Odtažitý, chladný a strohý. Otevřený jen té hrstce lidí kterými se obklopuji a kteří mě nezatratili v době, kdy jsem jejich pomoc i přátelství vehementně odmítal. Nejsem ten upovídaný typ, ten bavič, co by na sebe strhával pozornost davů, mám rád klid, ticho, řád a pořádek, ale býval jsem provokatér a celkem sráč. To, co z té doby zůstalo je už jen ten znovu objevený řád v tom moři chaosu a temna, kam se můj život na dlouhé roky ubral, zarytý sarkasmus a to sobectví, které mě mnohokrát katapultuje na ty sráčské příčky. Nejsem ta otevřená kniha u které vždycky víte na čem si stojíte, ne, jsem upřímný, ale jsem zvyklý držet své karty pevně u těla a své názory sdělovat jen ve chvíli, kdy by dle mého uvážení měly být vyřknuty.
Jsem prostý analytik zvyklý zjistit už jen z prvotního střetnutí ta zakořeněná traumata, zlozvyky, povahu nebo prostě jen důvod špatné nálady. Někdo by řekl, že je to profesní deformací a měl bych projevovat trochu víc empatie ve svém povolání, ale tu jsem už dávno ztratil při pohledu na tu mrtvolně bledou tvář, co mě doteď budí z nočních můr..
Jsem poměrně dost vysoký, svalnatý, se snědou pokožkou zděděnou po matčino španělské straně, s ostře řezanými rysy, tmavýma očima, které rozhodně nejsou příjemné, když na vás spočinou. Ne, netvářím se nepřátelsky, ale můj pohled lidi znervózňuje, protože je skutečně hodnotím. Vidím až na dno tvé duše je u mě a mého povolání víc než jen vhodná metafora. Hodnotím, hrabu se v těch věcech a vzpomínkách kam se nikomu jinému nechce, vytahuju na světlo všechnu tu špínu a temnotu a nutím druhé se s ní trochu poprat. Ty svaly na které ženské letí jsem skutečně a ne překvapivě v tom koženém křesle nenabral, ale víc než svaly, honím v tom fitku ty démony, které v těch prázdných, dlouhých nocí sužují pro změnu tu duši mou.
Oblékám se všemožně, můj šatník tvoří sice hromady nažehlených košilí, ale stejně tak i snapbacků, kožených bund a roztrhaných džín a jo, mám i celou vysokou skříň jen na tenisky všech druhů. Na zápěstí rolexky, co nesmí chybět už jen kvůli tomu přehledu těch naúčtovaných hodin a také snubní, respektive zásnubní prstýnek na levé ruce. Měl jsem ho už dávno odložit, vím to, ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se zbavit té poslední vzpomínky na tebe, a ačkoliv už to dávno tolik nebolí, tak když už nic jiného, perfektně to slouží k výmluvě na ta trapná rána nebo dlouhé noci, kdy se těm nočním klubovým jednorázovkám nechce z postele. A nebo jako výmluva na to, aby ke mě radši nikdo nechodil. Pravdou je, že o lásku nestojím, ne proto, protože bych se bál zamilovat, ale protože mé srdce patřilo tobě a já si nejsem jistý, jestli tvou ztrátou není nenapravitelně zničené. A jestli se někdy dokážu přenést přes vinu, že už neuvidím tvůj úsměv, zatímco ten můj by měl být zamilovaně široký. Ne, tak daleko jsem se ještě nedostal. A upřímně nevím, jestli někdy dostanu.
