Riegrovy sady

No jo a bylo to tu, já a tráva, špatná kombinace, protože místo toho, abych ho prostě posadil do tága a jelo se domů, jsem ho místo toho se smíchem táhnul pěkně pěšky, protože se mi prostě nechtělo spát, chtěl jsem si užívat ten chladný vánek, div netančil prázdnými ulicemi, kde jsem s tím okouzleným úsměvem obdivoval snad každou sochu jak největší turista jen proto, protože jsem si to prostě užíval, tuhle chladnou noc, lehkost, prázdnou hlavu, radost z nového tetování a jeho přítomnost. Nebo to bylo celé jen o tom, že s tím netečným výrazem šel vedle mě? 
Nevím, nějak jsem nebyl schopnej myslet, všechny ty myšlenky byly zpomalený, jakoby zastřený a já byl prostě ještě víc bezprostřední než kdy jindy, jestli to zatraceně vůbec šlo! Jasně že by bylo snadný projít si Václavák a rovnou domů, ale já nechtěl, nechtěl, když jsem ho i přes protesty zatáhnul do parku a prostě se vydal neznámo kam. Uklidňoval ho, že přece cestu samozřejmě znám, ačkoliv jsem neměl tušení, kam směrujeme, ale bylo mi to jedno, všude byla tma, jen sem tam pouliční lampa a hvězdy, který dělaly celý tohle místo tajemný a magický a já byl šťastný, prostě jenom šťastný. Místo na hvězdičky jsem se to ale stejně nevydržel a díval se na něj, mdlé světlo mu vykreslovalo na tváři stíny, na té tváři, na kterou bych se mohl dívat hodiny a neměl bych dost, neměl a tak jsem se na ni díval stále dál a dál, ale tentokrát jsem už nezaváhal, když jsem zvedl ruku a chytil do ni tu jeho, propletl si s ním prsty a držel ho, držel a odmítal pustit, protože jsme tu byli sami, nebyl, kdo by nás mohl vidět, kdo by to mohl soudit, zdálo se mi, jako by celý svět utichl, jako by zapomněl, že jeden nebo druhý existujeme nebo jsem prostě nedokázal vnímat nic jiného než jeho? 
"Vytetoval jsem si jí po svém prvním koncertu." mé myšlenky byly zpřeházené, zamotané a já prostě jen řekl to první, co mě napadlo. "Je to svoboda. Symbol, že dokážu cokoliv. Že můžu roztáhnout křídla a letět, letět, kam budu chtít.." znovu jsem k němu zvedl oči a jen se na něj zasněně díval. "Naivní co?" zazubil jsem se, ale neudržel se, když jsem zvedl volnou ruku a dotkl se jeho tváře. "Budeš toho ráno litovat? Nebo za den, dva..?" prohlížel jsem si jeho tvář, hledal v ní stopy pochyb nebo stopy čehokoliv hlubšího, něčeho, co by mi napovědělo, jak to mám vlastně chápat, jak se s tím mám smířit, jak to mám sakra brát v klidu! Můj pohled zvážněl, přestal jsem se usmívat, věděl jsem, že to ta tráva mi rozvazuje jazyk, ale nebylo to tak, že bych kecal bláboly. Bylo to tak, že jsem jen mě dost kuráže pokládat otázky, které mě trápily. "Řekneš mi, co to pro tebe vlastně znamená? A jestli vůbec něco? Zatraceně, pořád se v tobě nevyznám. Propadám ti, ale někdy ti vůbec nerozumím.."

Znovu mě k mému ne moc velkému nadšení táhl setmělými ulicemi Prahy, pod měsíčkem, za třpytu hvězd, s tím vším klišém toho romantického večera. Vážně, vážně byl tohle můj život? Nechápal jsem nic z toho, nic, co se dělo, nic z toho, co jsem dneska udělal, co jsem nechal ho udělat, když jsem očima propátrával cestu před námi a schválně se vyhýbal pohledu hnědovláska, jehož oči mě pozorovaly snad celou cestu. Neunikl mi ten jeho trávou zastřený výraz, který ale nebyl o moc jiný než ten, který měl na tváři obvykle. Lítal s hlavou v oblacích, užíval si tyhle momenty a já se přistihl, že v těch kradmých momentech jsem to já, kdo zíral na jeho tvář. Nepřemýšlel jsem, ne, tíha všech těch myšlenek, pochyb a budoucích rozhodnutí odešla spolu s každým potahem světlé ruličky. A to mělo být špatné, nerad jsem byl zranitelný, nerad byl otevřený a nechráněný, ale věděl jsem, že mi to nevadí. Že mi nevadí, když mě tak vidí, protože jsem možná i chtěl, tajně si přál, aby to věděl. Aby znal každou myšlenku, co se mi honí hlavou, aby to pochopil. Aby konečně pochopil, proč nemůžu. Proč nic z toho nezvládnu. Ale namísto toho jsem jen sklonil pohled k našim propleteným prstům a neodtáhl se, neprotočil očima, jen na ně zíral jako na něco, co jsem skutečně viděl poprvé. Cítil jsem teplo sálající z jeho dlaně, tu blízkost, intimitu jen z tohohle letmého doteku o kterém jsem nevěděl, jestli se mi líbí nebo příčí. Ale věděl jsem, že to je rozhodně ta první možnost.
