Dominik Myšák

Delší a totálně kudrnaté vlasy, nezkrotné, blonďato-hnědé, no to si piš, že jsem s nima dost experimentoval, i když ta barva z DMka není to, co ti na hlavě udělá špičkovej kadeřník, ale já to tak mám rád! Zlatavé oči, veselé, živé, přívětivé, jsem ten typ, co se skoro pořád směje a který vypadá, že je celý jeho život zalitý sluncem. Nevím, jestli je tohle pravda, ale rozhodně jsem se naučil pokoře a vděčnosti za to, co mám a tak se prostě rád raduju z maličkostí. 
Svojí orientaci už zase tolik neskrývám, takže si rád nosím i věci, které by spíš slušely holce jako perli na krku, barevné korálky na rukách, prstýnky nebo náušnice v uších, ale říkám si, že už se prostě nechci omezovat jen proto, co si o mě lidi myslí. Stejně najdou něco jiného, za co mnou pohrdat nebo mě urážet, tak u toho alespoń budu vypadat dobře!
Nejsem moc vysoký, nemám ani sto sedmdesát, i když na to, jak moc nesportovní typ vlastně jsem, bych řekl, že moje postava nevypadá špatně. Nechodím do fitka ani nemám žádného trenéra, ale hodně pracuju, chodím na dlouhé procházky a někdy si tak u telky zaposiluju, abych nebyl úplně z formy. Postupně se snažím dělat i věci, které mě dřív nebavily a nebo jsem se jich bál a zjišťuju, že zase takovej looser nejsem.  
Oblékám se tak nějak normálně, nemám prachy na žádný značky, takže spíš obyčejný klokanky poděděný po kámoších a ošoupaný džíny to jistí. 



Popravdě ve mě se snoubí celkem dost paradoxů. Jsem snílek, věčný důvěřivec a naivka a zároveň jsem pesimista, který vždycky stojí nohama pevně na zemi a čeká na nejhorší. Asi jsou prostě věci, které si nesu ze svojí minulosti a neumím se jich zbavit, i když se těmi malými krůčky postupně snažím dostat dál a dál, pořád tak nějak hledám sám sebe. 
Jsem docela stydlivý, moc se neumím bavit s lidmi a často o sobě v tomhle smyslu pochybuju. Jsem spíš tichý, ale asi ne proto, že bych takový byl, ale spíš protože jsem prostě obvykle až moc nervózní a vystrašený něco říct. Když jsem s Jordym, jsem někdo jiný, ukecaný, veselý, provokující a drzý, protože vím, že on mě nikdy soudit nebude. 
Většina těch kolem mě si myslí, že jsem ten sluníčkář, kterej vidí svět pořád růžově, ale já prostě jenom nedávám najevo svoje vnitřní pocity a tím úsměvem maskuju všechno to negativní, co si v sobě nesu. Jsem hodně nedůvěřivý, v lidech kolem sebe jsem se hodně krát zklamal a tak jen nerad ukazuju svoje slabiny. Možná proto jsem v podstatě neměl žádný vážný vztah, protože si neumím představit, že bych dal někomu takovou důvěru, abych mu ukázal to všechno, co schovávám za tím širokým úsměvem. 
Jsem plachý a nemám rád velkou společnost. Dělat jako číšník, prodavač nebo barista pro mě bývala noční můra, dokud jsem se nenaučil ten úsměv, šibalské mrknutí, vzít si přes pult její číslo a už nikdy nezavolat. Jo, vztahů se bojím, protože lidem moc nerozumím. Ono obecně kdokoliv, kdo se ke mě začne až moc nebezpečně přibližovat, z mého života zase zmizí, protože já svou minulost nikomu ukazovat nechci. 
Jsem hodně sám, i když samotu upřímně nenávidím. Jsem ten přemýšlivý typ, který nejedná impulzivně a všechno si pečlivě rozmýšlí. Na rozdíl od mých přátel jsem se poučil a od problémů spíš utíkám, než že bych se do nich vrhal po hlavě. Když jde ale o ně, udělal bych první poslední, abych jim pomohl, protože vím, že oni by to samé udělali pro mě, i kdy jsou to do jednoho sráči! 



Narodil jsem se do rodiny, kterou byste asi stěží nazvali normální. Ve zkratce řečeno táta je nenapravitelný recidivista. Myslím, že reálně nikdy neměl normální legální práci a celej život se prostě živí šméčkem čehokoliv, k čemu se zrovna nachomýtne. Nemluví se mi o tom lehce, ale máma se živí jako prostitutka. Jasně, nehaním a upřímně tam u nás to není zase až taková rarita, ale upřímně chceš být to dítě kurwy? Fakt myslíš, že dokážeš zavírat oči, když sedíš rádoby ignorativně u telky, zatímco si dalšího neznámýho chlapa vede do ložnice? 
