Elias Dimitrov

Vždycky mě charakterizovaly tři věci - pronikavě šedé oči, nečitelný výraz a sebevědomá extravagance. Jsem ten typ, který nikdy nemění výraz, prostě se pořád tvářím stejně, ani vesele, ani smutně, ani naštvaně nebo drze, já mám prostě ve tváři za všech okolností vepsanou tu lhostejnost a vyrovnanost. A že ten pohled, ten mám dost ostrý a přímý. Působím už na první pohled tak nějak odtažitě a chladně, často jsem slýchával, že se mám usmát, protože ze mě jde strach, ale ve skutečnosti myslím, že právě všechny ty kecy, které o mě kolují a které záměrně nevyvracím, ke mě stáčejí tu nechtěnou pozornost. I když o to se umím postarat i jinak.. 

Jsem docela vysoký, i když znám spoustu těch, kteří mě převyšují. Nikdy jsem to ale neřešil, nemusel, umím převyšovat lidi kolem sebe jinak. 

Mám delší, uhlově černé vlasy, které se pořád mají tendenci stáčet do kudrlin, ani ty moc neřeším, občas je prohrábnu, abych ten chaos na své hlavě nějak zkrotil nebo na ně prostě flegmaticky vrazím kapucu a děj se vůle boží. 

Co ale připoutává pozornost lidí kolem mě je styl mého oblékání a množství ozdob na mém těle. Tak nějak už to ke mně patří - výrazné prsteny, náušnice v uších, piercing v nose, řetězy na krku, perli, tetování, baví mě lidi kolem pohoršovat, i když můj výraz o tom nikdy nic neprozrazuje, ale jednou hraju nějakou roli a tahle image se k tatérovi hodí, tak proč ne. I když těch tetování je asi méně, než byste od tatéra očekávali. Je pravda, že si nevytetuju jen tak něco a vše na mém těle má pro mě nějaký konkrétní význam. 

Nosím výhradně černou barvu, když se hodně odvážu tak tmavé odstíny zelené nebo modré, možná ještě tak šedou, ale to už musí být pěkně bláznivý den. Necítím se prostě dobře, nesedí to ke mně. Navíc sundávat tu krev z něčeho světlého, hmm, ne, díky. 

Nikdy jsem nebyl ten typ, co by dával nějak výrazně najevo to, co si myslí nebo prožívá. Už od mala jsem uměl dokonale ovládat své emoce a za všech okolností se chovat stoicky a být trpělivý, i když to ve mě všechno vřelo a vzpíralo se. Nejsem moc komunikativní, respektive nikdy toho moc nenamluvím, prostě jdu obvykle rovnou k věci a bez obalu mluvím vždy jen tehdy, je-li to po mě vyžadováno. Na druhou stranu jsem ale velmi dobrý posluchač, jsem schopný vnímat ty drobné detaily a z řeči těla vyčíst víc, než říká vaše pusa, je to moje práce, poznat, kdy člověk lže, kdy se bojí, najít každou slabinu a využít jí. Jinak bych byl jako jeho pravá ruka k ničemu. 

Obecně vzato jsem realista, který stojí nohama pevně na zemi. Spoustu věcí, které ostatní děsí nebo z nich mají výčitky, jsem si srovnal v hlavě tak, abych v tomhle světě mohl žít. Málokdo by tomu rozuměl a tak o mě dohromady nikdo nic zásadního neví. Se svým životem se jen tak někomu nesvěřuju, vlastně obecně ty informace o sobě jen nerad někomu sděluji, co si budeme, ta paranoia tam asi taky hraje svou roli. Jsem docela samotář, co nijak extra netouží po společnosti, i když jednou za čas to není na škodu.