Zastavili jsme se, mluvil, mluvil vážně hodně a já mlčel, ale to mi vyhovovalo. Možná jsem se dál tvářil jako ledová královna, ale pravdou bylo, že jsem ho rád poslouchal, jeho zvučný hlas, pozoroval tvář, která se neustále roztahovala do toho širokého úsměvu, cítil tu radost a energii, kterou předával každým gestem a já na to zůstával jen fascinovaně zírat. Sakra, proč zrovna ty? Proč jsi to ty, kdo mě donutil tohle chtít? Chtít něco, co nebudu moct mít?
Neucukl jsem před jeho dotykem, neutíkal před jeho pohledy. Mohla za to tráva, ta, co polevila z ostražitosti mého pohledu ve kterém se teď ta nečitelnost pomalu ale jistě ztrácela. Jen lehce odkrývala ten temný závěs mé duše a já nechtěl, aby to viděl, já nechtěl, aby mě prokouknul. A přesto jsem chtěl přesně tohle. Při jeho slovech mi pohled znovu sklouzl na jeho krk, na ten symbol, co se tak jasně rýsoval a bude rýsovat i teď na mém těle. Lehce jsem pokrčil rameny. "Možná.." Odpověď až příliš vyhýbavá, protože jsem věděl, kam směřuje. Viděl to na něm, to, jak zoufale potřebuje vědět, co se děje. Jak spolu s trávou padají ty tabu, ten odstup, co si přál mi dát, ten prostor, který mizel. Jak jsem to věděl? Protože jsem cítil to samé. Možná jsem ho měl umlčet, měl jsem prostě překonat těch pár stop a líbat ty rty, které se neměly ptát. Neměly se ptát, neměly to chtít vědět, protože jsem si nebyl jistý, jakou odpověď mu v tomhle stavu dám. Na chvíli jsem uhnul pohledem, nedokázal dál držet tu tvář, ne po té trávě, ne po tom pohledu, ne po té blízkosti. Ale pak jsem přeci jen hlavu znovu zvednul, když jsem pátral v té vážné tváři.
"Udělal jsem to, abych nezapomněl.." Zašeptal jsem tiše u jeho rtů, ke kterým mě to snad magicky táhlo, když jsem se o ně lehce otřel, o ty dva měkké polštářky, mazlivě, ne lačně, ne hladově, ne provokativně. Tohle ze mě dělala tráva, nebyl jsi jediný, komu rozvazovala jazyk, koho nutila mluvit i kdyby neměl. Znovu jsem se krátce odtáhl. Chtěl jsem si to pamatovat, Danny. I když to nejspíš skončí, i když to pomine, chtěl bych si pamatovat tuhle noc, tuhle chvíli. Tu chvíli, kdy mi zběsile bušilo srdce jen z toho tvého pohledu, jen z té blízkosti. Ten pocit, co se mi rozléval po těle, tu touhu, která ale neměla nic společného s tou živočišnou. Tahle byla hlubší, toužil jsem po tobě. Toužil jsem po tvém doteku, po tvém pohledu, po všech těch láskyplných slovech. Tohle byla láska? Pokud byla, přál jsem si ji pamatovat takovouhle jaká byla. Čistá, nezkažená, bezpodmínečná. Protože až jednou skončí, budu vědět, že tady byla. Že existovala. S tebou..
"Proč je to s tebou jiné?" Naklonil jsem hlavu na stranu, těžko říct, jestli jsem si uvědomoval, že své myšlenky říkám nahlas. Byl jsem to já, kdo zvedl ruku a putoval dlaní po jeho hrudi, zvedl prsty k jeho krku. "Proč tě nechám?" Další otázka, když jsem prsty pokračoval až na jeho tvář, k jeho rtům. Proč ho nechám tohle všechno dělat, když vím, že to není správné. "Nestojím o nic z toho, co se děje. A přesto to chci všechno.." Až teď jsem si skutečně uvědomil, že jsem mluvil nahlas, když jsem se probral z toho oparu, z toho momentu, z momentu, kdy jsem mohl skutečně říct něco, co by tohle všechno zničilo a zruinovalo. Snad i proto jsem své prsty nahradil rty, když jsem ho políbil, tak, jak jsem to už chtěl udělat dávno, abych umlčel sám sebe i jeho zbytečné otázky. Laskal jsem jeho rty, něžně, sál, opečovával, když jsem zvedl ruce, spojil je za jeho krkem a přitáhl si ho o kousek blíž. Zamiloval jsem se, Danieli Krausi. Do tebe.

