Sportovní hala

S obrovskou taškou přes rameno jsem se doslova táhnul směrem k hale, zíval jsem tak, že by se mi do pusy vešel snad celý puk a ty pytle pod očima před trenérem skryju asi fakt jenom tak, že si vezmu na hlavu odpadkovej koš místo helmy. Ty vole! Bylo to asi tak dvacet minut po té, co mě policajti konečně propustili ze spárů a Patrik na mě kývnul, ať rychle mažu, protože moje malá výpomoc na pár hodin se proměnila ve výslech skrze celou noc! A že rozhovor s poldama fakt nebyl něco, co bych chtěl absolvovat, protože já byl přesně ten typ, co se mu klepou ruce, koktá a buší mu srdce rychlostí blesku, i když si je jistej, že vůbec nic neudělal. Sakra mě uměli vyschýzovat i revizoři v šalině, tak co teprve ten polda s výrazem, který jasně napovídal o tom, že dneska někoho prostě rozhodně zabásne?! 
Nejradši bych se teď sebral a šel rovnou do postele, ale to nepřicházelo v úvahu, když jsem se chtěl probojovat do áčka a musel makat, makat, makat! Prošel jsem vrátnicí, kde jsem se ospale, ale mile pozdravil s omšelým staříkem, se kterým jsem se skamarádil hned první den, protože jsem byl prostě přesně ten ukecanej puberťák, co bude s dědouškem z vrátnice probírat kvalitu ledu, hned se mi samozřejmě vysmál, že jsem to juchání asi protáhl až moc do rána a vypadám jako přejetej rolbou, ale také mě upozornil, že na mikině mám něco červeného, to jsem se i popral? Zčervenal jsem jako paprika, když mi došlo čí krev na mikině nejspíš mám a jako ranou z čistého nebe si vzpomněl na chvíli, kdy jen díky tomu nerudnýmu poldovi jsem nepřišel o svou nevinnost. Ty vole, já skoro zapomněl, že jsem si to na šéfově stole téměř rozdal s tím brutálně sexy světlovláskem, o kterém jsem doslova věděl akorát jeho jméno! Z vrátnice jsem si to rychle štrádoval pryč, protože mi bylo jasné, že děda hned pozná, co se mi honí hlavou, když jsem si snad nevědomky sklouzl rukou ke rtům a přejel po té malé rance, kterou tam zanechaly Filipovy zuby. Damn, to bylo.. 
S rachotem jsem zapadl do šatny právě ve chvíli, kdy se ozýval pobouřený křik mých spoluhráčů a já jen vyjeveně zíral na to, jak kolem mě létají puky a hokejky. Obrovský tmavovlásek ve věku mého otce se ke mě otočil a zamračil se, jako bych ho nasral už jen tím, že dýchám. A jéje, to jsem přesně chtěl, nasrat svého kapitána doslova minutu po příchodu! 
"Prcku dělej, musíme si zabrat plochu! Polokoně přijeli dřív, prej se jim minule nepozdával led, věřil bys tomu? Šupáci, co bruslej za barákem na rybníku, nám budou vyprávět o kvalitě ledu, to je snad vtip. Bereš puky, hni prdelí!" strčil do mě a s nadáváním se vydal do chodby vedoucí k ledové ploše a celé mužstvo za ním, zatímco já jen zíral, jak odchází a nechápal absolutně nic. Jasně, zítra jsme sice měli zápas s Dynamem, ale nečekal jsem, že bych měl tu čest hned po snídani! No co, moje myšlenky na Filipa a jeho děsně šikovné ruce vzaly rychle za své, když jsem si představil, kolik koleček mi kapitán dá, jestli dolezu jen o minutu později, a tak jsem na sebe v rychlosti naházel výstroj, svoje rudé oči schoval za plexisklo helmy a vyjel na led jako poslední a nejmladší, ale rozhodně s největším nasazením, když jsem vlítnul do obrany a začal plnit svou práci - sundat každého, kdo by se chtěl dostat k bráně!

Znuděně jsem přejížděl po ledu, jezdil s hokejkou po novém ledu a čekal tu nekonečnou frontu přihrávek, kombinaci útoků a obrany, ohraných střel a samostatných nájezdů na branku. Nenudil jsem se proto, protože by mě stát na ledu otravovalo. Ale protože ty perfektně trefené pravé rohy a rychlé a nekompromisní kličky okolo našich velmi neschopných obránců byly prostě až moc jednoduché.
Vehementně jsem ignoroval naštvané a rádoby drsné pohledy svého kapitána, jehož céčko se výsměšně houpalo na jeho rameni. Záviděl jsem mu? Ani ne, když jsem na něj upřel světlý pohled a neprojevil sebemenší zájem o jeho zběsilou gestikulaci. Nestál jsem o to být kapitán, nestál, protože na rozdíl od všech ostatních jsem těmi srdceryvnými motivačními řečmi pohrdal, málokdy nějakým způsobem spolupracoval a razil si heslo, že bych měl být tím nejlepším a že názor ostatních mě nemusí zajímat. Otec mi tuhle ideologii vštěpoval od dětství a já zjišťoval, že se mi zaryla až moc hluboko pod kůži. Z týmu mě naštěstí vyhodit nemohli, protože trenér věděl, že by přišel o až příliš cenného útočníka. Byl jsem tady až moc dlouho, až moc dlouho v tom stejném dresu, v těch samých podmínkách, s těmi samými protáhlými obličeji. A já chtěl víc. Tak zoufale víc, když jsem namísto tréninku svého týmu sledoval druhou polovinu. Až příliš detailně mapoval každého hráče, odhadoval jejich slabiny, odhadoval ty silné od těch slabých. Těch, co si jen na něco hrajou oproti těm, kteří skutečně mají nějaký talent. Možná i to mohlo za moji částečnou zdrženlivost a nezapojování se do tohohle až příliš nesmyslného tréninku ve kterém šlo jen o honění eg vzájemných kapitánů a trenérů. Protočil jsem očima a namísto toho, abych pokračoval ve střelbě na bránu jsem už po několikáté zajel na polovinu Sparty a užíval si nevraživost všech, kteří by mě z ní zuby nejradši vynesli, ale neudělali nic. Co si budeme, vždycky jsem byl tak trochu sráč, vždycky jsem byl až příliš sólista, ten, co šel za hranice, ten, co dost často neměl city ani svědomím když si tvrdě a nekompromisně bral všechno, co chtěl. Ale tak to prostě bylo, a tak jsem zas a znovu porušoval ty přísná pravidla. Možná i proto, protože bych raději viděl sám sebe v tom vínovém dresu než v tom našem. Z mého zamyšlení a znuděnosti mě vytrhlo až něco jiného. Náraz někoho, jehož tělo mě tvrdě odrazilo na mou polovinu. Napřímil jsem se a namísto toho, abych se střetl s nějakým dvoumetrovým hovadem, můj pohled se střetl s někým jiným. Někým, od koho bych tak prudký náraz nečekal a jehož pohyby jsem sledoval celou dobu. Protože možná byl malý a soudě podle obličeje a očí dost mladý, v obraně stejně nekompromisní. A já si počas té vzdálenosti kterou cestou ke mě rázně a rychle zkracoval uvědomoval, že tenhle výraz až příliš dobře znám. Neubránil jsem se proto lehkému úšklebku.
"Hej Bauer, konečně zjistili, že sotva dobruslíš k bráně natož ji trefíš, tak tě radši strčili do obrany?" Co je to trochu starého dobrého hašteření před zápasem, ne? Naklonil jsem hlavu na stranu a přeci jen zůstával na své polovině. Bylo mi fuk, že se na nás upírá většina pohledů, jen ať.

