Nabř. Kpt. Jaroše 345

Neochotně jsem vstoupil do výtahu a vyjel do toho sedmého patra, kde jsem vlastnil byt. Normálně jsem byl rád, že mám barák za rohem od stadionu, ale teď jsem byl popravdě spíš vzteklej, protože jsem neměl Tadeášovi co odvětit, když se on a čtyři další holky nakvartýrovali dovnitř. Ani mi moc nevadilo, že jsou mém bytě, přece jen uklízečka chodila třikrát týdně a chlast jsem samozřejmě měl taky nějakej, ale dneska jsem na to neměl náladu. Byl jsem vzteklý, frustrovaný, nadržený a místo klidného večera s nějakým dobrým péčkem budu muset do jedné z těch kravěn nalít tolik chlastu, abych jí pak mohl skálopevně nakukat, že ten imaginární sex byl uspokojivej. No fakt skvělý. A to nemluvím o tom, že tu byly čtyři, protože Tadeáš si zjevně mou špatnou náladu vysvětloval po svém a myslel si, že mi ji zlepší tím, že mi ty nány přitáhne rovnou dvě. 
Usadili se do obýváku, zatímco já tam teda poslal nějakou tequilu a jen se mračil víc a víc, když na mě jedna z blondýn vycenila zuby v laškovným úsměvu s tím, že se jí snad snažím opít hahaha. Sedl jsem si na sedačku a radši zarytě mlčel, ale věděl, že nemůžu být jako bublina věčně. Holky se zjevně už v baru na záchodech domluvily, jak to vlastně bude, protože aniž bych se nadál, Tadeáš měl na klíně hnědovlásku a blondýnu, zatímco druhá blondýna seděla po mém boku a ona prsatá zrzka mi podávala panáka. Ušklíbl jsem se a nalil do obou hned dvojitého panáka a s povzdechem si uvědomoval, že dneska mi to tak snadno neprojde. Vyzývavě oblečená hnědovláska se se smíchem nahnula a začala se s Tadeášem jednoduše líbat, zatímco ta druhá koza mu zajela drze rovnou do rozkroku a já viděl ty doslova lačné pohledy mých dvou společnic, jejichž sexy oblečky ve mě ale neprobouzely absolutně nic. Upřímně začínal jsem trochu panikařit. V hlavě jsem kalkuloval, odvedu je do ložnice, o tom žádná, Tadeáš u toho být nemůže. I kdyby se mi povedlo jednu z nich opít, dvě tak rychle nezvládnu. Měl jsem už taky slušně připito, takže mě nenapadalo nic, proč bych to měl oddalovat, leda bych jim pustil nejnovější díl Výměny manželek. Dneska se z toho nevyvleču, neměl jsem nápady, byl frustrovaný a unavený a prostě je chtěl jenom vyhodit. Unavovalo mě to, tahle hra, přetvářka, kterou jsem musel roky držet, aby se nikdo nedozvěděl, že jsem teplej. Jenže z tohohle začarovaného kruhu nebylo cesty zpět. 
"Jdu se vychcat." prohlásil jsem rezolutně, když se zrzka pokusila mi vylézt na klín, ale já ji nešetrně shodil a prostě odešel. Začínala mě bolet hlava, v koupelně jsem si do ksichtu cáknul studenou vodu a posadil se na okraj vany. Povzdechl jsem si a vyndal mobil, nejchytřejší věc, která mě v tuhle chvíli napadala, bylo prostě pustit si porno, co nejvíc se vzrušit a pak to tam rychle sfouknout, dokud kámoš nelehne, takže jsem si teda pustil nějaký videa, rozepl si poklopec a zajel rukou pod tmavé boxerky, ale upřímně moc jsem se na to nemohl soustředit. Myšleny mi stále zalétaly ke všem těm sračkám z baru, znovu a znovu jsem si přehrával ty scény, znovu a znovu přemýšlel nad Erikem, protože i když mě totálně vytočil, byl také přesně tím, kdo mě dokázal vzrušit doslova za tři dva jedna teď! Roztřesenou rukou jsem přepnul ze vzdychajícího mladíka ve videu na instagram, zadal tam ten nick, který jsem stejně už dávno znal nazpaměť a prostě rozklikával jeho fotky jednu za druhou, tu z koncertu, kde měl ve vlasech vpletený šátek, s tím blonďákem, kterého měl na zádech a sotva patrně se usmíval, tu z postele, kde hrál bez trička na kytaru. Olízl jsem si suché rty a zavřel oči, znovu jsem měl před nimi tu chvíli ze stadionu, kdy stál před šatnami, když jsem ho vzal dovnitř, když jsem ho narazil na zeď a jeho doteky byly tak horké a nedočkavé, úzké, sladké tělo, které se mi vybízelo, všechny ty vzdechy a úšklebky. Byl jsem kompletně tvrdý, krátkými, drsnými pohyby se dováděl k ještě slastnějším pocitům, i když na tu chvíli, kdy jsem si ho bral, to rozhodně nemělo. 
"Do hajzlu.." zaúpěl jsem tiše, překlikl na video z koncertu, kde se tak drze usmívá, kouše se do rtu a já věděl, věděl, že je to se mnou všechno naprosto posraný, ale nemohl jsem se víc bránit.

Dnešní večer jsem mohl prohlašovat za jeden z povedenějších. Vzhledem k tomu, že jsem slupnul všechny prášky, co mi můj neoblíbený doktor dal, zapil to slušnou dávkou chlastu, měl na klíně dvě osmičky a ještě se o ně mohl podělit a rozjet hotové orgie, neměl jsem ani pomyšlení na nějaké sračky, které jistojistě řešit budu, ale jindy. Ne teď jsem měl hlavu prázdnou, zvláštně lehkou, zakalenou vlastním vzrušením a očekáváním, když jsem cítil to bolestné tepání v rozkroku a chtěl víc, mnohem víc. A když se Alex tak ochotně nabídl, že má volný byt, nebyl bych to já, abych tu šanci neproměnil a navíc, dneska se fakt tvářil jak pytel sraček a co lepšího než trojka, nebo spíš šestka? Od jakých čísel už se to vlastně nepočítá? mu může zvednout náladu? Ztrácel jsem ale nad černovláskem přehled, musel si pomoct sám, já už svůj úkol splnil, když jsem si přitáhl hnědovlásku ještě blíž, věnoval se jejím chtivým rudým rtům a opětoval ty lačné polibky, zatímco jsem si užíval pozornost a doteky té druhé. Ani jsem si nevšiml, že Alex opustil místnost, když jsem se odtrhl, vytáhl z kapsy balíček s bílým práškem, prostě a jednoduše ho zuby roztrhl a obsah vysypal na ty umělé, ale výstavní čtyřky blondýny napravo. A pak jsem se sklonil a prostě a jednoduše vyšňupal poctivě všechen ten koks a neopomněl zbytky bílého poprašku poctivě olíznout jazykem, načež jsem si vysloužil toužebné a velmi laciné zavzdychání, ale bylo mi to fuk, když jsem cítil ten tlak, pocit, že mi hlava exploduje a přitom jsem se necítil víc naživu než teď. Myslel jsem si chvíli, že je to koksem, když jsem zakláněl hlavu a ztrácel se ve všech těch dotecích, kterých bylo nějak.. Párkrát jsem zamrkal, když jsem se zaklonil a všiml si, že mému krku a rozkroku se na sedačce věnují všechny dámy a ne jenom ty, které jsem původně měl pro sebe. Krátce jsem se zamračil, sice jsem už dávno ztratil pojem o čase, ale rozhodně jsem věděl, že už je to nějaká doba a čtyři naráz nezvládnu. A taky mě zajímalo, kam se Alex do prdele vypařil? Dotáhnu mu tady pomalu výstavní desítky a on jde dělat jako co? Bral jsem to celkem jako neúctu, kámo, já se fakt snažím ti dneska pomoct! Jedním pohybem jsem většinu z osazenstva ze sebe setřásl, zapnul si poklopec, promnul kořen nosu a šel se podívat po rozlehlém bytě. Když jsem ho ale ve většině ložnic nenašel, nijak jsem se neupejpal nad tím, že jsem sprostě otevřel dveře koupelny, abych ho seřval ať si ho přestane honit a jde.. Netušil jsem ale, že moje rádoby vtipné domněnky budou pravdivé, když jsem spatřil, jak si zcela nepokrytě sahá do rozkroku a skutečně se uspokojuje. Možná bych zavřel a nechal ho bejt, ale to bych nebyl já. Nevšiml si mě, zatímco já ho vnímal až moc dobře. Sledoval jsem ty zavřené oči, ty tvrdé, jasné a rychlé pohyby jeho ruky na tom vztyčeném mužství, ty rty, do kterých se kousal a které se jemně pootevřeli jak zaklonil hlavu. A pak jeho dlaň, která svírala telefon a něco v něm, nad čím se skutečně ukájel. Stačili mi dva rychlé kroky, abych se dostal do jeho bezprostřední blízkosti a na obrazovce telefonu kupodivu neviděl žádnou prsatou hnědovláskovu, ale někoho jiného. Hnědovláska s šátkem vpleteným do vlasů jehož tvář mi byla až podezřele povědomá, ale nejspíš jsem byl moc líný na to přemýšlet komu patřila. Protože to bylo bezvýznamné, když jsem si dal po chvíli dvě a dvě dohromady a došlo mi, že se ukájí nad jeho obrázkem ne kvůli té kytaře nebo šikovným prstům, ale kvůli tomu, co měl mezi nohama a dámám na gauči rozhodně chybělo.
Když jsem ale zvedl pohled od té fotky v telefonu, střetl jsem se s těmi tmavými oči, co se do mě prudce zabodly. Nic jsem neříkal, nezačal se smát, nezačal nadávat, nezačal dělat vůbec nic, jen se otočil a beze slova z koupelny odešel. Vrátil jsem se do obýváku. "Vypadněte" Procedil jsem mezi zuby a bez nějakých servítek začal po dámách házet jejich svršky, strkat jim je do náručí a pak je zcela nepokrytě ve spodním prádle vyhodil za dveře aniž bych jim to nějak vysvětloval a celkem se bavil nad těmi nadávkami, co za těmi zavřenými dveřmi padaly. Co na to říct, dámy, vybrali jste si špatného fotbalistu.
A zpět ke špatnému fotbalistovi.. Když jsem se zády opřel o dveře, co se zacvakly, všiml jsem si, že se vrátil do místnosti a pozoruje mě. Obezřetně, napjatě. Celkem jsem si to užíval, protože jsem věděl, že jsem nejspíš odhalil něco, co jsem vědět neměl. Něco, co mělo zůstat pohřbené. Díval jsem se na něj, ale Alexi, mohl jsi toho teď tolik ztratit! Tolik párty, tolik holek, co jsi mi detailně vyprávěl, jak jsi ošukal, sakra, i ony samy o tobě básnili. Jak jsi to dělal? Jak jsi jim to nakukal?
"Jak dlouho?" Pronesl jsem bez výrazu nebo výhružného tónu, když jsem k němu zvedl tmavý pohled. O krok jsem se přiblížil, věděl jsem, znal svou převahu, ale necítil potřebu mu tuhle informaci nějak omlátit o hlavu. Jako jasně, nesnášel jsem buzeranty, vážně nesnášel, ponižoval je, dával jim osobní hell, byl jejich největší noční můrou.. Ale od doby, co jsem se zranil a všechno šlo do prdele, přestal jsem řešit i tohle. Přestal, když jsem poprvé ochutnal sex s klukem a věděl, že to je ve skutečnosti lepší než kdejaká trojka. Ale tos věděl taky, viď? Najednou jsem na svého kapitána pohlížel jinak, mohl sledovat ten výstavní sixpack v tom upnutém tričku, ty zajisté napěchované tmavé kalhoty a ušklíbl se, když jsem tou chůzí predátora co krouží kolem své kořisti zkracoval naši vzdálenost, až jsem zůstal stát těsně před ním.
"Jak dlouho seš už teplej, kapitáne?" Dal jsem hlavu na stranu v hraném úděsu a ironicky pronesl poslední slova. Mé oči byly jasné, přestože mé smysly a tělo napnuté z neukojeného orgasmu a koksu, co mě právě nakopával a já všechno vnímal ještě intenzivněji. A nutno říct, že mi můj kapitán právě dlužil jedno vyvrcholení. A já ho dneska vážně hodně, hodně chtěl. Udělal jsem k němu ještě další krok, tak, že se naše těla téměř dotýkaly. Možná za to vážně mohla směsice drog a alkoholu, ale vážně mi bylo fuk, že jsi teplej, Alexi. Dokud z toho sám něco budu mít. Olízl jsem si suché rty a krátce se ušklíbl, když jsem zvedl ruku a zcela bez okolků přejel po vyboulenině na jeho kalhotách, když jsem se rty přiblížil k jeho uchu, dýchal mu na krk a hravě ho kousnul do krku s tím, jak jsem to tvrdé místo v jeho rozkroku pevně stiskl v dlani. "Mimochodem, roztomilej kluk. Ví, že nad ním vůbec onanuješ, Alexi?"

