Denis Maleček

Krutý, nepříjemný, zlý, arogantní, namyšlený, ale jo, moc dobře vím, co se o mě na chodbách fakulty šušká a upřímně je mi to naprosto jedno. Většina studentů se mě oprávněně bojí, kolegové omezují konverzaci se mnou na nutné minimum. Jsem ten tichý typ, který toho moc neřekne, ale když už jo, přátelské to nebývá. Nejsem rozhodně příjemnej na nikoho, ať už je to holka v minisukni, co si myslí, že to tím výstřihem zachrání nebo prorektor se zpoceným knírkem, který mi předkládá další stížnost z personálního. 
Popravdě ne, nebýval jsem takový vždycky. Tichý, vážný, zamyšlený samotář, to jo, ale až takový hovado ne. Dřív jsem byl možná ten klasickej vědec v plášti a nepřirozeně bílou kůží, protože jsem ze svýho kanclu nevylézal, ale zároveň jsem byl ten, za kterým se chodili radit lidi ze všech možných pracovišť, co ochotně četl cizí práce a psal tvrdou, ale konstruktivní kritiku, co sice často pronášel až moc upřímné soudy, ale pokorně a s motivací, jak pokračovat dál. Byl jsem společenský, dokonce jsem se občas i upřímně zasmál nebo prohodil nějaký inside joke, kterému rozuměli jen ti zasvěcení, uměl jsem se bavit, uměl jsem naslouchat a nezištně jsem pomáhal všem, kdo moji pomoc potřebovali, i když jsem z toho docela často nic neměl. Dneska je mi to všechno u prdele a prostě se snažím lidi kolem sebe jen vyděsit a odehnat, aby mi konečně dali pokoj. 
Jsem docela ironický cynik, co za mě neřeknou ta arogantní slova, dokáže naprosto perfektně vyjádřit moje tvář, to stoické mlčení, ironický úšklebek nebo domýšlivě zvednuté obočí. Když to zrovna není potřeba, bývám i tak bezdůvodně nevrlý, bezohledný, sarkastický a nepříjemný.
I přes tu laxnost a vcelku rozvolněný přístup ve mě stále ještě převládá ten zodpovědný přístup a workoholismus, se kterým nadávám a jsem protivnej snad i na svůj odraz v zrcadle, ale i tak zadanou práci udělám, přednášku si odříkám, i když těm tupě čumícím děckám to stejně nic neříká, jen abych se mohl vytratit do svého osamělého bytu a bezcílně celé hodiny zírat na televizi, ve které stejně nic smysluplného nenajdu. 
Jsem realista, držím se nohama pevně na zemi, žádnej snílek. Lidem jsem už dávno přestal věřit. Jsem zvyklý stavět se k problémům čelem, i když vím, že nakonec to může dopadnout špatně, protože jsem zkrátka byl a nejspíš budu až příliš upřímný typ. 
Jsem perfekcionista s až obsedantní touhou mít v životě řád a pořádek, ať už se to týká výzkumu, dodržování přesného harmonogramu nebo dveří pootevřených přesně na tu spáru v dlaždičkách. Nemám rád, když mi někdo do mých rituálů zasahuje a jsem pak schopný dát to velmi nepříjemně najevo. 


Narodil jsem se do celkem dobře situované rodiny, mám staršího bráchu, naši bydleli v malém domku na předměstí a měli takové to klasické, někdy dobré, někdy špatné manželství. Máma byla knihovnice a stovky knih jsme měli snad v každé místnosti, táta byl veterinář a pro radu, co s okotěnou kočičkou nebo pokousaným Alíkem si k nám chodila snad celá čtvrť. Možná proto mám doma taky dvě kočky, příšery z útulku, které nikdo nechtěl, ale já k nim mám upřímně blíž jak k lidem. 
Byl jsem takový to obyčejný dítě, nikdy jsem nebyl moc dobrý sportovec, naši byli spíš intelektuálové, než že by nás brali na kolo nebo fotbal, takže v trikotu jsem teda nikdy nevynikal, zato jsem ale dostával jak jinak než vzdělávací dárky, v pěti mě fascinoval mikroskop a neviditelný svět pod ním, no a v sedmi jsem dostal teleskop a zamiloval se do hvězd. Snil jsem o tom, že budu kosmonaut nebo astronom, ale když jsem se pak dostal k jaderné fyzice, nukleárním reakcím a jaderné fúzi, byla to láska na první pohled. Jo, jestli vám to ještě nedošlo, byl jsem ten šprt, co ležel pořád v knížkách, účastnil se všemožných olympiád z fyziky, matiky a chemie, už tehdy jsem byl těžkej samotář, ale kupodivu mě nikdo nešikanoval ani tak něco, měl jsem pár kamarádů stejných nerdů se zájmy jak z jiného vesmíru a šťastně si dospíval. 