Vnímal jsem ty drobné změny v jeho tváři, jen nepatrné pohledy, klopení těch světlých očí, které mi vždy čelily s takovou jistotou a teď se zdály zranitelnější než obvykle, vlastně celý Erik teď najednou působil tak nejistě a ztraceně, měl jsem chuť ho jen obejmout, obejmout a šeptat mu do vlasů, že mu nechci ublížit, že tuhle chvíli, kdy jsem viděl dál, dál za tu oponu, za tu masku, nechci využít ve svůj prospěch. Byl jsem jen zmatený stejně jako ty, i když nás oba mátly jiné věci. Možná jsem měl mlčet, možná jsem tu trávu neměl tahat, protože jsem na tohle nebyl připravený, nebyl jsem připravený na možnost, že ti můžu propadnout ještě víc, když jsem se na tebe díval a viděl všechny ty pochyby. Ne, nechci využít tuhle chvíli, kdy jsou tvé oči zastřené a tvá mysl zmatená, jenom jsem sám nedokázal ovládat to, co jsem cítil, co jsem chtěl tak netrpělivě vědět, i když jsem to tolik potlačoval, ale prostě čím víc jsem se namotával, tím víc otázek se v mé hlavě rodilo, tím víc pochyb, strachu a váhání. Neznal jsem to, Eriku, neznal jsem ten pocit, kdy mi přišlo, že jestli tě nebudu držet, uletíš, neznal ten pocit prázdnoty a bolesti, když jsem si jen představil, že tu nejsi, neznal tu touhu se tě prostě jenom dotýkat, ne protože bych s tebou chtěl spát, ale protože jsem jen chtěl vnímat teplo tvé kůže, vůni tvých vlasů, chtěl jsem se jen dívat do tvé tváře, slíbit ti všechny hvězdy na nebi a chránit tě před čímkoliv, co by na tvé tváři vykreslilo ty pochyby, které jsi tam měl teď. Klidně i sám před sebou.. Bylo to jiné, jiné, než jak jsem si to představoval, jiné, než jaké jsem si myslel, že to má být. Protože mě to naplňovalo volností a zároveň svazovalo úzkostí, ta svoboda byla úměrná ke strachu, že o tebe přijdu a já zapomínal mluvit i dýchat, když se tvé oči zvedly a tvá slova, zase jen nové a nové otázky bez jasných odpovědí, proč mě tím mučíš, proč mě trápíš pochybami, proč mi zároveň tolik dáváš a tolik bereš. 
Zvedl jsem ruce, přitáhl ho k sobě, vklouzl pod jeho mikinu, potřeboval jsem ho cítit víc než kdy dřív, víc než kdy dřív si chvějícími prsty ověřit, že je to skutečné, že se mi to nezdá. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, že to možná všechno dělá ta zatracená tráva, protože mi to bylo srdečně jedno. Moje sebeovládání bylo pryč, pryč, když jsem dokázal myslet jen na to, jak dokážeš být křehký a zranitelný a já ti chtěl prostě jen nějak dokázat, že ať se stane cokoliv, neublížím ti. 
Nechal jsem se líbat, jen se mu usmál do rtů, na to, jak jsi polibky odmítal, jsi mi teď dával něco, co jsem od tebe nikdy nečekal, bylo to jiné, sladší, jemnější, pomalejší a detailnější a já si to užíval, nepřemýšlel nad následky, nepřemýšlel nad ránem, když jsem si ho vyzvedl do náruče, ale jo, věděl jsem, jak to nesnášíš, ale nějak jsem prostě dřív konal než myslel, takže když jsem z té cestičky přešel na trávník, aniž bych se u toho odtrhl od jeho rtů, zdálo se mi to jako naprosto geniální nápad. Nebo jsem prostě možná nemohl, fakt nemohl čekat ani o minutu dýl. 
Opatrně jsem ho položil do měkké trávy, moje hlava byla dokonale prázdná, neozývaly se žádné pochyby ani stud, když jsem se k němu sklonil, znovu si fascinovaně prohlížel tu krásnou tvář, než jsem se sklonil a políbil ho, vnikl jazykem dovnitř, porušil tu nevinnost v jeho polibcích, protože jsi mě zkazil a mě už nestačilo jen to mazlení a otírání, když jsem potřeboval cítit každý centimetr tvé kůže. Pojďme to svádět třeba na trávu, ale oba jsme věděli, že cokoliv se tady teď stane, cokoliv jeden nebo druhý řekneme, není jen výplodem poblouznění, je to prostě pravda, schovaná, odmítaná, ustrašená, ale znáš mě.. já v tomhle žít prostě neuměl. 
Odtrhl jsem se, pohladil ho po tváři, políbil na čelo a jen tiše zašeptal: "Moc o tom všem přemýšlíš. Zkus to prostě jenom.. cítit.." něžnými polibky jsem se dotýkal jeho tváří, špičky nosu, víček, zase se vrátil k jeho rtům a podmaňoval si je jen proto, protože toho bylo moc, těch pocitů, které se na mě řítily jako lavina a já je neuměl ovládnout, zkrotit, ale nemusel, nemusel jsem a nebál se ti je ukázat. Protože jestli jsem chtěl, abys mi věřil, musel jsem důvěřovat i já tobě a možná mi ublížíš, ale neváhal jsem, když se v mých očích třpytilo jediné a mě to bylo fuk. Dlaní jsem putoval pod jeho mikinou až na jeho hrudník, kde jsem rozevřenou dlaň nechal na jediném místě. 
