20 Y.O. & 175 CM & 60 KG
Co říct k mému vzhledu, točí se kolem něj většina mého života, ale to asi není nic divnýho pro někoho, kdo se živí modelingem a natáčením videí, nebo se pletu? Upřímně ano, vzhled je pro mě důležitý a nejsem ten typ, co by někam vylezl v teplácích a nátělníku, jenom úpravou vlasů strávím obvykle tak půl hodiny, ale tak nějak je mi jedno, co si kdo myslí, takže sorry bejby, povrchnost vyhrává.
Nejsem moc vysoký, takový řekl bych průměr, úplně nevyčnívám v davu, alespoň ne výškou teda, ale zase nejsem žádnej mrňavej skřet. Mám hnědé vlasy, jak už bylo řečeno, dost si na nich zakládám, takže jsou vždycky perfektně nastylované a upravené, stejně jako oblečení, které rozhodně křičí značkami a známými logy. Nejen proto, že jsem zbohatlický spratek, ale protože většinu těch značek i reprezentuju, tak dvě mouchy jednou ranou, ne asi. Mám hnědé oči, jiskřivé, drzé a vždy jistým způsobem výsměšné, i když díky své práci se vlastně umím docela obstojně přetvařovat.
Nejvíce jsem svou kariéru ale postavil na něčem jiném a to jsou rovnátka. Jo, bývaly doby, kdy jsem odmítal mluvit, aby je nikdo neviděl, doby, kdy se mi vlastní brácha vysmíval, že s tím ohradníkem v hubě vypadám jako totální trotl, ale postupem času jsem zjistil, že to dokonale zapadá do toho konceptu sladkého a nevinného kluka s tím roztomilým úsměvem a vlastně jsem si je dost oblíbil. K tomu samozřejmě nesmí chybět nějaké ty piercingy, tetování na hrudníku, náušnice a širokej úsměv.
Jak bych popsal, kdo vlastně jsem? Řekněme, že to být sráč máme prostě asi v rodině.
Ačkoliv ten úsměv s těmi rovnátky je tak sladký a rozkošný, moje povaha teda určitě ne. Dlouhé roky jsem žil ve stínu svého staršího bratra, nejspíš ho znáte, protože do doby, než se zranil, byl jeden z nejznámějších českých kopaček. Fotbal, eh.. banda upocených narcisů se honí za míčem, toliko k mému vztahu k jeho oblíbené hře a vlastně obecně k němu. Ne, já a Tadeáš jsme si nikdy nerozuměli, protože byl šikanující hajzl a jestli si myslíte, že mě dával pokoj jenom proto, že jsem byl jeho brácha, věřte tomu, že to bylo spíš naopak.
Možná proto je celkem s podivem, že během těch let jsem se začal chovat dost podobně jako on, ale musím uznat, že jsem prostě přišel na spoustu věcí a jistým způsobem ho začal chápat. Ne, nedošel jsem prozření a nepadli jsme si do náruče, popravdě neviděli jsme se dlouhé roky a nikdy mi nechyběl.
Jsem provokatér, ten s tím věčným drzým úšklebkem, jsem dost impulzivní a obvykle nemám absolutně žádnej filtr na věci, které říkám. Dávno mě přestalo bavit plnit očekávání druhých nebo se zatěžovat tím, co si o mě myslí a tak docela často dělám věci, které jiným přijdou přes čáru, nevhodné, drzé, spratkovské a tak. Moje jednání je někdy zkratkovité, nesmyslné, beze strachu z následků. Někdy se sám divím, kam až jsem ochotný zajít, koho provokovat, komu se vysmívat, ale nějak se to ve mě prostě zlomilo a už nechci čekat, už mě prostě nebaví bejt hodnej kluk, když to nikam nevede. Svět neposlouchá ty, co dělají všechno správně. Poslouchá ty, co se ozývají nejhlasitěji, co jsou šílení a nevyzpytatelní, co dobře vypadají a mají velký sebevědomí, to vím už dávno a nějak jsem se podle toho už zařídil.
Jsem dobrý herec, umím lehce nastavit tu sladkou nevinnou tvářičku, že by mě hned každej zachraňoval a často toho využívám, zároveň se ale stejně sladce a nevinně usmívám, když někoho ponižuju a šikanuju, ale tak už to prostě je. Není žádný hluboký důvod, proč tohle dělám, prostě mě jen baví bejt zmrd, tak proč ne.
Mám rád pozornost, nebojím se navazoval kontakty s úplně cizími lidmi, i když většina vztahů mi moc dlouho nevydrží. Nebaví mě bejt věrnej, ale jo, pojďme si říct narovinu, že mi vážně nevadí kde komu roztahovat nohy, i když řešit pak ty dramata je taky funny. Jsem v tomhle celkem sráč, baví mě provokovat a plést se do věcí, do kterých mi nic není, jenom proto, abych pak mohl pobaveně sledovat ty hádky a fighty. Že se do nich samozřejmě zase už nezapojuju, to je snad jasný.
Narodil jsem se šest let po mém starším bratrovi Tadeášovi a jo, byl jsem ten omyl, kterej měl zachránit už tak dost chátrající svazek mých milovaných rodičů. No, spoiler, úplně se to nepovedlo. Zato jsem ale neustále dostával čočku za to, že nejsem to, co čekali. Otec, matka, i Tadeáš.
Býval jsem to tiché dítě, které nemá kamarády, dobře se učí a jako třešnička na dortu jsem měl ty rovnátka a brýle. A ano, můj bratr byl ten Tadeáš Pokorný, hvězda školy, kapitán juniorů, po kterém toužily snad všechny holky, které jsem znal a který pokaždé, když mě viděl, mě neopomněl nacpat do skříňky nebo mi vymáchat hlavu v hajzlu. Jo, měl jsem fakt sladké dětství a to nemluvím o tátovi, který i Tadeáše neustále jebal, ale ten se podle něj alespoň choval jako chlap. Já byl ten hodně nepovedenej syn, protože mě nebavili žádné sporty a místo fotbalu jsem radši četl knížky. Něco, co prostě nepřicházelo v úvahu.