Jako obvykle jsem na ledě nechával všechno, byl jsem přesně ten typ hráče, co musel všechno oddřít, co musel tu samou věc udělat tisíckrát, ale já se nevzdával, ne, věděl jsem, že to bylo, je a bude těžký, ale to jsem na tom miloval. Tu chvíli, kdy už nemůžete, kdy padáte na držku, kdy jste zoufalý a chcete to vzdát, ale nakonec, nakonec se ta snaha vyplatí a vy vyhrajete. Ten pocit, vítězství, svoboda, věděl jsem, že když tu nechám všechno, na zápase budu létat jako pták. A tak jsem si jen hřbetem rukavice otřel orosené plexisklo, kašlal na pot, který mi stékal po spáncích a znovu se postavil dalšímu útočníkovi, který byl vyšší, těžší, rychlejší, ale stejně jsem ho nenechal projít, já rozhodně nebyl nejlepší bruslař nebo střelec, ale byl jsem sakra nepříjemnej obránce. 
Neměl jsem čas sledovat protivníkův tým, můj kapitán s trenérem razili heslo, že nejlíp se připravím, když na mě půjdou nejlíp úplně všichni, takže nebyl čas chytat lelky kolem, ale přece jen ta jasně červená mezi našimi vínovými dresy byla tak do očí bijící, že já to nemohl ignorovat. Přimhouřil jsem oči a zamračeně sledoval vysokého útočníka, který si kolem krasobruslil jako na vejletě a naprosto očividně se snažil všechny kolem sebe nasrat a upřímně nasrat mě nebylo nijak těžký, tím spíš, když se otočil a já si na jeho dresu přečetl to zpropadené jméno. 
Anthony Scott. Jako fakt? Musí přijet zrovna tenhle nafoukanej blbeček, kterej mi dává sežrat to, že je tisíckrát lepší snad od školičky bruslení?! Jako fakt, když tenkrát opouštěl Brno, fakt jsem doufal, že si odkvačil někam do ruský prdele a dá mi svatej pokoj! Měl jsem před očima ten jeho hezkej obličej, jak se nade mnou sklání a jen se tak potutelně usmívá, mohlo mu být tak deset, ale už tehdy byl namistrovanej jak hovado, už tehdy jsem v tom pohledu četl jediné - nemáš na to, tak to vzdej! Sralo mě spoustu hokejek, ale tahle namyšlená lopata teda rozhodně nejvíc! Protože ač jsem ho nesnášel sebevíc, že má zasraně velkej talent jsem mu nemohl upřít. Jenže takovými jsem pohrdal nejvíc. Protože neměl tušení, jak těžký to celý bylo a ten jeho arogantní úšklebek mi zase jenom připomínal ty roky, kdy jsem cítil jen nejistotu a chtěl to vzdát, protože jsem si nepřišel dost dobrej. Srát na to, srát na podělanýho Anthotyho Fucking Scotta! Zaskřípal jsem zuby, rozhodně mě nenechávalo chladným, že si z nás všech dělá očividnou prdel, takže když mě kapitán se zlomyslným úsměvem poslal, abych ho šel pozdravit, neváhal jsem ani vteřinu. Ten hit, kterým jsem ho v plné rychlosti nabral, jsem si jednoznačně užil, i když co si budem, ono poslat to stokilový hovado na druhou stranu hřiště nebyla žádná procházka růžovým sadem, ale tak sakra měl jsem už něco naposilováno, takže jsem věděl, že v souboji s touhle princeznou s něžným obličejíkem bych rozhodně neprohrál!
Možná i proto jsem se k němu rozjel celkem nasraně, ale popravdě v mém pomstychtivém nájezdu mě zarazila jeho věta. Zamrkal jsem a podíval se na něj poněkud překvapeně, protože ano, začínalo mi docházet, že zatímco já ho nesnáším snad celej život, tenhle zasranej zženštilej model si mě ani nepamatuje! Já byl zvyklej, že si mě s Andym každej plete,.. ale on nejspíš vůbec neměl představu, že existuju! Nebylo to tak překvapivé, Andy býval vždycky o dost lepší a jako jo, od dorostu jsem s tímhle blbečkem vlastně už ani nehrál v jednom týmu, ale i tak! Potlačil jsem ten ublíženej výraz a narovnal se do své plné výšky, ačkoliv i tak jsem byl o kus menší než on. Nevadí, rozhodně jsem se alespoň tvářil děsně výhružně, protože jsem možná byl menší, ale ten perfektní nos ti zvládnu rozmlátit i tak!  
"Myslíš, že jen proto, že jsi nějaká podělaná hokejová star, můžeš si dovolovat? Tady nejsi doma!" zavrčel jsem a upřel k němu pohled. To pravda trochu podkopalo mou rádoby drsnou pózu, protože pohled na ten perfektně symetrický obličej mě docela znervózňoval, ale minimálně jsem se snažil tvářit výhružně, když jsem špičkou hokejky přejel po červené čáře na ledě, která jasně stanovovala, kde má zůstat. A že to tvrdé poklepání na led mu mělo poslat jasný signál, že jestli tu čáru překročí, nebudu si brát servítky. Nebyl jsem dobrej bruslař ani útočník, byl jsem rváč a dříč a za svůj tým jsem dýchal. Možná i proto jsem se teď tvářil tak naštvaně. Protože hanil to, co jsem miloval. 
"Dej mi důvod.." můj hlas zněl překvapivě tvrdě na to, jak jsem se obvykle jen debilně usmíval, ale tak jsem to prostě měl. Jak šlo o hokej, už jsem nebyl ten hodnej malej Míša, moje přednosti nebyly zručnost a rychlost, jakou vždycky v perfektních kličkách předváděl Adam s tímhle princátkem v útoku. Ne, já si to vydřel a dostal tolikrát, že teď jsem byl připravenej čelit tomuhle pohledu, protože na ledě jsem byl někdo úplně jinej. 
Na ledě, to je to klíčové slovo.. protože když jsem z něj o dvě hodiny a dvacet dva minut později slézal, upocený, unavený, ale naprosto uvolněný, nečekal jsem, že ta šatna, která v tuhle dobu byla vždycky liduprázdná, bude ještě stále rozsvícená. Protože ty tréninky jsem si nedával jenom proto, abych na sobě zamakal, ale taky z jednoho praktického důvodu - už pár týdnů mi pohled na některé mé nahé spoluhráče nedělal dobře. Takže když jsem si to jen s ručníkem přes rameno nakráčel do sprch a upřel pohled na ten naprosto dokonale vytrénovaný zadek, div jsem tam sebou rovnou nešvihl. Fuck, kurva, do prdele! Okamžitě jsem hodlal vzít čáru a radši přežít svůj zpocený odér cestou domů šalinou, než bouři hormonů, která mi v tuhle chvíli projela tělem.

Je pravda, že bych to nejspíš klasicky bral do extrémů. Namísto toho, aby mě jeho hit nebo snad ta výhružná póza, že bych neměl překračovat červenou čáru zastrašil, byl jsem to já, kdo se jen samolibě ušklíbl a kroužil snad ještě blíž. Paradoxně jsem celkem rád vyvolával potyčky, provokoval, drze se ušklíbal nebo provokoval prohrávající družstvo prostě jen proto, protože jsem mohl. Protože jsem to ve finále bych stejně já, kdo je obehrál a kdo z nich byl nejlepší. Z téhle šarády, která přitahovala až moc pozornosti, mě přeci jen vytrhl nasraný křik trenéra s tím, jestli si má princeznovská prdel trochu pospíší a zkusí taky konečně zavěsit. Věnoval jsem Bauerovi jen další posměšný úšklebek, než jsem skutečně se rozhodl zbytek tréninku aspoň něco málo dělat.