No a bylo to všechno v prdeli. 
Celé mé tělo se napjalo, když jsem zvedl hlavu a uviděl ho v té koupelně. Krve by se ve mě nedořezal, asi jsem toho v sobě měl víc, než jsem myslel, když mi nedošlo, že mám v bytě jeho, Tadeáše, asi jediného člověka, kterého jsem se skutečně bál, protože jsem věděl, jakej je to sráč a jak velký risk by byl, kdyby o mě věděl něco tak šokujícího. A on to teď věděl, věděl, protože jsem byl tak naivní debil, že jsem ho nechal to zjistit!
Okamžitě jsem se oblékl a z koupelny vystřelil, ačkoliv mě překvapilo, že Tadeáš už to hlučně a se smíchem neoznamuje Blesku nebo kdoví komu ještě. Místo toho jen stál, za dveřmi se ozývalo nadávání těch květinek, které ještě před chvílí okupovaly můj byt a on se na mě díval tím pohledem, který způsoboval stávání mých chlupů na krku. Věděl to, do prdele věděl tajemství, které jsem úspěšně skrýval roky, roky svýho posranýho života, všechny ty výmluvy a lži, všechny roky ve strachu byly v prdeli, všechno bylo v hajzlu a já jen cítil, jak mi znovu zběsile bije srdce. Tadeáš. Jedinej člověk, kterej mi může zničit všechno, kariéru, prestiž, budoucnost, celej můj život je v rukách toho největšího hovada, jaké jsem znal a já s tím nemohl nic dělat. Nic, vůbec nic. 
Stál jsem tam dokonale napnutý, v dokonalé křeči tiskl bolestivě nehty do svých dlaní a nespouštěl z něj oči. Co bude chtít? Co mu můžu dát, aby mlčel, aby zapomněl? Moje hlava byla těžká, otupělá, opilá a já jen cítil ten narůstající pocit ve svém nitru, strach, vztek, ale taky jistou rezignaci. Vyslovil to nahlas, slovo, které bylo tabu, které pro mě neexistovalo, nesmělo. Teplej. Teplej! Cítil jsem, jak se mi třesou ruce, vztekem i zoufalstvím, tohle bylo špatné, ne, tohle se kompletně posralo! Díval se na mě tím pohledem, který jsem moc dobře znal, kalkuloval, on si byl moc dobře vědom toho, co všechno mi může udělat a bavil se na tom, cítil jsem z něj to sebevědomí, tu chuť mě zničit. Zažíval jsem to roky, roky, kdy dělal kapitána on mě a já to všechno přežil, všechno jsem to překousl a makal, makal, abych z toho nakonec vzešel jako vítěz a proč..? Všechno bylo v piči, totálně! 
Tyčil jsem se nad ním, byl tak blízko, ale oba jsme věděli, kdo z nás dvou má navrch. Nenáviděl jsem ho, zatraceně jak já ho nesnášel, kreténa jednoho a to nemluvím o té chvíli, kdy se jeho ruka s tím stoickým klidem dotkla mých slabin. Nechápal jsem to, nic nechápal, jen vnímal jeho bezprostřední blízkost, tak náhlou a ohromující, horký dech na mém krku, do nosu mě udeřila ta ostrá vůně a já jen vnímal, jak mé tělo směšně reaguje na jeho doteky. Sakra, absolutně jsem nechápal, nechápal, co se to tu děje! Kousl mě do krku a já potlačil to vzrušené zasténání, byl jsem zmatený, opilý, nadržený a vyvedený z míry, ale můj bývalý kapitán mě vždycky spolehlivě uměl nasrat jen tím, že otevřel ta ústa, která uměla vytvořit ten sexy úšklebek, který jsem ale z hloubi duše nenáviděl. Protože jsem ho znal a kdybyste ho znali taky, věděli byste, proč se ho bát. 
"Neví. A tak to i zůstane." moje ruka se obtočila kolem té jeho v mém rozkroku a já ho s překvapivou razancí zadržel v pohybu. Bolestivě jsem mu tiskl ruku ve svém sevření a naklonil se tak nebezpečně blízko, až jsem mu doslova dýchal do tváře. Protože se ve mě vzedmulo všechno, úplně všechno, roky zadržovaná zlost, všechny ty lži, strach, skrývání a já věděl, věděl, že zapírat nemá smysl, že nemá smysl utíkat. Přivřenýma očima jsem se díval do těch jeho výsměšných a jen se varovně ušklíbl, aniž bych ho pustil nebo mu dovolil udělat cokoliv jiného. "Co chceš, Tadeáši?" 

Čekal jsem něco trochu jiného a nebo jsem možná čekal právě tohle? Ten tmavý pohled, který mi věnoval a ve kterém se nezračila žádná z těch emocí které jsem předpokládal, ale to držení těla, to napětí, ve kterém jeho tělo zůstávalo skálopevně přikované na místě. Možná jsem si myslel, že se sesypeš, že si klekneš na kolena a budeš prosit, abych tvé tajemství střežil místo toho, abych ti zničil naprosto všechno na čem ti záleží. Kariéru, život, pověst, slávu.. Nebylo nic špatného na tom, že měl rád opačné pohlaví, nebuďme naivní, i slavný Anděl se vyoutoval a bylo to jemu, trenérovi i fanouškům fuk, lidi ho milovali i nesnášeli, ale on nebyl jako ty. On nevelel všem těm supům, kteří čekali jen na tu jedinou slabinu, aby tě z toho trůnu sesadili. A mohli si hrát na rodinu, na kamarády, ale ve finále jsme všichni do jednoho byli jen sobečtí zmrdi. Znal jsem ten pocit, pocit, kdy ty, Alexi, jsi měl naprosto všechno, co já měl a po čem jsem tak zoufale prahl a co jsi mohl ve vteřině ztratit. Cítil jsi tu zoufalost? Ten strach? Tu zlost a frustraci z toho, že nemůžeš dělat vůbec, ale vůbec nic čím bys to zvrátil? Sakra, jak já chtěl, aby cítil to samé, možná jsem si nalhával, že proto, protože jsem jen sobecké hovado bez citů. Ale možná, možná jsem prostě chtěl vědět, že někdo možná alespoň lehce porozumí tomu všechno. Je pravda, že jsem s ním trávil čas protože se na mě jako jediný z nějakého zvláštního důvodu nedíval s tím soucitem, s těmi vyhýbavými pohledy a neříkal mi ty sladké lži. Ale to neznamenalo, že jsme byli přátelé. Ty já jsem neměl. A buďme upřímní, ani nechtěl. Sklouzl jsem pohledem k jeho ruce, co svírala mou dlaň v tom bolestivém sevření a na tváři se mi rozlil jen další z posměšných úšklebků, když jsem pohled zvedl znovu k té varovné tváři, co byla tak nebezpečně blízko. Výhružky? Ale no tak, jsme přece dospělí! Nebo..? Měl štěstí, že jsem měl dobrou náladu, že jsem si užíval ten pocit všech těch drog, co mi projížděli žilami a co mě nutili jen překračovat všechny ty hranice, co mě donutili nemít výčitky a necítit vlastně vůbec nic, co by mě mělo nějak zastavit. A proto mě ten pohled, co se ti zračil ve tváři ani kapku neděsil. Ale pak položil tu správnou otázku a já jen pozvedl koutek úst, zatímco jsem ho sjel znovu pohledem od shora dolů, detailně, pomalu, vychutnával si tu moc, dozvuk té otázky, protože evidentně chtěl vyjednávat.
"Ale Alexi, není nic špatného na tom, že seš buzerant. To se stává.." Pokrčil jsem rameny, ale v těch slovech a pohledech rozhodně nebyla ta lehkovážnost jako se mohlo zdát a on to věděl, věděl, že vždycky, vždycky něco chci. A že každý má svou cenu.
"Neboj, tvé tajemství je u mě v bezpečí, nepůjdu s tím ven, dokud to neuděláš sám.." Je pravda, že možná navždycky budu mít nad ním moc a páku, ale pravdou bylo, že jsem teď nestál o jeho zesměšnění. Nic by mi to nepřineslo, ne v tuhle chvíli. Nespokojeně jsem mlaskl a přejel si jazykem po rtech, zatímco jsem se pokusil ruku vytrhnout z jeho drtivého sevření a opětoval mu ten přivřený pohled. "Co chci? No, to je celkem jednoduché. Myslím, že se ti můj návrh bude líbit.." Další posměšný úšklebek, co se mi rozlil na té ďábelské tváři, co si s ním hrála i když všechno křičelo, že si kapitán Sparty nemá náladu hrát. Ale to mě bylo fuk. "Vzhledem k tomu, že jsi mi kvůli tomu svému divadlu před chvílí překazil naprosto luxusní šukačku, potřebuju náhradu.." Můj pohled se změnil, z toho hravého na naprosto vážný, protože jo, chtěl jsem ho. Chtěl jsem ho víc a víc, s tím jak se mé smysly zbystřovali, jak jsem cítil ten jeho dotek, co pálil a bolel a přitom.. shit, dej mi víc, kapitáne.
"No tak Alexi, nemusím ti vysvětlovat, že si chci zamrdat a že mi k tomu posloužíš.. ty" Zvedl jsem volnou ruku a zcela úmyslně s ní přejel po jeho napnutých ramenech a vytrénovaných pažích, když jsem prst zabodl do té napnuté hrudi a bavil se na tom výrazu. Bylo to jednoduché, dej mi, co chci a já si možná rozmyslím, co s tou informací udělám.

Sledoval jsem ho upřeným pohledem, snad ani nemrkal, jako bych se snažil z jeho počínání, z těch pohledů a úšklebků nějak vydedukovat, na co vlastně myslí. Byl to Tadeáš. Ten Tadeáš, od kterého jsem nikdy nevěděl, co mám čekat, i když jsme byli rádoby kamarádi, natož ve chvíli, kdy jsem se proti němu tak výhružně tyčil a dával každým dechem najevo své opovržení. Rozhodně jsem se nebavil tak jako on, protože řekněme si to narovinu, šlo mi o všechno. Jenže místo toho, abych se zhroutil a prosil ho o milost, se ve mě kdoví proč probouzel ten hlasitý křik, to rázné ne, kdy jsem odmítal se už dál třást před těmi pohledy, výčitkami, schovávat se za zavřenými dveřmi, vymýšlet stále nové a nové lži. Byl jsem unavený, unavený a otrávený tou toxicitou a celým svým bytím jsem dával najevo, že sebou teď vyjebat nenechám. To slovo, buzerant, jen jsem cítil, jak se mi zvedá koutek ve varovném zamračení. Byla jedna věc si to přiznat a druhá nechat se tak oslovovat zrovna tímhle sráčem. Nic jsem neřekl, těma kecama okolo jen pomalu mířil někam dál, nevěřil jsem mu ani slovo z těch sladkých slibů, že nikomu nic neřekne. Protože popravdě mě nenapadalo nic, co bych mu mohl dát, aby to skutečně udělal. Pustil jsem jeho ruku, když jí trhl k sobě a jen se zamračil ještě víc. 
V jediné vteřině jsem udělal proti němu těch pár kroků a donutil ho tak couvat, přirazil ho na zeď a vší silou udeřil svou rukou vedle jeho hlavu. Neodtahoval jsem se, byl jsem tak blízko, že s každým nádechem jsem se hrudníkem dotýkal toho jeho a jen sklonil hlavu a pozoroval ho přivřenýma očima. 
"Co to sakra hraješ za hru..?" procedil jsem skrze zuby, zatímco jsem se na něj víc natlačil, koleno vklínil mezi jeho nohy a stehnem se otřel o jeho rozkrok. "Myslíš, že jsem úplně blbej? Mám věřit, že ses najednou ze dne na den přeorientoval na kluky? Myslíš, že si nepamatuju ty tvoje kecy na adresu teploušů?" každé slovo jsem odsekával tak úsečně, že nebylo poznat, kde končí a kde začíná nová otázka. Ty roky, měl jsem v hlavě každé jeho slovo, výsměch, který mě jen víc a víc utvrzoval v tom nikdy s tím na světlo nevyjít a on mi teď bude tvrdit, že si chce prostě jenom zašukat? Byl jsem vytočený a nebylo to jen těma jeho debilníma kecama, moje vzrušení neupadalo a já si zděšeně uvědomoval, že je to kvůli němu. Že i když vím, že ten jeho bullshit je jenom další provokace, neumím se tomu bránit a ta představa mě z nějakého důvodu vzrušuje, jeho přítomnost, blízkost mě vzrušuje, to jsem se ale už fakt zbláznil? Přimhouřil jsem oči a přiblížil svou tvář ještě blíž k té jeho. Protože jsem ho možná nesnášel, ale byl šukatelnej víc, než bych byl ochotnej si přiznat. Ale moje tělo zjevně ano.. "Chceš důkaz nebo o co ti jde, hm?" 

