Antonín Jordán

Asi se nemůžu popsat jedním slovem, jsem takovej ten typ, kterej mění nálady jako počasí. Jsem dost emocionální, všechno hodně prožívám a neumím ty projevy nějak krotit, když jsem naštvanej, házím věcma, když mám blbej den, jsem protivnej jak prdel, a když jsem šťastnej, směju se jak děcko. Nikdy jsem neuměl lhát a vlastně jsem lži vždycky nesnášel, takže prostě co na srdci, to na jazyku, ale to už všichni, kdo mě znají, nejspíš stejně ví. Nemám problém s tím říct svůj názor komukoliv, zároveň jsem ale rozhodně ten, kdo chce slyšet pravdu od ostatních, nesnáším takový to chození kolem horký kaše a sladký slovíčka, který zakrývají nepříjemnosti. Často se kvůli tomu dostávám do problémů, už je to tak, že kdykoliv volám mámě, první otázka zní, co jsem zase udělal. I když čím jsem starší, tím se chovám rozumněji. Teda údajně. Mam tu brutálně cynickou povahu a jsem nespoutaný ve své kritice, což prostě málokdo unese. 
Vyrostl jsem v té pochybné společnosti a docela často se chovám spíš jako kriminálník než ten policajt, co je má honit. Pro ránu jsem nikdy nešel daleko, u nás to prostě fungovalo tak, že když byl mezi tebou a borcem nějakej problém, vyřešil jsi ho pár ranama přes držku a všechno bylo hotový, neodvolával ses na vyšší moc, nevolal benga ani necítil dál zášť nebo nenávist. Ve sračkách jste byli obvykle stejně oba, tak proč si přidělávat další problémy. Tohle mám dodneška. Asi jsem naivní, ale něco ve mě mě prostě nutí dávat těm lidem kolem mě pořád další a další šance bez ohledu na ty hovna, co dělají, protože sám nejlíp vím, že život je někdy prostě svině. 
Vždycky jsem byl zodpovědnej, ten co sice dělal pořád nějaký průsery, ale často jenom proto, aby někomu pomohl nebo zachránil, když něco slíbím, prostě to udělám, i když je to voser nebo mě to ohrožuje, možná tě to překvapí, ale i mezi lůzou a smažkama se najdou čestný lidi. Často si nejsem jistý, co chci ve svém životě dělat, ale jakmile si stanovím cíl, jdu za ním na 100 procent a to někdy i dost šílenýma metodama. Nebojím se obětovat věci nebo prachy, nikdy jsem netoužil po miliónech, vilách, autech nebo laciných kočkách, já byl vždycky spíš na tu upřímnost a úctu sám k sobě. Takže to, že většinu své výplaty pořád posílám mámě, že u mě má sekeru asi každej druhej z naší čtvrti, že si vozím prdel ve starý feldě? Jo, to asi nikoho nepřekvapí. 
Přestože jsem někdy drzej spratek a často se projevuje moje delikventní stránka, ve skutečnosti jsem byl vždycky relativně hodné děcko, nicméně silně ovlivněné zcela dysfunkčním dětstvím a rodinou. Řekl můj terapeut. Všechny ty sračky z mojí minulosti jsem se vždycky snažil vytěsnit, přesto se ale snažím starat o svou rodinu, včetně svého otce, a to i navzdory jeho naprostému selhání jako rodiče a vzoru. Teď, v dospělosti, jsem se od něj dokázal celkem odpoutat, i když jeho i celou rodinu mám pořád rád a projevuju o ně zájem, i když mě někdy pořádně serou! Mám jen pár opravdovejch přátel, ale dýchal bych za ně a neumím se na ně vykašlat, i když se postavili na tu opačnou stranu zákona než já. 

Vytahaný mikiny s kapucou, bez tý ani ránu, roztrhaný džíny, konversky a ten věčně zpruzelej výraz. No nejsem zrovan ten důvěryhodný typ poldy, kterýmu byste věřili, že vám najde ukradený auto nebo svěřili svůj život při přechodu silnice. Ale u mě fakt celkem platí to rčení nesuď knihu podle obalu, protože možná vypadám jako ten zastydlej puberťák, kterej se šiškou salámu felí u mámy na gauči, ale ve skutečnosti jsem ten jeden kámoš, kterej pro tebe přijede třeba ve dvě ráno na druhou stranu města nebo za tebe zatáhne ten účet, aby tě dealer nechal s tím sladkým obličejem další den. Nedělám si o tomhle světě iluze, vyrostl jsem mezi tou největší lůzou a i když bych teoreticky dávno mohl být za vodou a tvářit se jako smetánka, tak nějak v hloubi duše vím, kam patřím a fakt nemám chuť ze sebe dělat něco víc. 