"Buší ti srdce.." oznámil jsem s jemným úsměvem, jako bravo, Danieli, hluboká myšlenka, ale myslel jsem to samozřejmě tak, že mu bušilo mnohem rychleji než obvykle. Byla to ta tráva? Nebo noc pod hvězdama? Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, nechtěl, když jsem polibky putoval po jeho krku, jemnými, sladkými, jen abych ho vzápětí kousnul a potáhl za jemnou kůži, protože jsem mohl a musel a chtěl a ztrácel zábrany, když šlo o tebe!
"Už jsem ti řekl, že to tetování je fakt, fakt hodně sexy..?" šeptání do jeho ucha a můj tichý smích, nemohl jsem si pomoct, když jsem vyhrnul jeho mikinu a napřímil se jen proto, abych si prohlédl horní část tetování, která vykukovala v ohybu jeho pánve. Ale nebyl bych to já, kdybych s tím vykutáleným úsměvem nerozepl jeho kalhoty a společně s boxerkami je nestáhl níž, níž, až se objevilo celé a já si ho jen chvíli prohlížel, než jsem se sklonil a pomalu, opatrně po něm nepřešel svým jazykem.

A tak jsem prostě skutečně přemýšlet přestal, přestal nad tím váhat, přestal se držet v těch mezích, které jsem si sám vytyčil, když jsem se poprvé za celou dobu našeho vztahu ne vztahu tomuhle celému poddal. Poddal i přesto, že to bude bolest, i přesto, že je to jen poblouznění, i přes ta všechna ale, které jsem nechal daleko, daleko v té trávou zamlžené mysli, protože jsem to nechtěl řešit, nechtěl se v tom znovu utápět, ne teď, ne tady. Ne v tenhle moment, kdy všechno dávalo perfektní smysl. Zdálo se to tak snadné, tak jednoduché prostě propadnout těm všem dotekům, těm něžným a hravým polibkům, té jeho přítomnosti a blízkosti ze které se mi motala hlava a já si uvědomoval, že ji nechci ztratit, že naopak chci víc a víc. Bylo tak těžké si to přiznat? Bylo, ale byla to pravda, pravda, která jen čím dál tím častěji vyplouvala na povrch a já byl vůči ní až příliš bezbranný. Jo, věděl jsem, že se chci vedle něj každé ráno probouzet, pozorovat popuzeně ten jeho přehnaně optimistický úsměv, chci bábovku a chci snídani do postele, chci tahat jeho oblečení, chci cítit jeho doteky, chci se s ním dokola a dokola milovat, překrucovat všechny ty nevinné stránky, zažít všechna ta poprvé znovu a znovu.. Neptal jsem se proč, už jsem se neptal. Protože na to jasná odpověď neexistovala. Každého jiného bych nikdy nepustil tak daleko, ale tebe.. ale tebe Danny, bych pustil kamkoliv. A možná se zítra budu zase tvářit stejně, možná tě budu zase odhánět, ale uvnitř už se nic nezmění. Budu ztracený, ztracený v tobě.. Stejně jako teď, když tvé horké rty putovaly po mém těle, které nevím, možná trávou, možná tím okamžikem reagovalo až přehnaně citlivě, když jsem se prohýbal, otevíral naprázdno ústa a znovu je zavíral, přivíral oči, když se tvé rty ocitly tak blízko mého ucha a já si užíval ten tichý smích, který měl mnohem daleko k tomu sladkému a nevinnému, který jsi mi ještě před pár týdny věnoval. Budu tě mít někdy dost? Další otázka bez odpovědi, a tak jsem prostě hodlal dělat to jediné, co umím, když slova to nebyla. To jediné, co jsem ti mohl dát, v čem jsem ti mohl vyjádřit to všechno, co se ve mě zoufale pralo. Snad i proto, když se dotkl tetování, mé ruce prudce vystřelily a vpletly se do světlých vlasů, zatímco jsem se vehementně kousal do rtu. Sakra, bylo to tak citlivé! Citlivě bolestivé, dráždilo mě to, bolelo to, pálilo a přitom damn, chtěl jsem to znovu, protože ten pocit, nedokázal jsem to popsat. Vnímal jsem ho mnohem intenzivněji, mnohem víc a mnohem zoufaleji si uvědomoval, jak velká touha to může být, spalující a ohromující. Myslel jsem, že dobrý sex prožiju jen bez emocí, jen když dám tohle všechno stranou a nepřipustím si to. Ale když jsem teď nepřemýšlel a skutečně jen cítil.. byl jsem někdo úplně jiný.
Nevydržel jsem to, nevydržel, když jsem prsty sklouznul po tom sladkém obličeji ve kterém tančily jiskřičky pobavení a za bradu jsem si ho znovu přitáhl k obličeji. Ale jen proto, abych mu věnoval další z polibků, ten, ve kterém jsem ho až bolestivě kousnul do spodního rtu, který jsem s láskou vsál a opečovával, než jsem se lehce ušklíbnul a během chvilky si s ním prohodil pozice.