Nepřetáčel jsem pohled na tu ruku, která prudce udeřila do té zdi vedle mé hlavy, až se odloupla omítka. Jeho mohutné tělo, co bylo tak blízko a zabraňovalo mi v jakémkoliv úniku, v jakékoliv možnosti odejít. Ale já neměl v úmyslu odcházet. Mohl jsem se nějak ohradit, ale já namísto toho zachovával ten pobavený úšklebek. Neuhýbal jsem pohledem před těmi tmavými oči, co mě zkoumavě pozorovaly, odhadovaly, naopak, opětoval jsem mu ten pohled, protože mě to nesmírně bavilo. Pozorovat ty emoce, co se mu možná neodrážely ve tváři, ale v očích jich byla celá řada stejně jako v tom jeho postoji, v každém napnutém svalu. Viděl jsem v těch očích to naštvání, všechen ten vztek a roky zadržovanou frustraci, protože ony to byly roky, co? Držel jsem si tě tak blízko u těla a nikdy na to nepřišel, nikdy, když jsem strkal hlavy do záchodové mísy jen proto, protože někdo pronesl něco, co mi přišlo až moc teploušský, a tys u toho byl, tys to všechno sledoval a nic neřekl. Wau, to muselo bejt fakt na hovno a fakt, fakt frustrující! Jak jsi to dělal? Chápal jsem proto jeho obavy, jeho chování, i tu nedůvěru se kterou si mě přeměřoval. Cítil jsem jeho obličej blízko toho mého v tom výhružném gestu, ale Alexi, tohle mě mělo vážně vyděsit? Musel jsem uznat, že mě to spíš celkem dost vzrušilo, ta jeho blízkost, ta moc, co jsem měl v rukou a co se nad ním tak výhružně vznášela, sakra, cítil jsem, že tvrdnu už jen z toho, jak se na mě díval! Přejel jsem si jazykem po zubech v tom posměšném gestu a nespouštěl z něj oči.
"Alexi, Alexi. A já vážně, vážně chtěl bejt hodnej a držet jazyk za zuby.." Pronesl jsem s hraným povzdechem, zavrtěl hlavou a stáhnul paže k tělu, které se přitom zoufale chtěly podívat pod to upnuté tričko, bez kterého jsem ho sice viděl milionkrát, ale dneska, dneska jsem to chtěl vidět detailněji a v úplně novém úhlu pohledu. A jo, nejspíš jsem mlel sračky, ale skutečně mi bylo všechno naprosto u prdele. Co uděláš, vážně mě teď chceš zmlátit, abys mě donutil mlčet? Protože možná ses tvářil jako sráč, možná jsi ve mě vážně chtěl zasít to semínko strachu, ale já věděl, že uděláš leda tak hovno. Protože stejně jako jsi ty znal mě tak dobře, jak jsi tvrdil, věděl jsi, čeho jsem schopnej, já znal tebe. Znal jsem tvoje podělané dětinské a zbabělé já, toho usmrkance, co se dostal do přípravky a bál se vlastního stínu. Možná jsi časem nabral nějaké ty svaly, dokázal všechny obelhat těmi velkými gesty a nějakou tou lehčí šikanou, ale pořád, pořád ještě jsem věděl, že uvnitř nejsi zkažený ani prohnilý, že uvnitř tebe je pořád ten hodnej a naivní Alex. A proto jsem věděl, že neudělá nic. Vůbec nic. A nebo? Nebo by ho zoufalství dostalo vážně tak hluboko? Ne, nevěřil jsem tomu. A i kdyby jo, moje rozšířené zorničky jen nasvědčovaly tomu, že by mi bylo fuk i tohle. Naopak, nějakým zvráceným způsobem mě ten jeho výhružný tón neskutečně vzrušoval. Nakonec jsem se ale přestal usmívat i já, když jsem pokrčil rameny a v mých očích už byla jen ta známá, dobrá a vítaná temnota. "Škoda. Mou cenu znáš." Pozoroval jsem ho s přivřenými oči, hledal jsem v jeho očích odpovědi, ale váhal mou dlouho, když jsem zabloudil rukama na jeho hruď, ale ne za účelem toho, co si mé tělo zoufale přálo, ale s pokusem ho od sebe odstrčit. Nebyl bych to ale já, kdybych si v té blízkosti, kdy se naše těla dotýkala a já zcela jasně cítil, že nejsem jediný, kdo cítí to nekontrolovatelné vzrušení, neopomenul to nahlas připomenout. "Mimochodem, myslím, že ti stojí a tím hnědovláskem už to dávno nebude.." Mé rty se snad zcela omylem dotkly jeho lalůčku v tom mazlivém gestu, abych se odtáhnul a jen se lehce ušklíbl. Žádné hry, Alexi. Já ti řekl svoje pravidla, tak je buď přijmi nebo se smiř s následky.

Nelíbilo se mi to, nelíbilo se mi jediné slovo nebo gesto, které mi předváděl. Tadeáš nebyl nikdy můj kamarád a to, že jsme spolu byli prakticky pořád, znamenalo jediné - věřil jsem, že být s ním zadobře je mnohem bezpečnější, než si z něj udělat nepřítele. Protože než jsem stál vedle něj na těch hajzlech a jen přihlížel tomu, jak tam se smíchem topí nováčky jen proto, že si ve sprchách půjčovali mýdlo, býval jsem tím, z koho si tu srandu dělal. A věděl, jak to chutná, když se rozhodne tě zničit. Proto jsem tam být nechtěl, proto jsem se změnil, proto jsem dělal, co chtěl, protože jsem věděl, co dokáže a i když jsem ho znal tak dobře, věděl jsem o té jeho nevyzpytatelnosti, která se jen rok od roku zhoršovala. Moc dobře jsem si všiml, že od toho zranění je jiný a ne, nebyl jsem tak naivní, abych neviděl, co dělá na záchodech a v baru a v tmavých uličkách, ale já to prostě vidět nechtěl, nebyla to moje věc a bylo mi to fuk, nechal jsem ho, ať si dělá, co chce, protože mi na něm nezáleželo a nebyla to moje věc, jenže teď.. teď jsem v jeho tváři viděl ten stejný výsměch a temnotu jako už tisíckrát před tím. Nebál se mě, věděl jsem, že nemá smysl vyhrožovat, že nemá smysl ho zmlátit nebo uplácet, protože jednou už si své řekl a nezmění to jen proto, protože se chce pobavit na cizí účet. Nebude mě šetřit jen proto, že jsme spolu posledních pár let byli div ne jak dvojčata. Protože jsem věděl, že ani já pro něj nejsem víc než pobavení a kumpán, kterého může využívat. Problémem ale bylo, že i pohár mé trpělivosti jednou musel přetéct a zjevně to mělo být právě teď. 
Odstrčil mě od sebe, ale neopomněl znovu provokovat, znovu mi dát najevo, že má nade mnou převahu, že si je vědom těch hloupých reakcí mého těla, které mě zrazovalo, když se tak vzrušeně třáslo na debila, který mi může zničit život. Docela paradox, ne..? 
Moje ruka se vymrštila dřív, než jsem si to stihl nějak rozmyslet, chytil jsem ho za loket a nekompromisně zase vrátil do té původní pozice a ano, docela jsem si užil tu chvíli, kdy zády tvrdě vrazil do zdi. Jak se zdálo, rozhodně jsem se k němu nehodlal začít chovat hezky jen proto, že mě má v hrsti. Protože v mé tváři teď nebyla jen ta tichá výhružka, ale jistá arogance. Možná jsem byl vážně už jen unavený a otrávený tím věčným lhaním a dneska jsem fakt neměl dobrou náladu. Věděl jsem, že si je vědom té převahy, nejen protože jsem věděl, že by to stejně bylo k ničemu, ale protože věděl i že já nejsem jako on. Protože někde uvnitř mě byl ten šikanovanej kluk, kterej chtěl jenom hrát fotbal. Ale to bylo hodně, ale hodně dávno. 
"Víš hovno o tom, jak to mám.." zavrčel jsem, vytáčely mě ty jeho kecy, protože jsem věděl, že má pravdu a sralo mě, že s tím fakt nemůžu nic dělat. Nejen s tím, co o mě zjistil, ale i tím, že moje tělo jen potvrzovalo, jak to vlastně mám. A to jsem si myšlení na něj v takovém směru zakázal hned v počátku a dařilo se mi to, dařilo, dokud se na mě nedíval tím pohledem, o kterém jsem pochyboval každou buňkou svého těla, ale nemohl jsem si pomoct a prostě mě vzrušoval! Zvedl jsem ruku, obmotal mu ruku kolem krku a pevným stiskem ho donutil zvednout hlavu. Když měl nade mnou moc ve všech jiných oblastech, alespoň mi zbyla ta fyzická převaha a nebudeme si říkat, že i to nebylo jistým způsobem vzrušující. Protože když se mi díval do očí zespodu, začínal jsem cítit tepání v jistých partiích. Protože ta představa, že si ho beru, že mu zavřu tu drzou hubu něčím mnohem lepším, že ho sundám pod sebe, do pozice, která by přímo určovala tu nadvládu, mě nutila olíznout si suché rty. Sklonil jsem se níž, stisk nepovoloval. 
"Žádnou děvku ti dělat nebudu, na to zapomeň." tiché zavrčení, ale nebudu říkat, že to bylo tak odhodlané, jak jsem si to představoval. Rozhodně jsem mu nehodlal nahrazovat žádnou podělanou blonďatou krávu a podržet mu, to sorry, ale to si do toho Blesku radši zavolám sám. Zvedl jsem volnou ruku a prvně jsem to byl já, kdo putoval po jeho hrudníku, níž na vypracované břicho, které si překvapivě udržoval, i když jen zahříval lavičku, níž na úzké kalhoty, ale místo mezi nohy jsem mu zajel do kapsy, abych vyndal jeho mobil a aniž bych z něj odtrhl pohled, ho bez zjevné snahy poslal přes celou místnost. Kdyby ho náhodou napadlo třeba zapnout video, nahrávání nebo tak..

Věděl jsem, že mě nenechá odejít, přesto mě jistá razance v jeho pohybu zarazila, když jsem zády narazil na tvrdou zeď a jeho tělo bylo zpátky, jako neproniknutelná zeď, která si hodlala klást podmínky. Neubránil jsem se pobavenému úšklebku zatímco jsem do něj upíral ty temné zakalené oči. Možná jsem byl zkaženej a zhýralej, protože jsem to takhle chtěl, ale já si užíval to, jak se mu v očích zračí i ta určitá arogance. Znal jsem ho tak dobře a přesto mě v tuhle chvíli překvapoval, nutně říct, že jsem si to taky dost vynutil. Ale já vždycky dostanu to, co chci. A možná mě poháněla i frustrace z něčeho jiného, z toho, že v tuhle chvíli jsem ten sráč, ten Tadeáš, kterej si hraje, kterej prostě a jednoduše nebre ohledy na nic a nikoho a může si to dovolit. Ten pocit moci byl blažený stejně jako ten úsměv na mé tváři, protože jsem konečně cejtil, že jsem ho zlomil, že možná nebude zase tak marnej. Bylo to osvěžující, osvěžující pocit po tom, co jsem se div nemusel plazit po kolenou jak nějakej kretén, aby mi ten zpropadenej doktor dal aspoň pár pilulek. Ale ty jsem teď nepotřeboval, nepotřeboval jsem nic a nikoho, kromě těch drsných doteků a toho roztomilého, leč dost výhružného pohledu. Ale nepochyboval jsem o tom, že to chce. Moc to chce.
Nebránil jsem se jeho dlani na mém krku v tom pevném železném stisku, ne, naopak, neuhýbal jsem pohledem ani neklopil oči, když jsem poslouchal jeho slova a sledoval, jak se jeho ruce ztratily po mém těle jen za tím účelem zahodit ten telefon. To teatrální gesto, ach Alexi, vážně si byl tak paranoidní? Musel jsem říct, že ta jeho obezřetnost, která doslova prýštila z každého jeho gesta a pohledu vůči mě, byla sladká a bavila mě, ale taky na druhou stranu byla oprávněná. Mohl jsem udělat cokoliv, cokoliv, co by možná překvapilo i mě samotného, kdyby mi nedal to, co jsem chtěl. Ten dotek byl ale lehce zklamaný, když ho udělal jen za tím účelem, ale zase mi dost jasně dával najevo, kam tohle bude směřovat.
"Ale něco dělat budeš.." Pronesl jsem ochraptěle, ale s naprostou jistotou. Protože jsem moc dobře věděl, kam to povede. A těšil se na to, na ten výraz, který změníš, na tu masku, kterou konečně odhodíš a já si to tvoje pravé já užiju a vryju do paměti. Dneska jsem měl zjevně štědrou náladu a chtěl jen to skromné přání. Nemusel jsem mu vysvětlovat nic, nemusel mu říkat jak to mám, proč jsem se rozhodl šukat chlapi, ženy, nemusel se mu zpovídat, protože tělo bylo jako tělo a pro mě už dávno představovalo jen únik. Ale nebyli jsme kamarádi a já neměl potřebu mu svoje pocity sdělovat, ne, dokud se bude tvářit takhle výhružně a konečně si přizná, že mě stejně chce ošukat naprosto stejně. Protože tohle divadlo mě přestávalo bavit.
Snad i proto se mé ruce nedočkavě zvedly, abych prsty konečně zajel pod to upnuté tričko, abych nehty přejel po tom vypracovaném břiše, abych neobkreslil linii toho naprosto jasně vysekaného véčka, které vedlo jen k jedinému místu, když jsem prsty zabloudil k pásku, knoflíku a zipu a zcela drze balancoval nad okrajem těch upnutých boxerek. Protože jsem si hodlal vzít svou cenu.

