Jak to babička ráda říkávala, když mě vytahovala za tváře a cpala bramborovým knedlíkem a kachnou
ten náš Daník, no, to je prostě chlapák se srdcem ze zlata.. Ženský se o tebe budou prát! No, moc o tom, co říkala nejsem přesvědčen a rozhodně jsem jí pravdu o ženách ve svém životě nejednou vysvětlil, ale jistotou je a zůstává, že rozhodně nejsem člověk, co by se k někomu v nouzi obrátil zády. Možná je to nějaký hrdinný komplex z dětství, ale má práce mě baví, zlepšovat den trapnými vtipy nebo rýpat do své drahé matky a sester na recepci nemocnice provokativními hláškami.. Jo, někdy je mě všude dost. Jsem ten přehnaně aktivní typ, co chodí do posilky, běhá, dělá extra aktivity, zachraňuje ztracená štěňata a laškuje se stařenkami v záchrance, co se omlouvají, že znovu upadly a já jim jen s nenuceným úsměvem opakuji, že je rád pokaždé chytám. Někdy to není tak úsměvné, někdy je to plné dřiny, někdy je to na hlavu, ale nikdy se nevzdávám, nikdy neřeknu ne, bojuju do posledního konce o to, aby každá duše měla šanci na záchranu, když je předána včas. Snad i o to hůř zvládám prohru, možná bych se s tím měl smířit, protože život prostě takový je, ale pořád to ještě ta moje nadějí plná hlava odmítá pochopit. A tak ty krušné a temné dni zvládám jen další dřinou do úmoru, abych mohl se druhý den zase vrátit. Protože jsem tvrdohlavý mezek pro kterého neexistují žádné tabu, žádné hranice, žádná výzva není tolik bláznivá nebo neuskutečnitelná. Žiju život naplno, nebojím se jakýchkoliv výzev které přinese a snažím se s nimi porvat prostě tak, jak nejlíp to dokážu. Možná jsem slušný a zodpovědný, jak mě to odmala učili, ale nenechám si srát na hlavu. Umím říct svůj názor, umím přijímat kritiku i z druhé strany i ji obratně vracet, umím být drzý a provokatér, ale jen pokud musím nebo je v rámci nějakých vytyčených hranic. Možná denně zažívám krutou realitu, ale stejně v duši zůstávám snílek. Ten neochvějný romantik, co nese srdce na dlani, protože jo, v lásku věřím a bohužel ji stále ještě marně hledám. Nevěřili byste, jak jsou rande na Tinderu nudná a nezáživná a většinou stejně jednosměrná! Takže si nejspíš budu muset počkat na nějakou Esmeraldu nebo Chosého a prožít tu love story jak z písničky od Taylor Swift. Ne, že bych ji poslouchal..
Téměř dvoumetrové hovado s namakanýma rukama, na které jsem někdy pyšnější, než bych musel, ale k práci mi slouží dobře. Jo, má postava je vytáhlá, vypracovaná, ale rozhodně to nehrotím klíčkama a proteinem, ale nějaký ten mekáč nebo houska z automatu to prostě vždycky zachrání a nijak mě to nestresuje. Celkem si tajně ujíždím na sladkém, takže jo, to fitko je potřeba i z dalších důvodů, pokud nechci skončit ve třiceti s pupkem a lahváčem. Tmavé oči, zděděné po matce, jejíž rodinné kořeny sahají až kamsi na Krétu, takže jo, dost často se mě ptají kolik dávám měsíčně za solárko, které nepotřebuju, protože tu přirozeně bronzovou kůži mám nejspíš od narození. Trochu jsem v té ČR vybledl, haha, ale ne, rozhodně to opálení není zas tak hrozné, abyste si toho všimli hned na první pohled. Tmavě vlasy věčně rozcuchané a neupravené, protože většinu času do práce zaspím, a tak prostě si dělají, co chtějí. Tmavé oči vždycky jiskří tou školáckou rebelskou jiskrou, které jsem se prostě odmítal vzdát, i když mi kámoši dokola opakují, že bych fakt měl dospět. Ty tmavé oči, co jiskří, ale občas se i potemní, jen podtrhují ty ostře řezané rysy ve tváři, které ale zjemní, když se mi po tváři rozlije ten úsměv, kterým rozhodně nešetřím.
Mé dětství ve většině případů bylo celkem fajn. Byl jsem klidné dítě, které průměrně zlobilo a stejně tak průměrně poslouchalo, ale nikdy jsem od rodičů neslyšel moc stížností, kromě puberty, kdy mě ani nenapadají případy, že by se rodiče a jejich děti v tuhle dobu nekompromisně milovali, takže za mě asi v pořádku. Nepocházel jsem z žádné bohaté smetánky nebo nějaké chudé díry, jak říkám, měli jsme malý dům v okolí Prahy zděděný po prarodičích z máminy strany, a moji rodiče byli vesměs normální. Máma pracovala na dětské JIPce v Motole a otec byl spisovatelem na volné noze, který vydal pár bestsellerů o životě rodiče a dětskou beletrii s fantastickými pohádkami a zbytek volna trávil sbíráním inspirace. Poznali se v práci, kdy chodil předčítat nemocným své pohádkové knihy zatímco jim máma chodila na vizitu. Sladké, já vím.