"Jak moc jsem tě zkazil, Danny?" Byl jsem to já, kdo ochraptěle šeptal jeho jméno, zatímco jsem dlaněmi putoval přes to tenké oblečení až k pásku jeho kalhot, se kterým jsem moc práce neměl, když jsem sjel dolů a stáhnul kalhoty i s trenkami. Provokoval, dovoloval si, dostával mě do situací do kterých jsem nechtěl, a já mu hodlal dát ochutnat něco, co si určitě nepředstavoval, že bude dělat ve vylidněném parku. Ale mě to bylo fuk, bylo mi fuk kdo to uvidí, jak tohle skončí, protože jsem si přál vidět jen jediné. Jen ten sténající obličej, co ztrácí kontrolu. Přejel jsem dlaní po jeho naběhlém mužství bez žádného velkého zdržování, když jsem se pobaveně nadzvedl a sledoval ten překvapený obličej. "Chci, aby sis pamatoval, kdo je v tomhle nejlepší.." Neusmál jsem se, ani jsem nevěděl, co to povídám, ale stále ve mě přetrvávala ta křivda. Ta žárlivost, ten pocit, který jsem neznal a on nechtěl odejít. Protože jo, mohlo na mě zírat tisíce očí, ale já chtěl jen, aby ses díval ty. Sklonil jsem se níž, když jsem jazykem polaskal špičku, dráždil ji, přecházel po ní zuby, dráždil to citlivé místečko mezi ní. "Chci, abys věděl, že jedinej kdo tohle může dělat, jsem já.." Vážně? Jako vážně? Od kdy jsem majetnický hovado? Od doby, co jsem s tebou. Od doby, co je můj svět vzhůru nohama a já si vzpomněl na ten výsměšný výraz hnědovláska na tvém klíně a chtěl jsem, aby sis uvědomil, že tam už nikdo jiný sedět nemá. Ne, to já byl první, kdo tě zkazil, první, kdo ti tohle udělal, první, kdo s tebou dělal všechny tyhle věci a to vědomí mě vzrušovalo na maximum. Když jsem věděl, že jenom já.. Pohltil jsem ho, nečekaně a prudce, když jsem začal hlavou pohybovat nahoru a dolů, vypomáhal si dlaní, třel ho, zas a znovu z úst vypouštěl a znovu lačně pohlcoval, protože jsem ti to musel a chtěl dokázat ačkoliv jsem věděl, že v tvých očích je tak jasně vepsaná ta nebezpečná věc.. Ten můj největší strach. Ale s tebou jsem se ho bál míň a míň.. Zvedl jsem k němu pohled a předváděl mu tuhle soukromou show, jen proto, aby věděl, že to tak mám stejně. A možná to bylo zvrhlé, šílené a naprosto nepochopitelné, ale já to nedokázal říct nahlas, nedokázal si to připustit. A tak si od tebe vezmu všechno, všechno do posledního kousku, Danny. Jen proto, abys mi mohl udělat to samé.

Co mám říct, prostě bude někdy doba, kdy to budu mít pod kontrolou, kdy se mi neroztřesou kolena při pohledu na tebe, kdy mi nebude srdce bušit jako splašené? Bude někdy chvíle, kdy od tebe dokážu odtrhnout pohled, kdy se mi vrátí myšlenky a v mé hlavě nebude jenom bohapusté prázdno? Protože se mi zdálo, že děláš všechno pro to, aby ne, abych se jenom víc a víc ztrácel v tobě, v těch pocitech, které jsi ve mě probouzel, v těle, které jsem chtěl tisknout k sobě a prostě si tě jen bezmyšlenkovitě vzít. Bylo to tak vždycky nebo jsi to ve mě probudil ty, Eriku? 
Líbilo se mi ho pozorovat, Kuba měl pravdu a Erik byl vážně mnohem sladší a rozkošnější než obvykle, byl jsem zvyklý na sex s ním, ale nebyl jsem připravený na tohle, na ty vzdechy, na prohýbání jeho těla a slastné steny, nebyl jsem připravený na chvíli, kdy mi vpletl ruce do vlasů jen proto, že jsem ochutnával jeho kůži, že jsem se s ní mazlil a laskal ji jako tisíckrát před tím. Co bylo jinak, Eriku? Cítil jsem to, vnímal jsem, jak se to napětí povoluje, jak ztrácíš tu ostražitost, jak mě necháváš pokračovat dál a dál a mě to vzrušovalo, hrozně mě vzrušoval ten pocit, že to chceš. Jasně, pokaždé, když jsme spolu spali, jsem cítil tu touhu a chtíč, ale dneska to bylo jiné, dneska jsem vnímal, že mi dáváš to, co jsem od začátku chtěl, že to není prostě ten chladný sex, na který jsi byl zvyklý a který jsi mi ukázal na začátku, ne, dneska to bylo o dotecích, o detailech, o pohledech a já byl vzrušenější než kdy předtím, když si mě přitáhl k sobě a políbil mě, kousnul a já mu vzdychl do rtů, o které se dál staral a přiváděl mě s tím k šílenství. Něco se mi tím snažil říct a já téhle řeči rozuměl, ale zdráhal jsem se tomu věřit, zdráhal, protože to by znamenalo, že..