Já nevím, fakt nevím, ale přestával jsem tomu rozumět. Nebo teď vážně souhlasil s tím, že ho ošukám? Jakože a od kdy je on vlastně na kluky?! Znal jsem ho spoustu let a viděl ho asi s milionem holek, neměl moc vyhraněný vkus, když to bylo povolné, šukal to, ale s klukem? Přimhouřil jsem oči a obezřetně ho sledoval, teď vážně, o co mu zde? Měl jsem skutečně věřit tomu, že z toho zarytýho buzerantobijce se změnil na někoho, kdo chce dobrovolně ošukat prdel a ještě zrovna ode mě? Upřímně uměl jsem si ho představit v hodně situacích, ale fakt ne v té podřízené pozici!
"Já myslel, že to bylo koleno, ale teď se mi zdá, že ses praštil spíš do hlavy.." odsekl jsem, roky jsem jenom držel hubu a krok, abych měl od něj pokoj, ale nebyl jsem tak naivní abych věřil, že i když mu dám, co chce, nechá to bejt. A to mě možná sralo ještě víc, protože měl páku, kterou bude moct použít kdykoliv a já prostě jen cítil ten hněv, který jsem už nějak neuměl a vlastně asi ani nechtěl ovládat. Vytáčel mě, věděl jsem, že proti němu nemůžu dělat nic, vůbec nic. Ten pohled, dílem rezignovaný, dílem úplně prázdný, věděl jsem, že nemá cenu vyhrožovat, prostě jsem mu jen musel dát, co chce a doufat, že alespoň na chvíli zavře hubu. I když jak ho znám, takový štěstí mít nebudu.
Věnoval jsem mu pohled, ještě poslední zkoumavý pohled, jako bych mohl něco vyčíst z jeho tváře, která ale zůstávala jen tím otravným způsobem vysmátá, nenašel jsem tam odpovědi na své otázky, neutišila mé pochyby. Asi jsem se měl ptát, měl se zajímat o to, proč to dělá, co tím vlastně chce získat, ale já to vědět nechtěl. Tohle bylo víc, než jsem mu chtěl dát a nebyl jsem ochotný mu dát už ani ň navíc. 
Když se jeho ruce drze rozeběhly po mém těle, neudělal jsem nic. Nezastavil ho, nestáhl mu je zpět, ani ho nepustil ze svého sevření. Je pravda, že jsem na chvíli zatnul ty svaly, jako bych čekal nějakou zákeřnost a upřímně přesně to jsem cítil, možná proto jsem se k němu naklonil a místo do tváře jsem mu teď dýchal na ucho. Nevím, co jsem si myslel, přece jsem naivně nevěřil, že by to na průběh událostí mělo nějaký vliv, ale i tak jsem to říct musel. "Nesnaž se mě ojebat, jasný? Tobě možná o nic nejde, ale když se to dostane ven, už nepůjde o nic ani mě.. a zkus držet chvíli hubu, ty tvoje kecy už mě pěkně serou." rty jsem se dotýkal jeho ucha, nespokojeně si připustil, že má pravdu, že ta kratičká blízkost se mnou zamávala víc, než bych byl ochotný si přiznat, když jsem mezi zuby stiskl jeho ucho a zatáhl za jeho ušní lalůček. Byl jsem jako omámený, nevěřící, že tohle vážně dělám zrovna s ním, ale nemělo cenu sobě nebo jemu nalhávat, že nemá pravdu. Protože moje vzrušení se žádostivě pnulo proti jeho rukám, které se mě dotýkaly s takovou samozřejmostí, že jsem prostě nemohl říct ne. Pustil jsem ho, ale jen proto, abych ho znovu s tou neurvalostí vzal za ruku a nedotáhl ho rovnou na gauč, protože keců už bylo dost a já to hodlal mít rychle za sebou. Rychle, dokud mi nedojde, co jsem se fakt rozhodl, že udělám! 
Strhl jsem ho pod sebe a byl jsem to já, kdo se nad něj sklonil, když jsem ho volnou rukou za jeho hlavou ukoval na místě a tou druhou zajel do jeho vlasů jen proto, abych je sevřel pevně v dlani a nedočkavě zatáhl. Přivřenýma očima jsem sledoval jeho krk a ne, neodolal jsem, když jsem hlavu sklonil, nasál tu pronikavou vůni a následně objel jazykem jeho ohryzek, čelist, do které jsem ho kousnul a pokračoval níž.. Zuby jsem potáhl za měkkou kůži a následně se na něj zamračil, když mi v dalším pohybu zabránilo jeho tričko. Můj pohled byl pořád stejně arogantní a hlas strohý a panovačný. "Svlékni se." 

Nedokázal jsem se ubránit tomu úšklebku potom, co z jeho úst vypadla ta rozkazovačná a drzá slova. Neznal jsem to, Alex většinou v mé přítomnosti mlčel nebo přitakával, občas pronesl něco strohého, ale nikdy se mnou nemluvil tímhle tónem a nedíval se na mě tímhle pohledem. Hmm, měl vážně, vážně štěstí, že jsem dneska měl dobrou náladu a rozhodl se pro jednou skutečně jeho rozkaz na chvíli splnit. Protože co si budeme, byl jsem nadržený už fakt dlouhou dobu, protože od toho, co si šel vyhonit do koupelny nějaká ta doba utekla a já začínal s tímhle hereckým výkonem ztrácet trpělivost. Prostě mi dáš to, co chci, Alexi a já se pak rozmyslím, jestli mi to stačilo. Protože jsem kvůli tobě vyhodil všechny ty nány a nebylo to proto, abych zachránil tvou reputaci. Ale protože jsem chtěl tvoje tělo, chtěl tvoje ostré pohledy, chtěl tvoje neurvalé doteky. Jednak proto, protože mě bavilo sledovat, jak se z toho bázlivého kluka stalo tohle rádoby hovado a jednak taky proto, protože jsem byl fakt nadrženej, sakra, jak mě vzrušovalo, když takhle mluvil, zdrogovanej a naprosto mimo a hodlal si tenhle stav užít do poslední chvíle, protože jsem věděl, věděl, že bude krátká a prchavá a pak se vrátí všechny ty sračky. A přesně proto jsem se poddal jeho dotekům, jeho nevěřícné chování, které mi hrnulo krev na úplně jiná místa, když mě hodil na gauč a já se nechal přikovat jeho tělem. Nechtěl jsem se s ním prát o nadvládu, ale rozhodně se neubránil dalšímu širokému úšklebku, když jsem se střetl s tím tmavým pohledem, co mi dával jeden rozkaz za druhým. Ale Alexi, vážně chceš rozkazovat mě? Možná měl nějakou fyzickou převahu, ale pořád ještě věděl, s kým si zahrává a to, že jsem ho nechal, znamenalo jen to, že to zrovna v tu chvíli takhle chci. A možná jsem taky chtěl vidět mnohem, mnohem víc. Nijak jsem neprotestoval, když jsem si přetahoval tričko přes hlavu a porozepínal kalhoty i se zipem, ale dělal jsem to rozhodně pomalu a dráždivě, protože jsem chtěl, aby sám cítil tu nedočkavost, aby sám bojoval se svým vzrušením, kterého si přes ty tmavé kalhoty rozhodně nešlo nevšimnout a já si musel olíznout suché rty, když jsem ho znovu zkoumal pohledem. Ale samozřejmě, že jsem si dovolil využít té chvíle, kdy mě na chvíli pustil ze svého sevření a já mohl jazykem na oplátku ochutnat jeho kůži na krku, pokračovat výš až k jeho uchu, do kterého jsem znovu hravě kousnul zatímco se mé dlaně zas a znovu staraly o jeho rozkrok, který jsem tvrdě hladil otevřenou dlaní.
"Takhle si to představuješ Alexi, když si ho honíš v koupelně? Nebo máš nějaké skryté úchylky?" S dalším pobaveným úšklebkem jsem ho ale pustil a zapadl zpátky na gauč, protože jsem byl zvědavý. Vážně zvědavý, co všechno mi tenhle kapitán dokáže nabídnout.