Mám potetované obě ruce, sakra znáš nějakýho borce z Žižkova, kterej nevypadá přesně jako já? Jo, ono na tom něco bude, že vrána k vráně sedá a já prostě zapadám k těm našim. Propíchaný obě uši, piercing v nose, no úplná pusinka nebudu. Mám tmavě hnědé vlasy, nosím je nakrátko, protože mě dost nebaví s nima něco dělat a obvykle mám na hlavě prostě jeden velkej chaos, tmavě modré oči s tím věčně otráveným výrazem, hodně tvrdé rysy a ostře řezanou tvář. Mám něco málo pod sto osmdesát, celkem vysportovaný tělo, popravdě když třikrát do týdne tlačíš tu rozhrkanou feldu do kopce, bicák roste jedna báseň, taky jako polda se občas naběháš, to bys nevěřil, jak jsou ty lidi tupý a na vyzvání pořád někdo zdrhá. Ach jo.. 

Co k tomu říct, narodil jsem se před tři a dvaceti lety a byl první neplánované dítě mých skvělých rodičů, ale žádný slzy, neplánovanej byl snad každej další můj sourozenec a že po mě přibyli ještě tři. Žili jsme jednoduchým stylem života, táta byl nenapravitelný alkoholik a narkoman a v podstatě moje dětství se skládalo z neustálého hledání, kde zase je, telefonátů od policie nebo doktorů, že je na záchytce a máme si ho vyzvednout, tahání z hospody, kdy jsem se s ním vláčel domů a podobnejch srandiček. Tátu jsem vždycky miloval, když měl dobrý dny, byl skvělej, hrál se mnou fotbal, učil mě na kole nebo mě brával na zakázaný filmy do kina, jenže těhle dnů bylo tak zatraceně málo a těch špatnejch jen rok od roku víc a víc. Byl ten klasickej případ, bral mámě peníze, rozprodával věci z našeho domu, využíval nás, děti, abychom za něj žebrali a prosili, když prachy neměl nebo nás nutil k různým drobným podvodům a krádežím. Nebylo mi ani deset, ale uměl jsem bezpečně ukrást a nastartovat auto bez klíčků, svorkou otevřít zámek, vytáhnout peněženku z něčí kapsy, tak aby o tom neměl ponětí nebo znal všechny ty zákony, vyhlášky a práva, abych dokázal ze všech těch problémů bezpečně vykličkovat. Tehdy jsem tomu nerozuměl, neřešil to, nepřemýšlel nad tím, protože tak to prostě bylo, v tom jsem žil a to jsem dělal, protože táta to tak prostě řekl a já byl jenom naivní děcko, co mu věřilo. Máma byla slabá, vždycky pevně rozhodla, že s tím vším končí, že už s tím alkoholikem dál nebude, ale stačila levná kytka od pumpy, aby si zase vzpomněla, jak hrozně ho miluje a nic se zase nedělo. Jenom přibývaly další děti, rostly dluhy, ale svět se otáčel pořád dál. 
Už na základce jsem byl docela problémovej, často chyběl, protože jsem s tátou dělal různý menší zakázky, obecně na to docela sral, protože mě to nebavilo a vydělat jsem si uměl i jinak než normální prací, která mi v tu dobu rozhodně moc nevoněla, často jsem se pral a vlastně si celkově vytvořil tu pověst hovada, který si o sobě myslí víc. Pravda, dneska bych prostě řekl, že jsem se styděl za ten život, kterej jsme vedli a nenechal nikoho z těch snobů ho hanit, ale co si budem, já byl prostě jenom lůzr a malej grázlík, takže jo, sorry, měli jste pravdu hoši! Už tehdy evidentně platilo, že nakonec stejně skončíš s těma svejma, protože jsme se kolem sebe motali pořád dokola já, Miky, Nik a Lukáš. Čtyři problémový kluci, který to doma měli na hovno a tak se chovali jako největší ranaři. Všichni jsme svorně obdivovali Dominika, Mikyho staršího bráchu, přišel nám děsně cool s těma všema tetováníma, bitkama, cigárem v koutku a věčnýma problémama. Už na tý základce jsme měli takovou partičku rádoby gangsterů, i když všechny ty srandičky a nevinný krádeže, kterejma jsem se bavili, časem rostli do dalších a dalších rozměrů. 
