Grandma's USA Cafe

Cesta byla dlouhá a tichá. Tedy, nikdo nemluvil, já si jen zpíval staré rockové šlágry a zcela ignoroval Zekiho nevraživé pohledy z druhého sedadla žlutého hamru, kam jsem ho po násilném odvodu ze studia chladnokrevně nacpal, láskyplně připoutal a sofistikovaně ignoroval to tiché bublání a syčení. Jakože jo, na jednu stranu jsem to asi chápal, na druhou stranu jsem to chápat nechtěl a tak on uraženě mlčel a já ho spokojeně nechal. Teprve když jsme snad po tři čtvrtě hodiny jízdy sjeli z dálnice na maličké staré odpočívadlo, uráčil jsem se k němu otočit a usmát se, jako bychom předchozí minuty neudržovali tu ostražitou vzdálenost únosce a jeho oběti. 
"Dáš si kafe? Myslím, že by ti prospěla kobliha, vypadáš nějak naštvaně. Snídal jsi?" zaparkoval jsem před stařičkou restaurací a bez čekání na něj prostě vešel dovnitř. Vždycky to bylo jako bych vstoupil do úplně jiného světa, starého, omšelého a hlavně bohem zapomenutého a možná proto jsem tenhle motorest vyhledával tak často, o čemž svědčit i můj familiární úsměv, když jsem se naklonil přes bar a líbnul starou vrásčitou servírku na tvář. 
"Connie, už se mi stýskalo! Páni, to jsou nový stahovací punčochy? Mmm seknou ti! Nemáš nový účes? Ta fialová tě dělá mladší!" zatímco se stařenka chichotala jako školačka a rádoby kriticky mě hnala od sebe, já hned zamířil na své oblíbené místo vzadu v rohu, kam pálilo odpolední kalifornské slunce o sto šest. Zapadnul jsem do nepohodlného boxu s ošoupanou kůží a trčícími pery a jen kývnul na Zekiho, aby tak učinil taky. Měl jsem tohle místo rád, protože bylo tak zapadlé a zapomenuté, že tu nebyl nikdo, kdo by mě doopravdy znal a tak nějak jsem tušil, že Connie a její kámošky z důchoďáku nebudou znát ani hnědovláska naproti mě, spíš to vidím na štípání do tváře a co si dáš milánku?! 
"Iris, dáš mi prosím tě kafe? A vafle, rozhodně vafle. A vajíčka. A hodně.." zatímco další rádoby sexy blondýna s trvalou a tak cigaretu od hrobu za mě doplnila a hodně pepře brouku, protože jsem tu rozhodně nebyl prvně, otočil jsem konečně svou pozornost na Zekiho a přistrčil k němu jídelní lístek. 
"Co si dáš? Palačinky? Omeletu? Zmrzlinovej pohár?" evidentně jsem se bavil, ale popravdě kdy byla doba, kdy jsem to nedělal? Opřel jsem se lokty o stůl, na chvilku přece jen zmlknul a prohlížel si ho v paprscích poledního slunce. Byl hezký, zatraceně hezký, i když se mračil a propaloval mě nenávistným pohledem, měl všechny předpoklady dostat se mezi tu hollywoodskou smetánku a možná proto to ve mě vzbuzovalo tolik otázek. Protože tys mohl přefiknout klidně celej štáb, ale z nějakého důvodu bylo ve tvém pohledu tolik nejistoty. 
"Tak k věci.. co máš za problém? Meganiny umělý kozy tě nerajcujou? Šukáš kluky? Máš nějakej skrytej fetiš, bez kterýho ti nestojí? Chodidla? Svorky na bradavky? Jsou to ty svorky, že jo!?" filtr mezi mozkem a pusou jako obvykle stávkoval, ale tak jsem to měl vždycky. Neměl jsem tabu, neměl jsem zábrany a tak nějak vždycky naivně čekal, že to tak má každej. Ačkoliv realita byla často jinde..

Nějak jsem to celé nechápal. Nechápal, když jsem se nechal nasoukat do toho auta jehož jízda mě nutila jen zarýt nehty do opěradla a víc se zabořit, abych neproletěl předním sklem při tom prudkém zabrzdění na tom zapomenutém místě u sjezdu z dálnice, které mi vůbec nic neříkalo. A možná to bylo dobře. Táhnul jsem se za ním, ostražitě, opatrně pohledem propátrával místnost, nedůvěřivě sledoval ta rozložitá záda, ty paže jejichž každý centimetr byl pokrytý směsí nejrůznějších obrazců, stejně tak jako zbytek odrytého těla, poslouchal ta slova, ten nenucený úsměv, tu lehkost jeho gest i výrazů a nechápal absolutně nic. Snažil jsem se ho nějak odhadnout, snažil se přijít na to odkud ho znám, kdo je to, proč na něj všichni zírají, proč by měl zrovna on učit mě něco takového? A vůbec, proč se chová tak nenuceně a familiárně? Nebyl jsem jeho přítel, nebyl ani jeho kolega a pochyboval, že budu jeho zákazník ač tomu celá tahle situace nasvědčovala a říkat tomuhle místo na nějakou schůzku s nabídkou spolupráce, jako vážně? Nevěděl jsem, kdo je, o co mu jde ani proč se tohle děje, ale věděl jistě, že jakmile mě odnese zpátky, Fred dostane tučnou přednášku. Nereagoval jsem na jeho slova, nepřestal se mračit, ale když jsem se otočil na starší dámu a namísto toho, abych pronesl něco hodno rozmazleného děcka showbyznysu, překvapivě jsem se jemně pousmál.