Sledoval jsem ho upřeným pohledem celou tu dobu a rád bych řekl, že to bylo jen proto, abych ho měl raději pod kontrolou, ale pravdou zůstávalo, že jsem tohle rádoby divadlo, které bylo se vší tou sebestředností předvedeno pouze mě, prostě musel sledovat. Tadeáš byl ztělesnění všeho, co jsem nesnášel, za svůj život jsem s ním měl tolik konfliktů, v jeho přítomnosti nikdy nepolevil v napětí a neustále čekal kudlu do zad, vyslechl si od něj tolik nadávek a výsměchu, tolik pokoření a šikany, ale nemohl, prostě jsem mu nemohl upřít, že v tom, co dělal, byl zatraceně dobrý. To jeho brutální ego jsem nesnášel, vždycky byl tak sebevědomý a arogantní, s každým dalším úšklebkem jsem jen víc a víc cítil, že se namotávám do těch her a že to všechno, co mu dělám, mu můžu dělat jenom proto, že mi to sám dovolí. Uvědomoval jsem si, jak se změnil, možná jsem to prostě za ty roky vidět nechtěl, protože tenhle temný pohled nepřipomínal nic z toho kapitána, který mi dával neskutečnou čočku, ale jeho pohled byl jiskřivý a živý, to jsi ještě nejspíš míval nějaké svědomí. Ale teď jsem viděl, že pro něj už neexistuje nic, absolutně nic, žádná hranice, žádná zábrana.. a neochotně jsem si přiznával, že mi to přijde neskutečně sexy. Já byl nahoře, já ho držel na místě, já mu dával rozkazy, ale v rukách to měl pevně on, to jsme věděli oba. Sledoval jsem, jak se pomalu svléká, snažil se u toho tvářit jakože děsně nad věcí, ale hádám, že jsem byl průhlednej jak igelitka z Tesca. Vzrušovalo mě to, tolik let jsem se ovládal, abych v něm neviděl nic z toho, co mi ukazoval teď, každou sprchu si jen opakoval všechny ty nadávky do buzerantů, teploušů, homoklád, bukvic a všeho, co na kluky pořvával s nekončící kreativitou, ale jak jsem k tomu měl být imunní teď, když si vysvlékl to tričko, kalhoty, celou dobu se na mě díval s tím drzým úsměvem, který mi jen znovu a znovu připomínal, že si můžu dělat, co chci, jen do chvíle, kdy ho budu bavit. Zatracenej sráč, tohle uměl vždycky! I ve chvíli, kdy mám mít převahu, to nakonec vždycky obrátí ve svůj prospěch, ale přesně takovej bejval hráč, a přesně proto ho všichni nesnášeli. Protože jemu nebylo nic svatý. Ale proto taky vždycky vyhrál. 
"Říká někdo, kdo mi tu tak ochotně roztahuje nohy? Ty o úchylkách pomlč. Fakt, odkdy tě baví šukat s chlapama, buzeranty nesnášíš!" nedalo mi to, nakonec jsem se stejně musel zeptat, i když jsem odpověď asi nechtěl znát. Nebyl žádnej můj kámoš, ale kurwa, strávil jsem s ním snad každej druhej večer za poslední dva roky, tak jasně, že nevydržím s tím chladným ksichtem věčně. Sykl jsem, když se ke mě naklonil a tak drze se rty dotýkal mého krku a ucha, zatímco jeho ruka už zase zabloudila do mého klína, který se teda tvářil mnohem přívětivěji než já. Rozhodl jsem se to přejít, nemělo cenu se tvářit, že totálně nedělám to, co chce, stejně vždycky to svoje dostane, tak proč se bránit. Nechtěl jsem myslet, nechtěl to řešit, protože jsem s tím stejně nemohl nic dělat a čekat na jeho verdikt jako na almužnu? To ho radši pořádně omrdám, než mi zničí tvrdě vydřenou kariéru a pohřbí moje sny! 
Bez přemýšlení jsem mu roztáhl nohy, vklínil se mezi ně a tvrdě se otřel svou chloubou o tu jeho. Sklouzl jsem pohledem dolů, ale copa, i ty to celkem prožíváš, co? Viděl jsem ten jeho ksicht a než zase promluví, radši jsem se rozhodl mu tu hubu zavřít, když jsem se sklonil a tvrdě ho políbil, nebylo v tom nic víc než jen hlad, než ta nedočkavost a touha ho pokořit, celou kariéru jsme se o něco rvali, přetahovali, soutěžili a ne, tahle chvíle neměnila vůbec nic, bylo to stejný. Nehodlal jsem s ním prohrát. Přitáhl jsem si ho za boky tvrdě do klína, všechny mé doteky jen jasně naznačovaly, že jako s cudnou pannou s ním zacházet nehodlám. Nemínil jsem to nijak protahovat, žádnou předehru jsem neplánoval, upřímně řečeno nebylo to potřeba, protože naše vzájemně otírající se chlouby stály v pozoru už nějakou dobu, takže sorry, ale trpělivost nikdy nebyla moje silná stránka. Kousnul jsem ho bolestivě do rtu, zdálo se, že si hodlám alespoň nějak kompenzovat tu jeho věčnou otravnost, ale to už jsem naprosto klidnýma rukama suverénně zajížděl pod lem jeho trenek, které jsem z něj bez zaváhání sundal. Rozhodl jsem se a nebyl jsem zvyklý o svých rozhodnutím pochybovat. Jestli se to má provalit, aspoň si dobře zašukám. 
Odtrhl jsem se od jeho rtů, neodolal a ještě jednou se sklonil, abych zatáhl za jeho spodní ret, když jsem se od něj odtáhl, abych mohl s tím naprosto stoickým pohledem zhodnotit to, co jsem právě odhalil. Rozhodně jsem se netvářil nevinně nebo stydlivě, když jsem pozoroval jeho chloubu a věděl, že ani on se nebude zakrývat, protože byl beztak vždycky neskutečnej sráč a moc dobře věděl, jak bolestivé pnutí mi tenhle obraz dělá. Protože byl všechno možné, ale hlavně byl zatraceně šukáníhodnej! Sklonil jsem hlavu, pootevřel pusu a nechal část slin ze svých úst dopadnout na jeho penis, než jsem ho bez zbytečného čekání vzal do ruky a začal ho tvrdě honit. Možná jsem se v té své pokřivené realitě snažil být ohleduplný, nebo jsem prostě věděl, že asi tak za tři dva jedna teď ho otočím na břicho a zasunu, buď jak buď jsem před tím neuhnul pohledem a celkem si ten jeho sladký obličej vychutnávat, protože řekněme si to narovinu, kdyby nebyl takovej debil, nejspíš bych ho šukal už dávno!

Nejspíš mě měla jeho věta o buzerantech nějak zastavit, nejspíš jsem mu to měl vyvracet, že jsem se nějakým zázračným způsobem přeorientoval, ale o tom to vůbec nebylo. Dřív, dřív, jsem to skutečně takhle měl. Pohrdal vším, co jen zavánělo teploušema a naprosto suverénně svou nelibost dával všem najevo. Proto jsem chápal ty pochyby, co se zračily v těch tmavých očích, co si mě do detailu prohlížely a mě se ten chladný a vypočítavý pohled na té jindy znuděné tváři líbil. Moc se mi líbil. Chápal jsem, proč se tvářil jako pytel hoven ve chvíli, kdy jsem mu postrčil další blondýnu do klína, protože ta s ním rozhodně nedělala nic z toho, co jsem viděl teď. Co jsem cítil ve chvíli, kdy mě pohltily jeho rty v tom drsném a jasném polibku, který nepřinášel žádné city, žádné mravenčení, ale jen ukojení toho chtíče, toho, co jsem tak zoufale potřeboval na to, abych poslal celej tenhle zkurvenej svět do hajzlu. Proto jsem tak moc toužil po tom, aby se mě dotýkal, aby mě šukal klidně celou noc, pokud bude muset, protože jsem věděl, že v téhle dobré náladě nezůstanu navždycky. Dřív, dřív Král, bych byl tvým pohřbem. Kdybych tě nachytal před tím vším, ten tvůj sladký obličej by byl ráno ve všech novinách a já bych udělal všechno proto, abys příští sezónu seděl mimo hru. Protože ne, my dva jsme nikdy nebyli přátelé. Byli jsme rivalové na kost. A já bych si tohle citlivé tajemství ze soucitu nedržel pro sebe, ne, protože ty jsi pro mě představoval hrozbu. Hrozbu na to všechno, co jsem si tak tvrdě vydřel a využil bych jakékoliv příležitosti poslat tě ke dnu. Protože jsem byl sráč, byl jsem sobec, kterému šlo jen o své blaho a možná jsem byl kapitán, ale nestál jsem o to řešit hovna svých spoluhráčů, ale šlo mi jen o ty body, o ty nstřílené góly, o to tabulkové skóre se svým jménem, co neustále skákalo nahoru. Ale teď to nebylo moje jméno, co vystřelovalo do těch tabulek. Ale bylo tvoje. Měl jsi všechno, po čem jsem já tak zoufale prahnul. Nakonec jsi mě dostal, pokořil, sebral jsi to všechno během pár chvil, nejenom svým talentem, ale i mou smůlou. A možná jsem mohl být zhrzený a tu informaci použít jen proto, abych dál své zášti a nenávisti nějaký cíl. Ale už dávno jsem věděl, že bych se po tom necítil nijak líp. Že by mi to nepřineslo takové zadostiučinění jako vidět ten tvůj nechápavý výraz, jako vědět, že tě mám v hrsti, protože jsi netušil, co udělám, protože jsem si mohl hrát a vychutnávat tohle tiché sladké vítězství tím, že si od tebe vezmu všechno, co si ještě vzít můžu.
Oplácel jsem mu ty dravé polibky a neubránil se těm úšklebkům, které jsem věnoval do jeho rtů a které ho musely přivádět k nepříčetnosti. Protože to nechápal, nechápal nic z toho. Tu extázi, tu temnotu, ty pády i vzlety, tu horskou dráhu, a já mu to nehodlal vysvětlovat. Zaklonil jsem hlavu a kousnul se do místa na rtu, do té ranky, kterou už před chvílí způsobil a vychutnával si ten příval bolesti i slasti, když se jeho ruka v tom zběsilém tempu dotýkala mého mužství, co stálo tvrdě v pozoru a já se přistihl, že mu boky vycházím vstříc. Zvedl jsem hlavu a upřel na něj pohled, než jsem si jazykem přejel po rtech.
"Pořád je nesnáším.." Odpověděl jsem mu na jeho předchozí otázku, nebo spíš konstatování a bylo mi fuk, že o mojí odpověď nejspíš nestojí. Můj pohled potemněl, potemněl víc ne normálně, zastřený chtíčem, touhou, ale i něčím, něčím, co děsilo i mě samotného, když jsem roztáhl rty v ten pověstný pokřivený úšklebek. "Když ztratíš všechno, Alexi, dojde ti, že na těhle věcech už vůbec nezáleží. Jsou to těla, jsou to orgasmy, a já chci všechny.." Tentokrát jsem pohledem znovu zabloudil k jeho vypracovanému břichu, když jsem neodolal, abych prsty znovu nepřejel po tom horkém silném těle. Chtěl jsem to, fakt, fakt hodně. Nechtěl jsem to dál vysvětlovat, nechtěl dál rozmazávat, co to všechno mělo znamenat. Nebyla to póza, dřív bych skutečně tohle všechno odsoudil, ale teď? Teď se ty hranice skutečně ztenčovaly, mizely a já na rozdíl od toho Tadeáše dřív, neměl co ztratit. Na mě nečekala hvězdná kariéra, nečekalo na mě nic. A já už měl dost toho pro to truchlit. Snad i proto jsem si ho za krk přitáhl blíž a znovu ho políbil, tentokrát jsem to byl já, kdo si podmaňoval jeho ústa, kdo se s ním přel v tom polibku, kde se proplétaly naše jazyky i naše těla. Odtáhl jsem se a sledoval slinu táhnoucí se mezi našimi ústy a vzrušeně zamumlal. "Nejspíš nebudeš tak marnej, Král.." Jo, byl jsem sráč, co se nenechal pokořit jen tak jednoduše, ten, co neuměl sklonit hlavu i když měl duši roztříštěnou a zatracenou. A rýpat do svého kapitána byla má oblíbená činnost, né, že ne.

Sledoval jsem ho přimhouřeným pohledem, neuhnul jsem ani jednou, ani jednou nepřestal pozorovat ty expresivní výrazy, které se mu míhaly obličejem. Změnil se. Věděl jsem, že od toho zranění je jiný, ale upřímně nikdy jsem nad tím nechtěl přemýšlet, nikdy jsem nechtěl vidět, jak to dopadá, když hvězda vyhasne a zřítí se tvrdě k zemi. Protože jsem věděl, že možná mu Sparta velkoryse nabídla velevážené místo asistenta, ale já chápal, že to je jako dát náplast na otevřenou zlomeninu. Dokázal jsem s ním v tomhle soucítit, protože i pro mě byl fotbal všechno, všechno, takže i když tu práci z duše nesnášel a já věděl, jak moc tou funkcí opovrhuje, zároveň to byla možnost, jak u fotbalu zůstat, to poslední vlákénko, které ho drželo u něčeho, co z hloubi duše miloval. Ne, neuměl jsem si představit, jaký to je, ale jako jeden z mála jsem rozuměl tomu, co říká, proč dělá to, co dělá, proč se chová tak, jak se chová, proč je v jeho pohledu tolik temnoty, tolik. Díval jsem se s naprostým klidem do té bezbřehé prázdnoty, neděsilo mě to ani nešokovalo., ale zároveň to ve mě neprobouzelo žádnej soucit. Protože jsem věděl, že kdyby se tohle stalo mě a že já ho rozhodně nelitoval, nejspíš bych jednal úplně stejně. A ne, nebyl jsem žádnej chrabrej hrdina, co se ho snažil zachránit, pořád to byl jenom sráč, kterej mi ničil život a teď mě navíc mohl vydírat a připravit o všechno, ale já věděl, chápal, proč tohle všechno dělá, i když jsem s ním rozhodně jen kvůli tomu neměl slitování. 
"Vždycky jsem věděl, že jsi magor.." konstatoval jsem nakonec, ne, on nestál o moje lítostivý kecy, nechtěl slyšet, že to bude dobrý, že se zase vrátí, protože zrovna ode mě, od toho, který si tak drze uzurpoval všechno to, co dřív považoval za své, by to znělo jen jako výsměch. Ne, nehodlal jsem mu dělat psychologa ani se dál vyptávat, nezajímalo mě to a nechtěl jsem to vědět, ale zároveň jsem znal ten pocit, kdy tě všechno kolem svírá, kdy se nemůžeš pořádně nadechnout, kdy ti přijde, že se topíš v moři vlastní úzkosti a to světlo je furt dál a dál a jestli stačilo ho ošukat, aby zase na chvíli viděl nebe? Fajn, asi jsme pro tuhle chvíli mohli uzavřít příměří, protože jsem ho možná nesnášel, ale i ta jeho otravná povaha a všechny ty sviňárny, který mi dělal, ze mě udělali to, čím jsem byl. A možná jsi byl zraněnej a neschopnej, ale já v tobě chudáka rozhodně neviděl a nehodlal jsem se cítit špatně za to, že jsem na výsluní, zatímco ty upadáš. Protože to tys mě naučil, že jestli něco chci, prostě si to budu muset sobecky vzít, aniž bych se ohlížel na ostatní. 
Sklonil jsem se a místo polibku tvrdě zkousnul tu ranku, kterou jsem sám načal a on si s ní tak masochisticky pohrával, až jsem neodolal a špičkou jazyka slízal tu jemnou stružku krve, která se z ní spustila. Protože když mám být upřímný, dost mě vzrušovalo to jeho sebedestruktivní chování, protože jsem se nemusel držet zpátky a že já v sobě vůči němu měl křivd až dost! 
"Buď tu hubu drž nebo jí použij k něčemu smysluplnýmu!" poradil jsem mu ostře, ale přesto se na mé tváři objevil samolibý úsměv, sakra i když jsem ho nesnášel, vždycky, vždycky jsem na něm obdivoval právě tohle, právě tu jeho sobeckost, sebevědomí, to jak ho nikdy nemohlo nic zlomit a i když jsem tenhle souboj vyhrál, stejně se nenechal pokořit. Protože to bylo sexy a já si rozhodně nemusel představovat nikoho jiného, aby moje chlouba nebyla tvrdá a připravená k akci! Chytil jsem jeho ruce, pevně mu je přikoval nad hlavu a držel je jednou rukou, rozhodně jsem na něj nebral ohledy a místo toho mu prostě tou druhou roztáhnul nohy a bez přípravy do něj přirazil až po kořen. 
"Fuck.." přivřel jsem oči, sakra, jak to jenom dělal, že jsem to stejně neměl pod kontrolou a dováděl mě k šílenství? Prostě Tadeáš, kterej mi v tu samou chvíli dává pocit nekonečný slasti a zároveň mě ten jeho výserskej úsměv rozpaluje doběla. Tadeáš. Ale mám-li být upřímný, tu chvíli, kdy jsem z něj vyklouzl jen proto, abych mohl přirazit ještě tvrději, jsem si neskonale užíval. Protože i když jsem ho nesnášel, ten jeho mrdací výraz mi způsoboval jen haluz a hučení v hlavě. Sorry jako, ale tohle bylo top!

