Vila Verzini

Stál jsem před prosklenými stěnami obýváku a sledoval dění za nimi. Zahrada byla chladná, ledová a nepřejícná, blížila se zima a lezavý déšť se v provazcích svážel na zem a po skle. Cítil jsem chlad i přes teplo nejluxusnějšího krbu uprostřed rozlehlé místnosti. Nebudu lhát, luxus všech těch prosklenných dveří, naleštěných lustrů, nejmodernějšího vybavení ani drahého alkoholu vyskládaného ve vysokých policích mi to tady rozhodně nijak nezútulňoval. Ne, že bych to potřeboval, byl to jen další útěk, jen další doba kterou budu muset přežít někde zašitej, dokud Viktor nevyřeší ty sračky kolem a dokud policajti nepřestanou strkat nos tam, kam nemají. Ne, že bych jim platil zrovna málo, ale vždycky se našlo pár těch rádoby hrdinů, kteří úplatky nebrali a mysleli si, že tím, že mě načapají, spasí svět. Na to to byli ale moc velcí hlupáci.
Upil jsem z naleštěné skleničky whisky jejíž obal jsem ani nechtěl číst a zamračeně sledoval nepřejícnou krajinu. Vila byla mimo město, v ústraní, s hlídanou příjezdovou cestou, měl jsem sice výhled na nějaké hory, ale rozhodně mě to netěšilo, protože se tohle lezavé počasí nemohlo rovnat tomu výhledu na nekonečné moře, na ta chladná rána, kdy vám ale přívětivé slunce laská tvář. Ne, tohle počasí a tenhle kraj nebyl příznivý ničím, smrděl problémy, a leč místní společnost nabízela rozmanitou zábavu, o čemž mě přesvědčil i včerejší divoký večer ze kterého jsem se probudil s dvěma kráskami po boku, ale bussiness tady byl nudnější a nudnější a všichni ti rádoby podnikatelé rovněž. Ještě stále jsem cítil hořkou pachuť z dnešního jednání s potencionálními distributory a ty jejich prasečí obličeje a potící se dlaně mi na náladě zrovna nepřidali.
Sledoval jsem příjezdovou cestu, na které se rozsvítilo jedno světlo a jedno vozidlo si razilo cestu tím otravným lijákem. Znovu jsem upil, položil skleničku stranou a sledoval, jak se světla naleštěné motorky vypnula u hlavního vchodu. Věděl jsem, kdo to je a doufal, že mi zlepší dnešní ne zrovna moc dobrou náladu.
Kývnul jsem na Stefana a Francessca u hlavních dveří a nechal je pro nevítaného hosta dojít zatímco jsem si upravil tmavou košili a usadil se do křesla poblíž krbu.

"Čau hoši, máte se?" jako obvykle jsem se usmíval jako blbeček, ačkoliv do smíchu mi nebylo ani trochu. Kdybych se měl ale ze svého života hroutit, dávno bych si prostřelil hlavu nebo skočil z mostu a měl stejnej klid jako fotr. Ale já z nějakého mě neznámého důvodu dál bojoval proti svému osudu, který byl ale stejně od začátku zpečetěn. Nepřekvapilo mě, že mi ani jedna z Enzovo goril neodpověděla, jen tam stáli s rukama na prsou a výhružně na mě shlíželi z té nebeské výše a já se jen ušklíbl, možná to byly dvě lopaty, ale to neznamenalo, že neuměly dát pořádnou ránu. To jsem znal na vlastní kůži a vzhledem k tomu, kolik jsem nesl v černé tašce na rameni, jsem počítal, že i dneska mi trochu pocuchají fasádu. Jediné štěstí bylo, že chybělo málo. Jenom pár set tisíc. Jasně, pro mě by to byla snová částka, ale tady jsme mluvili o Enzovi a pro něj to nebylo ani týdenní kapesné. Každej jsme hold žili v jinym světě, ale brečet jsem nad tím nehodlal. 
Následoval jsem bodyguardy do haly, nerozpakoval se, když jsem si sundal kapucu, nechal pod sebou louži vody a v těch zabahněnejch botách si to nakráčel na ten bílej perskej koberec. Bylo mi to jedno, rozhodně jsem se netvářil, že by na mě tenhle luxus dělal dojem, i když nalijme si čistého vína - dělal. Tohle byl svět, o kterém se mi ani nesnilo. Svět, do kterého jsem směl nahlédnout, ale zase mě z něj vždycky rychle vypakovali a já si jen o to víc bolestněji uvědomoval tu zkurwenou realitu. Naštěstí jsem ale sebelitovací typ nebyl. To bych to totiž mohl rovnou zabalit. Za mnou se ozvalo italské nadávání a tlustá uklízečka se rovnou vrhla na moje stopy od bot, zatímco já se na ní mile culil. I ta vypadala, že má lepší život než já, tak si kurwa taky jednou můžu užít, že mi někdo leze u nohou! 
Následoval jsem ty dva bouchače dlouhou chodbou do pracovny, znal jsem ji až příliš dobře a jako obvykle mi z toho nekonečného ticha, sterilní čistoty a chladného prostoru běhal mráz po zádech. Možná jsem se tvářil jako největší blbeček se stupidním úsměvem, ale já moc dobře věděl, co se tady odehrává a nebylo mi to jedno. Kdokoliv by na tomhle místě necítil strach, neznal by ho nebo by byl blázen. Dveře se s rachotem otevřely a já vstoupil do prostorné místnosti s obrovskými okny. Všiml jsem si ho hned, hrdého, vysokého, okamžitě k sobě přitáhl mou pozornost, aniž by se vůbec otočil. Olízl jsem si suché rty, ne, nikdy, nikdy jsem z něj neměl dobrý pocit. Možná jsem si dost dovoloval, možná jsem někdy byl drzý a provokoval, ale moc dobře jsem věděl, že kdyby chtěl, už nikdy nikdo mě znovu neuvidí. Prostě bych zmizel, jako bych nikdy neexistoval. To na tom bylo to nejděsivější. Já znal kluky, kteří se mu znelíbili a najednou byli pryč, pryč a nikdo se neptal. 
