Oliver Kolář

Charakter
Možná je to divný, ale to, kdo jsem, jsem skutečně opravdu pochopil teprve před pár lety. Do té doby jsem neustále zpochybňoval svá rozhodnutí, svá slova, svůj život. Změnil jsem se, z bohatého děcka bez zábran padnul do propasti zoufalství, sebelítosti a vzteku. Ale nakonec si troufám tvrdit, že teď už nejsem ani jedno z toho. Jsem něco mnohem horšího, v tom dobrém slova smyslu. Rozhodl jsem se vyřešit si ty komplexy, začít žít po svém, přestat řešit ty malichernosti a soustředit se skutečně na věci, co mají smysl. Odhodil ty dětinskosti, křivdy a prostě se rozhodl si užívat okamžiků, které si chci pamatovat, které mi něco dají, než se obklopovat věcmi a lidmi, kteří jen berou a berou.

Jsem ten člověk, co se prostě na to, když mu život hodí nějaký dělo do toho všeho, nasadí ten úsměv, hodí to za hlavu, vyhlíží ty lepší dny a pozve tě na dvě vychlazený. Ne, rozhodně ale nejsem ten, co ti u toho piva vybleje svůj životní příběh, protože ten už je dávno za mnou a já si tyhle věci radši řeším sám. Jsem pohodář, ne v tom smyslu, že bych neuměl dotahovat věci do konce nebo se tímhle titulem pyšnil jen proto, abych zakryl, že jsem ve skutečnosti flákač bez životního smyslu. Jsem pohodář, protože je málo věcí, co by mě skutečně zvedlo ze židle. Nechám se provokovat, nechám se určitým způsobem srát, ale jen proto, že se nechám, neznamená to, že se jednou nenaseru a skutečně to všechno vrátím i s úroky. Protože mě baví hry, dokud jsou v mezích, které toleruji.

Jsem zodpovědný a dříč s notnou dávkou ctižádosti. Není den, kdybych nešel do práce nebo něco nekutil, neumím odpočívat, když se mi práce sype na hlavu a že v řemeslu, co dělám, je jí vždycky dost a vždycky se sype, doslova. Chci si všechno vydobít svépomocí, spoléhat se jen na sebe a tu hrstku nejbližších, co jsem si rozhodl do svého života pustit. Jedna věc, kterou na sobě obdivuji je ta hluboká upřímnost a smíření. Ne, už se z tohohle života nezblázním, protože jsem si vytyčil ty cíle, stanovil tu jasnou cestu a po té půjdu ať se bude dít cokoliv.

Vysoký, tmavovlasý, s tím nádechem bronzové kůže, která je ale ve skutečnosti opálená z té téměř celoroční práce venku, než z nějakých hrdých španělských předků, protože v těch parných létech prostě po té střeše bez toho trička lezeš. Má tvář je jemná, a leckdy působí výsměšně, což dělá určitě jistým způsobem ten klukovský úsměv a ty tmavé jiskřivé oči. Ale ve skutečnosti to tak není, ačkoliv neříkám, že nikdy neutrousím poznámku na cizí účet. Co se týče mého těla, nejsem někdo, kdo by to denně bušil ve fitku a prokládal to proteinem a bílky, ačkoliv i tahle éra byla a zanechala mi z toho alespoň ten sixpack, který se někdy dokopu udržovat pár sedy lehy. Ale i přesto je mé tělo pevné, dobře stavěné, vypracované z toho, jak je zvyklé na denní těžkou dřinu, o čemž svědčí i množství mozolů na mých dlaních, několik jizev od cirkulárky nebo prostě jiného nářadí či stavební nehody.

S oblečením to moc neřeším, většinou tahám bílé tílko a roztrhané džíny, co už zažili lepší časy, kšiltovku v létě čistě z praktických důvodů, protože co, na stavbu se přece nebudu oblékat jak na přehlídkové molo. Těžko říct, oblek už ve skříni ani nemám a upřímně, už po něm ani netoužím.



Rodina & Vztahy
Nevím, nerad se k tomu vracím. Narodil jsem se do celkem zazobané rodiny, jako syn jednoho z významnějších politiků a taky jako jeho jediný syn, teda, aspoň do doby co já vím. Matka byla vždycky ta, co sice byla starostlivá, ale otcovo slovo bylo svaté, a tak proti němu nikdy moc nebojovala a radši se prostě dívala jinam ve chvílích, kdy dělal jedno kontroverznější politické rozhodnutí za druhým, strhával na sebe pozornost nebo ho bulvár načapal s děvkou na dálnici. Nevím, na to, že byl otec takový průserář, se stále zvládal udržet a ulévat si prachy stranou kde to šlo, ale jeho přístup k životu a budoucnosti mě naštěstí životně nijak nepoznamenal.  

Měl jsem všechno, soukromé školy, drahá auta, instagramové dovolené, šperky, byl jsem rozmazlovaný děcko, co chtělo všechno a všechno taky dostalo. Otec mě hrdě plácal po ramenou a šlapal mi tu mojí budoucí cestičku, stačilo jít jen na dobrou vejšku a nemusel jsem doživotně hnout prstem. Ale já nejspíš otcovo představy nijak nedokázal splnit. Nevím, měli jsme vždycky dobrý vztah, proto jsem ani nepřemýšlel nad tím, když jsem po konci střední za ním přišel s informací, že mám přítele a líbí se mi kluci. Nevím, fakt nevím, co jsem si tehdy naivně myslel, že mě můj homofobní otec mě přijme s otevřenou náručí a dojemně si popláčeme, protože přesně to jsem si myslel a přesně to se nekonalo. Ne, mé růžové zámky popadaly jako mávnutím kouzelného proutku, když mě otec namísto radosti ze dne na den vyhodil. Nepamatuju si už na všechny ty nadávky, když mi balil kufry a házel je ve vší té zuřivosti, co mu tak nehezky zkřivila obličej z okna. A když skončil, jasně mě upozornil, že jsem skončil i já. V životě, i jako jeho syn. A to bylo naposled, co jsem s otcem mluvil.