No, možná jsem byl skutečně za tohle své rozhodnutí rád, protože co bych měl z toho, kdybych ho naprášil médiím? Možná krátkodobé pobavení z té jeho frustrace, z té bolesti v jeho očích, z toho protáhlého xichtu a nějakých nadávek, ale jinak nic víc. Nic, co by mě uspokojilo tak, jako tenhle jeho ošukání hodný výraz. Ten výraz toho tvrďáka, co pořád ještě nechápe, co dělám. A já si užíval, užíval si to, jak hledá tu ztracenou jistotu, jak jeho obličej nabírá úplně nových výrazů, stejně jako jeho oči, ve kterých stále víc a víc převládá nenávist a chtíč. Tak to použij a vezmi si mě tak, jak si to tvoje zkažená mysl žádá. Protože já se rozhodně nebudu držet zpátky. Ne, když jsem měl před sebou to pevné vytrénované tělo, ten výstavní sixpack který jsem sledoval lačným pohledem a který jsem rozhodně na tomhle místě nezastavoval, když jsem si ho prohlížel do posledního detailu. Sakra Král, šukat s tebou zatím vypadá nadějně! Možná ti za to odpustím i tu čtyřku, co jsme si mohli před chvílí rozdat, když podáš alespoň nějaký slušný výkony. Znovu jsem se ušklíbl, chtěl jsem se smát, pořád ještě na dobrým tripu, pořád ještě jsem jel na té vlně toho výserství, toho tichého vítězství, té destrukce, kterou jsem si užíval s každým dalším nádechem a snad ještě víc, když mi chytil ty ruce a bez nějakých dalších keců přirazil.
"Hmm.. Nepřestávej." Procedil jsem skrz zaťaté zuby, zatímco jsem si znovu kousal ten postižený ret, to místečko, míchal tu bolest spolu s rozkoší, co se mísila s jeho dalším přírazem a já se přistihl, jak zakláním hlavu, jak pootevírám ústa, jak lapám po dechu a přitom se dál směju, protože to bylo fakt kurewsky dobrý! Chtěl jsem víc, víc, když jsem se sám pohnul pánví proti němu, vycházel mu vstříc, nekontroloval se, rozhodně nijak neskrýval ten fakt, že si to užívám a že rozhodně lačním po víc ne těhle pár smutných přírazech. Dej mi víc, Král. Dej mi to všechno. Přirážej, kousej mě, líbej, cokoliv, jen abych to cítil. Cítil to, že žiju. Cítil ten adrenalin, ten zrychlený dech, tu bolest, ten chtíč, to všechno. Protože si to stejně vezmu. A tys to moc dobře věděl.
"Mám ti u toho říkat kapitáne? Vzrušovalo by tě to víc?" Znovu jsem pobaveně zvedl koutek úst výš a přejel si jazykem po zubech v tom gestu, které říkalo všechno. Protože jsem rád provokoval, rád ho dráždil, jen proto, aby mi dal víc. Stejně jako na hřišti, stejně jako tady.

Asi jsem to měl čekat, sakra, já ho znal skoro celej život a nikdo nebyl větší magor než Pokorný, možná proto jsem se tehdy rozhodl s ním šikanovat všechny ty naivní klučíky, protože jestli něco nechceš, je to stát proti němu. Vždycky to tak měl, bylo totálně fuk, co dělal, jestli to bylo o fotbalu, šikaně nebo šukání, vždycky, když se mu v očích lesklo to, co jsem tam viděl teď, věděl jsem, že nakonec dostane, co chce, že vyhraje. Protože když měl tenhle uhrančivý pohled, když mhouřil oči a zlověstně se smál, věděl jsem, že pro něj přestaly existovat hranice a pravidla, že si půjde za svým i přes mrtvoly, že tě prostě donutí mu to dát. Proto byl tak dobrej fotbalista, kapitán i tyran, protože když se Tadeáš rozhodl, že něco chce, dostal to a neexistovala možnost, že nevyhraje. Takže když jsem se díval do toho obličeje, ve kterém se zračilo naprosto všechno, když zakláněl hlavu, kousal se do rtu, když se v jeho tváři mísila bolest se slastí a on jen přirážel pánví proti mě, musel jsem se ušklíbnout, musel, protože jsem ho nesnášel, ale do prdele to jeho sebevědomí a sobeckost byla ta sexy, až to bolelo! Možná jsem mu to dělal já, možná jsem ho držel pevně přikovaného k sedačce, ale to on ošukával mě, sorry, to se prostě jinak nedá pojmenovat! Jako obvykle se ve mě snoubilo hodně protichůdných pocitů, touha a chtíč a zároveň hněv a touha ho umlčet, protože tu hubu prostě nemohl zavřít a já se chtěl soustředit! Ne, s ním to bylo jiné, úplně jiné než s kýmkoliv jiným, nebylo to jako ty pětiminutovky na záchodech, kdy jsem v sobě držel každý vzdech a pevně zacpával pusu tomu chudákovi pod sebou, aby to nikdo neslyšel, necítil jsem to nikdy nekončící napětí, že je někdo za mými zády a zjistí to, sakra, vždyť jsem právě šukal s tím, kvůli komu jsem to všechno skrýval! A on mi dával ten pohled, kterej jsem chtěl vidět tak dlouho, tu lačnost, tu slast, užíval si to a nebál se to dávat najevo a já tomu propadal každou minutou víc a víc, možná jsem ho nesnášel, ale vzrušoval mě každým jedním zasraným pohybem! Ale zvedat ego jsem mu rozhodně nehodlal. 
"Jenom závidíš, protože jsem vyhrál. Já jsem kapitán. A tobě se líbí, jak tě šukám, že si to beru. Možná by to vzrušovalo spíš tebe, co, Tadeáši? Máš to rád tvrdě? Tak dělej, pros o víc.." procedil jsem skrze zuby, protože na rozdíl od něj jsem mu nehodlal dát ten pocit vítězství, až mu tu začnu vzdychat a potvrdím, že kurva ta představa, jak mi tak skutečně řekneš, mi jenom způsobila tepání v už tak dost naběhlé chloubě. Nepřestával jsem přirážet, surově, rychle, krátce, když jsem se sklonil, pustil jeho ruce a drsně mu chytil dlaní bradu jen proto, abych ho mohl drze a s naprostou samozřejmostí políbit, ne snad z lásky nebo hlubokých citů, ale aby konečně už sklapnul a nechal mě si to tu dodělat, protože jestli jsem se nechtěl udělat za tři dva jedna teď a na věky od něj poslouchat posměšky, potřeboval jsem se trochu upokojit a ten jeho vzdychající obličej a kousání do rtu mi tu situaci fakt neulehčovalo! Jeho tělo bylo úzké a horké, líbilo se mi, jak se vypínal proti mě, jak mi bez zábran dával najevo, že to chce. Razil jsem si cestu jazykem do jeho úst, jen nerad si přiznával, že se mi ta jeho nepoddajnost a vyšinutej smích líbí jako nic před tím. Pustil jsem ho, jednou rukou se opřel za jeho hlavou, druhou mu drsně přejel nehty po pevném stehnu, zanechával za sebou dlouhé rudé šrámy a nakonec ho jen stáhnul níž, víc do svého klína, abych si ho mohl brát ještě nedočkavěji, protože jo, možná jsem to odmítal uznat nahlas, ale ty vole, tolik let jsem to v sobě všechno držel a on,.. on to chtěl, on byl jedinej, kdo to snese, kdo to chce, kdo přijme všechnu tu frustraci a odpírání a ještě se u toho bude smát tím výserským způsobem, ale to byl Tadeáš a já přestal myslet, přestal se snažit tvářit, že to se mnou nic nedělá, když jsem slastně vydechl a bral si ho, rychle, pateticky ho šukal jako smyslů zbavený, protože o nic nešlo, protože jsem nemusel nic předstírat, protože jsem se na něj mohl dívat se vší tou temnotou v očích a on se stejně jenom smál. A nesnášel jsem ho pořád stejně, ale část mě mu byla vděčná. Protože po letech bylo moje tělo naprosto uvolněné, to napětí v ramenou povolilo a moje hlava, sakra moje hlava byla při pohledu na tu vzdychající nesmírně přitažlivou tvář naprosto prázdná.

Věnoval jsem mu po jeho slovech další úšklebek. Úšklebek, který ale neměl nic společného s výserstvým nebo s nějakou další epizodou. Ne, tentokrát totiž skutečně řekl něco, co nebudu lhát, nenechalo chladným ani mě. Byl to pohrdavý úšklebek, když jsem oči varovně přivřel, protože jsem možná byl ten, kdo byl pod ním, ale já tě měl v hrsti Král, na to bys neměl zapomínat. Nerad jsem si přiznával, že jeho slova byla pravdivá, že mě ranila víc, než bych čekal, ačkoliv jsem se nedivil tomu, že je řekl. A taky jsem začínal být frustrovaný, frustrovaný z toho, že jsem chtěl zoufale víc, mnohem víc, protože tohle bylo zoufale málo. Málo na to, aby to utišilo všechny ty démony, kteří se začínaly drát na povrch. Všechna ta extáze, všechen ten pocit toho naprostého prázdna, prázdna, kdy přemýšlíte, jestli vůbec dýcháte, kdy všechno kolem na pár vteřin utichne, to slastné ticho před bouří, která přijde a strhne vás do naprosté euforie. Euforie, která vás ale možná pošle vysoko, ale stejně tak vás hned rychle pošle na dno, ze kterého se jen těžko zvedá. A já věděl, že to dno se nekontrolovatelně blíží. Oplácel jsem mu ty dravé polibky, které neměli nic společného s nějakými city. Ne, když ve chvíli, kdy mi pustil ruce, byl jsem to já, kdo mu vpletl prsty do vlasů a okamžitě začal polibek prohlubovat, přitahovat si ho zoufale blíž. Chtěl jsem to všechno, všechno Král. Každý kousek tebe, co mi můžeš dát, abych utišil ty hlasy, co začaly nekontrolovatelně řvát. Nechal jsem se šukat, drsně, lačně, v tom nekontrolovatelném syrovém tempu při kterém se mi motala hlava, při kterém jsem mu jen drsněji zarýval nehty a prsty do ramen a paží. Protože se mi to líbilo, líbilo se mi, co dělal, líbilo se mi, jak se nekontroloval, odhodil všechny ty zábrany a já viděl ten ryzí chtíč, co mu čišel z tváře, když jsem zaklonil hlavu a tentokrát to byl já, kdo skrz ty rty, které jsem znovu pevně zkousnul, pronesl steny, které jsem nedokázal kontrolovat. Přirážel jsem proti němu, cítil tu horkost, náš mísící se dech, s tím, jak jsme v tomhle neurvalém tempu pokračovali a já nebyl jediný, kdo lapal po dechu. Ne, potřeboval jsem to, potřeboval, chtěl a musel dostat. A když jsem přivíral oči a sledoval ten obličej, tu temnotu, která prosakovala z každého momentu, i přes svou temnou náladu, která přišla a já ji nemohl zastavit, jsem se musel ušklíbnout. Protože jsem cítil jisté vítězství, když jsem si uvědomil, že to sobecké hovado, co mě šukalo do zapomnění, jsem sám stvořil. To já z tebe udělal tohle zvíře bažící po výhře, protože nebudeme si lhát, Alexi. Tobě se ta moc líbila. Líbila se ti ta nadřazenost, líbilo se ti, když tě hrdě plácali po zádech, když opěvovali tvoje jméno, stejně jako když se tě báli. Chtěl jsi být nejlepší, chtěl a ta cesta byla divoká, ale čekalo tě slastné vítězství a já věděl, kdy jsi tu hranici překročil, když jsem tě sledoval hrdě zvedat ten vítězný pohár nad hlavu nehledě na všechny ty sračky, co jsi dělal, když se nikdo nedíval. Když si se mnou strkal ty hlavy do hajzlů, šikanoval, urážel, bral si, hladově, nenasytně a naprosto sobecky všechno. Takže jo, já možná byl egoista a sráč, ale ty jsi nebyl o nic lepší. A já si užíval ten temný pohled, protože ten mi dával najevo, že jsme stejní. A o to víc jsem si to užíval, o to víc jsem se přestal kontrolovat, když jsem znovu ti vyšel pánví vstříc, užíval si tu bolest ze všech těch škrábanců, kousanců, co jsi věnoval mému tělu spolu s tou neutuchající slastí. A snad proto jsem k tobě zvedl hlavu, naklonil hlavu na stranu a pronesl něco, co jsem prostě sobecky věděl, že chceš slyšet. "Kapi~táne. Udělej mi to.." Olízl jsem si rty a znovu se do nich kousnul, do toho místa, které bolelo, tepalo, ale bylo to nic v porovnání s tím, co se dělo, když jsem sténal jeho jméno v kombinaci s jeho týmovou pozicí a prosil ho, ať nepřestává. Protože jakmile skončí, věděl jsem, co přijde. A ještě na to nebyl připravený.