Nebylo to tak, že bych si skutečně myslel, že jen talent stačí. Že díky tomu budu ta hvězda. Ne, možná jsem měl talent, ale nikdo neviděl ty neskutečně dlouhé tréninky které jsem ordinoval sám sobě když se nikdo jiný nedíval. Když ostatní odcházeli po vyhraném zápase na pivo, byl jsem to já, kdo namísto toho trénoval další nájezdy a perfektní střely. Protože jsem byl sráč s talentem a rozhodně ne s duší týmového hráče. Ale věděl jsem, že ke každému úspěchu vede nějaká cesta. A tou mou bylo pilovat to, co už umím, jen proto, abych mohl všem ukázat, že jsem nejlepší.
Snad i díky tomu jsem ve sprchách zůstával vždy téměř jako poslední, nejspíš i proto, protože jsem své spoluhráče téměř nemohl vystát. Nebo spíš oni mě. Bylo mi jasné, že si za zády špitají moje jméno, že jsem ten poslední koho by hrdě plácali po ramenou. Ale tihle looseři mi byli celkem u prdele. Ale to zvednuté obočí trenéra Sparty po tom, co jsem perfektně umístil pravý horní hor, ten mi za to stál. Protože ten jsem potřeboval. Zoufale moc jsem toužil po přestupu a doufal, že tenhle zápas bude mou vstupenkou.
Vjel jsem si rukou do mokrých vlasů, nechal kapky vody dopadat na tvář, ve sprchách bylo zoufalé ticho, ticho, které jsem vítal, když jsem mohl čelit jen svým myšlenkám a ne všem těm pitomým řečem o tom, kdo kdy zase kterou přefikl. Ale to ticho přeci jen někdo vyrušil, pár rázných kroků, které se ale náhle zastavili. Ve chvíli, kdy jsem pootevřel oči a pohledem sjel od shora dolů postavu před sebou. Můj oblíbený obránce mi zjevně hodlal ukázat moje místo i mimo led. Kecám. Sjel jsem ho znovu pohledem a když jsem si všiml, že se chystá otočit, přeci jen jsem si nedovolil nerýpnout.
"Myslel jsem si, že víc než hity budeš rozdávat podpisy na prsa zuřícím fanynkám na pódiu.." Jasně, i já slyšel Stíny a nejnovější alba, které mého oblíbeného útočníka vystřelili v žebříčku hitparád. Když jsem si ale všiml pohledu, který mi hnědovlásek věnoval, ten naštvaný, jasný a naprosto odlišný od toho věčně stoicky klidného a flegmatického, byl jsem si naprosto jistý, že přede mnou nestojí Adam Bauer. A jo, taky proto, protože po něm na ledě křičeli Michale, ale to je detail. Jejich podoba mě udivovala už od dětství, ale vzhledem k tomu, že s Andym jsem se vídal denně a i tenhle naštvaný výraz vídal taky dost často, věděl jsem, kdo přede mnou stojí. A nehodlal rýpat o nic méně.
"Áčka ve Spartě. Hm, brácha se nejspíš musel hodně přimluvit.. nebo tomu říkám z prdele klika. Co, Michale?" Zabodl jsem do něj modrý pohled, ušklíbl se a znovu si vjel do vlasů. Potom jsem vypnul vodu a zašátral po ručníku. Rozhodně jsem věděl, kdo to je a rozhodl se přestat hrát to divadlo. I když na poprvé jsem vážně čekal Adama. A o to víc jsem zůstával překvapen.

Upřímně chtěl jsem zmizet jako pára nad hrncem, ale zjevně jsem nebyl ten nenápadnej ninja, na jakýho jsem si tam hrál, takže když promluvil, zastavil jsem se v pohybu a doslova stuhnul, teď už jsem asi nemohl dělat, že jsem ho jakože vůbec neslyšel, co? Ta chvilková hysterie, co mám se sebou vlastně dělat se úplně změnila, když promluvil znovu a já se prostě bez přemýšlení otočil a s tím totálně nasraným výrazem si to nakráčel rovnou k němu. Od mala jsem byl ten horkokrevný typ, který neuměl udržet emoce na uzdě, ale on měl od začátku obrovské nadání na to mě vytočit, aniž by se kdovíjak snažil. Na ledě i mimo něj! V tu chvíli jsem nepřemýšlel, jak bizarní je dělat na někoho ramena, když seš menší a ty vole kompletně nahej, ale já nikdy nebyl nejostřejší tužka v penále, ne, stejně jako většina mejch pastelek jsem byl to neořezaný kopyto, za který mi matikářka standartně dávala poznámku. Ale srdcař jsem byl, to zas jo! 
"Závidíš nebo..?" jeho slova mě přesvědčila o tom, že nakonec ví, kdo jsem. A nebudu říkat, že mě to nepřekvapilo. Nikdy si mě moc nevšímal, stačilo pár těch jeho vševidoucích pohledů, které mi jasně říkali, že nejsem dobrej jako Adam a proto mu nestojím ani za pohled, a pak už si mě víceméně nevšímal. Povzdechl jsem si, jako uznávám, že jsem na něj měl divnou nenávistnou obsesi, kterou mi rozhodně nikdy neopětoval tak, jak bych si přál, ale to mě na něm možná sralo ještě víc! Že zatímco on byl v mém hledáčku prakticky neustále, já mu nestál ani za pohled! Ale teď se na mě díval, znovu tak zpříma jako na ledě a znovu bylo v tom pohledu cosi, co mě nutilo zatnout pěsti a udělat ještě jeden krok k němu, i když tak jsem se ho skoro dotýkal hrudníkem. Obklopila mě ostrá vůně, mužná a svěží a já jen na chvíli přivřel oči, byl jsem ještě stále rozprouděný po tom tréninku nebo proč tu bylo takové horko?! Naštěstí jsem byl tak nasraný, že jsem vypustil i myšlenky o tom, že ten jeho sixpack je teda vážně něco! 
"Na rozdíl od tebe já si vydřel každou minutu v tomhle dresu. Už nejsem to malý děcko, jestli mi chceš něco říct, do toho.." díval jsem se mu do očí a nebylo to jen proto, že jsem se odmítal podívat níž, kde se jemné černé chloupky svážely po jeho břiše až.. ne, ne, žádné zírání, to jsem si zakázal hned na začátku! Něco se se mnou dělo, o tom žádná, ale teď nebyl čas na rozjímání nad mou sexuální orientací, jestli si chce dát bitku, milerád ho pošlu zpátky pro perník!

Nejspíš bych se jen ušklíbnul a odkráčel pryč, i přes jeho poznámky, kdyby si to nenakráčel rovnou ke mě. A rovnou tak nebezpečně blízko. Nejspíš jsem se měl bát, nejspíš jsem se měl bát toho varovného pohledu, toho naštvání, té zuřivosti, co se mu na chvíli mihla v očích a mě to jen donutilo pobaveně přivřít oči. Neucuknul jsem před tou jeho náhlou blízkostí, jen sledoval ty světlé oči a rozhodně neměl v plánu odcházet nebo se nechat zastrašit. Já se nebál, nebál, protože to bylo jen štěně, co varovně roztomile vrčelo a přitom se bálo vlastního hlasu. Bylo tak jednoduché tě vytočit, Michale. Tak moc jednoduché a já si byl naprosto vědom toho na jakou strunu brnkám a že na ni brnkám záměrně. Možná si myslel, že ho neznám, a možná jsem ho skutečně osobně tolik neznal, ale z detailního vyprávění jeho bratra jsem o něm věděl spoustu věcí. A touhle horkou hlavou to začínalo. Nic jsem si o mladším z Bauerů nemyslel, neměl jsem na něj názor a vlastně mě vůbec nezajímal, protože na rozdíl od jeho bratra, on nebyl můj rival ani můj přítel. Protože to Andy byl. Ač jsem ho sebevíc nesnášel pro ten jeho klid a vážnost, stejně tak jsem ho svým způsobem měl rád. A to se o moc lidech říct nedalo.