Není asi nic moc překvapivého, že jsem moc vztahů neměl, jakože když jsem říkal, že jsem byl šprt, myslel jsem to s tím vším okolo jako byly brýle a rovnátka, hotovej roj pupínků a geekovský trička s trapnýma astronomickýma vtipama. Jako upřímně se divím, že mi tenkrát nikdo nemáchal hlavu v záchodě, ale tak byl to gympl, tam se to asi neočekává. Samozřejmě jsem odmaturoval na výborný a dostal se na vysokou, samozřejmě jsem si vybral obor Jaderné inženýrství a se svou pílí a zápalem skončil na Erasmu v Americe. 
Tam pro mě začal nový svět. Do té doby jsem byl jenom kluk z malého města, který po nocích sledoval hvězdy teleskopem, ale moji spolubydlící z koleje mi ukázali, že teleskopem se dá sledovat i něco jinýho. A že naproti nám byla Kappa Phi Nu plná krásných holek, no tak to je snad jasné. 
Škola mi šla, bavila mě a byl jsem dobrej. Moje práce tiskly přední vědecké časopisy, na školních setkáních jsem byl pravidelně vyhlašován za tohle či ono, jak jsem řekl, prostě šprt, ale tehdy když jsem odcházel z kampusu s další křišťálovou soškou, upřímně ani nevím za co, připletla se ke mě krásná blondýnka a s hraným otráveným výrazem mi oznámila, že už jí nebaví neustále poslouchat o nějakém Denisi Malekovi na každém shromáždění. Moje nerdovská stránka jela na plné obrátky, když jsem jí sledoval, jak si svůdně natáčí vlasy na prst a culí se na mě a místo toho, abych zareagoval nějak inteligentně vhledem ke své bystrosti, jsem jí jen stroze oznámil, že se jmenuju Maleček ne Malek. Její pusa se našpulila do kruhu a ona znovu vyslovila mé jméno, nepřekvapivě to č opět zkomolila a já nad tím nepřemýšlel, když jsem tuhle královnu plesu chytil za tvář, zmáčkl a donutil jí to zopakovat, znovu, znovu, dokud se nezačala smát a nezkomolila to úplně a teprve v té době hormony došli do správných partií a já si uvědomil, jak je u toho roztomilá. Jmenovala se Jessica a chodil jsme spolu začali hned za pár týdnů od prvního setkání, když jsem jí jako správný zapálený vědec vzal v noci na kopec pozorovat hvězdy a s překvapením zjistil, že to je podle ní to nejromantičtější, co kdy zažila. Místo vysvětlování, že na dnes jsou nádherně vidět H - alfa spektra, jsem se nechal políbit a zapomněl na celej ten výzkum, se kterým jsem se mořil víc jak tři měsíce. To byla Jessica. 
Promoval jsem s červeným diplomem, naši přijeli i se bráchou, aby mi popřáli k úspěchu a seznámili se s Jess a já jim všem přichystal překvapení, když jsem jim oznámil, že díky mojí činnosti a práci o jaderných fúzích mě přijali jako asistenta do Nasa. Můj sen se plnil, všechno bylo perfektní a ještě před stěhováním do Washingtonu jsem Jess s přednáškou o původu meteoritu v jejím prstenu požádal o ruku. 
Dvoupokojový byt, stará čtvrť, mizernej plat, ale oba jsme byli mladí a zamilovaní a přišlo nám to všechno hrozně hezký. Přišlo, tehdy ještě jo. Postupně jsem se propracovával na vyšší pozice, účastnil se výzkumu, vzdělával se, až jsem byl jeden z hlavních poradců nově vzniklého programu vývoji a využití jaderných fúzí v energetice. To samozřejmě zahrnovalo mnoho práce, hodiny a hodiny jsem trávil v práci nad nekonečnými výpočty, testy, zdary a nezdary a nejdřív to bylo skvělý a bavilo mě to, ale čím déle jsem pracoval dnem i nocí, tím víc jsem byl unavený, nevrlý a podrážděný. Jessica mě podporovala, ale s každým dalším telefonátem, že musím naši schůzku zrušit, protože ten test nevyšel, s každou další zazděnou večeří, s každou další nocí, kdy jsem přišel domů a ona už spala, byla i ona nevrlejší a nevrlejší. Nudila se a dávala mi dost jasně najevo, že už v DC žít nechce, chtěl někam za sluncem, na pláž, k moři a já s tou vinou, že jí zanedbávám, jsem koupil obrovský dům na předměstí daleko od mé práce, kam jsem musel dojíždět každý den, zaplatil drahé vybavení, které si přála, koupil všechny ty značkové kabelky a boty, které chtěla nosit s novýma kamarádkama z golfového klubu a věřil, věřil, že až udělám ten průlom, všechno se změní. 