Nespočítám, kolikrát mě zabásli, kolikrát mě domů přivezli policajti, svorně vrtěli hlavou, když viděli otce a vlastně celou tu naši bídnou existenci a znovu a znovu mi promlouvali do duše, zatímco já se smál na zadním sedadle jejich auta, protože jsem věděl, že kluci budou čumět, až jim to budu vyprávět. Táhlo mi na sedmnáct, naše zločiny byly pořád propracovanější, dokonale rozdělený role, Miky byl dokonalá volavka, Nik mistr všech triků, Lukáš mozek, i když občas s naprosto šílenejma nápadama a já ranař, kterej zachrańoval situaci, když se něco posralo. Vždycky jsem byl ten rádoby hrdina, co v případě průseru stáhl všechno na sebe, byl jsem nejstarší a možná prostě cítil to, co mě později donutilo se k tomuhle všemu obrátit zády, ale byl jsem to obvykle já, kdo končil na policejních stanicích, na ty otázky, kdo mi pomáhal odpovídal jen nechápavým pohledem a na fotky kluků, kteří už pro tyhle poldy nebyli novinkou, jen vrtěl hlavou a tvrdil, že nikoho z nich neznám. No a pak to jednou ty poldy přestalo bavit. 
Když jsem do toho pasťáku nastupoval, přišel jsem si jako největší king, následoval Dominika, svůj největší vzor a věděl, že tohle mi jenom zvedne tu prestiž v ulicích. Nevím, co jsem si myslel, že budu věčně krást auta a převážet balíčky koksu? Asi, byl jsem mladej a blbej a nechával to osudu, těch pár let ve mě rozhodně neprobudilo ty správný myšlenky, naopak, stal jsem se tím nekorunovaným králem, dělal pořád další a další problémy, obmotal si tam každýho kolem prstu, protože jsem v tom uměl už dávno chodit, žádný ponaučení, žádná pokora. To mělo teprve přijít. 
Když jsem vyšel ven, nečekalo mě to uvítání, který jsem čekal. Dominik byl v base, protože skoro zabil přítele jeho mámy, Miky se s ní pak odstěhoval někam do hajzlu a nikdo nevěděl kam, Lukáš měl opletačky s věřiteli a prostě zmizel. Jedinej, kdo z naší party zbyl, byl Nik. Ale to zjevně nebylo to nejhorší. Ne, to přišlo až s tím, když jsem přišel domů a místo otce tam našel opilou matku. Dívala se na mě vyčítavě, nechápala, proč mi to tak vadí, když tátovi jsem to vždycky toleroval. Dává si vždycky jenom skleničku, maximálně dvě, copak si umím představit, jaký to je živit tři děti a nemožnýho chlapa? Neuměl jsem to. Neuměl a nechtěl. Díval jsem se na svět kolem sebe a všechno mi to přišlo špatný, pokřivený a zničený. Najednou jsem neměl ten pocit uspokojení, už jsem si nepřišel silný a nad věcí a lepší než ostatní. Najednou mi vadilo tahat některýho ze svejch rodičů z hospody, podvádět lidi, který neměli s mým podělaným životem nic společnýho, neustále se ptát, co se stalo s lidma, který jsem měl rád. A ten pocit jenom narůstal, když jsem dál a dál dělal všechny ty ilegální sračky, prodával trávu, kradl auta, pořád znova a znova a pořád se jenom ptal sám sebe, jak tohle skončí. A narůstal ve mě ten strach, ten strach, jestli skončím podle vzoru své rodiny jako alkoholik a smažka, jestli si jednou udělám děti a ony budou vidět a dělat to, co já. A upřímně..? Nelíbilo se mi to. Vrátil se Dominik z vězení a zatímco ostatní v něm pořád viděli tu hvězdu čtvrti, dealera a rváče, já v jeho tváři viděl tu rezignovanost a zklamání, to samý, co jsem cítil já. Nika vyhodili ze školy, ale místo toho, aby do toho spadnul stejně jako my ostatní, hrdě zvednul hlavu, usmál se a prohlásil, že končí. Bylo divný vídat ho s tím spořádaným úsměvem za kasou, ale upřímně jsem z toho měl radost, najednou to dávalo smysl a já mu to přál a podporoval ho v tom vést normální život a srát na to žít jako my jen proto, že se narodil špatnejm rodičům. 