Sledoval jsem ty oči, ty tolik podobné a přitom tak rozdílné. Jeho tělo byla napjaté, svědčilo o tom, že by možná naplnil svoje výhružky, ale nevěděl komu přesně vyhrožuje. A to ve chvíli, kdy jsem zvednul ruku, chytil ho za loket, využil toho momentu, kdy evidentně nad něčím přemýšlel a já asi ani nechtěl pátrat nad čím a ne zrovna mile ho přetočil a zády narazil na studené kachličky. Jednu rukou jsem se zapřel vedle jeho hlavy zatímco druhou jsem stále svíral jeho loket. Cítil jsem tu nebezpečnou blízkost, mapoval ten hezký obličej, který se mi kupodivu líbil víc, když v něm byly vidět emoce a ty se v tobě, Míšo, promítaly jedna za druhou. Sledoval jsem kapičky vody, co se mi svezly z tváře a dopadly na ten vytrénovaný hrudník, razily si cestu níž, když jsem pohledem klouzal po jeho těle, po té postavě, co jistě musela na sobě dennodenně dřít. Ale to mě bylo upřímně fuk.
"Myslím, že bitka není to, co bys teď chtěl dělat" Samolibě jsem ušklíbl když jsem pohledem sice neúprosně pomalu, ale jasně, vrátil k jeho tváři. Ne, na nic jsem nenarážel, nic jsem nezjišťoval, jen si rozehrál další z těch her přivézt ho k nepříčetnosti, protože jsem zjišťoval, že mě to začínalo celkem bavit. "Pořád seš ještě malý děcko Bauer. Ale to nevadí, jistě brzo dospěješ. Možná.." Pustil jsem jeho ruku a odtáhl se. Pak jsem se otočil, hodil si ručník přes záda a odcházel. Přeci jen jsem se ale u vchodu do šaten na něj krátce ohlédl. "Tak zítra na ledě, radši si připrav nějakou omluvu spoluhráčům, až zasadím těch hezkých pár puků.." Pokrčil jsem rameny a ztratil se v šatně. Myslím, že jsem se pro jeden den pobavil dost.

Jako uznávám, že jsem si za dost z toho mohl sám, ale tak.. ty vole! Netuším, jak se to stalo, asi jsem prostě nečekal, že na moje varování zareaguje? Nevím, prostě najednou jsem sklonil překvapený pohled na ruku, která mě svírala za loket a v druhé chvíli byl zády přiražen na zeď. Zatímco jsem ten pohled, ve kterém jsem nemohl skrýt ten údiv, obrátil k černovláskovi, mé tělo okamžitě zasáhla sprcha vody. Zamrkal jsem, když jsem zblízka sledoval, jak mu z mokrých vlasů kapou malé kapky vody přímo na můj hrudník a.. a upřímně? Nedal jsem to. Něco uvnitř mého hrudníku se v tu chvíli naprosto stáhlo, jako by mi až teď došlo, že jsem nahý, že on je nahý a že je tak hrozně blízko! Vnímal jsem chvění svých prstů, tolik se snažil své tělo přesvědčit, aby se pohnulo, aby se bránilo, svou pusu, aby mu poslala nějakou jedovatou poznámku, ale nic se nedělo, já nemohl, nemohl tomu vzdorovat, když jsem zrychleně dýchal, když jsem vnímal, jak mi do tváří vstupuje horko, když jsem cítil ten šimravý pocit v podbřišku, zatímco on jen líně zvedal pohled od mého obnaženého těla k mé tváři. Jeho tvář, ty perfektní rysy, drzý úšklebek, ten pohled.. 
Nechal mě tam, zmateného, překvapeného, s hlavou plnou myšlenek a představ a odkráčel pryč, tolik jsem za ním chtěl zařvat nějakou geniální odpověď, ale moje hlava byla jako vygumovaná a nechtěla vydávat žádné rozkazy. Stál jsem pod tou sprchou a nechával horkou vodu dopadat na to napjaté tělo, bylo skoro až nepříjemné, jak se kapky svážely do ohybů mého těla, které se ještě stále vzrušeně chvělo. Tak moment, jak jako vzrušeně? 
Pohled do vlastního klína mě přesvědčil, že ho možná vehementně nesnáším, ale rozházet mě umí evidentně fakt zvláštními způsoby. Protože jedno trefil přesně.. na bitku jsem teď opravdu nemyslel..
"Namyšlenej kretén.." konečně se moje pusa vyjádřila, ačkoliv ve sprchách jsem byl už pár minut úplně sám. Zatnul jsem ruku v pěst, ale i když jsem nechtěl, i když jsem to odmítal, ta druhá se prostě ztratila v mých slabinách, když jsem zavřel oči a chtěl, hrozně si chtěl představovat nějakou prsatou bloncku, ale to nešlo, nešlo, když jsem na kůži stále cítil jeho dotek, když jsem ze sebe cítil jeho vůni, když jsem si znovu vybavil ten úšklebek. Ode zdí se odráželo moje přidušené sténání, jak jsem s čelem opřeným o chladné kachličky rukou pumpoval ve zběsilém tempu a mé pocity byly zmatené, naprosto zmatené, ale moje tělo naprosto přesně vědělo, co chce. 
Když jsem o pár minut později opouštěl stadion, v mé tváři se zrcadlilo mnoho emocí, od zmatení po brutální nasrání, ale v té hlavě jsem měl taky hodně otázek. A bál se, bál jsem se těch odpovědí.

Dnešní cesta na stadion byla divná. Obvykle jsem byl nervózní, ale tím příjemným, dráždivým způsobem, tím chvěním prstů a svrběním, které se rozplynulo první minutu, kdy jsem vyjel na led a zapomněl na okolní svět. Miloval jsem hokej, od malička, kdy nás táta vzal prvně do školičky bruslení, jsem to miloval. Možná hlavně proto, že i když jsem byl suverénně nejhorší, vždycky mě pohladil po hlavě a usmál se, vždycky mě zvedl a řekl, že je pyšný na to, že se nikdy nevzdám a že možná nejsem nejlepší dneska, ale jednou budu. A já chtěl, tati, hrozně jsem chtěl tyhle sny naplnit, i když ty už jsi tu nebyl. Chyběl mi Adam, chybělo mi naše společné hašteření, vždycky jsem byl soutěživý a neustále sám sobě dával nové a nové výzvy, které Adam dával s prstem v nose, zatímco mě trvalo dny a týdny, než jsem je překonal, ale já mu nikdy nezáviděl, nikdy jsem k němu necítil nic špatného jen proto, že byl mnohem lepší než já. Byl vždycky přede mnou, vždycky vytyčoval ten cíl, kam se chci dostat, kam to ještě musím dotáhnout, jenže ty ses na mě vykašlal, brácha, a já teď tápal v tom, co chci vlastně dokázat, kým chci vlastně být. Mrzela mě ta ranní hádka, bolela, protože zatímco Lukáš ti milionkrát ublížil, já tu byl vždycky, vždycky připravenej ti pomoct, ale nezáleželo na čase, nezáleželo na tom, kolikrát tě zradil, stejně ses vždycky postavil na jeho stranu a to bolelo, víš? Protože pro mě jsi byl ten nejdůležitější člověk a tohle odcizení mě ničilo. Proto jsem makal, proto jsem přijel, protože jsem to chtěl zpět a nechápal, nechápal tě, tohle jsi nebyl ty, tohle všechno prostě.. 