Můj pohled byl temný, temný a nedůvěřivý, když jsem sledoval jeho počínání, když se na mě varovně díval a v jeho úšklebku nebylo nic hravého ani provokujícího. Věděl jsem, že překračuju hranici, že mluvím o věcech, o kterých se nemluví, ale takový náš vztah byl od začátku. Nejspíš si všichni mysleli, jaký nejsme kamarádi, když spolu kalíme jednu noc za druhou, ale pravdou zůstávalo, že jsme spolu byli z jediného důvodu - oba jsme měli neustálou potřebu toho druhého sledovat, hodnotit a překonávat, ta soutěživost, víc než cokoliv jiného na světě byl můj rival a možná to bylo klišé, ale já se pevně držel toho, že nepřítele si máš držet co nejblíž. A že Pokorný nebyl jako nikdo z těch princezen, které mi nesahali ani po kotníky, to je nejspíš jasné. Protože možná byl zraněný, ale nic to neubíralo na té jeho houževnatosti a možná, možná mu všichni sebrali naděje, ale já z jeho pohledu pořád cítil to něco, co mě nikdy nenechalo klidným, co mi způsobovalo husinu a já věděl, že dokud bude mít tenhle pohled, zůstává pro mě pořád stejnou hrozbou. Dokud to nevzdal on, neskončil. Protože byl sebedestruktivní maniak, kterej šel za všechny hranice a použil cokoliv, cokoliv, aby vyhrál. 
Smál se a já věděl, že se směje mě, že se baví těmi chabými pokusy ho překonat, vymanit se z jeho vlivu, hrát si na to, že jsem lepší než on, ale oba jsme věděli, že pravda je jinde, že to tak možná vypadá, ale on nikdy, nikdy neprohrál. Ne, zavrtěl jsem hlavou, byl jsem realista, už dávno ne snílek a moc dobře jsem věděl, při tom pohledu na tu známou, drzou tvář, že nemůžu vyhrát. Že jsi pode mnou, že prosíš, že sténáš, že mi dáváš to, co chci, ale ten pohled, Tadeáši, ten pohled mi jasně říkal, že mi dáváš jen tolik, kolik sám chceš a i když by se to tak mohlo zdát, já jsem nemohl vyhrát, ne s tebou, ne v tomhle, ne takhle. Jindy, jindy by to ve mě vyvolalo frustraci, hněv a zlost, ale s tebou jsem se jenom odevzdaně usmál, jen se ušklíbl, protože jo, byl to sráč, ale zase jednou mi ukázal, proč jsem ho nesnášel a bezmezně obdivoval, proč jsem byl ochotný ho následovat, proč jsem dělal tolik věcí jako on, protože on byl prostě naprosto nezkrotnej a povýšenej a šílenej tím způsobem, který jsem mu záviděl a jen mě znovu a znovu ubezpečoval v tom, že je jedno, v jaký je situaci. Možná prohrával ten souboj, ale vyhrával válku a i když mi sténal do ucha a pokořeně mi přiznával tu pozici, o kterou do prdele šlo celou tu dobu, stejně v tom byl ten osten nadřazenosti, stejně to znělo tak, že mi jen milostivě dává, co tak zoufale potřebuju slyšet. Protože jsem nemohl zakrýt to vzrušení, tu nadrženost v očích, když mi říkal kapitáne a mě tepalo ve slabinách a ze rtů se mi draly nezkrotné steny, protože ty vole, jasně že jsem to chtěl slyšet, jasně že mi to motalo hlavu, jasně že jsem byl vygumovaná kopačka, který šlo jenom o tohle a nemělo cenu to skrývat, ne před tebou, protože ty jsi to stejně dávno věděl. 
Vyklouzl jsem z něj, obrátil ho na břicho a tvrdě přirazil zpět do jeho těla, ignoroval všechna ta varování, všechny ty racionální myšlenky, protože jsem jen balancoval na hraně, těsně pod vrcholem a jenom ho mrdal dál a dál, rychleji, zoufaleji, hlavou se mi ozvěnou znovu a znovu opakovala jeho slova, ty steny, přivřené oči, jeho rty, které vydávaly ty k zbláznění vzrušující zvuky a já tomu propadal, dával mu přesně to, co chtěl a nemohl, nemohl to ignorovat, nemohl to ovládat, dostal mě, vyhrál a já zapomněl i ten zbytek rádoby egoistických myšlenek a místo toho začal jednat jenom instinktivně, jenom čistě pudově, když jsem v lačných, živočišných přírazech šukal to drobné tělo, tiskl ho do pohovky pořád víc a víc, jak odcházely všechny zábrany a zůstávalo jen to sexem prosycené ticho. Sklonil jsem hlavu, bezcitně ho kousl zezadu do krku, chtěl, aby tam zůstaly ty otisky zubů, na tom ponižujícím místě, které nemůže zakrýt, bral si to všechno sobecky a hladově, nezpomaloval a jenom se díval, jak mé mužství znovu a znovu proniká do jeho těla a vzrušovalo mě to, ty vole, jak mě ten pohled dráždil. Překročil jsem tu hranici a věděl, že už nic nebude jako dřív, že už nikdy mi nebude stačit, nic obyčejnýho, nic rychlýho a uspěchanýho, nic kontrolovanýho a přízemního. Ne, jasně jsem věděl, že od téhle chvíle mi moje ego už nedovolí ošukat Anděla na tajńáka v šatně ani se nespokojím s Erikem někde na temných záchodech, chtěl jsem to všechno vidět, slyšet, cítit a prožít a moc dobře věděl, že to všechno udělal tenhle zmrd, kterej mě ovládal i ve chvíli, kdy jsem ho šukal do prdele a tlačil mu ten zasranej ksicht do polštářů. Ten ksicht, kterej jsem k sobě prudce otočil a znovu ho líbal, znovu ho kousal do toho místa, na kterém už se tvořila jasně patrná modřina, znovu sál tu krev, jen abych ho mohl kousnout ještě víc, zatímco moje ruka sklouzla po jeho hrudníku, kde jsem mezi prsty nekompromisně mnul jeho bradavky, ale pokračoval dál, níž, až do jeho klína. Přirážel jsem do něj zezadu a rukou na jeho chloubě kmital proti tomu směru, jen abych mu smazal z tváře ten povýšenej výraz, jen abych mu dal, co celou dobu chtěl, zatímco mi v hlavě pořád jen dokola hučelo to jediné slovo. 
Kapi~táne, kapi~táne.. 
Ten horký, lačný vzdech jsem utlumil v ohybu jeho krku, když jsem naposledy prudce přirazil hluboko do jeho těla a konečně se udělal, konečně ten ohňostroj pocitů a prázdno, dokonalé ticho, teplo jeho těla, divoce se zvedající hrudník, ostrá vůně a smíření. Dokonalý smíření.

Chtěl jsem se tomu všemu smát, tomu, co jsem v něm vyprovokoval, tomu, co všechno jsem v něm probudil a nebyla to jen tahle jediná noc, kdy pustil všechnu tu frustraci z řetězu, myslel jsem ty roky, roky, kdy jsem v něm pěstoval tohohle sobeckýho sráče až po tenhle moment, kdy konečně nemusel schovávat to, kdo skutečně je. Jasně, uvnitř jsem věděl, že je to pořád ještě jen vystrašenej kluk, ale teď, když mě jeho ruce tak jasně a nadřazeně tiskly do té sedačky, když mě kousal do těch rozbolavěných rtů, věnoval mému tělu tu drsnou péči a jeho neúprosné tempo mě připravovalo o rozum, nedokázal jsem se smát. Nedokázal, když se z mých rtů linily nekontrolovatelné steny, když se můj dech zkracoval, jak jsem s každým dalším hlubším a hlubším přírazem ztrácel pevnou půdu pod nohama a nechal si vyšukat všechny ty sračky z hlavy, zas a znovu, nepřestávej Alexi, nechtěl jsem konec, chtěl jsem tohle slastné mučení, chtěl jsem ještě chvíli tohle všechno, tohle všechno v tom maximu, balancovat nad tím okrajem, to byla chvíle, kterou jsem miloval a teď.. Shit, Král, víc, víc.. A on mi to dal, všechno do maxima, když se udělal a já ho následoval jen o pár kratičkých momentů později. Nenastalo žádné láskyplné objímání, nenastalo nic, když jsem otevřel oči a to sladké ticho, ten klid, který zaplavil mou hlavu, duši i tělo, co bylo vyčerpané a vláčné, skončilo. Všechno to skončilo a objevila se jen bolest, tak jasná a rázná, když mi projela tělem a já si uvědomil, že mě ale nic nebolí. Že mé tělo jen zoufale žádá další dávku do žil, ale žádná nepřichází, a tak mi to ta svině vrací se stále jasnějšími a zoufalejšími údery. Ne, klid byl luxus, který jsem si nezasloužil, který jsem už roky nedostal kromě těch pár krátkých momentů, kdy jsem se sjel natolik, že jsem jen ležel a sledoval svět tančit nad sebou a nebo ho tlumil ve vší té tělesné rozkoši kterou jsem dokázal najít. Ani jsem se Alexovi nevysmíval, když jsem se s tím chladným výrazem posadil vedle něj a začal na sebe házet svršky. Přetáhnul jsem si mikinu, prohrábl tmavé vlasy a ruku umístil na krk, na místo, kde jeho zuby udělali slušnou prácičku. Lehce jsem se ušklíbl, když jsem přejel jazykem po prokousnutém rtu a vítal tu palčivou bolest, co se z rány začala ozývat. Zamířil jsem ke dveřím, když jsem se nakonec přeci jen ke svému kapitánovi otočil.
"To bylo celkem slušný, Král. Už chápu, proč ty holky chodily radši za mnou, když jsi neměl v posteli péro, musel jsi bejt fakt marnej.." Krátce jsem se ušklíbl, ale ta radost se už dávno neodrážela v těch chladných očích ze kterých čišelo víc temna, které jsem nedokázal kontrolovat. Temna a hněvu, který si razil cestu a já věděl, že musím jít, ne tenhle drahý byteček přijde o všechnu tu parádu. Naposled jsem pohledem přejel Alexe od shora až dolů, než jsem prásknul dveřmi a rozešel se k výtahu. Žádné ahoj, uvidíme se na tréninku, žádné neboj, nikomu nic neřeknu. Takovej jsem nebyl a mluvení bylo to poslední, co jsem měl teď chuť dělat. Ne, má nálada šla na bod mrazu a to nebyla nálada, kterou by někdo chtěl zažít. Ale někdo ji přeci jen zažije. Sledoval jsem na mobilu příjezd Ubera, když jsem si vzpomněl na to, že zítra musím svého oblíbeného doktora poctít ráznou návštěvou. A tentokrát se, Vojto, nebudu držet zpátky.
Přesun