"Vodu." Když ke mě zvedla ten pohled, že si vážně dám jen tohle, nevydržel jsem to, věděl, že jestli odpovídám, že je to všechno, narve mě deseti koblihama, a tak jsem nakonec kývnul hlavou k vitríně a objednal si wafle. S čokoládou, hodně čokolády. Ne, ani mě neušlo, jak familiárně se k mému neznámému únosci všichni tvářily a rozhodně jsem k němu nechoval jejich sympatie, ale stejnou nedůvěru a ostražitost, ale to neznamenalo, že to té dámě, jejíž oči se zvláštně rozzářily budu drze odpovídat a ještě si stěžovat na pajzl ve kterém jsme se ocitli. Ne, takový jsem já nebyl, navzdory všemu a všem, co se mi snažili namluvit opak. Když, Connie myslím, odešla, přetočil jsem pohled z okna. Přivřel oči před prudkým sluncem a sledoval auta projíždět na nedaleké cestě. Nevěděl jsem, o co mu jde, zarytě přemýšlel a doufal, musel.. Sakra, zvládnu to i bez něj a nějakých rad někoho, kdo mluví o.. Ježiši! Teda pardon! Cos to právě řekl?
"Co-cože?" Prudce jsem na něj přetočil pohled a nedokázal zakrýt to překvapení, co se v něm objevilo. Protože sakra, co to z něj padalo za slova? Slyšet to máma, už mi zakrývá oči a vytahuje na něj kříž a svěcenou vodu. To já na něj jen zíral a po nějaké době, kdy jsem div nepočítal andělíčky při představě všech těch věcí, co právě řekl nahlas a na veřejnosti! jakoby se nechumelilo, jsem konečně zavrtěl hlavou. "Ne, ne, tak to vůbec není!" Bránil jsem se a nedokázal zastavit tu červeň, co se mi hrnula do tváří a kterou jsem se snažil zahnat našpulenou pusou a prudkými hlty vody, kterou přede mě stařenka položila. Položil jsem na ní roztřesené dlaně a snažil se zachovat klid. Protože mi bylo jasné, že mě ten naproti pozoruje a já nevěděl, kam s rukama, kam s očima. Proč to bylo tak těžké? Měl jsem si na to zvyknout, vždyť jsem nebyl malej kluk, měl jsem to taky používat, nadávat, šukat, chlastat, to všechno, co se od celebrit čeká, ale já.. Polknul jsem a odvážil se zvednout pohled. Já nebyl jako on, a pravdou bylo, že jsem mu tu jeho otevřenost částečně záviděl.
"Já jsem nikdy.. Měl jsem naposledy vztah na základce, nikdy jsem neměl vztah, nemám.." Zhluboka jsem dýchal a rozhodl se ho propalovat naštvanějším a naštvanějším pohledem. "Prostě jen nevím, jak na to.. Vždycky jsem měl milostné scény leda tak polibek pod hvězdami, ale teď.." Vjel jsem si do vlasů, obezřetně se rozhlédl kolem sebe a když jsem úlevně zjistil, že tady není nikdo, kdo by mě sledoval, kdo by to mohl použít proti mě, kromě jeho, jsem zapadl do koženého boxu. Prsty jsem přejel po rozpraskané kůži, sakra, měl jsem mu lhát. Měl jsem říct, že jsem na všechny ty slova, co říkal, že se mnou není nic divného, není nic špatně. Ale já neuměl lhát, neuměl a nesměl a nedokázal se vymanit ze všech tě pravidel, co mi rodiče nastavovali, ať už byli sebevíc absurdní. Nevadilo mi, že mě sem vzal, naopak, vítal jsem tu anonymitu a bylo vidět, že jsem dokázal alespoň částečně setřást to napětí, co mě doprovázelo celou cestu. Zvedl jsem k němu hnědé oči a přejel po té tváři a tom úsměvu. Čekal jsme výsměch, výbuch smíchu, nějaké narážky, kecy a obrnil se před nimi, protože tohle byla moje cesta a já to prostě nemohl dělat jinak. Ale nechtěl jsem uhýbat pohledem, nechtěl mu dát ten pocit vítězství.