Vešel jsem do budovy, pozdravil dědu na vrátnici, tiše vstoupil do šatny, skoro nikdo si mě nevšímal. Cítil jsem se unavený a rezignovaný, nejen kvůli práci, ale i kvůli tomu všemu, co se dělo kolem mě. Jo, asi jsem byl naivní, ale já vždycky byl ten typ, co neměl iq na to věci komplikovat, prostě to bral tak, jak to bylo, ale zdálo se mi, že to už není tak jednoduchý. Nevěděl jsem, co mám dělat, chtěl se s Adamem nějak usmířit, nějak prolomit ty hradby mlčení, ale nevěděl jsem jak. Už jsem svého bratra, dvojče, absolutně nepoznával. Když do mě kapitán šťouchnul hokejkou s tím, ať zvednu tu línou prdel, zatřásl jsem hlavou, jasně, musím se od toho oprostit, tohle sem nepatří a nemá to tu místo. Možná jsem to už nedělal proto, abych mohl hrát po tvém boku ale to neznamenalo, že to vzdám. Neboj se, tati, já tu cestu najdu! 
Vyjel jsem na led o mnoho méně aktivně než obvykle, spíš jsem se tak ploužil kolem mantinelu, chyběly mi doby, kdy v hledišti seděla máma a hlasitě mě povzbuzovala, tady bylo všechno moc velký, cizí a hlasitý, ale do reality mě vrátilo čísi rameno, které do mě napálilo v plné rychlosti, já udělal ukázkovou otočku a dřepnul na prdel zrovna před tím vychechtaným obličejem, na který jsem dočista zapomněl. No do prdele! Tony.. Tony a naše sázka! Zamrkal jsem, ani nebyl schopný mu něco říct, když s tím jeho ups odjel pryč a k tomu všemu depresivnímu přidal ještě fakt, že mu nejspíš budu muset vyznávat city! No měl jsem slušnou chuť sednou na rolbu a odjet do tramtárie!

Protáčel jsem očima nad tím motivačním proslovem našeho kapitána a trenéra, když jsem stál v šatně opřený zády o skříňky s rukama zkříženýma na hrudi a nijak se nepřidával k tomu hromadnému veselí, k té velké objímačce, k tomu poplácávání se po zádech a tvářích. To já jen pohledem skrz pootevřené dveře sledoval led a pomalu se naplňující halu, než nás konečně vypustili ven a já bez nějakých okolků prostě vplul na tvrdý povrch a začal se krátce rozcvičovat. Neměl jsem tohle rád, jak jsem říkal, mnozí mi nadávali do zasraného sólisty, ale mě to bylo fuk. Dokud budu přinášet vítězné skóre a mé jméno bude hrdě vypsané na hlavní sestavě, bylo mi jedno, co si ostatní budou o mě myslet. Nešlo mi o nic jiného než o výhru, tak jednoduché to bylo, a jestli mi k tomu dopomůžou, tím lépe. Ne, že bych s nimi v tomhle týmu chtěl zůstávat o něco déle a šlo mi jen o jedno, ponížit Spartu dostatečně na to, aby si mě její trenéři a manažeři všimli. A to jsem taky hodlal udělat.
Mé oči se upřely do hnědovláska, který se sbíral ze země a věnoval mi ten svůj rozkošně naštvaný pohled. Přejel jsem ho pohrdavým pohledem a krátce se ušklíbl, než jsem odbruslil zpátky na svou polovinu a rozhodl se do toho konečně trochu opřít. Zápas byl celkem vyrovnaný, málokdo sázel na nás, většina hrdě povzbuzovala domácí na jejich půdě a já jen nelibě zaskřípal zuby, když naši neschopní obránci nechali proniknout Sparťana tak blízko, že byl schopný zesměšnit gólmana mezi nohy. Při dalším rozehrání jsem se ale rozhodl tohle potupné skóre jedna nula hodně rychle změnit. Snad i proto jsem se jako zběsilý vrhl po puku, párkrát ho přihrál, ale nahrávka by mohla být stejně dobrý i o mantinel, když jsem si klestil cestu dopředu. Neopomněl jsem, když jsem si všiml, že se mi do cesty řítí dres s tím veselým jménem na zádech. Chvíli jsem si počkal, počkal, když se mi snažil zaclonit cestu, ale já na to čekal, Bauer a ty jsi byl dneska nějak moc nesoustředěný na to, aby bylo těžké tě obehrát. Nebo jsi takhle zoufalej byl pokaždý? Nalákat, obehrát, dostat se pukem za něj a trefit ten perfektní pravý roh. A když jsem se vracel zpátky, neopomněl jsem se dostat k prckovi natolik blízko, abych se mu pohrdavě vysmál do tváře.
"Hej Bauer, nespletl sis to spíš s kurzem krasobruslení? Myslím, že nějaký upnutý obleček by ti slušel víc.." Nasadil jsem si helmu víc do obličeje a odjel. Musel jsem říct, že tohle smutné kličkování při jejich obráncích, spolu s Michalem, kteří dneska nejspíš zapomněli jak se hokej hraje, bylo až směšně jednoduché. A když jsem se při ohlášení další třetiny vracel na střídačku, rozhodně jsem si všiml toho vražedného pohledu ve svých zádech, když jsem se na ledě zastavil, otočil a úšklíbl se podruhé.
"Už trénuješ proslov? Chci to pěkně procítěně!" Normálně jsem na ledu moc nemluvil, soustředil se jen na hru, ale dneska ne. Dneska jsem cítil to nadšení, po tak dlouhé době jsem cítil chuť ze hry, to nadšení z toho někoho pokořit, excelovat. Ignoroval jsem kapitánovi nadávky do mé tváře, když mi snad po sté opakoval, abych taky nahrál volnému Šrámkovi, ale mé oči se upíraly jen na tu barevnou desku ukazující vítězné skóre. 2:1 bez větší snahy, stačí to uhrát ještě chvíli a odvezeme si dva body domů.

Tak jo, brečení stranou, tenhle zápas byl jedním slovem katastrofa. Chvástání mých spoluhráčů, jak ty polokoně přejedou ani hlasitý řev našich fanoušků rozhodně nepomáhal a ano, když mám být upřímný, moje roztržitost a neustále se opakující chvíle, kdy jsem byl myšlenkami doslova úplně někde mimo, tomu nepřidávaly taky. Vnímal jsem trenérův řev, ať si vezmu antidepresiva a přestanu předvádět balet, ale já se prostě nějak dneska nemohl dostat do tempa, nemohl a než jsem se nadál, naše nejužší možné vedení nám sebral kdo jiný než ten náfuka Scott. Nevím, fakt nevím, proč jsem měl najednou nohy jako z olova, proč jsem se pohyboval tak pomalu, proč jsem se musel dívat do té výsměšné tváře, která jen s úšklebkem projela kolem mě a on zavěsil, protože ať jsem si to chtěl přiznat nebo ne, byl přesně ten typ rozdílového hráče, kterému stačila skulinka, jedna malá chyba a on ji dokázal perfektně využít. Projížděl kolem mě, vychutnával si své vítězství, v jeho tváři se zračila všechna ta nadřazenost a sobeckost a já toho měl dost, fakt jsem měl těhle her dost. 