Povalil mě pod sebe a já se jen zasmál, vážně, miluju, jak se toho nebojí, jak jeho oči jiskří pokaždé, když to chce, když si to bere, když přebírá iniciativu a já jenom padám, padám hlouběji a hlouběji do těch citů k tobě a nedokážu se bránit. Jak moc jsi mě zkazil? Možná bych jindy bloudil pohledem a přemýšlel nad tím, že jsme uprostřed parku a může nás kdokoliv viděl, ale ne, teď ne, teď jsem totiž dokázal své oči upírat jenom na tebe. Polkl jsem, nemělo cenu skrývat své vzrušení, protože mé tělo mě zrazovalo a dávalo mu jasnou odpověď na všechny otázky, na každé jeho slovo, když se sklonil, vzal mě do pusy a já jenom v odpovědi trhavě zavzdychal, přivřel oči, ale nemohl, nemohl a nechtěl tomu utéct, nemohl ten pohled odtrhnout, když jsem se na něj díval, bedlivě sledoval každý jeho pohyb, když mi hlavou rezonovala jeho slova pořád a pořád dokola. Fakt jsi žárlil, Eriku? Fakt jsi mi říkal, že patřím tobě? Protože bylo vůbec něco očividnější? Položil jsem mu ruku na hlavu, sevřel mezi prsty pramínky jeho jemných vlasů, nechtěl jsem být hrubý nebo si něco dokazovat, ale ani já nepřemýšlel a moje tělo si dělalo, co chtělo, když jsem se zvedl na loktech, sledoval jeho pohled, opětoval ho, zatímco jsem přirážel do jeho pusy, protože tohle na mě bylo moc, tohle všechno byla nekončící extáze, kterou jsem absolutně neovládal. Můj, můj,.. to slovo se v nesmyslných kličkách neustále míhalo v mojí hlavě, když jsem ho sledoval tím pohledem, když jsem lačně vnímal, jak pohlcuje mé vzrušení a nesnažil se skrývat všechny ty emoce v obličeji, všechny ty steny a jeho jméno, které jsem šeptal dokola a dokola. Fakt sis myslel, že je někdo, s kým bych chtěl dělat tohle víc než s tebou? Můj pohled neuměl lhát a tys to věděl. 
Zničehonic jsem ho od sebe jemně odtáhl a upíral na něj ten intenzivní pohled, jako bych ho odmítal pustit ze svého zorného pole, neusmíval jsem se, v mé tváři se zračily jen ty pudy, které jsem kvůli trávě nedokázal kontrolovat, ale já vlastně asi ani nechtěl. 
"Eriku, takhle ne.. chci to s tebou.." přitáhl jsem ho k sobě, nepřemýšlel nad tím, co říkám, stejně jsem se nikdy neřídil rozumem a prostě jen věděl, že to nechci skončit takhle, že od něj sobecky chci víc. Propadal jsem ti tak snadno a stejně mi to nestačilo. Zvedl jsem ruku, vyhoupl se do sedu a přitáhl ho k sobě na klín, netrpělivě z něj sundával kalhoty jen proto, abych ho pevně sevřel za boky a bez přemýšlení tvrdě přirazil do jeho těla. Vydechl jsem, ten hluboký sten, který se mi dral hrdlem, utlumil v jeho rtech, když jsem ho políbil, bez vší té jemnosti a něžnosti, tvrdě, náruživě, nedočkavě, protože se ve mě pralo tolik emocí a já to vůbec, ale vůbec nezvládal. Nepouštěl jsem ho, pořád ho pevně svíral kolem pasu, když jsem se odtrhl, ale neoddálil, byl jsem tak blízko, že se můj horký, trhavý dech odrážel od jeho tváře. 
"Kolik si toho ještě chceš ukrást pro sebe, hmm..?" hypnotizoval jsem pohledem jeho rty, sakra, kdy tohle skončí? Kdy přestanu kvůli tobě ztrácet rozum? Neskrýval jsem to, nemohl, servíroval mu to všechno na stříbrném podnose, protože když byl tak blízko, stejně nic nedávalo smysl. Sklonil jsem hlavu, tou rukou, kterou jsem ho objímal, vytáhl mikinu i tričko po jeho zádech výš a odhalil tak celé to tetování na jeho podbříšku. Chvíli jsem se jen nehnutě díval, než jsem tu druhou ruku položil na jeho břicho a ukazováčkem s nečekanou něžností přešel po liniích holubice. Zvedl jsem hlavu a v mé tváři byla jenom beznadějná oddanost. "Protože už máš dávno všechno." 

