. Já žil výhradně přítomností.

Sledoval jsem tu tvář, co v té rozespalosti vypadala jako nevinnost sama. Skutečně tak vypadal, čistý, nezkažený, když se ty světlé oči otevřely a upřely na mou tvář, zkoumaly ji tak detailně a já v nich neviděl tu včerejší temnotu, ale něco jiného. Dětinskou radost, jistou dávku naivity, všechny ty pocity tak protichůdné k těm, co mi dával těhle několik nekončících dní. A já tomu paradoxu dokonale rozuměl. Protože jsem se cítil stejně. Nelítal jsem si na stejném naivním obláčku, já byl víc realista než snílek, to ale neznamenalo, že jsem necítil výčitky, určitou starost se kterou jsem přejížděl všechny ty pozůstatky toho živočišného milování, kdy jsem odmítal přestat, odmítal ho pustit, plnil jeho i své vlastní sobecké touhy a příkazy a i teď, když jsem i já sám cítil tu únavu, bych si ho vzal klidně znovu, zaprasil tu načančanou postel kafem, mekáčem, vším možným a znovu si ho vzal, prostě proto, protože bych mohl a protože mi to přišlo správné. Ale neudělal jsem to, ne, namísto toho jsem sledoval, jak se vyhoupnul do sedu, cpal se a neodpustil si úsměv, protože jsem viděl, že je v pořádku a taky protože jsem celkem rád sledoval, jak se můžeme v klidu najíst bez toho, aniž bych poslouchal, jak jí kvůli tomu naroste prdel! A to bylo fakt fakt osvobozující. Nechal jsem ho, když se posadil na můj klín, když znovu provokoval, ne tím temným způsobem, ale tím jeho způsobem, protože si nemohl pomoct a já věděl, že pokud tady zůstane, podlehnu znovu. Jemně jsem zavrtěl hlavou, ne, mé myšlenky dávno ubíhaly někam jinak, k tomu času, co vyprchal, k tomu všemu, co budu muset řešit a nechci a k té obrovské chuti na to, co na mě čekalo v lednici a co budu muset vypít dřív než Anča přijde nehledě na to, že musím do práce.
Sklonil jsem se, vážně bych překonal tu krátkou vzdálenost, vzal mu ty hranolky a povalil ho do postele, ale namísto toho jsem se vyhnul jeho ústům a vložil mu jemný polibek na čelo. Ještě chvíli jsem ho svíral v náručí, dlaněmi přejížděl po jeho pažích, pasu, bocích, než jsem zvedl pohled k jeho tváři. "Musím tady uklidnit, přijede za dvě hodiny" Nemělo smysl zapírat nebo ji nezmiňovat, protože on to věděl, uvědomoval si to a já také. Tu tíhu toho konce, který nad námi visel a padal a padal. Věděl jsem, že už je na cestě, protože ji sám budu na letišti vyzvedávat. Můj telefon neúprosně blikal příchozími fotkami a srdíčkovými smajlíky a já neměl sílu ho zvedat. Ne, to, co jsme prožili se nedalo popsat slovy a já věděl, že už nikdy nebudu chtít nic míň, pořád jsem byl zasnoubený, měl závazky, které jsem potřeboval dořešit, své démony, které jsem na chvíli potřeboval utišit než si toho všimne. Bylo toho moc a já cítil, jak se to na mě valí. Valí spolu se všemi těmi výčitkami, spolu s tou vinou, z toho zklamání ze sebe samého které jsem věděl, že znovu utopím na dně lahve jen proto, abych nemusel čelit těm vzpomínkám na ten bílý pokoj, na ty dny, kdy jsem nevěděl o sobě, o realitě, na všechnu tu bolest, které jsem denně čelil, abych zůstal čistý. A to bylo temno se kterým jsem se odmítal potýkat, odmítal s ním bojovat. Už ne. Raději budu dělat, že to nikdy neexistovalo.
"A večer musím do baru. Sejdeme se tam?" Nevyháněl jsem ho, když jsem mu prsty zvedl k tváři a přejel s nimi po ní. Věděl jsem, že ho raním, ale nebyl sám, kdo se těžko loučil. Můj pohled ale zvážněl, když jsem se zvedl, sesadil ho ze svého klína a dal mu tak jasně najevo, že tahle temná pohádka je u konce. Prozatím.