Cesta autem byla tichá, až moc tíživě tichá, ale já ti ticho nehodlal nijak prolomovat. Tentokrát ne. A viděl jsem, že ani Alex ne, když měl jednu ruku volně položenou na volantu, druhou si ledabyle podepíral bradu a pohled upíral jen na ubíhající setmělou silnici. Nechtěl jsem mluvit, nechtěl, protože jsem měl hromadu myšlenek, kdy jedna překotně křičela na druhou. Byl jsem ve zvláštním rozpoložení. Jednak vyveden z míry tou suverenitou se kterou Alex všem v šatně poprvé ohlásil, že odcházíme a skutečně odešel, nečekal na to, až se šatna vyprázdní, nevláčel mě zadním vchodem, ale rovnou k těm předním dveřím a okázale mě usadil do toho vymazleného báva. Nevěděl jsem, co chci, co cítím. Na jednu stranu jsem byl přesvědčený s tím vším skončit, přijmout tu nabídku, co pořád visela na stole a prostě a jednoduše od všeho utéct, daleko, vyčistit si hlavu, začít od znova a zapomenout. Na všechno a všechny, kteří se příliš bálo na to si přiznat, že v tom něco je. Na všechny, co mě vodili za ten můj stupidní naivní venkovskej nos. Ale když jsem seděl vedle něj, když jsem si dokonal v hlavě přehrával jeho slova, nemohl jsem. Nemohl jsem a nechtěl, i když jsem věděl, že je to špatné, že je to jen další krok vzad, další krok do záhuby a toho kolotoče té beznaděje. Ale jedna má část pořád naivně doufala a věřila, že by jeho slova mohla být pravdivá. Sledoval jsem jeho tvář, ty ostře řezané rysy, tu jemnou vrásku mezi očima, když se mračil na silnici, i tu únavu, co se na jeho tváři také jistým způsobem podepisovala.
Zastavil až před velkou luxusní bytovkou, kde nás prosklenný výtah dovezl do jedno z těch drahých bytů a já si ve vchodu uvědomil, že mě Alex nevzal nikam na vyhlídku nebo do ústraní. Ale vzal mě domů.. Váhavě jsem překročil práh a rozhlížel se kolem, po tom čistém bytu, ve kterém neviseli žádné plakáty Sparty, kde byl naopak jen minimalismus a strohost, nebylo se čemu divit, nejspíš tady nikdy pořádku nebyl. A když za námi zavřel dveře, nevydržel jsem to. Nevydržel, když jsem se k němu prudce otočil. Otočil, sledoval jeho tvář, nechápavě, překvapeně, hledal slova, když jsem jen otevíral pusu a znovu ji zavíral. Možná jsem mu skutečně chtěl nadávat, křičet, radostí, smutkem i zmatením. Ale já prostě jen zavrtěl hlavou, překonal rychlými kroky tu vzdálenost, co nás dělila, zvedl ruce, když jsem mu dlaní přejel po tváři a druhou umístil na jeho krk, abych si ho nekompromisně a jasně přitáhnul k sobě. Do toho polibku, který nebyl nijak majetnický, ale rozhodně byl naléhavý a vášnivý. Vždycky jsem tě chtěl, vždycky jsem ti propadal, vždycky si přál končit ve tvé náruči. A tohle.. nevím, nevěděl jsem, co tohle mělo být, když jsem mu vjel rukou na krku do vlasů a polibek jen prohloubil. Potřeboval jsem ho cítit, nějak, jakkoliv. Nechtěl jsem mluvit, protože jsem nedokázal definovat, co chci. A tak jsem to řešil jinak. Odtáhl jsem se až po nějaké době, až ve chvíli, kdy mi došel dech a já se jen mazlil s jeho rty než jsem ho pustil z toho naléhavého stisku, ale stále ho pozoroval se zakloněnou hlavou do té impozantní výšky.
"Proč teď, Alexi?" Spíš jsem to zašeptal, ta slova už postrádala ten hněv, ten odpor i tu zášť. Byla v nich jistá odevzdanost a bezbrannost, kterou jsem mu neukazoval často, ale kterou jsem ve skutečnosti v jeho blízkosti cítit chtěl. Mé ruce jemně přejely po jeho tričku, sakra, fakt jsem ho měl odstrčit a donutit ho říct mi všechno, ale namísto toho jsem uvnitř cítil jen nekonečnou touhu. Touhu po tom na moment přestat všechno řešit a užívat si tohle, tenhle moment, ať už to znamenalo cokoliv.

Skutečně jsem cestou domů neplánoval konverzovat, nevím, netušil jsem, co bych měl říkat, nikdy jsem nebyl zrovna dvakrát výřečný typ a do podobných situací jsem se popravdě nedostával, takže jsem si ve skutečnosti zamyšleně lámal hlavu s tím, co chce vlastně slyšet, jak mám vyjádřit všechny ty zmatené myšlenky, které jsem měl v hlavě. Ta vyhrocená situace na záchodech byla důsledkem tlaku, ani ve fotbale a ani v běžném životě jsem rozhodně nebyl ten přemýšlivý a klidný, celkem snadno jsem se nechal vyprovokovat a pak prostě jednal emocionálně a bez rozmyslu, jenže teď, v tichu auta, kde jsem měl tolik času na zvážení situace, to bylo něco jiného. Ne, nelitoval jsem toho, co jsem udělal, nelitoval jsem té volby, neměl jsem ve zvyku zpochybňovat svá rozhodnutí, jen jsem pochyboval, že tímhle gestem uniknu rozhovoru, který jsem s ním vést nechtěl. Ne protože bych nesdílel jeho pocity, ale protože jsem je prostě neuměl vyjádřit slovy. Bylo směšné, že jsem s tímhle klukem šukal tak asi tisíckrát, znal jsem jeho tělo nazpaměť, bez přemýšlení bych dokázal přesně říct, co ho dokáže vzrušit a co nemá rád, z výrazů jeho tváře bych dokázal naprosto přesně vyčíst, kdy se udělá, ale jakmile došlo na vyjadřování citů, které jsem k němu bezesporu choval, byl jsem jak třináctiletá holka, která se bojí vyznat svému idolu. A přitom to bylo směšné, protože já jsem věděl, co ke mě cítí. Jenže není už pozdě? Můžu po něm chtít něco jinýho než sex, když jsem mu tolikrát cíleně ublížil? Byl jsem zmrd a věděl to o sobě, ale co ty, Štěpáne..? 
I cesta do bytu byla napjatá k prasknutí a tichá jako hrob, protože jsem si uvědomoval, že je to vůbec poprvé, kdy si někoho beru domů, někoho, na němž mi záleží a koho chci mít ve svém bytě. Není to jen další jednorázovka v autě nebo v šatně, chápal vůbec, jaký význam tohle gesto pro mě má? Nebyl bych překvapený, kdyby mu to vůbec nedošlo, protože to bylo nejspíš naprosto normální, to jenom já žil v té neustálé paranoie, že mě někdo uvidí, že to prásknou média, že mi nedovolí dělat tu jedinou věc, kterou jsem miloval a tak jsem před tím utíkal a schovával se, pořád znovu a znovu, až mi přišlo, že nedělám nic jiného, že se schovávám tak dlouho, až už nemám tušení, kdo vlastně jsem. 
Dveře bytu se otevřely, nechal jsem ho vejít a jen znovu bezradně přemýšlel nad tím, co mu mám říct, když se prudce otočil a já z jeho tváře vyčetl stejný zmatek, jaký jsem cítil sám v sobě. On to chápal. On věděl, že tohle drobné gesto, fakt, že jsem ho vzal do svého bytu, na jediné místo, kde jsem mohl být sám sebou, něco znamená. A možná jsem nebyl jediný, kdo nevěděl, co říct, když ke mě došel a přitáhl mě k sobě, když mě líbal tak naléhavě a hluboce a já vůbec nepřemýšlel, neohlížel se přes rameno, nesnažil se to nějak kontrolovat, když jsem si ho za boky přitáhl k sobě, obmotal kolem něj ruce a natiskl ho k sobě ještě víc, oplácel mu ty polibky, vášnivé a jasné, mluvil jsem s ním tou jedinou cestou, kterou jsem znal, dokud se ode mě neodtrhl a stejně jako já nezalapal po dechu. Bylo to jiné, jiné než kdykoliv předtím, kdy jsem si ho nekompromisně bral a on se bránil a pak mi podléhal, ale byla tam ta pachuť, bylo tam to ale, které nad námi viselo jako Damoklův meč, jenže teď jsi to byl ty, ty kdo zůstával v mé blízkosti a díval se na mě, jako bys mě viděl poprvé. Prohlížel jsem si tu známou tvář, tu o níž jsem snil a teď jsem ji měl na dosah ruky. Mohl jsem dál hrát tu hru, dál předstírat, ale já už nechtěl, už ne, když promluvil, když se jeho hlas lámal, když se v mé náruči stával zranitelnější a drobnější, i když věděl, co jsem za sráče, který by to tak jednoduše mohl zneužít. Proč jsi to dělal, proč jsi mi ukazoval svou bezbrannost, když jsem tě mohl zničit? Zase jsem jen musel v duchu obdivovat tu důvěru, tu odvahu znovu vstoupit do neznáma a dát všechno všanc s hovadem, jakým jsem byl já. 
"Nevím." odvětil jsem popravdě, jen sklonil hlavu a otřel se o jeho tvář, moje ruce se pomalu, skoro nejistě pohnuly a pronikly pod jeho tričko, ale to gesto nebylo jinak násilné, nesnažil jsem se podmanit si jeho tělo, jen jsem se bříšky prstů mazlil s tou známou, měkkou kůží, kterou jsem si nikdy nedovolil víc prozkoumat, nikdy nedostal tu příležitost si uvědomit, jak je horká a hladká, zatímco jsem ho hladil na bocích a břiše, ale nedovolil si jít dál. Co jsem mu měl říct? Že to Tadeáš ví a nemá cenu se schovávat? Že se vrátila moje dětská láska a všechno ve mě obrátila vzhůru nohama? Že jsem si to rozdal s neznámým klukem na zadním sedadle auta, nechal se okrást a stejně pořád kontroluju mobil, protože na tu bezbrannou tvář nedokážu zapomenout? Ne, nehodlal jsem mu lhát a tvrdit, že ho miluju až za hrob a chci s ním strávit život. Nechtěl jsem mu dávat tu naději, protože jsem nevěděl, jestli to tak je, jen jsem věděl, že něco k němu cítím. Něco, co mě nabádalo k tomu se mu otevřít, i když jsem nevěděl, co čekat. Cos chtěl slyšet, Štěpáne? Že pro tebe mám slabost? Že jsem si nikdy nedovolil snít o tom, jak mi prostě jenom ležíš v náruči nebo taháš moje trička? "Už mě nebaví hrát všechny ty hry. Chci vědět, jaký to je." věděl jsem, že má slova zní nesmyslně, protože o mě nic nevěděl. Znal jen to, co jsem mu ukázal a já si dal záležet na tom, aby to bylo jen to špatné, ale zároveň.. zároveň jsem chtěl, aby znal i tu druhou stránku mě, tu co doma nosila brýle na čtení, sledovala reality show a četla young adult literaturu. Narovnal jsem hlavu a prsty mu zabloudil do vlasů, nesnažil se mu hlavu zaklonit, nechtěl jsem mu dát najevo svou převahu, možná jsem se nad ním tyčil, ale prvně jsem přemýšlel nad tím, že se mi to líbí ne kvůli té moci, ale protože když se na mě díval s tím odevzdaným výrazem, byl prostě jen sladký a roztomilý a já se ho chtěl dotýkat jinak. "Chci víc než jenom sex." přejel jsem palcem po jeho rtech a sklonil se, když jsem ho znovu políbil a nebyla to něžná školácká pusa, podmaňoval jsem si jeho rty, ale ten polibek nebyl majetnický ani pokořující. Byl jen nedočkavý a hladový. Protože i když jsem řekl, že to není o sexu, byl sakra u mě v bytě a líbal mě a já ho chtěl prostě jen zvednou a odnést do ložnice a.. a udělal jsem přesně tohle. Zvedl ho, držel pod zadkem, prohlížel si tu tvář a prostě ho odnesl do té místnosti na konci chodby, kam jsem si nikdy nikoho nevzal, položil ho do těch peřin a nevěděl, nevěděl, jestli tohle stačí, Štěpáne, nevěděl, jestli je tohle to, co chci. Ale chtěl, hrozně jsem chtěl to zjistit.