Užíval jsem si všechny ty jeho pohledy, nekontrolovatelné, ten jeho sladký obličej, který mi ukazoval naprosto všechno, co jsem vidět chtěl a co jsem vidět potřeboval, ty steny, které nekontroloval, ty ruce, co si braly to, co chtěly a já se tiše bavil na tom, kam se poděla všechna ta nevinnost, všechno to poprvé, protože ty už jsi dávno věděl, co máš dělat.. A lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to samotného nepřivádělo k vzrušení, které jsem už dávno nezažil. Ne takhle intenzivně. A rozhodně ne takhle.. citově. Myslel jsem si, že to nepřeruší, prostě jsem si myslel, že tohle bude pevně v mých rukou, ale k mému překvapení jsem nijak neprotestoval když si mě přitáhl na klín. Ne, sám jsem to chtěl, když jsem opětoval jeho pohled tím svým zastřeným, když jsem oplácel ty hladové polibky a odtrhl se jen ve chvíli, aby mi ze rtů nekontrolovatelně unikly všechny ty slastné steny, které jsem nedokázal zadržet, když přirazil, když mě držel za boky tím hrubým způsobem, který měl daleko od něžnosti v jeho očích. Protože jsi to chtěl, chtěl a ztrácel kontrolu, bral si to způsobem, který jsi možná donedávna neznal a propadl mu. Protože zatímco já propadl těm něžnostem a jemným polibkům, ty jsi si vzal něco ze mě. Něco temnějšího a pokroucenějšího a mě se to líbilo. Líbilo, když jsi to otevíral a objevoval, protože potom jsi mě kousek po kousku chápal, dostával ses pod povrch, topil se v mém světě stejně jako se já zoufale snažil nadechnout v tom tvém, v tom světle, v tom úsměvu, v té nevinnosti, která se vytrácela s každým dalším lačným polibkem, s každým dalším pohledem a přesto tady stále byla, jasná a hmatatelná, když jsi přestal a jen mě něžně pohladil po tom místě, které se stále ještě lehce bolestivě ozvalo, ale neucukl jsem, neuhnul, protože já cítil bolest úplně jinou. Jinou, když jsem jen pozoroval tu oddanost vepsanou v té zatraceně perfektní tváři, to všechno co.. Danny..
Byl jsem zmatený, kdybys tak věděl, jak bolestně jsem prahnul po tom tě mít, vlastnit, nepustit. Jak jsem přestával dýchat, když ses na mě takhle díval, jak zoufale moc jsem chtěl tenhle okamžik, chtěl to cítit, chtěl zjistit, co to znamená, co doopravdy znamená tohle bušení srdce, ty neustálé myšlenky které se k tobě toulaly když si nebyl se mnou, ten stesk po tom pevném objetí a tvé vůni. Ne, ani jsi netušil, jak zoufale moc jsem si přál tě milovat. Bylo to sobecké, tak moc sobecké to po tobě chtít, byl jsem sobec, co mlčel, co neřekl nic, když viděl, jak mi propadáš a nechal tě padat. Nechal tě padat hluboko ač jsem věděl, jak tohle skončí. Dokážu ten strach někdy překonat? Budu moct být s tebou a nepřemýšlet nad momentem, kdy odejdeš? Kdy odejdu já?
Snad i proto jsem ho znovu políbil, snad jako kdybych si tím mohl zakázal na tohle všechno myslet, umlčet ty pochyby v jeho rtech, v jeho dotecích, v jeho a svém vzrušení. "Chci tě.." Zamumlal jsem mu do rtů, od kterých jsem se odtáhl. Položil jsem dlaň na jeho hrudník a odstrčil ho od sebe tak, aby zády zapadl znovu na zem. Potřeboval jsem si to vzít, potřeboval jsem si to vzít, a mít tě u sebe v tom hladovém, chtivém a živočišném gestu, když jsem se napřímil, zaklonil hlavu a přivřel oči a sám se nadzvedl a dosedl. Kousnul jsem se do rtu, když mnou projela vlna vzrušení a jen se víc zapřel dlaněmi o jeho hrudník, abych mohl znovu a znovu udávat tempo. Pomalé, rychlé, jemné i drsné, zvrhlé a nečekané. Protože takový jsme byli. Celý tenhle vztah. Vztah.. Znovu jsem se pohnul, znovu dosedl a znovu se nadzvedl, umístil jeho ruce kolem svých boků, jen proto, aby mě držel, až budu padat. Až propadnu jemu.. A tak jsem si jen olízl rty, zas a znovu se kousal, netlumil ty vzdechy, když jsem se sklonil k jeho rtům a zašeptal snad jen proto, protože jsem věděl, že tahle noc brzy skončí. "Chci tě, hrozně moc, Dan~ny.."

Možná mě to mělo štvát, možná jsem fakt cítil nějakou tu ublíženou část v sobě, která to nechtěla chápat, která to nechtěla tolerovat, která od něj chtěla všechno a chtěla to hned, ale to nebylo to jediné, co jsem cítil. Protože věř mi, i mě to mátlo, i já měl v hlavě spoustu otázek, na které jsem v tobě jen marně hledal odpovědi. Protože když se mi zdálo, že už to mám na dosah, zase mi to unikalo a já cítil frustraci a neklid, ale taky ještě větší odhodlání.  