"Emm.. nesu tu zásilku." už dávno jsem se naučil nepoužívat slova jako výpalné nebo prachy, prostě jsem hodil černou tašku na zem, jeden z bodyguardů se sklonil, ještě aby se snad velký mafiánský bos hrabal ve sportovní tašce plné Masaryků, ale jeho pohled, který na mě upřel, zatímco já se nevinně usmíval, mi okamžitě prozradil, že to poznal. Že ta malá lest, že ten rádoby klidný postoj nezabral a oni moc dobře vědí, že tohle není dost. Neřekl nic, neřekl ani slovo, když vstal a bolestivě sevřel moji paži. "Můžu to vysvětlit!" vyhrkl jsem rychle a svůj pohled přesunul k postavě u okna, protože jsem věděl, že teď závisí můj osud na něm. Jenom na něm.

Ani jsem se neobtěžoval otáčet od toho zamračeného výhledu, protože přítomnost blonďáka v téhle místnosti nebyla žádná novinka. Slyšel jsem jeho slova, jeho hlas, zip, otevírání sportovní tašky a to známé šustění procházených složených bankovek. A když se ozval zoufalý křik zatímco mí bodyguardi malého blonďáka táhli na místa, o kterých se nemluví, aby mu rázně ukázali, jaké to je, snažit se ojebat někoho, koho ojebat nejde, nespokojeně jsem přetočil svůj pohled ke dveřím. Neušlo mi zamračení když jsem kritickým pohledem sjel svého promoklého kurýra, který nesl velmi velmi nedostačující zásilku a ještě měl tu drzost nechat to na osudu. Myslel si snad, že jsem hlupák? Nejenom, že ze mě evidentně hlupáka dělal, ale ještě se mi ani za mák nelíbil všechen ten nepořádek, který svým příchodem v mé perfektně upravené pracovně zanechával. Měl jsem rád dokonalost, měl jsem rád řád a pořádek a tenhle poslíček v téhle místnosti zářil jako pěst na oko. Nebyl to ledajaký poslíček, většinu z nich jsem neznal, ale jeho.. jeho jsem znal moc dobře. Zvednul jsem ruku čímž jsem oba nabušené muže zastavil v pohybu a laxně došel pár kroky k nim.
"Ale no tak, Lukáši, vážně budeme znovu hrát tuhle hru? Už mě to unavuje" Prohodil jsem zatímco jsem vrazil jednu ruku do kapsy od černých společenských kalhot. Propaloval jsem jeho světlé oči, viděl ten výraz, ten pohled, kteří na mě upírali už tolikrát a mě to už stejně jako tolikrát nechávalo chladným. "Co to bylo tentokrát? Někdo tě okradl? Záhadně se ztratili po cestě sem? Ušetři mě těch řečí prosím." Bylo mi fuk i kdyby tam chyběla byť jen podělaná stovka, byla moje. A to znamenalo, že mi měla být taky řádně doručena. Zvedl jsem pohled k jednomu z mužů a jedním jediným pohledem je vyprovodil z místnosti. Pustili paže blonďáka, odešli z místnosti a zavřeli dveře. Nepochybně zůstali za nimi, ale nedovolili si nijak porušovat má pravidla.
"Kolikátá už je to nedodělaná zásilka? Myslím, že tady máme problém. Začínáš mi dlužit celkem slušnou sumu chlapče a já začínám ztrácet trpělivost" Sehnul jsem se, sehnul, abych volnou ruku umístil na jeho obličej a ukazováčkem ho donutil zvednout bradu zatímco jsem mu palcem přejížděl po těch drzých rtech.
"Nemám dneska moc dobrou náladu a napadá mě spoustu možností, jak tuhle situaci vyřešit a žádná z nich není pro tebe moc příznivá.." Nespouštěl jsem pohled z jeho rtů, klouzal zpět k těm modrým očím a ten blonďák měl jednu, jednu zatracenou výhodu. A to tu, že jsem si potřeboval zvednout náladu a jeho obličej byl příliš sladký a lákavý na to, abych ho nechal zmuchlat předtím než si s ním trochu užiju. Prsty jsem z jeho sladkého obličeje stáhnul, jen proto, abych mu prsty vpletl do světlých vlasů a donutil hlavu zvrátit dozadu. Sklonil jsem se, cítil jsem, jak se můj dech odráží od jeho tváře. Muselo se mu nechat, že jeho výraz rozhodně nebyl tak vyděšený nebo prosebný jako u jiných. A to mě na jednu stranu velmi vzrušovalo. "Zabav mě, Lukáši. A já si to možná na chvíli rozmyslím.." Ušklíbl jsem se, rozhodně jsem se hodlal dívat na víc než na to zabahněné oblečení.

Díval jsem se do toho naprosto dokonale symetrického obličeje, pořád jsem přemýšlel, jestli má nějakou plastiku nebo se takhle perfektní už narodil, každopádně to bylo příznačný, když jsem se místo klopení očí díval do těch jeho tmavých, dokonale nečitelných a chladných. Věděl jsem, že bych měl asi spíš čumět do země a šoupat nohama, ale prostě jsem se k tomu nemohl přinutit. Vždycky ve mě byl ten vzdor, to odmítání, ta část mě, která se odmítala podřídit a byla prostě jen mnohem hlasitější než jiná část, která mi připomínala, že stojím proti bossovi drogovýho kartelu, dlužím mu prachy, už po několikáté a místo honění si ega bych taky mohl chytit kulku mezi oči. Jenže můj život byl posranej už dlouho, už moc dlouho jsem žil na tý hraně, tak dlouho, že se všechno ostrý už stihlo otupit a já nedokázal cítit ten strach, jaký měli ostatní, když se dívali do těch očí bez jediné špetky pochopení. Protože jsem s tím, že jednou mě z tohohle baráku odnesou nohama napřed, tak nějak už dávno počítal. 
