Ethan Garrett

Vzhled
Jak bych popsal svůj vzhled. Rozhodně ve mě nehledejte žádného narcise nebo snad někoho, kdo by dbal o to být neustále jako ze škatulky, s těmi perfektně upravenými vlasy a nažehlenými košilemi. U mě nejspíš převažuje spíš košile nějaká ta havajská, rozhalená a nebo už někde odhozená. S blonďatými věčně rozcuchanými krátkými vlasy vyšisovanými kalifornským sluncem a plnými písku, s širokým úsměvem věčně vepsaným v uvolněné tváři. Můj obličej doplňují už jen hnědé oči, věčně jiskřící nějakým spontálně šíleným nápadem.  

Má kůže je snědá, opálená, protože svůj den začínám na pláži a i na ní ho většinou ukončuji, když usnu na pláži prostě jen proto, protože můžu. Čím se pochlubit můžu je má vysoká mohutná postava, částečně daná geneticky po otci, kterého jsem ale jakživ neviděl, jen to máma vždycky tvrdila, která je ale vytrénovaná denní dřinou, plážovým volejbalem, sjížděním vln nebo prostě jen ranním během po prázdné pláži se sluchátky v uších. Nehledejte na mě žádné drahé šperky, šílené doplňky, kromě pár náramků na zápěstí z toho, co moře přineslo a nějaké sladké dámy mi je darovaly nebo řetízku z akvamarínu, který jsem dostal od mámy do kolébky ještě jako dítě. Tvrdila, že je to krystal mořské bohyně, co mi má dodat odvahu, klid a čisté srdce. Může se to zdát naivní a dětinské, ale pravdou je, že ho nosím stále.  

Jsem snílek, věčný optimista, ten, co žije přítomností, okamžikem, nemyslí na budoucnost, nemyslí na zítřek, nemyslí ani na včerejšek. Málokdy je něco, co mě vykolejí, co mě rozhodí z toho chill vibu, který mám a který mé okolí dost často přivádí do rozpaků, protože prostě dnešní společnost není připravena na to, abyste se rozhodli z konverzace ve které jeden druhého pomlouvá za zády prostě a jednoduše odejít. Snažím se věci přijímat a brát tak, jak přijdou, nehledat důvody, neutápět se v tom, ale prostě a jednoduše žít. Protože se nechci jednou podívat na svůj život a uvědomit si, jak byl vlastně smutný a nenaplněný. Jsem upřímný, otevřený všem novým možnostem a výzvám, málokdy řeknu ne, málokdy se něčeho zaleknu, skáču do všeho po hlavě a čekám, že to prostě nějak dopadne.

Jsem nenáročný, k životu potřebuju jen písek, nekonečné vlny a slunce ve tváři. Zní to jako klišé, ale pro mě je tohle mnohem víc než předražená auta, sláva nebo kariéra. Rozhodl jsem se žít jednoduše, vystačit si s málem, ale přesto zůstat pořád svůj. Nikoho nikdy nenechám ve štychu, nabídnu pomocnou ruku, nebo když ta nepomůže, rád se s každým pobavím, věnuju mu ten úsměv a naději na lepší den, protože naděje pro mě umírá poslední. Nebojím se jít do konfliktu jen proto, abych se zastal někoho, kdo to sám nezvládne. Ta spravedlivost, tu, kterou ve mě máma zakořenila od dětství, ten smysl pro hrdinství, když mi vtloukala do hlavy, že nikdy nesmím nikoho nechat padnout, že musím být spravedlivý, jo, máma byla hodně jiná, a její výchova mě jistým způsobem poznamenala, ale to neznamená, že bych jí to někdy nějak vyčítal. Naučila mě milovat, hluboce a nekonečně, naučila mě přijímat rány, čelit jim a poučit se z nich a naučila mě, že snít, není nic špatného.

Mám ale i stinné stránky, nikdy jsem se nenaučil pořádné zodpovědnosti a můj přístup typu "ono to nějak dopadne", není vždycky úplně nejúspěšnější a dost často mě dostává do nepříjemných situací. Ale opět, jsem spokojen s tím, kdo jsem a pokud to někomu vadí, je to jen jeho problém.


Vztahy

Narodil jsem se, jak máma často říká, za noci, kdy hvězdy zářili nejjasněji. Jasně, nejspíš pro ní, protože rodila doma, bez pomoci doktorů, jen s nějakou stejně praštěnou kámoškou, jejich nejrůznějších vykuřovadel ze kterých nejspíš byla tak mimo a všech těch krystalů. Nevím, nejspíš prováděly nějaká očistěné rituály, vzývaly ďábla, co já vím, ale můžu být rád, že jsem vlastně došel na ten svět vcelku!

Pojmenovala mě Ethan, ale skutečně mi tak nikdy neříkala. Byl jsem pro ní její dítě oceánu, jak pronášela s úsměvem, když jsem se znovu vracel za noci, s bosýma nohama od písku a hlavou v oblacích. Máma mi nikdy nic nezakazovala, naopak, nechala mě jít, nechala mě prozkoumávat svět, spálit se, zkoušet všechno nad čím by všichni ostatní kroutili hlavami, ale ona byla prostě vždycky jiná. Žil jsem s ní, na tom domku přímo na pláži, co voněl bylinkami a kořením, protože co si budeme, máma byla prostě čarodějka. Otce jsem nikdy nepoznal, tvrdila, že žádný nebyl, ale zase nejsem takový hlupák, abych věřil na to, že jsem nějaký boží zázrak. Spíš než na zázrak bych to viděl na jednorázovku jejíž jméno se s ránem vytratilo, v nejmenovaném baru pod slušnou dávkou opiátů, kterým tvrdila sladké vitamíny. Nikdy jsem ho nehledal, nepotřeboval jsem ten mužský vzor, protože jsem vždycky tak nějak sám sebe hledal a pořád ještě hledám.

Věděl jsem, že žádný inženýr ze mě nejspíš nikdy nebude, protože na školu jsem kašlal jak se dalo a skončil se základním vzděláním. Namísto toho, abych se v tom nějak víc utápěl, rozhodl jsem se dělat to, co miluju. Stal jsem se celkem úspěšným výhercem většiny soutěží v surfingu a díky brigádám jsem si vydělal i na kurz potápění. Rozhodl jsem se tak učit všechny ty boháče, co chtěji zkusit trochu toho adrenalinu se žraloky nebo prostě jen komukoliv, kdo chce okusit tu radost ze sjetí první vlny. Nikdy jsem neopustil rovnou vísku, netoužil jsem po tom, měl jsem všechno, co potřebuju, přímo tady. Nikdy jsem se neodstěhoval z toho domku, co pořád ještě voní bylinkami a kořením i přesto, že máma už tady dávno není, protože před pár lety podlehla dlouhodobé nemoci. Nechci ve svém životě nic měnit, protože on se jistě změní sám. Jednou. A nebo taky ne, kdo ví.