Možná bych skončil jako on, skladník, dělník, kopáč, pozvolna bych se změnil, udělal si dítě s nějakou jednoduchou holkou a žil klidný, relativně normální život, ale stalo se něco, co navždycky změnilo celej náš život. Moje nejmladší sestra, který bylo sotva patnáct, se jednoho večera prostě nevrátila domů a druhej den se našla s prostřelenou hlavou v jednom z těch nechutnejch podchodů. Zmlácená, znásilněná, okradená a ti policajti najednou shovívavě nekroutili hlavama, když jsem na ně řval, když jsme jim všechno vyčítal. Ukázalo se, že jí sledovali už nějakou dobu, protože přeprodávala drogy pro někoho, po kom pátrali. Nejspíš jí ten balíček někdo ukradl nebo dealerovi dlužila prachy, pravdu už se asi nikdy nedozvíme, ale byla mrtvá, mrtvá a nešlo to vzít zpátky. A já to nechtěl pochopit, kašlal na jejich unavené pohledy, protože se mi zdálo, že s tím nechtějí nic dělat, že to nechtějí řešit. Dneska už vím, že prostě netušili, co mají dělat, protože hledat tohle, to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Jenže já se s tím tam jednoduše smířit nehodlal. 
Začal jsem pátrat sám, vyptával se, přece jenom jsem těch smažel, dealerů, bezďáků a všech podobnejch lidí znal až dost a tak jsem nashromáždil celou krabici vodítek a důkazů a s tím nasraným výrazem jí donesl na stanici, prostě jen čistě pro to, abych jim mohl vmést do ksichtu, že jejich práce je na hovno, jenže ti policajti se zachovali jinak, než jsem čekal. Tehdy si mě k sobě vzal velitel stanice, fascinovaně procházel jeden papír za druhým a místo výmluv nebo odbývání mi řekl, že jsem s tím případem pohnul víc jak oni za dva roky práce. Popravdě taky to moc nechápu, ale tehdy se na mě podíval s tím vážným výrazem v očích a zeptal se mě, jestli chci vážně dál ztrácet čas všema těma hovnama nebo jestli nechci zkusit dělat něco pořádnýho a správnýho. 
Jo, je to jak z americkýho filmu, ale pravdou zůstává, že to byl asi přesně ten impulz, na kterej jsem čekal. Protože to bylo najednou něco, co mi dokonale dávalo smysl.
No a tak jsme tady! Dodělat si tu maturitu a složit ty jejich podělaný zkoušky byla katastrofa, ale nakonec jsem skončil na kriminálce a konečně se našel v něčem, v čem jsem fakt dobrej. Protože jo, bejt jeden z nich je pro vyšetřování dost užitečný. Vraha mé sestry jsem mimochodem našel a jo, měl jsem chuť ho na místě umlátit, ale já už nebyl ten starej Jordy, kterej by všechno řešil pěstma, já už byl někdo novej, lepší a dospělejší, a tak jsem se spokojil s vězením, i když přiznávám, že se za tím sráčem celkem rád chodím dívat do basy. Proč jsem u těch poldů teda zůstal? Upřímně, ta práce mi docela otevřela oči a já si najednou uvědomil, že zatčení tohohle bezejmennýho pěšáka nestačí. Že jednoho zabásneš a objeví se čtyři další, další, který nejednají sami za sebe, který nejsou mozkem. Protože jo, můj otec, máma i ségra se mohli rozhodnout jinak, ale já vím, jak je někdy těžký přežít ten další únavnej den a upřímně jo, asi chápu, že z něj prostě někdy chceš jenom utéct. Jenže ten, kdo ti tuhle sladkou a jednoduchou možnost nabízí, se ti nesnaží pomoct. Ne, ty mu seš ukradenej a jediný, co ho zajímá, jsou tvoje prachy. Ty seš jen postradatelnej odpad. Ale s tím se nehodlám smířit. 
Je to jak hydra, usekneš jednu hlavu a další dvě narostou, jenže to je právě přesně to, co jsem se rozhodl vyřešit jednou pro vždy a kam jsem zaměřil všechnu tu svou někdy až extrémní posedlost - rozhodl jsem se vyhledat hlavu a jednou provždy jí odseknout od těla.