Stiskl jsem pevně zuby k sobě, jasně že jsem měl na jazyku spoustu keců, spoustu důvodů, které jsem mu chtěl říct. Že mi zatkli nejvýdělečnějšího kluka, že prachy jsou na policajtech a není jediná šance, že je dostanu zpátky, že výše jeho splátek je nesmyslně vysoká a v podstatě nerealizovatelná a především a poprvé - není to do prdele ani můj vlastní dluh! Jenže brečet mu tady by bylo k ničemu. Uvědomoval jsem si, že Enza moje důvody absolutně vůbec nezajímají. V tomhle světě jsem se pohyboval už dlouho, nikoho nezajímaly důvody, nikdo se nestaral o to proč, nikdo se nepozastavil nad tvým osudem, všichni měli jen nataženou ruku a čekali, že v ní budou cinkat prachy a když ne, byl to tvůj problém. Ne, nestěžoval jsem si, dávno jsem pochopil, že to nemá cenu. Byly jen dvě možnosti - prostě znovu vstát, znovu zatnou zuby a jít se porvat s celým světem a nebo to jednou pro vždy vzdát. Takže dneska to byla ta první, a zítra..? 
"Splatím to." odvětil jsem po chvíli ticha pevně, rozhodně jsem tu nekuňkal ani nefňukal, alespoň tu hrdost jsem si snad mohl nechat, když už jsem neměl na výběr. Žil jsem jenom protože si mě z nějakého důvodu oblíbil, ale věděl jsem, že jeho pobavení vyprchá stejně rychle jako pocit opojení, když se zhulíš nebo sjedeš. Ne, spoléhat se na to, že mě má očividně radši než ostatní kluky bylo naivní a pošetilé a já na to nehodlal dojet. To, že mě nestřelil hned uprostřed pracovny mohlo znamenat, že mi dává druhou šanci, ale stejně tak to mohlo být prostě proto, abych mu nezasvinil ty nechutně předražené polobotky. Neměl jsem tušení, kde ty prachy seberu. Neměl jsem prachy, neměl jsem balíček a neměl jsem ani Mikyho. Bylo to prostě zase totálně v hajzlu. Ale jestli to chcete vědět, už mě to moc nevzrušovalo. Tohle totiž rozhodně nebylo poprvé, co jsem se potýkal s problémy a nakonec je zase nějak vyhaluzil, třeba jen tím, že si prostě vezmu ten balíček od někoho z jeho lidí, i když to znamenalo odsoudit ho na smrt. Jenže výčitky, tak ty už jsem dávno necítil. 
Sledoval jsem, jak upřeným pohledem sleduje mou tvář, mé rty, jak jeho prst něžně, a přesto naprosto výhružně v jediném okamžiku přejíždí po mé bradě. Moc dobře jsem věděl, co tohle znamená, co po mě chce. Neudržel jsem se a v mých očích se zaleskl ten vzdor, ta vrozený drzost, když jsem si znovu v hlavě opakoval, že musím, prostě musím udělat, co po mě chce, zase klesnout na dno, zase si tam sáhnout, že mi prostě jen dává najevo, kam patřím a že si může vzít kdykoliv a kdekoliv to, co chce. A to se mi nelíbilo, nelíbilo, nebyl jsem pes, abych plnil rozkazy, jenže zároveň,.. zatraceně, nemohl jsem ovládnout ten lehký pocit, který se mi rozlil v břiše, když se nahnul tak blízko a já vnímal jeho luxusní kolínskou. Když jsem cítil teplo jeho těla, měkký dotek toho luxusního saka, když ani na minutu nezaváhal a já pocítil osten vzrušení. Tak sorry, vzrušoval mě, tenhle chlap jako vystřižený z 50 odstínů, s tím dokonale pevným tělem, drsnýma rukama, tím sebevědomým pohledem a pérem, které mě spolehlivě dovedlo zbavit všech těch negativních pocitů. Ne, nebylo to rozhodně poprvé, kdy se mé ruce skoro nejistě zvedly, zatímco jsem mu vyjel po té luxusní košili vzhůru a konečky prstů ještě mokrými z deště mapovaly jeho tělo. Sral mě tou nadvládnou a ještě víc mě sral tím, že jsem to všechno sám chtěl! 
Vjel jsem na jeho ramena a stáhnul mu z ramen to drahé sako, odložil ho na vedlejší křeslo, znal jsem ten jeho chorobný zvyk mít všude uklizeno a nehodlal ho srát víc, než bylo nutné. Udělal jsem k němu další krok, prsty rozepl první, druhý i třetí knoflík na jeho košili, zvedl hlavu a drze se mu zadíval do očí, byl jsem tak blízko, ještě se trochu naklonil, ale místo na rty jsem letmými polibky zasypal jeho tvář a krk, skoro jako bych si nechtěl dovolit ho prostě políbit, i když upřímně jo, chtěl jsem to! Olízl jsem si rty, vdechl zhluboka jeho vůni, když jsem ho nečekaně volnou rukou zatlačil do hrudi a donutil ho udělat těch pár kroků dozadu, kde bylo jedno z těch předražených kožených křesel. Zůstal jsem stát před ním, zatímco seděl a provokativně pomalu ze sebe stáhnul bundu i mikinu pod ní, nechal to na podlaze, rozhodně s tím provokativním úšklebkem a udělal těch pár kroků znovu blíž, neptal jsem se, když jsem si mu obkročmo sedal na klín, když jsem nedočkavýma rukama zajel do těch perfektně upravených vlasů. Ne, tys nechtěl chudáčka, co se mu budou klepat ruce a bude na tebe zbožně koukat. A já nehodlal skrývat ten vnitřní boj, kdy jsem tě šíleně nesnášel a o to víc tě chtěl! 
Sklonil jsem se, neuhnul jsem pohledem, když jsem si skousl spodní ret a prostě ho políbil, drze a tvrdě, nehodlal jsem si hrát na cudnou pannu, když jsme oba věděli, co všechno skrývám v tom zuboženém těle. Možná mě odstrčí, možná mi rázně připomene, kde je moje místo.. ale já se nehodlal podřít, nehodlal jsem si nechat vzít ten poslední kousek lidskosti, který mi ještě zbyl. Protože jsem neměl nic, nic, co by mi mohl vzít a víte co? Někdy to bylo celkem osvobozující!