Proplouval jsem životem jak se dalo, pařil v pokojíčku psko, četl komiksy o superhrdinech, každou neděli musel s otcem povinně na Tadeášův zápas, i když jsem neměl nejmenší ponětí, o co v té hře vlastně jde a jediné, na co jsem se těšil, byl ten párek s hořčicí, ale to nebylo nejhorší. Nejhorší to začalo bejt v době, kdy se máma rozhodla, že už má našeho přechytralého a věčně ožralého otce dost, sbalila kufry a odtáhla do prdele. Prostě tak. Táta se pak s Tadeášem hodně hádal, dával mu to za vinu, samozřejmě i mě, ale já na rozdíl od něj držel hubu, kdežto Tadeáš byl vždycky ten průserář, co ho poslal do hajzlu a na pár dní zmizel, než se zase opilej vrátil nad ránem domů. Když mu bylo sedmnáct a dostal se do dospělýho týmu, už se nevrátil. Odstěhoval se někam do centra, odstřihl se od otce a není asi překvapením, že ani jeho milovaný mladší brácha mu nechyběl. V tu dobu byl můj život peklo na zemi, bylo mi jedenáct, žil jsem s tátou sám a měl tak jeho plnou pozornost. A pokud jsem si myslel, že do tý doby jsem to měl těžký, táta mi rychle vysvětlil, že to bylo zatím procházka růžovým sadem.
Nebyl jsem Tadeáš. Nebyl jsem jeho milovaný a veleúspěšný syn, kterým se mohl chlubit chlapům v hospodě, i když Tadeáš se s ním odmítal stýkat a vůbec se k němu hlásit. Byl jsem k ničemu, nic užitečného jsem neuměl, moje školní výsledky pro něj nebyly dost dobré a až moc jsem se podobal té couře, co mi dala život. Jo, fajn období. Když se pak Tadeáš stal ve dva a dvaceti kapitánem, bylo to s ním k nevydržení a ve mě se prostě něco zlomilo. Nevím, proč zrovna teď, proč mě tohle vůbec napadlo, ale sbalil jsem batoh, koupil si letenku do Francie a rozhodl se připomenou mé pečující matce, že kdysi dávno měla nějaké děti.
Není asi překvapivé, že dvakrát radost ze mě neměla, když jsem se objevil u ní na prahu. Měla dávno svůj život, nabrnkla si zámožnýho frantíka a dle jejích slov žila mnohem víc naplňující život než s tím ožralou. Mlčel jsem a nezačal na ní ječet, že kromě toho ožrali tam taky měla dvě děcka. Neměl jsem kam jít, ani jeden z nich nebyl ideální volbou, ale zatímco otec chtěl doma chlapa s koulema, ona chválila moje jemné rysy, bledou pleť i zženštilé zájmy. Nechal jsem ji, udělala si ze mě hračku, které mohla kupovat drahé oblečení a šperky, chlubit se kámoškám nad kafíčkem a rádoby pyšně poslouchat všechnu tu chválu, jak jsem jí podobný a že s tou sladkou tvářičkou bych mohl jít dělat modeling. Upřímně, bylo mi to fuk. Brýle nahradily čočky, vlasy jsem se naučil česat do působivých účesů, to oblečení křičelo kýčem a bohatstvím a já zjišťoval, že ty lidi kolem mě na to slyší. Bylo jim jedno, kdo jsem, jakej jsem, co mě baví nebo zajímá, jestli umím podělanej fotbal nebo jsem promoval s vyznamenáním, jim šlo jen o to, jak vypadám a mě se to líbilo. Mohl jsem být někdo jinej, mohl si hrát na to sebevědomí, který jsem nikdy neměl, mohl se usmívat, i když mi všechny ty stupidní komentáře přišly naprosto otravný, najednou bylo těch lidí kolem mě tolik, rádoby přátel ve škole, v klubech, na všech těch účtech, kde jsem přidával videa se stupidním obsahem a jen nevěřícně zíral na ta kvanta lidí, kteří všechno lajkovali jako posedlí. Začalo to vynášet, youtube, tiktok, instáč, postupně pár promo fotek, hadry do časopisů, módní přehlídky, reklamy na roztrhaný džíny za neuvěřitelný prachy a já pořád jenom proplouval, pořád jenom čekal, kdy někomu dojde, že je to jen hra, že to není pravda, že to není realita. Jenže to se nedělo. Moje popularita rostla, můj účet se plnil a já pomalu zapomínal. Zapomínal jsem, kdo vlastně jsem. Užíval si ty prachy, oddával se čemukoliv, co mi dát zvedalo čísla, co dělali ostatní, dál, víc, bezmyšlenkovitě jsem si bral a přestával brát ohledy na všechno a na všechny. Rozhodně mi otec ani Tadeáš nechyběli, ale občas jsem si na svého bráchu vzpomněl, když jsem se někomu vysmíval, když jsem někoho ztrapňoval jen pro svoje pobavení a chápal, proč to dělal. Protože s tou mocí roste chuť a mě už nebavilo bejt ten tichej chudák, co neustále dostává bídu.
A tak jsme tady. Paříž už mi dávno přestala stačit, fotil jsem v Milánu, v Miami, v Tokyu, natáčel reklamy pro Calvina Kleina i Tommyho Hilfigera, na instáči mám přes 2M sledujících, ale to není konec. Není, protože já chci mnohem, mnohem víc.