Působím na své okolí dost odtažitě a chladně, ale nejsem zase asi tak zlý hovado, jak byste asi čekali. Svou práci nijak extra rád nemám, není to tak, že bych si to užíval, ale tak jako vy jdete s protáhlým ksichtem ráno za kasu, já jdu prostě připomenout hloupým lidem, že rodina Verzini nezapomíná. To ale neznamená, že bych byl bezcitnej sráč, kterej se baví cizím neštěstím. Jsem prostě jen věrnej a oddanej, přesně tak, jak mě to rodiče naučili a se svou prací jsem se už stejně dávno smířil. 

Narodil jsem se v Itálii a jo, asi si říkáte, proč se jmenuju jako přebal ruský vodky, ale to má vlastně naprosto jednoduchý vysvětlení. Nějaká moje babka si kdysi vzala méně významného člena nechvalně proslulého klanu Verzini. A když pak její mafiánská rodina vedla nějakou směšnou pouliční válku s jiným ruským rádoby gangem, tehdejší hlava klanu Verzini nemohla dopustit, aby tadyhle bábrliny nebohý příbuzný, který utekli žalovat do Itálie, povraždili jako krysy ani ne proto, že by tam byly nějaké rodinné vazby, jako spíš kvůli tomu, že zneuctili tak veleslavné italské jméno a tak naběhli hezky do Ruska a všechno to tam vyřídili pěkně v italském stylu. Možná jim spíš šlo o vystrašení vylitejch rusáků, kteří jim dodneška platí tučnou apanáž, každopádně bábrle a zbytek rodiny byl Verziniům tak vděčnej, že jim přísahal věrnost až za hrob. No a od té doby všichni Dimitrovové pracujou pro tyhle mafiánský Italy. Už jako usmrkanýmu harantovi mi táta vtloukal do hlavy, jaká je to čest moct spolupracovat s touhle rodinou, protože co si budeme, naše rodina byla sice od nepaměti plná ruskejch sráčů a zmrdů, ale na tyhle svině jsme teda rozhodně neměli. 

Od malička jsem měl za úkol jedinou věc - udělat všechno pro to, aby nejstarší syn rodiny a budoucí hlava klanu Lorenzo Verzini byl spokojený. Můj táta měl totiž to výsadní postavení, že jako nejschopnější Dimitrov byl pravou rukou Enzovo otce. A mě hodlal vycvičit k tomu, abych jeho úlohu přebral, až půjdou oba staříci do důchodu. Jeho plány na hezký lehátko někde v Pise se sice nesplnily, ale určitě by se dmul pýchou, že svoje místo po Enzově boku stále mám. 

Vyrůstal jsem v divném světě plném chlápků v předražených oblecích, ženách v luxusních róbách, ve velkých domech prosycených těžkými voňavkami, jedl jen to nejvybranější jídlo a přece nic z toho nebylo moje, nebylo to reálné a i když jsem směl tohle všechno mít, moc dobře jsem věděl, že je to jen dobrá vůle Enzova otce. Kromě Enzovo bratrů jsem byl jediné dítě, které se k němu smělo přiblížit. Chodil jsem s ním na jeho soukromé hodiny, hrál si s ním na dětských hřištích, to já za ním běhával se smíchem po dlouhých chodbách směšně velkých sídel, když jsme utíkali jeho ochrance a to všechno jen proto, abych pochopil, co je mým úkolem, co je mým posláním. Někomu, kdo nevyrostl v rodině, se těžko vysvětluje ta loajalita, kterou mi vštěpovali celý život a která je stejně silná dodnes. Nikdy jsem nepřemýšlel nad něčím jiným, nad jiným životem, nad jinými přáteli či volností, protože jsem nic jiného neznal. Popravdě život v těhle palácích nebyl tak hrozný, jak si určitě myslíte, s Enzem jsem se taky navyváděl spousty kravin, za které jsem jako správná budoucí pravá ruka přebíral zodpovědnost, ale v té době ještě Enzo nebyl tou chladnokrevnou hlavou rodiny a tak jsem tam nikdy nestál před jeho otcem a tím upřeným pohledem sám, protože mě tam nikdy nenechal. Byl to můj přítel a já s ním nebyl, protože bych musel, ale protože jsem ho měl prostě rád. 