Vážně jsem věděl, proč byl můj oblíbenec. Chtěl jsem si zvednout náladu, ale ne tím, že ho budu ponižovat, že ho donutím dělat věci, které by jinak sám dělat nechtěl, že ho nechám klečet, prosit, jen pro to, abych si tady pohonil ego. Na to jsem měl jiné lidi a jiné prostředky. Ale jeho ne. Ne, u něj jsem chtěl ten vzdor, chtěl jsem cítit, že to není tak jednoduché, chtěl si užít to jeho vnitřní rozpoložení, ten rozkol a chtěl to všechno vidět a cítit do sebemenšího detailu. Protože ostatní byli nudní a jednotvární, ale tenhle blonďák měl něco, co ostatní ne. Chtěl jsem si prostě a jednoduše užít, užít si s někým, kdo nebude sténat mé jméno pro mé potěšení, ale se zatnutými zuby a i skrz to přesvědčení o tom, že to přece dělá čistě jen pro ten pud sebezáchovy. Ale ten už jsi dávno neměl, viď? Ne, viděl jsem ten prázdný výraz v jeho očích, který ale zanedlouho vystřídal ten tichý vzdor, který mě dostával čím dál tím víc. Neodolal jsem, abych pobaveně nepozvedl koutky úst, protože ten vzdor, vepsaný v té jemné sladké tváři, ten byl velmi velmi zábavný a taky jsem ho musel zklamat, ale naprosto k ničemu. Protože já si to vezmu, jako vždycky.
Nechal jsem se dostrkat ke křeslu, nechal jsem se a sledoval všechno to divadlo, co mi s tím provokativním úšklebkem ukazoval. Chtěl vědět, kam zajde, kam zajde když ví, že bych si to všechno mohl klidně ve vteřině rozmyslet. Takže by se měl snažit.
Jeho rty na mých, s tou razantností a tvrdostí, jsem si rozhodně užíval. Nebyl jsem ten typ, co by všechno tohle razantně odmítal, nechtěl jsem žádnou rychlovku, chtěl jsem ho rozložit, kousek po kousku a znovu složit zpátky. Jedna z mých dlaní se už dávno usídlila na jeho boku, sklouzla k bedrům, abych si ho přitáhl blíž, mnohem blíž, aby cítil to vzrušení v mém klíně, aby cítil to všechno, co se dožadovalo pozornosti. Nezastavoval jsem se, když jsem bez okolků dlaní zabloudil pod lem úzkých džínů a stisknul v dlaních ten výstavní zadek. Hm.. Nakonec jsem ho ale přeci jen od sebe prudce odtáhl s rukou přitisklou na jeho hrdle. Odtáhl jsem ho od sebe, jen na pár centimetrů, abych si znovu tmavými oči prohlížel jeho tvář, kapky deště, co se svážely ze světlých vlasů, přes jeho tvář, na krk až mizely pod lemem tmavého trička. A pak jsem si ho znovu razantně přitáhl zpátky, byl jsem to já, kdo okupoval jeho ústa, dobýval si je, majetnicky podmaňoval, přebíral iniciativu nad touhle hrou, přel se s jeho jazykem, kousal ho do těch drzých rtů. Přestal hladit jeho zadek a přesunul prsty pod tričko, kde jsem zkoumal nedočkavě tu světlou kůži, putoval výš, a výš, zastavil se u jeho levé bradavky, kterou jsem tvrdě promnul mezi prsty a pak se odtáhl.
"Řekni, že se ti to líbí.." Ale no tak, tak jednoduché to mít nebude, chtěl jsem to vidět, slyšet, užívat si ten vzdor. Rty jsem přešel k jeho uchu a lehce zkousl. "..že tě to vzrušuje.." Protože Lukáši, ta drzost, byla to jediné, co tě v tuhle chvíli zachraňovalo.

Zatraceně, chtěl jsem odolávat, chtěl být imunní vůči téhle situaci a prostě se tvářit, že to celé nějak přetrpím, ale já bych nepřesvědčivě lhal, kdybych chtěl tvrdit, že se mi jeho pozornost nelíbila. Protože on moc dobře věděl, co dělá a i když mi dovolil si na těch pár minut převzít nad ním nadvládu, trvalo to jen chvíli, než mi tím pevným stiskem na hrdle a majetnickými polibky dal najevo, kdo je tu pánem. Jenže místo toho, aby mě ten temný pohled děsil, místo toho, aby se mi jeho doteky hnusily, místo toho, abych dával všemožně najevo, že se mi to všechno vůbec nelíbí, se moje tělo samo vinulo proti jeho dotekům, moje ústa se otevírala a já mu polibky oplácel, hrál s ním ty sladké hry, drze si podmaňoval jeho rty, protože tohle, tahle chvíle, to byla jediná možnost, jak se na chvíli bránit, jak si na chvíli naivně myslet, že mám svůj život pevně v rukách, když jsem si drze kradl polibky a odmítal se podvolit. Jeho horké dlaně, cítil jsem je všude, nejdřív na zadku, pak na břiše a hrudníku, dalo mi práci kousnout se do rtu a nezasténat ve chvíli, kdy se věnoval mým bradavkám a já tomu propadal, těm drsným dotekům, které pálily, ale díky tomu jsem se na chvíli cítil zase živý. Jeho hlas, cítil jsem, jak vzrušení prostupuje celým mým tělem, ať jsem chtěl nebo ne, ty příkazy jen rozvibrovávaly každou buňku mého těla a já se přistihl, jak přivírám odevzdaně oči, jak mu chci vyjít vstříc, jak chci vzdychat jako laciná coura a prosit o víc, jenže ne, to jsem odmítal, to mu prostě nedám, nedám, protože to bylo to jediné, co mi zbylo! 