Trenér nás v šatně seřval, samozřejmě neopomněl vyzdvihnout mou chybu z konce třetiny, která nás stála bod, ale dneska jsem ho neposlouchal, dneska mě jeho slova nedokázala namotivovat ani vzpružit, dneska jsem se prostě cítil nesvůj, svázaný a zpomalený a netušil, jak se mám zase vrátit do hry. Seděl jsem na střídačce, kvůli těm kyksům mě trenér poslal do čtvrté lajny, normálně bych to bral za největší potupu světa, ale dneska ne. Dneska jsem byl rád, že nemusím nastupovat proti tomu pitomcovi, který si tam s obranou pohrával jako kočka s myší, protože jsem uvnitř sebe cítil jen samé pochyby. Pochyboval jsem, že byl dobrej nápad jet do Prahy a snažit se napravit to, co mezi mnou a Andym dělalo zle, pochyboval, že kdy můžu být tak dobrej, abych byl víc než zahřejvač lavičky, pochyboval, že kdy budu mít vůbec na to, abych Tonyho, který s úsměvem dělal z našich obránců holky na rybníku, kdy dohonil. Bylo to stejný, stejně frustrující jako před lety, stejně beznadějný.. jenže když projížděl kolem mě, když jsem viděl ten jeho obličej, jak se na mě usmívá a jen beze slov opakuje lásko, ach, lásko, vzedmula se ve mě taková vlna nevole, až jsem se tím vším div nezalkl. Protože ty vole, co jako řeším?! Čeho se bojím? Co horšího, než že mě vyhoděj a pomažu zase zpátky domů se mi může stát? Proč jsem dovolil někomu jako je on, aby se mi dostal do hlavy? Viděl jsem, jak ho kluci míjejí, jak se už ani moc nesnaží, protože každej pokus, kterej zhatil, je jen víc a víc ztrapňoval a oni nechtěli, nechtěli zažívat ten pocit, kterej neznali, ale já, kámo, já tenhle pocit znal sakra dobře a byl jsem na něj pyšnej! 
"Trenére, chci jít proti Scottovi. Neposeru to, slibuju!" bylo to drzé? Bylo to naprosto přes čáru? Bylo! Ale co jsem mohl ztratit? Viděl jsem, jak náš hlavní kouč převalil žvýkačku v ústech, chvíli pozoroval můj odhodlaný obličej a nakonec kývl, fakt kývl a já vstal, počkal si na další střídání a vyjel na led. Puk mi byl ukradenej, tentokrát nešlo o skóre, nešlo o tým, nešlo o nic z toho, co jsem ctil a za co jsem bojoval, ne, teď to bylo o mě, jenom o mě a mojí hrdosti, která dostávala na prdel, ale s tím už jsem uměl žít. Neboj tati, ještě pořád jsem se nenaučil prohrávat..
Počkal jsem si, až bude mít Tony puk na holi, všichni obránci mu svorně uhýbali, protože jo, ta jeho aura sebevědomí byla hrozná, hrozná, když se tvrdě odrazil od ledu, když neomylně mířil na bránu, aniž by se díval vlevo vpravo, cítil jsem to soustředění, to napětí, tu dokonalou souhru každého svalu na jeho těle a ano, nebudu lhát, fascinovalo mě to a líbilo se mi to, ale já tu nebyl od toho, abych toho sráče obdivoval. Já tu byl pro to, abych mu ukázal, proč jsem se do té Sparty dostal a proč v tý sestavě kurwa mám svoje místo! 
Pootočil hlavu, hlídal si obránce vlevo a v tu chvíli jsem se rozjel proti němu, sral na svoje zásady, sral na celej svůj pokurvenej den, prostě ho složím a na chvíli zavřu tu jeho nevymáchanou pusu! Hitoval jsem ho v plné rychlosti ve chvíli, kdy otočil hlavu, střetl se s jeho pohledem a jen mu ho opětoval tím svým, když jsem ho ukázkovým bodyčekem ramenem nabral do hrudníku a doslova si ho přehodil přes rameno na tvrdej led. Ozvala se rána, celá aréna zajásala nadšením, když ležel na zemi a já stál nad ním, ignoroval hru, ignoroval puk a jen se na něj varovně díval, protože tohle byl jasnej signál. Já už sebou dál zametat nenechám! 
Nevím, abych pravdu řekl, rozhodně jsem to nezamýšlel jako něco hlubšího, nebyl jsem ten stratég, co by něco plánoval, byl jsem jenom srdcař, kterej fakt neměl rád prohru, ale to asi stačilo, asi to bylo dost, když ke mě přijel kapitán a uznale mě poplácal po helmě, jeho křik byl jiný, odhodlaný a já odbruslil k mantinelu, porval jsem se o každej puk, jezdil po prdeli, sbíral puky v rozích, jen abych nějak pomohl, abych mu to nedal zadarmo a aby ten výsměšný ksicht pochopil, že já už nejsem ten malej kluk, na kterým si mohl zvyšovat ego. Nahrál jsem na dva góly a ke konci předvedl ukázkovou rvačku s jejich centrem, kterého jsem poslal za podporujícího řevu k zemi, jasně, 5 minut + do konce zápasu jsem čekal, ale popravdě, bylo mi naprosto jedno, protože když zahoukala ta siréna, když se zeleně rozblikala světla, byla to naše výhra, která na mé tváři rozprostírala ten úlevný úsměv. Protože tohle jsem potřeboval. Nebyl jsem typ na okecávačky, já potřeboval trochu toho násilí, abych si to v té hlavě zase srovnal. Takže díky, Tony!
Míjel jsem ho u střídačky a ne, nemohl jsem mlčet, když jsem mu ten výsměšný úsměv tentokrát věnoval já. "Tak večer v baru, těším se, nádivo!" 

Svou naštvanost jsem si slušně vyléval na prázdné brance na vylidněném ledu, když se hala vylidnila, potom, co nás trenér seřval, když se na mě kluci v šatně pověsili, že to byli moje provokace a moje sólování, co nám takhle zkazili výhru, ale já jim jen věnoval jeden z lhostejných úšklebků a radši se odebral dát si pár naštvaných nájezdů než poslouchat kecy někoho, kdo se nedostal ani za polovinu pásma a celej zápas jen čuměl jak leklá ryba. Někdo jako oni mě nemuseli vůbec zajímat. Naopak, co mě dneska zaujalo byli jen dvě věci. První byl ten rozhovor trenéra a manažera Sparty s těmi významnými pohledy upřenými na mé záda a Bauer. Co si budeme, ten malej skřet měl víc kuráže než všichni dohromady, když na rozdíl od všech, co mi uhýbali z cesty mě sejmul a donutil se na chvíli stáhnout. Doteď jsem cítil nepříjemnou bolest v rameni z toho nečekaného pádu na zem, který jsem nezažil už dlouhou dobu. Doteď jsem ve tváři cítil ten jeho zadostiučiněný pohled, a namísto toho, abych se naštval, abych protočil očima, cítil jsem něco jiného. Něco, co mě donutilo zas a znovu zkoušet prorazit jejich obranu, znovu a znovu zkoušet limity toho hnědovláska, který až nečekaně obrátil celý výsledek tohohle zápasu v jeho prospěch. Byl to srdcař, což mě ani tak nepřekvapovalo. Co mě ale bavilo byla ta jeho neústupnost a tvrdohlavost. Nikdy ses nevzdával, co? Možná jsem měl být naštvaný a já vážně svým způsobem byl, když jsem zas a znovu střílel puky do prázdné branky, ale na druhou stranu jsem byl i pobavený. Protože jsem musel uznat, že mě to dneska bavilo víc než kdy za posledních pár sezón. A věděl jsem, že za to může jen jedna osoba.