Zase jsem ho nechápal, zase jen vnímal ten chaos v jeho tváři, tu nerozhodnost, nejistotu, která se v tom jindy chladném obličeji objevovala stále víc a víc. A já nevěděl, fakt nevěděl, jak to mám vnímat, jak to mám chápat. Chtěl jsem to, chtěl jsem to hned, chtěl jsem to všechno, netrpělivě, nedočkavě, ale zároveň cítil, že potřebuje tu jistotu, že ta chvíle, kdy mě od sebe odstrčil, byla jen další záchranné lano, jen další situace, kdy potřeboval cítit pevnou půdu pod nohama a já ho nechal, nechal, i když jsem to takhle nechtěl, protože jsem začínal rozumět těm němým náznakům, tomu chování, gestům a pohledům. Možná jsem prostě byl jenom naivní kluk, kterej chtěl věřit na zázraky, ale i když mě od sebe stále odstrkovat, cítil jsem ty pochyby v něm, to váhání. Protože to, co jsem mohl dělat teď, bys mi na začátku nedovolil. To všechno, čemu jsi se tak bránil a pak jsi to sám vyhledával a já netušil, fakt netušil, co si o tom mám myslet. Bylo to pomalé a mě to štvalo, ale zároveň naplňovalo nadějí a netrpělivostí, byl jsem jako děcko, co nemůže počkat na Ježíška do večera a přesto nějak ví, že když si na to počká, bude to lepší. Já počkám, Eriku, dám ti ten prostor, čas, jistotu, přesvědčím tě, že se nemáš čeho bát, ať už se v té tvé krásné hlavě odehrávalo cokoliv. Možná jsem byl snílek, ale když jsem miloval, miloval jsem opravdově.   
Možná proto jsem ho nechal, nechal si to brát tak sobecky, živočišně, hladově, protože jsem už dávno pochopil, že to je tvůj způsob, jak mít věci pod kontrolou a věděl, Eriku já věděl, že všechno to, co dělám, tě z nějakého důvodu děsí, ale já ti nechtěl ublížit. Padal jsem do toho moc rychle a neuměl to ovládnout, chtěl tě, každou tvou část, každý pohled, dotek, úsměv, chtěl jsem to všechno jenom pro sebe, vidět to, co nikdo jiný nevidí, znát tajemství, která nikomu neříkáš, zatraceně, přišel jsem si jako posedlý a neuměl to zastavit, když jsem z tebe nedokázal odtrhnout pohled, když jsem se jen díval a každá, každičká buňka mého těla byla vzrušená, citlivá a nedočkavá. 
Nechal jsem ho, aby vzal mé ruce a položil si je na boky, pevně jsem ho držel, nehty mu bolestivě zarýval do bělostné kůže, jen proto, abych se ujistil, že se mi to nezdá, abych sám sebe udržel na té pevné zemi. Nezavíral jsem před tím oči, už ne, už jsem nemohl být víc ten naivní, nevinný kluk, když jsem dokázal myslet jen na to, jak slastně se cítí celé moje tělo, jak v dokonalé souhře pronikalo mé mužství do jeho těla a dávalo mi zakusit ty pocity, které jsem neznal a naprosto jim propadal, zatímco jsem si ho přitáhl do klína ještě pevněji a pomáhal mu se nadzvedávat rychleji, dosedat tvrději, nesnažil se do toho plést city a nepoznával sám sebe, nepoznával, když jsem ho strhnul pod sebe, ale nesklonil jsem se k němu pro ty láskyplné polibky, ne, jen jsem se díval tím upřeným, intenzivním pohledem, zkoumal každičkou změnu v jeho obličeji, hltal jeho vzdechy, které nijak nekontroloval a mě to vzrušovalo, přišlo mi to tak sexy, když jsem mu nohy ohnul v kolenou, znovu ho jen tvrdě svíral a nepřestával přirážet, tentokrát ve svém tempu, nedovolil mu si se mnou hrát, nedovolil mu zpomalit nebo zjemnit, protože měl pravdu, ve mě už dávno rostl ten chtíč, hlad, ta touha si ho prostě jenom podrobit, přivlastnit. Netušil jsem, že takovou stránku vůbec mám, ale s mojí citovou frustrací rostla právě tahle stránka, ta zoufale netrpělivá, která to prostě chtěla hned. Jak jsem se měl bránit, když mi do rtů šeptal, že mě chce? Jak jsem měl být ten sladký, hodný kluk, když moje jméno znělo z jeho úst tak zhýrale? Nemusel jsem mu odpovídat, nemusel jsem říkat vůbec nic, protože já nikdy neuměl lhát a moje tvář mu už stejně řekla naprosto vše..
Netrvalo to dlouho, nepospíchal jsem proto, že jsme byli uprostřed parku a někdo by nás mohl nachytat, upřímně kdy se tyhle myšlenky vytratily? Kdy mi to začlo být srdečně jedno? Ne, já prostě jen zjišťoval, že zatímco on hledá v tomhle divokém sexu jistotu, já klid, klid v hlavě, klid v duši, klid od těch hlasů, otázek, od všech pochybností, které tam dřív nikdy nebyly. Protože mi na tom záleželo, Eriku, záleželo mi na tobě, i když jsem neuměl najít ta správná slova, jak ti to vysvětlit. Naposledy jsem přirazil hluboko do jeho těla, vnímal horkou tekutinu, která se mi jen líně svážela po břiše, vůni trávy, lehký vánek a tebe, oči, od kterých jsem se nedokázal odtrhnout. Byl klid, v mé hlavě byl mír, dokonalá rovnováha, když jsem se konečně sklonil a jenom ho políbil, něžně, jemně, protože každej z nás měl svou cestu, jak se z toho nezbláznit a ta moje byla prostě tohle.