Nebylo na mě nikdy nic neobyčejného. Byl jsem všemožně nadaný, ale ve finále průměrný student, protože jsem už dávno věděl, co chci v životě dělat, a tak dělat sporty, matematiku nebo umění nebylo něco, v čem bych se chtěl rozvíjet. Mí rodiče byli stejně nudní a stereotypní, s velkým bytem na okraji Prahy, s průměrným povoláním úředníků ve státním sektoru, co pracovali svoji rutinu a nikdy se nedostali z předem daných platových tabulek. Byl jsem jen já a má mladší sestra, se kterou jsem stejně jako s rodiči zpřetrhal před několika lety vztahy čistě mou vinou a zatím se nijak neobtěžoval je napravovat nebo jim snad zvedat telefon. Věděl jsem, že za to všechno můžu já. Ale nebudu lhát, že poslední temné roky svého života nepřipisuji tobě.. Danieli.
Pamatuji si na den, kdy jsem tě potkal. Na střední, kdy sis ke mě přisedl s tím zářícím úsměvem a jiskřivýma očima, vždycky jsi byl hrozná mluvka, středobod pozornosti, cíťa s tím přehnaným smyslem pro spravedlnost, a já lidi přesně jako ty nesnášel a přesto, přesto jsem ti naprosto a beznadějně propadl. Prožili jsme spolu střední a dokonce i vejšku, ačkoliv se naše cesty trochu vybočili. Zatímco já, nebudu lhát, jsem lačnil po vidině peněz a být pánem vlastního času, ty jsi chtěl prostě makat ty třídenní směny v nemocnici a zachraňovat s tím stowattovým úsměvem všechny ty ztracené případy. Za to já se tak honosně necítil, protože ačkoliv jsi mě přemlouval ať jdu studovat psychologii a pomáhat tak lidem na pokraji, já chtěl spíš řešit párovou terapii, otevřít si manželskou poradnu a vyprazdňovat ty napěchované peněženky. Vždycky jsi mě za to soudil, protáčel očima, vážně mi domlouval, ale já nikdy nebyl tak honosný, hodný a ušlechtilý jako ty. Ironie, že ten, kdo z nás zůstal, jsem já? Ne, bolí to o to víc vědět, že někdo s tím realistickým světem zkaženým myšlením se může podívat na další ráno zatímco ty, co jsi byl vždycky až moc naivní a nevinnej, už ne.
Nebudu lhát, měli jsme svoje vzestupy i pády, přežili všechny ty tituly, náročný směny, nekonečné studia v té pronajaté garsonce na Praze 6, kde jsme se hádali stejně urputně a vášnivě jako milovali. Protože já tě miloval. Celým svým srdcem. A tak se nebylo čemu divit, když jsi mě po úspěšném dokončení mého doktorátu a tvé první atestace vzal na ten děsně romantický západ slunce který jsem nesnášel, a já už z toho nervózního přešlapování a boule v kapse pochopil, kam tohle celé spěje. A neváhal říct ano. Udělal bych to zas a znovu, kdybych mohl. A lituju každého dne, co jsme mohli mít a nikdy neměli..
Zatímco já se pomalu odhodlával rozjet tu vlastní ordinaci, kde jsi se smíchem tvrdil, že budeme my první pároví pacienti, ty jsi při své praxi na kardiochirurgii bral ještě směny v nemocnici, protože jsi prostě nemohl říct ne. Ne, ačkoliv mě rozčilovala každá zrušená večeře, snažil jsem se tě chápat a podporovat. Schovával ti tu večeři, čekal na tebe s ní do rána, až jsem se jeden večer prostě nedočkal. Ne, doteď si pamatuju na třes v mých rukou, po tom, co se rozezněl ten telefon. Po tom, co mi sdělovali, že jsi ošetřoval někoho, kdo vyhrožoval personálu pistolí a namísto toho, aby ti poděkoval za záchranu života, střelil ti kulku mezi oči. Mezi ty krásné životem jiskřící nevinné oči, které zhasly stejně rychle jako svíčka. Ten den jsem ztratil tebe, ale spolu s tebou, i kus mé duše, brečel jsem, křičel, dožadoval se spravedlnosti, když ten parchant zmizel a nikdy ho nenašli a při cestě za pomstou ztratil i sám sebe.