"Vzrušuje." ochraptělým hlasem jsem mu odpověděl, neuhnul pohledem, drze a neoblomně mu ho opětoval, i když jsem věděl, že to nikdo z jeho podřízených nedělá, ale možná právě proto jsem já pohled neklopil a rozhodně ho neprosil o víc, i když v mé tváři bylo dávno vepsáno, jak moc mě jeho počínání vzrušuje. Rozhodně jsem mu ale nehodlal dát víc, než bylo nutné. Pořád to byl ten sráč, kterýmu jsem dlužil prachy a on mi dělal ze života peklo, i když se mu muselo uznat, že ze všech mých trýznitelů byl on rozhodně ten nejvíc sexy. Místo strachu a plazení se u jeho nohou jsem se ale zase rozhodl riskovat, protože takovej můj život prostě byl. Na hraně, ale to bylo to, co mě ještě stále drželo naživu, nebo se pletu, Enzo? Sklonil jsem se níž, skoro jsem se rty dotýkal těch jeho, když jsem se pousmál, zlověstně a vzdorovitě. "Ale rozhodně tu nejsem jediný.." zhoupl jsem se a pánví se otřel o jeho vzrušení, rozhodně jsem neměl ve tváři vepsané žádné rozpaky nebo stud, takhle to u mě nefungovalo. Tohle, ta slova, ty činy, to bylo přesně ono, ten faktor, kterej mě tak často dostával do průserů, ta pusa, která prostě nemohla držet zavřená. Já prostě musel mít poslední slovo a ten drzý výraz, kdy jsem pokrčil jen jeden ze svých koutků v pokřiveném úšklebku, tomu jen dal korunu. Místo žadonění o jeho pozornost jsem se rozhodl ho prostě donutit mi dát víc, když jsem odtáhl límeček té perfektně nažehlené košile a sklouzl jazykem na jeho krk, stiskl mezi zuby tu opečovávanou kůži a zatáhl, zase jsem nebyl sebevrah, abych dělal šéfovi italský mafie cucfleky, ale alespoň trochu mu ublížit můžu, ne? 
Moje ruka sklouzla bezmyšlenkovitě po tom dokonale vyrýsovaném břiše a já začal dlaní přejíždět po té vyboulenině na jeho kalhotech, zatímco jsem se rty stále věnoval jeho krku. Nepřemýšlel jsem, nebylo to tak, že bych se ho snažil tak vehementně potěšit, prostě mě to jen sobecky bavilo, to tělo bylo perfektní, dokonalé, hýčkané a já byl vzrušený z té vůně, z jeho melodického hlasu, ze kterého mi přecházel mráz po zádech, z těch dlaní, které na sobě měly krev, a přesto dokázaly mé tělo přivést k pocitům, které jsem stěží dokázal pojmenovat. Možná to byl rozkaz a možná jsem věděl, že mi v tuhle chvíli jde o život, ale když jsem se vymanil z jeho sevření a sklouzl na zem mezi jeho nohy, když jsem rozepnul ty předražené kalhoty, vysvobodil jeho mužství a bez jediného zaváhání ho olízl od kořene až ke špičce, v mých očích, které se na něj celou dobu tak vzdorovitě dívaly, nebyl strach ani snaha se mu zavděčit. Byla tam jen arogance, protože jsem se nebál sám sobě přiznat, že ať chci nebo ne, tenhle chlap mě vzrušuje naprosto vším, čím byl. A já chtěl prostě všechno sobecky pro sebe!

Ten jeho pohled, ten vzdor, který jsem zvláštním způsobem nechtěl nijak utlumit ani udusat, naopak, užíval jsem si s úšklebkem každý ten pohled toho provokativního sráče, protože to bylo jistým způsobem osvěžující. Všechny ty sladké úsměvy, všechny ty ženy, co to dělaly pro slávu, peníze nebo pomyslnou moc, všichni ti podlejzači, co mi div nelíbali nohy a mé jméno dali do tolika krásných zdrobnělin až se mi z toho dělalo zle. Ne, tohle jsem nechtěl, chtěl jsem přesně to, co mi obličej blonďáka dával a mnohem, mnohem víc. Protože se mu muselo uznat, že se nelekl, že buď přijal ten fakt, že jeho život právě patří jen mě, že on celý patří jen mě a nemá smysl se mi zavděčovat, nemá smysl proti tomu bojovat, nemá smysl si odpírat něco, co jsem mu chtěl dát. Ale na druhou stranu, lehce mě štvalo, že nesténá mé jméno, že neprosí o víc. Ale mohl jsem se zlobit, když jeho ústa byla horká, jeho jazyk až příliš šikovný, jeho pohyby naprosto promyšlené a ten pohled, damn, tvrdnul jsem víc a víc a rozhodně chtěl víc. Zvrátil jsem hlavu dozadu a dlaněmi přejížděl po kožených opěradlech křesla, nijak jsem na něj netlačil, užíval si všechno, protože jsem nikam nespěchal, protože jsem chtěl zjistit kam zajde, jak dlouho vydrží on nebo já sám tohle slastné peklo kterým si nejspíš vyslouží další den života. Zajímalo mě, jaký to je pocit, vědět, že když budu chtít, může tohle všechno skončit v tvou noční můru, Lukáši. Ale to byl nejspíš celý tvůj život, co? Protloukat se, nějak přežívat a přesto neklopit hlavu, přesto nebrečet a neprosit. Olízl jsem si rty, zajímavé, vážně zajímavé.
Možná jsem si chtěl užívat jeho péči, jeho horké rty, co mou náladu skutečně zlepšovaly. S každým dalším pohybem jeho hlavy jsem cítil, že ze mě opadává všechno to napětí dnešního dne. Všechny ty sračky, co se valily jedna za druhou, všechny ty krysy, všichni ti vlezdoprdelky s falešnými úsměvy. Ne, všechno se rozmazávalo s jeho péčí, s tím pohledem světlých arogantních očí.. Nebyl jsi blázen, znal si ty hranice na kterých si mohl balancovat, na kterých si mohl riskovat. Ale zajdeš ještě dál?
Na tváři se mi usídlil úsměv, když jsem hlavu znovu narovnal a věnoval mu pohled tmavých přivřených očí. Stáhnul jsem ruku k jeho obličeji, který jsem tentokrát jemně nadzvedl, na chvíli snad něžně přejel prsty po těch pootevřených rtech, než jsem chytil jeho bradu rázně a tvrdě a donutil se ho znovu postavit. Vyhoupl jsem se do stoje já sám, protože jsem chtěl víc.. Chtěl jsem víc z jeho těla, chtěl jsem víc, než jen tohle opečovávání, než jen tuhle hru, kterou hrál ale moc dobře. Tentokrát jsem to byl já, kdo ho obešel, abych se ocitl za jeho zády. To já si ho na chvíli přitáhl k sobě blíž, dýchal mu na krk, nechal své ruce bloudit po té hladké jemné kůži, až jsem rozepnul zip a prostě mu kalhoty i se vším ostatním stáhl dolů. Byly to mé prsty, co obemkly jeho chloubu a jen pár jemnými tahy se ujistily, že jsme na stejné vlně. Pak jsem ho ale pustil ze svého sevření, strčil do něj a donutil ho si na křeslo kleknout. Kleknout, dlaní jsem dráždivě zezadu přejel po vnitřní straně jeho stehen a nechal ho nohy odtáhnout od sebe o kus dál. Z téhle pozice jsem se na něj chvíli díval, díval a cítil to tepání, cítil ten chtíč, chtíč, co mě ovládl při tom pohledu a já se neudržel, abych se zezadu nenatiskl na jeho tělo, nepřitáhl si ho za boky blíž, nemačkal v dlaních jeho zadek a nesklonil se, abych jazykem sjel po jeho zádech, obratel po obratli.. Nakonec se má dlaň znovu usídlila v jeho vlasech, když jsem mu zvrátil hlavu dozadu a sledoval ten dokonalý obličej, ta roztomilá tetování na jeho tváři a krku a krátce se pousmál.