Dorazil jsem do vylidněných šaten, kdy už kluci dávno odtáhli zapíjet výhru než se ráno sejdeme v přeplněném autobuse, kde budou nejspíš znovu hulákat a zas a znovu předvádět ty svoje vygumované mozky. A tak jsem si hodlal užít ještě chvíli klidu, když jsem vešel do sprch a znovu zjistil, že ty naše jsou nefunkční a musím tak znovu do těch soupeřovo. Jako fakt, Sparto, čekal jsem, že za ty nechutné prachy, co tady taháte si zvládnete zařídit alespoň údržbáře. A tak jsem s ručníkem kolem pasu zamířil do sprch, o kterých jsem čekal, že budou prázdné, ale k mému překvapení nebyli. Nebyli, když jsem slyšel kapání vody a po bližším zkoumání uviděl postavu s přivřenými oči, co na sebe nechala dopadat vodu, viděl jasných pár menších modřin rýsujících se na vypracovaných pažích a břiše a jen se pousmál, když ke mě konečně zvedla pohled a já se střetl s těma očima plnýma života. Protože jo, teď plály a radost a láska z nich rozhodně pro mě nesálala. Ale o to lépe.
"Bauer, vážně, už podruhé na mě čekáš? Ještě jednou a budu si myslet, že beze mě vážně nemůžeš vydržet" Zabodl jsem do něj světlý pohled, provokativně se ušklíbl a postavil se do sprchy vedle něj. Pustil jsem na sebe horkou vodu a mlčel. Nevyjadřoval jsem se k zápasu, k té jeho poslední škodolibé větě, kterou mi věnoval, ani k té prohrané sázce. Ale přesto jsem nebyl takovej sráč, abych s uraženou hrdostí plakal v rohu. Prohrál jsem, sralo mě to, ale chápal jsem to. "Pěknej hit. Příště to budu čekat. Možná jsi tam občas napodoboval zadkem rolbu, ale jinak nejspíš vážně nejsi zas až takový poleno.." Znovu jsem se lehce ušklíbl a pokrčil rameny, ale nakonec jsem od něj pohled odvrátil a sám se rozhodl spláchnout prohru, všechny ty kecy ostatních i tu pošramocenou hrdost pryč.

Užíval jsem si to ticho, klid, bolelo mě úplně celé tělo, ale bylo to příjemné, ta bolest, u který prostě víš, že za něco stála a posunula tě dál. Nechal jsem vodu, aby ze mě smývala pot a únavu a místo toho přemýšlel. Věděl jsem, že jsem horká hlava a někdy reaguju přehnaně, ale dnešní večer mi zase na chvíli vnesl do života ten zen a já se rozhodl, že vzdávat to s Adamem by byla chyba. Prostě se pokusím zatnout zuby, nevzdychat jak otrávená teenagerka, až přijde na přetřes téma Lukáš a třeba to půjde. Pochyboval jsem o spoustě věcech, ale rozhodně ne o tom, že mám svého bratra fakt rád a chci ten vztah zpátky. 
Užíval jsem si svou samotu, když jsem si zničehonic uvědomil, že sám už dávno nejsem. Pootočil jsem pohled a střetl se s těma výsměšnýma očima. Nebyl jsem na to připravenej, nějak tomu teď nemohl čelit, když se tu objevil jen tak najednou a já si přišel obnažený a nachytaný, jako by mi těma temnýma očima mohl snad číst myšlenky. 
"Co tady sakra,.. jak jsi,.. proč.. ah, to je fuk!" uhnul jsem pohledem, když si sundal ručník a já okamžitě demonstrativně otočil hlavu na druhou stranu, možná jsem se choval jako děcko, ale upřímně.. nebyl jsem uraženej. Fakt nebyl, jen se mi zničehonic rozbušilo srdce a já se bál, že to pozná, že se jen podívá a bude vědět, co se mi honí hlavou. Protože ty myšlenky, ty myšlenky nebyly normální, nebo alespoň ne u mě. 
"Zatím to vypadá, že spíš ty pronásleduješ mě, tohle je moje sprcha!" na slovo moje jsem dal zvláštní důraz, jako fakt, přece si tady jen tak nemůžeš chodit jak chceš?! Víš kolik výmluv mi dá každej den zakecat, proč nejdu společně s klukama? Myslíš si, že to dělám dobrovolně?! Neměl tady co dělat a já mu to chtěl dát sežrat, protože si tam jenom tak laxně postával, zatímco mě se většina krve začínala pohybovat špatným směrem. A když už jsem byl připravený ho z té sprchy prostě vyhodit, ať se umeje třeba venku v neckách, promluvil znovu a jako vážně, dokonale mě tím odzbrojil! To mě teď jakože vážně pochválil?! V hokeji? Není možná, já snad uklouznul na těch dlaždičkách a počítám andělíčky!
"Já.. no.. díky?" nevěděl jsem, co mám říct a můj hlas byl plný pochyb. Jako sorry, ale od něj jsem znal jen nadávky, ponižování a výsměch, takže jsem prostě čekal nějaké ale, ale on si stoupnul prostě vedle mě a pustil vodu, jako by se nechumelilo. Nechápal jsem to, fakt netušil, co to znamená. Já myslel, že je spíš naštvanej? Nedávalo to smysl. Nedávalo a možná právě proto nedávala smysl ani moje odpověď. "Bránit tě je těžký. Jsi namyšlenej sólista, ale máš dobrej přehled.." zabručel jsem neochotně, se mnou to bylo těžký, já chtěl bejt sráč, ale máma mě prostě takhle vychovala a když teď máme tu důvěrnou chvilku nebo co to sakra má bejt, prostě nebudu předstírat, že není dobrej. Protože člověk byl příšernej, ale jako hokejista byl top. 
Sklouzl jsem k němu pohledem, díval se na tu tvář se zavřenýma očima, moc se nezměnil za ty roky, jen měla jeho tvář výraznější rysy, tvrdší a ostřejší a celkově působil prostě tak nějak přísně. Když jsem nad tím přemýšlel, nejspíš jsem na jeho tváři nikdy neviděl upřímný úsměv, možná tak výsměšný nebo provokativní úšklebky, ale ty jeho obličej nedělali měkčí. Přistihl jsem se při té myšlence, že bych chtěl vidět, jak jeho obličej vypadá, když se usmívá nebo spí, kdy povolí ty pevně zatnuté čelisti. Polkl jsem, ještě jednou zkontroloval, že má zavřené oči, když jsem pohledem pokračoval níž. Na útočníka měl tělo mohutné, pevné, vyrýsované, rozhodně bylo vidět, že pro sebe něco dělá a ty pevné paže, na kterých se rýsovaly svaly, teda stály za to. Pokračoval jsem pohledem níž, přes široký hrudník až k vysekanému břichu, sjel pohledem po proužku tmavých chloupků, které směřovaly k jeho..
"No, tak já půjdu." odtrhl jsem přistiženě pohled, sakra, co to jako dělám?! Vyděsilo mě to, vyděsilo, že jen ten pohled, ten zatracený pohled probudil mé tělo a já cítil, jak tvrdnu. Tvrdnu! Ve sprchách! Vedle něj! Nene, tohle bylo až moc nebezpečné a já musel pryč!