Změnilo, ale jinak, než jsem si představoval. 
Do Ameriky přiletěl můj brácha, na rozdíl ode mě škole nikdy moc nedával a živil se spíš různým podnikáním, které mu občas vyšlo, občas krachlo, ale nebyl moc typ jako já, který by si všechno pečlivě promýšlel, spíš šel do všeho po hlavě a prostě s úsměvem čekal, co se stane. Jako obvykle měl v hlavě geniální nápad, ale protože do nové firmy investoval dost peněz, poprosil mě, jestli by mohl bydlet v našem domě. Upřímně těch pět ložnic stejně nikdo nevyužíval, takže jsem s tím samozřejmě neměl problém, ačkoliv později jsem toho měl hořce litovat. 
Nachytal jsem je spolu ve vlastní posteli pár měsíců po jeho příjezdu. Ani jeden se nesnažil vymlouvat ani zapírat, a i když proběhla obrovská hádka, byla to prostě moje vina, protože jsem na ni neměl vůbec čas. S velkou pompou a diamantem na prsteníčku si ho vzala necelé tři týdny po našem rozchodu. A ano, na svatbě byli i moji rodiče, kteří všechno moc dobře věděli, ale nechtěli mi to říct. Ti dva se k sobě stejně hodí daleko víc než já k Jess, mají víc společných zájmů, tak proč s tím mám tolik problémů? Každý přece někdy uklouzne, ale ty jsi byl přece vždycky ten chytřejší, tak mu to odpusť, víš, jaký je..
Odstěhoval jsem se zpátky do toho mrňavého bytu, vracel se sám do setmělé samoty, znovu a znovu dělal ty samé testy, ty samé výpočty, ale všechno mi to přišlo tak hloupé, tak zbytečné. Roky práce a nic, žádný progres, žádný posun. Moje láska čekala dítě s mým bráchou a já byl sám v garsonce bez vyhlídky na nějaký kariérní úspěch nebo cokoliv, co by mi stálo za to, že nejsem na jeho místě. 
A tak jsem začal pít. 
Nejdřív jen tak lehce, skleničku před spaním, abych vůbec dokázal vypnout a usnout, pak jednu ráno, abych přežil ten den a pak se to najednou vezlo, flašky se kupily, objevila se placatka v náprsní kapse, přežít bez toho den bylo skoro nemožný, nic mě nebavilo, nic mi nešlo a ne, moji kolegové rozhodně k mojí situaci shovívavý nebyli. Narodila se mi neteř, Jess poslala dojemnou zprávu o tom, jak můžeme zapomenout na staré sváry, vždyť jsme jedna rodina a mě vyhodili z Nasa. 
Vrátil jsem se do Čech, pár měsíců se bezcílně opíjel, hledal si práci, jen abych jí zase rychle ztratil kvůli všem těm eskapádám, chování, chlastu, vyberte si. Bylo mi třicet a byl jsem dokonalá troska. V té době mě vyhledal můj profesor z vejšky, v tu dobu vedoucí katedry, který se chtěl poradit o nějakých tezích z chystaného článku a jo, asi ho zděsilo, co ze mě vyrostlo, ale zároveň byl nejspíš jediným, kdo mé vyhoření chápal. Nakonec se nade mnou slitoval a přijal mě jako učitele na své katedře, ačkoliv jsem musel slíbit, že s tím chlastáním něco udělám a ano, každé ráno chodím na pravidelnou dýchačku do jeho kanceláře, i když tak úplně jsem s tím nepřestal a pravidelně každou sobotu chodím chlastem zahánět své démony do zapomnění, abych ten týden zase nějak přežil. 
Takže tohle jsem já, obávaný docent Maleček, kterého nesnáší svorně všichni studenti i kolegové a který se propadl na samotné dno. Inu, vítejte v mém pochmurném a vodkou nasáklém světě!