"Tak si to vezmi, Lukáši. Já čekám.." Skutečně jsem chtěl, aby mi předvedl show. Aby mě donutil chtít víc, tak moc, až zapomenu na všechno, co bych s ním na rozdíl od tohohle měl provádět. Protože já ho chtěl, vážně chtěl. Ale dával jsem mu možnost si své tempo a svou cenu udat sám. Chtěl jsem, aby ten svůj vnitřní boj, co tak zoufale bojoval na plné čáře prohrál a já si vychutnal své sladké vítězství.

Nesnášel jsem ty protichůdné pocity, které ve mě tak jednoduše probouzel. Nenáviděl jsem ho a opovrhoval vším, čím byl, nesnášel jsem tenhle barák a jeho luxusní boty, ostrou vůni jeho kolínské a ten upřený pohled a přesto jsem miloval, miloval tu jeho hravou stránku, ačkoliv jsem si moc dobře uvědomoval, že jeho hračkou jsem v tuhle chvíli já. Nikdy jsem se v něm nevyznal, netušil, kdy bude stejně klidný a nechá mě dělat si, co chci, jako to dělal teď a kdy mě tvrdě chytí pod krkem a připomene mi, že bych z něj přece jen měl mít strach. Jenže ať jsem chtěl nebo ne, mě to prostě vzrušovalo, vzrušovalo, když jsem tu klečel a nechával jeho chloubu zajet tak lascivně hluboko do svých úst, vítězoslavně sledoval, jak zaklání hlavu a možná jsem mu právě obrazně i reálně lezl u nohou, ale nedělal jsem to, protože jsem musel. Dělal jsem to proto, že jsem cítil, jak bolestivě tvrdnu, když zavřel oči a zaklonil hlavu, když jemně vydechl a olízl si rty a já věděl, věděl, že to všechno cítí jenom kvůli mě, jenom kvůli sráčovi bez budoucnosti, jakým jsem byl a chvíli, na tu prchavou chvíli jsem měl tu moc já. Já moc nad italským mafiánským bossem, protože všichni chlapi jsou stejní a když to umíš s jejich pérem, umíš to i s nimi. 
Nechal jsem ho, aby mi zvedl hlavu, věděl jsem, že mu k té drzosti musím dát taky odpovídající dávku poddajnosti, bylo těžké balancovat mezi tím, aby ho to bavilo a zároveň abych ho nenaštval. Protože naštvat ho mě mohlo stát život. A ano, možná to bylo zvrácené, ale i to mě jistým způsobem dovádělo do extáze. Já totiž nikdy, nikdy nebyl tak úplně normální. Jeho jemný dotek na mých rtech vyvolat na mé tváři skoro až pochybovačný pohled, na něco takového jsem zvyklý vážně nebyl, ale hned vzápětí mě vytáhl do stoje a já se najednou ocitl v jeho bezprostřední blízkosti, ale vnímal jsem, že moje moc je pryč. Jeho horké ruce, nebránil jsem se, když se dotýkal mého těla, přivřel oči, vnímal ten horký dech na krku a přidušeně vzdychl, když se dotkl mého naběhlého údu. Nebudu lhát, že jsem si to s ním neužíval, protože jen málokterý sráč, se kterým jsem přicházel do kontaktu, se někdy zajímal o to, jak celou situaci vnímám já. A možná i proto jsem byl ochotnější mu také dát mnohem víc, než těm rádoby gansterům, kteří mu nesahali ani po kotníky, protože nalijme si čistého vína, Enzo rozhodně nebyl jediný, komu jsem byl nucen dělat kurwu. V čem byl ale rozhodně výjimečný byl ten způsobem, který mě někde v odmítavém skrytu mé prohnilé duše nutil chtít víc, vracet se za ním, dělat ty problémy jen proto, aby mě znovu a znovu trestal.. 
Z přemýšlení mě vytrhly jeho ruce, které mě donutily kleknout si na křeslo a já se rázem ocitl v téhle nezáviděníhodné pozici. Podřízené, výstavní, chcete-li, ale já s tím neměl problém. Neucuknul, rozhodně se nijak nezakrýval, když jsem vnímal jeho horké dlaně na vnitřní straně stehen a přistihl se, jak skoro žadoním o to, aby vystoupaly výš, už jen kousek a dovedly by mě k branám nebe. Věděl jsem, že mě pozoruje, cítil jsem ten intenzivní pohled v zádech, to mražení a vzrušení, které mi vibrovalo tělem tak jasně a zřetelně. Jeho ruka v mých vlasech, sykl jsem, ale i když to možná přičetl na vrub bolesti, já prostě jen potřeboval nějak odventilovat ten příval slasti, který projel mým tělem, když jsem neochotně zaklonil hlavu a díval se na něj. Znovu mi připomínal, že tu nejsem z žádné lásky nebo citů, byl jsem tu jen jako hračka, která ho měla zabavit a já věděl, že jestli ho zklamu, bude mě to bolet. Ale lhal bych, kdybych to neudělal jen proto, že se ve mě prostě skrýval sobecký zmrd, který odmítal být pokořen. 
"Fuck.." ohlédl jsem se přes rameno a olízl si suché rty, někdo by se toho možná zalekl, toho pohledu v jeho očích, ale já ne. Můj pohled byl zatřený, ale naprosto jiný, než měli lidé kolem mě. Protože ten můj postrádal ten pud sebezáchovy, tu tíhu vlastního bytí, ten strach o sebe sama, protože já už dávno ztratil všechny tyhle pocity a možná proto ho bavilo si se mnou hrát, protože stud, váhání, nejistota, ta slova pro mě neexistovala. Chtěl show? Já nebyl ten, co se bude držet zpět. 