Zazvonil konec a pohádky je konec. 
Byl jsem snílek, ale nebyl jsem naivní, ten svět venku nepřestal existovat jen proto, že mi to tak přišlo, že jsem chtěl zastavit čas a zůstat navždy v této chvíli a realitou zůstávalo, že žil život, do kterého jsem nepatřil. Mohl jsem teď udělat scénu, mohl se dožadovat svých práv, mohl vyhrožovat, že jí to řeknu, mohl se rozbrečet a vydírat ho zoufalostím, ale ve skutečnosti jsem se na něj jen smířlivě usmál a nechal se znovu posadit do postele. Protože jsem byl snílek, ale na pohádky jsem nevěřil ani jako dítě. 
Oblékl jsem se, neprotahoval tu chvíli, která se neodvratně blížila a já věděl, že jí stejně nemůžu zabránit. Stejně to ale bylo zvláštní, jiné, neznámé a já se nevyznal v těch protichůdných pocitech, které jsem cítil. Obvykle jsem já býval tím, kdo nad ránem odcházel, bez rozloučení, bez zájmu, ne protože bych byl cynik nebo neměl city, ale protože to pro mě nikdy nic neznamenalo. Sex byl sex, ale spát, to jsem dělal výhradně v Erikovo posteli, v bezpečí, doma. Tak proč jsem tady zůstával? Mohl jsem to svádět na to, že jsem byl unavený a vysílený, ale věděl jsem, že to nebyl ten pravý důvod. Já tu prostě chtěl zůstat, chtěl se probudit a vidět ten obličej, který byl pokaždé, kdy jsem si ho prohlížel, úplně jiný. Tvrdý, temný, vášnivý, hravý, něžný, prázdný.. Nebránil jsem se těm pocitům, které mě zaplavovaly, ale bylo jich moc, příliš mnoho na to, abych se v nich nějak mohl vyznat, aby dávaly třeba jen trochu smysl. Nebyl jsem typ, co by si to s někým nerozdal víckrát, nebyl jsem jako Erik, ale tohle, tohle se nepodobalo ničemu, co jsem kdy udělal. A přestože jsem věděl, že je to naivní a dětinské, mrzelo mě to. Mrzelo mě, že ta zoufalá snaha dokázat si, že je můj, nikdy neměla dojít ke zdárnému konci. Protože každý detail v tomhle zasraném bytě na mě řval, že je všechno jen ne můj. 
Už oblečený jsem vešel do kuchyně, znovu se díval na všechny ty fotky, ale můj pohled byl prostě jenom zmatený. Už jsme necítil tu žárlivost, v mém pohledu nebyla temnota, jen otázky, spousty otázek, které jsem mu chtěl položit, ale svá ústa jsem držel pevně zavřená. Neptal jsem se, jak to bude dál. Nežádal, aby to ukončil a byl se mnou, i když.. co na tom bylo špatného? Proč jsem neměl právo to po něm chtít? Bylo mi smutno, smutno ze mě, z něj, z tohohle bytu, který na mě padal, stěny se přibližovaly a já cítil, že nemůžu dýchat. Realita se vrátila a vrazila mi facku a já netoužil po ničem jiném než ho najít a uklidnit se v jeho objetí. Potřeboval jsem Erika a potřeboval jsem ho hned.
Stál opřený o linku, jako by mě ani nechtěl vidět, ale nevyčítal jsem mu to, nehodlal hledat výmluvy nebo důvody. Byl zasnoubený a já to věděl, od začátku jsem věděl, že chci něco, co nemůžu mít, ale tak to se mnou bylo vždycky. Vždycky jsem byl snílek, co se zamilovával do špatnejch lidí a pak jenom doufal, že mě Erik zase poskládá zpět. I když tohle bylo poprvé, kdy jsem ničeho z toho nelitoval. Přistoupil jsem k němu, prostě se jen postavil na špičky a jemně, lehce ho políbil na rty, když jsem ho rukou něžně pohladil po tváři. 
"Přijdu." mé světlé oči se naposledy zadívaly do těch jeho tmavých, než jsem se sebral a zmizel z bytu, aniž bych se jedinkrát otočil. Protože jsem měl otázky, chtěl jsem křičet a dožadovat se toho, co bylo moje, ale věděl jsem, že moje není nic, vůbec nic. 
Přesun