"A co že vlastně děláš za.. zkušenější obor, kolego?" Mé oči ho propalovaly, to poslední slovo jsem pronesl lehce hořce, protože možná to všem bylo očividné, ale mě ne. Neměl jsem ponětí, co tím oborem myslel. Jakože je v branži déle tak mě má vychovat? Ale no tak!

Pozoroval jsem toho kluka naproti sobě a nemohl zadržet ten rozšiřující se pobavený úsměv, když na mě vyvalil ty veliký kukadla v naprosto nehraném šoku, když jeho tváře jako na povel zrudly, když uhnul očima a jeho ruce nervózně těkaly všude kolem. Ale Zeki, co je tohle sakra za reakci? Upřímně čekal jsem dost, urážky, nadávky, odmítání, aroganci, přece jen byl jednou z těch hollywoodských hvězd a já nýmand z péčka, ale tohle.. tohle jsem fakt nečekal. Pousmál jsem se, byl fakt roztomilej, když se tak hrozně styděl a jeho oči se na mě snažily upírat s tím rádoby zamračením. Představoval jsem si většího hajzla, spratka, rozmazlený děcko a on se fakt jako děcko choval, ale úplně jiným způsobem. Čekal jsem, že mě s tím sladkým zamračením pošle do hajzlu, ale on otevřel pusu a já se jen nestačil víc a víc divit. Protože moje představa o něm se dokonale bořila jako domeček z karet. 
"Chápu, jsi panic." asi jsem mohl být taktnější, ale já se u toho výsměšně neušklíbal ani jsem se mu nevysmíval, prostě jsem jen s pokrčením ramen konstatoval to, co bylo na první pohled tak očividné, i když svou roli dívčího idola hrál na jedničku. Bylo to překvapivé, to rozhodně, ale na druhou stranu ne nepochopitelné. Nemínil jsem ho soudit, to rozhodně nebylo na mě vnucovat mu svoje názory, protože já byl zase ten druhej extrém, kterej o to přišel ještě v době, kdy jsem neměl ani tušení, kam se co strká. Opětoval jsem mu ten upřený pohled, rozhodně ho nelitoval nebo se chlácholivě neusmíval, prostě jsem si jenom strčil do pusy štědrou porci vaflí a ukázal na něj prázdnou vidličkou. "No, tak to bude trochu problém, ale něco s tím uděláme, naučím tě pár fíglů, nic na tom není a Megan stejně vypadala, že když to bude od tebe, zvlhne hned, jestli víš, jak to myslím.." no jako upřímně nejspíš nevěděl, ale představivost snad má, nebo..? Popravdě jsem sám sebe přistihl, jak na něj znovu jen zkoumavě zírám, protože ve světle těch nových informací mě zajímal ještě o něco víc. Tu práci jsem vzal čistě proto, abych ho donutil mi podepsat tričko, kterým jsem chtěl ohromit Biancu na její blížící se narozeniny, ale teď, když jsem seděl naproti tomu zamračenému klukovi, který ale dlouho nevydržel ten upřený pohled a tak nevinně klopil oči, stoupala má zvědavost. A že těch otázek jsem měl vážně hodně! 
Strčil jsem si do pusy další sousto a celkem klidně se usmál. "Točím porno." mohl jsem to pronést trochu kulantněji, ale otázka byla.. proč? Nestyděl jsem se za svou práci, neměl problém o tom mluvit a ze všeho nejvíc se dětinsky těšil na jeho reakci, protože pojďme si narovinu říct, že svorky na bradavky ho rozhodily hodně, tak co teprve tohle? Možná jsem byl sráč, ale bavilo mě ho provokovat, protože jeho herecké výkony byly jistě chvályhodné, ale jeho reálné já bylo zoufale nevinné. Nakonec jsem se ale rozhodl ho déle netrápit a prostě se jen naklonil přes stůl blíž k němu, jen abych mohl ukazováčkem nadzvednout jeho bradu a prohlédnout si tu jemnou tvář ze všech stran. A že tomu zkoumavému pohledu, který jsem mu věnoval, rozhodně nic neušlo. 
"Hele nic proti, chápu, že jsi z toho asi trochu nervózní, ale nemáš proč. Máš sladkou tvářičku, melodickej hlas, viděl jsem pár těch scén bez trička a jo, tvoje tělo je v top formě, ty rádoby tetovačky ty puberťačky žerou a navíc ten tvůj pohled, damn. Jsi sexy, jenom to chce ukázat." prsty jsem nevinně odsunul jeho vlasy z té krásné tváře a s úsměvem mu je zastrčil za ucho. Naklonil jsem se ještě blíž, olízl si rty a jen s drzým úšklebkem zašeptal. "Ukážu ti, jak tahle tvářička vypadá, když budeš vzdychat a prosit o víc.."