Zůstal jsem přesně tak, jak si mě nastavil, nechtěl utéct z téhle ponižující pozice, protože jak můžeš ponížit někoho, kdo nemá žádnou sebeúctu? Místo laciného svádění jsem udělal něco pro mě tak typického - prostě jsem hodlal mít to nejlepší pro sebe. Prsty levé ruky jsem přiložil ke svým rtům a s tím nezkrotným úšklebkem olízl jejich špičky jazykem, dokud jsem si je rovnou nestrčil do pusy a chvíli si s nimi prostě hrál, nespouštěl z něj pohled, chtěl aby to viděl, každý jeden zasraný detail, když jsem ruku z pusy vytáhl a začal sám sebe šukat prsty prostě jenom proto, že jsem mohl a chtěl a věděl, že se mu to bude líbit, protože to byl přesně ten typ her, které chtěl. Věděl jsem, že se dívá a nehrál ty vzdechy, které jsem jen stěží zadržoval ve svých úst, když jsem zrychloval a dováděl sám sebe do těch sladkých zákoutí, ale nedodělal to, nechtěl jsem, aby to bylo prsty, chtěl jsem něco mnohem lepšího, takže jsem se otočil, abych ho k sobě drze přitáhl za tu polorozepnutou košili, vlhkými prsty párkrát zapumpoval na jeho tvrdém mužství, než jsem ho nasměroval do svého těla a tělem prostě bezmyšlenkovitě přirazil proti němu. Nehty jsem zaryl hluboko do koženého opěradla a sklonil hlavu, cítil tepání ve slabinách, když jeho úd pronikal tak hluboko a já místo toho, abych dal svému tělu přivyknout tomu pocitu, jsem se pohnul a znovu vyšel vstříc jeho pánvi. Pootočil jsem hlavu, odmítal jsem sténat tu a dávat mu ještě víc najevo, jak moc tohle vlastně chci, ale to neznamenalo, že v mé tváři nebyl ten provokativní úšklebek sobeckého spratka. 
"Vážně to mám všechno udělat sám nebo..?" 

Asi jsem nemohl zastírat ten fakt, že všechno, co ten sladký blonďák dělal na mém koženém křesle mě nepřivádělo k šílenství. Nemohl jsem odolat tomu úšklebku, co se mi usídlil na rtech zatímco mé oči klouzaly po jeho těle. Líbilo se mi to, moc se mi to líbilo, celý ten výhled, který jsem měl jen pro sebe, jeho tělo předkloněné v téhle divoké pozici, jeho vzdechy, co mu unikaly z úst a já toužil po tom, aby to byly vzdechy, které bude vydávat ve chvíli, kdy si ho vezmu já, vezmu a nebudu se držet zpátky. Nechal jsem ho, když nasměroval mé mužství a tvrdě se pohnul proti mě, přiznám se, sám jsem měl co dělat udržet ten poker face hovada, když jeho tělo bylo tak neskutečně horké, úzké, lačné a já chtěl víc.
Jenže pak ta jeho slova, ach Lukáši, jak s tebou za ně mám naložit? Jinému rádoby mafiánovi by se tahle drzost nelíbila, už by překračovala ty  vytyčené hranice, nejspíš chtěl ukázat svou dominanci, chtěl mu ukázat jeho místo, chtěl by ten vzdor v jeho očích navždy zadupat do země a tenhle sladký obličej by za to nejspíš schytal pár nehezkých facek. Ale to jsem nebyl já, mě nevzrušovaly tyhle typy trestů, protože přesně ty znamenaly jen slabost a nejistotu toho, kdo je rozdával. Ale já měl v plánu něco jiného. Něco jiného, když jsem ho pravou rukou chytil za rameno, zatímco levačkou sjel po jeho zádech k jeho boku. Přirazil jsem, pomalu, táhle, jen na to, aby to okusil, vychutnal a pak stejně provokativně pomalu vyklouzl. A pak znovu, znovu ho trápit, znovu protahovat chvíle, kdy se jeho pánev chtěla pohybovat v mnohem zběsilejším tempu, ale já mu nedal možnost. Nedal, když jsem se sklonil, kousnul ho do ucha, do krku a až potom začal tempo zrychlovat. Zrychlovat do toho naprosto šíleného, kdy jsem sám cítil svůj zrychlený dech, tu touhu, co mě spalovala, když jsem mu prsty nevybíravě zarýval do zad a do boku a bral si všechno, co mi patřilo. Protože ano, tenhle kluk mi patřil, ať nechtěl nebo ne a jelikož s ním mám spoustu nevyřízených účtů, ještě dlouho bude. Dál jsem přirážel, drsně, tvrdě a bezmyšlenkovitě, protože jsem věděl, že po těhle hrách, po téhle show, nevydržím věčně. A ani nechci, nechtěl jsem s ním milování celou noc až do rána, chtěl jsem se pobavit, vychutnat si jeho tělo, zlepšit si náladu po tomhle podělaném dni a tohle, přesně tohle bylo ono. Vůně jeho těla vypínající se proti mě, jeho pevně semknuté rty, ten spratkovský výraz, to všechno mě jen víc a víc vzrušovalo. Snad i proto jsem dlaní z ramene sjel na jeho krk, abych si ho znovu na krátkou chvíli přitáhl blíž. Přiložil tvář k té jeho, zatímco jsem stále ještě přirážel do jeho těla a chtěl vidět ten výraz, který se tak vehementně snažil skrýt za tu masku drzosti a hrdosti. Neodolal jsem, abych neudělal to samé, co předtím on, abych své prsty nesmočil v těch pootevřených šikovných ústech a nesklouzl pak dlaní k jeho ztopořenému mužství, které jsem začal táhle zpracovávat. Protože jo, chtěl jsem, aby si to užil, každý kousek, aby, i když to možná nechce přiznat mě, přiznal sám sobě, že tohle přesně je to, co v hloubi téhle té prohnilé své duše přesně chce. Udělat se mi před očima, dojít k tomu slastnému vrcholu a vzít si to. A tak jsem ruku nespouštěl, ne, dál přirážel hluboko do jeho těla. Nechal se jím obklopit, opojit tím pocitem blížícího se vrcholu, než jsem cítil, jak se to drobné tělo pode mnou napjalo. Neubránil jsem se lehkému pousmání nad svým slastným vítězstvím a pak se stejně jako on udělal hluboko do jeho těla.