Jak jsem řekl, nechci je soudit. Neměli to lehký, tátova celá rodina jsou prostě grázlové a sráči, prostě v tom vyrostl a snažil se v tom vychovat i mě a máma,.. no řekněme, že když byl táta častěji v base než doma, asi se dalo pochopit, že to prostě nějak táhne. 
Jsem jejich poslední dítě a jediný kluk. Dostal jsem hrdě jméno po tátovi, už od malička mi vštěpoval, jak jsem možná nejmladší, ale když není doma, jsem hlavou rodiny já. Jo, táta prostě je takovej ten buran, kterej si myslí, že ženská patří do kuchyně a v podstatě od malička mi tenhle názor všemožně předával, ať už to bylo nadávkami na sestry, že jsou jen hloupé slepice, co se musí dobře vdát, znevažováním jakýchkoliv jejich úspěchů, nesmyslnými zákazy matce, která si bez jeho souhlasu nesměla ani prdnout a především nejrůznějšími metodami zastrašování. Jo, můj táta razil heslo, že je škoda každé rány, která padne vedle a tak velmi často matku i nás děti vychovával. Asi není s podivem, že dobu, kdy nebyl zrovna doma a odpykával si jen další ze svých trestů, jsem vždy vítal, i když jeho návraty byly o to bolestivější, protože mě dle jeho názoru matka moc rozmazlovala a to chlapovi nesvědčí. 
Vždycky jsem byl jinej, ustrašenej, tichej, nesportovní a neduživej, rozhodně ne ten borec, jakého si vysnil. A to nemluvíme o tom, že to, že jsem gay, jsem si s hrůzou uvědomil nejspíš už na základce. Jenže upřímně to fakt v naší rodině nepřicházelo v úvahu, protože jestli bylo něco, co podle táty bylo ještě pod ženskýma, byli to teplouši. 
Na základce jsem nikdy neměl moc kamarádů, všichni věděli, co dělá moje matka, každej znal pravdu o tom, proč můj táta nikdy nepřijde na žádnou školní akci, proč nosím obnošený hadry i co zakrývám pod tlustýma mikinama, takže není asi tak překvapivé, že jsem byl celkem častým terčem posměchu a šikany. Nikdy jsem se nebránil, nikdy jim to nevyvracel, nikdy se s nimi nehádal, protože proč tvrdit, že to tak není, když to byla konec konců pravda? Byl jsem syn děvky a násilníka a to byl prostě fakt. Upřímně nevím, jak by to pokračovalo, kde bych skončil, kam bych zmizel, kdyby jednou, když jsem dostával další nakládačku od několika kluků z vyšších ročníků naráz se neobjevil zamračený hnědovlásek a neporval se s nima. Nejspíš by proti takové přesile neměl šanci, jenže oni byli jen kluci z bohatých rodin zvyklí okrádat slabý děcka jako jsem byl já o svačiny a Jordy, kterej se mě tehdy zastal, byl zvyklej na skutečný rvačky, takže neměli šanci. Tak jsem ho tehdy poznal, kluka ze stejně ubohý čtvrti, kterej ale rozhodně nebyl stejně ubohej jako já. Díky němu jsem se seznámil i s Mikulášem a Lukášem a stala se z nás taková nerozlučná čtyřka vyvrhelů. Popravdě jsem nikdy neměl rád to, co jsme dělali, já byl vždycky moc velká cíťa a posera, ale patřil jsem k nim, konečně jsem měl pocit, že se ti tři dívají na mě a je jim úplně fuk, co všechno mám za sebou. Byli na tom stejně, možná hůř než já, ale místo toho sebelitování, ke kterému jsem sklouzával já, oni se s tím osudem, který jim život přichystal, odmítali smířit. Měl jsem mezi nimi svoje místo, všechny ty triky, pasti, pohyby, nenápadná gesta, která mě otec s takovou nadějí učil, mi dávala tu cenu, kterou potřebovali. Protože jsem to možná neměl rád, ale byl jsem v tom zatraceně dobrej. A tak jsme postupně jen zmatením prodavaček směňovali peníze a pak jí opravovali, že nám vrátila špatně, kradli drobné předměty v obchodech a sázeli se, kdo z nás bude mít lepší úlovek, postupně přešli na větší věci, přeprodávali trávu, éčko, kradli auta, vykrádali byty těch bohatejch děcek a já si pořád jen říkal, kam tohle spěje. Tohle je ten život, který budu žít? Tohle je ta budoucnost? Když mi táta slibuje, že se budu mít jako král, myslí tím, že budu neustále žít z ruky do huby ve strachu, že mě chytí a půjdu do basy jako on? Když se kluci nadšeně smějí z další ukradený hotovosti, dívají se na fotky těch vnoučat v peněžence a občanku starý babky, která teď přišla o důchod kvůli našemu rozmaru?