Byly to temné léta na které nerad vzpomínám. Všechny naše sny jsem udusal do země, protože bez tebe postrádali smysl. Na místo ordinace jsem se přidal k policii a pomáhal na tvém případu a z té láskyplné garsonky udělal temnou kobku s tisíce mapami, fotkami, obrazcemi a nitěmi, ale bezvýchodně. Nemohl jsem ho dopadnout. Nemohl ti dopřát tu svobodu, tu spravedlnost, která tě poslala pryč, která mi tě vzala a vinil se za to každou sekundu svého života. A když mi nepomohl systém, rozhodl jsem se najít toho sráče sám. Nic jsem nevnímal, všechny ignoroval, všechny ty zprávy, všechny ty dlouholeté přátele, Kristána a Vojtu, ten sladký pár na který jsem se nedokázal dívat ani minutu aniž bych přitom nemyslel na tebe, tvoje rty, tvoje doteky, tvoje pohledy, protože ty jsi nebyl a vedle mě každé ráno neležela tvá sladká tvář, ale mrazivá prázdnota, co mě trhala a ničila každým dnem víc a víc. Ne, neměl jsem jim nic říct na ty soucitné pohledy a odmítal jim dál čelit.
Dodělal jsem si další studium a dostal se do pozice, kdy jsem mohl vyšetřovat všechny policisty, všechny zločince, které měli poslat před soud, pomáhal jsem jim tvořit profily, vyhledávat možné a potenciální motivy. Sedával na těch sezeních tváří v tvář všem těm monstrům, ale ta jedna, ta jedna jediná tam nebyla. Sžíralo mě to, ničilo a táhlo den po dni ke dnu. Byly to týdny, měsíce, roky, co jsem nespal, pomalu nejedl a jen dál a dál bral ty nesmyslné případy. Ztratil jsem v honbě za pomstou ten poslední kus sebe, který bez tebe přežíval. A když jsem znovu ležel v té prázdné posteli a cítil tu nekonečnou propast ve své hrudi, procházel ty fotky, na kterých ses usmíval a já věděl, že už se nikdy takhle neusměješ.. a v ten temný večer jsem si uvědomil, že takhle to dál nejde.
Že možná nikdy nebude můj život bez tebe stejný, že už nikdy nebudu cítit to, co jsem cítil, možná už nikdy neucítím nic, ale rozhodl jsem se žít. Pro tebe. Dát ti tu spravedlnost alespoň touhle formou, tou, že budu žít za nás oba. Nebylo to jednoduché a doteď není, vím totiž, že už nikdy nebudu stejný. Uběhlo pár let od toho, co jsem sice s prací u policie nepřestal, ale rozhodl se krůček po krůčku začít znova. Znova se naučit bez tebe dýchat, fungovat, smát se ačkoliv sporadicky, znovu pomalu obnovit ty vztahy, co jsem ztratil. Znovu jsem si otevřel i soukromou ordinaci pro ty fancy lidi, paní Garcia s jejím synem je například má oblíbenkyně, ukázkový příklad vyprazdňování té peněženky, a díky těmhle lidem jsem si po relativně krátké době dokázal vydělat dost na to, abych si koupil ten fancy dům na předměstí, hned vedle toho břečťanem obrostlého domu Vojty a Kristiána, bože za co! Ale stejně jsme oba věděli, že jim to nikdy nefungovalo, takže jsem se nějakých nočních orgií vážně neobával. Ten dům byl tvůj sen, já ho nikdy nechtěl, neměl jsem radost ze zahradničení a sekání trávy, ale rozhodl jsem se ti tenhle malý sen splnit. Pro tebe. Pro sebe.
A tak žiju v tom obřím domě, co sis tak přál, sám, jednou za rok provádím očistné rituály s Vojtou, kdy si dovolím na tebe myslet víc, než bych chtěl nebo si připouštěl a snažím se krok po kroku najít sám sebe. Ale pravdou, kterou nikomu neukazuju a málokdy si připustím je, že mi chybíš. Že mi zatraceně moc mi chybíš..