Na jeho výhružky o jeho sprše jsem se nevyjadřoval, ale nakonec přeci jen pobaveně roztáhl rty do dalšího úšklebku, když se zmínil o tom, že je těžký mě bránit, a tak nějak mi mou pochvalu vlastně opětoval. Upřímně jsem čekal, nejspíš asi stejně jako on, že budeme oba jen mlčet nebo mi věnuje pár vyzývavých naštvaných pohledů než tohle vzájemné honění ega, ale musel jsem říct, že to byla celkem příjemná změna.. alespoň na chvíli, protože nepleťme si dojmy s pojmy, provokovat tohohle hnědovlasého obránce stále vedlo na mém top seznamu věcí, které bych chtěl během dne dělat. Snad i proto jsem hodlal v téhle činnosti pokračovat, vjel si rukou do mokrých tmavých vlasů, odhrnul je z obličeje a otevřel oči ve chvíli, kdy jsem vycítil, že na mě někdo upírá zkoumavý pohled. Že ale zjistím, že jeho oči nesměřují k mému obličeji a že v nich rozhodně není to naštvání nebo obvyklé rozzuzlení ale něco mnohem překvapivějšího.. Vážně sis mě teď prohlížel s tím pohledem, co říkal všechno, protože ty jsi neuměl lhát, tvoje tvář to prostě nedokázala a já v ní četl jako v otevřené knize, v tvých gestech, překotných gestech, slovech.. A to bylo něco, co mě k tobě táhlo víc, než bych si myslel. Proto když se otočil k odchodu, byla to má ruka, co stejně jako předtím vystřelila, abych ho znovu k sobě otočil a tím jediným rychlým pohybem přitiskl jeho nahé tělo zády na studené kachličky. Co jsem chtěl dělat, když jsem se nad ním skláněl, když jsem umístil obě své ruce vedle jeho hlavy a přišpendlil ho na místě. Chtěl jsem se mu vysmát? Říct mu, že to, co jsem viděl, rozhodně bylo v téhle branži dost neetické a mohlo by způsobit spoustu otázek a pohoršení. Ale já místo toho tím pátravým pohledem zkoumal detaily té tváře, která působila tak jemně, jako kontrast těch očí a ostrých loktů které předváděl na ledě. Mé oči ale neskončily jen u tváře, když jsem pohled klopil stále níž, níž a na rozdíl od tebe se nebál dívat na místa, která by pro jiné byla v tuhle chvíli a na tomhle místě tabu. A zjišťoval, že ať chceš nebo ne, nedokážeš se bránit, tvoje tělo se nedokáže bránit. Znovu jsem zvedl pohled k těm očím a zvedl koutek úst v pokřivený úšklebek, když jsem se naklonil k jeho uchu nebezpečně blízko, tak, že se o něj mé rty jemně otíraly zatímco nám horká voda stále dopadala na těla. "Vím, kam ses díval, Bauer.." Žádný výsměch, ale určitou dávku pobavení jsem v hlase nedokázal skrýt, když jsem pohledem sledoval kapky vody stékající po odhaleném napnutém krku, k přechodu krku a ramene až na vypracovanou hruď. "A můžeš se podívat znovu.." Odtáhl jsem se a pohled upřel do těch očí, co mě pozorovaly s jistou dávkou nejistoty a nedůvěry. To tělo tě prozrazovalo, všechny ty pohyby, trhavé nádechy, tentokrát jsem se nesmál, když jsem pozoroval tu nevinnost mísící se s něčím, co jsem se teprve snažil odhalit, protože mě od sebe pořád ještě neodstrčil. A uvědomoval jsem si, že to mě na něm přitahuje a fascinuje. Zvedl jsem levou ruku a pomalu s ní přejel po jeho tváři, až jsem prsty skončil na bradě kterou jsem nečekaně nadzvedl, zatímco jsem palcem přejížděl po těch rtech, které jindy nedokázaly zmlknout, ale teď.. Jeho tvář vypadala nevinně a sladce, ale přesto všechno mi bylo jasné, že ve vteřině mi zvládnou ta drzá ústa vrátit všechny ty úšklebky. A já se přistihl při představě, jak by asi chutnala.

Přistiženě jsem sebou trhl, když jsem se střetl s tím pohledem, když mě do zad tlačily studené kachličky, ale v pochybu mi bránilo jeho tělo, najednou tak blízko toho mého. Jeho paže vedle mojí hlavy, vlastně se mě ani nedotýkal a já se přesto trhavě nadechl, protože mé srdce se v tu chvíli rozbušilo jako splašené. Nechápal jsem, co se to tu děje, o co sakra jde?! Pochopil jsem, že mě přistihl a ne, nesnažil jsem se z toho vymluvit, protože jsem věděl, že lhaní není moje silná stránka, ale co on? Co to bylo za reakci? Čekal jsem ránu, čekal nějaké nadávky, urážky, ale nic z toho nepřišlo a místo toho, místo toho všeho se přiblížil ještě blíž a jeho rty se dotkly mého ucha. Mé tělo bylo napjaté, zdřevěnělé, nemohl jsem se pohnout, hypnotizovaně jsem poslouchal ten melodický hlas, slova, která mi ale nedávala smysl. Vnímal jsem jeho pohled a uhnul, uhnul jsem hlavou, když se jeho pohled bez jakýchkoliv problémů svezl po mém těle s tak jasným záměrem a já to cítil, mravenčení, vzrušení v každé části svého těla, když mě vyzval, ať se podívám znovu. 
Odhodlaně jsem zvedl hlavu a díval se mu do očí, do těch očí, které byly stejně pobavené, stejně chladné jako obvykle. Hledal jsem v jeho tváři to pobavení, hledal výsměch, hledal tu provokaci, snažil se v jeho tváři přečíst to zhnusení a odpor, ale nic tam nebylo, tvářil se naprosto stejně jako vždycky, ne, nebyl vážný, milý, přívětivý nebo ujišťující, tvářil se pořád tak arogantně a sebestředně, ale i tak.. myslel to vážně? Co měla sakra znamenat ta výzva? Vážně jsem měl, fakt řekl že,.. 
Naprázdno jsem polkl, když jsem ty nejisté oči sklonil a nejistě, pomalu, bázlivě pokračoval z jeho tváře na hrudník, následoval cestičky těch kapek, které se mu svážely po plochém břiše a mizely v ohybu jeho klína. Prudce jsem uhnul pohledem, ale to už se jeho ruka dotýkala mé tváře, zvedala mi bradu, jeho palec se dotýkal mých rtů a já se nezmohl na nic, nic. V mojí hlavě bylo prázdno, vůbec nic nedávalo smysl a moje tělo si dělalo, co chtělo. Měl jsem nutkání zvednout ruku, zvednout jí a dotknout se ho, byl tak blízko, mohl jsem prsty roztírat ty kapky, které probouzely mou představivost, mohl jsem se naklonil a dotknout se rty té lákavé kůže. Mohl jsem, vážně bych ho mohl políbit..? 
Moje ruka se zvedla a já razantně odstrčil jeho ruku ze své tváře, jen abych tou druhou do něj strčil a dostal ho tak od sebe. Dlaní jsem si překryl pusu, jako bych se chtěl chránit před jeho doteky, protože jsem měl nutkání si rty olíznout, dotknout se jich prsty, ale tak sakra co to se mnou bylo?! Díval jsem se do těch očí, které neuhýbaly mému pohledu ani teď, ta nejistota smísená s touhou, sakra, proč jsem mu ukazoval tolik své slabosti, zrovna tomu, kdo by to dokázal perfektně zneužít? Jenže jsem si neuměl pomoct, probouzel ve mě tolik pocitů a já si jen nerad přiznával, že jenom nenávist, jako tomu bylo dřív, už to nebude. 
"Uvidíme se v baru. A natrénuj to pěkně nahlas, chci, aby to všichni slyšeli." ne, nehodlal jsem teď utíkat, nehodlal jsem se omlouvat a rozhodně jsem se za to nehodlal stydět. Můj pohled byl stejný, stejně neústupný, protože jsem odmítal dávat mu tu nejistotu, kterou beztak chtěl. Netušil jsem, o co mu jde, ale odmítal jsem se před ním plazit po kolenou. Místo toho jsem popadl ručník a odešel, hrdě, vzpřímeně, i když s hlavou mnohonásobně těžší a to jen kvůli tomu tmavovláskovi, který ve mě probouzel chuť do něčeho kopnout a vyhonit si zároveň. A ne kámo, ten zasranej zen byl zase v prdeli. 
Přesun