Do osmi let jsem byl jedináček, dokud se neobjevila ona, Karolína. Má mladší sestra, kterou jsem miloval víc než vlastní život. Která obrátila ten náš nudný průměrný život vzhůru nohama, když brnkala rodičům svou hyperaktivitou na nervy a měla hlavu plnou jasných názorů a představ, kdy si létala v tom svém světě v oblacích. Byla zvědavá, byla svá a omotala si nás všechny kolem prstu. Možná jsme se odstrkovali, rvali, hádali a já nesnášel, když ji musím hlídat protože velmi ráda ruinovala všechny mé pokusy o sblížení se s dámským osazenstvem a že to v těch třinácti bylo velký terno! Ale měl jsem ji rád. Měl, bohužel.
Když bylo Káje sedm, diagnostikovali jí leukémii. Přišlo to nečekaně, nečekaně, když se z toho vždy aktivního nadšeného dítěte stal chodící duch, věčně unavený, věčně bez nálady, s nekontrolovatelnými bolestmi a nemocemi, co se vymykaly normám. Léčba nezabírala, nezabírala, jen zpomalovala to, co jsme všichni věděli, že jednou přijde. Ani máma, co dělala, co mohla, sehnala kontakty na ty nejlepší lékaře, byla proti téhle nemoci bezbranná stejně jako my všichni. Ale nikdy se nevzdala, stejně jako Karolína. Její život se smrskl na nekonečná vyšetření, na tu dospěláckou nemocniční postel, příliš velkou pro to drobné dětské tělo a na návštěvy nás. A náš průměrně obyčejný život se smrsknul jen na ni. Nevadilo mi, že mé výkony, má škola nebo mé sny šli do ústraní, protože jsem si tehdy přál jediné, aby je mohla prožít se mnou. Možná bych to nějak odlehčil, hodil nějaký vtípek nebo to pronesl lépe, ale žádný zázrak se nestal, nic, co by na tomhle příběhu mohlo být veselé, protože ten konec nebyl pohádkový ani zázračný. Byl plný bolesti, naší i její, co se odrážel v tom strhaném obličeji a útlých rukách, co svíraly jednoho plyšáka za druhým, byl plný předstíraných úsměvů a neskonalé odvahy. Tehdy jsem svůj sociální život odložil, všechny kroužky a zájmy, když jsem den za dnem docházel do toho nemocničního pokoje, abych se sestrou koukal na film, vyprávěl jí co nového, rozesmíval, tajně kradl sladkosti co nesměla nebo jí prostě jen zlepšoval den trapnými vtipy, kterým stejně nerozuměla a přesto se smála. Miloval jsem její smích a doteď na něj vzpomínám se stejným úsměvem na rtech. Byla statečná, tak statečná jako nikdo jiný a mě trhalo srdce vědět, že nikdy neprožije to, co já. Nepozná všechny ty věci, co na její úsměv venku čekaly. Nevzdávala se. Ale stejně prohrála. Zemřela o rok později na tom samém nemocničním lůžku obklopená všemi, kdo ji milovali.
Její nemoc nás všechny možná spojila, ale stejně tak nás její smrt rozdělila. Každý řešil zármutek jinak, já si vybral zdrávku jako svou budoucí školu, máma se ponořila do práce a rozšiřovala si kvalifikaci právě v oboru onkologie a otec se rozhodl svůj zármutek utopit v alkoholu a další novele, která tentokrát nesměřovala k dobrému konci. Nedivil jsem se jim a nijak je z toho nevinil, že se o pár let později rozvedli, protože jejich světy už byly až příliš rozdělené a poznamenané ztrátou, kterou nikdo nemohl pochopit, než aby se daly slepit dohromady. Otec se odstěhoval a já žil s mámou v tom malém domku, který jsem jí ale donutil prodat, protože až příliš zaváněl vzpomínkami o které nikdo nestál. Ne, všichni jsme potřebovali restart, nový začátek. Pro mámu to byl ten hnědovlasý usměvavý doktor, co jí každé ráno nosil kafe z automatu a pro tátu celorepublikový úspěch v novele, která byla nazvaná
vkusnou tragédií se špetkou radosti. Můj život po zdrávce nepokračoval ve šlépějích mé matky, nechtěl jsem být doktorem, pravdou bylo, že jsem se na to nejspíš ani neuměl soustředit a na školu jsem byl až moc velký flink. A navíc, nechtěl jsem čekat. Nechtěl jsem čekat na to, až budu moct skutečně zachraňovat životy. Ne, po smrti sestry jsem věděl, že chci dělat něco víc. Něco víc než tu zoufalost a bezmoc, co jsem tehdy cítil. A tak jsem vystudoval záchranáře, udělal si bakaláře, to nejnutnější minimum, abych se vrhnul do akce a pomáhal, kde se dalo. Stal jsem se záchranářem ve stejné nemocnice jako máma, takže jo, zdravit ji na chodbách a ztrapňovat před kolegy je moje nová oblíbená činnost. Není ani žádným překvapením, že jsem se k tomu ještě přidal do sboru dobrovolných hasičů a z našetřených peněz si pořídil byt nedaleko nemocnice.
Nebudu lhát a předstírat, že mě to nepoznamenalo. Že jsem nechtěl být kosmonaut nebo hvězdný elektromechanik. Ale tahle práce mě naplňuje. Naplňuje a baví. Protože jsem přesvědčený o tom, že každý život, ať už je jakkoliv ztracený, stojí za to zachránit.