Nevím, prostě jsem se pro tenhle svět nehodil a vždycky jsem to nějak věděl, jen jsem prostě nedokázal nic udělat. Byl jsem slaboch, slaboch, kterej slepě následoval kámoše a nikdy nic neřekl, slaboch, kterej poslouchal otce a nikdy neodporoval, slaboch, kterej cítil vinu a nedokázal se jí postavit. I já měl ale dostat vzkaz z hůry, že ty otázky přece jen mají jedinou správnou odpověď. 
Jordy skončil v pasťáku. Bylo divný nemít ho za zády, nemoct se spolehnout na ten zamračený výraz, tvrdé pěsti, ale i chlácholivé poplácání po zádech, protože možná byl zmetek, ale se srdcem na dlani. V rychlém sledu po Jordym zmizel Miky, když jeho brácha skončil v base a oni se odstěhovali neznámo kam a pak Lukáš, který nikdy nic neříkal, ale všichni jsme věděli, že smrt jeho táty nebyla vysvobozením, ale rozsudkem smrti. Zbyl jsem sám. Jenže možná právě proto, že jsem se už nemohl spoléhat na žádného z nich, ve mě všechno tak nějak kypělo a bobtnalo a přetvářelo se, jen aby to nakonec všechno vybouchlo.  
Když se táta naposledy vrátil z vězení, měl jako obvykle špatnou náladu, protože jsem v jeho nepřítomnosti až moc vyměkl. To bylo proto, že jsem si v tu dobu dával přihlášky na střední a mimo jiné jednu z nich na cukráře. Protože jo, já rád peču. No nemusím vám ani říkat, jak jsem chytil druhou o zem, když si to táta přečetl. A tak jsem šel na mechanika, protože co je víc chlapský než auta. Že mě šikanovali od chvíle, co jsem překročil práh, už nemusím asi dodávat. Děcka to vycítí a puberťáci o to víc. Oni to věděli, věděli, že jsem teplej, že jsem syn děvky, že jsem syn kriminálníka a já dostával, dostával jsem znovu a znovu, ve škole, protože jsem byl jejich syn a doma, protože jsem nebyl dost chlap, abych jim to vrátil. Nebyl tam Jordy, Miky ani Lukáš, byl jsem v tom všem sám, znovu jsem byl jenom já a dlouhý stíny za mými zády, na školu kašlal, nechodil tam, utíkal a jen se dlouhý hodiny toulal městem, dokud nepřišel domů dopis, ve kterém se oznamovalo, že mě ze školy vyhodily. A tehdy, tehdy, když se otec znovu napřáhl, aby mi jednu vrazil, se ve mě něco zlomilo. Něco, co už odmítalo dělat všem toho panáka jen proto, že nejsem to, co si představovali. A tehdy jsem to byl já, kdo ruku vystřelil jako první a zaťatou pěstí, jak mě to Jordy se smíchem učíval, jsem mu ukázkovou pravačkou přerazil nos. 
Rád bych dodal, jak hrdinský čin to byl, ale pravdou bylo, že jsem se prostě hned po tom sebral a utekl, utekl a už se nevrátil. Bušilo mi srdce, všechno se mi zdálo jako sen, jako jiná realita, když jsem běžel pryč a cítil se volný, volný jako pták, smál se jako blázen, křičel a zvedal ruce jako blázen k nebi, které se mi ten večer zdálo tak nádherné. 
Pár dní jsem zůstal u Jordyho, než jsem si našel svou první práci. Zfalšovat občanku, aby mi chlápek věřil, že už je mi osmnáct, fakt nebyl problém a tak jsem s tím širokým úsměvem usednul za kasu v Lidlu a začal novej život. 
Neříkám, že to bylo lehký a že všechno bylo hned růžový, vyhodili mě tolikrát, tolikrát jsem neutáhl nájem a musel zase sáhnout ke svému starému já, tolikrát něco zpackal, tolikrát žil v plesnivém bytě, ale všechno tohle jsem bral s nadhledem. Protože konečně se mi zdálo, že žiju život sám se sebou. 
Dneska žiju v maličký garsonce daleko od centra, dělám prodavače ve Starbucku a jo, pomaličku si dovoluju snít i o něčem dalším, něčem osobnějším a hlubším, protože samoty už mám pomalu dost. Ale i tak jsem za tohle všechno vděčnej!