Nedělo se potom vlastně nic, žádné souznění duší, žádná láskyplná slova, když jsem z něj vystoupil, otřel si ruku o látkový ubrousek na stole a zapnul si kalhoty. Nejspíš bych se ho jal ignorovat, když jsem zapínal knoflíky na černé košili, ale můj pohled přeci jen sklouzl níž, když jsem se sklonil a znovu vzal jeho obličej do dlaní. Rozhodně však nijak mile nebo láskyplně, když jsem ho hrubě přitáhl k sobě, vzal pravou ruku a poplácal ho po té roztomilé tvářičce. "Dobrá práce." Ušklíbl jsem se a sledoval ty vzdorovité modré oči. Líbilo se mi to, vážně. Ale bohužel vůbec v ničem ti to nepomohlo. "Ale stále tady máme pár nevyřízených účtů. Možná bych ještě dokázal přimhouřit oči za další nedodělanou zásilku.." Přimhouřil jsem oči a nespokojeně mlaskl. "Ale ty ses mě snažil ojebat, Lukáši. Vážně ses snažil to ututlat a čekat, že na to nepřijdu? Zase?" Můj hlas byl naprosto klidný, ale za to ledový. Protože jsem si v tuhle chvíli rozhodně nehodlal hrát. Pustil jsem jeho tvář a napřímil se. Pomalu jsem došel k oknu a strčil ruce do kapes. "Máš dva dny. Dva dny na to mi dodat moje ztracený prachy a to jen pro to, že tvoje pusa, když zrovna nemluvila, byla velmi šikovná" Možná jsem mluvil hravě, ale hravost nebyla na místě. Přetočil jsem pohled k oknu a sledoval provazce deště stále ještě bubnující do prosklených dveří. "A další týden na to mi dodat další splátku." Stačilo jen oslovit mou osobní ochranku jménem a dveře se otevřely, protože mi bylo jasný, že ti dva poslouchají, protože musí. A vůbec, doufal jsem, že si užili každé slovo. Ani jsem se na nebohého blonďáka neotočil, když ho chytili pod rameny. "Vynechte obličej. Toho by byla škoda.." Žádná lítost, bylo mi to srdečně fuk. A tenhle kluk skutečně musel poznat svoje místo. Protože jsme nebyli kamarádi, tajní milenci, ani nic jiného. Byl můj dealer s hezkou tvářičkou. Ale i ta musela někdy pochopit, že co je moje, je moje.

Možná bych se za to všechno nenáviděl, za to, že jsem dělal tohle všechno, že jsem zaprodal svou duši ďáblu, že jsem přicházel i o ty zbytečky hrdosti, ale popravdě v tuhle chvíli, kdy mě mučil pomalými přírazy, jsem dokázal myslet jen na to, co chci, co si od něj chci vzít, co chci, aby mi dal a frustraci, když mi to nechtěl dát hned. Ať jsem chtěl nebo ne, ať jsem se to snažil tak vehementně skrývat, věděl jsem, že moc dobře ví, jak mě má v hrsti, jak podléhám těm dotekům, přírazům, protože stejně tak, jako se uměl sebevědomě usmát, si mě uměl i stejně sebestředně vzít. A zastírat ten fakt, že to bylo kurewsky dobré, by bylo stejně falešné jako řada mých nakradených kreditek. Nevzdychal jsem, neprosil o víc nebo to alespoň nedělal tak očividně, když jsem se tvrdě kousnul do rtu, abych to alespoň trochu utlumit, abych v té vší poddajnosti neprohrál, abych mu alespoň v tomhle nedopřál to sladké vítězství, když všechno ostatní si prostě sobecky bral. Když mi pak k sobě otočil hlavu, když jeho prsty klesly níž k mému mužství, věděl jsem, že je to konečná, zavřel oči a dneska zase jako tolikrát před tím prohrál tanec s tímhle satanem. 
Neřekl jsem samozřejmě nic, když jsem oči neochotně otevřel a pomalu, neochotně se zase z nebe vracet zpátky na tuhle zasranou zemi. Znovu ty pocity, někdy jsem sám sebe tak nenáviděl a opovrhoval sebou, ale všechno to už dávno nebylo tak intenzivní, už to tolik nebolelo, jako když jsem to udělal poprvé, podruhé, protože když to uděláš tisíckrát, prostě si zvykneš. Zapnul jsem si kalhoty a vstal, čekal na jeho slova jako na boží smilování, protože jsem moc dobře věděl, že jedním dobrým sexem se problémy nevyřeší, že to nebude jako v Pretty woman, nedojede pro mě limuzínou a nesmaže mé dluhy, protože můj svět, to bylo všechno jen ne pohádka. Takže když vzal tvrdě do dlaní mou tvář, jen jsem mu oplácel vzdorovitým výrazem, protože nic jiného jsem ani dělat nemohl. 
Dva dny.. dva zasraný dny a sto táců, který se neválej na chodníku. Jen jsem se pro sebe ušklíbl, někdy jsem si přál, aby mě konečně oddělal a já měl klid. Můj život se skládal z čísel a já matiku vždycky nesnášel. 
Dva dny. Týden. Měsíc. Kolik mi ještě dáš? Jak dlouho mi ještě zbývá? Vždycky byly jen dvě možnosti, vzdát to nebo zatnout zuby, jenže já byl pořád ještě tak naivní, že jsem chtěl žít. 
Pod rameny mě chytly ty jeho gorily a já se nebránil, nebránil, protože jsem věděl, že by to bylo jenom horší. Dřív jsem kolem sebe kopal a řval a snažil se vysmeknout, ale čím víc jsem to dělal, tím horší rány jsem schytával. Nebylo úniku. Nebylo, takže když mi první tvrdá rána dopadla na solár a já se bolestivě předklonil, zatnul jsem zuby a rozhodl se prostě žít další zasranej den.