Všechno se změnilo, když mi bylo devět. Nepřipadalo mi nic divného na tom, že hned po hodině jazyků máme trénink bojových umění nebo střelbu ze zbraně, to prostě byl náš svět, ale v ten den, kdy zastřelili jeho otce, se všechno změnilo. 

Neumíte si představit, jak to v rodině funguje, když jste v ní nikdy nebyli. Nemůžete pochopit, že ještě ten večer spáchal můj otec sebevraždu, protože nedokázal hlavu klanu ochránit. Nechopíte, že já ani matka jsme neuronili ani slzu, i když jsme ho oba milovali, ale proto, že jsme respektovali jeho krok a v naší loajalitě ho podporovali netruchlili jsme. Tak totiž fungujou mafiánský rodiny. Děláš nejhorší svinstva, ale víš, že tvýmu bráchovi můžeš vždycky věřit. A já Enzovi věřil. 

Byl jsem tam, celou tu doby, kdy ze dne na den skončilo jeho dětství jako mávnutím kouzelného proutku a všechny ty hodiny, jejichž významu jsme se vysmívali, byly najednou tvrdou připomínkou našich bezstarostných životů. Byl jsem děcko, ještě mladší než Enzo, ještě naivnější a zranitelnější, nemohl jsem dělat to, co se po mě vyžadovalo, ale byl jsem odhodlaný se na tu pozici, na to místo po jeho pravém boku, jednou vypracovat. A tak zatímco on seděl za kulatým stolem a s tím nečitelným výrazem poslouchal všechny ty supy, co mu jen šly po krku a on to moc dobře věděl, já trénoval, bojoval, s nožem, s pistolí, řízení, odposlech, nedal jsem si pokoj a prostě si šel tvrdě za svým. Protože mým posláním, které mi tak dlouho vtloukaly do hlavy, bylo udělat cokoliv, co si bude přát.

Postupem času jsem se přes různé podřadné úkoly a práce dostal celkem vysoko. Pořád jsem s Enzem byl v kontaktu, ale bylo to jiné, než když jsme byli děti a já si dovolil k němu prostě chovat jako k sobě rovnému. Teď jsem věděl, že to už nejde. Už mi rovný nebyl. Naučil jsem se stát pár centimetrů za ním, přestal dělat vtípky a drzé narážky a prostě jen čekal na rozkazy. 

Když mi bylo osmnáct, nechal si mě zavolat a řekl mi, že jako narozeninový dárek mi dává možnost výběru. Tehdy mi řekl, že můžu beztrestně odejít, že můžu rodinu opustit. Můj dluh a dluh mé rodiny byl splacen. A já šel. Sbalil si ten batoh, sedl na motorku a prostě jel, zmizel, ztratil se v Evropě, chlastal, šukal, našel si práci, naučil se tetovat, pronajal si byt, našel přítelkyni.. a nebylo to takový, jak jsem si to představoval. I když byl můj svět bezstarostný, neměl smysl. I když jsem byl volný, nikdo mi nerozuměl, do toho krásného světa jsem nepatřil. Byl jsem moc dlouho obklopený vůní střelného prachu a smrti, abych si mohl hrát na hodného kluka. Protože jsem měl na rukách krev, i když jsem se tak moc snažil ji smýt. 

A tak jsem se vrátil. Vrátil a bez ptaní či souhlasu se postavil po jeho pravém boku a zůstal tam, ten, kterej bez zaváhání splní jakékoliv jeho přání, kterej se nebude ptát proč a prostě to udělá, ten, kterej ho nikdy nezradí ani nebude soudit. Protože ty podělaný tradice maj stejně něco do sebe a ať chci nebo ne, já v něm stejně někde uvnitř vidím toho kluka, za kterým jsem běhával jako ocásek a možná jsem citlivka, ale ten slabej paprsek světla mě udrží v tomhle světě, kterýmu nemůžete rozumět. Nemůžete, protože nejste v rodině.