Přítel, díky kterému jsem tohle peklo začal mě s rostoucím nedostatkem prachů a slávy taky opustil, protože co si budeme, byl jsem zazobanej snob, kterej ale neměl vůbec nic jakmile jeho jméno ztratilo význam. Nic, holej zadek, jen shovívavou mámu, co mi potají platila nájem v bytě se třemi pokoji v nímž každému z nás spolubydlících patřil jeden. Bylo to těžký, sakra těžký padnout na dno, ze kterého nebyla vidět cesta nahoru. To uvědomění, ta nespravedlivost, že jsem na to fakt sakra sám, protože nebyl nikdo, nikdo, kdo by mi pomohl, když všichni ti falešní přátelé vzali roha. Byl jsem bez práce, protože ta soukromá střední ničemu nepomohla, tím pádem i bez peněz a přežíval na housce se salámem. Utápěl jsem se v určité sebelítosti, v té zlosti z té životní nespravedlivosti, nesnášel sebe, otce, celý svůj podělaný život a ta doba, než jsem se sebou něco konečně začal dělat byla temná a trnitá.
Nakonec jsem si práci našel, protože jsem musel. Ve svém apatickém stavu, který vystřídal zlost a hněv, jsem prostě vzal tu lopatu a začal v té oranžové vestě kopat. Jo, známý syn politika téměř na ulici s lopatou. Bylo to směšné a ironické, ale takový byl můj život a já se musel naučit ho přijmout takový, jaký byl. Šlo to pomalu, tvrdě a bolestivě, ale nakonec jsem se vyhrabal alespoň ke slušné garsonce, relativně průměrnému příjmu a celkem nezáživnému životu. A věděl, že chci víc.

Bylo mi 24, když jsem se díky firmě, ve které jsem působil už tolik let dostal k téhle exkluzivní zakázce. Měli jsme opravovat fasádu na jedné z nejbohatších vil v okolí, patřící bohaté rodině Garciů. Nevím proč, jestli si mě oblíbila ta paní domu s tím nepřítomným pohledem nebo otec, co se tady taky moc neukázal, ale i po skončení téhle zakázky mi nabídli, abych u nich zůstal jako soukromý údržbář. Kývnul jsem, ačkoliv jsem se rozhodl nedělat to na full time, ale jako slušný přivýdělek kterým tahle smetánka rozhodně byla. Ani tyhle časy pro mě nebyly jednoduché, vidět ten život, který měl být můj, vidět je nehnout ani prstem zatímco já každý večer padal do postele naprosto vyčerpaný. Byla to krutá zkouška osudu a já musel zatnout zuby a vydržet to. Protože jsem si musel uvědomit, že tenhle život nebyl a nikdo můj nebude. Stal jsem se tak údržbářem, malířem, zahradníkem, psychologem, když na mě ve skleníku dáma s pěstěnými nehty vybalila svoje trable a dokonce i tajným milencem. Jo, nebudu lhát, když mě ten čtrnáctiletý hnědovlasý kluk pozoroval těma uhrančivýma očima, aby mě o pár měsíců později opil a pak ošukal. Nebylo to tak jednostranné, nebudu lhát, netušil jsem, kolik mu je a když jsem to zjistil, bylo moc pozdě. Pozdě na to tvrdit, že to byl omyl, když mě ten tehdy malej rozmazlenej spratek vydíral, protože si to celé dokonce i natočil! A já byl takovej debil, že jsem skutečně tohle celé udělal a myslel si, vlastně ani nevím, co jsem si myslel. Až později jsem si uvědomil, že to Adrian nedělá kvůli svým tajným choutkám, ale čistě z toho, že je frustrovaný ze svého vlastního života. Z lásky, kterou mu nikdo neopětoval a on po ní zoufale toužil, ze všech těch lží, které kolem sebe dokola splétal a já mu rozuměl. Možná jsem se mohl bránit, odmítat ho a netahat to s ním už šestým rokem, ale já mu nějakým zvráceným způsobem naprosto perfektně rozuměl. Skrýval to, co já řekl nahlas, lhal a nosil ty masky jen proto, aby si udržel tenhle perfektní život. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi ho vlastně bylo docela líto. Doba u Garciů mi pomohla si uvědomit, kdo jsem a co od života chci. Věděl jsem, když jsem se díval na tu mladičkou tvář s těmi naprosto dokonale hříšnými rty, že jsem udělal správnou věc. Že říct svému otci, kdo jsem a neskrývat to, nestydět se za to, mě možná stálo všechno tohle pozlátko, ale mohl jsem být díky tomu svobodný, hrdý a naprosto upřímný sám k sobě.

Pracoval jsem pro ně tři roky, než jsem se rozhodl jít vlastní cestou. Založil si živnost rádoby hodinového manžela s tím, že se to později určitě vyvine v nějakou stavební firmu až pod sebe dotáhnu nějaké lidi. Založil si webovky, slovo dalo slovo, a zakázky se začaly hrnout. Našetřil jsem si dost na základ hypotéky a rozhodl se koupit si pozemek a postavit si dům. A to teď taky dělám, snažím se prorazit a najít si tu vlastní cestu, nikým a ničím neovlivněnou, tu tvrdou a drsnou, ale mou. Možná nebudu mít vily a drahé auta, nejnovější Iphone nebo dovolenou na Maledivách, ale budu mít vlastní dům, skromnou zahradu a práci, která mě baví. A to je víc, než bych kdy dostal.